Roční archiv:2018

Bullet for My Valentine, Years & Years, Iggy Pop a Underworld, Daron Malakian and Scars on Broadway, Rick Astley, Real Friends, Daughtry, The Internet, Deafheaven, Halestorm,Let’s Eat Grandma, Ty Segall a White Fence, Tony Molina, Mac Miller, James, Dee Snider

Nová alba Bullet for My Valentine, Years & Years, Iggyho Popa a Underworld, Daron Malakian and Scars on Broadway, Ricka Astleyho, Real Friends, Daughtry, The Internet, Deafheaven, Halestorm, Let’s Eat Grandma, Tye Segalla a White Fence, Tonyho Moliny, Maca Millera, James a Deeho Snidera.

Bullet for My Valentine se na Gravity nikam neposunují

Bullet for My Valentine – Gravity

Vydavatelství: Spinefarm Records UK
Žánry: Alternativní Metal, Metalcore, Nu metal
Hodnocení: 2,5/5,0

Bullet for My Valentine asi není třeba nijak dlouze představovat. Tahle velšská heavy metalová kapela kombinující styly metalcore, trash metal a moderní metal, je festivalovou stálicí, která pravidelně objíždí všechny podstatné evropské festivaly. V ČR jsou v poslední době taky jako doma. V posledních 5 letech byli dvakrát na Rock for People, jednou v pražském Roxy a letos je mohli posluchači slyšet v Panenském Týnci na Aerodrome festivalu.

Pokud si má člověk vzpomenout na novodobou generaci heavy metalových kapel, Bullet for My Valentine patří (ať už si o nich myslíte cokoliv) mezi zástupce toho nejznámějšího, co existuje a vypracovali si velkou popularitu především díky jejich kombinaci energických, testosteronem nabitých riffů smíchaných se zranitelností a psychickou nevyrovnaností žánru emo.

Gravity provázelo pár změn — jednak bubeníka Moose (Michaela Thomase) nahradil Jason Bowld, pak se také Bullet for My Valentine přestěhovali ke společnosti Spinefarm Records. Jinak ale těch změn v samotné hudbě není moc. Bohužel. Bullet for My Valentine na Gravity neprodávají ta léta zkušeností z hraní na rockových festivalech, ani svou životní zkušenost, když se věk členů už pohybuje kolem čtyřicítky.

Možná nepožadujete po Bullet for My Valentine, aby zněli jinak, alespoň by ale mohli vypilovat perfektně to, co dělali předtím a postavit do popředí své silné stránky. Stejně jako ale zpěvák Matthew Tuck úplně každý koncert minimálně stokrát za koncert zařve do mikrofonu “MOTHERFU**ER!!!” a neodpustí si pronést známé klišé o tom, že mezi písněmi poví fanouškům, že prý už koncertují dlouhou dobu, ale zrovna oni jsou ti nejrozjetější fanoušci na světě, i na albu působí Bullet for My Valentine jako jukebox , který prostě spustí a pak zase vypne. Posluchač dostane, co čeká, ale nedá mu to ani attometr ničeho navíc.

Všechno, co Bullet for My Valentine na Gravity vytvořili navíc zní jako kombinace jiných kapel. Nejčastěji jakoby se smíchali Linkin Park a Bring Me the Horizon. To by ostatně mohlo být docela zajímavé,  spíše to je ale jako bychom dostali to nejslabší z toho, co tyto dvě kapely vydaly. Produkce navíc zní hodně přiškrcená, komprese kytar jsou přehnané. Chybí tomu správná špína a ještě daleko hůře je na tom Mattův hlas, který je každou píseň zabalen do nějaké ozvěny a je i jinak elektronicky modulován. I přesto ale, ačkoliv byl upravován, zní to jakoby Matt nemohl hlasem píseň pořádně utáhnout.

Prvky moderního metalu jako dramatické syntezátory a whoopové zvolávání “Whooooouuu” kdykoliv kapela neví, kam jít s melodií dále, to rozhodně nezachrání. Jde z toho hodně slyšet kýč moderního metalu a falešná dramatičnost, kterou kapele vůbec, ale vůbec nevěříte. Všechno je to až příliš předvídatelné, včetně bicích částí a kytarových sól.

A to stačí poslouchat jen hudbu, v textu je těch kýčů moderního metalu tolik, že to není pěkné už vůbec.

Z celého alba lze snad vypíchnout jen povedenou “Piece of Me”. Takhle by to nějak šlo. Ta píseň jako snad jediná úročí léta zkušenosti a vytvoří silné melodie, které zní konečně realisticky a ne jako nahraná pseudo dramatičnost. Na milost by pak šlo vzít určitě i “Don’t Need You”, která agresivitou nástrojů i Tuckova hlasu ukáže nějakou chuť po progresivitě, popřípadě svou chytlavostí a zajímavě zapracovanými moderními prvky “Letting You Go” sic s o nic méně kýčovitým, ale zato alespoň nakažlivým refrénem:

“First you want to hate me
Now you want to love me.”

Některé části zkrátka ukazují, že v sobě něco Bullet for My Valentine mají. Ty miliony, které jim cpou organizátoři největších evropských festivalů ostatně asi nebudou za nic. Není to ale nic, co by kapelu zachránilo od stagnace a hodnocení horší 2,5 z 5,0.

Palo Santo je živelná a energická taneční smršť

Years & Years – Palo Santo

Žánr: Pop, Synth Pop, Dance Pop, R&B, Elektronická hudba,
Vydavatelství: Polydor Records
Hodnocení: 4,0/5,0

U kapely, která své nové album propaguje pomocí Bitcoinů asi nemusíme mít obavy z nějakého zpátečnictví. Years & Years využívají vlivů taneční hudby, moderního R&B i špetky různých tradičních stylů z různých oblastí světa (world music). Palo Santo zní hezky svěže a originálně. Občas v těch záplavách syntezátorů a elektro beatů hledá člověk marně něco hřejivého s lidským prvkem a to je škoda vzhledem k tomu, že má kapela jinak hodně živelný a energický zvuk. Neuškodilo by mu ale trochu více prostoru a méně chladné, matematicky přesné elektroniky. Je to samozřejmě problém elektronické hudby obecně, ale mnoho interpretů nám ukázalo (třeba Rival Consoles, Jorja Smith), že se dá tomu vyhnout použitím jiných elektro zvuků a nebo větším zapracováním lidského elementu a akustických nástrojů.

Zpěvák Olly Alexander je bezesporu zajímavý člověk a charakteristický zpěvák, který tuhle ambiciózní párty řídí velice sebejistě. S úvodní “Sanctify” to rozjede ve velkém stylu. Píseň má trochu temné a záhadné atmosféry, zároveň seduktivní R&B beaty, které jsou skutečně vysokou školou tohoto žánru, resp. jeho moderní verze. Píseň zní hodně nespoutaně a pohansky jako nějaké rituální vyvolávání tropické bouře.

Druhá “Hallelujah” je naopak více uspořádanou písní spíše pro velké obchoďáky. Producentsko-skladatelská dvojka Greg Kurstin a Julia Michaels, kteří stojí za doopravdy velkým výčtem dnešních popových songů, opět — slovy fotbalového experta ČT Pavla Karocha — ukázali svou kvalitu.

Years & Years jsou doopravdy tak energičtí, že zkrátka posluchače úplně vyždímou.

“All For You” je na první poslech až příliš umělá píseň znějící jako krabička určená přesně pro to, aby byla odeslána ze studia přímo do rotací rádia BBC1. Je ale nutné uznat, že píseň v sobě má také onu živelnost, co zdobí i zbytek alba. Pokud tohle má být velvyslanec, který se dostane do rotací Evropy 2 a přitáhne ke kvalitnější tvorbě Years & Years posluchače tohoto rádia, pak jim lze opustit i to, že tady Ollyho parta zní jako One Direction.

“Randezvouz” je další píseň překypující energií, exotikou a nespoutaností, “Preacher” další skvělá letní pecka. Naproti tomu je zajímavé, že zrovna zatím suverénně komerčně nejúspěšnější song alba “If You’re Over Me” je naopak snad vůbec nejnudnější a nejvíce předvídatelnou písní. Tady se bohužel potvrdilo to ne nutně vždy platné pravidlo, že občas masový vkus neznamená záruku originality a nápaditosti.

“Lucky Escape” má poměrně nudnou sloku i předrefrén, ale refrén je naopak naprosto odzbrojující a znovu se potvrdí, jaký je Olly Alexander skvělý zpěvák. Zní jako zvláštní kombinace Prince a toho dobrého z posledního alba Taylor Swift. A to, že je druhé jméno ženské, rozhodně není myšleno jako urážka, to spíše naopak. Málokdo se může pochlubit takovým hlasovým rozsahem. Titulní píseň je dalším kouskem, co hrdě pokračuje v silném trendu alba a když už se zdá, že se Olly Alexander vystřílel z chytlavých melodií, přijde “Howl” a poslední “Up In Flames”, která zní jako nejlepší píseň, jakou Backstreet Boys nikdy nevydali.

Rychlejší tempo a neustálé může být občas skoro unavující. Skoro jako, když jste na diskotéce, je moc pozdě a najednou na vás dolehne obrovská únava. Je to důsledek dvou věcí. Jedna je horší, druhá lepší. Lidé vždycky chtějí slyšet špatné zprávy jako první, tak tedy první ta špatná. Je to zřejmě důsledek toho, že v pomalejším tempu to Years & Years nejde tolik. Pomalá syntezátorová balada “Hypnotized” totiž určitě nezklame a celé album nezkazí, ale není to ani nic výjimečného.

Druhý důvod pak vězí v tom, že jsou Years & Years doopravdy tak energičtí, že zkrátka posluchače úplně vyždímou. Není to hudba, která se poslouchá jako bílý šum. Pořád to nutí tancovat a když ne to, tak alespoň si klepat prsty, pokyvovat hlavou nebo podupávat nohama. Palo Santo je zkrátka chytře a matematicky přesně vytvořený moderní pop. Slabších, ale 4,0.

Britské legendy elektro hudby Underworld vytvořili Iggymu Popovi prostor pro to, aby si dělal, co se mu zachce

Iggy Pop a Underworld – Teatime Dub Encounters (EP)

Vydavatelství: Caroline International
Žánr: Taneční/elektronická hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

Tohle krátké album je vlastně neuvěřitelně líné ve svém provedení. Britští veteráni elektro žánrů trance a techna — duo Underworld vytvořili pro Iggyho podklady progresivní elektronické hudby a nestárnoucí punker si v podstatě v písních provádí, co chce. Člověk by také řekl, že spolupráce punkera s elektronikou nedopadne dobře. Omyl.

Je skoro až neuvěřitelné, jak celé album zní jako soundtrack k pokračování kultovního filmu Trainspotting. Ostatně, jak příznačné. V úvodní scéně Trainspottingu, kde Ewan McGregor běží před policisty, hraje “Lust for Life”. Ve dvojce je tato píseň znovu a Underworld zde mají také několik písní. Škoda, že kolaborace Iggyho Popa a Underworld nebyla na světě dříve, producenti filmu by o ní nemohli nezavadit.

Teatime Dub Encounters je každopádně povedenou kolekcí napůl zpívaného a mluveného slova kombinovaného s neustále se vyvíjejícími se a někam kráčícími elektronickými impulsy. Je to jednoduché, ale funguje to. Když vám udělá omeletu umaštěný kuchař ze čtvrté cenové a Gordon Ramsey, také poznáte ten rozdíl. A kolikrát je taková dobře udělaná omeleta lepší než špatně udělaný, tuhý steak! Teatime Dub Encounters není nijak zvlášť intelektuálně náročným počinem. Iggy sice občas filozofuje, ale většinou zavede posluchače do světa, kde je všechno jednoduché a neměly by tam platit žádná pravidla.

“If I had wings, I wouldn’t do anything beautiful or transcendent – NO! I’d get my finger into everything I wanted! I’d do all the beautiful things…” začíná album  v “Bells & Circles”, “Trapped” přidá do alba trochu gotiky. Píseň je jakousi zvláštní kombinací uklidňujíccí pravidelnosti a znepokojení. Meditace za chaos.

“I’m trapped I’m trapped and I’ll never get out no more,”

zpívá Iggy.

Skutečná klidná meditace Iggyho Popa je pak “I’ll See Big”, ve které filozofuje a nahlas přemýšlí o různých věcech, jakoby je vypouštěl z hlavy.

Iggy v tureckém sedu, dlaně na kolenou, prsy otočené v o směrem k vesmíru, zatímco se vznáší v obláčcích s marihuanovým odérem. Samozřejmě vysvlečen do půl těla. Jak vtipné. Vtipnější je ale ještě, jak zpívá poslední písni: „Obleč si triko.” Iggy v podstatě využil legendy elektro hudby, aby nás v albu, které je dlouhé 4 písně tak trochu potrollil. Povedlo se mu to ale skvěle.

Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator

Žánr: Aternativní Metal, Progresivní metal, Nu-Metal, Experimentální Metal
Vydavatelství: Scarred For Life
Hodnocení: 3,5/5.0

Kdyby se mělo album shrnout jednou větou, bylo by to: Malakian vydal další album System of a Down bez Serje Tankjana. Tak to totiž skutečně je. Pro fanoušky System of a Down tedy bude Dictator bonbonkem, který je na jednu stranu sladký, na stranu druhou po spolknutí zanechá mnoho stop i na receptorech hořké chuti. Navíc je taky trochu smutné, že když se Malakian vzdálí od obvyklého stylu System of a Down na písních jako Till the End nebo Never Forget, dopadne to vcelku bídně.

Na eponymním debutu toho bylo přece jenom více, co neznělo přímo jako System of a Down a přitom to dokázalo samostatně fungovat. I tak je ale Dictator bilionkrát lepší než neslyšet od tohoto mága, který dokázal zkombinovat heavy metal s východní hudbou a vytvořit tak něco s naprosto novým a neoposlouchaným zvukem a ohromnou energií, naprosto nic. Zajímavé je také, jak bylo album, jehož většina písní byla nahraná už v roce 2012, prorocké a svým způsobem předpovědělo, jaké budou společenské nálady v současnosti. Silných 3,5.

CELÁ RECENZE JE K PŘEČTENÍ NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ

Rick Astley by to mohl rozjet více, pořád je to ale frajer

Rick Astley – Beautiful Life

Žánr: Pop
Vydavatelství: BMG
Hodnocení: 3,0/5,0

Příběh Ricka Astleyho je perfektní. Nejdříve se stal rychle slavným svým prvním singlem “Never Gonna Give You Up” a najednou byl jakožto nejmladší ze sourozenců nejbohatší z celé rodiny. Rick Astley prohlásil, že to tehdy moc nechápal a vlastně mu bylo i líto toho, že je najednou z ničeho nic za vodou, i když jeho sourozenci tvrdě pracují a on toho vlastně zase tolik neudělal. Možná i díky tomu se Rick Astley choval vždy příkladně a byl modelem vzorného hocha pop music.

Kupodivu mu tento přístup staré školy vycházel v různých obdobích hudby a Rick Astley se nikdy z hudebního světa úplně nevytratil. Vždycky, když už se začalo na jeho nejslavnější píseň zapomínat, on jí světu připomenul v nějaké televizní show nebo hostováním na koncertě.

A když to neudělal on, zvládl to za něj internet, když se z jeho písně stal okolo roku 2008 meme, který je dodnes populární a díky kterému se najednou stala z písně dlouhověké, píseň nesmrtelná. Tento jeho nečekaný internetový comeback vyústil v to, že je Rick Astley nejžádanější od doby jeho hvězdného nástupu na scénu.

Starý dobrý Rick Astley se drží ve slušné formě. Je tam slyšet stará škola i pokus o to znít, jako dnešní hvězdy popu. Při tom druhém se Rick Astley dost inspiruje a někdy to smrdí kalkulací. Několikrát za album se vám stane, že vám bude píseň a nebo její část připomínat nějakou moderní populární píseň, která se objevila na předních místech hitparád v posledních několika letech. Prostě si Rick pustil rádio a poslouchali, co se dneska hraje a trochu (někdy více) se to snažili napodobit.

První píseň a zároveň hlavní singl alba “Beautiful Life” začíná podivné jódlování, poté se ale píseň překlopí ve slušnou letní taneční popovou pecku s porcí funkového nádechu. “Chance to Dance” je pořádně chytlavý song. A to je určitě vlastnost, kterou bychom od Ricka požadovali. Naopak “She Makes Me” je typická vyplňovací píseň pro přechod do další části. Další “Shivers” je doopravdy strašná píseň. Nějaká kombinace moderní amerického country toho nejstrašnějšího charakteru a levné diskotéky. Ricku, ty máš navíc.

“Last Night on Earth” je spíše jen hezká píseň středního tempa pro babičky. Rickovi není zase tolik, aby musel zpívat podobné písně. Z nudné části albu pak vytáhne z části povedená nadzvedávací píseň “Every Corner” a také “I Need a Light” a pak asi vůbec nejpovedenější píseň alba — “Better Together”. To je přesně něco, co současnému Astleymu perfektně sluší. Ležérní tempo jakoby naznačovalo jeho vyspělost současnosti.

V živelnějším soulovém refrénu, který nutí do tance pak přivede své mladší já, které to umělo vždycky parádně rozjet. Zkrátka Rick Astley s vráskami na tvářích, ale pořád frajer. Píseň je postavená na jednoduché pianové melodii, a vyhrávání spodních částí baré akordů na jemně zkreslenou, více ale čistou a zářivě výraznou elektrickou kytaru, do čehož hraje basa, která se nejdříve nenápadně plíží ke své vyhlídnuté kořisti a poté s ní rozjede svůdný tanec.

Dal bych ruku do ohně, že akustická kytarová melodie “Rise Up” už byla v nějaké známější písni  použitá. Je vtipné, jak “Try” zní hodně jako Kryštof. Ne, že by si Rick pustil české rádio a snažil se z něj vykrádat, spíše ale je to prostě důkaz toho, že Rick občas psal prostě univerzální popové písničky pro posluchače středního věku.

Škoda, že to nerozjel Rick trochu více, bylo by to skvělé. S Beautiful Life každopádně úplně nezklamal starší ani mladší fanoušky. Je důležité také zmínit, že si Rick Astley připravoval album jen s výpomocí pár dalších lidí. Všechny písně sám napsal i produkoval. A to se samozřejmě cení.

V recenzi Ricka Aslteyho byste určitě čekali nějaké narážky na jeho meme, nebuďme ale předvídatelní, místo toho si raději poslechněte jeho nové album. Kromě Spotify si album můžete celé album exkluzivně poslechnout ve vysoké kvalitě také v tomto odkaze.

Real Friends se svým druhým albem Composure hlásí: Skejťácký punk stále žije

Real Friends – Composure

Žánr: Pop-Punk, Emo
Vydavatelství: Fearless Records
Hodnocení: 3,5/5,0

Skejtácký pop-punk stále žije! Nenápadná po punková kapela Real Friends z Illnois o tom přesvědčí okamžitě v úvodu alba. Frontman Dan Lambton řve do mikrofonu v úvodní písni “Me First” jako by byl teprve začátek století a svět právě zažíval rozmach popového punku. Už dlouho nevylezlo z tohoto napůl mrtvého žánru něco tak skvělého jako “Me First”.

Kdyby se narodili Real Friends o něco dříve, tohle by byla dost možná nesmrtelná klasika. Trochu demotivující je, že po takovém hvězdném rozletu hned v první písni alba už nepřijde nic, co by vysoko nastavenou laťku překonalo. Statečně se ale o to snaží třeba singl “From the Outside” se zajímavými melodickými změnami, které jsou příjemně nečekané, ale udržují si díky vysoké popové melodičnosti svou sladkost. Ta je ale spíše příjemná. Jako třtinový cukr, nikoliv ten vlezlý průmyslový bílý hnus.

Do třetice se pak pokusí laťku nejlepšího výkonu alba překonat “Get By”, nedá do toho ale tolik entusiasmu a ani refrén není tak silný. Composure je každopádně něco, co z tohoto občas neprávem znevažovaného žánru udělá zase o něco více legitimní hudební sílu. Je v tom mladistvost, energie a pokud se už úplně jako mladí necítíte, určitě se alespoň vrátíte s Real Friends do časů blink-182, SUM 41, All Time Low, Yellowcard, Bowling for Soup, All American Rejects, Jimmy Eat World a taky  Fall Out Boy předtím, než zradili kytarovou hudbu.

Tyhle kapely jsme v nějakém období života poslouchali všichni, jen si to přiznejme. Real Friends jsou skvělou nostalgií vytvořenou v současnosti.

Dále také vyšlo:

Daughtry – Cage To Rattle

Vydavatelství: RCA Records
Žánr: Pop, Pop Rock
Hodnocení: 2,0/5,0

Tohle není dobré.

Jaké překvapení, že Daughtry vydali album, které nestojí za nic.

Daughtry nebyli sice nikdy nějací hudební géniové, mají ale na svém kontu pár docela povedených písní. Songy jako “Waiting for Superman”, “It’s Not Over” nebo “No Surprise” alespoň zvládnete nějak poslouchat až do konce. Kdyby písně jako tyhle dali na jedno album, možná by alespoň jednou vydali album, které by alespoň trochu za něco stálo. Takhle je ale Daughtry další přehlídka problému moderní kytarové hudby.

Pokud chcete hledat viníky toho, proč lidé říkají, že dnešní rocková hudba nestojí za nic, můžete rovnou na hranici postavit Daughtry a začít jí polévat benzínem. Přehlídka těch největších kýčů — už jen ty názvy písní. “Found a Heaven”, “Death of Me”, “Bad Habits”, “Gravity”… Bože! Když už nemají o čem skládat, mohli by si najmout ještě více externích skladatelů (a že jich se už tak po studiu motalo hodně, očividně to ale k ničemu nebylo).

Hlavní přístup Daughtry je: raději udělat všechno podle šablon a hezky vše utlumit, aby náhodou něco někam neujelo. Člověku zůstává rozum stát, když se dozví, že tahle kapela vyprodává v USA hokejové arény. Přitom je Daughtry hudba tak maximálně pro zpříjemnění čekání u stánku s párky v rohlíku. Slabých 2,0.

The Internet – Hive Mind

Žánr: R&B, Neo-Soul
Vydavatelství: Columbia Records
Hodnocení: 3,5/5,0

R&B/Neo-Soulová skupina z L.A., která vznikla jakožto pobočka americké alternativní hip hopové skupina Odd Future, je zpět se čtvrtým albem, které přichází po z roku 2011 pocházejícím Purple Naked Ladies, Feel Good (2013) a, Ego Death (2015). Na minulém albu zapojili celou skupinu a pořádně si pohráli s instrumentací. Celé album se nese v příjemné plouživé soulové atmosféře se trochou uvolňující psychedelie.

“Come Together” bere v textu starý nápad Beatles kolektivní síly generace a vytváří ho po svém, “Come Over” je naopak o osobních věcech a Syd tha Kyd jí napsal o přemlouvání své holky, “La Di Da” je prostě takové slovní jamování, zatímco na pozadí hraje hudební podklad. Ten po celou dobu alba nabízí zajímavé přechody a změny. Groovy jsou pořádně chytlavé a zvuku alba pomohou i jazzové vlivy. Basa je na albu famózní. Po celou dobu alba neúnavně jede a v podstatě pořádá celou párty.

Hive Mind možná nemusí být úplně nejzajímavějším albem The Internet, je ale také třeba říct, že je to album nejlépe vypiplané a nejvyspěleji nahrané a složené.

Doporučujeme: Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Vydavatelství: ANTI-
Žánry: Post-metal, Blackgaze, Post-Rock
Hodnocení: 4,0/5.0

Ze San Francisca pocházející Deafheaven — mistři temné síly i světla, kombinující shoegaze a metal v originálním poměru –, přinesli z podsvětí na světlo světa čtvrté album. Na Ordinary Corrupt Human Love perfektně ukazují své nejsilnější stránky. Vpouštějí nám do neuronových okruhů svůj neustále vyvíjející zvuk, který je na jednu stranu konzistentní a melodický a na druhou stranu také experimentální. Na sedm písní dlouhém albu se stopáží skladeb pohybující se od 4 minut až po minut dvanáct, zní kapela velice odpočatě.

Jakoby si po vydání New Bermuda odpočinuli od hudby tím nejlepším možným způsobem a s velkou vervou se vrátili zase zpět. Je to zvláštní, ale i v takhle temném žánru lze znít podle Deafheaven vlastně velice nadšeně a entuzisasticky. Pro Ordinary Corrupt Human Love by se dokonce dalo použít přídavné jméno svěží album.

Kdo by to byl řekl, že zrovna u tohohle alba bude zrovna toto označení sedět. “Honeycomb” zní dokonce se svým zapojením světlých kytar, které trochu připomínají “Us and Them” od Pink Floyd, hodně optimisticky. “You Without End” zapojuje také piáno a album je jako, když po roce temnoty, kdy je nebe zahaleno sopečným prachem, přijde konečně slunce.

Tohle brouzdání světem mezi světlem a temnotou, utrpením i štěstím, černým jinem a bílým jangem je vážně hrozně fajn.

Halestorm – Vicious

Žánr: Hard Rock
Vydavatelství: Atlantic Records
Hodnocení: 3,0/5,0

Halestorm jsou Američané, ale skupina postavená okolo živelné síly vokálů frontmanky Lzzy Hale zní hodně jako kombinace americké scény tvrdšího alternativního rocku, která se vyvinula z grunge a alternativního metalu 90. let, sloučená s Evropskou hard rockovou školou.

Vicious obsahuje další porci hodně chytlavého hard rocku. Lzzy Hale má obdivuhodný hlasový rozsah i cit pro to znít sexy, který neztrácí ani na novince, ale zároveň se vyloženě trapně nepodbízet mužské částí publika. Písně Vicious zní na druhou stranu také občas až příliš chytlavě. Například druhá “Skulls” je ukázkovým příkladem a bohužel nikoliv jediným případem toho, jak jsou některé songy hloupě nakažlivé, a jak tlačí Halestorm až moc na vokální melodickou pilu. V diskografii kapely se pak může tento výtvor řadit někam mezi The Strange Case Of… a Into The Wild Life. Není to tak dobré jako to první jmenované, ale je to rozhodně lepší než to druhé.

Doporučujeme: Let’s Eat Grandma – I’m All Ears

Vydavatelství: Transgressive Records
Žánr: Pop/R&B
Hodnocení: 4,0/5,0

Holčičí pěvecké a producentské duo Let’s Eat Grandma se přihlásilo s novým albem téměř na den přesně vůči minulému dva roky starému debutu I, Gemini a pokračují ve své kariéře velice nadějně. I’m All Ears se zdá být více strukturované, ale pořád ne příliš předpovídatelné album. Debut byl více drzý a provokativní co se týče hudebních nápadů, tady jsou Let’s Eat Grandma už vyspělé producentské duo, o kterém by se měl s plnou vážností dozvědět celý, alespoň alternativní hudební svět.

Některé přímočaré řádky jako například:

“Wherever we go is the best place,”

navíc zábavu nezkazí, protože si i díky nim uchovává album zasněně bezstarostnou dívčí náturu. Let’s Eat Grandma je jako ty pokoje přeplněné nejrůznějšími věcmi, které si nějak záhadně i s takovým množstvím věcí uchovává řád a nějakou jednotný design. Je doopravdy obdivuhodné, jak může někdy chaos a pořádek spolupracovat.

Hlavně je album podobně jako debut, kde se například vyskytovala harmonika, album plné naprosto výjimečné instrumentace. Elektro beaty, shoegazové elektrické kytary, hammondovy varhany, smyčce a samozřejmě na albu nejvíce obsažené syntezátory. Všechno spolupracuje v dokonalé harmonii chaosu a pořádku. Tohle se vážně hodně povedlo. Silných 4,0 a konečný výčet nejlepších alb tohoto roku tohle album asi nemine.

Ty Segall a White Fence – Joy

Vydatavetelství: Drag City Records
Žánr: Indie Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Neuběhlo ještě ani tři čtvrtě roku a americký písničkář a garážový rocker Ty Segall je tu po skvělém Freedom’s Goblin s dalším albem, tentokrát vytvořeným  nahraným za pomocí lo-fi indie rockera White Fence, který se dá v lecčems označit za hudebního bratra Tye Segalla.

Joy není paradoxně k názvu zase tolik zábavné, pestré a stylově barevné album jako Freedom’s Goblin. Na albu je hodně experimentování, psychedelie a lze slyšet velké inspirace hudbou 60. let. Pro ty, kdo mají rádi brouzdání neprobádanými hudebními místy, je to skvělá příležitost jak slyšet něco nového, Freedom’s Goblin bylo ale daleko šťavnatější a Joy staví oba hudebníky vlastně do velice pohodlné pozice, kdy to zní jakoby si jednoho dlouhého večera ubalili jointa vychrlili ze sebe své první nápady bez jakéhokoli přemýšlení nad strukturou písní. Ty Segall a White Fence zkrátka spoléhají na to, že jim za to budou všichni hipsteři a hudební šprti tleskat ve stoje a považovat to, za nějaké odvážné nezávislé dílo. Joy je ale spíše pravý opak. Je to album líně vytvořeno a stejně líně také zní.

Tony Molina – Kill the Lights

Vydavatelství: Slumberland
Žánr: Indie Rock, Indie Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

Kaliforňan odchován v hardcorových kapelách, který opustil drsné žánry a dal se na dráhu nezávislého pop rockové písničkáře, který skládá neobvykle krátké písničky, by rád navázal na jeho první sólové, kritky opěvované album Dissed and Dismissed z roku 2013, Kill the Lights je ale bohužel příliš zpátečnické album, které možná potěší fanoušky starých kapel jako The Byrds, Tony Molina, ale album přepaluje v neustálém refrénování ve stylu návratu do léta 68 a polomrtvé vesničky vzdálené 30 km od místa konání Woodstocku, které nebylo dostatečně blízko, aby ho skutečně zažilo a nedolehly tam ani pořádně jeho tóny.

Tonyho akustický styl není tak účinný jako střídání akustiky za dominantní zvuk zkreslením více zahuleného riffování ve stylu Weezeru na minulém albu.

Kill the Lights je stejně jako první album fajn jednohubka, to první byla ale jednohubka přece jen o něco lepší a na to, že mu nové album trvalo nahrát směšné 4 roky, se jeví tohle 14 minut dlouhé album jako zklamání. Jako úspěch se alespoň jeví to, že byl schopen některé své nápady prodloužit a vytvořit z písně, které zní více plnohodnotně. Na “No One Told Me” vyhrává velice pěkně elektrická kytara melodii, škoda že se Tony Molina bál do ní přidat i zpěv.

Někdy je to až nechtěně vtipné. Tony Molina mi občas připomíná ustrašeného malého kluka, který se bojí sjet i po obyčejné skluzavce, aby si ho někdo náhodou nevšiml a něco se mu nestalo. Takový Rod a Todd hudebního světa.

Mac Miller – Swimming

Vydavatelství: Parlophone / Warner Bros.
Žánr: Alternativní R&B, Alternativní Rap, Neo-Soul
Hodnocení: 2,5/5,0

Pro fanoušky moderního R&B a hlavně neo-soulu asi povinnost, ale pro ostatní asi spíše fádní nuda a automaticky vytvořené uspávací, hypnotické album.

James – Living in Extraordinary Times

Vydavatelství: Infectious
Žánr: Alternative/Indie Rock, Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Dlouholetá stálice Manchesterské hudební scény se vrací už s 18 albem. Hodinu dlouhé album rozeznívá hořko sladká atmosféra velkých korporátních prosklených budov rozžhavených letním sluncem. Písně jako “Leviathen”, “Extraordinary Times” nebo “Better Than That” přinášejí pravý britský um kombinovat optimistickou přístupnost s tajemností a kouskem příjemné temnoty. Living in Extraordinary Times může být se svou delší délkou pro v kapelu nevěřící trochu vyčerpávající, těm kdo ale mají ke kapele sympatie se nemohlo stát nic lepšího.

Dee Snider – For The Love Of Metal

Vydavatelství: Napalm Records
Žánry: Hard Rock, Heavy Metal, Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Překvapivě slušné album bývalého frontmana Twisted Sister, které přichází po naopak nepříliš povedeném We Are the Ones z roku 2016, kdy si Dee Snider zaplatil pár ne příliš úspěšných externích skladatelů, kterým se nepodařilo moc dobře napsat písně na míru a vzniklo z toho skoro popové album, které naštvalo jeho věrné fanoušky a žádné nové si kvůli němu rozhodně nezískal. V novém albu For The Love Of Metal tak alespoň potěší ty staré a věrné. For The Love Of Metal je slušná porce tvrdé, maskuliní kytarové hudby a Sniderovy vokály zní perfektně. Po chabém minulém albu jsme to vůbec nečekali, ale vítej zpět ve formě Dee!

od -

“Imagine” je pro miliony lidí synonymem pro označení krásná píseň. Rozezní se rozlehlý pianový úvod čistý více než bílý pokoj newyorského bytu, ve kterém byl natočen klip a hlavní člen nejslavnější kapely všech dob, začne svým unikátním hlasem věčného kluka sdělovat světu svou krásnou vizi světa plného míru, lásky a rovnosti. Měl jsem tu píseň taky hodně rád. Dokonce jsem jí zařazoval mezi své vůbec nejoblíbenější a počítal ji mezi nejlepší písně populární hudby, jaké kdy vznikly. Už to tak není.

Jako bych se dříve také nechal unést tou krásnou melodií piána a málem uvěřil na ten svět, který nám John Lennon účelově budoval v našich myslích, je doopravdy krásný. Jako bych také uvěřil, že bychom tuhle utopistickou vizi dokonalého světa měli následovat a pokusit se jí přiblížit co nejvíce.

Nevím, kdy to přesně bylo, určitě to ani nebylo náhlé procitnutí z Lennonova snu, spíše delší probouzení (a není tak dávno). Každopádně jsem si uvědomil, že svět představován v “Imagine” je spíše opak toho, co bychom měli jako společnost následovat. Ačkoliv podle něj neexistuje v ideální světě nebe ani peklo, spíše to připomíná to druhé a nepotřebujete k tomu ani kotle a vidle.

O zdi

V Praze je jedna neobyčejná zeď — Lennonova zeď. Asi ji všichni znáte. Lidé si tam prostě čmárají, co chtějí. Zamilované básně, podpisy, malby, vzkazy světu, oblíbené myšlenky, citáty… Když lidé usoudí, že je zeď už příliš přeplněná, je přetřena na bílo — jak se to stalo 17. listopadu v roce 2014. Ta zeď byla a stále je vzdorem proti státní moci, manifestem svobody, lidské vlídnosti, sdílení a toho že společnost dokáže existovat sama bez toho, aniž by se někdo zbytečně vrtal do života jednotlivců. Když se podíváte na jednotlivé psaní a malby, vidíte jednotlivce, celou zeď tvoří společenství lidí s určitými stejnými hodnotami. Kdyby fungovalo na tomto světě více věcí stejně jako Lennonova zeď, žili bychom na lepším místě.

Zeď dříve pojmenovaná jako pražská Zeď nářků byla pojmenovaná po smrti Lennona po něm, jednak protože u ní někdo vytvořil pomník jednak ale také, protože ho vnímáme vlastně stejně jako tu zeď. Jako šiřitele lásky, sblížení, vzájemného míru, svobody… Bohužel, čím více se člověk o osobnosti Johna Lennona dozvídá, tím víc přichází na to, jak moc jsme si ho idealizovali.

Lennonova zeď na Malé straně je mimořádným kulturním místem:

Otázkou je, jestli to vlastně vadí. Zkrátka jsme si z něj vzali to dobré — není to nakonec pro nás výhodné? V prvé řadě bychom asi neměli žít ve lžích a falešných představách. Pak se může zdát, že měl a i po smrti stále má příliš velkou moc ovlivňovat lidi, než abychom nad jeho chybami mohli mávnout rukou. Občas bychom si měli uvědomit, že ačkoliv byl Lennon bezesporu hudební génius, který může být právem označován za skutečného umělce srovnatelného s nejvýznamnější malíři nebo sochaři stejné doby, některé jeho lidské stránky si dost říkají o to, aby byl pojmenován nějakým nepěkným slovem. Jeho počínání se totiž v některých případech nedá ospravedlnit mávnutím ruky a pronesením typické omluvné věty: „Každý přece máme svoje chyby.”

Není to o tom, že by Lennon nezvedal na návštěvách při močení prkýnko a nebo o tom, že při jídle mlaskal. Není to ani o tom, že by se jednou opil a cestou domů zničil dopravní značku.

Lidé z jeho velmi blízkého okolí o něm říkají často nehezké věci a bohužel neexistuje sebemenší důvod, proč by si měli vymýšlet. Svědectví jeho hospodyně možná ještě nezní tolik důvěryhodně, slova jeho vlastního syna však jistě ano. I tak ale nechme údajné domácí násilí a nevěry stranou, ostatně jsou to ryze osobní věci.

Jak byl symbol českého odporu proti komunismu vlastně komunistou

Pojďme se raději podívat na jeho nejznámější sólovou píseň “Imagine”, která je možná vůbec nejsilnějším šiřitelem jeho myšlenek i po jeho smrti a ve které se John Lennon de facto otevřeně přiznal, že sympatizuje s komunistickými myšlenkami. Kdyby někoho nepřesvědčily věty jako: „No possesion, no religion, no countries,” sám to pak označil v rozhovoru pro Rolling Stone jako komunistické manifesto.

Nejdříve bych ještě rád dal vědět, že pro mě není označení komunista synonymem pro nějakého člověka nižší úrovně. Ostatně žijeme v České republice, kde kult komunismu neustále působí a snad všichni máme v rodině nebo mezi přáteli někoho, kdo se vám někdy snažil tvrdit, že za komunismu bylo líp a nebo se vám snažil vysvětlit jeho náklonnost k režimu, který skončil na většině místech světa příšernou tyranií, ten klasický argument, že komunismus je ve skutečnosti skvělá myšlenka, jenom byla blbě provedena.

Americký komik Owen Benjamin “Imagine” takhle vtipně komentoval:

Obyčejným smrtelníkům ale lze odpustit. Mají své důvody. Občas se zdá být skoro až směšné, jak nevidí ty hrůzy, které komunismus způsobil všude na světě, ale jsou to nejčastěji důvody osobní, které se alespoň z miniaturní části pochopit dají. Stejně tak se dá pochopit ta naivita ve známém tvrzení: „Tehdy to nebyl skutečný komunismus.” Ostatně jí naletěl i samotný George Orwell. Jeden z největších bojovníků proti komunismu, onehdy přísně zakázaný autor. Ve Farmě zvířat je to naprosto zřetelné. Karla Marxe, kterého představoval vepř Major, vykresloval jako hrdinu a vše popsal tak, aby to vypadalo, že počáteční myšlenka byla dobrá, jen se zvrhla. A to to od svrhnutí lidí až do zásahu Kuliše na farmě vypadalo na idylku.

V Anglii mají pro lidi jako Lennon krásné označení champagne socialist.

John Lennon ale nebyl obyčejný člověk. Měl a má i skoro desítky po smrti vliv na miliony lidí na této planetě. Měl pro normálního smrtelníka naprosto nepředstavitelné bohatství a s ním bohužel i mesiášský komplex podobně nepředstavitelných rozměrů. V Anglii mají pro lidi jako Lennon krásné označení champagne socialist („šampáňo socialista”).

Slangový výraz označuje lidi, které zbohatli díky kapitalismu, ale mají nějakou těžko vysvětlitelnou posedlost pro prosazování socialistických a komunistických myšlenek. Mají plnou pusu řečí o tom, jak je potřeba pomoci lidem z chudších vrstev, kdykoliv jsou ale ve vzácných chvílích konfrontování s jejími zástupci, rádi zase zalezou hezky nahoru na svůj božský obláček tvořen krásnou špičkově vybavenou vilou s hodně vysokým plotem.

U Johna Lennona se tato vlastnost hezky ukázala, když mluvil hodně necitlivě o postižených lidech a opakovaně je v rozhovoru označil jako “cripled”, což sice není v angličtině zase tak hanlivé označení jako česká obdoba „kripl”, ale je to zároveň už někdy od období 70. let bráno jako hrubé slovo, o které společnosti nestojí, aby bylo říkáno v souvislosti s postiženými.

Bylo to hrozné. Každou noc jsme hráli a místo toho, abychom viděli mladé lidi, vídávali jsme přední řady plné mrzáků.” Samozřejmě, pokud vám někdo každý večer strká před nos postižené lidi jako k papeži a chová se skoro, jako byste měli zázračnou moc uzdravit je, časem to omrzí každého, opovržlivý způsob, jakým Lennon o postižených mluvil v celém vyjádření, ale není vůbec patřičné.

Tahle klukovina se dá odpustit, horší jsou jeho vyjádření několik let později:

Nebyla to jen klukovská záležitost, za jakou by se dalo označit jeho zesměšňování postižených na pódiu v raných dobách Beatles. John Lennon tyhle odpovědi pronesl v rozhovoru pro Rolling Stone v roce 1971. 31letý chlap by měl mít dostatek rozumu. Zvlášť když se stejný rok staví do role šiřitele míru, aktivisty proti válce a vydává píseň s utopistickou vizí světa, o které prohlašuje, že je to komunistické manifesto a sám přiznává, že by nikdy nebylo přijato, pokud by ho nezabalil do cukrového obalu sladké melodie a sladkého snílkovství.

Svět bez pekla. Není ale peklo právě ten svět?

V souvislosti s Johnem Lennonem tedy vyplouvá na povrch jedna nehezká charakterová vlastnost, kterou připomněl i jeho syn Julian. Pokrytectví. Pojďme se ale podívat, o čem “Imagine” vlastne je a rozebrat si text písně.

„Imagine there’s no heaven
It’s easy if you try
No hell below us
Above us, only sky
Imagine all the people living for today”

První slova nejslavnější Lennonovy sólové písně nejsou nijak skandální, pokud nežijete v nějakém klášteře. Samozřejmě. Představa nebe a pekla se dá chápat jako metonymie, není třeba si představovat, že někde žijí lidé na mráčcích a někde se vaří v kotlích. Různé představy posmrtného života a něčeho jako nebe a peklo jsou známy už od nepaměti v různých kulturách i náboženstvích. Jedna z prvních zmínek o peklu (nebo spíše podsvětí) se objevila v Egyptské knize mrtvých. Pokud se tento koncept chápe správně, není důvod ho zavrhovat.

Je ale také pravda, že církev udělala z pekla strašáka pro lidi a nejen v historii, ale například katolická církev dodnes vtlouká do hlavy lidem, že za utrpení na zemi je čeká odměna v nebi. John Lennon tedy říká: Proč bychom měli čekat na nebe nebo na peklo, žijeme tady a teď. Záleží samozřejmě na tom, jak člověk vidí svět. Duchovně založení lidé by s tím mohli mít problém, každý má ale svobodnou volbu a Lennon trefně mluví za velkou část populace.

Pojďme ale dál, kde se to bohužel začne kazit.

Svět, ve kterém není za co bojovat? Dost smutný svět

„Imagine there’s no countries
It isn’t hard to do
Nothing to kill or die for
And no religion, too
Imagine all the people living life in peace.”

Další řádky Lennonovy slavné písně se týkají jeho věčného boje za mír. Lennon se domnívá, že pokud by neexistovaly státy a nacionalismus v žádné formě (ani v té zdravé a nejmírnější formě), stejně tak pokud by neexistovaly náboženství, lidé by mezi sebou nemuseli válčit. Lennon totiž logicky předpokládá, že největšími motivy pro válku byly právě boje o území a války mezi různými náboženstvími.

Pokud by ale neexistovaly státy ani náboženství, neznamenalo by to nic jiného, než že by existovala nějaká světová autoritářská vláda, která by represemi potlačovala jakékoliv seskupování lidí na základě etnického původu a náboženského přesvědčení. Jak jinak by tohle totiž mohlo být dosaženo než represí? Pokud by totiž nebyl na lidi vytvářen tlak, proč bychom si měli ubírat něco, co tvoří naší identitu?

Války byly strašné a ani hrozivá čísla jejich obětí nedokážou vyjádřit hrůzy, které se zde děly. Nemělo to ale vše nakonec přeci jen cenu? Můžeme být součástí vyspělého světa. Naší předkové bojovali za různé věci, nakonec nám ale vybojovali skrze potoky krve a hrůz cestu ke svobodě. Pokud se někdo cítí být více příslušníkem jiné národnosti, může učinit požadované kroky, stejně tak si svobodně může zvolit náboženství které bude vyznávat. Mnoho válek jistě bylo zbytečných, ale všechny byly součástí nějakého vývoje.

Karel Gott mluví o tom, jak se snažil při setkání Lennonovi naznačit, jak u nás funguje komunismus:

Když, pravda — trochu nešikovně — vytrhneme z kontextu větu „Nothing to kill or die for,” nemůžu se zbavit dojmu, že to musí být vlastně docela smutný svět, o kterém nám Lennon zpívá. Domnívá se, že státy a náboženství nejsou hodny toho, aby za ně lidé bojovali. Není to ale přece nutné dělat pomocí násilí. Když se sejdou v londýnském Hyde Parku křesťan a muslim, mohou si vyměňovat názory, hádat se spolu, nemusí ale po sobě střílet. Stejně tak dnes slouží pro poměřování sil mezi národnostmi sport.

V dnešní době státy ve vyspělé části světa mezi sebou nepotřebují válčit. Proč by nemohla existovat Česká republika, Slovenská republika? Proč by nemohly existovat Spojené státy, Čad, Laos, Somálsko nebo Bahrajn? Všichni máme nějaké společné hodnoty, něco nás spojuje a je to součástí mozaiky naší identity.

Proč by někdo nemohl být buddhista, křesťan nebo muslim? Jsem ateista, stejně jako většina naší jedné z nejvíce ateistických zemí světa, proč bych ale měl brát někomu právo na to hlásit se k náboženství? Vždyť i nás ateisty mohou některé náboženské myšlenky obohatit. Vždyť i Lennon věřil (nebo se mu alespoň líbila) myšlenka karmy a přebíral mnoho dalších myšlenek hinduismu.

Pokud by neexistovaly státy a náboženství, byl by to nudný a sterilně bílý svět, stejně jako je sterilně bílý ten pokoj z klipu, ve kterém sedí John Lennon s Yoko Ono u klavíru.

V boha věří někteří přední psychologové i přední vědci. Mnoho lidí se nehlásí k náboženství, ale jak se mnoho lidí říká: Věří, že tam něco je. Je to opět součást naší identity. Tvoří to pestrost a barevnost tohoto světa.  Pokud by neexistovaly státy a náboženství, byl by to nudný a sterilně bílý svět, stejně jako je sterilně bílý ten pokoj z klipu, ve kterém sedí John Lennon s Yoko Ono u klavíru.

Berme Lennona jen jako kluka s mimořádným talentem, ne filozofa

„Imagine no possessions
I wonder if you can
No need for greed or hunger.”

Druhá sloka ukrývá asi nejhorší ze všech sdělení v písni. Můžete hledat, jak chcete, ale není to nic jiného než tvrzení, že žádné osobní vlastnictví povede k všeobecné prosperitě. Jak chcete někomu vzít něco, co si člověk obstaral jakoukoliv legální cestou? Odpověď je jediná, v souvislosti s Lennonem dost ironická (a přiznal jí i ve svých myšlenkách Karl Marx): Násilím. Jak velký pokrytec tedy musel Lennon být, pokud měl neustále plnou pusu míru, ale chtěl by rušit osobní vlastnictví, které se dá zrušit jen násilnou cestou?

Občasné sdílení prostředků je fajn. Uber je fajn, Airbnb je fajn, internet je v podstatě založen na principu sdílení. Stejně tak dokáže fungovat Lennonova zeď. Je to ale princip dobrovolného sdílení. Jednou se rozhodnu, že už nechci svůj byt pronajímat turistům, tak prostě nebudu. Vždyť je to tak naprosto v pořádku a zaplať pánbůh, že to tak funguje!

Kromě champagne socialist existuje ještě jedno anglické slovo, které my Češi nedokážeme přesně přeložit do naší řeči. „Pretentious” totiž vyjadřuje kombinaci několika českých slov: nabubřelý, falešný, pompézní, snobský, namyšlený. Přesně takový musel být stav Lennonovy mysli, když tuhle píseň napsal a ještě dříve, když uvažoval nad fungováním tohoto světa.

Tohohle Johna Lennona mám rád o mnoho více než toho pozdějšího:

Víte, vše by se to dalo omluvit tím, že je to vlastně jen píseň o tom, jak tahle utopistická vize nelze realizovat. Jenže o tom ”Imagine” není. Nesmíte totiž zapomenut na refrén, ve kterém Lennon posluchače přímo nabádá: “Doufám, že se k nám jednoho dne připojíš / A svět bude jednotný.”

Ale ještě že to ta utopistická vize je. Nechtěl bych v žádném případě žít v Lennonově ideálním světě.

Mám tu píseň pořád z části rád. Hlavně kvůli melodie, už moc ne kvůli textu. Stejně tak mám pořád rád Lennona jakožto geniálního hudebníka, který přišel s revolučními skladatelskými, produkčními i textařskými nápady. Až ale půjdete příště kolem Lennonovy zdi, hlavně ale až příště uslyšíte v rádiu, při zahájení olympijských her nebo budete třeba oslavovat Nový rok na Time Square a rozezní se “Imagine”, bylo by dobré si vzpomenout na to, že bychom si Johna Winstona Ono Lennona neměli idealizovat jakožto člověka. Berme ho jako obyčejného kluka z města rybářů a přístavních dělníků, který měl mimořádný talent a dotáhl to daleko. Neberme ho raději jako filozofa.

Pokud jste tenhle dlouhý článek dočetli až do konce, neostýchejte se a napište do komentáře, co si myslíte o “Imagine” nebo Johnu Lennonovi.

Autor: Patrik Müller

Kanye West

Stejně jako minulý rok vám nabízíme přehled toho nejlepšího, co letos doposud vyšlo. Doufáme, že vám to v době vrcholící sezóny dovolených přijde vhod a doženete to, co jste si v průběhu uběhaného roku nestihli poslechnout. Znovu musíme zdůrazni, že ačkoliv bylo nahlíženo také hodně na zahraniční i české recenze alb jiných serverů, magazínů a videoblogerů, vnímaní hudby (a umění obecně) je velice subjektivní záležitost, a tak je nutné pořadí i uvedená alba vnímat trochu s rezervou. Slyšeli jsme ale i letos stovky alb, tak si troufnu říci, že máme právo některé, které nás nejvíce zaujaly, doporučit.

Pokud si myslíte, že by zde mělo být nějaké neuvedené album, které se povedlo, prosím podělte se o to v komentářích.

Nechť tedy tento seznam dobře slouží…

40. Tacoma Washington Weekday Club – The Torrent//The Fountain


Hodnocení: 84%
Země původu: USA, Wisconsin
Producent: Tacoma Washington Weekday Club
Žánry: Post-Rock, Alternative/Indie Rock, Post-Hardcore, Emo

Ponuré album zaujme hned svým úvodem, ve kterém se ozývá testování amerického poplašného systému. Tacoma Washington Weekday Club navazují na debut z minulého roku albem s albem, na kterém vyšperkovali svůj zvuk, přidali ozvěny a kombinují je s občasnými agresivními výpady.

39. Camp Cope – How To Socialise & Make Friends


Hodnocení: 83%
Země původu: Austrálie, Melbourne
Producent: Sam Johnson
Žánry: Alternative/Indie Rock

Přirozené a velice uklidňující kytarové album s dojímavými a lidskými texty, na které dámská trojice okolo zpěvačky Georgii McDonald, ukazuje ženskou sílu v tom nejlepším slova smyslu. Silná australská kytarová scéna vyslala zástupkyně, jejichž největšími zbraněmi je schopnost kombinovat smutné, 100% skutečné lidské příběhy s povzbuzujícími tóny slibující, že všechno nakonec dobře dopadne. “Just get it all out / Put it in the songs,” to je úryvek z písně “Anna”, který dokonale vyjadřuje tohle skvělé album.

38. Albert Hammond jr. – Francis Trouble


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, Kalifornie, Los Angeles
Producent: Gus Oberg
Žánry: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Garage Rock, Post-Punk Revival

Alber Hammond jr. kombinuje tolik skvělého. Beatles, The Strokes, Jake Bugg, Smashing Pumpkins… Všechno tohle jakoby Albert Hammond vzal a namíchal z toho perfektní koktejl. Čtvrté sólové album kytaristy The Strokes bylo inspirováno především tragickým úmrtím jeho bratra a prozkoumává, jaký měla tato událost vliv na jeho život i hudební kariéru.

37. Loma – Loma


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, New York City
Producent: Loma
Žánry: Dream Pop, Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Chamber Pop, Experimentální Rock

Velice zasmušilé album, které má atmosféru připomínající člověka bloudícího v temných lesích, který vidí světlo, stále se snaží i přes pokácené stromy a jiné překážky jít za ním a i přesto, že se mu to nedaří a je už celý odřený od větví a vyčerpaný, nepřestává doufat ve změnu k lepšímu.

36. Pusha T – DAYTONA

Hodnocení: 83%
Země původu: USA, New York City, Bronx
Producent: Kanye West, Andrew Dawson, Mike Dean
Žánry: Rap

Méně konzistentní, zato více vynalézavé a odvážné album nahrál v porovnání s King Push – Darkest Before Dawn: The Prelude, Pusha T, jenž jakoby doplňoval ye a KIDS SEE GHOSTS v super silné rapové trojici, která vyšla na začátku letošního léta.

35. Sons Of Kemet – Your Queen Is A Reptile


Hodnocení: 83%
Země původu: Velká Británie, Anglie, Londýn
Producent: Shabaka Hutchings, Dilip Harris
Žánry: Avantgardní Jazz, Africký Jazz, Alternativní Rap, Karibská tradiční hudba, Jamajská hudba, World Fusion

Texty i hudbou osvážné album, které se snaží oslavovat afroamerickou komunitu po celém světě a její historii. Využívá k tomu jazz, tap, africkou hudbu, ale i vlivy jihoamerické hudby. Živelné album nabízí směs vlivů, která z něj činí zvukem jedno z nejvíce netradičních kousků tohoto roku.

34. Dream Wife – Dream Wife


Hodnocení: 83%
Země původu: Velká Británie, Anglie, Brighton
Producent: Peter Jarrett
Žánry: Punk, Punk Rock, Alternative/Indie Rock

Neuvěřitelně chytlavý punk se správnou ženskou drzostí. Máme vlastně velké štěstí, že žijeme v tomhle hudebním období, ve kterém se zároveň jde dopředu, jde zpět i jde dopředu vracením se zpět. Parafrází Bowieho citátu řečeno: Je těžké určit, kam Dream Wife půjdou po silném debutu dále, ale nuda s nimi určitě nebude.

33. I’m with Her – See You Around


Hodnocení: 83%
Země původu: USA
Producent: I’m with Her, Dom Monks
Žánry: Americana, Country, Písničkářka, Folk, Bluegrass

Debut I’m With Her je skvělou přehlídkou hudební vyspělosti, zkušenosti, zároveň ale i mladické svěžesti a inovace tradičních žánrů provedených se sebevědomím dnešního světa, ale zároveň s respektem k určitým pravidlům decentnosti a důstojnosti minulosti. Povinnost pro ty, kdo mají rádi americkou tradiční hudbu.

32. Jorja Smith – Lost & Found


Hodnocení: 83%
Země původu: Velká Británie, Anglie, West Midlands
Producent: Peter Jarrett
Žánry: R&B, Pop, Soul, Trip Hop

Hlasově neuvěřitelně talentovaná britská zpěvačka odhodlaně a s velkou jistotou vede svůj debut vstříc velkému světu se pere za všechny děti z vyloučených městských lokalit a vyloučených částí společnosti. Mezi pýchy alba se kromě jiného může řadit to, jak kapela Jorji Smith používá v prvé řadě skutečné nástroje namísto elektroniky a stejně se jim povede vytvořit album s velice aktuálním R&B zvuky.

31. Parquet Courts – Wide Awake!


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, New York City
Producent: Danger Mouse
Žánry: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Post-Punk Revival

Parquet Courts jsou správní hipsteři a jakožto správní hispteři se zajímají o mnoho různorodých věcí, o které se zajímají i běžní lidé, oni se ale o to zajímají typicky hipsterským způsobem a tak se pro album nechali inspirovat kromě různých filozofů a myslitelů například, něčím tak netradičním jako nizozemskou fotbalovou strategií totálního fotbalu ze 70. let. Album hodně reaguje na aktuální společenskou situaci v USA, pokud jste s ní ale trochu seznámeni, album budete vnímat ještě lépe než jako výtvor kytarových muzikantů, kteří umí myslet mimo tradiční postupy.

30. Leon Bridges – Good Thing


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, Texas
Producent: Niles City Sound, Ricky Reed, King Garbage, Nate Mercereau
Žánry: Soul, R&B

Energické, vášnivé album trpělivě pumpující bohatou instrumentaci obsahující nástroje staré školy, do žil posluchače. Jakmile se hudba rozezní, jakoby probouzela jakési vnitřní osvobození těla od mysli. Good Thing je modelovou ukázkou perfektního soudobého soulového alba.

29. Kimbra – Primal Heart


Hodnocení: 83%
Země původu: Nový Zéland
Producent: Kimbra, John Congleton
Žánry: R&B, Electro Pop, Alternativní Pop

Jednou z největších výher alba je, jak dokázalo předložit barvitou elektronickou instrumentaci a správně zkombinovat experimentální prvky s dobře poslouchatelným a chytlavým mainstreamovým popem. Primal Heart tedy nabízí poslech něčeho netradičního a nového s něčím podobným toho, co mozek snadno přijme, protože už to zná z minulosti.

28. Stephen Malkmus & the Jicks – Sparkle Hard


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, Kalifornie, Santa Monice
Producent: Adam Lee
Žánry: Indie Rock, Alternative/Indie Rock

Velká muzikantská zkušenost bývalého frontmana The Pavement Stephena Malkmuse dala vzniknout tomuhle jeho dalšímu skvělému sólovému albu, které bylo hodně předčasným vánočním dárkem pro všechny fanoušky kytarové hudba 90. let.

27. Ezra Furman – Transangelic Exodus


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, Chicago, Illnois
Producent: Tim Sandusky
Žánry: Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Lo-Fi, Noise Pop, Písničkář

Sedmé album muzikanstkého samorosta Ezry Furmana přineslo velice skutečné příběhy úzkostlivého člověka, který si uvědomuje komplexnost světa a chtěl by zažít všechny ty vzlety i pády, jenže jeho strach vyjít ze svého pohodlného osobního prostoru a paranoidní mysl mu to nedovolí. Tohle zvukem trochu retro album je sdělením naopak zcela aktuální a ať už to Ezra Furman zamýšlel či nikoliv, povedlo se mu vytvořit skvělý sociální i psychologický komentář.

26. Soccer Mommy – Clean


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, Tenessee, Naschville
Producent: Socer Mommy, Ali Chant
Žánry: Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Lo-Fi, Alternativní písničkářka

Sophie Allison pod svým vtipným pseudonymem vyjadřující stereotyp amerických přecitlivělých matek, vydala velice silná debut. Soccer Mommy poslouchá ráda alternativní hudbu, ale nezapomíná ani na své dívčí idoly Taylor Swift a Avril Lavigne. Má tak v krvi tu správnou kombinaci talentu na snadno dostupné melodie a zároveň taky dar přemýšlet a tvořit sofistikovaně. Její debut Clean je velice skromný svým zvukem a instrumentací, ale ve skutečnosti je díky své přirozenosti a bezprostřednosti daleko větší než leckterá alba s větším rozpočtem.

25. George Fitzgerald – All That Must Be


Hodnocení: 83%
Země původu: Velká Británie, Anglie, Londýn
Producent: George Fitzgerald
Žánry: Taneční hudba, Club/Dance, Garage, House, Dubstep

Britský DJ a producent George Fitzgerald byl u toho, když se dubstep stal masivně populárním a i to, že žil ve dvou ideálních evropských městech pro pozorování změn v hudbě — Londýně a Berlíně — mu pomohlo vnímat a pochopit, kam směřuje současná elektronická hudba. Z pozorovatele, posluchače a člověka, který pracoval v hudebním průmyslu, se stal samotný tvůrce a své letité zkušenosti dokázal parádně využít i na svém druhém albu plné délky se skvělými prostornými elektronickými instrumentacemi.

24. John Prine – The Tree of Forgiveness


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, Illnois
Producent: George Fitzgerald
Žánry: Písničkář, Folk

Některým písničkářům přibývající věk neuvěřitelně sluší a jsou ve stáří ještě lepší než v dobách, kdy se proslavili. John Prine předkládá na The Tree of Forgiveness album plné inspirativního životního přístupu mísícího moudrost, humor a víru, díky kterému čelí blížící se smrti s hlavou nahoře.

23. Brandi Carlile – By the Way I Forgive You


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, Illnois
Producent: Dave Cobb
Žánry: Písničkářka, Alternativní Country, Americana, Folk Rock

Někomu, kdo již zná Brandi Carlile, by možná mohla scházet její rocková nátura z minulého alba The Firewatcher’s Daughter (2015). Takto vyspělé album po muzikantské i textařské stránce, jakým je By the Way I Forgive You, je ale myslím dostatečnou náhradou.

22. Frankie Cosmos – Vessel


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, Illnois
Producent: Dave Cobb
Žánry: Indie Pop, Indie Rock, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock

Ačkoliv je tedy album nahrané jen pomocí jedné zkreslené kytary, skromné bicí soupravy, basy a občasného, opět velice skromně znějícího syntezátoru, jeho velikost přesahuje první dojem. Už jen (ale nejen) kvůli tomu poselství, u kterého nám Frankie Cosmos připomíná, že: „Being alive / matters quite a bit / even when you feel like shit.” (“Cítit se naživu, na tom vcelku záleží. / Dokonce i když se cítíte na hovno”).

21. Kali Uchis – Isolation


Hodnocení: 83%
Země původu: USA, Virginie
Producent: Autumn Rowe, BadBadNotGood, David Sitek, DJ Dahi, Gorillaz, Greg Kurstin, Jairus Mozee, Jeff Gitty, Josh Crocker, Kali Uchis, Kevin Parker, Larrance Dopson, Midas Touch, Om’Mas Keith, Romil, Sounwave, Steve Lacy, The Rude Boyz, The Wlderness, Thundercat, Two Inch Punch, Wayne Gordon
Žánry: R&B, Neo-Soul, Bossa nova, Reggaeton, Funk, Bedroom pop

Kali Uchis se na svém debutu Isolation ukázala jako zdatná umělkyně i organizátorka cizích nápadů, která umí spolupracovat s těmi nejlepšími z branže. A ti si ní nespolupracují náhodou. Potenciální překážkou Kali by na budoucích deskách mohl být onen zmiňovaný hlas, jehož velkou předností je sice barva a přízvuk, ztrácí ale v rozsahu. Druhou pak neochota Kali sdělovat detaily o sobě samotné. Nyní má ale kariéru rozjetou skvěle a vzhledem k její značné inteligenci v provádění tvůrčích kroků o ní není třeba mít starosti ani příště. Ať už přijde s čímkoliv, bude to zajímavé. Hlavně to chce nezamrznout a nepokoušet se nahrát debutové Isolation znovu.

20. Judas Priest – Firepower


Hodnocení: 84%
Země původu: Velká Británie, Anglie, Birmingham
Producent: Tom Allom, Andy Sneap
Žánry: Heavy Metal

Člověk může kroutit hlavou, nemusí věřit, že je to pravda, ale to je tak všechno, co může udělat s tím, v jaké neuvěřitelně dobré formé se najednou vrátili Judas Priest a s omlazenou sestavou vydávají své nejlepší album za posledních 30 let.

19. Sleep – The Sciences


Hodnocení: 84%
Země původu: USA, Kalifornie, San Jose
Producent: Sleep
Žánry: Doom Metal, Stoner Metal

Sleep jsou právem považováni za jedny z nejlepších kapel doom a stoner metalu. Vysoce hypnotické riffy, spiritualismus v textech a HD produkce roku 2018, udělají z The Sciences sebevědomého potomka slavných desek minulosti, které znějí jako óda na rané doby Black Sabbath Sleep’s Holy Mountain z roku 1993.

18. Jon Hopkins – Singularity


Hodnocení: 84%
Země původu: Velká Británie, Anglie, Londýn
Producent: Jon Hopkins
Žánry: Alternativní elektronická hudba, Experimentální Elektronická hudba, Experimentální techno, Tech House, Ambientní techno, Instrumentální hudba, Microhouse

Celkově místy váhavé Singularity nedosahuje obrovské, zničující sebejistoty a tvůrčí odvahy ze zvukově hrubé Immunity, kreativnímu, různorodému a vrstvenému zvuku z Insides (2009) nebo ambientnímu, tiššímu ale atmosférou velice hustému soundtracku k filmu Monsters (2010). I tak se ale učeň Jon Hopkins znovu přibližuje velice blízko svému mistrovi Brianu Enovi a to přesto, že ten vydal mimořádně silnou sbírku z posledních 33 let. To není jen tak!

17. Car Seat Headrest – Twin Fantasy (Face to Face)


Hodnocení: 84%
Země původu: USA, Virginie
Producent: Car Seat Headrest
Žánry: Indie Rock, Lo-Fi Pop, Power Pop, Písničkář

Jistě by z Twin Fantasy šlo vymáčknout teď, když ho mohli konečně nahrát jakkoliv, ještě více emocí. Možná je ale právě tento všudypřítomný smutek a nejistota právě tím, co dělá album výjimečným a je to důvod, proč si ho lidé oblíbili v roce 2011 ještě jako poloamatérský počin nahraný na notebook na zadním sedadle auta.

16. Jack White – Boarding House Reach


Hodnocení: 84%
Země původu: USA, Michigan, Detroit
Producent: Jack White
Žánry: Alternative/Indie Rock, Experimentální Rock, Blues Rock

Ti, kdo by hledali v albu nějaké celistvé poselství, ho asi příliš nenajdou, protože album je více méně o tom, jak se Jack Whita snaží vymanit z kazajky svého žánrového omezení. O textových sdělení ale ani White Stripes nikdy příliš nebylo. Málo lidí zajímá o čem je “Seven Nation Army”, protože sdělení je vždycky přehlušeno popěvkem tisíců hlav, které zpívají melodii jednoho z nejznámějších kytarových riffů všech dob. Boarding House Reach je ale především 44 minutovou přehlídkou entusiasmu a svěží kreativity. Není tohle právě to hlavní, co se od Jacka Whita očekává? Navíc od nás Čechů bude mít White plus za toho Dvořáka. Škoda jen, že ačkoliv album zní celkově zajímavě a drží napjatého posluchače na kraji židle, jednotlivé písně na albu jsou tak chladné, že je docela těžké si je oblíbit.

15. Screaming Females – All at Once


Hodnocení: 84%
Země původu: USA, New Jersey
Producent: Matt Bayles, Screaming Females
Žánry: Alternative/Indie Rock, Punk Rock

Screaming Females není zase tolik rozdílné od alba minulého, ale jakoby si vzalo to nejlepší ze silných a chytlavých písní jako “Wishing Well” i energických jako “Ripe” a na » All at Once « to všechno melodicky více vypiplali, vylepšili po produkční stránce, i lépe zazpívali. » All at Once « je díky tomu šťavnatější a efektivnější než cokoliv jiného od Screaming Females. Obdivuhodná je taky schopnost Screaming Females kritizovat dnešní svět tak, že jejich poselství nakonec vyzní jako pozitivní.

14. Franz Ferdinand – Always Ascending


Hodnocení: 84%
Země původu: Velká Británie, Skotsko, Glasgow
Producent: Philippe Zdar, Mike Horner, Pierre Juarez
Žánry: Alternative/Indie Rock, New Wave, Electro Rock, Dance Rock, Dance-Punk

Transformace zvuku Franz Ferdinand dopadla nad očekávání dobře a jejich transformace na taneční párty rockovou kapelu baví nejen výraznými a vynalézavými melodiemi, ale i vtipnými texty. Jak perfektně zkombinovali původní zvuk s retro diskotékou 80. let je obdivuhodné.

13. The Breeders – All Nerve


Hodnocení: 84%
Země původu: USA, Massachusetts, Boston
Producent: Steve Albini
Žánry: Alternative/Indie Rock, Grunge

Nevíme, jestli si The Breeders vůbec všimli, že už není rok 1991, jejich forma nás nechává trochu na pochybách. Kim Deal je v pěvecké formě jako nikdy předtím a stejné to je i s jejími texty, ve kterých si nebere servítky a zpívá vše stejně ostře, jaké jsou ostré jejich špinavé kytary. Kdo jiný by mohl tohle album nahrávat než legendární Steve Albini.

12. Jonny Greenwood – Phantom Thread (O.S.T)


Hodnocení: 84%
Země původu: Velká Británie, Anglie, Oxford
Producent: Graeme Stewart
Žánry: Soundtrack, Filmová hudba

Kytarista Radiohead ukázal svůj talent, když zkomponoval jeden z nejlepších soundtracků tohoto roku. Samotný film s českým názvem Nit z příznaků byl spíše průměrný, hudba ho ale posunula do lehkého nadprůměru.

11. Janelle Monáe – Dirty Computer


Hodnocení: 84%
Země původu: USA, Kansas
Producent: Janelle Monae, Nate Wonder, Chuck Lightning, Sean “Diddy” Combs, Nana Kwabena, Roman Gian, Arthur, Jon Jon Traxx, Wynne Bennett, Jon Brion, Mattman & Robin, Organized Noize
Žánry: Pop, R&B, Alternativní Pop, Neo-Soul, Funk, Rap

Janelle Monáe se projevila opět jako mimořádná osobnost, která se umí obklopit těmi správnými lidmi a předat album, které je lehké, přístupně, ale zároveň jiné než od ostatních. Ženská síla, která z tohoto alba čiší, je neuvěřitelná.

10. Brian Eno – Music for Installations


Hodnocení: 85%
Země původu: Velká Británie, Anglie, Suffolk
Producent: Brian Eno
Žánry: Ambientní hudba, Instrumentální hudba, Experimentální elektronická hudba

Music for Installations je mimořádně silná kolekce unikátních písní, která mapuje více než tři dekády jednoho z nejpozoruhodnějších skladatelů moderní hudby.

9. Black Foxxes – Reiði


Hodnocení: 85%
Země původu: Velká Británie, Anglie, Devon
Producent: George Perks
Žánry: Alternative/Indie Rock, Emo, Grunge, Hard Rock

Black Foxxes jsou pořád dost melancholičtí a emocionální na to, aby se dali označovat jako emo, Reiði se však na rozdíl od debutu tolik netopí ve svém vlastním smutku, ale hudba je celkově tak nějak více údernější, bojovnější a Black Foxxes o toho jdou více na plno.

8. Andrew W.K. – You’re Not Alone


Hodnocení: 85%
Země původu: USA, Kalifornie, Stanford
Producent: Andrew W.K.
Žánry: Hard Rock, Alternativní Metal

Jedno z nejzábavnějších alb tohoto roku. Je oddechové a ještě i předá velice chytré a motivující poselství. Jaký skvělý způsob, jak se vrátit s novým albem po 12 letech! A navíc pořád ve stejných bílých kalhotech a triku a s chutí pařit ještě větší než jindy.

7. Young Fathers – Cocoa Sugar


Hodnocení: 85%
Země původu: Velká Británie, Skotsko, Edinburgh
Producent: Young Fathers
Žánry: Alternativní Rap, Indie Electronic

Třetí album trojice Young Fathers dokazuje, že jsou to umělci, kteří nehledí na trendy a umí myslet jinak než ostatní. I přes jejich nezávislost a těžkou uchopitelnost, ale dokázali své třetí studiové album standardní délky Cocoa Sugar podat s takovou vášní, že je to pravděpodobně jejich zatím nejpřístupnější album vůbec.

6. Kanye West – ye


Hodnocení: 85%
Země původu: USA, Georgie, Atlanta
Producent: Kanye West, Mike Dean,7 Aurelius, Aaron Lammer,Andy C, Apex Martin, Benny Blanco, Caroline Shaw, Che Pope, Eric Danchick,Francis and the Lights, Irv Gotti, Noah Goldstein,Pi’erre Bourne, Scott Carter, Ty Dolla Sign
Žánry: Rap, Alternativní Rap, R&B

Kanye nejdříve zešílel, pak to vypadalo, že zešílel zase a nakonec se ukázalo, že dokázal opět svou komplikovanou osobnost vtisknout do něčeho, co se vymyká naprosto všemu, co šlo letos slyšet. ye není ani přijetí vlastní bipolární osobností, ale přímo její oslava. Kanye je zase minimálně o 10 let před ostatníma.

5. MGMT – Little Dark Age


Hodnocení: 85%
Země původu: USA, Connecticut
Producent:
Žánry: Indie Pop, Synth Pop, Alternative/Indie Rock, Psychedelický pop, Electro Pop, Neo- Psychedelia

MGTM předvedli návrat jako blázen. Možná už ani nikdo nečekal, že by se někdy mohli vrátit na úroveň svého debutového alba Oracular Spectacular vydaného před 11 lety. MGTM se vrátili k chytlavým melodiím, na které stejně většina čekala, i když to možná málo lidí vyslovilo nahlas a dosáhli toho pomocí elektro psychedelie. Tato směs produkčního podivínství, chytrých změn a popových akordových posloupností, je děsně silná. Jejich kritika špatného využívání moderních technologií by nemohlo být přesnější.

4. KIDS SEE GHOSTS (Kanye West a Kid Cudi) – KIDS SEE GHOSTS


Hodnocení: 86%
Země původu: USA
Producent: Kanye West, Kid Cudi, André 3000, Andrew Dawson, Andy C, Benny Blanco, BoogzDaBeast, Cashmere Cat, Dot da Genius, Evan Mast, Francis and the Lights, Jeff Bhasker, Justin Vernon, Mike Dean,Noah Goldstein, Plain Pat, Russell “Love” Crew
Žánry: Alternativní Rap, Rap, Psychedelciký rap, Rap Rock

Kid Cudi je raper, který dokáže vydat alba, která budou figurovat na seznamu nejhorších, Kanye West ho ale postavil do role, která byla pro něj stvořená. Oba se potýkali v minulých letech s psychickými problémy a zavítali ve své mysli do koutů, které běžní lidé nikdy nenavštíví. Oba tyhle vzpomínky na temnotu vzali a přetvořili ve zvláštní směs rapu, psychedelie a grunge, která nemá obdoby.

3. Rival Consoles – Persona


Hodnocení: 86%
Země původu: Velká Británie, Anglie, Leicester
Producent: Rival Consoles, Ryan West
Žánry: Experimentální Techno, Techno

Rival Consoles dokáže operovat s opatrným vyjadřováním jemnosti lidské duše stejně dobře, jako pracovat s megalomanskými nápady. Nejlepší je, že pokud album správně vnímáte, zachová ve vás určité pocity, které setrvají ještě dlouho po vypnutí alba. Jakoby se albu skutečně podařilo vyvrtat díru přímo do vašeho vědomí a něco tam v něm uchovat. Persona patří naprosto právem mezi nejlépe hodnocená hudební alba tohoto roku.

2. Hot Snakes – Jericho Sirens


Hodnocení: 87%
Země původu: USA, Kalifornie, San Diego
Producent: Ben Moore
Žánry: Post-Hardcore, Post-Punk, Alternative/Indie Rock, Garage Punk

14 let trvalo, než Hot Snakes vydali album, ale znovu dokázali, že ať už se objeví kdykoliv, pokaždé vyhodí všechna ostatní alba do povětří. Ta surovost, se kterou Hot Snakes hrají, je neuvěřitelná. Takto namíchaný lektvar Reise a Froberga překypuje temnou energií a je výraznější, i účinnější než 99% letošních alb.

1. Shame – Songs Of Praise


Hodnocení: 88%
Země původu: Velká Británie, Anglie, Londýn
Producent: Dan Foat & Nathan Boddy
Žánry: Post-Punk, Punk, Alternative/Indie Rock

V roce 2016 bylo podle Music NOW albem roku Bowieho Blackstar vydané v netradičně brzkém termínu po novém roce, kdy nastává obvykle hudební okurková sezóna, nyní má ke stejnému kousku našlápnuta ještě minulý rok naprosto neznámá londýnská parta paličatých mileniálních punkerů Shame.

Recenze | Novinky: Florence Welch a The Machine s High as Hope tentokrát hlad úplně nenasytili

Tři ze čtyř alb londýnské rodačky Florence Welch a její kapely The Machine přišly na začátku léta a nebo hlásily jeho příchod. Hudba Florence Welch se k tomuto období nějakým způsobem náramně hodí. Hořko sladké nálady, které vyvolává, jakoby vystihovaly aktuální období, které uklidňuje, zároveň je ale člověku z něho malinko smutno, protože se celé město pomalu stěhuje do různých oblíbených destinací dovolených a dokud někam nevyrazíte vy, zůstáváte v poloprázdném městě sami.

Otázkou tedy mimo jiné je, že jestli je High as Hope dobrou záplatou a povzbuzením pro toto trochu zvláštní roční období jako minulé How Big, How Blue, How Beautiful (2015). Na minulém albu bylo slyšet odhodlání a parádními písněmi se to jen hemžilo. Hned úvodní “Ship to Wreck” patřilo vůbec k nejlepším popovým písním, které se dostaly i do našeho mainstreamu za dlouhou dobu. “What Kind of Man” zase hlásilo: » Jsme jen obyčejná parta hudebníků, ale s takovým leaderem jako Florence Welch, můžeme být největší kapelou na světě! « Tehdy se z rádií ozývaly se fanfáry a elektrická kytara hnala Florence a její muzikanty na největší pódia celého světa.

Titulní píseň, i písně jako “Delliah”, “Queen of Peace” nebo “Long & Lust”, jakoby navrácely zpět ducha nespoutaných 60. a 70. let, zároveň ale zněly soudobě.

Foto Florence Welch k albu High as Hope
Florence Welch (foto: Sacks and So)

Na hudbě Florence Welch a vlastně asi i na ní samotné jako osově, je vždy něco velice záhadného, co přitahuje zájem jako magnet. Dokáže perfektně střídat tempo a s přehledem zvládá jak komorní balady, tak obrovské festivalové melodie s živelným tempem, které měly ambice dobývat ulice New Yorku i Bangladéše.

Přirozenost ano, ambice tentokrát schází

Když měla Florence + The Machine nahradit hlavní hvězdy pátečního večera Glastonbury Foo Fighters, nikdo po tehdejším albu nepochyboval, že by to nezvládla.

Nové album High as Hope tempo ani náladu zase tak rychle nemění, dá se říct, že si drží více méně konzistentní styl, bohužel se s jistotou nedá říct, že by to bylo nějak výrazně ku prospěchu věci. Jakoby si v roce, kdy se mimořádně nekoná festival Glastonbury, Florence řekla, že nemusí dobývat tamní hlavní pyramidovou stage a tudíž nahrála tišší album, kterým si léčí nervy po rozchodu.

Jedinou písní, která dosahuje úrovně ambicioznosti minulého alba, je druhá píseň a druhý singl z alba, “Hunger”. Florence + The Machine na téhle písní paradoxně onen hlad nasytili naprosto bez pochyb. S ostatními písněmi je to tak, že se sice všechny hezky poslouchají, schází jím ale strašně moc něco navíc.

Třeba otevírací “June” je tak typická Florence Welch, jak jen to jde. Album s touto písní začíná velice rozvážně. Nejprve se jen ozve navlhlé piáno s jejím hlasem a přidají se velice citlivé a tiché smyčce. Píseň je velice přírodní, přirozená a otevřená. Nějakou nastrojenost byste očekávali od Florence až jako poslední, a tak to naštěstí platí pro celé album. Florence totiž není v textech vždycky nějaká geniální básnířka, ale vše nahrazuje její bezprostředností a tím, že se nikdy nebojí toho být sama sebou. “Woke up in Chicago and the sky turned black,” zpívá například v první sloce a tímhle obrazným přirovnáním řekne vše, co je potřeba.

Ale ačkoliv “June” není sama o sobě silná píseň, v albu plní důležitou funkci jako domestik pro hlavní píseň alba “Hunger”. (domestik je v cyklistice označení pro závodníky, kteří mají za úkol obětovat se pro hlavního závodníka týmu; ono je zrovna Tour de France, tak pardon za cyklistický žargon; pozn.) K té ještě snad dodat, že udělá obrovskou radost všem fanouškům Stevie Nicks a Fleetwood Mac a tenhle pianový rock by se dle našeho názoru s klidem mohl vlézt do prozatím nejlepší padesátky letošních písní v kategorii pop/rock.

Typicky anglické album

Bohužel hned další “South London Fever” je vyloženě píseň, která se hodí tak pro vyplnění času na albu. Je pomalá a nejsou v ní žádné emoce, ačkoliv by s typickou dramatičností Florence + The Machine rozhodně nějaké předat měla. Tahle píseň by se dala skousnout možná v jiné části alba, ale takhle se situace dá připodobnit asi nejlépe k tomu, jako když po předehře přijde povídání si o tom, co se dělo na poradě v práci.

“Big God” tempo ještě rozmělní, na druhou stranu je daleko zajímavější ať už produkcí nebo náboženskou tématikou. Florence v emočně nabité písni zpívá o tom, jak potřebovala po rozchodu něčím zaplnit díru v jejím srdci a vybrala si proto Boha.

„You need a big god
Big enough to hold your love,”

(„Potřebuješ velkého Boha / Velkého dostatečně, aby pojal tvou lásku“)

jak zpívá v refrénu této písně.

Na některých písních se opatrnost a větší decentnost oproti minulému, skoro až bombastickému albu, vyplatí. Například obdivný dopis Patti Smith “Patricia”, má hezkou a sladkou melodii hlasu, který podporuje piáno, nenápadně, ale věrně podporující bicí a tleskání. která se střídá s jakousi tajemností. Nejlepší je ale na téhle písni outro, kdy najednou přestanou znít hrozivě znějící hluboké klapky kláves a je to jakoby začalo po dlouhém propršeném dni prosvítat sluneční paprsky skrze mraky.

Je to jedna z těch písní Florence + The Machine, na které je něco spirituálního a co převyšuje obyčejné písně. Podobný pocit má člověk i na “100 years”. Člověk si vybaví ty nádherné anglické louky, které v sobě kombinují určitou drsnost a temnotu počasí spolu s roztomile vypadajícími zídkami a perfektně zeleným trávníkem. Pokud píseň evokuje takové představy, většinou to není jen tak a je to známka toho, že obsahuje zajímavou a bohatou instrumentaci a vše do sebe skvěle zapadá.

V některých dalších pomalých písních jako “The End of Love” ale nic nefunguje ani zdaleka tak dobře, protože nemáme ani pořádné texty a píseň obsahuje některé kýčovité textové pasáže jako: „We were reaching in the dark / That summer in New York.”

Naopak na závěrečné “No Choir” zní některé pasáže velice poeticky.

„And there will be no grand choirs to sing
No chorus will come in
No ballad will be written
This will be entirely forgotten,”

zní například vlastně v úplně závěrečné sloce alba a lze si jen těžko představit lepší textové zakončení pro tohle album.

Florence + the Machine  High as Hope

Vydáno: 29. 6. 2018
Délka: 39:57
Žánry: Alternativní Pop/Rock, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. June, 2. Hunger, 7. Patricia, 8. Years

Recenze | Novinky: The Now Now od Gorillaz je jako pohlednice z dovolené u moře, která vás moc nebaví

Na nové album Gorillaz jsme čekali tentokrát pouze rok a zhruba tři měsíce. The Now Now přichází po tom, co z Gorillaz odešel basák Murdoc a jestliže minulé Humanz mělo být diskotékou odehrávající se vteřiny před apokalypsou, nyní je The Now Now jako diskotéka na vesmírné lodi, která letí hodně rychle a hodně daleko, až do neprobádaných vesmírných prostorů, kde se dějí věci pro náš pozemský život velice nezvyklé.

The Now Now se až překvapivě hodně točí okolo stvořitele Gorillaz Damona Albarna a jeho modrovlasém alter-egu 2-D. Minulé album Humanz mělo mnoho hostů a na podobné megalomanské vlně se vezlo i Plastic Beach (2010) . Asi by to nemohlo být album Gorillaz, kdyby se nějací hosté neobjevili tady, je to ale nezvykle osobní a vlastně i hudbou více ploché album.

http://press.wbr.com/wp-content/uploads/2018/02/GORILLAZ-Press-Photo-Credit-J.C.-Hewlett.jpg
Gorillaz opustil basák Murcdoc (na obrázku úplně vpravo) a nahradil ho Ace. Zleva na obr, Russel Hobbs, Noodle a 2-D.

Zatímco se kreslíř Jamie Hewlett zavřel na měsíc do své pracovny a tvořil nové vizuály, Damon se společně s producentem Jamesem Fordem (Arctic Monkeys, Florence & The Machine…) a již tradičním partnerem pro Gorillaz Remim Kabakem, zavřel do londýnského Studia 13. Když ze studia vylezli, vyšlo z toho album silně syntezátorové a „osmdesátkové“.

Zoufalá snaha o navázání kontaktu s lidmi

Není asi překvapivé, že ani Damon se nevyhnul politickým komentářům a ačkoliv pochází jeho kapela z jiné reality, je docela zábavné poslouchat, jak virtuální postavičky 2-Dho, Noodla, Russela Hobbse a Boogiemana řeší problémy vycházející z Damonovy mysli, která stvořila většinu hudebních nápadů při turné po USA a tudíž jí rezonovalo přemítání nad současným stavem Bílého domu. Jak 2D zpívá v první písni alba a zároveň jeho prvním singlu:

„Calling the world from isolation
‘Cause right now, that’s the ball where we be chained.”

(„Volám po dostání světa z izolace / Protože nyní je to koule, na které budem přivázáni.”)

Damon Albarn používá metonymii izolace, aby vyjádřil nejen své pocity a názory na dění dnešního světa, ale zároveň je píseň také o jeho virtuálních postavách, kdy se frontman 2-D chce cítit osvobozen od druhého tvůrčího mozku kapely — basáka Murdoca. Celé album je také protkáno humanismem a vírou v lidskou soudržnost.

2D/Damon často zpívají z pohledu někoho, kdo se cítí být izolován od světa, někoho trochu žijícího si ve vlastním světě, zároveň ale chtějícího se z této bubliny dostat a propojit se s lidmi. Jakoby se Damon Albarn a 2-D vznášeli v průhledné létající kouli a pozorovali ho z dálky.

„Do you look like me?
Do you burn like me?
Do you dance?”

ptá se například na skvělé taneční pecce “Tranz”.

„Build a tunnel from Zurich to New York / I find it hard to share this with anyone,” zpívá dále na “Lake Curich”, kde lze vedle elektronických beatů slyšet výrazně zvonivé činely a je to jinak světlý moment zlepšení v jinak příliš syntetické produkci, která jakoby albu ubírala velikost a album díky tomu vůbec nepůsobí dostatečně živě. Jakoby The Now Now nebylo tak zvukově barevně rozmanité z důvodu toho, že tentokrát chtěl Albarn vytvořit jednotné album, jenž bude tvořit opak toho minulého, které znělo spíše jako seskupení písní, které Albarn napsal pro jiné interprety.

To by samozřejmě nebyla chyba, problém je, že zasněný a přesně vyměřený a propočítaný, vyleštěný elektronický zvuk s Albarnovým, i na něj mimořádně znuděným stylem zpívání, které stejně jako poslední sólový materiál Albarna a nebo polední album Blur, zní jako když jste na krásné pláží, ale jste strašně znudění tím přelidněním a neustálým horkem.

Lepší poslouchat záznamy písní z koncertů, než je poslouchat na albu

Damon tak vytvořil album, na kterém je velice těžké najít něco, co by člověka vyloženě nadchlo. Album se přitom hezky poslouchá a občas i příjemně překvapí nějakým nečekaným zvukem, který do písně perfektně zapadne a doslova převálcuje posluchače jistotou, bohužel momenty překvapení nepřijdou zdaleka tak často, jak by si asi většina z nás přála a melodicky zase není album zvládnuto natolik, aby z toho něco vzešlo.

Například první píseň “Humility” je velice detailně propracovaná, když na sobě v refrénu leží multivrstvy syntezátorů. Jakmile si ale poslechnete živé verze písní “Tranz”, “Hollywood”, “Magic City”, “Sorcererz”, “Lake Zurich” nebo “Souk Eye” (doporučuji si pustit povedený koncert Gorillaz na letošním na Rock am Ring), nemůžete se zbavit dojmu, že tyto písně mají v sobě ve skutečnosti tak třikrát více, než když je porovnáme s tím, co se podařilo zachytit do trochu moc sterilně znějící nahrávky.

Je to velká škoda. Rozdíl je krásně slyšet při porovnání živé a studiové verze písní “Sorcererz”. Ve studiové verzi jsou ruční bubny zaplácány hlasitými vrstvami syntezátorů a elektronických bicích. V daleko více prostornější verzi, kterou hrají Gorillaz na koncertech naopak tvoří kostru písně a když tenhle song takto přirozeně dýchá a zní více naturálně, je to daleko větší zážitek.

“Hollywood” je pak také naživo obrovská a rozlehlá pecka, ale na albu je přiškrcená a plochá, a to přitom má “Hollywood” typicky Albarnovský, chytlavý refrén a Snoop Dogg zde předvede, že může být pořád označován za mistra svého rapového řemesla. Druhý “Clint Eastwood” z toho ale nevznikl. Zajímavě zní též tajemná “Fire Flies”, kterou vede výrazná elektro basa a mihotající dodatečné syntezátory.

Dvojice písní pojmenovaných po severoamerických státech “Idaho” a “Kansas” pak trpí na pomalé tempo a tentokrát na mimořádně utahaný dojem, který píseň vyvolává.

Gorillaz – The Now Now

Vydáno: 29. 6. 2018
Délka40:49
Žánry: New Wave, Synth-Pop, Elektronická hudba, Alternativní Rap, Alternative pop/rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Humility, 2. Tranz, 3. Hollywood, 11. Souk Eye

od -

Rolling Stones již pomalu balí kufry a chystají se odválet z Prahy, není důvod ale nepokračovat v párty i po jejich fenomenálním koncertu v Letňanech. Tohle je 18 písní, které patří k naprostým základům hudební popkulturní gramotnosti. Připomeňte si nebo objevte alespoň nejzásadnější písně z různých etap historie kapely.

Let It Bleed

Tohle je pravý blues rock! Dvojité sóla, kdy Keith Richards vyhrává bluesové pentatoniky a Ronnie Wood sjíždí po strunách jsou neodolatelné.

You Can’t Always Get What You Want

Prosté, ale každému velice dobře srozumitelné sdělení je jedna z věcí, která dělá Rolling Stones jednou z nejpopulárnějších kapel všech dob. Občas se v životě nepovede to, co bychom chtěli, naše sny a vize se nenaplní, v tomto případě ale není třeba smutnit a raději je lepší se obrátit na to, co již máme kolem sebe.

Pokud se ale podíváme na píseň v širším kontextu, je to rovněž píseň, která symbolicky uzavírá 60. léta a s optimismem se dívá do budoucnosti. Aby také ne, když je přežít nebylo vůbec snadné…

Dead Flowers

„Take me down little Susie, take me down
I know you think you’re the queen of the underground.“

Let’s Spend The Night Together

Díky písním jako je tato můžete zažít šedesátá léta, i pokud jste se narodili daleko později.

Street Fighting Man

Údajně nejvíce politický song od Rolling Stones. „Jo, ale co má dělat chudej kluk než zpívat v rokenrolovej kapele / Páč v ochrápaným Londýně není zrovna flek pro pouliční bojovníky.“

Honky Tonk Women

Micka Jaggera a Keitha Richardse inspirovala k písni jejich cesta do Brazílie v roce 1968. O 38 let později se sem vrátili a zahráli ji na jednom z největších koncertů všech dob, kdy na pláž Copacabana dorazilo 1,5 milionu lidí. Kdyby se koncert konal v Estonsku, doma by nezůstal vůbec nikdo a ještě by museli přijet na pomoc všichni obyvatelé ostrovu Svaté Lucie.

Miss You

Funky chytlavý song, který je zvukem stále 100% aktuální. Pak vstoupí saxofonové sólo, kytarová sóla a píseň pokračuje dokonce ještě lépe, než začala.

Tato píseň je důkazem toho, že Mick Jagger a Keith Richards mohou psát pro jakékoliv publikum. Tato skladba ztělesňovala populární disko z konce 70. let a v kombinaci s klasickým rockem se stala jednou z jejich nejoblíbenějších, nejdivočejších, bluesových a nejkreativnějších písní. Pokud by “Miss You” ale vydala nějaká současná rocková kapela, bylo by to bráno stále jako hudební vizionářství.

Ruby Tuesday

Přímá odpověď od Rolling Stones k Beatles. „My umíme také barokní pop a stejně dobře jako vy!“

Ta kytara je tak špinavá. Ta kytara byla po celou pryč a nasávala whisky, kouřila Marlborose a dvě mladé deprimované dámy leží na posteli; a tato kytara se chystá do práce. je potřeba nahradit převod na 59 Chevy Impala. Tak je špinavá ta kytara.“

– uživatel YouTube se jménem Munch Da Cat

Beast Of Burden

Přestávám hrát hry, tancovat kolem pravdy. Miluji tě, jestli to tak cítíš taky, pak je to skvělé, ale jestli ne, odejdu z těchhle dveří. Komplexní koncept v nejjednodušších slovech.

Wild Horses

Pomalé písně nejsou u Rolling Stones moc časté, ale uklidňující a upřímná “Wild Horses”, na které odhazují Jagger, Richards, Wood a Watts svou rockerskou pózu drsných hochů, je prostě klenot.

Angie

A hned je tu další pomalý, ale skvostný moment Rolling Stones.

Start Me Up

Není už moc více rock’n’rollových věcí než tahle píseň. Paradoxně jí Rolling Stones už složili v roce 1978, ale tehdy ještě v reggae podobě s názvem “Never Stop”. Poté ale byla přepracována a tento song nakone umístěn na albu Tatoo You patří mezi nejvíce ikonické momenty Rolling Stones 80. let.

Brown Sugar

Energie, která vyzařuje z téhle písně je mimořádná!

Jumpin’ Jack Flash

Píseň z roku 1969 možná nemá úplně vyleštěné zvuk vysoké kvality, ale nápad je milionový. Tahle píseň přispěla hodně k tomu, že se rock’n’roll přesunul na stadiony, kde se drží dodnes.

(I Can’t Get No) Satisfaction

Tak tady snad ani není třeba něco dodávat. Každý pozná tuhle píseň už podle prvních tónů. Mladý Jagger hledá uspokojení. Může to být myšleno jakkoliv, v každém případě se v našich životech někdy všichni cítíme jako mladý Jagger.

Sympathy for the Devil

Text inspirován knihou Mistr a Markétka Mikhaila Bulgakova a Mick Jagger zpívající z perspektivy ďábla. “Sympathy for the Devil” je zároveň asi jeden z nejlépe zvolených názvů všech dob.

„Pleased to meet you, hope you guess my name
But what’s puzzling you is the nature of my game.“

Gimme Shelter

Pokud by někdo pochyboval, že lze považovat Rollng Stones za umění podobné třeba malířství, “Gimme Shelter” je dostatečně silným proti argumentem, protože “Gimme Shelter” je píseň tak barvitá a i přes svou relativní kompoziční jednoduchost tak komplexní celkovým dojmem, že dokáže konkurovat i více honosnějším a důstojnějším formám umění.

Tato píseň má na jednu stranu neuvěřitelně odhodlaný, sebevědomý zvuk, zní ale také temně, atmosféricky a téměř hypnoticky. Mix Mickových hlasů se sborovými vokalistky mísí zoufalství s naději.

Paint it, Black

Východní hudba a s ní spojené sitáry, vytvořily společně s Jaggerovým textem na dobu vzniku (1966) netradičně temnou píseň vyjadřující pocity zoufalosti a osobního zpustošení duše.

Recenze | Novinky: Nine Inch Nails se na Bad Witch opět snaží posouvat intenzitu zachycení temných zákoutí lidské psychiky

Pánové hudební temnoty Nine Inch Nails jsou zpět s devátým studiovým albem plné délky nazvaným hezky po salemsku Bad Witch. Kapela z Clevelandu už prvním singlem “God Break Down the Door” dala vědět, že se tentokrát pomocí jazzových vlivů vydá hledat Davida Bowieho až na jeho záhadné černé slunce Blackstar, kam podle mezoamerické i okultní mytologie míří mrtví. Bad Witch je ale především o hledání vlastních limitů a naprosto nových, zatím neprobádaných hudebních prostorů.

“God Break Down the Door” je jako zhudebněná noční můra, kdy vás honí po lese sériový vrah. Agresivní bicí a znepokojující saxofon navozují pocit neklidu a blížícího se nebezpečí. Po asi minutě a půl se píseň zastaví a nechá znít pouze saxofon, aby poté nabrala ještě více síly a udeřila svou temnotou posluchače přímo do obličeje.

Nine Inch Nails foto k albu Bad Witch
Tvůrčí a studiová dvojice Nine Inch Nails: Atticus Ross a Trent Reznor

Kdo tedy slyšel první singl, nebude překvapený z toho, jak zní zbytek alba, jehož největší inspirací byly deprese, frustrace a raná alba britské post-punkové kapely Psychedelic Furs. Jestliže “God Break Down the Door” znělo netradičně, úvodní “Shit Mirror” má zvuk, který zní i přes svou tvůrčí svěžest přece jen jako něco, co je více asociováno s Nine Inch Nails, když jsou slyšet kromě změti industriálních zvuků hlavně hodně špinavé elektrické kytary. Zároveň jde ale slyšet v refrénu i počítačové smyčce. V takhle agresivním a podrážděném znění smyčcové zvuky nejde slyšet často a je to doopravdy něco, co vyčnívá z alba na první poslech.

Trent Reznor opět jako prorok špatné budoucnosti

Prakticky plynule se pak přejde k “Ahead Ourselves” s mrazivě odevzdanou větou:

“Why try change when you know you can’t?”

Písně na albu jsou celkově bezvýchodné a silně nihilistické, to už jsme si u Nine Inch Nails zvykli. Na “God Break Down the Door” se zpívá: „You won’t find the answers here / Not the ones you came looking for” a pak Reznor dodává: „There aren’t any answers here.” Jakoby rezignoval na předávání nějakého poselství posluchači a naprosto odmítá, že něco podobného má smysl, proto rovnou vzkazuje fanouškům, že žádné odpovědi na otázky zde nenajdou a de facto se vysmívá snaze některých textařů, kteří chtějí dávat pomocí textů rady do života.

Je to svým způsobem pohodlná cesta, kterou si Trent Reznor vybral, ale k NIN se vzhledem k historii jejich tvorby, která byly vždy velice temná, skvěle hodí.

Je to jakýsi bod v budoucnosti, kdy si lidé uvědomují, že jsou ve skutečnosti pořád jen zvířata a začnou se podle toho chovat.

Tentokrát navíc Trent Reznor přišel i s velice zajímavým konceptem, když podle svých slov psal písně z jakéhosi temného bodu budoucnosti, kdy si lidé uvědomují, že je ani moderní technologie neudělají lepšími a nejsme těmi osvícenými tvory, kterými jsme si mysleli, že jsme. Je to jakýsi bod v budoucnosti, kdy si lidé uvědomují, že jsou ve skutečnosti pořád jen zvířata a začnou se podle toho chovat.

Frustraci z toho, jak moderní technologie nepomohly dostatečně udělat svět lepším můžeme slyšet v úvodní “Shit Mirror”, kdeTrent Reznor zpívá jako posel z tohoto dystopického horového světa:

“New world New times
Mutation feels all right”

I na těchto textech lze poznat, že i přes některé inovace v instrumentacích má album vše, co zdobilo Nine Inch Nails i v minulosti. Není to jen temný, tíživý zvuk, ale také podobně temné a tíživé texty, které jdou až do těch nejvíce znepokojujících zákoutí lidské psychiky. Někde až k lymbickému systému, který my lidi máme jako pozůstatek ještěrů a těch nejvzdálenějších člověčích předků.

Podobně se mnohokrát NIN v minulosti vydávali do předních částí mozkové kůry, která je zodpovědná za závislosti. Pokud Nine Inch Nails znáte, samozřejmě se vám v hlavě objeví při zmínce závislostí okamžitě legendární album Downward Spiral z roku 1994, které je takovou zhudebněnou verzí Requiem za sen* a obsahuje mj. ikonické skladby “Closer” a “Hurt”.

*Pozn.: Zajímavostí je, že Trenta Reznora můžete vidět v titulcích tohoto kultovního snímku z roku 2000 označovaného často za nejvíce depresivní film všech dob. Je mu zde uděleno poděkování za konzultaci při vybírání soundtracku .

Na dalším z těch vůbec nejlepších alb kapely — na albu Year Zero (2007) — už se zase jednou vyskytovaly dystopické vize, když Trent Reznor nespokojen s vládou George W. Bushe prorokoval, jak může svět vypadat v roce 2022.

Detailní produkce vyžaduje častější poslech

Velice poutavé jsou i dvě instrumentální písně “Play the Goddamned Part” a “I’m Not from this World”. “Play the Goddamned Part” opět využívá saxofon a v intenzivním a hypnotickém zvuku lze slyšet jedině zhudebněný obraz někoho, kdo sedí v koutě potemnělého sklepa a v šíleném stavu záchvatu vrcholné paranoie se zmůže jen na vytrhávání si vlasů a míhání zorničkami ze strany na stranu.

“I’m Not from this World” s podivnými okolními zvuky, které se dají nejlépe popsat asi jako elektronické žáby, zase píseň zní jako zuřící pes, který nechce nic jiného než zakousnout svou oběť.

Stran těchto přirovnání mají obě písně velice detailní produkci — ostatně Bad Witch je rozhodně jedno z alb, které se vyplatí slyšet vícekrát než obvykle posloucháte alba –, a když se člověk pořádně zaposlouchá, uslyší v nich mnoho různorodých vrstev na pozadí, které však nakonec hrají klíčovou roli.

Kromě nejrůznějších ruchů a úderů tak můžete v “Play the Goddamned Part” slyšet i nějaké hodně vzdálené klávesy a nebo neustálý tikot hodinových ručiček.

Druhá “Ahead Ourselves” obsahuje deformovaný hlas, který jakoby zněl z nějaké porouchané vysílačky a na pozadí jedou neskutečným tempem bicí — tedy alespoň dokud nevybuchnou elektrické kytary a všechno a intenzita, kterou píseň buduje se ještě nezvýší.

Nine Inch Nails – Bad Witch

Vydáno: 22. 6. 2018
Délka: 30:14
Žánry: Industriální Rock, Experimentální Rock, Industriální Metal
Rozhodně musíte slyšet: 1. Shit Mirror, 3. Play the Goddamned Part, 4. God Break Down the Door

od -

Jen tři dny poté, co musel kytarista Tom Morello podstoupit invazivní operaci ruky, byl zpátky na scéně s Prophets of Rage ve švédském Stockholmu. Protože se Morellova ruka z operace stále zotavuje, po nějakém odehraném čase jí potřeboval ulevit a pro klasiku od Rage Against the Machine “Bulls On Parade” si zažádal o pomoc fanoušky.

„Minulý čtvrtek jsem si zlomil ruku,” řekl Morello švédskému davu. “A můj doktor řekl: ,Není možné, abyste mohli vyjet na turné.’ Řekl jsem mu: „Ve Švédsku jsou někteří blázni, kteří tuhle sr**ku potřebují vidět.” Morello se tedy zeptal, kdo z diváků by hraní mohl vzít za něj.

Podle časopisu Rolling Stone se fanoušek, který tak věrně zahrál hit z roku 1996, jmenuje Mike Svensson. Kapela s ním chvíli zkoušela píseň nanečisto a poté Morello do mikrofonu oznámil, že si dává pauzu a Mike to vezme za něj. Morello se nakonec také připojil k Svenssonovi a pomáhal mu alespoň hraním jednodušších částí.

Nutno říct, že si Mike Svensson vedl perfektně. Nejen s jeho hraním, ale i úborem, vzhledem i pódiovým projevem byl skoro k nerozeznání od originálu!

Podívejte se na video z této raritní události z koncertu Prophets of Rage:

Recenze | Novinky: Post Traumatic Mika Shinody? Trochu rekviem za Chestera, spíše ale jedna velká terapie

Na hudbě Linkin Park vyrostla celá generace. Miliony lidí z celého světa si přisvojili texty, které byly z velké většiny o urputném vnitřním boji Chestera Benningtona. Jakoby si mnoho lidí teprve až po jeho smrti uvědomilo, jak moc byly texty Linkin Park temné a poznamenané tímto soupeřením se sebou samotným a špatně hojících se jizvách, které tyto nekonečné boje na duši zanechávaly. Album Mika Shinody Post Traumatic, které je svým způsobem hudební terapií se zachycením obrovského pudu přežití, tak je důležité nejen po umělecké stránce, ale i z hlediska morálního.

Pokud byl někdo úzce spjat s hudbou Linkin Park, po smrti Chestera a ztotožňoval se s texty, které psal a zpíval, mohlo se po jeho smrti zdát, že neexistuje z tohoto bludného kruhu žádná cesta ven. Podobně jako například po sebevraždě Kurta Cobaina bohužel i v tomto případě následovaly sebevraždy fanoušků, kteří se nedokázali smířit se skutečností, že je jejich vzor, který obdivovali a dodával jim sílu, nenávratně pryč. Je znám tragický případ fanynky z Ameriky, stejně tak 15letého chlapce z Argentiny.

Foto Mike Shinoda k albu Post Traumatic
Mike Shinoda (foto: Warner Bros Records)

Kapela, včetně Chesterovy manželky ale výrazně pomohla k tomu, že podobných tragédií nepřibylo ještě více. Už od počátku si vedli skvěle a i přes to, že se všichni z nich museli vyrovnávat s obrovským šokem a zármutkem, neustále nabádali všechny fanoušky, aby v případě, že se cítí po psychické stránce špatně, zavolali na některou z linek, které se zabývají pomocí všem, kteří se cítí úzkosti, depresi a nebo uvažují o sebevraždě.

Umění říct sbohem

Nejdůležitější roli měl Mike Shinoda, který logicky jako druhá nejdůležitější osoba Linkin Park tak nějak převzal velení a snažil se, aby všichni všechno zvládli. V podstatě nepřestal s fanoušky nikdy komunikovat pomocí sociálních sítí, i pomocí samotných písní a už na vzpomínkovém koncertě, který se uskutečnil v Los Angeles 27. října, se podělil o píseň “Looking for an Answer”. V lednu pak sdílel se světem tří písňové EP se stejným názvem Post Traumatic a na konci března představil dvojici singlů “Crossing a Line” a “Nothing Makes Sense Anymore”.

Mike byl tím členem Linkin Park, který byl hlavním hudebním kormidelníkem a z nových alb Linkin Park bylo poznat, že ho to v poslední době táhlo daleko více k rapu a modernímu popu s vlivy taneční hudby a R&B než k alternativním metalu nebo nu-metalu jako v počátcích. Není proto žádným, překvapením, že Mike Shinoda zvolil cestu z části již známou z novějších alb Linkin Park.

Shinoda také s Post Traumatic zahnal pochyby o tom, že nedokáže utáhnout hlasově sám celé album. Ačkoliv totiž jeho vokální role byla v Linkin Park velice důležitá a postupně se neustále zvyšovala, vždycky mu sekundoval Chester. Slyšet samotného Shinodu odzpívat celou píseň byla spíše velká rarita. Leckdo tedy mohl mít o jeho schopnost jisté pochyby. Jeho zpěv se však alespoň ve studiu, kdy mohl využít některé triky, aby ho trochu zesílily a popohnaly dopředu, prokázal jako dostatečně silný pěvecký leader.

Největší odklon od hudby Linkin Park z poslední doby můžeme slyšet například na skladbě “I.O.U.”, která je docela tvrdě rapová a založená na hlubokých, temných beatech. Rapová je také druhá “Over Again”, ale na téhle využívá Shinoda obře ověřený postup z Linkin Park, kdy nejprve zní rapová sloka a poté nastoupí melodický, popový refrén. V písni je obsaženo hodně emocí a Shinoda dokázal písni napsat skvělý text, který vrcholí v jasně srozumitelném refrénu:

„Sometimes, sometimes you don’t say goodbye once
You say goodbye over and over and over again.”

Skvělá je ale taky pasáž, ve které je Shinoda jakoby více a více rozzlobený a uvědomuje si, že odchod Chestera není jen strašnou tragédií z hlediska ztráty blízkého člověka, ale také je to ztráta někoho, na kom byl Mike Shinoda závislý po profesní stránce.

Očistné brodění v temných bažinách

Jakmile náhle odešel, nejspíše na to Shinoda a také další lidé z Linkin Park hned v prvních dnech nepomysleli, ale s postupným časem si začali uvědomovat i více pragmatické záležitosti a například, že smrt Chestera je také svým způsobem ztrátou zaměstnání, jenž je srovnatelná s tím, jako kdybyste měli malou firmu, kde většina práce závisela na jednom konkrétním, nenahraditelném člověku, bez kterého nedokáže po smrti byznys nadále běžet.

V části:

„Well thank you genius, you think it’ll be a challenge
Only my life’s work hanging in the fucking balance,”

se tedy vyrovnává nejen s tím, že bude muset začít z velké části znovu, ale také s tím, že nyní bude umělcem jen sám za sebe a bude se muset obejít bez druhého tvořivého parťáka.

“About You” je další povedenou písní, která používá schéma rap ve sloce, melodie v refrénech. Tentokrát má ale refrén funkci nikoliv vrcholu písně, ale spíše jakéhosi setrvačníku, kdy Shinoda píseň stáhne v modulovaném a hlubokém hlasu směrem zpět, aby pak song ještě s větší energií vystartoval ve sloce zase kupředu. Pochmurnému rapu pomůže také floridský raper Blackbear. Na píseň naváže instrumentální předěl alba, který ale není vůbec nějakým vyplňovacím elementem.

Na “Brooding” nemusí Shinoda nic říkat a nechá za svou pusu mluvit jen zvuky. Elektronické piáno, kytara, syntezátor a ruch nejdříve hrají křehkou a smutnou melodii v durové stupnici, pak ale najednou jakoby spadnou do temnoty a začnou se v ní brodit. Píseň má přes všechnu hustou temnotu jakousi bojovnou atmosféru. Shinoda nechce v té temné bažině zůstat, chce se z ní brodit až ke břehu. Podobou atmosféru jakéhosi pozitivního trpění, které je nutné k posunu, přenáší Shinoda už na naštvané třetí “Watching as I Fall”.

Chino z Deftones, Machine Gun Kely a Mike Shinoda jako prostředník

“Nothing Makes Sense Anymore” je naopak jedna z písní, kterou si lze velice dobře představit u Linkin Park, podobně jako “Running From My Shadow”, která dokonce vznikala přímo pro Linkin Park při psaní pro poslední album One More Light (2017) a jako jedna z mála písní taky zapojuje tvrdší kytary, které zde přidal kytarista Linkin Park Brad Delson.

Velice zajímavá je spolupráce Shinody, zpěváka Deftones China Morena a rapera Machine Gun Kelyho na písni “Lift Off”. Shinoda rapuje ve sloce a Chino Moreno sem přinese v refrénu typický pochmurný, zpomalený, atmosferický post-metal Deftones.

Právě na těchto pozdějších momentech alba to zní, jakoby byly o onom pomyslném posunutí se dál ze smutku. Zatímco úvod alba je hodně temný, v druhé polovině jsou písně, na kterých je slyšet, jak se Shinoda zvedá, vypořádá se s problém a jde dopředu. “Make It Up as I Go” je velice chytlavá a je to potenciální největší hit alba. Ačkoliv má také tíživé slova, díky refrénu zpěvačky K.Flay je píseň povzbuzující a v podstatě v jediných optimistických řádcích písně — v opakujícím se závěrečném motu:

I make it up as I go-oh-oh”.

se úplně převrátí význam celé písně. Je to totiž důležitý zvrat od retrospektivních pohledů do zpětného zrcátka, směrem kupředu. Přímo optimistická je pak například předposlední “World’s On Fire”, ve které Shinoda opět velice jasně a pochopitelně sděluje: „When the world’s on fire, all I need is you.”

Mnoho písní samozřejmě v nadprůměrně dlouhém albu tolik nenadchne. Dokonce i singl “Crossing a Line” zní strašně obyčejně a jako něco, co už někdo udělal předtím milionkrát. Je na to sice díky tomu, co se stalo, navázán stejně jako na všechny ostatní písně na albu zajímavý příběh, ani to ale nepomůže téhle příliš obyčejné a melodicky i produkčně předpovídatelné písni.

Podobně je na tom “Ghosts” nebo poslední “I Can’t Hear You Now”. Ta první z nich má sice hezký housový breakdown po refrénu, akordové posloupnosti obou písní jsou ale opět děsně profláklé a zní to, jakoby se s písněmi jako tato Shinoda moc nenadřel.

Svým způsobem je to dokonce album s větší uměleckou hodnotou, než měla poslední alba Linkin Park a zvláště to poslední One More Light.

Post Traumatic není vůbec nějakým inovátorským albem, geniálním uměleckým výtvorem a dokonce ani produkce není nijak zvlášť nadprůměrná. Shinoda ale i tak předvedl některé úplné maličkosti, které potěší vzhledem k tomu, že budují atmosféru alba. Příkladem budiž třeba zvuk alarmu na “Over Again”. Stejně tak ale dokázal nemálo větších věci, jako složit a napsat velké množství hitů, zkombinovat chytlavost melodií a chytrost sdělení na mnohých písních nebo třeba i zvládl povedenou spolupráci zdánlivě nesourodých hudebních postav China Morena z alternativně metalových Deftones a rapera Machine Gun Kellyho, které jakoby spojoval dohromady Mike Shinoda, jenž se pohyboval v průběhu své kariéry vlastně z části v obou žánrech.

Mike Shinoda – Post Traumatic

Vydáno: 15. 6. 2018
Délka: 53:16
Žánry: Pop, Rap, Pop/Rock, Alternativní Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Over Again, 3. Watching as I Fall, 4. Nothing Makes Sense Anymore, 5. About You (feat. Blackbear),6. Brooding (Instrumental), 11. Make It Up As I Go (feat. K.Flay), 12. Lift Off (feat. Chino Moreno a Machine Gun Kelly)

Lily Allen, Jorja Smith, Johnny Marr, Lykke Li, Karel Gott, Marek Ztracený, Street69, Tomáš Palucha, Dave Matthews, Protomartyr

V souhrnných recenzích vždy vybíráme ta nejzajímavější alba, která byla vydána – to znamená mimo jiné kromě jiných kritérií také ta alba, od kterých se tak nějak očekávají vysoká prodejní čísla. Vedle dlouho očekávaného pokračování Lily Allen, debutu Jorji Smith, třetího sólového alba bývalého člena The Smiths Johnnyho Marr nebo Lykke Li tedy můžete najít i nová alba Karla Gott a Marka Ztraceného.

Z těch méně známých českých hudbeních oblastí se pak podíváme na alba zlínské pop/rockové Street69 a pražského post-rockového experimentátora Tomáše Paluchu. Najdete zde také nová alba americké post-punkové kapely Protomartyr a pokud hledáte méně náročný, ale pořád inteligentní poslech, můžete zkusit nové album Dava Matthewse a jeho kapely.

Špičkově vytvořené, ale vyčůrané album Lily Allen vydělá peníze, jenže díru do světa neudělá

Lily Allen – No Shame

Vydavatelství: Parlophone
Žánry: Pop, Indie Pop, Dance Pop, Indie Electronic
Hodnocení: 3,0/5,0

Syntetické. Tak by se dalo jedním slovem shrnout nové album Lily Allen.

Pokrok nelze zastavit, ale elektronické album ještě nemusí nutně znamenat album umělé. No Shame ale zní skoro jako výtvor nějaké umělé inteligence a ne lidí. Jakoby si Lily Allen nechala vytvořit album od nějakých počítačových algoritmů stvořených pro vytváření úspěšného popu. Textově se to často zvrhne ve směs 40 let otřelých a očekávatelných popových frází, ke kterým jsou připojeny věci z moderního světa. Ukázkou budiž pasáž z první písně “Come On Then”:

“Yeah, I’m a bad mother, I’m a bad wife
You saw it on the socials, you read it online.”

Zvukově je to album — na to, že mnoho písní je vlastně velice srdečného charakteru –, hrozně chladné. Je zde absolutní minimum skutečných nástrojů a lidský element chybí. Musí se přesto uznat, že početný producentský tým, ve kterém nebyli rozhodně žádní břídilové, vytvořil trendové album, které možná nezní tak dobře, ale alespoň nezní nudně.

Hiphopový mág Dre Skull, frontman Vampire Weekend Ezra Koenig nebo stvořitel “Uptown Funk” Mark Ronson, operují s elektronikou s přehledem v různorodých žánrech. Ostatně, Lily Allen se už na debutu Alright, Still, nedržela ráda nějakých jednotných pořádků. Její hudba byla v počátcích hravá až drzá.

Album tak není ani nyní jen o očekávatelném tanečním/elektronickém popu těžícím z oblíbenosti tropického housu u mladých lidé, ale na písni “What You Waiting For?” i “Waste” slyšíme moderní reggaeton s hlubokými beaty, “Family Man” je pompézní a dramatická skladba s piánem, orchestrem a s inspirací soulovou hudbou. “Apples” je zase Lily Allen v písničkářské poloze, pouze akustickou kytarou. Dream popem inspirovaná “Three” s piánem a okolními magickými zvuky kytara koupajících se v ozvěnách a wah-wah efektech, má v sobě trochu psychedelie 60. let.

Bohužel, do jakéhokoliv žánru se Lily Allen stylizuje, tam lze slyšet určitou vyčůranost.

Máme tady tedy Lily Allen občas v úplně nových a inovátorských rolích, jindy ale hraje náhradu za Kali Uchis nebo Emeli Sandé.

Bohužel, do jakéhokoliv žánru se Lily Allen stylizuje, tam lze slyšet určitou vyčůranost. Jakoby všichni, kdo se na tomhle albu podíleli, měli v hlavách jako požadavek číslo 1 vytvořit album, které se bude dobře streamovat na všech těch Spotify, Deezerech, Tidalech a jiných streamovacích službách. Nějaká přidaná hodnota se pak hledá těžko.

Úvodní “Come On Then” a hlavně hned druhá “Trigger Bang” jsou tak nakažlivé, že to není hezké. Uprostřed výrazných beatů a syntezátorů, zpívá Lily Allen elektronicky upraveným hlasem své otravné melodie a připomíná to spíše mozkový klystýr než nějaké umělecké vyjádření. Přijdou lepší momenty — paradoxně spíše v pozdějších momentech alba. Například hravá a tentokrát příjemně chytlavá “Lost My Mind”, minimalistická, jednoduchá, ale upřímná “Apples”, stejně tak roztomilá dream popová “Three”, temná elektronika “Everything to Feel Something” nebo sice ne tolik autentická, ale pořád povedené teatrální drama “Family Man”.

Jinak je to ale marné hledání nejen nějakého hlubšího sdělení, ale dokonce i ambicí. Album má produkci na úrovni světové špičky, z alba se jistě prosadí několik singlů v rádiích, jinak je to ale vlastně vcelku zbytečné album, jehož nepřítomnost by hudební svět zaznamenal asi tolik, jako vaše ucho na kolejích vlak vyjíždějící z pekingkského hlavního nádraží.

Křehké, zmatené, zároveň ale sebejisté a silné je debutové album Jorji Smith

Jorja Smith – Lost & Found

Vydavatelství: Famm
Žánry: Pop, R&B, Alternativní  R&B
Hodnocení: 4,0/5,0

Britská zpěvačka Jorja Smith se připravovala na vydání debutu více než dva roky, během kterých se snažila zvětšit své jméno do takové míry, aby se její prvotina Lost & Found dostala k co nejvíce lidem. Nejdříve vydala v roce 2016 EP Project 11, kromě toho spolupracovala s producentem a DJem Preditahem a rapperem Stormzym na písních “On My Mind” a “Let Me Down”. Kromě spolupráce s rovněž mladými nadějemi britské hudby ale Jorja spolupracovala i s velkými jmény hudby americké a mohli jsme jí slyšet na albech či singlech Draka, Kali Uchis nebo Khalida, stejně jako na hvězdně obsazeném soundtracku filmu Black Panther, kterému tak nějak šéfoval hlavně Kendrick Lamar.  Na Lost & Found ale uslyšíme až její trojici singlů z minulého období “Blue Lights”, “Where Did I Go?” a “Teenage Fantasy.”

Debutový singl “Blue Lights” má neobyčejnou atmosféru. Balada nočních ulic drsných čtvrtí velkoměsta a bojuje proti policejní paranoie chytrými začínajícími slovy:

I wanna turn those blue lights into strobe lights.”

Pokud tohle jsou první slova, které hudební svět od Jorji Smith slyšel, pak si nemohla vybrat lepší!

“Where did I Go?” je více hip hopové R&B se slušně znějícími beaty, zmateně, ztraceně a smutně znějícím piánem a svůdně vlnící se basou. Strožejší hudební obal postaví Jorju Smith více do popředí. Není to oproti prvnímu singlu tak speciální, “Where did I Go?” je ale pořád solidně znějící počin, na kterém v textu zpěvačka hezky vyjadřuje své osobní zmatení a přemýšlení o tom, kam jít dál.

“Teenage Fantasy” je ještě více dramatická než první dva singly. Píseň je opět postavená jen na beatech a piánu, do čehož se ale tentokrát přidává o něco více  nenápadných, ale účinných okolních zvuků. Jorja Smith velice trefně vystihuje zklamání teenagerů, ale i typický “Chasing Cars” syndrom, kdy něco straně chcete, ale jakmile to máte, nevíte, co dál:

„We all want a teenage fantasy
Want it when we can’t have it
When we got it we don’t seem to want it.”

Zádumčivé, váhavé, jemné R&B plné otázek pokračuje i na dalším singlu, tentokrát vydaném souběžně s albem “February 3rd”. Píseň zní více experimentálně a se zvuky mňoukání připomíná Thundercatův inovátorský produkční přístup k R&B. Části jako: „Lose yourself in playing games,” se sice dají chápat jako vztahové, dávají ale i perfektní smysl vzhledem k hrám počítačovým a Jorja zase jednou trefně vyjádří problémy dnešních mladých.

Z nesinglů se pak nesmí opomenout předposlední “Tomorrow”. Ačkoliv ani zbytek alba není zrovna šťastně znějící, “Tomorrow” je hotový gejzír toho nejvíce hořkého smutku. Když Jorja zpívá: „Why I can’t sleep at night” a hned pak dodává „I won’t even cry,” ta prázdnota doopravdy bodá do srdce a nepomůže tomu ani následný, přece jen o něco více optimistický řádek: „It will all make sense tomorrow.”

Ačkoliv se na písních Jorja Smith projevuje hodně křehce, nejistě a někdy se profiluje dokonce až jako popletená a chaotická osobnost, její umělecké vyjádření je úplným opakem. Ve svých textech je Jorja Smith trefná a úderná, její hlas je přímo úchvatný (a nejen ve studiu, ale i živě). Písně obsahují dostatek prostoru pro silné melodie, i méně tradiční experimenty. Jorja Smith a její produkční tým si sice občas berou něco z žánrových tradic, není to ale rozhodně v takové míře, aby se muselo Lost & Found označit za neorgální. Lost & Found zní jako ušité podle poslední módy, ale zpěvačce přesně na míru.

Britský kytarový mág Johnny Marr hraje to, co mu jde nejlíp a taky rozšiřuje svůj zvuk

Johnny Marr – Call the Comet

Vydavatelství: New Voodoo
Žánry: Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Ačkoliv je velezkušený kytarista, zpěvák, rocker, bývalý člen a skladatel kultovních The Smiths Johnny Marr, velkou postavou britské hudby, vydává teprve své třetí sólové studiové album Call the Comet a ani na něm rozhodně příznivce poctivého britského rocku nezklame. Už první dvě písně “Rise” a “The Tracers” v sobě mají tu správně namíchanou směs britského rocku založeného na testosteronu, egoismu, ale i trpkosti, pokory k rockovým bohům typu Beatles, The Who a odvaze experimentovat a posunout jejich odkaz, s příměsí vlivů kultovních domovských alternativních jako The Jesus and Mary Chain, někam dál. Tohle jednoduše nemůžete mít neradi, pokud máte rádi kytarovou hudbu z Británie.

Marr ale především pořád věří v základní poučku starého dobré rocku, která říká, že základem písně musí být jednoduchý, ovšem silný a chytlavý kytarový riff/melodie.

Johnny Marr jede vlastně ve stejných kolejích jako na minulých albech Playland (2014) a The Messenger (2013), Call the Comet se zdá ale být — ačkoliv Johnny Marr v 99% staví jako tradičně písně jen na bicích a kytarách –, zvukem přece jen trochu širší a komplexnější. Jakoby se nechal trochu inspirovat velikostí filmových kompozic Hanse Zimmera, se kterým mimo jiných spolupracoval v osmileté pouze mezi posledním a aktuálním albem. Johnny i jeho dvorní producent Doviak, si pořádně pohráli s kytarovými efekty a povedlo se jim vytvořit originální a náladu akordových posloupností podporující harmonie.

Marr ale především pořád věří v základní poučku starého dobré rocku, která říká, že základem písně musí být jednoduchý, ovšem silný a chytlavý kytarový riff/melodie. Na těch on staví své písně a nabaluje poté na ně obal, díky kterému se tyto prosté nápady stávají většími a většími. “Hi Hello” tak začíná zvonivou kytarou, která se pak v Gallagherovské sloce mění na temnou melancholii díky ozvěnám a hlubších tónů kytar. Na refrén se pak vrací opět úvodní kytarová melodie, ale je tentokrát díky okolním tajemným skluzům kytar ještě intenzivnější a tísnivější.

Fanoušky The Smiths jistě potěší silné asociace se slavnou písní “There is a Light That Never Goes Out”. “Hi Hello” je skoro jako elektrická verze závěrečné melodie této písně The Smiths. Silné podobnosti s The Smiths ale jdou slyšet i na “Day In Day Out” nebo “The Tracers”. Velikost sólové tvorby se však ukáže, když se dokáže dostatečně oprostit od The Smiths a hraje sám za sebe. Zrovna perfektně to vyjde na noise-rockové “Actor Attractor”, kde vytvořil parádní vyhrávky a zapojil dramatické smyčcové syntezátory, které střídá běsnění kytary.

Ačkoliv má Call the Comet témata souznějící ze současnou společensko-politickou situací (dystopické vize, inspirace pokrokem a futurismem, vesmírná témata…), album není nijak revolučním, protože Johnny Marr z velké části těží z toho, co fungovalo již na jeho více než 30 let starých písních The Smiths, dokázal to ale také přizpůsobit svému aktuálnímu osobnímu pohledu na svět, i jeho aktuálnímu hudebnímu rozpoložení. Silných 3,5.

Lykke Li provedla nezbytný update a dala se na elektroniku

Lykke Li – So Sad So Sexy

Vydavatelství: RCA / Sony Music
Žánr: Indie pop, Dream pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Lykke Li následuje album I Never Learn a mění klasické nástroje za elektronické beaty a syntezátory. Je nutné říct, že to v jejím případě rozhodně nebyla trefa vedle. Její nové album So Sad So Sexy je totiž díky tomu — ano, sice více umělé –, na druhou stranu ale taky údernější, nápaditější a více se zarývá pod kůži. Kromě toho So Sad So Sexy je také více mainstreamové, trendové a nejen podle názvu doopravdy sexy.

Melancholie a dream pop se oproti minulému albu nezměnila, tentokrát je ho jen docíleno jinými prostředky. Ke všemu samozřejmě hodně pomohlo, když si Lykke Li zvolila hip hopové producenty jako T-Minuse (Drake, Nicki Minaj, Beyoncé, Lil Wayne) nebo Malaye (Frank Ocean, John Legend, Alicia Keys). K tomu jí na písni “two nights” sekunduje raper Aminé.

Základní přísady nového alba Lykke Li jsou tak pomalé a tíživé beaty spojené s hlavně s elektronickými piány, popřípadě kytarami a i díky precizní produkci se vlastně transformace i přes některé přešlapy, povedla, aniž by Lykke Li ztratila nějakou výraznější část z krásy minulého I Never Learn.

Lykke Li se přizpůsobila novému stylu i textově a texty jsou více drzé a rebelské. Například na oné “two nights” zpívá: „Two nights in a row, where’d you go / I’ve been smoking / Two nights in a row, now I know / That it’s broken.”  U písní jako “jaguars in the air” nebo “sex money feelings die” může mít posluchač velký problém rozhodnout se, jestli už ta honba za trendovostí a chytlavostí neskončila ve slepých kolejích, díky písním jako titulní “so sad so sexy” nebo úvodní “hard rain” s vrstvenými, dramatickými harmoniemi, ale naopak můžeme být za změnu rádi.

Updatování tvorby Lykke Li totiž bylo tak nějak nevyhnutelné. Mohlo to mít v sobě více energie, více tvořivosti, nelpět tolik na trendech, mohlo to ale dopadnout i daleko hůře…

Dále vyšlo:

Karel Gott – Ta pravá

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

Všechno se má zkusit. I poslechnout si nové album Karla Gotta. Zvlášť, když tohle album zase bude určitě nejprodávanější na dalších několik týdnů nebo dokonce měsíců. Nenechte se ale zmást, není to zase takové utrpení, jak by se mohlo zdát.

Gott to pořád hlasově dává s přehledem a k originálům přistupuje se značným respektem. I české texty k originálům jsou překvapivě snesitelné a co více, jediná originální písnička “Bez tebe mám v duši splín” se doopravdy povedla a Ztracený vystihl perfektně to, co by mohl Gott v současnosti zpívat. Je v tom trocha rock’n’rollu, mladé dravosti, a tak to na rozdíl od většiny alba nepůsobí tak strašně jako cédéčko se starobním zápachem pro babičky.

Produkce se bohužel podle očekávání zasekla někde hodně daleko v minulost a je tak nudná, jak jen může být. Originál “Na sedm strun budu hrát” je takový cover na cover. “Na sedm strun budu hrát” totiž zpíval už Karel Hála. Problém ale tkví ne v tomhle, ale v tom, že “Can’t Take My Eyes Off You” má daleko větší koule ve verzi nahrané Frankiem Vallim někdy v 60, letech, než v letošní verzi Supraphonu. Když se produkce konečně odváže a “Hvězda má tě vést” dokonce zní hodně elektronicky, působí to tak nějak mimo mísu a použito v nesprávný okamžik.

Možná by bylo fajn, kdyby dal Karel Gott a Supraphone důvěru mladým a nechali, aby jím nejrůznější mladé osobnosti české hudby, napsali, poskládali i zprodukovali desku. Dost možná by se Ztraceného písně napsané pro Gotta a intepretované Gottem, poslouchaly i lépe než nové album samotného Marka Ztraceného.  “Bez tebe mám v duši splín” zní totiž lépe než většina Ztraceného aktuálního alba.

Kája je fajn, ale album se produkovalo přímo pro domovy důchodců.

Marek Ztracený – Vlastní svět

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Pop
Hodnocení: 1,5/5,0

Pokud chcete vytvořit nejnudnější české album tohoto roku, budete mít doopravdy solidní start, když splníte tyto věci: běžte do Supraphonu a podepište s nimi smlouvu. Ano, samozřejmě, to nebude možné, pokud už nejste dostatečně mediálně profláklá osobnost, protože pokud jste se neobjevili už alespoň desetkrát na obrazovkách TV Nova, těžko vás tam podepíšou. Ale řekněme, že máte nějaké hodně dobré známosti a nějak se vám to zázrakem podaří. V tom případě totiž jste v suchu. Máte totiž možnost mít k dispozici dostatečný finanční obnos pro pokračování ke kroku číslo 2.

Musíte totiž jít za Daliborem Cidlinským jr. — producentem, který se dříve věnoval kvalitní tvorbě, když s J.P. Muchowem pomohli Anetě Langerové nahrát song “Malá mořská víla” –, v poslední době se ale dal na temnou stranu české pop music. Možná přišel na to, že si vydělá více peněz, když bude produkovat různé Slzy, Xindly X, Tomáše Kluse a jejich klony, kterých tady není málo a hrají je pak všechny dohromady na Impulsu.

Tenhle producent je dokonalý uspávač hadů a s Markem Ztraceným si jistě sedli skvěle, protože žádného z nich nenapadlo nikdy vystoupit z jejich komfortní zóny. Já si dokonce myslím, že tenhle týpek má v šuplíku vždycky po ruce připravených alespoň 40 písniček, připravených pro lidi, se kterými pracuje, pak si zaváže oči a začne je náhodně tahat s šuplíku.

Musí se uznat, že Ztracený je hodně chytrý podnikatel, žel, ne moc dobrý umělec.

Vlastní Svět by totiž mohlo být klidně album Slzy, Xindla X i Tomáše Kluse. Stačilo by jen vyměnit hlasy, v případě Slzy přidat více slov, co se rýmují se slovem “ztrát”, u Xindla X přidat pár nějakých těch vtípků a bylo by to doma.

Vlastní Svět je totiž takové univerzální české popové album, v případě Ztraceného přizpůsobené hezky kategorii 45 až 60.

Pokud chcete slyšet, jak moc je nové album Marka Ztraceného k smíchu, stačí si pustit “Léto 95”. Musí se uznat, že Ztracený je hodně chytrý podnikatel, žel, ne moc dobrý umělec.

“V televizi pobřežní hlídka
Beverly Hills 90210

Čágo Belo šílenci se zdravilo”

A to jsou v téhle písni i horší části.

Pak na to Ztracený naváže orgasmickým refrénem (asi si při tom představil, jak počítá penízky):

A tenhle ten svět byl lepší než teď”.

Výsledek obrázku pro crab spongebob money meme

Ne! Nebyl! Tady alespoň podle toho, o čem zpívá. Vždyť je to peklo! V tenhle rok vzniklo plno skvělých filmů i alb, které se řadí vůbec k tomu nejlepšímu, co v ČR i v zahraničí kdy vzniklo.

A to si nemusel vybrat zrovna psychothriller Seven, ale třeba Toy Story, Apollo 13, Statečné srdce nebo kruci klidně i třeba Pocahontas. Ten rok, o kterém Ztracený zpívá, vydal album Ivan Král, vyšla dneska už kultovní hospodská alba Chcíply Dobrý Víly od Landy a Země plná trpaslíků od Kabátů, Premier bořili hitparády s “Hrobařem”, Žlutá pes zase se songem “Náruživá”. Raději ani nevzpomínat na Mňágu a žďorp, kteří vydávali v té době ty nejlepší pop/rockové písně, co tady kdo vytvořil. Markovi ale nic z toho nestačí. On musí vybrat ty úplně nejstupidnější seriály a alba, který tady v té době vyšly.

Snad jediný naplno světlý moment alba je duet “Počasí” s Martou Jandovou. Ta písnička je sice děsně senimentální a kýčovitá, je ale pěkná a má svoje kouzlo.

Naprosto zdravá reakce na to, pokud máte nastoupit do auta, kde se zasekl CD přehrávač a jediným albem, co tam hraje, je Vlastní svět Marka Ztraceného hrající v nekonečné smyčce píseň “Léto 95”:

Úplně nejlepším memem ale je hodnocení tohoto alba na Musicserveru, Novinkách a iDNES: 7/10, 80%, 85%.

Street69 – Planeta Z

Vydavatelství: Harix
Žánr: Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Je to zvláštní, Street69 by mohli zaujmout prakticky stejnou cílovku jako Marek Ztracený. Mají v sobě správnou směs asociací s těmi nejpopulárnějšími kapelami Česka — Chinaski a Kabáty, přesto o Street69 nejspíše nikdy více neuslyšíme a to přestože je aktuální album zatím jejich nejlepší ze všech čtyř (Planeta Z následuje Ještě jednou, Santa Monica, Dokonalej svět).

Má to ale své opodstatnění. Street69 přímo v dobrém smyslu definují pojem zábavová kapela. S albem Planeta Z dokazují, že i za tohle na první pohled ne moc lichotivé označení, můžete být pyšní. Jenže právě díky tomu texty postrádají určitou velikost a nadhled. Jsou moc prosté a přímo křičí do světa: nemáme větší ambice, než hrát na vesnických zábavách.

Přitom takhle chytlavé a zároveň nijak nepříjemně vlezlé melodie tady neumí vytvořit jen tak někdo.

“Kamarád taky rád” je třeba chytře složená písnička. Jednoduchý pop/rock začínající s akustickou kytarou. Text téhle písně není žádná poezie, ale člověk věří úplně každému slovu zpěváka Strážnického. Buď je to 100% autentické a nebo si to, o čem zpívá prostě vymyslel tak uvěřitelně, že to není poznat a v tom případě je to snad ještě více hodné respektu. “Kamarád taky rád” jakoby v sobě nesl kousek odkazu Mňágy a Žďorp (hotl skoro stejný kraj) a všech těch alkoholových krátkodobých i dlouhodobých romancí, které vznikaly u jejich písní na zábavách. Planeta Z je vůbec jako přehlídka toho, jak se album dá poslat do kytek neohrabanými texty.

Některé pasáže o smajlíkovi, kostrbatě ostříhaných nehtech, filmotéce před sexem jsou i přes docela povedený samotný refrén písně:

Založíme tajnej vztah
Já budu kamarád, co tak rád,”

bohužel horší než česneková pomazánka s hezky vyzrálým Romadůrem před prvním rande. Prostě můžete být klidně ta nejpřitažlivější osoba na světě, ale česnek a zrající sýr to zkazí. Některé pasáže jsou prostě strašně odpuzující.

Škoda taky je, že na mnoha písních zní kapela tak o 20 let starší než doopravdy je a taky, že toho rockového kýče je občas přece jen už trochu příliš. Jinak je to ale vcelku sympatický počin jedné malé kapely od Zlína. Slabších 3,0.

Tomáš Palucha – Čaro

Vydavatelství: Day After Records
Žánry: Post-Rock, Experimentální Rock, Post-ambient-rock, Noise Rock, Instrumentální hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

Ať už instrumentální nebo zpívaný, post-rockový žánr zažívá v současné době v našich končinách –zvláště pak v Praze — hotové žně a místní žánrová scéna je čím dál silnější. Velice zajímavým albem k tomu přispěl i Tomáš Palucha. Čaro je hodně záhadné album plné originálních hudebních nápadů, které pořád dokazují, že kytarové nástroje jsou stále bezedným zdrojem různých hudebnických postupů a hranice běžného lze neustále posouvat.

Po intenzivní, děsivé, skoro post-hardcorové skladbě “Haxan” přijde později na albu například píseň “Hrob Mouder”, která zní jako zhudebnění nějakého okultního rituálu z 19. století. “Heavy Breathing” s mluveným slovem zní na začátku uklidňujícím dojmem, velice brzy se ale zvrhne v krvavou ukolébavku, kdy to zní spíše, jakoby jste zjistili, že vás uspává psychopat.

Čaro je velice tíživé a temné album, zároveň ale také velice působivé.

Dave Matthews / Dave Matthews Band – Come Tomorrow

Vydavatelství: RCA
Žánr: Alternativní Pop/Rock, Pop/Rock, Adult Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Dave Matthews i ve středních letech pořád válí a dokonce i zraje! Úvodní “Samurai Cop (Oh Joy Begin)” je výborný procítěný rock s jemnými jižanskými vlivy, romantická “Idea of You” má zase trochu country a “Do You Remember” připomíná asi nejznámější píseň vzniklou na africkém kontinentu “Lions Sleep Tonght” (resp. “Mbube”).

Ano, na Come Tomorrow je i plno méně nápadných písniček, díky kterým zážitek není tak silný, pořád je to ale album, které ohromně lehce poslouchá, ale má v sobě i hodně moudrosti a kreativity.

Protomartyr – Consolation (EP)

Vydavatelství: Domino
Žánr: Post-punk, Alternative/Indie Rock, Noise Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Krátká, jen čtyřpísňová jednohubka dává příslib, že následující album detroitské post-punkové kapely může být podobně dobré jako Relatives in Descent, jenž figurovalo v některých seznamech nejlepších alb roku 2017.

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

Recenze | Novinky: Florence Welch a The Machine s High as Hope tentokrát hlad úplně nenasytili Tři ze čtyř alb londýnské rodačky Florence Welch a...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: First Aid Kit jsou na Ruins po vynucené pauze a boji s osobními problémy při síle Hudba prý léčí. Není to jen...