Denní archiv:28.3.2018

Recenze | Novinky: Vydat své nejlepší album po 14 letech tvůrčí hibernace? Pro Hot Snakes soudě podle Jericho Sirens žádný problém

Dlouhých čtrnáct let to vypadalo, že bude album Audit in Progress nadobro posledním albem Hot Snakes. Jako nečekané tsunami se ale nyní bez výrazného varování přiřítil novinka Jericho Sirens. Kapela ze San Diega složena z tvůrčího dua Rick Froberg, John Reise a jejich kámošů — basáka Gara Wooda a bubeníka Jasona Kourkounise a dalšího bubeníka Maria Rubalcaba, se stejně jako to tsunami přiřítila s obrovskou silou, kterou žene ke břehu zajímavá kombinace post-hardocre, garážového rocku a klasického rocku.

Když už jsme u těch vodních paralel, je to jakoby kapela čekala na tu správnou vlnu podobně, jako to musel dělat surfař na obrázku alba. Ačkoliv se totiž kapela neodhodlala k žádnému návratu v podobě řádného studiového alba, Hot Snakes za sebou v mezeře mezi dneškem a Audit in Progress, zanechali album nahrané naživo a několik návratových šňůr. Nyní jakoby vytušili, že je ta správná doba, kdy kapela konečně nasbírala dostatek inspirace i životní moudrosti, aby byla schopna napsat silné pokračování svého vlastního příběhu.

Foto Hot Snakes k albu Jericho Sirens
Hot Snakes (foto: Sub Pop, Courtesy of the Artist)

Starší a s dostatečným nadhledem pohlížející sami na sebe, působí Hot Snakes v rámci možnosti jejich žánrového zaměření vlastně i určitým specifickým způsobem uvolněně. Jejich hudba se oproti starším albům jako Automatic Midnight (2000) liší větší otevřeností k řekněme více chytlavým melodiím. Hot Snakes udělali též generální úklid s jejich zvukem. Odstranili přebytečné hluky, zredukovali všudypřítomné vrnění kytarového zkreslení a šumění, které vznikalo kvůli extrémní hlasitosti aparatury, navíc ještě v (ať už vynucených a nebo uměle vytvořených) garážových podmínkách nahrávání.

Temná energie

Pokud byste si vybrali jedno ze tří alb před pauzou — jmenovitě: Automatic Midnight (2000’s), Suicide Invoice (2002) a Audit in Progress (2004) — a poté ho přepnuli na Jericho Sirens, i pokud máte tinnitus v uších, poznali byste, že ačkoliv si album drží pořád garážovou tvář, letošní album je nahráno s daleko lepší technikou, jsou zde daleko čistější kytarové riffy i vokály. Už tady není ten všudepřítomný praskající šumivý zvuk vycházející někde z pozadí od kytarových zesilovačů a připojených efektů.

Hot Snakes naopak ještě více posílili atmosferické a post-hardcorové tóny kytar Johna Raise, které jsou někdy tak temné, že skoro ani nezní jako z tohoto světa, stejně jako posílili s tím souvisící surovost a nelidskou rychlost s jakým i s basákem řežou do strun a přehmatávají riffy. John Reis po hmatníku skáče z období do období, z podžánru do podžánru a je to radost poslouchat.

Zrovna nejkratší píseň alba “Why Don’t It Sink In?”, je neuvěřitelnou smrští. Snad ještě drtivější je “Psychoactive”. Právě na této písni je zřetelně slyšet, co je na Hot Snakes tak uchvacujícího. Posluchače totiž drtí neuvěřitelným způsobem. Je to jakoby Hot Snakes přišli k vám do pokoje a mlátili vás kytarou osobně o hlavu takovým způsobem, že jste pak sice otlučení, ale zároveň plní agrese a nejraději byste jim rozbili hubu. Pak ale skončí se svým posouváním hranic v extrémních žánrech a raději vám dají chytlavý, krátký rock’n’rollový předrefrén a refrén podobný třeba i AC/DC.

Úvodní drtič (pro zbytek recenze už by se nemuselo ani používat slovo píseň, ale rovnou drtič) “I Need a Doctor”, je jeden skoro tři minuty dlouhý zaznamenaný panický záchvat o tom, jak někdo, skoro to působí, že až paranoidních bludech, žádá o doktora (možná potřebuje metadon, aby se dostal z abstinenčních příznaků).

Frobergovy texty a jejich témata odpovídají atmosféře písní, vždyť hned tři písně obsahují v názvu slovo “smrt”, ale přesto se najdou i momenty, které by se snad daly i brát jako vtipné svou cyničností, v případě, že bychom to klasifikovali jako pořádně morbidní humor. Na “Having Another?” Froberg například přemítá o tom, jestli příliš nepije a potom nám jen tak mimochodem s klidem nezapomene připomenout, že stejně ať už to bude jakkoliv, nakonec zemřeme úplně opuštění.

Alchymisté kytarové hudby

“Candid Cameras” nenabízí takové konzistentní tempo, jako první píseň (drtič), ale tempo zní více sekaně a proměnlivě.  Velice osobitý styl hraní kapely je jejich jedinečným otiskem prstů a jen těžko by ho někdo mohl nějak napodobit.

Píseň, kterou si po poslechu zapamatujete nejvíce, by asi měla být “Six Wave Hold-Down”, která se na rozdíl od některých “drtičů” jako “Candid Cameras” nebo “Having Another?”, stupňuje k vrcholnému refrénu postupně. Ve sloce krouží jako sup nad obětí a poté teprve zaútočí střemhlav dolů. Nejvíce smrti samozřejmě můžeme slyšet na punkově znějící “Death Camp Fantasy”, která je pravděpodobně jakousi kritikou na naší zvrhlost a část zábavního průmyslu, která se zabývá bavením lidí skrze ukazování utrpení jiných v různých katastrofických filmech.

Další píseň, které má smrt přímo v názvu je “Death Doula” a věnuje se lidskému vztahu mezi mrzutým umírajícím člověkem a asistentem/asistentkou, kteří se starají o umírající lid.

“Do you make some difference to me
You’re the last thing I’m gonna see,”

říká postava umírajícího své(mu) “Death Doula”. Do třetice je tu s tématem smrti “Death of a Sportsman”, která by mohla být odhadem o mysteriozní krimi novele Death is No Sportsman Cyila Hareho z roku 1938, ale kdo ví… Kapela zanechala k písním jen velmi málo indícií. I tato tajemnost je ale vzrušující a někdy je to lepší, než když vám kapela všechno vyžvaní.

Na titulní písni odvede mimořádně záslužnou práci foukací harmonika a v refrénu kapela připomene — stejně jako na “Psychoactive” — starý dobrý hospodský stadiónový rock, který potěší všechny, kdo mají slabost nejen pro post-hardcore, ale i pro kapely jako Status Quo a AC/DC.

Zatím žádná výtka, teď je otázkou v čem je problém. No, to asi vystihuje výborně komentář k tomuto albu, který napsal ve své rozhořčené recenzi jeden americký hudební fanoušek na webu Allmusic.com. Je sice vtipně neohrabaný (undergroundoví hipsteři by možná řekli, že buranský), ale vlastně perfektně vystihuje pocity všech, pro které tohle album nebude, protože podobnou hudbu nepochopí a vlastně budou mít i v něčem pravdu, tohle album se totiž nedá poslouchat všude (škoda, že si neuvědomil, že o to vždycky nejde):

“Dobře, chápu… dostal jsem punkové prvky, ale shledávám to trochu bezvýznamným… Nebo lépe řečeno, nezanechá to žádný dobrý dojem. Naživo by to byl moc velký hukot. V autě… Otravné. Doma? Kdybych to pustil, zakázali by mi to už do konce života.

Ušetřete peníze a vyhněte se tomu. Tedy pokud vám není 16, nejste hlučně vystupující, čerství puberťáci nebo netrpíte syndromem Petra Pana a nejste schopni se přizpůsobit zuřivosti dospělého života kdekoli na této planetě. Obrázek na obalu je v pořádku. Tedy je, když si myslíte, že sjet 3 stopy vysokou vlnu, je veliký problém. V opačném případě, mír s vámi bratři!”

Hot Snakes asi nebude nic pro konzervativnější posluchače. Vzali kytarovou hudbu a vydali se hluboko do jejich tajemných hlubin, aby přinesli na povrch zapomenuté horniny a minerály z dob minulých i současných a přimíchali do jejich alchymistického lektvaru které moc dobře známe. Sklepní podžánry jako Proto-punk a garážové styly konců 60. a začátků 70. let, se tak míchají nejen s osmdesátkovým post-punkem a základní ingrediencí — post-hardcore, ale i se styly podobnými největším ikonám rocku i punku jako AC/DC a Sex Pistols.

Hot Snakes – Jericho Sirens

Vydáno: 16. 3. 2018
Délka: 30:01
Žánry: Alternative/Indie Rock, Post-Hardcore, Garage Punk, Punk Revival
Rozhodně musíte slyšet: 1. I Need Doctor, 4. Six Wave Hold-Down, 5. Jericho Sirens, 6. Death Camp Fantasy, 9. Psychoactive, 10. Death of a Sportsman

[REVIEWPRESS_RICH_SNIPPET]
[tcpaccordion id=”2113″]

My Češi jsme známí jako národ recesistů. Těžko říct, co to vlastně způsobilo. Možná naše historie, kdy jsme museli dlouhá léta snášet útlak cizích zemí. A Možná abychom se z toho nezbláznili, začali jsme si vymýšlet různé Švejky a Cimrmany. Občas už má bohužel člověk problém rozeznat, co je recese a co už není. Nevím, jestli je to jen můj osobní dojem, ale připadá mi, že růst podivných událostí v naší zemi roste. Po mnoha vtipných figurkách zvolených českým lidem do vysoké politiky, celebritě Jířím Kájínkovi, výstupech (ne)moderátora Jaromíra Soukupa, je teď další událostí, nad kterou se dá jen kroutit hlavou a uvažovat, zda to není další kousek Kazmy, představení nové verze české hymny od Českého olympíjského výboru.

Máte pouťové kolotoče a ve stejné kategorii zábavy je v české společnosti zařazena hudba. Je to atrakce, ne umění.

Hudba je u nás vnímána zvláštním způsobem a mezi tím, jak vnímají hudbu v zahraničí a u nás, je určitý rozdíl. Většina našich obyvatel bere hudbu pouze jako zábavu a nepřisuzuje jí vůbec žádnou větší vážnost, nedejbože aby o ní pomýšlela jako o určitém druhu umění. Máte pouťové kolotoče a ve stejné kategorii zábavy je v české společnosti zařazena hudba. Je to atrakce, ne umění. Ne snad, že by byla populární i alternativní hudba, nějakým nejdokonalejším uměním, které by dokazovalo vyspělost naší civilizace, zasloužila by si ale přece jen od nás trochu více úcty a pozornosti. Pak to totiž skončit i mezinárodní ostudou.

Nejenže totiž jsme národ recesistů, my jsme taky národem koumáků, a tak to obyčejně funguje tak, že nějaká parta předsedů ve vedení nějakého spolku (třeba včelařského), sportovního klubu (hlavně hokejové a basketbalové kluby jsou na něco podobného machři) nebo nedejbože dokonce města (viz František Kárský a jeho legendární hymna pro litomyšlský plavecký bazén), se rozhlíží jako mlsný kocour, co by se tak dalo udělat a najednou si vzpomenou, že by mohli mít svou vlastní hymnu.

Svou hymnu u nás musí mít úplně všechno, pak to dopadá, že město dává prostor podobným exotům:

Český sportovní folklor: každý klub si musí nechat vytvořit hymnu

Zůstaňme teď ale u toho sportu. Zlepšovat práci s mládeží, posílat trenéry na školení, dohlížet na správné hospodaření klubu, to je samozřejmě nudná a rutinní práce, proto je potřeba vymýšlet okázalé nesmysly, které mají pomoct propagaci klubu. Tedy pomoct mají, ale nakonec skončí v 99% případů ostudou. Jak je to ve světě? Ano, i světové sportovní kluby mají své písněm nebo chete-li hymny. Zásadní rozdíl je, že většinou vznikly přirozeně. Nikoliv tak, že nějaký postarší pán v saku bouchl na schůzi do stolu a prohlásil: “Potřebujeme hymnu!” Většina písní velkých sportovních týmů jsou písně již dříve vzniklé, časem prověřené, napsané o něčem jiném, než kopání do balonu nebo masírování nohou.

Jejich asociace s klubem vznikla samovolně a často si je vybrali samotní fanoušci.

Tým NHL Chicago Blackhawks tak má jako takovou svou neoficiální hymu, která hraje po gólu píseň “Chelsea Dagger” od skotské indie rockoé kapely Fratellis. Když Jon Fratelli psal tuhle píseň, určitě na hokej nemyslel, a protože je ze Skotska, kdoví jestli ho vůbec někdy naživo viděl.

Pokud půjdeme k fotbalu, Liverpool má jako svou hymnu písničku, původně napsanou pro muzikál Carousel z roku 1945 a zpopularizovanou posléze taky Frankem Sinatrou, Judy Garland, Elvisem Presleym, Johnnym Cashem a mnoha dalšími, nejznámější verze je pak asi od Gerry & The Pacemakers.

U nás se bouchne do stolu, někdo se tím pověří, řekne se: “Udělej nám za pár stovek hymnu.” (velká procento z této částky je ještě ke všemu z veřejných peněz) a vznikne z toho třeba něco takového jako “Hymna BK Přelouč” od jedné z mnoha ztracených nadějí našich talentových show Leony Šenkové.

Když fotbaloví fanoušci Liverpoolu při přátelském utkání na druhé straně světa na obrovském Melbourne stadium, včetně všech těch tvrdých chuligánů, zpívali tuhle píseň, o které by mnozí mohli říct, že je pro babičky, je to vážně síla a fanoušci se mohli cítit na cizím, jindy kriketovém a ragbyovém stadioně úplně jako doma na Anfield Road.

Pokud se zmrví hymna sportovního týmu, je z toho ostuda v celém kraji, nejhůř v celé republice. Nyní se ale taky největší sportovní spolek v republice rozhodl, že musí mít svou hymnu. Protože však vlastně už jednu má — tu státní –, aby někoho náhodou nenapadlo řešit nějaké skutečné problémy českého sportu, musela se hymna předělat a přidat nová sloka. Myšlenkové pochody pánů v ČOV by se daly popsat asi takto: “Vždyť se přece teďkomc předělávaj ty hymny po celým světě kvůli tý politický korektnosti a džendrové vyváženosti, tak jí taky předělejme! Ale ne tak jak oni, ta naše bude veselejší, bojovná a odhodlaná! Nějaká taková, jakou mají třeba Poláci.”

No a hned je zaděláno na ostudu v celém světě.

A proč, že to vlastně celé vzniklo podle oficiálního vyjádření? Předseda ČOV Jiří Kejval to vysvětlil třemi důvody. 1. Hymna je moc krátká, 2. Hymna je pro sportovce málo bojovná a málo pompézní, 3. Měl to být dárek ke 100 letům od vzniku Československa.

Na to se dá říct asi tohle: 1. Záleží na podání. Třeba v podání od slovenského skladatele Petera Breinera se Symfonickým orchestrem Slovenského rozhlasu, je naopak jedna z nejdelších z Evropy. A i kdyby byla jedna z nejkratších, no a co? Hymna není píseň do rádia, která musí mít tři minuty. Alespoň se nemusí zkracovat.  2. Možná si to v ČOV neuvědomují, ale česká hymna tady není jen pro sportovce a navíc se nehraje jen před zápasy, ale i při předávání medailí, kde sportovci už nepotřebují bojovnost. 3. Fakt díky!

Příště předělat hymnu klipem ve stylu “We Are the World”! Může účinkovat Michal David i Mandrage

Pokud ještě na chvíli zapomeneme, že se jedná o státní hymnu, na kterou by se vlastně ani nemělo vůbec sahat, protože si jí zvolili naší předci a my nemáme právo jí pro budoucí generace přepisovat, není chyba jenom v umělém způsobu, jak jsou hymny vytvářeny, popř. předělávány, ale samozřejmě taky v provedení. Třeba hymna fotbalové Barcelony “El Cant del Barça” vznikla ku příležitosti oslav 75. výročí klubu v roce 1974 a taky nikoho nenapadne se jí posmívat (snad pokud není fanouškem Realu Madrid).

Provedení předělání české hymny je ale paskvil. Nejenže je text druhé sloky strašný, ale píseň i příšerně zní. Vysvětlení, proč naše hymna v novém provedení zní tak strašně, je zde několik:

  1. V orchestru seděli náhodně vybraní hudebníci z ČR, kteří nikdy předtím v orchestru neseděli.
  2. Skladatel Miloš Bok to prostě nezvládl. Má za sebou možná bohatý životopis, ale i laik uzná, že by si do něj neměl zapisovat zakázku, kterou dostal od Českého olympijského výboru.
  3. Orchestr včetně dirigenta byl pod vlivem silného alkoholu.
  4. Pod vlivem byl zvukař a smíchal omylem dohromady více zvukových stop přes sebe.
  5. Pod vlivem byl ten, kdo měl za úkol namnožit noty a orchestr vůbec nevěděl, co má hrát.

Nyní text. Nejdříve je tu řádek o Bohu. Inu, není nad to v nejvíce ateistické zemi světa (podle průzkumu Gallup, 2014) přidat řádek o Bohu! “Duše útlé v těle čilém, mysl jasnou, vznik a zdar.” Takže poté sdělíme celém světu, že máme vadné a moc útlé duše. Zkrátka jsme národ netvorů s malou duší, ale je nám skvěle, protože si hned potom můžeme zazpívat pár spartakiádně a komunisticky znějících hesel. Pokračuje se: “A tu sílu vzdoru zmar?” Co tohle vůbec znamená? Nemělo to být náhodou moderní? Takhle nikdo nemluví. “Mezi Čechy domov můj,“ to je jenom: “Země česká, domov můj,” ale aby to nebylo příliš stejné, když už úvodní dva řádky druhé sloky jsou totožné s Tylovou slokou, bylo to potřeba změnit.

Česká hymna 2.0 v Zátiší bikin

Česká hymna 2.0 dorazila do Zátiší bikin.#NováHymna #ČeskáHymna #ChudákKajetán #ChádákŠkroup

Zveřejnil(a) PM Jokes dne Středa 28. března 2018

Takže mám jeden návrh ke zlepšení. Příště by možná mohli hymnu předělat přední české kapely a zpěváci. Každý by napsal dva nebo tři řádky a klip by byl ve stylu “We Are the World”.

Začínal by Michal David: “Pár přátel stačí mít / a v české zemi ti bude líp,” vystřídají ho Mandrage: “Mezi nebem a světem / a slunečným létem / je jedna země / úúúú, tak našroubuj se do mě,” pokračuje Kryštof: “Jsi tajemná, jsi introvert / Máš víc polí, jak Agrofert”. Aby byla hymna více moderní, měla by se řídit typickým rádiovým schématem sloka – refrén – sloka.

Refrén musí být pořádně motivační, aby se sportovci nabudili před zápasem, měli by se o něj tedy postarat Kabáti se svým sborovým stadionovým refrénem, drsností a trochou humoru na konec: “Hej, raz dva tři! / mámy i bratři / my vás rozeberem, vypáčíme, / pak si od vás ještě půjčíme!”. Aby byli spokojen i náš hokejový nároďák, ještě by se jako slábnoucí outro měl vložit sample jejich gólového songu “Hajný je lesa pán” od Maxim Turbolenc.

Mimochodem. Český olympijský výbor jsou skuteční mistři v marketingu. V průběhu psaní tohoto komentáře smazali původní video na YouTube, aby odstranili i všechny negativní reakce a komentáře, za pár minut video nahráli na YouTube znovu a teď jich tam mají ještě více.

Pokud jste celý výtvor ještě neviděli, můžete se podívat zde (než ho nadobro smažou). Jednu o tom můžete vyprávět svým vnoučatům:

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Morrissey na novém albu Low in High School dokazuje, že je jedna z posledních skutečně nezávislých osobností popkultury Není lehké být jedním...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com