Roční archiv:2018

od -

Recenze | Novinky: Daughters se svým čtvrtým albem You Won’t Get What You Want rozdrtili naprosto vše a stávají se jednou z nejpozoruhodnějších kapel současnosti

Noise rocková kapela z Rhode Islandu Daughters na svém 4. studiovém albu plné délky nazvaném You Won’t Get What You Want, ironicky předvedla naprosto vše, co mohla a z alba je produkčně i koncepčně nejvyspělejší dílo kapely, ve kterém dali dohromady zničující sílu jejich extrémní grindcorové začátky a doléhající, dlouhotrvající, hustou, temnou mlhu minulého eponymního alba Daughters. You Won’t Get What You Want nebude ani tentokrát zrovna album pro narozeninové párty, zatím ze všech alba má však absolutně největší šanci stát se klasikou alespoň alternativní hudby.

Většina běžné populace poslouchá hudbu pro radost. Rádia a jejich marketingové týmy nejsou hloupé a proto z těch nejvíce poslouchaných rádií znějí hlavně písně se silnými, chytlavými melodiemi. Ať už to jsou písně pozitivní, kterých je tam většina a nebo lehce  melancholické, téměř ve 100% se bude jednat o pozitivní pocity, které budou z dojmu písně rezultovat (jestliže se samozřejmě omezíme na případy, kdy nebude píseň výrazně protichůdná osobnímu vkusu posluchače). Zkrátka když si poslechnete “Timber” Pitbulla a Ke$hi, budete se nejspíše cítit nabuzeně, po “Hey Jude” budete mít pocity, že vše bude lepší, po “Nothing Compares to You” budete dokonale zrelaxovaní a tak dále, asi víte, co tím myslím….

Daughters
Daughters

Některým příležitostným posluchačům hudby to může připadat zvláštní, ale tady hranice hudby  nekončí. Hudba, jakožto prostředek pro vyjádření pocitů může jich klidně může pokrýt celé spektrum. A dokonce pocitů tak moc frustrujících, až z jejich poslechu místy máte dokonce potěšení negativního charakteru.

Temnota směřující k singularitě, ve které se poprvé projeví křehkost

Proč ten úvod? Hudba Daughters je temná a tvrdá. Velice temná a tvrdá. Křehkost dostane prostor až při úplně závěrečných tónech alba na velké závěrečné písni “On an Edge”. Geniální moment, kdy je vůbec poprvé slyšet jemné tóny. Kdy je slyšet stejně tíživé a zoufalé vyjádření, ale pomocí jiných nástrojů a pomoci jiného způsobu. Jakoby celé album spělo právě k tomuto momentu singularity, kdy se všechna ta temná energie nahromadí, smrskne se do jednoho, malého, ale velice zářivého bodu.

Po celou dobu je to ale hluk přesně organizovaný. Každé hrubé zkreslení a úzkostlivě úpějící zpětná vazba má na albu své přesné místo a smysl.

Po celou tu dobu víte, že za tou agresivitou a hrubostí, jsou totiž skryty pocity vyvěrající z velice křehké a citlivé duše a všechna ta hudební špína — hluk –, je jen prostředkem, jak tížení duše ulevit. Po celou dobu je to ale hluk přesně organizovaný. Každé hrubé zkreslení a úzkostlivě úpějící zpětná vazba má na albu své přesné místo a smysl.

Začněme ale hezky od začátku. V reproduktorech začne temně dunit “City Song”. Je to jako zběsilý tlukot srdce, když utíkáte před neznámou silou skrze pochybné temné městské ulice. Blány bubnů se ozývají vybuzené až do červených úrovní mixu, jako výstřely. Zpěvák ani tak nezpívá, jako spíše mučivě mumlá:

“The city is the empty glass.”

(„Město je prázdná sklenice.“)

To je sakra dobrý řádek pro odstartování alba! Poté Alexis S.F. Marshall dokonce začne skučet a ačkoliv to nejsou vůbec humorné pocity, které se kapela snaží do alba dostat, abychom tu temnotu na albu trochu odlehčili, posluchači by si měli dát pozor, aby si osoby, jenž budete mít nablízku vás, nemyslely, že se zrovna místo poslechu noise-alternativní-rockové hudby, díváte na nějakou sado maso pornografii. Ačkoliv sice nepatřím mezi diváky takovýchto vizuálních děl, nějak podobně tam totiž asi ten křik zní.

“Long Road, No Turns” připomíná nějakou do extrému posunutou, vyšinutou verzi legendy amerického undergroundového industriálního rocku, kapelu Big Black Steva Albiniho. V písni se jako ve smyčce neustále opakuje jako v cyklu stejný motiv silně zašuměné a zahlušené kytary, až se pak ještě rozléhají děsivé drákulovské struny a atmosféra je ještě horrorovější.

Noise rock v HD

“Satan in the Wait” začíná podobně tíživě, ale pak se v refrénu díky naprosto nádherně znějícímu — co to je krucinál za nástro?j — na malou chvíli objeví úplné světlo v mlze a píseň je jednoznačně nejotevřenější písní alba — ostatně to tvrdí i refrén:

“Their bodies are open
Their channels are open
This world is opening up.”

(„Jejich těla jsou otevřená / Jejich kanály jsou otevřené / Svět se otevírá.“)

Jelikož “Satan in the Wait” o něco zpomalí tempo alba, Daughters přesně podle svého typického přístupu usoudí, že ponechali posluchači až příliš prostoru pro nadechnutí se, a tak následně vše rozdrtí ničivou silou za pomocí dvojice písní plných nekompromisního bubnování a zašuměných efektů  na “The Flammable Man” a “The Lords Song”.

“Less Sex” zase zpomalí a buduje trochu více atmosféry. Je doopravdy zábavné, jak Daughters buďto vše ničí a demolují, co jim stojí v cestě, a nebo protichůdně postupují po špičkách, aby následně vše úplně rozmetali.

Píseň tentokrát není extrémní a doopravdy až překvapivě silně připomíná Nine Inch Nails — tedy jakousi industriální/noise-rockovou hudbu snadno přístupnou i širšímu publiku, a to se tak především děje díky produkci velmi vysoké kvality, která je srovnatelná s mainstreamovými standardy a dokonce používá i některé prvky dnešní populární hudby, jako elektro beaty a vokály, jenž tvoří melodické prvky společně s nástroji, v tomto případě hummingu “Hmmmm”.

Jakoby Daughters sbírali po celou dobu alba každičkou vteřinu, vše pak smrskli do jednoho a nechali vyzářit veškerou tu uklidňující bezmoc jejich hudby.

“Daughter”, na to že si téměř bere jméno kapely, je poměrně fádní písní, alespoň, že to opětovným zvednutím tempa, zlepší “The Reason they Hate”. Píseň je navíc i na svou opětovnou mimořádnou syrovost a nepředvídatelnou experimentálnost, vlastně i vcelku nelodická, což se u většiny písní říct nedá.

“Ocean Song” pracuje s dynamikou trochu jinak — Daughters více často mění tišší a hlučné pasáže, aby docílili všudypřítomného zneklidňujícího pocitu. Kytary tentokrát ještě více než jindy připomínají zvuky strojů. Je to taková temnota, možná dokonce vůbec největší z alba, že se to dá asi připodobnit k tomu, jako by se dělnický pracovník v Severní Korei, naprosto zdecimovaný a spánkově deprivovaný těžkou dřinou, rozhodl skoncovat s trápením, nadopoval se valiem, tajně se při noční směně zašil do opuštěné haly továrny, rozjel všechny zdejší, dlouho nepoužívané stroje naplno a za tohoto hluku se oběsil na jedné z jeřábních traverz.

No a už se dostáváme znovu na onen již zmiňovaný konec. “Guest House” vytříská z duše posluchače poslední zbytky temnoty a pak konečně přijde, jakýsi smutný rozbřesk z temnoty tragické noci, který ovšem nic neřeší a jediné, co vám zbude je smíření se. Celé album je jako křik zoufalého člověka, ten se pořád stupňuje a stupňuje, až je z toho úpěnlivé, srdcervoucí prošení:

“Let me in!“

(„Pusť mě dovnitř!”) Poslední songu ukáže, jaký geniální má album koncept a již dlouho jsem neslyšel tak emocionálně vypjatý závěr. Když se rozezní filmové syntezátory, je to neuvěřitelné mrazení po zádech, kterou vyvolává nádherná bezmoc.

Jakoby Daughters sbírali po celou dobu alba každičkou vteřinu, vše pak smrskli do jednoho a nechali vyzářit veškerou tu uklidňující bezmoc jejich hudby.

Jak příjemná změna oproti té spoustě fádních závěrů!

Daughters – You Won’t Get What You Want

Vydáno: 26. 10. 2018
Délka: 48:33
Žánry: Noise rock, Experimentální hudba, Grindcore, Alternative/Indie rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. City Song, 2. Long Roads, No Turns, 3. Satan in the Wait, 4. The Flammable Man, 6. Less Sex, 8. The Reason They Hate Me, 10. Guest House

od -

Lucie odehrála v pátek očekávaný koncert v O2 aréně. Na koncertu nechyběly největší hity kapely jako “Šrouby do hlavy“, “Chci zas v tobě spát“, “Amerika“ nebo “Černí andělé“. Ještě než kapela poprvé odkráčela z pódia, zazněla také jejich píseň “Oheň“, která byla napsána jako oslavná píseň k pádu komunistického totalitního režimu. Před ní si David Koller neodpustil rýpnout do současné politické situace, premiéra Andreje Babiše i prezidenta Miloše Zemana.

„Rád bych poslal všechny komouše, co sedí odzdola až nahoru v politických funkcích, ve státní správě, do prdele,“ prohlásil David Koller před otevírací písní z jejich debutového eponymního alba Lucie z roku 1990. Koller tak pronesl zejména kvůli kauze okolo premiéra Andreje Babiše, který byl před dvěma týdny nařčen z toho, že zavlekl svého syna na Krym, aby nemohl vypovídat na policii k dotační aféře okolo rekreačního areálu Čapí hnízdo, později totiž namířil svá slova přímo na Andreje Babiše a ne jeho politické hnutí ANO 2011.

David Koller
David Koller vystupuje v posledních letech jak sólově, tak s původní kapelou Lucie

„Máte rádi ANO?“ pokračoval totiž Koller, načež se mu z publika dostalo poměrně hlasité odezvy: „Ne!“. Poté pokračoval tím, že připomněl minulost Andreje Babiše a spojil jí s tématem této protikomunistické písně: „Ta stará píseň, kterou vám zahrajeme, mysleli jsme si, že ji budeme hrát těsně po revoluci, ale bohužel tihle komouši a bohužel i komouši ze Slovenska a jiní estébáci nás teď tady ovládají.“

Koller tak narážel na svazek komunistické politické policie StB, kde je veden Andrej Babiš jako důvěrník pod krycím jménem „Bureš“. 13. února 2018 Andrej Babiš prohrál u Bratislavského krajského soudu soudní spor, kdy proti evidenci ve svazcích podal žalobu.

Koller zmínil také v médiích zvučně probíraný incident s vyhozenými kytkami, které byly položeny k pamětní desce událostí 17. listopadu 1989. „Říkal jsem si 17. listopadu, proč tam dává ty kytky, když je to estébák, já si to zjišťoval a v Agrofertu pracuje estébáků sedmnáct.“

Koller ale ani nevynechal prezidenta Miloše Zemana, který je Babišovým politickým spojencem: „A Zeman je proruskej šmejd a estébáci dodnes nebyli zbavení mlčenlivosti,“ dodal k radosti i nevrlosti mnohých přítomných, frontman legendární české rockové kapely, která patří k nejznámějším jménům ze silné porevoluční generace rockových kapel, kdy při uvolnění společenského napětí i zákonů, došlo k boomu kytarové hudby v České republice.

V písni “Oheň“, která po proslovu následovala zní oslavná slova narážející na totalitní režim doby 1948 až 1989, kdy z písně Lucie zní slova jako: „Už se nechcem nikdy vracet / Tam kde nám bylo nám bylo mizerně“ a vítá novou budoucnost s obrovskou nadějí: „Já už se těším / A vím určitě, že ne sám.“

David Koller při svých vystoupeních často mluví o politice. Známé je například jeho kontroverzní vystoupení z předávání cen Anděl, kde v roce 2016 společně s Lenkou Dusilovou a Klárou Výtiskovou vyjádřili nesouhlas s postojem Miloše Zemana k událostem spojeným s návštěvou čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze.

Sestřih pátečního vyprodaného koncertu Lucie z O2 arény si můžete pustit zde. Video se začne přehrávat v momentě Kollerovy politické řeči:

Foto: Pavol Frešo, Jan Stevonka
Autor: Patrik Müller

Ať je to klišé, či nikoliv, pravdou zůstává, že žijeme ve velice rychlém světě. Dokonce tak rychlém, že lidé nemají o hudbě čas číst ani psát, aby jí vůbec stíhali poslouchat. Dnešní přesycená  hudební scéna, kdy vychází jedno album za druhým, nám navíc také příliš nepomáhá. Přichystali jsme tedy pro vás jeden ucelený přehled, kde se dozvíte jen to, co skutečně potřebujete tak, aby vás to již poté neodvádělo od samotného poslechu. Při pití kávy, snídani nebo jízdě vlakem se tedy podívejte na to, co byste měli vyhledat a čemu byste se měli vyhnout ve vašem primárním zdroji hudby. Tedy, jako vždycky: alespoň podle Music NOW.

Twenty One Pilots – Trench

Vydavatelství: Fueled by Ramen
Žánry:
Rap Rock, Alternativní Rap, Alternativní Rock, Electronický rock, Pop/Rock, Elektronická hudba, Electro Pop, Reggae Pop
Hodnocení: 4,5/5,0

Poslouchám tohle album už skoro měsíc a pořád nejsem schopen pochopit, že Twenty One Pilots dokázali nahrát takhle skvělé album. Trench je obrovským dobrodružstvím hlavní postavy Clancyho, která se snaží utéct z města obklopeném zdmi, které reprezentuje metonymií psychickou poruchu. Na albu se naplno ukazuje jejich skladatelská, textařská, hlavně však produkční genialita. Názvy žánrů rock, rap, taneční hudba, R&B nejsou dostatečné k tomu vyjádřit, jak si TOP plavou, kam je vítr zavane. Ačkoliv se však přesouvají skrze čas, zůstávají v každém případě vždycky styloví a trendy. Trench tak zároveň kombinuje velkolepý mileniální zvuk s hlubšími sděleními a složitějšími hudebními postupy. Od teď už se nemusí vzdychat, když někdo řekne, že jsou Twenty One Pilots nejlepší kapelou současnosti.

Twenty One Pilots přichystali pořádný šok všem, kteří tvrdili, že jsou přeceňovanou skupinou. Já sám bych nikdy nevěřil, že dám Twenty One Pilots 4,5.

Richard Ashcroft – Natural Rebel

Vydavatelství: BMG
Žánr: Adult Pop/Rock, Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Bývalý frontman The Verve po minulé slibné a progresivní desce These People (2016) přichází z příliš nudným albem, na kterém většina písní zní, jako kdyby byly vymyšleny během jednoho líného nedělního odpoledne. Natural Rebel trpí podobným problémem jako album United Nations of Sounds, kdy zněl Richard rovněž takhle vyšťaveně ze svých hudebních nápadů, že to bylo pro mě, jakožto velkého fanouška The Verve, utrpením poslouchat.

Stejně jako se však z projektu RPA dalo vytěžit pár pro ucho i mozek lahodných písní, jako třeba první singl “Are You Ready”, i zde se uchází o místo nej písně alba první singl “Suprised by the Joy,” možná ho ale ještě překoná druhá píseň “Birds Fly”, na které zapojuje Ashcroft jak svůj cit pro melodie, tak svůj cit pro drama. K tomu můžeme ještě vypíchnout úvodní “All My Dreams” nebo Rolling Stoní elektricko orchestrální smršť ve stylu “Gimme Shelter” “Money Money”. Kéž by toho bylo víc. U bratrů Gallagherů si alespoň můžeme říct, že odloučení od Oasis tolik nebolí, u Ashcrofta se opět ukázalo, že bez geniálního kytaristy Nicka McCabea a ostatních členů The Verve, nedokáže pravidelně vydávat dobrá alba nadupané skvělými písněmi.

Noname – Room 25

Vydavatelství:
Žánr: Alternativní Rap, Neo-Soul, Jazz Rap,
Hodnocení: 4,0/5,0

Debutové album plné délky los angelesko chicagské rapperky vydané na vlastní náklady obsahuje mimořádně pestrou směs hip hopových, jazzových, R&B a soulových vlivů, která vytvoří mimořádně pevný, propracovaný a jednotný zvuk, který však v sobě má zároveň dostatečně živelnosti a hravosti na to, aby lidi neunudil. Silných 4,0.

MØ – Forever Neverland

Vydavatelství: Chess Club / RCA Victor
Žánr: Electropop, Synth Pop, Dane Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Druhý syntezátorový očistec dánské zpěvačky, textařky a skladatelky MØ nabídne pečlivě vymyšlený synth-pop podle nejnovějších trendů. V té matematicky přesné produkci však chybí ještě větší odvaha zkoušet nové věci. Forever Neverland je totiž v mnohém schizofrení album, které na jednu chce být trendové a kombinuje to popové trendy s alternativními, avšak zároveň chybí větší dravost a progresivita, kterou by MØ potěšila alternativní fanoušky. Od již dost známého hudebního jména MØ bychom přece jen očekávali silnější druhé album. 3,5.

Elvis Costello / Elvis Costello & the Imposters – Look Now

https://open.spotify.com/playlist/2IQB90PbLE7rD4C1bIYXI4

Vydavatelství: Concord
Žánr: Adult Pop/Rock, Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Elvis Costello zvládá další porci písní s profesorským umem. Na albu Look Now jsou hlavním hnacím motorem více jeho mnohaleté zkušenosti v hudebním byznyse než nějaká nová múza a podle toho album nahrané ve Vancouveru, New Yorku i Los Angeles, také zní.

Xindl X – Sexy Exity

Vydavatelství: Universal
Žánr: Písničkář, Pop, Alternativní Pop, Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Texty výstižné, hudbou však občas podivné nové album pražského písničkáře začne až bizarní balkánské disko “Byznys”, na kterém se Xindl X vtipně opírá do narcistických a samolibých lidí z korporativního prostředí. Je přitom škoda, že ačkoliv Xindl X v minulosti rád plaval proti proudu, dnes je mnohokrát spíše on samotný zástupcem korporativismu a materialismu. Se svou hudební servilitou, kdy ze sebe chrlí jednu generickou melodii a harmonii za druhou, se jeví kopání do lidí z byznysu jako koncepční přešlap, hlavně ale tak jeho pokrytectví. Obzvláště se to tak třeba jeví, když přijde s mainstreamovou taneční vykrádačkou AVICIiho v podobě spolupráce se zahraničním DJ Jensem Eastem “Pouze jednou”. A to je přitom text písně Byznys velice přesný a výstižný. Jen zkrátka nehraje s okolnostmi vzniku alba, které přichází po několika letech, kdy se Xindl X snažil vydělat na živobytí způsoby, kterým by sám nejspíše vysmál.

Po hudební stránce je vůbec Xindl X spíše průměrný, místy i podprůměrný výtvor, Když například opakuje i některé své vlastní akordové postupy jako v “Naruby”, je jasné, jak hodně se mezi kvalitou jeho textů a hudby rozevírají nůžky.

Role Xindla X, ve které se sám staví do role vtipného písničkáře, který dokáže vše, co se na světě děje a nemělo by se dít, pojmenovat a vysmát se tomu není jednoduchá. Po období nudy a různých râdiových popelek ale znovu baví. A Xindl X dokonce tentokrát dokázal přichystat písním i vhodný hudební obal. Jako příklad může sloužit lehce soulová “Jsem boží” s posunutím tóniny na posledním refrénu a “Netuším” se zajímavými klavírními a kytarovými harmoniemi hnanými ostrým a výrazným syntezátorem. Po hudební stránce se taky povedla píseň “Kufry mám sbalený”, která připomíná nějakou 70. pop rockovou klasiku. Škoda, že zrovna tenhle song je jeden z těch, co jsou naopak zase slabší po textařské stránce a její potenciál nebyl úplně naplněn.

Baví některé vtipné a výstižné obraty jako “Nevěra je hra pro dva”. “Byznys” je jedna textařská perla za druhou, do kolen mě ale nejvíce dostalo hlavně:

„Když nejde o hodnotu, pak jde o hovno tu.”

Do nových technologií trefně rýpe nejen “Alenka”, ale i píseň “Dřevo”. Ačkoliv je v písních hodně sarkasmu a humoru, zrovna třeba úvodní “Alenka” je podobně jako třeba jeho velký hit a dle mého názoru nejlepší píseň Xindla X vůbec “Chemie”, vlastně hodně depresivní písní. “Já nic, já muzikant” je zase povedená kritika českému hrbení zad nad vším, co politici vymyslí

Album je zbytečně dlouhé a zvláště ke konci se objevuje vata jako “Trochu slávy” a “Nejlepší zvukař je playback”. Duet se Sabinou Křovákovou “Věčně nevěrná” je daleko zábavnější duet než větší hitový potenciál mající, ale daleko nudnější a tuctový rádiový rozchodový pop “Naruby”. Když se to ale vezme kolem a kolem a nahlížíme na to tak, že si uvědomujeme, že se jedná o český hudební rybníček, na kterém se toho zase tak moc neděje, nové album Xindla X je vzhledem k mimořádně povedeným textům na slabších 3,5.

Zachycení až ezotericky nemožného momentu, kdy si uvědomíte, že Xindl X je vlastně i po těch hrůznostech, co v poslední době vypustil do rádia, pořád skvělý textař, který dokáže vtipně komentovat problémy dnešní společnosti.

Související obrázek

Denzel Curry – TA13OO

Vydavatelství: Loma Vista Recordings
Žánr: Rap, Trap Rap, Hardcore Rap, Alternativní Rap
Hodnocení: 4,0/5,0

Třetí album plné délky floridského rappera obsahuje hosty jako GoldLinka, Jpegmafii, Nyyjerya, Twelve’len a nebo ZillaKami. Společně s nimi vydal album plné ostrého a temného rapu, ve kterém řeší Denzel Curry témata, která rozhodně nesouhlasí s typickou stereotypní představou o hip hopové kultuře, avšak čím dál více se stávají pro dnešní rap stěžejními. Denzel se totiž zabývá například sexuálním zneužíváním, prezidentskými volbami, co s člověkem udělá sláva, nenávist, paranoia, pomsta, láska. Nechybí ani Denzelovy komentáře na současný stav hudby. Denzel Curry ale občas vystoupí z role nezávislého pozorovatele světa a řeší na albu i své vlastní osobní životní příběhy. TA13OO (čte se „Taboo,” pokud vám to nedošlo), se právem zařadí mezi nejlepší rapová alba tohoto roku.

Suede – The Blue Hour

Vydavatelství: Rhino Records
Žánr: Alternative/Indie Rock, Art Rock, Britpop
Hodnocení: 3,5/5,0

Legendární britská kapela vydala další porci písní znějících jako melodramatické vyjádření tragických romancí. Silně znatelná je opět jejich ostrovní nátura, která vytvoří velice potemnělou a důstojnou atmosféru. Nejsou to ty nejvíce přitažlivé písně, jaké kdy Suede vydali, v těch stínech ale leckdo najde kus svého já. Nás z ČR samozřejmě může těšit, že na albu slyšíme pražský filharmonický orchestr. Písně jako “Wastelands” přenesou posluchače okamžitě zpět do 90. let, některé písně na albu jsou tak skvělé, že můžou naprosto regulérně konkurovat těm největším klasikám Suede jako “Animal Nitrate”, “The Wild Ones”, “Pantomime Horse” nebo “My Dark Star”.

Zdá se bohužel, že pokus o jakýsi gotický, starověký rock v podání nejen filharmonie, ale i chorálů pěveckých sborů, nedopadl úplně dobře vzhledem k tomu, že jsou to nakonec právě spíše melodické pokusy ve stylu britské scény první poloviny devadesátek, které hrají první housle na albu. Album taky díky tomu nemá úplně jednotný zvuk, kdy se jakoby střídají 2 polohy. Oproti perfektnímu minulému albu Little Kids, které bylo vydáno 2 roky zpátky, se The Blue Hour jeví také jako znatelný pokles.

Christine and the Queens – Chris

Vydavatelství: Because Music
Žánr: Alternativní/Indie Pop, Synth-Pop, Art Pop, Experimentální Pop, Indie Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Velice živelný a osobitý moderní indie pop/rock Hélöise Letissier, která má pro hudbu neobyčejné nasazení a vtiskne do svých písní naprosto vše, co má. Problém je, že hudební obal se někdy nad naprosto úžasnými vokály Hélöise Letissier zdá být přece jen trochu slabší. Přemrštěné hodnocení na Metacritic 89 je tak dáno spíše politickou stránkou věci. Hélöise Le Tissier se v médiích hlásila k pansexualitě a rozhodla se kvůli tomu i změnit svou vizáž (říkejte si, co chcete, ale tady rozhodně můžeme pozorovat změnu k horšími — což se samozřejmě do výsledného hodnocení nepočítá :-), na druhou stranu je třeba započítat i okolnosti, za kterých album).

Ale i tak… Není to sice tak dobré album, jak se vám některé zahraniční plátky snaží namluvit (ono asi nebude náhodou, že nejvyšší hodnocení udělily zrovna progresivně levicové plátky jako The Guardian a NME), ale je to pořád chytré, melodicky mimořádně zdařilé, hravě a energické album. Hélöise Letissier má ale hlavně skutečně nezaměnitelný a milionový hlas.

Please The Trees – Infinite Dance

Vydavatelství: Starcastic
Žánr: Alternativní/Indie Rock, Art Rock, Progresivní Rock, Experimentální Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Táborští Please the Trees budou tento měsíc dělat předkapelu Mudhoney. Mudhoney! Těm Mudhoney — americkým legendám grunge, kteří přispěli ke vzniku této scény minimálně stejnou mírou jako samotný Kurt Cobain. Asi se není, co divit, protože Infinite Dane je opravdová produkční i kompoziční kvalita. Spirálovitá hudba plná zakulacených zvuků kytar má jedinečnou a velice znepokojující atmosféru. Tvrdá angličtina sice trhá uši, když to ale nevadí Mudhoney, proč by to mělo vyloženě vadit nám. V českém měřítku 4,0. Ve světovém, buďme k sobě upřímní, spíše 3,5.

Mudhoney – Digital Garbage

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Grunge, Garážový punk, Alternativní/Indie Rock, Post-Punk
Hodnocení: 4,0/5,0

Máme tady takovou malou demonstraci evropského turné Mudhoney. Dohrají Please the Trees, nastoupí legendy grunge ze Seattlu. Málokdo kdy měl tak špinavý zvuk a pokračuje to i na Digital Garbage. Logický výrok je tedy jednoduchý. Jestliže máte rádi zvuk kytar. Nedokonalý zvuk, kde když pozorně posloucháte, uslyšíte každičké brnknutí struny a posunutí po pražci, kde slyšíte blány bubnů bicí soupravy tak živě, jakoby kapela hrála přímo ve vašem pokoji, pak je Digital Garbage další z povedených alb diskografie Mudhoney a vy to musíte slyšet.

Tim HeckerKonoyo

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Instrumentální hudba, Experimentální ambientní hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

Kdyby se blížila apokalypsa, soundtrack pro ní by byl jasně daný. Konoyo je trpělivě atmosféru budující, jedinečný a zneklidňující počin kanadského instrumentálního skladatele.

St. Vincent – MassEducation

Vydavatelství: Loma Vista
Žánr: Alternativní/Indie Pop, Art Pop, Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Spojení jedné z nejzajímavějších osob současné hudbení scény Annie Clarke s géniusem popové elektronické hudby Jackem Antonoffem a géniem alternativní rockové hudby Johnem Congletonem Masseduction patřilo mezi nejlepší počiny minulého roku (3. nejlepší album roku 2017 podle nás). Někdo však v těch záplavách syntezátorů, elektronických efektů a elektronických mašin mohl namítnout, že v nich nebyla duše a přirozenost. No, nyní se vám tedy Annie Clarke svlékla, jak je to příznačně vyobrazeno na obalu.

Můžete si vychutnat pouze hlas Annie Clarke, piáno a ještě pár ojedinělých smyčcových partů. I takto prosté album zní naprosto úchvatně a dokazuje jak výjimečnost alba Masseduction, tak naprosto odzbrojující hlasový projev Annie Clarke. Snad vůbec jediné, co mě mrzí je, že nebylo zachováno původní pořadí písní Masseduction, které bylo vymyšleno dokonale a pak také, že některé aranže nebyly o něco bohatší a nezapojily se například ještě častěji smyčce. Ještě něco málo by se z toho zkrátka vytřískat dalo. Silných 4,0..

Kurt Vile – Bottle It In

Vydavatelství: Matador
Žánr: Alternative/Indie Rock,Písničkář,
Hodnocení: 4,0/5,0

Sedmé album indie písničkáře přináší obvyklou kvalitu Kurta Vila, který nikdy nezklame. Kurt Vile si na novém albu o něco více hraje s efekty a určitě to není na škodu. Pro fanoušky amerického indie rocku je to tak či onak povinnost slyšet a to právem.

Bradley Cooper / Lady Gaga – A Star Is Born [Original Motion Picture Soundtrack]

Vydavatelství: Interscope
Žánr: Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

Film A Star Is Born je 250. nejlepším filmem na ČSFD. No, pokud bude film stejně „dobrý” jako jeho soundtrack, pak nezbývá než říct, že i hodnocení na ČSFD se někdy plete. Soundtrack je totiž kýčovitá nuda. I přesto ale všechna čest Bradleymu Cooperovi, který svým skvělým zpěvem všem vyrazil dech. Jsou za tím určitě hodiny a hodiny dřiny a to se musí cenit.

Ten videoklip “Shallow” je mimochodem strašně kýčovitý. Bradley Cooper pozve na pódium jakože stydlivou zpěvačku, která nejdříve nechce před plnou halou lidí zpívat. Co byste řekli, že tak bude následovat? No samozřejmě, že to rozbalí a… Ona umí zpívat! Neuvěřitelné! No věřili byste tomu, že to tak dopadne? A to přitom samotná písnička není vůbec špatná… Všechno je to ale strašně přehrávané a nepřirozené, stejně jako ten soundtrack.

Prince – Piano & A Microphone 1983

Vydavatelství: Interscope
Žánr: Pop Rock, R&B
Hodnocení: 4,0/5,0

Ojedinělé zachycení Prince, po kterém vám bude zase o něco více líto, že už tu není mezi námi a zase o něco líp, když si vůbec uvědomíte, že jsme tenhle ztělesněnou esenci života měli možnost zažít.

Dave Grohl – Play

Vydavatelství: Columbia / RCA
Žánr: Progresivní rock, Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

To takhle na chvíli Dava Grohla zavřete na chvíli do studia a vznikne z toho 23 minut dlouhá skladba, která je lepší než slabá poslední 2 alba Foo Fighters…

Cypress Hill – Elephants on Acid

Vydavatelství: BMG / BMG Rights Management
Žánr: Stoner Rap, Rap, Alternativní Rap
Hodnocení: 4,0/5,0

Napůl v Egyptě nahrané album kalifornských legend huličského rapu se v žádném případě nesnaží těžit z bývalé velké slávy, ale jede si novými cestami a překvapuje tím, jak překypuje nově nalezenou kreativitou. Spojení Cypress Hill s arabskou hudbou zní.

Recenze | Novinky: Drtivá post-punková temnota i zasněné popové dojáky tvoří nejen nejpestřejší, ale i nejlepší album welšských The Joy Formidable

„Nestrávíte posledních 10 let děláním alternativní kytarové hudby, pokud ji doopravdy kur***ky nemiluje. Musí to být věc, která vás baví z celého srdce a nutí vás jí neustále dělat,“ říká frontmanka a textařska welšké noise rockové kapely The Joy Formidable Ritzy Brian. Těžko říct, jestli to bylo nějakou novou motivaci nebo nalezením bohatého naleziště inspirační múzy, která může pohánět motory zcela novou a mimořádně účinnou energií, AAARTH je ale pravděpodobně vůbec nejlepším albem kapely a nejen to.

Minulým dvěma hudebním létům dominovala hlavně známá a léty prověřená jména. V roce 2016 byly zásadními alby nahrávky Davida Bowieho, Leonarda Cohana a nebo Nicka Cava, o rok později to byla mladší generace, která však za sebou již z minulých let má něco, co je považováno za briliant daného žánru. A tak kvalita nových alb Lorde, Spoon, Brand New, St. Vincent nebo The National nebyla zase až takovým překvapením.

Foto The Joy Formidable k albu AAARTH
Nenechte se zmást ne příliš vystihující promo fotkou. The Joy Formidable zní na novém albu většinou jinak, než takhle pohodově.

Nynější rok, zdá se, patří novým a spíše méně známým, či překvapivým jménům. A tak po britském punkovém objevu Shame, po hodně dlouhé době probudivších se amerických surfařských post-punkerech ze San Diega Hot Snakes a dvou raperech, kteří jsou schopni vyjít s naprostým trapasem a hudební ostudou a zároveň i s nevídaným hudebním výtvorem (Kanye West a Kid Cudi alias KIDS SEE GHOSTS), tady máme neprávem opomíjené welšské alternativní rockery The Joy Formidable.

Znepokojující i uklidňující album, na kterém se svádí urputný boj s životními frustracemi

Jejich čtvrté studiové album AAARTH přichází po dvou v alternativní scéně uznávaných albech The Big Roar (2011) a Wolf’s Law (2013). Poslední album Hitch (2016), i když to třeba bylo zdařilé album, jednalo se “jen” o lepší průměr toho, co dnešní přebujelá alternativní scéna nabízí. Těžko říct, zda to je pro kapelu premiérovou lokací, kdy kapela při nahrávání z části přesídlila na americký jihozápad do státu Utahu, ale The Joy Formidable zní na AAARTH jako znovuzrození.

Jakoby našli novou motivaci a nebo bohaté naleziště inspirační múzy, která může pohánět motory zcela novou a mimořádně účinnou energií.

Začíná se písní “Y Blue” ve změti hlasů, welšských slov, špinavých i zneklidňujících zvonivých kytar. Následující “The Wrong Side” i přes zneklidňující název, zklidní atmosféru jak po hudební, tak i textové stránce. Základ každého dobrého rockového alba jsou perfektně znějící kytara a ty tady The Joy Formidable ženou přes kabely ke spoustě efektových krabiček a zesilovačů a nakonec zvuk kompresují tak, aby byl vytvořen ten žádoucí.

“Go Loving” hraje na silnou dynamickou kartu a kytary zní jako hustě osazený temný les se zlověstnou mlhou, která se vleče po podmáčené půdě, na jejíž nástrahy není vidět. Atmosféra písně je hustější než ona zlověstná welšská mlha. Kontrast je však důležitý nejen v grafickém designu, ale i v hudbě, a tak čisté piano tvoří určité světlo na konci této drsné temnoty, stejně tak vysoký hlas zpěvačky Ritzy Brian je na jednu stranu něžný, na druhou stranu v jemné ozvěně velice znepokojující.

Píseň “Cicada” zní jako hmyzí apokalypsa, kdy se toto malé obyvatelstvo planety rozhodne, že vyhubí lidi ze zemského povrchu a z písně můžeme slyšet vlivy východní hudby. Nejspíše marocké, indické nebo dokonce čínské. Je zajímavé, jak dobře souzní temné elektrické kytary s ručními bubny a nějakou citarou, či co vlastně za historický hudební nástroj to z písně slyšíme.

Post-punkové temné mraky z welšských rozlehlých luk se z části rozplynou a skrze ně proniknou paprsky slunce na úchvatné utažské kaňony.

Následuje dramatická “All In All”. Těžko popsat ty řeky slz a smutku, které se z písně valí. Pokud mají písně věrohodně vyjadřovat emoce, pak to tahle zvládne naprosto perfektně, protože na konci zbude z těch emocí už jen suchý hadr, který byl předtím plný slz.

„All in all there’s so much missing,“

(„Celkově tu mnoho schází.“)

zpívá a začátku refrénu, na konci pak dodává odpověď na to, co jejímu srdci schází: „All in all there’s something in you. („Celkově je něco v tobě“).

Jordan-Formidable
Bože můj, to je doják!

“What For” začne v cirkuse(?) a střídá perfektně drsnou a jemnou povahu. Máme tady další tolik nápadité kontrasty,které jsou velkou silou, která nové album The Joy Formidable žene kupředu. Breakdown ve třech čtvrtinách písně je parádně vymyšlený. Post-punkové temné mraky z welšských rozlehlých luk se z části rozplynou a skrze ně proniknou paprsky slunce na úchvatné utažské kaňony.

Od synth-popu k symfonickému heavy metalu v rámi jedné písně

Nejpřístupnější písní alba je “Better Me”, která by se ve své první polovině dala označit v jinak spíše skoro až post-punkovém albu za synth-pop. Mezihra se skučicími kytarami je prostě skvělá. Poté však přijde symfonický heavy metal v závěru a píseň rozdrtí zbytky pochyb o využitém potenciálu nápadu.

Tenhle chlap (producent a zvukový inženýr Howie Weinberg) definoval zvuk kytar na mnoha zásadních albech poslední dekády, není pak divu, že kytary zní na albu tak parádně.

Následuje zasněná, deštivá balada “Abscence”. Název písně tak nějak vyjadřuje i náladu alba, ze kterého srší frustrace, nespokojenost a nutkavá touha najít v životě něco lepšího a vymanit se z bloudění v nihilistických chaotických prostorech a bludných kruzích. Najděte si další balíček kapesníků. V existencionálním přemítáním o tom, že i v těžkých časech jde cítit naplno zdravý a přirozený smutek, nikoliv však hlubokou depresi.

„You think you’re caught
And I know it’s sad
But the absence is all we had“

(„Myslíš, že jsi chycen / A víš, že je to smutné / Ale absence je vše, co vlastně máme“)

Ritzy Brian je skvělá zpěvačka, a k tomu všemu se ještě navíc přidají pečlivá producentská práce a mastering velezkušeného Howieho Weinberga. Abychom si ukázali velikost jmen, se kterými pracoval, postačí nám jen první písmenko abecedy: Aerosmith, Anthrax, Anti-Flag, Alice Cooper, Arctic Monkeys. Ještě jednou připomínám. Jsme jen u prvního písmena abecedy! Tenhle chlap definoval zvuk kytar na mnoha zásadních albech poslední dekády, není pak divu, že kytary zní na albu tak parádně.

Je taky výborné, jak album dokáže využít celého spektra různorodých emocí, a tak můžeme slyšet, jak šíleně melancholické skladby, tak uklidňující optimistické pecky jako “The Joy Feeling”. Po ní však zase následuje další frustrací a jinými negativními pocity hnaná “Caught on a Breeze”. Svou rychlou kadencí slov jakoby navazovala na úvodní píseň. Stejně jako to platí pro celou závěrečnou část,  nejedná se o ty nejlepší momenty ze všech, když však pak přijde závěrečné outro písně, které tvoří i outro celého alba, nelze si neříct, že to nemohlo dopadnout na úplný závěr lépe.

The Joy Formidable – AAARTH

Vydáno: 28. 9. 2018
Délka: 45:55
Žánry: Alternativní/Indie Rock, Noise Rock, Post-Punk, Dream Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Y Bluen Eira, 3. Go Loving, 5. All in All, 6. What For, 7. The Better Me, 8. Absence, 9. Dance of the Lotus

od -
Good Times Only - Někdy jsme to my

O Good Times Only jsme psali při příležitosti vydání jejich prvního EP, které neslo název nedělní Luka. Od té doby pražská alternativní/indie rocková kapela rozhodně nelenila a po kladnému ohlasu velkých jmen české alternativní scény, se díky projektu Startér dostali do povědomí posluchačů Rádia Wave. Nyní jim stanice Českého rozhlasu, jakožto výhercům projektu, zafinancovalo profesionální studio k nahrání singlu „Někdy jsme to my“, včetně retrofuturistického videoklipu se světovými parametry. Hudební video najdete na konci článku.

Byla to konkrétně píseň „Letní třešně bejvaj nejsladší“ z minulého alba, která zaujala ze všech soutěžních písní nejvíce všechny hodnotitele projektu Startér — Jonáše Zbořila (Sundays on Clarendon Road), Jakuba Kaifosze (Wild Tides), Žofii Dařbujánovou (Mydy Rabycad), Alberta Černého (Charlie Straight, Lake Malawi) a Karla Buriánka (Sunshine, FVTVRE).

Na obrázku může být: 1 osoba, směje se, na pódiu, hrající na hudební nástroj, kytara a noc
Good Times Only

Good Times Only si tedy mohli vyzvednout i hlavní soutěžní cenu a tou bylo nahrávání v libereckém studiu Resound.

Hlavní cena studio, kde nahrává Lenny i Wild Tides

Toto moderní studio producenta Martina Havlena je poslední dobou hojně využívané a vznikly v něm zásadní nové nahrávky alternativní (Wild Tides, Děti mezi reprákama, Zvíře jménem podzim), tak i popové (Lenny, Mirari, ATMO Music, Emma Smetana) scény. O produkci písně požádali Good Times Only Jakuba Kaifosze a protože poslední album Wild Tides bylo (nejen) po produkční stránce na mimořádné úrovni, bylo jasné, že spojení Kaifosze s Good Times Only nemůže dopadnout jinak než skvěle.

Podařilo se perfektně navázat na původní zasněný zvuk kapely, ale zároveň jej zapracovat do profesionálního studia a použít některé nové možnosti, které takové studio nabízí.

Kapelu tak tlačil jen časový pres, protože studio samozřejmě neměli k dispozici neomezeně. I s tím si ale poradili. „Na nahrání singlu byly vyhraněny 2 dny ve studiu. Vypilo se hodně lahví Club Maté a kávy,“ sdělili Good Times Only pro Music NOW a nemohli si vynachválit spolupráci s Rádiem Wave: „Radio Wave nás celou dobu monitorovalo a rádi bychom vyznali lásku všem lidem odtamtud, které jsme poznali. Jsou skvělí. Všechno s námi průběžně konzultovali a starali se o nás.“

Singl jako příslib nového alba

Píseň má kromě pěkně ostrého zvuku vysoké kvality oproti předchozí tvorbě Good Times Only hutnější kytary. Podařilo se perfektně navázat na původní zasněný zvuk kapely, ale zároveň jej zapracovat do profesionálního studia a použít některé nové možnosti, které takové studio nabízí.

Výherní píseň Startéru „Letní třešně bejvaj nejsladší“:

Videoklip režíroval mladý nadějný režisér Luboš Rezler, kterému pomáhal další nadějný český talentovaný filmař Kryštof Melka. Je situován do retrofuturistických městských prostorů. Většina klipu se odehrává v interiérech stanic metra a příběh videoklipu je o ženě, která se snaží oprostit od zlověstně vypadajícího muže, který jí pronásleduje kamkoliv jde a nenechá jí být volnou.

Nyní se Good Times Only už soustředí kromě koncertování hlavně na nahrávání nového alba a kapela chce pokračovat v tom, co nyní započala. „Nově vydaný videosingl ‚Někdy jsme to my,’ plánujeme umístit na desku, kterou bychom rádi vydali do začátku letních prázdnin 2019,“ prozradila kapela. Album by se stejně jako singl mělo nahrávat ve studiu Resound a produkovat jí bude stejně tak Jakub Kaifosz.

Podívejte se na nový videoklip pražské alternativní/indie rockové kapely Good Times Only k singlu „Někdy jsme to my“:

Autor: Patrik Müller

od -

Novinky | Recenze: Kodaline se na Politics of Living snaží vystihnout dokonalý zvuk moderního mainstreamového popu

Můžete hrát prakticky jakýkoliv hudební styl a jiní si o něm mohou myslet klidně i to nejhorší, ale pokud jej daný interpret perfektně zvládá, všechny předsudky mohou jít stranou a vy můžete klidně zapomenout i dokonce na to, že nové třetí album irské skupiny Kodaline Politics of Living je přehlídkou všech možných klišé, které jsme měli možnost z mainstreamu slyšet za posledních 5 let.

Představte si, že vezmete ty velice raritní, šafránové momenty, kdy si říkáte, že Chainsmokers se i docela dají poslouchat (dost možná to budou momenty, kdy máte pár promile v krvi), ty stejné momenty Imagine Dragons (s tím rozdílem, že u těch si to řeknete občas i za střízlivého stavu) a dobré momenty nové éry Coldplay. Máte pak vlastně dokonalou popovou skupinu. Co víc byste si přáli. Kodaline se tomuto popovému ideálu na své nové desce Politics of Living dost přiblížili.

Kodaline (foto: RCA Records)
Kodaline (foto: RCA Records)

Není to ale náhoda. Kodaline se o vytvoření tohoto dokonalého popového zvuku současnosti snažili od jejich vzniku v roce 2011. Měli neskromné ambice jít až na vrchol a když dosáhli zdrojů, řekli si proč by to nemohlo být zrovna teď a investovali do těch velkých zákulisních jmen současné pop music. Od kapely, která od dob svých počátků sázela na neustále stejné producenty, je to poměrně velkou změnou.

Cesta k velikosti vede skrze neviditelné velikány

Na Politics of Living tak můžeme slyšet třeba klíčového muže bývalých One Direction nebo Ollyho Murse, Steva Maca, Jonnyho Coffera, spolupracovníka Beyonce nebo Emeli Sandé, Jonase Jeberga od Dizzee Rascal nebo Kylie Minogue) a také Johnnyho McDaida — člena Snow Patrol a skladatele některých písní P!nk nebo Eda Sheerana.

Kodaline měli původně tohle album vydat již o několik měsíců, v červnu ale kapela oznámila, že z důvodu nespokojenosti s výsledkem, celé album, pro které existovalo původně okolo 50 rozpracovaných písní, ještě rozkopou a zkusí na to jít jinak. Napřïklad jedna z nejpovedenějších písní alba Worth It tak například měla původně více rockovou podobu, se kterou ale kapela nebyla spokojena, následně byla podoba změněna na elektronickou a když nevyšla ani ta, Kodaline vyhodili nápad do koše.

Když ho ale slyšel producent Johnny Coffer, rozhodl se píseň z koše vytáhnout a v jeho podání zní píseň doopravdy skvěle a je možná i trefně zvoleným kompromisem mezi elektro a rockovou verzí. Tahle emocionální taneční slaďárna je přesně to, co Kodaline sedí.

Coffer je mistr editačních audio programů a HD zvuk se skvěle a čistě znějícími syntezátory a modulovanými lidskými hlasy, které rovněž tvoří samostatný hrající nástroj, vytváří to, co si lze představit po pojmem pop roku 2018. Je v tom trochu těch šablon, známých zvuků a postupů, kteří mají tito známí producenti perfektně naučené, ale podobná hudba má stejně především zábavní a odreagovací účel, který člověk od podobného alba více méně očekává.

Výstižný kýč

Jsou to prostě zvuky pokusů realizace snů mladé generace a ruku v ruce s tím jde i text o útrapách, které se vám naskýtají, pokud odejdete ze své komfortní zóny do velkého světa.

“Is it worth it?
I don’t know,”

ptá se zpěvák v písni plné rozpaků, která přesně vyjadřuje mladistvou nerozhodnost.

Are you strong enough? Are you wise enough?
Are you giving up? Will you disappear?”

ptá se Steve Garrigan.

Pro někoho může být tahle píseň jen kopáním zlata, pro někoho skvěle a chirurgicky přesně odvedená práce. Píseň uklidňuje, není příliš náročná a má sdělení, které je hodnotné a až

Překvapivě silné a výstižné.

Řekněte sami, kolikrát za týden (spíše ale i za den) si položíte tu ústřední otázku písně: “Stojí to za to?” Stejně jako v písni ale převládá nakonec optimismus. My nežijeme zpátky v jeskyních, protože máme něco neviditelného pověšeného před našim nosem, co nás žene neustále kupředu a nutí nás to být silnějšími a lepšími.

Stejně jako album dobře kombinuje relax se sdělením, kombinuje i tradici s modernou. Největší hit alba “Follow Your Fire” je sice až moc generický rádiový song, zároveň ale má také jednu důležitou otázku: Jestli by vaše pubertální já bylo hrdé na podobu vašeho současného dospělého já. Musí se navíc uznat, že ačkoliv fistulový refrén jde na hranici otravnosti, je velice chytlavý. Nevím, jak vy, ale jsem raději, když ní z mainstreamových rádií právě tahle píseň Kodaline než daleko více umělé hity Chainsmokers.

Na tuhle úvodní píseň naváže v podobně odhodlaném a emocionálně bohatém duchu “Hide and Seek”. Ta je po textovém sdělení jednoduchou písní. Refrén: “There’s no hide and seek / I see you see me” a další rádoby svůdné věty sice nejsou opět to nejgeniálnější, co jsme mohli letos slyšet, opět jsou to však nápady, které uvíznou v hlavě a Kodaline tvoří skoro jako podle nějaké knihy typu Made to Stick bratrů Heathů, která je Biblí americké marketingové psychologie. Zvonivé piáno z “Hide and Seek” zní takřka identicky jako piáno ze “Sky Full of Stars”. Tenhle zasněný pubertální pop ale má také něco do sebe a není jen prázdnou nádobou na dolary.

Písně pro moderní obchoďáky, taneční parkety i irské hospody

I následující balada “Angel” nasazená podle zlatého pravidla dvě rychlé pecky, pak pomalá, je opět špičkovou producentskou prací. Ten nápad by mohl být sám o sobě trapným pokusem o mileniální hit, ozvěny syntezátorů i elektronických bicích jsou ale vyváženy naprosto úžasně a převedou píseň do třetího rozměru plného krásně hlubokých barev. Možná, že už jsem taky jen součást systému jako konzumentské prasátko chrochtající radostí, když farmář dá prasátku nakrmit a proto na mě píseň dělá dojem. Pokud je ale systém takto dokonale vyvážený a na emoce bohatý, proč se tomu bránit.

Po nejlepší písni alba — výše zmíněném večerním emo dance popu “Worth It” následuje poměrně nudná, ale alespoň uklidňující píseň “Shed a Tear”. Kodaline velice rádi — podobně jako grafičtí designéři — pracují s kontrastem a tak po písních, ve kterých uklidňují z útrap, následuje pohodová píseň “Head Held High” připomínající “I’m Yours” Jason Mraze. V refrénu zní profláklá akordová posloupnost F – C – D – Bb (české B), která je mimochodem druhá z akordových posloupností hned vedle C# – E – B (české H) – A, ze které si dělají legraci australští hudební komici Axis of Awesome v prodloužené verzi svého čtyř akordového songu “4 Chords Song”.

Opět ale analytická část může jít klidně pryč, pokud trochu povolíte své hipsterské já. Píseň je vlastně fajn pohodová píseň. Dalo by se říct letní, pokud s tím v době, kdy definitivně odcházejí poslední náznaky léta, nikoho nenaštvu.

Naopak strašná producentská prasárna je následující “Born Again” s něčím, co více než elektronický hlas, připomíná nějaké podivné skřeky Tolkienova Sméagola.

Pak tady máme konečně taky trochu té tradice a na “I Wouldn’t Be” se Kodaline hrdě hlásí ke svému irskému původu. Skvělá kombinace tradiční irské folkové hudby a moderního popu.

“Don’t Come Around” to lépe zvládne s tím modulováním hlasu. Po úvodních hitech je “Don’t Come Around” však trochu utahané a už to zavání až přemírou snahy dělat velké melodie. Přitom ale když si pustíte tuhle moderní píseň samostatně, rozvine se v krásku.

Prakticky úplně to stejné se dá říct o následující “Brother”, která ty emoce sice srší o něco důvěryhodněji, kapela se ale až do konce alba již nepodívá do formy z úvodu alba. “Hell Froze Over” to ale ještě o něco vylepší a zní jako skvělá syntezátory napumpovaná motivační píseň pro znělky ke sportovním utkání.

Na “Temple Bar” se vracíme do irska. Nyní trochu méně v hudbě, ale zato naplno v textu, když píseň čerpá ze zážitků z jednoho skutečného irského baru. Temple Bar je totiž jedna moc pěkná a útulná hospoda v Dublinu. Až tam budete, zajeďte se tam podívat.

Kodaline – Politics of Living

Vydáno: 28. 9. 2018
Délka: 44:27
Žánry: Pop, Pop Rock, Alternativní Pop/Rock, Dance Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Follow Your Fire, 2. Hide and Seek, 4. Worth It, 9. Don’t Come Around

od -

Po Danielu Hůlkovi dostane státní vyznamenání už i hitmaker a údajný král českých diskoték Michal David. Protože je kromě protislužby za podporu při volbách volba tohoto člověka pro vyznamenání tato volba také očividně další provokací našeho prezidenta Miloše Zemana za účelem vyvolání kontroverzí a naštvání elit českého národa — tzv. pražské kavárny –, jak jim prezident říká, nebudu přilévat ještě další olej do ohně a místo důvodů, proč by to David neměl být, raději napíšu, kdo by státní vyznamenání za zásluhy pro kulturní přínos z oblasti hudby, dostat měl a ještě dávno před ním. Napište své vlastní tipy do komentářů.

Radim Hladík, in memoriam

Státní vyznamenání by měli dostat lidé, kteří nehrbili záda ani, a to i když by pro ně bylo jednodušší je ohnout, vzhledem k útlaku, který na ně čekal. Lidé, kteří nepotlačili vlastní svědomí a nestali se součástí zkorumpované a lživé mašinérie, i když tím vytvářelí úskalí sobě i své rodině. Hudebníci jako Radim Hladík byli ostrůvky svobody a naděje mnohých občanů, kteří doufali, že ostatní ještě úplně nezapomněli na to, co to svoboda je. Málokdo je nejen pro to, ale i pro svůj kytarový um v naší zemi mezi hudebníky uznávaný tak jako Radim Hladík.

Ivan Král

Ivan Král je pravděpodobně nejuznávanější českou hudební postavou v zahraničí. Přispěl k tomu, aby se Češi mohli podílet i na zahračních projektech. Když byla totalita u konce, stal se místním misionářem v oblasti rockové budby a produkoval jedny z nejlepších rockových alb, které tady vznikly (Lucie, Mňâga a Žďorp). Odvaha vydat se navzdory nečekaným úskalím za svými sny do velkého světa a ukázat, že mám na to přidat se k těm vůbec největším rybám dané činnosti je něco, co by mělo být v jakémkoliv oboru oceněno. Pokud tomu stál v cestě stát, je to vlastně i projev omluvy a tím pádem i slušnosti.

Jaroslav Uhlíř

Vyznamenání pro Jaroslava Uhlíře by mělo být samozřejmostí. Zpíval, skládal a získal si přízeň miliónů a to přestože nikomu nepochleboval a nechtěl od nikoho nic jiného než, aby mu bylo umožněno dělat svou práci a rozdávat radost všem generacím. Jeho písně jako Dělání, Není nutno a Severní vítr zlidověly, mají v sobě chytrá sdělení a přežijí už navěky.

Jaromír Vejvoda, in memoriam

Autor jedné z nejznámějších českých písní všech dob. Vejvodovu Škodu lásky v míře popularity ve světě překonají už jen nejznámější části skladeb Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Vejvoda není na rozdíl od těchto dvou velikánů klasické hudby zase tak historickou postavou, jeho vnučka Zuzana Vejvodová je známou herečkou a my jakožto občané bychom mohli vědět, že bylo vyznamenání propůjčeno do správných rukou a nikoliv třeba nějakému vykutálenému vzdálenému příbuznému Antonína Dvořáka, který vykrádá sámožky a neměl se svým dávným předkem co dočinění.

Jiří Smetana, in memoriam

Podobně jako Ivan Král spolupracoval s těmi největšími jmény z celého světa a pomáhal českým osobnostem ze světa hudby. Věru Bílou se skupinou Kale dostal až do jednoho z nejznámějších amfiteátrů celého světa Hollywood Bowl. Ještě než emigroval, nebál se stejně jako Radim Hladík stát vzpřímeně a čelit tomu, co může přijít i za to, pokud jste to vy, kdo na rozdíl od státu jedná podle správného morálního přesvědčení. Stejně jako v případě Jaromíra Vejvody by bylo státní vyznamenání předáno do rukou potomka, známé osobnosti.

Aneta Langerová

Aneta Langerová dokázala jako jedna z mála uspět jak mezi kritikou, tak v komerční svéře se svými pop rockovými počátky. Poté, co vyhrála první ročník Superstar a měla předpoklady proto, aby nemusela po tvůrčí stránce ani hnout prstem, se nebála skládat bez pomoci druhých a dostat ze sebe kus svého pravého já bez ohledu na to, zda bude důstojnější a folkovější hudba populární stejně jako hudba, kterou vytvářela předtím. Pokud se vyznamenává za přínos v oblasti kultury, proč ne právě ona.

Anna K

Ani ne tak za její repertoár, jako spíše za inspiraci, že i těžkým situacím, které způsobí smůla, je lepší čelit vzpřímeně a také za osvětu v boji proti rakovině.

Olda Říha a Petr Janda

Měl jsem v úmyslu zde dát na konec jméno Olda Říha jen z recese, vlastně ale splňuje mnohé z toho, co je napsáno u Jaroslava Uhlíře. Jeho písně sice nemají tak hluboká sdělení, hrát však za komunistické totality to, čemu říká samotný mistr sól na jednu strunu: “Rak,” vyžaduje velkou odvahu a to je myšleno naprosto vážně. Když dostane vyznamenání Michal David, v řadě by měl stát daleko před ním i Olda. Už jen kvůli tomu, že vidět ho stát v saku by byl zážitek sám osobě. A když už Olda, hned vedle něj by mohl stát i jeho odvěký rival Petr Janda, pro kterého platí to stejné. Ten sice podepsal onu slavně neslavnou antichartu, což by pro někoho mohlo být ono ohnutí zad, alespoň ale kvůli tomu dnes nelže a postavil se k dané věci jako chlap, ne jako již vyznamenaný František Ringo Čech, který se se svou propiskou a (ne)podepisováním anticharty ztrapnil před celým národem. Říkáme dětem lhát se nemá a pak se dávají vyznamenání těm, co veřejně lžou hůře jako ty malé děti, že…

Zveřejnil(a) Říhody dne Neděle 29. říjen 2017

Pozn. Vladimír Mišík a Věra Špinarová nejsou uvedeni z toho důvodu, že už jim vyznamenání bylo nabídnuto, ale odmítli.

 

Recenze | Novinky: Metric si na Art of Doubt vpravili do žil novou vlnu energie a vydali jedno z jejich nejlepších alb

Kanadská rocková čtveřice Metric vydává silnou kombinaci všeho starého i nového, co mají jejich fanoušci na kapele rádi. Na elektro rockové Art of Doubt zní velice moderně, jejich produkce je na vysoké úrovni a album je po technické stránce perfektně zvládnuté. Zároveň ale nezapomínají na drzou náturu jejich původní tvorby a také nasládlé chytlavé melodie ze starších písní jako “Combat Baby”, “Raw Sugar”, “Help Me I’m Alive” nebo “Breathing Underwater”.

Emily Haines, James Shaw, Joshua Winstead a Joules Scott-Key jsou jedni z těch, kteří nejenom že se dokážou přizpůsobit novým hudebním trendům, ale dokonce si syntezátory a trochu rozdílnou práci s bicími, basou, stejně jako struktury písně typičtější pro elektronické žánry dokázali osvojit a použít je takovým způsobem, že jejich alba nyní zní ještě stylověji než alba minulá.

Foto Metric k albu Art of Doubt
Metric (basa: Joshua Winsted, kytara: James Shaw, zpěv a syntezátor: Emily Haines, bicí: Joules Scott-Key)

Minulá alba — přesně řečeno každé od roku 2015 — produkoval či ko-produkoval kytarista Metric James Shaw. Kapela postupně ztrácela kytary a na albu Pagans In Vegas (2015) už byla z původně ryze kytarových Metric takřka regulérní elektronická kapela. S Shawem u kormidla se kapela s každým dalším albem modernizovala, zároveň však začala ztrácet svou energii. Když si kapela porovnala jejich vystoupení a to, jaký dojem dělají z alb, bylo jim jasné, že tady něco nehraje. Shaw tak dal od produkční práce ruce a pryč a přenechal žezlo tomu správnému člověku.

Přísun nové energie od producenta M83 a Paramore

Velký podíl na tom, že elektronika kapele tak sluší, má producent Justin Meldal-Johnsen. Mnohým tohle jméno jistě něco řekne. Justin Meldal-Johnsen je podepsaný například na albech Hurry Up, We’re Dreaming (ano, to je to album s “Midnight City”) a Junk M83, stejně tak na After Laughter Paramore a Visions of a Life Wolf Alice. Mezi alby, na kterých pracoval jen těžko najdete nějaké slabé. Většinou jsou to výjimečná alba, která vyčuhují z řady všeho, co vychází a tenhle chlap je zkrátka zárukou vysoké hudební kvality.

…kapela nezněla za 20 let své kariéry takhle energicky a svěže.

A pokud chtěla kapela energii, James Shaw jí dodal. První singl alba a zároveň otvírák alba “Dark Saturday” rozkopne dveře agresivním riffem. Je úžasné, jak můžou najednou jako mávnutím kouzelné  syntezátory spolupracovat s ostrými kytarami tak dobře, že kapela nezněla za 20 let své kariéry takhle energicky a svěže.

Zásadní hnací motor a zároveň pevný stavební kámen Metric jsou ale členové samotní. I po 20 letech zůstala kapela ve stejné sestavě, nekoná se žádná ponorková nemoc a všichni se mají navzájem rádi a zkrátka si lidsky rozumí. Zpěvačka Emily Haines dokonce pro CBS prohlásila, že jí vlastně ani tak nezajímá, jaký bude mít kapela nadále úspěch po stránce popularity či peněz. Hlavní pro ní prý je, aby čtveřice pořád držela pohromadě. „Dokud budeme v pohodě my čtyři, budu to brát jako úspěch,” řekla přesně.

“Love You Back” pokračuje s hlubokou elektronickou basou, kterou doplňuje elektrická kytara s dokreslováním písně a nebo meloickými vsuvkami. Nesmíme ale v tom popisování technicky i po tvůrčí stránce skvěle zpracovaného zvuku, zapomenout ani na fenomenální hlas zpěvačky Emily Haines, který všemu dominuje. Její práce nejen s barvou hlasu a rozsahem ale i výslovností, je mimořádně zdařilá.

Další “Die Happy” je s ještě vyšší porcí elektroniky poměrně chladná píseň a byť rozlehlé syntézatory v ozvěnách zní skvěle, přece jen to trochu připomíná na energii slabší alba Metric. Alespoň ale můžeme slyšet silný závěr písně, na který naváže syntezátor, který svou atmosférou hodně připomíná právě producentský majstrštyk Justina Meldala-Johnsena “Midnight City” M83.

Oáza smyslu ve světě plném zmatku

“Now or Never Now” je lamentovní nad tím, že bychom si měli užívat života, dokud tady jsme. Něco takového připomíná doopravdy mnoho písní, Metric jdou ale do detailu tohoto problému a “Now or Never Now” je skoro až filozofickou písní.

“Everything that’s under my skin
where I end and begin
still belongs to me,”

(„Vše, co je pod mou kůží / kde skončím a začnu / pořád mi patří.”)

zpívá Emily Haines.

Po písni “Art of Doubt” nebylo album pojmenované náhodou. Sebevědomá píseň dokáže to, co je důležité pro každého textaře: propojit sdělení instrumentální částí písně a textu. Napumpovaný refrén:

“Well it’s true, I push too hard I guess
To use whatever fuel is left
At its best it’s all the art of doubt,”

(„Asi bude fakt, že na plyn moc tlačím / Abych využila všechno palivo, které zbývá / V tom nejlepším je to jen umění pochybů.”)

tak zní jako šitý přesně na míru refrénu.

Od “Art of Doubt” můžeme slyšet nejlepší část alba, když se pokračuje k “Underline the Black”, kde vůbec poprvé hrají hlavní roli samotné kytary a syntezátory jim dělají jen komparz. Vzhledem k tomu, že se ztiší hlasitost a ve sloce jsou slyšet jen ztlumené kytary a pravidelný tlukot basy, můžeme se i více než jindy soustředit na text. Píseň je o tom, jak city k lidem, které jsme milovali přetrvávají i poté, co se lidé změní takovým způsobem, že se jim samotným zdá, že jsou vlastně někdo úplně jiný.

Jistou roli v této písni hraje vzhled, toto téma ale má hlavní místo na následující “Dressed to Suppress”. Je to skvělá píseň. Nejlepší na albu a jedna z mých osobně nejoblíbenějších písní vůbec z celého roku. Ta píseň jako by vzala podstatný kus zmatku a choasu dnešního světa a snažila se dát všemu smysl.

Píseň začíná v obrovských syntezátorových ozvěnách. “And we keep speeding / And we keep crashing / And we keep reaching / And we keep crying ’til we start laughing.” Když se tak podíváte za zvuků této písně na večerní velké město, těžko něco může vystihovat dnešní způsob života lépe než tyhle zvuky a tato slova. Pak se totiž píseň vzpamatuje. Stejně jako my. Není čas na to, utápět se v depresích. Prostě je třeba jít kupředu.

Módou proti úzkostem

Punkově znějící sloka s kytarami, ve kterých je naděje a odhodlání, je naprosto odzbrojující. Sloka o zmatených lidech přesně vystihuje to, jak dnes někteří lidé nevědí, co chtějí. Někteří volají počkej na mě, pak se jim ale zase nelíbí, že jste vy sami příliš pomalí. Někdo by chtěl vést a pomoct, ale přitom pomoc nechce a říká: „Nech mě být.” Ve stylovém refrénu, ve kterém se pak opakuje poučka skoro jako z módních časopisů:

“Dressed to suppress …
All kind of sorrow.”

(„Oblečena tak, ať zastaví smutek“)

Refrén je přetrhnutí těch všech pochybů vyřčených dříve a je o získávání sebejistoty v tomhle bláznivém světě. Psychologové jednoznačně potvrzují to, co mnohým určitě říká i selský rozum: hezké oblečení a vzhled ovlivňují pozitivním způsobem sebejistotu člověka a tím pádem redukují hladiny negativních stresových hormonů.

Skvělé sdělení. Jak pro posluchače muže, tak pro posluchačky ženy. Když pak máte v kapele frontmanku/zpěvačku a hrajete podobný styl hudby, je těžké si představit lepší refrén než tento. Změny tempa písně, která se zpomalí (nebo přesněji řečeno spíše ztiší, což vyvolá dojem zpomalení, BPM skladby se totiž nejspíše nemění) jsou také geniální a vždycky ještě pomůžou o to více znovu nastartovat píseň do skvělé sloky, přičemž pak vše ještě dorazí refrén.

Škoda, že se pak kapela k podobným momentům nepřiblíží a od té doby působí Metric spíše v takové udržovací fázi. Nejsou to ale špatné písně. “Risk” má tu smůlu, že přijde právě po tom, co je laťka nastavena vysoko, jinak to je ale solidně zvládnutá píseň s hezky znějícími kytarami a tématem jako by opět navazovala na “Dressed to Suppress”, potažmo “Art of Doubt” i “Underline the Black”.

A vůbec se tak zdá, že celé album se točí okolo podobných témat a je tak nějak neoficiálně koncepční. Možná by se dalo album shrnout ve větě: „Jak se nezbláznit a najít si kousek lásky v chaotickém světě,” nechtěl bych ale mluvit za kapelu a Emily Haines, která je autorkou textů, stejně tak za posluchače, protože jak to tak v umění bývá, každý může v písních slyšet nějaký jiný význam. Důležité ale je, že tam ten význam je a rozhodně to nebude žádná blbost.

“Seven Rules” je poklidná a uklidňující. “Holding Out” moc nefunguje, protože je to, jakoby se na nějaké společné dovolené všichni už pomalu chystali ke spánku a byli unavení, ale byl tam jeden neúnavný pařan, který nezná únavu. Na klidnou notu tak naváže “Anticipate” a poslední, asi nejlepší z poslední pětice písní, noční dospělá ukolébavka “No Lights on the Horizon”.

Metric – Art of Doubt

Vydáno: 21. 9. 2018
Délka: 58:16
Žánry: Alternative/Indie Rock, Synth Pop, New Wave
Rozhodně musíte slyšet: 1. Dark Saturday, 2. Love You Back, 5. Art of Doubt, 6. Underline the Black, 7. Dressed to Suppress

Nová hudební alba září 2018

V tomhle velkém přehledu alb, které vyšly v druhé třetině září najdete Tomáše Kluse, který ani tentokrát nepustil roli svého nenapravitelného dobrodruha a vydává se bezhlavě různorodými (nejen) hudebními cestami, konečně autentickou hvězdu amerického moderního country Carrie Underwood, dva dost rozdílné disky sedmého alba Davida Guetty, nečekaně odvážné Olympic, jako vždycky unikátní hlučně-něžný slowcore od Low, vcelku povedený pokus Good Charlotte o update zvuku, nevydané písně Paula Simona, Willieho Nelsona, jak zpívá písně svého zesnulého kamaráda Franka Sinatry, klidnou rockovou pohlednici Ivana Krále, komplexní a přesné Aphex Twin, něžný pozůstatek z minulého alba First Aid Kit, meditačně-folkového Paula Wellera, stále více a více vyspělé Thrice, elegantní a neodolatelnou jazzovou dvojici Tonyho Bennetta & Diany Krall,  nekompromisní a zábavnou jízdu Clutch, a naději českého moderního popu Nelly.

Klusovo ambiciozní Spolu je zlepšením oproti minulým albům, jeho osobní bílé album to ale být nemůže

Tomáš Klus – Spolu

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Písničkář, Pop, Pop Folk, Folk
Hodnocení: 3,0/5,0

Tomáš Klus, nenapravitelný životní optimista, dobrodruh, vrchní český sluníčkář (nemyšleno nijak špatně); člověk, který sebral na jeden rok Zlatého slavíka Karlu Gottovi hlavně díky písni, která se stala symbolem protestu proti tradičním demokratickým stranám, aby se stal o pár let později Tomáš Klus symbolem protestu proti „netradičním“ stranám; věčný snílek, šiřitel míru, lásky a dobré nálady, třinecký rodák, čerstvý otec… Co ještě o něm vlastně říct?

Podle jeho osobnosti lze snadno přijít na to, že Tomáš Klus nesnáší, když se život nežije naplno. Je mu jedno, že se občas pustí do slepých ulic, prostě chce jít za každou cenu dále. Něco udělat, vzbudit ohlas, možná se i malým písmem zapsat do dějin. Když přijde na to, že ta cesta nikam nevede, prostě se vrátí zpět a pokračuje po jiné a lepší cestě. Vlastně musím říct, že mám respekt ke každému, kdo se snaží žít život podobným způsobem.

Jeho huránský přístup k životu, kterým malinko připomíná strýce Pepina s Postřižin, se však promítá i do hudby, a ta díky tomu není — ať už v rámci diskografie, či dokonce přímo v jednotlivých albech — úplně konzistentní. Tomáš Klus má za sebou ve své tvorbě už mnoho přešlapů a mnoho si jich přivodil v nedávné době. Po trojici slibných alba, se kterými prorazil: Cesta do záhu(d)by (2008), Hlavní uzávěr splínu (2009) a Racek (2011) přišla tvůrčí krize Proměnamě (2014) a nepovedený experiment Anat život není (2015).

Otázkou tedy bylo, zda se Tomáš Klus po přemoudřelé minulé desce vrátil trochu nohama na zem a zda dokáže navázat na silnou trojici dřívějších alb.

Celá produkce alba je vůbec divná.

Z čistě skladatelského a textařského hlediska je skutečně Spolu zlepšením. Můžeme slyšet píseň, která má již nyní status hitu — “Tichá voda”, která začíná prosluněnou slokou s akustickou kytarou a v refrénu jakoby se písně zatáhla, lehce potemněla a slyšíme v husté ozvěně elektrickou kytaru. Pak nastane další zlom v mezihře, kdy píseň vrcholí svou dramatičnost. Kytary znějí parádně, stejně jako cello v mezihře, horší už je to s vokály, které jsou utopeny v nějaké divné ozvěně, díky čemuž zní, jakoby byly nahrávány ne ve studiu, ale u akvária v mořském světě.

Celá produkce alba je vůbec divná. Ne, že by snad Jiří Kučerovský, Jan Lstibůrek a Petr Škoda byli špatní muzikanti, mix alba je ale naprosto příšerný a neúměrný tomu, že je Spolu jedno z nejočekávanějších alb tohoto roku na naší scéně. Některé nástroje jsou nesmyslně hlasité, perou se s akustickou kytarou, a vokály jsou často oproti hlasité hudbě příliš slabé.

Divná produkce také zabíjí některé potencionálně dobré písně a například “Mořeplavci” není jako taková vůbec špatná, po produkční stránce je to ale taková neuvěřitelná prasárna, že se k tomu raději ani nemá cenu vyjadřovat. Pokud by šel nějak zhudebnit akutní průjem, experimentální disko na konci “Mořeplavci” by určitě znělo přesně takto. Rockový Klus “Víla” je velice zajímavý nápad, ty hlukové stěny, které se valí přes sebe jsou ale přehnané a nejsou na místě. Chudák dynamika. Jestli si tohle album poslechne nějaký takový ten tatík-hudební fanda, jehož smyslem života je boj proti loudness war, asi se chudák půjde oběsit.

A pak teprve přijde píseň “Karavan”. Na co proboha tohle album bylo vůbec nahráváno? A nebo prostě Klus s kapelou zapojili do sebe před mikrofon všechny krabičky, které zrovna našli ve studiu a čekali, co z toho vyleze? Proč to proboha udělali? Zní to lépe? Těžko. Zní to chytře a experimentálně? V žádném případě. Spíše naprosto fušersky.

Singl a další píseň, která má už teď status hitu “A pak” s Klusovou manželkou Tamarou, je povedená píseň s chytlavou melodií, kde Klus vtipně zakomponoval přímo v klíčové části refrénu spojení “koně klus”. Tady produkce naštěstí nezaúřadovala a všichni za mixážním pultem zůstali při zemi. “Dobrodružce” a hlavně “Masám” nejsou moc povedené písně, naštěstí ale slouží jen jako předvoj k asi vůbec nejsilnějšímu kousku alba — písni “Haruki”. Ta baví svým rázným a odhodlaným nástupem a melodií sloky. Taky tím, že konečně předvádí produkci na adekvátní úrovni, i perfektním vtipným textem pro všechny knihomoly s částmi jako:

Pratchett jsem Perly a Goldmunda s Narcisem,
venku zuřil liják, já zjistil, jaký jsem

Basa s bicími slouží jako správný opěrný bod, akustická kytara s elektrickou si jedou na vedlejší koleji to své a dotvářejí atmosféru. Hlasitost vokálů je tak akorát, a tak kdykoliv nás už přejde chuť z Klusovy intelektuální knižní orgie, můžeme se zaposlouchat do sice nikterak zvlášť originální, ale přesně zahrané hudební linky, která budí hořkosladké pocity.

Zábavné je taky slyšet Kluse v metalovém crossoveru “Hlasymse”, stejně tak je skvělá živá verze folk rockové písně “Flusnu” s Janem Jelenem.

V rámci diskografie Tomáše Kluse dává projekt Spolu smysl, pokud o něm uvažujeme jen v nákresech. Díky realizaci je ale album — a zvláště když se pak na něj díváme jako na samostatnou entitu –, dosti chabý, koncepci postrádající a amatérsky produkovaný pokus o vytvoření mega alba, které by mělo být pro Kluse to, co bylo pro Beatles bílé album, pro Rolling Stones Exile on Main St., pro Led Zeppelin Physical Graffiti a pro Kanyeho Westa Life od Pablo. Za to zlepšení oproti minulých dvou alb sice extrémně slabých, ale přece 3,0.

Carrie Underwood konečně začala projevovat skutečné emoce a na Cry Pretty jí občas poprvé skutečně věříte, co zpívá

Carrie Underwood – Cry Pretty

Vydavatelství: Capitol
Žánry: Moderní Country, Pop, Country
Hodnocení: 3,5/5,0

Máme tady vlastně opačný problém k Tomáši Klusovi. Carrie Underwood má za sebou skvělé producenty Davida Garciu (Bebe Rexha, Florida Georgia Line…) a Jima Jonsina (B.o.B, Finatik N Zac, Pitbull), kteří za sebou už mají produkci mnoha úspěšných na americkém i světovém trhu úspěšných písní. Opatrná produkce nešlápne ani jednou vedle, na druhou stranu tomu chybí i trocha nějaké bezprostřednosti a ještě větší autenticita projevu samotné zpěvačky, která by zajistila, to aby nebyla Carrie Underwood vnímána jen jako holka z plakátu, která je pouze strojem na peníze.

 

“Cry Pretty” tak vlastně není jen úvodem a názvem alba, ale i mottem celého alba, na kterém se snaží Carrie Underwood vypustit vše, co v sobě dlouhou dobu dusila a tajila před světem.

Carrie Underwood však udělala oproti minulým albům velký krok kupředu. Pořád to není dost, ale zlepšení je viditelné a to se cení. V úvodni písni “Cry Pretty” se dokonce Carrie Underwood za to přímo omlouvá a přiznává, že byla možná až trochu moc umělou královnou soudobého country:

„Not usually the kind to show my heart to the world,”

přiznává. Následující desítky minut se pak snaží otevřít svou skutečnou osobnost a předat posluchačům emocionální koupel. “Cry Pretty” tak vlastně není jen úvodem a názvem alba, ale i mottem celého alba, na kterém se snaží Carrie Underwood vypustit vše, co v sobě dlouhou dobu dusila a tajila před světem. Hlavní ale je, že je to uvěřitelné tak, jako žádné jiné album.

Cry Pretty je i díky tomu dramatické a neskromně velkolepé album, které připomíná popcornové filmové trháky. “The Champion” s povedeným zakomponováním rappera Ludacrise tvoří pomyslné titulky, není to však vrchol alba, který přijde dávno předtím na dvojici třetí a čtvrté písně “Low” a “Backsliding”. První píseň je vysoce procítěný pop s prvky jižanského rocku, druhá píseň je perfektní romantické moderní R&B s ještě větší emocionální stopou.

I přestože je v písních jako “The Bullet”, “Love Wins” nebo “Drinking Alone” strašně mnoho amerického kýče, od Carrie Underwood přece jen nečekáte nějaké kdovíjak originální věci a experimentování, ať už povedené, či nikoliv,  by v jejím případě znamenalo v každém případě snad i určitý handicap. Cry Pretty tak splňuje základní požadavek, který na album máte, když si ho pouštíte: abyste od něj dostali, co očekáváte. Carrie Underwood navíc překvapí svou upřímností a snahou otevřít se. Takže vlastně dostanete dokonce i něco navíc.

Sedmé album Davida Guetty obsahuje plno různě kvalitního instantního popu a zajímavou klubovou hudbu na bonusovém disku

David Guetta – 7

Vydavatelství: Atlantic / Parlophone
Žánr: Club/Dance, Dance Pop, Pop, Elektronická hudba, Rap
Hodnocení: 3,0/5,0

Francouzský DJ potvrdil své kvality a na sedmém albu přináší 15 písní pohodového, přímočarého, sebevědomého moderního popu. O vokály se na albu postaraly hvězdná, především dámská jména jako Sia, Bebe Rexha, Nicki Minaj, Jess Glynne, i méně známá, ale neméně hlasově talentovaná jména jako Faouzia, Anne-Marie nebo Ava Max. Z mužského pohlaví pak přišli Davidovi Guettovi do studia pomoci třeba Justin Bieber, Jason Derulo nebo kolumbijec J Balvin.

Na disku dva, na kterém David vydával písně pod falešným jménem Jacka Becka, můžeme pak slyšet tu pravou elektro-taneční kvalitku v podobě progresivního housu.

David Guetta však přizval na spolupráci také kolegy DJ/producenty a z písní tak můžeme slyšet například výtvory světové extratřídy EDM: Steva Aokiho, Black Coffeeho nebo Martina Garrixe. Některé pokusy o internacionalizaci alba dopadly katastrofálně — např. “Goodbye” zní jako strašně špatně uvařený guláš latinskoamerického reggeatonu a západní elektro scény, některé více experimentální a tvrdší momenty jako “I’m That Bitch” nebo “Motto”jsou naprosto katastrofální. Písně jako “Don’t Leave Me Alone” s Anne-Mariou, “Battle” s Faouziou, “Flames” se Siou nebo “Let it Be Me” s Avou Max a motivem převzatým ze slavné písně Suzanne Vega “Tom’s Diner”, však patří k tomu lepšímu, co vzniká v dnešním masovém popu.

Na disku dva, na kterém David vydával písně pod falešným jménem Jacka Becka, můžeme pak slyšet tu pravou elektro-taneční kvalitku v podobě progresivního housu. Jakmile Guetta opustí popové vody, vrhne se naplno do opakujících se hlubokých beatů a bas klubové hudby a ukáže, že dokáže nejen tvořit chytlavé melodie, ale také tvrdě makat na beatových a basových vzorech. Songy jako “Back and Forth”, “Freedom” nebo “Granade” jsou nebezpečně nakažlivé a podmanivé. Za disk 1 2,5 a za disk 2 3,5.

Olympic se do toho ani po 50 letech hraní nebojí říznout, parádně znějícího Trilobita ale kazí textařská krize

Olympic – Trilobit

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Uplynulo 50 let od vydání alba, které Petr Janda nazval v rozhovoru pro ČRo Radiožurnál prvním českým rockové albem — Želva. Jak už to u něj bývá obvyklé, Petr Janda si některé věci tak trochu upravuje a přehání, faktem ale je, že to bylo nejspíše první české rockové album, které dosáhlo velkého úspěchu a dostalo se do povědomí běžných lidí. V totalitním státu ostře bojujícím proti buržoazii západu, to bylo samo o sobě hrdinstvím nehledě na to, že některé písně z tohoto alba jsou pořád legendami.

Trilobit je koncepčně chytře vymyšlené album. Je tu něco s melodických šedesátek, tvrdších, progresivnějších a experimentálnějších sedmdesátek a vše je to nahráno nejlepší současnou studiovou technikou. Olympic si úplně poprvé pozval producenta a stal se jím čecho-američan Mirek Váňa, který působí na hudební katedře prestižní univerzity Berklee, k tomu se ve studiu objevili také další dva hudebníci z bostonské univerzity: kytarista Alek Darson a klávesák Eren Basbuk. Produkce alba je doopravdy na vysoké úrovni a Olympic mile překvapí odvážnými momenty, které můžeme slyšet na úvodní “I’m Fine”, “Hit nebo Život” nebo “Víla”. Je skvělé, že se kapela nebojí ani po takových letech zkusit něco nového a vyjít ze své komfortní zóny, i když by to nemuseli vůbec mít za potřebí.

Moderní metalové kytarové party se syntezátory na “Víle” a hlavně trash metal “Hit nebo Život” jsou důkazem toho, že se risk vyplatil. Album je bohužel podle očekávání také hodně nostalgické. Textová stránka alba, pro které si Petr Janda pozval další čtyři textaře, je povětšinou bez emocí a ničí většinou hezky znějící hudbu. Písně jako “Já jednoho znám” a vzpomínání na Rychlé šípy, ani na koncerty ze začátku kariéry “Jsi moje”, vůbec nic zajímavého posluchači nepředají. Kdy naopak nakonec vezmete Jendovo rockerské srdce na milost, zvláště pokud jste kytaristy, bude na “Ještě jednou chtěl bych býti klukem”, kde vzpomíná na to, jak to bylo dříve jiné se strunami.

Vůbec, když člověk poslouchá skvělou muzikantskou i producentskou práci na poslední “Máš to těžký”, je to strašná škoda, že texty na albu jsou tak slabé a jde z nich cítit velká textařská krize. Části jako: “Stála tam holka jako vobrázek,” by měly být hluboko pod úroveň někoho, kdo chce být označován za české rockové legendy).

S instrumentální stránkou alba ale Olympic příjemně překvapili a s velkým respektem se musí přistoupit k tomu, jak se nebojí zahrát i něco hodně tvrdého a odvážného. Stejně tak je album plné skvělých muzikantů a poslouchat poctivě oddřenou studiovou práci bez velkých studiových editací, je vždycky radost. Silných 3,0.

Dále také vyšlo:

Low – Double Negative

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Experimentální rock, Slowcore, Noise Rock, Alternative/Indie Rock, Dreampop
Hodnocení: 3,5/5,0

Minnesotské ikony slowcorového žánru Low přicházejí po relativně hřejivě a přístupné desce Ones And Sixes (2015) možná s vůbec nejvíce nekompromisním albem své kariéry. Alan Sparhawk a Mimi Parker tentokrát dostávají o něco méně prostoru a vše je zahaleno do velice zneklidňujícího hudebního obalu, který chvíli vyvolává pocity, jako by měla každou chvíli nastat strašlivá apokalypsa, po které se svět zahalí do popela a neuvidíme na mnoho světlo slunečního svitu, a někdy naopak slyšíme tóny, které uklidňují lépe než horká koupel.

Nutno však dodat, že Double Negative je o poznání (i přesto, barvy obalů alba by mohly tvrdit něco jiného) chladnějším albem než album minulé. Za vrchol alba lze považovat předposlední píseň “Rome (Alway in the Darl)”, která chce roztrhat reproduktory svými typickými zašuměnými, tentokrát ale obzvláště hutnými údery.

Good Charlotte – Generation Rx

Vydavatelství: BMG
Žánr: Punk-Pop, Alternativní Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Když se ozvaly v “Self Help” úvodní elektro zvuky, leckdo se mohl obávat nejhoršího. Vypadalo to na další kapelu tatíků, kteří chtějí držet krok se svými dětmi. Kapely jako Good Charlotte, které jsou očividně už nenávratně za vrcholem své nejvyšší popularity to ostatně nemají lehké a ať už zůstanou u původního stylu nebo se budou snažit zvuk updatovat, vypadá to jako volba mezi špatným a také špatným. Good Charlotte se ale s rolí vysloužilé emo/punk rockové kapely perou vcelku statečně.

Generation Rx je album, které zní na jednu stranu jinak, na druhou stranu tradičně. Good Charlotte se povedlo vzít jejich typické znaky a přidat k tomu prvky trendové elektronické hudby. Podobné těm prvkům, které používají některé metalcorové kapely. V kombinaci s tím, že Good Sharlotte tomu jemně přizpůsobili i kompozice písní, to nezní špatně. Problém jsou spíše samotné melodické nápady, ke kterým Good Charlotte nenakopl ani zbrusu nový svěží facelift zvuku. Silných 3,0.

Paul Simon – In the Blue Light

Vydavatelství: Legacy
Žánr: Pop Rock, Blues, Písničkář, Jazz
Hodnocení: 3,5/5,0

Je to zajisté důstojné album k rozlučkovému turné, na které Paul Simon vzal své méně známé kousky, o kterých se rozhodl, že by si zasloužily více pozornosti a tyto písně byly přetvořeny nejen po stránce nástrojových aranží, ale občas také i po stránce melodií, harmonií a textů. Paul Simon je ale přece jen velká hudební legenda a nebylo by snad nekřesťanské od něj, i dvorního producenta dvojice Simon & Grafunkel Roye Halea, vyžadovat něco víc. Slabých 3,5.

Willie Nelson – My Way

Vydavatelství: Legacy / Sony Music
Žánr: Country
Hodnocení: 3,0/5,0

Ještě neuplynul ani půlrok a Willie Nelson je zpět s novou deskou, tentokrát ovšem nikoliv svých písniček, ale předělávek písní, které proslavily Franka Sinatru. Zase se ukáže, jak Willieho hlas zní i v 85 letech svěže a stylově. Škoda, že svěže a stylově nezní i instrumentální část alba, která je zbytečně moc bezzubá a opatrná. Přitom to byly právě některé drzé hudební momenty, které zpestřily Willieho poslední 2 alba God’s Problem Child (2017) a Last Man Standing (2018). Slyšet však country legendu, jak zpívá písně “Fly Me to the Moon”, “Blue Moon”, “I’ll Be Around” nebo vrchol a poslední píseň “My Way” svého zesnulého přítele a také obrovské hudební legendy, je samo o sobě zážitkem. Silných 3,0.

Ivan Kral – Colors

Žánr: Rock
Vydavatelství: Warner Music
Hodnocení: 3,0/5,0

Jedna z největších legend české rockové hudby — Ivan Král se na minulý rok vrátil opět domů a přivezla příhody z jeho skvělého života hudebníka, který měl možnost být součástí kapely Patti Smith, Blondie i Iggyho Poppa. Ivanovi Královi můžeme také děkovat, že byl po revoluci jakýmsi ambasadorem americké hudby a pomohl stvořit Lucii, Mňáze a Žďorp nebo Anetě Langerové jedny z nejlepších alb, které tady po pádu totality vznikly.

Album nahrané v Detroitu a s Ivanem Králem hrajícím na většinu nástrojů, je klidné, plné romantických písní a přímých zpovědí, kdy jakoby Ivan Král říkal: Už jsem příliš starý na to, abych se staral o metafory a metonymie. Dokážu si představit, že ve starším věku už si člověk  uvědomuje, že některé věci se na světě příliš komplikují. Písně jako “Silence”, na které spolupracuje klavír, akustická kytara a jemné orchestrální aranže na pozadí, přímočará “It’s You” s duchem raných Rolling Stones nebo “Crazy About You” s dynamikou, ve které lze rozeznat léta strávená s Patti Smith, jsou přesně to, proč byste si tohle album chtěli pustit.

Bohužel, fakt, že se Ivan Král orientuje na český trh tak nějak samo o sobě svědčí o tom, že jeho sólová alba, přes všechen respekt k němu jakožto autorovi 331. nejlepší písně všech dob podle Rolling Stones, nemají v současné době na kvalitu světového trhu.

Aphex Twin – Collapse (EP)

Vydavatelství: Warp
Žánr: IDM
Hodnocení: 3,5/5,0

Irská ikona elektronické hudby Richard D. James a.k.a. Aphex Twin se přizpůsobuje nejnovějším technologiím a trendům, zároveň si ale uchovává kus ze svého původního já. Collapse je pravděpodobně nejlepší album od jeho návratu na scénu s albem Syro (2014). Collapse je velice futuristické, hojně texturované album s uhánějícím tempem a špinavými syntezátory, které tvoří většinou vedoucí složku písně.

Škoda jen, že tahle matematicky přesná hudba, která zní jako zhudebnění cesty elektrickými spoji clusterového superpočítače vyvolává jen raritně nějaké náznaky silnějších emocí. Je to problém tohoto žánru obecně, jsou tady ale elektro producenti a skupiny, kteří ukazují, že to jde i opačně. Pořád je ale tohle EP Aphexe Twina po technické stránce komplexnosti, např. vzorů beatů vysoká kvalitka a proto silných 3,5.

First Aid Kit – Tender Offerings (EP)

Vydavatelství: Columbia / Sony Music
Žánr: Indie Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Švédské folkové duo vydává jako EP Tender Offerings 4 písně, které se nevešly na minulé album Ruins. Podle toho písně taky zní — nedosahují kvality těch nejsilnějších kousků z Ruins, typicky jemná a křehká úvodní píseň “I’ve Wanted You”, stejně jako poslední “All that We Get” s velice přírodním a možná i lehce mysticky pohanským zvukem, však rozhodně zahřejí u srdce. First Aid Kit nevydaly nikdy nic špatného a dokud se bude země otáčet, určitě ani nevydají.

Paul Weller – True Meanings

Vydavatelství: Parlophone
Žánr: Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Ani Paul Weller si nedává načas a po roce je zpět s novým albem True Meanings, které jeho tradičně spolehlivé a poctivé muzikantství obohatí o klidnou, skoro až meditativní náladu a prvky folkové hudby. Bohatá instrumentace vytvoří sice trochu uzavřené, ale za to maximálně muzikantsky vyspělé album. Album postrádá nějaké výraznější momenty, zároveň ale díky jednotné atmosféře evokující líné deštivé dny, můžete se spuštěním jediné písně zažít vlastně zároveň i celé album.

Thrice – Palms

Vyadavatesltví: Epitaph
Žánr: Post-hardcore, Alternative/Indie Rock, Melodic Hardcore
Hodnocení: 3,5/5,0

Kaliforňané Thrice jsou kapelou, která se rozhodně nebojí vyvíjet, zároveň si ale pečlivě hlídají, aby nepřekročili práh a zůstali v jádru pořád stejnou kapelou, kterou budou zdobit tvrdé kytary a hrdinské melodie. Zní to, jakoby byla kapela s každým dalším albem vyspělejší a vyspělejší. Zvuk Palms je vypiplaný do detailů a kapela si velice pečlivě hraje s kompozicemi, dynamikou i tempem.

Například třetí song “Dark” začíná pouze s línou, ztlumenou kytarou, která je postavena do kontrastu s brutálními údery do blán bubnů. K tomu se pomalu přidá syntezátor a poté píseň přejde do refrénu se skvělou, ale náladově úzkostlivou melodií vysokých klapek syntezátoru a basovou linku tvoří syntezátor basový. Bicí odvádí po celou dobu písně parádní práci. Zvláště práce s kopákem na závěru je neskutečná. Skvělý způsob, jak nahrát moderní rockové album! Silných 3,5.

Tony Bennett & Diana Krall – Love Is Here To Stay

Žánr: Jazz, Retro Pop
Vydavatelství: Universal
Hodnocení: 3,5/5,0

Kanadská jazzová zpěvačka a pianistka Diana Krall je hlasová bohyně, když se k jejímu pevnému, místy hrubému, ale svůdnému hlasu, přidá legendární elegán Tony Bennett, těžko může album něčím zklamat. Stará hudební škola má rozhodně něco do sebe.  Love Is Here To Stay je skvělá pocta bratrům skladatelům Georgi a Irovi Gershwinovým, na které by hudební svět rozhodně neměl nikdy zapomenout. Chtěl bych mimochodem také upozornit na to, že Tonymu Bennettovi je už 92 let. 92! Klobouk dolů.

Clutch – Book Of Bad Decisions

Vydavatelství: Mystic Production
Žánr: Blue Rock, Rock, Hard Rock, Stoner Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Producent Vance Powell, který spolupracoval například s Jackem Whitem, The Racounters nebo The Dead Weather zachytil marylandskou kapelu pěkně syrově. Kapely hezky řežou do reproduktorů a chraplák Neila Fallona dostává i s tím vším hlukem okolo dostatečně prostoru tak, aby mohl sebevědomě vést celé album kupředu. Jižanský rock se pěkně kombinuje s tvrdostí, která i při nižších hlasitostech rozpumpuje hrudník.

Poněkud temné album prosvětlí barové piáno na písních “Vision Quest” a jízda neustává ani v polovině alba, stejně tak, když se o píseň předtím na “In Walks Barbarella” ke Clutch přidají trumpetisté a saxofonisté. Na písních jako “Spirit of ’76” se skutečně vrací duch těch nejlepších kapel tohoto období a můžete si připomenout unikátní kombinaci Black Sabbath, Deep Purple a Led Zeppelin v podání Fallona, Sulta, Mainese a Gastera. Takhle by to sakra (i když by se k tomuhle albu asi hodil i peprnější výraz) šlo.

Nelly – V okamžiku (EP)

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Pop, Elektro Pop, Dance Pop
Hodnocení: 3,0/5,0

Herečka a zpěvačka Nelly Řehořová vydává debutové EP, se kterém jí pomáhal producent/skladatel Marcell známý ze spolupráce s Debbi, slovenská parta Creative Music House, písničkář a zpěvák Matěj Burda nebo Johny Machette. Creative Music House jsou v současnosti jedni z mála, kteří umí vytvářet na československé scéně elektro pop světové kvality a očekávání splní i na této zakázce od začínající mladé zpěvačky. Její skvěle zprodukované i poměrně dobře melodicky zvládnuté album táhne však dolů Čeština (a trapné řádky jako: „Netflix a jen chill”) a omezený hlasový rozsah zpěvačky. Pokud se ale Nelly bude držet těchto lidí i v budoucnu a nebo se jí podaří najít i někoho dalšího, na moderní pop šikovného, bude zajímavé jí sledovat už jen kvůli tomu, že ženský moderní pop teď u nás skoro neexistuje.

Recenze | Novinky: Lennymu Kravitzovi se na Raise Vibration příliš nedaří zachránit svět, drží ho ale nad vodou jeho obrovský hudební talent

Lenny Kravitz se na svém jedenáctém albu Raise Vibration, které následuje alba Black and White America (2011) a Strut (2014), představuje jako megalomanský multimilionář s velkými vizemi a plány, které však nejdou realizovat tak snadno, jak si on sám myslí. Kromě společenských a politických mírových vizí jsou tu naštěstí i vize hudební a ty vycházejí v podání 54letého newyorského rodáka podstatně lépe.

Když si to shrneme, Lennyho nového album Raise Vibration má 3;zásadní problémy.

Problém č.1: Lenny je strašný snob. Kravitz působí v mnoha chvílích jako špatný herec, který přehrává a jeho projev zní neupřímně. Chová se jako typický zbohatlík s komplexem spasitele světa, avšak nemůže pochopit problémy skutečných lidí, protože je až moc odtržený od reality všedních pracovních dnů. Když se podíváme na konkrétní případy, “Here to Love” je jeden z nejtragičtějších pokusů o zavedení světového míru tohoto roku. Řádky jako “We must join the fight, together we are strong / We must rise above / We are here to love,” („Musíme se spojit a bojovat, spolu jsme silní / Musíme povstat / Jsme tu, abychom milovali”) jsou strašně kýčovité.

Foto Lenny Kravitz k albu Raise Vibration
Lenny Kravitz

Se sdělením jako: “There is no room to hate,” („Není tu prostor pro nenávist”) se samozřejmě dá souhlasit a takové věty jistě ničemu neuškodí. Jsou tu ale i řádky, které jsou naprosto nesmyslné, možná i nebezpečné, kdybychom je brali smrtelně vážně. Například: „We’re not here to judge.” („Nejsme tu, abychom soudili.”) Co je to za nic říkající nesmysl? Vize světa, ve kterém nebudeme soudit zločince a všichni se budeme milovat? Krásné. Teda vlastně ani moc ne. Takové písně nikomu a ničemu nepomůžou a jejich smysl pro běžného posluchače tedy zůstává čistě odreagovací.

Spasitelské písně jedině jako dobré odreagovačky po náročném dni

Až teprve když jedete po dlouhém dni domů a stmívá se, Lennyho vize dostanou smysl. Není to ale smysl původní. Pochybuji, že by byl Lenny Kravitz natolik vyčůraný a myslel od začátku vše jako komerční kalkul. Chtěl pomocí písní skutečně něco sdělit a to se mu nepovedlo tak, jak by se mu to povést mělo. Ačkoliv tedy jeho písně na konci únavného dne uslyšíte rádi, těžko vám předají nějaké větší moudro, či kulturní nebo pocitový zážitek.

Problém č.2: Lenny nám trochu ztratil koule. Vždyť ho máme všichni rádi kvůli divokým kytarovým orgiím jako “Fly Away” nebo “Are You Gonna Go My Way”. Potíž je v tom, že Lenny Kravitz chce vypadat tak chytře, že kvůli tomu i mění i styl a často ho na albu přetvoří v rádoby důstojný elektro-blues, který nutí více než k tanci ke spánku.

Samozřejmě, neposlouchá se to špatně. Jestliže to chcete poslouchat k vaření, praní, zedničení… Nebo klidně i k operování.  Můžete to poslouchat k celé řadě lidských činností, když se ale na to chcete více soustředit, až moc často chybí v hudbě výrazné či překvapující momenty a až moc často jeho texty naštvou svou kýčovitostí.

Problém č.3: Schizofrenní Lenny kravitz. Lenny se vlastně dostává do nezáviděníhodné situace. Na jednu stranu chce pořád hrát nenáročný stadionový rock bez elaborováním nad smyslem života a zároveň chce i spasit celý svět. Tohle nemůže působit jinak než blbě.

„We can get it all together
Get it together”

(“Můžem si to všichni vzít”)

opakuje do nekonečna na úvodní “We Can Get It All Together” až do té doby než to začne být děsná nuda. V orgasmické náladě pak dodává ve sloce taky: “Oh, it feels so good to be alive.” („Oh, jaký je to skvělý pocit být naživu”) No, aby ne! Kdybychom byli velkými rockovými hvězdami a měli miliony v kapse, také by nám asi bylo skvělé. Lenny říká, že jsme v tom společně, to je sice super, ale nenabízí nám vůbec žádné východisko ze situace. Stačilo by malé pošťouchnutí, rada, důvod nebo třeba nějaké převzaté lidové moudro, nic velkého…

Lenny Kravitz je typický případ celebrity, která si žije ve svém luxusním sídle s obrovským podsvíceným bazénem někde nad Los Angeles, už nebezpečně dlouho si nešla sama koupit mléko a nevyrazila mezi normální lidi.

On ale nenabízí vůbec nic. A dokonce to i přímo v písni přiznává! “I’m gonna do my thing, fulfill this life.” („Budu si dělat svoje, naplním svůj život.) Co je to vůbec za drzost!? Někdo nám říká, abychom se měli dobře a pak řekne: “Já si pojedu to svoje. Budu šňupat koks ze zlatého tácku, ty si naplň taky život a můžeš se k mému šňupání přidat.” Ach ty rockové hvězdy… Lenny Kravitz je typický případ celebrity, která si žije ve svém luxusním sídle s obrovským podsvíceným bazénem někde nad Los Angeles, už nebezpečně dlouho si nešla sama koupit mléko a nevyrazila mezi normální lidi.

Světlá strana alba

Občas Lennyho drží nad vodou alespoň vyspělá melodická stránka a nekompromisně vymyšlené rockové kompozice se správnou příměsí černošských žánrů. Na “5 More Day till’ Summer” výjimečně text předčí hudbu. S řádky jako “I work on the night shift until the dawn / My whole life has been in the dark / I sleep all day ’til the moon’s in play” (Makal jsem na noční až do úsvitu / Celý můj život jsem strávil v temnotě / Spím celý den, dokud na hřiště nevejde měsíc”) nabízí najednou Lenny Kravitz pohled člověka, který je na stejné lodi jako my všichni níže postavení ve společenské hierarchii.

Ačkoliv má očividně Lenny osobnost, která způsobuje jeho tvorbě mnoho problémů, naštěstí má pořád dost talentu, aby dokázal vygenerovat i krásné písně…

Asi si tehdy sám zašel koupit to mléko do obchodu a pochytil také nějaké problémy normálních lidí — a jeho většinových posluchačů… Ve slovech, které působí smutně vyhrává naděje a východisko, když Lenny zpívá: “But there are 5 more days ’til summer / Takes me away.” („Ale už zbývá jen 5 dní do léta / To mě povznese pryč od problémů”). Hudba je bohužel trochu jako taková ta sladká kulatá žvýkačka, která sice kombinací umělých sladidel roztančí chuťové buňky, tak za 2 minuty je ale vyžvýkaná.

Dost ale problémů. Ačkoliv má očividně Lenny osobnost, která způsobuje jeho tvorbě mnoho problémů, naštěstí má pořád dost talentu, aby dokázal vygenerovat i krásné písně jako přímořské, pozdně večerní, velice intimní a žhavé R&B “Low”. Kravitzovi se na této písni, která je skvělou směsí R&B, neo-soulu, funku a rocku, podařilo vytvořit jedinečnou a jasně hmatatelnou atmosféru. Když navíc slyšíme v mixu dokonce vokální podporu od samotného Michaela Jacksona, píseň nelze nezařadit do oblíbených.

“Who Really Are the Monsters?” je Lenny Kravitz ve své experimentální chvilce a vůbec to nezní špatně. Ozývají se retro syntezátory a do toho zašuměná kytara s okolními industriálními zvuky a Lenny tentokrát zní jako by se stavil ve studiu při nahrávání posledního alba Jacka Whitea.

Podrž mě tak jako Johnny Cash

Píseň nejenže bravurně pracuje s efekty, Kravitzovým hlasem, ale Lenny na celém, z velké části jim samotným produkovaném albu, dokázal zapojit i různorodé nástroje jako africké bubny a zábavnou, bublinkově znějící elektro basu. O něco podobného se snaží i ambiciózní titulní píseň, jediná zajímavá věc na ní je však závěr s africkou kmenovou písní.

“Johnny Cash” je sice kýčovitá jižanská slaďárna, těžko však říct čím to je, ale tentokrát lze to, co zpívá, Kravitzovi tak nějak věřit. Lenny říká věci opět přímo, když ale říká:

„Just hold me like Johnny Cash
When I lost my mother,”

(„Podrž mě tak jako Johnny Cash / Když jsem ztratil mámu”)

můžeme takřka přímo vidět, jak v jeho duši roztává ledová kostka ledu.

Lze si představit Lennyho i s jeho občas otravně slizkým projevem, jako docela vzorného gentlemana. Okolo páté minuty se píseň změní a přijde nespoutaná basa, která spolu s psychedelickými ruchy na pozadí silně připomíná Prince. Není to ostatně jedinkrát, kdy můžeme slyšet na albu jeho odkaz — už i ve dříve zmiňované “Low” nebo i titulní “Raise Vibration”.

Mezi těmi dvěma tábory písní méně povedených a povedených stojí také jakési písně neutrální, které neurazí ani nenadchnou. “The Majesty of Love” sice není při své téměř šesti minutové délce nic extra, ale je to strašně fajn pohodová píseň, na které je odveden pořádný kus poctivé muzikantské práce. Baví ta atmosféra velkoměstských nočních barů a saxofonové sólo ve středu písně je perfektní. “It’s Enough” je příliš dlouhá, ostatně jako celá deska, poslouchá se ale se svou velice barevnou instrumentací, kde slyšíme také saxofony, moc pěkně.

Písně ke konci alba jako “Ride” a závěrečná “I’ll Be Always Inside Your Soul” trpí syndromem přílišné délky, kdy jsou ležérní písně s jemnými elektronickými beaty a tichou, svůdnou kytarou, natáhnuty do neúměrných stopáží, které sahají až k 6 minutám. Platí pak, že je to rovněžpěkný poslech, ale prakticky vůbec nic si z písně nezapamatujete.

Lenny Kravitz – Raise Vibration

Vydáno: 7. 9. 2018
Délka: 64:35
Žánry: Rock, Funk, Soul, R&B, Alternativní Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Low, 3. Who Really Are the Monsters?, 5. Johnny Cash, 9. The Majesty of Love

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Daughters se svým čtvrtým albem You Won't Get What You Want rozdrtili naprosto vše a stávají se jednou z nejpozoruhodnějších kapel současnosti Noise...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: S Lorde na Melodrama můžete být puberťáky nehledě na skutečný věk a být na to hrdí! Lorde si jakožto teprve sedmnáctiletá v...