Měsíční archiv:Červenec 2018

Recenze | Novinky: Florence Welch a The Machine s High as Hope tentokrát hlad úplně nenasytili

Tři ze čtyř alb londýnské rodačky Florence Welch a její kapely The Machine přišly na začátku léta a nebo hlásily jeho příchod. Hudba Florence Welch se k tomuto období nějakým způsobem náramně hodí. Hořko sladké nálady, které vyvolává, jakoby vystihovaly aktuální období, které uklidňuje, zároveň je ale člověku z něho malinko smutno, protože se celé město pomalu stěhuje do různých oblíbených destinací dovolených a dokud někam nevyrazíte vy, zůstáváte v poloprázdném městě sami.

Otázkou tedy mimo jiné je, že jestli je High as Hope dobrou záplatou a povzbuzením pro toto trochu zvláštní roční období jako minulé How Big, How Blue, How Beautiful (2015). Na minulém albu bylo slyšet odhodlání a parádními písněmi se to jen hemžilo. Hned úvodní “Ship to Wreck” patřilo vůbec k nejlepším popovým písním, které se dostaly i do našeho mainstreamu za dlouhou dobu. “What Kind of Man” zase hlásilo: » Jsme jen obyčejná parta hudebníků, ale s takovým leaderem jako Florence Welch, můžeme být největší kapelou na světě! « Tehdy se z rádií ozývaly se fanfáry a elektrická kytara hnala Florence a její muzikanty na největší pódia celého světa.

Titulní píseň, i písně jako “Delliah”, “Queen of Peace” nebo “Long & Lust”, jakoby navrácely zpět ducha nespoutaných 60. a 70. let, zároveň ale zněly soudobě.

Foto Florence Welch k albu High as Hope
Florence Welch (foto: Sacks and So)

Na hudbě Florence Welch a vlastně asi i na ní samotné jako osově, je vždy něco velice záhadného, co přitahuje zájem jako magnet. Dokáže perfektně střídat tempo a s přehledem zvládá jak komorní balady, tak obrovské festivalové melodie s živelným tempem, které měly ambice dobývat ulice New Yorku i Bangladéše.

Přirozenost ano, ambice tentokrát schází

Když měla Florence + The Machine nahradit hlavní hvězdy pátečního večera Glastonbury Foo Fighters, nikdo po tehdejším albu nepochyboval, že by to nezvládla.

Nové album High as Hope tempo ani náladu zase tak rychle nemění, dá se říct, že si drží více méně konzistentní styl, bohužel se s jistotou nedá říct, že by to bylo nějak výrazně ku prospěchu věci. Jakoby si v roce, kdy se mimořádně nekoná festival Glastonbury, Florence řekla, že nemusí dobývat tamní hlavní pyramidovou stage a tudíž nahrála tišší album, kterým si léčí nervy po rozchodu.

Jedinou písní, která dosahuje úrovně ambicioznosti minulého alba, je druhá píseň a druhý singl z alba, “Hunger”. Florence + The Machine na téhle písní paradoxně onen hlad nasytili naprosto bez pochyb. S ostatními písněmi je to tak, že se sice všechny hezky poslouchají, schází jím ale strašně moc něco navíc.

Třeba otevírací “June” je tak typická Florence Welch, jak jen to jde. Album s touto písní začíná velice rozvážně. Nejprve se jen ozve navlhlé piáno s jejím hlasem a přidají se velice citlivé a tiché smyčce. Píseň je velice přírodní, přirozená a otevřená. Nějakou nastrojenost byste očekávali od Florence až jako poslední, a tak to naštěstí platí pro celé album. Florence totiž není v textech vždycky nějaká geniální básnířka, ale vše nahrazuje její bezprostředností a tím, že se nikdy nebojí toho být sama sebou. “Woke up in Chicago and the sky turned black,” zpívá například v první sloce a tímhle obrazným přirovnáním řekne vše, co je potřeba.

Ale ačkoliv “June” není sama o sobě silná píseň, v albu plní důležitou funkci jako domestik pro hlavní píseň alba “Hunger”. (domestik je v cyklistice označení pro závodníky, kteří mají za úkol obětovat se pro hlavního závodníka týmu; ono je zrovna Tour de France, tak pardon za cyklistický žargon; pozn.) K té ještě snad dodat, že udělá obrovskou radost všem fanouškům Stevie Nicks a Fleetwood Mac a tenhle pianový rock by se dle našeho názoru s klidem mohl vlézt do prozatím nejlepší padesátky letošních písní v kategorii pop/rock.

Typicky anglické album

Bohužel hned další “South London Fever” je vyloženě píseň, která se hodí tak pro vyplnění času na albu. Je pomalá a nejsou v ní žádné emoce, ačkoliv by s typickou dramatičností Florence + The Machine rozhodně nějaké předat měla. Tahle píseň by se dala skousnout možná v jiné části alba, ale takhle se situace dá připodobnit asi nejlépe k tomu, jako když po předehře přijde povídání si o tom, co se dělo na poradě v práci.

“Big God” tempo ještě rozmělní, na druhou stranu je daleko zajímavější ať už produkcí nebo náboženskou tématikou. Florence v emočně nabité písni zpívá o tom, jak potřebovala po rozchodu něčím zaplnit díru v jejím srdci a vybrala si proto Boha.

„You need a big god
Big enough to hold your love,”

(„Potřebuješ velkého Boha / Velkého dostatečně, aby pojal tvou lásku“)

jak zpívá v refrénu této písně.

Na některých písních se opatrnost a větší decentnost oproti minulému, skoro až bombastickému albu, vyplatí. Například obdivný dopis Patti Smith “Patricia”, má hezkou a sladkou melodii hlasu, který podporuje piáno, nenápadně, ale věrně podporující bicí a tleskání. která se střídá s jakousi tajemností. Nejlepší je ale na téhle písni outro, kdy najednou přestanou znít hrozivě znějící hluboké klapky kláves a je to jakoby začalo po dlouhém propršeném dni prosvítat sluneční paprsky skrze mraky.

Je to jedna z těch písní Florence + The Machine, na které je něco spirituálního a co převyšuje obyčejné písně. Podobný pocit má člověk i na “100 years”. Člověk si vybaví ty nádherné anglické louky, které v sobě kombinují určitou drsnost a temnotu počasí spolu s roztomile vypadajícími zídkami a perfektně zeleným trávníkem. Pokud píseň evokuje takové představy, většinou to není jen tak a je to známka toho, že obsahuje zajímavou a bohatou instrumentaci a vše do sebe skvěle zapadá.

V některých dalších pomalých písních jako “The End of Love” ale nic nefunguje ani zdaleka tak dobře, protože nemáme ani pořádné texty a píseň obsahuje některé kýčovité textové pasáže jako: „We were reaching in the dark / That summer in New York.”

Naopak na závěrečné “No Choir” zní některé pasáže velice poeticky.

„And there will be no grand choirs to sing
No chorus will come in
No ballad will be written
This will be entirely forgotten,”

zní například vlastně v úplně závěrečné sloce alba a lze si jen těžko představit lepší textové zakončení pro tohle album.

Florence + the Machine  High as Hope

Vydáno: 29. 6. 2018
Délka: 39:57
Žánry: Alternativní Pop/Rock, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. June, 2. Hunger, 7. Patricia, 8. Years

Recenze | Novinky: The Now Now od Gorillaz je jako pohlednice z dovolené u moře, která vás moc nebaví

Na nové album Gorillaz jsme čekali tentokrát pouze rok a zhruba tři měsíce. The Now Now přichází po tom, co z Gorillaz odešel basák Murdoc a jestliže minulé Humanz mělo být diskotékou odehrávající se vteřiny před apokalypsou, nyní je The Now Now jako diskotéka na vesmírné lodi, která letí hodně rychle a hodně daleko, až do neprobádaných vesmírných prostorů, kde se dějí věci pro náš pozemský život velice nezvyklé.

The Now Now se až překvapivě hodně točí okolo stvořitele Gorillaz Damona Albarna a jeho modrovlasém alter-egu 2-D. Minulé album Humanz mělo mnoho hostů a na podobné megalomanské vlně se vezlo i Plastic Beach (2010) . Asi by to nemohlo být album Gorillaz, kdyby se nějací hosté neobjevili tady, je to ale nezvykle osobní a vlastně i hudbou více ploché album.

http://press.wbr.com/wp-content/uploads/2018/02/GORILLAZ-Press-Photo-Credit-J.C.-Hewlett.jpg
Gorillaz opustil basák Murcdoc (na obrázku úplně vpravo) a nahradil ho Ace. Zleva na obr, Russel Hobbs, Noodle a 2-D.

Zatímco se kreslíř Jamie Hewlett zavřel na měsíc do své pracovny a tvořil nové vizuály, Damon se společně s producentem Jamesem Fordem (Arctic Monkeys, Florence & The Machine…) a již tradičním partnerem pro Gorillaz Remim Kabakem, zavřel do londýnského Studia 13. Když ze studia vylezli, vyšlo z toho album silně syntezátorové a „osmdesátkové“.

Zoufalá snaha o navázání kontaktu s lidmi

Není asi překvapivé, že ani Damon se nevyhnul politickým komentářům a ačkoliv pochází jeho kapela z jiné reality, je docela zábavné poslouchat, jak virtuální postavičky 2-Dho, Noodla, Russela Hobbse a Boogiemana řeší problémy vycházející z Damonovy mysli, která stvořila většinu hudebních nápadů při turné po USA a tudíž jí rezonovalo přemítání nad současným stavem Bílého domu. Jak 2D zpívá v první písni alba a zároveň jeho prvním singlu:

„Calling the world from isolation
‚Cause right now, that’s the ball where we be chained.”

(„Volám po dostání světa z izolace / Protože nyní je to koule, na které budem přivázáni.”)

Damon Albarn používá metonymii izolace, aby vyjádřil nejen své pocity a názory na dění dnešního světa, ale zároveň je píseň také o jeho virtuálních postavách, kdy se frontman 2-D chce cítit osvobozen od druhého tvůrčího mozku kapely — basáka Murdoca. Celé album je také protkáno humanismem a vírou v lidskou soudržnost.

2D/Damon často zpívají z pohledu někoho, kdo se cítí být izolován od světa, někoho trochu žijícího si ve vlastním světě, zároveň ale chtějícího se z této bubliny dostat a propojit se s lidmi. Jakoby se Damon Albarn a 2-D vznášeli v průhledné létající kouli a pozorovali ho z dálky.

„Do you look like me?
Do you burn like me?
Do you dance?”

ptá se například na skvělé taneční pecce “Tranz”.

„Build a tunnel from Zurich to New York / I find it hard to share this with anyone,” zpívá dále na “Lake Curich”, kde lze vedle elektronických beatů slyšet výrazně zvonivé činely a je to jinak světlý moment zlepšení v jinak příliš syntetické produkci, která jakoby albu ubírala velikost a album díky tomu vůbec nepůsobí dostatečně živě. Jakoby The Now Now nebylo tak zvukově barevně rozmanité z důvodu toho, že tentokrát chtěl Albarn vytvořit jednotné album, jenž bude tvořit opak toho minulého, které znělo spíše jako seskupení písní, které Albarn napsal pro jiné interprety.

To by samozřejmě nebyla chyba, problém je, že zasněný a přesně vyměřený a propočítaný, vyleštěný elektronický zvuk s Albarnovým, i na něj mimořádně znuděným stylem zpívání, které stejně jako poslední sólový materiál Albarna a nebo polední album Blur, zní jako když jste na krásné pláží, ale jste strašně znudění tím přelidněním a neustálým horkem.

Lepší poslouchat záznamy písní z koncertů, než je poslouchat na albu

Damon tak vytvořil album, na kterém je velice těžké najít něco, co by člověka vyloženě nadchlo. Album se přitom hezky poslouchá a občas i příjemně překvapí nějakým nečekaným zvukem, který do písně perfektně zapadne a doslova převálcuje posluchače jistotou, bohužel momenty překvapení nepřijdou zdaleka tak často, jak by si asi většina z nás přála a melodicky zase není album zvládnuto natolik, aby z toho něco vzešlo.

Například první píseň “Humility” je velice detailně propracovaná, když na sobě v refrénu leží multivrstvy syntezátorů. Jakmile si ale poslechnete živé verze písní “Tranz”, “Hollywood”, “Magic City”, “Sorcererz”, “Lake Zurich” nebo “Souk Eye” (doporučuji si pustit povedený koncert Gorillaz na letošním na Rock am Ring), nemůžete se zbavit dojmu, že tyto písně mají v sobě ve skutečnosti tak třikrát více, než když je porovnáme s tím, co se podařilo zachytit do trochu moc sterilně znějící nahrávky.

Je to velká škoda. Rozdíl je krásně slyšet při porovnání živé a studiové verze písní “Sorcererz”. Ve studiové verzi jsou ruční bubny zaplácány hlasitými vrstvami syntezátorů a elektronických bicích. V daleko více prostornější verzi, kterou hrají Gorillaz na koncertech naopak tvoří kostru písně a když tenhle song takto přirozeně dýchá a zní více naturálně, je to daleko větší zážitek.

“Hollywood” je pak také naživo obrovská a rozlehlá pecka, ale na albu je přiškrcená a plochá, a to přitom má “Hollywood” typicky Albarnovský, chytlavý refrén a Snoop Dogg zde předvede, že může být pořád označován za mistra svého rapového řemesla. Druhý “Clint Eastwood” z toho ale nevznikl. Zajímavě zní též tajemná “Fire Flies”, kterou vede výrazná elektro basa a mihotající dodatečné syntezátory.

Dvojice písní pojmenovaných po severoamerických státech “Idaho” a “Kansas” pak trpí na pomalé tempo a tentokrát na mimořádně utahaný dojem, který píseň vyvolává.

Gorillaz – The Now Now

Vydáno: 29. 6. 2018
Délka40:49
Žánry: New Wave, Synth-Pop, Elektronická hudba, Alternativní Rap, Alternative pop/rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Humility, 2. Tranz, 3. Hollywood, 11. Souk Eye

od -

Rolling Stones již pomalu balí kufry a chystají se odválet z Prahy, není důvod ale nepokračovat v párty i po jejich fenomenálním koncertu v Letňanech. Tohle je 18 písní, které patří k naprostým základům hudební popkulturní gramotnosti. Připomeňte si nebo objevte alespoň nejzásadnější písně z různých etap historie kapely.

Let It Bleed

Tohle je pravý blues rock! Dvojité sóla, kdy Keith Richards vyhrává bluesové pentatoniky a Ronnie Wood sjíždí po strunách jsou neodolatelné.

You Can’t Always Get What You Want

Prosté, ale každému velice dobře srozumitelné sdělení je jedna z věcí, která dělá Rolling Stones jednou z nejpopulárnějších kapel všech dob. Občas se v životě nepovede to, co bychom chtěli, naše sny a vize se nenaplní, v tomto případě ale není třeba smutnit a raději je lepší se obrátit na to, co již máme kolem sebe.

Pokud se ale podíváme na píseň v širším kontextu, je to rovněž píseň, která symbolicky uzavírá 60. léta a s optimismem se dívá do budoucnosti. Aby také ne, když je přežít nebylo vůbec snadné…

Dead Flowers

„Take me down little Susie, take me down
I know you think you’re the queen of the underground.“

Let’s Spend The Night Together

Díky písním jako je tato můžete zažít šedesátá léta, i pokud jste se narodili daleko později.

Street Fighting Man

Údajně nejvíce politický song od Rolling Stones. „Jo, ale co má dělat chudej kluk než zpívat v rokenrolovej kapele / Páč v ochrápaným Londýně není zrovna flek pro pouliční bojovníky.“

Honky Tonk Women

Micka Jaggera a Keitha Richardse inspirovala k písni jejich cesta do Brazílie v roce 1968. O 38 let později se sem vrátili a zahráli ji na jednom z největších koncertů všech dob, kdy na pláž Copacabana dorazilo 1,5 milionu lidí. Kdyby se koncert konal v Estonsku, doma by nezůstal vůbec nikdo a ještě by museli přijet na pomoc všichni obyvatelé ostrovu Svaté Lucie.

Miss You

Funky chytlavý song, který je zvukem stále 100% aktuální. Pak vstoupí saxofonové sólo, kytarová sóla a píseň pokračuje dokonce ještě lépe, než začala.

Tato píseň je důkazem toho, že Mick Jagger a Keith Richards mohou psát pro jakékoliv publikum. Tato skladba ztělesňovala populární disko z konce 70. let a v kombinaci s klasickým rockem se stala jednou z jejich nejoblíbenějších, nejdivočejších, bluesových a nejkreativnějších písní. Pokud by „Miss You“ ale vydala nějaká současná rocková kapela, bylo by to bráno stále jako hudební vizionářství.

Ruby Tuesday

Přímá odpověď od Rolling Stones k Beatles. „My umíme také barokní pop a stejně dobře jako vy!“

Ta kytara je tak špinavá. Ta kytara byla po celou pryč a nasávala whisky, kouřila Marlborose a dvě mladé deprimované dámy leží na posteli; a tato kytara se chystá do práce. je potřeba nahradit převod na 59 Chevy Impala. Tak je špinavá ta kytara.“

– uživatel YouTube se jménem Munch Da Cat

Beast Of Burden

Přestávám hrát hry, tancovat kolem pravdy. Miluji tě, jestli to tak cítíš taky, pak je to skvělé, ale jestli ne, odejdu z těchhle dveří. Komplexní koncept v nejjednodušších slovech.

Wild Horses

Pomalé písně nejsou u Rolling Stones moc časté, ale uklidňující a upřímná „Wild Horses“, na které odhazují Jagger, Richards, Wood a Watts svou rockerskou pózu drsných hochů, je prostě klenot.

Angie

A hned je tu další pomalý, ale skvostný moment Rolling Stones.

Start Me Up

Není už moc více rock’n’rollových věcí než tahle píseň. Paradoxně jí Rolling Stones už složili v roce 1978, ale tehdy ještě v reggae podobě s názvem „Never Stop“. Poté ale byla přepracována a tento song nakone umístěn na albu Tatoo You patří mezi nejvíce ikonické momenty Rolling Stones 80. let.

Brown Sugar

Energie, která vyzařuje z téhle písně je mimořádná!

Jumpin‘ Jack Flash

Píseň z roku 1969 možná nemá úplně vyleštěné zvuk vysoké kvality, ale nápad je milionový. Tahle píseň přispěla hodně k tomu, že se rock’n’roll přesunul na stadiony, kde se drží dodnes.

(I Can’t Get No) Satisfaction

Tak tady snad ani není třeba něco dodávat. Každý pozná tuhle píseň už podle prvních tónů. Mladý Jagger hledá uspokojení. Může to být myšleno jakkoliv, v každém případě se v našich životech někdy všichni cítíme jako mladý Jagger.

Sympathy for the Devil

Text inspirován knihou Mistr a Markétka Mikhaila Bulgakova a Mick Jagger zpívající z perspektivy ďábla. „Sympathy for the Devil“ je zároveň asi jeden z nejlépe zvolených názvů všech dob.

„Pleased to meet you, hope you guess my name
But what’s puzzling you is the nature of my game.“

Gimme Shelter

Pokud by někdo pochyboval, že lze považovat Rollng Stones za umění podobné třeba malířství, „Gimme Shelter“ je dostatečně silným proti argumentem, protože „Gimme Shelter“ je píseň tak barvitá a i přes svou relativní kompoziční jednoduchost tak komplexní celkovým dojmem, že dokáže konkurovat i více honosnějším a důstojnějším formám umění.

Tato píseň má na jednu stranu neuvěřitelně odhodlaný, sebevědomý zvuk, zní ale také temně, atmosféricky a téměř hypnoticky. Mix Mickových hlasů se sborovými vokalistky mísí zoufalství s naději.

Paint it, Black

Východní hudba a s ní spojené sitáry, vytvořily společně s Jaggerovým textem na dobu vzniku (1966) netradičně temnou píseň vyjadřující pocity zoufalosti a osobního zpustošení duše.

Recenze | Novinky: Nine Inch Nails se na Bad Witch opět snaží posouvat intenzitu zachycení temných zákoutí lidské psychiky

Pánové hudební temnoty Nine Inch Nails jsou zpět s devátým studiovým albem plné délky nazvaným hezky po salemsku Bad Witch. Kapela z Clevelandu už prvním singlem “God Break Down the Door” dala vědět, že se tentokrát pomocí jazzových vlivů vydá hledat Davida Bowieho až na jeho záhadné černé slunce Blackstar, kam podle mezoamerické i okultní mytologie míří mrtví. Bad Witch je ale především o hledání vlastních limitů a naprosto nových, zatím neprobádaných hudebních prostorů.

“God Break Down the Door” je jako zhudebněná noční můra, kdy vás honí po lese sériový vrah. Agresivní bicí a znepokojující saxofon navozují pocit neklidu a blížícího se nebezpečí. Po asi minutě a půl se píseň zastaví a nechá znít pouze saxofon, aby poté nabrala ještě více síly a udeřila svou temnotou posluchače přímo do obličeje.

Nine Inch Nails foto k albu Bad Witch
Tvůrčí a studiová dvojice Nine Inch Nails: Atticus Ross a Trent Reznor

Kdo tedy slyšel první singl, nebude překvapený z toho, jak zní zbytek alba, jehož největší inspirací byly deprese, frustrace a raná alba britské post-punkové kapely Psychedelic Furs. Jestliže “God Break Down the Door” znělo netradičně, úvodní “Shit Mirror” má zvuk, který zní i přes svou tvůrčí svěžest přece jen jako něco, co je více asociováno s Nine Inch Nails, když jsou slyšet kromě změti industriálních zvuků hlavně hodně špinavé elektrické kytary. Zároveň jde ale slyšet v refrénu i počítačové smyčce. V takhle agresivním a podrážděném znění smyčcové zvuky nejde slyšet často a je to doopravdy něco, co vyčnívá z alba na první poslech.

Trent Reznor opět jako prorok špatné budoucnosti

Prakticky plynule se pak přejde k “Ahead Ourselves” s mrazivě odevzdanou větou:

“Why try change when you know you can’t?”

Písně na albu jsou celkově bezvýchodné a silně nihilistické, to už jsme si u Nine Inch Nails zvykli. Na “God Break Down the Door” se zpívá: „You won’t find the answers here / Not the ones you came looking for” a pak Reznor dodává: „There aren’t any answers here.” Jakoby rezignoval na předávání nějakého poselství posluchači a naprosto odmítá, že něco podobného má smysl, proto rovnou vzkazuje fanouškům, že žádné odpovědi na otázky zde nenajdou a de facto se vysmívá snaze některých textařů, kteří chtějí dávat pomocí textů rady do života.

Je to svým způsobem pohodlná cesta, kterou si Trent Reznor vybral, ale k NIN se vzhledem k historii jejich tvorby, která byly vždy velice temná, skvěle hodí.

Je to jakýsi bod v budoucnosti, kdy si lidé uvědomují, že jsou ve skutečnosti pořád jen zvířata a začnou se podle toho chovat.

Tentokrát navíc Trent Reznor přišel i s velice zajímavým konceptem, když podle svých slov psal písně z jakéhosi temného bodu budoucnosti, kdy si lidé uvědomují, že je ani moderní technologie neudělají lepšími a nejsme těmi osvícenými tvory, kterými jsme si mysleli, že jsme. Je to jakýsi bod v budoucnosti, kdy si lidé uvědomují, že jsou ve skutečnosti pořád jen zvířata a začnou se podle toho chovat.

Frustraci z toho, jak moderní technologie nepomohly dostatečně udělat svět lepším můžeme slyšet v úvodní “Shit Mirror”, kdeTrent Reznor zpívá jako posel z tohoto dystopického horového světa:

“New world New times
Mutation feels all right”

I na těchto textech lze poznat, že i přes některé inovace v instrumentacích má album vše, co zdobilo Nine Inch Nails i v minulosti. Není to jen temný, tíživý zvuk, ale také podobně temné a tíživé texty, které jdou až do těch nejvíce znepokojujících zákoutí lidské psychiky. Někde až k lymbickému systému, který my lidi máme jako pozůstatek ještěrů a těch nejvzdálenějších člověčích předků.

Podobně se mnohokrát NIN v minulosti vydávali do předních částí mozkové kůry, která je zodpovědná za závislosti. Pokud Nine Inch Nails znáte, samozřejmě se vám v hlavě objeví při zmínce závislostí okamžitě legendární album Downward Spiral z roku 1994, které je takovou zhudebněnou verzí Requiem za sen* a obsahuje mj. ikonické skladby “Closer” a “Hurt”.

*Pozn.: Zajímavostí je, že Trenta Reznora můžete vidět v titulcích tohoto kultovního snímku z roku 2000 označovaného často za nejvíce depresivní film všech dob. Je mu zde uděleno poděkování za konzultaci při vybírání soundtracku .

Na dalším z těch vůbec nejlepších alb kapely — na albu Year Zero (2007) — už se zase jednou vyskytovaly dystopické vize, když Trent Reznor nespokojen s vládou George W. Bushe prorokoval, jak může svět vypadat v roce 2022.

Detailní produkce vyžaduje častější poslech

Velice poutavé jsou i dvě instrumentální písně “Play the Goddamned Part” a “I’m Not from this World”. “Play the Goddamned Part” opět využívá saxofon a v intenzivním a hypnotickém zvuku lze slyšet jedině zhudebněný obraz někoho, kdo sedí v koutě potemnělého sklepa a v šíleném stavu záchvatu vrcholné paranoie se zmůže jen na vytrhávání si vlasů a míhání zorničkami ze strany na stranu.

“I’m Not from this World” s podivnými okolními zvuky, které se dají nejlépe popsat asi jako elektronické žáby, zase píseň zní jako zuřící pes, který nechce nic jiného než zakousnout svou oběť.

Stran těchto přirovnání mají obě písně velice detailní produkci — ostatně Bad Witch je rozhodně jedno z alb, které se vyplatí slyšet vícekrát než obvykle posloucháte alba –, a když se člověk pořádně zaposlouchá, uslyší v nich mnoho různorodých vrstev na pozadí, které však nakonec hrají klíčovou roli.

Kromě nejrůznějších ruchů a úderů tak můžete v “Play the Goddamned Part” slyšet i nějaké hodně vzdálené klávesy a nebo neustálý tikot hodinových ručiček.

Druhá “Ahead Ourselves” obsahuje deformovaný hlas, který jakoby zněl z nějaké porouchané vysílačky a na pozadí jedou neskutečným tempem bicí — tedy alespoň dokud nevybuchnou elektrické kytary a všechno a intenzita, kterou píseň buduje se ještě nezvýší.

Nine Inch Nails – Bad Witch

Vydáno: 22. 6. 2018
Délka: 30:14
Žánry: Industriální Rock, Experimentální Rock, Industriální Metal
Rozhodně musíte slyšet: 1. Shit Mirror, 3. Play the Goddamned Part, 4. God Break Down the Door

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Florence Welch a The Machine s High as Hope tentokrát hlad úplně nenasytili Tři ze čtyř alb londýnské rodačky Florence Welch a...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...