Denní archiv:4.4.2018

Recenze | Novinky: Jack White je na novém albu Boarding House Reach v roli kreativního šílence, který do toho jde po hlavě

Jedno z velice očekávaných alb roku je tu. Třetí album Jacka Whita se nese na vlně nespoutanosti, experimentátorství a kombinování kytar s elektronikou. Po dvou posledních albech White Stripes a dvou sólových albech Blunderbuss (2012) a Lazaretto (2014), které byly sice příjemným garážovým blues rockem, ale zároveň tolik nevyčuhovaly z řady, je Boarding House Reach skvělým návratem Jacka Whita, jakožto tvořivého novodobého hudebního génia, který posouvá chce za každou cenu dělat věci jinak, lépe a větší než ostatní.

Když Jack White vytvořil svou největší píseň, postupně uprchla z přehrávačů a byla reprodukována tisícovkami hlasivek po celém světě při sportovních akcích, koncertech jiných interpretů, demonstracích a jiných událostech, na kterých se schází velký počet lidí. Samozřejmě je řeč o “Seven Nation Army” a hlavně o slavném kytarovém/basovém riffu.

Málokdo ale ví, jak tahle píseň vznikala. Jack White viděl mixovat producenta Radiohead a svého budoucího producenta Nigela Godricha kapelu Dead Weather bez tzv. automatu. To polopatě znamená, že všechny aktivní posuvníky na nahrávacím pultu musí být ve správné pozici a pokud má přijít nějaký změna v hlasitosti a nebo má být použit efekt, producent nebo audio inženýr musí okamžitě reagovat. Pokud člověk u pultu na něco zapomene, něco neposune nebo nezapne v ten správný čas, znamená to, že všichni proklejou člověka, který tohle vymyslel a celá píseň se musí nahrát znovu.

Fotka Jack White k albu Boarding House Reach
Jack White (Foto: Facebook.com, Jack White)

Nigel Godrich, který zřejmě proklínal sám sebe, že se do nahrávání tímto způsobem dal, nevěřícně zíral na Whita, když za ním přišel a oznámil mu, že by chtěl písně White Stripes na album Elephant nahrát právě tímto způsobem. “Proč bys to dělal? Ježíši, chlape!” prý tehdy ohromeně reagoval na Jacka Whita. Ten si ale zkrátka umanul, že těžká cesta je ta správná.

Nyní 15 let poté, Jack White změnil názor a zastává názor: “Je jedno, jak je to uděláno, hlavně že je to uděláno.” A tak namísto obrovské nahrávací konzole z 60. let, vzniklo jeho nové sólové album Boarding House Reach na prachobyčejném laptopu.

Musíme se pohnout z místa. Kdo do toho jde se mnou?

Pokud jste slyšeli dvě sólová alba Jacka Whita a nebo znáte alespoň nejznámější písně White Stripes jako “Fell in Love with a Girl”, “Icky Thump”, “Ball and Biscuit” nebo samozřejmě výše zmíněnou “Seven Nation Army”, nové album zní trochu jinak, než byste mohli očekávat. Jack White dokázal vždycky myslet jinak než ostatní, základní změnou ale je, že tentokrát se Jack White přestal dívat do minulosti a naopak se snaží dostat do budoucnosti nebo alespoň do prostorů, pro něž čas neplatí. Proto zní album dost experimentálně a netradičně.

Nedá se přitom říct, že by Jack White vydával neobjevené hudební ostrovy úplně rád. Aktuální Jack White je místy frustrovaný z toho, kam směřuje hudba (a občas je znechucen světem celkově), ale snaží se tomu přizpůsobit a někdy to zní, jakoby mu dělal neskutečnou radost ten proces, kdy ze sebe frustraci dostává.

Videoklip taky skvěle vyjadřuje megalománii Jacka Whita. Velkofilmové drama o konci světa v pěti minutách:

Úvodní píseň “Connected by Love” by tak mohla být nikoliv cynicky vysmívající se, ale upřímná skladba oslavující za zvuku varhan a gospelového zpěvu vokalistek v refrénu propojení lidí moderními technologiemi. Píseň tvoří skvělý přechod mezi starším stylem Whita a novým. Píseň zvukově i textově spojuje retro s futurismem.

Kdoví, jestli to tak Jack White skutečně myslel, “Why Walk a Dog?” ale perfektně sedne jako song, ve kterém se v tichém blues narušovaným syntezátorem a praskající kytarou, White snaží smířit se současném stavem tak trochu přesyceného hudebního průmyslu.

“Are you their master?
Did you buy them at the store?
Did they know they were a cure?
For you to stop being bored?”

(Jsi jejich pánem? / Koupil jsi je v obchodě? / Věděli, že byli lékem? / Pro tebe, když jsi se nudil?)

Zpívá nyní tak trochu smutně až rezignovaně a unaveně.

“Corporation” zní jako by byla hodně inspirována Hendrixovou písní “Little Miss Lover”. Píseň je postavena na skvělých bicích, ke kterým se přidají i ruční bubny a ty snaží převýšit svou stoupavou melodií kytary. A pokračuje se ve zkoušení se adaptovat světu současnosti i budoucnosti. White opět jízlivě balancuje na hranici sarkasmu.

“Yeah, I’m thinking about starting a corporation / Nowadays, that’s how you get adulation,” (“Jó, uvažuji o tom, že založím korporaci / V dnešní době se Vám takhle dostane pochlebování”) zpívá White za neustálého vykřikování:

“Who’s with me?”

Jack White připomíná (ještě navíc se svým vzhledem) bláznivou verzi Willyho Wonky, která chce založit továrnu na experimentální zvuky.

Jak se Jack White (znovu) učil poprvé skládat písně

Ústřední téma alba, které vlastně zároveň i říká, o čem album je zvukově, rezonuje i nadále. Na pozadí smyčců v “Abulia and Akrasia” slyšíme hlas retro písničkáře C.W. Stonekinga, jak mluví o nedostatku motivace a jednání proti vlastním zájmům.

Chytlavost jednoduchého riffu, progresivita myšlení a energie definuje přeci přesně to, co jsou ty největší zbraně Jacka Whita.

“Hypermisophoniac” je pojmenována podle vady s názvem misofonie, která se vyznačuje tím, že člověk vykazuje neobvyklou negativní reakci na určité zvuky. Jack White se v této písni tedy snažil vzít různé otravné zvuky včetně hraček jeho dětí a poskládat je do sebe tak, aby zněly dobře. Píseň skutečně zní jako jeden velký ples šílených zvuků utržených z řetězů, které ale organizuje a staví do latě “normálně” znějící bicí, basa a piáno. Prakticky stejně je na tom následující “Ice Station Zebra”.

“Over and Over and Over” je neskutečná pecka a skoro se chce člověku zvolat: kdo jiný by mohl podobnou píseň složit než Jack White! Chytlavost jednoduchého riffu, progresivita myšlení a energie definuje přeci přesně to, co jsou ty největší zbraně Jacka Whita.

“Everything You’ve Ever Learned”, která opět zapojuje jak bicí, tak ruční bubny a na konci stupňuje tempo až do neúnosného, je jako nějaká mezidimenzní cesta, ve které se Jack Whita snaží nabrat všechny vědomosti až z toho na konec zešílí. “Respect Commander” je basový a sólo kytarový jam proložený nejrůznějšími elektronickými zvuky, které ještě podpoří volný charakter písně, který se moc nestará o nějaké pevné základy. A že se to vyplatí, protože ty kytarové sóla mají něco do sebe!

Poté přijde uklidnění v podobě “Ezmeralda Steels Show”, kdy Jack White jen tak vybrnkává a do toho vypráví svou představu o tom, jaké by to bylo, kdyby se dítě na školním představení vyprdlo na pravidla a projevilo svou skutečnou kreativitu.

Na začátku “Get in the Mind Shaft” zase White vzpomíná na své vlastní dětství a opět začíná mluveným slovem vyprávět úchvatný příběh o tom, jak se dostal do opuštěného domu, našel tam staré zaprášené piáno a seděl tam hodiny a hodiny, dokud nepřišel na to, jak stisknout klávesy, aby vytvořil melodii. Robotí funk jakoby na to navazoval opět tím, co se Jack White snaží říct celé album: tohle je nová doba, nový styl.

Jack White je teď totiž pomyslně znovu u toho piána a snaží se přijít na to, jak skládat hudbu v roce 2018 a dál, aby mohl stvořit tohle album, které je multižánrové, kombinuje hip-hopové vlivy, country, gospel, electronickou hudbu i jazz, a ve kterém se snaží White nelpět jen na svém domovském garážovém rocku. Boarding House Reach je proto každým coulem přechodovým albem. Jakoby by to byl teprve začátek nové éry. A nebo tohle už je nová éra Jacka Whita, ve které bude multižánrovém umělcem?

Pár geniálně chytlavých riffů tu je, stejně jako obrovská chuť dělat věci jinak. Dělat je větší a lepší, než je dělají ostatní.

Následující zastaralé a až infantilní (to ale kupodivu neznamená, že špatné) country “What is Done is Done”, následované melancholickou piánovou adatací “Humoresky” Antonína Dvořáka “Humoresque”, jakoby totiž popíralo veškerý progres, který byl na albu doposud učiněn. To jenom potvrzuje, že Jack White na novém albu nejlépe odpovídá postavě šíleného megalomana z písně “Corporation”, který má plnou hlavu nápadů a bez jakéhokoliv plánu křičí “Kdo do toho jde se mnou?” a přímo po hlavě se hrne do toho.

Jack White je ale skvělý muzikant, skladatel, umělec i inteligentní osobnost, takže to určitě neznamená, že by tenhle přístup, kde je jen málo pevných bodů a vyzařuje z něj skoro až manické odmítání pravidel, byl cestou do pekel. Je tady navíc pořád mnoho pro ty, kdo mají rádi Jacka Whita z dob White Stripes. Pár geniálně chytlavých riffů tu je, stejně jako obrovská chuť dělat věci jinak. Dělat je větší a lepší, než je dělají ostatní.

Jack White – Boarding House Reach

Vydáno: 23. 3. 2018
Délka: 44:07
Žánry: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Punk Blues, Blues Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Connected by Love, 3. Corporation, 7. Over and Over and Over, 8.  Everything You’ve Ever Learne, 11. Get in the Mind Shaft

  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

Recenze | Novinky: Paul McCartney na přímočarém, mezigeneračním a rozmanitém albu Egypt Station sahá do různých období rockové hudby, i různých nálad Je mu 76...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Debutové album Kali Uchis Isolation je plné velkých hudebních jmen i hypnotického latinskoamerického popu, který vás vtáhne dovnitř S debutovým albem Isolation Kali...