Recenze | Novinky: James Bay navázal na těžko překonatelný debut moderním, mužným a energickým albem
James Bay přichází se svým druhým albem Electic Light. Z toho prvního (Chaos and the Calm ) vzešlo mnoho úspěšných hitů jako “Scars”, “If You Ever Want to Be in Love”, překvapivě hodně úspěšný debutový singl “Let It Go” a samozřejmě Modrý mauricius James Baye “Hold Back the River”, u kterého platí to vzácné pravidlo, že je to jeho nejúspěšnější a zároveň i píseň všeobecně uznávaná za jeho nejlepší.
James Bay se stal v jeho rodné Británii díky debutu a dvojici “Hold Back the River” a “Let It Go” už klasikou všech svatebních i jiných večírků a dokázal se vyšplhat do výšin, kam se mnoho jiných nedostane ani ve svých nejmokřejších hudebních snech. Jak ale naváže na úspěšné Chaos and the Calm?
James Bay
Změna vzhledu Jamese Baye vlastně i hodně napovídá o tom, jak nové album zní. Na tom prvním se neobešel (dokonce ani na obalu) bez velkého černého klobouky, z něhož mu vylézaly dlouhé vlasy a připomínal nějakého volnomyšlenkářského dobrodruha, který chodí se spacákem na zádech po horách a přespává pod širým nebem po tom, co si zahraje při západu slunce na svou odřenou akustiku. James Bay roku 2018 nejenže vypadá, ale hlavně taky zní úplně jinak. S prosluněného venkovského folk pop rocku je album městsky znějící. Album více více mužné a energické.
Jak největší anglický producent současnosti Paul Epworth a ďábel na rameni, dovedli Jamese Baye k modernímu rocku
Občas se dají písně označit přímo za moderní R&B (“Wild Love”), občas se daleko více projevuje rocková nátura Jamese Baye (“Wasted On Each Other” nebo “Pink Lemonade”).
Právě úvodní dvojice písní zní jako povedený moderní rock, kterého se příliš neslyší a k čemuž je samozřejmě nutné uznat zásluhy producentů.
O produkci alba se tentokrát staral jednak samotný James Bay, hlavně ale studiový hráč, skladatel Jon Green (produkce James Morrison, One More Light Linkin Park a nového alba Kylie Minogue Golden) a jedna z největších producentských hvězd současné Anglie Paul Epworth (Adele, Kate Nash, poslední album Paula McCartneyho New, Coldplay, Florence and the Machine, London Grammar a mnoho, mnoho dalších…).
Jejich záměr na těchto dvou písní vychází skvěle. I něco, co tvoří z více než 80% kytara, basa a bicí, může znít moderně. Po krátkém, jednoduchém, ale povedeném chlapáckém kytarovém riffu následuje basa a bicí, které jedou v rytmech, na které jsme zvyklí z taneční huby a James Bay do toho zpívá vysokým hlasem, jako by se jednalo spíše o R&B skladbu. Baví i předrefrén, kdy se vše uklidní a začnou se ozývat syntezátory.
V mezihře pak na chvíli vystřídá futuristický syntezátor staré dobré piáno a je to jen ukázka toho, jak se daří dobře Bayovi a producentům kombinovat klasické nástroje s moderními.
Písni se i díky tomu povede vzbudit dojem působivého romantického dramatu odehrávajícího se ve večerním velkoměstě. Vždycky, když se písni podaří mít určitou komplexní atmosféru a navíc ještě je i chytlavá a dobře se poslouchá, je to velká výhra. Textově “Wasted On Each Other” sice není nic mimořádného, ale Jamesi Bayovi se podaří textem nerozdupat dobře vymyšlené riffy a akordy, na které pak staví vokální melodie a ostatní nástroje.
Zpívat refrén
“Wasted on each other,”
(„Sjeli jsme se ze sebe”) je ideální způsob, jak přivést hned na počátku staršího a drsnějšího Jamese Baye, který nebude většinu času jen hodným citlivým klukem jako na minulém albu, ale ukáže taky svého ďábla na rameni.
Jde v tom slyšet Frank Ocean a zároveň The Strokes
James Bay poslouchal při přípravách alba jako inspiraci podle toho, co prozradil pro Entertainment Weekly tato alba: Channel Orange Frank Oceana, hodně různých písní Davida Bowieho a Prince; ’Is This It od Strokes, všechny písně od Lorde a Parallel Lines od Blondie.
Když se podíváte do komentářů pod oficiálním videem druhé písně Electic Light “Pink Lemon”, je přímo úžasné, co uvidíte: „Připomíná mi to mix popu 80 let a The Strokes…A MILUJI TO!!!,” píše jistá uživatelka Caitlyn Roesch. „Super. Připomíná mi to Davida Bowieho.” objevil se hned po ní komentář Caroliny Beatriz. 71 palců nahoru. Dole byl taky další komentář vyjadřující asociace s Princem.
Je úžasné, jak se tito velikání do hudby Jamese Baye vtiskli a skutečně si z nich něco vzít musel, protože “Pink Lemonade” je skvělá píseň.
Znovu je to rock, tentokrát obsahující docela dost nostalgii 80. let. Zní to ale soudobě a nemáte vůbec strach něco takového pustit mezi současnými puberťáky.
“Wild Love” může znít o dost jinak než první dvě písně, jen se ale více přesuneme k jiné kombinaci inspirace. Je to R&B, ve kterém je slyšet ovlivnění Frankem Oceanem a Princem. Tahle rádiově přívětivá píseň se pořád poslouchá lépe jako samostatná ,než v tomto kontextu po dvou silných duší rockových písních. Slabší stránky Electric Light se ale musí hledat jinde.
Zrovna následující balada “Us” se snaží o velkolepé drama a ačkoliv je ústřední piánová melodie s vokálním broukáním silná, díky ohranému generickému refrénu, je to drama moc přehrávané, falešné a člověk se nemůže zbavit dojmu, že už jej někde slyšel.
“In My Head” je ale daleko horší. Je to typická písnička komerčního charakteru, která možná může najít skvělé uplatnění pro nějaké reklamy, zároveň je to ale taková nuda, že se chce z toho člověku zívat.
Z velkoměsta zpět k toulání venkovem
Ještěže se po zbytečném interludu navazující na jedno z nejotravnějších a nejzbytečnějších úvodů alb (okamžitě chystejte prst na tlačítko přeskočit nebo ho rovnou odstraňte z playlistu) se vrátí James Bay zpět do formy na dvojici písní ve stylu „Springsteen roku 2018” “Just for Tonight” a “Wanderlust”. Druhá jmenovaná je jasným vrcholem alba. Nic lepšího není před ani za touto písní.
Každý si chce užít chvilky volnosti, i když jsou někdy možné jen v našich hlavách. Přesně o tom “Wanderlust” je.
Slovo “Wanderlust” vyjadřuje silnou touhu nebo impuls k toulkám nebo cestováním a prozkoumání světa. Česky to znamená nejlépe asi „toulavost”. Rozlehlý a volný zvuk písně jakoby vracel Jamese Baye z města na nespoutaný bezstarostný venkov. Hlavní prvek písně je jednoduchá melodie na elektrickou kytaru, který dokonale souzní se sdělením písně o volnosti. Ačkoliv je Electric Light místy takové uspěchané a rušné album, které neustále řeší nějaké vztahové pletky, tohle je jako si bezstarostně vyjet v horkém dni za město a nechat vše za sebou.
Refrén:
„But everyone of us, every one of us got wanderlust,”
nádherně vyjadřuje jeden z největších důvodů, proč lidé poslouchají hudbu: možnost úniku od všeho špatného okolo. Každý si chce užít chvilky volnosti, i když jsou někdy možné jen v našich hlavách. Přesně o tom “Wanderlust” je.
Tenhle song by měl patřit mezi nejlepší pohodové hity tohoto léta a možná i celého roku. Tak je dobrý.
Je vždycky tak frustrující, když posloucháte album už po několikáté a víte, že po určitém bodu už nepřijdou žádné momenty budící nadšení…
Hudba stimuluje mozek podobně jako drogy a nechce se vám nahradit drogu silnou za slabší. Zvláště, když tenhle druh drog nemá žádné vedlejší účinky, že ano…
Soulově naladěná “Where I Found You” je naštěstí ještě procítěná pěkná píseň. James Bay tentokrát, i když do toho znovu vkládá plno emocí, působí více přesvědčivě než třeba minule na “Us”. Naopak “Fade Out” a “Stand Up” jsou sice moc fajn písně, jsou to ale typické Epwortovštiny.
Ta první jmenovaná zní, jako by byla napsána a produkována spíše pro Bruna Marse nebo Ushera. Pompézní elektronicko orchestrální “Stand Up”, je pak sice možná strhující píseň, člověk se ale nemůže zbavit dojmu, že byla píseň původně určena spíše pro Adele, Florence and the Machine nebo dokonce pro London Grammar.
Není jistě špatné držet se trendů, je ale škoda, když pak zpěvák ztratí svou identitu.
V tomto bodě alba, kdy přibude elektroniky se James Bay stává dobrovolně jedním z davu a odhazuje vše, co ho dělalo unikátní na minulém albu. Není jistě špatné držet se trendů, je ale škoda, když pak zpěvák ztratí svou identitu. Zvlášť když je to zpěvák, který chce být brán nejen jako interpret cizích výtvorů, ale také jako písničkář.
R&B “Fade Out” zase až úsměvně připomíná mainstreamovou a hlasitejší verzi “February 3rd” z posledního kšeftu Epwortha z alba Let Me Down zpěvačky Jorji Smith.
Nesmíme zapomenout ještě na piánový závěr “Slide”, který byl vydaný již pár týdnů před albem. Je to solidní piánová balada. V konkurenci této kategorie není lehké se odlišit a James Bay to ani moc nechce, proto budou jeho fanynky i fanoušci sice moc rádi, že zde mají tuhle intimní píseň, jenže v nějakém širším měřítku je “Slide” spíše jen rutinní práce. Alespoň citace básně “Song” (v českém překladu básně “Píseň”) Allena Ginsberga na samotný závěr písně a tudíž i alba, poskytne moment jedinečného nápadu, který jinak písním na Electric Light hodně chybí.
James Bay – Electric Light
Vydáno: 18. 5. 2018 Délka: 48:29 Žánry: Pop, Pop Rock, Pop Folk, Folk Rock Rozhodně musíte slyšet: 2. Wasted on Each Other, 3. Pink Lemonade, 4. Wild Love, 8. Just for Tonight, 9. Wanderlust, 11. Sugar Drunk High
Sedmé album severoirské kapely Snow Patrol Wildness je venku a je na čase si připomenout nejzásadnější písně téhle kapely. Snow Patrol totiž nejsou v žádném případě jen “Chasing Cars”.
7. The Lighting Strike
Závěrečná píseň alba A Hundred Millions Sun z roku 2008. .Jedná se v podstatě o tři písně v jedné a všechny části v sobě ukrývají meteorologické metafory. První část je “What If This Storm Ends?”, druhá část je “The Sunlight Through the Flags” a část číslo 3 má název “Daybreak”. Možná to není ta, která měla největší dosah, ale je to píseň opravdu krásná, rozsáhlá, kreativní a nejen nejdelší (16 a čtvrt minuty), ale i umělecky nejvíce ambiciozní, jakou kdy Snow Patrol vydali.
6. Just Say Yes
Návrat ztraceného syna. Přesně takový je příběh písně “Just Say Yes”. Gary Lightbody ji původně napsal pro Gwen Stefani, poté si ji ale do debutového alba převzala Nicole Scherzinger. Když ani to nedopadlo, Snow Patrol se nakonec rozhodli nahrávat píseň sami. A udělali dobře. Píseň se dostala do žebříčků nejúspěšnějších hitů v 12 zemích. Úspěchu této náladu pozdvihující písně přidal i klip se skvěle vypadajícími vizuálními efekty.
5. New York
Romantické drama Snow Patrol o milenci a jeho drahé polovičce, která se přestěhovala do New Yorku. Jedna z nejlepších písní minulého alba Fallen Empires (2011).
4. Called Out in the Dark
Další píseň z jejich minulého alba Fallen Empires. Snow Patrol v celé jejich kráse. Hořkosladký elektronický zvuk, barevná paleta zvuků a různorodé tempo zapříčiní, že píseň zní jako střídání čtyř ročních období v jediném dni.
3. Open Your Eyes
Píseň použitá například v seriálech Kancl (TheOffice) nebo Chirurgové (Grey’s Anatomy) si získala srdce mnoha posluchačů díky svému progresivnímu tempu spojenému se srdečným a typicky romanticky zasněným zvukem. Unikátní je hudební video této písně, kdy sledujeme zběsilé projíždění Paříží s kamerou zavěšenou pod nárazníkem auta.
2. Run
Tato píseň ze třetího studiového alba Snow Patrol Final Straw působí se svým zoufalým nostalgickým vzpomínám mimořádně smutně, ale o to více je nabitá emocemi.
1. Chasing Cars
Inu, uznáváme. Není to moc originální, ale není sporu o tom, které píseň je pro tuhle kapelu ta nejzásadnější. Právě jí mohou vděčit za minimálně polovinu úspěchu, jenž mají. Krásná a dojemná píseň, která se stala okamžitě po vydání nesmrtelnou klasikou pro miliony lidí po celém světě. Ačkoliv je postavená na velice jednoduché kytarové vyhrávce, díky nějakému záhadnému kouzlu, které tahle píseň má, se ale nikdy neohraje.
Název píseň odkazuje na frázi, kterou používal otec zpěváka Garyho Lightbodyho o Garyho pobláznění do jedné dívky. Řekl mu, že je jako pes, který se honí za autem, které nikdy nechytí, ale i kdyby ho chytil, stejně by nevěděl, co s ním má dělat.
Autor: Dominik Müller, Patrik Müller Foto: Sam Durrant
Propagace hudebních alb dostává s novými technologiemi nový rozměr. Londýnská elektronická kapela Years & Years ale nekončí u psaní záhadných zpráv na sociální sítě, jak je to dnes již standardem a spustila k příležitosti brzkého vydání alba Palo Santo rovnou vlastní kryptoměnu.
Nové album s názvem Palo Santo vychází 6. července a kryptoměny souvisí s tématem alba. To totiž je podle předběžných informací umístěno v bezpohlavním sci-fi utopickém světě. “Lidé jsou v androidní komunitě Palo Santos vzácnou komoditou,” hlásí působivá webová stránka krypto-měny yearcoin.yearsandyears.com. “Existuje zde malé lidské povstání, které je koordinováno prostřednictvím nelegální šifrované online komunikace a je financováno kryptoměnou YearCoin,” zasvěcuje stránka více do vytvořeného světa budoucnosti.
Jak je ale možné se ke kryptoměně dostat? Uživatelé mohou těžit Year Coins tím, že splní určité stanovené úkoly. Musíte si například poslechnout nedávný singl skupiny “Sanctify” na Spotify, zhlédnout video na YouTube, předobjednat nové album Palo Santo a nebo kryptoměnu sdílet. Ke všemu se dostanete snadno na výše zmíněné webové stránce.
Splňte úkoly, dostanete kryptoměnu
Pokud nasbíráte 1000 mincí Years Coinu, získáte průkaz totožnosti k virtuálnímu světu Palo Santo.
Kapela informuje o projektu kryptoměn na Facebooku:
ATTENTION HUMANS! The official crypto-currency of Palo Santo can now be yours !! Mine enough YearCoin to buy your very own Palo Santo ID card. Click here ➡️ yearcoin.yearsandyears.com
Years & Years se vrátili na začátku tohoto roku se singlem “Sanctify” a následovali jej s “If You’re Over Me”.
Dlouho očekávané pokračování jejich úspěšného debutového alba Communion z roku 2015 obsahuje kromě zmíněných singlů písně s názvy jako: “Hallelujah”, “All for You”, “Karma” nebo “Rendezvous”. Tisková zpráva k novému albu prozrazuje, že vytvoření celého utopického světa pro album dovolilo kapele vytvořit: “Perfektní prostor, ve kterém můžou vyprávět své nejintimnější, osobní příběhy; probírat identitu, sexualitu a konečně to, co znamená být člověkem”.
Britská elektropopová senzace
Skupina Years & Years vznikla již v roce 2010 a postupně se vyvinuli v elektropopovou kapelu, která míchá prvky R&B a housové hudby 90. let. Debutové album Communion debutovalo na druhém místě v britském žebříčku prodejnosti a bylo nejrychleji prodávaným debutovým albem roku ze všech alb britských kapel.
Jejich největší hitový singl “King” dosáhl v březnu 2015 první příčky v britském žebříčku singlů a dostal se do TOP 10 i v různých jiných zemích po celém světě od Rakouska až po Austrálii. V České republice byl tento singl podle IFPI nejlépe na 16. příčce. Years & Years byli v ČR zatím jednou — 12. března 2016 zahráli ve Foru Karlín.
Podívejte se na nejnovější videoklip k singlu “If You’re Over Me”:
„Existuje nějaký klíčový bod, kdy se zdá, že oba vnímáme hudbu totožně,” prohlásil na adresu Trenta Reznora po společné spolupráci s Nine Inch Nails v roce 1995 David Bowie pro MTV News. Jeho slova potvrzuje jejich nová píseň s názvem “God Break Down the Door”. Poslechněte si novou píseň amerických ikon industriálního rocku.
“God Break Down the Door” je první singl z připravovaného alba Bad Witch, jehož vydání je naplánováno na 22. června.
Nová píseň uhání velice rychlým tempem a vizuálně si jí lze nejlépe představit jako strašlivou noční můru, ve které vás potemnělým lesem pronásleduje sériový vrah. Úzkostlivá a synkopatická atmosféra ostatně lze vyčíst i z vizuálního provedení audioukázky na YouTube, kdy je obraz nejdříve bílý a černý, černá barva se ale neustále zvětšuje, až bílá barva nemá skoro žádný prostor.
Píseň zní i na NIN mimořádně experimentálně. Po minutě a 40 vteřinách se zběsilá hudba uklidní, slyšíme saxofony a zlověstné hučící ruchy na pozadí. Ani ne po minutě uklidnění tempa ale píseň opět exploduje a jako v záchvatu šílenosti uhání až do konce. Hudba je velice výrazná a Reznor tentokrát nechá svůj masivní hluboký hlas jen válet se okolo.
Velice temný a zneklidňující pocit, který píseň vyvolává spolu s odvážným experimentálním zvukem, který zapojuje saxofony, hodně připomíná Bowieho poslední album Blackstar.
Nine Inch Nails se nyní připravují na světové turné, jehož zastávkou bude i pražský Aerodrome Festival. Nine Inch Nails na něm vystoupí 30. června. Pro kompletní výpis jejich koncertů navštivte jejich oficiální stránky.
Poslechněte si novou skladbu “God Break Down the Door” tady:
Nové album s odvážným názvem Attention Attention vydala jedna z nejvíce populárních amerických kytarových kapel vzniklých v tomto století – Shinedown. Po tomto humbuku se podíváme na úplně opačné album – kolekci písní vytvořených pro výstavy instalačního umění legendárního skladatele ambientní hudby Briana Ena.
Jeho mladší následovník a v minulých letech častý spolupracovník Jon Hopkins shodou okolností vydal také nedávno album a svému mentorovi se zase kvalitou přibližuje. Pro příznivce post-punku a alternativního rocku jsou tu pak dánští Iceage.
Nová alba taky vydali písničkář Damien Jurado, německý DJ Koze, stálice mezi tvrdou kytarovou hudbou Godsmack a velký talent soulové hudby Leon Bridges.
Shinedown si žádají s novým albem o pozornost, zase tolik toho ale ve skutečnosti nepředvedou
Shinedown – Attention Attention
Vydavatelství: Atlantic Žánry: Hard Rock, Heavy Metal Hodnocení: 3,0/5,0
Šesté album hard rockerů z Jacksonville na Floridě, Shinedwon, se snaží navázat na úspěšná minulá alba, která z kapely udělala stálice mezi mainstreamovým rockem. Shinedown díky nim zaujali svou hudební silou a vytvořili si pevné a početné jádro fanoušků. O to víc pak mají těžký úkol, když se snaží navázat na album Threat to Survival z roku 2015, které sice možná nepatřilo mezi nejlépe přijatá alba hudební veřejností ani kritikou, avšak kapela na tomto odvážném albu hodně rozšířila svůj zvuk, když vytvořili hodně popové a trendové album s produkcí místy podobající se albům velkých popových hvězd.
Attention Attention zní namísto toho jako album, ve kterém chtějí být Shinedown znovu drsní, zároveň ale pořád využívají produkce s občasnými elektronickými efekty, tentokrát však za účelem vytvoření ostřejšího a těžšího zvuku. Jako první singl (a po nepočítaje intro, první song alba), byla z nového alba uvolněná druhá “DEVIL”. Textově sic ne moc prozíravá píseň umí solidně nakopat do zadku a jejím refrénem:
“Cause it’s about to get heavy Heavy, heavy, heavy, heavy!”
Shinedown dali jasně vědět, o co se na novém albu budou snažit. Vsadím se, že spoustě fanoušků původního tvrdého zvuku, spadl kámen ze srdce.
Jako další singl si vybrali Shinedown “THE HUMAN RADIO”. V ambiciozní písni Shinedown mění zajímavě tempo a basák Shinedown s vtipným jménem Eric Bass, který se též ujal produkce (oproti minulému albu tentokrát úplně sám), si s touhle peckou hodně pohrál. Jeho produkce alba zní hodně nadšenecky, bohužel to někdy přehání a zapomene na heslo „méně je někdy více”. A tak místo toho, aby se z mixu “THE HUMAN RADIO” vynořila více skvělá kytara a bubny, slyšíme zbytečně hodně upravovaný hlas zpěváka Brenta Smithe a přehlušování ostatními elektro efekty, které posílají lidský element do kytek. Jasně, chápeme. Eric Bass nám tím chtěl poslat určitou zprávu a Brentův hlas upravit do hlasu elektronického, aby korespondoval s tématy písně, to vak nic nemění na tom, že to nezní příliš dobře.
Není to ale jediná slabina produkce. Tato čtyřminutová píseň je hodně robustní a má v sobě kupu různých nápadů, které do ní kapela chtěla natlačit, moc dobře ale spolu nefungují. Hlavní slovo od úvodního basový riffu převezme rázné bojové bubnování a hlasový přídavek škytání, který je součástí spíše tanečních písní, najednou z ničeho nic bez větších příprav přejde v refrén, který ale není tím kýženým vrcholem písně, jakým měl být.
Jakoby si kapela uvědomila, že melodicky na to refrén nemá, a tak se na něj podruhé snažila natlačit pompézní sborový dětský zpěv s epickými kytarami a synťáky na pozadí a píseň pak na konci vyvrcholí v epické metalové smršti, která přece jen z ne moc silného ústředního nápadu, nakonec něco vytáhne. Je to ale jako když průměrný atlet závodí se špičkovými tretrami a “THE HUMAN RADIO” v singlovém souboj s “DEVIL” stejně nakonec prohraje.
Album má skvělý koncepční a filozofický nápad, když se Shinedown snažili postavit album na příběhu člověka, který si prožívá těžké časy, ale nakonec se zaměří na to dobré v životě. Škoda jen, že se jim tenhle námět nepodařilo lépe zpracovat. Povedené písně — jako dříve zmíněnou “DEVIL”, “BLACK SOUL” s pořádnou surovou silou v hudbě i ve vokálech, jak to má správně být nebo “KILL YOUR CONSCIENCE” chytře kombinující moderní trendy pocházející od kapel jako Imagine Dragons — totiž ostatní jen hodně málo podpoří.
Je to jako s tím vykřičníkovým obalem a s názvy velkými písmeny. Je to ambiciozní, ale skutečný obsah není adekvátní pozornosti, kterou si vyžaduje.
Je vyloženě slyšet, že Shinedown mají na Attention Attention tisíce nápadů, jak album udělat, ale většinou žádné z těch jednotlivých způsobů nedotáhnou do konce a namísto zaměření se na detaily, nabalí na nedokončený nápad další nedokončený nápad. Je to jako s tím vykřičníkovým obalem a s názvy velkými písmeny. Je to ambiciozní, ale skutečný obsah není adekvátní pozornosti, kterou si vyžaduje. Minulé album ale (byť občas bylo hodně popové a mělo docela výstřední produkci), mělo daleko více šťávy, zajímavých nápadů a silných refrénů.
Možná až nyní teprve někteří Threat to Survival ocení, protože se mu nedalo alespoň vytknout chuť po bavení davů. Písně jako “Cut the Cord” nebo “State of My Head” byly daleko zábavnější a odvážnější než celé Attention Attention dohromady a to ať už zněli díky nim Shinedown zaprodaně nebo ne. A to už vůbec nemusíme mluvit o tom, jak letošní písně zůstávají za výběrem těch nejlepších kousků Shinedown jako “Seconde Chance”, “Sound of Madness” nebo samozřejmě epickou “Diamond Eyes”. Tohle album nic moc neznamená, ale hladové fanoušky alespoň na chvíli nasytí, to zase ano.
Doporučujeme: Pět a půl hodiny dlouhá sbírka skladeb pro umělecké instalace mapuje tvorbu Briana Ena od roku 1985 do současnsosti
Legenda a mistr ambientní hudby Brian Eno se vrací na letošním přírůstku jeho bohaté diskografie ve velmi dobré formě. Album z minulého roku Finding Shore bylo sice dobrým, ale na takové jméno zase ne tolik intenzivním albem, a tak lze slyšet na Music for Installations vývoj k ještě lepšímu a intenzivnějšímu hudbeními zážitku.
Dává navíc naprostý smysl, že své nové album postavil na nápadu tvorby hudby pro instalační umění, ve kterém se pracuje s trojrozměrným prostorem. Ve své kariéře totiž vydal již mnoho děl, které byly inspirovány a poté přímo používány v obrazových galeriích a nebo na některých více odvážných a progresivních výstavách, kdy Brian Eno experimentoval se světelným uměním a nebo video obrazem. Pořádal sám výstavy, kdy nechal svou hudbu spolupracovat se stíny, barvami. Někdy se však zdá, že samotná jeho hudba umí malovat určité obrazy.
Všechny ty tiché a opatrné zvuky Briana Ena, jakoby rezultovaly v něco, co zapojuje nejen část mozku, která vnímá zvuk, ale jakoby ponoukala k myšlenkovému vytváření abstraktních maleb a pohyblivých obrazů uvnitř hlavy. Je tedy tak nějak logické, že se někdo s tak pokročile vyvinutým spojením vizuální a zvukové stránky, jako Brian Eno, bude snažit dobýt ještě také pole 3D instalační umění.
Music for Installations obsahuje veškeré oficiálně zatím nevydané skladby, které napsal pro různé výstavy instalačního umění. Prvních pět disků obsahuje již reprodukované písně a poslední disk hudbu pro budoucí umělecké instalace. Můžeme tak poslouchat Briana Ena napříč více než 30 lety a slyšet, že jeho hudba je časově naprosto univerzální a vůbec nelze rozeznat, které skladby Eno vytvořil před 30, 20 lety nebo před rokem.
Zatímco Music for Airports je album maximálně uvolněné, Music for Installations je místy až překvapivě hodně záhadným a temným počinem.
Když srovnáme Music for Installations s Enovým asi nejvěhlasnějším a nejuznávanějším dílem Ambient 1: Music for Airports z roku 1978, Music for Installations má většinou podobně meditativní a atmosferický zvuk, výrazný rozdíl je ale v daleko větším napětí.
Zatímco Music for Airports je album maximálně uvolněné, Music for Installations je místy až překvapivě hodně záhadným a temným počinem. Především třetí část prvního disku “Five Light Paintings” — píseň napsaná v roce 1985 –, je jako prozkoumávání neznámých lesů někde u městečka Twin Peaks, kde se dějí nevysvětlitelné události, které se běžné lidské chápání snaží jen stěží pochopit.
Protože se materiálu nasbíralo za tu dobu skutečně hodně, celková stopáž sahá až k neuvěřitelným pěti a půl hodinám poslechu. Tak jako i na běžných albech jsou silnější kousky tlačeny většinou do předních částí alb, i tady dojde k tomu, že pozdní písně už nejsou tak zajímavé. Písně jako dramatický “Kazakhstan” pro britský pavilon na Expu 2007, nejnovější přírůstek z vlastní výstavy italském Bari z roku 2017 — tajemně zvonivá “Flower Bells” nebo okouzlující a magická “New Moon” z pátého disku, zní jako o úroveň lepší umění než čtveřice úplně nových skladeb na šestém disku pro budoucí výstavy.
Kamenem úrazu písní je taky to, že nejsou vlastně ani určeny pro tradiční poslech, a tak nenabízí nějaký vývoj v tom smyslu, že by třeba na konci vrcholily a nebo připravily nějaký adekvátní závěr. Byly to často písně, které měly hrát někde v galerii neustále dokola ve smyčce. Pár konců tak zní jako příliš na tvrdo ustřižených. To ale nic nemění na tom, že Music for Installations je mimořádně silná kolekce unikátních písní, která mapuje více než tři dekády jednoho z nejpozoruhodnějších skladatelů moderní hudby. Silných 4,0/5,0.
Beyondless od dánských Iceage nepřeskočilo vysoko nastavenou laťku. Pro fanoušky post-punku a alternativní kytarové hudby, je to ale pořád povinnost
Iceage – Beyondless
Vydavatelství: Matador Žánry: Post Punk, Punk Blues, Alternative/Indie Rock, Experimentální Rock, Art Rock, Hodnocení: 3,5/5,0
Většinou tady máme americké nebo britské kapely, a tak je skvělé, že taky post-punková kapela Iceage z Dánska přišla se čtvrtým albem Beyondless a rozředila tuhle britsko-americkou nadvládu a ukázala, že i v severní Evropě má punk své místo. Kapela, která si brala v minulosti inspiraci například od Nicka Cavea nebo Iggyho a the Stooges, předvedla na minulých albech velké nasazení, mimořádnou kreativitu a cit pro servírování překvapivých nápadů, které udržovaly posluchače maximálně napjatého.
Minulé album Plowing Into the Field of Love, které hodně využilo akustických nástrojů, znělo mimořádně zlomeně a tento krvácející post-punk s příměsí folku, mohl patřit vůbec k tomu nejlepšímu, co v roce 2014 nejen v tomto vyšlo. Na Beyondless nenajdeme zase takovou variaci zvuků a Iceage zůstávají hlavně zavaleni temným zvukem zkreslených, podladěných kytar, pořád ale využívají trubky nebo housle, což můžeme slyšet třeba na jedné z nejpovedenějších písní alba — třetí “Under the Sun”.
Album je přitom vcelku melodicky přístupné a místy dokonce i chytlavé. Třeba hned úvodní “Hurrah” nabídne ve svém zlověstném hypnotickém zvuku, kdy máte skoro pocit, jako byste z pozice žháře pozorovali plápolající oheň stavby, kterou jste zapálili, některé pasáže, kterých se ucho dobře chytí.
Ačkoliv poslech hudby písně může vyvolat některé nepříjemné pocity, které jdou skoro až za únosnost hranice sebepoznání, tématicky je píseň mírumilovná a se svým proti válečným poselstvím skoro až „hipísácká”. “Hurrah” je zřejmě úplně první případ (nebo alespoň nejvíce přímý případ), kdy kapela přišla s nějakým politickým tématem a nemotá se jenom okolo osobních záležitostí. A tento krok kapely nebyl vůbec špatně proveden.
“Pain Killer” s nečekaným hostem — americkou synthpopovou zpěvačkou Sky Ferreirou –, zase překvapivě začne honosnými dechy a houslemi, které bychom mohli čekat třeba od našeho Čechomoru. Refrén písně se dobře poslouchá a jednoduchost, větší počet opakování a popová chytlavost, mu rozhodně neuškodí. Ještě více opakování refrénu předvede “Catch It” a kapela vokální linku doslova tlačí do hlavu posluchače než předvede zběsilou mezihru, na kterou naváže smutný saxofon.
Albu ale nějak chybí větší rozměr. Vše je v produkci strašně svázáno dohromady a hudba má jen málo prostoru k dýchání. Tahle zvuková prostornost, která byla slyšet na minulém albu Plowing Into the Field of Love současným Iceage docela dost chybí. Beyondless je ale stejně něco, co by mělo být povinností pro každého příznivce post-punku i alternativní kytarové hudby. Hodně silných, ale 3,5.
Učeň Jon Hopkins se zase přiblížil svému mistrovi Brianu Enovi
Jon Hopkins již za necelé dva měsíce přijede na Colours of Ostrava a soudě podle novinky Singularity je britský skladatel, hudební producent a taky spolupracovník Briana Ena ve výborné tvůrčí formě. Jeho zásadní album z roku 2013 Immunity je považováno v žánru alternativní elektronické hudby za něco jako svatý grál a nutno říct, že se ani není co divit, protože na vteřinu přesně 60 minut dlouhé album nominované na Mercury Prize za nejlepší album roku 2013, se se svými výraznými hlubokými basovými synťáky dokázalo zakořenit hodně hluboko v posluchači a působilo tam jako málokterý jiný lidský výtvor vydán v tom roce.
Singularity je oproti tomu dost jiné album. Více se zaměřuje na okolní atmosféru a vyvolání ambientního dojmu. Není tolik propulzní a nežene se tolik dopředu jako skladby na Immunity. Místo toho pracuje ve velice trpělivém a houževnatém stavění základů. Nesnaží se vyvolat okamžitý hudební šok a záchvat, namísto toho jemně buduje atmosféru a než vás vezme na astrální cestování, nechá vás chvíli chodit po souši.
Jon Hopkins pojmenoval své nové album po jedné z největších záhad moderní fyziky, protože obecná teorie relativity ani kvantová mechanika jsou na tento problém krátké. Gravitační singularita vzniká jako teoretická představa bodu v prostoru v samotném centru černých děr, přitom ale je známo, že zde fyzikální veličiny nabývají nekonečných hodnot. Ještě lépe však možná album a jeho zvuk vyjadřuje jeho matematická definice. V matematice totiž znamená singularita zpravidla výjimečný bod, v němž funkce není definována, nemá řešení, derivaci apod.
(Snad zde není nějaká chyba).
Progresivně znějící album jde neustále dopředu, avšak na skladbách “Emerald Rush” a “Neon Patter Drum” překvapí neustálými záseky, zpomaleními a překvapeními v tempu.
Když ještě chvíli nedám pokoj s matematikou… Derivace udává velikost změn hodnoty funkce v daném bodě s ohledem na jeho bezprostřední okolí. Na těchto písních zní chvíli změny melodických motivů jako naopak nezávislé na prostředí okolí, Hopkins ale moc dobře ví, co dělá a když tempo synťáků neustále předhání líně táhnoucí se beaty, které nesouhlasí tempem, udržuje posluchače lehce nervozního a ve střehu tak, aby poslouchal, co se v písni děje a neodpojil se od stálého proudu zvuku.
V první polovině ještě místy trochu připomíná Immunity a buší do nás techno rytmy s housovým duněním. Po “Singularity”, “Emerald Rush”, “Neon Patter Drum” a “Everything Connected” se ale vše naprosto změní a v druhé polovině hlavního disku (druhý obsahuje 3 bonusy) nás, počínaje “Fear First Life”, John Hopkins zavede do ambientního pozorování hvězd přímo z kosmu. Vše se zpomalí a ztiší. Přírodně znějící vysoké tóny “C O S M” kontrastují s temným pulzujícím efektem nahradí prosté piáno v mírné ozvěně “Echo Dissolve” se zvuky větru a jemného, co nejtiššího chrastění. Jakoby Jon Hopkins zavzpomínal více na svou spolupráci s Brianem Enem.
Album taky umí střídat dramatické momenty s uvolněnými, a tak po “Everything Connected” následují nádherné andělské chorály, které přinutí zatajit dech. Stejně tak po samotářské zamyšlené “Echo Dissolve” následuje optimistická “Luminous Begins” s prosvětlenými syntezátory, hravou náturou a rychlejším tempem. Není to nejlepší kousek alba, ale určitě jeden z nejlépe zapamatovatelných. Škoda jen, že album nekončí v něčem nápaditějším a jen vyšumí v na Hopkinse příliš generické a předpovídatelné piánovce “Recovery”. Stejně tak přechod mezi progresivní a ambientní části není příliš plynulý a radikální změna znenadání nedává moc velký smysl.
Celkově pak místy váhavé Singularity nedosahuje obrovské, zničující sebejistoty a tvůrčí odvahy ze zvukově hrubé Immunity, kreativnímu, různorodému a vrstvenému zvuku z Insides (2009) nebo ambientnímu, tiššímu ale atmosférou velice hustému soundtracku k filmu Monsters (2010). I tak se ale učeň Jon Hopkins znovu přibližuje velice blízko svému mistrovi Brianu Enovi a to přesto, že ten vydal mimořádně silnou sbírku z posledních 33 let. To není jen tak!
Dále vyšlo:
Damien Jurado – The Horizon Just Laughed
Pozn.: Na bezplatných streamech jsou jen singly, celé album můžete koupit na iTunes nebo Bandcampu.
Vydavatelství: Secretly Canadian Žánr: Alternative Singer/Songwriter Hodnocení: 4,0/5,0
Písničkář ze Seattlu si nové album The Horizon Just Laughed připravoval s vlastní produkcí, nápomocní mu ale byli spoluhráči ve studiu, kteří přizvukovali jeho zamyšlenému a poklidnému folkovému blues rocku hraním na housle, lesní roh, hammonodvy varhany nebo elektronické piano a spolu vytvořili folkové písně o životě z deštivého města. Třeba na “Lou-Jean” ale zůstane zlomený zpěvákův hlas osamocen a zpívá poetické verše, které se často ani nevyžadují rýmy, jako: “With skies of fluorescent / Married to pay phones / And numbers in stalls / My name is your husbands / His name a last call.”
Ve velice osobních, naturalistikých a maximálně autentických zpovědích si Damien například vzpomene v nostalgické písni “1973” i na známého Amerického kreslíře komiksů Charlese Chulze: “Dear Mr. Charles Schultz / 1973 / I’m feeding rolls of quarters in the pay television / And trying to make sense of today.” Damien Jurado opět dokazuje, že je jeden z nejvíce přirozených písničkářů dnešní scény.
Německý DJ Koze je typ techno producenta a skladatele, který rád porušuje obvyklá pravidla mainstreamu a tvoří mimořádně dobrodružné tracky. Už je to 18 let od jeho debutu Music Is Okay (2018) a aktuální Knock Knock je hezké připomenutí toho, co ho zdobilo i v minulých letech. Obrovský žánrový rozsah od spirituálních trip-hopových zážitků jako “Illumination” s irskou zpěvačkou Rósin Murphy, po hip hopové klubové pecky jako “Colors of Autumn” s rapperm Speechem a jeho Arrested Development, zaručí velice slušnou desku.
Godsmack – When Legends Rise
Vydavatelství: Universal Žánry: Hard rock, Heavy metal, Alternativní metal Hodnocení: 4,0/5,0
Massachusettské hard rockové a s metalem často flirtující stálice přichází s velice solidním albem. Úvodní a titulní píseň “When Legends Rise” má obrovské koule, podobně jako nekompromisní třetí “Unforgettable” s obrovským refrénem, který ještě zvětší geniálně použitý dětský sbor. To stejné se bohužel nedá říct o umělé auto-tunové romantická baladě “Under Your Scars”, kde umělé úpravy zpěvákova hlasu Sullyho Erna, zničí výsledný dojem. Naopak telefonní efekt v pozdější části alba na maximálně drsné písni “Just One Time” s bluesovými kytarami ve sloce a drtivými bicími v refrénu, je ukázkou té správné modulace hlasu a kapela se po slabší střední části When Legend Rise zase vrátí do formy.
Zvláště to platí, když pak pokračují nekompromisní “Say My Name”, jejíž refrénem projíždí kytarista Tony Rombola neúnavně hmatník na vyšších číslech pražců. “Let It Out” je se svým refrénem neuvěřitelně chytlavá a pokud jsou ještě nějaké pochyby o kvalitě jejich nového alba, měl by je rozprášit poslední heavy metalový nářez “Eye of the Storm” s epileptickými kytarovými sólami a odhodlaným refrénem. Takhle se zakončuje album!
Název poslední písně a zvuky vzdáleného běsnění bouře, které slyšíme jako to poslední z alba, když ustane běsnění kytar a bicích, naznačují, že by po ne moc dlouhém čekání měla přijít její minimálně stejně silná část. Tak jako je to v oku bouře. Doufejme, že Godsmack dotáhnou tuhle metonymii hodně těžkou na realizaci do konce a další album bude skutečně minimálně tak dobré jako tohle.
Leon Bridges – Good Thing
Vydavatelství: Columbia Žánr: Soul, Retro-Soul Hodnocení: 4,0/5,0
Druhé album vysoce talentovaného soulového zpěváka a skladatele z Atlanty Good Thing je doopravdy super zábavné. Soulové a R&B rytmy se vrývají pod kůži. Dávka emocí zaobalena v chytlavém, ale i kreativním obalu, kdy pracují prvky soulu ze staré školy — kytary, baskytara, varhany, piána s elektronickými bicími a potlesky. Majstrštyky a vrcholy alba jsou druhá píseň “Bad Bad News” kombinující soul s pumpujícím R&B a jazzem. To jazzové sólo, jemuž přizvukují saxofony na pozadí je vážně něco! Druhým vrcholem je pak srdcervoucí pátá píseň o odpuštění navzdory zlomennému srdci “Forgive You”.
Leon Bridges je skvělý zpěvák a možná ještě lepší skladatel a kreativní hlava. Není možné zapomenout ani na Zacha Coopera, Vice Dimotsise, Erica Frederica nebo Wayna Hectora. Ačkoliv jsou to totiž úplně neznámá jména, pomohli Leonu Brigesovi k projevu pravého prince (nebo Prince?) soulové hudby. Jen tak dál, prosím!
Bylo to dlouhé čekání, které provázelo mnoho porodních bolestí, ale nakonec jsme se dočkali prvního traileru pro dlouho připravovaný a očekávaný biografický snímek kapely Queen Bohemian Rhapsody.
Hlavní roli Freddieho Mercuryho ve filmu dostal americký herec egyptského původu Rami Malek, kterého můžete znát z filmů Noc v muzeu, Twilight, Need For Speed nebo ze seriálu Mr. Robot. Světová premiéra filmu je naplánovaná na 2. listopadu, což jsou přesně dva roky od doby, kdy se potvrdilo Malkovo účinkování a téměř 10 let od doby, kdy byl projekt odtajněn Brianem Mayem a Rogerem Taylorem z Queen.
Žijící členy kapely ztvární herci Gwilym Lee (Cizinec —The Tourist), Ben Hardy (X-Men: Apokalypsa) a Joseph Mazzello (The Social Network nebo Jurský Park).
Odmítnutí Sachy Barona Cohena i vyhazov režiséra
Film se potýkal s mnoha problémy. Hlavní roli Freddieho Mercuryho měl původně ztvárnit představitel Borata, Ali Gho nebo Diktátora Sacha Baron Cohen, jeho představy o podobě snímku a představy kapely však byly příliš rozdílné. Sacha Baron Cohen si například přál natočit více odvážný a mládeži nepřístupný snímek, kapela s tímto ale nesouhlasila.
Produkční tým pracující pod záštitou filmové společnosti 20th Centry Fox narazil v prosinci minulého roku na další problém, když byl vyhozen režisér Bryan Singer. Podle BBC byl důvod odvolání nespolehlivost, Singer se ale bránil tím, že se musel starat o nemocného rodiče. Americký režisér byl tak či onak nahrazen britským režisérem a hercem Dexterem Fletcherem, který zrovna natáčí podobný životopisný film o Eltonu Johnovi a sklidil úspěch taky za režírování dalšího, ale sportovního, biografického snímku Orel Eddie o britském skokanovi na lyžích Michaelu Edwardsovi.
Uvidíme, jak bude film vypadat v celé délce, trailer ale ukázal, že herci v parukách a převlecích vypadají velice podobně skutečným členům Queen v té době a z upoutávky plné dlouhých vlasů a šílících fanoušků, lze vycítit nespoutanou atmosféru glam rockových 80. let.
Sheffieldská kapela Arctic Monkeys vydala nový videoklip k singlu uvolněném z právě vydaného alba Tranquility Base Hotel & Casino. Podívejte se na něj na konci článku.
Hudební videoklip k písni “Four Out of Five” střídá interiér historického zámku s futuristickými výjevy ze stanice metra. V zámku sídlí jakási pracovní skupina vedená frontmanem Arctic Monkeys Alexem Turnerem, která je obklopena starými počítačovými monitory a vytváří, jak je napsáno na obrazovce „balíčky virtuálního životního stylu”.
Ve videu je Alex Turner zachycen ve dvou postavách. Na bohatém zámeckém sídle který se po celou dobu objevuje, ve videu sídlí jeho vousatá verze a oholený zpěvák s vlasy ulízanými dozadu nejdříve prochází stanicí metra, ale na závěr se objevuje s kapelou na zámku.
Americký hudební server SPIN si všiml, že surrealistické snímky zde zachycené, připomínají slavné filmy Stanleyho Kubricka jako Barry Lyndon nebo Mechanický pomeranč.
V průběhu celého videa lze taky pozorovat vizuální motivy spojené s návrhem architektury stavby hotelu, který je zachycen na obalu alba. Režie klipu se ujal Ben Chappell a Aaron Brown, kteří spolupracovali s kapelou již v období minulých alb Suck It and See a R U Mine.
Polarizující nové album Tranquility Base Hotel & Casino
Nové album Arctic Monkeys Tranquility Base Hotel & Casino vyšlo na konci minulého pracovního týdne, překvapilo svým art rockovým stylem a zatím sklízí hodně rozporuplné reakce. Britský Q Magazine mu udělil nejvyšší možné hodnocení a napsal o něm: „Je to divné, úžasné album, na kterém téměř vypadá, že se Arctic Monkeys pustili do vlastního bočního projektu.” Naopak americký Rolling Stone udělil albu jen 2 hvězdičky z 5 a napsal: „Vyzkoušeli stylovou změnu, která nefunguje.” Český Musicserver udělil albu druhé nejvyšší hodnocení 9/10 a napsal: „Touha zkoušet nové věci muzikanty dovedla k nejdobrodružnější nahrávce v jejich kariéře.”
Podívejte se na nový mysteriozní retrofuturistický videoklip Arctic Monkeys k singlu “Four Out of Five”:
Recenze | Novinky: Britský písničkář Frank Turner vydal další laskavé a pozitivní album Be More Kind. Byl by rád abychom udělali nejen Ameriku, ale hlavně sami sebe znovu skvělými
Srdcem rocker, písničkář a folkař duší, v Bahrajnu narozen, ale v Anglii vyrůstající Frank Turner, vydává sedmé studiové album Be More Kind. Album ležící někde mezi žánry indie rockem, punk rockem, country a folkem, se zabývá — jak už to lze vyčíst z názvu — tím, jak můžeme vylepšit svůj život laskavostí. A to ať už se jedná čistě o osobní změny, které mohou náš život udělat lepším a nebo o změny v celé společnosti i politice.
Život Franka Turnera by byl skvělým námětem pro hudební životopisné drama. Jeho děda i otec patřili mezi přední britské bankéře. Na zlatém podnosu bohatého tatínka se proto narodil až v Bahrajnu. Jeho matka byla zase dcerou biskupa a byla zástupkyní ředitele na základní škole. Zkrátka taková smetánka a vyšší třída, ve které Frank Turner vyrůstal. V puberťáckých letech Franka poslali na prestižní soukromou chlapeckou internátní předuniverzitní školu v Etonu, kde byl jeho spolužákem samotný Princ William!
Frank Turner
Život slušného Franka se ale zhroutil jako domeček z karet, když zjistil, že to s jeho bohatou rodinkou není úplně tak, jak se zdá a že za těmi drahými příbory, perskými koberci, mahagonovým nábytkem a pozvánkami na prestižní večírky, je taky kupa hnoje složená z přetvářky a lží, když zjistil, že otec byl matce (a vlastně i jemu) už od jeho osmi let nevěrný a žil v podstatě dvojím životem. Tohle zdrcující zjištění, které mu zlomilo srdce v něm něco nakoplo, Frank Turner utekl ze školy a vydal se přesně tam, kam přesně zlomená srdce patří — do punkového světa.
Frank Turner není Ed Sheeran, ale svou hudbou spojuje starší generaci s puberťáky
Jeho nejúspěšnější kapelou byla post-hardcorová kapela Million Dead. Jejich alba byla kritikou velice dobře přijata, mezi posluchači ale k příliš velké slávě nedošli a i proto se kapela v roce 2005 rozpadla. Frank Turner se tak rozhodl, že to zkusí sám a tentokrát ve více folkovém a country stylu. Pomocí alb Sleep Is for the Week (2007), Love Ire & Song (2008), Poetry of the Deed (2009) a England Keep My Bones (2011) si získával přízeň posluchačů a podařilo se mu dojít se svou popularitou daleko za hranice toho, co dokázali Million Dead.
Frank Turner byl vždycky rocker a rockerem zůstal až doteď. Jeho silou je hlavně to, jak umí ve svých písních odvyprávět příběhy country/folkovým způsobem. Pomocí prostých, ale velice příjemných pop rockových písniček pak společně se srdečnými příběhy v textech, přenáší Turner všem pořádné tsunami pozitivních vln.
Americké publikum ho nikdy sice nebralo tak, jako to anglické, vzhledem k popularitě, jaké se těší na ostrovech, ale Frank Turner nemusí příliš smutnit. Jakoby ale přece jen nové album Be More Kind bylo dalším pokusem, jak na americký trh více vtrhnout. Jeho potíž zde může být, že je na ni příliš nostalgický svým hudebním zaměřením a jeho hudba více připomíná spíše Matchbox 20 nebo Ben Folds, kteří byli v USA populární na začátku století, než třeba Eda Sheerana, který si se svých pop folkem podmanil i Ameriku.
Ostatně ani v Anglii nedosahuje Turner zase takové popularity jako Sheeran — Frank vyprodá Wembley Arenu, ale vedlejší legendární fotbalový stadion vyprodá jeho mladší kolega. Je to možná daň za to, že Frank je věrný určitým hudebním tradicím, je ale úžasné, jak se svou hudbou spojuje střední nebo dokonce starší generaci s puberťáky.
Ostatně Be More Kind může být možná úplně nejvíce láskyplným, mírumilovným a spojující albem, jaké Frank Turner vydal. A pro chlapa, který již nasadil laťku pozitivního myšlení vysoko s albem Positive Songs for Negative People, to již něco znamená. Samozřejmě, že čím více pozitivní album, nerovná se tím lepší album, kvůli Be More Kind ale není nutné mračit, ať už ho posloucháte z pozice skalního fanouška nebo běžného posluchače.
„Jsem jen ignorantský Angličan, ale chtěl bych vaší zemi udělat znovu skvělou.”
Ano, Frank Turner se může občas zdát jako takový ten typ sluníčkového písničkáře, který věří na to, že pomocí vzájemného porozumění bude svět najednou plný lásky. Frank Turner se však nezdá být natolik hloupý, aby věřil tomu, že svět zachrání jednoduché odpovědi na složité otázky. Neztrácí se v abstraktních dojmech a pojmech a v druhé písni “1933” se například zamýšlí nad souvislostmi stoupání popularity nacismu v tomto roce a trápí se nad tím, zda se něco podobného nemůže stát i dnes.
Že si ale Turner dovolí drzost a cituje při této příležitostí Karla Marxe, zrovna Karla Marxe! To bych jindy nejspíše komentoval nějakým vtipným obrázkem a raději nechal být, musí se ale uznat, že zrovna tato konkrétní Marxova citovaná věta, či lépe parafráze věty z Marxovy knihy The Eighteenth Brumaire of Louis Napoleon Kind (Turner jen zaměnil přítomný čas za minulý a naopak), která zní:
“The first time it was a tragedy
The second time is a farce,”
(“Poprvé to byla tragédie / Podruhé je to fraška.”)
je docela trefná a zapadá do Turnerova vidění světa, kdy Turner očividně vidí Donalda Trumpa jako komickou postavu, ale srovnatelně nebezpečnou s Adolfem Hitlerem. Nemyslím si, že tahle současná liberální panika z Trumpa, která obklopuje veškeré dnešní přední zahraniční umění, je bůhvíjak prozíravá nebo dokonce racionální, zároveň si ale nemyslím, že zrovna Frank Turner by byl natolik hloupý, že by nedokázal pochopit, že postavit zeď na hranicích pro zabránění nelegální imigrace a nebo cokoliv jiného, co je podle Turnera to nejhorší od Trumpa, je srovnatelné s genocidou milionů židů, slovanů, romů a dalších národů.
Turner ale ví, že pokud chce varovat, musí to udělat výrazným způsobem a šokovat. Není to pořád to nejmoudřejší, co Frank Turner na novém albu udělá nebo sděluje — daleko více obohacující jsou pro posluchače jeho texty o osobnosti a psychologii. Nás, co jsme tak nějak ve středu mezi tímhle (americky) liberálním přeháněním neodmyslitelně spojeným s neustálým a neopodstatněným přirovnáním k nacistům a různými latentními krajními pravičáky, v jejichž řadách se vyskytují nebezpečně vysoké počty lidí věřících na to, že židé jsou strůjci všeho špatného na světě, však může těšit, že někdo hlídá alespoň jednu ze stran, aby se nenechala ovlivnit podobnými blázny a nedošla k extrémismu.
Středobodem politického protestu je samozřejmě pátý song “Make America Great Again” začínající vtipným textem:
„Well I know I’m just an ignorant Englishman
But I’d like to make America great again,”
na které Frank Turner ironicky převzal Trumpovo heslo, aby si na písni vedl svou vlastní politickou kampaň a navrhuje Američanům, jakožto smělý angličan, co by mohlo být v jejich zemi jinak, aby byla “America Great Again”. Píseň se zase neobejde bez určitých sporných textových momentů, které si mohl Frank odpustit. Když například zpívá, že by se fašisté zase mohli začít stydět, opět sklouzává k tomu zjednodušování světa, které sám soudě podle rozhovorů tolik nesnáší. Kdo je totiž konkrétně podle Turnera fašista nám už neřekne.
V country stylu Toma Cochrana a jeho “Life is a Highway” pohodově jedoucí píseň (navíc oplývající roztomilým a vtipným videoklipem), která je jinak geniálním vzplanutím pozitivního vlastenectví, patří však i přes všechny problémy k těm nejvýraznějším momentům alba.
Z té nepolitické kategorie zaměřené více na jednotlivce jsou tu písně jako úvodní ležerní a lehký pop folk “Don’t Worry”, velkým hitem má potenciál se stát letní a přátelský pop folk s tanečními rytmy bicích a dechovými nástroji “Little Changes”. Ta ačkoliv zní dobře (a má opět vtipný videoklip), je taková strašně infantilní, že se bude možná bude hodit skvěle do reklam, Frank Turner ale zažil po tvůrčí stránce mraky lepších momentů.
Na titulní písni “Be More Kind” se Turner přikloní více k tradičnějšími zvuku folku a atmosferické písni s hezkými smyčci, které malují jemné, ale rozsáhlé zvukové scenérie, to prospěje. Elektrické kytary si Frank Turner po punk rockové vyřvávačce s vážným textem “1933”, schoval a vytáhl je zase až na další laskavé a jemné, tentokrát však více pop rockové písni “Brave Face”.
“There She Is” je hodně vláčná romantická píseň a do alba příliš nezapadá tématicky ani zvukově, protože postrádá lehkost, nápaditost a hravost jiných písní. Naopak “21st Century Survival Blues” je tempem taky pomalejší a těžkopádná, avšak nabízí zajímavou změnu, když hudba zní poprvé na albu pochmurně a poté se změní na refrén, který v sobě mísí chuť hořkosti a chuti s ní bojovat.
Moment, kdy se nejvíce projeví všechny silné stránky je následující “Blackout”. S producenty Austinem Jenkinsem (White Denim, Kacey Musgraves), Joshuou Blockem (White Denim, Leon Bridgs) a Charlie Hugallem (Florence + the Machine, Ed Sheeran, Halsey) stylizovali píseň do moderního elektro popu, který spojují s Frankovým srdcem rockera tradičního britského střihu. Frank zpívá o úzkosti ze tmy. V první sloce zpívá o elektronickém blackoutu a tak nějak nás nahlodává, jestli dokážeme vydržet bez těch našich technologií. Ve zbytku písně to ale zní, že zpívá o smrti a všechny včetně sebe, jak to bývá jeho zvykem chlácholí.
Frank Turner – Be More Kind
Vydáno: 4. 5. 2018 Délka: 48:27 Žánry: Indie Rock, Folk Rock, Pop/Rock, Folk Pop, Alternativní folk Rozhodně musíte slyšet: 1. Don’t Worry, 2. 1933, 4. Be More Kind, 5. Make America Great Again, 7. Brave Face, 9. 21st Century Survival Blues, 10. Blackout
Americká country legenda Willie Nelon na novém albu Last Man Standing kašle na smrt a chce si užít poslední léta mezi živými, další překvapení svým fanouškům přichystal frontman Green Day Bille Joe Armstrong s novým vedlejším projektem The Longshot. Kimbra je na novém albu mimořádně soustředěná, odvážná a přístupná. Post Malone je v současnosti jedna z největších amerických rapových hvězd, vlastní sláva se mu ale zajídá. To stejné se však vůbec nedá říct o Black Stone Cherry, kteří hrdě hrají svůj jižanský hospodský hard rock.
Vyšly taky nové desky americké country zpěvačky Ashley Monroe, kultovní doom metalové kapely Sleep, ostré politické album Marca Ribota a jeho Ceramic Dog. Do tanečního rocku se plně adaptovali We Are Scientists, kytarám a tvrdému zvuku naopak zůstávají věrní A Perfect Circle. Společné reggae album vydali Sting a Shaggy, Blossoms se pokoušejí být noví Oasis a z českých zástupců se s novým albem Lyrika moc nepředvedl liberecký Lipo.
Willie Nelson se na Last Man Standing povznesl nad smrt
Willie Nelson – Last Man Standing
Vydavaterlství: Legacy / Sony CMG / Sony Music Žánry: Country Hodnocení: 4,0/5,0
“I don’t wanna be the last man standin’
Or wait a minute maybe I do,”
zahajuje svým mistrovským textařským uměním, chytrostí a vtipem Willie Nelson své už šedesáté sedmé(!) studiové album.
Nahrávka z minulého roku God’s Problem Child byla velice tichá, tlumená, a na Williem Nelsonovi přece jen už byl znát jeho úctyhodný věk. Nikoliv špatným způsobem, ale nostalgické vzpomínání a velký klid tento dojem vzbudily.
Na Last Man Standing jakoby tenhle americký country bard zase o něco omládl a ve svých neuvěřitelných 85 letech zní Willie minimálně o 20 let mladší. Jeho překvapivě mladistvě znějící hlas má v sobě spolu s texty, které zpívá zase s drzost a až puberťáckou bezstarostnost.
Zatímco minule Willie Nelson hodně vzpomínal, na Last Man Standing přemýšlí nad současností a tím, co bude. Vidí na vlastní oči, že jeho generace pomalu ale jistě vymírá, jakoby se ale Willie Nelson myšlenkově výrazně posunul od minulého alba a zatímco minule měl přece jen trochu nahnáno z toho, že jeho čas na zemi se pomalu blíží ke konci (kdo by taky ze smrti nahnáno neměl) a jeho humor byl spíše trpký a více smutný než vtipný, na Last Man Standing jakoby tento strach ze smrti ze sebe setřepal. Willie Nelson si chce užít maximálně jeho zbývající čas a vesele zpívá: “Lepší je mít špatný dech než vůbec žádný dech.”
I na Last Man Standing jsou písně pomalé, převažují ale ty rychlejší country tancovačky. Druhá “Don’t Tell Noah” nutí k podupávání nohama do rytmu, v šesté “Ready to Road” v rozverném tempu Willie Nelson zase hlásá: “I’m hot and dusty, I’m tired and wore / But it’s Friday night and I’m ready to roar.” Myslím, že nám nemusí být ani 85, abychom se takhle cítili předtím, než vyrazíme v pátek večer ven a podobné textové momenty jsou ostatně další silou letošního alba Willieho.
Ačkoliv je to totiž album jednoho starého hudebníka, Last Man Standing je dostatečně přístupné pro všechny věkové kategorie. Trefným řádkám z života jako:
“Well she made my day
But it ruined my life,”
rozumí každý, ať už je mu 13 nebo 103. A že těchto textových momentů je album plné…
Willieho kapela navíc hraje perfektně ať už je tempo rychlejší nebo pomalejší. Jedna z nejpomalejších a nejjemnějších písní alba “Something You Get Through”, je zahrána stejně dobře jako sebevědomé country blues “I Ain’t Got Nothin’”.
…Last Man Standing je ale albem s větší vitalitou a důležitým pozitivním poselstvím: vím, nezbývá mi sice už moc času, ale dokud tady jsem,
Kdo má raději Willieho Nelsona hloubavějšího a uvědomělejšího, možná dá přednost raději minulému “God’s Problem Child”, Last Man Standing je ale albem s větší vitalitou a důležitým pozitivním poselstvím: vím, nezbývá mi sice už moc času, ale dokud tady jsem, vymáčknu z mého života maximum. Díky za tohle poselství, Willie!
Pusťte si, pokud máte rádi: Willieho Nelsona, Waylona Jenningse, Hanka Williamse, Johna Prina, Johnnyho Cashe
Billie Joe Armstrong z Green Day je zpět s dalším vedlejším projektem. The Longshot jsou jen jednohubkou namísto hlavního chodu
The Longshot – Love Is For Losers
Vydavatelství: – Žánry: Punk Rock, Rock Hodnocení: 2,5/5,0
Billie Joe Armstrong nerad hází své nápady do koše a tak, když jsou Green Day prozatím v hibernaci, rozhodl se poskládat úplně novou kapelu s názvem The Longshot. Foxboro Hot Tubs, The Network, Pinhead Gunpowder, The Frustrators, The Lookouts, The Big Cats, The Influent… už to tady bylo pod různými jmény několikrát. Někdy povedenější, někdy méně.
The Longshot bohužel zní příliš jako kompilace slabších písní od Green Day. Melodie a kytary v sobě mají typicky rozpoznatelný rukopis Billieho Joa, ten se občas vzdálí od všeho pro něj typického, většinou je to ale jen opakování jeho ohraných textových témat a postupů. V průběhu celého alba je tady jistá nálada rock’n’rollového povyražení ve stylu 50. let, jenž však bohužel moc nevzrušuje ani neobohacuje netradičními nápady.
The Longshot bohužel těží z kultu osobnosti více než z tvůrčího přínosu osobnosti. A to není ideální.
Ano. Jsou to nové písně od Billieho Joa a fanoušci budou rádi, že je tady mají, tyhle přírůstky jsou ale hodně daleko vzdáleny od toho nejlepšího, co tenhle malý ďábel s kytarou vymyslel. Upřímně, kdyby tyhle písně nenazpíval on, ale nějaký neznámý hudebník (byť třeba s jeho výrazným hlasem), nad většinou z nich by i ti největší fanoušci Green Day jen mávli rukou. The Longshot bohužel těží z kultu osobnosti více než z tvůrčího přínosu osobnosti. A to není ideální.
Když nejsou nápady nikterak zvlášť nápadité, alespoň je nutné vyzvednout velice solidní muzikantské výkony.
Na “Kill Your Friends” nebo “Cult Hero” jde hezky slyšet, jak s Billiem vyhrává kytarista Kevin Preston, na stejné písni (stejně jako na celém albu), exceluje taky bubeník David S. Field (oba jsou z losangelské hard rockové skupiny Prima Donna).
Nakonec to ale není zase taková tragédie ani po tvůrčí stránce. Třeba poslední stadionový ploužák “Goodbye to Romance” má takové parametry, že by dokonce mohl vyjít i jako singl Green Day a stát se jednou z dalších legend této kapely. Podobně tak první parádní rock’n’rollová “The Last Time” postavená na retro rockabilly nápadech, stejně jako nespoutaná druhá, tentokrát srdcem pravá punková “Taxi Driver”.
Kdo chce pak něco méně tradičního, přece jen nějaké náznaky toho, jak Billie zkouší něco nového, jsou slyšet v lo-fi zvuku songu “Body Bag”.
Jméno Billie Joe Armstrong je ale přece jen podepsáno na písních, které se staly legendami a tahle 11 stopá směs jeho ne zrovna vybroušených a propracovaných nápadů, patří k tomu horšímu, co ve své kariéře vytvořil.
The Longshot tak zůstává pro fanoušky Green Day jen takovou chutnou jednohubkou namísto celého hlavního chodu. Lepších, ale jen 2,5 z 5,0.
Pusťte si, pokud máte rádi: Green Day a Billieho Joa Armstronga
Doporučujeme: Třetí album Kimbry Primal Heart je soustředěné, odvážné a přístupné
Kimbra – Primal Heart
Vydavatelství: Warner Bros. Žánry: Alternative/Indie Pop, Avantagardní Pop Hodnocení: 4,0/5,0
Onoho času host na nečekaném celosvětovém mega hitu Gotyeho “Somebody That I Used To Know”, novozélandská zpěvačka Kimbra, vydává své třetí album Primal Heart. To zní jakoby si Kimbra vzala své minulé album The Golden Echo z roku 2014 a pokračovala ve velice podobném stylu, tentokrát jakoby to ale chtěla udělat v maximálně soustředěné stavu mysli a stoprocentně pečlivém stylu. Její styl je pořád drzý se svými jejími neobvyklými nápady, Primal Heart ale není ani zdaleka tak protkáno nečekanými změnami tempa a melodických struktur jako album minulé.
Třeba minule “90s Music” byla jedna nespoutaná změna za druhou, nyní jsou tu písně jako “Top of the World” s hrubými syntezátory a africkými vlivy, které se snaží o pevný, přímý, sebevědomý postup směrem kupředu — bez uhýbání v cestě a vymýšlení velkých zvratů.
Pestrosti to ale vůbec neubírá. Tropické styly, které přivede do alba saxofon na “Like They Do on the TV”, hluboké trapové beaty na “Human”… Nepovažují Skrillexe za zrovna to nejlepší z taneční hudby, tomuhle albu ale svým podílem pomohl, stejně jako producent známý hlavně produkováním předních amerických indie rockových kapel John Congleton (Alvvays, Franz Ferdinand, The Mountain Goats, Spoon, St. Vincent, mnoho, mnoho dalších…) . Ten chlap je génius ve všech žánrech a je slyšet, jak vnímá vývoj hudebního světa a jak se od kytarové posouvá čím dál více k elektronické hudbě. Ještě lepší pak všechno je, když si uvědomíte, že se samotná Kimbra podílela na autorství všech písní, stejně jako na produkci.
Primal Heart má tajemnou atmosféru, obrovskou různorodou paletu elektronckých zvuků. Kimbra má navíc vše dokonale zmapováno a tak nehrozí, že by zněly dvě její písně podobně. Ve všech písních překvapí něčím zajímavým. Občas se to nemusí úplně líbit (zrovna hned úvodní otravně opakování “mňmmňmňmňmň”, po kterém máte album chuť vypnout už ve dvacáté vteřině), většinou jsou to ale zajímavé invence hudebního stylu (třeba výrazné a tajemné cvrlikavé vysoké tóny syntezátorů kontrastující s těmi hlubokými na písni “Black Sky”), který by jinak se svými melodickými a jednoduchými refrény nemusel být vůbec daleko od hlavního proudu.
Když zůstane Kimbra více při zemi, nevymýšlí žádnou kompoziční artistiku a jede podle určitých nepsaných pravidel a zvyklostí pop music, nedopadne to taky nikterak špatně. “Right Direction” sice může některé zklamat svou servilností a opatrností, předchozí “Past Love” ale naopak patří k vrcholům alba. Uvolněný a srdečný večerní pop ve stylu pomalého swingu je ukázkou toho, jak se skvěle Kimbra poslouchá a ještě k tomu nabízí smysluplná a skutečná témata v písních.
Je zajímavé slyšet, jak po tvrdých beatech na začátku ve stylu minulých alb, je Primal Heart postupně tiším a tiším, až zpívá Kimbra na ”Version of Me” úplně sama u piána a zpovzdálí kolem ní krouží a číhají na ní jako na snadnou zranitelnou kořist, minimalistické, ale dostatečně hrozivě a nebezpečně znějící smyčce. Jak album začíná otravnou pěveckou vložkou, tak končí podobně otravným hlasovým robotím chrapotem na naprosto nadbytečné “Real Life”.
To je ale tak nějak součást Kimbry a je asi dobře, že je svoje a nebojí se zaznamenat vedle těch chytře promyšlených nápadů i nějaký ten nápad odvážný, ale ne úplně příjemný na poslech. Věřte, ale že je to hodně slušné album. Dostatečně přístupné a pravidel se držící, zároveň ale nebojácné se z těchto pravidel vymanit. Silných 4,0 z 5,0.
Pusťte si, pokud máte rádi: Janelle Monáe, Kali Uchis, St. Vincent, Rae Morris, Lykke Li, MØ
Post Maloneho přestalo bavit být úspěšnou rapovou hvězdou, proč kvůli tomu máme ale trpět my posluchači?
Je vám 22, žijete si život jako král. Přesto album o vašem životě zní jako reklama varující před tím, abyste se stali slavnými. To už je docela #kumšt.
Máte v tak mladém věku fůru peněz, multi-platinové singly a alba (Stoney, White Iverson), milionářské sídlo v L.A a nahrajete takové šedivé album jako Beerbongs & Bentleys.
Jasně, staré známé přísloví říká: štěstí si za peníze nekoupíš… Jenže jako obvykle není problém samotné téma, ale jeho zpracování.
Pak je tu další přísloví a to zase říká: nesuď knihu podle obalu. To stejné platí určitě i pro hudební desky.
Líně vytvořený obal, který vypadá jako vypalované cédéčko NHL 2001, které jste před 16 lety zapomněli vrátit kamarádovi a teď jste ho našli někde zapadlé ve starých krámech, docela dobře vyjadřuje nechuť udělat album propracované, nemluvě o tom, aby třeba Post Malone nějak vystoupil z komfortní zóny své kreativní stránky.
Jak již bylo naznačeno, Post Malone se na albu zaměřuje hlavně na stinné stránky slávy a toho, jak je svou slávou znuděný. Samozřejmě, sláva má hodně stinných stránek.
“In the spotlight, but I’m on my own… I don’t even wanna go home
in a big house all alone,”
rapuje Malone na písni s jasným názvem “Rich & Son”.
My chodíme, kámo, do prací a škol a makáme jako šrouby, zatímco ty si masíruješ zadek ve vířivce. Nechceš si to vyměnit? Na tvé místo by byla asi pěkně dlouhá řada.
Post Malone zní jako obyčejný ufňukánek. “Někdy mám pocit, že nemám žádné kamarády,” zpívá třeba na otvíráku “Paranoid”. No hlavně, že mu přijdou na albu rapovat hvězdy jako Nicki Minaj, 21 Savage, Ty Dolla $ign nebo Rae Sremmurd’s Swae Lee. Pokud to dělají jen kvůli penězům, je Post Malone skutečně smutný případ. Je těžké někomu vidět do hlavy, ale uznejte sami, dává to smysl? My chodíme, kámo, do prací a škol a makáme jako šrouby, zatímco ty si masíruješ zadek ve vířivce. Nechceš si to vyměnit? Na tvé místo by byla asi pěkně dlouhá řada.
Občas člověka může zklamat, že jakmile dojde tam, kam jde celý život, nenajde tam to, co očekával. To je přirozené. Post Maloneho a jeho hra na oběť na Beerbongs & Bentleys, jde ale vysvětlit spíše tím, že prostě nemá o čem jiném rapovat, jakmile si uvědomil, že už znovu nemůže rapovat o pití drahého chlastu a o spaní s modelkami. Tak o tom zpívá znovu, jen si na to stěžuje.
Je jasné, že hudební podklad jeho rapování je velice trendový. Špetka new age spojená s trapovou hudbou umí dělat divy (a vydělat hezké peníze), když je produkce alba tak detailně propracovaná, jako v tomto případě. Beatové přechody na albu jsou vyladěné do posledních detailů a zúčastnění producenti si na zvukové stránce dali skutečně záležet. Všechno tohle uvedené jde slyšet hezky na “Over Now”, což je jeden z mála momentů, kdy Austin Richard Post ze sebe dostane nějaký kus nadšení pro věc a dokonce i nějaký projev emocí.
Post Malone pak jakoby nechal ze sebe projevit svého vnitřního George Harrisona, když jako dvanáctou píseň z celkových osmnácti, zařadil do alba překvapivou “Stay” s akustickou kytarou a relaxačním klouzavým sólem na elektrickou kytaru. “Stay” nezapadá ani zvukově, ani tématicky do alba, když se ale vezme jako samostatná jednotka, určitě to není špatná píseň a pro Post Maloneho je jen dobře, že je takhle flexibilní v různých hudebních žánrech.
Jakoby tahle píseň s povedenými rockerskými řádkami jako:
“You know that I’m too drunk to talk right now
You put your cigarette out on my face,”
naznačovala, že Post Maloneho už vlastně ani moc nebaví být raperem a možná by mu bylo lépe, kdyby si nenechával jeho překvapivě hezký hlas kazit modulováním elektronickými nástrojemi.
Chápu, je to trendové a některé písně historie to vylepšilo — třeba zrovna průkopníka a prapředka auto-tunu “Believe” od Cher — na hned po “Stay” následující “Blame it On Me”, se ten robotí hlas Post Maloneho už ale vážně nedá poslouchat. Tohle je ale problém celého alba a je jedno, jestli Post Malone zrovna zpívá nebo rapuje. Kdyby byl Post Malone více přirozený a méně se staral o hudební trendy a vydělávání peněz, možná by z toho byl lepší výsledek — a hlavně taky — možná by byl Post Malone i více spokojenější se svou kariérou, byl by pyšnější na svou tvorbu a předvedl by na albu větší zápal. A nemusel by pro splnění tohohle vůbec přestat rapovat.
Možná je ale právě tahle netečnost a nevýraznost něco, co se do dnešní doby, kdy tolik lidí poslouchá hudbu jako pozadí třeba pro hraní her, paradoxně výhodou.
Pusťte si, pokud máte rádi: Migos, Logic, Drake, J. Cole, Russ, Lil Yachty
Black Stone Cherry jsou tak trochu američtí burani, můžou na to ale být hrdí
Black Stone Cherry – Family Tree
Vydavatelství: Mascot / Mascot Music Žánry: Hard Rock, Jižanský rock Hodnocení: 3,5/5,0
Z Tenessee Willieho Nelsona se přesuneme jen kousek na sever do sousedního Kentucky, kde v Glasgow nahráli edmontonské stálice amerického rocku Black Stone Cherry své osmé album Family Tree. Jejich středovýchodní lokalita byla vždycky něco, co tuhle kapelu definovalo. Jsou to chlapi, kteří rádi vzpomínají na silnou seattleskou scénu 90. let a na na výslunní sice krátké, ale stále doznívající hnutí grungeové hudby, zároveň mají ale v duši jižanskou krev.
Tahle směs chlapácky tvrdého hospodského hard rocku vonícím po whiskey spolu s chladnokrevnstí, není nic pro hipstery, ale ti si Black Stone Cherry asi stejně pouštět nebudou. Black Stone Cherry se nepuštějí v kavárnách, ale v hospodách, při cestě autem, na motosrazech, popřípadě na nějakých grilovacích akcích a americkými jídly.
Chris Robertson možná na první pohled nevypadá jako rocková hvězda (tipovali byste ho podle vzhledu spíše na chlápka, který má malou firmu na opravu topení), za mikrofonem to ale umí rozjet parádně. Jeho dokonalou intonaci, kdy umí ve správných chvílích poskočit na malou chvíli do vysokých tónin, samozřejmě opepřenou řezavým chraplákem, je radost poslouchat podobně jako kytaristu Bena Wellse s masivní elektrickou kytarou, na které velice rád jezdí skluzy svým bottleneckovým náprstkem.
Obojí je v té nejlepší formě na “Burnin’”, která má neskutečné koule, kytarové orgasmy, které pak vystřídá barové piáno na “New Kinda Feelin’” stojí taky za to, stejně jako klidnější country bluesová “My Last Breath” a svou energií až kómatická “James Brown”.
Americký jih bývá často označován za bydliště buranů. Asi znáte ty stereotypy. Prý jenom pořád sledují závody NASCAR, poslouchají country, jezdí pickupem, nosí směšné kovbojské boty, musí mít doma alespoň 4 střelné zbraně, aby mohli klidně spát a volí jedině Trumpa (nebo jakéhokoliv jiného Republikána). Díky Black Stone Cherry ale budete chtít být všeho tohoto součástí, jen abyste si zkusili být zase ve světě, kde se s tím lidé moc nemažou a myslí přímočaře.
Pusťte si, pokud máte rádi: Buckcherry, Shinedown, Nickelback, Alter Bridge, Airbourne, AC/DC, hospodský hard rock
Dále taky vyšlo:
Ashley Monroe – Sparrow
Vydavatelství: Warner Bros. Žánry: Country-Pop Hodnocení: 4,0/5,0
Zpěvačka a písničkářka Ashley Monroe známá kromě svého jména taky díky country superskupině Pistol Annies, změnila před nahráváním svého dlouholetého producenta a na pátém albu Sparrow Vince Gilla vystřídalo současné největší eso country produkce Dave Cobb. V čem spočívá největší síla Ashley Monroe? Asi v tom, že je to dokonale zabalený mainstreamový country produkt, který ale na rozdíl od mnohých jiných nepůsobí uměle. Její skoro až soulový důstojný a odměřený styl (“Hard On a Heart”, “This Heaven”), sametově jemný jižanský country pop (“Wild Love”) s kytarami i smyčci, stejně jako svůdné rytmy “Hands On You”, jí dovolí dostatečně vyjádřit své nejrůznější pocity a předat posluchači něco celistvého a upřímného ze své duše. Sparrow není nikterak překvapivé album, je to ale poctivě vymyšlené, zazpívané a nahrané country.
Sleep – The Sciences
Vydavatelství: Third Man Žánry: Doom Metal, Stoner Metal, Heavy Metal Hodnocení: 4,0/5,0
Pozoruhodná deska od kalfornských ikon doom a stoner metalu začíná tříminutovým vazbením kytar titulní “The Sceinces”. Pak si Sleep potáhnou z vodního bonga (ono to jde na nahrávce i slyšet) a začnou na posluchače chrlit svou mohutnost a těžkost kytar z písně “Marijuanaut’s Theme“. Nové album není nic revolučního v tom smyslu, že by to bylo výrazně lepší nebo jiné než minulá alba. Je to ale další velice solidní album Sleep. A Sleep jsou právem považováni za jedny z nejlepších kapel doom a stoner metalu. Vysoce hypnotické riffy, spiritualismus v textech a HD produkce roku 2018, udělají z The Sciences sebevědomého potomka slavných desek minulosti, které znějí jako óda na rané doby Black Sabbath Sleep’s Holy Mountain z roku 1993.
Své páté studiové album vydané po úspěšných multi platinových deskách 2014 Forest Hills Drive (2014) a 4 Your Eyez Only (2016), pojmenoval severokarolínský raper J. Cole KOD a tato zkratka může mít hned tři významy: Kids On Drugs, King OverDosed a Kill Our Demons. Už z každého ze tří názvů je vidět, že KOD je album o drogách, závislosti, kterou a přináší a o vypořádání se s tím vším.
Cole využívá zajímavého způsobu uvádění do tématu alba, když po vzoru To Pimp a Butterfly Kendricka Lamara využívá ženskou postavu v úvodu alba, která vysvětluje, že novorozenci mají dvě základní úrovně komunikace: smích („Tohle mám rád”) a pláč („Tohle mě děsí, způsobuje mi to bolest”). J. Cole tím naznačuje, že tyto základní úrovně komunikace si neseme vlastně po celý život a je na nás, abychom uměli ten pláč zmírnit. Na albu se taky vyskytuje jistý záhadný a neznámý raper kiLL edward, což je alter-ego J. Cola.
Produkce KOD je hodně stažená a minimalistická — tak, aby bylo vše zaměřeno hlavně na to, co se J. Cole snaží albem vzkázat. Je jistě morálně dobré, že se J. Cole snaží vychovat mládež k tomu, aby nebrala drogy, bohužel to není tolik zábavné díky způsobu, jakým to J. Cole podává. Na albu je mnoho neustále opakovaných slov jako: „Count it up,” „Without it,” nebo „Motivate”. V depresivním a úpadkovém pocitu, které album zanechává, to pak album dělá pocitově minimálně o patnáct minut delší než skutečných 42 minut.
KOD není vyloženě zklamáním, je to ale až příliš utahané album, které je i přes chvályhodné chytré texty možná vůbec nejslabší studiovou nahrávkou J. Cola do dnešního data.
Marc Ribot / Marc Ribot’s Ceramic Dog – YRU Still Here?
Vydavateltví: Northern Spy Žánry: Alternative/Indie Rock, Experimentální rock, Noise-Rock, Punk, Avant-gardní jazz, Experimentální hudba Hodnocení: 4,0/5,0
Marcovo Ribotovo rockové experimentátorské trio Marc Ribot’s Ceramic Dog z New Jesey tentokrát přišlo s nabroušenou politickou deskou. “Mám právo být nespokojený / Mám právo říct: ‘Naser si!’” deklaruje jasně Marc Ribot hned na začátku této hodně naštvané a zvukově špinavé desky YRU Still Here. V éře liberální nespokojenosti s Trumpovou politikou Marc Ribot se svou kapelou navrací zpět časy hardcore punku 80. let nahraného bez velkých studiových úprav, kdy není důležité, aby vše znělo přesně a nejlíp, ale aby se zachytila intenzita okamžiku. Marc Ribot byl ale snad už narozen jako multi žánrový umělec a tak je YRU Still Here protkáno nejen špinavými zkreslenými kytarami, ale i jazzovým jamováním a avant-gardním rockem.
Z celého alba vyčuhuje nejvíce pro-imigrační rap-rock trochu ve stylu Beastie Boys “Fuck la Migra”, stejně jako sborový undergroundový post-punk “Muslim Jewish Resistance”, afrobeat “Pennsylvania 6 6666”, do roku 2018 updatovaný surf-rock “Agnes”, experimentální psychedelický funk “Oral Sidney With a U”, nebo východně rocková meditace a titulní píseň alba “Yru Still Here”.
Je obdivuhodné, jak dokáže kapela chodit v tolika různých hudebních stylech. Nemusíte souhlasit s názory Marca Ribota, jeho některé řádky jako: “You call me illegal, but you’re working for a criminal,” jsou ale pořádně štiplavé a máte chuť po nich s úsměvem na tváři upřímně říct: “Páni, hezky to politikům Marc Ribot nandal.”
We Are Scientists – Megaplex
Vydavateltví: Grönland Records Žánry: Indie Rock, Pop/Rock, Dance-Rock, Synth-Pop Hodnocení: 3,5/5,0
Brooklynská indie rocková dvojice We Are Scientists míří na novém Megaplex podle obyvklého trendu dnešního indie rocku směrem k syntezátorovému popu a tanečnímu rocku. We Are Scientist se ale snaží pořád z části zůstat věrni i původnímu zvuku a tak po povedeném syntetickém, jemném a sladkém popu “Heart is a Weapon” přijde zamračená, tvrdá a hlasitá post-punková “Your Light Has Changed”. Přes značnou rozpolcenost a napodobování ohraného zvuku ostatních dnešních indie rockových kapel, We Are Scientists ukážou mimořádný melodický talent. Šestá píseň “No Wait at Five Leaves” je obrovský hit, který v sobě má mnoho hořkosladkých emocí, podobně tak úvodní “One In One Out”.
A Perfect Circle – Eat The Elephant
Vydavatelství: BMG Rights Management / Warner Music Žánr: Alternativní metal, Alternative/Indie Rock, Heavy Metalm Post-Grunge Hodnocení: 3,5/5,0
I přes všechny slabé stránky současného alba Eat the Elephant se z Los Angesles pocházející A Perfect Circle vrátili se zajímavým albem plným bohatých textur a melodií, ze kterých se pomalu ale jistě odhalují chytlavé a zapamatovatelné momenty. A Perfect Circle to trochu přehnali z délkou (do hodiny chybí jen tři minuty) a album pak není tak silný koncentrát, jaký bychom s asi představovali. Na první poslech je totiž Eat the Elephant album velice dobře přístupné a jeví se jako album, které bude ve vás růst, na poslechy další jakoby se ale jako ne a ne otevřít a díky postrádání nějakých vrcholných momentů, zůstává za prvotním očekáváním.
Společné album Stinga a Shaggyho připomíná ty momenty, kdy vaši rodiče udělají nějakou strašnou blbost, kvůli kterým se za ně cítíte trapně, pak se ale přece jen trochu usmějete, mávnete nad tím rukou a řeknete si, že je dobře, že umí pořád blbnout. Sting a Shaggy nahráli takovou pohlednici z dovolené dvou starých mládenců. 44/876 zní jakoby Sting s Shaggym seděli těsně před zavíračkou v nějakém plážovém baru na Jamajce a zatímco už obsluha začala zvedat židle, oni dopíjejí, neohrabaně flirtují s o 20 let mladší servírkou, mezi čímž se poplácávají se po zádech a vzpomínají na staré dobré časy.
Musí se uznat, že jim to spolu vlastně slape i docela dobře. Jim to spolu očividně svědčí, jak si přizvukují, problém je, že 44/876 zní strašně nemoderně, nudně a jako přestárlé album.
44/876 si asi najde své fanoušky, od spojení Stinga, který je v posledních 20 letech zrovna v hodně kolísavé formě, ani od “Mr. Bombastic” Shaggyho — hitmakera, který nahrál svůj poslední hit, který za něco stál v roce 2008 (song fotbalového Eura “Feel the Rush”), se asi ale ani čekat nic většího nedalo. Hlavně pro Stinga je tohle spojení ztrátové, protože na posledním albu 57th & 9th to přece jen znělo, že by se mohl pokusit konečně vydat více lepších alb po sobě. V jeho novější diskografii to totiž vypadá tak, že slabší alba neustále střídají lepší.
Alespoň ale víme, že po téhle reggae pohlednici příště přijde něco lepšího. Kvůli těm písním, na kterých se podaří dostat to nejlepší z každého z nich. Exotický soul “22nd Street”, Stingův reggae pop “Dreaming in the U.S.A.”, na album nezvykle ustaraná — holt i v baru na dovolené občas přijde řeč na politiku — “Waiting for the Break of Day”, která zní jako převzatá z minulého povedeného Stingova alba 57th & 9th patří mezi ně.
Britští Blossoms se netají svými velkými ambicemi a hlásají do světa, že chtějí být stejně velkou kapelou, jakou byli Oasis. Předkapela Noela Gallaghera na tohle musí ještě máknout, určité náznaky toho, že by mohli být aktualizovaní Oasis současnosti se syntezátory a proklady elektronickými bicími, ale přece jen na jejich druhém albu Cool Like You následujcím po eponymním debutu z roku 2016, přece jen existují. Blossoms umí vytvořit silné refrény a zajímavé melodie i poradit si s moderní produkcí. Úvodní čtveřice písní je pořádně silná.
“There’s A Reason Why” začíná ambiciozní syntezátorovou melodií a ten refrén je děsně chytlavý a melodický! “I Can’t Stand It” není tak výrazná jako úvodní píseň, ale pokračuje album v konzistentním snažení se, kterým Blossoms vyvolávají pocit, že si za tím skutečně jdou. “Cool Like You” pak naváže dalším výrazným syntezátorem a silným refrénem na úvodní pecku. Napůl francouzsky zpívaná “Unfaithful” navrací zpět časy konce 70. let a new wave Parellel Lines od Blondie. Tempo s těmito písněmi dokáže držet ještě šestá romanticky zasněná “How Long Will This Last”, zbytek alba je ale o tolik slabší, že to Blossoms táhne hodně dolů.
Kdyby se jim však podařilo někdy udělat album takové, že i druhá polovina alba bude stejně silná jako tyhle pecky, k těm dnešním Oasis by mohli mít výrazně blíže.
Recenze | Novinky: Třetí album Janelle Monáe Dirty Computer je především sex a politika. I přes zmatené poselství je to zlomové album
Herečka, zpěvačka a tanečnice pocházející z Kansas City Janelle Monáe vyvolala svým třetím albem Dirty Computer hotové tsunami nadšených reakcí z řad fanoušků, kritiků a hudebních nadšenců. Ačkoliv ani nyní nedosahuje Janelle komerčních čísel prodejů některých jejích kolegyň a kolegů, album Dirty Computer se zdá být něčím výjimečným a zlomovým v její kariéře. Vždyť je to podle zahraničních novinářů album roku!
Debut Janelle The ArchAndroid z roku 2010 je velice nezvyklá a originální směs psychedelického soulu, funku a R&B, které je po většinu času alba hráno v tak obrovském, skoro až šíleném tempu, že se něco podobného jen tak neslyší a když Janelle s muzikanty náhodou zpomalí do balad, stojí to taky za to. Následovník The Electric Lady (2013) má trochu více rapu a hip hopových vlivů.
Obě alba spojuje retro futuristický zvuk a stejně jako The ArchAndroid je i The Electric Lady koncepčním albem se sci-fi tématy, pro které má Janelle slabost od dob, co sledovala jako malá Hitchcockovy filmy nebo v Americe kultovní sci-fi mysteriozní seriál Twilight Zone.
Janelle Monáe (foto: Facebook Janelle Monáe)
Černošská holka, která jako malá začala psát své sci-fi knížky, není pro bohatou korporaci Atlantic Records takovým komerčním trhákem, který by jim vydělal tolik, co Ed Sheeran, Bruno Mars, Twenty One Pilots nebo v poslední době Camila Cabello s Cardi B, Janelle Monáe je ale tak velkou osobností, že mít ji na své soupisce vynásobí všechna čísla dvojnásob.
Na přípravy svého třetího alba si nechala 5 let, jak to bývá obvyklé, něco z tohoto času ukrojilo turné k minulé desce, takže nakonec toho času bylo podstatně méně, i tak to ale byla nadstandardně dlouhá pauza, která se ale soudě podle výsledku, využila ku prospěchu věci.
Album je skvělé, ale někdy nás Janelle pěkně “oj**ává”
Sex a politika jsou na Dirty Computer dvojicí témat číslo jedna.
V čem je Dirty Computer rozdílné? Je zde (i přes název, který přirovnává lidi k zavirovaným počítačům) méně sc-fi témat, fiktivních představ a příběhů. Janelle se zabývá skutečnými záležitostmi dnešního světa a problémy společnosti přítomnosti, nikoliv budoucnosti. Album je taky daleko více osobní a Janelle odkryje kousek ze své přece jen docela neznámé osobnosti. Sex a politika jsou na Dirty Computer dvojicí témat číslo jedna.
Album není tolik funkové, pořád ale v něm zůstalo docela dost funkové hravosti a to i přesto, že je hudba více syntetická a elektronická hudba nahradila funkové kytary. Ty tady pro některé momenty zůstanou, ale překvapivě spíše v rockovém až grungeovém podání.
Pokud je napsáno výše, že Janelle Monáe v minulosti nebyla moc stvořená pro komerční úspěch, Dirty Computer by jí k tomu mohl přece jen posunout. Dirty Computer má stoprocentně současný zvuk, časté rapování a hodně dance popu. Oplývá navíc tématy lákavými pro puberťáky, ale zároveň se zde najdou i momenty s hloubkou pro starší posluchače.
Hédonismus, otevřená sexualita, ale i komentování současné politické situace. Ničeho z toho se Janelle nebojí. Právě tento koktejl témat, který zapříčiní nečitelné a skoro až schizofrenické poselství alba, se nakonec jeví jako jeho hlavní problém. Kdy Janelle na albu kritizuje a kdy naopak zpívá to, co myslí vážně?
Ne, že by bylo špatné dělat hudbu s ne úplně jasným poselstvím, na Dirty Computer ale není prakticky žádná rozeznatelná hranice mezi tím, kdy Janelle otevřeně vyjadřuje svou sexualitu a kdy naopak moralizuje nad přílišnou sexualitou tohoto světa. Každý si pak může vybrat, co chce a to není úplně dobré v případě, kdy jsou ta sdělení úplně opačná.
“Screwed” je už podle názvu pořádně přisprostlá píseň. “Wanna get screwed on a holiday / Wanna get screwed in a matinee / Wanna get screwed at a festival / Wanna get screwed like an animal,” zpívá host na albu, herečka, zpěvačka a modelka Zoë Kravitz. Pak ale přijde opakovaný ženský robotí hlas Janelle Monáe:
“See, if everything is sex Except sex, which is power.”
(“Vidíš, pokud všechno je sex / Kromě sexu, ten je moc.”)
Takže pozdní část kampaně #MeToo ne? Kritika toho, jak bohatí a vlivní muži využívají svou moc k tomu, aby si došli pro sexuální uspokojení. Spíše než to je ale “Screwed” prostě výlev všeobecné frustrace nad tím, že vás celý svět „oje**á”. Píseň přitom zní jako bezstarostný letní puberťácký hit. Aby to nebylo málo, jsou tady pak mírové hippiesácké řádky o bombách v ulicích a naplnění pistolí vodou.
Je to docela vtipné, když to pochopíte, všechno tohle staví Janelle ale do komfortní (a komerčně výhodné) pozice. Jednak může vypadat před určitou částí publika jako zakázané ovoce, když zpívá otevřeně o své sexualitě, pro další část publika ale vypadá jako šiřitelka morálního dobra a míru. Zkrátka nás taky trochu “oje**vá”.
Bohužel, text písně zní celkově tak zmatečně, že “Screwed” zní nakonec skoro jako glorifikace využívání sexuality k dosažení moci, což je tak nějak přesný opak toho, čeho chce Janelle dosáhnout (soudě podle rozhovorů)
Ono, Bruci Springteenovi a jeho nejslavnější špatně interpretované písni všech dob “Born in the USA”, na jejíž ironický obsah naletěl samotný prezident Raegan, nelze vyčítat, že jí lidé nepochopili a přebrali si jí úplně opačným způsobem. Springsteen ji ale jako otevřeně kritickou píseň reagující na nesouhlas s vládou a jejími kroky, to špatné pochopení si tady ale Janelle zapříčiní sama, když píseň postaví do kontextu upřímně myšlených řádků a de facto nabádání k uvolněné sexualizaci.
Není určitě nic špatného na jednu stranu nechat projevovat svou ženskost a zároveň si rýpnout do těch, kteří svou ženskost používají (nebo v případě mužů zneužívají) špatným způsobem, mohla by ale ty hranice mezi tímto trochu jasněji vyznačit, aby pak nedocházelo k překrucování jejího sdělení. Už totiž slyším ty puberťačky, jak se budou u téhle písně hihňat (však je to v písni dokonce i slyšet), aniž by tušily její pravý význam.
Jinak je přitom “Screwed” velký a hodně chytlavý hit a jednoznačně jeden z nejvyšších bodů alba.
Refrén:
“And I, I, I hear the sirens calling And the bombs are falling in the streets,”
je naprosto skvělý s sexy. Ten přechod mezi zpěvem a latino rapem na konci se taky mimořádně povedl a to ani nemluvě o plynulém přechodu do drsného rapu na “Django Jane”.
Ty přechody mezi zpěvem a rapem jsou vůbec vždycky momenty, které jsou při poslechu jako studená voda na tvář. Když Janelle rapuje, zní vůbec jako někdo úplně jiný. Ve zpěvu zní jemně, v rapu ale velice drsně. Skvěle to jde slyšet taky na druhé “Crazy, Classic, Life”, kdy v poslední rapové části trhá rezonanční blány mikrofonu a její hlas je místy chraplavý, jakoby denně vykouřila dvě krabičky cigaret. Jak to vůbec dělá? Je to jakoby přišel rapovat úplně někdo jiný.
Stejně se je těžké zbavit dojmu, že je Janelle trochu schizofrenní a bylo by lepší, kdyby prostě udělala podobně hrdě sexuálně expresivní píseň, jakou je třeba “Masseduction” od St. Vincent a nesnažila se při tom zároveň zachránit Ameriku rapováním o “fake news” a o tom, jak se ďábel (samozřejmě Trump) potkal s Rusy a nebo udělala prostě kritickou ironickou píseň, ale pak bez toho, aniž by se zároveň stavěla do pozice “cool” holky, která se toho nebojí.
Na albu jsou slyšet Stevie Wonder i Prince
Album pomáhalo — jak to u velkých alb zpěvaček a zpěváků bývá obvyklé — vytvořit mnoho talentovaných lidí okolo. Nejvíce lze slyšet na albu přítomnost Pharrella Williamse, amerického dua Deep Cotton (Nate “Rocket” Wonder spolupracující s Chuckem Lightningem), švédského dua Mattman & Robin, ale i dvou velkých legend – Prince a Stevieho Wondera.
Prince, který v písni hraje na syntezátor, jakoby před svou smrtí požehnal Janelle a předal jí žezlo.
Prince, který v písni hraje na syntezátor, jakoby před svou smrtí požehnal Janelle a předal jí žezlo. “Make Me Feel” je totiž na rozdíl od “Screwed” písní, ve které se Janelle vůbec neschovává za pseudo intelektuální politická témata a naplno nechává projevit (tak jak to dělával Prince) svou sexualitu.
Pharrell na “I Got the Juice” se zrovna moc nepředvede se svými řádky, kdy svou přítomnost přirovnává ke žluté moči. Nakonec ale jeho přítomnost ve studiu ukázala jako dobrý nápad, protože pomohl vytvořit povedenou píseň, kde se znovu opakují hodně sexuálně motivované řádky o „down dog”. No „downward dog” (člověk je hlavou u země a zadek namíří ke stropu), je klasická pozice z jógy, ale tady to je asi myšleno jinak, že ano…
Tentokrát se Janelle navíc podaří i vtipně provokaci skloubit s narážkou na politiku — tedy něco, co se nepovedlo na “Screwed”:
“If you try to grab my pussy cat, this pussy grab you back (hey!)”
Pharrell je sice slyšet přímo a podílel se autorsky oficiálně jen na deváté “I Got the Juice”, jeho přítomnost ale jakoby zůstala i na dalších písních. Holt je to člověk, který výrazně ovlivňuje i jiné autory a tak hned předchozí “Make Me Feel”, je jako přepracování Princova legendárního “Kiss” ve stylu “Blurred Lines”. Tak, aby Princova klasika zněla jako přepracována Pharrellem a určená pro milleniální posluchače.
“Pynk” má dobrý refrén i před refrén, nevím, ale jestli je další píseň o růžové barvě zrovna to, co potřebujeme. I přesto, že tentokrát je to mimořádně ženské, písní podobného tématu vzniklo už tolik, že tahle se zdá jako nadbytečná.
Po “I Got the Juice” přijde slabší série dvou písní (“I Like That”, “Don’t Judge Me”) naštěstí ale album neskončí ve slabých chvílích a nastoupí “So Afraid” s kytarovým intrem skoro jako od Nirvany. Pak se ale projeví vůbec poprvé křehká stránka Janelle Monáe v celé své kráse. Svištící kytara vyhrává svá sóla a Monáe úzkostlivě zpívá o svých bolestivých stránkách osobnosti, zatímco na pozadí pracují soulové vokály ostatních.
Jako přechod do této písně slouží mluvené slovo “Stevie’s Dream”, Stevieho Wondera.
Závěrečná “Americans” je pak velkolepá aktivistická píseň, která rýpe do konzervativních hodnot:
“She can wash my clothes But she’ll never ever wear my pants,”
(“Může mi prát oblečení / Ale nikdy nebude nosit mé kalhoty”).
zároveň ale hlásá: “Don’t try to take my country, I will defend my land / I’m not crazy, baby, naw, I’m American”(„Nesnaž se sebrat mi mou zemi, budu ji bránit / Nejsem blázen, baby, jsem Američanka”). A nezní to jako další “Born in the USA”. Janelle Monáe chce být hrdou američankou, ale svým způsobem a je připravená bojovat za to, aby se určité věci změnily.
Album zní svěže, hravě, melodie jsou chytlavé, ale nezapomíná se ani na originální nápady, které posouvají hranice a neskončí u stereotypů.
Hlas Janelle Monáe pevně album vede kupředu a zábavné je poslouchat jeho změny, kdy zní Janelle jako úplně jiná osoba. Nejdříve je něžný, občas je ale i svůdný, drsný, robotí, sebejistý i smutný.
Jako největší slabina alba se jeví ono vágní poselství. Je tady kupa feminismu, rasismu, bisexuality, apel na zvýšení sebevědomí černošských žen, nechybí ani policejní brutalita. Chápu, že tato témata jsou důležitá, ale dneska to jsou témata, kterých se dotýká snad úplně každá černošská zpěvačka. Futuristická témata, jenž byla pro Janelle unikátní, navíc tentokrát vyšumí do prázdna, protože jsou přehlušena tématy politickými, společenskými a sexuálními. To pak připomíná nějaká divná feministická hnutí jako “Vagíny proti Trumpovi”.
Janelle Monáe – Dirty Computer
Vydáno: 30. 4. 2018 Délka: 48:42 Žánry: Pop, R&B, Alternativní R&B, Alternativní Pop, Rap, Neo Soul, Funk Rozhodně musíte slyšet: 2. Crazy, Classic, Life, 5. Screwed (feat. Zoë Kravitz), 6. Django Jane, 8. Make Me Feel, 9. I Got the Juice, 13. So Afraid, 14. Americans
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
Recenze | Novinky: Let's Rock není zrovna nejoriginálnější album The Black Keys, ale je nejspíše tím nejzábavnějším, jaké kdy vydali
Pětiletá pauza jedné z nejvýznamnějších...
