Jen tři dny poté, co musel kytarista Tom Morello podstoupit invazivní operaci ruky, byl zpátky na scéně s Prophets of Rage ve švédském Stockholmu. Protože se Morellova ruka z operace stále zotavuje, po nějakém odehraném čase jí potřeboval ulevit a pro klasiku od Rage Against the Machine “Bulls On Parade” si zažádal o pomoc fanoušky.
„Minulý čtvrtek jsem si zlomil ruku,” řekl Morello švédskému davu. “A můj doktor řekl:,Není možné, abyste mohli vyjet na turné.’ Řekl jsem mu: „Ve Švédsku jsou někteří blázni, kteří tuhle sr**ku potřebují vidět.” Morello se tedy zeptal, kdo z diváků by hraní mohl vzít za něj.
Podle časopisu Rolling Stone se fanoušek, který tak věrně zahrál hit z roku 1996, jmenuje Mike Svensson. Kapela s ním chvíli zkoušela píseň nanečisto a poté Morello do mikrofonu oznámil, že si dává pauzu a Mike to vezme za něj. Morello se nakonec také připojil k Svenssonovi a pomáhal mu alespoň hraním jednodušších částí.
Nutno říct, že si Mike Svensson vedl perfektně. Nejen s jeho hraním, ale i úborem, vzhledem i pódiovým projevem byl skoro k nerozeznání od originálu!
Podívejte se na video z této raritní události z koncertu Prophets of Rage:
Recenze | Novinky: Post Traumatic Mika Shinody? Trochu rekviem za Chestera, spíše ale jedna velká terapie
Na hudbě Linkin Park vyrostla celá generace. Miliony lidí z celého světa si přisvojili texty, které byly z velké většiny o urputném vnitřním boji Chestera Benningtona. Jakoby si mnoho lidí teprve až po jeho smrti uvědomilo, jak moc byly texty Linkin Park temné a poznamenané tímto soupeřením se sebou samotným a špatně hojících se jizvách, které tyto nekonečné boje na duši zanechávaly. Album Mika Shinody Post Traumatic, které je svým způsobem hudební terapií se zachycením obrovského pudu přežití, tak je důležité nejen po umělecké stránce, ale i z hlediska morálního.
Pokud byl někdo úzce spjat s hudbou Linkin Park, po smrti Chestera a ztotožňoval se s texty, které psal a zpíval, mohlo se po jeho smrti zdát, že neexistuje z tohoto bludného kruhu žádná cesta ven. Podobně jako například po sebevraždě Kurta Cobaina bohužel i v tomto případě následovaly sebevraždy fanoušků, kteří se nedokázali smířit se skutečností, že je jejich vzor, který obdivovali a dodával jim sílu, nenávratně pryč. Je znám tragický případ fanynky z Ameriky, stejně tak 15letého chlapce z Argentiny.
Mike Shinoda (foto: Warner Bros Records)
Kapela, včetně Chesterovy manželky ale výrazně pomohla k tomu, že podobných tragédií nepřibylo ještě více. Už od počátku si vedli skvěle a i přes to, že se všichni z nich museli vyrovnávat s obrovským šokem a zármutkem, neustále nabádali všechny fanoušky, aby v případě, že se cítí po psychické stránce špatně, zavolali na některou z linek, které se zabývají pomocí všem, kteří se cítí úzkosti, depresi a nebo uvažují o sebevraždě.
Umění říct sbohem
Nejdůležitější roli měl Mike Shinoda, který logicky jako druhá nejdůležitější osoba Linkin Park tak nějak převzal velení a snažil se, aby všichni všechno zvládli. V podstatě nepřestal s fanoušky nikdy komunikovat pomocí sociálních sítí, i pomocí samotných písní a už na vzpomínkovém koncertě, který se uskutečnil v Los Angeles 27. října, se podělil o píseň “Looking for an Answer”. V lednu pak sdílel se světem tří písňové EP se stejným názvem Post Traumatic a na konci března představil dvojici singlů “Crossing a Line” a “Nothing Makes Sense Anymore”.
Mike byl tím členem Linkin Park, který byl hlavním hudebním kormidelníkem a z nových alb Linkin Park bylo poznat, že ho to v poslední době táhlo daleko více k rapu a modernímu popu s vlivy taneční hudby a R&B než k alternativním metalu nebo nu-metalu jako v počátcích. Není proto žádným, překvapením, že Mike Shinoda zvolil cestu z části již známou z novějších alb Linkin Park.
Shinoda také s Post Traumatic zahnal pochyby o tom, že nedokáže utáhnout hlasově sám celé album. Ačkoliv totiž jeho vokální role byla v Linkin Park velice důležitá a postupně se neustále zvyšovala, vždycky mu sekundoval Chester. Slyšet samotného Shinodu odzpívat celou píseň byla spíše velká rarita. Leckdo tedy mohl mít o jeho schopnost jisté pochyby. Jeho zpěv se však alespoň ve studiu, kdy mohl využít některé triky, aby ho trochu zesílily a popohnaly dopředu, prokázal jako dostatečně silný pěvecký leader.
Největší odklon od hudby Linkin Park z poslední doby můžeme slyšet například na skladbě “I.O.U.”, která je docela tvrdě rapová a založená na hlubokých, temných beatech. Rapová je také druhá “Over Again”, ale na téhle využívá Shinoda obře ověřený postup z Linkin Park, kdy nejprve zní rapová sloka a poté nastoupí melodický, popový refrén. V písni je obsaženo hodně emocí a Shinoda dokázal písni napsat skvělý text, který vrcholí v jasně srozumitelném refrénu:
„Sometimes, sometimes you don’t say goodbye once You say goodbye over and over and over again.”
Skvělá je ale taky pasáž, ve které je Shinoda jakoby více a více rozzlobený a uvědomuje si, že odchod Chestera není jen strašnou tragédií z hlediska ztráty blízkého člověka, ale také je to ztráta někoho, na kom byl Mike Shinoda závislý po profesní stránce.
Očistné brodění v temných bažinách
Jakmile náhle odešel, nejspíše na to Shinoda a také další lidé z Linkin Park hned v prvních dnech nepomysleli, ale s postupným časem si začali uvědomovat i více pragmatické záležitosti a například, že smrt Chestera je také svým způsobem ztrátou zaměstnání, jenž je srovnatelná s tím, jako kdybyste měli malou firmu, kde většina práce závisela na jednom konkrétním, nenahraditelném člověku, bez kterého nedokáže po smrti byznys nadále běžet.
V části:
„Well thank you genius, you think it’ll be a challenge Only my life’s work hanging in the fucking balance,”
se tedy vyrovnává nejen s tím, že bude muset začít z velké části znovu, ale také s tím, že nyní bude umělcem jen sám za sebe a bude se muset obejít bez druhého tvořivého parťáka.
“About You” je další povedenou písní, která používá schéma rap ve sloce, melodie v refrénech. Tentokrát má ale refrén funkci nikoliv vrcholu písně, ale spíše jakéhosi setrvačníku, kdy Shinoda píseň stáhne v modulovaném a hlubokém hlasu směrem zpět, aby pak song ještě s větší energií vystartoval ve sloce zase kupředu. Pochmurnému rapu pomůže také floridský raper Blackbear. Na píseň naváže instrumentální předěl alba, který ale není vůbec nějakým vyplňovacím elementem.
Na “Brooding” nemusí Shinoda nic říkat a nechá za svou pusu mluvit jen zvuky. Elektronické piáno, kytara, syntezátor a ruch nejdříve hrají křehkou a smutnou melodii v durové stupnici, pak ale najednou jakoby spadnou do temnoty a začnou se v ní brodit. Píseň má přes všechnu hustou temnotu jakousi bojovnou atmosféru. Shinoda nechce v té temné bažině zůstat, chce se z ní brodit až ke břehu. Podobou atmosféru jakéhosi pozitivního trpění, které je nutné k posunu, přenáší Shinoda už na naštvané třetí “Watching as I Fall”.
Chino z Deftones, Machine Gun Kely a Mike Shinoda jako prostředník
“Nothing Makes Sense Anymore” je naopak jedna z písní, kterou si lze velice dobře představit u Linkin Park, podobně jako “Running From My Shadow”, která dokonce vznikala přímo pro Linkin Park při psaní pro poslední album One More Light (2017) a jako jedna z mála písní taky zapojuje tvrdší kytary, které zde přidal kytarista Linkin Park Brad Delson.
Velice zajímavá je spolupráce Shinody, zpěváka Deftones China Morena a rapera Machine Gun Kelyho na písni “Lift Off”. Shinoda rapuje ve sloce a Chino Moreno sem přinese v refrénu typický pochmurný, zpomalený, atmosferický post-metal Deftones.
Právě na těchto pozdějších momentech alba to zní, jakoby byly o onom pomyslném posunutí se dál ze smutku. Zatímco úvod alba je hodně temný, v druhé polovině jsou písně, na kterých je slyšet, jak se Shinoda zvedá, vypořádá se s problém a jde dopředu. “Make It Up as I Go” je velice chytlavá a je to potenciální největší hit alba. Ačkoliv má také tíživé slova, díky refrénu zpěvačky K.Flay je píseň povzbuzující a v podstatě v jediných optimistických řádcích písně — v opakujícím se závěrečném motu:
„I make it up as I go-oh-oh”.
se úplně převrátí význam celé písně. Je to totiž důležitý zvrat od retrospektivních pohledů do zpětného zrcátka, směrem kupředu. Přímo optimistická je pak například předposlední “World’s On Fire”, ve které Shinoda opět velice jasně a pochopitelně sděluje: „When the world’s on fire, all I need is you.”
Mnoho písní samozřejmě v nadprůměrně dlouhém albu tolik nenadchne. Dokonce i singl “Crossing a Line” zní strašně obyčejně a jako něco, co už někdo udělal předtím milionkrát. Je na to sice díky tomu, co se stalo, navázán stejně jako na všechny ostatní písně na albu zajímavý příběh, ani to ale nepomůže téhle příliš obyčejné a melodicky i produkčně předpovídatelné písni.
Podobně je na tom “Ghosts” nebo poslední “I Can’t Hear You Now”. Ta první z nich má sice hezký housový breakdown po refrénu, akordové posloupnosti obou písní jsou ale opět děsně profláklé a zní to, jakoby se s písněmi jako tato Shinoda moc nenadřel.
Svým způsobem je to dokonce album s větší uměleckou hodnotou, než měla poslední alba Linkin Park a zvláště to poslední One More Light.
Post Traumatic není vůbec nějakým inovátorským albem, geniálním uměleckým výtvorem a dokonce ani produkce není nijak zvlášť nadprůměrná. Shinoda ale i tak předvedl některé úplné maličkosti, které potěší vzhledem k tomu, že budují atmosféru alba. Příkladem budiž třeba zvuk alarmu na “Over Again”. Stejně tak ale dokázal nemálo větších věci, jako složit a napsat velké množství hitů, zkombinovat chytlavost melodií a chytrost sdělení na mnohých písních nebo třeba i zvládl povedenou spolupráci zdánlivě nesourodých hudebních postav China Morena z alternativně metalových Deftones a rapera Machine Gun Kellyho, které jakoby spojoval dohromady Mike Shinoda, jenž se pohyboval v průběhu své kariéry vlastně z části v obou žánrech.
Mike Shinoda – Post Traumatic
Vydáno: 15. 6. 2018 Délka:53:16 Žánry: Pop, Rap, Pop/Rock, Alternativní Pop Rozhodně musíte slyšet: 2. Over Again, 3. Watching as I Fall, 4. Nothing Makes Sense Anymore, 5. About You (feat. Blackbear),6. Brooding (Instrumental), 11. Make It Up As I Go (feat. K.Flay), 12. Lift Off (feat. Chino Moreno a Machine Gun Kelly)
V souhrnných recenzích vždy vybíráme ta nejzajímavější alba, která byla vydána – to znamená mimo jiné kromě jiných kritérií také ta alba, od kterých se tak nějak očekávají vysoká prodejní čísla. Vedle dlouho očekávaného pokračování Lily Allen, debutu Jorji Smith, třetího sólového alba bývalého člena The Smiths Johnnyho Marr nebo Lykke Li tedy můžete najít i nová alba Karla Gott a Marka Ztraceného.
Z těch méně známých českých hudbeních oblastí se pak podíváme na alba zlínské pop/rockové Street69 a pražského post-rockového experimentátora Tomáše Paluchu. Najdete zde také nová alba americké post-punkové kapely Protomartyr a pokud hledáte méně náročný, ale pořád inteligentní poslech, můžete zkusit nové album Dava Matthewse a jeho kapely.
Špičkově vytvořené, ale vyčůrané album Lily Allen vydělá peníze, jenže díru do světa neudělá
Syntetické. Tak by se dalo jedním slovem shrnout nové album Lily Allen.
Pokrok nelze zastavit, ale elektronické album ještě nemusí nutně znamenat album umělé. No Shame ale zní skoro jako výtvor nějaké umělé inteligence a ne lidí. Jakoby si Lily Allen nechala vytvořit album od nějakých počítačových algoritmů stvořených pro vytváření úspěšného popu. Textově se to často zvrhne ve směs 40 let otřelých a očekávatelných popových frází, ke kterým jsou připojeny věci z moderního světa. Ukázkou budiž pasáž z první písně “Come On Then”:
“Yeah, I’m a bad mother, I’m a bad wife You saw it on the socials, you read it online.”
Zvukově je to album — na to, že mnoho písní je vlastně velice srdečného charakteru –, hrozně chladné. Je zde absolutní minimum skutečných nástrojů a lidský element chybí. Musí se přesto uznat, že početný producentský tým, ve kterém nebyli rozhodně žádní břídilové, vytvořil trendové album, které možná nezní tak dobře, ale alespoň nezní nudně.
Hiphopový mág Dre Skull, frontman Vampire Weekend Ezra Koenig nebo stvořitel “Uptown Funk” Mark Ronson, operují s elektronikou s přehledem v různorodých žánrech. Ostatně, Lily Allen se už na debutu Alright, Still, nedržela ráda nějakých jednotných pořádků. Její hudba byla v počátcích hravá až drzá.
Album tak není ani nyní jen o očekávatelném tanečním/elektronickém popu těžícím z oblíbenosti tropického housu u mladých lidé, ale na písni “What You Waiting For?” i “Waste” slyšíme moderní reggaeton s hlubokými beaty, “Family Man” je pompézní a dramatická skladba s piánem, orchestrem a s inspirací soulovou hudbou. “Apples” je zase Lily Allen v písničkářské poloze, pouze akustickou kytarou. Dream popem inspirovaná “Three” s piánem a okolními magickými zvuky kytara koupajících se v ozvěnách a wah-wah efektech, má v sobě trochu psychedelie 60. let.
Bohužel, do jakéhokoliv žánru se Lily Allen stylizuje, tam lze slyšet určitou vyčůranost.
Máme tady tedy Lily Allen občas v úplně nových a inovátorských rolích, jindy ale hraje náhradu za Kali Uchis nebo Emeli Sandé.
Bohužel, do jakéhokoliv žánru se Lily Allen stylizuje, tam lze slyšet určitou vyčůranost. Jakoby všichni, kdo se na tomhle albu podíleli, měli v hlavách jako požadavek číslo 1 vytvořit album, které se bude dobře streamovat na všech těch Spotify, Deezerech, Tidalech a jiných streamovacích službách. Nějaká přidaná hodnota se pak hledá těžko.
Úvodní “Come On Then” a hlavně hned druhá “Trigger Bang” jsou tak nakažlivé, že to není hezké. Uprostřed výrazných beatů a syntezátorů, zpívá Lily Allen elektronicky upraveným hlasem své otravné melodie a připomíná to spíše mozkový klystýr než nějaké umělecké vyjádření. Přijdou lepší momenty — paradoxně spíše v pozdějších momentech alba. Například hravá a tentokrát příjemně chytlavá “Lost My Mind”, minimalistická, jednoduchá, ale upřímná “Apples”, stejně tak roztomilá dream popová “Three”, temná elektronika “Everything to Feel Something” nebo sice ne tolik autentická, ale pořád povedené teatrální drama “Family Man”.
Jinak je to ale marné hledání nejen nějakého hlubšího sdělení, ale dokonce i ambicí. Album má produkci na úrovni světové špičky, z alba se jistě prosadí několik singlů v rádiích, jinak je to ale vlastně vcelku zbytečné album, jehož nepřítomnost by hudební svět zaznamenal asi tolik, jako vaše ucho na kolejích vlak vyjíždějící z pekingkského hlavního nádraží.
Křehké, zmatené, zároveň ale sebejisté a silné je debutové album Jorji Smith
Britská zpěvačka Jorja Smith se připravovala na vydání debutu více než dva roky, během kterých se snažila zvětšit své jméno do takové míry, aby se její prvotina Lost & Found dostala k co nejvíce lidem. Nejdříve vydala v roce 2016 EP Project 11, kromě toho spolupracovala s producentem a DJem Preditahem a rapperem Stormzym na písních “On My Mind” a “Let Me Down”. Kromě spolupráce s rovněž mladými nadějemi britské hudby ale Jorja spolupracovala i s velkými jmény hudby americké a mohli jsme jí slyšet na albech či singlech Draka, Kali Uchis nebo Khalida, stejně jako na hvězdně obsazeném soundtracku filmu Black Panther, kterému tak nějak šéfoval hlavně Kendrick Lamar. Na Lost & Found ale uslyšíme až její trojici singlů z minulého období “Blue Lights”, “Where Did I Go?” a “Teenage Fantasy.”
Debutový singl “Blue Lights” má neobyčejnou atmosféru. Balada nočních ulic drsných čtvrtí velkoměsta a bojuje proti policejní paranoie chytrými začínajícími slovy:
“I wanna turn those blue lights into strobe lights.”
Pokud tohle jsou první slova, které hudební svět od Jorji Smith slyšel, pak si nemohla vybrat lepší!
“Where did I Go?” je více hip hopové R&B se slušně znějícími beaty, zmateně, ztraceně a smutně znějícím piánem a svůdně vlnící se basou. Strožejší hudební obal postaví Jorju Smith více do popředí. Není to oproti prvnímu singlu tak speciální, “Where did I Go?” je ale pořád solidně znějící počin, na kterém v textu zpěvačka hezky vyjadřuje své osobní zmatení a přemýšlení o tom, kam jít dál.
“Teenage Fantasy” je ještě více dramatická než první dva singly. Píseň je opět postavená jen na beatech a piánu, do čehož se ale tentokrát přidává o něco více nenápadných, ale účinných okolních zvuků. Jorja Smith velice trefně vystihuje zklamání teenagerů, ale i typický “Chasing Cars” syndrom, kdy něco straně chcete, ale jakmile to máte, nevíte, co dál:
„We all want a teenage fantasy Want it when we can’t have it When we got it we don’t seem to want it.”
Zádumčivé, váhavé, jemné R&B plné otázek pokračuje i na dalším singlu, tentokrát vydaném souběžně s albem “February 3rd”. Píseň zní více experimentálně a se zvuky mňoukání připomíná Thundercatův inovátorský produkční přístup k R&B. Části jako: „Lose yourself in playing games,” se sice dají chápat jako vztahové, dávají ale i perfektní smysl vzhledem k hrám počítačovým a Jorja zase jednou trefně vyjádří problémy dnešních mladých.
Z nesinglů se pak nesmí opomenout předposlední “Tomorrow”. Ačkoliv ani zbytek alba není zrovna šťastně znějící, “Tomorrow” je hotový gejzír toho nejvíce hořkého smutku. Když Jorja zpívá: „Why I can’t sleep at night” a hned pak dodává „I won’t even cry,” ta prázdnota doopravdy bodá do srdce a nepomůže tomu ani následný, přece jen o něco více optimistický řádek: „It will all make sense tomorrow.”
Ačkoliv se na písních Jorja Smith projevuje hodně křehce, nejistě a někdy se profiluje dokonce až jako popletená a chaotická osobnost, její umělecké vyjádření je úplným opakem. Ve svých textech je Jorja Smith trefná a úderná, její hlas je přímo úchvatný (a nejen ve studiu, ale i živě). Písně obsahují dostatek prostoru pro silné melodie, i méně tradiční experimenty. Jorja Smith a její produkční tým si sice občas berou něco z žánrových tradic, není to ale rozhodně v takové míře, aby se muselo Lost & Found označit za neorgální. Lost & Found zní jako ušité podle poslední módy, ale zpěvačce přesně na míru.
Britský kytarový mág Johnny Marr hraje to, co mu jde nejlíp a taky rozšiřuje svůj zvuk
Johnny Marr – Call the Comet
Vydavatelství: New Voodoo Žánry: Rock, Alternative/Indie Rock Hodnocení: 3,5/5,0
Ačkoliv je velezkušený kytarista, zpěvák, rocker, bývalý člen a skladatel kultovních The Smiths Johnny Marr, velkou postavou britské hudby, vydává teprve své třetí sólové studiové album Call the Comet a ani na něm rozhodně příznivce poctivého britského rocku nezklame. Už první dvě písně “Rise” a “The Tracers” v sobě mají tu správně namíchanou směs britského rocku založeného na testosteronu, egoismu, ale i trpkosti, pokory k rockovým bohům typu Beatles, The Who a odvaze experimentovat a posunout jejich odkaz, s příměsí vlivů kultovních domovských alternativních jako The Jesus and Mary Chain, někam dál. Tohle jednoduše nemůžete mít neradi, pokud máte rádi kytarovou hudbu z Británie.
Marr ale především pořád věří v základní poučku starého dobré rocku, která říká, že základem písně musí být jednoduchý, ovšem silný a chytlavý kytarový riff/melodie.
Johnny Marr jede vlastně ve stejných kolejích jako na minulých albech Playland (2014) a The Messenger (2013), Call the Comet se zdá ale být — ačkoliv Johnny Marr v 99% staví jako tradičně písně jen na bicích a kytarách –, zvukem přece jen trochu širší a komplexnější. Jakoby se nechal trochu inspirovat velikostí filmových kompozic Hanse Zimmera, se kterým mimo jiných spolupracoval v osmileté pouze mezi posledním a aktuálním albem. Johnny i jeho dvorní producent Doviak, si pořádně pohráli s kytarovými efekty a povedlo se jim vytvořit originální a náladu akordových posloupností podporující harmonie.
Marr ale především pořád věří v základní poučku starého dobré rocku, která říká, že základem písně musí být jednoduchý, ovšem silný a chytlavý kytarový riff/melodie. Na těch on staví své písně a nabaluje poté na ně obal, díky kterému se tyto prosté nápady stávají většími a většími. “Hi Hello” tak začíná zvonivou kytarou, která se pak v Gallagherovské sloce mění na temnou melancholii díky ozvěnám a hlubších tónů kytar. Na refrén se pak vrací opět úvodní kytarová melodie, ale je tentokrát díky okolním tajemným skluzům kytar ještě intenzivnější a tísnivější.
Fanoušky The Smiths jistě potěší silné asociace se slavnou písní “There is a Light That Never Goes Out”. “Hi Hello” je skoro jako elektrická verze závěrečné melodie této písně The Smiths. Silné podobnosti s The Smiths ale jdou slyšet i na “Day In Day Out” nebo “The Tracers”. Velikost sólové tvorby se však ukáže, když se dokáže dostatečně oprostit od The Smiths a hraje sám za sebe. Zrovna perfektně to vyjde na noise-rockové “Actor Attractor”, kde vytvořil parádní vyhrávky a zapojil dramatické smyčcové syntezátory, které střídá běsnění kytary.
Ačkoliv má Call the Comet témata souznějící ze současnou společensko-politickou situací (dystopické vize, inspirace pokrokem a futurismem, vesmírná témata…), album není nijak revolučním, protože Johnny Marr z velké části těží z toho, co fungovalo již na jeho více než 30 let starých písních The Smiths, dokázal to ale také přizpůsobit svému aktuálnímu osobnímu pohledu na svět, i jeho aktuálnímu hudebnímu rozpoložení. Silných 3,5.
Lykke Li provedla nezbytný update a dala se na elektroniku
Lykke Li – So Sad So Sexy
Vydavatelství: RCA / Sony Music Žánr: Indie pop, Dream pop Hodnocení: 3,5/5,0
Lykke Li následuje album I Never Learn a mění klasické nástroje za elektronické beaty a syntezátory. Je nutné říct, že to v jejím případě rozhodně nebyla trefa vedle. Její nové album So Sad So Sexy je totiž díky tomu — ano, sice více umělé –, na druhou stranu ale taky údernější, nápaditější a více se zarývá pod kůži. Kromě toho So Sad So Sexy je také více mainstreamové, trendové a nejen podle názvu doopravdy sexy.
Melancholie a dream pop se oproti minulému albu nezměnila, tentokrát je ho jen docíleno jinými prostředky. Ke všemu samozřejmě hodně pomohlo, když si Lykke Li zvolila hip hopové producenty jako T-Minuse (Drake, Nicki Minaj, Beyoncé, Lil Wayne) nebo Malaye (Frank Ocean, John Legend, Alicia Keys). K tomu jí na písni “two nights” sekunduje raper Aminé.
Základní přísady nového alba Lykke Li jsou tak pomalé a tíživé beaty spojené s hlavně s elektronickými piány, popřípadě kytarami a i díky precizní produkci se vlastně transformace i přes některé přešlapy, povedla, aniž by Lykke Li ztratila nějakou výraznější část z krásy minulého I Never Learn.
Lykke Li se přizpůsobila novému stylu i textově a texty jsou více drzé a rebelské. Například na oné “two nights” zpívá: „Two nights in a row, where’d you go / I’ve been smoking / Two nights in a row, now I know / That it’s broken.” U písní jako “jaguars in the air” nebo “sex money feelings die” může mít posluchač velký problém rozhodnout se, jestli už ta honba za trendovostí a chytlavostí neskončila ve slepých kolejích, díky písním jako titulní “so sad so sexy” nebo úvodní “hard rain” s vrstvenými, dramatickými harmoniemi, ale naopak můžeme být za změnu rádi.
Updatování tvorby Lykke Li totiž bylo tak nějak nevyhnutelné. Mohlo to mít v sobě více energie, více tvořivosti, nelpět tolik na trendech, mohlo to ale dopadnout i daleko hůře…
Dále vyšlo:
Karel Gott – Ta pravá
Vydavatelství: Supraphon Žánr: Pop Hodnocení: 2,5/5,0
Všechno se má zkusit. I poslechnout si nové album Karla Gotta. Zvlášť, když tohle album zase bude určitě nejprodávanější na dalších několik týdnů nebo dokonce měsíců. Nenechte se ale zmást, není to zase takové utrpení, jak by se mohlo zdát.
Gott to pořád hlasově dává s přehledem a k originálům přistupuje se značným respektem. I české texty k originálům jsou překvapivě snesitelné a co více, jediná originální písnička “Bez tebe mám v duši splín” se doopravdy povedla a Ztracený vystihl perfektně to, co by mohl Gott v současnosti zpívat. Je v tom trocha rock’n’rollu, mladé dravosti, a tak to na rozdíl od většiny alba nepůsobí tak strašně jako cédéčko se starobním zápachem pro babičky.
Produkce se bohužel podle očekávání zasekla někde hodně daleko v minulost a je tak nudná, jak jen může být. Originál “Na sedm strun budu hrát” je takový cover na cover. “Na sedm strun budu hrát” totiž zpíval už Karel Hála. Problém ale tkví ne v tomhle, ale v tom, že “Can’t Take My Eyes Off You” má daleko větší koule ve verzi nahrané Frankiem Vallim někdy v 60, letech, než v letošní verzi Supraphonu. Když se produkce konečně odváže a “Hvězda má tě vést” dokonce zní hodně elektronicky, působí to tak nějak mimo mísu a použito v nesprávný okamžik.
Možná by bylo fajn, kdyby dal Karel Gott a Supraphone důvěru mladým a nechali, aby jím nejrůznější mladé osobnosti české hudby, napsali, poskládali i zprodukovali desku. Dost možná by se Ztraceného písně napsané pro Gotta a intepretované Gottem, poslouchaly i lépe než nové album samotného Marka Ztraceného. “Bez tebe mám v duši splín” zní totiž lépe než většina Ztraceného aktuálního alba.
Kája je fajn, ale album se produkovalo přímo pro domovy důchodců.
Marek Ztracený – Vlastní svět
Vydavatelství: Supraphon Žánr: Pop Hodnocení: 1,5/5,0
Pokud chcete vytvořit nejnudnější české album tohoto roku, budete mít doopravdy solidní start, když splníte tyto věci: běžte do Supraphonu a podepište s nimi smlouvu. Ano, samozřejmě, to nebude možné, pokud už nejste dostatečně mediálně profláklá osobnost, protože pokud jste se neobjevili už alespoň desetkrát na obrazovkách TV Nova, těžko vás tam podepíšou. Ale řekněme, že máte nějaké hodně dobré známosti a nějak se vám to zázrakem podaří. V tom případě totiž jste v suchu. Máte totiž možnost mít k dispozici dostatečný finanční obnos pro pokračování ke kroku číslo 2.
Musíte totiž jít za Daliborem Cidlinským jr. — producentem, který se dříve věnoval kvalitní tvorbě, když s J.P. Muchowem pomohli Anetě Langerové nahrát song “Malá mořská víla” –, v poslední době se ale dal na temnou stranu české pop music. Možná přišel na to, že si vydělá více peněz, když bude produkovat různé Slzy, Xindly X, Tomáše Kluse a jejich klony, kterých tady není málo a hrají je pak všechny dohromady na Impulsu.
Tenhle producent je dokonalý uspávač hadů a s Markem Ztraceným si jistě sedli skvěle, protože žádného z nich nenapadlo nikdy vystoupit z jejich komfortní zóny. Já si dokonce myslím, že tenhle týpek má v šuplíku vždycky po ruce připravených alespoň 40 písniček, připravených pro lidi, se kterými pracuje, pak si zaváže oči a začne je náhodně tahat s šuplíku.
Musí se uznat, že Ztracený je hodně chytrý podnikatel, žel, ne moc dobrý umělec.
Vlastní Svět by totiž mohlo být klidně album Slzy, Xindla X i Tomáše Kluse. Stačilo by jen vyměnit hlasy, v případě Slzy přidat více slov, co se rýmují se slovem “ztrát”, u Xindla X přidat pár nějakých těch vtípků a bylo by to doma.
Vlastní Svět je totiž takové univerzální české popové album, v případě Ztraceného přizpůsobené hezky kategorii 45 až 60.
Pokud chcete slyšet, jak moc je nové album Marka Ztraceného k smíchu, stačí si pustit “Léto 95”. Musí se uznat, že Ztracený je hodně chytrý podnikatel, žel, ne moc dobrý umělec.
“V televizi pobřežní hlídka Beverly Hills 90210
…
Čágo Belo šílenci se zdravilo”
A to jsou v téhle písni i horší části.
Pak na to Ztracený naváže orgasmickým refrénem (asi si při tom představil, jak počítá penízky):
„A tenhle ten svět byl lepší než teď”.
Ne! Nebyl! Tady alespoň podle toho, o čem zpívá. Vždyť je to peklo! V tenhle rok vzniklo plno skvělých filmů i alb, které se řadí vůbec k tomu nejlepšímu, co v ČR i v zahraničí kdy vzniklo.
A to si nemusel vybrat zrovna psychothriller Seven, ale třeba Toy Story, Apollo 13,Statečné srdce nebo kruci klidně i třeba Pocahontas. Ten rok, o kterém Ztracený zpívá, vydal album Ivan Král, vyšla dneska už kultovní hospodská alba Chcíply Dobrý Víly od Landy a Země plná trpaslíků od Kabátů, Premier bořili hitparády s “Hrobařem”, Žlutá pes zase se songem “Náruživá”. Raději ani nevzpomínat na Mňágu a žďorp, kteří vydávali v té době ty nejlepší pop/rockové písně, co tady kdo vytvořil. Markovi ale nic z toho nestačí. On musí vybrat ty úplně nejstupidnější seriály a alba, který tady v té době vyšly.
Snad jediný naplno světlý moment alba je duet “Počasí” s Martou Jandovou. Ta písnička je sice děsně senimentální a kýčovitá, je ale pěkná a má svoje kouzlo.
Naprosto zdravá reakce na to, pokud máte nastoupit do auta, kde se zasekl CD přehrávač a jediným albem, co tam hraje, je Vlastní svět Marka Ztraceného hrající v nekonečné smyčce píseň “Léto 95”:
Úplně nejlepším memem ale je hodnocení tohoto alba na Musicserveru, Novinkách a iDNES: 7/10, 80%, 85%.
Street69 – Planeta Z
Vydavatelství: Harix Žánr: Rock Hodnocení: 3,0/5,0
Je to zvláštní, Street69 by mohli zaujmout prakticky stejnou cílovku jako Marek Ztracený. Mají v sobě správnou směs asociací s těmi nejpopulárnějšími kapelami Česka — Chinaski a Kabáty, přesto o Street69 nejspíše nikdy více neuslyšíme a to přestože je aktuální album zatím jejich nejlepší ze všech čtyř (Planeta Z následuje Ještě jednou, Santa Monica, Dokonalej svět).
Má to ale své opodstatnění. Street69 přímo v dobrém smyslu definují pojem zábavová kapela. S albem Planeta Z dokazují, že i za tohle na první pohled ne moc lichotivé označení, můžete být pyšní. Jenže právě díky tomu texty postrádají určitou velikost a nadhled. Jsou moc prosté a přímo křičí do světa: nemáme větší ambice, než hrát na vesnických zábavách.
Přitom takhle chytlavé a zároveň nijak nepříjemně vlezlé melodie tady neumí vytvořit jen tak někdo.
“Kamarád taky rád” je třeba chytře složená písnička. Jednoduchý pop/rock začínající s akustickou kytarou. Text téhle písně není žádná poezie, ale člověk věří úplně každému slovu zpěváka Strážnického. Buď je to 100% autentické a nebo si to, o čem zpívá prostě vymyslel tak uvěřitelně, že to není poznat a v tom případě je to snad ještě více hodné respektu. “Kamarád taky rád” jakoby v sobě nesl kousek odkazu Mňágy a Žďorp (hotl skoro stejný kraj) a všech těch alkoholových krátkodobých i dlouhodobých romancí, které vznikaly u jejich písní na zábavách. Planeta Z je vůbec jako přehlídka toho, jak se album dá poslat do kytek neohrabanými texty.
Některé pasáže o smajlíkovi, kostrbatě ostříhaných nehtech, filmotéce před sexem jsou i přes docela povedený samotný refrén písně:
Založíme tajnej vztah
Já budu kamarád, co tak rád,”
bohužel horší než česneková pomazánka s hezky vyzrálým Romadůrem před prvním rande. Prostě můžete být klidně ta nejpřitažlivější osoba na světě, ale česnek a zrající sýr to zkazí. Některé pasáže jsou prostě strašně odpuzující.
Škoda taky je, že na mnoha písních zní kapela tak o 20 let starší než doopravdy je a taky, že toho rockového kýče je občas přece jen už trochu příliš. Jinak je to ale vcelku sympatický počin jedné malé kapely od Zlína. Slabších 3,0.
Tomáš Palucha – Čaro
Vydavatelství: Day After Records Žánry: Post-Rock, Experimentální Rock, Post-ambient-rock, Noise Rock, Instrumentální hudba Hodnocení: 4,0/5,0
Ať už instrumentální nebo zpívaný, post-rockový žánr zažívá v současné době v našich končinách –zvláště pak v Praze — hotové žně a místní žánrová scéna je čím dál silnější. Velice zajímavým albem k tomu přispěl i Tomáš Palucha. Čaro je hodně záhadné album plné originálních hudebních nápadů, které pořád dokazují, že kytarové nástroje jsou stále bezedným zdrojem různých hudebnických postupů a hranice běžného lze neustále posouvat.
Po intenzivní, děsivé, skoro post-hardcorové skladbě “Haxan” přijde později na albu například píseň “Hrob Mouder”, která zní jako zhudebnění nějakého okultního rituálu z 19. století. “Heavy Breathing” s mluveným slovem zní na začátku uklidňujícím dojmem, velice brzy se ale zvrhne v krvavou ukolébavku, kdy to zní spíše, jakoby jste zjistili, že vás uspává psychopat.
Čaro je velice tíživé a temné album, zároveň ale také velice působivé.
Dave Matthews / Dave Matthews Band – Come Tomorrow
Dave Matthews i ve středních letech pořád válí a dokonce i zraje! Úvodní “Samurai Cop (Oh Joy Begin)” je výborný procítěný rock s jemnými jižanskými vlivy, romantická “Idea of You” má zase trochu country a “Do You Remember” připomíná asi nejznámější píseň vzniklou na africkém kontinentu “Lions Sleep Tonght” (resp. “Mbube”).
Ano, na Come Tomorrow je i plno méně nápadných písniček, díky kterým zážitek není tak silný, pořád je to ale album, které ohromně lehce poslouchá, ale má v sobě i hodně moudrosti a kreativity.
Protomartyr – Consolation (EP)
Vydavatelství: Domino Žánr: Post-punk, Alternative/Indie Rock, Noise Rock Hodnocení: 3,5/5,0
Krátká, jen čtyřpísňová jednohubka dává příslib, že následující album detroitské post-punkové kapely může být podobně dobré jako Relatives in Descent, jenž figurovalo v některých seznamech nejlepších alb roku 2017.
Recenze | Novinky: KIDS SEE GHOSTS je když Kanye West se svým producentským týmem provází Kida Cudiho temnotou a hledají společně světlo
Týden po vydání alba ye navazuje Kanye projektem KIDS SEE GHOSTS, na kterém pracovali nejen Kanye West a Kid Cudi, ale také Kanyeho parťák z vydavatelství G.O.O.D. Music Pusha T, André 3000, stejně jako na ye se objevuje i zde Ty Dolla $ign nebo producent Mike Dean. Více raritními osobami na albu jsou starý neworleanský skladatel, zpěvák, trumpetista a bandleader Louis Prima nebo herec, hudebník Yasiin Bey také známý jako Mos Def a můžeme zde slyšet dokonce i hraní samotného Kurta Cobaina.
Album Kids See Ghosts navazuje tématy na ye, ale po zvukové stránce vytváří nový a velice temný tvůrčí prostor.
Kanye West a Kid Cudi. Dva psanci minulých měsíců, které svět miluje. Oba se museli v průběhu minulých dvou let vypořádávat s psychickými problémy i ostrou kritikou. Na Kanyeho se valila ani ne tak kvůli jeho výtvorům — Life of Pablo (2016) i čerstvé ye sice vyvolávaly různorodé reakce, nakonec ale v průměru dopadly velmi dobře –, ale spíše kvůli jeho typicky velkohubým prohlášením, kterými se tentokrát přidal k různým politikům a komentátorům, jenž svět zábavního průmyslu ostře odmítá.
Kanye West a Kid Cudi (KIDS SEE GHOTS)
To Kid Cudi naopak dostával co pro to hlavně kvůli překvapivě experimentálního a rockového alba Speedin’ Bullet 2 Heaven (2015), kdy jakoby postavil do popředí všechny své slabé stránky a začal si hrát na experimentátora, zpěváka a kytaristu, i když není ani moc dobrý zpěvák, ani moc dobrý kytarista. Tady naopak Kanye a jeho tým, kteří jsou v KIDS SEE GHOSTS něco jako jeho vergiliovští průvodci Kida Cudiho, dokázali, jakmile ho postavili před reflektory, využít všechny jeho silné stránky.
Užší, ale ostřejší než ye
Z tohoto ohledu, i z ohledu návaznosti na ye dávají naprostý smysl první řádky alba, kdy Kid Cudi vyvolává:
“I can still feel the love.”
Refrén písně zase jakoby navazoval na Kanyeho nedávný podivný singl “Lift Yourself”, který na konci obsahoval slovní zvukové efekty jako “Scoop-diddy-whoop”. V tomto případě Kanye a Kid Cudi napodobují zvuky zbraně a v jistém pohledu to lze chápat jako pokračování trendů, které nastolili raper Logic, ale vlastně i fiktivní komická postava Big Shaqa britského komika a rapera Michaela Dapaaha. Kanye s Kudim tenhle trend vezmou a použijí jako brusku pro zostření písně.
Jakmile na to naváže “Fire” s parádním zneklidňujícím mručením, jižanským rockem inspirovanou kytarou a do detailů propracovaným vkládáním samplů, je jasné že Kids See Ghosts bude podle očekávání album víc o čistém rapu než ye. Ačkoliv totiž KIDS SEE GHOSTS využívají různé žánrové vlivy — kromě R&B a elektronických tanečních žánrů, jsou to vlivy rockové hudby, soulu, neo-psychedelie nebo grunge –, přístup je rozhodně více minimalistický než na The Life of Pablo, ye a určitě pak více rapově tradiční než na Cudiho Speedin’ Bullet 2 Heaven nebo Man On the Moon II: The Legend of Mr. Rager.
V hodně odhodlané a nábožensky založené “Fire” zní ústřední motto písně:
“On this road I find These scars I left behind Heaven, lift me up.”
Něco, co bychom asi čekali spíše od nějakých emo/post-hardcorových kapel. S jižanskou kytarou okolo, náboženskými tématy a slovním spojením “Lift Me Up” tahle část dokonce i vzdáleně připomíná poslední album Brand New. Podobné netradiční momenty ale dnešní rap často sklouzávající k levnému šokování, napodobování a neoriginalitě, potřebuje jako sůl.
Pak přichází další povedená pecka “4th Dimension”. Kanye a jeho spolupracovníci jsou mistry samplování a tady se to zase ukáže. Stará vánoční písnička Louise Prima o Santovi poslouží Kanyemu pro to, aby se chytře a vtipně přirovnal k Santovi, který svým posluchačům nosí dárky v podobě svého nového materiálu. Píseň je také unikátem v tom, jak si Kanye vezme pro sebe první sloku a Kid Cudi tu druhou. Jakoby to byla vzájemná spolupráce, ale také soutěž, ve které chce každý z nich ukázat, co v sobě má. Hluboké beaty s basa spolu s upraveným samplem staré písně zní velice syrově a úderně.
Propojení ye a KIDS SEE GHOSTS
Technika rapování obou je prostě špičková. To u Kanyeho není až tak překvapivé, hlavně Kid Cudi ale všem dokázal, že pokud dostane tvůrčí podporu od ostatních, patří ke světové třídě.
Oproti ye působí Kids See Ghosts daleko více temně. Jakoby šlo více do hloubky oněch psychických problémů a z toho se vyvíjí i ostřejší zvuk, díky kterému nemůžeme označit žádnou píseň jako pop-rapovou tak jako jde vlastně u celé druhé poloviny alba ye. Rozdíly mezi oběma Kanyeho aktuálními alby lze nejvíce vypozorovat logicky v písni, která tvoří propojení alb ye a Kids See Ghosts. Píseň “Freeee (Ghost Town Pt. 2)” je zde vlastně hlavně protože “Ghost Town” bylo z alba odstraněno a přesunuto na ye až na poslední chvíli.
Škoda, že “Freeee (Ghost Town Pt. 2)” je tím pádem vytržená z kontextu. Na druhou stranu by tu chybělo ono potřebné propojení vesmírů těchto dvou alb, které spolu tématy tolik souvisí, ale zvukově jsou odlišné. Z tohoto pohledu na věc, lze brát rozhodnutí odrthnout tyhle dvě písně jako správné. “Ghost Town” je se svým popovějším, jemnějším a širším zvukem zvukově více bližší ye a “Freeee (Ghost Town Pt. 2)” řeší stejná témata, ale zní s elektronickými smyčci a ruchy daleko drsněji.
Nelze si nepovšimnout některých zajímavých a vtipných podobností mezi KIDS SEE GHOSTS a Danteho Božskou Komedií. Kanye a jeho producentský tým (Virgílius) jsou jako průvodci Kida Cudiho (Danteho) skrze temnotu (peklo) a očistec. Ještě více bláznivé, je když se k tomu připojí Kanyeho album ye, jehož druhá polovina skutečně zapadá do posloupnosti peklo – očistec – ráj. A ještě šílenější pak je, když Kanyeho zmiňování Kim Kardashian svým způsobem zapadá do vztahu mezi Dantem a jeho múzou Beatrice. Zkrátka taková černošská, moderní Božská Komedie…
Jemnější část alba je tu ostatně zastoupena už díky písni “Reborn” a album díky tomu neztrácí svou údernost a příjemnou hořkost. “I’m so—I’m so reborn, I’m movin’ forward,” zpívá Kid Cudi v opět velice spirituálních momentech alba, které působí pro oba rapery jako očistec od temnoty. Píseň není oproti zbytku alba tolik progresivní a patří mezi slabší momenty, je ale i tak dobře, že píseň podobného klidnějšího typu na albu nechyběla a ačkoliv mohla být zvládnuta lépe, dává zde smysl.
Progresivitu si ale lze vynahradit na “Kids See Ghosts” postavenou na neustále opakujícím se a krátkém, ale pořádně chytlavým beatu, který je podpořen okolními ruchy, se kterými zní dohromady tajemně, temně až děsivě. Doopravdy mimořádně působivá pecka.
Závěrečná “Cudi Montage” pak obsahuje kytarovou smyčku z písně “Burn the Rain” pocházející z kolekce nevydaných nápadů Kurta Cobaina Montage of Heck. Kurt Cobain je samozřejmě mezi rapery ohromně oblíbený. Rapeři se o něm často zmiňují, když uvádějí své inspirace a odkazují na něj i ve svých písních. Bohužel často dost neohrabaně. Například řádky “RIP to Kurt Cobain nigga / 1993 I bring that pain nigga” Lila Yachtyho, oproti chytrému zapracování samplu jeho dema než dá píseň prostor závěrečným kinematickým syntezátorům tak nějak odráží ten propastný rozdíl mezi Kanyeho týmem a zbytkem rapového světa.
KIDS SEE GHOSTS (Kanye West a Kid Cudi) – Kids See Ghosts
Vydáno: 8. 6. 2018 Délka: 23 minut Žánr: Alternativní Rap, Rap, Rozhodně musíte slyšet: 1. Feel the Love, 2. Fire, 3. 4th Dimension, 6. Kids See Ghosts
Kanye West na každým coulem bipolárním albu popisuje, jak se dá žít s šíleností, skotská trojice CHVRCHES přišla s albem plným chytlavého syntezátorového popu, brněnští Poletíme? se objevili v pravý čas a při začínající festivalové sezoně se hlásí s novým albem. Maps & Atlases totálně změnili svůj styl a jejich hudba se otevírá širšímu publiku.
Nemělo by se taky zapomínat na nové album z drsného Bronxu pocházejícího Pushy T, českého kultovního rapera Jamese Cola, americké písničkářky Neko Case, ani kanadského dívčího idolu Shawna Mendese.
Doporučujeme: Bipolární Kanye West zase posouvá hranice, přitom se ale také snaží smířit s vlastní (polo)šíleností
Kanye West – ye
Vydavatelství: Getting Out Our Dreams Žánry: Rap, Pop-Rap Hodnocení: 4,0/5,0
Nebyl by to Kanye West, kdyby nezpůsobil v rámci propagace svého alba pořádný poprask. Tentokrát se dostal do novin na celém světě, když vyřkl nešťastnou větu o otroctví. „400 let… To zní jako volba,” běsnil jako smyslů zbavený v redakci bulvárního plátku TMZ. Vytržení této věty z kontextu a neporozumění významu jeho sdělení, Kanyeho ale nemusí mrzet. Člověk, který podle všeho dokázal v posledních týdnech zdvojnásobit v černošské komunitě podporu amerického prezidenta Trumpa o dvojnásobek, vždycky rád vyvolával kontroverze a provokoval. Po rozpačitých reakcích na dva první singly se ukázalo, že jeho pouze 22 minutové, jím samotným produkované album ye, neobsahuje ani “Ye vs. the People” a (naštěstí) ani Kanyeho verzi Big Shaqa “Lift Yourself”.
ye je ukázkou toho, jaká je Kanye West mimořádná osobnost, která dokáže za každých okolností posouvat hranice. Nové album ye také o něco stabilnějším a méně chaotickým albem než maniodepresivní album pološíleného boháče Life of Pablo z roku 2016. Po psychickém zhroucení, které Kanye West prodělal na konci roku 2016, zní ye jako nalezení způsobu, jak žít se svou vlastní bipolární osobností.
Kanye se totiž očividně nechce změnit, protože jak sám rapuje v první písně, sebe miluje víc než cokoliv jiného. Chtě nechtě se ale potřeboval psychicky ustálit, a tak jako již hodněkrát v minulosti, hledá sílu v sobě, v ženách, i v bohu a snaží se vybalancovat své normální i bláznivé já, na které je svým zvrhlým způsobem tak pyšný.
Typický Kanye… Občas plácá hlouposti, někdy se chová jako malé dítě, často je ale taky na jeho přístupu něco skoro až revolučně filozofického.
Kanye se snaží mít taky maximálně otevřenou hlavu. V prvním tracku “I Thought About Killing You” tak zpívá o tom, že plánoval vraždu své manželky Kim Kardashian, ale nic to podle něj vlastně neznamená, protože přemýšlel i o zabití sebe samotného a to se má rád daleko více. Typický Kanye… Občas plácá hlouposti, někdy se chová jako malé dítě, často je ale taky na jeho přístupu něco skoro až revolučně filozofického. Na dvojicí posledních jemných, popových písní (“Ghost Town”, “Violent Crimes”), se objeví i některé naopak inteligentní a odzbrojující verše. Kromě toho se podařilo ye dát pěkný a bohatý hudební obal, díky kterému zní pěkně prostorně a atmosféricky i v tvrdších rapových písních jako druhé “Yikes”.
Bipolarita zvuková (ostrý rap na začátku vs. jemný, melodický, uklidňující pop ke konci), i textová (perverzní sprosté texty vs. texty s metonymiemi na teorii relativity), dělají z Kanyeho zase jednu z nejzajímavějších postav, která děla jedny z nejzajímavějších alb dnešní hudby. Silných 4,0.
Třetí album skotského synthpopového tria CHVRCHES má plno hitů, ale někdy se chytlavost mění na vlezlost
CHVRCHES – Love Is Dead
Vydavatelství: Glassnote Entertainment Group Žánry: Indie Pop, Indie Electronic, Synth-Pop, Elektro Pop, Pop, Hodnocení: 3,5/5,0
Třetí album skotské synthpopové kapely CHVRCHES (čtěte to “Churches”), zní opět velice aktivně a hravě. S produkcí jednoho z nejžádanějších producentů v alternativní i mainstreamové části hudební scény Grega Kurstina, navíc přibyla i větší zvuková barevnost. Melodie jsou chytlavější. Někdy až nepříjemně, i to ale patří k posunu Chvrches směrem k drzejšímu a výraznějšími stylu. První píseň, stejně jako celé album, definuje přesládlý syntezátorový, taneční, popový zvuk, kontrastující s hořkými tématy nevratných věcí minulosti a dávno vyprchaných vzájemných pocitů, které existovaly mezi dvěma lidmi. “We wrote our names along the bathroom walls,” zpívá v refrénu s puberťáckým duchem a mladistvou euforií, pak ale trpce dodává o vztahových problémech dospělých:
“I’ve been waitin’ for my whole life to grow old
And now we never will, never will”
První vypuštěný singl z alba byl druhý song “Get Out”. Píseň je chytlavá, ale s opakovaným pokříkem “Get out!” v refrénu taky hrozně dotěrná a občas to už není moc příjemné. Po opakovaném “Get out!” ale na druhou stranu následuje hezky znějící druhá část refrénu se zajímavým obrazovým přirovnáváním obsahujícím kaleidoskop: “You were a kaleidoscope,” která do jinak přece jen trochu povrchní a prázdné písně přidá více hloubky.
“Deliverence” také nepokračuje album zrovna přesvědčivě, protože nemá ambice se stát obrovským popovým hitem, ani přidat nějaké nové ingredience nebo zajímavou atmosféru, díky které by zněla zajímavě. To druhé se právě lépe povede v duetu se zpěvákem The National Mattem Berningerem i “Forever”, kde se sice taky neustále opakuje refrén, ale píseň se na to tak nějak více připravila svým klimatem letní bouře, který připomíná.
S chytlavostí, která je silná, ale nevadí, přijde i možná vůbec nejnápaditější píseň alba “Never Say Die”. “Miracle” má oproti některým méně výrazným písním jako “Deliverence” nebo “Really Gone” větší ambice, je to jednoznačný hit, na druhou stranu zní též docela popově genericky. Sympatie z odhodlanosti, která z téhle písně vyzařuje, však převáží nedostatky.
Pokud díky určitému mainstreamovému standardu, kterou tahle píseň dodržuje, budeme moct slyšet Chvrches alespoň v této podobě na některé z komerčních rádiových stanic, pak je to jenom dobře. Evropa 2 bohužel, jak je jejich blbým zvykem, sáhla pouze pro prvním singlu z Love Is Dead (on je možná zázrak, že si vůbec všimli “Get Out”). Zahraniční posluchači ale budou mít jistě více štěstí než my.
Pokud bychom hledali perfektní poměr chytlavosti ku chytrosti textu i kompozici hudby, nejdokonalejší je nejspíše osmá píseň “Graves”. Snadno se to poslouchá a navíc to má výborné motivační sdělení, když frontmanka Lauren Mayberry drze zpívá: “Tancují nám na hrobech / Já se kvůli tomu nezastavím.”
“Heaven/Hell” je další dobrou písní, nicméně poté již album v podstatě jen dohrává v čas vyplňovacích písních.
Silných 3,5 a pokud míříte na pražský Aerodrme festival, dejte si záležet ať CHVRCHES neprošvihnete!
Poletíme? si jedou svoje. Mají nadhled, ale jejich lidový druh humoru, nemusí vyhovovat každému
Poletíme? jsou díky neúnavnému účinkování na festivalech v poslední době na vrcholu své popularity a pořád stoupají. Páté album Chceto hit! bylo pro Poletíme? porušením dvouleté tradice, kdy v tomto pravidelném intervalu vydávali nová alba. Vzhledem k bohémské a venkovské povaze hudby Poletíme? a samozřejmě vzhledem k jejich brněnskému původu, je docela příznačné a logické, že si zvolili jihomoravské studio Davida Kollera ve městě Mikulově. Zkušený zvukař Lucie nebo Elánu Jiří Topol Novotný a producent a zvukový inženýr Ecson Waldes (Monkey Bussiness, Tatabojs, Clou, Sunshine…) jisté také dávali smysl. Bohužel to je tak vše, co se povedlo na tomhle albu na 100%. Vlastně ještě načasování, o tom ale až později…
Hlavní problém Poletíme? spočívá v tom, že se Rudolf Brančovský ve svých textech občas za každou cenu snaží přijít s nějakými vtipnými příběhy, které nemají daleko k nějakým sprostonárodním písničkám. V jistých momentech se musí dát Brančovskému uznání za to, že jeho texty mají potenciál doopravdy zlidovět. Umí vymyslet vtipné slovní hříčky a i tvrdá čeština v písních hezky plyne. Písně jako “Tři kámošky psycholožky” nebo “Pojď se mnou lásko má” s geniálním refrénem: “Já ukážu ti cestu realitou, je nádherná / Budem dřít si holou řiť, tak jak se má,” mají v sobě jisté těžko definovatelné kouzlo obyčejnosti, upřímnosti, vtipnosti a hlavně obrovského nadhledu.
Někdy by však bylo úlevou, kdyby legrace nebyla tlačena do písní za každou cenu a když ano, tak aby byla vyvolávána nějakým nenuceným způsobem. Dobrý příklad nenuceného vtipu má píseň “Kameny” s refrénem: “Když v lese zaprší, pod kameny vzniká láska”. V téhle písni se skvěle spojí venkovský zvuk kapely s flétnou, klasickou basou a piánem. Banjo, které zrovna v této písni chybí, vnímáme v naší zemi možná kvůli Ivanovi Mládkovi, jako čistě legrační nástroj, na který se musí hrát rychle. Banjo je něco jako takový Josef Náhlovský. Takový typický loser s tlustými brýlemi, který rozesmívá hlavně svou trapností. Banjo přitom může být i tak hezký a něžný nástroj pro pomalé písně… Škoda, že ho nevyužívají více Poletíme? i v pomalejších momentech.
Jakmile se totiž banjo objeví na písních Poletíme?, vždycky na to budou chtít navázat nějakou velkou taškařicí jako třeba “Píseň o plynu”. Je to každého věc, co komu přijde vtipné. Ostatně, jsem si jistý, že téma není nikdy problémem a i na tohle, by se daly vymyslet zajímavější věci než:
“Ou ouo óóóóó, se vyprdět.”
Pokud bych tohle musel poslouchat, zatímco by do sebe ládovali lidé kolem ve třiceti pěti stupňovém vedru mastné bramboráčky ze stánku, asi bych už v životě na žádnou českou venkovní hudební akci, nevkročil. Pozemské peklo!
Hudba Poletíme? si asi najde své fanoušky. Tím spíš, že se od minule nijak nezhoršili. Prostě vydali album, které se jejím příznivcům líbí a které jim zaručí další pozvánky od pořadatelů festivalů. Nepřipadá mi, že bychom byli nějací kdovíjak velcí hipsteři, hudební snobové a už vůbec ne suchaři, co nemají smysl pro humor. Asi ale máme trochu větší očekávání, než poslouchat hudbu o prdění a močení opilých psycholožek do křoví. Nepovedené vtípky ale nejsou jediný problém. Celkový dojem z alba je takový, že kapela místy — zvláště na pozdějších momentech — i ztrácí energii a zní utahaně. Je to jako vyřvávačky z hospody, kde už jsou všichni úplně namol, neschopni jakkoliv reagovat na hudbu.
“Pojď se mnou, lásko má”, “Dajána” a “Kameny” jsou skvělé písně, které se dají skvěle poslouchat i v klidu doma, o ostatních písních se to příliš říct nedá. Je to hudba silně konzumní. Hlavně příliš neotravovat, v některých momentech pobavit, ale to je tak vše. Škoda.
Přesto přese všechno. Chce to hit!, a dá se to říct i o Poletíme? obecně, je vlastně perfektním albem pro pozadí nějakých letních akcí s kamarády. Stejně tak je snadné si je představit v reprodukci na veřejných akcích nebo při jízdě autem. Načasování vydání alba je také důležité a Poletíme? to lépe vyčichnout nemohli.
Maps & Atlases (skoro) zapomněli na matematický rock a je z nich skoro popová kapela. Kupodivu to ale nebyl krok vedle
Maps & Atlases – Lightlessness Is Nothing New
Vydavatelství: Barsuk Žánry: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Synth-Pop Hodnocení: 4,0/5,0
Z Chicaga pocházející nezávislá kapela Maps & Atlases se v dubnu přihlásila s novým singlem “Fall Apart” a leckteré šokovala. Zní to jakoby Maps & Atlases prodělali nějaký těžký úraz hlavy a úplně zapomněli na to, kým byli předtím. Prostě kompletní restart. Odvážný krok, ale zdá se, že se docela vyplatil.
“Fall Apart” je strašně příjemná pecka připomínající velké hity osmdesátých let od kapely Toto nebo Phila Collinse. Pokud se bavíme o změnách stylů kapely, vždycky se jedná o velkou věc, u Maps & Atlases to ale není jen nějaká malá změna a zabudování nových prvků, ale naprosto totální přestavba, která se dá připodobnit k tomu, jako byste měli skromný bungalow, zbořili ho, zasypali veškeré osobní věci uvnitř a nechali si místo toho postavit ohromnou několika patrovou okázalou stavbu s apartmány a bazénem.
Z hodně alternativní kapely hrající math rock (žánr, který táhnou například Steve Albini, No Knife, American Football a další hudebníci pro správné hudební nerdy), se stala indie popová kapela s hravými elektro nástroji a vlezlými melodiemi. Je na jednu stranu škoda, že kapela téměř úplně zahodila to, co jí v minulosti tolik odlišovalo, na druhou stranu je skvělé vidět chuť po pokroku a to, že některé cílevědomé písně na albu, jako výše zmiňovaná “Fall Apart”, “Fog and the Fall”, “Violet Threaded” nebo “Ringing Bell”, by mohly mít velký dosah a přitáhnout mnoho nových posluchačů.
Po šoku, který zažijí posluchači, jenž kapelu znají již z minulosti, přijde přece jen něco i pro ty staré fanoušky (nějaké ty fotky a oblečení) si přece jen z toho domu nechali). Kapela tak nabídne do nového stylu zasazené progresivní i math-rockové prvky na písních “Learn How to Swim” a nebo prvky psychedelické na závěrečné “Wrong Kind of Magic”.
Občas to působí, jakoby kapela teprve hledala svou cestu a na písních jako “War Dreams” se kapela snaží najít kompromis mezi novým chytlavým, hravým style a starým matematicky přesným, ale nevyzpytatelným stylem s momenty překvapení. Vyjdou z toho pak trochu prázdné písně znějící jako nepoužitý materiál od Bleachers synthpopového mága Jacka Antonoffa.
Ne všichni budou z velké změny, kterou Maps & Atlases prodělali nadšení, marné to naštěstí není.
Také vyšlo:
Pusha T – Daytona
Vydavatelství: GOOD, Def Jam Žánry: Rap Hodnocení: 4,0/5,0
Pusha T se očividně dostal do svého zatím největšího odhodlání k tomu nahrát materiál, který bude mít světový dosah a bude mít sílu ovlivňovat budoucnost žánru. Na svém třetím studiovém album plné délky ze sebe vyždímal, co mohl. Oproti minulému temnému, decentnímu albu King Push – Darkest Before Dawn: The Prelude, je Daytona menší pokles kvůli ztráty zvukové kontinuity.
King Push znělo jako jeden celek a produkce byla pořádně promyšlená. Na Daytona je zvolen více přímočařejší přístup a je zde sedm zachycení současného Pushy T. Daytona je na druhou stranu produkčně odvážnějším a používá některé zvukové prvky, které by se žánrově více konvenční King Push, nedovolilo ukázat.
Příkladem je zpětná vazba hlasu na první písni “If You Know You Know” nebo dechové nástroje na “The Games We Play”. Na “Hard Piano” se vyskytuje nástroj, který můžete uhádnout podle názvu (nebude to těžké), velké filmové syntezátory, i samplované vokály. Když si vezmeme, že Pusha T nijak neklesá ze svého rýmovacího standardu (na druhou stranu ale taky nic nepřidává), je z toho sice možná ne tak dokonalá, ale zato super zábavná a šťavnatá rapová deska.
Český rap se ocitl ve smrtelném ohrožení, pomoz jej zachránit i TY!, hlásí profil HitHitové sbírky Jamese Cola, kde se vybralo nakonec 380% z požadované částky 100000 a tahle slušná částka rozhodně nepřišla soudě podle Stanley Kuffenheim nazmar. Žižkovský rapper James Cole si ponechal něco ze svých minulých rap-metalových/nu-metalových prvků rapového podkladu. Ke konci “Hello!” se tak skoro cítíme jako na elektrem ovlivněných albech Kornu, daleko více je tady ale originálního zvuku, který by se dal nejlépe slovně charakterizovat jako delíriová elektro paranoia. Více odborně bychom pak mohli mluvit o trapu a občasné industriální hudbě se špetkou minimalistického neuro-funku.
James Cole si taky připravil hodně vtipných rýmů a řádků, které nemají ambice být kdovíjak inteligentní. “Stanley jede jak Bentley,” “Českej rap je death, i když je MC z-pětset,” “…brácha Tox / v zahradě roste plevel, byla to dlouhá noc”,“Už jedu přes dvacet let, pořád fetuju funk” nebo:
“Spoustu lidí žije, jakoby neměli umřít.”
Všechny tyto řádky ale podporují plynulý tok písní a Stanley Kuffenheim má také s velkým přispěním těchto jednoduchých, ale účinných slovních hříček a rýmů, pořádné koule.
Neko Case – Hell-On
Vydavatelství: Epitaph Žánr: Pop/Rock, Alternative/Inide Rock Hodnocení: 4,0/5,0
Písničkářka/alternativní rockerka Neko Case z Virginie, kterou můžete znát také z kapel jako The New Pornographers, case/lang/veirs nebo The Sadies, přišla s parádním šestým sólovým studiovým albem, na kterém můžeme slyšet i tvůrčí příspěvky hudebníka Joeho Burnse (skupina Calexico), Marka Lanegana (založil Screming Trees, hostuje v Queens of the Stone Age) nebo kanadské hudebnice a herečky k.d. lang.
Z alba se musí vypíchnout písně jako tajemnou atmosférou neprobádaných deštných pralesů oplývající “Last Lion of Albion”, emocionální tichá zpověď “Halls of Sarah” nebo naopak rozverná, hravá a chytlavá “Bad Luck”. Všechny tyhle písně nepronásledují nejmodernější trendy, ale zní stejně mimořádně svěže a jako něco, co může existovat v jakémkoliv hudebním období posledních minimálně padesáti let.
Škoda jen, že si Neko Case vystřílí své náboje už na první části alba.
Shawn Mendes – Shawn Mendes
Vydavatelství: Universal Žánr: Pop, Folk Pop Hodnocení: 2,5/5,0
Po zajímavém minulém albu dělá kanadský talent a hlavně dívčí idol Shawn Mendes krok zpět. Na Illuminate Shawn vyspěl po muzikantské stránce a nebál se zapojit vlivy starších žánrů — klasického R&B, soulu nebo rock’n’rollu. Na třetím eponymním albu plné délky má plno nápadů — jednou stadionový rock, podruhé moderní R&B, často to ale zní jako nepovedené derivace z výtvorů někoho jiného (Kings of Leon, Pharrella Williamse…). Harry Styles se tedy projevil jako daleko větší hudební osobnost.
Recenze | Novinky: Father John Misty řešil psychické zhroucení tím, že se zavřel na dva měsíce do hotelového pokoje. Zachytil to do alba God’s Favorite Customer
Father John Misty se na minulém albu Pure Comedy, z něhož se stala nejen na alternativní scéně velká věc a jedno z celosvětově nejvýraznějších alb roku, zamýšlel hlavně nad směřováním společnosti a nad tím, kam společnost směřuje vlivem internetu. Tentokrát je album bývalého bubeníka Fleet Foxes God’s Favorite Customer hlavně osobní poutí za znovunalezením psychického zdraví.
Nejdříve si dovolím vložit malé webové okénko. Recenze na God’s Favorite Customer je totiž svým způsobem takovým historickým milníkem našeho webu, je to totiž první album interpreta, na kterého zde již někdy byla recenze.
Je to hlavně známka toho, že Music NOW již běží dostatečně dlouhou dobu na to, aby za ní nějaký umělec stihl vymyslet a nahrát 2 alba. Od spuštění webu symbolického data 31.12. 2016, se mu určitě nevede špatně, i když to často nebylo, hlavně s ohledem na časovou náročnost, úplně jednoduché.
Za tu dobu byla provedena různá vylepšení po grafické stránce a v záři 2017 se web přeměnil do dnešního bílo-černo(-modrého) nautického designu. Přibyly také některé maličkosti a nedávno jsme se také konečně zbavili té příšerné třetí domény 4fan.
Od spuštění navštívilo web celkem 47 844 lidí a zaznamenáno bylo 177 875 návštěv. Rekord návštěvníků za jeden den byl 5000, většinou je ale denní návštěva menší, jak lze ostatně z těch předchozích čísel vypozorovat. Nevyplatí se mi tedy zatím podstupovat byrokratické procesy a riskovat, že výdaje převýší příjmy z reklam. Jsme tak závislí pouze na příležitostných, dobrovolných darech návštěvníků. Velký dík tedy patří všem těm, kteří se rozhodli přispět. A díky i všem, kteří tenhle web pravidelně navštěvují nebo napsali nějaký pochvalný komentář. Vážíme si toho. Díky vám nejsme jen trojice (většinou hlavně dvojice) bláznů, která mrhá svým volným časem.
Pokud byste měli třeba nějaké připomínky, co byste rádi na webu viděli, udělali byste nám také obrovskou službu.
Teď už jen o albu, slibuji…
Působí to, jako by minule na Pure Comedy Father John Misty nekritizoval společnost jen tak pro nic za nic, ale protože ho samotného styl velkoměstského života ničil. Jakoby se cítil ztracený někde mezi skutečným životem a virtuální realitou. Odmítal žít ve virtuálním světě a také ve světě skutečném. Zabednil se tak na několik hřebíků a pořádně tlustých prken ve své hlavě a nemělo to pro něj vůbec dobré následky.
Josh Tillman (Father John Misty)
Svou depresi a těžkou nespavost řešil poněkud radikálním způsobem, který by 9 z 10 psychologů asi nedoporučovalo (ten desátý psycholog by byl pravděpodobně z AKTIPu). Prostě si sbalil kufry, na dva měsíce se zavřel do hotelového pokoje v New Yorku a teprve až se dal trochu do kupy, se vrátil zpátky domů.
Musela to být nepředstavitelná muka, která prožíval a průběžně zaznamenával do slov a zvuků. Díky bohu se ale ukázal jako silná osoba a vše ustál.
Od kritiky společnosti k reálným důsledkům na jedince
Father John Misty skoro nezměnil svůj hudební styl od minulého alba a vlastně sází na to, co fungovalo i minule. Dramatický soft rock znějící jako více melancholická, pesimistická a cynická verze Eltona Johna, zůstal. Na první “Hangout at the Gallows” tak máme pocit, že jsme vlastním jménem Joshe Tillmana ani nikdy úplně neopustili. Jako bychom jen přešli z kritiky společnosti k důsledkům, které může mít na jedince.
Podporován rozlehlým piánem, basou, bicími, které se brzy rozšíří o smutné smyčce a vokály, začíná Father John Misty album v silně existencionálních otázkách:
“What’s your politics? What’s your religion? What’s your intake? Your reason for living?”
(„Jaké máš politické názory? / Jaké náboženství? / Jaký máš příjem? / Jaký je tvůj důvod žití?“)
I po několikátém poslechu první písně se objeví pachuť toho, že minulé album začínalo lépe. Minulá titulní píseň přímo roznese “Hangout at the Gallows” na kopytech, v imaginárním souboji se ale “Hangout at the Gallows” přece jen chvíli docela slušně drželo než odpadlo. Z hlediska alba je to rozhodně jedna z lepších písní. Zvuk připomínající psychedelické časy pozdních Beatles, emocionálně silný význam textů a neoddiskutovatelný skladatelský um Tillmana, pořád řadí píseň mezi jedny z nejlepších z aktuálního alba.
Naopak první vydaný singl z alba “Mr. Tillman” nefunguje moc dobře bez úžasného videoklipu ve stylu Truman Show. Není to špatná píseň, pořád se v ní ale opakují jedny a ty stejné akordy a oproti více komplexním písním Tillman působí spíše jako trpaslík vedle obrů. Jakmile píseň hraje do videoklipu, zvětší jí to najednou tak třikrát, jako samostatné jí ale chybí velikost a nějaký moment překvapení.
“Just Dumb Enough to Try” zase připomene těžce uspávací druhou polovinu Pure Comedy. V písni si Father John Misty jen tak přemýšlí o svém životě a obdobně zní i nerozhodná, pomalá hudba. Posluchači tahle píseň moc nepředá. Naopak jako budíček zní “Date Night” s neustále opakovanými výraznými vysokými klávesami piána. Je dobré slyšet, že Father John Misty dokáže přijít i s něčím, co má více testosteronu a co nedělá z alba jen jednotvárnou kašičku na dobrou noc.
Jak by to znělo, kdybys skládal(a) písničky?
Jako vrchol alba lze vnímat jednoznačně pátou píseň “Please Don’t Die”. Ta má opět úžasný videoklip (zmiňovali jsme se o něm v nedávném přehledu nových písní a videoklipů). Podstatný rozdíl ale je, že prakticky nic ze svého šarmu píseň neztratí, ani když jí ten videoklip odebereme. Pokud se někde na albu podařilo přetvořit jeho psychické patálie a brázdění v temnotě v něco svým způsobem krásného, pak právě v tomhle dantovském, velkolepém, spirituálním příběhu odehrávajícím se někde blízko smrti. Asi nikdy ještě Father John Misty nepodal takové vyznání ke své ženě. Jestliže se na minulém albu hodně upínal Josh Tillman k bohu, tady je jeho bohem jeho žena.
Opuštění hotelu prožíváme s Tillmanem na posledním refrénu mimořádně zlomené a duševně naprosto vyždímané pianové písně “The Palace”. Je to zrovna jeden z těch momentů, který není moc zajímavý na první poslech. Jakmile si ale uvědomíte, že tahle zvukem holá a vyprahlá píseň, která navozuje představy po požáru zpustošených krajin s pokácenými stromy a umírajícími zvířaty, obtiskuje maximálně autentické zpěvákovy pocity, stane se z toho mimořádně zajímavé umělecké vyjádření.
“Disappointing Diamonds Are the Rarest of Them All” nabídne nějaké další chytré textařské momentkyy jako třeba: “And a love that lasts forever really can’t be that special.” Zvukově připomene zase hodně pochmurnou verzi sedmdesátek a tentokrát jsou tu nejvíce asociace s Jeffem Lynnem a jeho Electric Light Orchestra.
Je škoda, že je Father John Misty tolik ukotven ve svém stylu a svou vlastní známou zátoku málokdy opustí vstříc novým dobrodružstvím. Titulní “God’s Favorite Customer” tak díky tomu — ačkoliv obsahuje krásné ženské vokály kalifornské hudebnice Weyes Blood –, není vrcholem alba, kterým by díky textu, kde se vlastně nadobro uzavírá kapitola s hotelem, mohla píseň být.
Následující “The Songwriter” je ale naprosto srdcervoucí. Na písni si hraje s myšlenkou, že by si vyměnil život s jeho manželkou fotografkou Emmou Elizabeth Tillman, možná to ale bylo i adresováno posluchačům (“What would it sound like if you were the songwriter / And you did your living around me?”) a v opět velice existencionálním textu přemýšlí o své roli v tomto světě — člověka, který píše písničky.
Father John Misty – God’s Favorite Customer
Vydáno: 1. 6. 2018 Délka: 38:37 Žánry: Alternative/Indie Rock, Soft Rock, Indie Folk, Písničkář Rozhodně musíte slyšet: 1. Hangout at the Gallows, 4. Date Night, 5. Please Don’t Die, 9. The Songwriter
Před šesti měsíci si jistá 14letá Mary založila Twitterový účet, který měl jediný účel: přimět Weezer, aby nahráli cover na nestárnoucí klasiku americké rockové kapely Toto. Weezer vyhověli a píseň nahráli. Jejich předělávka obsahuje většinu původních prvků, přes refrén lze ale slyšet jejich typické punkové power akordy.
— weezer cover africa by toto (@weezerafrica) May 29, 2018
Father John Misty – Please Don’t Die
Spirtituální cesta Fathera Johna Mistyho, který strávil v minulém roce celé dva měsíce uzavřený v hotelovém pokoji ho provází i na novém singlu “Please Don’t Die”. Father John Misty nejdříve střídavě postává a sedí v neuklizeném hotelovém pokoji a poté se propadne do podsvětí, kde v zemi mrtvých bojuje o vysvobození, k čemuž mu nakonec pomůže jeho žena.
St. Vincent – Fast Slow Disco
St. Vincent (Annie Clark) po sérii přestavení z minulého roku, kdy do podkladů aktuální desky MASSEDUCTION hrála na kytaru a zpívala úplně sama bez kapely, přešla na pódia festivalů a s sebou si vzala i připravenou novou kapelou, se kterou zahrála písně z MASSEDUCTION, více či méně lišící se podobě silně elektronického alba. Jedna z písní, která se lišila oproti studiové verzi nejvíce byla původně pomalá smyčcová balada “Slow Disco”. Živá verze je skutečné disko a nová studiové verze pojmenovaná “Fast Slow Disco”, je oproti verzi živé, ještě o něco zrychlená.
Charli XCX – 5 In The Morning
Charli XCX patří mezi nejvíce nespoutané popové umělkyně poslední doby a od počátečních rádiově přívětivých popových hitů jako “Fancy” a “Boom Clap”, přestoupila k odvážným experimentům na minulém albu Pop 2 a novinka “5 In The Morning” je čistě rapový song. Jak se pohybuje v tomto žánru, si můžete sami poslechnout.
The Internet – Come Over
Losangeleské R&B/hip hopové seskupení The Internet se vrací s tropickou a romanticky zmatenou peckou středního tempa, která je postavena na sexy basové lince.
Gorillaz – Humility a Lake Zurich
První singl z nového alba Gorillaz The Now Now, které by mělo vyjít 29. června se jmenuje “Humility” a obsahuje kromě Damona Alborna také legendárního amerického jazzového kytaristu a zpěváka George Bensona. Nová píseň Gorillaz a letním klipem z Venice Beach a Jackem Blackem. Co více si přát… Druhou uvolněnou peckou je instrumentální “Lake Zurich”.
The 1975 – Give Yourself A Try
“Give Yourself A Try” je první singl manchesterské indie kapely 1975 po jejich dlouhé přestávce. Jemná, pohodová synth-popová skladba bude umístěna na jejich třetím studiovém albu s názvem Brief Inquiry into Online Relationships.
Lilly Allen – Lost My Mind
Také Lilly Allen je zpět a vydává třetí ochutnávku z nového alba No Shame, které by mělo vyjít 8. června. “Lost My Mind” je singl podobný elektronickému a relaxačnímu stylu již vydaného “Higher”.
Recenze | Novinky: Závislost, život a smrt, těžká nemoc otce… Snow Patrol jsou na Wildness nezvykle realističtí, ale i přes osobní trable zůstávají optimisty
Severoirská kapela Snow Patrol, která se proslavila nejvíce pop rockovými hity jako “Open Your Eyes”, “Run” a nebo samozřejmě “Chasing Cars”, vydává album po dlouhé pauze 7 let, které uplynuly od zatím posledního Fallen Empires. Mezi tím se frontman Gary Lightbody musel vypořádat s některými osobními démony. Wildness tak už jen svým názvem jakoby vyjadřovalo samotnou podstatu filozofie kapely, jehož frontmana ve videoklipu nejslavnějšího hitu, musí ležícího s úsměvem na tváři, přešlapovat spěchající lidé ve velkoměstě.
„Nevím, co to děláte, ale přestaňte to dělat, nebo umřete,” řekl někdy v roce 2012 nekompromisně lékař Garymu Lighbodymu, jehož tělo pomalu ale jistě začínalo pociťovat pravidelné denní dávky alkoholu. Dostat se ze závislosti bylo jistě obtížné, ale Lightbody se snažil z jeho těžšího životního období vytěžit to dobré a předat svůj příběh obnovy, aby pomohl druhým.
Snow Patrol (Johnny McDaid – kytara, Nathan Connolly – hlavní kytara, Gary Lightbody – zpěv, kytara; Jonny Quinn – bicí, Paul Wilson – baskytara)
Není přitom jen o Lightbodym, píseň “Soon” třeba pojednává o začínající demenci jeho otce. Jenže přes mimořádně drsné inspirace písněmi, Snow Patrol ani tentokrát nezní v žádném případě pesimisticky nebo dokonce depresivně, přitom se ale rozhodně ani nesnaží posluchači namluvit, jak je to tady všechno super, a jak tady jenom svítí sluníčko a létají motýlci. Je to o tom vyrovnat se s problémy pozitivní cestou. Zkrátka: Co tě nezabije to tě posílí.
Rádiová hitovka s velkým sdělením a spirituální cesta “Life on Earth”
Lightbody, McDaid, Connolly, Wilson a Jonny Quinn vypustili jako první singl “Don’t Give In”. Bývá docela často zvykem, že si kapely jako první singl vyberou nějakou píseň z alba, která má v sobě šokující element a Snow Patrol právě na tuhle taktiku vsadili. “Don’t Give In” totiž zní hodně rádiově, možná spíše ale rádiově nikoliv soudobě, ale pro období před 10 lety. “Don’t Give In” postavená na akustických kytarách zní trochu jako latino pop v podání pro západní posluchače a díky Garymu hlasu, který zní nakřáple a trochu zastřeně, se nelze ubránit ani asociacím se Stingem.
Je to zkrátka taková chytře vymyšlená rádiová hitovka určená primárně pro dospělé posluchače. Slyšet Snow Patrol v podobném stylu je vlastně i docela osvěžující a kapela umí do písně zapracovat rozlehlou atmosféru, jako by se přiučili Snow Patrol od svých irských bratrů U2. Snow Patrol ostatně dělali U2 předskokany na 360° Tour, takže si něco od nich prostě museli vzít. A víte komu budou dělat předskokana na americkém turné letos na konci léta a na podzim? Edu Sheeranovi! “Don’t Give In” zní hodně jako něco, co by Ed složil, pokud by chtěl zaujmout starší posluchače.
Kromě toho, že je v písni určitá atmosféra, kterou buduje například hezky znějící kytarové sólo, se vymyká běžným mainstreamovým zvyklostem i v důležitosti sdělení písně, ve které nabádá Lightbody na všechny, kdo píseň slyší, aby se nevzdávali v těžkých chvílích.
Album odstartuje také akustická kytara, tentokrát ale v o dost pomalejším tempu. Lightbody jakoby prožíval nějaké spirituální poznání. Na “Life on Earth” nejdříve vzpomíná na své dětství (první sníh, první tanec), pak se přes „pravěkou divokost, první tlukot srdce a řev nepokojů”, zatímco do toho občas zazní znepokojující elektronické ruchy, přejde k refrénu:
„Shouldn’t need to be so fucking hard This is life on earth It’s just life on earth”
(„Nemělo by to být tak zku***ně těžké / Tohle to jen život na zemi / Je to jen život na zemi.”)
Nejvíce se ale textově povedla druhá sloka, kde nás Lightbody přenese k drsným irským pobřežím: „The first light / The first light on the silent shore…” a sází vzrušující dobrodružné verše o tom, že k hledání domova nepotřebuje mapu.
Mimořádně povedená “piánovka” a bolestivá skladba o tátovi
Píseň “Heal Me” samozřejmě dává tématicky smysl vzhledem k ústředními tématu alba hojení mentálního zdraví, nedosahuje ale ani náhodou velkolepé výpravy první písně “Life On Earth”, a rovněž ne chytlavosti a dokonce ani ne sdělení písně “Don’t Give In”.
“Empress” má oproti “Heal Me” lepší refrén, ale trpí pořád stejným problémem přílišné melodické jednoduchosti, postrádaní energie a nápaditosti, jak co se týče posloupností tónů, tak produkčních kroků.
Naopak mezi triumfy alba se může zařadit “What If This Is All The Love You Ever Get?” Piánovky téměř nikdy vyloženě nezklamou, ale často je problém je nahrát tak, aby působily výjimečně nejen v rámci diskografie, ale i v rámci celé hudební scény. Nestačí proto samozřejmě jen hezká piánová melodie, ale je potřeba pracovat se silným textem písně s vokální melodickou linkou, a tu pak s emocemi zazpívat. Romantická piánová skladba je tak jako čistá přehlídka tří nejsilnějších vlastností tohoto Ira.
Práce s melodií vokální linky je vůbec něco, co mnoho jednoduchých základů písní Snow Patrol povýšilo na něco většího. Vezměte si třeba klasiku “Open Your Eyes”. Pokud ji chcete zahrát na kytaru, stačí držet prsty po celou dobu písně na stejném místě a jen k tomu přidávat třetí prst, popřípadě hrát i na prázdnou strunu. Díky silné vokální melodii se tahle píseň stala výjimečnou.
Gary Lightbody se na “What If This Is All The Love You Ever Get?” hlasově skutečně předvedl. Možná to není úplně ten nejdokonalejší zpěvák, jeho občasné hlasové nedokonalosti ale hrají maximálně v jeho prospěch.
Kdo by čekal na moderní produkci, která bude znít 100% jako 2018, dočká se jí na “A Youth Written in Fire” se syntezátory a elektro beaty. Zní to nenuceně, přirozeně a lehce staromódní nostalgické písni to pomůže. Oproti písním jako “A Dark Switch”, které znějí jako slabší b-strany z posledního alba U2, je to dobrá změna.
“Soon” s akustickou kytarou, na kterou se postupně nabalující jako na sněhovou kouli další nástroje, jakoby navazovala na úvodní “Life On Earth” a nabídne podobně dramatickou, filmovou produkci. Ačkoliv je za písní skutečný a silný příběh o jeho otci, píseň přece jen působí nakonec díky slabším melodiím spíše jako méně povedené dvojče “Life On Earth”, pořád je to ale jeden z těch nadprůměrných momentů alba.
Někdy se zdá, jakoby producent Jacknife Lee střídavě umisťoval Snow Patrol do mainstreamu a alternativy. Někdy to střídání proběhne mezi písněmi, někdy dokonce přímo v jednotlivých písních. Ten případ je “Wild Horses”, která střídá mezi ukázkovou americky znějící rádiovou rockovou peckou a nervózními, poskakujícími rytmy jako od nějaké nezávislé kapely, která navrací ve své hudbě osmdesátá léta.
“Life On Earth” je klenot. Je to jedna z písní, která dokáže popisovat komplexní obrazy a přemisťovat časem i prostorem.
V elektronice album taky skončí Ligtbodyho meditací “Life and Death”, která symbolicky uzavře další téma, které se na albu často objevuje. Na první písni se Lightbody staví do pozice někoho, kdo věří v posmrtný život. “What If This Is All The Love You Ever Get?” oproti tomu přímo vybízí k oblíbené záměně slova “love” za “life”. Na “Life and Death” se kruh uzavírá a Lighbody zpívá:
“No, I don’t know how it ends For both of us But why would you need to know the end, my dear?”
Možná nevíme, jak končí život, ale víme, že Snow Patrol s Wildness nezklamali, ale po 7leté pauze by se přece jen dalo čekat, že přijdou s ještě silnějším materiálem.
“Life On Earth” je klenot. Je to jedna z písní, která dokáže popisovat komplexní obrazy a přemisťovat časem i prostorem. “Don’t Give” zavání kalkulací (Lightbody pomáhal psát v uplynulých letech písně Edu Sheeranovi nebo Taylor Swift), poměr dotěrné chytlavosti ale srovnává silné sdělení písně a její celková ambicióznost. “What If This Is All The Love You Ever Get?” je jedna z nejlepších pianových písní tohoto roku a “A Youth Written in Fire” ukáže, že Snow Patrol dokážou dělat atmosférické písně se silnými příběhy, i maximálně moderně. Pak tu je ale většina písní, které jsou jen průměrné.
Snow Patrol – Wildness
Vydáno: 25. 5. 2018 Délka: 44:39 Žánry: Alternativní Rock, Pop Rock, Rock Rozhodně musíte slyšet: 1. Life on Earth, 2. Don’t Give In, 6. What If This Is All the Love You Ever Get?, 7. A Youth Written in Fire, 8. Soon
Ani časový odstup neubral z mysterióznosti nového alba Arctic Monkeys, na kterém totálně převrátili svůj styl naruby. Beach House si naopak jedou ve svém tradičním poklidném a zasněném stylu. Alternativní metalisté Sevendust malinko ubrali na tempu a tvrdosti, ale nikoliv na intenzitě. Australská písničkářka Courtney Barnett se snaží navázat na svůj úspěšný debut a podobně úspěšnou spolupráci s Kurtem Vilem z minulého roku.
Podíváme se taky na velice živou novou desku brooklynských nezávislých rockerů Parquet Courts, kteří překvapivě vzdávají hold hernímu stylu nizozemského fotbalového týmu z poloviny 70. let, klidně tvořícího bývalého frontmana kapely Pavement Stephena Malkmuse a populární americké metalisty Five Finger Death Punch.
Z městských rebelů se stali vynálezci megalomanských nápadů
Arctic Monkeys – Tranquility Base Hotel & Casino
Vydavatelství: Domino Žánr: Art Pop, Lounge Pop, Space Pop, Alternatie/Indie Pop, Alternative/Indie Rock Hodnocení: 3,5/5,0
Z městských rebelů se stávají majitelé korporace pro plnění snů, kteří chystají na Měsíční základně Tranquility Base Hotel & Casino postavit hotel s kasinem. Hudba znějící většinou jako retro pop hraný skrze reproduktory výtahů luxusních hotelů a prázdných hotelových barů před zavíračkou, je šokující změnou oproti svižným kytarovým písním o špinavých tanečních parketech. Na to, jak velkou změnu sheffieldská parta Alexe Turnera podstoupila povahově i instrumentálně, rytmicky i melodicky, je Tranquility Base Hotel & Casino i díky jeho tradičně skvělým a jedinečným textům, celistvým albem s pevně vybudovanou koncepcí retro futurismu, surrealismu a záhadnosti, díky které dostává album jedinečnou atmosféru.
Hodně to připomíná ty filmové pásky z krytu ze Ztracených, kde mluvil asijský vědec o havárii, která se na ostrově stala a kvůli tomu je nutné každé dvě hodiny zadávat číselný kód do počítače. Člověk věděl houby, co to všechno znamená, ale měl pocit, že to bude něco velkého. Jenže stejně jako jste u seriálu Lost čekali na to, kdy to konečně přijde a nastane ten moment, který udělá z tohoto kultovního seriálu ten nejlepší všech dob a namísto toho show uvadala, ani Tranquility Base Hotel & Casino nedokáže přijít s tímhle klíčovým momentem, který vše povýší až na limit maximálního potenciálu kreativního výtvoru. Jinými slovy řečeno: staří Arctic Monkeys jsou i přes odvážnost tohoto alba, kterou je třeba ocenit, pořád ti lepší Arctic Monkeys.
Pusťte si, pokud máte rádi: Pulp, Pet Sounds Pet Shop Boys, Davida Bowieho, Leonarda Cohena
V pomalém, zastřeném a vrstveném stylu Beach House je i na sedmém albu krása
Beach House – 7
Vydavatelství: Sub Pop Žánr: Dream Pop, Alternative/Indie Rock Hodnocení: 3,5/5,0
Pokud si prý potřebujete pustit něco zajímavého po poslechu alba baltimorské dream popové kapely Beach House, máte si pustit zasedání městského zastupitelstva. Bude to totiž oproti albu Beach House obrovská jízda! V případe Beach House je ale být uspávačem hadů privilegium a je na tom založena celá jejich podstata. Beach House jsou hudba, která má navodit pocity uvolnění a snění, které máme zažívat právě ve spánku.
Beach House vás přikryjí pořádně nadýchanou a objemnou peřinou syntezátorů, které doplňují většinou elektronické bicí, vkládající do těchto syntezátorových duchen údery na těžké doby. Vše by samozřejmě nebylo vůbec nic bez stoicky klidného a sladkého hlasu Victorie Legrand, ani bez Alexe Scallyho, který kouzlí na svůj Stratocaster zapojen do správných kombinací efektových krabiček různých chorusů, reverbů a ech, aby vydával ten správný zvuk.
Jeho moment přijde hlavně v druhé “Pay No Mind”. Tahle odzbrojující píseň přinese obzvláště velké uklidnění a musí dostat člověka okamžitě do pohody a to snad i z nejhorší fáze panického záchvatu. Oproti tomu následující “Lemon Glow” je více znepokojující. “See this state I’m in / Is crawling in my skin / Fevers took me back,” stejně ale nakonec zvítězí uvolnění, které jakoby vycházelo z nějakých tlumivých psychotropních látek a v maximálně obrazných textech zpívá Legrand:
“You feel it coming right through you The color of your mind.”
Z části textově francouszká “L’inconnue” je inspirována záhadnou mrtvou ženou (patrně díky sebevraždě), jenž byla nalezena v řece Seině na sklonku osmdesátých let 19. století. Patolog byl prý tak ohromen její krásou, že se z její posmrtné tváře sňal odlitek. Stejně jako mrtvé tělo nebohé dívky kdysi plulo pařížskou řekou, píseň “L’inconnue” pluje ve své vlastní melancholii. V této písní se mimochodem vyskytuje přesně 7 jmen žen. Tato číslovka je pro tohle album obzvláště důležitá a nekončí to jen v názvu, který má symbolizovat, kolikáté album kapely tohle je.
Ne tolik tragický příběh, ale pořád velice nešťastný pohled do útrap lidské duše, nabízí balada zestárlé tanečnice “Drunk in LA”. “I would climb the Eiffel Tower / Write letters on the sky,” zpívá Victorie Legrand jakoby úplně cizím hlasem, naprosto ponořená do své role plné mizérie, kdy vidí kolem sebe míhající se stíny světel aut a odrazy neonů v jejím prázdném kabaretním klubu po zavíračce.
Škoda, že Beach House se svým repetitivním pokládáním beatů, syntezátorovou mlhou a kytarovou psychedelií, uvedou člověka do jakéhosi stavu letargie. Podobná pomalá a atmosferická hudba by měla zanechat déle trvalejší, hlubší a příjemnější pocity než částečnou lhostejnost, až skoro otupělost mysli. V jejich zastřeném, vrstveném stylu je ale pořád krása, která se nedá smýt.
Pusťte si, pokud máte rádi: Alvvways, Slowdive, Cocteau Twins, Mazzy Star, This Mortal Coil
Sevendust nepostupují s tak drtivou silou, ale o to s větší jistotou
Sevendust – All I See Is War
Vydaveteltsví: Rise Records Žánr: Alternativní Metal, Hard Rock, Heavy Metal Hodnocení: 3,5/5,0
All I See Is War je už dvanácté album metalistů/hard rockerů z Atlanty Sevendust. Je velice příznačné, že pocházejí právě z tohoto jižanského města, které se z malého městečka stalo velkoměstem díky tomu, že se v dobách americké občanské války stalo velice důležitým železničním uzlem i útočištěm uprchlíků před válkou. Stejně jako Atlanta — ať už se to jejich obyvatelům líbí nebo ne –, vzkvétala díky válce, i Sevendust by bez války nebyli nic. Stavět se proti ní, patří totiž mezí hlavní hnací motory kapely a je motivací pro to, aby dále pokračovali ve vytváření nové hudby.
Na minulém albu Kill the Flaw (2016) se Sevendust ukázali ve slušné formě a vůbec nic nenaznačovalo, že by jim skoro 20 let od debutového eponymního alba vysychala studna s nápady. Sevendust přitom ve své kariéře zažili i slabší pasáže. V době, kdy jinak stoprocentně konzistentní složení kapely, narušil mezi léty 2005 až 2008 kytarista Sonny Mayo, jenž nahradil Clinta Loweryho, který utekl k ne moc vydařenému post grungeovému projektu Dark New Day. Většina fanoušků Sevendust by vám nejspíše potvrdila, že dvojice alb Next (2005) Alpha (2007) byla obdobím tvůrčí krize kapely, ta pak pokračovala i na albu Cold Day Memory (2010), kde kapela předváděla až příliš průměrné výkony.
S dalším albem Black Out the Sun (2013) jakoby se ale vítr obrátil a Sevendust nabrali znovu ten správný směr. Black Out the Sun bylo o přitvrzení. Všechno to bylo zahráno nekompromisně a ačkoliv to nebylo daleko vzdálené od zbytku diskografie, Sevendust se snažili pochyby převálcovat silou a dařilo se jim to.
Styl na All I See Is War je více uváženější a preciznější. Není to taková brutální síla, ale Sevendust vědí, co dělají. Stejně jako starší sportovci nejsou tak rychlí, ale využívají své zkušenosti a techniky k tomu, aby vždy byli na tom správném místě a i z velké vzdálenosti trefili bránu, Sevendust využívají své chytrosti a techniky k nezanechání pochyb o tom, že jsou i po 20 letech na scéně, pořad relevantní stejně jako na konci devadesátek.
Sevendust měli vždycky dar prezentovat metal snadno přístupný a znovu se jim to daří, aniž by byli považování za laciné hlupáky. Na úvodní “Dirty” sedí přesně vše jak má. Parádní intenzivní bušení do bicích, hutné kytarové riffy, ambiciózní a na kytarové dovednosti obtížné sólo vytváří skvělé kytarové harmonie.
Sevendust se taky chytře daří měnit tempo a ani na pomalejších kouskách v závěru alba jako “Not Original”, “Descendent” a “Life Deceives You”, neprohrávají. Zvláště v těchto rozvážnějších částech se projeví výborně vyvážená moderní metalová produkce Michaela Basketteho, který na těch správných místech použije sem tam nějaký ten prvek moderní elektronické hudby a filmové hudby (velkolepá synťáková intra písní “Not Original” a “Life Decieves You”).
Písně jako tyto by se mohly zdát jako slabší body alba — a ne díky názvu toho prvního, ale kvůli zpomalení a ztrátě intenzity hraní. Sevendust se ale daří, aby bylo snížení tempa bráno jako přirozeně vyvážení rychlejší první části. Nejsilnějšími songy alba se zdají být “Medicated” a “Unforgiven”. Na té první se podaří Sevendust spojit právě výše zmiňovanou tvrdost s melodičností a chytlavostí. Přesně to, co umí Sevendust nejlépe! Kytarový riff pevně drží píseň pohromadě a v polovině přijde úchvatný breakdown, který zpomalí píseň. Ozve se piáno a jakmile se do hry znovu vrátí zpěvák Lajon Witherspoon, v jeho hlasivkách rezonují skutečné emoce.
Jeho (Witherspoonův) strhující hlasový výkon na celém All I See Is War a flexibilita se kterou dokáže zazpívat pomalejší písně, stejně jako rychlejší, je něco, co by se mělo napsat tučným a ještě zvýraznit.
Jeho robustní chraplák si pak strhne “Unforgiven” celou pro sebe a Sevendust válí jako za starých časů. Jeho strhující hlasový výkon na celém All I See Is War a flexibilita se kterou dokáže zazpívat pomalejší písně, stejně jako rychlejší, je něco, co by se mělo napsat tučným a ještě zvýraznit. “Unforgiven” patří mezi vrcholy jeho hlasového projevu, podobně dobře ale na to navazuje i v následující “Sickness” nebo “Risen”.
Škoda jen, že Sevendust myslí tak podobně jako jiné kapely. Není to myšleno tak, že by snad opisovali od ostatních a nikdo tady nepochybuje o tom, že většina písní vznikla díky něčemu skutečnému, co mělo silný emocionální nebo myšlenkový základ. Témata textů, ale vlastně i některé instrumentální nápady nejsou zrovna exemplárním případem originality. Produkce Michaela Basketteho, jenž již má v genech pevně zakódovaný zvuk příbuzných kapel jako Alter Bridge, Blessthefall nebo Chevelle, udělá pak samozřejmě také podstatný část tohoto dojmu. Stejně ale silných 3,5. Kdo má rád tvrdší hudbu, která ale zároveň umí zjemnit, má smysl pro detail a přístupné melodie, neměl by All I See Is War minout.
Pusťte si, pokud máte rádi: Black Label Society, Chevelle, Soil, Godsmack, Stone Sour
Courtney Barnett se po úspěšném debutu stala moc pohodlnou alternativní hudebnicí, pořád ale umí převést zlomené srdce na umění
Courtney Barnett – Tell Me How You Really Feel
Vydavatelství: Mom + Pop Music Žánr: Alternative/Indie Rock Hodnocení: 3,5/5,0
Australská zpěvačka, kytaristka a písničkářka Courtney Barnett má za sebou hodně povedenou spolupráci s jejím americkým duševním a kreativním dvojčetem Kurtem Vilem. Její letošní Tell Me How You Really Feel bohužel Lotta Sea Lice nepřekonává a nepřekonává ani debut plné délky Sometimes I Sit and Think, and Sometimes I Just Sit (2015).
Tell Me How You Really Feel je občas děsně netečné album a je to album, které z části vystihuje chyby dnešního rocku, kdy interpreti místo toho, aby předvedli něco odvážného, raději pronásledují duchy 90. let a schovává se za svou pohodlnou alternativně-nezávislou nálepku. Díky bohu, že Courtney Barnett naštěstí není v průběhu alba jen taková a naservíruje nám vedle těch 100% nezávadných, ale lehce zapomenutelných bio produktů pro vegany (“Walkin’ On Eggshells”, “Crippling Self Doubt And A General Lack Of Self Confidence”), i pořádné fláky masa v podobě melodické “Charity” nebo punkové “I’m Not Your Mother, I’m Not Your Bitch”. Srdcovka je ale “Need a Little Time”. “I need a little time out,” zpívá Barnett v obrazné písni, která mísí melancholii s uvolněním.
V úvodní písni “Hopefulessness“ (slovní hříčka, ne chyba) nám toho Courtney Barnett vlastně ani nezazpívá tolik, co se počtu slov týče, ale stejně nám toho sdělí více než kdykoliv jindy na albu, když nás Courtney pouští nejdříve do svého bytu: “Empty bottle blues / Sleepin’ different rooms” a pak rovnou do svého srdce:
“Take your broken heart Turn it into art”
a zároveň nám vlastně říká, co vlastně bylo inspirací pro její nové album.
Courtney Barnett se díky minulým pracím podařilo vytvořit kolem sebe určitý kult osobnosti a i proto je Tell Me How You Really Feel důležitým albem tohoto roku. Je to ale bohužel album, které perfektně spadá do kategorie nadepsané „neurazí, ale nenadchne”.
Ačkoliv obyčejně nemám problém toho o albech napsat hodně (kolikrát se musím i s délkou omezovat), musím se přiznat, že psát o tomhle album, je vážně práce odváděná za trest. A podle ohlasů nejsem v tomhle sám.
Nepředvede nic neočekávaného nebo lepšího než ostatní. Není to přesně to, co by měla nejen alternativní, ale i jakákoliv scéna požadovat?
Možná je Tell Me How You Really Feel tím typem alba, které by se ani moc rozebírat nemělo, ale mělo by se prostě poslouchat. Možná je ale taky chyba v zoufalé odevzdanosti a postrádání ambicí australské umělkyně. Ta jakoby se cítila pohodlně na svém obláčku nezávislé scény, ale nechtěla na něm udělat příliš velký humbuk s blesky. Nepředvede nic neočekávaného nebo lepšího než ostatní. Není to přesně to, co by měla nejen alternativní, ale i jakákoliv scéna požadovat? Bez bouře hudební moře nerozvíříte…
Pusťte si, pokud máte rádi: Kurt Vile, Big Thief, Angel Olsen, St. Etienne, The Checks
Dále také vyšlo:
Parquet Courts – Wide Awake!
Vydavatelství: Rough Trade Žánr: Alternative/Indie Rock Hodnocení: 4,0/5,0
Někdy v roce 2010 se z ničeho nic v Brooklynu objevila zajímavá parta hudebníků pocházejících původně z Texasu, které se svým neučesaným a hlučným garážovým stylem vzdávala hold americkému punku. O vzdávání holdu není ale jen hudba Parquet Courts, ale i například jejich úvodní píseň s nápaditým názvem “Total Football”. Parquet Courts velebí herní styl nizozemského fotbalového národního týmu, který v polovině 70. let válcoval soupeře, kdy hráči ztráceli své běžné poziční role a laicky řečeno: „všichni bránili a všichni útočili” podobně jako třeba v házené. Parquet Courts použili totální fotbal pravděpodobně jako originální, vtipnou a velice chytrou metonymii k jejich vizi ideálního světa, kde by lidé nemuseli jen otrocky vykonávat své role, ale mohli by dělat zajímavější věci.
Stejně jako je pro stopera totální fotbal dobrodružnější než běžný systém, ve kterém v případě, že jeho tým útočí, musí postávat někde na půlce, i pro miliony lidí, kteří vykonávají nudné jednotvárné práce, by bylo jistě skvělé, kdyby dostali příležitost vykonávat zajímavější lidské činnosti, seběhnout z půlky k bráně a ačkoliv by to byli lidé k tomu podle starých pořádků nepředurčení, skórovat gól.
Parquet Courts taky připomínají, že mnoho z jejich vzorů z různých oblastí lidských činností, museli hrát totální fotbal a riskovat, aby dosáhli skvělých výsledků. Parquet Courts jmenují konkrétně 8 osob (příznačné vzhledem k tomu, že album bylo vydáno 18. května 2018). Mezi výčtem je například postminimalistická umělkyně Eva Hesse, francouzský dadistický básník Tristan Tzara a taky naši staří dobří Beatles.
“Total Football” ale není jediným případem, kdy kapela (resp. frontman Andrew Savage) ukazuje obrovský přehled z témat různých oborů lidských činností. Hold se tím totálním fotbalem skutečně řídí i v životě. Na “Normalization” se — opět děsně vtipně a chytře — ptá, jestli splnil tzv. Turingův test, který má za cíl prověřit, jestli se nějaký systém umělé inteligence opravdu chová inteligentně. Méně zdatní textaři by možná prostě sdělili: „Chovám se jako idiot?” Parquet Courts to ale mají všechno v malíku a umí to sdělit více chyře.
Hudebně je Wide Awake! velice živé, energické a neposedné. Na titulní písni začnou hrát nejrůznější druhy bubnů a handpanů a málem se ocitneme někde na Brazilském karnevalu. Wide Awake! je zkrátka pořádně ujetá deska pro pravé hudební nerdy!
Stephen Malkmus & the Jicks – Sparkle Hard
Vydavatelství: Matador Žánr: Alternative/Indie Rock Hodnocení: 4,0/5,0
Sparkle Hard bývalého frontmana The Pavement Stephena Malkmuse je raritním důkazem toho, že dokonce i bez nějakých větších ambicí, se dá udělat skvělé album. Zpěvák, kytarista, skladatel a textař, který si své největší chvilky slávy užil v devadesátých letech, se nežene za větší slávou, ale chce dělat hudbu pro těch pár tisícovek oddaných fanoušků a v klidu si užít v jeho 52 letech zbývajících kousků mládí. Jde o to za ničím se příliš nehnat a jen tak se ponořit do svého tvořivého „flow” stavu bez vnímání toho, co se děje v okolí. Žádný čas neexistuje. Je tu jen on, jeho kytara a kamarádi hudebníci kolem něj. Jeho výtvory se stávají inspirací samy o sobě.
Léta zkušeností se sečtou například na “Bike Lane” s mocnou vynalézavou kytarou okolo, na “Middle America” jen tak relaxuje a v klidu přemítá s kytarou v ruce, na “Rattler” ale šokuje pulzující basa a elektronický hlas skoro jako od Daft Punk. V inspirací funkem pokračuje i na “Kite”, které bez varování přetrhne z ničeho nic tříminutové kytarové sólo. “Refute” se zase nechává inspirovat country hudbou a ač působí country v podání Stephena Malkmuse ve sloce zní skoro až jako výsměšně sarkastické vůči tomuto žánru.
Po nastoupení bývalé frontmanky kultovních Sonic Youth Kim Gordon a upřímném refrénu, Malmus přesvědčuje, že to s touhle písní myslí smrtelně vážně. Když se tomu přidá předtím výborná, chytlavá rocková pecka “Shiggy”, je z toho hodně silné album.
Five Finger Death Punch – And Justice for None
Vydavatelství: Eleven Seven Music Žánry: Metal, Rock Hodnocení: 2,0/5,0
Pustit si super párty pecky “Blue On Black”, “Sham Pain”, zajímavý cover Offspring “Gone Away” a pak rychle utéct pryč!
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
