Denní archiv:1.6.2018

Obrázek: recenze květen druhá polovina

Ani časový odstup neubral z mysterióznosti nového alba Arctic Monkeys, na kterém totálně převrátili svůj styl naruby. Beach House si naopak jedou ve svém tradičním poklidném a zasněném stylu. Alternativní metalisté Sevendust malinko ubrali na tempu a tvrdosti, ale nikoliv na intenzitě. Australská písničkářka Courtney Barnett se snaží navázat na svůj úspěšný debut a podobně úspěšnou spolupráci s Kurtem Vilem z minulého roku.

Podíváme se taky na velice živou novou desku brooklynských nezávislých rockerů Parquet Courts, kteří překvapivě vzdávají hold hernímu stylu nizozemského fotbalového týmu z poloviny 70. let, klidně tvořícího bývalého frontmana kapely Pavement Stephena Malkmuse a populární americké metalisty Five Finger Death Punch.

Z městských rebelů se stali vynálezci megalomanských nápadů

Arctic Monkeys – Tranquility Base Hotel & Casino

Vydavatelství: Domino
Žánr: Art Pop, Lounge Pop, Space Pop, Alternatie/Indie Pop, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Z městských rebelů se stávají majitelé korporace pro plnění snů, kteří chystají na Měsíční základně Tranquility Base Hotel & Casino postavit hotel s kasinem. Hudba znějící většinou jako retro pop hraný skrze reproduktory výtahů luxusních hotelů a prázdných hotelových barů před zavíračkou, je šokující změnou oproti svižným kytarovým písním o špinavých tanečních parketech. Na to, jak velkou změnu sheffieldská parta Alexe Turnera podstoupila povahově i instrumentálně, rytmicky i melodicky, je Tranquility Base Hotel & Casino i díky jeho tradičně skvělým a jedinečným textům, celistvým albem s pevně vybudovanou koncepcí retro futurismu, surrealismu a záhadnosti, díky které dostává album jedinečnou atmosféru.

Hodně to připomíná ty filmové pásky z krytu ze Ztracených, kde mluvil asijský vědec o havárii, která se na ostrově stala a kvůli tomu je nutné každé dvě hodiny zadávat číselný kód do počítače. Člověk věděl houby, co to všechno znamená, ale měl pocit, že to bude něco velkého. Jenže stejně jako jste u seriálu Lost čekali na to, kdy to konečně přijde a nastane ten moment, který udělá z tohoto kultovního seriálu ten nejlepší všech dob a namísto toho show uvadala, ani Tranquility Base Hotel & Casino nedokáže přijít s tímhle klíčovým momentem, který vše povýší až na limit maximálního potenciálu kreativního výtvoru. Jinými slovy řečeno: staří Arctic Monkeys jsou i přes odvážnost tohoto alba, kterou je třeba ocenit, pořád ti lepší Arctic Monkeys.

CELOU RECENZI ČTĚTE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ

Pusťte si, pokud máte rádi: Pulp, Pet Sounds Pet Shop Boys, Davida Bowieho, Leonarda Cohena

V pomalém, zastřeném a vrstveném stylu Beach House je i na sedmém albu krása

Beach House – 7

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Dream Pop, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Pokud si prý potřebujete pustit něco zajímavého po poslechu alba baltimorské dream popové kapely Beach House, máte si pustit zasedání městského zastupitelstva. Bude to totiž oproti albu Beach House obrovská jízda! V případe Beach House je ale být uspávačem hadů privilegium a je na tom založena celá jejich podstata. Beach House jsou hudba, která má navodit pocity uvolnění a snění, které máme zažívat právě ve spánku.

Beach House vás přikryjí pořádně nadýchanou a objemnou peřinou syntezátorů, které doplňují většinou elektronické bicí, vkládající do těchto syntezátorových duchen údery na těžké doby. Vše by samozřejmě nebylo vůbec nic bez stoicky klidného a sladkého hlasu Victorie Legrand, ani bez Alexe Scallyho, který kouzlí na svůj Stratocaster zapojen do správných kombinací efektových krabiček různých chorusů, reverbů a ech, aby vydával ten správný zvuk.

Jeho moment přijde hlavně v druhé “Pay No Mind”. Tahle odzbrojující píseň přinese obzvláště velké uklidnění a musí dostat člověka okamžitě do pohody a to snad i z nejhorší fáze panického záchvatu. Oproti tomu následující “Lemon Glow” je více znepokojující. “See this state I’m in / Is crawling in my skin / Fevers took me back,” stejně ale nakonec zvítězí uvolnění, které jakoby vycházelo z nějakých tlumivých psychotropních látek a v maximálně obrazných textech zpívá Legrand:

“You feel it coming right through you
The color of your mind.”

Z části textově francouszká “L’inconnue” je inspirována záhadnou mrtvou ženou (patrně díky sebevraždě), jenž byla nalezena v řece Seině na sklonku osmdesátých let 19. století. Patolog byl prý tak ohromen její krásou, že se z její posmrtné tváře sňal odlitek. Stejně jako mrtvé tělo nebohé dívky kdysi plulo pařížskou řekou, píseň “L’inconnue” pluje ve své vlastní melancholii. V této písní se mimochodem vyskytuje přesně 7 jmen žen. Tato číslovka je pro tohle album obzvláště důležitá a nekončí to jen v názvu, který má symbolizovat, kolikáté album kapely tohle je.

Ne tolik tragický příběh, ale pořád velice nešťastný pohled do útrap lidské duše, nabízí balada zestárlé tanečnice “Drunk in LA”. “I would climb the Eiffel Tower / Write letters on the sky,” zpívá Victorie Legrand jakoby úplně cizím hlasem, naprosto ponořená do své role plné mizérie, kdy vidí kolem sebe míhající se stíny světel aut a odrazy neonů v jejím prázdném kabaretním klubu po zavíračce.

Škoda, že Beach House se svým repetitivním pokládáním beatů, syntezátorovou mlhou a kytarovou psychedelií, uvedou člověka do jakéhosi stavu letargie. Podobná pomalá a atmosferická hudba by měla zanechat déle trvalejší, hlubší a příjemnější pocity než částečnou lhostejnost, až skoro otupělost mysli. V jejich zastřeném, vrstveném stylu je ale pořád krása, která se nedá smýt.

Pusťte si, pokud máte rádi: Alvvways, Slowdive, Cocteau Twins, Mazzy Star, This Mortal Coil

Sevendust nepostupují s tak drtivou silou, ale o to s větší jistotou

Sevendust – All I See Is War

Vydaveteltsví: Rise Records
Žánr: Alternativní Metal, Hard Rock, Heavy Metal
Hodnocení: 3,5/5,0

All I See Is War je už dvanácté album metalistů/hard rockerů z Atlanty Sevendust. Je velice příznačné, že pocházejí právě z tohoto jižanského města, které se z malého městečka stalo velkoměstem díky tomu, že se v dobách americké občanské války stalo velice důležitým železničním uzlem i útočištěm uprchlíků před válkou. Stejně jako Atlanta — ať už se to jejich obyvatelům líbí nebo ne –, vzkvétala díky válce, i Sevendust by bez války nebyli nic. Stavět se proti ní, patří totiž mezí hlavní hnací motory kapely a je motivací pro to, aby dále pokračovali ve vytváření nové hudby.

Na minulém albu Kill the Flaw (2016) se Sevendust ukázali ve slušné formě a vůbec nic nenaznačovalo, že by jim skoro 20 let od debutového eponymního alba vysychala studna s nápady. Sevendust přitom ve své kariéře zažili i slabší pasáže. V době, kdy jinak stoprocentně konzistentní složení kapely, narušil mezi léty 2005 až 2008 kytarista Sonny Mayo, jenž nahradil Clinta Loweryho, který utekl k ne moc vydařenému post grungeovému projektu Dark New Day. Většina fanoušků Sevendust by vám nejspíše potvrdila, že dvojice alb Next (2005) Alpha (2007) byla obdobím tvůrčí krize kapely, ta pak pokračovala i na albu Cold Day Memory (2010), kde kapela předváděla až příliš průměrné výkony.

S dalším albem Black Out the Sun (2013) jakoby se ale vítr obrátil a Sevendust nabrali znovu ten správný směr. Black Out the Sun bylo o přitvrzení. Všechno to bylo zahráno nekompromisně a ačkoliv to nebylo daleko vzdálené od zbytku diskografie, Sevendust se snažili pochyby převálcovat silou a dařilo se jim to.

Styl na All I See Is War je více uváženější a preciznější. Není to taková brutální síla, ale Sevendust vědí, co dělají. Stejně jako starší sportovci nejsou tak rychlí, ale využívají své zkušenosti a techniky k tomu, aby vždy byli na tom správném místě a i z velké vzdálenosti trefili bránu, Sevendust využívají své chytrosti a techniky k nezanechání pochyb o tom, že jsou i po 20 letech na scéně, pořad relevantní stejně jako na konci devadesátek.

Sevendust měli vždycky dar prezentovat metal snadno přístupný a znovu se jim to daří, aniž by byli považování za laciné hlupáky. Na úvodní “Dirty” sedí přesně vše jak má. Parádní intenzivní bušení do bicích, hutné kytarové riffy, ambiciózní a na kytarové dovednosti obtížné sólo vytváří skvělé kytarové harmonie.

Sevendust se taky chytře daří měnit tempo a ani na pomalejších kouskách v závěru alba jako “Not Original”, “Descendent” a “Life Deceives You”, neprohrávají. Zvláště v těchto rozvážnějších částech se projeví výborně vyvážená moderní metalová produkce Michaela Basketteho, který na těch správných místech použije sem tam nějaký ten prvek moderní elektronické hudby a filmové hudby (velkolepá synťáková intra písní “Not Original” a “Life Decieves You”).

Písně jako tyto by se mohly zdát jako slabší body alba — a ne díky názvu toho prvního, ale kvůli zpomalení a ztrátě intenzity hraní. Sevendust se ale daří, aby bylo snížení tempa bráno jako přirozeně vyvážení rychlejší první části. Nejsilnějšími songy alba se zdají být “Medicated” a “Unforgiven”. Na té první se podaří Sevendust spojit právě výše zmiňovanou tvrdost s melodičností a chytlavostí. Přesně to, co umí Sevendust nejlépe! Kytarový riff pevně drží píseň pohromadě a v polovině přijde úchvatný breakdown, který zpomalí píseň. Ozve se piáno a jakmile se do hry znovu vrátí zpěvák Lajon Witherspoon, v jeho hlasivkách rezonují skutečné emoce.

Jeho (Witherspoonův) strhující hlasový výkon na celém All I See Is War a flexibilita se kterou dokáže zazpívat pomalejší písně, stejně jako rychlejší, je něco, co by se mělo napsat tučným a ještě zvýraznit.

Jeho robustní chraplák si pak strhne “Unforgiven” celou pro sebe a Sevendust válí jako za starých časů. Jeho strhující hlasový výkon na celém All I See Is War a flexibilita se kterou dokáže zazpívat pomalejší písně, stejně jako rychlejší, je něco, co by se mělo napsat tučným a ještě zvýraznit. “Unforgiven” patří mezi vrcholy jeho hlasového projevu, podobně dobře ale na to navazuje i v následující “Sickness” nebo “Risen”.

Škoda jen, že Sevendust myslí tak podobně jako jiné kapely. Není to myšleno tak, že by snad opisovali od ostatních a nikdo tady nepochybuje o tom, že většina písní vznikla díky něčemu skutečnému, co mělo silný emocionální nebo myšlenkový základ. Témata textů, ale vlastně i některé instrumentální nápady nejsou zrovna exemplárním případem originality. Produkce Michaela Basketteho, jenž již má v genech pevně zakódovaný zvuk příbuzných kapel jako Alter Bridge, Blessthefall nebo Chevelle, udělá pak samozřejmě také podstatný část tohoto dojmu. Stejně ale silných 3,5. Kdo má rád tvrdší hudbu, která ale zároveň umí zjemnit, má smysl pro detail a přístupné melodie, neměl by All I See Is War minout.

Pusťte si, pokud máte rádi: Black Label Society, Chevelle, Soil, Godsmack, Stone Sour

Courtney Barnett se po úspěšném debutu stala moc pohodlnou alternativní hudebnicí, pořád ale umí převést zlomené srdce na umění

Courtney Barnett – Tell Me How You Really Feel

Vydavatelství: Mom + Pop Music
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Australská zpěvačka, kytaristka a písničkářka Courtney Barnett má za sebou hodně povedenou spolupráci s jejím americkým duševním a kreativním dvojčetem Kurtem Vilem.  Její letošní Tell Me How You Really Feel bohužel Lotta Sea Lice nepřekonává a nepřekonává ani debut plné délky Sometimes I Sit and Think, and Sometimes I Just Sit (2015).

Tell Me How You Really Feel je občas děsně netečné album a je to album, které z části vystihuje chyby dnešního rocku, kdy interpreti místo toho, aby předvedli něco odvážného, raději pronásledují duchy 90. let a schovává se za svou pohodlnou alternativně-nezávislou nálepku. Díky bohu, že Courtney Barnett naštěstí není v průběhu alba jen taková a naservíruje nám vedle těch 100% nezávadných, ale lehce zapomenutelných bio produktů pro vegany (“Walkin’ On Eggshells”, “Crippling Self Doubt And A General Lack Of Self Confidence”), i pořádné fláky masa v podobě melodické “Charity” nebo punkové “I’m Not Your Mother, I’m Not Your Bitch”. Srdcovka je ale “Need a Little Time”. “I need a little time out,” zpívá Barnett v obrazné písni, která mísí melancholii s uvolněním.

V úvodní písni “Hopefulessness“ (slovní hříčka, ne chyba) nám toho Courtney Barnett vlastně ani nezazpívá tolik, co se počtu slov týče, ale stejně nám toho sdělí více než kdykoliv jindy na albu, když nás Courtney pouští nejdříve do svého bytu: “Empty bottle blues / Sleepin’ different rooms” a pak rovnou do svého srdce:

“Take your broken heart
Turn it into art”

a zároveň nám vlastně říká, co vlastně bylo inspirací pro její nové album.

Courtney Barnett se díky minulým pracím podařilo vytvořit kolem sebe určitý kult osobnosti a i proto je Tell Me How You Really Feel důležitým albem tohoto roku. Je to ale bohužel album, které perfektně spadá do kategorie nadepsané „neurazí, ale nenadchne”.

Ačkoliv obyčejně nemám problém toho o albech napsat hodně (kolikrát se musím i s délkou omezovat), musím se přiznat, že psát o tomhle album, je vážně práce odváděná za trest. A podle ohlasů nejsem v tomhle sám.

Nepředvede nic neočekávaného nebo lepšího než ostatní. Není to přesně to, co by měla nejen alternativní, ale i jakákoliv scéna požadovat?

Možná je Tell Me How You Really Feel tím typem alba, které by se ani moc rozebírat nemělo, ale mělo by se prostě poslouchat. Možná je ale taky chyba v zoufalé odevzdanosti a postrádání ambicí australské umělkyně. Ta jakoby se cítila pohodlně na svém obláčku nezávislé scény, ale nechtěla na něm udělat příliš velký humbuk s blesky. Nepředvede nic neočekávaného nebo lepšího než ostatní. Není to přesně to, co by měla nejen alternativní, ale i jakákoliv scéna požadovat? Bez bouře hudební moře nerozvíříte…

Pusťte si, pokud máte rádi: Kurt Vile, Big Thief, Angel Olsen, St. Etienne, The Checks

Dále také vyšlo:

Parquet Courts – Wide Awake!

Vydavatelství: Rough Trade
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Někdy v roce 2010 se z ničeho nic v Brooklynu objevila zajímavá parta hudebníků pocházejících původně z Texasu, které se svým neučesaným a hlučným garážovým stylem vzdávala hold americkému punku. O vzdávání holdu není ale jen hudba Parquet Courts, ale i například jejich úvodní píseň s nápaditým názvem “Total Football”. Parquet Courts velebí herní styl nizozemského fotbalového národního týmu, který v polovině 70. let válcoval soupeře, kdy hráči ztráceli své běžné poziční role a laicky řečeno: „všichni bránili a všichni útočili” podobně jako třeba v házené. Parquet Courts použili totální fotbal pravděpodobně jako originální, vtipnou a velice chytrou metonymii k jejich vizi ideálního světa, kde by lidé nemuseli jen otrocky vykonávat své role, ale mohli by dělat zajímavější věci.

Stejně jako je pro stopera totální fotbal dobrodružnější než běžný systém, ve kterém v případě, že jeho tým útočí, musí postávat někde na půlce, i pro miliony lidí, kteří vykonávají nudné jednotvárné práce, by bylo jistě skvělé, kdyby dostali příležitost vykonávat zajímavější lidské činnosti, seběhnout z půlky k bráně a ačkoliv by to byli lidé k tomu podle starých pořádků nepředurčení, skórovat gól.

Parquet Courts taky připomínají, že mnoho z jejich vzorů z různých oblastí lidských činností, museli hrát totální fotbal a riskovat, aby dosáhli skvělých výsledků. Parquet Courts jmenují konkrétně 8 osob (příznačné vzhledem k tomu, že album bylo vydáno 18. května 2018). Mezi výčtem je například postminimalistická umělkyně Eva Hesse, francouzský dadistický básník Tristan Tzara a taky naši staří dobří Beatles.

“Total Football” ale není jediným případem, kdy kapela (resp. frontman Andrew Savage) ukazuje obrovský přehled z témat různých oborů lidských činností. Hold se tím totálním fotbalem skutečně řídí i v životě. Na “Normalization” se — opět děsně vtipně a chytře — ptá, jestli splnil tzv. Turingův test, který má za cíl prověřit, jestli se nějaký systém umělé inteligence opravdu chová inteligentně. Méně zdatní textaři by možná prostě sdělili: „Chovám se jako idiot?” Parquet Courts to ale mají všechno v malíku a umí to sdělit více chyře.

Hudebně je Wide Awake! velice živé, energické a neposedné. Na titulní písni začnou hrát nejrůznější druhy bubnů a handpanů a málem se ocitneme někde na Brazilském karnevalu. Wide Awake! je zkrátka pořádně ujetá deska pro pravé hudební nerdy!

Stephen Malkmus & the Jicks – Sparkle Hard

Vydavatelství: Matador
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Sparkle Hard bývalého frontmana The Pavement Stephena Malkmuse je raritním důkazem toho, že dokonce i bez nějakých větších ambicí, se dá udělat skvělé album. Zpěvák, kytarista, skladatel a textař, který si své největší chvilky slávy užil v devadesátých letech, se nežene za větší slávou, ale chce dělat hudbu pro těch pár tisícovek oddaných fanoušků a v klidu si užít v jeho 52 letech zbývajících kousků mládí. Jde o to za ničím se příliš nehnat a jen tak se ponořit do svého tvořivého „flow” stavu bez vnímání toho, co se děje v okolí. Žádný čas neexistuje. Je tu jen on,  jeho kytara a kamarádi hudebníci kolem něj. Jeho výtvory se stávají inspirací samy o sobě.

Léta zkušeností se sečtou například na “Bike Lane” s mocnou vynalézavou kytarou okolo, na “Middle America” jen tak relaxuje a v klidu přemítá s kytarou v ruce, na “Rattler” ale šokuje pulzující basa a elektronický hlas skoro jako od Daft Punk. V inspirací funkem pokračuje i na “Kite”, které bez varování přetrhne z ničeho nic tříminutové kytarové sólo. “Refute” se zase nechává inspirovat country hudbou a ač působí country v podání Stephena Malkmuse ve sloce zní skoro až jako výsměšně sarkastické vůči tomuto žánru.

Po nastoupení bývalé frontmanky kultovních Sonic Youth Kim Gordon a upřímném refrénu, Malmus přesvědčuje, že to s touhle písní myslí smrtelně vážně. Když se tomu přidá předtím výborná, chytlavá rocková pecka “Shiggy”, je z toho hodně silné album.

Five Finger Death Punch – And Justice for None

Vydavatelství: Eleven Seven Music
Žánry: Metal, Rock
Hodnocení: 2,0/5,0

Pustit si super párty pecky “Blue On Black”, “Sham Pain”, zajímavý cover Offspring “Gone Away” a pak rychle utéct pryč!

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

Recenze | Novinky: Metric si na Art of Doubt vpravili do žil novou vlnu energie a vydali jedno z jejich nejlepších alb Kanadská rocková čtveřice...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Zara Larsson a So Good - Švédové ukázali, jak se dělá pop v roce 2017 Zara Larsson už v průběhu minulých 2...