Měsíční archiv:Srpen 2018

Recenze | Novinky: Slaves se na novince Acts Of Fear And Love trochu zklidnili, pořád si ale umí i trefně rýpnout

Punkové duo se vrací s třetím albem Acts of Fear and Love, jehož ochutnávky mohli okusit třeba i návštěvníci Colours of Ostrava. Acts of Fear and Love je pokračováním, které přineslo změny ve zvuku. Ze Slaves nejsou takoví drsňáci jako dříve, kupodivu jim to ale na síle příliš neubírá a dokazují, že i přirozený projev, který míchá punkové chuligánství a rebelství s ne zrovna punkovou laskavostí a kamarádstvím, může být ve skutečnosti ještě více punkový než mnoho rádoby tvrdších punkerů.

Ještě ale než Slaves nové album vydali, vyděsili tu část svých fanoušků s menším smyslem pro humor oznámením, že zpěvák a bubeník (i když on sám se bubeníkem nenazývá) Isaac Holman opouští kapelu, aby se věnoval své taneční kariéře. Tomu ostatně napovídal i videoklip singlu “Chokehold”, ve kterém kytarista/basák Laurie Vincent pořádá konkurz na nového bubeníka kapely.

Foto Slaves k albu Acts Of Fear And Love
Slaves: Isaac Holmes a Laurie Vincent

A že se mu tam objevují frajeři. Po tom, co to londýnští indie rockeři The Maccabees zabalili, pro nové angažmá si přišel Sam Doyle, ještě předtím ale dorazil někdo, kdo má s hraním ve dvojici už bohaté zkušenosti — Ben Thatcher z Royal Blood. Poté to následovalo například Joelem Ameym z Wolf Alice a asi vůbec nejvzácnějším uchazečem — Davem Rowntreem, bubeníkem Blur. Nakonec ale přijde ke své skromné, ale úderné bubenické soupravě Isaac Holmes a je najednou naprosto jasné, kdo bude přijat.

Kamarádský punk

Tenhle roztomilý videoklip o přátelství, ze kterého by někteří homofobové snad měli i noční můry, se nese ve stejně uvolněném a humorném duchu jako “Cut and Run” ve kterém jsou Slaves pro změnu oblečení do cvičícího úboru a vedle velkého kazeťáku tančí — ano, tančí — do písně jako v tom nejprofláklejším disko hitu 80. let.

I na téhle snad první punkové taneční choreografii, kterou kdo kdy vymyslel lze poznat, jak se  Acts of Fear and Love nese ve více uvolněné atmosféře a Slaves to příliš nehrotí. Chlapci ostatně ani moc nemají proč být naštvaní vzhledem k tomu, že se jim v kariéře daří, a tak je posun směrem k menší agresi tak nějak očekávatelný.

Díky zmírnění agrese ale dostala více prostoru dynamika a melodie a Slaves s ní zacházejí tak akorát, aby nezněli jako Šmoulí super disko šou na kokainu a zachovali si pořád tu správnou dávku syrovosti. Je to takový punk v HD. Nedá se říct, že by to mělo kdovíjaké koule, ale energie to pořád má hodně.

Změna zvuku neplyne ale jen z kariérní situace, ale i například z toho, že Laurie Vincent je čerstvým otcem. Slaves je tak teď se svým humorným obalem skoro jako nějaká filmová komediální alternativní rodinka dvou cool tatíků a nemluvněte. Jakoby to už ani nebyli Slaves, ale Slaves a nemluvně, je to ale překvapivě zábavná kombinace.

Ostatně, jak se mění svět, mění se hudba, mění se i punk. Hudba je nyní daleko více prostorem nikoliv výrazných postav s makeuperm, které mají navozovat pocit, že nad lidmi stojí někdo mocnější — nějaký nadčlověk a polobůh. Žádní KISS, Ziggy Stardust, ani žádný Johnny Rotten. S tím, jak se svět velkých nahrávacích společností rozpadá, mezera mezi fanoušky a kapelami je dnes jen velmi malá. I větší festivaly s mladšími hudebníky jsou dneska už skoro jako nějaké večery s volným mikrofonem. Dneska může album nahrát kdokoliv, a tak hudebníci připomínají nikoliv herce a mýtické postavy, ale obyčejné lidi, které potkáváte denně na ulici.

Životy, které si přejí, aby měli

Změna Acts of Fear and Love ale vyplývá také z prostého faktu, že Holman a Vincent mají rádi kromě punku také citlivější, pomalejší a smutnější hudbu. Je jasné, že pokud máte rádi Leonarda Cohena, nebudou se z vás při kreativních procesech valit jen samé drsné tóny. Část viny tedy nese i příklon k tomuto typu hudby, který Slaves donutil přidat více písní o osobních záležitostech, naproti sarkastického rýpání do společnosti.

V co to všechno to ale vyústilo konkrétně? Úvodní píseň — paradoxně po tom všem, co bylo řečeno –, vlastně zase takový rozdíl oproti albům minulým nedává. Stejně jako se Slaves snažili povzbudit Londýn na “Cheer Up London”, když si všimli, jaké depresivní ksichty dělají všichni cestující veřejné dopravy a trefně tak pojmenovali jeden z problémů dnešní společnosti, i tentokrát se věnují tématu, ke kterému své ještě rozhodně neřeklo dostatek kapel.

V opakovaném vyřvávání: “The lives they wish they had,” (“Životy, které si přejí, aby měli.”) se trefně odráží to, jak lidé neustále sledují sociální sítě a tvoří se tím tak pěkně kontaminovaná společenská břečka. Každá generace by si zasloužila nějaké punkery, kteří umí bojovat s frustrací rodící se z ušmudlaných všedních dnů. Ještěže máme kapely jako Slaves.

To, že k videoklipu “Cut and Run” vznikla choreografie, není jen dílem recese, ale i toho, že tahle píseň je skutečně tak nějak vhodná k tančení díky tomu, že zkreslené tóny kytary jsou mimořádně hravé a údery bicích vše statečně pumpují podbízívě kupředu. Jsou tu nějaké ruchy, zkreslení je dost velké, ale je z toho znát ta zmiňovaná chuť nahrát něco s větší dynamikou.

Pokud máte na stěně magnolie, jste ovce

Následující píseň “Bugs” toho neřekne zase tak moc jak pod textové, tak hudební stránce, zážitek z alba ale také vyloženě nezkazí. “Magnolia” je naopak totálně skvělá a vtipná svým sdělením. Na začátku se Isaac Holman nečekaně ptá na to, jestli jsme věděli, že 65% domů v Británii má na zdech magnolie a pak se všem podobným lidem bez originality doslova vysměje do ksichtu:

“M-A-G-N-O-L-I-A
(Do it, do it, do it, do it, do it)
M-A-G, no, don’t do what they say
(Do it, do it, do it, do it, do it)”

„(M-A-G-N-O-L-I-A (Udělej to, udělej to, udělej to) M-A-G, ne, nedělej, to co ti říkají (Udělej to, udělej to, udělej to)”

Další sarkastická píseň “Daddy” je očividně o krizi středního věku a Isaac tentokrát zůstane úplně mimo svou skromnou bicí soupravu. Zpomalení a ztišení přinese dobrý prostor pro první vrchol alba v podobě “Chokehold”, která je zvukově i co se týče struktury písně i vyváženosti předvídatelnosti jedna z nejbarevnějších písní Slaves. Druhý vrchol alba pak nastane s “Photo Opportunity” a pokud to není samotný vrchol Slaves jako takových, určitě je to minimálně vrchol jejich skladatelství a textařství. Vážně bych nečekal, že Slaves složí něco takhle smutného, ale zároveň (jak už to tak u písniček bývá) hezkého.

Řádky jako: “Go out with my friends and see nothing much changes ’round here” nebo tíživé, opakované řvaní:

“What shall we do? What shall we do today?”

je znovu trefnou ozvěnou neblahých jevů dnešního světa a problémů obyčejných lidí. Člověk si to tentokrát může přebrat osobně nebo jako poukazování na špatné společenské jevy obecně. “Photo Opportunity” je zkrátka taková balada o tom, co se stane, když člověk zkysne na stejném místě moc dlouho a uvědomí si, že mu začnou docházet nové příležitosti.

“Artificial Intelligence” je inteligentní píseň, ale tématem ani zpracováním není nikterak originální. V další “Acts of Fear and Love” se pak naplno ukáže, jak kdyby se některé texty Slaves oddělily od hudby, hádal by člověk spíše nějakou pomalou blues-folkovou baladu jako od Cohena.

Slaves – Acts Of Fear And Love

Vydáno: 17. 8. 2018
Délka: 29:39
Žánry: Post-Punk, Punk, Hardcore Punk, Alternative/Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. The Lives They Wish They Had, 2. Cut And Run, 6. Chokehold, 7. Photo Opportunity

Recenze | Novinky: Death Cab for Cutie jsou na Thank You For Today dospělejší a vyrovnanější než kdy jindy

Ze severního východu USA, státu Washington se vrací se svou klidnou a uvolňující pohlednicí z pomalu končícího léta Death Cab for Cutie, kterou nazvali stejně vyrovnaně a vděčně, jak zní celé album — Thank You For Today. Stává se tomu po z roku 2015 pocházejícím albu Kintsugi. Pro kapelu je to první album, které vydává jakožto v nové sestavě, kdy se kytarista a příležitostný producent Chris Walla rozhodl opustit kapelu hned po vydání minulého alba a ani neodjel na turné. Náhradu si Death Cab for Cutie zařídili hned dvojnásobnou.

Kytaristy a klávesáky v jednom — Dava Deppera a Zaca Rae — minulé členy pro turné, Death Cab for Cutie požádali, aby se tentokrát stali plnohodnotnými členy a pomohli před vyjetím na cesty už ve studiu. Změny v sestavě kapelu skutečně trochu změnily a někam ji posunuly. Thank You for Today jednoznačně působí dospěleji a vyzráleji a to i přes názvy písní, které vypadají spíše jako názvy písní klučičí kapely — “Summer Years” a “Autumn Love”. Ve skutečnosti jsou to spíše písně vděčných čtyřicátníků, kteří se snaží odpustit svému minulému já a s pozitivním pohledem se dívají na své budoucí já.

FOTO Death Cab for Cutie k albu Thank You For Today
Death Cab for Cutie

Všichni si asi na první poslech všimnou, že zvuková paleta Death Cab for Cutie se rozšířila o více syntezátorů, kterým sekunduje typická zadumaná, melancholická elektrická kytara. Pořád jsou to jsou v jádru ti staří Death Cab for Cutie, a tak pokud jste je měli rádi na albech Narrow Stairs (2008), Plans (2005) a The Photo Album (2001), důvody, proč byste je měli mít rádi i nadále, by rozhodně neměly zmizet kompletně ani nyní. Snad jen pokud se za tu dobu změnil váš vkus, to ale pochopitelně není zase tolik problém kapely.

Generace O.C. dospěla, Death Cab for Cutie jsou stále dospělejší

Death Cab for Cutie získali spoustu fanoušků třeba i díky kultovní puberťácké televizní show O.C. Fanoušky tohoto seriálu sice možná dříve nebyli zrovna praví zastánci undergroundového stylu života, diváci show vysílané od roku 2003 se ale změnili a s nimi se změnili i Death Cab for Cutie, kteří ve svých životech zažili narození dětí i úmrtí příbuzných. Možná i proto je Thank You For Today album nejen tempem tradičně pomalé a zvukem atmosferické, ale náladou není nijak kolísavé nebo váhavé, jak to bylo u starších písní kapely.

Death Cab for Cutie jsou nově vyrovnaní a ačkoliv stojí nohama pevně na zemi, snaží se umět nalézt ve své hlavě místa, na kterých by mohli létat v oblacích. Ona ta pozitivní, klidná energie je ostatně vidět i z toho názvu Thank You For Today. Jsou to takové melodie a zvuky slunečných víkendových rán a dopolední.

Žádná krize středního věku, ale léto středního věku

Je mi 41 let, takže jsem muž středního věku. Pokud budu mít štěstí, jsem uprostřed svého života a hodně se dívám zpět i dopředu,“ řekl v rozhovoru pro internetový hudební magazín Under the Radar.

Album otevírá song “I Dreamt We Spoke Again” s modře zabarveným, elektronickým pianem a McGerrovým jednoduchým, ale naprosto přesně utaženým bubnováním — tak, ať je utažení pevné, zároveň ale nechává ještě i dost prostoru pro to, aby píseň mohla i trochu dýchat. Ústřední postava písně, či samotný frontman Ben Gibbard, hovoří o znovu setkání — už podle názvu lze vypozorovat, že pouze imaginárním — se svou bývalou láskou. “It’d been so long, it’d been so long, your voice was like a ghost,” (Je to už tak dlouho, je to už takdlouho, tvůj hlas zněl jako hlas ducha”) zpívá například stručně, ale výstižně Gibbard.

Píseň se nese v pro Death Cab for Cutie typickém tempu rychlejší balady. Na to, jak zní píseň komplexně, vlastně se v ní zase tolik neřekne, to ale neznamená, že by píseň neřekla dostatečné sdělení a posluchač pochopil, jakou scénu před ním Ben Gibbard vytvořil.

Nostalgická píseň s dalším důležitým řádkem:

Is anything, is anything the way it used to be?”

(Je tu něco, je něco tak, jak bylo dřív?”) by mohla předznamenávat, že bude album o dívání se zpět. Ovšem k tomu, abychom pochopili album, je nutné pochopit i perspektivu s jakou bylo vytvářeno. „Je mi 41 let, takže jsem muž středního věku. Pokud budu mít štěstí, jsem uprostřed svého života a hodně se dívám zpět i dopředu,“ řekl v rozhovoru pro internetový hudební magazín Under the Radar. A přesně o tom album je.

Ti, kdo střední věk zažili, jistě dají za pravdu, že je toto období života věkem, kdy už není cesty zpět. Obdobím, kdy si už nemůžete být jistí tím, že vám zbývá z života mnoho a je nutné si tedy začít okamžitě z něj brát vše, co ještě může nabídnout, kdy je na čase být skutečně vděčný za čas, co ještě život nabízí. Ačkoliv je tedy v tomto věku nostalgie nevyhnutelná, často se protíná s přítomností. Ve smutných, ale zároveň krásných tónech kytary v “Summer Years” , které jakoby pomalu zavíraly oponu za létem, můžeme také slyšet Gibbarda, jak zpívá jako dvacetiletý kluk hledající svou životní lásku: “And I wonder where you are tonight.” („Přemýšlím, kde dneska večer jsi.”)

Zlatá horečka v Seattlu

Naopak pozitivní výhledy do budoucnosti obsahuje třetí “Gold Rush” obsahující sample pocházející z písně Yoko Ono “Mind Train”. Ačkoliv je píseň opět biografická, jasně je v ní slyšet i odraz pokroku, který se udál ve městě Seattle. “Gold Rush” je jako soundtrack časosberného snímku o tom, jak se z deštivého, ušmudlaného města plného chudých lidí stala technologická metropole s pobočkami Facebooku, Googlu a Amazonu.

Pokud intro “Gold Rush” připomíná “Loser” od Becka, u úvodu “When We Drive” nemůžeme neslyšet podobnosti s Bowieho “Heroes”. Právě na této písni ukázali svůj cit nejen noví členové – Dave Depper a Zac Rae, ale i další výrazná kreativní síla alba Rich Costey, který je vzhledem k tomu s jakými jmény pracoval — Sigur Rós, Frank Turner, Muse, Foster the People, Swirlies, Santigold a Biffy Clyro — asi už při pohledu na papír, tím správným člověkem.

Nejlepší písní alba je dle mého názoru “Your Hurricane”.  Takže to jistě musí platit univerzálně, haha, řekněte ale, jaká jiná píseň z alba má tak srdcervoucí refrén jako:

„And you try to explain who’s at fault for your mistakes
But I won’t be the debris in your hurricane”

(„Snažíš se vysvětlit, kdo stojí za tvými chybami / Ale já nebudu troskami ve tvém hurikánu”)

No není to nádhera? V druhém refrénu se k tomu navíc přidá — a to se vám už tutově podlomí kolena — řádek: “It’s a tired refrain you’re singing over and over again” („Je to unavený refrén, který zpíváš pořád a pořád dokola”)

Mezi povedené písně patří i “Autumn Love”, která je o tom, jak ovlivňuje láska duši člověka nejen ve chvílích, kdy je s danou osobou, ale i kdy je sám a jak se díky jiné osobě cítí paradoxně daleko svobodnější a komplexnější v tom, jak umí vnímat své pocity. Škoda, že píseň trochu zkazí tak trochu otravný refrén “Ou ou ou ou ou,” který až nebezpečně připomíná poslední zpackané vánoční album Sii.

I v závěru alba dokáže Gibbard dodat svou textařskou kvalitu a servíruje nám pěkné řádky jako: „As the TVs glowed from the windows of the model homes.” Čím dál více se ale v těch písních středního tempa a v lehce, ale poznatelně uměle upraveném hlasu Gibbarda, který občas zní až nepřirozeně nelidsky projevuje fakt, že Death Cab for Cutie jsou kapelou, která více než jednu dekádu své fanoušky nezklamala, zároveň se ale už dlouho nestalo, aby jim něčím vyrazila dech.

Death Cab for Cutie – Thank You For Today

Vydáno: 17. 8. 2018
Délka38:35
Žánry: Alternative/Indie Rock, Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. I Dreamt We Spoke Again, 2. Summer Years, 4. Your Hurricane, 5. When We Drive

od -

Ve čtvrtek zasáhla hudební svět smutná zpráva o smrti soulové legendy — zpěvačky, pianistky i skladatelky z Memphisu Arethy Franklin. Jedna z nejoblíbenějších soulových zpěvaček všech dob po sobě zanechala obrovský vliv a svými pozitivními, srdečnými písněmi, oslovila miliony posluchačů napříč kontinenty i napříč generacemi. Tohle je jejich 10 nejzásadnějších písní a zároveň 10 pohledů na písně od samotných fanoušků, které hudba této odvážné černošské ženy zasáhla skrze zvukovody, ušní bubínky a následné synapse nervového systému, přímo do srdce.

Dr. Feelgood (Love Is a Serious Business)

Moje máma, která je nyní mrtvá, mi pouštěla Arethu na vinylu, když jsem v 70. letech ještě malý. Tohle byla jedna z těch nahrávek, které jsem vždycky slyšel, jak je maminka vyhrává na naší rodinné desce, zatímco byla v kuchyni a vařila snídani. Ráno jsem se probudil za zvuku Arethy a při vůni slaniny. Skvělé vzpomínky. V těchto dnech často poslouchám Arethu, aby jsem si vzpomněl na mou maminku. Hudba je velmi silná, protože vás může přenést zpět v čase a vyvolat pozitivní vzpomínky. – RestlessRick

Call Me

Aretha napsala tuhle píseň inspirována příhodou z letiště, kde viděla mladý pár. Muž odjížděl a ženě neustále opakoval: „Zavolej mi, až se tam dostaneš, ok? Zavolej mi, lásko… Zavolej až se tam dostaneš.” Aretha si řekla, že o téhle obyčejné události musí napsat píseň a stále je to oblíbená píseň tolika lidí.  – Nancy Pryor

 

Chain of Fools

Teď už tančí s anděly, ale její hlas stále nutí tančit nás. – David Hicks

Amazing Grace

Její verze této písně mě zasahuje přímo do duše a téměř mi vnáší slzy do očí. Slyšel jsem, že tohle zpívají stovky lidí, ale nikdo jako ona. RIP královno. – Leon Smith

Ain’t No Way

Jedná se o jednu z nejdokonalejších písní, která kdy byla nahrána. Od 2:52 do konce s Arethininým emocionálním projevem, který podporují vzrušující vokály Cissy Houston. No, prostě slova nejsou dostatečná… – lnajpr76

(You Make Me Feel Like) A Natural Woman

To je VÝKON. Žádné speciální efekty. Žádní tanečníci. Žádné obrazovky. Jen pódium, klavír, mikrofon a talentovaná královna. Je jednou z nejlepších zpěvaček ze všech, jaké kdy žily. A definice hudebnictví. Taková inspirace pro všechny! RIP Areto Franklin. Požehnejte nebesům svým úžasným hlasem. – Beyoncé’s God Child

I Say a Little Prayer

Čas 2:31: právě když se zdá, že píseň začne tlumit, hudebníci a zpěváci nastupují s dalším silným refrénem (“Navždy a všude…”). Ten okamžik vždy vyvolá mráz na celých mých zádech. Dnes jsem si jí znovu poslouchal a jako obvykle se u mě dostavilo ten stejný pocit. Ale tentokrát byly tyto zimy doprovázeny slzami. Rest In Peace, Areta. – actormanic

I Never Loved A Man (The Way I Love You)

Silná zpráva pro všechny dámy. Poslouchejte a učte se. – Juleen Forbes

Think

Vytvořila svůj vlastní univerzální zvuk s duší. RIP Aretho Franklin, budete nám chybět. Měla tak silné spojení se svými slovy v mnoha směrech a mě její hudba nikdy neunaví! – Juleen Friends

Respect

Tato píseň mi vrací spoustu vzpomínek. Vždycky, když se nebožtík můj otec vrátil domů opilý a spustil humbuk, matka spustila tuhle nahrávku, otec zmlkl a šel si lehnou do postele. Před nějakým časem jsem jí volala, připomněla jí to a obě jsme se hodně smály. Matka je teď 82 let stará, vede se jí dobře a pořád by si s ní člověk neměl zahrávat. – Brenda Sykes-Tucker

Bullet for My Valentine, Years & Years, Iggy Pop a Underworld, Daron Malakian and Scars on Broadway, Rick Astley, Real Friends, Daughtry, The Internet, Deafheaven, Halestorm,Let’s Eat Grandma, Ty Segall a White Fence, Tony Molina, Mac Miller, James, Dee Snider

Nová alba Bullet for My Valentine, Years & Years, Iggyho Popa a Underworld, Daron Malakian and Scars on Broadway, Ricka Astleyho, Real Friends, Daughtry, The Internet, Deafheaven, Halestorm, Let’s Eat Grandma, Tye Segalla a White Fence, Tonyho Moliny, Maca Millera, James a Deeho Snidera.

Bullet for My Valentine se na Gravity nikam neposunují

Bullet for My Valentine – Gravity

Vydavatelství: Spinefarm Records UK
Žánry: Alternativní Metal, Metalcore, Nu metal
Hodnocení: 2,5/5,0

Bullet for My Valentine asi není třeba nijak dlouze představovat. Tahle velšská heavy metalová kapela kombinující styly metalcore, trash metal a moderní metal, je festivalovou stálicí, která pravidelně objíždí všechny podstatné evropské festivaly. V ČR jsou v poslední době taky jako doma. V posledních 5 letech byli dvakrát na Rock for People, jednou v pražském Roxy a letos je mohli posluchači slyšet v Panenském Týnci na Aerodrome festivalu.

Pokud si má člověk vzpomenout na novodobou generaci heavy metalových kapel, Bullet for My Valentine patří (ať už si o nich myslíte cokoliv) mezi zástupce toho nejznámějšího, co existuje a vypracovali si velkou popularitu především díky jejich kombinaci energických, testosteronem nabitých riffů smíchaných se zranitelností a psychickou nevyrovnaností žánru emo.

Gravity provázelo pár změn — jednak bubeníka Moose (Michaela Thomase) nahradil Jason Bowld, pak se také Bullet for My Valentine přestěhovali ke společnosti Spinefarm Records. Jinak ale těch změn v samotné hudbě není moc. Bohužel. Bullet for My Valentine na Gravity neprodávají ta léta zkušeností z hraní na rockových festivalech, ani svou životní zkušenost, když se věk členů už pohybuje kolem čtyřicítky.

Možná nepožadujete po Bullet for My Valentine, aby zněli jinak, alespoň by ale mohli vypilovat perfektně to, co dělali předtím a postavit do popředí své silné stránky. Stejně jako ale zpěvák Matthew Tuck úplně každý koncert minimálně stokrát za koncert zařve do mikrofonu “MOTHERFU**ER!!!” a neodpustí si pronést známé klišé o tom, že mezi písněmi poví fanouškům, že prý už koncertují dlouhou dobu, ale zrovna oni jsou ti nejrozjetější fanoušci na světě, i na albu působí Bullet for My Valentine jako jukebox , který prostě spustí a pak zase vypne. Posluchač dostane, co čeká, ale nedá mu to ani attometr ničeho navíc.

Všechno, co Bullet for My Valentine na Gravity vytvořili navíc zní jako kombinace jiných kapel. Nejčastěji jakoby se smíchali Linkin Park a Bring Me the Horizon. To by ostatně mohlo být docela zajímavé,  spíše to je ale jako bychom dostali to nejslabší z toho, co tyto dvě kapely vydaly. Produkce navíc zní hodně přiškrcená, komprese kytar jsou přehnané. Chybí tomu správná špína a ještě daleko hůře je na tom Mattův hlas, který je každou píseň zabalen do nějaké ozvěny a je i jinak elektronicky modulován. I přesto ale, ačkoliv byl upravován, zní to jakoby Matt nemohl hlasem píseň pořádně utáhnout.

Prvky moderního metalu jako dramatické syntezátory a whoopové zvolávání “Whooooouuu” kdykoliv kapela neví, kam jít s melodií dále, to rozhodně nezachrání. Jde z toho hodně slyšet kýč moderního metalu a falešná dramatičnost, kterou kapele vůbec, ale vůbec nevěříte. Všechno je to až příliš předvídatelné, včetně bicích částí a kytarových sól.

A to stačí poslouchat jen hudbu, v textu je těch kýčů moderního metalu tolik, že to není pěkné už vůbec.

Z celého alba lze snad vypíchnout jen povedenou “Piece of Me”. Takhle by to nějak šlo. Ta píseň jako snad jediná úročí léta zkušenosti a vytvoří silné melodie, které zní konečně realisticky a ne jako nahraná pseudo dramatičnost. Na milost by pak šlo vzít určitě i “Don’t Need You”, která agresivitou nástrojů i Tuckova hlasu ukáže nějakou chuť po progresivitě, popřípadě svou chytlavostí a zajímavě zapracovanými moderními prvky “Letting You Go” sic s o nic méně kýčovitým, ale zato alespoň nakažlivým refrénem:

“First you want to hate me
Now you want to love me.”

Některé části zkrátka ukazují, že v sobě něco Bullet for My Valentine mají. Ty miliony, které jim cpou organizátoři největších evropských festivalů ostatně asi nebudou za nic. Není to ale nic, co by kapelu zachránilo od stagnace a hodnocení horší 2,5 z 5,0.

Palo Santo je živelná a energická taneční smršť

Years & Years – Palo Santo

Žánr: Pop, Synth Pop, Dance Pop, R&B, Elektronická hudba,
Vydavatelství: Polydor Records
Hodnocení: 4,0/5,0

U kapely, která své nové album propaguje pomocí Bitcoinů asi nemusíme mít obavy z nějakého zpátečnictví. Years & Years využívají vlivů taneční hudby, moderního R&B i špetky různých tradičních stylů z různých oblastí světa (world music). Palo Santo zní hezky svěže a originálně. Občas v těch záplavách syntezátorů a elektro beatů hledá člověk marně něco hřejivého s lidským prvkem a to je škoda vzhledem k tomu, že má kapela jinak hodně živelný a energický zvuk. Neuškodilo by mu ale trochu více prostoru a méně chladné, matematicky přesné elektroniky. Je to samozřejmě problém elektronické hudby obecně, ale mnoho interpretů nám ukázalo (třeba Rival Consoles, Jorja Smith), že se dá tomu vyhnout použitím jiných elektro zvuků a nebo větším zapracováním lidského elementu a akustických nástrojů.

Zpěvák Olly Alexander je bezesporu zajímavý člověk a charakteristický zpěvák, který tuhle ambiciózní párty řídí velice sebejistě. S úvodní “Sanctify” to rozjede ve velkém stylu. Píseň má trochu temné a záhadné atmosféry, zároveň seduktivní R&B beaty, které jsou skutečně vysokou školou tohoto žánru, resp. jeho moderní verze. Píseň zní hodně nespoutaně a pohansky jako nějaké rituální vyvolávání tropické bouře.

Druhá “Hallelujah” je naopak více uspořádanou písní spíše pro velké obchoďáky. Producentsko-skladatelská dvojka Greg Kurstin a Julia Michaels, kteří stojí za doopravdy velkým výčtem dnešních popových songů, opět — slovy fotbalového experta ČT Pavla Karocha — ukázali svou kvalitu.

Years & Years jsou doopravdy tak energičtí, že zkrátka posluchače úplně vyždímou.

“All For You” je na první poslech až příliš umělá píseň znějící jako krabička určená přesně pro to, aby byla odeslána ze studia přímo do rotací rádia BBC1. Je ale nutné uznat, že píseň v sobě má také onu živelnost, co zdobí i zbytek alba. Pokud tohle má být velvyslanec, který se dostane do rotací Evropy 2 a přitáhne ke kvalitnější tvorbě Years & Years posluchače tohoto rádia, pak jim lze opustit i to, že tady Ollyho parta zní jako One Direction.

“Randezvouz” je další píseň překypující energií, exotikou a nespoutaností, “Preacher” další skvělá letní pecka. Naproti tomu je zajímavé, že zrovna zatím suverénně komerčně nejúspěšnější song alba “If You’re Over Me” je naopak snad vůbec nejnudnější a nejvíce předvídatelnou písní. Tady se bohužel potvrdilo to ne nutně vždy platné pravidlo, že občas masový vkus neznamená záruku originality a nápaditosti.

“Lucky Escape” má poměrně nudnou sloku i předrefrén, ale refrén je naopak naprosto odzbrojující a znovu se potvrdí, jaký je Olly Alexander skvělý zpěvák. Zní jako zvláštní kombinace Prince a toho dobrého z posledního alba Taylor Swift. A to, že je druhé jméno ženské, rozhodně není myšleno jako urážka, to spíše naopak. Málokdo se může pochlubit takovým hlasovým rozsahem. Titulní píseň je dalším kouskem, co hrdě pokračuje v silném trendu alba a když už se zdá, že se Olly Alexander vystřílel z chytlavých melodií, přijde “Howl” a poslední “Up In Flames”, která zní jako nejlepší píseň, jakou Backstreet Boys nikdy nevydali.

Rychlejší tempo a neustálé může být občas skoro unavující. Skoro jako, když jste na diskotéce, je moc pozdě a najednou na vás dolehne obrovská únava. Je to důsledek dvou věcí. Jedna je horší, druhá lepší. Lidé vždycky chtějí slyšet špatné zprávy jako první, tak tedy první ta špatná. Je to zřejmě důsledek toho, že v pomalejším tempu to Years & Years nejde tolik. Pomalá syntezátorová balada “Hypnotized” totiž určitě nezklame a celé album nezkazí, ale není to ani nic výjimečného.

Druhý důvod pak vězí v tom, že jsou Years & Years doopravdy tak energičtí, že zkrátka posluchače úplně vyždímou. Není to hudba, která se poslouchá jako bílý šum. Pořád to nutí tancovat a když ne to, tak alespoň si klepat prsty, pokyvovat hlavou nebo podupávat nohama. Palo Santo je zkrátka chytře a matematicky přesně vytvořený moderní pop. Slabších, ale 4,0.

Britské legendy elektro hudby Underworld vytvořili Iggymu Popovi prostor pro to, aby si dělal, co se mu zachce

Iggy Pop a Underworld – Teatime Dub Encounters (EP)

Vydavatelství: Caroline International
Žánr: Taneční/elektronická hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

Tohle krátké album je vlastně neuvěřitelně líné ve svém provedení. Britští veteráni elektro žánrů trance a techna — duo Underworld vytvořili pro Iggyho podklady progresivní elektronické hudby a nestárnoucí punker si v podstatě v písních provádí, co chce. Člověk by také řekl, že spolupráce punkera s elektronikou nedopadne dobře. Omyl.

Je skoro až neuvěřitelné, jak celé album zní jako soundtrack k pokračování kultovního filmu Trainspotting. Ostatně, jak příznačné. V úvodní scéně Trainspottingu, kde Ewan McGregor běží před policisty, hraje “Lust for Life”. Ve dvojce je tato píseň znovu a Underworld zde mají také několik písní. Škoda, že kolaborace Iggyho Popa a Underworld nebyla na světě dříve, producenti filmu by o ní nemohli nezavadit.

Teatime Dub Encounters je každopádně povedenou kolekcí napůl zpívaného a mluveného slova kombinovaného s neustále se vyvíjejícími se a někam kráčícími elektronickými impulsy. Je to jednoduché, ale funguje to. Když vám udělá omeletu umaštěný kuchař ze čtvrté cenové a Gordon Ramsey, také poznáte ten rozdíl. A kolikrát je taková dobře udělaná omeleta lepší než špatně udělaný, tuhý steak! Teatime Dub Encounters není nijak zvlášť intelektuálně náročným počinem. Iggy sice občas filozofuje, ale většinou zavede posluchače do světa, kde je všechno jednoduché a neměly by tam platit žádná pravidla.

“If I had wings, I wouldn’t do anything beautiful or transcendent – NO! I’d get my finger into everything I wanted! I’d do all the beautiful things…” začíná album  v “Bells & Circles”, “Trapped” přidá do alba trochu gotiky. Píseň je jakousi zvláštní kombinací uklidňujíccí pravidelnosti a znepokojení. Meditace za chaos.

“I’m trapped I’m trapped and I’ll never get out no more,”

zpívá Iggy.

Skutečná klidná meditace Iggyho Popa je pak “I’ll See Big”, ve které filozofuje a nahlas přemýšlí o různých věcech, jakoby je vypouštěl z hlavy.

Iggy v tureckém sedu, dlaně na kolenou, prsy otočené v o směrem k vesmíru, zatímco se vznáší v obláčcích s marihuanovým odérem. Samozřejmě vysvlečen do půl těla. Jak vtipné. Vtipnější je ale ještě, jak zpívá poslední písni: „Obleč si triko.” Iggy v podstatě využil legendy elektro hudby, aby nás v albu, které je dlouhé 4 písně tak trochu potrollil. Povedlo se mu to ale skvěle.

Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator

Žánr: Aternativní Metal, Progresivní metal, Nu-Metal, Experimentální Metal
Vydavatelství: Scarred For Life
Hodnocení: 3,5/5.0

Kdyby se mělo album shrnout jednou větou, bylo by to: Malakian vydal další album System of a Down bez Serje Tankjana. Tak to totiž skutečně je. Pro fanoušky System of a Down tedy bude Dictator bonbonkem, který je na jednu stranu sladký, na stranu druhou po spolknutí zanechá mnoho stop i na receptorech hořké chuti. Navíc je taky trochu smutné, že když se Malakian vzdálí od obvyklého stylu System of a Down na písních jako Till the End nebo Never Forget, dopadne to vcelku bídně.

Na eponymním debutu toho bylo přece jenom více, co neznělo přímo jako System of a Down a přitom to dokázalo samostatně fungovat. I tak je ale Dictator bilionkrát lepší než neslyšet od tohoto mága, který dokázal zkombinovat heavy metal s východní hudbou a vytvořit tak něco s naprosto novým a neoposlouchaným zvukem a ohromnou energií, naprosto nic. Zajímavé je také, jak bylo album, jehož většina písní byla nahraná už v roce 2012, prorocké a svým způsobem předpovědělo, jaké budou společenské nálady v současnosti. Silných 3,5.

CELÁ RECENZE JE K PŘEČTENÍ NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ

Rick Astley by to mohl rozjet více, pořád je to ale frajer

Rick Astley – Beautiful Life

Žánr: Pop
Vydavatelství: BMG
Hodnocení: 3,0/5,0

Příběh Ricka Astleyho je perfektní. Nejdříve se stal rychle slavným svým prvním singlem “Never Gonna Give You Up” a najednou byl jakožto nejmladší ze sourozenců nejbohatší z celé rodiny. Rick Astley prohlásil, že to tehdy moc nechápal a vlastně mu bylo i líto toho, že je najednou z ničeho nic za vodou, i když jeho sourozenci tvrdě pracují a on toho vlastně zase tolik neudělal. Možná i díky tomu se Rick Astley choval vždy příkladně a byl modelem vzorného hocha pop music.

Kupodivu mu tento přístup staré školy vycházel v různých obdobích hudby a Rick Astley se nikdy z hudebního světa úplně nevytratil. Vždycky, když už se začalo na jeho nejslavnější píseň zapomínat, on jí světu připomenul v nějaké televizní show nebo hostováním na koncertě.

A když to neudělal on, zvládl to za něj internet, když se z jeho písně stal okolo roku 2008 meme, který je dodnes populární a díky kterému se najednou stala z písně dlouhověké, píseň nesmrtelná. Tento jeho nečekaný internetový comeback vyústil v to, že je Rick Astley nejžádanější od doby jeho hvězdného nástupu na scénu.

Starý dobrý Rick Astley se drží ve slušné formě. Je tam slyšet stará škola i pokus o to znít, jako dnešní hvězdy popu. Při tom druhém se Rick Astley dost inspiruje a někdy to smrdí kalkulací. Několikrát za album se vám stane, že vám bude píseň a nebo její část připomínat nějakou moderní populární píseň, která se objevila na předních místech hitparád v posledních několika letech. Prostě si Rick pustil rádio a poslouchali, co se dneska hraje a trochu (někdy více) se to snažili napodobit.

První píseň a zároveň hlavní singl alba “Beautiful Life” začíná podivné jódlování, poté se ale píseň překlopí ve slušnou letní taneční popovou pecku s porcí funkového nádechu. “Chance to Dance” je pořádně chytlavý song. A to je určitě vlastnost, kterou bychom od Ricka požadovali. Naopak “She Makes Me” je typická vyplňovací píseň pro přechod do další části. Další “Shivers” je doopravdy strašná píseň. Nějaká kombinace moderní amerického country toho nejstrašnějšího charakteru a levné diskotéky. Ricku, ty máš navíc.

“Last Night on Earth” je spíše jen hezká píseň středního tempa pro babičky. Rickovi není zase tolik, aby musel zpívat podobné písně. Z nudné části albu pak vytáhne z části povedená nadzvedávací píseň “Every Corner” a také “I Need a Light” a pak asi vůbec nejpovedenější píseň alba — “Better Together”. To je přesně něco, co současnému Astleymu perfektně sluší. Ležérní tempo jakoby naznačovalo jeho vyspělost současnosti.

V živelnějším soulovém refrénu, který nutí do tance pak přivede své mladší já, které to umělo vždycky parádně rozjet. Zkrátka Rick Astley s vráskami na tvářích, ale pořád frajer. Píseň je postavená na jednoduché pianové melodii, a vyhrávání spodních částí baré akordů na jemně zkreslenou, více ale čistou a zářivě výraznou elektrickou kytaru, do čehož hraje basa, která se nejdříve nenápadně plíží ke své vyhlídnuté kořisti a poté s ní rozjede svůdný tanec.

Dal bych ruku do ohně, že akustická kytarová melodie “Rise Up” už byla v nějaké známější písni  použitá. Je vtipné, jak “Try” zní hodně jako Kryštof. Ne, že by si Rick pustil české rádio a snažil se z něj vykrádat, spíše ale je to prostě důkaz toho, že Rick občas psal prostě univerzální popové písničky pro posluchače středního věku.

Škoda, že to nerozjel Rick trochu více, bylo by to skvělé. S Beautiful Life každopádně úplně nezklamal starší ani mladší fanoušky. Je důležité také zmínit, že si Rick Astley připravoval album jen s výpomocí pár dalších lidí. Všechny písně sám napsal i produkoval. A to se samozřejmě cení.

V recenzi Ricka Aslteyho byste určitě čekali nějaké narážky na jeho meme, nebuďme ale předvídatelní, místo toho si raději poslechněte jeho nové album. Kromě Spotify si album můžete celé album exkluzivně poslechnout ve vysoké kvalitě také v tomto odkaze.

Real Friends se svým druhým albem Composure hlásí: Skejťácký punk stále žije

Real Friends – Composure

Žánr: Pop-Punk, Emo
Vydavatelství: Fearless Records
Hodnocení: 3,5/5,0

Skejtácký pop-punk stále žije! Nenápadná po punková kapela Real Friends z Illnois o tom přesvědčí okamžitě v úvodu alba. Frontman Dan Lambton řve do mikrofonu v úvodní písni “Me First” jako by byl teprve začátek století a svět právě zažíval rozmach popového punku. Už dlouho nevylezlo z tohoto napůl mrtvého žánru něco tak skvělého jako “Me First”.

Kdyby se narodili Real Friends o něco dříve, tohle by byla dost možná nesmrtelná klasika. Trochu demotivující je, že po takovém hvězdném rozletu hned v první písni alba už nepřijde nic, co by vysoko nastavenou laťku překonalo. Statečně se ale o to snaží třeba singl “From the Outside” se zajímavými melodickými změnami, které jsou příjemně nečekané, ale udržují si díky vysoké popové melodičnosti svou sladkost. Ta je ale spíše příjemná. Jako třtinový cukr, nikoliv ten vlezlý průmyslový bílý hnus.

Do třetice se pak pokusí laťku nejlepšího výkonu alba překonat “Get By”, nedá do toho ale tolik entusiasmu a ani refrén není tak silný. Composure je každopádně něco, co z tohoto občas neprávem znevažovaného žánru udělá zase o něco více legitimní hudební sílu. Je v tom mladistvost, energie a pokud se už úplně jako mladí necítíte, určitě se alespoň vrátíte s Real Friends do časů blink-182, SUM 41, All Time Low, Yellowcard, Bowling for Soup, All American Rejects, Jimmy Eat World a taky  Fall Out Boy předtím, než zradili kytarovou hudbu.

Tyhle kapely jsme v nějakém období života poslouchali všichni, jen si to přiznejme. Real Friends jsou skvělou nostalgií vytvořenou v současnosti.

Dále také vyšlo:

Daughtry – Cage To Rattle

Vydavatelství: RCA Records
Žánr: Pop, Pop Rock
Hodnocení: 2,0/5,0

Tohle není dobré.

Jaké překvapení, že Daughtry vydali album, které nestojí za nic.

Daughtry nebyli sice nikdy nějací hudební géniové, mají ale na svém kontu pár docela povedených písní. Songy jako “Waiting for Superman”, “It’s Not Over” nebo “No Surprise” alespoň zvládnete nějak poslouchat až do konce. Kdyby písně jako tyhle dali na jedno album, možná by alespoň jednou vydali album, které by alespoň trochu za něco stálo. Takhle je ale Daughtry další přehlídka problému moderní kytarové hudby.

Pokud chcete hledat viníky toho, proč lidé říkají, že dnešní rocková hudba nestojí za nic, můžete rovnou na hranici postavit Daughtry a začít jí polévat benzínem. Přehlídka těch největších kýčů — už jen ty názvy písní. “Found a Heaven”, “Death of Me”, “Bad Habits”, “Gravity”… Bože! Když už nemají o čem skládat, mohli by si najmout ještě více externích skladatelů (a že jich se už tak po studiu motalo hodně, očividně to ale k ničemu nebylo).

Hlavní přístup Daughtry je: raději udělat všechno podle šablon a hezky vše utlumit, aby náhodou něco někam neujelo. Člověku zůstává rozum stát, když se dozví, že tahle kapela vyprodává v USA hokejové arény. Přitom je Daughtry hudba tak maximálně pro zpříjemnění čekání u stánku s párky v rohlíku. Slabých 2,0.

The Internet – Hive Mind

Žánr: R&B, Neo-Soul
Vydavatelství: Columbia Records
Hodnocení: 3,5/5,0

R&B/Neo-Soulová skupina z L.A., která vznikla jakožto pobočka americké alternativní hip hopové skupina Odd Future, je zpět se čtvrtým albem, které přichází po z roku 2011 pocházejícím Purple Naked Ladies, Feel Good (2013) a, Ego Death (2015). Na minulém albu zapojili celou skupinu a pořádně si pohráli s instrumentací. Celé album se nese v příjemné plouživé soulové atmosféře se trochou uvolňující psychedelie.

“Come Together” bere v textu starý nápad Beatles kolektivní síly generace a vytváří ho po svém, “Come Over” je naopak o osobních věcech a Syd tha Kyd jí napsal o přemlouvání své holky, “La Di Da” je prostě takové slovní jamování, zatímco na pozadí hraje hudební podklad. Ten po celou dobu alba nabízí zajímavé přechody a změny. Groovy jsou pořádně chytlavé a zvuku alba pomohou i jazzové vlivy. Basa je na albu famózní. Po celou dobu alba neúnavně jede a v podstatě pořádá celou párty.

Hive Mind možná nemusí být úplně nejzajímavějším albem The Internet, je ale také třeba říct, že je to album nejlépe vypiplané a nejvyspěleji nahrané a složené.

Doporučujeme: Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Vydavatelství: ANTI-
Žánry: Post-metal, Blackgaze, Post-Rock
Hodnocení: 4,0/5.0

Ze San Francisca pocházející Deafheaven — mistři temné síly i světla, kombinující shoegaze a metal v originálním poměru –, přinesli z podsvětí na světlo světa čtvrté album. Na Ordinary Corrupt Human Love perfektně ukazují své nejsilnější stránky. Vpouštějí nám do neuronových okruhů svůj neustále vyvíjející zvuk, který je na jednu stranu konzistentní a melodický a na druhou stranu také experimentální. Na sedm písní dlouhém albu se stopáží skladeb pohybující se od 4 minut až po minut dvanáct, zní kapela velice odpočatě.

Jakoby si po vydání New Bermuda odpočinuli od hudby tím nejlepším možným způsobem a s velkou vervou se vrátili zase zpět. Je to zvláštní, ale i v takhle temném žánru lze znít podle Deafheaven vlastně velice nadšeně a entuzisasticky. Pro Ordinary Corrupt Human Love by se dokonce dalo použít přídavné jméno svěží album.

Kdo by to byl řekl, že zrovna u tohohle alba bude zrovna toto označení sedět. “Honeycomb” zní dokonce se svým zapojením světlých kytar, které trochu připomínají “Us and Them” od Pink Floyd, hodně optimisticky. “You Without End” zapojuje také piáno a album je jako, když po roce temnoty, kdy je nebe zahaleno sopečným prachem, přijde konečně slunce.

Tohle brouzdání světem mezi světlem a temnotou, utrpením i štěstím, černým jinem a bílým jangem je vážně hrozně fajn.

Halestorm – Vicious

Žánr: Hard Rock
Vydavatelství: Atlantic Records
Hodnocení: 3,0/5,0

Halestorm jsou Američané, ale skupina postavená okolo živelné síly vokálů frontmanky Lzzy Hale zní hodně jako kombinace americké scény tvrdšího alternativního rocku, která se vyvinula z grunge a alternativního metalu 90. let, sloučená s Evropskou hard rockovou školou.

Vicious obsahuje další porci hodně chytlavého hard rocku. Lzzy Hale má obdivuhodný hlasový rozsah i cit pro to znít sexy, který neztrácí ani na novince, ale zároveň se vyloženě trapně nepodbízet mužské částí publika. Písně Vicious zní na druhou stranu také občas až příliš chytlavě. Například druhá “Skulls” je ukázkovým příkladem a bohužel nikoliv jediným případem toho, jak jsou některé songy hloupě nakažlivé, a jak tlačí Halestorm až moc na vokální melodickou pilu. V diskografii kapely se pak může tento výtvor řadit někam mezi The Strange Case Of… a Into The Wild Life. Není to tak dobré jako to první jmenované, ale je to rozhodně lepší než to druhé.

Doporučujeme: Let’s Eat Grandma – I’m All Ears

Vydavatelství: Transgressive Records
Žánr: Pop/R&B
Hodnocení: 4,0/5,0

Holčičí pěvecké a producentské duo Let’s Eat Grandma se přihlásilo s novým albem téměř na den přesně vůči minulému dva roky starému debutu I, Gemini a pokračují ve své kariéře velice nadějně. I’m All Ears se zdá být více strukturované, ale pořád ne příliš předpovídatelné album. Debut byl více drzý a provokativní co se týče hudebních nápadů, tady jsou Let’s Eat Grandma už vyspělé producentské duo, o kterém by se měl s plnou vážností dozvědět celý, alespoň alternativní hudební svět.

Některé přímočaré řádky jako například:

“Wherever we go is the best place,”

navíc zábavu nezkazí, protože si i díky nim uchovává album zasněně bezstarostnou dívčí náturu. Let’s Eat Grandma je jako ty pokoje přeplněné nejrůznějšími věcmi, které si nějak záhadně i s takovým množstvím věcí uchovává řád a nějakou jednotný design. Je doopravdy obdivuhodné, jak může někdy chaos a pořádek spolupracovat.

Hlavně je album podobně jako debut, kde se například vyskytovala harmonika, album plné naprosto výjimečné instrumentace. Elektro beaty, shoegazové elektrické kytary, hammondovy varhany, smyčce a samozřejmě na albu nejvíce obsažené syntezátory. Všechno spolupracuje v dokonalé harmonii chaosu a pořádku. Tohle se vážně hodně povedlo. Silných 4,0 a konečný výčet nejlepších alb tohoto roku tohle album asi nemine.

Ty Segall a White Fence – Joy

Vydatavetelství: Drag City Records
Žánr: Indie Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Neuběhlo ještě ani tři čtvrtě roku a americký písničkář a garážový rocker Ty Segall je tu po skvělém Freedom’s Goblin s dalším albem, tentokrát vytvořeným  nahraným za pomocí lo-fi indie rockera White Fence, který se dá v lecčems označit za hudebního bratra Tye Segalla.

Joy není paradoxně k názvu zase tolik zábavné, pestré a stylově barevné album jako Freedom’s Goblin. Na albu je hodně experimentování, psychedelie a lze slyšet velké inspirace hudbou 60. let. Pro ty, kdo mají rádi brouzdání neprobádanými hudebními místy, je to skvělá příležitost jak slyšet něco nového, Freedom’s Goblin bylo ale daleko šťavnatější a Joy staví oba hudebníky vlastně do velice pohodlné pozice, kdy to zní jakoby si jednoho dlouhého večera ubalili jointa vychrlili ze sebe své první nápady bez jakéhokoli přemýšlení nad strukturou písní. Ty Segall a White Fence zkrátka spoléhají na to, že jim za to budou všichni hipsteři a hudební šprti tleskat ve stoje a považovat to, za nějaké odvážné nezávislé dílo. Joy je ale spíše pravý opak. Je to album líně vytvořeno a stejně líně také zní.

Tony Molina – Kill the Lights

Vydavatelství: Slumberland
Žánr: Indie Rock, Indie Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

Kaliforňan odchován v hardcorových kapelách, který opustil drsné žánry a dal se na dráhu nezávislého pop rockové písničkáře, který skládá neobvykle krátké písničky, by rád navázal na jeho první sólové, kritky opěvované album Dissed and Dismissed z roku 2013, Kill the Lights je ale bohužel příliš zpátečnické album, které možná potěší fanoušky starých kapel jako The Byrds, Tony Molina, ale album přepaluje v neustálém refrénování ve stylu návratu do léta 68 a polomrtvé vesničky vzdálené 30 km od místa konání Woodstocku, které nebylo dostatečně blízko, aby ho skutečně zažilo a nedolehly tam ani pořádně jeho tóny.

Tonyho akustický styl není tak účinný jako střídání akustiky za dominantní zvuk zkreslením více zahuleného riffování ve stylu Weezeru na minulém albu.

Kill the Lights je stejně jako první album fajn jednohubka, to první byla ale jednohubka přece jen o něco lepší a na to, že mu nové album trvalo nahrát směšné 4 roky, se jeví tohle 14 minut dlouhé album jako zklamání. Jako úspěch se alespoň jeví to, že byl schopen některé své nápady prodloužit a vytvořit z písně, které zní více plnohodnotně. Na “No One Told Me” vyhrává velice pěkně elektrická kytara melodii, škoda že se Tony Molina bál do ní přidat i zpěv.

Někdy je to až nechtěně vtipné. Tony Molina mi občas připomíná ustrašeného malého kluka, který se bojí sjet i po obyčejné skluzavce, aby si ho někdo náhodou nevšiml a něco se mu nestalo. Takový Rod a Todd hudebního světa.

Mac Miller – Swimming

Vydavatelství: Parlophone / Warner Bros.
Žánr: Alternativní R&B, Alternativní Rap, Neo-Soul
Hodnocení: 2,5/5,0

Pro fanoušky moderního R&B a hlavně neo-soulu asi povinnost, ale pro ostatní asi spíše fádní nuda a automaticky vytvořené uspávací, hypnotické album.

James – Living in Extraordinary Times

Vydavatelství: Infectious
Žánr: Alternative/Indie Rock, Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Dlouholetá stálice Manchesterské hudební scény se vrací už s 18 albem. Hodinu dlouhé album rozeznívá hořko sladká atmosféra velkých korporátních prosklených budov rozžhavených letním sluncem. Písně jako “Leviathen”, “Extraordinary Times” nebo “Better Than That” přinášejí pravý britský um kombinovat optimistickou přístupnost s tajemností a kouskem příjemné temnoty. Living in Extraordinary Times může být se svou delší délkou pro v kapelu nevěřící trochu vyčerpávající, těm kdo ale mají ke kapele sympatie se nemohlo stát nic lepšího.

Dee Snider – For The Love Of Metal

Vydavatelství: Napalm Records
Žánry: Hard Rock, Heavy Metal, Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Překvapivě slušné album bývalého frontmana Twisted Sister, které přichází po naopak nepříliš povedeném We Are the Ones z roku 2016, kdy si Dee Snider zaplatil pár ne příliš úspěšných externích skladatelů, kterým se nepodařilo moc dobře napsat písně na míru a vzniklo z toho skoro popové album, které naštvalo jeho věrné fanoušky a žádné nové si kvůli němu rozhodně nezískal. V novém albu For The Love Of Metal tak alespoň potěší ty staré a věrné. For The Love Of Metal je slušná porce tvrdé, maskuliní kytarové hudby a Sniderovy vokály zní perfektně. Po chabém minulém albu jsme to vůbec nečekali, ale vítej zpět ve formě Dee!

od -

“Imagine” je pro miliony lidí synonymem pro označení krásná píseň. Rozezní se rozlehlý pianový úvod čistý více než bílý pokoj newyorského bytu, ve kterém byl natočen klip a hlavní člen nejslavnější kapely všech dob, začne svým unikátním hlasem věčného kluka sdělovat světu svou krásnou vizi světa plného míru, lásky a rovnosti. Měl jsem tu píseň taky hodně rád. Dokonce jsem jí zařazoval mezi své vůbec nejoblíbenější a počítal ji mezi nejlepší písně populární hudby, jaké kdy vznikly. Už to tak není.

Jako bych se dříve také nechal unést tou krásnou melodií piána a málem uvěřil na ten svět, který nám John Lennon účelově budoval v našich myslích, je doopravdy krásný. Jako bych také uvěřil, že bychom tuhle utopistickou vizi dokonalého světa měli následovat a pokusit se jí přiblížit co nejvíce.

Nevím, kdy to přesně bylo, určitě to ani nebylo náhlé procitnutí z Lennonova snu, spíše delší probouzení (a není tak dávno). Každopádně jsem si uvědomil, že svět představován v “Imagine” je spíše opak toho, co bychom měli jako společnost následovat. Ačkoliv podle něj neexistuje v ideální světě nebe ani peklo, spíše to připomíná to druhé a nepotřebujete k tomu ani kotle a vidle.

O zdi

V Praze je jedna neobyčejná zeď — Lennonova zeď. Asi ji všichni znáte. Lidé si tam prostě čmárají, co chtějí. Zamilované básně, podpisy, malby, vzkazy světu, oblíbené myšlenky, citáty… Když lidé usoudí, že je zeď už příliš přeplněná, je přetřena na bílo — jak se to stalo 17. listopadu v roce 2014. Ta zeď byla a stále je vzdorem proti státní moci, manifestem svobody, lidské vlídnosti, sdílení a toho že společnost dokáže existovat sama bez toho, aniž by se někdo zbytečně vrtal do života jednotlivců. Když se podíváte na jednotlivé psaní a malby, vidíte jednotlivce, celou zeď tvoří společenství lidí s určitými stejnými hodnotami. Kdyby fungovalo na tomto světě více věcí stejně jako Lennonova zeď, žili bychom na lepším místě.

Zeď dříve pojmenovaná jako pražská Zeď nářků byla pojmenovaná po smrti Lennona po něm, jednak protože u ní někdo vytvořil pomník jednak ale také, protože ho vnímáme vlastně stejně jako tu zeď. Jako šiřitele lásky, sblížení, vzájemného míru, svobody… Bohužel, čím více se člověk o osobnosti Johna Lennona dozvídá, tím víc přichází na to, jak moc jsme si ho idealizovali.

Lennonova zeď na Malé straně je mimořádným kulturním místem:

Otázkou je, jestli to vlastně vadí. Zkrátka jsme si z něj vzali to dobré — není to nakonec pro nás výhodné? V prvé řadě bychom asi neměli žít ve lžích a falešných představách. Pak se může zdát, že měl a i po smrti stále má příliš velkou moc ovlivňovat lidi, než abychom nad jeho chybami mohli mávnout rukou. Občas bychom si měli uvědomit, že ačkoliv byl Lennon bezesporu hudební génius, který může být právem označován za skutečného umělce srovnatelného s nejvýznamnější malíři nebo sochaři stejné doby, některé jeho lidské stránky si dost říkají o to, aby byl pojmenován nějakým nepěkným slovem. Jeho počínání se totiž v některých případech nedá ospravedlnit mávnutím ruky a pronesením typické omluvné věty: „Každý přece máme svoje chyby.”

Není to o tom, že by Lennon nezvedal na návštěvách při močení prkýnko a nebo o tom, že při jídle mlaskal. Není to ani o tom, že by se jednou opil a cestou domů zničil dopravní značku.

Lidé z jeho velmi blízkého okolí o něm říkají často nehezké věci a bohužel neexistuje sebemenší důvod, proč by si měli vymýšlet. Svědectví jeho hospodyně možná ještě nezní tolik důvěryhodně, slova jeho vlastního syna však jistě ano. I tak ale nechme údajné domácí násilí a nevěry stranou, ostatně jsou to ryze osobní věci.

Jak byl symbol českého odporu proti komunismu vlastně komunistou

Pojďme se raději podívat na jeho nejznámější sólovou píseň “Imagine”, která je možná vůbec nejsilnějším šiřitelem jeho myšlenek i po jeho smrti a ve které se John Lennon de facto otevřeně přiznal, že sympatizuje s komunistickými myšlenkami. Kdyby někoho nepřesvědčily věty jako: „No possesion, no religion, no countries,” sám to pak označil v rozhovoru pro Rolling Stone jako komunistické manifesto.

Nejdříve bych ještě rád dal vědět, že pro mě není označení komunista synonymem pro nějakého člověka nižší úrovně. Ostatně žijeme v České republice, kde kult komunismu neustále působí a snad všichni máme v rodině nebo mezi přáteli někoho, kdo se vám někdy snažil tvrdit, že za komunismu bylo líp a nebo se vám snažil vysvětlit jeho náklonnost k režimu, který skončil na většině místech světa příšernou tyranií, ten klasický argument, že komunismus je ve skutečnosti skvělá myšlenka, jenom byla blbě provedena.

Americký komik Owen Benjamin “Imagine” takhle vtipně komentoval:

Obyčejným smrtelníkům ale lze odpustit. Mají své důvody. Občas se zdá být skoro až směšné, jak nevidí ty hrůzy, které komunismus způsobil všude na světě, ale jsou to nejčastěji důvody osobní, které se alespoň z miniaturní části pochopit dají. Stejně tak se dá pochopit ta naivita ve známém tvrzení: „Tehdy to nebyl skutečný komunismus.” Ostatně jí naletěl i samotný George Orwell. Jeden z největších bojovníků proti komunismu, onehdy přísně zakázaný autor. Ve Farmě zvířat je to naprosto zřetelné. Karla Marxe, kterého představoval vepř Major, vykresloval jako hrdinu a vše popsal tak, aby to vypadalo, že počáteční myšlenka byla dobrá, jen se zvrhla. A to to od svrhnutí lidí až do zásahu Kuliše na farmě vypadalo na idylku.

V Anglii mají pro lidi jako Lennon krásné označení champagne socialist.

John Lennon ale nebyl obyčejný člověk. Měl a má i skoro desítky po smrti vliv na miliony lidí na této planetě. Měl pro normálního smrtelníka naprosto nepředstavitelné bohatství a s ním bohužel i mesiášský komplex podobně nepředstavitelných rozměrů. V Anglii mají pro lidi jako Lennon krásné označení champagne socialist („šampáňo socialista”).

Slangový výraz označuje lidi, které zbohatli díky kapitalismu, ale mají nějakou těžko vysvětlitelnou posedlost pro prosazování socialistických a komunistických myšlenek. Mají plnou pusu řečí o tom, jak je potřeba pomoci lidem z chudších vrstev, kdykoliv jsou ale ve vzácných chvílích konfrontování s jejími zástupci, rádi zase zalezou hezky nahoru na svůj božský obláček tvořen krásnou špičkově vybavenou vilou s hodně vysokým plotem.

U Johna Lennona se tato vlastnost hezky ukázala, když mluvil hodně necitlivě o postižených lidech a opakovaně je v rozhovoru označil jako “cripled”, což sice není v angličtině zase tak hanlivé označení jako česká obdoba „kripl”, ale je to zároveň už někdy od období 70. let bráno jako hrubé slovo, o které společnosti nestojí, aby bylo říkáno v souvislosti s postiženými.

Bylo to hrozné. Každou noc jsme hráli a místo toho, abychom viděli mladé lidi, vídávali jsme přední řady plné mrzáků.” Samozřejmě, pokud vám někdo každý večer strká před nos postižené lidi jako k papeži a chová se skoro, jako byste měli zázračnou moc uzdravit je, časem to omrzí každého, opovržlivý způsob, jakým Lennon o postižených mluvil v celém vyjádření, ale není vůbec patřičné.

Tahle klukovina se dá odpustit, horší jsou jeho vyjádření několik let později:

Nebyla to jen klukovská záležitost, za jakou by se dalo označit jeho zesměšňování postižených na pódiu v raných dobách Beatles. John Lennon tyhle odpovědi pronesl v rozhovoru pro Rolling Stone v roce 1971. 31letý chlap by měl mít dostatek rozumu. Zvlášť když se stejný rok staví do role šiřitele míru, aktivisty proti válce a vydává píseň s utopistickou vizí světa, o které prohlašuje, že je to komunistické manifesto a sám přiznává, že by nikdy nebylo přijato, pokud by ho nezabalil do cukrového obalu sladké melodie a sladkého snílkovství.

Svět bez pekla. Není ale peklo právě ten svět?

V souvislosti s Johnem Lennonem tedy vyplouvá na povrch jedna nehezká charakterová vlastnost, kterou připomněl i jeho syn Julian. Pokrytectví. Pojďme se ale podívat, o čem “Imagine” vlastne je a rozebrat si text písně.

„Imagine there’s no heaven
It’s easy if you try
No hell below us
Above us, only sky
Imagine all the people living for today”

První slova nejslavnější Lennonovy sólové písně nejsou nijak skandální, pokud nežijete v nějakém klášteře. Samozřejmě. Představa nebe a pekla se dá chápat jako metonymie, není třeba si představovat, že někde žijí lidé na mráčcích a někde se vaří v kotlích. Různé představy posmrtného života a něčeho jako nebe a peklo jsou známy už od nepaměti v různých kulturách i náboženstvích. Jedna z prvních zmínek o peklu (nebo spíše podsvětí) se objevila v Egyptské knize mrtvých. Pokud se tento koncept chápe správně, není důvod ho zavrhovat.

Je ale také pravda, že církev udělala z pekla strašáka pro lidi a nejen v historii, ale například katolická církev dodnes vtlouká do hlavy lidem, že za utrpení na zemi je čeká odměna v nebi. John Lennon tedy říká: Proč bychom měli čekat na nebe nebo na peklo, žijeme tady a teď. Záleží samozřejmě na tom, jak člověk vidí svět. Duchovně založení lidé by s tím mohli mít problém, každý má ale svobodnou volbu a Lennon trefně mluví za velkou část populace.

Pojďme ale dál, kde se to bohužel začne kazit.

Svět, ve kterém není za co bojovat? Dost smutný svět

„Imagine there’s no countries
It isn’t hard to do
Nothing to kill or die for
And no religion, too
Imagine all the people living life in peace.”

Další řádky Lennonovy slavné písně se týkají jeho věčného boje za mír. Lennon se domnívá, že pokud by neexistovaly státy a nacionalismus v žádné formě (ani v té zdravé a nejmírnější formě), stejně tak pokud by neexistovaly náboženství, lidé by mezi sebou nemuseli válčit. Lennon totiž logicky předpokládá, že největšími motivy pro válku byly právě boje o území a války mezi různými náboženstvími.

Pokud by ale neexistovaly státy ani náboženství, neznamenalo by to nic jiného, než že by existovala nějaká světová autoritářská vláda, která by represemi potlačovala jakékoliv seskupování lidí na základě etnického původu a náboženského přesvědčení. Jak jinak by tohle totiž mohlo být dosaženo než represí? Pokud by totiž nebyl na lidi vytvářen tlak, proč bychom si měli ubírat něco, co tvoří naší identitu?

Války byly strašné a ani hrozivá čísla jejich obětí nedokážou vyjádřit hrůzy, které se zde děly. Nemělo to ale vše nakonec přeci jen cenu? Můžeme být součástí vyspělého světa. Naší předkové bojovali za různé věci, nakonec nám ale vybojovali skrze potoky krve a hrůz cestu ke svobodě. Pokud se někdo cítí být více příslušníkem jiné národnosti, může učinit požadované kroky, stejně tak si svobodně může zvolit náboženství které bude vyznávat. Mnoho válek jistě bylo zbytečných, ale všechny byly součástí nějakého vývoje.

Karel Gott mluví o tom, jak se snažil při setkání Lennonovi naznačit, jak u nás funguje komunismus:

Když, pravda — trochu nešikovně — vytrhneme z kontextu větu „Nothing to kill or die for,” nemůžu se zbavit dojmu, že to musí být vlastně docela smutný svět, o kterém nám Lennon zpívá. Domnívá se, že státy a náboženství nejsou hodny toho, aby za ně lidé bojovali. Není to ale přece nutné dělat pomocí násilí. Když se sejdou v londýnském Hyde Parku křesťan a muslim, mohou si vyměňovat názory, hádat se spolu, nemusí ale po sobě střílet. Stejně tak dnes slouží pro poměřování sil mezi národnostmi sport.

V dnešní době státy ve vyspělé části světa mezi sebou nepotřebují válčit. Proč by nemohla existovat Česká republika, Slovenská republika? Proč by nemohly existovat Spojené státy, Čad, Laos, Somálsko nebo Bahrajn? Všichni máme nějaké společné hodnoty, něco nás spojuje a je to součástí mozaiky naší identity.

Proč by někdo nemohl být buddhista, křesťan nebo muslim? Jsem ateista, stejně jako většina naší jedné z nejvíce ateistických zemí světa, proč bych ale měl brát někomu právo na to hlásit se k náboženství? Vždyť i nás ateisty mohou některé náboženské myšlenky obohatit. Vždyť i Lennon věřil (nebo se mu alespoň líbila) myšlenka karmy a přebíral mnoho dalších myšlenek hinduismu.

Pokud by neexistovaly státy a náboženství, byl by to nudný a sterilně bílý svět, stejně jako je sterilně bílý ten pokoj z klipu, ve kterém sedí John Lennon s Yoko Ono u klavíru.

V boha věří někteří přední psychologové i přední vědci. Mnoho lidí se nehlásí k náboženství, ale jak se mnoho lidí říká: Věří, že tam něco je. Je to opět součást naší identity. Tvoří to pestrost a barevnost tohoto světa.  Pokud by neexistovaly státy a náboženství, byl by to nudný a sterilně bílý svět, stejně jako je sterilně bílý ten pokoj z klipu, ve kterém sedí John Lennon s Yoko Ono u klavíru.

Berme Lennona jen jako kluka s mimořádným talentem, ne filozofa

„Imagine no possessions
I wonder if you can
No need for greed or hunger.”

Druhá sloka ukrývá asi nejhorší ze všech sdělení v písni. Můžete hledat, jak chcete, ale není to nic jiného než tvrzení, že žádné osobní vlastnictví povede k všeobecné prosperitě. Jak chcete někomu vzít něco, co si člověk obstaral jakoukoliv legální cestou? Odpověď je jediná, v souvislosti s Lennonem dost ironická (a přiznal jí i ve svých myšlenkách Karl Marx): Násilím. Jak velký pokrytec tedy musel Lennon být, pokud měl neustále plnou pusu míru, ale chtěl by rušit osobní vlastnictví, které se dá zrušit jen násilnou cestou?

Občasné sdílení prostředků je fajn. Uber je fajn, Airbnb je fajn, internet je v podstatě založen na principu sdílení. Stejně tak dokáže fungovat Lennonova zeď. Je to ale princip dobrovolného sdílení. Jednou se rozhodnu, že už nechci svůj byt pronajímat turistům, tak prostě nebudu. Vždyť je to tak naprosto v pořádku a zaplať pánbůh, že to tak funguje!

Kromě champagne socialist existuje ještě jedno anglické slovo, které my Češi nedokážeme přesně přeložit do naší řeči. „Pretentious” totiž vyjadřuje kombinaci několika českých slov: nabubřelý, falešný, pompézní, snobský, namyšlený. Přesně takový musel být stav Lennonovy mysli, když tuhle píseň napsal a ještě dříve, když uvažoval nad fungováním tohoto světa.

Tohohle Johna Lennona mám rád o mnoho více než toho pozdějšího:

Víte, vše by se to dalo omluvit tím, že je to vlastně jen píseň o tom, jak tahle utopistická vize nelze realizovat. Jenže o tom ”Imagine” není. Nesmíte totiž zapomenut na refrén, ve kterém Lennon posluchače přímo nabádá: “Doufám, že se k nám jednoho dne připojíš / A svět bude jednotný.”

Ale ještě že to ta utopistická vize je. Nechtěl bych v žádném případě žít v Lennonově ideálním světě.

Mám tu píseň pořád z části rád. Hlavně kvůli melodie, už moc ne kvůli textu. Stejně tak mám pořád rád Lennona jakožto geniálního hudebníka, který přišel s revolučními skladatelskými, produkčními i textařskými nápady. Až ale půjdete příště kolem Lennonovy zdi, hlavně ale až příště uslyšíte v rádiu, při zahájení olympijských her nebo budete třeba oslavovat Nový rok na Time Square a rozezní se “Imagine”, bylo by dobré si vzpomenout na to, že bychom si Johna Winstona Ono Lennona neměli idealizovat jakožto člověka. Berme ho jako obyčejného kluka z města rybářů a přístavních dělníků, který měl mimořádný talent a dotáhl to daleko. Neberme ho raději jako filozofa.

Pokud jste tenhle dlouhý článek dočetli až do konce, neostýchejte se a napište do komentáře, co si myslíte o “Imagine” nebo Johnu Lennonovi.

Autor: Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

Recenze | Novinky: Drtivá post-punková temnota i zasněné popové dojáky tvoří nejen nejpestřejší, ale i nejlepší album welšských The Joy Formidable „Nestrávíte posledních 10 let...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Paul McCartney na přímočarém, mezigeneračním a rozmanitém albu Egypt Station sahá do různých období rockové hudby, i různých nálad Je mu 76...