Měsíční archiv:Březen 2018

Zpěvák a skladatel Phila Elverum vydává další album pod jménem Mount Eerie, ve kterém navazuje na jedno z kritiky nejlépe přijatých alb minulého roku A Crow Looked at Me. Now Only obsahuje podobnou kolekci zoufalých pocitů a deprese zapříčiněných smrtí zpěvákovy manželky. The Decemberists se snaží oživit svůj zvuk a zní více elektronicky než folkově. Pražská indie popová kapela ILLE přichází s druhým, více elektronickým albem. Ministry se snaží v Trumpově éře navázat na jejich úspěšnou sérii protestních alb namířených proti bývalému americkému prezidentu Bushovi.

Dále se podíváme taky na Judas Priest, kteří jsou v zatraceně dobré formě, druhé album elektronického producenta George Fitzgeralda, který se vrací z Berlína zpět do domovského Londýna, Snoop Dogga snažícího se najít klid a mír v duší pomocí náboženských gospelů a přepracované album Drunk Thundercata, které se po přepracování Chopstars jmenuje Drank, je o 20 minut delší a vyskytuje se zde Wiz Kalifa i Michael McDonald.

Mount Eerie navazuje na úspěšné album z minulého roku o smrti manželky

Mount Eerie – Now Only

Vydavatelství: P.W. Elverum & Sun Ltd.
Žánry: Alternative/Indie Rock, Písničkář, Indie Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Nejnovější počin zpěváka s skladatele Phila Elveruma přichází rok po minulém albu A Crow Looked at Me, které sklidilo mezi kritiky a na alternativní scéně velký úspěch a objevilo se na několika seznamech nejlepších alb minulého roku. Z městečka Anacortes a ze státu Washington pocházející Phil Elverum jde nejlépe žánrově zařadit někam k indie folk rocku, nahraném ve skromných finančních podmínkách.

Minulé A Crow Looked at Me bylo ovlivněno tragickou událostí, kterou Phil zažil. Jeho žena totiž zemřela na rakovinu a Elverum vzal vše, co se během její nemoci a po ní odehrávalo, co cítil a vložil to do tohoto alba. Now Only je tak vlastně pokračováním emocionálně vypjatého příběhu, který začal oznámením nemoci, pokračoval skrze léčbu a zatím končil tím, jak se začal vyrovnávat s tím, že je nyní už jediným rodičem jejich dcery.

Tématicky je tak album podobné. Smutek, beznaděj, bezvýchodné trápení se v osobním traumatu. Po stránce zvukové je tohle album ale trochu rozdílné. Není tak minimialistické, umí ve vzácných momentech udeřit i trochou té hlučnosti (což je pro jinak výhradně tiché písně Mount Eerie dost nezvyklé). Není tak skromné a stopáže písní jsou rozmáchlé tak, že do 44 minut se nakonec vleze jen 6 písní, což je počet písní spíše obvyklý pro EP.  Zrovna druhá píseň “Distortion” začínající hlukem zkreslené kytary a poté již poračující v tišším stylu, se protáhne skoro na 11 minut.

Now Only by se dalo taky chápat jako Philova pohlednice do nebe, kterou manželce posílá.

6 písniček naplněných slovem o syrové zvláštnosti okamžiku, probuzení v troskách, bydlení s všudypřítomnou ozvěnou skutečných duchů a vyrůstajícím mladým dítětem. Autobiografické, jak uvádí tisková zpráva k vydání alba. Na obrázku alba jsou různé osobní fotografie a na některých je i jeho manželka. Now Only by se dalo taky chápat jako Philova pohlednice do nebe, kterou manželce posílá. Jakoby sám přidal k těm fotografiím na obalu několik fotografií a pohlednic, tentokrát však ze života bez ženy.

Pro úvodní píseň si připravte kapesníky.

Je to dojemné vzpomínání na všechny hezké chvilky, které s manželkou prožili. Název písně je taky geniálně zvolený. Odkazuje totiž na komiks s Tintinem, kde se slavný belgický klučičí hrdina vydává přes polovinu světa do hor, aby zde našel svého kamaráda, který je pohřešovaný.

Phil Elverum v písni prozrazuje mnoho velice osobních momentů, na konci pak vzpomíná na to, jak jeho manželka umírala a typicky tiše zpívá skoro v jakési psychické letargii o tom, že jakmile se jí špatně dýchalo, vzpomínala na čerstvý studený vzduch Himalájí, který si přála dýchat stejně jako Tintin.

“You were thinking about that high, cold air
Wrapping the globe, singing above the mountains of the gods,”

zpívá se v písni.

Problematické jsou dvě nejdelší písně alba, které se pohybují okolo 10 minut. “Distortion” a “Two Paintings by Nikolai Astrup” jsou možná pro zpěváka dobrou léčbou nervů. Vyzpívat se ze svých smutných pocitů může pomoct, na těchto písních to bohužel už působí tak, že nejenže Phil Elverum nic nepředává posluchači, ale ani sobě. Zpěvák se totiž válí pořád ve stejné agónii špatných nocí, ve kterých si tiše pláče a plácá se navíc ještě aby nestačila smrt manželky, ve svých traumatických vzpomínkách na dětství bez nějakého progresu příběhového i hudebního. Nedokáže tak dostat posluchače díky svému poutavému vyprávění na kraji sedadla jako jindy.

Když odhodíme emoce stranou a zachováme se čistě pragmaticky, zjistíme, že nové album nesplní úplně účel pokračování k minulému albu. Je to daleko spíše těžba z úspěchu alba minulého než přidání další kapitoly.

Když tu ale máme písně jako “Tintin in Tibet”, zvukově mimořádně temnou “Earth” se zdrcenou tepající basou a stejně temnou textově, když zpívá o popelu své ženy, pořád je to zajímavé pokračování skutečného životního příběhu Phila Elveruma, který může být oporou nejen pro něho samotného, ale i pro tisíce posluchačů, kteří jsou taky v těžké životní situaci.

The Decemberists stojí na rozcestí a vydávají se různými cestami. Původní folk rock je vytlačován ostřejším rockem a elektronikou

The Decemberists – I’ll Be Your Girl

Vydavatelství: Capitol, Rough Trade
Žánry: Chamber Pop, Indie Pop, Pop Rock, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Folk Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

I’ll Be Your Girl má být podle vokalisty a kytaristy Colina Meloyho albem, které reaguje na Americkou společnost po volbách v roce 2016. Ironicky vyjádřeno: ještě, že takových alb vzniká v dnešní době tak málo. Mezi výčty 30 hlavních alb asi tak dvacet pět každý týden.

The Decemberists se dříve proslavili folk rockem. Některé písně byly nahrány jen s kytarami, bicími a hammondovými varhany (“Here I Dreamt I Was an Architect”), některé byly nahrány i s houslemi, mandolínou a harmonikou (“Don’t Carry It All). Na novém albu se pokouší držet krok s aktuálními trendy, a tak by se dalo I’ll Be Your Girl charakterizovat jako starý dobrý styl Decemberists, ale nahraný moderně.

Písně mají podstatu podobnou, ale obal je dost rozdílný. Album díky bohu není tak špatné jako řeči hudebníků před jeho vydáním, kterými se snaží držet krok s aktuálními trendy, metr do vzduchu radostí ale nejspíš taky skákat nebudete a pokud jste měli rádi starý styl The Demberists, je taky dost možné, že vás novým směrem přímo naštvou.

Namísto někdy až rustikální a tradiční staré instrumentace z minulých alb, jsou zde syntezátory, elektronické bicí a různé jiné efekty typické pro elektronickou hudbu. Je legrační, že kapela pod vedením předního producenta nezávislého rocku, který určuje zvuk mnoha zvučným jménům dnešní scény (St. Vincent, Future Islands, Spoon, Angel Olsen…) Johna Congletona, čerpá pro to, aby držela krok se současným nezávislým rockem z elektroniky nové vlny 70. a 80. let. Ve skutečnosti, tak jdou do přítomnosti jen tak napůl, protože se spolu s jinými dnešními kapelami vydávají na dobrodružné cestování časem do hudebních klubů 80. let.

The Decemberists se tak posouvají ze současnosti/minulosti do současnosti/bližší současnosti. John Congleton je výborný producent a The Decemberists si s jeho výrazným přispěním s elektronikou rozumí dobře. Přechod není sice tak hladký a přirozený, jako třeba u Spoon, ale vzhledem k folkovým kořenům kapely, vlastně dopadl docela dobře.

Bohužel Congletonův rukopis je už tak profláklý, že díky němu The Decemberists z části přišli o svou vlastní tvář. The Decemberists zní jako kapela, která se snaží zaujmout co nejvíce nových posluchačů, dělají, jako že neví, že mají nějaké fanouškovské jádro a berou posluchače jako jednotvárné stádo, které poslouchá kapelu jenom, když následuje určité trendy. Po stránce obsahu je přitom album zajímavé a určitě není horší než alba ostatní. Někde tam uvnitř jsou to pořád The Decemberists.

Kapela díky novým nástrojům musela vylézt ze svého pohodlí a můžeme slyšet po stránce kompoziční zajímavé věci, jako vlivy tradičních hudebních stylů východní Evropy, které používá “Your Ghost”, až motorkářsky ostře znějící “Severed” nebo bezstarostnou blues rockovou opilckou hymnu “We All Die Young” se sborový refrénem zpívaným malými dětmi.

Těžko říct, jestli si Congleton zrovna zahříval své studivé hračky, u úvodní dvojice písní “Once In my Life” a “Cutting Stones” má ale člověk pocit, že ty elektronické prvky jsou tam prostě navíc a nemají tam co dělat. Zbytečně zkazí jinak hezké písně a vymáčknou z nich veškerou duši. Prohra nového stylu pak je, když se mezi nejlepší momenty alba zařadí písně, které na nové trendy z vysoka, vy víte co… Jmenovitě “Starwatcher” — není divu, že je kapela připodobňována k R.E.M., tahle píseň se bude líbit fanouškům Stipovy party –, nebo velkolepá osmi minutová “Rusalka, Rusalka / The Wild Rushes”.

V základu nejsou písně The Decemberists ani na albu I’ll Be Your Girl marné. Je to ale album bez celistvé zvukové vize, kdy kapela stojí na rozcestníku a neví, kterým směrem jít. Jestli raději elektro rock (“Once In my Life”), čistě kytarový indie rock (“Starwatcher”), psychedelický glam rock (“We All ie Young”) a nebo folk (“I’ll Be Your Girl”)…

Tři z těchto cest vedou do cíle, jedna do propasti. Dvě z těchto cest jsou staré známé cesty, po kterých již The Decemberists často chodili. Otázka slovní úlohy tedy je: na které ze stezek by bylo zajímavé kapelu vídávat chodit v budoucnu? Je to možná jen mé subjektivní přání, ale psychedelický folk a glam rock ve stylu T. Rex by byl něco, co by bylo od Decemberists zajímavé slýchavat častěji.

Rychlejší písně ILLE na druhém albu táhnou, pomalejší tápou

ILLE – Pohádky

Vydavatelství: Tranzistor
Žánry: Indie pop, Pop Rock, Adult Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Taky tak nesnášíte chodit k zubaři? Možná by se vám k němu chodilo o něco lépe, kdyby jste měli jako praktického zubního lékaře cool frontmanku kapely, která po večerech hraje ve známých hudebních klubech a získala nejvíce nominací ze všech umělců na Ceny Anděl v roce 2014. Podle typu hudby to vypadá, že Olga Königová by mohla rovnou začít řešit ve své ordinaci i psychické problémy svých pacientů.

Stačilo by, kdyby se jich po prohlédnutí zubů zeptala, jestli je netrápí taky něco na duši a v případě že ano, na cestu domů by dostali album ILLE. Album je totiž hodně o vypořádávání se vztahovými problémy a svou hudbu je velmi uklidňující.

Produkci dostal za úkol Dušan Neuwerth (Tata Bojs, Umakart, producent Vypsaná Fixa, Debbi, Kašpárek v rohlíku, Dušan Neuwerth). Autorsky se na albu podílela celá kapela a do dvou písní přispěl spisovatel Jaroslav Rudiš.

ILLE nechodí okolo horké kaše a hlas Olgy Königové v ozvěně začne zpívat: “Je čas to pustit / Je čas se skrývat / Na druhé straně / Nebudem se líbat” do elektronické basy a kopáku. V refrénu přijde zlom a chladný tón zpěvačky se změní v teplý vánek, když zazní piáno, housle a z původní instrumentace zůstane jen kopák, který chytře drží píseň pohromadě tak, aby se nerozpadla.

První sloka “Na druhé straně” má trochu nádech elektronické hudby devadesátek, mezihra před druhou sloku, jejíž melodickou linku tvoří vedle syntezátorů, smyčců, elektro basy a krouživého elektro efektu i hlas zpěvačky zní více soudobě a trochu připomíná elektro rock kapely PVRIS.

To, že se album snadno nezbaví jistého devadesátkového nádechu, potvrdí druhá “Nedívej”. Připomíná kombinaci dramatické zasněné hudby spojené s rozlehlým stadionovým rockem ve stylu britských The Verve. První dvojice písní je velice silná a člověk si říká, že takové tempo nemůže kapela udržet dlouho. Bohužel hned následující “Nauč mě milovat” nenabízí nic moc zajímavého.

Text je nostalgicky bezzubý a stojatý, když ILLE vzpomínají: “Tak trochu ztracený / A trochu šťastný / Jako tenkrát”. Instrumentálně se ztlumenými reverbovými kytarami ve sloce připomíná libovolnou píseň Kryštofu a kopíruje jakýsi český rádiový standard. Samotný refrén je i napsán tak, že zní jako jedno dlouhé zívnutí do mikrofonu.

V této písni se odkrývá něco, co je problém ILLE. Na jednu stranu se snaží vypadat jako kapela, která se nemusí za každou cenu ohlížet na to, aby zněla přívětivě pro rádia, zároveň ale většinou podlehnou rádiovému zvuku a v instrumentaci by by jim slušelo více extravagance. Třeba zrovna titulní píseň Pohádky protrhne šeď pídní “Nauč mě milovat” a “Digitální noc”, když příjde s barevnější instrumentací obsahující africké djambe bubny, do toho hraje nějaký roboticky znějící efekt (odhadem to zní jako několik stop kytar v silných wah-wah efektech). Hned to je daleko větší zábava.

Syntezátorové stěny spolupracující s kytarou pak baví na písni “Ve světe doktorů”.

Jestliže podobnost s “Weeping Willow” od The Verve byla pro “Nedívej” příjemná, horší je to s písní “Dny”, jejíž piáno zní podobně jako hlavní pianová melodie “Shape of You” Eda Sheerana. Ne, že by “Shape of You” bylo špatnou písní, poslouchat dospělou dramatickou píseň, zatímco se objevují v hlavě asociace s tímto puberťáckým hitem, je ale dost rušivé. Ale kdoví, možná jiní na Sheeranovu píseň nevzpomenou. Foukací harmonika v refrénu a v mezihře je navíc poté skvělá.

S novým albem ILLE to není lehké.  Na jednu stranu jsou tu některé nejzajímavější melodie, které napsali. První dvojice písní “Na druhé straně” a “Nedívej” spolu s titulní písní, jsou asi tím nejlepším, co ILLE vytvořili. Ty písně mají silnou melodii a světovou ambiciozní produkci, se kterou zní masivně a pokud posluchač není ignorant, najde si jeho přízeň.

Ještě větší příklon k taneční hudbě než na prvním albu Ve tvý skříni se rozhodně vyplatil. Problém je ten, že hodně písní ILLE je napsáno tak, aby byly tichými a když se jen někdo snaží udělat hlasitými, nemůže to dobře fungovat.

Proto kdykoliv jsou ILLE jen trochu rychlejší a ráznější, jejich hudba má najednou úplně jiné parametry než písně pomalejší. Hezky je to slyšet v písni “Dva kroky”, která je první minutu nezajímavá a marně se snaží najít v minimalistické elektronice. Jakmile se ale píseň rozjede, najednou vše začne dávat smysl a z písně je najednou skvělá pecka.

Protože se na přehrávačích vždycky vyskytuje tlačítko přeskočit, určitě bych si jej už jen kvůli skvělé pětici písní, jako dodatečný lék na lehkou bolest duši v zubní ordinaci Olgy Königové, zakoupil (i kdyby mi ho pojišťovna nechtěla proplatit).

Ministry na novém albu podle očekávání demonstrují proti Trumpovi. Protestní alba proti Bushovi byla ale daleko trefnější

Ministry – AmeriKKKant

Vydavatelství: Nuclear Blast
Žánry: Industriální metal, Alternativní metal, Heavy Metal
Hodnocení: 2,0/5,0

Protože Ministry v minulém desetiletí přišli s povedenou sérií alb, které byly naplněny protestsongy proti Georgi W. Bushovi, nedalo se od nich čekat nic jiného, než že tentokrát budou brojit proti jeho republikánskému nástupci Donaldu Trumpovi. Kdo zná Ministry, nepřekvapí ho, že se tématicky album hlásí k levicovým myšlenkám a naopak vystupují proti myšlenkám krajně pravicovovým. Jinak Ministry řeší věci, které v roce 2018 dávají smysl, protože hýbou celým světem, včetně naší republiky. Ministry se zabývají rasismem, internetovými trolly, falešnými zprávami (jak by řekl sám Donald: “Fejk ňůůůůůs”).

Alba z Bushovy éry jako Houses of the Molé a The Last Sucker z Bushovy éry byly povedené a patřily k ozdobám žánru industriálního metalu. Albem namířeným proti Trumpovi se ale bohužel Ministry něco podbného zopakovat nepodařilo. Je to ovlivněno především smrtí kytaristy Mika Scaccia, který zemřel v roce 2012 a jeho vytříbené kytarové umění se na albu zoufale postrádá.

Něčemu takovému se v internetové komunitě říká “cringe”. Příšerný videoklip, příšerný text. Přitom huda je zajímavá a nápad podobně provokující:

Jako, chápeme, že Ministry jsou naštvaní z Trumpa, ale proč to musí odskákat za něj posluchač?

Zní to, jakoby se kapela snažila nahradit jeho osobu okázalou hlučností, až příliš přímými a jednoduchými kytarovými riffy, filmovými smyčcovými aranžemi a zuřivým samplováním všeho možného, včetně Trumpových projevů. Album pak zní jako bordel zvuků, kdy se každá stopa snaží přehlušit druhou a kdy posluchači nezbývá, než si plácnout dlaní do čela stejně, jako to udělala socha svobody na obalu.

Jako, chápeme, že Ministry jsou naštvaní z Trumpa, ale proč to musí odskákat za něj posluchač? Kdo to má poslouchat? Většina písní zní, jako když si k metalovému televiznímu kanálu zapnete 30 jiných televizních stanic a necháte zvuky televizorů se přeřvávat navzájem. Do toho se přidají Trumpovy projevy, do kterých deskou scratchuje DJ Swamp z N.W.A a je zaděláno na slušný zvukový průjem. Písně jsou dlouhé, nekřesťansky hlasité a melodické nápady jsou pohřbeny hluboko pod sutinami hluku.

Kapele se nedá upřít, že se nebojí experimentovat a pracovat se svým zvukem, většinou to ale dělají s postrádáním nějakého konceptu a odstupu od svých výtvorů. Třeba “Victims of a Clown” se samplem ze slavného snímku Diktátor Charlieho Chaplina nebo “Antifa” (nehledě na textové sdělení), zní jako zajímavý experiment ve stylu: “Chceme vám roztrhat ušní bubínky a nezabráníte nám v tom.”

Zvláště druhá píseň má ničivou a poutavou energii a ani určité umělecké vyjádření, kdy kapela provokuje se svým odvážným progresivním stylem (když se navíc ještě hlásí ke kontroverzní skupině Antifa), nejde kapele upřít.

Zrovna píseň “Anifa” ale kazí dost hloupý text, který se tak trochu dal prorokovat už podle názvu.

Refrén:

“We’re not snowflakes
We are the Antifa!”

je snad ten nejpříšernější, jaký kdo letos vytvořil.

Pokud Ministry chtěli zpopularizovat tuhle skupinu (která se mimo jiné dopustila mnoha násilných činů, vandalství a byla FBI minulý rok označena za teroristickou organizaci), pak ji prokázali asi tolik služby, jako když se kanadský prezident Trudeau snaží zajistit světový mír pomocí barevných ponožek a snaží se v Kanadě vymýtit xenofóbii proti gay komunitě ukazováním ponožek s arabskými nápisy oslavujícími Ramadán. Ramadán. Na gay parade! Může být ještě něco absurdnějšího?

Podobně absurdní je, když Ministry brojí proti krajní pravici, ale sami se hrdě hlásí ke krajní levici. Kdyby způsobem jako třeba Rage Against the Machine, ale něco podobného je ještě medvědí službou samotné Antifě.

Stejně tak politické protesty na “Wargasm” působí jako výplody uražených třináctiletých kluků, když zpívají Ministry o tom, jak prý mocní masturbují na krveprolitím a kalamitami a navazují na to řádkami: “Violence. We love it!” a “War is sexy.”

Kéž by byl svět tak jednoduchý, jak o něm zpívají Ministry a byl by jasně rozdělen na ty hodné bílé figurky a ty zlé černé. Pokud někdo takhle svět vnímá, třeba najde v tomhle albu zalíbení a bude Ministry vnímat jako statečné ochránce pravdy a lásky. Ve skutečnosti však svět takhle jednoduchý není.

Ministry i přes pár světlých momentů vydali své nejhorší album.

Taky vyšlo:

Judas Priest – Firepower

Vydavatelství: Columbia
Žánry: Heavy Metal, Hard Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Od metalových veteránů Judas Priest už nikdo nečeká, že budou vydávat zásadní alba své kariéry, ale oni přece jen teď s takovým přišli. Kapela má stále ohromnou energii, hraje jí to skvěle a nahrála své nejlepší album za posledních 28 let od na Grammy nominovaného alba Painkiller. Firepower kombinuje starý styl z nejlepších let Judas Priest, jehož prapor hrdě nesou Rob Halford, Glenn Tipton a Ian Hill s dravostí a svěžestí, kterou do kapely přidávají dva mladší členové — bubeník Scotta Travise a kytarista Richie Faulkner.

RECENZi ČTĚTE NA HUDBENÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ

George Fitzgerald – All That Must Be

Vydavatelství: Domino
Žánr: Elektronická hudba, Alternativní elektronikcká hudba, Downbeat, Ambientní house, Experimentální elektronická hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

George Fitzgerald má za sebou zajímavý kariérní příběh. Jako zaměstnanec londýnského hudebního obchodu postupně objevoval místní klubovou scénu a na vlastní uši poslouchal vzestup dubstepu v samotném centru hudby, které udává světové trendy. Poté se v roce 2010 přestěhoval do Berlína odkud si začal budovat svou vlastní reputaci a v roce 2015 vydal debutové album Fading Love.

Nyní se po deseti letech čerstvý otec George Fizgerald vrací zpět do svého domovského evropského hlavního města hudby, aby na debut navázal s albem All That Must Be. 44 minut dlouhá elektronická meditace je plná zatím nejlepších písní této naděje britské elektronické hudby.

Fitzgerald je uvědomělý a trpělivý ve vytváření melodií, v posloupnostech akordů, které posluchači servíruje, stejně jako ve vytváření zajímavého hudebního obalu, díky kterému zní jeho elektronika velice přírodně, přemýšlivě a nezvykle hřejivě. Není to album pro euforické párty pátečních nocí, spíše pro klidné odpočívání při středečních večerech. Pro elektronickou hudbu je nesmírně důležité, že proniká nejen do klubů, ale i do obýváků.

Snoop Dogg – Snoop Dogg Presents Bible of Love

Vydavatelství: RCA
Žánr: Gospel
Hodnocení: 3,0/5,0

Snoop Dog vydává další album, ale nevzbuzuje takový rozruch. Je to totiž album gospelové, nikoliv rapové. Snoop Dog si prožil skrze svůj život šíleným životem plných sexu, alkoholu a hlavně drog. Dává docela smysl, že se začal v pozdějším věku upínat k náboženství, aby si v jeho hříšném životě bez řádu našel nějakou jistotu, ke které by se mohl obracet. Otázkou je, pro koho tohle album vlastně je, protože fanoušci rapera Snoop Doga asi tohle album poslouchat nebudou a příznivci nábožensky orientované hudby tohle album ve velkém kupovat asi taky nebudou. Možná je to tedy album pro podobné hříšníky, kteří se snaží napravit a najít klid ve víře? Je to každopádně zajímavý počin a Snoop Dog se v gospelovém žánru neztratil, byť tedy jeho silné stránky jsou někde úplně jinde.

Chopstars / OG Ron C / Thundercat – Drank

Vydavatelství: Brainfeeder
Žánr: Alternativní R&B, Alternativní Rap, Acid Jazz, Experimentální elektronická hudba
Hodnocení: 3,0/5,0

Thundercotovo album Drunk patřilo k nejzajímavějším albům minulého roku (vysoko se umístilo i na našem seznamu nejlepšách alb roku). Nyní se kalifornský baskytarista a věčný experimentátor spolu s producentem OG Ronem C (Slim Thug, Chamillionaire, Paul Wall and Mike Jones) a s ním spojeným producentským týme Chopstars (remixy Drake, Rick Ross, 2 Chainz a dokonce i Little Dragon), rozhodli album přepracovat.

Do studia si ale našli taky cestu speciální hosté. Wiz Kalifa zpívá na po intru “Rabbot Ho” otevírací “Drink Dat” a pak je tu zde na první pohled překvapivý host (i když pokud sledujete Thundercata, už s ním spolu vystoupili v Tonight Show Jimmyho Fallona) — 66 letý zpěvák Michael McDonald na “Show You the Way”.

Drank je pojato jako jedno velké studivé experimentování bez jakýchkoliv pravidel. Vydržet poslouchat tohle šílené studiové hraní hodinu a osm minut je úkol jen pro odvážné. Když se ale vyberou jednotlivé skladby, je to zajímavá hudba, která je přehlídkou zajímavých studiových technik, originálních nápadů a nespadá pod žádné žánrové standardy v už tak hodně zvukově nezávislém albu. Že Drank původní Drunk nějak přepracováním vylepšilo se však zrovna taky říct nedá.

Recenze | Novinky: Vydat své nejlepší album po 14 letech tvůrčí hibernace? Pro Hot Snakes soudě podle Jericho Sirens žádný problém

Dlouhých čtrnáct let to vypadalo, že bude album Audit in Progress nadobro posledním albem Hot Snakes. Jako nečekané tsunami se ale nyní bez výrazného varování přiřítil novinka Jericho Sirens. Kapela ze San Diega složena z tvůrčího dua Rick Froberg, John Reise a jejich kámošů — basáka Gara Wooda a bubeníka Jasona Kourkounise a dalšího bubeníka Maria Rubalcaba, se stejně jako to tsunami přiřítila s obrovskou silou, kterou žene ke břehu zajímavá kombinace post-hardocre, garážového rocku a klasického rocku.

Když už jsme u těch vodních paralel, je to jakoby kapela čekala na tu správnou vlnu podobně, jako to musel dělat surfař na obrázku alba. Ačkoliv se totiž kapela neodhodlala k žádnému návratu v podobě řádného studiového alba, Hot Snakes za sebou v mezeře mezi dneškem a Audit in Progress, zanechali album nahrané naživo a několik návratových šňůr. Nyní jakoby vytušili, že je ta správná doba, kdy kapela konečně nasbírala dostatek inspirace i životní moudrosti, aby byla schopna napsat silné pokračování svého vlastního příběhu.

Foto Hot Snakes k albu Jericho Sirens
Hot Snakes (foto: Sub Pop, Courtesy of the Artist)

Starší a s dostatečným nadhledem pohlížející sami na sebe, působí Hot Snakes v rámci možnosti jejich žánrového zaměření vlastně i určitým specifickým způsobem uvolněně. Jejich hudba se oproti starším albům jako Automatic Midnight (2000) liší větší otevřeností k řekněme více chytlavým melodiím. Hot Snakes udělali též generální úklid s jejich zvukem. Odstranili přebytečné hluky, zredukovali všudypřítomné vrnění kytarového zkreslení a šumění, které vznikalo kvůli extrémní hlasitosti aparatury, navíc ještě v (ať už vynucených a nebo uměle vytvořených) garážových podmínkách nahrávání.

Temná energie

Pokud byste si vybrali jedno ze tří alb před pauzou — jmenovitě: Automatic Midnight (2000’s), Suicide Invoice (2002) a Audit in Progress (2004) — a poté ho přepnuli na Jericho Sirens, i pokud máte tinnitus v uších, poznali byste, že ačkoliv si album drží pořád garážovou tvář, letošní album je nahráno s daleko lepší technikou, jsou zde daleko čistější kytarové riffy i vokály. Už tady není ten všudepřítomný praskající šumivý zvuk vycházející někde z pozadí od kytarových zesilovačů a připojených efektů.

Hot Snakes naopak ještě více posílili atmosferické a post-hardcorové tóny kytar Johna Raise, které jsou někdy tak temné, že skoro ani nezní jako z tohoto světa, stejně jako posílili s tím souvisící surovost a nelidskou rychlost s jakým i s basákem řežou do strun a přehmatávají riffy. John Reis po hmatníku skáče z období do období, z podžánru do podžánru a je to radost poslouchat.

Zrovna nejkratší píseň alba “Why Don’t It Sink In?”, je neuvěřitelnou smrští. Snad ještě drtivější je “Psychoactive”. Právě na této písni je zřetelně slyšet, co je na Hot Snakes tak uchvacujícího. Posluchače totiž drtí neuvěřitelným způsobem. Je to jakoby Hot Snakes přišli k vám do pokoje a mlátili vás kytarou osobně o hlavu takovým způsobem, že jste pak sice otlučení, ale zároveň plní agrese a nejraději byste jim rozbili hubu. Pak ale skončí se svým posouváním hranic v extrémních žánrech a raději vám dají chytlavý, krátký rock’n’rollový předrefrén a refrén podobný třeba i AC/DC.

Úvodní drtič (pro zbytek recenze už by se nemuselo ani používat slovo píseň, ale rovnou drtič) “I Need a Doctor”, je jeden skoro tři minuty dlouhý zaznamenaný panický záchvat o tom, jak někdo, skoro to působí, že až paranoidních bludech, žádá o doktora (možná potřebuje metadon, aby se dostal z abstinenčních příznaků).

Frobergovy texty a jejich témata odpovídají atmosféře písní, vždyť hned tři písně obsahují v názvu slovo “smrt”, ale přesto se najdou i momenty, které by se snad daly i brát jako vtipné svou cyničností, v případě, že bychom to klasifikovali jako pořádně morbidní humor. Na “Having Another?” Froberg například přemítá o tom, jestli příliš nepije a potom nám jen tak mimochodem s klidem nezapomene připomenout, že stejně ať už to bude jakkoliv, nakonec zemřeme úplně opuštění.

Alchymisté kytarové hudby

“Candid Cameras” nenabízí takové konzistentní tempo, jako první píseň (drtič), ale tempo zní více sekaně a proměnlivě.  Velice osobitý styl hraní kapely je jejich jedinečným otiskem prstů a jen těžko by ho někdo mohl nějak napodobit.

Píseň, kterou si po poslechu zapamatujete nejvíce, by asi měla být “Six Wave Hold-Down”, která se na rozdíl od některých “drtičů” jako “Candid Cameras” nebo “Having Another?”, stupňuje k vrcholnému refrénu postupně. Ve sloce krouží jako sup nad obětí a poté teprve zaútočí střemhlav dolů. Nejvíce smrti samozřejmě můžeme slyšet na punkově znějící “Death Camp Fantasy”, která je pravděpodobně jakousi kritikou na naší zvrhlost a část zábavního průmyslu, která se zabývá bavením lidí skrze ukazování utrpení jiných v různých katastrofických filmech.

Další píseň, které má smrt přímo v názvu je “Death Doula” a věnuje se lidskému vztahu mezi mrzutým umírajícím člověkem a asistentem/asistentkou, kteří se starají o umírající lid.

“Do you make some difference to me
You’re the last thing I’m gonna see,”

říká postava umírajícího své(mu) “Death Doula”. Do třetice je tu s tématem smrti “Death of a Sportsman”, která by mohla být odhadem o mysteriozní krimi novele Death is No Sportsman Cyila Hareho z roku 1938, ale kdo ví… Kapela zanechala k písním jen velmi málo indícií. I tato tajemnost je ale vzrušující a někdy je to lepší, než když vám kapela všechno vyžvaní.

Na titulní písni odvede mimořádně záslužnou práci foukací harmonika a v refrénu kapela připomene — stejně jako na “Psychoactive” — starý dobrý hospodský stadiónový rock, který potěší všechny, kdo mají slabost nejen pro post-hardcore, ale i pro kapely jako Status Quo a AC/DC.

Zatím žádná výtka, teď je otázkou v čem je problém. No, to asi vystihuje výborně komentář k tomuto albu, který napsal ve své rozhořčené recenzi jeden americký hudební fanoušek na webu Allmusic.com. Je sice vtipně neohrabaný (undergroundoví hipsteři by možná řekli, že buranský), ale vlastně perfektně vystihuje pocity všech, pro které tohle album nebude, protože podobnou hudbu nepochopí a vlastně budou mít i v něčem pravdu, tohle album se totiž nedá poslouchat všude (škoda, že si neuvědomil, že o to vždycky nejde):

“Dobře, chápu… dostal jsem punkové prvky, ale shledávám to trochu bezvýznamným… Nebo lépe řečeno, nezanechá to žádný dobrý dojem. Naživo by to byl moc velký hukot. V autě… Otravné. Doma? Kdybych to pustil, zakázali by mi to už do konce života.

Ušetřete peníze a vyhněte se tomu. Tedy pokud vám není 16, nejste hlučně vystupující, čerství puberťáci nebo netrpíte syndromem Petra Pana a nejste schopni se přizpůsobit zuřivosti dospělého života kdekoli na této planetě. Obrázek na obalu je v pořádku. Tedy je, když si myslíte, že sjet 3 stopy vysokou vlnu, je veliký problém. V opačném případě, mír s vámi bratři!”

Hot Snakes asi nebude nic pro konzervativnější posluchače. Vzali kytarovou hudbu a vydali se hluboko do jejich tajemných hlubin, aby přinesli na povrch zapomenuté horniny a minerály z dob minulých i současných a přimíchali do jejich alchymistického lektvaru které moc dobře známe. Sklepní podžánry jako Proto-punk a garážové styly konců 60. a začátků 70. let, se tak míchají nejen s osmdesátkovým post-punkem a základní ingrediencí — post-hardcore, ale i se styly podobnými největším ikonám rocku i punku jako AC/DC a Sex Pistols.

Hot Snakes – Jericho Sirens

Vydáno: 16. 3. 2018
Délka: 30:01
Žánry: Alternative/Indie Rock, Post-Hardcore, Garage Punk, Punk Revival
Rozhodně musíte slyšet: 1. I Need Doctor, 4. Six Wave Hold-Down, 5. Jericho Sirens, 6. Death Camp Fantasy, 9. Psychoactive, 10. Death of a Sportsman


  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

od -

My Češi jsme známí jako národ recesistů. Těžko říct, co to vlastně způsobilo. Možná naše historie, kdy jsme museli dlouhá léta snášet útlak cizích zemí. A Možná abychom se z toho nezbláznili, začali jsme si vymýšlet různé Švejky a Cimrmany. Občas už má bohužel člověk problém rozeznat, co je recese a co už není. Nevím, jestli je to jen můj osobní dojem, ale připadá mi, že růst podivných událostí v naší zemi roste. Po mnoha vtipných figurkách zvolených českým lidem do vysoké politiky, celebritě Jířím Kájínkovi, výstupech (ne)moderátora Jaromíra Soukupa, je teď další událostí, nad kterou se dá jen kroutit hlavou a uvažovat, zda to není další kousek Kazmy, představení nové verze české hymny od Českého olympíjského výboru.

Máte pouťové kolotoče a ve stejné kategorii zábavy je v české společnosti zařazena hudba. Je to atrakce, ne umění.

Hudba je u nás vnímána zvláštním způsobem a mezi tím, jak vnímají hudbu v zahraničí a u nás, je určitý rozdíl. Většina našich obyvatel bere hudbu pouze jako zábavu a nepřisuzuje jí vůbec žádnou větší vážnost, nedejbože aby o ní pomýšlela jako o určitém druhu umění. Máte pouťové kolotoče a ve stejné kategorii zábavy je v české společnosti zařazena hudba. Je to atrakce, ne umění. Ne snad, že by byla populární i alternativní hudba, nějakým nejdokonalejším uměním, které by dokazovalo vyspělost naší civilizace, zasloužila by si ale přece jen od nás trochu více úcty a pozornosti. Pak to totiž skončit i mezinárodní ostudou.

Nejenže totiž jsme národ recesistů, my jsme taky národem koumáků, a tak to obyčejně funguje tak, že nějaká parta předsedů ve vedení nějakého spolku (třeba včelařského), sportovního klubu (hlavně hokejové a basketbalové kluby jsou na něco podobného machři) nebo nedejbože dokonce města (viz František Kárský a jeho legendární hymna pro litomyšlský plavecký bazén), se rozhlíží jako mlsný kocour, co by se tak dalo udělat a najednou si vzpomenou, že by mohli mít svou vlastní hymnu.

Svou hymnu u nás musí mít úplně všechno, pak to dopadá, že město dává prostor podobným exotům:

Český sportovní folklor: každý klub si musí nechat vytvořit hymnu

Zůstaňme teď ale u toho sportu. Zlepšovat práci s mládeží, posílat trenéry na školení, dohlížet na správné hospodaření klubu, to je samozřejmě nudná a rutinní práce, proto je potřeba vymýšlet okázalé nesmysly, které mají pomoct propagaci klubu. Tedy pomoct mají, ale nakonec skončí v 99% případů ostudou. Jak je to ve světě? Ano, i světové sportovní kluby mají své písněm nebo chete-li hymny. Zásadní rozdíl je, že většinou vznikly přirozeně. Nikoliv tak, že nějaký postarší pán v saku bouchl na schůzi do stolu a prohlásil: “Potřebujeme hymnu!” Většina písní velkých sportovních týmů jsou písně již dříve vzniklé, časem prověřené, napsané o něčem jiném, než kopání do balonu nebo masírování nohou.

Jejich asociace s klubem vznikla samovolně a často si je vybrali samotní fanoušci.

Tým NHL Chicago Blackhawks tak má jako takovou svou neoficiální hymu, která hraje po gólu píseň “Chelsea Dagger” od skotské indie rockoé kapely Fratellis. Když Jon Fratelli psal tuhle píseň, určitě na hokej nemyslel, a protože je ze Skotska, kdoví jestli ho vůbec někdy naživo viděl.

Pokud půjdeme k fotbalu, Liverpool má jako svou hymnu písničku, původně napsanou pro muzikál Carousel z roku 1945 a zpopularizovanou posléze taky Frankem Sinatrou, Judy Garland, Elvisem Presleym, Johnnym Cashem a mnoha dalšími, nejznámější verze je pak asi od Gerry & The Pacemakers.

U nás se bouchne do stolu, někdo se tím pověří, řekne se: “Udělej nám za pár stovek hymnu.” (velká procento z této částky je ještě ke všemu z veřejných peněz) a vznikne z toho třeba něco takového jako “Hymna BK Přelouč” od jedné z mnoha ztracených nadějí našich talentových show Leony Šenkové.

Když fotbaloví fanoušci Liverpoolu při přátelském utkání na druhé straně světa na obrovském Melbourne stadium, včetně všech těch tvrdých chuligánů, zpívali tuhle píseň, o které by mnozí mohli říct, že je pro babičky, je to vážně síla a fanoušci se mohli cítit na cizím, jindy kriketovém a ragbyovém stadioně úplně jako doma na Anfield Road.

Pokud se zmrví hymna sportovního týmu, je z toho ostuda v celém kraji, nejhůř v celé republice. Nyní se ale taky největší sportovní spolek v republice rozhodl, že musí mít svou hymnu. Protože však vlastně už jednu má — tu státní –, aby někoho náhodou nenapadlo řešit nějaké skutečné problémy českého sportu, musela se hymna předělat a přidat nová sloka. Myšlenkové pochody pánů v ČOV by se daly popsat asi takto: “Vždyť se přece teďkomc předělávaj ty hymny po celým světě kvůli tý politický korektnosti a džendrové vyváženosti, tak jí taky předělejme! Ale ne tak jak oni, ta naše bude veselejší, bojovná a odhodlaná! Nějaká taková, jakou mají třeba Poláci.”

No a hned je zaděláno na ostudu v celém světě.

A proč, že to vlastně celé vzniklo podle oficiálního vyjádření? Předseda ČOV Jiří Kejval to vysvětlil třemi důvody. 1. Hymna je moc krátká, 2. Hymna je pro sportovce málo bojovná a málo pompézní, 3. Měl to být dárek ke 100 letům od vzniku Československa.

Na to se dá říct asi tohle: 1. Záleží na podání. Třeba v podání od slovenského skladatele Petera Breinera se Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu, je naopak jedna z nejdelších z Evropy. A i kdyby byla jedna z nejkratších, no a co? Hymna není píseň do rádia, která musí mít tři minuty. Alespoň se nemusí zkracovat.  2. Možná si to v ČOV neuvědomují, ale česká hymna tady není jen pro sportovce a navíc se nehraje jen před zápasy, ale i při předávání medailí, kde sportovci už nepotřebují bojovnost. 3. Fakt díky!

Příště předělat hymnu klipem ve stylu “We Are the World”! Může účinkovat Michal David i Mandrage

Pokud ještě na chvíli zapomeneme, že se jedná o státní hymnu, na kterou by se vlastně ani nemělo vůbec sahat, protože si jí zvolili naší předci a my nemáme právo jí pro budoucí generace přepisovat, není chyba jenom v umělém způsobu, jak jsou hymny vytvářeny, popř. předělávány, ale samozřejmě taky v provedení. Třeba hymna fotbalové Barcelony “El Cant del Barça” vznikla ku příležitosti oslav 75. výročí klubu v roce 1974 a taky nikoho nenapadne se jí posmívat (snad pokud není fanouškem Realu Madrid).

Provedení předělání české hymny je ale paskvil. Nejenže je text druhé sloky strašný, ale píseň i příšerně zní. Vysvětlení, proč naše hymna v novém provedení zní tak strašně, je zde několik:

  1. V orchestru seděli náhodně vybraní hudebníci z ČR, kteří nikdy předtím v orchestru neseděli.
  2. Skladatel Miloš Bok to prostě nezvládl. Má za sebou možná bohatý životopis, ale i laik uzná, že by si do něj neměl zapisovat zakázku, kterou dostal od Českého olympijského výboru.
  3. Orchestr včetně dirigenta byl pod vlivem silného alkoholu.
  4. Pod vlivem byl zvukař a smíchal omylem dohromady více zvukových stop přes sebe.
  5. Pod vlivem byl ten, kdo měl za úkol namnožit noty a orchestr vůbec nevěděl, co má hrát.

Nyní text. Nejdříve je tu řádek o Bohu. Inu, není nad to v nejvíce ateistické zemi světa (podle průzkumu Gallup, 2014) přidat řádek o Bohu! “Duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar.” Takže poté sdělíme celém světu, že máme vadné a moc útlé duše. Zkrátka jsme národ netvorů s malou duší, ale je nám skvěle, protože si hned potom můžeme zazpívat pár spartakiádně a komunisticky znějících hesel. Pokračuje se: “A tu sílu vzdoru zmar?” Co tohle vůbec znamená? Nemělo to být náhodou moderní? Takhle nikdo nemluví. “Mezi Čechy domov můj,“ to je jenom: “Země česká, domov můj,” ale aby to nebylo příliš stejné, když už úvodní dva řádky druhé sloky jsou totožné s Tylovou slokou, bylo to potřeba změnit.

Česká hymna 2.0 v Zátiší bikin

Česká hymna 2.0 dorazila do Zátiší bikin.#NováHymna #ČeskáHymna #ChudákKajetán #ChádákŠkroup

Zveřejnil(a) PM Jokes dne 28. březen 2018

Takže mám jeden návrh ke zlepšení. Příště by možná mohli hymnu předělat přední české kapely a zpěváci. Každý by napsal dva nebo tři řádky a klip by byl ve stylu “We Are the World”.

Začínal by Michal David: “Pár přátel stačí mít / a v české zemi ti bude líp,” vystřídají ho Mandrage: “Mezi nebem a světem / a slunečným létem / je jedna země / úúúú, tak našroubuj se do mě,” pokračuje Kryštof: “Jsi tajemná, jsi introvert / Máš víc polí, jak Agrofert”. Aby byla hymna více moderní, měla by se řídit typickým rádiovým schématem sloka – refrén – sloka.

Refrén musí být pořádně motivační, aby se sportovci nabudili před zápasem, měli by se o něj tedy postarat Kabáti se svým sborovým stadionovým refrénem, drsností a trochou humoru na konec: “Hej, raz dva tři! / mámy i bratři / my vás rozeberem, vypáčíme, / pak si od vás ještě půjčíme!”. Aby byli spokojen i náš hokejový nároďák, ještě by se jako slábnoucí outro měl vložit sample jejich gólového songu “Hajný je lesa pán” od Maxim Turbolenc.

Mimochodem. Český olympijský výbor jsou skuteční mistři v marketingu. V průběhu psaní tohoto komentáře smazali původní video na YouTube, aby odstranili i všechny negativní reakce a komentáře, za pár minut video nahráli na YouTube znovu a teď jich tam mají ještě více.

Pokud jste celý výtvor ještě neviděli, můžete se podívat zde (než ho nadobro smažou). Jednu o tom můžete vyprávět svým vnoučatům:

Recenze | Novinky: Osud je svině, ale Stone Temple Pilots neskolil. S novým zpěvákem začínají psát novou éru kapely

Album Stone Temple Pilots z roku 2010 stejně jako to letošní, neslo prostě jen název kapely. Mezi tímto obdobím Stone Temple Pilots nevydali žádné jiné album, ale bohužel všechny ty dobré momenty na různých turné a jednotlivých koncertech, i EP z roku 2013, pokryla tlustá vrstva sopečného prachu tragických událostí, kdy v období pouze rok a půl dlouhém, kapela i její fanoušci přišli hned o dva frontmany. Scott Weiland po dlouholetých problémech s drogami dostal z kapely vyhazov v roce 2013 a v prosinci 2015 zemřel. Odchod hvězdného náhradníka Chestera Benningtona v létě 2017, asi ne třeba to nějak zvlášť připomínat. Fanoušci i samotná kapela ztratili dva frontmany za tak krátkou dobu. Stěžejní otázka tedy byla, jak se kapele povede se z této ztráty dostat.

Výbornou zprávnou je, že i na podruhé se jim podařilo za Weilanda najít skvělou náhradu. Tentokrát je to docela nečekaně chlápek, který se asi nejvíce ve světě proslavil tím, že nadchl internet, když se jeho fenomenální podání “Hallelujah” Leonarda Cohena v X Factoru, dostalo na YouTube a potom taky skončil v jednom ze dvou ročníků, kterých se zúčastnil, na druhém místě. Jeff Gutt má ale už za sebou i dlouhá léta působení v různých méně známých alternativně rockových kapelách jako Dry Cell, In Acrylic, Band With No Name nebo Punch. Jeho hlas měl ale vždycky navíc a nyní možná konečně našel své pravé uplatnění.

Stone Temple Pilots s novým zpěvákem Jeffem Guttem.
Stone Temple Pilots s novým zpěvákem Jeffem Guttem (druhý zleva).

Na Jeffu Guttovi je skvělé, že trochu hlasem připomíná Scotta Weilanda, ale rozhodně ne do té míry, aby to působilo, že se ho zkouší napodobovat. Má svůj vlastní pěvecký styl a ta podobnost je čistě přirozená. Dokonce by se to dalo přirovnat k náhradě Briana Johnsona za Bona Scotta. Tak dobrá náhrada je.

Album taky velice dobře uspokojí jeho velký hlasový rozsah, když se může vyřádit na rychlých písních jako úvodní, správně nakopávací “Middle of Nowhere” s uhánějícím tempem, hned následující “Guilty” s protáhlým refrénem, který může zvládnout jedině silný a intonačně přesný hlas, tvrdě nekompromisní “Roll Me Under”, drtivý refrén obsahující “Six Eight”, i vyzkoušet klidnější, polo-akustické písně jako “Thought She’d Be Mine”, “The Art of Letting Go” či “Reds & Blues”.

Život jde dál a Stone Temple Pilots mají před sebou novou éru

Zatím nejvíce pozornosti veřejnosti se dostalo však třetí “Meadow”. Kdo v listopadu čekal, že se Stone Temple Pilots ve své první vydané písni zahalí do černých pohřebních šatů a budou oplakávat své bývalé frontmany, ti se mýlili. Píseň je jedním velkým vzkazem: život jde dál. V pohodovém tempu, které to nehrotí, ale neponechává tempo příliš ležérním zároveň, je píseň plná chuti po světlých zítřcích.

“All I need is a chance
And I’m willing to play, another day,”

tedy česky: “Vše, co potřebuji, je šance / A jsem ochoten zase hrát hned další den,” zpívá Gutt a jistě by bylo fajn tenhle song poslouchat někdy při jízdě prázdnou cestou, někdy až bude venku ještě více hezky než nyní a bude to do vašeho čela prát ostré hřejivé slunce.

Píseň očividně vypráví příběh nového mladého žraloka za mikrofonem, který si jde za svým snem. Asi je (alespoň pro psychiku fanoušků) dobře, že Stone Temple Pilots vydali na většině písní na albu pozitivní cestou. Písně Stone Temple Pilots nebyly v časech nejslavnějších alb Core (1992) a Purple (1994) nikdy nějaké hodně depresivní nebo tragické, ale působily často tak, že byly psané v husté drogové mlze. Vzhledem k tomu, kam oba tento svět opustivší zpěváky dostaly drogy, by rozhodně nebylo ani vydat se “starou” cestou úplně šťastné a vlastně ani morálně vhodné.

Mezi další nejpovedenější písně alba patří ta úvodní. “Middle of Nowhere” je totiž výborný způsob, jak zahájit album. Píseň všechno rozcupuje na kousky, když předvede hned na úvod snad vůbec nejrychlejší tempo. Drzý a mužný kytarový riff neustále vyhrává přes záplavu řinčení činelů. Za polovinou přijde krátké, ale účinné sólo se světlými, zaoblenými, pořádně žhavými, po kovu vonícími tóny.

“Just a Little Lie” plní výborně dobrou připomínku toho, jak si Stone Temple Pilots brali zvuk grunge, ale hráli ho z rozpálených slunečných pouští Kalifornie, s daleko více optimistickým zvukem. Přimíchali ho jako přísadu do sexy hard rockových riffů a heroických kytarových sól, které se ohlížely po dědictví kapel jako Guns’N’Roses a Aerosmith.

Právě letošní eponymní album jde touto cestou daleko více než, že by snad pronásledovalo dekadentní a špinavý zvuk kapel jako Nirvany nebo Alice In Chains, taky ze západního pobřeží USA, ale z jeho zamračené, věčně deštivé a i díky těžkému průmyslu, ponuré severní části, kde jsou na místo krásných pláží s palmami a cvičícími sportovci, přístavy nákladních lodí s drsnými námořníky a dělníky.

Umění nechat odejít

V té klidnější části alba jsou taky velice povedené písně. “Thought She’d Be Mine” je taková klukovsky roztomilá pop rocková romantika podána pohledem čtyřicátníků a padesátníků. Píseň s nostalgickou atmosférou babího/indiánského léta (asi to není náhodou, když v tomto období album vznikalo), má několik vrstev akustických kytar a kytara elektrická vyhrává doopravdy krásná kytarová sóla.

“The Art of Letting Go” je jako starší bratr předchozí zmíněné písně. Je podobná, ale méně zasněná a více realistická. Je to asi první moment alba, kdy se zabodne pomyslná dýka do srdce všech fanoušků. Píseň sice začíná romantickými řádky jako: “You can drive, you don’t even know me / I don’t mind, I’ll just take the back seat / Close my eyes, ’cause I just need to rest now” (“Můžeš řídit, ani mě neznáš / Mě to nevadí, pojedu na zadním sedadle / Zavři mé oči, protože si teď potřebuji oddechnout.”), jsou tu ale taky řádky, které až moc připomínají oba navždy ztracené zpěváky (“I hope to see your smile again”) a hlavně bolavý, ale smířlivý refrén:

“The art of letting go”

(“Umění nechat odejít”).

S tématem nečekaného odchodu (“Nikdy jsi neřekl sbohem”), se pak potýká “Finest Hour”. Pokud některá píseň alba byla o Weilandovi a Benningtonovi, pak právě tato. Když se kapely ptali The San Diego Union-Tribune, hlavní kytarista Pilots Robert DeLeo najednou změnil masku a  odpověděl velice stručně a vyhýbavě, ale zároveň mrazivě přímo a jednoznačně: “Nechci o tom mluvit.”

“And now
I know the pressure you were under
Behind your eyes there lied a war,”

(“A teď znám tu tíhu, pod jakou jsi byl / Za tvýma očima se nacházela válka,”)

zpívá o tom na místo toho za celou kapelu, jakožto kamarády pozůstalých, jejich nový hlas Jeff Gutt.

Problémem alba je, že některé jeho části splývají dohromady a máte pocit, že písně jako “Good Shoes” a “Never Enough”, jsou složeny z něčeho, co jste na albu již tisíckrát slyšeli.

Skalní fanoušci se asi nikdy nesmíří s tím, že původní hlas a osobnost Scotta Weilanda je pryč, těžko by ale našli lepší náhradu

Druhé eponymní album Stone Temple Pilots ukazuje, jak podstatnou částí kapely byli vždycky bratři DeLeoovi. Tedy dokud zpěvák skvěle zpívá a jeho hlas se ke kapele hodí, což Jeff Gutt splňuje na sto jedna procent. Skalní fanoušci se asi nikdy nesmíří s tím, že původní hlas a osobnost Scotta Weilanda je pryč, těžko by ale našli lepší náhradu. Jeff Gutt je sice oproti Weilandovi lidskou povahou slušný hošánek, někoho se zodpovědnější rockerskou duší, ale kapela potřebuje jako sůl.

Je dobře, že kapela na albu nepláče ani neupadá do depresí, i když by to bylo po tom všem pochopitelné. V hledání nového začátku a odpouští osudu za to, že byl tak strašně krutý, je však přece jen více odvahy a lidské síly. Ve vlastní produkci občas chybí surová síla jejich hutnějšího grungeového zvuku z dřívějších dob a některé ař přehnaně chlapácké kytarové riffy občas působí, jakoby se opakovaly. Když k tomu připočteme, že kapela nechce nijak zvlášť opustit jeden typ hard rockového zvuku, jaký si na tomto albu nadefinovala, díky tomu občas není album tolik úderné, jak by být mohlo.

Co se dá ale dělat.

Pár písní vyčuhuje nejen v rámci alba, ale v rámci jejich diskografie obecně, nového zpěváka si asi ani líp vybrat nemohli a Stone Temple Pilots do toho jdou i po těžkých letech, se vší chutí. To není vůbec málo.

Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots (2018)

Vydáno: 16. 3. 2018
Délka: 48:18
Žánr: Rock, Alternativní rock, Post-Grunge, Hard Rock, Pop Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Middle of Nowhere, 3. Meadow, 4. Just a Little Lie, 5. Six Eight, 6. Thought She’d Be Mine, 9 The Art of Letting Go

Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots (2018)
Uživatelé hodnotí 4/5 (1 recenzí)
5 1
  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

od -

Festival Colours of Ostrava ohlásil na svém Facebooku a internetových stránkách účinkování skupiny N.E.R.D. Festival je označil za hlavní hvězdu letošního ročníku. Přidají se tak k dalším vělkým jménům, mezi které patří například Jessie J, London Grammar, George Ezra, Future Islands nebo Ziggy Marley.

„Kapela N.E.R.D. zahraje v České republice vůbec poprvé, a rozšíří tak seznam letošních domácích premiér, který zahrnuje například Jessie J, Grace Jones, London Grammar, Ziggy Marleyho nebo Calexico,” prozradila ředitelka festivalu Zlata Holušová zakládající si na pestrost hudebních žánrů i lokalit, odkud pocházejí umělci. “Program jsme se snažili sestavit tak, aby kombinoval kvalitní celosvětově známá jména s obrovským výběrem skutečných hudebních perel považovaných v zahraničí za zásadní hudební události součanosti,” dodala Holušová.

Mezi další zajímavá jména festivalu patří například Cigarettes After Sex, Kaleo, Beth Ditto, Mura Masa, Aurora, Seasick Steve, GusGus, Jon Hopkins, HVOB, Slaves, Lewis Capaldi nebo Nick Mulvey.

Skupina N.E.R.D má počátky již v dávném mládí, kdy se tehdy dvanáctiletý Pharell Williams potkal se spolužákem hodin školní kapely Chadem Hugem. Po letech experimentování a učení se hudebním i studiovým technikám, kdy se k nim často přidával například i další dnes velmi úspěšný producent a rapper Timbaland, se spojila dvojice s Shaem Haleym a dnešní ústřední trojice N.E.R.D byla kompletní.

Zatímco ve svém dalším projektu The Neptunes sypali Pharell Williams  a Chad Hugo jeden průzračný hit za druhým, s N.E.R.D tíhli k daleko složitější, alternativnější hudbě a spolupracovali s Kanye Westem, Linkin Park nebo Gorillaz. Do roku 2010 vydali čtyři střídavě úspěšná alba a s komerčním dopadem si vlastně hlavu nelámali. O to větší šok způsobil s No One Ever Really Dies: tím, že se navzdory úspěšným kariérám vrátili k N.E.R.D a pochopitelně záběrem na politiku. Na otázku v čem považují album za zvláštní, Chad tajemně odpověděl: “Protože z vesmíru máte lepší pohled na zemi.

Pharell Williams bude zpívat a hrát na klavír a klávesy, Chad Hugo na kytary, klávesy a saxofon a za bicí s perkusemi usedne Shay Haley. A k tomu početná kapely, sboristky a tanečníci. Dohromady pořádná show střídající jeden velký hit za druhým.

S Chadem tvoří Williams od 90. let produkční duo The Neptunes – “tovární linku na výrobu obřích hitů” – jeho vlastní kariéra už ale sahá daleko za hranice běžnosti: zpěvák a hudebník se věnuje také módě, designu, multimédiálnímu projektu I Am OTHER a značce Billionaire Boys Club.

Williams produkoval nespočet úspěšných nahrávek, prodal přes milión alb, získal jedenáct Grammy (a desítky nominací) a několikrát byl nominován i na filmového Oscara. Napsal globální hity pro sebe i Daft Punk, Jay-Z, Britney Spears, Justina Timberlaka, Snoop Dogga a další.

Pharell Williams patří mezi komerčně nejúspěšnější osoby v hudebním showbyznysu. Hity jako “Get Lucky”, “Blurred Lines” a “Happy” se umístily na předních příčkách hitparád nejžádanějších písní po celém světě. Od roku 2014 mu také patří hvězda na hollywoodském Chodníku slávy.

Letošní album No_One Ever Really Dies se vyznačovalo přechodem od kytarové hudby směrem k elektronice a politickým narážkám na zvolení Donalda Trumpa prezidentem. Výsledem bylo album pro trojici více žánrově tradiční a daleko méně experimentátorské než alba předchozí. Pořád ale velice zábavné podobně jako alba minulá.

Recenzi na nové album N.E.R.D No One Ever Really Dies můžete číst na našem webu.

Dámy a pánové, hlavní hvězda letošních Colours, N.E.R.D v čele s Pharrellem Williamsem ?➡️ bit.ly/Tam_nemůžu_chybět

Zveřejnil(a) Colours of Ostrava dne 21. březen 2018

 

Zdroj: Oficiální stránky festivalu

Mezi novými alby se v březnu vyskytuje kapela bývalé basistky Pixies Kim Deal The Breeders, kteří se vrací s albem po 10 letech, aby připomněli, že sami byli významnou kapelou alternativního rocku 90. let. Dále je tu abstraktní alternativní rap skotského tria Young Fathers. Plný přechod k elektronice pak hlásí Editors, kteří se na novém albu Violence podobají mnohým jiným součaným anglickým kapelám, ale zároveň si naštěstí uchovali i kus sebe. Dále také bývalý frontman Talking Heads a velká postava hudby 70. a 80, let David Byrne vydává album a jeho ústředním tématem je utopická vize ideální společnosti a přemýšlení nad tím, proč jí není možné dosáhnout. Unikátní český projekt Jeden kmen vás pak přesune do světa skřetů. Podíváme se taky na alba Of Montreal, kteří se podobně jako Editors přesunuli plně do elektronického/tanečního rocku (ovšem více ulítlého), Mobyho a jeho mrazivé apokalyptické album nebo na překvapivě ne tak tragické album Lila Yachtyho. 

The Breeders basistky Pixies Kim Deal po deseti letech zase připomínají, že taky patří mezi kultovní kapely 90. let

The Breeders – All Nerve

Vydavatelství: 4AD
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Grunge
Hodnocení: 4.0/5.0

Celá jedna dekáda trvala The Breeders, než se vrátili s novým albem All Nerve. Pro skalní fanoušky bude skvělá zpráva, že se kapele podařilo dát dohromady původní sestavu hudebníků z jejich úspěšného a asi vůbec nejzásadnějšího alba jejich diskografie — druhého Last Splash z roku 93. Kelley a Kim Dealovi, Josephine Wiggs a Jim Macpherso se tak sešli po tak dlouhé době, aby ukázali, že jim to spolu hraje pořád skvěle. Je jesné, že už jen kvůli tomu bylo album hlavně původními fanoušky hodně očekáváno.

Nové album The Breeders naštestí není jen o nostalgii, ale kapela dokáže podávat svůj léty prověřený velice typicky devadesátkový styl, který podávají s obrovskou jistotou.

Ve zvuku velice podobném kapelám jako Pixies, kde zpěvačka Kim Deal hrála na basu a příležitostně i zpívala až do roku 2014 (napočítaje dobu, kdy kapela nebyla aktivní), ale taky jiným známým kapelám devadesátých let jako Sonic Youth, Superchunk nebo The Amps, kde hraje hlavní role práce s dynamikou, se ale jistě najde i mnoho mladších posluchačů, kteří mají slabost pro silně zkreslené kytary a dokonale-nedokonalý špinavý zvuk grunge a alternativní hudby 90. let.

Breeders album otevírají písní “Nervous Mary”. Zpěvačka Kim Deal nejdříve jen tak ležérně hraje na kytaru a stejně ležérně jen tak pobrukuje do mikrofonu, jakoby si hrála pouze ve své zkušebně. Netrvá to ale dlouho a přidá se k ní kapela a v pravidelném tempu, které určují rázné údery bicích, kapela uhání rychlými tempy kupředu. S typicky nečitelným, nejednoznačným významem textu a opět v rychlém tempu pokračují Breeders s písní “Wait In the Car”.

Trochu jiná pak je pomalejší, emocionální a dramatická “All Nerve”, jejíž význam je naopak velice jasný, když Kim Deal zpívá: “You don’t know how much I miss you.” V “Metagoth” sekunduje Kim Deal i Josephine Wiggs a společně s a hlučným vazbením kytary má v sobě tahle píseň trochu post-punkové temné atmosféry. Následuje melodická a velice chytlavá, líným tempem plíživá píseň “Spacewoman”. V dosavadním průběhu alba je zatím těžké najít vůbec nějaký slabší moment.

“Walking with a Killer” ukáže dynamiku kapely a to, že v žádném případě nejsou jen opicemi, které mlátí do svých nástrojů, ale dokážou mít i jemnější zvuk. “I’m dark star / I’m done,” zpívá Kim Deal, když vzpomíná na její nešťastné časy na střední, kdy se stala terčem posměchu maskulinní části vrstevníků.

Po této písně vše skvělé na albu v podstatě končí a nastává chvíle pro průměrně dobré. Kapela jakoby oproti skvělé první půlce odváděla jen rutinní práci. Jakoby Breeders už neměli motivaci jít dále směrem kupředu.

Když to ale zase trochu napraví melancholická poslední píseň “Blues at the Acropolis” s parádními přechody bicích a náladovými vokály Kim Deal, zase to The Breeders odpustíte a uznáte, že All Nerve je albem, které dělá čest slavné historii kapely a dědictví hudby 90. let. Je dobré si připomenout, že The Breeds patří také ke kultovním kapelám 90. let, i když se na ně občas zapomíná.

Třětí album skotského tria Young Fathers je jejich nejpřístupnějším a patří mezi nejlepší alba tohoto roku

Young Fathers – Cocoa Sugar

Vydavatelství: Ninja Tune
Žánr: Alternativní Rap
Hodnocení: 4.0/5.0

Trio raperů pochází docela netradiční hip hopové destinace — skotského univerzitního města Ediburgh. Je ale vlastně docela logické, že hudba ulice má své silné — a takto specifické zástupouení — v tomto městě, které je sice krásné pro své historické stavby, ale má zároveň nejvyšší kriminalitu z celého Skotska. Young Fathers jsou ale doopravdy specifičtí a nejsou tradiční hip hopové seskupení soudobého amerického stylu, které by honilo zhlédnutí na YouTube videoklipy provokacemi, klipy s drahými auty, a štíhlými modelkami ve výrazně zabarvených plavkách u bazénů.

V jejich tmavém podání rapu míchají těžko popsatelnou směs žánrů. Je zde hodně slyšet soul, dokonce i krautrock, ale hlavně africká kmenová muzika, jakmile začnou míchat elektronické beaty s přírodními zvuky různých exotických bubnů. Tenhle jejich abstraktivní a experimentální styl je velice originální a zajímavý.

Young Fathers ale dokážou být i čitelní a lehce poslouchatelní, jako na skvělém hlavním singlu a třetí písni alba “In My View”. Píseň vzlétne pomocí basové linky tvořené syntezátorem a bubny připomínající africké kmenové tance udrží píseň vysoko v oblacích po celou dobu. Na téhle písní je něco neuvěřitelně povznášejícího a jedinečného, co z ní dělá jednu z nejzajímavějších skladeb tohoto roku.

Sytě barevná “Turn” je jiná a vzdáleně připomíná až výrazný pop artový styl indie popových kapel jako Bleachers.

Album je též velice nábožensky a duševně založené a to se projevuje na soulem ovlivněné písni “Lord”.

Young Fathers nerapují o pouličních bojích. Jejich hudba je o urputném vnitřním duševním boji.

Nejlepší na tomto albu je, že nikdy nevíte, co se stane. Hudba vás ale nenechá v nepochopení toho, co to tihle umělci vůbec zkouší. Young Fathers vás vezmou na tenhle trip s sebou a s každým dalším poslechem se stává z Cocoa Sugar více a více návyková droga.

Young Fathers nezapadá do hip hopu, jak je představován v mainstreamu ani svými texty. Emocemi nabité album není o penězích ani o gangsterských sporech. Young Fathers nerapují o pouličních bojích. Jejich hudba je o urputném vnitřním duševním boji.

“I got the torch on in the dark / And I’m searching for the light / But all I seem to find is nothing / Nothing,” zpívají Young Fathers na písni “Tremolo” a potom používají přímo geniální přirovnání ke zvukovému efektu, po kterém je tato píseň pojmenovaná, když zpívají v refrénu: “Tremolo my soul”. Hudebníci jistě vědí, co tremolo udělá ze zvukem nástroje a znalcům italského jazyku už taky bude jasné odkud vítr vane. Young Fathers v refrénu zpívají česky přeloženo: “Rozechvěj mou duši.”

Třetí album trojice Young Fathers dokazuje, že jsou to umělci, kteří nehledí na trendy a umí myslet jinak než ostatní. I přes jejich nezávislost a těžkou uchopitelnost, ale dokázali své třetí studiové album standardní délky Cocoa Sugar podat s takovou vášní, že je to pravděpodobně jejich zatím nejpřístupnější album vůbec. A co víc. Neznamená to ani, že by tím pádem tentokrát jejich styl stagnoval. Právě i díky touze spojovat větší počty lidí, vidí v dnešním trochu chladném světě, hledí do budoucnosti Young Fathers možná více než kdykoliv jindy.

Nečekané, ale zatím jedno z nejlepších alb tohoto roku. Rozhodně se musí doporučit. Silných 4.0 z 5.0.

Violence od Editors je jako uvítací letáček k hudbě kapely i k celé současné anglické scéně

Editors – Violence

Vydavatelství: PIAS
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Electro Rock, Dance Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Z Birminghamu pocházející Editors na novém albu Violence definitivně dokončili svou transformaci z původně čistě kytarové kapely na kapelu elektro popovou. Jestliže někdo říká, že elektronika v hudbě je chladná a povrchní, píseň “Cold” tyto stereotypy cupuje na padrť. Tahle naprosto skvělá úvodní pecka by se dala použít jako exemplární příklad současné britské electro indie rockové scény. “It’s a lonely life, a long and lonely life,” zpívá temný text překvapivě konejšivým tónem Tom Smith, což se vzápětí vysvětluje, když se Smith upíná ke své vyvolené: “Stay with me / Be a ghost tonight.”

Ta část s tím duchem je docela rozpačitá, protože nejednoho posluchače asi napadne, co chtěl básník říci, když napsal řádek: “Buď dnes v noci duchem.” Za tím hned následující refrén “Ale nebuď tak chladná,” by dával smysl i bez toho. Ale čert to vem, píseň je i tak výborná a romanticky dojemná.

Výsledek obrázku pro that's so sweet meme

Titulní píseň “Violence” je další soudobý anglický indie rock jako vyšitý a kapela skoro úplně vyhodí bicí soupravu i s bubeníkem do popelnice a nechá se doprovázet pravidelnými silnými impulzivními elektro beaty, které udělají najednou z písně Editors jakousi temným způsobem okázalou taneční hudbu. To “Darkness at the Door” zlepší náladu, když opět Editors zpívají o temných věcech, ale s povzbudivým rozuzlením.

Nejvíce ambicozní píseň alba “Magazine”, která má potenciál se stát hitem (pokud už jim není), nabádá k pozvednutí pěstí do vzduchu a pozitivním způsobem nabádá k revoltě.

Nové album Editors občas působí jako takový ten uvítací letáček, který se dostává na různých výstavách. Pomůže se vám seznámit nejen s tvorbou Editors, ale i se současnou anglickou scénou často kombinující klasické rockové nástroje s elektronikou.

Album Violence takto slouží skvěle. U obou případů, stejně jako u toho letáčku ale platí, že se skutečné exponáty leží někde jinde a ty vytištěné na letáčku nestačí k plnému prožitku. Současná anglická hudební scéna, kterou se snaží napodobit, i minulá tvorba Editors totiž nabízí lepší momenty. Pořád je to ale skvělé album s nabušenou produkcí, do detailu zvládnutou instrumentací a výbornými vokály. Už jen kvůli superčtveřici písní “Cold”, “Violence”, “Darkness at the Door” a “Magazine” tohle album stojí za to. Silných 3.5/5.0.

David Byrne si sní o utopii a občas zapomíná, že byl frontmanem v jedné z nejvíce inovátorských kapel všech dob

David Byrne – American Utopia

Vydavatelství:
Žánr:
Art Pop
Hodnocení: 3.5/5.0

Jedna z velice důležitých osob hudby 70. a 80. let David Byrne, který se zapsal do hudební historie především jako frontman a mozek New Wave kapely Talking Heads, přichází z prvním sólovým albem po dlouhých 14 letech od alba Grown Backwards. Mezitím David Byrne pilně pracoval na filmové hudbě a spolupracoval s jinými interprety, z čehož vznikly skvělé společné desky s Annie Clark (St. Vincent) a Brianem Enem. Právě na albu s Brianem Enem s názvem My Life in the Bush of Ghosts představil Byrne svou utopickou vizi dokonalé společnosti, ve které všechno funguje naprosto přesně (asi ještě lépe než ve Švýcarsku) a jakoby Byrne chtěl pokračovat v tomto svém snění o dokonalém světě, a tak se Byrne drží tohoto tématu i na své aktuální desce American Utopia.

Pokud by se témata měla shrnout do kombinace pár klíčových slov, pak by se to dalo nejlépe vyjádřit jako: ráj na zemi, souznění, blaho, všeobecné porozumění a proniknutí do světa zvířat. Ačkoliv Byrne sní o utopii, zároveň přemýšlí, co podle něj brání dosažení jeho utopické vize světa, a tak vzdáleně naráží na politiku, ale i různá omezení samotné společnosti a jedinců.

Zatímco si David Byrne pro sebe sní o své dokonalé vizi světa, jakoby nechával posluchače někde daleko za sebou a ten se nemá čeho chytit.

O podstatě alba už hodně napoví úvodní píseň, ve které zpívá Byrne: “I dance like this / Because it feels so damn good / If I could dance better / Well you know that I would” a očividně tím naráží na to, že by svět mohl být tak nějak všeobecně ještě lepší něž je a i jemu by se pak žilo (a tancovalo) lépe.

Nelze si bohužel nepovšimnout, že zatímco si David Byrne pro sebe sní, jakoby nechával posluchače někde daleko za sebou a ten se pak nemá čeho chytit. Na takového hudbeního inovátora, jakým Byrne je, je to taky dosti opatrné album bez větších risků. Čest výjimkám, mezi které patří právě úvodní píseň. “I Dance Like This”. Ta téměř šokuje, když se ze sentimentální piánové skladby píseň v refrénu přelomí v avantgardní robotický refrén. Něco podobného umí jen pár vyvolených a Byrne patří mezi ně.

Další stěžejní píseň alba — tropický dýchánek “Everyday Is a Miracle” bohužel až moc připomíná nedělní dopolední hudební program německých televizí určený především starším občanům. Jestli má utopie být to, co tahle skladba, pak bych jí nechtěl dosáhnout, ani kdyby to šlo, protože by všude byli jen senioři z letáčků procházející se po pláži. Chápu, že David Byrne má už 65 let, ale kruci! Modleme se třikrát denně a držme půst ať nepokračuje v podobném stylu i v budoucích letech!

Snad podobně nebude znít David Byrne v budoucnu častěji…

Výsledek obrázku pro seniors walking on beach

Něco jako bajka “Dog’s Mind” je naopak hlavně po textově stránce drzá a obzvláště chytrá, když Byrne zpívá o životě svého psa, ale chce nejspíše poukázat na to, že omezenost vnímání je u některých lidí prakticky stejná a nebo ještě horší než u našich nejbližších zvířecích přátel.

Byrne prý tuhle píseň adresoval politikům, ale kdoví, co je na tom pravdy. Třeba Byrne jen prostě složil píseň o svém psovi a my už v tom hledáme příliš. Ale vlastně i pokud by se mu tímhle podařilo vyvolat tyto spekulace, tak by si svým způsobem zasloužil ocenit.

Textově hodně provokativní je i píseň “Bullet”, která je mrazivě morbidní, když Byrne do detailu popisuje různé zvrhlé anatomické jako: “The bullet went into him / His skin did part in two.”

Album je vůbec tak strašně rozpolcené. Jsou tady písně vážně děsně nudné (sorry jako, ale je to tak), mdlé, mátonožné, kde si Byrne tiše sní a jakoby ho ani vůbec nezajímalo, že ho někdo přitom poslouchá. Zároveň jsou tu ale části, které připomenou, kdo to byli Talking Heads a jak hudebně inovátorští byli. Zrovna “Bullet” je přes hodně zajímavý text zároveň až neuvěřtelně nudná svou melodií i instumentací. I když tedy má skvělý text, je těžké se na něj soustředit, protože zvukově vás Byrne doslova ukolébává.

Ještěže i v těch pár únavných písních jako “Doing the Right Thing”, “It’s Not Dark Up Here” a díky fádnímu hudebnímu obalu i “Bullet”, je toho pořád dost zajímavého jinde. A nebo alespoň v části zůnách písní na albu, když Byrne konečně vloží nějakou zajímavou instrumentační vsuvku (kterých na albu není vůbec málo) nebo překvapí změnou průběhu písně.

Pořád tu jsou ty skvělé momenty alba jako úvodní “I Dance Like This”, “Gasoline and Dirty Sheets”, “Dog’s Mind”, “This Is That” nebo “Everybody’s Coming to My House”, ke kterým se Dave Byrne se svým jménem může hlásit hrdě a nikdo nemůže ani ceknout.

Jeden kmen přichází ze světa skřetů a vypráví pověst o Mlze. Nic podobného jen tak neuslyšíte tady, ani ve světě

Jeden kmen – Mlha

Vydavatelství:
Žánr: World Music,
Hodnocení: české měřítko 4.5/5.0; mezinárodní měřítko 4.0/5.0

Některým albům se povede být něčím víc. Samotný akt toho, že se vám zvuk přesune z audio souprav do ušních bubínků a vy ho pak nějak zpracujete, je sice pořád nesmírně kouzelný, ale není to nutně to, kde to musí vždy končit.

Naprosto unikátní brněnský projekt Jeden kmen není ani tak kapelou. Hudebníci jsou spíše jakýmisi misionáři, kteří nám obyčejným pozemským bytostem vyprávějí příběhy ze země skřetů, do které mají přístup jedině oni. 13. ledna jste se mohli dotknout tohoto úžasného světa, když kapela uspořádala koncert v brněnském hradu Špilberk. Pokud jste tohle nestihli, pak máte na stejném místě ještě do 1. dubna možnost navštívit výstavu fotografií ze světa skřetů, která je samozřejmě obdařena o hudbu z tohoto alba.

Tolkienem inspirovaný svět a jeho hudba je propracovanou poutí, kdy v docela krutém a děsivém, ale zároveň kouzelném světě procházíte skrze relikvie z pravěkých dob. Hudba vás vtáhne tak, že přímo před sebou vidíte pověšené různé dřevěné lapače snů, talismany a primitivní příbytky. Kdyby byli naši prapředci inteligentní a měli dostatečné technologie i znalosti k nahrávání hudby, přesně takto si představuji, že by zněla jejich hitparáda.

Ačkoliv je totiž album o fantasy světě, říká ve skutečnosti hodně taky o pravěké historii země. Skupina používá nástroje, které máme v asociaci buď se kmeny (vzhledem k názvu seskupení asi nic šokujícího) a s naší dávnou lidskou historií. Skupina používá jen akustické nástroje vyrobené výhradně z přírodních nástrojů. Hlavní roli hrajou — nikoliv překvapivě — nejrůznější druhy bubnů a skrze album vás provází fiktivní jazyk. Slyšíme také desítky “nenástrojových” zvuků od zvuku ptáčků, přes praskání prasohně až po zlověstný vítr, skřetí dupot a narážení mečů do sebe.

Ať už se Jednomu kmeni podaří vás přesunout do fantasy světa skřetů a nebo do stejně tajemných a neprobádaných dávno věků naší planety (nebo obojí zároveň), můžete mít jistotu, že nic podobného široko daleko neuslyšíte. O mimořádně propracovaném albu se snad tisícovkou různých nástrojů a zvuků se ani příliš nedá psát, protože vše je potřeba si poslechnout a nechat se vtáhnout do fiktivního světa. Skupině musela vzít příprava podobného alba, navíc když k tomu připočteme dokonalou prezentaci toho všeho okolo, neskutečně mnoho sil a vše půjde vniveč, pokud si tento jejich mezi časový a mezi světový výrobek nikdo neposlechne.

Nejenomže je tohle album něco, co nejsme zvyklí slýchývat na české scéně, ale patří to i k něčemu, co není obvyklé ani jinde ve světě.

Také vyšlo:

Moby – Everything Was Beautiful, And Nothing Hurt

Vydavatelství: Little Idiot
Žánr: Trip-Hop, Elektronická hudba, Alternativní elektronická hudba
Hodnocení: 4.0/5.0

Mobyho posedlost apokalypsou dosáhla svého vrcholu a Moby předkládá velice temné vize světa před i po apokalypsou. Tu nevidí jako katastrofický velkofilm, ale jako spletitou sérii událostí, ke které míří společnost postupným úpadkem. Málokdy dokáže být album takhle mrazivé a se svým vyprávěním skutečné, i když se zpívá o událostech fiktivních. Moby ve svém paranoidním módu dokáže posluchače skutečně dostat k přemýšlení o tom, co by se stalo, kdyby se naše civilizace skutečně začala rozpadat a to je velkým činem.

CELOU RECENZI ČTĚTE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC

Of Montreal – White Is Relic/Irrealis Mood

Vyavatelství: Polyvinyl
Žánr: Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

White Is Relic/Irrealis Mood je už 15 album kapely Of Montreal z Atén v Georgii. Zpěvák Kevin Barnes kapelu dovedl k plně elektronickému albu. Pokud byste si poslechli ještě album Aureate Gloom z roku 2015, zjistili byste, že se jednalo ještě o čistě kytarovou hudbu, kterou hráli s menšími změnami už od debutu Cherry Peel (1997). Už na Innocence Reaches se začali Of Montreal transformovat na elektronickou kapelu, nahrávání naživo s celou kapelou však ještě pořád hrálo prim, a tak se kapela inspirována kazetami tanečních mixů 80. let, posunula na 100% k počítači a editování hudby skrze něj.

Výsledek není vůbec špatný a kapele to šlo s počítačovou myší a externími MIDI klávesami podobně dobře jako s rockovými nástroji. Jejich taneční rock je pro kapelu velkou změnou stylu a v těchto nových teritoriích se Of Montreal místy ještě trochu hledají, často se i mezi syntezátory a elektronickými bicími marně snaží přijít s nějaký unikátním zvukem, kterým by se odlišovali od ostatních. White Is Relic/Irrealis Mood je ale pořád hodně zábavné album s čím dál oblíbenější nostalgickou náladou úniků k osmdesátým letům ve stylu “tančím, i když jsem plný úzkosti”.

Lil Yachty – Lil Boat 2

Vydavatelství: Quality Control
Žánr: Rap, Trap Rap
Hodnocení: 2.0/5.0

Lil Yachty se řadil mezi ty největší tragédy současného rapu. Těžko říct, co se s ním na novém albu stalo, ale oproti naprosto příšernému minulému albu Teenage Emotions z minulého roku, které se dokonce i drží na samotném hudebním dnu našeho webu jako vůbec nejhorší album, které se zde objevilo(!), se Lil Yachty výrazně posunul k lepšímu. Trapový hudební obal je minimilastický, temný a poutavý, jeho technika rapování se zlepšila tak, že předtím byl Lil Yachty jako tlusté dítě, které neumí udělat kotoul a dnes pokročil takovým způsobem, že i když to není na salto, umí udělat parakotoul. Textově je to pořád slátanina (“RIP to Kurt Cobain / nigga 1993 I bring that pain”), kterou ani nemá cenu rozebírat.

Lil ale se svým Lil Boat 2 alespoň konečně přestal být výstředním žánrovým šaškem rapujícím o “chankách na podlaze” (jako na debutovém albu) a posunul se někam, kam už jeho alba i jeho samotného lze brát vážně. Silných 2.0 z 5.0.

Recenze | Novinky: Andrew W.K. se vrací jako životní kouč s pozitivním motivačním metalem You’re Not Alone

Black Sabbath stylizovali základy heavy metalu do temnoty a brali si inspiraci z horrorových filmů nebo různých děsivých lidových vyprávění. Tento žánr je díky těmto otcům zakladatelům dodnes synonymem pro témata písní řešící lidské tragédie, strach, vraždy, temnou stránku lidské povahy, apokalypsy a podobné věci. Když už to není čirá hrůza, která jde z tohoto žánru jde slyšet, moderní metal si hodně bere za svá témata o drsných válkách ať už ve skutečném nebo fantasy světě. Metalové album You’re Not Alone, které vydal po dvanácti letech navrátivší Andrew W.K. se hodně vymyká zvyklostem tohoto žánru.

Andrew W.K. a jeho metal je prostě jiný. Je pozitivní, pohodářský a jeho základní filozofií je, že se nesnaží s životem zápasit, ale žít ho naplno. Autor hitu “Party Hard” z roku 2001 se za ta léta moc nezměnil a pořád je tou hlavní věcí, ke které všechno směřuje párty. Andrew W.K. ale dokázal samotnou podstatu párty v průběhu let tak rozebrat, že na novém albu You’re Not Alone je párty skoro jako nějaký náboženský nebo filozofický koncept.

Svalnatý metalista pocházející z New Yorku a žijící v Kalifornii, který nosí pořád stejný outfit — bílé tričko a bílé kalhoty –, si na novém albu uvědomuje, že ne každý má párty náladu a proto udílí rady, jak žit život, protože jak sám říká — když porozumíme, jak se postavit těžkým věcem, které život přináší, pak budeme vědět, o čem jsou párty.

Fotka Andrew W.K. k albu You're Not Alone
Andrew W.K.

Andrew to s rolí motivačního speakera, který lidem radí, jak být připravený na to “pařit” myslí tak vážně, že dokonce v roce 2016 absolvoval řečnické turné po amerických městech s názvem The Power Of Partying. I když vážně… U Andrewa je těžké poznat, co je ještě myšleno vážně a co už je recense. Andrew W.K. tak či onak všechna vystoupení objel a v každém městě si ho přišly poslechnout stovky lidí.

Od párty metalu přes piánové improvizace, covery na písně z anime, zavření vlastního klubu a zase zpět

Na novém albu se Andrew W.K. drží stylu, který si určil už na albu I Get Wet v roce 2001, vše je ale ještě velkolepější. Obrovský arénový sound a metal, který je tak zářivý a chrlí elán a obrovské nadšení, jak jen dokáže, hraný partou drsných dlouhovlasých a holohlavých týpků s černými špičatými kytarami a velkou soupravou bicích. Na novém albu se je navíc snaží přehlušit i velký symfonický orchestr. Andrew se konceptu pozitivního metalu držel i na albech The Wolf (2003) a Close Calls with Brick Walls (2006). Potom bylo všude už moc párty a lidem se to už možná začínalo trochu přejídat (jemu samotnému ne, Andrew je samozřejmě připraven na párty naprosto kdykoliv).

To nadšení pro jakoukoliv věc, kterou dělá, dokáže udělat i z naprosto šílených kroků hotový diamant.

Andrew tedy zkusil něco úplně jiného a 55 Cadillac z roku 2009 bylo albem, kde si Andrew W.K. sedl k piánu a začal improvizovat, zatímco při hraní myslel na své auto. Je to zkrátka tak trochu impulzivní cvok, který dělá, co ho zrovna napadne, i když to nedává příliš velký smysl, ale to nadšení pro jakoukoliv věc, kterou dělá, dokáže udělat i z naprosto šílených kroků hotový diamant.

Po albu cover songů, které Andrew nahrál pro japonské gundam anime a společnost Capcom Gundam Rock (tento další šílený krok v jeho kariéře se uskutečnil v roce 2009), si dal Andrew pauzu od nahrávání a rozjížděl v New Yorku svůj hudební klub Santos Party House. Konečně tak měl Andrew W.K. to správné místo k párty. V roce 2016 se ale klub zavřel kvůli tomu, že se zde pořádal festival, který údajně podporoval různé neo-nacistické kapely a jeho pověst tak byla navždy poškozena.

Hudba je to, pro co žit!

Andrewovi to ale náladu vůbec nezkazilo a do nahrávání i produkování alba po dlouhé době se pustil s jeho vlastním nadšením a obzvláště s chutí. Šestnácti písňová a 52 minutová pozitivní raketová tryska začne krátkým intrem. Velkolepým orchestrem poletuje tiché opakované šeptání elektronického hlasu: “Party, Party!” Zkrátka Andrew je zpět a s ním i jeho posedlost párty.

Otevírací píseň je parádní. Ozve se řev a Andrew s kapelou začnou vzdávat hold hudbě jako takové.

“Music makes life worth living,
music is worth living for!”

(“Díky hudbě život stojí za to žít / Hudba je to, pro co žit!”) řve z plných plic za podpory dalších ze své kapely.

Andrew W.K. je popravdě strašný “kýčař”, na rozdíl od jiných to ale není z důvodů chybějícího talentu nebo oblbovacího komerčního kalkulu, ale protože vždycky dělá absolutně vše s tak obrovskou vervou. Jakmile si představím Andrewa, jak si dává čaj a vymačkává do něj citron, připadá mi, že to musí dělat s takovou chutí, že ho nakonec vymáčkne celý, dokud nezbude jen dužina.

Text je jednoduchý, ale skrývá v sobě ve skutečnosti daleko více než různé namyšlené kapely nezávislého rocku, které se tváří, jakoby snědly všechnu moudrost světa, ale vlastně nemají kromě umělecké pózy vůbec, co říct. A tak, když se Andrew rozhodl udělat píseň o tom, jak je hudba skvělá, je to v kombinaci s jeho elánem, jeden z těch nejvíce zapamatovatelných momentů, které můžete zažít jako posluchači široko daleko.

“Music Is Worth Living For” je kromě netradičního textu pořád docela klasicky power-metalová, “Ever Again” je oproti tomu už trochu jiná, začíná hromadním vzvoláváním a skrze sloku, kdy Andrew ztiší hlas, zní jakoby byla prokládána korejským K-Popem. V grandiozním refrénu už je to pak opět trochu více tradičnější metal.

Porozumět životu, je porozumět párty

Přes tyto dva silné singly album pokračuje nadále silně, jak jen může. Jestliže “Ever Again” po úvodním epickém chvalozpěvu na hudbu místy trochu zpomalilo a i zvážnělo (“I’ll admit there were times I was terrified / I honestly thought I wouldn’t survive,” “Připouštím, že byly časy, kdy jse se bál / Upřímně jsem se bál, že nepřežiju”), na punkové “I Don’t Know Anything” Andrew s kapelou opět zrychlí na ďábelské tempo.

“I don’t know the truth
I don’t know the way,”

(“Neznám pravdu / Neznám cestu,”) zpívá do zběsile uhánějících bicích a dodává: “Yeah, but that’s alright/ That’s OK.” (“Ale to je v pořádku / To je OK.”)

Člověk by nečekal, že zrovna v tomhle párty metalu najde takové moudra.

Celá podstata filozofie, kterou Andrew skrze album šíří, spočívá ve smíření se s některými věcmi. Na “I Don’t Know Anythin” se smiřuje s úzkostí toho, že většina z nás jsme jen malí mravenci, kteří ve skutečnosti nic neví. Na mluvené stopě “The Feeling of Being Alive“ se smiřuje se špatnými pocity a životními problémy obecně. Člověk by nečekal, že zrovna v tomhle párty metalu najde takové moudra a marně může vzpomínat, kdy naposledy slyšel na hudebním albu něco tak inspirativního a vtipného zároveň.

Celý proslov na této stopě je skvělý a jde o to poslechnout si ho celý. Když se to shrne, Andrew v něm mluví o tom, že pokud se vám někdy zdá, že je s vámi nebo s vašim životem něco špatně, neměl by z toho člověk mít deprese, protože i temné chvilky jsou součástí života a vlastně i důkazem toho, že člověk žije život naplno.

“Life is very intense
But that doesn’t mean it’s bad
Understanding this
Is what partying’s all about,”

(“Život je velice intenzivní / Ale to neznamená, že je špatný / Porozumě tomuhle / je to, o čem jsou párty.”)

Po proslovu síla alba přece jen trochu vyprchá a následuje trochu slabší část alba. “The Party Never Dies”, “Party Mindset” a “Keep On Going” už jsou trochu utahané a připomínají spíše moment párty, když jdou už všichni domů a vy zůstáváte v poloprázdné místnosti už jen s pár unavenými kamarády. Stejně ale máte takový zvláštní klid v duši z povedeného večera a setkání s ostaními a úplně stejný vám přivodí i tyto písně.

Po druhém proslovu Andrewa, kde říká, že temnota není nepřítel, protože by bez ní život nebyl kompletní, že temnota je ve skutečnosti jen světlo, které vrhá stín — jaká skvělá metafora, ten Andrew je génius! — a měli bychom se naučit i pařit s našimi Démony, ne se jich bát, přijde další pozitivní smršť “The Devil’s On Your Side”:

“You thought it’d be
An easy trip
But I took you for a ride.”

(“Myslelas, že to bude lehká cesta / ale pak jsem tě vzal na projížďku já.”)

“Break The Curse” je asi jediná píseň se skutečně temným zvukem. Jako všechno, i tahle píseň má pozitivní rozuzlení. Když však Andrew W.K. zpívá o prolomení prokletí, s čarodějnými tématy, hlubokými vokály a nízko podladěnými mohutnými kytarami, připomíná daleko více kořeny tohoto žánru tak, jak je zasadil do země Tony Iommi a Black Sabbath.

Skoro přesně v polovině jakoby píseň prolomila temnotu, zazní světlejší kytara, ozvou se velké filmové smyčcové aranže, chorály, vokalisté začnou zpívat falsetta. Skrze mraky najednou projde světlo a vše už mnohem více připomíná zase zbytek alba. Podobně cinematická, jako závěr této písně, je také i o píseň dál “Beyond Oblivion”.

Jestliže byla “Music Is Worth Living For” óda na hudbu, “Total Freedom” je óda na svobodu a je snad ještě intenzivnější než otevírací píseň. Gejzír pozitivní energie zaplavují oktávové riffy kytary a vysoká zpěvákova fistule. Jeden z nejlepších momentů alba.

“Beyond Oblivion” s další záplavou velkolepých orchestrů dodá druhé polovině alba ještě více dramatičnost, kterou jakoby chtěla vyvážit ten poměr, když první polovina alba byla mnohdy až humorná. Momenty, kdy se Andrew snaží být vážný nebaví tolik, ale pořád je to slušně zvládnutý heavy metal.

Ještě do třetice pak dodá Andrew životní rady mluveným slovem a když už to vypadá, že album nemůže po tak obrovské smršti skončit epicky, “You’re Not Alone” je ideální píseň pro pomyslné titulky tohoto inspirativního metalového velkofilmu.

Andrew W.K. – You’re Not Alone

Vydáno: 5. 3. 2018
Délka: 52:32
Žánr: Alternativní Metal, Hard Rock, Heavy Metal, Power Metal
Rozhodně musíte slyšet: 2. Music Is Worth Living For, 3. Ever Again, 5. The Feeling of Being Alive, 9. Keep on Going, 11. The Devil’s on Your Side, 12. Break the Curse, 13. Total Freedom

Andrew W.K. – You’re Not Alone
Uživatelé hodnotí 4/5 (1 recenzí)
5 1

  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

Recenze | Novinky: Marpo vydal zvláštní album Dead Man Walking, které mění styly jako na běžícím páse. Kdyby nic jiného, alespoň se nedá odzívat

Marpo může být sám na sebe právem hrdý. Dokázal se díky píli a talentu dostat z nuly na vrchol. Všechno dokázal bez nějaké velké podpory bulváru, rádií nebo nahrávacích společností. Dělal si to podle sebe. V květnu má velký koncert v O2 aréně a jak to tak zatím podle prodeje vstupenek vypadá, že tam bude mít prázdno, rozhodně nehrozí. Jeho nové album Dead Man Walking je tak pozvánkou do O2 arény a Marpo se snaží za každou cenu ukázat, že jeho hudba je nyní obrovská a může dál pokračovat na Eden, Letňany nebo Strahov, jak sám na Dead Man Walking zpívá.

Asi je hloupé radit někomu, kdo vyprodá O2 arénu. Chápu. Pokud byste se ale někdy náhodou chystali utratit milion korun za nahrávání alba, možná by bylo dobré udělat sem tam krok dozadu, podívat se na to, co vlastně vytváříte z větší perspektivy, a metaforou řečeno začít vylepšovat obraz předtím než začnete přidávat další a další tahy štětcem. Na 10 albu Marpa (Otakara Petřiny) je toho hodně dobrého a pak taky hodně špatného a obojí se střídá neuvěřitelně rychle. Buď Marpo prostě neměl představu o nějaké koncepci alba a nebo mu to bylo jedno a chtěl si vyzkoušet různé věci nehledě na to, jak to nakonec bude znít.

Foto Marpo a TroubleGang k albu Dead Man Walking
Marpo a jeho TroubleGang

U většiny alb je to tak, že milujete a nenávidíte (a něco mezi tím) celé jednotlivé písně. Dead Man Walking je vzácný typ alba, kdy se vám u většiny písní stane, že si chvíli říkáte: „Páni, tohle je fakt dobrý” a za deset vteřin máte tíživé nutkání píseň přeskočit, protože už se to nedá poslouchat.

Jak inspirovala Marpa jeho epizoda bubeníka v Chinaski?

Marpo nedávno dostal vyhazov z Chinaski spolu s větší polovinou kapely. Jestli mu jeho účinkování v jedné z nejvíce populárních kapel v ČR uškodilo nebo ne, zvláště s ohledem na aktuální album, není lehké určit. Rozhodně mu to pomohlo k tomu, aby se jméno Marpo stalo větším.

Nějaký průnik fanouškovských základen Chinaski a Marpa asi nehrozí, účinkováním zde ale na sebe namířil reflektory, najednou byl součástí velké kapely, která jako jedna z mála v ČR může mít prostředky jako zahraniční umělci a mohl třeba od Chinaski odkoukat to, jak funguje hudební marketing, vyzkoušet si nahrávání ve velkých studiích a v neposlední řadě získal řadu kontaktů, díky kterým mohl tohle album nahrávat ve Velké Británii.

Marpo se dohodl s producentem Clintem Murphym, který minule nahrával Chinaski a nyní ho lákalo zkusit si něco více hip hopového.

Mezi vedlejší účinky Marpovy kariérní epizody bubeníka v Chinaski patří jeho nutkavý pocit, který ho nutil nutně přenést do své hudby i něco, co se od Chinaski naučil po hudební stránce. Marpo sám řekl, že se ve spojení s hudebníky TroubleGang, cítí už spíše jako rocková kapela než raper. Marpo se vydal směrem rapu s rockovou kapelou. S tím sice už koketoval v minulosti, teď se do toho ale ponořil naplno.

Když se raper najednou vydá směrem k rap rocku nebo rap metalu, je to už samo o sobě dost problematické, protože tenhle žánr již vyplodil tolik různých hudebních kýčů a neustále opakovaných postupů, že nemá vůbec dobrou reputaci.

Připomíná to takový ten meme obrázek, kde jede chlapec na kole a spadne z něj, jakmile si sám strčí mezi špice předního kola klacek.

Někteří nejznámější zástupci tohoto žánru jako Limp Bizkit nebo ve své době Kid Rock, tomuto podžánru udělali tak špatnou reklamu, že je celý tento žánr ještě dneska jedním z největších terčů posměchu na hudební scéně. Mnoha kapelám a zpěvákům tohoto žánru bylo ve zlatých časech na konci 90. let a v začátcích 21. století vcelku jedno, co dělají a jakou to mělo formu. Chtěli hlavně bavit lidi. Tento žánr tak často odděloval ty, kteří chtěli od hudby jenom show a ty, kteří chtěli aby obsahovala i něco jako umění.

Hrát rap rock v roce 2018 taky nedává žádný velký smysl, když ho ve světě drží v umělém spánku už jen nostalgie na krátkou dobu slávy tohoto žánru. I velcí zahraniční rapeři, kdyby se rozhodli, že si pořídí kapelu a začnou hrát rap rock, by se tím nejspíše vyřídili takovým způsobem, že by se z toho nevzpamatovali ještě dalších několik let. A to mají k dispozici neomezené množství producentů a skladatelů. Trendy v rapové hudbě totiž směřují úplně jinam.

Jižanský Rap Rock, vidlácký Country Rap, Pop Rap a Chinaski Rap. Čert aby se v tom vyznal!

Připomíná to takový ten meme obrázek, kde jede chlapec na kole a spadne z něj, jakmile si sám strčí mezi špice předního kola klacek. Když se to tak vezme, Dead Man Walking vlastně mohlo skončit ještě daleko větším fiaskem a Marpo s TroubleGangem si s těžkou překážkovou dráhu, kterou si sami postavili, zvládli poradit vlastně ještě docela dobře. Zvlášť když k tomu ještě přičteme, že nejenže je mnoho písní rap rock, ale i nějaký vidlácký Country Rap, Southern-Blues-Rock Rap, Pop-Rock Rap ve stylu Chinaski nebo Pop-Rap ve stylu ATMO music.

Rozezní se dunění, ozve se akustická i elektrický kytara s tóny amerického jihu, někde v dáli nad skalami zařve dravý pták. Marpův velkofilm s tučným rozpočtem začíná. Marpo přichází do nového alba jako westernový hrdina a začíná za zvuku netradičního rapového pozadí vzpomínat na účinkování v Chinaski.

„V kapele šesti lidí míchá se šest set vizí.”

vysvětluje Marpo hromadný odchod členů z Chinaski. „Po smrti Hrocha to bejvalo ryzí, teď je to bussines, my jsme si tak cizí!” dodává hned za chvíli.

Refrén první písně je zrovna světlá výjimka, kdy se vcelku povedl. Píseň poslouží skvěle jako rozjíždějící píseň díky své parádní instrumentaci a produkci, kterou uvede Marpo posluchače do napětí a velkých očekávání, co bude pak.

“Motel 6” začíná rovněž slibně. Znovu se rozezní brnkání kytary a Marpo nadále umocňuje v posluchači napětí, co bude následovat. Zazní třeba: „Při patečním večeru v rozbitým ‘chevy’ / Na Cortez Boulevard člověk zas spěchá.” Je z toho cítit Amerika a drzost zkoušet něco nového. Že by se to Marpovi skutečně povedlo a dokázal nahrát skvělé kytarové rapové album? Atmosféra písně je skvělá. A pak puff! Nic. Jako bublina píseň praskne a zůstane z ní jen pár mýdlových kapek na chodníku. Obrovské napětí se přehoupne do refrénu znějícím jako nějaká píseň Linkin Park, která se nevešla na album a refrén je zakončen snad tím největším klišé české hudební scény, jaké existuje.

Co tahle věta vůbec znamená, že jí jsme nuceni poslouchat neustále dokola? Když zadáte “Je to v nás” do Googlu, jako první vám vyjedou výsledky z písní těchto interpretů: Poutníci, Argema, Don Čičo a Julián Záhorovský. To asi mluví za vše a nic nezmění to, že to Marpo modifikoval na „Je to v každým z nás”.

Kdyby se písně na albu vždycky ustřihly před refrénem, bylo by z toho možná lepší album, než je nyní.

Nevěřím, že je Marpo na úrovni interpretů výše zmíněných, ale stejně jako z celého alba, je z této části refrénu znát, že Marpo chce za každou cenu zvětšit své jméno. Bohužel to ale dělá pomocí ne moc chytrého kalkulování s tím, co by se asi tak mohlo zalíbit lidem, kteří si jeho a TroubelGang příště zajdou poslechnout na nějaký z festivalových Majálesů, pokud tam nepřijede Krajčo s Kryštofem.

Kdyby se písně na albu vždycky ustřihly před refrénem, bylo by z toho možná lepší album než je nyní. “Dead Man Walking” totiž zase začíná perfektně. Začne se brblajícím vidlákem, pak zazní opět jižanská country kytara a Marpo poprvé předvede ostřejší rap a s různými “prrra” triky a zase to chytne něco, čemu se říká v hip hopu pořádný “flow”. S divným country rapovým refrénem o flašce Henessy však píseň zase hezky rychle splaskne. No a aby té proměnlivosti nebylo málo, pak přijde pořádně živelný nu-metalový kytarový riff, který zase navrátí energii zpět.

No a tady to máte tak nějak v kostce. Aby se v tom čert vyznal. Album začne jižanským country, přejede přes ostrý rap jako z amerického východního pobřeží k táborákovému country refrénu, vrátí se zase zpět k rapu a pak na konci přejde do nu-metalu. Prostě šílenost bez jakékoliv koncepce. Někdy je to legrace, někdy je to super, někdy je to otrava.

Marpo jako šampion UFC Conor McGregor, záchranář manželství i starostlivý otec

Na “Conor McGregor” nás Marpo netrápí se svými refrény, tentokrát mu ale poprvé přestane fungovat rap, když přijde s až moc typickým hrozením pěstí. Rapové částí jako: „Říkej mi Conore, říkej mi Manny / Řikej mi Floyde, rozhejbu stěny / Vidim ty anděly stejně jak Lenny,” přeruší drsňácké: „My jsme tu naběhli převzít ten shit!” Wow! Co na to říct? Asi raději nic.

Nutno uznat, že “Kruh”, kde se objevuje v refrénu ona již dříve zmiňovaná Lenny, funguje v refrénu líp než úvodní tři písně a poprvé se dá říct, že je refrén zábavnější než jiné části písně. Po tentokrát vleklé a unavené sloce si ukradne v refrénu píseň se svým na míle rozpoznatelným nakřáplým hlasem kdo jiný než Lenny. Se svým zvýrazňováním některých slabik (ano, část “Wake up in the morning”) je to sice až nepříjemně nakažlivé, konečně to ale pasuje do průběhu písně a i když je refrén zpíván anglicky, přechod ze sloky je pořád velice plynulý. Píseň má určitě parametr stát se hitem. Jsou v ní emoce a Marpo do ní otiskuje vztahové problémy se ženou.

Píseň “Potlesk” s Kalim, který odvede na Dead Man Walking slušnou práci, slouží jako takový klidnější přechod mezi více ambiciozními písněmi, je ale přitom daleko více konzistentní než jakákoliv píseň široko daleko. Refrén taky ujde (další vzácná chvíle) a píseň patří mezi ty světlé momenty alba.

Už jsme tady měli vyhrožovací rap, nebylo by to ale asi pravé české hip hopové album bez ukřivděného rapu.

Náš premiér v demisi se nedávno nechal slyšet, že prý bere homeopatika na křivdu. I zahraniční rapeři si často postěžují, ti čeští by ale potřebovali dodávky homeopatik na křivdu vozit v kamionech. Marpo si stěžuje na to, že ho každý kopíruje, že prý když udělaj Wembley, udělaj ho ostatní taky, později si zase stěžuje na to, že O2 Arénu udělá po nich taky hodně troubů. Co tím chtěl Marpo říct? Rok po Marpovi bude v O2 Aréně Elton John. Možná by mu mohl zavolat a seřvat ho, proč ho kopíruje, že O2 Aréna byl jeho nápad.

Po třech minutách utrpění příjde ale parádní přechod a to je důvod, proč si tohle album zaslouží nenávidět i milovat. Do té doby slabá píseň je zapomenuta, je tu pořádně temný rap, který musí patřit k tomu nejlepšímu, co u nás vzniklo. Tedy chvíli do té doby než přijde reggae refrén a jsme zase tam, kde jsme byli.

“17” — to je Marpo ve full Chinaski módu. Proč raději nevydal a nenazpíval tuhle píseň na posledním albu Chinaski? Odstavit Malátného na malou chvíli od mikrofonu by po těch letech na scéně nebylo vůbec na škodu. Tahle píseň by do repertoáru zapadla a pořádně by ho oživila. Na Marpovo album se ale tenhle přesládlý popík nehodí. Když už nic, píseň je alespoň upřímná a na rozdíl od některých klučičích hrození pěstí na jiných místech alba i textově vyspělá.

Když Marpo rýpe do ostatních, je to větší zábava než když se soustředí na sebe

“Je to tak dávno” je další z povedenějších momentů alba. Není to žádná horská dráha jako mnoho jiných písní, jede si místo toho pořád to svoje od začátku do konce a kapela s Marpem přesně ví, co chce nahrát. Připomíná to kapely jako Three Days Grace nebo Papa Roach, jen s trochou hip hopu navíc.

Skvěle to i pokračuje. “Synové anarchie” dává vzpomenout na trefnou a vtipnou Marpovu kritiku českého showbyznysu a českých celebrit — píseň “Hollywood” z alba Riot (2013). Typický jižanský kytarový motiv baví, stejně jako kritizující Marpo. Refrén bohužel opět hodně připomene slabší odvar z Linkin Park a opět je slabší součástí písně.

„K čemu je bulvár?
K čemu jsou média?”

připomíná Marpo, že se dostal na vrchol jinak než poskytováním rozhovorů v Top Star magazínu a při jeho cestu na vrchol si zachoval svou hrdost. Když Marpo takhle věci pojmenuje a třeba si i rýpne do Ortelu („Fašouni dotávaj ceny”), je to daleko zábavnější než většina alba.

“Řeka” je nejhorší písní alba. Opět je tu mnoho ufňukaného ukřivděného rapu („Proč vám to vadí, že jsme tak nahoře?”) a ačkoliv ještě před chvíli Marpo roztahoval ramena a hrdě prohlašoval, že Marpo a TroubleGang nejsou žádné “Šrouby a Matice”, teď přesně jako Mandrage zní. Na písni “Dopis” se asi Marpo nechal inspirovat různými oblíbenými hip hopovými boybandy typu ATMO music a Poetika a podle toho to taky zní.

Guláš by ještě nebyl kompletní bez Rytmuse. Najednou jakoby bylo zapomenuto vše, co album do této chvíle bylo a Rytmus si začne na “Podle sebe” rapovat skutečně doslova podle sebe.

To, co ale Rytmus rapuje se naštěstí shoduje i s Marpovým příběhem a to ostatně bylo i cílem.

Nejvyšší čas tohle album nechat být, protože začínám už sám od sebe psát v rýmech.

Marpo – Dead Man Walking

Vydáno: 5. 3. 2018
Délka: 46 min.
Žánr: Rap Rock, Pop Rap, Alternative Rap, Rap, Country Rap
Rozhodně musíte slyšet: 1. Demons, 6. Potlesk, 9. Je to tak dávno, 10. Synové anarchie

Marpo – Dead Man Walking
Uživatelé hodnotí 3/5 (1 recenzí)
5 1

  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat

25 nejprodávanějších alb všech dob:
18. místo
Adele – 21 (2011)

V době, kdy už to vypadalo, že se přestala hudba definitivně kupovat ve velkém, přišel šok v podobě alba 21 od rodačky z Tottanhamu Adele Adkins. V té době se na posluchače rádií valila vlna sexuálně provokativního popu zpěvaček jako Kesha, Rihanna, Lady Gaga nebo Katy Perry. Je přirozené, že mainstream potřeboval někoho, kdo tohle vyváží. Lidé hledali více klidu, méně elektroniky, skutečný hlasový talent bez studiových úprav. Jako by na ní všichni čekali…

Nenápadná, trochu obtloustlá anglická zpěvačka Adele Adkins se zjevem i chováním nezvyklým velkým popovým hvězdám, se zkrátka objevila ve správný čas na správném místě. Bylo by ale hloupé si myslet, že by Adele nezaujala posluchače před deseti lety a nebo nyní. Možná by to jen nemělo takový efekt, kterému pomohl stav hudby v roce 2011, kdy se konal jakýsi přerod mezi dnešní post-mainstreamovou dobou.

Stačí se jen podívat, jak se tehdejší velké dámy mainstreamového popu jako Kesha, Rihanna, Lady Gaga nebo Katy Perry, změnily. Koho by napadlo, že Lady Gaga i Rihanna budou zkoušet ve své hudbě takhle experimentovat jako nyní, že Kesha bude nahrávat písničky s Eagles of Death Metal a druhý nejúspěšnější singl z nového alba Katy Perry bude drzý house s bizarním zvukem?

Foto Adele k albu 21
Foto Adele z roku 2009

Ačkoliv se v posledních pěti letech nahrávací společnosti snaží seč jim síly stačí, moc se jim podobné ženské hvězdy vytvořit nedaří a říká to dost o rozdrobeném stavu dnešní hudební scény. V roce 2011 ještě hudba natolik rozdrobená nebyla a hodně baví pohled na to, jaká nahrávací společnost stála tehdy za Adele, když pak vytřela zrak těmto velkým americkým ženám popu.

Londýnské XL Records sice není žádné malé nezávislé hudební vydavatelství, stejně je to ale vtipné, že do té doby byly největšími taháky této společnosti sice obrovské ikony, ale ikony alternativní hudby. Radiohead, Sigur Rós, White Stripes (a sólově Jack White) a mnoho dalších. Přesto se téhle společnosti podařilo vypálit rybník velkým popovým hvězdám mainstreamu, protože konečně našli tu svou hvězdu, která se navíc i hodila k ostatním zástupcům firmy.

Všichni zpěvaččini muži: legendární americký producent, frontman One Republic i zapomenutý zpěvák rockového hitu devadesátek

Základ úspěchu pro úspěšné popové album je mít za sebou dobrý tým skladatelů a producentů. Ostatní zpěvačky se v té době obracely hlavně k odborníkům na elektronickou taneční hudbu a dance popovými hitmakery typu Max Martin. Adele potřebovala producenty a skladatele, kteří dokážou skládat hudbu německou terminologií řečeno více “natürlich” a přitom populární a soudobou. Po tom, co ukázala své obrovské hlasové kvality na debutovém albu 19 (obdržela i Grammy za nejlepší ženský vokální hlasový výkon), si mohla vybírat mezi těmi nejlepšími.

Nabídku na spolupráci přijal Paul Epworth, který měl za sebou práci s alternativními kapelami jako Primal Scream nebo Bloc Party, ale i s více populárními interprety jako Kate Nash a Cee Loo Green. Další klíčovou postavou byl Jim Abbiss, jenž objevil Adele už před vydáním debutu a předtím taky pomohl na výslunní Kasabian, Björk nebo Massive Attack.

Složení hlavních mužů stojících za klíčovou deskou Adele připomíná vyváženě namíchaný koktejl a lepší lidi snad ani mít k dispozici nemohla. Pokud by se totiž Abbiss a Epworth zdáli sice jako zkušení borci, ale jako málo schopní k vytvoření obrovského popového alba, přidali ještě další tři. Frontman One Republic Ryan Tedder napsal už několik obrovských světových hitů buď pro vlastní kapelu (“Apologize”) nebo třeba pro Leonu Lewis (“Bleeding Love”) nebo třeba pro Beyoncé (“Hallo”).

Pokud by to bylo ještě málo, přidal se legendární producent Rick Rubin.

Mezi hlavními muži Adele tady pak je ještě jedno jméno, které bylo možná nejvíce překvapivé ze všech, ale též z něho vznikl jeden skvělý příběh.

Dan Wilson je bývalý zpěvák kapely Semisonic, která se v 90. letech proslavila hlavně v USA hitem “Closing Time”, někdy okolo začátku druhého desetiletí nového století ale o hudbu jeho kapely ani o jeho sólovou tvorbu, už kromě nostalgických vzpomínek na jeho nejslavnější píseň, nikdo moc nestál. Dan Wilson byl takovým typickým nešťastníkem, který se jednou na chvíli dotkl slávy, ale moc dlouho se neudržel a nyní se živil jako songwriter druhé kategorie.

Jakoby ale Dan Wilson, který již spolupracoval s několika americkými písničkáři, kapelami i country zpěváky, tvořil tu poslední nutnou součást k tomu, aby Adele dokázala zaujmout naplno nejen britské, ale i Americké publikum. Nandal to taky všem, kdo tvrdili, že za svůj život dokázal napsat jenom jednu jedinou odrhovačku na čtyři akordy, která se svezla na tehdejší vlně popularity kytarové hudby a že tento jeho jediný hit, ze kterého dodnes žije a může díky němu pracovat jako žoldák — skladatel ne moc úspěšných vyplňovacích písní pro alba jiných zpěváků a zpěvaček –, nebyl žádnou náhodou a štěstím na dobu, ale produktem jeho skutečného talentu.

Nakonec to byla totiž píseň, kterou on napsal s Adele Wilson, která byla vůbec nejúspěšnější z alb 21.

Album snad nešlo zahájit lépe, “Don’t You Remeber” se ale pak sama zabíjí produkcí na úrovni levných “latino” hitů z telenovel

Album ale začíná písní, kterou s Adele napsal Paul Epworth a Adele přinesla ze svého života hlavní téma celého alba: rozchod. Vztahové drama začne velkolepou písní “Rolling in the Deep”.

Dnes po 7 letech od vydání již můžeme říct, že je to legendární a ikonická píseň. Je to řvaní “Nas*r si!” se slzami na krajíčku, ale s obrovskou odhodlaností a s ohromnou vnitřní silou. Z písně je slyšet naštvanost a zklamání. Skvělé gospelové vokály dodávají písni pradávnou temnotu, ale v písni je taky odvaha a úleva z vyřčeného. Má to v sobě atmosféru její rodné deštivé Anglie.

Na první písni tvořily základní kostru písně bicí, které hnaly píseň dopředu a gospelové vokály. Stejné je to na druhé “Rumour Has It”. Bubeník začne doslova mlátit do blán bubnů a s vokalistkami se svým “whooo”, je ve vzduchu cítit bojová atmosféra, jako kdyby každou chvíli měla vypuknout bitva.

“Bless your soul, you’ve got your head in the clouds,
She made a fool out of you and boy she’s bringing you down,”

(“Požehnej tvé duši, máš hlavu v oblacích, / dělá z tebe blázna a hochu, táhne tě dolů,”)

začne naštvaně zvyšovat hlas Adele. Chytlavou píseň se stylovým beatem bubnů, která je nejspíše o nereálných vztahových očekávání, přeruší z ostrého tempa nečekaně pomalá mezihra, která píseň ještě zvětší a udělá jí ještě více velkolepou. Druhá píseň napsaná frontmanem One Republic je krásná balada “Turning Tables”.

Pokud byly první dvě písně odhodlané, “Turning Tables” je melodramatická, vznešená svou instrumentací tvořenou pouze piánem se symfonickým orchestrem a je černobílá stejně jako obal alba.

Album snad nešlo začít lepšími třemi písněmi.

Následuje první píseň napsána Adele s Danem Wilsonem a produkována Rickem Rubinem. Produkce je bohužel nečekaně přízemní, nudná a oproti prvním písním, které táhl dopředu gospel, soul a klasická hudba, se na kombinaci akustických a elektrických kytar postavená “Don’t You Remeber”, příliš liší a dosavadní průběh alba nepříliš ohleduplně naruší.

Ačkoliv je “Don’t You Remeber” nápadem dobrá píseň, díky překvapivě slabé Rubinově produkci, díky které zní jako nějaký levný latinskoamerický popový hit použitý jako úvodní znělka pro telenovely, je nakonec po nekompromisní úvodní části, slabším kouskem alba.

Zvláštní nákaza latinskoamerickými vlivy. Prostý producentský omyl nebo geniální komerční tah?

Kdyby se měla “Set Fire to the Rain” popsat nejlépe jedním slovním spojením, mělo by to být: vodopád emocí.

Ricku Rubinovi se alespoň podařilo kýčovitým zvukem dosáhnout vypuštění páry před klíčovým dramatickým momentem alba a další z velké trojice písní tohoto alba. “Set Fire to the Rain” napsal s Adele Fraser T Smith, který už měl za sebou taky pár hitů, ale ten největší byl velký letní hit Taio Cruze “Break Your Heart”. Fraser T Smith tak ukázal, že je všestranným skladatelem a dokáže napsat jak bombastický letní sexy disko hit, tak důstojnou a dospělou píseň, která pak měla úplně stejný úspěch u posluchačů. “Set Fire to the Rain” stejně zná každý, takže netřeba jí dlouze popisovat, kdyby se ale měla “Set Fire to the Rain” popsat nejlépe jedním slovním spojením, mělo by to být: vodopád emocí.

Některé písně — byť třeba nejsou špatné a mají své kouzlo –, budou znít vedle těch hlavních hitů jako trpaslíci vedle obrů.

Trojice “He Won’t Go”, “Take it All” a “I’ll Be Waiting” nestačí úplně držet krok s těmi nejlepšími kousky z alba a tahle část je jednoznačně nejslabší. Zvláště ta první ze jmenovaných je píseň docela nudná a nezajímavá. Ono, když tu máte písně jako “Rolling in the Deep”, je jasné, že se s nimi krok drží špatně a některé písně — byť třeba nejsou špatné a mají své kouzlo –, budou znít vedle těch hlavních hitů jako trpaslíci vedle obrů.

Pak ale následuje “One and Only” a velkolepá jízda pokračuje. Rubinova produkce je opět trochu přízemní, jakoby si až moc uvědomoval, že musí nahrát album dostupné širokým masám. Hlasový výkon Adele je naštěstí opět tak skvělý, že si stejně píseň jako tradičně zase ukradne jen pro sebe a tentokrát planá produkce ani moc nevadí.

Nemůžu si pomoci, ale ani na další písni Rick Rubin úplně album nevylepšil svým přispěním. Tady se totiž naplno odhalilo, že chtěl skutečně toto album posunout někam k latinskoamerické hudbě.

Původně píseň The Cure “Lovesong” je stylizována do jakéhosi zvláštního spojení bossa novy. Zůstane navíc někde v půli cesty, takže je z toho cover The Cure, který je něco jako bossa nova ve stylu soudobého dospělého popu anglofonních zemí. Už jen podle slovního popisu to zní blbě, nemluvě o tom, že je to totálně mimo to, kam míří zbytek alba neprodukovaný Rubinem.

Že by tak zkušený bard Rick Rubin neodhadl správně, kam budou album posouvat ostatní producenti a nebo to byl naopak lišácký tah vzhledem k silnému potenciálu hudebního trhu v Jižní Americe?

To nejlepší nakonec

Tak jako tak, není všem dnům — nebo spíše písní na albu konec. Adele si na 21 totiž naštěstí nevystřílela své náboje hned v úvodu a díky vysokému počtu hitů mohla na samotný závěr nasadit singl, který se stal vůbec nejoblíbenějším ze všech.

V našich složitých životech, ve kterých se musíme i my potýkat s celou řadou problémů, je příjemné poslouchat někoho, kdo se s problémy dokáže vypořádat tak jako Adele.

Jedna z nejúspěšnějších piánových balad všech dob “Someone Like You” je protipólem k odhodlanému úvodu alba a je hořkým připuštěním: “Ano, chybíš mi a moje srdce bolí, přiznávám to.” Pořád to ale není o odevzdání a zoufalosti. Zpěvačka jakoby dodá nyní už nikoliv sebevědomě, ale zachmuřeně: “…ale nějak už se s tím dokážu poprat.”

Jakoby se děj alba posunul o několik měsíců nebo dokonce roků dopředu od začátku a zpěvačka zpívá:

“I heard that you’re settled down
That you found a girl and you’re married now
I heard that your dreams came true.”

Slovům písně každý dokonale rozumí a to je její největší krása. Adele do těchto slov dala celé své srdce a Dan Wilson jí je pomohl uspořádat, vytvořit k nim hudební obal.

Nejsou to žádné metafory a metonymie, ale zdrcující sdělení reality, kterou je nutné přijmout.

Přesně o tom je album 21 a přesně tohle je důvodem, proč si ho koupilo tolik lidí. Adele zpívá o problémech mezilidských vztahů, je to ale i album o řešení problémů obecně.

V našich složitých životech, ve kterých se musíme i my potýkat s celou řadou problémů, je příjemné poslouchat někoho, kdo se s problémy dokáže vypořádat tak jako Adele. Bez hromady smutku a naštvanosti to totiž občas v životě nejde a je to ostatně něco, co nás dělá lidmi. Důležité je ale umět se přes to dostat.

Dire Straits – Brothers In Arms

Vydáno: 24. leden 2011
Délka: 48:12
Žánry: Pop, Adult Pop, R&B, Soul
Rozhodně musíte slyšet: 1. Rolling in the Deep, 2. Rumour Has It, 3. Turning Tables, 5. Set Fire to the Rain, 9. One and Only, 11. Someone like You



  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

Slibné debuty mexického dua Mint Field s beznadějným a Public Access T.V. s typicky newyorskýcm zvukem; nečekaně šťavňaté, ale zároveň i z určitého pohledu suché album hardcorové kapely Turnstile, britští metaloví veteráni Salem, ambiciózní český power metal kapely Sebastien, zakládající člen Genesis Tony Banks tvořící klasické orchestrální kompozice za pomocí Českého národního symfonického orchestru, i živý ostravský koncert taky už veteránů, ale narozdíl od Salem čím dál více populárnější kapely Traktor.

Public Access T.V. nejsou zrovna originální, dar na chytlavé melodie ale mají obrovský

Public Access T.V. – Street Safari

Vydavatelství: Cinematic
Žánr: Alternative/Indie Rock, Pop Rock, New Wave
Hodnocení: 3.5/5.0

Hudební znalci asi poznají odkud v případě Public Access T.V. vane vítr. Jejich hudba totiž jakoby si přímo brala z toho nejlepšího, co z New Yorku za celou dobu historie moderní hudby, vyprodukoval. V Public Access T.V. jsou hodně slyšet hlavně Ramones a The Strokes. Public Access T.V. jakoby přímo střídali dva módy podle těchto dvou kapel. Písně jako “Your God of Mine” mají chytlavé popěvky, které okamžitě posluchače praští po tváři, jsou jakýmisi hybridy mezi Ramones a disko rockem. “Rough Boy” je přímo pořádně okaté kopírováním punkového zvuku i melodických stylů The Ramones.

Nemusíme ale nutně zůstávat jen u newyorské scény. Na konci alba jakoby oživili Public Access T.V. kus hudební duše Toma Pettyho. Na “Ain’t Too” a “Meltdown” jsou též Public Access T.V. jako Tom Petty, navíc mají i kousek “Heroes” Davida Bowieho a ještě k tomu všemu i kousek Bryane Adamse a dokonce snad i Wham! Hned první píseň “Safari (In My Head)” posouvá barevnost zvukové palety Public Acess T.V. asi nejvíce a když rozjede ty všechny tropické zvuky, vřeštění zvířat a nažhavené kytary s bicími ve stylu 80. let, vpraví posluchačům do po zimě zamrzlého mozku trochu toho vitamínu D. Že by se tady nechali Public Access T.V. inspirovat pro změnu The Beach Boys? Hřejivý surfařský rock na druhé “Shell No. 2” by tomu taky nasvědčoval. “Told You too Much” jsou zase Portugal the Man jako vyšití.

Public Access T.V. na svém debutu Street Safari originalitou každopádně zrovna neoplývají a jejich hudba ani trochu neobjevuje nové možnosti žánru a ani o píď ho nikam neposouvá. Co se týče zvukové stránky, produkce i stylizace hudby, je jisté, že vše již bylo někdy použito. Public Access T.V. ale docela zvládli převzít styly jiných kapel a je to až nečekaně zábavné poslouchat je, jak se snaží vymyslet něco ve stylu jiných umělců; jak se snaží jejich styly zamíchat a nebo i trochu nemotorně konečně předvést i něco, co zní jako Public Access T.V. a ne jen variace na jiné kapely (třeba píseň “Lost in the Game”). Public Access T.V. totiž mají dar na melodie a ty zvládají místy dokonce i tak, že by se mohli poměřovat i s “originály”.

Pro Turnstile platí netradiční pravidlo poslouchání hudby: čím míň, tím líp

Turnstile – Time & Space

Vydavatelství: Roadrunner Records
Žánr: Hardcore, Hardcore Punk
Hodnocení: 3.5/5.0

Kdo viděl velice autentický seriál The Wire (Špína Baltimoru), ví, že je tato marylandská metropole drsným místem. Možná i proto vzešlo z tohoto přístavního města s vysokou kriminalitou mnoho zajímavých a různorodých kapel a umělců. Pianistka a zpěvačka Tori Amos, legendární jazzová zpěvačka Billie Holiday, dream popové duo Beach House, punk rockoví All Time Low, skladatel Phillip Glass i rapper Rye Rye — ti všichni pocházejí z “Mobtownu” –, jak se tomuto městu přezdívá díky častým nepokojům a rabováním. Jak jste si možná všimli, žánr Turnstile zatím na silné hudební scéně tohoto města zatím nikdo nepokrývá. Turnstile na to ale mají ještě plno příležitostí. Před vydáním Time & Space za sebou mají jen jedno dlouhé album Nonstop Feeling (2015) a 3 alba krátká, ale dokázali na sebe díky své mladistvé energii docela dobře upoutat pozornost jak starších tak i mladších fanoušků tohoto žánru.

Jejich druhé album Time & Space produkované zkušeným producentem žánru Willem Yipem, je krátké (jen 25 minut), výrazné, impresionisticky přímé. K tomu ostatně pomohli i velice překvapiví hosté, kteří se objevují ke konci alba. Že se na jedné z nejvýraznějších písní alba “Moon” objevila zpěvačka Tina Halliday s rockové/power popové kapely Sheer Mag, to by možná ještě nebylo tak šokující, u písně “Right to Be” si ale raději přečtete dvakrát obsazení, protože se vám zrovna moc nechce věřit, že na písni Turnstile spolupracoval producent/skladatel elektronické hudby stojící třeba za “Lean On” Major Lazeru Diplo.

I toto dokazuje, že Turnstile nepatří zrovna mezi konzervativní zástupce žánru. Na Time & Space Turnstile a producent Willy Yip přidali různé pro hardcorové žánry netradiční prvky jako tleskání, geniálně použité piáno na “High Pressure”, přechody výtahové hudby nabízející uvolnění nahuštěné energie, krátká reggae meziskladba “Bomb” nebo shoegazové efekty kytar. Díky tomu by se album mělo poslouchat dobře i posluchačům, kteří běžně hardcorový žánr tolik neposlouchají. Bohužel, co mu nedělá příliš dobrou reklamu, je přílišná nezajímavost hlavních melodických a instrumentálních nápadů, a tak tyto netradiční vložky, které jí nedokážou prolomit, jsou občas bohužel jen nošením dříví do lesa.

V písních jako “Big Smile” proto taky vyznívají do prázdna skvělé výkony muzikantů, protože ačkoliv je instrumentace velice šťavnatá, v samotném obsahu jakoby se vůbec nebylo čeho chytit. Melodie jsou často docela předvídatelné, kytarové riffy jsou hlavně po delším čase poslouchání už moc únavné a těžkopádné. “Moon” pak narušuje linii písní tím, že se za mikrofon kromě vokálů na pozadí Tiny Halliday, postaví taky basák Franz Lyons. Skvělý otvírák alba s řevem:

Real thing I’m feeling,”

musí bavit každého a dokonce, i když slyšíme popový sborový refrén “whooo”, Turnstile se ho podaří zapracovat tak, aby nezněli příliš jako kapela, která se chce zaprodat komerčnímu zvuku.

Jakoby bylo Time & Space jedním z těch alb, které je lepší poslouchat méněkrát než vícekrát. Dokud jste totiž pohlceni v překvapivé šťavnatosti, odvážné produkci a zvukové barevnosti tohoto alba, poslouchá se druhé album Turnstile výborně. Jakmile album posloucháte již déle, začíná pomalu vysychat.

Výrazný žlutý obal s šedivou fotografií uprostřed nemohl vyjádřit album lépe a je sám o sobě vlastně recenzí alba.

Mint Field drtí posluchače svou bezvýchodnou náladou. Zaznamenané pocity jsou absolutní a skutečné

Mint Field – Pasar de las Luces

Vydavatelství: Innovative Leisure
Žánr: Dream Pop, Shoegaze, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Je to přesně, jako to zpíval John Lennon: “One thing you can’t hide – is when you’re crippled inside.”

Mint Field je mexické dream popové duo, ale kdyby sem tam nezpívali španělsky (jejich hudba je převážně instrumentálního rázu), člověk by snad řekl, že jsou spíše z Francie. Jakoby totiž v sobě měli kus povýšenosti, ležérního přístupu k životu a zároveň kousek jakéhosi okouzlující tajemna. Debut Mint Field je nezvykle pomalý, až skandálně odevzdaný, frustrující a beznadějný počin. Člověku se skoro až chce zvolat během té neuvěřitelně dlouhé hodiny a čtvrt: Tak krucinál trochu žijte! Vždyť jste mladí umělci a svět by vám měl ležet u nohou. Právě v tomhle je ale nějaká ta skrytá krása, která prosvítá skrze uměleckou povýšenost a nevážení si příležitosti.

Je to přesně, jako to zpíval John Lennon: “One thing you can’t hide – is when you’re crippled inside.” Kdyby album nebylo takové jaké je, nebylo by dostatečně autentické a to je něco, čeho si lze na tomto albu moc cenit. Mint Field totiž věříte úplně každý tón, který do alba nahráli a i když je nejlepší si po poslechu tohoto alba dát nějakého pořádně velkého panáka, abyste se z té beznadějné atmosféry, nervově nezhroutili, i když vám nepomůže ani umět španělsky, abyste vůbec občas vnímali slova zpěvačky; je to všechno, co je na albu zaznamenáno absolutní a skutečné.

Prostorné kytary lítající si někde vysoko v mracích úplně zapomínají na žití nějakého pozemského života a jejich odtržení od všeho hmotného je až děsivé. K tomu se přidává hlas zpěvačky, která zní jako na smrt nemocný anděl. Zvláštní poslech, který narušuje až těch pár vzácných momentů, kdy kapela zní přece jen pozvitivněji a živelněji (třeba jako na písni “Quiero Otoño de Nuevo”).

Ačkoliv jsou pro Mint Field nějaké struktury písní typu sloka-refrén-sloka tabu, všechen ten expresionismus pocházející z nějakých hodně hlubokých a zapomenutých částí duše, přece jen kapela třídí a servíruje je posluchači podle určitých pravidel — občas jen do dvou minut, většinou ale do minut daleko více — a hudba není nějak extrémně experimentální. Na to, jak ponurou a bezvýchodnou náladu má, by by se dokonce dala hudba označit i jako nakažlivá. Jakmile vás chytí, je pevná a nechce se vás tak snadno pustit.

Každý jsme rozdílní, nemyslím si ale, že by debut Mint Field Pasar de las Luces byl zrovna šťastnou volbou pro dobití baterek pro náročném sychravém a šedivém dni mezi zimou a jarem; umělecké zachycení pocitů tohoto alba je ale neoddiskutovatelné a velice skutečné.

Taky nešlo přehlédnout…

Salem – Attrition

Vydavatelství: Mystic Production/Dissonance Productions
Žánr: Heavy Metal
Hodnocení: 3.0/5.0

NWOBHM, neboli nová vlna britského heavy metalu, bylo hnutí, ve kterém se zrodili třeba Saxon, Judas Priest, Mötorhead nebo Iron Maiden a vedle nich i až do roku 2009 zapomenutá a spící skupina Salem (neplést s americkou ani izraelskou kapelou stejného jména). NWOBHM bylo hudební hnutí jedinečné zpěvem i instrumentací, která se odlišovala od žánrového standardu, když Lemmy Kilmister začal řvát do mikrofonu v punkovém stylu a Rob Halford zase divadelním zpěvem a některé kapely začaly přebírat punkový styl rytmu bicích. V roce 2018 Salem ale příliš jako stará/nová vlna britského metalu nezní. To spíše zní podobně jako kapely typu Deep Purple nebo Rainbow, které paradoxně představovaly protipól tohoto žánru.

Salem nebyli ve svém krátkém čase působení v letech 1979 až 1983 kapelou velkých rozměrů a za jejich krátké působení mohly hlavně změny členů. Netrvalo to dlouho, než si Salem usmyslili, že by to raději zkusili v nějakém jiném projektu. Těžko říct, co je dalo v roce 2009 znovu dohromady, za tu dobu jsou ale hodně pracovití a tohle je již jejich sedmé dlouhé album (a to vydali i 3 EP!).

Attrition má sice hodně daleko od dokonalého metalového alba, ale Salem jsou tak ostřílení muzikanti, že jejich sóla a riffy, stejně jako sborové refrény ve stylu 80. let na písni “Taking Control”, můžou zapůsobit na posluchače takovým způsobem, že poctivý heavy metal ze staré školy v srdci posluchače nakonec prostě zvítězí.

Sebastien – Act of Creation

Vydavatelství: Pride & Joy Music
Žánr: Heavy Metal, Power Metal, Symfonický metal
Hodnocení: české měřítko 3.5/5.0; světové měřítko: 3.0/5.0

Česká metalová kapela kapela Sebastien si díky svým dvěma albům již vybudovala slušné jméno, a tak na jejich další přírůstek Act of Creation čekají už i zahraniční fanoušci power a symfonického metalu. Úderná instrumentace a týmový duch kapely udělají své a na místní podmínky se podařilo kapele docela věrně vytvořit iluzi obrosvkého metalového alba s velkolepými chorály a orchestrem.

Ano, to slovo iluze není použito náhodou, protože ve srovnání s předními světovými kapelami tohoto žánru není produkce, zpěv George Raina, ani mix tak propracovaný — zvláště ty některé elektronické vložky jako ta na písni “Winner” působí hodně nemotorně –, na české poměry je ale třetí album Sebastien Act of Creation obdivuhodně odvážným a ambiciózním počinem.

Tony Banks – Five

Vydavatelství: BMG
Žánr: Klasická hudba
Hodnocení: 4.0/5.0

Před padesáti lety zakládající člen Genesis Tony Banks měnil dějiny moderní hudby, když byl v Británii s jeho kapelou jedním z lodivodů revolučního progresivního rocku. Nyní má před sebou těžký úkol a šanci stát se nejen legendou progresivního rocku, ale taky klasické hudby. Na Five mu s tímhle úkolem pomáhají dirigent Nick Ingman a Český národní symfonický orchestr a i oni výraznou měrou přispěli k povedenému albu, které se vůbec neřídí dobou, ale vznáší se s jeho krásnou a jemnou orchestrální instrumentací, kterou si rozhodně neužijí pouze příznivci klasické hudby, někde v univerzálním hudebním prostoru nad časovou linií.

Traktor – Prach a vzduch (Live)

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Hard Rock, Heavy metal
Hodnocení: 3.0/5.0

Pražská hard rocková kapela Traktor se soudě podle vzrůstající fanouškovské základny nenápadně propracovává mezi vůbec nejoblíbenější české kapely. Jejich hard rock v typicky českém provedení se stadiónovými refrény, dělá z kapely substituci pro ty, kterým se zdá, že Kabát už příliš změkl. V českém prostředí se uchytilo označení agrometal, které ve spojení s názvem kapely Traktor, je asi více než vystihující.

Je tak trochu ironické, ale asi taky příznačné, že si Traktor vybrali pro DVD a CD záznam zrovna koncert z ostravské Bonver arény. Místní lidská povaha holt hudbě Traktoru rozumí o něco více a to není v žádném případě myšleno jako urážka, vzhledem k tomu, že tento text vznikal jen pár stovek metrů od místa konání zaznamenaného koncertu.

Mimochodem: Píseň “Bludičky” by se mohla použít v reklamě na pravé nefalšované vesnické kalby. Člověk nad tím ohrne nos, i s notalgií vzpomíná zároveň 🙂 A asi o tomhle kapela Traktor je.

K hudbě Traktoru ale asi toto: pokud bych chtěl slyšet něco podobně oddechového, českého, ráznějšího a přitom melodického s velkými refrény, raději bych si poslechl třeba i ten Kabát. Ti se totiž nikdy nebrali příliš vážně, uvědomovali si vždycky své limity a Špalkovy texty s nadhledem jsou v mnohém ohledu výstižnější a dokonce i často bystřejší než texty Traktoru, kteří je berou vážně více než by bylo na jejich formu zdrávo. Pokud bych chtěl něco podobného, jen ještě tvrdšího, raději bych volil třeba Škwor.

Traktor ale dokázal přilákat lidi a lid Traktoru očividně rozumí po hudební i textové stránce (viz hala zpívající frustrovaný politický protest song “Defenestrace”), koncert měl výbornou atmosféru a energii, která se promítla i do live CD. Traktor jsou výborní muzikanti a písně jako “Sybil” nebo “Letokruhy” mají naživo něco do sebe — a to musím uznat i z pozice člověka, kterému je tato kapela a její mikrosvět, který svou hudbou vytváří, na míle vzdálený

Traktor těžko začnete mít rádi díky tomuto živému albu, pokud jste ho již předtím slyšeli. Pro stávající fanoušky je to ale skvělý dárek a pro potenciální nové fanoušky ještě lepší pozvánka k jejich hudbě.

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

Recenze | Novinky: Florence Welch a The Machine s High as Hope tentokrát hlad úplně nenasytili Tři ze čtyř alb londýnské rodačky Florence Welch a...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Leonard Cohen odešel ze světa s jizvami, ale s hlavou nahoře Když Cohen volil název alba, jakoby tím říkal “když to chcete, bude to temnější”....