Měsíční archiv:Duben 2018

Kolem raperky Cardi B je v posledních měsících v USA obrovský rozruch, jak zní její debutové album? Kylie Minogue přispěchala s novým albem před létem. Moc dobře ví proč. Album Rival Consoles je na Metacrtic třetí nejlepší album tohoto roku. Přišel londýnský elektronický skladatel skutečně s tak skvělým albem? Jakub Děkan na debutu posbíral své největší dosavadní hity a John Prine je s přibývajícím věkem pořád lepší a lepší.

Podíváme se taky na Jareda Leta, který se snaží udělat Thirty Seconds to Mars větší než kdykoliv jindy, velšské rockové legendy devadesátých let Manic Street Preachers, německé metalové veterány Bonfire, R&B zpěvačku Tinashe, americké Underoath a debut britské dívčí kapely Goat Girl.

Mediální humbuk budící debut Cardi B má ostrost i detailní a celistvou produkci. Ať už si Cardi B ale nikdy nepíše texty sama!

Cardi B – Invasion of Privacy

Vydavatelství: Atlantic / KSR
Žánry: Hardcore Rap, Gangsta Rap, Rap
Hodnocení: 2,0/5,0

Přímo z ulic městské části té nejhorší pověsti — newyorského Bronxu — se z ničeho nic vynořila Cardi B, vlastním jménem Belcalis Almanzar. 25letá raperka má za sebou bouřlivý život, kdy se v 16 přidala ke gangu Bloods, vyloučili jí ze školy a stala se striptérkou, aby se vymanila z domácího násilí a postavila se na vlastní nohy. Poté jí napadlo začít natáčet videa na Vinescope a Instagram a ta se začala po síti šířit takovým způsobem, že se z ní stala velká internetová hvězda sociálních sítí.

Paralelně s tím pak Cardi B od roku 2015 rapuje. Debutový singl “Bodak Yellow” jí vyšel v červnu 2017 a už jen díky němu se stala Cardi B jednou z nejúspěšnějších ženských raperek historie. Od té doby posbírala ještě několik kolaborací s jinými rapery, když se například objevila na písni “MotorSport” z očekávaného (leč ne zrovna uspokojujícího) alba Culture II od rapové skupiny Migos.

Invasion of Privacy se stalo zlatou deskou už v den vydání a před pár dny Cardi B patřila mezi ozdoby festivalu Coachella. Vypadá to, že se jí vrací smůla z mladších let a v poslední době na co sáhne, to se jí daří.

Její první album Invasion of Privacy je podle očekávání hodně provokativní a drsné. Už v úvodní “Get Up 10” nás bez řečí okolo seznamuje s jejím životním příběhem a v prvních řádcích rapuje o tom, jak musela v její striptérské éře života vymezit jasné hranice a postavit se chmatákům:

“I said “dance” not “fuck”, don’t get it confused.”

Od Cardi B by bylo očekávat nějaké inteligentní filozofování nad životem, jako chtít napsat deseti stránkový rozbor veršů poezií Pabla Nerudy od vězňů v plzeňských Borech, musí se ale uznat, že v ní je pořádná agresivita a ženská síla, ze které jde skoro až strach. Album taky zní překvapivě celistvě a najdou se na něm dokonce i žánrově propracované věci. Není to pouze o tom, že by byla Cardi B coby raperka jen strojem na peníze. Na to zní Invasion of Privacy po produkční stránce moc detailně.

Problém je, že ani ostrá huba nezachrání Cardi B od toho, že je například zábavnější poslouchat Quava, Offseta, a Takeoffa z Migos na “Drip”, stejně jako reggaetonového portorikánského zpěváka Bad Bunnyho na “I Like It” a Ali Tamposi na jedné z mála jemných momentů na alba — “Thru Your Phone”. Občas je to tedy jakoby Cardi B hostovala na albu někoho jiného, což se na sebejistou a nebezpečnou personu, kterou by měla být, naprosto nehodí. Na druhou stranu když ty písně baví (a že tyhle tři zmíněné pořádně baví) a bereme je samostnatně, jakožto konzumentům nám to může být i jedno. Zajímavě taky zní “Be Careful” a “Ring”.

Problém Cardi B číslo 2 je, že jakmile nemají písně zajímavý zvukový obal, zůstanou tady jen minimalistické beaty s rapem Cardi B a jejími stupidní textovými pasážemi jako: “I might just feel on your babe, my pussy feel like a lake” nebo:  “He wanna swim with his face, I’m like, ‘Okay’.”

Slova “bitch” a “hoe” zazněla na albu asi víckrát než na jakémkoliv albu Beatles slovo “love”. Nádherný je třeba řádek: “Shit on these hoes.” Ještě krásnější pak je část: „That guap, guap, get some chicken, guap, guap, get some bread.” Takže reakce na podobné řádky je vcelku zmatená, třeba ale v Bronxu o tom něco vědí. Vědí, co to znamená?

Výsledek obrázku pro Confused Black Girl meme

Tak ani tady nic…
Youtuber The Pop Song Professor ta slova dokonce spočítal a “bitch” bylo podle něj na albu použito 99krát a “hoe” 35krát. Pak tady jsou neustále zmiňovány názvy značek oblečení a aut. Krásný způsob, jak udělat z alba reklamní panel. “Gucci bag, Fendi bag, Birkin bag.”

Člověk by řekl, že naše civilizace neprodělala takovou obtížnou cestu až sem – do éry, kdy posíláme auta do vesmíru, máme kvantové počítače, umíme teleportovat atomy a vytvářet technologiemi šesté smysly – abychom poslouchali nějakou polo šlápotu z Bronxu, která přišla k penězům jako slepá k houslím, jak dává holkám „moudré” životní rady: “Když tě udělaj bohatou, tak tě i udělaj.”

Kdyby si Cardi B přestala psát texty, asi by to bylo lepší a mohla by se vydat více cestou písní jako “Be Careful”, “Ring” a “Thru Your Phone”, které mají texty možná ne tolik autentické, ale alespoň na úrovni. Cardi B je vzácným druhem interpretky, u které je stoprocentní autenticita na škodu.

Poslechněte si, pokud máte rádi: CupcakKe, Nicki Minaj, Migos, Azalia Banks, Iggy Azalea

Kylie Minogue s Golden nezklamala. Najde se na něm hodně povedených letních hitů

Kylie Minogue – Golden

Vydavatel: Warner Music
Žánry: Pop, Dance Pop, Country Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Golden je dalším albem Kylie Minogue. Ačkoliv by se to mohlo zdát jako předzvěst nudného alba, vůbec tomu tak není. Kylie Minogue totiž v minulosti ve své diskografii, ve které k nejlepším kouskům patří alba jako Impossible Princess (1997), Light Years (2000), Aphrodite (2010) a především pak dvojice po sobě vydaných alb z let 2002 a 2004 Fever s megahitem “Can’t Get You out of My Head” a minimalistické Body Language. Golden patří sice spíše do kategorie ostatních alb, není to jedno z nejlepších, může se zařadit ale někam doprostřed a ne se jen krčit hanbou někde v rohu.

Australanka zpívala už od svého debutu Kylie pop určený k tancování a není překvapením, že stejné je tomu i na čtrnáctém albu Golden. Kylie Minogue se s přibývajícím věkem docela chytře přiklání více ke country. Vybrnkávané kytary a banja ve sloce, v refrénu pak modulace hlasu a elektronické beaty na “Dancing” v sobě mají ještě trochu rozpačitosti, druhá píseň ale přesvědčí, že před blížícím se létem se z tohoto alba bude jistě hodit pár fláků do playlistů pro grilovací párty a jiné příležitosti.

Prosluněný dance pop “Stop Me From Falling” je rádiový hit jako blázen, podobně jako “A Lifetime to Repair”.

Ačkoliv je z Golden hodně slyšet country, není to country pop ve stylu Shanii Twain a nebo Sheryl Crow, ale daleko spíše je to spojení country a bluegrass s taneční elektronickou hudbou podle švédské školy, kterou začal Rednex s “Cotton-Eyed Joe” a o dvě dekády později na ní navázal Avicii (R.I.P., zase ukápla slza) s “Hey Brother” a “Wake Me Up”.

Píseň “Sincerely Yours” věnována fanouškům, je pop ve stylu osmdesátých let a příznivci Kylie Minogue i Madonny, musí vrnět blahem. Kouzelná píseň je taky únikovou atmosférou překypující “Shelby ‘68”. Pokud tenhle text čtou nějací marketéři automobilových společností, měli by zpozornět, protože mít v reklamě na auto tak skvělý refrén jako:

“I know you’re gonna break my heart
When I get in your car,”

by chtěla mít asi každá automobilová společnost.

Ve formě udržuje album taky úniková, ale ještě více emocionálně bohatá “Radio On” a skákací hitovka “Raining Glitter”. Širokým a povznášejícím zvukem nadchne “Lost Without You”, která svou atmosférou připomíná takový ten příjemný letní déšť, který přijde a osvěží vzduch okolo vůní fauny a flóry přesně v ten moment, když už je venku dusno k nevydržení.

Když se k tomu přidá třeba hned následující “Every Little Part of Me”, ani vám pak nemusí být tolik líto, že kdyby album mělo jen těch nejlepších 11 písní, mohlo by být daleko lepší a mohli bychom se vyhnout těm všem vybrnkávaným country začátkům, které jsou jako obšlehnuté z Aviciiho “Wake Me Up” a ještě aby to nebylo málo, se na albu opakují i po sobě navzájem.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Jakýkoliv pohodový taneční rádiový pop

Doporučujeme: Strhující experimentální techno album Persona působí ještě dlouho po tom, co ho vypnete

Rival Consoles – Persona

Vydavatelství: Erased Tapes Records
Žánr: Experimentální Techno, Art House, Instrumentální hudba
Hodnocení: 4,5/5,0

Londýnský elektronický hudebník Rival Consoles (Ryan Lee West) je mistrem ve vyjadřování pocitů pomocí zvuků. Při přípravách nového alba se nechal inspirovat švédskou filmovou legendou Ingmarem Bergmanem a do svého Persona vložil strhující zvukové pojednání o prozkoumání vlastní identity a o komunikaci se sebou samým. Jeho analogové syntezátory vydávají dostatečně hřejivé zvuky na to, aby se zabývaly tak citlivými lidskými tématy. Zároveň z nich lze ale slyšet určité napětí, mysterióznost a temnota, která pramení z prozkoumávání těch nejhlouběji položených míst duše.

Osobnost začne prozkoumávat “Unfolding” s jeho typickým napůl uklidňujícím, ale zároveň posluchače lehce znervozňujícím a ve střehu držícím stylu. Okázalé syntezátorové ozvěny tak prolíná neustálé vyhrávání malého vysokého elektronického piána a rychlejší beaty s efektem zadrhávání, jenž na konci přejdou v pravidelný tlukot. Druhá skladba “Persona” je ještě o něco napjatější. Hudební synkopy zde použité jsou jako skutečně pocházející ze zážitku, kdy člověk bojuje o holý život a ztrácí vědomí. Do tajemného zvuku plně zabrousí “Memory Arc” s mihotajícími se efekty a mohutně temnými zdmi syntezátorů. “Phantom Grip” pak vezme ústřední nápad “Memory Arc”, ale rozvine ho do progresivnější a více testosteronové podoby.

Ačkoliv zní album velice dramaticky, končí vůbec nejpohodovější písní na albu, a sice elektronickou ukolébavkou “Fragment”. Ta se ozve po vůbec nejvíce dramatické písni alba — 7 minut a 38 vteřin dlouhé, epicky a dobrodružně znějící “Hidden”. Album jakoby se tak najednou z toho tlumeného tempa, jednoduchosti a určité minimalističnosti, kterou si po celou dobu ponechává, přesunulo z černobílých blízkých záběrů na tváře hlavního představitele, do ptačí perspektivy, kde tentokrát neobjevuje skrytá zákoutí lidské duše, ale někde v pralese ukryté, zatím neobjevené stavby z minulosti naší planety.

Jakoby se albu skutečně podařilo vyvrtat díru přímo do vašeho vědomí a něco tam v něm uchovat.

Rival Consoles tak dokáže operovat s opatrným vyjadřováním jemnosti lidské duše stejně dobře, jako pracovat s megalomanskými nápady. Nejlepší je, že pokud album správně vnímáte, zachová ve vás určité pocity, které setrvají ještě dlouho po vypnutí alba. Jakoby se albu skutečně podařilo vyvrtat díru přímo do vašeho vědomí a něco tam v něm uchovat. Persona patří naprosto právem mezi nejlépe hodnocená hudební alba tohoto roku.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Kiasmos, Jon Hopkins, Gidge, elektronickou hudbu pro náročnější posluchače

Jakub Děkan na debutu Srdce posbíral to nejlepší, co kdy vytvořil. Takže to (při vší úctě k tomu, co dokázal), za moc nestojí

Jakub Děkan – Srdce

Vydavatel: Warner Music
Žánr: Pop, Pop-Rap, Folk-Pop
Hodnocení: 2,0/5,0

Srdce je spíše než debutovým albem „výběrovkou” toho nejlepšího, na čem Jakub Děkan za svou celou kariéru pracoval. Častý spolupracovník ATMO Music a Paulieho Garanda poskládal své nejúspěšnější „featuringy” “Andělé”, “Ráno”, “Manifest”, “L.B.C.” a “Pavučina lží”, k tomu přidal spolupráce s UDG, Pekařem, Rybičkami 48 i Sabinou Křovákovou. Jen Děkanova je pak pětice písní “Já vím”, “Řidičák”, “Děda”, “Vzpomínek spoustu mám” a “Lea”.

Vzhledem ke složení alba tedy nehrozí, že byste si tohoto ambiciozního liberečáka oblíbili, pokud jste jeho výtvory předtím moc nemuseli.

Refrény Jakuba Děkana jsou totiž většinou tím nejhorším z písní ATMO Music a Paulieho Garanda. Ukázkový příklad je “L.B.C.”, kde Paulie Garand perfektně rýmuje o městské pohodě a zavede vás svými popisy do odděleného světa písně, ale Jakub Děkan přijde s nějakým děsně procítěným refrénem, který zní jakoby byl inspirován nějakým kýčovitým pražským muzikálem a celou píseň pošle do kopru.

Když naproti tomu rapuje Jakub Děkan na písni “Nechcem být spolu” a refrén vyřídí někdejší hvězda pěvecké reality show Sabina Křiváková, je to daleko lepší.

Děkan možná stojí autorsky za refrénem, ale není tady alespoň jeho charakteristické hlasové přehrávání, které se projeví vždycky nejvíce v refrénech — třeba zrovna hned v následující “Co bejvávalo, už není”.

Všichni kdo znají Pokáče taky ví, že jakmile začne filozofovat, znít jako moudrý strejda a přestane si dělat ze všeho okolo legraci, dopadne to blbě. Stejně tak Jakub Děkan je daleko příjemnější, když nechá projevit svou humoristickou stránku osobnosti, jako na cikánském pop folku “Řidičák”.

Ani další samostatný song Jakuba Děkana “Děda”, ve kterém vzpomíná na svého dědu a sděluje mu všechno, co se stalo, od té doby, co opustil svět, nemůžete odmítnou pokud máte Srdce. Moc hezký a dojemný moment.

Naopak “Vzpomínek spoustu mám” je vážně nesnesitelný patos. Vždyť má Jakub Děkan teprve 25 let, tak proč píše písničky jako Jiří Zmožek? Špatně se snáší taky to, jak se Jakub Děkan snaží vždycky za každou cenu vzbudit dojem hodného hocha. Řádkům jako:

“Poslední vzpomínku v týhle písničce bych chtěl věnovat dědovi a babičce,”

by člověk zatleskal možná kdyby bylo Jakubovi pět let.

Jé, Kubičku. To je ale nádherná písnička. Tu jsi složil dědovi a babičce úplně sám? Možná by dostal i džusík a Kinder vajíčko.

“Chtěl jsem tím říct” s Rybičkami 48 s refrénem, který zní: “Chtěl jsem tím říct: ‘Blá blá blá blá blá blá blá,” asi pak ani není potřeba moc komentovat.

“Andělé” je fajn puberťácká hitovka. Melodicky sice nudná a boybandová, ale má duši a něco sděluje. Ten refrén má na rozdíl od jiných Děkanových refrénů skutečný rozměr, na který si jen nehraje. Vibrující zpožděné tóny elektrické kytary v refrénu bylo použít skvělý nápad. Jen nevím, jaký má smysl dávat na nové album 4 roky starou písničku. Je to ale taky hodně dáno omezenými finančními i personálními možnostmi naší hudební scény.

Tady to chce zastavit a vzdát upřímný a velký respekt ke všemu, co nejen Jakub Děkan, ale celá liberecká scéna včetně s ATMO music, Pauliem Garandem a celým Ty Nikdy labelem dokázali.

Tady to chce zastavit a vzdát upřímný a velký respekt ke všemu, co nejen Jakub Děkan, ale celá liberecká scéna včetně s ATMO music, Pauliem Garandem a celým Ty Nikdy labelem dokázali. Úplně od nuly se propracovali mezi největší jména celé české hudební scény. A nikdo jim to nebere. Je ale velká škoda, že nemáme více zkušených producentů a skladatelů, kteří by se věnovali moderní popové hudbě.

V zahraničí je totiž obrovská vrstva neviditelných pracovníků, kteří makají s interprety na tom, aby z nich samotných dokázali vyždímat úplně vše a ještě více, než co v nich je. Jsou to mentorové, realizátoři, „rozvíječi” i tvůrci kreativních nápadů hlavních hvězd. Na jejich mozcích a srdcích kolikrát celé album hlavní hvězdy stojí a padá.

Pokud by se téhle talentované liberecké scény ujali nějací schopní, možná by jim dokázali rozmluvit některé nápady, dokázali by tomu dát více energie, kreativity, progresivity i velikosti. Mělo by to lidově řečeno větší koule. Tihle sirotci, kteří si dělají všechno sami ale postrádají všechno, co je v předchozí větě vypsáno.

Často falešný slaďácký popík smíchaný s hip hopovými a folkovými refrény možná zaujme mnoho mladých dívčích srdcí, poslouchat takovouhle hudbu je ale úplně stejné jako pozorovat rybičky v akváriu (třeba i 48 rybiček) nebo hrát mobilní hry jako Candy Crush. Docela vás to uklidní i na chvíli potěší, ale nic jiného vám to nedá. A pokud strávíte provozováním podobných činností mnoho času, zjistíte pak, že se daly strávit nějak jinak a lépe.

Hudba je pro mozek něco jako fitness pro tělo (zeptejte se vědců, ti to tvrdí taky) a poslouchání Jakuba Děkana je, jako byste si do toho fitness centra jen tak přišli sednout a koukat na ostatní, jak cvičí.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Pavel Callta, ATMO music, Pekař, kohokoliv ze zúčastněných, Poetika, Slza, Mirai, Adam Mišík

Doporučujeme: John Prine si tvrdohlavě stojí za svou vírou, nemáte mu to ale za zlé. Je s věkem pořád lepší a lepší

John Prine – The Tree of Forgiveness

Vydavatelství: Oh Boy
Žánr: Folk, Americana
Hodnocení: 4,0/5,0

John Prine ukázal v průběhu své kariéry několikrát svého ďábla na rameni. Například když na písni “Illegal Smile” zpíval o tom, jak se nestydí, že sem tam unikne od tíživé reality pomocí drog, nebo když se v průběhu úsměvné písně “Sweet Revenge” naštve na svět a vyrazí škodit. Johnu Prinovi se ale podařilo i v těchto vzácných momentech zůstat sympaťákem a s věkem se stává sympaťákem ještě větším.

Jeho osobnost prostě nemůžete nemít rádi a to ani když dojde ke kontroverzním názorům. Moudrý a chytrý muž nyní v pokročilém věku byl vždycky mistrem úsměvných momentů i zamilovaných balad a často se mu to dokonce podařilo i spojit – jako třeba na písni “Aw Heck” s pasážemi jako: “The cannibals can catch me and fry me in a pan / Long as I got my woman.”

Jeho hlas sice není možná už od 90. letech kvůli rakovině krku tak silným jako v dřívějších letech. Jeho s věkem čím dál klidnějšímu stylu s navíc s léty zrajícím textovým mistrovstvím, to ale vůbec nevadí. Veselá nostalgická otevírací píseň “Knockin’ on Your Screen Door”, s kreativní neposednou basou Van Morrisonovsky znějící I “Have Met My Love Today”, vesnická lidová povídačka “Egg & Daughter Nite, Lincoln Nebraska, 1967 (Crazy Bone)”, podzimně melancholická “Summer’s End” s ohromně hřejivým a konejšivým refrénem:

“Just come on home
You don’t have to be alone,”

naopak pro Prinovu tvorbu nezvykle deprimující “Caravan of Fools”, náboženská a uvolněná “God Only Knows” i legrační a zároveň dojemná “When I Get to Heaven”, na které Prine přemýšlí o tom, co udělá, až přijde do nebe.

Ne každý asi bude kompletně souhlasit s jeho pohledem na svět. Prine je hodně nábožensky založený člověk a v jeho myšlení, které nám do alba zachycuje, je určitá dávka zjednodušování, někdy skoro až ignorace. Prine chce raději bezhlavě věřit, že existuje nebe, které vypadá jako v kreslených seriálech a odmítá věřit ve vědu. To je něco, co v nejvíce ateisitcké zemi světa většina z nás moc nepobere. V jeho projevech na písni “Lonesome Friends of Science” se dokonce ostře pouští tvrdě do vědy a vědců:

“Those bastards in their white lab coats
Who experiment with mountain goats
Should leave the universe alone
It’s not their business, not their home”

a následné tvrzení v refrénu: “I live down deep inside my head / Well, long ago I made my bed / I get my mail in Tennessee / My wife, my dog and my family,” zní pěkně ignorantsky. Nepřipomíná vám mimochodem tenhle souboj, kdy se starší folkař vrhá ve jménu víry proti vědě? Ano, Dark Matter Randyho Newmana s jeho velkolepou debatou věda vs. víra v písni “The Great z minulého roku, je správná odpověď.

Johnu Prinovi to asi nelze mít příliš za zlé. V jeho věku se už asi smířil s tím, že nikdy nepozná skutečnou pravdu o všem možném, co se tady na planetě a ve vesmíru děje. Prostě se nechce trápit velkými věcmi a chce žít pro věci malé. Tak či onak, je to pan skladatel i zpěvák a hlavně textař. Silných 4,0 z 5,0.

Podívejte se na krátký dokument o albu:

Poslechněte si, pokud mát rádi: Guy Clark, Guy Snider, Willie Nelson, John Hiatt, Ton Paxton, Rendy Newman, Van Morrison, Hank Williams Sr, moudré starší muže s akustickou kytarou

Dále vyšlo:

Thirty Seconds To Mars – AMERICA

Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop Rock, Elektro Pop, Elektro Rock, Alternativní Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Na novém albu Thirty Seconds to Mars je sympatické, jak se z něj Jared Leto snaží udělat největší album roku a svou kapelu povýšit na největší kapelu na světě, písně z alba Amerca jsou ale bohužel příliš prázdné na to, aby takový těžký úkol zvládly. “Walk On Water” je obrovská pecka, “Dangerous Night” zase ideální letní romantický hit , “Rescue Me” taky ujde, asi vůbec nejlepší je akustická píseň odzpívaná bubeníkem a samozřejmě Jarodovým bratrem Shannonem Letem “Remedy”. Jinak toho na převážně elektronickém tanečním albu moc není co pohledat.

RECENZI ČTĚTE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ

Manic Street Preachers – Resistance Is Futile

Vydavatelství: Columbia
Žánr: Rock, Pop Rock, Britpop, Alternativní Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Pro pověrčivé lidi je třináctka nešťastné číslo, ikony velšského rocku Manic Street Preachers se ale 26 let od svého legenadárního debutu Generation Terrorists s nestárnoucím kytarovým hitem “Motorcycle Emptiness”, drží pořád v dobré formě a z Resistance Is Futile je slyšet, že je hraní pořád ohromně baví. Manic Street Preachers umí pořád posluchače uzemnit krásnými britskými hořkosladkými refrény. Uklidňující “People Give In”, irský hard rock d Thin Lizzy připomínající “International Blue”, vysoce chytlavá a po Beatles hodně vonící “Vivian”. Po povedeném duetu “Dylan & Caitlin s velšskou multiinstrumentalistkou a zpěvačkou The Anchoress je bohužel album jen přehlídkou průměrných písní, které mají daleko do nejlepších časů kapely z alb Generation Terrorists a The Holy Bible.

Resistance Is Futile tak fanoušky kapely a britského rocku určitě nezklame. Kromě doplnění kolekce oblíbených písní pár kousky z tohoto alba, se ale těžko najde na  Resistance Is Futile  něco obzvláště zajímavého nebo překvapivého.

RECENZE VYJDE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ

Bonfire – Temple Of Lies

Vydavatelství: Bertus
Žánr: Heavy Metal, Hard Rock
Hodnocení: 4,0//5,0

Němečtí heavy metaloví veteráni Bonfire se s jediným originálním členem – kytaristou Hansem Zillerem, vracejí v nečekaně dobré formě. Je až k nevíře, kolik se v téhle kapele vystřídalo členů. I s těmi dnešními je to od roku 1972 neuvěřitelných 25. Přesto všechno si Bonfire pořád udrželi svého ducha a hraje jim to vážně parádně. Už na albu Byte the Bullet z minulého roku se jevil nový zpěvák Alexx Stahl jako skvělá volba, která připomněla nejlepší časy kapely.

Své by si však měli najít příznivci nejrůznějších fází vývoje kapely. Pro příznivce starého dobrého zvuku jsou tu písně jako: “On The Wings Of An Angel”, “Fly Away” a “Crazy Over You”. Modernější přístup zastupuje “Stand Or Fall”. Pro stadiónové vyřvávání a hromadné hrození pěstmi zase přijde vhod “Feed The Fire (Like A Bonfire)”. A ano, nechybí ani správná metalová balada, když Bonfire předvedou dvě verze písně “Comin’ Home”, kdy při druhé vypojí kytary a začnou hrát jen akusticky. Jakoby tohle album zastupovalo všechno, co lze na této kapele, která existuje v různých podobách, milovat.

Srdnaté refrény, strhující kytarové sóla, hrdinské nasazení pro hraní. Bonfire všechno tohle předvedli v minulosti již lépe (třeba na albu Fireworks z roku 1987), jedná se ale o nečekané, ale potěšující překvapení.

Tinashe – Joyride

Vydavatelství: RCA / Sony Music Entertainment
Žánr: Alternativní R&B
Hodnocení: 3,0/5,0

Vzpomínáte si na tu malou chytrou černošskou holčičku z Polárního Expresu? Celeste z Dva a půl chlapa? Hit elektro dua Snakeships “All My Friends”? Všechny tyto věci mají jedno společné – jejími představitelkami je talentovaná herečka, zpěvačka a tanečnice Tinashe z Kentucky. Její debutové album Aquarius (2014) zaznamenalo pochvalné ohlasy kritiků, stejně jako album Nightride (2016).  Tinashe to bohužel nebylo moc platné, protože patřičný komerční úspěch se stále nedostavoval. Když je někdo pod takovým gigantem, jakým je RCA a Sony Music Entertainment, může se dost dobře stát, že se v takovém případě dostane pod tlak.

Album Joyride mělo původně vyjít už v roce 2015 jakožto následovník Aquarius. V Sony ale nejsou hloupí a věděli, proč mají tohle album zastavit ještě před vydáním a místo toho pustit do oběhu raději kolekci písní Nightride, kterou Tinashe nahrála jen tak mimo jako v průběhu připravování Joyride. Jaký je problém tohoto alba? Aquarius je album, které s úspěšným singlem “2 On” dobře rozjelo Tinashe možnost být jednou z popové a mainstreamové části R&B, Nightride odkrylo její experimentální stránku. Joyride není tak experimentální jako Nightride a nemá ani zdaleka tak ambiciózní tvář jako Aquarius.

S Joyride se bohužel odhaluje základní problém Tinashe. Je příliš experimentální pro mainstream a příliš běžná pro posluchače experimentální hudby. Nikdo nepochybuje o tom, že je talentovaná po kreativní, skladatelské i hlasové stránce. Něco jí ale zoufale chybí a Joyride je jako přiznání toho. Na tomhle album jsou takové hvězdy jako Future, Ty Dolla $ign nebo Offset, ani ti ale nijak zvlášť nepomohou Tinashe vystoupit z průměrnosti. Slabých 3,0.

Underøath – Erase Me

Vydavatelství: Fearless Records
Žánr: Post-Hardcore, Alternativní rock, Pop Rock, Emo
Hodnocení: 3,5/5,0

Deváté album floridské kapely Underøath, která má počátky v křesťanském metalu a postupně se vyvinula k heavy metalcoru, je dlouho očekávaným návratovým albem. Kapela se s novým albem vlastně tak trochu rozdělila. Zpěvák Spencer Chamberlain a bubeník a vokalista Aaron Gillespie vedou kapelu směrem k popovým melodiím, zatímco hlavní kytarista Timothy McTague a klávesista a člen, který se stará o elektronické přídavky Christopher Dudley, přidávají do kapely těžší hudební styl a větší otevřenost k experimentům. To vytváří docela dobrou vyrovnanost pomyslných vah, kdy si kapela může dovolit zpívat jednoduché popové refrény a zároveň si udržet svou temnotu i chytrost.

Album pak zní jakoby neustále střídalo blikání černé a bílé barvy a má zapamatovatelný a odlišující se zvuk. Vzhledem k tomu, že každý člen kapely má co říct a často kapela nemyslí zrovna podobně, není to tak celistvý návrat, jaký by si možná někteří přáli. Nejen fanoušky kapely, ale i příležitostné posluchače tohoto stylu, by ale měl potěšit.

Goat Girl – Goat Girl

Vydavatelství: Rough Trade
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Rock, Grunge
Hodnocení: 3,5/5,0

Působivý debut londýnské dívčí čtveřice. Ačkoliv se jejich věk sotva přehoupl přes dvacítku, pronásledují svým stylem zkušené ikony nezávislé kytarové hudby jako PJ Harvey a Patti Smith. Se svým zvukem přinášejí zpět konec osmdesátých a začátek devadesátých let, stejně jako zlatá léta garážového rocku z přelomu 60. a 70. let. Jednak ale zpívají o současných politických i osobních tématech, stejně tak pak využívají hip hopově znějící interludy “A Swamp’s Dog Tale”, “Moonlite Monkey” a “Hank’s Theme”.

Přímý a bezhlavý přístup kapely, která si nepotrpí příliš na formě ani komplexnosti obsahu a stará se o okamžité zachycení pocitů, občas nabídne pouze náčrty a základní nápady, které by se daly rozvinout do něčeho daleko většího. Ačkoliv tedy závěrečná “Tomorrow” nabízí poměrně propracovanou strukturu, písně jako “Little Liar” se točí pořád dokola okolo stejného jednoduchého nápadu a nerozvinou ho v něco lepšího a většího.

Zahořklá a řinčivá “Cracker Drool”, k pohupování pobízející projev pravé ženské síly “The Man” nebo pomalá, ale zvukově zajímavá “Throw me a Bone”, kde kytary malují různé zvukové barvy, však přislibují, že se na další album kapely budeme moci těšit.

 

Recenze | Novinky: Debutové album Kali Uchis Isolation je plné velkých hudebních jmen i hypnotického latinskoamerického popu, který vás vtáhne dovnitř

S debutovým albem Isolation Kali Uchis pomáhaly ty největší osobnosti současné alternativní i popové hudby od Kevina Parkera z Tame Impala přes producenta Grega Kurstina až po Damona Albarna z Blur a Gorillaz. Jak se jí povedlo takové velké osobnosti usměrnit a nevznikla z toho spíše přehlídka dovedností jejich než Kali?

V éře sociálních sítí víme o popových hvězdách první, poslední. Je tedy málem k nevíře, že i dnes může existovat popová hvězda, která bude z části zahalena tajemstvím. Kali Uchis (čte se smozřejmě Kali Učis, pozn. red) si svým mediálním obrazem vytvořila osobnost, která je podobná starým hudebním hvězdám hudby 50. let, jenž vytvořily navenek záhadný dojem lidí, kteří se za ječení fanoušků objeví a zase zmizí ve svém světě ochráněném od publicity jako fantomové.

Foto Kali Uchis k albu Isolation
Kali Uchis

Kali Uchis podle jejich vlastních vyjádření bere život jako jedno velké dobrodružství a vydání vyhlíženého debutového alba jako jeho další součást. Vzhledem k jejímu životnímu příběhu se asi není moc co divit. Kali se narodila v Kolumbii, v dětství se ale s rodiči přestěhovali do americké Virginie. V novém prostředí si našla cestu hudbě, naučila se hrát na piáno a saxofón a v roce 2012 nahrála svou první demo nahrávku. Svým 40 minutovým mixtapem Drunken Babble udělala dojem na úspěšné lidi v branži a dostala možnost podílet se na písních washingtonského rapera GoldLinka nebo tanečního tria Major Lazer.

Jak uhlídat ega velkých hudebníků

O tom, že úspěchu Kali Uchis všichni věřili přesvědčuje i EP Por Vida z roku 2015,  které ačkoliv Kali vydávala sama bez nahrávací společnosti, produkovala taková už i předtím známá jména jako Keytranda; Tyler, The Creator nebo dokonce Diplo. Minulý rok byla Kali Uchis už naplno žádanou osobou a její služby využil Damon Albarn pro album Gorillaz, konkrétně na písních “She’s My Collar” a “Ticker Tape”, s Miguelem si zazpívala na “Caramelo Duro” a Tyler, The Creators jí dal šanci na “See You Again”.

No a s talentem obklopit se schopnými lidmi pokračuje samozřejmě Kali Uchis i na novém albu Isolation. To totiž pomáhali stvořit multižánrový, ale hlavně funkový král Los Angeles Thundercat, Kevin Parker z Tame Impala, Steve Lacy z kapely The Internet, jeden z nejžádanějších popových i rockových producentů současnosti Greg Kurstin, britská naděje R&B Jorja Smith a svou službou oplatil Kali její minulou výpomoc muž, jenž dobyl Ameriku (Gorillaz) a hned dvakrát Británii s různými dvěma kapelami (Blur, Gorillaz), Damon Albarn.

Tolik osobností rozhodně pro album nebylo na škodu a debutové album Kali Uchis je vlastně z části taková zábavná show jako Saturday Night Live, kde přicházejí známí hosté a jsou postavení do situací, v jakých je z jejich běžného působení neznáme. Naštěstí se ale z toho nestane jedna z kapitol Mikulášových patálií, ve které se otcové přijdou podívat na fotbalový zápas svých synků a nakonec to skončí tak, že sami vběhnout na trávník a tatíkové hrají mezi sebou. Kali Uchis všechna ta velká hudebnická ega dokázala ukočírovat tak, aby byla slyšet, ale zároveň nepřehlušila jí samotnou.

Světelný kužel je namířen pořád přímo na Kali Uchis a ti ostatní ji pomáhají svým dobře známým rukopisem, postavit jakýsi most mezi hudebními fanoušky a jí samotnou.

Hezky tak v několika případech můžeme slyšet typického Thundercata, někdy skoro až jakoby přidal kousek ze svého posledního alba Drunk a jindy si zase Damon Albarn dělá reklamu na Gorillaz. Tyhle vložky jiných interpretů ale skutečně zní tak, že album podporují. Světelný kužel je namířen pořád přímo na Kali Uchis a ti ostatní ji pomáhají svým dobře známým rukopisem, postavit jakýsi most mezi hudebními fanoušky a jí samotnou. A tohle je přesně něco, co by každý začínající zpěvák a zpěvačka chtěli.

Latinskoamerická krev v žilách, srdce pumpující v rytmech reggaetonu a mozek tvořící ve stylu indie rocku USA a Británie

Kali rozpálí album žhavou bosa novou “Body Language (Intro)” o tělesném i duševním osvobození, do které přidává Thundercat svou basu, jazzové vyhrávky na kytaru, flétnu a jeho oblíbené proklady zvuků z běžného života. Pak nastoupí mafiánská hymna “Miami” s drsně a bezohledně znějícím refrénem:

“Live fast and never die, I’m moving at the speed of light
I’ll take your money, raise the price, blow up the spot like dynamite.”

Mohlo vůbec album začít lépe? Všechna ta velká jména, která se starala o zvuk přišla vhod. Na téhle písni měl zrovna po skladatelské i produkční stránce největší podíl Dave Sitek známý hlavně díky práci na indie rockových kapelách jako Yeah Yeah Yeahs, Liars, Foals, Little Dragon nebo Beady Eye Liama Gallaghera.

Skvělá produkce, kterou můžeme slyšet po celou dobu posluchače vtáhne do alba. Prolíná se zde geniálně Jižní, Střední i Severní Amerika. Exotický reggaeton spojený s R&B a rapem, do kterého stylizoval Dave Sitek tuhle píseň, je úžasný a píseň ještě výše nakopne hostující raperka BIA.

Kali Uchis se často v písních raději staví do nějaké cizí role a občas to působí, jakoby jí dělalo větší radost zpívat z pozice někoho jiného než jí samotné.

Na “Miami” ale lze slyšet jednoznačné podobnosti s jejím životním příběhem. Jsou zde cítit pocity člověka, který přijde do velkého a bohatého světa své nové země a nemá co ztratit. Naopak do převleku postavy fiktivní se Kali Uchis převléká na “Just a Stranger”. V rychlejším nakopávajícím tempu s výraznými beaty a basou, Kali Uchis zpívá roli zlatokopky a Steve Lacy je v této písni v roli jejího partnera.

Refrén:

“She wants my hundred dollar bills, she don’t want love,”

je děsně chytlavý.

Sem tam se na albu projeví slabá stránka Kali Uchis. Ačkoliv je totiž její hlas charismatický a snadno odlišitelný, nepatří mezi ty nejsilnější a nejmocnější. Jakmile je okolo velkolepá produkce a poutavý příběh písně, nic se neděje, když ale přijde čas na to vše ztišit, Kali Uchis nepanuje písní zdaleka tak přesvědčivě jako na skladbách, kde má navíc po ruce i pěvecké hosty, kteří můžou píseň ještě potlačit kupředu. “Flight 22” je ten případ podobně jako “Tyrant”, ve které hostující Jorja Smith natrhne svým pěveckým výkonem zadek hlavní hvězdě.

I když ale nemá Kali ten nejsilnější hlas, umí skvěle pracovat s intonací i výslovností. V “Tyrant” se snaží, ale úplně nezakryje zbytek, opak jde jde krásně slyšet v rýpavé písni “Your Teeth in My Neck”, kde Kali drze zpívá o skrblících v čele firem, kteří nechtějí pořádně platit svým zaměstnancům a zastává se chudé latinskoamerické přistěhovalecké části obyvatel USA a zároveň má text i jistý sexuální podtext:

“What do I do it for?
I’ve been working so hard just to give you more
Gotta get right.”

Zvukově zní píseň tak, jakoby byla opět Thundercatovou prací, na písni ale překvapivě není podepsán. Jakoby nechal ostatním ve studiu své poznámky.

Tropické večery ve velkoměstě

Štiplavá, ale zároveň smutná “Dead to Me” je svým hravým zvukem se syntezátory a nenápadnými, ale účinnými mužskými vokály zábavná, ale pravý highlight alba přijde v moderním reggaetonu “Nuestro Planeta” s masivními sexy beaty.

Kompletně španělsky odzpívaná píseň jedna z těch, kterou pravděpodobně uslyšíte hrát z plážových barů na dovolené a bude tam patřit perfektně. V čase, kdy do latinskoamerických žánrů fušují i Justin Bieber nebo Ed Sheeran, je dobré slyšet někoho, kdo z té Latinské Ameriky skutečně pochází. Kdyby se vám zdálo, že Kali Uchis sice vyrůstající v Kolumbii, ale dospívající už v Americe, je málo autentická, je tu navíc ještě 100% Kolumbijec a jeden z největších reggaetonových zpěváků současnosti  — Reykon.

Do deštivějších míst vás zavede následujíc “In My Dreams” mísící hudební vlivy nové vlny newyorské scény a britské nakažlivé melodičnosti. Po Gorillaz chutnající píseň s Damonem Albarnem je sice nešikovně zařazená za povahou úplně rozdílnou “Nuestro Planeta”, stejně ale patří k nejpovedenějším momentům Isolation.

“Tomorrow” s Kevinem Parkerem z Tame Impala, oslňuje svými magickými experimentálními zvuky, které připomínají poslední album Tame Impala Currents. Melodicky ale píseň není zdaleka tolik zábavná a rukopis Kevina Parkera je tentokrát spíše na obtíž.

Hlas Kali Uchis nepatří mezi ty nejsilnější a občas se na albu v té fascinující produkci už i ztrácí v tom všudy přítomném zasněném a hypnotizujícím popu. I díky tomu není úplně dobrý nápad poslouchat tohle album, když se potřebujete na něco soustředit. Zanechá vám totiž v hlavě takovou otupělou mlhu. Výsledný dojem z něj je velice relaxační a uvolňující, ale nedá se říct, že by v poslední třetině alba přišly nějaké momenty, kvůli kterým byste seděli na okraji židle napjatí, co přijde dál za zajímavé zvuky a melodie.

Je to ale jen jedna z těch menších vad na kráse tohohle skvělého alba. Už když se podíváme na ten seznam velkých jmen, které se na albu podílely, je velkým úspěchem, že se zelenáči v oboru podařilo usměrnit všechna tahle velká umělecká ega a album má skrze všechny, byť často stylově dost rozdílné písně, jakousi jednotnou barevnou paletu a atmosféru tropických večerů ve velkoměstě.

A to je právě něco, díky čemuž je tohle album speciální. Má určitý svůj svět, který je trojrozměrný a nekončí jen u dunění ušních bubínků. Dokáže stimulovat mozek a dávat mu podněty k tomu, aby se přesunul do samostatného světa tohoto alba.

Kali Uchis – Isolation

Vydáno: 6. 4. 2018
Délka: 46:30
Žánry: R&B, Neo Soul, Alternativní Pop, Bossa Nova, Pop, Reggaeton, Funk, Bedroom Pop (Lo-Fi Pop)
Rozhodně musíte slyšet: 1. Body Language (Intro), 2. Miami, 3. Just a Stranger” (feat. Steve Lacy), 5. Your Teeth in My Neck, 8. Nuestro Planeta (feat. Reykon), 9. In My Dreams

  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

od -
Avicii
fOTO Avicii

Avicii, jeden z předních zástupců elektronické taneční hudby, zemřel. Bylo mu teprve 28 let. Připomeňte si jeho nejlepší hity, které poslouchali a tančili na ně lidé různých věkových kategorií a často i ti, kteří jinak tento hudební žánr neposlouchají.

Je sice pátek, ale v tanečních klubech bude dnes v noci nezvykle smutno.

Aviciiho PR pracovník ve svém prohlášení uvedl, že švédský DJ, vlastním jménem Tim Bergling, byl nalezen dnes odpoledne v hlavním městě Ománu v Muscatu, který hraničí se Spojenými arabskými emiráty:

„S hlubokým zármutkem oznamujeme ztrátu Tima Berglinga, též známého jako Aviciiho. Byl nalezen mrtvý v Muscatu v Ománu v pátek odpoledne 20. dubna. Rodina je zarmoucena a žádáme všechny, aby v tomto obtížném čase respektovali jejich potřebu soukromí. Žádné další prohlášení nebudou poskytnuty.”

Zatím tedy nebyly zveřejněny žádné další oficiální podrobnosti týkající se okolností jeho smrti.

Aviciiho hudba ale překročila prahy tanečních klubů a dostala se i do všedního života lidí.

Aviciiho strmý vzestup a pád

Aviciiho hudba ale překročila prahy tanečních klubů a dostala se i do všedního života lidí.

Je sice pátek, ale v tanečních klubech dnes v noci bude nezvykle smutno. Avicii byl jedním z nejpopulárnějších zástupců žánru elektronické taneční hudby (EDM). Aviciiho hudba ale překročila prahy tanečních klubů a dostala se i do všedního života lidí. Do širokého povědomí prorazil nezapomenutelným hitem “Levels” inspirovaným starým hitem Etty James “Something’s Got a Hold on Me”.

V roce 2013 se jeho píseň “Wake Me Up”, kterou nahrál ve spolupráci s Aloe Blaccem, stala dalším celosvětovým rádiovým a internetovým hitem. Na ten pak navázal hitem dalším megahitem “Hey Brother”. Jeho strmý vzestup slávy bohužel provázely i problémy s alkoholem, ne které navázaly zdravotní potíže se slinivkou.

V roce 2016 oznámil v dopise svým fanouškům, že končí s koncertováním. Pokračoval ale v produkování a skládání. Píseň “Lonely Together”, nazpívala Rita Ora a dosáhla předních příček v žebříčcích nejúspěšnějších písní.

Avicii nám zanechal za svůj krátký život neuvěřitelnou porci hitů. Připomeňte si jeho podle nás 5 nejlepších výtvorů, které dal světu:

5. Addicted To You

Strhující výkon folk-rockové zpěvačky Audry Mae za mikrofonem a Aviciiho geniální spojení retro soulu s moderní taneční hudbou, navíc ještě vyzdobeno videoklipem s filmovým příběhem o dvou loupežnicích.

4. For a Better Day

Tahle píseň zůstala trochu v zapomnění a zastíněná úspěšnějšími hity. Píseň nominována na Grammy za Electro/Dance píseň roku má ale perfektní vokály amerického zpěváka Alexe Eberta a Avicii na ní ukázal svou skladatelskou vyspělost, když pro píseň složil skvělý ústřední piánový motiv se zajímavými posloupnostmi akordů.

3. The Nights

Inspirativní a motivační “The Nights” a dojemný videoklip natočený “profesionálním proživatelem života” Rorym Kramerem, obsahuje bohatou akční sbírku svého vlastního života. Ve videoklipu surfuje, snowboarduje, skateboarduje, létá balónem, vyrábí si vlastní čtyřválcový kabriolet z Toyoty atd., zkrátka žije život, jaký si bude pamatovat, jak se v písni zpívá.

“The Nights” je exemplárním případem toho, jak Avicii inspiroval druhé.

2. Wake Me Up

Na Aviciim bylo jedinečné, jak dokázal změnit svůj styl pro svůj druhý velký světový hit. Nepokoušel se vytvořit další “Levels”, ale dokázal využít flexibilitu žánru a zapojit do písně tradiční popovou strukturu s folkovými vlivy. Taky volba Aloe Blacca pro vokály se jevila jako šťastná.

1. Levels

Aviciiho píseň, která ho učinila slavným se do hudební historie zapsala už navždy svou snadno zapamatovatelnou syntezátorovou melodií, jenž v roce 2010 rozšířila pozitivní náladu do celého světa ještě na několik let dopředu. Z písně je slyšet, jak byl Avicii na počátku své hvězdné kariéry ambiciózní a sebejistý. Spojení hudební současnosti a historie, jaké můžeme na písni slyšet, je pak třešničkou na dortu tohohle světového hitu.

od -
Death From Above 1979
Death From Above 1979

Noise rocková dvojice z kanadského Toronta vystoupí vůbec poprvé v České republice a to hned dvakrát za sebou. 20. srpna zahrají v Brně v klubu Fléda a o den později v pražském Lucerna Music Baru.

“Dvojce hudebníků s nezaměnitelným charismatem. Úderné bicí a tepající basa jako kostra, na nichž je vystavěný výbušný hudební útvar. To vše v české premiéře,” píše na svých stránkách brněnský hudební klub Fléda.

Právě zde zahájí Death From Above 1979 svou dvojici českých koncertů. Hned dalšího dne 21. srpna budou pokračovat svou českou zastávku v Lucerna Music Baru. Na obou koncertech by je měla podpořit domácí stoner hard rocková kapela z hlavního města Baro Chandel.

Death From Above 1979 (často taky zkracováni jako DFA1979) jsou známí svým mohutným a energickým zvukem, který dokáží vytvořit pouze ve dvojici Sebastien Grainger (vokalista a bubeník) a Jesse F. Keeler (basa). Kapela vznikla v roce 2001, po vydání pro alternativní scénu zásadního alba You’re a Woman, I’m a Machine (2004), se ale o dva roky později rozpadla.

V roce 2011 se Grainger a Keeler dali znovu dohromady, vyjeli na tour, začali nahrávat a po deseti letech od prvního alba a třinácti letech od vzniku přišli s teprve druhým, ale opět famózním albem The Physical World. Nejnovější album Outrage! Is Now vyšlo minulý rok a recenzi si můžete přečíst na našem webu.

Kapela již má za sebou účinkování na předních zahraničních festivalech jako Glastonbury, Coachella nebo Lollapalooza.

Předprodej bude zahájen ve čtvrtek 19. 4. 2018 ve 12:00. Cena vstupenek do Brna je 380Kč, do Prahy v předprodeji 440Kč, na místě 550Kč. Můžete je zakoupit na webu GoOut.cz, Ticketpro, Ticketportal nebo přímo na pokladně Lucerna Music Baru.

Pro více informací se podívejte na weby obou koncertních míst: Fléda, Lucerna Music Bar.

Můžete se taky přidat do událostí na Facebooku (pouze Brno, událost pro Prahu zatím nebyla vytvořena): Fléda.

A tady se podívejte na to, jak to DFA1979 rozjeli v Late Night Show Davida Lettermana:

Foto: Per Ole Hagen

od -
Foto: Beyonce na festivalu Coachella 2018
Beyonce na festivalu Coachella 2018

První víkend kalifornského festivalu Coachella Valley Music and Arts Festival nabídl celou řadu zajímavých hudebních momentů. Zvláště o sobotním vystoupení Beyoncé se mluví jako o historickém. Taky další dva headlineři fesivalu – The Weeknd a Eminem ale předvedli nezapomenutelné koncertní výkony. Na menších pódiích se taky děly některé nevídané věci a došlo k mnoha zajímavým spojením hudebníků. Podívejte se na nejzajímavější momenty, které se staly na poušti v Palm Springs.

The Weeknd do toho dával tolik emocí, až se nakonec rozplakal

Před několika týdny vydal The Weeknd EP, kde se nachází píseň “Call Out My Name” o kterém mnozí fanoušci věří, že je inspirována jeho bývalou přítelkyní Selenou Gomez, která kvůli nemoci (lupus) musela v září podstoupit transplantaci ledviny. Páteční headliner do zpěvu dal tolik emocí, až se mu na tváři kolem objevily vlhké stopy.

Eminem a jeho nečekaný host samotný Dr. Dre

Takové dvě rapové legendy na jednom pódiu a ještě na takovém festivalu, to se jen tak nevidí! Hlavní hvězda nedělního večera Marshall Mathers přivítala na pódiu průkopníka hip hopové kultury Dr. Dreho. Společně předvedli divákům píseň “Still D.R.E.”, Snoop Doggovu klasiku “Nothin’ but a G Thang,” 2Pacovu “California Love,” a “Forgot about Dre”.

Kendrick Lamar přišel i letos

Loňský headliner Kendrick Lamar se vrátil na Coachellu dříve než se očekávalo. Na pódium si ho pozvala mladá hvězda R&B SZA. Společně zazpívali “Doves in the Wind” z jejího vynikajícího alba CTRL z minulého roku a nemohla chybět ani jejich společná “All the Stars” ze soundtracku pro film Black Panther.  Kendrick Lamar se na pódiu Coachelly objevil ale ještě jednou, když stanul po boku svého následovníka Vince Staplese.

Vycházející hvězda Cardi B se toho nebojí ani v těhotenství

Cardi B zrovna vydala debutové album Invasion of Privacy a její reputace stoupá rychlostí světla. Trochu na obtíž její velice slibně rozjeté kariéře by se mohlo zdát těhotenství, Cardi B ale ukázala, že není pro ní žádný problém a přítomnému obecenstvu dokonce i „zatwerkovala.” Tak snad z těch basů nebude mít malý/á šok.

Sestry Haimovy se vrátily na domácí festival

“Tohle je náš domácí hudební festival!” prohlásila Alana Haimová a následoval krátký popěvek z klasiky Randyho Newmana “I Love L.A.” HAIM se svým optimistickým rock’n’rollem zahraném ve strhujícím nasazení, proslunily svým vystoupením poušť i po západu slunce a připravili publikum pro hlavní hvězdu večera Beyoncé.

David Byrne za stolem a s lidským mozkem v rukou

Zakladatel Talking Heads vystoupil na festivalu s jedenáctičlennou kapelou (se šesti perkusionisty). Byrne s kapelou představili mnoho klasik Talking Heads i písniček z jeho nového alba American Utopia. Koncert zakončili písní “Hell You Talmbout” od Janelle Monée, kdy zpíval a křičel s celou kapelou o černošských mužích zabitých za pobuřujících okolností. Nejvíce bizarní a nezapomenutelný moment však přišel hned na samotném začátku jeho vystoupení, kdy za tónů písně “Here” z nového alba seděl jako profesor za stolem a vyzdvihl maketu lidského mozku.

#DavidByrne opens his set with his … brain. / #coachella2018

A post shared by bypeterlarsen (@bypeterlarsen) on

Jamiroquai a Snoop Dogg

Na Coachelle jsou každým rokem k vidění spolupráce, které člověk jinde neuvidí. Nejenže frontman Jay Kay zase rozpumpoval publikum, jak to on umí skvěle, na pódium ale přišel i samotný Snoop Dogg. S jeho typickým doutníkem Snoop Dogg nakráčel na stage uprostřed písně “Dr. Buzz” — track z aktuálního alba Jamiroquai Automaton.

Pro Jamiroquai bylo tohle vystoupení obzvláště speciální, protože se vrátili do USA po neuvěřitelných 13 letech.

St. Vincent a MASSEDUCTION poprvé s kapelou

MASSEDUCTION od St. Vincent patřilo k nejlepším albům minulého roku a vůbec i k tomu nejlepšímu, o čem se na našem webu můžete dočíst, Annie Clarke ale na turné k tomuto albu vyrazila sama. S obří projekcí, kytarou v ruce, avantgardními převleky a jinými visuálními prvky, ale bez kapely. Na Coachellu ale St. Vincent kapelu konečně dala dohromady a nemusela tak hrát z poloviny na playback. Ve futuristickém elektro provedení za podpory skvělých vokalistů a vokalistek předvedla původně smyčcovou baladu “Slow Disco”.

Jack Antonoff připomenul, že to umí ještě pořád rozjet i na pódiu a ne jenom ve studiu

Zrovna spoluautor a producent výše zmíněné skladba a alba St. Vincent, člen kapely Fun Jack Antonoff, rozjel v pátek odpoledne festival se svými Bleachers na Mojave stagi. Se springsteenovským outfitem, v poslední době jeden z nejžádanějších producentů současnosti, který minulý rok pomohl nahrát a stvořit alba Lorde i Taylor Swift, ukázal, že dokonale rozumí mladé generaci a přesně ví, jakou hudbu a show chce dostat. Ani při vystoupení Bleachers nechyběl nečekaný host a na pódium přišla zpěvačka celosvětového hitu “Call Me Maybe” Carly Rae Jepsen.

Zveřejnil(a) Coachella dne 14. duben 2018

X Japan zpět v Americe a s Wesem Borlandem z Limp Bizkit

Kultovní japonská metalová kapela X Japan to neměla vůbec jednoduché, protože vystoupila na menším pódiu ve stejný čas, kdy psala dějiny festivalu na hlavním pódiu Beyoncé. Ti věrní, kteří na X Japan zůstali ale vytvořili výbornou atmosféru, kterou jim kapela oplácela.

Pokud byli v hledišti nějací fanoušci Limp Bizkit, museli málem omdlít, když se stalo něco, co se zdá být utopií — Limp Bizkit (tedy alespoň jejich jedna podstatná část) se objevila na Coachelle.

Beyoncé konečně dorazila a stálo to za čekání

Původně měla Beyoncé na Coachelle zazpívat už minulý rok, v médiích vzniklo mnoho spekulací. Nejdříve se zdálo, že bude, pak že ne, pak zase že ano. Nakonec se ale kvůli doporučení Beyoncé vzdala pocty být jedním ze tří headlinerů. To čekání ale za to stálo, protože Beyoncé předvedla show jakou Coachella nezažila už dlouho. Už jen epický začátek byl něco. Na pódiu koncert zahajovala snad stovka lidí skládajících se z tanečníků a dechové kapely a koncert začal ve velkém stylu hitem “Crazy In Love”.

V průběhu jejího vystoupení přivedla na pódium manžela Jay-Zho na píseň “Deja Vu”, s její sestrou Solange  zazpívaly “Get Me Bodied”.  Došlo dokonce i na návrat dívčí kapely Destiny’s Child, když se k Beyoncé přidaly její bývalé parťačky Kelly Rowland a Michelle Williams a odzpívaly společné hity “Say My Name”, “Lose My Breath,” a “Soldier.”

Její koncert se nesl taky ve znamení oslavy americké černošské komunity. „Černoška poprvé headlinerkou na Coachelle. Ain’t that ’bout a bitch? komentovala Boyoncé během koncertu.

V jednom okamžiku zazpívala několik řádků z písně “Lift Every Voice and Sing” – písně, která je známá jako neoficiální “černošská národní hymna” – a plynule na ní navázala ostrou písní “Formation” z posledního alba Lemonade. V reakci na parádní vystoupení Beyoncé začali někteří jako DJ Khaled nebo magazín Rolling Stone přejmenovávat festival na “Beychella”.

2. nejlepší album tohoto roku podle Metacritic je zatím překvapivě country popové Golden Hour Kacey Musgraves. Nahrála Kacey doopravdy jedno z nejlepších moderních country alb poslední dekády? S dalším albem předělávek přišla Me’Shell Ndegeocello. Tentokrát je však její styl pomalejší a akustický. Frankie Cosmos ve svých teprve 24 letech nahrála skvělé album a do podobné věkové kategorie spadající pražská kapela Good Times Only, přichází s letním a zasněným indie rockem na debutovém EP nedělní Luka.

V souhrnech alb a EP vydaných v posledních dnech března nesmí chybět ani velká jména minulých let: The Weeknd, Kate Nash, Lissie a The Fratellis. Překonali tito interpreti svou slavnou minulost, kterou si budovali v uplynulé dekádě?

Nejvíce chválená hvězda žánru Kacey Musgraves přinesla na Golden Hour country parodii i klenoty moderního country

Kacey Musgraves – Golden Hour

Vydavatelství: MCA / MCA Nashville
Žánry: Moderní Country, Pop Country, Country
Hodnocení: 3,5/5,0

Druhé nejlepší album roku 2018 podle průměrného hodnocení zahraničních kritiků a skóre 90% na Metacritic! Kacey Musgraves je v současnosti nejspíše vůbec kritiky nejvíce adorovaným mozkem a hlasem současného country. Je jasné, že dokáže být dobrou textařkou, má podmanivou barvu hlasu. Je tady ale stejně jedna otázka, kterou by si měl položit každý, kdo tohle album uslyší: Není tohle náhodou nějaké nedorozumění? Dostalo se k nám do ČR stejné album jako do amerických a britských médií? Co na Golden Hour všichni slyší?

Úspěch tohoto alba si lze vyložit i tak, že kritici z New Yorku a Londýna vnímají celou spodní část USA jako bandu vidláků a nyní jsou ohromení tím, že i v Texasu používají mobily a nechávají si dělat piercing. „Páni, my jsme mysleli, že tam dole žijí jen idioti, co si vyřizují sousedské spory střelbou revolverů, jsou pologramotní a volí Trumpa. A podívejme se… Taková krásná holka, zbraně je nezajímají a umí mluvit anglicky. A dokonce psát! To se jen tak nevidí.”

Golden Hour v prvé řadě táhnou dolů průměrné muzikantské výkony. Dokonce tak průměrné, že přes dnešní zmáknuté studiové nahrávání, jde z desky slyšet, jak si muzikanti odehráli svou rutinní fušku a zase šli o dům dál. Žádné nadšení, chuť udělat něco jinak nebo lépe než ostatní.

Druhé zásadní mínus tohoto alba je všudepřítomný country kýč. A ne, není to ten příjemný country kýč, jaký můžeme znát třeba od Little Big Town. První sloka alba a písně “Slow Burn” je přímo příšerná a zní jako vygenerovaná z náhodného generátoru country slok, protože se skládá z naprosto nesmyslných vět, které na sebe už vůbec tématicky nenavazují, ani nijak neoslňují nějakou uměleckou hodnotou. Pokud si myslíte, že jsou to jen kecy, pojďme se na tu sloku podívat.

Kacey začíná zpívat o tom, jak se předčasně narodila — zajímavý začátek, poté ale odbočí a zpívá nám o tom, jak je v Texasu horko (no kdo by to byl řekl), ale pozor! Kacey prý dokáže být studená. Nevím, co tohle má posluchači předat, jakou hodnotu to má, ale alespoň můžeme jít dál. Poté je zde řádek o tom, že její babička plakala, když si nechala udělat piercing na nos: “Grandma cried when I pierced my nose.” Je nám všem moc líto babičky. Snad se z toho zotavila.

Úplně to ale dorazí posledním veršem: “Good in a glass, good on green / Good when you’re putting your hands all over me”. Budeme velice rádi, když nám někdo vysvětlí význam tohoto verše do komentářů. Zatím ale nikdo nemá ponětí.

Takže celkově tragédie, co? Kupodivu ne. Tohle album ve skutečnosti není totiž zase tak špatné, jak by se z dosavadního průběhu recenze mohlo zdát. Jen zkrátka není až zase tak dobré, jak si bůhví proč myslí v zahraničí. Ačkoliv tedy obě sloky “Slow Burn” jsou skvělou country parodií, díky povedenému refrénu nakonec přece jen dokážeme pochopit, co Kacey Musgraves písní chtěla sdělit. Dokonce to můžete pochopit tak dobře, že nastane nečekaný obrat a tuhle píseň si nakonec oblíbíte. Prostě slunce, vedro, ticho, klid, pohoda, Texas, Tenessee, hezké holky s vlajícími vlasy a sexy flanelovými košilemi, svalnatí kluci s upnutými riflemi, ve kterých se rýsuje jejich pevná řiť. Ať už je to realita nebo TV seriál s herci, který nám album servíruje, už je alespoň v náznacích slyšet, proč hudební kritici tomuto albu tak snadno podlehli.

Zvlášť když následuje jedna z nejlepších písní na albu “Lonely Weekend”. Roztomilé a maximálně moderní spojení country a popu. Neuvěřitelně uklidňující, navíc skvěle hodící se do současných jarních dnů. No, kdyby takhle znělo celé album, už by i těch 90% na Metacritic bylo jasných. Následuje “Butterflies” — další klenot moderního country. Skvěle zazpíváno. Že má Kacey ale příjemný hlas! Ať už refrén vymyslela ona nebo někdo z tvůrčí dvojice Natalie Hemby, Luke Laird, která s ní psala tuhle píseň, zasloužil(a) by si nějakou country cenu. Je to country romantika a ta anglická slova jedou hladce jako nůž po másle.

Tady se musí dát alespoň úryvek textu refrénu:

“I didn’t know him and I didn’t know me
Cloud Nine was always out of reach
Now, I remember what it feels like to fly
You give me butterflies.”

Podobný styl refrénu, kdy si jakoby Kacey Musgraves připravuje posluchače a pak mu napálí hlavní moto celé písně v popovém schématu, pokračuje i na “Love Is a Wild Thing” se skvělým banjem připomínající alternativní country jižanských kapel a nezávislých kapel jako Balmorhea. Stejně tak nečekané syntezátorové sólo je výborné. Spojit staré country nástroje s těmi novými, tanečními se podařilo náramně, to se musí uznat. Když přijde ale tenhle vrchol alba, přijde další country parodie “Space Cowboy”. Kolik dokázali Kacey s Lukem Lairdem a Shanem McAnallym vložit do jedné písně otřelých frází, je neuvěřitelné.

Můžete si tedy připravit zápisníček a škrtat. Dívání se z okna: Splněno. Modré nebe: Splněno. Kovboj: Splněno. Den na slunci: Splněno. Zlatá horečka: Splněno. Kůň, který chce utéct: Splněno. Trochu moc už je to jakmile Kacey zpívá: “Můžeš odjet v Silveradu…” Pro ty kdo neví, Silverado je totiž takový ten typický pick-up s korbou vzadu, podobný tomu, se kterým vždycky jezdil Chuck Norris v Texas Rangerovi. Technicky vzato on jezdil většinou s Dodgem Ram, ale stejně jakmile se objevil pick-up s korbou vzadu, vždycky jste věděli, že těch 30 potetovaných hajzlů, kteří si přepočítávají prachy v kufříku, zatímco si dovolují na televizní moderátorku připoutanou k židli, dostane pořádně po čuni kopem s otočkou.

KACEY: GO ON RIDE AWAY, IN YOUR SILVERADO CHUCK: | made w/ Imgflip meme maker

Všem dobrým momentům ale naštěstí není na albu konec. “Velvet Elvis” je fajn oddechovka a samozřejmě taky “Wonder Woman” s ozbrojující svěží produkcí, která pracuje jemně na pozadí sladkého hlasu zpěvačky. A dokonce i “High Horse”, když se dokážete nesoustředit na ten text, je parádní country disko. Kacey Musgraves nás ani nevzala na projížďku koněm, jako spíše na horkou dráhu. Něco na albu nutí k hysterickému smíchu, něco je ale žánrový klenot, který se jen tak neslyší. Proto hodně slabých, ale nakonec přece jen 3,5.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Maren Morris, Carrie Underwood, Little Big Town, Taylor Swift; jakékoliv moderní country a nevadí vám občas pořádná porce kýče

Me’Shell Ndegeocello si osvojila písně Prince, TLC nebo Tiny Turner. Tentokrát s kapelou předělává do ambientní a akustické podoby

Me’Shell Ndegeocello – Ventriloquism

Vydavatelství: Naïve
Žánry: Alternativní R&B, Alternativní Rock, Dream Pop, Pop Rock,
Hodnocení: 4,0/5,0

Někdo předělává písně tak, že je jen kosmeticky upraví, někdo je rozebere do posledního malého šroubu, vymění všechny podstatné díly za svoje a teprve až poté je znovu smontuje dohromady. Přesně to dělá multi žánrová basistka narozena v Berlíně Meshell Ndegeocello. Meshell má za sebou historii předělávek už od roku 1996. Od té doby už stihla předělat a nahrát písně, které proslavili třeba Leonard Cohen, Nina Simone nebo Ready for the World. Tentokrát dala své srdce a duši do písní Tiny Turner, Prince nebo Janet Jackson.

U Meshell Ndegeocello je hezky slyšet, jak se s ní vyvíjí i způsob předělávání písní jiných autorů.

Meshell Ndegeocello hudebně rozebrala, nahradila a smontovala písně z 80. a 90. let. Z této doby, ze které tyto písně pochází, lze vyčíst, že se jedná o písně z dospívání a rané dospělosti Meshell. Je jasné, že právě z tohoto období si člověk zapamatuje mnoho oblíbených písní, které s ním již zůstanou po celý zbytek života. Letos v srpnu bude Meshell 50 a je docela logické, že si tyto písně nyní vybrala a je zajímavě poslouchat, jak je podává svým nynějším pohledem.

U Meshell Ndegeocello je hezky slyšet, jak se s ní vyvíjí i způsob předělávání písní jiných autorů. Zatímco v minulých časech byly její předělávky hodně funkové a hyperaktivní, nyní je Meshell stylizuje do velice klidné a akustické podoby. Její léty ověření hudební partneři Chris Bruce (kytara), Jebin Bruni (klávesák, producent) a novější parťák Abe Rounds (bicí, vokály), přidali spolehlivé muzikantské výkony i zajímavé tvůrčí nápady. Na většině písní vévodí akustická kytara a s ní hraje elektrická kytara, jejíž zvuk je vyšperkován různými kombinacemi atmosferických efektů zpoždění, silného zkreslení a ozvěn. Vše zdobí parádní vokální práce nejen samotné Meshell, ale i ostatních. Všechny písně v sobě mají špetku psychedelie a zasněnosti.

Mezi nejpovedenější předělávky Ventriloquism patří Princova jemná akustika “Sometimes It Snows in April”. Ambientní verze Meshell je dechberoucí a vznešená. Potěší taky předělávka slavného hitu dívčí skupiny TLC “Waterfalls”. V pomalém tempu a akustické instrumentaci zní až překvapivě přirozeně. Skoro jakoby takhle měla být stylizována odjakživa.

Kapela a vokalisté se vyřádí na v hip hopu často samplované písni “Atomic Dog” George Clintona (toho zpěváka, nikoliv prezidenta). Na “Tender Love” (původně od Force MD) pak Meshell s kapelou přejdou trochu překvapivě do country. S foukací harmonikou, citlivými bicími a klávesami se i tahle předělávka povedla. Ventriloquism skoro udivuje tím, jak si Meshell Ndegeocello osvojila písně a jak je muzikanti byli schopni nahrát s vlastní kreativitou a vlastním srdcem.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Jill Scott, Maxwell, Amel Larrieux; Kohokoliv z původních interpretů předělávaných písní

Doporučujeme: Frankie Cosmos nám otvírá svou duši dokořán, aby nám mohla sdělit, že: „Cítit se naživu  na tom vcelku záleží. Dokonce i když se cítíte na hovno

Frankie Cosmos – Vessel

Vydavatelství: Sub Pop
Žánry: Indie Rock, Indie Pop, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Frankie Cosmos opět vytvořila písně hodně krátké, ale maximálně výmluvné. A hlavně taky upřímné a skutečné.

Teprve čtyřiadvacetiletá indie pop rocková umělkyně z New Yorku Greta Kline přichází s novým albem po dvou letech od Next Thing (2016). Vessel opět zdobí citlivé texty, které vyjadřují rozpaky, stydlivost a sociální nešikovnost. Frankie Cosmos opět vytvořila písně hodně krátké, ale maximálně výmluvné. A hlavně taky upřímné a skutečné.

Greta nám vypráví příběhy z jejího života a otvírá svou duši dokořán. Předává nám, jak jej vnímá takovým způsobem, že můžeme mít pocit, jako bychom přímo sledovali na vlastní oči, jak bojuje s nedostatkem sebevědomí a životní nejistotou. Písně zní podobně křehce, jaká je ona sama povahou. Greta (nebo Frankie) chcete-li z toho ale nesmutní a dokonce to zní, jakoby si z části i sebe sama užívala a celé album tak vyzařuje skvělé poselství ve stylu Cobainova citátu: “Je lepší být nesnášen za to co jsem, než být nenáviděn za to co nejsem.”

K tomu, abychom byli rádi na světě, nemusíme být nutně dokonalí lidé bez chyb.

Texty nepojednávají o nějakých stavění vzdušných zámků, ale zaměřují se na každodenní realitu dnešního světa, když Franke například zpívá: “My phone will die, and I won’t even cry / ‘Cause I know you’re nearby / I know you’re nearby.” Ačkoliv je produkce opět finančně nenáročná, melodicky je Vessel opakem textů. Nástroji chudé album je melodicky velice jisté a rozhodně nespadá do kategorie suchých lo-fi alb. Už hned úvodní “Caramelize” má skvělé změny akordů a refrén se výborně poslouchá. Frankie Cosmos se daří spojit nepředvídatelnost s líbivostí a přístupností a to je také něco velice cenného.

Ačkoliv je tedy album nahrané jen pomocí jedné zkreslené kytary, skromné bicí soupravy, basy a občasného, opět velice skromně znějícího syntezátoru, jeho velikost přesahuje první dojem. Už jen (ale nejen) kvůli tomu poselství, u kterého nám Frankie Cosmos připomíná, že:

“Being alive
matters quite a bit
even when you feel like shit.”

(“Cítit se naživu, na tom vcelku záleží. / Dokonce i když se cítíte na hovno”). Silných 4,0.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Girlpool, Porches, Car Seat Headrest, Angel Olsen, Japanese Breakfast

Good Times Only se přidávají k zasněnému zvuku současné a čím dál silnější pražské alternativní scény

Good Times Only – nedělní Luka (EP)

Vydavatelství:
Žánry: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Lo-Fi, Post-Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Čtyři písně můžeme slyšet na vůbec prvním EP pražské čtveřice Good Times Only. Na kapele je slyšet, že se cítí ve svém vlastním stylu velice pohodlně a jistě. V líném tempu táhnoucí se kytary v ozvěnách a “chorus” efektech, jenž doplňují syntezátorová pozadí, přenesou na posluchače skutečně atmosféru letních nedělí a není náhodou, že si tento den dali do názvu. Nedělní Luka zní nostalgicky a romanticky, je to ale přídavné jméno “zasněné,” které nejlépe vyjadřuje tohle EP.

Good Times Only odvedli docela dobrou práci ve snaze vtáhnout posluchače do jejího světa. Písně jakoby zvukem i texty příliš nehleděly na realitu a vzniká pak až skoro tvrdohlavé odmítání reality. To nekončí nějakou depresí, ale stejně se člověk neubrání tomu, že je to ve výsledku nakonec — i přes optimistický název kapely –, EP smutné.

Náladu alba ve stylu: Co by mohlo být, kdyby to bylo tak, jak jsem si vysnil, perfektně vystihují vůbec poslední verše alba na písni “Letní třešně bejvaj nejsladší”: “Až tě někdy potkám / budu ti vyprávět / co všechnos mohla mít / mohli jsme se milovat.” V průběhu celého alba je také slyšet skoro až zoufalé volání po nějaké letní romanci, která střídavě přichází (“Noci líp vypadaj, tak pojď se toulat.”) a pak zase odchází (“A ti si mě nepamatuješ”). V melodicky nejzajímavější písni alba “Vlny” postava po celou dobu písně z dálky pozoruje z dálky svou femme fatale a poté přijde pro kapelu tak typický únik z reality, když zpěvák a kytarista Filip zpívá:

Pojď se mnou spát pod širým nebem.”

Vzhledem k tomu, že v úvodní “Kolem” se zpívá: “Venku je noc a já se koupu sám,” jakoby to vyjadřovalo bludný kruh alba, kde na sebe naráží očekávání s realitou.

Good Times Only se svým stylem přidávají k pražské scéně. Jakoby se jejich zasněný styl stával standardem alternativní/nezávislé scény našeho hlavního města, odkud se pak rozšiřuje i do dalších částí. Kluci připomínají hodně další pražské kapely jako Cold Cold Nights nebo Dukla a z tohoto ohledu je po zvukové stránce — byť má společně s texty velice poutavou atmosféru — EP přece jen poněkud opatrné a ne zrovna progresivní. Je to jako používat školní zápisky svého staršího bratra.

Své taky udělají bezvýchodné situace v textech, které jakoby vystihovaly i pozici samotné kapely na scéně.

Na druhou stranu, hudba není soutěž a Good Times Only jsou díky tomu, jak se cítí v tomhle stylu jako ryby ve vodě, dalšími — a silnými — zástupci současné pražské alternativní/nezávislé scény. V budoucnu by si tedy týmovou spoluprací tyto kapely (nebo alespoň některé z nich) mohly vysloužit pověst kultovních skupin, na které se bude vzpomínat i další generace ještě dlouhá léta i po tom, co už nebudou existovat. Uvidíme. Bude každopádně zajímavé pozorovat, jak se Good Times Only budou vyvíjet dále.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Dukla, Cold Cold Nights, Role

Dále vyšlo:

The Weeknd – My Dear Melancholy (EP)

Vydavatelství: Republic
Žánry: R&B, Alternativní R&B
Hodnocení: 2,5/5,0

Po rozměrném a masivním albu Starboy (2016), četných spolupracích s jinými interprety (Beyoncé, Future, Lana Del Ray, Gucci Mane) a příspěvcích do soundtracků filmových trháků — naposledy k novému “marveláckému” filmu Black Panther, do kterého vytvořil s Kendrickem Lamrem track “Pray For Me”, vydal The Weeknd nečekaně a bez reklamní kampaně EP My Dear Melancholy. To je bohužel The Weekndova nejvíce předvídatelná a nejopatrnější práce do dnešního dne.

Jakoby se The Weeknd těmi příspěvky do soundtracků a vytvářením písní pro jiné interprety po tvůrčí stránce vybil a novému EP nevěnoval dostatečně času na to, aby se znovu po tvůrčí stránce nabil.

Písně, které přivedl vlastním jménem Abel Makkonen Tesfaye, vyvolávají občas silné pocity déjà vu. “Call Out My Name” je jako dvojče “Earned It”, kterou napsal The Weeknd pro soundtrack filmu Fifty Shades of Grey (Padesát odstínů šedi). Jakoby se The Weeknd těmi příspěvky do soundtracků a vytvářením písní pro jiné interprety po tvůrčí stránce vybil a novému EP nevěnoval dostatečně času na to, aby se znovu po tvůrčí stránce nabil. A zrovna pro někoho takového, kdo pomáhal formovat styl tohoto žánru, je postrádání nějakého tvůrčího progresu, invence a úpadek do průměrnosti dost smutným případem.

Kate Nash – Yesterday Was Forever

Vydavatelství: Girl Gang Records
Žánry: Pop, Elektro Pop, Dance Pop, Indie Pop, Pop Punk
Hodnocení: 3,0/5,0

Raketa Kate Nash jednou nečekaně vyrazila mezi hvězdy albem Made Of Bricks (2007). Inovativní indie popové písně s akusticko-elektronickým základem a drzým britským přízvukem jí zajistily platinovou desku a řadu hudebních ocenění. Její malinko podivínská a neurotická osobnost je v roce 2018 pryč. Kate Nash se minulý rok objevila v americkém komediálním seriálu Netflixu G.L.O.W. o ženských wrestlerkách a jakoby tahle malá role vyjadřovala její proměnu. Pryč jsou její typické nevinné kytičkované šaty a z Kate Nash je sexy rudovlasá diva se slunečními brýlemi lolity.

Kate Nash to na Yesterday Was Forever zkouší v různých žánrech. Je zde dívčí punk rock “Life In Pink”, taneční elektro pop “Karaoke Kiss”, moderní R&B “Body Heat”, retro blues rock “My Little Alien”, pop grunge “California Popes”, napodobování Katy Perry “Drink About You”, které Kate Nash, podobně jako napodobování Taylor Swift “Take Away” (“I kept your shirt / And I like the smell”), moc nejde. Ale ne všechny tyhle písně jsou špatné. Mnoho z nich je výbornými oddechovkami a musí se uznat, že se Kate Nash snaží posouvat své vlastní hranice a udělat svou hudbu zajímavější střídáním žánrů a přeháněním.

V jejím případě se rozhodně o opatrné album nejedná a někdy je to dokonce i velká legrace. Album ale nakonec perfektně vystihne úryvek z úvodní “Life In Pink”:

“What’s wrong with me?
Am I a person yet?”

Yesterday Was Forever je totiž místy až skoro děsivou ztrátou osobnosti Kate Nash, kdy se vám začne stýskat po té staré dobré Kate Nash. Yesterday Was Forever je ten typ alba, kdy je nutné vybrat pár povedených písní a zbytek hodit do koše.

Lissie – Castles

Vydavatelství: Sony Music
Žánry: Pop, Rock, Folk
Hodnocení: 2,5/5,0

Naděje moderního folku z Rock Islandu Elisabeth Maurus se snaží navázat na své velice úspěšné album z únoru roku 2016 My Wild West. Nové album přivede prakticky totožný dramatický a soucitný styl minulého alba. Lissie ho bohužel tentokrát nepřivede tak odhodlaně a vášnivě jako na My Wild West, což se jeví jako základní problém aktuální desky. Povznášející melodie z prvního alba na tomto albu zní suše a jsou utopené někde mezi dobrou a špatnou náladou. Album ničím zvlášť nepřekvapuje, ani neohromuje zpracováním.

Album má znít díky elektronickým prvkům, které doplňují piána více atmosfericky. Musí se uznat, že určitý vývoj tam lze vyposlouchat a album si díky produkci, která není vždy maximálně celistvá, ovšem alespoň předá posluchači zoufalou atmosféru, kterou skvěle vystihuje obrázek na obalu. Výsledný dojem to ale nevylepší tolik, jak by mohlo.

Nevylepší ho ani otřelé texty jako: “I need your love, I want your love / I can’t go on without your love.” Skladby jako “Blood & Musle”, “Feels Good” a “Somewhere” alespoň můžou být důstojnými novými členy koncertních setlistů Lissie. Po skvělém minulém albu je tohle zklamáním.

The Fratellis – In Your Own Sweet Time

Vydavatelství: Cooking Vinyl
Žánry: Indie Rock, Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Tvůrci hitu “Chelsea Dagger”, který nejen v rodném Skotsku už zlidověl a stal se oblíbenou součástí fotbalových zápasů, přicházejí s pátým albem In Your Own Sweet Time. The Fratellis nejnovějším přírůstkem do své diskografie nezklamali, ale zároveň je tak moc slyšet, jak se usadili do nějaké komfortní průměrné zóny, že se nedá mluvit ani o žádném velkém úspěchu.

Fratellis už nejsou ti drzí kluci se skoro punkovým stylem jako na Costello Music (2017), kde si na obrázek alba nechali namalovat prsaté ženy v podvazcích, což tak nějak vystihovalo i mnoho témat písní. In Your Own Sweet Time je sbírka písní kapely středního věku, která dělá alba pořád s talentem pro melodie, ale tak nějak více slaďácky a podle vzoru staré školy.

The Fratellis sice možná nesprintují k bráně, aby dali gól v základní skupině mistrovství světa, kdy hrají o postup do čtvrfinále a hrají jen amatérskou okresní ligu. Dávají do toho ale celé srdce a na písních jako “Starcrossed Losers”, “Told You So” nebo “Stand Up Tragedy” ukazují, že to pořád umí. In Your Own Sweet Time alespoň vyjadřují pravé Fratellis jakožto lidi a ne jako nějakou jejich vylepšenou variantu, která nemá moc sebereflexe a nehraje něco, na co už nemá věk, ani myšlenkové rozpoložení.

Recenze | Novinky: The Vaccines se povedlo na Combat Sports najít podstatu sebe samotných

S jarním vánkem svěžího kytarového rock’n’rollu nahraného klasickým způsobem za minimálního využívání počítačů a dodatečných úprav, přicházejí londýnští The Vaccines. Na jejich novém albu Combat Sports museli po odchodu bubeníka znovu najít sami sebe a vrátit se k samotné podstatě jejich kapely, která definovala jejich úspěšný debut What Did You Expect From The Vaccines.

Londýnské rockery The Vaccines vždycky zdobil obrovský zápal a nadšení pro hudbu. Když se chystali po třech letech nahrávat nové album Combat Sports, Justin Hayward-Young, Freddie Cowan, Árni Árnason, Timothy Lanham a Yoann Intonti šli do studia s tím, aby do alba napumpovali co nejvíce těchto vlastností, které občas v dnešní alternativní/nezávislé hudbě i přes muzikantské i skladatelské umění muzikantů chybí.

Foto kapely the vaccines k albu combat sports
The Vaccines (Foto: Facebook)
Když tedy při nahrávání minulého, zvukově ambiciózního, náladou dramatického a velkého alba English Graffiti (2015) proseděli spoustu času na počítači, rozhodli se tentokrát nahrávání vzít tak, aby je to samotné co nejvíce bavilo a chtěli nechat nadšení jejich samotných promítnout i do hudby, kterou nahrávají.

Odpočinek od dekadentních alb, politiky a elektroniky současného nezávislého rocku

Na s citem produkovaném Combat Sports se skvěle zachytil jejich živý zvuk. Pouhých 33 minut pop rocku The Vaccines nechce hlavně nudit a to se mu daří skvěle. Combat Sports zní velice přirozeně a po spoustě studiově těžce upravovaných a elektronikou přeplácaných albech, je skvělé zase slyšet rock’n’roll nahraný jako za starých časů. Kapela je na novém albu prostě sama sebou a zakázala si připouštět, že by si mohla hrát na něco jiného, než ve skutečnosti doopravdy je.

Nebylo to přitom pro ní jednoduché. Stalo se totiž poprvé, že kapelu někdo opustil. Mohli bychom se přít o to, jaké role v kapele jsou nejdůležitější, odchod bubeníka Peta Robertsona by se ale dal zařadit hned do druhé kategorie vážnosti odchodů hned po potenciálním odchodu frontmana. Právě ale i proto se snažili Vaccines vrátit ve své skutečné podobě. Takoví jací jsou ve svém jádru.

Combat Sports je tak taky z části návratem k velmi úspěšnému debutovému albu s vtipným názvem What Did You Expect From The Vaccines? (2011), po kterém začali mnozí žurnalisté doslova šílet nadšením a nazývat Vaccines zachránci rock and rollu. O tom ale nové album není. The Vaccines spíše než celému světu dokazují kdo jsou sami sobě. Jejich cílem ani nebylo vytvořit největší britské rock and rollové album od dob (What’s the Story) Morning Glory? od Oasis.

Je to ale skvělé, protože The Vaccines díky sebepoznání, které prodělali, zní velice svěže a geniálně se hodí k těmto počasím prvním jarním dnům, které Evropa zažívá. Combat Sports je pohodářské a lehké album, které se snadno poslouchá. Jakoby přišlo po těch stovkách politických a dekadentních alb z posledního roku právě v ten správný čas, když si všichni zase potřebujeme trochu povyrazit a být optimističtí s nadhledem v britském stylu.

Holky a hlavně všudypřítomný nadhled

Ke skvělému výsledku The Vaccines pomohl výrazným způsobem producent Ross Orton (Arctic Monkeys, M.I.A., The Fall…), který kapele — asi protože si uvědomuje, jak je v kytarovém albu snadné sklouznout k neoriginalitě — přísně zakázal znít podobně jako jiné kapely. “Pokud budete na někoho odkazovat, odkazujte sami na sebe,” řekl prý doslova klukům ve studiu, když jim zakázal pouštět ve studiu hudbu jiných kapel.

A skutečně se zdá, že se jim to docela povedlo. Ačkoliv se totiž The Vaccines budou těžko zbavovat hodně typického britského zvuku, se kterým připomínají další ostrovní novodobé rockové kapely jako The Libertines a o něco starší britpop typu Pulp a Blur, Combat Sports se zdá být dobrou odpovědí na to, pokud někdo tvrdí, že originální alba za využití rockových nástrojů už se nedají nahrát, protože vše již bylo vytvořeno.

The Vaccines to mají všechno v malíku. Dokážou nahrát i takové album, které může znít zároveň strašně přístupně a lehce a taky většinu času nestrávit kopírováním otřelých rockových postupů. Dokážou hrát primitivní rock’n’roll, ale přitom znít pořád inteligentně.

Začne se s obrovským nadhledem a vtipem popěvkem: “They should put it on a T-shirt” (“Měli by to natisknout na tričko”), zatímco si to radostně vyhrávají kytary i bicí. Jakmile sólová kytara vstoupí se svým hodně zakulaceným a zkresleným zvukem, dodá to písni tu správnou šťávu. Změnu nálady nemůžeme čekat ani na další písni. “I Can’t Quit” se bude jistě vyjímat na letních festivalech, protože je to opět velice nadnesená píseň s dávkou energie, která obsahuje drsňácké kytary, hrající pozitivní posloupnosti akordů.

Frontman a textař Hayward-Young chce málokdy posluchači předávat nějaká svět měnící moudra nebo umělecké projevy a zůstává raději hezky při zemi. Proč by taky dělal něco, co mu nejde tak dobře?

Na “Your Love Is My Favourite Band” dostane v úvodu na chvíli prostor syntezátor. Jakoby mu Vaccines řekli: Mockrát tě ke slovu nepustíme, ale teď nám tedy předveď co umíš. A svou příležitost si skutečně syntezátor zasloužil, protože zase trochu oživil album. Ve sloce se pak vyjímá jemně zkreslená baskytara, která zní parádně. Tohle by si měli poslechnout ti, kteří říkají, že je to nudný nástroj! Melodický refrén je pak důvod k tomu, proč mít rád anglické kapely. Jakoby se dětem v Anglie povinně pouštěli Beatles už od embryonálního stádia.

Justin Hayward-Young mi připadá jako bravurní textař. Umí texty hodně pobavit, ale i inspirovat k přístupu k mezilidským vztahům. Posluchači chce málokdy předávat nějaká svět měnící moudra nebo umělecké projevy a zůstává raději hezky při zemi. Proč by taky dělal něco, co mu nejde tak dobře?

Na albu má vlastně takové dvě hlavní polohy. Buď vyloženě vtipkuje: “How many lightbulbs does it take to change the mood? / If that’s how many did, I think I’m screwed” (pozn.: tohle nemá cenu překládat, protože je potřeba trochu znát angličtinu a víceznačnost slova “screwed”) a nebo píše texty o holkách, když v refrénu hodně připomínajícím Pulp na písni “Maybe (Luck of the Draw)” zpívají: “Maybe I want to spend my life with you / I wanna feel like other people do, with you,” (“Možná bych s tebou chtěl strávit celý život / Chtěl bych se cítit tak, jak se s tebou cítí ostatní”).

Často to ale i Young spojí dohromady jako na “Surfing in the Sky”: “No, I can’t walk on water / And if you’ve ever wondered why / Let me take you surfing in the sky” nebo samozřejmě ve třetí “Your Love Is My Favourite Band”, kdy Young přirovnává sex k pouštění rádia, kde hraje jeho oblíbená kapela.

“Maybe (Luck of the Draw)” a “Young American” tvoří trochu nevděčnou roli otloukánků, kteří musí trochu zklidnit tempo kapely z úvodu. Určitě to nejsou slabé písně, po úvodní rock’n’rollové smršti ale přece jen lze poznat, že Vaccines nedokážou tentokrát být tolik zajímaví i v pomalejším tempu.

Na “Nightclub” The Vaccines trochu přitvrdí. Píseň trochu poruší to pravidlo o odkazování, protože jednak Vaccines dost připomínají Kasabian a jednak je úvodní riff hodně podobný “One Way Or Another” od Blondie. Píseň se do dosavadního průběhu alba sice příliš nehodí, uspokojí ale spolehlivě ty, kteří chtějí slyšet něco agresivnějšího. Refrén: “It makes my head feel like a nightclub,” má rozhodně něco do sebe.

Poté hned následuje další skvělá píseň “Out On the Street”. Z kategorie “na první poslech” asi vůbec největší pecka alba. Píseň jakoby byla definicí The Vaccines. Radostná muzikantská práce, pohodářská a optimistická nátura, skvělé vokály Haywarda-Younga jako od pravé rockové hvězdy a samozřejmě ta neustále zmiňovaná energie.

V refrénu následující “Take it Easy” své vokály ukážou i ostatní členy kapely, když vycházejí z dávné historie populární hudby doo-woopu 50. a 60. let. Poslední dvě písně patří do té slabší kategorie písní z alba, zakončí ho ale stejně s grácií a elánem, který z alba vyzařuje po celou dobu 33 minut.

The Vaccines – Combat Sports

Vydáno: 30. 3. 2018
Délka: 32:55
Žánry: Indie Rock, Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Put It on a T-Shirt, 2. I Can’t Quit, 3. Your Love Is My Favourite Band, 4. Surfing in the Sky, 7. Nightclub, 8. Out on the Street


  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

Recenze | Novinky: Virtue od The Voidz je upřímný nihilisticko-anarchistický zmatek Juliana Casablancase

Druhé album projektu The Voidz Juliana Casablancase z The Strokes s názvem Virtue se z části vrací ke starým časům The Strokes a naplno opouští temný a pochmurný zvuk minulého alba, aby se The Voidz vrhli do kaleidoskopicky různorodého a melodicky barevného alba, které vystihuje zpěvákovu duševní rozpolcenost.

Když dal v roce 1998 Julian Casablancas dohromady The Strokes složené z pár jeho kamarádů, těžko mohl tušit, že již brzy se stane z jeho kapely jeden z nejdůležitějších rockových pojmů tohoto století. Debutové album Is This It (2001) se stalo klasikou a taky jednou z nejsilnějších debutových nahrávek celé rockové historie.

Alespoň jednu verzi obalu tohoto alba zná snad každý, kdo se o hudbu trochu více zajímá.

Na první verzi obalu je vyfocena v bílém fotografickém filtru nahá žena, respektive její zadeček. Na boku je položena s bílým pozadím i tělem kontrastuje výrazná černá kožená rukavice. Protože USA bylo vždycky trochu citlivější na sexuálně explicitní záležitosti, pro tamní hudební obchody The Strokes zvolili obal úplně jiné povahy, než jaké byla tato provokativní fotografie. V USA tak debut The Strokes reprezentovala fotografie subatomických drah částic v bublinové komoře. Pokud vůbec nemáte ponětí, co je to, nevadí. Prostě z toho vyšel ten pěkný, trochu psychedelicky vypadající, oranžovo-azurový obrázek.

Foto The Voidz k recenzi alba Virtue.
The Voidz (Julian Casablancas druhý zprava). Image kapely skvěle vystihuje jejich různorodou hudbu.

Důležitější ale je, co měli The Strokes uvnitř. Novináři, nahrávací společnosti a samozřejmě i hudební fanoušci čekali na začátku století na nové velké kytarové kapely, když grunge i post-grunge již byly prakticky mrtvé žánry, stejně na tom byl britpop a s nu-metalem a s rap metalem to šlo po vrcholu v roce 1999 díky tvůrčí krizi kapel i díky příšerné reklamě v podobě výtržností a desítek znásilnění na festivalu Woodstock 99, hodně rychle z kopce.

Když přišli The Strokes s Is This It, byl to návrat ke staré škole kapel 60. let, kdy si pár obyčejných a dobře vypadajících mladých kluků vzalo kytary a šli dobývat srdce dívek a mozky chlapců po celém světě svými zasněnými písničkami. Album obsahovalo stále dva ze tří největších hitů kapely a sice “Last Night” a “Someday” (tím třetím je “Reptilla” z následujícího alba Room On Fire).

Proč The Voidz a ne The Strokes?

Je pravda, že se to s kultem The Strokes někdy přehání a výrazné protlačování kapely ze strany amerického i britského hudebního tisku jim výrazně pomohlo, tohle album si ale — zvlášť když se postaví do kontextu tehdejší doby a taky, když se zamyslíme, kolik dalších kapel inspirovalo –, své místo v rock’n’rollové síni slávy zaslouží.

Problém The Strokes byl ten, že ačkoliv se neuvěřitelně rychle stali slavnými, od té doby nedokázali a (i když to možná zní divně) nejspíše ani nechtěli přijít s ničím, co by bylo tak úspěšné jako jejich debut. Druhé Room on Fire (2003) ještě v sobě mělo hodně z debutu. Počínaje First Impressions of Eart (2005) ale začínali The Strokes nudit. Jakoby si založili společnost, která se ze začátku stala obrovsky úspěšná protože přinesla na trh něco, co na něm nebylo a byla po tom velká poptávka. Svůj produkt nedokázali dostatečně inovovat, zdokonalovat ani vyvíjet.

Dělali pořád to stejné a jako milionáři opojení vlastní slávou se nedívali do budoucnosti. Nezajímalo je, co bude za deset let. Chtěli si do syta užívat své slávy, až začali postupně ze své firmy odcházet dokud tam nezbyl jen sám chudák vrátný. The Voidz jsou jako úplný opak toho, čím se vyznačovali The Strokes. Julian Casablancas experimentuje s hudebními postupy, se kterými nikdy předtím nedělal, hledá nové zvuky, nové melodie. Ani jedna píseň na albu nemá stejný zvukový obal jako jiná. The Voidz objevují neobjevené a snaží se posouvat své tvůrčí hranice i hranice hudby jako takové.

Julian Casablancas poskládal svou novou partu poté, co vydal sólové album Phrazes for the Young (2009) a zjistil, že se cítí lépe obklopen kapelou. The Voidz se skládají z klávesáka Jeffa Kita (dlouholetý klávesák sólové kariéry Juliana), bubeníka Alexe Carapetise (velký to bubeník, hrál už s Nine Inch Nails, Phoenix, Keshou, Kelis, v současné době s Wolfmother), basáka a hráče na syntezátor Jaka Bercoviciho (také již spolupracoval na sólových albech Casablancase) a kytaristy Amira Yaghmaie (zkušený studiový hráč, nahrával třeba pro Happy Mondays, The Years, Lenku nebo LP).

Komu se nelíbilo první album The Voidz, druhé nabízí menší naději na zlepšení

Jejich první, těžce experimentální album Tyranny (2014) se setkalo se smíšenými reakcemi ze strany hudební veřejnosti i kritiků. Těm, kterým se moc nezamlouvalo, můžeme prozradit, že by mohli mít naději na zlepšení. To stejné platí pro fanoušky Strokes, kterým se The Voidz příliš nezamlouvali. Virtue je sice pořád hodně experimentální, pod The Voidz asi nelze od Casablancase nic jiného čekat ani v budoucnu, zdá se být ale svým zvukem více melodické a zvukově pestré. Náladový, těžký a místy skoro až industriální zvuk z Tyranny je na novém albu často nahrazen lehčím a pohodovějším zvukem, o čemž přesvědčí melodické písně ze staré školy jako “Leave It in My Dreams”, “Permanent High School” nebo ke konci alba “Lazy Boy”.

Jakoby Virtue bylo z části o tom, jak se Casablancas chce posunout dál, ale zároveň nechce opustit staré časy s The Strokes a sám neví, co má vlastně dělat.

Tyranny bylo spíše takové zážitkové album, které bylo zajímavé, ale v posluchači nevydrželo dlouho. Virtue se v tomhle ohledu zdá být alespoň nadějí na zlepšení, když se Casablancas opět přestal stydět za svou melodickou stránku tvoření. Není to pro album příliš časté, ale “Leave It in My Dreams” připomíná hodně The Strokes, ale kromě kytar tvoří hlavní linku písně i syntezátor. Píseň se nese v zasněné, mlhavé atmosféře retro rockového diska 80. let a pro širší část posluchačů může být tahle píseň přístupná lépe než všechno vydané pod jeho jménem nebo pod The Voidz. K podobné mlhavé atmosféře se Voidz vrátí i na “Wink”.

Velice podobná též “Permanent High School”, která ale navíc přidá více elektronických efektů. Píseň zní velice podobě jako “Drag Queen” od The Strokes a Julian Casablancas spojuje to, jak je překvapivě podobný život teenagera s životem dospělých.

Julian ostatně o sobě tvrdí, že nikdy úplně nedospěl. “Myslím, že muži zůstávají sedmnáctiletí v jejich myslích po celý život,” prohlásil v nedávném rozhovoru Casablancas pro magazín Billboard. “Lazy Boy” je na tom s tématem podobně.

Casablancas jakoby se chtěl vymanit od svého mladšího já a posunout se v životě i kariéře dál: “I don’t wanna be a puppet that the ghost of my young self / Still controls” (“Nechci být tou loutkou, kterou duch mého mládí pořád kontroluje”), zároveň  jakoby na ní zpíval vzkaz fanouškům The Strokes. Před refrénem zpívá: “Running in a circle / Falling down” (“Běžím v kruhu / Padám dolů”).

Něco podobného by se dalo aplikovat i na celé album. Jakoby Virtue bylo z části o tom, jak se Casablancas chce posunout dál, ale zároveň nechce opustit staré časy s The Strokes a sám neví, co má vlastně dělat. V jednom z nejlepších momentů alba — nostalgickém teenagerském refrénu tak zpívá:

“Holdin’ back the tears as you’re walkin’ down the hallway
I don’t wanna do it
I don’t wanna do this anymore”

(“Zadržuji slzy, když kráčíš chodbou / Už to nechci dělat / Už to víckrát nechci dělat”).

“QYURRYUS” je oproti písním, kdy Casablancas ještě pořád myslí na The Strokes něco hodně jiného. Je to nějaký kybernetický elektro-arabský jazz a Casablancův hlas je v druhé polovině v mezi části výrazně modulován auto-tunem. “Pyramid of Bones” zní jako hodně inspirována multiinstrumentalistou Arielem Pinkem, melodicky je to ale skoro nu-metal. Na začátku používá hodně zkreslené kytary, ve sloce překvapivé změny melodie hlasu. Ačkoliv kytary zní hodně ploše, garážově a nejsou tak mohutné, kdyby se vzala píseň čistě po akordové a melodické stránce, dokonce si jí lze hodně dobře představit, jak jí hrají System of a Down.

“ALieNNatioN” zase zní jako inspirovaná New Order. Má výbornou a ucelenou mysteriózní atmosféru, které jinak album i jednotlivé písně na něm často postrádají. Za zvuků elektro basů The Voidz strkají nos do práce státu a vlády. Hlavně jsou nespokojeni s tím, jak se chová stát násilně ať už při válečných armádních akcích nebo při incidentech, kdy dojde k policejní brutalitě.

Aby žánrový koktejl alba nezůstal v jedné chuti, přijde tropická, elektronická a taneční “All Wordz Are Made Up” s new wave prvky. “Think Before You Drink” je poté stylizovaná do barové folkové písničky nahrané pouze na akustickou kytaru. Casablancas ale nenapsal, jak by se podle názvu mohlo zdát, píseň o alkohol, ale chytře a kousavě se strefuje do vzdělávání. Mezi všemi se asi nejvíce vyjímá věta:

“You can lead a horse to water
But you cannot make it drink.”

(“Můžete dovést koně k vodě / Ale nemůžete ho donutit pít.”)   

Písně jako “One of the Ones”, “Black Hole” mají velký problém najít v sobě trochu kyslíku. Obsahují sice zajímavé kytarové změny, najít ale něco zajímavého na těchto skladbách je skoro nadlidský úkol. Podobně je na tomu i “Pink Ocean”, která akorát namísto kytar používá hlavně basy a syntezátory.

Oproti tomu “My Friends the Walls” je skvělá moderní rocková pecka od začátku do konce. Je skvělé poslouchat, kam se Casablancas posunul a jak komplexní písně dělá. Produkce téhle písně je famózní, když vhodně použije sytezátory, aby posunuly píseň dál, je to ale hlavně celá kapela v čele s bubeníkem Alexem Carapetisem, která tuhle píseň táhne kupředu.

Co na tom záleží?

Poslední změna stylu, kterou jsme ještě nemohli na albu slyšet, přijde na “We’re Where We Were”, kdy Casablancas stylizoval Voidz jako hlučnou post-punkovou a industriální zvukovou armádu, která v polovině využívá neskutečné bicí, které byly podpořeny několika dalšími vrstvami cinkání a bubnování. Škoda, že Casablancas nepřinesl takové silné sdělení i v textu. Respektive přenesl tak velké, že možná ještě převyšuje to hudební (a že je to velký rachot), to by ale člověk nad jeho dětinským a hloupým textem nemohl moc přemýšlet.

“New holocaust happening
What, are you blind?
We’re in Germany now, 1939.”

(“Právě se odehrává nový holocaust / Copak jste slepí? / Jsme v Německu, je rok 1939”)

Přesně kvůli takovým vyjádřením mnozí obyčejní lidé nemůžou vystát vyjadřování umělců k politickým situacím. Ty si Juliane občas doopravdy skutečně nemyslíš, to co zpíváš, že ne?

Pak přijde velkolepý závěr “Pointlessness”, který se zdá být vzorem ideálního způsobu, jak zakončit album. Poslední, co na albu slyšíme je mrazivě odevzdaná věta: “What does it matter?”

Řekne asi všechno.

Julian Casablancas pojal ‘Virtue’ jako nihilisticko-anarchistické dílo, z něhož jde vyvodit pro mnohé možná očekávatelný závěr, jenž bychom ale nečekali, že nám jej naservíruje samotný Julian: jediné, co má pořád určitou hodnotu a cenu jsou The Strokes.

Nahlížet do mozku Juliana Casablancase není zase tak těžké, jak by se mohlo zdát. V současné době nestojí o slávu a hnusí se mu hudba, která zní jako produkt vyrobený a vymyšlený někde ve velké korporaci. Pořád je v něm ale kousek toho starého Casablanca, který dal v New York City dohromady kapelu z kamarádů a ti staří dobří The Strokes jsou pro něj kromě rodiny pořád jediným pevným bodem a jedinou věcí, o kterém si myslí, že má nějakou hodnotu a význam a to i když o tom často dost pochybuje.

The Voidz – Virtue

Vydáno: 30. 3. 2018
Délka: 58:09
Žánry: Indie Rock, New Wave, Post-Punk Revival, Alternative/Indie Rock, Elektro Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Leave it In My Dreams, 2. QYURRYUS, 5. ALieNNatioN, 7. All Wordz Are Made Up, 10. My Friend The Walls, 13. Lazy Boy

The Voidz – Virtue
Uživatelé hodnotí 3/5 (1 recenzí)
5 1

  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

Na konci března vydali nové album léty prověření alternativní indie rockeři Guided by Voices Roberta Pollarda, George Ezra sice na svém druhém albu žádný tak obrovský hit jako na prvním nemá, pořád ale dokázal přijít s pohodovým a moderním pop folkem. Čechomor na albu Nadechnutí postaveném na spojení rocku s balkánskou dechovkou, bohužel až na pár silných písní jen těží ze své zářivé minulosti ze začátků tohoto století. Metalcore Blessthefall už taky není to, co býval, dobré momenty se na albu Hard Feelings ale taky najdou.

Podíváme se taky na nové EP elektro producenta Dipla, album v šlépějích hard rocku 70. let i na druhém albu kráčejících The Sword, údajného nového českého objevu popové hudby Michala Kindla, velké dámy R&B Toni Braxton, která si hojí rány z rozchodu a pak to nejlepší na konec — nové album anglických kytarových Black Foxxes, které je snad ještě lepší než to první.

Guided by Voices se připomněli s novým albem. Na jejich nejlepší časy to nemá, fanoušky ale potěší

Guided by Voices – Space Gun

Vydavatelství: Guided by Voices, Inc.
Žánr: Alternative/Indie Rock, Lo-Fi
Hodnocení: 3,5/5,0

Robert Pollard vytáhl pomyslný kabel ze zásuvky své kapely již dvakrát. Po začátcích kapely v roce 1983 kapele trvalo nějakou dobu, než dokázali přijít s albem a poté jim trvalo nějakou dobu, než dokázali přijít s ucházejícím albem. Určitý zlom nastal, když konečně dali dohromady tu správnou sestavu hudebníků a v roce 1994 v období velkého návratu kytarové hudby, přišli se zlomovým albem Bee Thousand.

V udržení lidí v kapele ale nikdy nebyl Robert Pollard moc dobrý a kapelu neustále provázely změny v sestavě. Vždyť do dnešního dne vystřídali 17 různých členů a dvakrát se kapela rozpadla na dobro! Tentokrát to ale byla pořádná čistka, protože Pollardovi zůstal v kapele jen jeden jediný člen ze sestavy před rozpadem v roce 2014, který ovšem předtím v kapele působil také jen krátce. Ze starších členů zůstal akorát kytarista Doug Gillard, který působil v kapele mezi léty 1997 až 2004. Zbytek kapely pak tvoří úplně noví členové.

Podobně jako poslední album How Do You Spell Heaven a v pořadí druhé album minulého roku (Guided by Voices vydali minulý rok ještě jedno album — August by Cake), se dvacáté šesté album kapely z Ohia Space Gun, nese v klidných rytmech elektrických kytar a Rollandova nová parta přináší léty prověřený zvuk, který je optimistický, pohodářský, ale trochu unavený a líný.

Guided by Voices si většinu své kariéry příliš nelámali hlavu s formou svých písní a v podobné lo-fi produkci pokračují i na novém albu.

Guided by Voices sice nemají tak zašuměný, levný, naschvál nedokonalý retro zvuk, který zdobil starší alba jako Alien Lanes (1994), zároveň ale nemá ani takový pop rockový, modernější zvuk z přelomu století a alb Do the Collapse (1999) a Isolation Drills (2001). Pokud je někdy zlatá střední cesta synonymem pro ideální řešení, v tomto případě to rozhodně neplatí.

Líný zvuk středního tempa byl pro Guided by Voices vždycky poznávací značkou, dokázali to třeba v písni “Glad Girls” z Isolation Drills nebo “I am a Scientist” z Bee Thousand, které obohatili o zajímavou kytarovou práci a chytlavé melodie ve stylu komerčně úspěšnějších alternativnch kapel jako R.E.M. Jedinečný zvuk, kdy kapela na “I am a Scientist” schválně hrála rozladěnými nástroji, udržovala posluchače ve střehu a naprosto hypnotizovaného jejich hudbou.

Nové album bohužel zní strašně suše, nezáživně. Člověk si přeje, aby kapela zase začala skládat popové slaďáky ze seriálu Scrubs jako “Hold On Hope” a nebo zase začala blbnout s laxní formou nahrávání jako na těžce alternativních a nezávislých albech z první poloviny devadesátých let. Posluchač bohužel nedostane ani jedno. Dostane jen kompromis, který splývá dohromady.

Pokud tohle album uslyší nový posluchač, asi si těžko řekne: “Páni, tohle je skvělý zvuk/melodie/atmosféra/energie, o téhle skupině musím vědět víc.”

Ale i tak je třeba říct: všechna čest. Pollardovi je už 60 a pořád umí přijít se zajímavými nápady.  Úvodní a titulní píseň “Space Gun”, spěchající “See My Field”, tvrdá, utahaná a správně špinavá “Liar’s Box”, proměnlivá “King Flute”, dramatická alternativně rocková opera a “majstrštyk” alba “That’s Good” a taky proměnlivá a poutavá “Sport Component National”. Nebojí se použít celou řadu zvuků jako analogové syntetizátory, mellotrony nebo smyčce.

Pokud tohle album uslyší nový posluchač, asi si těžko řekne: “Páni, tohle je skvělý zvuk/melodie/atmosféra/energie, o téhle skupině musím vědět víc.” Tohle album budou všichni poslouchat kvůli historii kapely. Je dobré tohle album mít, fanoušci kapely za něj určitě budou rádi, ale na žádné vypouštění rachejtlí do vzduchu to není.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Pavement, Superchunk, The Replacements, Dinosaur Jr., Grandaddy, The Breeders

Nové album George Ezry nemá žádnou druhou “Budapest”, ale jinak posluchači dá, co od něj očekává

George Ezra – Staying At Tamara’s

Vydavatelství: Sony Music
Žánr: Pop, Folk Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Je zvláštní, že na to, jaký obrovský rádiový hit byl “Budapest” a na to se pak snažil zdatně navázat singl “Blame It On Me”, Ezrovo druhé album album Staying At Tamara’s nebylo vítáno s nějakým obrovským zájmem hudebního tisku. Jakoby nikdo nevěřil, že George Ezra může svůj velký úspěch debutu Wanted On Voyage (2014) zopakovat. Anglický, teprve 24letý písničkář z Hertfordu v Hertfordshiru chtěl o opaku přesvědčit celkem jedenácti písničkami, které produkovala opět stejná producentská dvojice Cam Blackwood a Joel Pott.

Ten druhý je opět hlavním skladatelem Ezrových písní, na novém albu se ale strategie trochu změnila. Zatímco na minulém napsal Ezra jen dvě písně a autorství ostatních si připsal Pott, na novém albu Ezra sice napsal opět jen dvě písně, na všech ostatních ale pracoval spolu s Pottem. Od nového alba Staying At Tamara’s se tedy dalo čekat, že bude více autorské a George Ezra na něm bude působit méně jako nastrčená loutka Joela Potta a Cama Blackwooda, která vypadá dobře a má zajímavě zabarvený bass-bariton, který se dobře poslouchá, protože takovéto vnímání Ezrovi, který na pódiích stojí s kytarou a snaží se vypadat jako pravý hudebník, určitě zrovna nepomáhá.

Od tohoto alba nikdo neočekává nic či více jiného než pohodovou hudbu od takové uhlazenější a dospělejší verze Eda Sheerana. Tedy biologicky vzato je starší zrzek, ale ten přece jen má ve své hudbě modernější rapové a taneční prvky a i textově je více pro o něco mladší publikum, než elegán s hlubokým hlasem George Ezra, jenž svým vystupováním vyzařuje autu někoho ze staré školy.

George Ezra dává posluchačům album plné radosti, pozitivní energie, snadno přístupných melodií. V úvodní písni to však Ezra s Pottem už dost přehnali. O sluníčkářskou píseň “Pretty Shining People” se jistě porvou firmy vyrábějící kolové nápoje, v té písni je ale už tak tolik cukru, že by to dokonce ani kamión koly netrumfl (a že je v těchto nápojích cukru hodně).

Pokud míříte na Colours of Ostrava, doporučuji sehnat od někoho zásoby rostliny Cannabis sativa, abyste na festivalu přetrpěli deset tisíc lidí, jak budou v šíleném vedru s kytičkami ve vlasech zpívat:

“Hey pretty smiling people
We’re alright together
We’re alright together.”

Známe jako první podobu nového videoklipu George Ezry k písni “Pretty Shining People”:

Z těch jasných hitovek je daleko příjemnější euforická a romantická “Paradise”. Ta euforie je zde tak nějak na místě. Píseň má skvělou mladistvou energii, slyšíme typickou vydupávanou mezi část před posledním refrénem, která změní akordy podobně jako to dělá třeba “All These Things That I’ve Done” od Killers a nebo je na tom postavená prakticky celá “The Cave” Mumford & Sons.

“Paradise” se veze jako pasažér na vlajkové lodi moderního pop folku a George Ezra by si nemohl pro své album přát nic lepšího, než mít tuhle píseň na seznamu.

Musí se uznat, že pozitivní energie George je místy hodně návyková a daří se mu jí postupně přenést na posluchače.

Hlavní singl tohoto alba je jeho druhá píseň “Don’t Matter Now”. Nevím, co je na téhle písni tak skvělého. Dobře se poslouchá, je ležérní a pohodářská, ale žádný zázrak, se kterým by Ezra prorazil, kdyby ho dnes nikdo neznal, to taky není. Bohužel, Staying At Tamara’s je spíše “Don’t Matter Now” než “Paradise”. Naštěstí, Staying At Tamara’s je spíše “Don’t Matter Now” než “Pretty Shining People”.

Dobrou zprávou ale je, že se Ezrovi v konečném hledisku na albu daří, i když je tak strašně předvídatelný. Člověku ani nevadí tak strašně profláklé pop folkové řádky jako:

“And I’m running down a mountain side when I close my eyes,”

z písně “Get Away” protože je očekává. Navíc písně jako tato posluchači zvednou náladu a musí se uznat, že pozitivní energie George je místy hodně návyková a daří se mu jí postupně přenést na posluchače a to i když ho (pokud to máte stejně) namíchne úvodní písni, kdy mu to hned v úvodu napálí koňskou dávkou sluníčkové nálady písní jako z idiotských reklam na koly pocházejících z nějakého jiného světa, kde jenom svítí sluníčko, všichni jsou krásní a žijí život tak, že si jdou za svým snem.

Písně jako nadšená a k pohybu nutící “Shotgun”, skvělý čistý piánový pop “Only a Human” famózní spolupráce se švédkami First Aid Kit “Saviour”, která si bere přesně to nejlepší od Ezry i Švédek a spojí to dohromady, stejně jako výše zmíněné “Get Away” a “Paradise” za to však rozhodně stojí.

Nedá se mluvit o tom, že by nové album George Ezru někam posunulo. Zůstal prakticky u stejného stylu, písně tady celkově určitě nejsou lepší něž na prvním albu, ani tu nejsou hity, které by mohly zopakovat komerční úspěch “Budapest” a “Blame It On Me”.

Možná ale je pro něj důležitější, že se připomněl pár dalšími povedenými písněmi a dal sobě určitou naději, že ho většina lidí za deset let nebude znát jen jako “toho kluka s výrazným hlasem, co zpíval “Budapest”.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Toma Odella, Jamese Baye, Eda Sheerana,  The Lumineers, moderní folk

Nadechnutí je něco, co by Čechomor na novém albu zoufale potřeboval

Čechomor – Nadechnutí

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Česká tradiční hudba, Folk Rock, Lidová hudba, Cikánská hudba
Hodnocení: 3,0/5,0

Novinky.cz: 90%, iDNES: 85%. Jen Musicserver se zmohl na 6/10, ale to ještě autor recenze uvedl jako jedinou vadu alba, že má raději více akustický Čechomor. Člověk si říkal: páni, tohle bude asi další výborné album Čechomoru. Něco jako jejich legendární eponymní album z roku 2000, který udělal ze starých a zapomenutých písní české lidové hudby úchvatné album pro moderního posluchače s úctou k minulosti. Album Čechomor si z části drželo staré nástroje jako housle, violoncello, dudy nebo klarinet, aranžovali to ale do moderní podoby a jemně zakomponovali rockové nástroje (elektrické a akustické kytary, bicí v rockové sestavě).

Ukázali tak, že některé písně nestárnou a v určité podobě můžou přežít na věky. Na druhém albu Proměny (2001) Čechomor posunul svou hudbu směrem k úchvatným filharmonickým aranžím, “Proměny” v anglické verzi “Transformation” s Lenkou Dusilovou zpíval Jaz Coleman — ten Jaz Coleman z legendárních Killing Joke(!) — a opět to bylo jedno z nejlepších alb, jaké tady kdy kdo vydal.

Kdo by čekal, že podobná skvělá díla český posluchač nestráví, ten se pořádně spletl. Na jaře 2002 vtrhl do kin Rok Ďábla, na který přišly desítky tisíc diváků a z Čechomoru najednou byla největší kapela v české republice, když vyprodali pražskou T-Mobile Arénu (nyní Tipsport Arena). To jen pro připomenutí mladším posluchačům, kteří znají Čechomor z reklamy na Kaufland, jací byli Čechomor pojem na přelomu století. Bohužel, pokud se chystají vydávat už jen alba jako to aktuální Nadechnutí, rychle se na to zapomene.

Nové album je možná více rockové, ale nedá se říct, že by to Čechomoru úplně prospělo, když je to zadušeno nudně čistou produkcí, která nemá energii. Zvlášť, když jsou kytary přehlušovány balkánskou dechovkou a písněmi inspirovanými cikánskou hudbou, se kterou si na rozdíl od dřívějších alb v konečném mixu vůbec nerozumí, a hůře k české popové dechovce jako v oné “kauflandovské” “Tady jsme doma”. To už člověk skoro čeká, že se ozve Karel Peterka a bude vám chtít prodat cédečka Čechomoru za 899 Kč a slíbí vám, že k tomu dostanete ještě výběr největších hitovek a tričko s logem jeho televize.

Nejhorší je, že si ty klasické nástroje vůbec na novém albu nerozumí s těmi novými tak, jako za nejlepších časů Čechomoru. Na písních jako “Blízko tomu kameni” se nástroje přehlušují, jakoby byly nahrány třemi různými kapelami ze tří různých studií a kromě toho, že jsou ve stejné tónině, spolu nemají vůbec nic společného.

Spolupráce s Martinou Pártlovou taky nedává mov velký smysl a kdeže jsou ty časy s Lenkou Dusilovou, která se hodila ke kapele hlasem i osobností naprosto dokonale, na rozdíl od zpěvačky, která se nejvíce proslavila zpíváním v X Faktoru, zpíváním s Rudou z Ostravy, vystavováním silikonů pro bulvár a aktuálně tím, že blbne ještě s dvěma herečkami na YouTube.

Některé písně jako “Když muziky hrály”, “Padly Vody”, “Bošilecký zvony” nebo “Sedej slunko”, jsou přese všechno zajímavým a docela odvážným obohacením repertoáru kapely, možná ale i hluchý pozná, že to není žádná druhá interpretace písní “Včelín” (ta živá verze z alba To nejlepší má více šťávy než celé tohle album znějící jako uschlé jablko), “Gorale” nebo “Mezi Horami”. Nemá to takovou energii, tvůrčí hodnotu ani produkci. 3,0 a to ještě hodně slabých.

Nové album Blessthefall je zabité v přehnané produkci. Úplně naštěstí nezrůžoveli

Blessthefall – Hard Feelings

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Metalcore,  Heavy Metal, Emo, Screamo
Hodnocení: 2,5/5,0

Když se řekne moderní metal, mnohým fanuškům heavy metalu asi stávají hrůzou vlasy na hlavě. Blessthefall se ale statečně perou s předsudky a snaží se ukázat, že moderní metal není jen o generických metalcorových teenagerech, kteří jsou spíše takovými opatrnými Backstreet Boys metalu než progresivní sílou, která by hnala žánr kupředu. Pro kapelu z Pheonixu bylo klíčové, že se nepoložili, když od nich odešel už krátce po prvním albu His Last Walk zpěvák Craig Mabbitt. Kapela řekla slovy Bendera z Futuramy zhruba tohle:

Po příchodu Beau Bokana kapela vzrostla obrovským způsobem. Měla hlas, který zaujal posluchače, který se dobře prodával a hlavně díky tomu je druhé album Witness z roku 2009 průlomovým albem kapely, které všechno změnilo.

Je pravda, že i Blessthefall na novém albu trochu “vyměkli” a nedělá to úplně dobrotu, na druhou stranu je třeba nenechat se zmást obrázkem alba. Blessthefall nepotkal stejný osud jako mnoho jiných původně hardcorových kapel, které zrůžověly, úplně vyškrtly řvaní a které používají kytary už jen z donucení kvůli svým starým fanouškům.

Osoba Beau Bokana je tentokrát opět hodně důležitá. Texty jsou ostatně jako i dříve hodně osobní. Beau už je přece jen 36letý otec a manžel a má už určitý rozumný pojem o lidských vztazích a okolo toho, jak to na světě funguje bez nutnosti se vyjadřovat naivně jako pubertální “pako”. Nevím, jestli může vůbec někdy potetovaný frontman hardcorové kapely, který pojmenuje svou dceru Rocket Wild Bokan, kompletně dospět, na novém albu to ale vypadá, že možná z části přece jen ano.

“Sleepless In Phoenix” řeší vztahové problémy sice pořád trochu puberťácky pomocí ne dvakrát promyšlených metafor k duchům a zamilovaných řádcích jako: “And I know we can kiss the past goodbye” (moc to smysl nedává, co?). Poté ale přichází s nějakými náznaky realističnosti, díky kterým zpěvák dokáže pozvat posluchače na prohlídku jeho životem a dokáže mu vysvětlit už lépe, jak se zrovna cítí, když zpívá:

“Sleepless in Phoenix
Tell me a lie
Make me believe it.

Z pozice otce pak zpívá Beau v poslední písni “Welcome Home”, kterou napsal pro svou dceru. Beau lituje toho, že kvůli koncertů nemůže být častěji se svou dcerou.

Malá dcera se pak objevuje na samotném konci alba, při doznívání úplně posledních tónech a je to velice příznačné, protože to ukazuje, jak členové kapely stárnou a jak se vyvíjí po lidské stránce.

“Welcome Home” je složen jako velký rockový chorál se sborovým refrénem, popovou posloupností akordů a moc fajn kytarovým sólem. Komu by se finále alba nelíbilo kvůli tomu, že zní moc popově, hned první píseň by mu mohla zlepšit náladu.

Ve správný čas je “Wishful Sinking” podpořena elektronikou, aby nabrala píseň sílu v posledním refrénu . Pak se elektronika objevuje znovu a musí se uznat, že ten moment, kdy se skladba naschvál zadrhne a elektronika na dvě vteřiny vše přehluší a začne blikat u hlavy jako stroboskop, má něco do sebe.

Refrén má v sobě za velkého přispění screamování a tu správnou surovost a testosteron, který jinak album docela zoufale postrádá. Kytarové breakdowny na písni jsou též výborné.

Hlavní bolístka Blessfalling ovšem je, že neumí napsat poutavé vokální melodie. Beau sice má pořád dost mladistvý hlas, je ale výrazný a má slušný rozsah. Potíž je, že když se mu neposkytne dostatečné podpoření ze strany melodie hlasové linky, skončí jeho hlas v umělé změti přílišného zasahování produkce.

Když si kapela sama zničí svou největší zbraň, to je pak těžké.

Podobně je to i s hudbou. Někdy je elektronika použita v ten pravý moment, často je ale taky použita bez většího rozmyslu. Bicí jsou sterilní, zajímavé a silné kytarové riffy zde prakticky neexistují a mnoho písní je jako dětská žvýkačka, od které namísto toho očekáváte, že bude žvýkačka mentolová a bude pálit na jazyku. Lepších 2,5 z 5,0.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Asking Alexandria, Of Mice & Men, The Word Alive

Dále také vyšlo:

Diplo – California (EP)

Vydavatelství: Mad Decent
Žánr: Rap, Elektronická hudba, Taneční hudba
Hodnocení 3,5/5,0

Diplo je jeden z nejzajímavějších elektro producentů a skladatelů současnosti. Produkoval nebo sám vymyslel písně jako “Lean On” (Major Lazer), “Paper Planes” (M.I.A.) nebo “Hold Up” (Beyoncé). Skutečným jménem Thomas Wesley Pentz si chtěl na novém EP California odpočinout od těžkých basů a vrátit se k prosluněné, letní taneční hudbě z jeho debutového alba taky pojmenovaném po jižním a přímořském státě USA, akorát na opačné světové straně — Florida (2004). Diplovi se to skutečně povedlo. Pohodové a líně se táhnoucí písně podporují hlavně rapeři. Na první “Worry No More” je to Lil Yachty, na “Suicidal” Desiigner”. Skvělou práci odvede hlavně DRAM na oproti pohodovému zbytku alba dramatickému “Look Back”. Potěší i remix hitu z minulého roku “Get it Right” se zpěvačkou MØ a rapperem GoldLinkem.

Přímo strhující výkon předvádí Trippie Redd na “Wish”, díky které utkví v paměti řádek: “R.I.P. Kurt Cobain.” Vzdávat hold Cobainovi je nyní asi nějaký nový “hype” mezi rappery. Naposledy úplně stejnou stejnou věc rapoval před pár týdny na “FLEX” ze svého nového alba Lil Yachty.

Album se moc dobře poslouchá, problém ale tkví jednak v tom, že kromě “Look Back” je textové sdělení dost plytká a generické. O tom ostatně přesvědčuje opisování o Kurtu Cobainovu, kterého má ve svém textu už snad každý známější rapper. California je taková jedna velká kupa profláklých veršů, které už někdo použil předtím. Diplo se živí jako producent a skladatel, nikoliv textař. To se na albu hodně podepsalo. Alespoň mu ale nejde upřít, že v sobě důvěryhodně obtiskuje kulturu a náladu státu, po kterém je pojmenován.

Album navíc postrádá nějakou vedoucí hitovku, z čehož ho tahá až remix už vydané hitovky “Get it Right”, kterou můžete znát z některých českých rádiích.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Flosstradamus, Jack Ü, kohokoliv ze zúčastněných na albu

The Sword – Used Future

Vydavatelství: Razor & Tie
Žánr: Hard Rock, Heavy Metal, Stoner Metal
Hodnocení: 3,5/5,0

Původně heavy metalová, ale pravda, poslední dobou možná spíše hard rocková parta z texaského Austinu minule vytasila docela překvapivé akustické album Low Country, které přivedlo v akustické podobě písně z předchozího studiového alba High Country. Na tom kapela zásadním způsobem změnila zvuk a modlila se směrem ke kytarovým bohům 70. let. ZZ Top, Blue Öyster Cult, Thin Lizzy, Deep Purple… High Country znělo tak parádně, že se mohlo poměřovat i s těmito velikány, kteří byli vzory pro tohle album.

S Used Future jakoby se The Sword snažili uspokojit ty posluchače, kteří tvrdili, že minulé album bylo příliš retrospektivní. The Swords zapojili více kláves. Ty vystřídají bicí, kytary i pevný a pevný hlas zpěváka Johna Cronise a na instrumentální “Nocture” vyhrávají jako v nějakém skvělém sci-fi filmu z 80. let. Podobný obal jako z filmové hudby dostala i poslední “Reprise” a páte “Intermezzo”. I z tohoto častého používání instrumentálních skladeb, stejně jako z umístění různých stop na pozadí písní, lze poznat, jak The Sword pojali tohle album jako velké a ambiciózní.

Neznamená to ale, že by samotná hudba na popředí zůstala zanedbaná a The Sword se starali jen o detaily. “Deadly Nighmare” má na pozadí jemně pracující vesmírný hukot kláves, má ale zároveň parádní riffy a závěrečné kytarové sólo, stejně jako mistrovskou práci bicích. Záplava skvělých riffů je pak “Sea of Green”, stejně jako náladově hodně rozpolcená “Don’t Get Too Comfortable”.

Je skvělé, že album má díky produkci svou tvář, je skvělé že The Sword předvádí takové muzikantské výkony a ty všechny futuristické hypermoderní elektronické zvuky, které kontrastují se sedmdesátkovými kytarovými riffy s podobně nadupaným zvukem, pracují maximálně ku prospěchu kapely. Nejvíce je to slyšet asi na “Come and Gone”. Problém je, že tohle dobrodružství je tak nějak moc vyrovnané, klidné, všechno na albu pracuje naprosto přesně, nic ale nevybočí a 43 minut dlouhé album s několika instrumentálními proloženími je trochu snadno zapomenutelné v rámci diskografie kapely i hudby obecně. Není to zkrátka taková pecka do tváře jako High Country.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Red Fang, Clutch, Mastodon, High On Fire

Michal Kindl – Barvy

Vydavatelství: Marecords s. r. o.
Žánr: Pop
Hodnocení: 1,5/5,0

Michal Kindl se svého času ukázal v Telentmánii. To byla jedna ze sta talentových show, které běžely na našich TV kanálech. Pak se po něm slehla zem a teď se najednou odněkud vynořil. Starší a s vyzrálejším hlasem. Album Barvy je bohužel tak moc předvídatelné, že už podle propagace alba jde poznat, jak tohle album bude znít. Prostě klasický pop made in Czech Republic. Dokonce ani ne moc moderní. Všechno jen kytary, basa, bicí a smyčce. Hlavně ničím moc nepřekvapit a nepředvést něco, co tady ještě nebylo. Všechny tyhle instrumenty hrají jen nenápadně vedle hlasu a nesnaží se moc narušit tok melodie, který ale v 90% času alba není dostatečně zajímavý.

Michal Kindl zní jako nějaká mladší a levnější verze Michala Hrůzy. V určitých momentech alba jsou zde slyšet jiskry naděje, Barvy jsou ale tak umělý výrobek s nudnou produkcí, že je stejně zase brzy uhasí. Není ani vlastně jasné, co producenti s debutovým albem Michala Kindla chtěli provést. Pro mladší fanynky je album moc dospělé, pro straší moc barevné a kýčovité. Možná některé fanynky Martina Haricha si tohle album párkrát poslechnou, aby si zkrátily čekání na nové album svého hlavního zpěváka.

Navzdory zuřivému marketingu Marecords, které se snaží tohle album protlačit vrchem i spodem (a asi se jim to i z části daří, když se objevilo i zde), je Barvy jako 41 minut dlouhý pohřeb kariéry. Martin Harich za deset let vydá album a budou na něj čekat tisíce lidí. Pokud se nestane za pár let něco, co by zvrátilo osu Michala Kindla, o jeho albu už ani nebudeme vědět.

Ještě 2 poznámky:

  1. Pokud je Michal Hrůza součástí stejného labelu a refrén jednoho z jeho hitů zní: “Tak prosím namaluj svítání,” možná není úplně ideální mít refrén, který zní: “Tak namaluj svítání.”
  2. Pokud má hudební (a jakékoliv) video na YoutTube 171 885 zhlédnutí, ale jen 5 komentářů (a to je jeden z nich od samotného autora) a 50 palců na horu, nepůsobí to moc důvěryhodně.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Martin Harich, Michal Hrůza

Toni Braxton – Sex & Cigarettes

Vydavatelství: Def Jam Recordings
Žánr: R&B, Dospělé R&B, Dospělý Pop, Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Rozvodová alba, to už jsou takový samostatný žánr. Někomu sluší, jiní si na nich vylámou zuby. Americké zpěvačce, skladatelce a herečce rozvod, byť to asi není moc citlivé takhle napsat, sluší. V hlasu zpěvačky je přímo slyšet, jak je zlomená a naštvaná. Několikrát lze slyšet, jak zpěvačka napodobuje vyfukování kouře z cigarety. Přesně tak album zní. Jako hořká, ale uklidňující cigareta. Je v něm zloba, pohrdání, smutek i lhostejnost ve stylu: “mě už je to všechno úplně jedno, budu si dělat co chci”. To vše najednou.

Po stránce autenticity se album povedlo. Buď Toni Braxton album skutečně takhle prožívala a nebo využila svého druhého hereckého povolání. Příznivce a příznivkyně Colbie Caillat by mohlo zajímat, že ta na album taky přijde zazpívat na něžné skladbě “My Heart”. Album je po celou dobu tiché, ale úplně na konci jakoby se zpěvačka zvedla z křesla típla cigaretu, dopila koňak a na “Missin’” slyšíme housovou taneční hudbu.

Solidní album. Nestane se klasikou, ale fanoušci Toni Braxton ho přijmou s nadšením.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Tamar Braxton, Mary J. Blige, Colbie Caillat, Janet Jackson

Doporučujeme:

Black Foxxes – Reiði

Vydavatelství: Spinefarm Records
Žánr: Alternative/Indie Rock, Punk Rock, Emo, Grunge
Hodnocení: 4,0/5,0

Pokud jste došli až sem, gratuluji. Došli jste k nejlepšímu albu (tedy alespoň podle nás)tohoto přehledu.

Zvláště kdo chce slyšet pořádné emoce a kytarovou hudbu bez jakékoliv elektroniky, měl by zbystřit. Anglická kapela Black Foxxes se už blíží do pražského klubu Cross a rozhodně zde budou mít co hrát.

Na své minulé album I’m Not Well totiž navazují ve famózní formě. Reiði znamená v Islandštině vztek a Black Foxxes se skutečně na druhém albu vzteky perou se světem. Od debutu se kapela nezměnila radikálně. Zůstaly skvěle znějící kytary s hodně propracovaným zvukem, připomínající grunge a alternativní hudbu 90. let, které hrají v jejich smutném, černém a špinavém blues rocku. Black Foxxes jsou pořád dost melancholičtí a emocionální na to, aby se dali označovat jako emo, Reiði se však na rozdíl od debutu tolik netopí ve svém vlastním smutku, ale hudba je celkově tak nějak více údernější, bojovnější a Black Foxxes o toho jdou více na plno.

“Breathe” se z počáteční temnoty ve stylu Brand New snaží dostat velkým refrénem se spirituálně psychologickým přáním: “I want to set myself free,” následuje “Manic In Me” mísící úzkost s obrovskou chutí změnit ne příliš dobrou situaci a náladu, po které si znovu musíte zkontrolovat, že jsou chlapci z Anglie, protože zní jako to nejlepší z amerického alternativního rocku ze začátku 21. století. “Sæla” poslouží jako připomínka minulého alba, “Am I Losing It” je trochu více anglická, když ve sloce připomíná The Smiths a když krátká a tajemná vysoká melodická vyhrávka kytary rozšiřuje celou píseň.

Velké finále pak nastane v předposlední písni “Take Me Home”, kde zpěvák Mark Holley předvede nejvíce ze svých vokálů (a že už toho předvedl doposud hodně). Od chraplavého mužného řevu přejde k ženskému sopránu a poté k ještě vyššímu falsettu. Skvělá ukázka jeho vokálního rozsahu, který po celou dobu alba trpěl, plakal i vrýval naději do kytar ponořených v temných vodách zvukových ozvěn a zpoždění. Silných 4,0 z 5,0, což taky znamená doporučení.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Nothing But Thieves, Dead!, Biffy Clyro, We Are the Ocean, Jimmy Eat World, Brand New

Recenze | Novinky: Barbora Poláková by měla s druhým albem ZE.MĚ přesvědčit ty, kteří si ještě pořád nejsou jistí její pěveckou kariérou

Z běžného života víme, že předsudků se není lehké zbavit. Někteří budou vnímat Barboru Polákovou coby zpěvačku už navždy jen jako “vedlejšák” k herecké kariéře a ti druzí jí budou znát jako autorku a zpěvačku otravných písniček, které si pořád zpívá jejich manželka/přítelkyně/kamarádka/dcera. S albem ZE.MĚ by měla ale přesvědčit další porci pochybovačů. V současném českém ženském popu totiž patří k tomu nejlepšímu, co tu máme

Před třemi lety se český hudební svět dělil na dvě části: jedni zatím největší hit Barbory Polákové “Nefrňená” nesnášeli, jiní milovali, ba dokonce i akademicky uznávali (Poláková má za tuhle písni cenu Anděl za skladbu roku). Ať už jste stáli na jakékoliv straně, musíte uznat, že ženský český pop je v bídě a Barbora Poláková (ještě spolu s Lenny) alespoň připomněla, že tu vůbec nějaký existuje.  Nehledě na texty nebo melodie, to navíc byl na celém albu pojmenovém po zpěvačce Barbora Pláková pop stoprocentně soudobý a zvukově zajímavý.

Foto Barbora Poláková k albu Ze.mě.
Barbora Poláková

To se taky u nás moc nevidí. Třeba poslední album Debbi bylo sice některými kritiky vychváleno do nebes, zní ale jako levná diskotéka z devadesátých let. U Barbory Polákové alespoň z této stránky nemohl nikdo ani ceknout.

Na druhém albu Barbora Poláková přesvědčuje o tom, že její první album z roku 2015 nebylo jen náhodným hodem, který náhodou skončil v koši. Dokonce by se dalo říct, že díky ZE.MĚ už lze Barboru Polákovou vnímat naplno jako zpěvačku. Kdo by to řekl ještě před pár lety, kdy se postupně prokousávala do povědomí lidí hlavně komediemi, že její profesní kariéra bude směřovat tímto směrem?

Synth-pop, taneční pop, folk ale i funk

Stejně jako na prvním albu, jsou nejen producenty, ale i tvůrci a jakýmisi režiséry hudební sekce alba Jan P. Muchow a klávesista David Hlaváček. Rozdíl je v tom, že na rozdíl od prvního alba už jim do toho nikdo jiný nekafral (tedy akorát Tom Belko na “Po válce”) a mohli dát společně s Polákovou dohromady album zvukově více celistvé. S tou celistvostí je to nutné brát trochu s rezervou, protože je to album hodně multižánrové, pokud ale tím bylo myšleno album více pestré, pak se to povedlo dokonale.

O tom, že nové album bude snad ještě více hravé a zvukově barevné než to první, přesvědčí už první “2 – 8 – 5”. Začne to a capellou. Je ten jeden hlas Oto Klempíř nebo to jen tak zní? Pod písní je podepsán jako doprovodný vokál jen David Hlaváček. Je to ale vlastně jedno, protože píseň stejně začne tak trochu v J.A.R. stylu.

Barbora Poláková má na albu ZE.MĚ vůbec s J.A.R. společného více než se na první pohled může zdát. Příklony k funku, originální hudební přemýšlení, pestré zvuky a hlavně až úchylka na slovní hříčky.

I druhé album je podle očekávání dost elektronické, ale většinově stejně nakonec oproti elektronickým bicím, vítězí skutečné bicí.

První písní  “2 – 8 – 5” provázejí povedené beaty. Když se člověk zaposlouchá hodně do basy, zní trochu jako z nějakého základního balíčků presetů softwaru pro vytváření hudby a mohla asi znít lépe a méně uměle. Naštěstí vyhrává zajímavou melodii, a tak to ani není poznat, pokud se v tom nešťouráte až příliš.

Později se přidá perfektně použité piáno, sample hlasu a samozřejmě nemůžou chybět syntezátory, které přijdou tentokrát až u vyvrcholení celé písně.

Později na albu se ve třetí písni “Kdyby” objevují smyčce a akustické i elektrické kytary s baskytarou, které zatím na albu úplně chyběly a ve více přírodně znějícím zvukovém obalu, který souzní s naturálními tématy textu nahradí baskytara elektronické basy. Kytary hrají svou důležitou hroli hlavně v druhé více funkové části alba, ve které jakoby si vzpomněla na své vystupování s Monkey Business. Ta první část je spíše synth-popová a taneční, prokládaná navíc folkovými postupy.

“2 – 8 – 5” trochu rýpe do sociálních sítí. Barbora Poláková se ale (díky bohu) nestaví do role šiřitele jediné pravdy, nechce ukázat posluchači, že je chytřejší a dokonalejší než on coby hloupá ovce, která nic neví o světě. Neradí mu, aby si okamžitě vymazal facebookový účet. Pouze vtipně glosuje situaci.

Vtipy, slovní hříčky, trefná společenská kritika i drama jako od Johna Williamse

Vtip je vůbec něco, co Polákovou zdobí a zdobil už u jejich největších hitů. Vždycky jsem ale vnímal její největší hity “Kráva” a “Nafrněná” jako vtípky určené pro ženské posluchačky, protože vycházely z jejich světa odděleného od toho mužského. Texty na ZE.MĚ by měly oslovit všechny posluchače, nehledě na jejich pohlaví.

“Vono” je jednak melodicky a produkčně pecka jako Brno a jednak člověk v jejím průběhu vyprskne smíchy. To je ta naše povaha. V Americe už by přemýšleli, jak z geniálního hitového nápadu vytěžit nejvíce peněz s nějakým celý svět zachraňujícím obřím refrénem typu “What About Us” od P!nk. Barbora Poláková nechá raději zpívat dětský sbor:

“Jakoby
Vlastně
Relativně přesně.”

Tahle píseň sice možná taky trochu kritizuje jistý společenský jev jistých osob, kteří si pomocí různých příslovců a slovních kudrlinek vynucují vlastní důležitost, hlavně jde ale o vtip.

Nejtrefnější společenský komentář si Barbora Poláková nechává až “Na potom”, ve které zpívá z pozice člověka, který je neustále zaneprázděný, nemá čas a nechává si skutečné žití “na potom”. Ona i David Hlaváček, který s ní psal texty jsou geniálními textaři a je radost poslouchat, jak z tak tvrdého jazyku, jakým je čeština, udělají tenhle jazykový dýchánek. Zvuk písně je zajímavý a refrén, i když je zpíván jemně, má velkou sílu.

“Sami dva” je píseň, která se bude poslouchat nejlépe s otevřenými ústy. Jan P. Muchow společně s aranžérem smyčců (jinak ale profesně spíše pianistou) Zdeňkem Urbanovským, naaranžovali hudební podklad jako když John Williams aranžuje orchestry pro filmová dramata. Barboře Polákové jakoby se podařilo utrhnout něco z toho nejlepšího stromu, který vyrostl živen historií českého ženského popu.

Druhá “Jednoho dne se vrátíš” Věry Špinarové ani “Modlitba pro Martu” Kubišové to sice nebude, ona se stejně Barbora moc nemůže poměřovat s těmito zpěvačkami hlasově, sympatické ale je, že se pokusila nazpívat něco, co se alespoň podobá těmto mega písním české hudby.

Slabá místa alba jsou “Poď si”, zvlášť když příjde zrovna po vážné “Sami dva”. Ačkoliv je píseň strašně návyková, člověk si jen tak nemůže zacpat uši nad těmi anglicko-českými slovy, které v písni padají, nic nesdělí a tvoří akorát takový menší slovní průjem, kterým je píseň naplněna. Jako hymna české herní “Fifa” komunity je to možná dobré, jinak už je to ale jízda až do zastávky příliš. A to snad i pokud by to bylo myšleno jako další kritika debilního používání českých slov.

Více méně zbytečná píseň alba je pak “Turci a pressa”, která se svým pop-funk-rockovým zvukem nepředvede nic moc nového a ani se příliš nehodí do zbytku alba. Jediná zajímavá část téhle písně je vysoké syntezátorové sólo skoro jako od MGMT.

Barbora Poláková totiž dokázala, že neuspěla ve své hudební kariéře jen díky implementaci Werichova hesla: „To je blbý, to se bude líbit!

Předtím “Nechápu” ve svých čtyřech minutách plyne v zajímavé melodii piána spojeným se zkouřeně něpřítomným rytmem funky elektro basy.  Jakmile se ale tenhle stejný tepavý kousek objevuje po celou dobu, navíc s textem zachycujícím myšlenkový proud vzpomínek bez hlubšího významu, ty čtyři minuty se jeví jako až příliš dlouhé. “Milo II.” zní instrumentálně se smyčci, piánem a úvodním vemírným zvukem elektronického bobtnání a jiskření spojeným s tlukotem srdce sice taky zajímavě, ale když se píseň přehoupne do tří a čtvrt minut, zní to už jako vaření z vody.

Pokud si nové album Barbory Polákové pustíte, nemějte předsudky. Není to “Nafrněná” ani “Kráva”. Možná třeba nebudou mít takový úspěch a nenaskočí jim tolik shlédnutí, to ale nevadí. Barbora Poláková totiž dokázala, že neuspěla ve své hudební kariéře jen díky implementaci Werichova hesla: „To je blbý, to se bude líbit!” Ani díky tomu, že se pár pražských hudebních “intošů” vedle českých žen taky zbláznilo a věří, že je právě tohle geniální umění.

Barbora Poláková – ZE.MĚ

Vydáno: 23. 3. 2018
Délka: 48 minut
Žánry: Pop, Synth Pop, Indie Pop, Electro Pop, Dance Pop, Alternativní Pop, Synth-Funk, Pop Folk
Rozhodně musíte slyšet: 1. 2 – 8 – 5, 2. Vono, 4. Po válce, 5. Na potom, 6. Sami dva



  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

Recenze | Novinky: Drtivá post-punková temnota i zasněné popové dojáky tvoří nejen nejpestřejší, ale i nejlepší album welšských The Joy Formidable „Nestrávíte posledních 10 let...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Morrissey na novém albu Low in High School dokazuje, že je jedna z posledních skutečně nezávislých osobností popkultury Není lehké být jedním...