Denní archiv:18.2.2018

Recenze | Novinky: MGMT znovu nalezli hravost a radost z hudby. Little Dark Age je skvělý způsob, jak oživit skvělou kapelu, na kterou se začalo zapomínat

Já bych všechny ty internety a počítače zakázala,” zní legendární výrok 72leté důchodkyně Věry Pohlové. Je to zvláštní, ale MGMT se na jejich novém albu Little Dark Age vlastně tak trochu přidávají na její stranu. Dnešní svět pohledem MGMT je podle nich díky přílišnému používání moderních technologií chladný. Protože by to nemohlo být velké současné album bez politických sdělení, temnota doby přišla prý i díky politickým změnám, které zasáhly svět v uplynulých několika letech.

Příběh MGMT je asi dobře známý. Album Oracular Spectacular vystřelilo MGMT do závratných výšek. Festivaly se předháněli o to, kdo pozve kapelu jako první, PR manažeři velkých firem si brousili nože na použití jejich písně “Kids” v reklamě, filmaři žebrali o tuhle píseň a i další úspěšné “Electric Feel” a “Time to Pretend”, aby jí mohli použít v pořadech a samotný Paul McCartney byl z MGMT naprosto nadšený a prohlašoval, že by chtěl s těmito dvěma kluky z maličkého amerického státu Connecticutt spolupracovat.

Foto MGMT k albu Little Dark Age
MGMT (Benjamin Goldwasser a Andrew VanWyngarden)

Můžete mít na jejich další průběh kariéry různé názory, faktem ale je, že ani jedno z následujících tří alb nevzbudilo ve světě tolik rozruchu a MGMT chtěně nebo nechtěně upadali více a více do zapomnění u té části společnosti, která se o hudbu tolik nezajímá a hned následujícím albem Congratulations, které bylo překvapivě temné, zahalené tajemnem a psychedelické, se naplno profilovali jako záležitost hudebních “nerdů”.

Strkání a vystrkování hlavy z písku

Problém nastal hlavně o tři roky později s albem pojmenovaným prostě MGMT, kdy pod záplavou novějších kapel (které se často paradoxně hodně inspirovaly hudbou i úspěchem MGMT), začali nad kapelou lámat hole i tito více fundovaní hudební fanoušci. Album obdrželo hodně různorodých recenze od fanoušků i kritiků v médiích, přičemž se našlo mnoho zastánců alba, mnoho posluchačů se smíšenými pocity a sice méně, ale nezvykle mnoho těch, kteří album poslali někam k hudebním odpadům. Třeba recenze serveru Clash Music tehdy přesně vystihovala ten typ fanoušků, kterému už ruply nervy a mysleli si něco jako: “No dobře, tak druhé album bylo docela zajímavým po umělecké stránce, asi jste to potřebovali, mix album LateNightTales bylo zajímavý projekt, ale už se krucinál zase vraťte zpátky k tomu, co jste dělali na prvním albu!”

Little Dark Age bylo právě i kvůli tomu jedno z nejočekávanějích alb roku. Odpůrci nedebutové tvorby by si jistě rýpli, že se dvojice úspěšně snažila co nejvíce zahrabat hlavu do písku, MGMT mají tak či onak ještě pořád dost velké jméno pro očekávání dalšího alba. To však nebylo jediným důvodem velkých očekávání. MGMT postupně zvyšovali rozestupy mezi studiovými alby a pauza zde trvala dlouhého čtyři a půl roku. Napětí tak vzhledem k historii kapely zvyšovaly otázky jako: “Na co asi kapela přišla v průběhy těchto čtyř a půl let? Bude jejich album zase tak solipsisistické, plné pochybností a uzavírání se do sebe (jak to trefně pisatelé vyjádřili v oné recenzi Clash Music( a nebo se MGMT vrátí zpět, jak si to tajně a nebo nahlas přeje mnoho fanoušků.”

Jak to tak v hudbě bývá, odpověď není jednoznačná, MGMT však skutečně připomínají o mnoho více tu původní kapelu z dob Oracular Spectacular. Nebyli by to ale MGMT, kdyby nehledali nové cesty. Jestli zatím poslední album bylo solipsisistické a tématicky zaměřené na vlastní já, toto album má témata přímo obrovská. Podobně neskromné jsou i melodie. Příznivci většího tahu na branku z prvního alba se tak můžou doopravdy radovat, protože MGMT se z části přestali pasovat do role nezávislých a nevyzpytatelných umělců a míří se svým albem zase oslovit větší masy posluchačů.

MGMT letos dokonale vystihli to, co potenciální zájemce pro hudbu MGMT chce a dokonce i přidali něco navíc.

Možná to je ostatně i proto, že mají skutečně velkou touhu oslovit posluchače se svým textovým poselstvím a ví, že nejlépe se jim to povede, pokud vsadí na silnější melodie a naopak z části potlačí své umělecké ego. Nemůžu mluvit za všechny, ale na mnoha reakcích tohoto alba bylo poznat, jak díky směru, kterým se tohle album vydává, spadl mnoha hudebním fandům kámen ze srdce. A mám trochu podezření, že nejvíce těm, kteří se snažili ze všech sil hájit minulá alba a tvrdili, jak jim nevadilo, že zněli tak moc nerozhodně, protože to byla svou komplikovaností alba umělecky hodnotná.

Jak MGMT zase k radosti z hudby přišli a pomohl jim k tomu Ariel Pink s jeho posedlostí 80. léty

MGMT letos dokonale vystihli to, co potenciální zájemce pro hudbu MGMT chce a dokonce i přidali něco navíc. Jednak tu jsou líbivé melodie, jenž se snadno poslouchají, jednak tu je z části další nový směr, do kterého se MGMT vydali — nejlépe to lze slovním spojením vyjádřit jako přímočarý syntezátorový nezávislý pop — a jako bonus navrch je Little Dark Age ještě obdařeno výbornými texty. Ne takovým způsobem, že by texty pouze splnily svou roli, nekazily hudby, ale mají si svá sdělení. Dokonce se jim povedlo i vlastně něco velice podobného, co v hudbě: spojit přímočarost sdělení a zároveň do něj zabalit jakousi chytrost a chuť pokusit se nějakým způsobem ovlivnit posluchače.

Jestli něco pozitivním způsobem ovlivnilo Little Dark Age, pak je to vyléčení z určitého syndromu vyhoření umělce, kterým jakoby trpěli MGMT v minulosti. Ve studiu se snažili tak strašně, chtěli tak moc stvořit dokonalý obraz, jaký ještě nikdy nikdo nevytvořil, dopadlo to ale pak tak, že většina toho, co chtěli předat posluchači vlastně zůstala pohřbena ve studiu. Všechny ty nápady se sice podařily do alba nacpat, posluchač je ale nepochopil nebo možná ani nemohl pochopit. Toto album bude chápat každý. Pokud se bavíme o tématech písní, dokonce i ta legendární důchodkyně paní Pohlová by některé písně chápala (samozřejmě pokud by jí je někdo přeložil).

Byla to hlavně jedna konkrétní osoba, která dvojici dost pomohla. Ta osoba se jmenuje Ariel Pink. Možná vám tohle jméno něco říká. Ariel Pink je nenápadná, ale v alternativní scéně dost uctívaná osoba. Otec takzvaného hypnagogického popu, jehož hlavní charakteristikou je snažit se napodobovat techniky nahrávání hudby z 80. let, pomohl MGMT objevit znovu přímější a radostnější přístup. Na minulém albu MGMT skládali písně pomocí skládání do sebe nekonečných improvizací. Nyní se MGMT vrátili k tomu, jak skládali hudbu, když byli mladší a znovu objevili jak skvěle chutná, když do písní přimícháte radost, která se po vydání debutu velice rychle vytratila. Ono to má i své nevýhody, o tom ale až později.

Jak si MGMT cynicky utahují z fitness aplikací

Ben Goldwasser a Andrew VanWyngarden si taky udělali pořádek v osobním životě, věnovali se rodinnému životu, dali si od sebe pokoj, když už oba nežili kousek od sebe v New Yorku a právě to byl další kousek skládačky, který pomohl vidět svět pohledem někoho, kdo se na něj dívá z výšky a není jen zahleděný do sebe. Ukáže se to hned na první písni “She Works Out Too Much”, která je kriticky štiplavým vtipem na dnešní posedlost fitness aplikacemi a na to, jak (ne)vznikají vztahy v dnešní době. Je to píseň netradiční, správným způsobem podivínská, ale tak trefná, jak jen to jde. Píseň pravidelně přerušuje hlas fitness trenérky, který je typický právě pro různé cvičící aplikace. “Welcome to the shitshow / Grab a comfortable seat,” zpívá cynicky jak jen to jde Andrew VanWyngarden a ve stejně cynickém a schválně otravném refrénu zpívá nejdříve: “On to zkouší / Ona cvičí příliš moc” a potom nastoupí skoro umělý a roboticky znějící hlas ženy, která tvrdí:

“The only reason we never worked out was
He didn’t work out”

a MGMT využívají slovní hříčky, kdy samozřejmě “work out” znamená v angličtině jednak cvičení a jednak, že něco funguje nebo vyjde. V prvním singlu “Little Dark Age” se projeví více temného zvuku, pořád zde ale zůstane hravost a tak je to spíše než deprese, trpké konstatování skutečnosti. Elektrická basa, třepotavé syntezátory a dadaistický přístup nese ovoce. Další singl “When You Die” ovlivnil Ariel Pink nejen po mentorské, ale přímo po tvůrčí stránce.

MGMT se s tím nemažou a jedou zostra: “Go f*ck yourself / You heard me right / Don’t call me nice again,” jaký ohromný rozdíl oproti minulým albům! Trochu neklidná a naléhavá elektronika; kytary a syntézátory, které jakoby využívaly vlivů asijské kultury a samplování zlověstného smíchu, zní chvíli uklidňujícím způsobem a hned nato zase zneklidní, aby vyvolávaly podobnou podrážděnost, jakou vyvolává textové sdělení písně.

“Me and Michael” je roztomilá popová pecka, která úplně nejvíc a ještě více než ostatní písně připomíná osmdesátá léta. Písnička, která se bude líbit všem fanouškům Pet Shop Boys, měla znít původně: “Me and my girl,” VanWyn­gar­denovi se ale zdála být tahle pasáž jako příliš velké klišé, a tak se rozhodl pro: “Me and Michael.” Napadlo mě, že by se tato jako osmdesátková píseň mohla jmenovat i “Me and Michaels”, bylo by to totiž tak příznačné vzhledem ke zvuku i významu, kdy se záměnou “girl” na “Michael” stává z písně vlastně homosexuální románek.

Kde je ten háček?

“TSLAMP” navazuje na úvodní píseň v satirickém a kritizujícím tónu, jejímž terčem je elektronika. Už jenom zkratka, která znamená: “Time spent looking at my phone” (čas strávený hleděním na mobil) je trefná, úplně to ale dorazí s třetí slokou:

“Find me when the lights go down
Signing in and signing out
Gods descend to take me home
Find me staring at my phone.”

Snad každý mladý (ale i starší) člověk se dneska cítí provinile, kvůli přílišnému používání svého mobilu a MGMT se povedlo tenhle problém skvěle vyjádřit písní.

To, že MGMT poslouchali ostatní interprety se projevilo i na “James”, která  připomíná hodně svým sladkým textem a hlubokým hlasem styl The Magnetic Fields. Jízdu trochu přetrhne “Days That Got Away,” která zní jako elektronická balada naštvaného opilce, který se vrací s nepříjemným pocitem v hlavě z hospody, když se pohádal v baru s kamarády a nebo zapíjel nějaký osobní neúspěch. Tahle skoro instrumentální píseň je po těch chytlavých písní z první poloviny alba jeho černým Petrem, ale určitě nejde říct, že by dělala ostudu.

“One Thing Left to Try” je jednak odpověď všem, kdo byli zklamáni, že neslyšeli více elektronických experimentů a jednak všem příznivcům prvního alba Ocular Spectacular, protože připomíná některé ty rychlejší a elektronicky více vrstvé počiny z debutu jako ‘“Future Reflections” a “4th Dimensional Transition”. Pokud jsou zde některé písně pro fanoušky Pet Shop Boys, “When You’re Small” je hodně jako Pink Floyd. Je tady všechno Watersovský styl zpěvu a frázování, Gilmourovské kytarové výplně, Wrightova instrumentace pozadí a dokonce i Barettovsky přímé texty ve stylu raných Floidí písní jako “Bike”. Dramatickou  “When You’re Small” pak zklidní poslední píseň “Hand It Over”.

Zatím samé superlativy, co? Teď tedy k těm horším věcem na albu. Vlastně je tu jeden háček jeden, který se pak dá rozdělit na dva. MGMT nejsou tentokrát zrovna dvakrát originální. Znalci nezávislé a alternatvní hudby najdou mnoho momentů, kdy MGMT budou připomínat různé jiné kapely a umělce, pokud to není až příliš. To jistě není nikterak špatné, MGMT se ale potýkají už od prvního alba s tím problémem, že se toho najde docela málo charakterizujícího pro kapelu jako takovou. MGMT couvli, protože se necítili na to stát se velkou kapelou a začali vyjadřovat své umělecké já. Pak přišla doba nejasného psychedelického točení se na místě, která ale byla určitým vyjádřením a člověk si mohl říct, že neexistuje příliš mnoho kapel, které by dělaly něco stejným způsobem jako MGMT… (pokračování ve shrnutí).

MGMT – Little Dark Age

Vydáno: 9. 2. 2018
Délka: 44:25
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Synth Pop, Psychedelický pop, Electro Pop
Rozhodně musíte slyšet:  1. She Works Out Too Much, 2. Little Dark Age, 3. When You Die, 4. Me and Michael, 9. When You’re Small

MGMT – Little Dark Age
Uživatelé hodnotí 3.5/5 (2 recenzí)
5 1
  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

Recenze | Novinky: Florence Welch a The Machine s High as Hope tentokrát hlad úplně nenasytili Tři ze čtyř alb londýnské rodačky Florence Welch a...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Beckovo nové album Colors je oslavou radosti pramenící z hudby Losangeleský rodák a hlavně skvělý zpěvák a skladatel Beck Hansen se vrací...