Zpěvák a skladatel Phila Elverum vydává další album pod jménem Mount Eerie, ve kterém navazuje na jedno z kritiky nejlépe přijatých alb minulého roku A Crow Looked at Me. Now Only obsahuje podobnou kolekci zoufalých pocitů a deprese zapříčiněných smrtí zpěvákovy manželky. The Decemberists se snaží oživit svůj zvuk a zní více elektronicky než folkově. Pražská indie popová kapela ILLE přichází s druhým, více elektronickým albem. Ministry se snaží v Trumpově éře navázat na jejich úspěšnou sérii protestních alb namířených proti bývalému americkému prezidentu Bushovi.

Dále se podíváme taky na Judas Priest, kteří jsou v zatraceně dobré formě, druhé album elektronického producenta George Fitzgeralda, který se vrací z Berlína zpět do domovského Londýna, Snoop Dogga snažícího se najít klid a mír v duší pomocí náboženských gospelů a přepracované album Drunk Thundercata, které se po přepracování Chopstars jmenuje Drank, je o 20 minut delší a vyskytuje se zde Wiz Kalifa i Michael McDonald.

Mount Eerie navazuje na úspěšné album z minulého roku o smrti manželky

Mount Eerie – Now Only

Vydavatelství: P.W. Elverum & Sun Ltd.
Žánry: Alternative/Indie Rock, Písničkář, Indie Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Nejnovější počin zpěváka s skladatele Phila Elveruma přichází rok po minulém albu A Crow Looked at Me, které sklidilo mezi kritiky a na alternativní scéně velký úspěch a objevilo se na několika seznamech nejlepších alb minulého roku. Z městečka Anacortes a ze státu Washington pocházející Phil Elverum jde nejlépe žánrově zařadit někam k indie folk rocku, nahraném ve skromných finančních podmínkách.

Minulé A Crow Looked at Me bylo ovlivněno tragickou událostí, kterou Phil zažil. Jeho žena totiž zemřela na rakovinu a Elverum vzal vše, co se během její nemoci a po ní odehrávalo, co cítil a vložil to do tohoto alba. Now Only je tak vlastně pokračováním emocionálně vypjatého příběhu, který začal oznámením nemoci, pokračoval skrze léčbu a zatím končil tím, jak se začal vyrovnávat s tím, že je nyní už jediným rodičem jejich dcery.

Tématicky je tak album podobné. Smutek, beznaděj, bezvýchodné trápení se v osobním traumatu. Po stránce zvukové je tohle album ale trochu rozdílné. Není tak minimialistické, umí ve vzácných momentech udeřit i trochou té hlučnosti (což je pro jinak výhradně tiché písně Mount Eerie dost nezvyklé). Není tak skromné a stopáže písní jsou rozmáchlé tak, že do 44 minut se nakonec vleze jen 6 písní, což je počet písní spíše obvyklý pro EP.  Zrovna druhá píseň “Distortion” začínající hlukem zkreslené kytary a poté již poračující v tišším stylu, se protáhne skoro na 11 minut.

Now Only by se dalo taky chápat jako Philova pohlednice do nebe, kterou manželce posílá.

6 písniček naplněných slovem o syrové zvláštnosti okamžiku, probuzení v troskách, bydlení s všudypřítomnou ozvěnou skutečných duchů a vyrůstajícím mladým dítětem. Autobiografické, jak uvádí tisková zpráva k vydání alba. Na obrázku alba jsou různé osobní fotografie a na některých je i jeho manželka. Now Only by se dalo taky chápat jako Philova pohlednice do nebe, kterou manželce posílá. Jakoby sám přidal k těm fotografiím na obalu několik fotografií a pohlednic, tentokrát však ze života bez ženy.

Pro úvodní píseň si připravte kapesníky.

Je to dojemné vzpomínání na všechny hezké chvilky, které s manželkou prožili. Název písně je taky geniálně zvolený. Odkazuje totiž na komiks s Tintinem, kde se slavný belgický klučičí hrdina vydává přes polovinu světa do hor, aby zde našel svého kamaráda, který je pohřešovaný.

Phil Elverum v písni prozrazuje mnoho velice osobních momentů, na konci pak vzpomíná na to, jak jeho manželka umírala a typicky tiše zpívá skoro v jakési psychické letargii o tom, že jakmile se jí špatně dýchalo, vzpomínala na čerstvý studený vzduch Himalájí, který si přála dýchat stejně jako Tintin.

“You were thinking about that high, cold air
Wrapping the globe, singing above the mountains of the gods,”

zpívá se v písni.

Problematické jsou dvě nejdelší písně alba, které se pohybují okolo 10 minut. “Distortion” a “Two Paintings by Nikolai Astrup” jsou možná pro zpěváka dobrou léčbou nervů. Vyzpívat se ze svých smutných pocitů může pomoct, na těchto písních to bohužel už působí tak, že nejenže Phil Elverum nic nepředává posluchači, ale ani sobě. Zpěvák se totiž válí pořád ve stejné agónii špatných nocí, ve kterých si tiše pláče a plácá se navíc ještě aby nestačila smrt manželky, ve svých traumatických vzpomínkách na dětství bez nějakého progresu příběhového i hudebního. Nedokáže tak dostat posluchače díky svému poutavému vyprávění na kraji sedadla jako jindy.

Když odhodíme emoce stranou a zachováme se čistě pragmaticky, zjistíme, že nové album nesplní úplně účel pokračování k minulému albu. Je to daleko spíše těžba z úspěchu alba minulého než přidání další kapitoly.

Když tu ale máme písně jako “Tintin in Tibet”, zvukově mimořádně temnou “Earth” se zdrcenou tepající basou a stejně temnou textově, když zpívá o popelu své ženy, pořád je to zajímavé pokračování skutečného životního příběhu Phila Elveruma, který může být oporou nejen pro něho samotného, ale i pro tisíce posluchačů, kteří jsou taky v těžké životní situaci.

The Decemberists stojí na rozcestí a vydávají se různými cestami. Původní folk rock je vytlačován ostřejším rockem a elektronikou

The Decemberists – I’ll Be Your Girl

Vydavatelství: Capitol, Rough Trade
Žánry: Chamber Pop, Indie Pop, Pop Rock, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Folk Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

I’ll Be Your Girl má být podle vokalisty a kytaristy Colina Meloyho albem, které reaguje na Americkou společnost po volbách v roce 2016. Ironicky vyjádřeno: ještě, že takových alb vzniká v dnešní době tak málo. Mezi výčty 30 hlavních alb asi tak dvacet pět každý týden.

The Decemberists se dříve proslavili folk rockem. Některé písně byly nahrány jen s kytarami, bicími a hammondovými varhany (“Here I Dreamt I Was an Architect”), některé byly nahrány i s houslemi, mandolínou a harmonikou (“Don’t Carry It All). Na novém albu se pokouší držet krok s aktuálními trendy, a tak by se dalo I’ll Be Your Girl charakterizovat jako starý dobrý styl Decemberists, ale nahraný moderně.

Písně mají podstatu podobnou, ale obal je dost rozdílný. Album díky bohu není tak špatné jako řeči hudebníků před jeho vydáním, kterými se snaží držet krok s aktuálními trendy, metr do vzduchu radostí ale nejspíš taky skákat nebudete a pokud jste měli rádi starý styl The Demberists, je taky dost možné, že vás novým směrem přímo naštvou.

Namísto někdy až rustikální a tradiční staré instrumentace z minulých alb, jsou zde syntezátory, elektronické bicí a různé jiné efekty typické pro elektronickou hudbu. Je legrační, že kapela pod vedením předního producenta nezávislého rocku, který určuje zvuk mnoha zvučným jménům dnešní scény (St. Vincent, Future Islands, Spoon, Angel Olsen…) Johna Congletona, čerpá pro to, aby držela krok se současným nezávislým rockem z elektroniky nové vlny 70. a 80. let. Ve skutečnosti, tak jdou do přítomnosti jen tak napůl, protože se spolu s jinými dnešními kapelami vydávají na dobrodružné cestování časem do hudebních klubů 80. let.

The Decemberists se tak posouvají ze současnosti/minulosti do současnosti/bližší současnosti. John Congleton je výborný producent a The Decemberists si s jeho výrazným přispěním s elektronikou rozumí dobře. Přechod není sice tak hladký a přirozený, jako třeba u Spoon, ale vzhledem k folkovým kořenům kapely, vlastně dopadl docela dobře.

Bohužel Congletonův rukopis je už tak profláklý, že díky němu The Decemberists z části přišli o svou vlastní tvář. The Decemberists zní jako kapela, která se snaží zaujmout co nejvíce nových posluchačů, dělají, jako že neví, že mají nějaké fanouškovské jádro a berou posluchače jako jednotvárné stádo, které poslouchá kapelu jenom, když následuje určité trendy. Po stránce obsahu je přitom album zajímavé a určitě není horší než alba ostatní. Někde tam uvnitř jsou to pořád The Decemberists.

Kapela díky novým nástrojům musela vylézt ze svého pohodlí a můžeme slyšet po stránce kompoziční zajímavé věci, jako vlivy tradičních hudebních stylů východní Evropy, které používá “Your Ghost”, až motorkářsky ostře znějící “Severed” nebo bezstarostnou blues rockovou opilckou hymnu “We All Die Young” se sborový refrénem zpívaným malými dětmi.

Těžko říct, jestli si Congleton zrovna zahříval své studivé hračky, u úvodní dvojice písní “Once In my Life” a “Cutting Stones” má ale člověk pocit, že ty elektronické prvky jsou tam prostě navíc a nemají tam co dělat. Zbytečně zkazí jinak hezké písně a vymáčknou z nich veškerou duši. Prohra nového stylu pak je, když se mezi nejlepší momenty alba zařadí písně, které na nové trendy z vysoka, vy víte co… Jmenovitě “Starwatcher” — není divu, že je kapela připodobňována k R.E.M., tahle píseň se bude líbit fanouškům Stipovy party –, nebo velkolepá osmi minutová “Rusalka, Rusalka / The Wild Rushes”.

V základu nejsou písně The Decemberists ani na albu I’ll Be Your Girl marné. Je to ale album bez celistvé zvukové vize, kdy kapela stojí na rozcestníku a neví, kterým směrem jít. Jestli raději elektro rock (“Once In my Life”), čistě kytarový indie rock (“Starwatcher”), psychedelický glam rock (“We All ie Young”) a nebo folk (“I’ll Be Your Girl”)…

Tři z těchto cest vedou do cíle, jedna do propasti. Dvě z těchto cest jsou staré známé cesty, po kterých již The Decemberists často chodili. Otázka slovní úlohy tedy je: na které ze stezek by bylo zajímavé kapelu vídávat chodit v budoucnu? Je to možná jen mé subjektivní přání, ale psychedelický folk a glam rock ve stylu T. Rex by byl něco, co by bylo od Decemberists zajímavé slýchavat častěji.

Rychlejší písně ILLE na druhém albu táhnou, pomalejší tápou

ILLE – Pohádky

Vydavatelství: Tranzistor
Žánry: Indie pop, Pop Rock, Adult Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Taky tak nesnášíte chodit k zubaři? Možná by se vám k němu chodilo o něco lépe, kdyby jste měli jako praktického zubního lékaře cool frontmanku kapely, která po večerech hraje ve známých hudebních klubech a získala nejvíce nominací ze všech umělců na Ceny Anděl v roce 2014. Podle typu hudby to vypadá, že Olga Königová by mohla rovnou začít řešit ve své ordinaci i psychické problémy svých pacientů.

Stačilo by, kdyby se jich po prohlédnutí zubů zeptala, jestli je netrápí taky něco na duši a v případě že ano, na cestu domů by dostali album ILLE. Album je totiž hodně o vypořádávání se vztahovými problémy a svou hudbu je velmi uklidňující.

Produkci dostal za úkol Dušan Neuwerth (Tata Bojs, Umakart, producent Vypsaná Fixa, Debbi, Kašpárek v rohlíku, Dušan Neuwerth). Autorsky se na albu podílela celá kapela a do dvou písní přispěl spisovatel Jaroslav Rudiš.

ILLE nechodí okolo horké kaše a hlas Olgy Königové v ozvěně začne zpívat: “Je čas to pustit / Je čas se skrývat / Na druhé straně / Nebudem se líbat” do elektronické basy a kopáku. V refrénu přijde zlom a chladný tón zpěvačky se změní v teplý vánek, když zazní piáno, housle a z původní instrumentace zůstane jen kopák, který chytře drží píseň pohromadě tak, aby se nerozpadla.

První sloka “Na druhé straně” má trochu nádech elektronické hudby devadesátek, mezihra před druhou sloku, jejíž melodickou linku tvoří vedle syntezátorů, smyčců, elektro basy a krouživého elektro efektu i hlas zpěvačky zní více soudobě a trochu připomíná elektro rock kapely PVRIS.

To, že se album snadno nezbaví jistého devadesátkového nádechu, potvrdí druhá “Nedívej”. Připomíná kombinaci dramatické zasněné hudby spojené s rozlehlým stadionovým rockem ve stylu britských The Verve. První dvojice písní je velice silná a člověk si říká, že takové tempo nemůže kapela udržet dlouho. Bohužel hned následující “Nauč mě milovat” nenabízí nic moc zajímavého.

Text je nostalgicky bezzubý a stojatý, když ILLE vzpomínají: “Tak trochu ztracený / A trochu šťastný / Jako tenkrát”. Instrumentálně se ztlumenými reverbovými kytarami ve sloce připomíná libovolnou píseň Kryštofu a kopíruje jakýsi český rádiový standard. Samotný refrén je i napsán tak, že zní jako jedno dlouhé zívnutí do mikrofonu.

V této písni se odkrývá něco, co je problém ILLE. Na jednu stranu se snaží vypadat jako kapela, která se nemusí za každou cenu ohlížet na to, aby zněla přívětivě pro rádia, zároveň ale většinou podlehnou rádiovému zvuku a v instrumentaci by by jim slušelo více extravagance. Třeba zrovna titulní píseň Pohádky protrhne šeď pídní “Nauč mě milovat” a “Digitální noc”, když příjde s barevnější instrumentací obsahující africké djambe bubny, do toho hraje nějaký roboticky znějící efekt (odhadem to zní jako několik stop kytar v silných wah-wah efektech). Hned to je daleko větší zábava.

Syntezátorové stěny spolupracující s kytarou pak baví na písni “Ve světe doktorů”.

Jestliže podobnost s “Weeping Willow” od The Verve byla pro “Nedívej” příjemná, horší je to s písní “Dny”, jejíž piáno zní podobně jako hlavní pianová melodie “Shape of You” Eda Sheerana. Ne, že by “Shape of You” bylo špatnou písní, poslouchat dospělou dramatickou píseň, zatímco se objevují v hlavě asociace s tímto puberťáckým hitem, je ale dost rušivé. Ale kdoví, možná jiní na Sheeranovu píseň nevzpomenou. Foukací harmonika v refrénu a v mezihře je navíc poté skvělá.

S novým albem ILLE to není lehké.  Na jednu stranu jsou tu některé nejzajímavější melodie, které napsali. První dvojice písní “Na druhé straně” a “Nedívej” spolu s titulní písní, jsou asi tím nejlepším, co ILLE vytvořili. Ty písně mají silnou melodii a světovou ambiciozní produkci, se kterou zní masivně a pokud posluchač není ignorant, najde si jeho přízeň.

Ještě větší příklon k taneční hudbě než na prvním albu Ve tvý skříni se rozhodně vyplatil. Problém je ten, že hodně písní ILLE je napsáno tak, aby byly tichými a když se jen někdo snaží udělat hlasitými, nemůže to dobře fungovat.

Proto kdykoliv jsou ILLE jen trochu rychlejší a ráznější, jejich hudba má najednou úplně jiné parametry než písně pomalejší. Hezky je to slyšet v písni “Dva kroky”, která je první minutu nezajímavá a marně se snaží najít v minimalistické elektronice. Jakmile se ale píseň rozjede, najednou vše začne dávat smysl a z písně je najednou skvělá pecka.

Protože se na přehrávačích vždycky vyskytuje tlačítko přeskočit, určitě bych si jej už jen kvůli skvělé pětici písní, jako dodatečný lék na lehkou bolest duši v zubní ordinaci Olgy Königové, zakoupil (i kdyby mi ho pojišťovna nechtěla proplatit).

Ministry na novém albu podle očekávání demonstrují proti Trumpovi. Protestní alba proti Bushovi byla ale daleko trefnější

Ministry – AmeriKKKant

Vydavatelství: Nuclear Blast
Žánry: Industriální metal, Alternativní metal, Heavy Metal
Hodnocení: 2,0/5,0

Protože Ministry v minulém desetiletí přišli s povedenou sérií alb, které byly naplněny protestsongy proti Georgi W. Bushovi, nedalo se od nich čekat nic jiného, než že tentokrát budou brojit proti jeho republikánskému nástupci Donaldu Trumpovi. Kdo zná Ministry, nepřekvapí ho, že se tématicky album hlásí k levicovým myšlenkám a naopak vystupují proti myšlenkám krajně pravicovovým. Jinak Ministry řeší věci, které v roce 2018 dávají smysl, protože hýbou celým světem, včetně naší republiky. Ministry se zabývají rasismem, internetovými trolly, falešnými zprávami (jak by řekl sám Donald: “Fejk ňůůůůůs”).

Alba z Bushovy éry jako Houses of the Molé a The Last Sucker z Bushovy éry byly povedené a patřily k ozdobám žánru industriálního metalu. Albem namířeným proti Trumpovi se ale bohužel Ministry něco podbného zopakovat nepodařilo. Je to ovlivněno především smrtí kytaristy Mika Scaccia, který zemřel v roce 2012 a jeho vytříbené kytarové umění se na albu zoufale postrádá.

Něčemu takovému se v internetové komunitě říká “cringe”. Příšerný videoklip, příšerný text. Přitom huda je zajímavá a nápad podobně provokující:

Jako, chápeme, že Ministry jsou naštvaní z Trumpa, ale proč to musí odskákat za něj posluchač?

Zní to, jakoby se kapela snažila nahradit jeho osobu okázalou hlučností, až příliš přímými a jednoduchými kytarovými riffy, filmovými smyčcovými aranžemi a zuřivým samplováním všeho možného, včetně Trumpových projevů. Album pak zní jako bordel zvuků, kdy se každá stopa snaží přehlušit druhou a kdy posluchači nezbývá, než si plácnout dlaní do čela stejně, jako to udělala socha svobody na obalu.

Jako, chápeme, že Ministry jsou naštvaní z Trumpa, ale proč to musí odskákat za něj posluchač? Kdo to má poslouchat? Většina písní zní, jako když si k metalovému televiznímu kanálu zapnete 30 jiných televizních stanic a necháte zvuky televizorů se přeřvávat navzájem. Do toho se přidají Trumpovy projevy, do kterých deskou scratchuje DJ Swamp z N.W.A a je zaděláno na slušný zvukový průjem. Písně jsou dlouhé, nekřesťansky hlasité a melodické nápady jsou pohřbeny hluboko pod sutinami hluku.

Kapele se nedá upřít, že se nebojí experimentovat a pracovat se svým zvukem, většinou to ale dělají s postrádáním nějakého konceptu a odstupu od svých výtvorů. Třeba “Victims of a Clown” se samplem ze slavného snímku Diktátor Charlieho Chaplina nebo “Antifa” (nehledě na textové sdělení), zní jako zajímavý experiment ve stylu: “Chceme vám roztrhat ušní bubínky a nezabráníte nám v tom.”

Zvláště druhá píseň má ničivou a poutavou energii a ani určité umělecké vyjádření, kdy kapela provokuje se svým odvážným progresivním stylem (když se navíc ještě hlásí ke kontroverzní skupině Antifa), nejde kapele upřít.

Zrovna píseň “Anifa” ale kazí dost hloupý text, který se tak trochu dal prorokovat už podle názvu.

Refrén:

“We’re not snowflakes
We are the Antifa!”

je snad ten nejpříšernější, jaký kdo letos vytvořil.

Pokud Ministry chtěli zpopularizovat tuhle skupinu (která se mimo jiné dopustila mnoha násilných činů, vandalství a byla FBI minulý rok označena za teroristickou organizaci), pak ji prokázali asi tolik služby, jako když se kanadský prezident Trudeau snaží zajistit světový mír pomocí barevných ponožek a snaží se v Kanadě vymýtit xenofóbii proti gay komunitě ukazováním ponožek s arabskými nápisy oslavujícími Ramadán. Ramadán. Na gay parade! Může být ještě něco absurdnějšího?

Podobně absurdní je, když Ministry brojí proti krajní pravici, ale sami se hrdě hlásí ke krajní levici. Kdyby způsobem jako třeba Rage Against the Machine, ale něco podobného je ještě medvědí službou samotné Antifě.

Stejně tak politické protesty na “Wargasm” působí jako výplody uražených třináctiletých kluků, když zpívají Ministry o tom, jak prý mocní masturbují na krveprolitím a kalamitami a navazují na to řádkami: “Violence. We love it!” a “War is sexy.”

Kéž by byl svět tak jednoduchý, jak o něm zpívají Ministry a byl by jasně rozdělen na ty hodné bílé figurky a ty zlé černé. Pokud někdo takhle svět vnímá, třeba najde v tomhle albu zalíbení a bude Ministry vnímat jako statečné ochránce pravdy a lásky. Ve skutečnosti však svět takhle jednoduchý není.

Ministry i přes pár světlých momentů vydali své nejhorší album.

Taky vyšlo:

Judas Priest – Firepower

Vydavatelství: Columbia
Žánry: Heavy Metal, Hard Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Od metalových veteránů Judas Priest už nikdo nečeká, že budou vydávat zásadní alba své kariéry, ale oni přece jen teď s takovým přišli. Kapela má stále ohromnou energii, hraje jí to skvěle a nahrála své nejlepší album za posledních 28 let od na Grammy nominovaného alba Painkiller. Firepower kombinuje starý styl z nejlepších let Judas Priest, jehož prapor hrdě nesou Rob Halford, Glenn Tipton a Ian Hill s dravostí a svěžestí, kterou do kapely přidávají dva mladší členové — bubeník Scotta Travise a kytarista Richie Faulkner.

RECENZi ČTĚTE NA HUDBENÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ

George Fitzgerald – All That Must Be

Vydavatelství: Domino
Žánr: Elektronická hudba, Alternativní elektronikcká hudba, Downbeat, Ambientní house, Experimentální elektronická hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

George Fitzgerald má za sebou zajímavý kariérní příběh. Jako zaměstnanec londýnského hudebního obchodu postupně objevoval místní klubovou scénu a na vlastní uši poslouchal vzestup dubstepu v samotném centru hudby, které udává světové trendy. Poté se v roce 2010 přestěhoval do Berlína odkud si začal budovat svou vlastní reputaci a v roce 2015 vydal debutové album Fading Love.

Nyní se po deseti letech čerstvý otec George Fizgerald vrací zpět do svého domovského evropského hlavního města hudby, aby na debut navázal s albem All That Must Be. 44 minut dlouhá elektronická meditace je plná zatím nejlepších písní této naděje britské elektronické hudby.

Fitzgerald je uvědomělý a trpělivý ve vytváření melodií, v posloupnostech akordů, které posluchači servíruje, stejně jako ve vytváření zajímavého hudebního obalu, díky kterému zní jeho elektronika velice přírodně, přemýšlivě a nezvykle hřejivě. Není to album pro euforické párty pátečních nocí, spíše pro klidné odpočívání při středečních večerech. Pro elektronickou hudbu je nesmírně důležité, že proniká nejen do klubů, ale i do obýváků.

Snoop Dogg – Snoop Dogg Presents Bible of Love

Vydavatelství: RCA
Žánr: Gospel
Hodnocení: 3,0/5,0

Snoop Dog vydává další album, ale nevzbuzuje takový rozruch. Je to totiž album gospelové, nikoliv rapové. Snoop Dog si prožil skrze svůj život šíleným životem plných sexu, alkoholu a hlavně drog. Dává docela smysl, že se začal v pozdějším věku upínat k náboženství, aby si v jeho hříšném životě bez řádu našel nějakou jistotu, ke které by se mohl obracet. Otázkou je, pro koho tohle album vlastně je, protože fanoušci rapera Snoop Doga asi tohle album poslouchat nebudou a příznivci nábožensky orientované hudby tohle album ve velkém kupovat asi taky nebudou. Možná je to tedy album pro podobné hříšníky, kteří se snaží napravit a najít klid ve víře? Je to každopádně zajímavý počin a Snoop Dog se v gospelovém žánru neztratil, byť tedy jeho silné stránky jsou někde úplně jinde.

Chopstars / OG Ron C / Thundercat – Drank

Vydavatelství: Brainfeeder
Žánr: Alternativní R&B, Alternativní Rap, Acid Jazz, Experimentální elektronická hudba
Hodnocení: 3,0/5,0

Thundercotovo album Drunk patřilo k nejzajímavějším albům minulého roku (vysoko se umístilo i na našem seznamu nejlepšách alb roku). Nyní se kalifornský baskytarista a věčný experimentátor spolu s producentem OG Ronem C (Slim Thug, Chamillionaire, Paul Wall and Mike Jones) a s ním spojeným producentským týme Chopstars (remixy Drake, Rick Ross, 2 Chainz a dokonce i Little Dragon), rozhodli album přepracovat.

Do studia si ale našli taky cestu speciální hosté. Wiz Kalifa zpívá na po intru “Rabbot Ho” otevírací “Drink Dat” a pak je tu zde na první pohled překvapivý host (i když pokud sledujete Thundercata, už s ním spolu vystoupili v Tonight Show Jimmyho Fallona) — 66 letý zpěvák Michael McDonald na “Show You the Way”.

Drank je pojato jako jedno velké studivé experimentování bez jakýchkoliv pravidel. Vydržet poslouchat tohle šílené studiové hraní hodinu a osm minut je úkol jen pro odvážné. Když se ale vyberou jednotlivé skladby, je to zajímavá hudba, která je přehlídkou zajímavých studiových technik, originálních nápadů a nespadá pod žádné žánrové standardy v už tak hodně zvukově nezávislém albu. Že Drank původní Drunk nějak přepracováním vylepšilo se však zrovna taky říct nedá.