Měsíční archiv:Září 2018

Nová hudební alba září 2018

V tomhle velkém přehledu alb, které vyšly v druhé třetině září najdete Tomáše Kluse, který ani tentokrát nepustil roli svého nenapravitelného dobrodruha a vydává se bezhlavě různorodými (nejen) hudebními cestami, konečně autentickou hvězdu amerického moderního country Carrie Underwood, dva dost rozdílné disky sedmého alba Davida Guetty, nečekaně odvážné Olympic, jako vždycky unikátní hlučně-něžný slowcore od Low, vcelku povedený pokus Good Charlotte o update zvuku, nevydané písně Paula Simona, Willieho Nelsona, jak zpívá písně svého zesnulého kamaráda Franka Sinatry, klidnou rockovou pohlednici Ivana Krále, komplexní a přesné Aphex Twin, něžný pozůstatek z minulého alba First Aid Kit, meditačně-folkového Paula Wellera, stále více a více vyspělé Thrice, elegantní a neodolatelnou jazzovou dvojici Tonyho Bennetta & Diany Krall,  nekompromisní a zábavnou jízdu Clutch, a naději českého moderního popu Nelly.

Klusovo ambiciozní Spolu je zlepšením oproti minulým albům, jeho osobní bílé album to ale být nemůže

Tomáš Klus – Spolu

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Písničkář, Pop, Pop Folk, Folk
Hodnocení: 3,0/5,0

Tomáš Klus, nenapravitelný životní optimista, dobrodruh, vrchní český sluníčkář (nemyšleno nijak špatně); člověk, který sebral na jeden rok Zlatého slavíka Karlu Gottovi hlavně díky písni, která se stala symbolem protestu proti tradičním demokratickým stranám, aby se stal o pár let později Tomáš Klus symbolem protestu proti „netradičním“ stranám; věčný snílek, šiřitel míru, lásky a dobré nálady, třinecký rodák, čerstvý otec… Co ještě o něm vlastně říct?

Podle jeho osobnosti lze snadno přijít na to, že Tomáš Klus nesnáší, když se život nežije naplno. Je mu jedno, že se občas pustí do slepých ulic, prostě chce jít za každou cenu dále. Něco udělat, vzbudit ohlas, možná se i malým písmem zapsat do dějin. Když přijde na to, že ta cesta nikam nevede, prostě se vrátí zpět a pokračuje po jiné a lepší cestě. Vlastně musím říct, že mám respekt ke každému, kdo se snaží žít život podobným způsobem.

Jeho huránský přístup k životu, kterým malinko připomíná strýce Pepina s Postřižin, se však promítá i do hudby, a ta díky tomu není — ať už v rámci diskografie, či dokonce přímo v jednotlivých albech — úplně konzistentní. Tomáš Klus má za sebou ve své tvorbě už mnoho přešlapů a mnoho si jich přivodil v nedávné době. Po trojici slibných alba, se kterými prorazil: Cesta do záhu(d)by (2008), Hlavní uzávěr splínu (2009) a Racek (2011) přišla tvůrčí krize Proměnamě (2014) a nepovedený experiment Anat život není (2015).

Otázkou tedy bylo, zda se Tomáš Klus po přemoudřelé minulé desce vrátil trochu nohama na zem a zda dokáže navázat na silnou trojici dřívějších alb.

Celá produkce alba je vůbec divná.

Z čistě skladatelského a textařského hlediska je skutečně Spolu zlepšením. Můžeme slyšet píseň, která má již nyní status hitu — “Tichá voda”, která začíná prosluněnou slokou s akustickou kytarou a v refrénu jakoby se písně zatáhla, lehce potemněla a slyšíme v husté ozvěně elektrickou kytaru. Pak nastane další zlom v mezihře, kdy píseň vrcholí svou dramatičnost. Kytary znějí parádně, stejně jako cello v mezihře, horší už je to s vokály, které jsou utopeny v nějaké divné ozvěně, díky čemuž zní, jakoby byly nahrávány ne ve studiu, ale u akvária v mořském světě.

Celá produkce alba je vůbec divná. Ne, že by snad Jiří Kučerovský, Jan Lstibůrek a Petr Škoda byli špatní muzikanti, mix alba je ale naprosto příšerný a neúměrný tomu, že je Spolu jedno z nejočekávanějších alb tohoto roku na naší scéně. Některé nástroje jsou nesmyslně hlasité, perou se s akustickou kytarou, a vokály jsou často oproti hlasité hudbě příliš slabé.

Divná produkce také zabíjí některé potencionálně dobré písně a například “Mořeplavci” není jako taková vůbec špatná, po produkční stránce je to ale taková neuvěřitelná prasárna, že se k tomu raději ani nemá cenu vyjadřovat. Pokud by šel nějak zhudebnit akutní průjem, experimentální disko na konci “Mořeplavci” by určitě znělo přesně takto. Rockový Klus “Víla” je velice zajímavý nápad, ty hlukové stěny, které se valí přes sebe jsou ale přehnané a nejsou na místě. Chudák dynamika. Jestli si tohle album poslechne nějaký takový ten tatík-hudební fanda, jehož smyslem života je boj proti loudness war, asi se chudák půjde oběsit.

A pak teprve přijde píseň “Karavan”. Na co proboha tohle album bylo vůbec nahráváno? A nebo prostě Klus s kapelou zapojili do sebe před mikrofon všechny krabičky, které zrovna našli ve studiu a čekali, co z toho vyleze? Proč to proboha udělali? Zní to lépe? Těžko. Zní to chytře a experimentálně? V žádném případě. Spíše naprosto fušersky.

Singl a další píseň, která má už teď status hitu “A pak” s Klusovou manželkou Tamarou, je povedená píseň s chytlavou melodií, kde Klus vtipně zakomponoval přímo v klíčové části refrénu spojení “koně klus”. Tady produkce naštěstí nezaúřadovala a všichni za mixážním pultem zůstali při zemi. “Dobrodružce” a hlavně “Masám” nejsou moc povedené písně, naštěstí ale slouží jen jako předvoj k asi vůbec nejsilnějšímu kousku alba — písni “Haruki”. Ta baví svým rázným a odhodlaným nástupem a melodií sloky. Taky tím, že konečně předvádí produkci na adekvátní úrovni, i perfektním vtipným textem pro všechny knihomoly s částmi jako:

Pratchett jsem Perly a Goldmunda s Narcisem,
venku zuřil liják, já zjistil, jaký jsem

Basa s bicími slouží jako správný opěrný bod, akustická kytara s elektrickou si jedou na vedlejší koleji to své a dotvářejí atmosféru. Hlasitost vokálů je tak akorát, a tak kdykoliv nás už přejde chuť z Klusovy intelektuální knižní orgie, můžeme se zaposlouchat do sice nikterak zvlášť originální, ale přesně zahrané hudební linky, která budí hořkosladké pocity.

Zábavné je taky slyšet Kluse v metalovém crossoveru “Hlasymse”, stejně tak je skvělá živá verze folk rockové písně “Flusnu” s Janem Jelenem.

V rámci diskografie Tomáše Kluse dává projekt Spolu smysl, pokud o něm uvažujeme jen v nákresech. Díky realizaci je ale album — a zvláště když se pak na něj díváme jako na samostatnou entitu –, dosti chabý, koncepci postrádající a amatérsky produkovaný pokus o vytvoření mega alba, které by mělo být pro Kluse to, co bylo pro Beatles bílé album, pro Rolling Stones Exile on Main St., pro Led Zeppelin Physical Graffiti a pro Kanyeho Westa Life od Pablo. Za to zlepšení oproti minulých dvou alb sice extrémně slabých, ale přece 3,0.

Carrie Underwood konečně začala projevovat skutečné emoce a na Cry Pretty jí občas poprvé skutečně věříte, co zpívá

Carrie Underwood – Cry Pretty

Vydavatelství: Capitol
Žánry: Moderní Country, Pop, Country
Hodnocení: 3,5/5,0

Máme tady vlastně opačný problém k Tomáši Klusovi. Carrie Underwood má za sebou skvělé producenty Davida Garciu (Bebe Rexha, Florida Georgia Line…) a Jima Jonsina (B.o.B, Finatik N Zac, Pitbull), kteří za sebou už mají produkci mnoha úspěšných na americkém i světovém trhu úspěšných písní. Opatrná produkce nešlápne ani jednou vedle, na druhou stranu tomu chybí i trocha nějaké bezprostřednosti a ještě větší autenticita projevu samotné zpěvačky, která by zajistila, to aby nebyla Carrie Underwood vnímána jen jako holka z plakátu, která je pouze strojem na peníze.

 

“Cry Pretty” tak vlastně není jen úvodem a názvem alba, ale i mottem celého alba, na kterém se snaží Carrie Underwood vypustit vše, co v sobě dlouhou dobu dusila a tajila před světem.

Carrie Underwood však udělala oproti minulým albům velký krok kupředu. Pořád to není dost, ale zlepšení je viditelné a to se cení. V úvodni písni “Cry Pretty” se dokonce Carrie Underwood za to přímo omlouvá a přiznává, že byla možná až trochu moc umělou královnou soudobého country:

„Not usually the kind to show my heart to the world,”

přiznává. Následující desítky minut se pak snaží otevřít svou skutečnou osobnost a předat posluchačům emocionální koupel. “Cry Pretty” tak vlastně není jen úvodem a názvem alba, ale i mottem celého alba, na kterém se snaží Carrie Underwood vypustit vše, co v sobě dlouhou dobu dusila a tajila před světem. Hlavní ale je, že je to uvěřitelné tak, jako žádné jiné album.

Cry Pretty je i díky tomu dramatické a neskromně velkolepé album, které připomíná popcornové filmové trháky. “The Champion” s povedeným zakomponováním rappera Ludacrise tvoří pomyslné titulky, není to však vrchol alba, který přijde dávno předtím na dvojici třetí a čtvrté písně “Low” a “Backsliding”. První píseň je vysoce procítěný pop s prvky jižanského rocku, druhá píseň je perfektní romantické moderní R&B s ještě větší emocionální stopou.

I přestože je v písních jako “The Bullet”, “Love Wins” nebo “Drinking Alone” strašně mnoho amerického kýče, od Carrie Underwood přece jen nečekáte nějaké kdovíjak originální věci a experimentování, ať už povedené, či nikoliv,  by v jejím případě znamenalo v každém případě snad i určitý handicap. Cry Pretty tak splňuje základní požadavek, který na album máte, když si ho pouštíte: abyste od něj dostali, co očekáváte. Carrie Underwood navíc překvapí svou upřímností a snahou otevřít se. Takže vlastně dostanete dokonce i něco navíc.

Sedmé album Davida Guetty obsahuje plno různě kvalitního instantního popu a zajímavou klubovou hudbu na bonusovém disku

David Guetta – 7

Vydavatelství: Atlantic / Parlophone
Žánr: Club/Dance, Dance Pop, Pop, Elektronická hudba, Rap
Hodnocení: 3,0/5,0

Francouzský DJ potvrdil své kvality a na sedmém albu přináší 15 písní pohodového, přímočarého, sebevědomého moderního popu. O vokály se na albu postaraly hvězdná, především dámská jména jako Sia, Bebe Rexha, Nicki Minaj, Jess Glynne, i méně známá, ale neméně hlasově talentovaná jména jako Faouzia, Anne-Marie nebo Ava Max. Z mužského pohlaví pak přišli Davidovi Guettovi do studia pomoci třeba Justin Bieber, Jason Derulo nebo kolumbijec J Balvin.

Na disku dva, na kterém David vydával písně pod falešným jménem Jacka Becka, můžeme pak slyšet tu pravou elektro-taneční kvalitku v podobě progresivního housu.

David Guetta však přizval na spolupráci také kolegy DJ/producenty a z písní tak můžeme slyšet například výtvory světové extratřídy EDM: Steva Aokiho, Black Coffeeho nebo Martina Garrixe. Některé pokusy o internacionalizaci alba dopadly katastrofálně — např. “Goodbye” zní jako strašně špatně uvařený guláš latinskoamerického reggeatonu a západní elektro scény, některé více experimentální a tvrdší momenty jako “I’m That Bitch” nebo “Motto”jsou naprosto katastrofální. Písně jako “Don’t Leave Me Alone” s Anne-Mariou, “Battle” s Faouziou, “Flames” se Siou nebo “Let it Be Me” s Avou Max a motivem převzatým ze slavné písně Suzanne Vega “Tom’s Diner”, však patří k tomu lepšímu, co vzniká v dnešním masovém popu.

Na disku dva, na kterém David vydával písně pod falešným jménem Jacka Becka, můžeme pak slyšet tu pravou elektro-taneční kvalitku v podobě progresivního housu. Jakmile Guetta opustí popové vody, vrhne se naplno do opakujících se hlubokých beatů a bas klubové hudby a ukáže, že dokáže nejen tvořit chytlavé melodie, ale také tvrdě makat na beatových a basových vzorech. Songy jako “Back and Forth”, “Freedom” nebo “Granade” jsou nebezpečně nakažlivé a podmanivé. Za disk 1 2,5 a za disk 2 3,5.

Olympic se do toho ani po 50 letech hraní nebojí říznout, parádně znějícího Trilobita ale kazí textařská krize

Olympic – Trilobit

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Uplynulo 50 let od vydání alba, které Petr Janda nazval v rozhovoru pro ČRo Radiožurnál prvním českým rockové albem — Želva. Jak už to u něj bývá obvyklé, Petr Janda si některé věci tak trochu upravuje a přehání, faktem ale je, že to bylo nejspíše první české rockové album, které dosáhlo velkého úspěchu a dostalo se do povědomí běžných lidí. V totalitním státu ostře bojujícím proti buržoazii západu, to bylo samo o sobě hrdinstvím nehledě na to, že některé písně z tohoto alba jsou pořád legendami.

Trilobit je koncepčně chytře vymyšlené album. Je tu něco s melodických šedesátek, tvrdších, progresivnějších a experimentálnějších sedmdesátek a vše je to nahráno nejlepší současnou studiovou technikou. Olympic si úplně poprvé pozval producenta a stal se jím čecho-američan Mirek Váňa, který působí na hudební katedře prestižní univerzity Berklee, k tomu se ve studiu objevili také další dva hudebníci z bostonské univerzity: kytarista Alek Darson a klávesák Eren Basbuk. Produkce alba je doopravdy na vysoké úrovni a Olympic mile překvapí odvážnými momenty, které můžeme slyšet na úvodní “I’m Fine”, “Hit nebo Život” nebo “Víla”. Je skvělé, že se kapela nebojí ani po takových letech zkusit něco nového a vyjít ze své komfortní zóny, i když by to nemuseli vůbec mít za potřebí.

Moderní metalové kytarové party se syntezátory na “Víle” a hlavně trash metal “Hit nebo Život” jsou důkazem toho, že se risk vyplatil. Album je bohužel podle očekávání také hodně nostalgické. Textová stránka alba, pro které si Petr Janda pozval další čtyři textaře, je povětšinou bez emocí a ničí většinou hezky znějící hudbu. Písně jako “Já jednoho znám” a vzpomínání na Rychlé šípy, ani na koncerty ze začátku kariéry “Jsi moje”, vůbec nic zajímavého posluchači nepředají. Kdy naopak nakonec vezmete Jendovo rockerské srdce na milost, zvláště pokud jste kytaristy, bude na “Ještě jednou chtěl bych býti klukem”, kde vzpomíná na to, jak to bylo dříve jiné se strunami.

Vůbec, když člověk poslouchá skvělou muzikantskou i producentskou práci na poslední “Máš to těžký”, je to strašná škoda, že texty na albu jsou tak slabé a jde z nich cítit velká textařská krize. Části jako: “Stála tam holka jako vobrázek,” by měly být hluboko pod úroveň někoho, kdo chce být označován za české rockové legendy).

S instrumentální stránkou alba ale Olympic příjemně překvapili a s velkým respektem se musí přistoupit k tomu, jak se nebojí zahrát i něco hodně tvrdého a odvážného. Stejně tak je album plné skvělých muzikantů a poslouchat poctivě oddřenou studiovou práci bez velkých studiových editací, je vždycky radost. Silných 3,0.

Dále také vyšlo:

Low – Double Negative

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Experimentální rock, Slowcore, Noise Rock, Alternative/Indie Rock, Dreampop
Hodnocení: 3,5/5,0

Minnesotské ikony slowcorového žánru Low přicházejí po relativně hřejivě a přístupné desce Ones And Sixes (2015) možná s vůbec nejvíce nekompromisním albem své kariéry. Alan Sparhawk a Mimi Parker tentokrát dostávají o něco méně prostoru a vše je zahaleno do velice zneklidňujícího hudebního obalu, který chvíli vyvolává pocity, jako by měla každou chvíli nastat strašlivá apokalypsa, po které se svět zahalí do popela a neuvidíme na mnoho světlo slunečního svitu, a někdy naopak slyšíme tóny, které uklidňují lépe než horká koupel.

Nutno však dodat, že Double Negative je o poznání (i přesto, barvy obalů alba by mohly tvrdit něco jiného) chladnějším albem než album minulé. Za vrchol alba lze považovat předposlední píseň “Rome (Alway in the Darl)”, která chce roztrhat reproduktory svými typickými zašuměnými, tentokrát ale obzvláště hutnými údery.

Good Charlotte – Generation Rx

Vydavatelství: BMG
Žánr: Punk-Pop, Alternativní Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Když se ozvaly v “Self Help” úvodní elektro zvuky, leckdo se mohl obávat nejhoršího. Vypadalo to na další kapelu tatíků, kteří chtějí držet krok se svými dětmi. Kapely jako Good Charlotte, které jsou očividně už nenávratně za vrcholem své nejvyšší popularity to ostatně nemají lehké a ať už zůstanou u původního stylu nebo se budou snažit zvuk updatovat, vypadá to jako volba mezi špatným a také špatným. Good Charlotte se ale s rolí vysloužilé emo/punk rockové kapely perou vcelku statečně.

Generation Rx je album, které zní na jednu stranu jinak, na druhou stranu tradičně. Good Charlotte se povedlo vzít jejich typické znaky a přidat k tomu prvky trendové elektronické hudby. Podobné těm prvkům, které používají některé metalcorové kapely. V kombinaci s tím, že Good Sharlotte tomu jemně přizpůsobili i kompozice písní, to nezní špatně. Problém jsou spíše samotné melodické nápady, ke kterým Good Charlotte nenakopl ani zbrusu nový svěží facelift zvuku. Silných 3,0.

Paul Simon – In the Blue Light

Vydavatelství: Legacy
Žánr: Pop Rock, Blues, Písničkář, Jazz
Hodnocení: 3,5/5,0

Je to zajisté důstojné album k rozlučkovému turné, na které Paul Simon vzal své méně známé kousky, o kterých se rozhodl, že by si zasloužily více pozornosti a tyto písně byly přetvořeny nejen po stránce nástrojových aranží, ale občas také i po stránce melodií, harmonií a textů. Paul Simon je ale přece jen velká hudební legenda a nebylo by snad nekřesťanské od něj, i dvorního producenta dvojice Simon & Grafunkel Roye Halea, vyžadovat něco víc. Slabých 3,5.

Willie Nelson – My Way

Vydavatelství: Legacy / Sony Music
Žánr: Country
Hodnocení: 3,0/5,0

Ještě neuplynul ani půlrok a Willie Nelson je zpět s novou deskou, tentokrát ovšem nikoliv svých písniček, ale předělávek písní, které proslavily Franka Sinatru. Zase se ukáže, jak Willieho hlas zní i v 85 letech svěže a stylově. Škoda, že svěže a stylově nezní i instrumentální část alba, která je zbytečně moc bezzubá a opatrná. Přitom to byly právě některé drzé hudební momenty, které zpestřily Willieho poslední 2 alba God’s Problem Child (2017) a Last Man Standing (2018). Slyšet však country legendu, jak zpívá písně “Fly Me to the Moon”, “Blue Moon”, “I’ll Be Around” nebo vrchol a poslední píseň “My Way” svého zesnulého přítele a také obrovské hudební legendy, je samo o sobě zážitkem. Silných 3,0.

Ivan Kral – Colors

Žánr: Rock
Vydavatelství: Warner Music
Hodnocení: 3,0/5,0

Jedna z největších legend české rockové hudby — Ivan Král se na minulý rok vrátil opět domů a přivezla příhody z jeho skvělého života hudebníka, který měl možnost být součástí kapely Patti Smith, Blondie i Iggyho Poppa. Ivanovi Královi můžeme také děkovat, že byl po revoluci jakýmsi ambasadorem americké hudby a pomohl stvořit Lucii, Mňáze a Žďorp nebo Anetě Langerové jedny z nejlepších alb, které tady po pádu totality vznikly.

Album nahrané v Detroitu a s Ivanem Králem hrajícím na většinu nástrojů, je klidné, plné romantických písní a přímých zpovědí, kdy jakoby Ivan Král říkal: Už jsem příliš starý na to, abych se staral o metafory a metonymie. Dokážu si představit, že ve starším věku už si člověk  uvědomuje, že některé věci se na světě příliš komplikují. Písně jako “Silence”, na které spolupracuje klavír, akustická kytara a jemné orchestrální aranže na pozadí, přímočará “It’s You” s duchem raných Rolling Stones nebo “Crazy About You” s dynamikou, ve které lze rozeznat léta strávená s Patti Smith, jsou přesně to, proč byste si tohle album chtěli pustit.

Bohužel, fakt, že se Ivan Král orientuje na český trh tak nějak samo o sobě svědčí o tom, že jeho sólová alba, přes všechen respekt k němu jakožto autorovi 331. nejlepší písně všech dob podle Rolling Stones, nemají v současné době na kvalitu světového trhu.

Aphex Twin – Collapse (EP)

Vydavatelství: Warp
Žánr: IDM
Hodnocení: 3,5/5,0

Irská ikona elektronické hudby Richard D. James a.k.a. Aphex Twin se přizpůsobuje nejnovějším technologiím a trendům, zároveň si ale uchovává kus ze svého původního já. Collapse je pravděpodobně nejlepší album od jeho návratu na scénu s albem Syro (2014). Collapse je velice futuristické, hojně texturované album s uhánějícím tempem a špinavými syntezátory, které tvoří většinou vedoucí složku písně.

Škoda jen, že tahle matematicky přesná hudba, která zní jako zhudebnění cesty elektrickými spoji clusterového superpočítače vyvolává jen raritně nějaké náznaky silnějších emocí. Je to problém tohoto žánru obecně, jsou tady ale elektro producenti a skupiny, kteří ukazují, že to jde i opačně. Pořád je ale tohle EP Aphexe Twina po technické stránce komplexnosti, např. vzorů beatů vysoká kvalitka a proto silných 3,5.

First Aid Kit – Tender Offerings (EP)

Vydavatelství: Columbia / Sony Music
Žánr: Indie Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Švédské folkové duo vydává jako EP Tender Offerings 4 písně, které se nevešly na minulé album Ruins. Podle toho písně taky zní — nedosahují kvality těch nejsilnějších kousků z Ruins, typicky jemná a křehká úvodní píseň “I’ve Wanted You”, stejně jako poslední “All that We Get” s velice přírodním a možná i lehce mysticky pohanským zvukem, však rozhodně zahřejí u srdce. First Aid Kit nevydaly nikdy nic špatného a dokud se bude země otáčet, určitě ani nevydají.

Paul Weller – True Meanings

Vydavatelství: Parlophone
Žánr: Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Ani Paul Weller si nedává načas a po roce je zpět s novým albem True Meanings, které jeho tradičně spolehlivé a poctivé muzikantství obohatí o klidnou, skoro až meditativní náladu a prvky folkové hudby. Bohatá instrumentace vytvoří sice trochu uzavřené, ale za to maximálně muzikantsky vyspělé album. Album postrádá nějaké výraznější momenty, zároveň ale díky jednotné atmosféře evokující líné deštivé dny, můžete se spuštěním jediné písně zažít vlastně zároveň i celé album.

Thrice – Palms

Vyadavatesltví: Epitaph
Žánr: Post-hardcore, Alternative/Indie Rock, Melodic Hardcore
Hodnocení: 3,5/5,0

Kaliforňané Thrice jsou kapelou, která se rozhodně nebojí vyvíjet, zároveň si ale pečlivě hlídají, aby nepřekročili práh a zůstali v jádru pořád stejnou kapelou, kterou budou zdobit tvrdé kytary a hrdinské melodie. Zní to, jakoby byla kapela s každým dalším albem vyspělejší a vyspělejší. Zvuk Palms je vypiplaný do detailů a kapela si velice pečlivě hraje s kompozicemi, dynamikou i tempem.

Například třetí song “Dark” začíná pouze s línou, ztlumenou kytarou, která je postavena do kontrastu s brutálními údery do blán bubnů. K tomu se pomalu přidá syntezátor a poté píseň přejde do refrénu se skvělou, ale náladově úzkostlivou melodií vysokých klapek syntezátoru a basovou linku tvoří syntezátor basový. Bicí odvádí po celou dobu písně parádní práci. Zvláště práce s kopákem na závěru je neskutečná. Skvělý způsob, jak nahrát moderní rockové album! Silných 3,5.

Tony Bennett & Diana Krall – Love Is Here To Stay

Žánr: Jazz, Retro Pop
Vydavatelství: Universal
Hodnocení: 3,5/5,0

Kanadská jazzová zpěvačka a pianistka Diana Krall je hlasová bohyně, když se k jejímu pevnému, místy hrubému, ale svůdnému hlasu, přidá legendární elegán Tony Bennett, těžko může album něčím zklamat. Stará hudební škola má rozhodně něco do sebe.  Love Is Here To Stay je skvělá pocta bratrům skladatelům Georgi a Irovi Gershwinovým, na které by hudební svět rozhodně neměl nikdy zapomenout. Chtěl bych mimochodem také upozornit na to, že Tonymu Bennettovi je už 92 let. 92! Klobouk dolů.

Clutch – Book Of Bad Decisions

Vydavatelství: Mystic Production
Žánr: Blue Rock, Rock, Hard Rock, Stoner Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Producent Vance Powell, který spolupracoval například s Jackem Whitem, The Racounters nebo The Dead Weather zachytil marylandskou kapelu pěkně syrově. Kapely hezky řežou do reproduktorů a chraplák Neila Fallona dostává i s tím vším hlukem okolo dostatečně prostoru tak, aby mohl sebevědomě vést celé album kupředu. Jižanský rock se pěkně kombinuje s tvrdostí, která i při nižších hlasitostech rozpumpuje hrudník.

Poněkud temné album prosvětlí barové piáno na písních “Vision Quest” a jízda neustává ani v polovině alba, stejně tak, když se o píseň předtím na “In Walks Barbarella” ke Clutch přidají trumpetisté a saxofonisté. Na písních jako “Spirit of ’76” se skutečně vrací duch těch nejlepších kapel tohoto období a můžete si připomenout unikátní kombinaci Black Sabbath, Deep Purple a Led Zeppelin v podání Fallona, Sulta, Mainese a Gastera. Takhle by to sakra (i když by se k tomuhle albu asi hodil i peprnější výraz) šlo.

Nelly – V okamžiku (EP)

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Pop, Elektro Pop, Dance Pop
Hodnocení: 3,0/5,0

Herečka a zpěvačka Nelly Řehořová vydává debutové EP, se kterém jí pomáhal producent/skladatel Marcell známý ze spolupráce s Debbi, slovenská parta Creative Music House, písničkář a zpěvák Matěj Burda nebo Johny Machette. Creative Music House jsou v současnosti jedni z mála, kteří umí vytvářet na československé scéně elektro pop světové kvality a očekávání splní i na této zakázce od začínající mladé zpěvačky. Její skvěle zprodukované i poměrně dobře melodicky zvládnuté album táhne však dolů Čeština (a trapné řádky jako: „Netflix a jen chill”) a omezený hlasový rozsah zpěvačky. Pokud se ale Nelly bude držet těchto lidí i v budoucnu a nebo se jí podaří najít i někoho dalšího, na moderní pop šikovného, bude zajímavé jí sledovat už jen kvůli tomu, že ženský moderní pop teď u nás skoro neexistuje.

Recenze | Novinky: Lennymu Kravitzovi se na Raise Vibration příliš nedaří zachránit svět, drží ho ale nad vodou jeho obrovský hudební talent

Lenny Kravitz se na svém jedenáctém albu Raise Vibration, které následuje alba Black and White America (2011) a Strut (2014), představuje jako megalomanský multimilionář s velkými vizemi a plány, které však nejdou realizovat tak snadno, jak si on sám myslí. Kromě společenských a politických mírových vizí jsou tu naštěstí i vize hudební a ty vycházejí v podání 54letého newyorského rodáka podstatně lépe.

Když si to shrneme, Lennyho nového album Raise Vibration má 3;zásadní problémy.

Problém č.1: Lenny je strašný snob. Kravitz působí v mnoha chvílích jako špatný herec, který přehrává a jeho projev zní neupřímně. Chová se jako typický zbohatlík s komplexem spasitele světa, avšak nemůže pochopit problémy skutečných lidí, protože je až moc odtržený od reality všedních pracovních dnů. Když se podíváme na konkrétní případy, “Here to Love” je jeden z nejtragičtějších pokusů o zavedení světového míru tohoto roku. Řádky jako “We must join the fight, together we are strong / We must rise above / We are here to love,” („Musíme se spojit a bojovat, spolu jsme silní / Musíme povstat / Jsme tu, abychom milovali”) jsou strašně kýčovité.

Foto Lenny Kravitz k albu Raise Vibration
Lenny Kravitz

Se sdělením jako: “There is no room to hate,” („Není tu prostor pro nenávist”) se samozřejmě dá souhlasit a takové věty jistě ničemu neuškodí. Jsou tu ale i řádky, které jsou naprosto nesmyslné, možná i nebezpečné, kdybychom je brali smrtelně vážně. Například: „We’re not here to judge.” („Nejsme tu, abychom soudili.”) Co je to za nic říkající nesmysl? Vize světa, ve kterém nebudeme soudit zločince a všichni se budeme milovat? Krásné. Teda vlastně ani moc ne. Takové písně nikomu a ničemu nepomůžou a jejich smysl pro běžného posluchače tedy zůstává čistě odreagovací.

Spasitelské písně jedině jako dobré odreagovačky po náročném dni

Až teprve když jedete po dlouhém dni domů a stmívá se, Lennyho vize dostanou smysl. Není to ale smysl původní. Pochybuji, že by byl Lenny Kravitz natolik vyčůraný a myslel od začátku vše jako komerční kalkul. Chtěl pomocí písní skutečně něco sdělit a to se mu nepovedlo tak, jak by se mu to povést mělo. Ačkoliv tedy jeho písně na konci únavného dne uslyšíte rádi, těžko vám předají nějaké větší moudro, či kulturní nebo pocitový zážitek.

Problém č.2: Lenny nám trochu ztratil koule. Vždyť ho máme všichni rádi kvůli divokým kytarovým orgiím jako “Fly Away” nebo “Are You Gonna Go My Way”. Potíž je v tom, že Lenny Kravitz chce vypadat tak chytře, že kvůli tomu i mění i styl a často ho na albu přetvoří v rádoby důstojný elektro-blues, který nutí více než k tanci ke spánku.

Samozřejmě, neposlouchá se to špatně. Jestliže to chcete poslouchat k vaření, praní, zedničení… Nebo klidně i k operování.  Můžete to poslouchat k celé řadě lidských činností, když se ale na to chcete více soustředit, až moc často chybí v hudbě výrazné či překvapující momenty a až moc často jeho texty naštvou svou kýčovitostí.

Problém č.3: Schizofrenní Lenny kravitz. Lenny se vlastně dostává do nezáviděníhodné situace. Na jednu stranu chce pořád hrát nenáročný stadionový rock bez elaborováním nad smyslem života a zároveň chce i spasit celý svět. Tohle nemůže působit jinak než blbě.

„We can get it all together
Get it together”

(“Můžem si to všichni vzít”)

opakuje do nekonečna na úvodní “We Can Get It All Together” až do té doby než to začne být děsná nuda. V orgasmické náladě pak dodává ve sloce taky: “Oh, it feels so good to be alive.” („Oh, jaký je to skvělý pocit být naživu”) No, aby ne! Kdybychom byli velkými rockovými hvězdami a měli miliony v kapse, také by nám asi bylo skvělé. Lenny říká, že jsme v tom společně, to je sice super, ale nenabízí nám vůbec žádné východisko ze situace. Stačilo by malé pošťouchnutí, rada, důvod nebo třeba nějaké převzaté lidové moudro, nic velkého…

Lenny Kravitz je typický případ celebrity, která si žije ve svém luxusním sídle s obrovským podsvíceným bazénem někde nad Los Angeles, už nebezpečně dlouho si nešla sama koupit mléko a nevyrazila mezi normální lidi.

On ale nenabízí vůbec nic. A dokonce to i přímo v písni přiznává! “I’m gonna do my thing, fulfill this life.” („Budu si dělat svoje, naplním svůj život.) Co je to vůbec za drzost!? Někdo nám říká, abychom se měli dobře a pak řekne: “Já si pojedu to svoje. Budu šňupat koks ze zlatého tácku, ty si naplň taky život a můžeš se k mému šňupání přidat.” Ach ty rockové hvězdy… Lenny Kravitz je typický případ celebrity, která si žije ve svém luxusním sídle s obrovským podsvíceným bazénem někde nad Los Angeles, už nebezpečně dlouho si nešla sama koupit mléko a nevyrazila mezi normální lidi.

Světlá strana alba

Občas Lennyho drží nad vodou alespoň vyspělá melodická stránka a nekompromisně vymyšlené rockové kompozice se správnou příměsí černošských žánrů. Na “5 More Day till’ Summer” výjimečně text předčí hudbu. S řádky jako “I work on the night shift until the dawn / My whole life has been in the dark / I sleep all day ’til the moon’s in play” (Makal jsem na noční až do úsvitu / Celý můj život jsem strávil v temnotě / Spím celý den, dokud na hřiště nevejde měsíc”) nabízí najednou Lenny Kravitz pohled člověka, který je na stejné lodi jako my všichni níže postavení ve společenské hierarchii.

Ačkoliv má očividně Lenny osobnost, která způsobuje jeho tvorbě mnoho problémů, naštěstí má pořád dost talentu, aby dokázal vygenerovat i krásné písně…

Asi si tehdy sám zašel koupit to mléko do obchodu a pochytil také nějaké problémy normálních lidí — a jeho většinových posluchačů… Ve slovech, které působí smutně vyhrává naděje a východisko, když Lenny zpívá: “But there are 5 more days ’til summer / Takes me away.” („Ale už zbývá jen 5 dní do léta / To mě povznese pryč od problémů”). Hudba je bohužel trochu jako taková ta sladká kulatá žvýkačka, která sice kombinací umělých sladidel roztančí chuťové buňky, tak za 2 minuty je ale vyžvýkaná.

Dost ale problémů. Ačkoliv má očividně Lenny osobnost, která způsobuje jeho tvorbě mnoho problémů, naštěstí má pořád dost talentu, aby dokázal vygenerovat i krásné písně jako přímořské, pozdně večerní, velice intimní a žhavé R&B “Low”. Kravitzovi se na této písni, která je skvělou směsí R&B, neo-soulu, funku a rocku, podařilo vytvořit jedinečnou a jasně hmatatelnou atmosféru. Když navíc slyšíme v mixu dokonce vokální podporu od samotného Michaela Jacksona, píseň nelze nezařadit do oblíbených.

“Who Really Are the Monsters?” je Lenny Kravitz ve své experimentální chvilce a vůbec to nezní špatně. Ozývají se retro syntezátory a do toho zašuměná kytara s okolními industriálními zvuky a Lenny tentokrát zní jako by se stavil ve studiu při nahrávání posledního alba Jacka Whitea.

Podrž mě tak jako Johnny Cash

Píseň nejenže bravurně pracuje s efekty, Kravitzovým hlasem, ale Lenny na celém, z velké části jim samotným produkovaném albu, dokázal zapojit i různorodé nástroje jako africké bubny a zábavnou, bublinkově znějící elektro basu. O něco podobného se snaží i ambiciózní titulní píseň, jediná zajímavá věc na ní je však závěr s africkou kmenovou písní.

“Johnny Cash” je sice kýčovitá jižanská slaďárna, těžko však říct čím to je, ale tentokrát lze to, co zpívá, Kravitzovi tak nějak věřit. Lenny říká věci opět přímo, když ale říká:

„Just hold me like Johnny Cash
When I lost my mother,”

(„Podrž mě tak jako Johnny Cash / Když jsem ztratil mámu”)

můžeme takřka přímo vidět, jak v jeho duši roztává ledová kostka ledu.

Lze si představit Lennyho i s jeho občas otravně slizkým projevem, jako docela vzorného gentlemana. Okolo páté minuty se píseň změní a přijde nespoutaná basa, která spolu s psychedelickými ruchy na pozadí silně připomíná Prince. Není to ostatně jedinkrát, kdy můžeme slyšet na albu jeho odkaz — už i ve dříve zmiňované “Low” nebo i titulní “Raise Vibration”.

Mezi těmi dvěma tábory písní méně povedených a povedených stojí také jakési písně neutrální, které neurazí ani nenadchnou. “The Majesty of Love” sice není při své téměř šesti minutové délce nic extra, ale je to strašně fajn pohodová píseň, na které je odveden pořádný kus poctivé muzikantské práce. Baví ta atmosféra velkoměstských nočních barů a saxofonové sólo ve středu písně je perfektní. “It’s Enough” je příliš dlouhá, ostatně jako celá deska, poslouchá se ale se svou velice barevnou instrumentací, kde slyšíme také saxofony, moc pěkně.

Písně ke konci alba jako “Ride” a závěrečná “I’ll Be Always Inside Your Soul” trpí syndromem přílišné délky, kdy jsou ležérní písně s jemnými elektronickými beaty a tichou, svůdnou kytarou, natáhnuty do neúměrných stopáží, které sahají až k 6 minutám. Platí pak, že je to rovněžpěkný poslech, ale prakticky vůbec nic si z písně nezapamatujete.

Lenny Kravitz – Raise Vibration

Vydáno: 7. 9. 2018
Délka: 64:35
Žánry: Rock, Funk, Soul, R&B, Alternativní Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Low, 3. Who Really Are the Monsters?, 5. Johnny Cash, 9. The Majesty of Love

Recenze | Novinky: Paul McCartney na přímočarém, mezigeneračním a rozmanitém albu Egypt Station sahá do různých období rockové hudby, i různých nálad

Je mu 76 let a pořád patří mezi jedny z nejlepších skladatelů a textařů na světě. Vydal už sedmnáct sólových alba a je to chlap, který založil Beatles. Beatles!!! Založil tedy podle mezinárodních statistik prodejnosti hudebních alb vůbec nejprodávanější kapelu všech dob. Je to sice věc názoru a vkusu, protože to nelze moc dobře změřit a vyčíslit, ale mnozí tuhle kapelu považují taky za nejlepší všech dob.

Doby, kdy byli Beatles slavnější než Ježíš jsou však pryč a ze zpěváka, basáka, klavíristy, skladatele a textaře, je pořád velký sympaťák, který umí být relevantní i pro mladou generaci.

Foto Paul McCartney Egypt Station v pořadu Late Night with Jimmy Fallon
Paul McCartney v pořadu Late Night with Jimmy Fallon

Ta poslední část souvětí platí hlavně díky singlu a šesté písni alba “Fuh You”. „Macca” jí psal pro mladší generaci jako píseň o vyznání lásky, avšak zpívá o jí velice přímě a bez okolků.

„I just wanna know how you feel
Want a love that’s so proud and real
You make me wanna go out and steal
I just want it fuh you, I just want it fuh you,“

zní refrén, přičemž poslední část lze velice snadno zaměnit a slyšet v tom nikoliv “want it for you,” ale “want to f*** you”. Paul o tomto dvojitém význam samozřejmě moc dobře věděl. Nejprve údajně píseň hrál jeho vnučkám, kterým se píseň moc líbila.

Není „fuh you“ jako „fuh you“

Píseň slyšela matka jedné z vnuček (McCartneyho snacha), sešla dolů po schodech si jí poslechnout. Její dcera se pak prý zeptala nenápadně svého dědečka s trochu šokovaným výrazem: „Slyšela jsem to, co jsem myslela, že slyším?” „Nevím, co si myslíš, že jsi slyšela,” udělal si z ní legraci Paul.

Paul McCartney ostatně měl s podobnými věcmi zkušenost už z Beatles, kdy často napsal něco tak, ale myslel to zároveň i jinak, či když nenápadně vložili do písní nějaké skryté vulgarity nebo dvojsmysly. Podobné věci, které svědčí o tom, že se Paul pořád hudbou hlavně baví a to i když je svým vlivem i bohatstvím srovnatelný s řediteli nadnárodních korporací a byl pasován britskou královnou na rytíře.

Chce tím sdělit, aby byla hudba brána jako zábava a ne k ní přistupovat jako k raketové vědě nebo složité filozofii života.. Tenhle přístup je více než sympatický. Aby dobyl srdce mladé generace, Paul McCartney pozval do jednoho ze studií (většinou bylo album nahráno v Abbey Road, byly využívány ale také jiná anglická studia a navíc hollywoodské Henson Recording Studios) Ryana Teddera — producenta a frontmana One Republic.

Spolu vytvořili překvapivě moderní zvuk, který mixuje heartland rock a jižanský rock zahraný akordovou posloupností totožnou “Learning to Fly” Toma Pettyho s moderním popovým mainstreamem, čili s trochou dance popu. Refrén tak končí v trendy modulovaných vokálech znějících jako podpis dýdžejů Davida Guetty nebo zesnulého Aviciiho.

Legenda s duší kluka

…i po sedmdesátce může skládat hudbu, která bude atraktivní nejen pro děti 50. let, ale i děti narozené o 50 let později…

Názory na tuhle nejvíce překvapující i nejvíce výraznou píseň alba se budou lišit, dle mého názoru je ale Paulův návrat do let dospívání skvělý hlavně z toho důvodu, že po “Four Five Seconds” opět dokazuje, že i po sedmdesátce může skládat hudbu, která bude atraktivní nejen pro děti 50. let, ale i děti narozené o 50 let později na přelomu a začátku století. Je v tom moderní pop, avšak i duch Beatles.

Proč mimochodem tuhle píseň nehrají u nás v rádiích? Co by více chtěli. Vždyť tohle je song, který baví napříč generacemi.

Ryan Tedder si zaslouží respekt za to, že se nebál být progresivní a provést něco, o čem ví, že mnoho starších fanoušků hudební legendy nemusí přijmout s nadšením. Tedder se však postaral pouze o tuhle píseň, větší vliv na album měl producent Greg Kurstin a.k.a. snad nejžádanější producent současnosti. Ten nepřetvářel McCartneyho hudbu natolik a podle toho, jak Egypt Station zní, chtěl zachovat jeho dobře známý rukopis. Můžeme tak slyšet zvuk elektrických kytar, který je asociován s tím, jak kytary zněly ještě v dobách Beatles.

Jestliže je “Fuh You” moderní píseň, na které se Na “Who Cares” se naopak z návratu do mladých let přesune do role hodného cool dědečka, kterého jeho vnukům všichni vrstevníci závidí. Radí všem slabším, že si nemají moc dělat z toho, co říkají idioti a lidově řečeno si nemáte nechat srát na hlavu.

Paul McCartney ujišťuje všechny, že ačkoliv to tak občas nemusí vypadat, jsou na světě pořád lidi, kterým vadí bezpráví, násilí a šikana:

Who cares about you? I do,”

zpívá Paul a zatímco Lennonův mesiášský komplex občas i přes všechny Johnovy přednosti, už v minulosti překračoval práh únosnosti, Paul McCartney přináší lidem malé rady, které často můžeme slýchat od našich babiček, často jsou to rady dost obecné a někomu by se možná mohly zdát i jako staromódní, ale působí absolutně adekvátně vzhledem k McCartneymu věku i pozici v hudbě i společnosti.

Šíření míru 60. let, radost, znepokojení, smutek i variace na glam metal

Do roli mesiáše se Paul přece jen trochu staví na “People Need Peace”, kde se vlnou naivní hippiesácké sentimentality snaží udobřit Izraelce a Palestince a vůbec mu to nesluší tak, jako jeho „dědkovské rady“. Trochu toho mesiášského komplexu si neodpustí Paul ani na “Despite Repeated Warnings”, která však dopadne hlavně melodicky podstatně lépe. Paul jí napsal o globálním oteplování, zároveň je to ale také otevřený dopis všem Američanům, kteří si žijí izolování na svém kontinentu a nestarají se příliš o zbytek světa.

Egypt Station je hodně rozmanité album: veselé, drzé i melancholické. Na smutné vlně ostatně i začíná, když se rozezní velice dramatické a smutné piano na “I Don’t Know”. “I got crows at my window, dogs at my door / I don’t think I can take any more / What am I doing wrong? I don’t know,” začíná Paul album.

Nejdříve mluví o věcech, které ho trápí, poté v napůl zneklidňujícím a napůl konejšivým tónem vlastně dodá, že život je stejně jedna velká záhada a na některé věci nelze najít odpověď.

Píseň zní jako něco bezprostředního, co Paul napsal za pár minut, když potřeboval své smíšené pocity a zrovna asi ne moc dobrou náladu do něčeho vložit a začal tak trochu naštvaně plácat rukama do klavíru

Čtvrtá “Happy with You” je romanticky nostalgická a Paul v ní zpívá:

I sat around all day
I liked to get stoned
I used to get wasted
But these days I don‘t
Cos I’m happy with you”.

Hravým harmoniím písně pomůžou flétny a honkytonky piáno.

Na 100% romantická je pak tichá a komorní píseň “Hand in Hand” s krásnou flétnou, která dodá písni záhadný zvuk i nádech tradiční anglické hudbě. Je to jakoby najednou o půlnoci ve studiu vypadla elektřina a Paul s muzikanty hráli jen za svíček.

Rozmanitost alba pokračuje rozšiřovat “Ceaser Rock”, která je hodně glam metalová a má v sobě kus 80. let a se svým sborovým svoláváním, lehkým kýčem a ostrými kytarami, připomíná kapely jako Def Leppard a Twisted Sisters. S kytarami to v drzém duchu rozjede McCartney také na “Come On to Me”, ovšem spíše v country bluesovém stylu.

Některé písně jako “Do It Now”, “Confidante”, “Back In Brasil” jsou sice pěkné tím, že mají v sobě pořád unikátní McCartneyho/Beatlesácký element, jsou ale nejen v měřítku jeho životní tvorby, ale i 57 minut dlouho alba, hodně lehce zapomenutelné.

Paul McCartney – Egypt Station

Vydáno: 7. 9. 2018
Délka: 57:30
Žánry: Pop/Rock,Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. I Don’t Know, 5. Who Cares, 6. Fuh You, 9. Hand in Hand, 14. Despite Repeated Warnings

Zajímá mě:

Thom Artway – All I Know
Troye Sivan – Bloom
Passenger – Runaway
Slunovratovy paprsky – Slovo
Blood Orange – Negro Swan
Plain White T’s – Parallel Universe
Idles – Joy As an Act of Resistance
Iron & Wine – Weed Garden
Madeleine Peyroux – Anthem

Marauder odhaluje silné i slabé stránky Interpolu

Interpol – Marauder

Vydavatelství: Matador
Žánr: Indie Rock, Post-Punk
Hodnocení: 3,5/5,0

Indie rockeři a post-punkeři z New York City inspirování kapelami jako Joy Division, The Chameleons nebo The Smiths vydávají své šesté album. V diskografii kapely vždy vyčuhovala deska první. Turn on the Bright Lights je mnohými považována za jedno z vůbec nejlepších alb prvního desetiletí tohoto století. Kapela pojmenovaná po největší mezinárodní organizaci pro zajištění policejní spolupráce mezi zeměmi, zažila zvíření prachu na půdě jejich jinak velice stálé kariéry, když v roce 2010 zažila změnu na pozici basáka.

Interpol jsou dobře známí svým introvertním a decentním zvukem.

Pomyslný had ovšem nenarušil dokonale harmonickou zahradu Edenu natolik, aby se další album Interpolu El Pintor (2014) zvrhlo v něco, co bude úplně jiné po zvukové i kvalitativní stránce. Interpol jsou dobře známí svým introvertním a decentním zvukem. Jejich hudba volí často raději opatrnost než šok, zároveň je ale zde prostor pro zajímavé akordové postupy a melodie, které se vůbec neohlíží na to, co dělají ostatní.

Marauder začíná nejlepší písní alba “If You Really Love Nothing”. Ta sychravá atmosféra písně vás okamžitě vtáhne. Kytary jsou prostě nádherné, stejně jako psychickou bolestí úpící hlas Paula Bankse. Pokud se dobře zaposloucháte, můžete slyšet, jak na pozadí hraje úmyslně ve špatném tempu tom tom buben a nějaký „sypací“ shakerový/chrastící nástroj.

Je to obrovská škoda, že se Interpol občas tak strašně rádi topí v indie rockové šedi.

Banks je perfektní textař a v první sloce, která je po všech stránkách snad ještě silnější než refrén, zpívá:

If you really love nothing
On what future do we build illusions.”

V refrénu zase slyšíme podobně povedená přirovnání psychického stavu. Banks zpívá o tom, že potřebuje najít artérii a poté vykrvácet celý jeho život.

Je to obrovská škoda, že se Interpol občas tak strašně rádi topí v indie rockové šedi. Písně jako “Complications”, “Number 10” nebo “Party’s Over” jsou strašně pomíjivé a staví neustále na stejném principu, kdy bubeník vyhrává pochodové rytmy a kytary do toho vyhrávají riffy, které zní spíše než jako zajímavý nápad, jako to úplně první, co kytaristy ve zkušebně napadlo. Škoda, že se více nesoustředí na pečlivější budování atmosféry písně tak, jako třeba na první písni alba.

“The Rover” je jiná než atmosférická píseň první a zároveň i jiná než to neforemné plácání se ve strunách ve zmíněné trojici písní. Začíná drzými zvonivými tóny spodních kytarových strun a když se přidá správně hořce zkreslená rytmická kytara a sebevědomé údery bicích, je z “The Rover” jedna z nejpřímějších písní Interpolu za dlouhou dobu. Producent Dave Fridmann se vůbec snažil jejich zvuk udělat o trochu drsnějším a syrovějším.

“Mountain Child” obsahuje vedle stálého budování husté mlhovité atmosféry pomocí ruchů elektrických kytar a pravidelných bicích, i zajímavý příběh, který jakoby navazoval právě na “The Rover” a hovořil stejně jako tato píseň, o muži, spíše městského typu, který byl jeho dívkou zavlečen do osamocených lesů a necítí se v toto stylu života vůbec dobře.

“Fight of Fancy” je zajímavá tím, jak se na ní pořád a pořád navaluje více a více napětí. “Stay In Touch” má zase zajímavý kytarový riff, který je trochu překvapivý tím, že vzdáleně trochu připomíná nějaký potemnělý jižanský rock.

Suma sumárum, podle očekávání poctivě vymyšlené a nahrané album. Nic mimo standard kapely ani žánru se ale nekoná.

Thom Artway podstoupil na All I Know hudbení plastickou operaci

Thom Artway – All I Know

Žánr: Folk-Pop, Pop
Vydavatelství: Warner Music
Hodnocení: 3,0/5,0

Thomu Artwayovi se podařilo s jeho minulým druhým albem Hedgehog (2016) to, čemu se říká v hudební branži „prorazit.” Nejenže dostal dva Anděly (čert ví, jestli je tohle ocenění ještě vůbec pro někoho cenné), ale dostal se se singlem “I Have No Inspiration” i do středo proudých rádií. To je na cokoliv, co zní moderně, je to z Česka a ještě k tomu je to zpívané anglicky, téměř nadlidský výkon. Jako bonus navrch pak samozřejmě můžeme mluvit o tom, že rodák ze Zlínského kraje dostal pozvánku například z prestižního a hvězdami nabitého maďarského festivalu Sziget.

Nemůžu si ale stejně pomoci a troufám si tvrdit, že je paradoxně těžší se dostat do povědomí řadových čechů, hudebních konzumentů, kteří si poslechnou párkrát rádio a jejich hudebním zážitkem roku, je když se zajdou podívat na městské slavnosti, kde hraje Turbo. Právě od podobných lidí, pro které prostě hudba není tolik důležitá (a to není nic špatného, je to přeci jejich svobodná volba, kterou je třeba respektovat), jsem měl možnost slyšet v souvislosti Thomem Artwayem věci jako: „Tý jo. A on je ten Tom Ártyvaj, nebo jak se to vlastně čte, Čech, jo? To je dobrý, to jsem nevěděl, tý brďo. Zní úplně jako nějakej americkej folkař.”

Pokud se vám líbil hřejivý, ruralistický a přirozený zvuk minulého alba, je dost možné že z All I Know budete v rozpacích.

Co z toho plyne? Že i běžný posluchač dokázal poznat, nejen to, že se Thom Artway rád nechává inspirovat zahraniční scénou moderního folku (Mumford & Sons, Passenger, Lumineers apod.), ale i že je produkce jeho alb na vysoké úrovni. Ani na All I Know to není v českém měřítku k zahození. Pokud se vám ale líbil hřejivý, ruralistický a přirozený zvuk minulého alba, je dost možné že z All I Know budete v rozpacích.

Thom Artway očividně chtěl spolu s producentem Lukášem Chromkem a klávesákem bývalých Charlie Straight Michalem Šupákem, zvuk minulého alba někam posunout, což se cení. Nechtěli hrát jen na jistotu. Bohužel to ještě neznamená, že se posunuli do těch správných hudebních poloh. Jestliže produkce Hedgehog skutečně měla zahraniční parametry, to co s elektronickými nástroji chlapci předvedli na úvodní “In Your Mind” nemá se světovostí společného takřka vůbec nic.

Úvodní syntezátory s beaty bohužel znějí jako převzaté z nějakého ne moc kvalitního audio balíčku. Jako melodie do reklamy nějakého místního útulku pro psy, která se bude vysílat v regionálním vysílání, možná dobré, ale takhle se v zahraničí synťáky a elektro bicí nedělají. A tady by se také neměly. Je to bez emocí a zní to příliš levně.

Škoda, že si Thom Artway nechává dobrovolně voperovat plastické operace, i když žádné nepotřeboval.

Ne, že by samotný nápad písně byl nějak extrémně originální a zajímavý, ale kdyby se píseň nahrála lépe, mohla být určitě daleko větší než nyní. “All I Know” je taková tuctová rádiově přívětivá pecka, která zní jako typický český rádiový standard. Pravidelný disko kopák, přidušená zkreslená elektrická kytara, velkolepé činely a snad největší zvěrstvo současného českého popu: umělé dechové nástroje hrající hloupě vlezlé famfáry. Škoda, že si Thom Artway nechává dobrovolně voperovat plastické operace, i když žádné nepotřeboval.

“Can’t Wait” je z úvodní trojice nejpovedenější. Napsal jí pro Thoma Artwaye Alasdair Bouch — britský písničkář, který se zabydlel v Praze. Povedené syntezátorové sólo zajistí, že elektronika zní na albu konečně poprvé patřičně.

“Chasing the Wires” je milá písnička. Udělat mužsko-dámský duet a ještě si k němu pozvat Lenny je sice tah předvídatelný asi takovým způsobem, jako když se začnete u pokrového stolu nahlas chichotat, a pak zvýšíte sázku o polovinu současné hodnoty, nevadí to ale, protože píseň zní tajemně a zajímavě. Na rozdíl od jiných písní na albu nemá tak plochou atmosféru, je pěkně rozlehlá a pečlivě postupně si žádá o emocionální odezvu posluchače, až jí nakonec dostane. Je to také pěkný příklad, jak mohou v harmonii fungovat nástroje klasické i elektronické hudby.

Podobná trpělivost se zúročí i na “A Daughter’s Drawing”. Píseň sice není ničím zvukově výrazná, ale výjimečně se povede po textové stránce. Thom Artway čerpal pro tenhle song inspiraci z jeho buskerských zkušenosti, kdy hrál na pražské Kampě u Lennonovy zdi. Potkal tam dívku s matkou. Ty dvě mu pověděly, že dívka je poprvé v Praze, protože z ní pocházel její otec, který bohužel zemřel ve válce.

Poslední “To B.” je taky hodně zajímavá. Velice pomalá, překvapivě smutná, ale zajímavá píseň s krásnými vysokými hlasy na pozadí i atmosféru pečlivě budujícími filmovými syntezátory se zvuky dechových nástrojů.

Škoda, že album jednak díky nové, vyleštěné a místy až moc syntetické produkci, jednak taky kvůli občas až moc předvídatelným hudebním nápadům Thoma, zní tak ploše a sterilně. Kvůli těm lepším kouskům, na kterých měl Thom dostatek trpělivosti a pečlivě si připravoval to, co chce pomocí tónu říct, byste si ale tohle album rozhodně měli poslechnout. A zvláště pak, když českých alb vychází tak strašně málo…

Temné a zároveň čisté Bloom Troye Sivana je nápady tuctová, ale produkcí mimořádné popové album

Troye Sivan – Bloom

Vydavatelství: Capitol
Žánr: Pop, Electro Pop, Dance Pop, Emo Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Australský herec narozený v jižní africe Troye Sivan a jeho spolupracovníci připravili v druhém albu Bloom překvapivě temnou atmosféru. Hluboké, pečlivě zpracované beaty, syntezátory a elektro basa vytvoří velice intimní atmosféru, která se hodí k tomuto výrazně osobními albu. Úvodní “Seventeen” rozjede album ve velkém stylu. Má to chytlavou, ale nikoliv hloupou melodii obalenou naprosto parádní atmosférou velkoměstských nocí. V prohlášení:

“And he said age is just a number, just like any other
We can do whatever, do whatever you want,”

je navíc i kus rebelství, který jinak v dnešní hudbě tolik chybí.

Lidé, jako švédský producent Oscar “OZGO” Görres nebo Bram Inscore, který se postaral o další elektronický majstrštyk “My My My!”, jsou skvělými géniemi za oponou a je nutné uznat jejich práci, i když nestojí ve světlech reflektorů. Na hudebních oceněních se často děkuje třeba manažerům a skladatelům, je to ale právě práce producentů, která je minimálně stejně důležitá, jako práce skladatele a textaře písně.

Nejenže vytváří podstatný kus emocí, který se má na posluchače převést, pokud se jedná o elektronické producenty, často oni sami i vytvářejí kompozice v počítačových programech, popřípadě jsou ještě ve studiu i další lidé určení pro programování jednotlivých nástrojů. Jsou za tím hodiny a hodiny dřiny. Když se ale vše povede, jako na tomto albu, je to radost poslouchat.

Elektronický breakdown na “The Good Side” je naprosto ohromující. Ty ohlušující elektronické basy a třepotavé elektro syntezátory, stejně jako bobtnající zvuky elektrických impulzů na následující “Bloom”, jsou doopravdy mimořádné.

Když se na albu objeví holčičí hosté, s písničkářkou Gordi je to důstojná chvilka s klavírem, ale nic, co by vystřelilo až na Měsíc. “Dance to This” s Arianou Grande je o něco nápaditější, zároveň ale předvídatelnější.

Některé písně jsou zní až moc jako generické popové tuctové nápady, že s nimi neudělají vůbec nic ani skvělí producenti. Většina písní jsou pak vlastně kostrou průměrné písně. Ani ne zvláště povedené, ani ne bídné. Díky nadstandardně pečlivě „vymakanému” zvuku, je ale Bloom přece jen více než jen průměrnou popovou deskou.

Srdcař Passenger sice na Runaway nemá žádné druhé “Let Her Go”, pořád je ale ve výjimečné formě

Passenger – Runaway

Vydavatelství: Nettwerk
Žánr: Folk Rock, Indie Folk, Folk-Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Passenger, indie folkový projekt písničkáře Mike Rosenberga, dospěl už k devátému albu a opět rozhodně nezklamal. Mike Rosenberg je vůbec chlap, kterého prostě nemůžete nemít rádí. Je to dokonce takový srdcař, že i kdyby vydal album, na kterém bude 30 minut zvukového záznamu, jak si holí jeho hipsterský/dřevorubecký knír a píská si při tom, albu bych nemohl dát horší hodnocení než 2,0/5,0.

Tenhle doopravdický hudební srdcař 5 let cestoval po světě a hrál jeho písničky na různých hezkých i nehezkých místech. Tahal sebou cédéčka a snažil se o to, aby si je někdo poslechl. Když minulý rok Passenger vystupoval na nizozemském festivalu Pinkpop, prohlásil, že všechno tohle nedělal pro to, aby se stal slavným nebo hrál pro tisícovky lidí (ačkoliv s nadsázkou poznamenal, že je to hezké). Měl ale v sobě něco, co chtěl říct světu a to také nakonec řekl.

Je bezpochyb, že největší dosah měla od něj píseň “Let Her Go”, ve které zpívá o tom, jak si často nevážíme věcí dokud je neztratíme. V naprosto parádní úvodní písni Runaway, dramatické “Hell or High Water” s nádhernými houslemi, se Passenger ptá, proč se pokazil vztah mezi dvěma lidmi a ptá se, zda je už moc pozdě na to napravit. Je to téma, které různí interpreti použili již několikrát a konkurence je tudíž veliká, Passenger to ale stejné zvládl bravurně.

V otázkách Passenger pokračuje a na zvukem napůl smutné, napůl smířlivé písni “Why Can’t I Change” se (jak už všichni anglicky mluvící budou vědět), ptá, proč se nemůže změnit.

Je skvělé, jak má v každé písni Passenger co říct a prakticky nikdy se v jeho písních nechodí od ničeho k ničemu. V další písni tak Passenger hledá srdce, které by mohl milovat. Pak v “Let’s Go” přijde s předrefrénem s jednou ze snad nejlepších textových částí, které jsme mohli letos slyšet:

„Cause if life is an ocean, then love is an island
And freedom is a boat you can row,”

(„Jestli je život oceán, pak je láska ostrov / A svoboda loďka, na které můžete veslovat”)

zpívá na jižanským rockem a country ovoněné písni. Je to geniální textařská škola. Jednoduché, jak facka na pochopení, ale nádherné pojmenování věcí.

Jeden z těch úplně nejzákladnějších údělů umění na tomto světě, ne-li vůbec nejdůležitější je, jak dokážou vzít ze změti zmatku a choasu ve světě komplexní věc a přetvořit jí v něco obrazného, co dává dokonalý smysl a řád. Mikovy metonymie se dají chápat různě, tuhle ale asi ne třeba dlouze vysvětlovat.

Oceán je velký, nádherný a žijí v něm úžasná stvoření jako klauní rybky (mezi nimi je možná Nemo) a delfíni. Oceán má léčivou sílu, je ale také studený, plný nástrah, odpadků z druhé strany světa, výkalů a žijí v něm také pěkně zákeřná stvoření jako medúzy nebo rejnoci (R.I.P. Steve Irwine). Můžete se v něm také snadno utopit, když vám dojdou síly. Ostrov je místo bezpečí a třeba i možnost pro budování něčeho nového a skvělého. Pokud máte duchovní i fyzickou svobodu, můžete se v klidu na oceánu plavit v loďce. Můžete zkoumat krásy oceánu bez toho, aniž byste přišli k úhoně díky zrádnosti oceánu a kdykoliv chcete, můžete se vrátit zpět na ostrov.

Podobná výstižná přirovnání si připravil Passenger i pro refrén “Let’s Go”, ve kterém se zpívá:

„I know he leaves you cold
He leaves an ice cube in your heart
And a snowflake in your soul.”

Je to výstižné a vtipné i vzhledem k tomu, jak se stal pojem „snowflake” takřka politickým pojmem označující současnou změkčilou a přecitlivělou generaci. Občas mít ale sněhovou vločku v duši určitě není ostudou, zvláště když se v písni zpívá o nějaké dívce, kterou někdo: „Nechal chladnou.“

Konec alba je spíše průměrný. Je to pěkný poslech příjemného a klidného moderního folku, celé album ale po skvělé první části přece jen táhne dolů, což pak zachraňuje až poslední velkolepá “Survivors”. I tak se ale Passenger ukázal znovu ve skvělé formě a jako záruka moderního folku vysoké kvality. Zasloužených 4,0.

Slunovratovy paprsky ve svém přesném a nesutále měnícím se stylu, přitvrdili a potemněli

Slunovratovy paprsky – Slovo

Vydavatelství: Gekemu Records
Žánr: Progresivní rock, Math Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Progresivně rocková kapela Slunovratovy paprsky z Plzně vydala své třetí album. Na minulém Sloupořadí z roku 2013 hrála podstatná role příčná flétna Barbory Haasové a tomu byl přizpůsoben i jemnější, hravější a více naturální zvuk. Letošní album pojmenované Slovo, je oproti albu minulému daleko více temnější a tvrdší.

Název alba Slovo je příznačný vzhledem k tomu, jak kapela ráda využívá netradiční češtiny, kdy často používá zastaralé a básnické knižní výrazy jako například: „rety, temnavá, kročeji, myriádám nebo střídka,” které se z našeho jazyka už téměř vytratily.

Hudba Slunovratových paprsků měla ostatně i na minulých albech vždycky úctu k tradicím. Štěpán Dyk ostatně nejenže tak píše texty, ale jeho způsob zpěvu hodně připomíná zpěváky z lidových souborů. V kombinaci se složitými a přesnými změn postupu písně, stejně jako v kombinaci s temnými zkreslenými, hard rockovými kytarami, pečlivě propracovanými tóny baskytary a zajímavými bubenickými přechody, to zní překvapivě svěže a netradičně. Kapela má díky tomu jakýsi svůj trademark.

Už tak se ale dost odlišují od ostatních progresivně rockových kapel množstvím nečekaných a matematicky přesně propracovaných změn, které v písních nastanou a také velkou žánrovou flexibilitou. Jedna z nejvíce nečekaných momentů alba přijde třeba na šesté písni “Výjev I: Aleji”, kde začne kytara sólovat zběsilým způsobem jako v melodickém death metalu. Na poslední písni “Slovo II: Pravda” pak zní místy až brutální kytary, které už trochu sahají dokonce někam k progresivnímu metalcorovému žánru.

Kapela si dala hodně záležet na obsahu, s jakým albu Slovo představují. S formou už je to horší. Produkce Pavla Broma je možná někdy až moc přímá a syrová. Cíl byl nejspíše zachytit kapelu věrohodně a zbytečně nedělat komprese, občas by tomu ale neškodilo trochu zakulatit zvuk, přidat prostor a velikost, aby měla kapela možnost vybudovat už v tak hodně přehlcených písních, nějakou atmosféru a měla možnost vzbudit v posluchači nějaké hlubší pocity.

Kapele by zase neuškodilo, kdyby občas naopak přišla s něčím přímějším a melodičtějším, popřípadě své album proložila více tiššími a hlavně pomalejšími momenty, aby pak právě nedocházelo k tomu, že je toho všeho skutečně už trochu moc. Slunovratovy paprsky jsou ale originální a pracovitou kapelou, která si zaslouží šanci, pokud máte rádi netradiční hudební postupy použité v kytarové hudbě.

Dále vyšlo:

Blood Orange – Negro Swan

Vydavatelství: Domino
Žánr: Alternative R&B
Hodnocení: 3,5/5,0

Brooklynský rodák Blood Orange je takový hudební chameleon. Rádi jeho služeb využívají popové i rockové hvězdy. Sám pro sebe si však zvolil, že se cítí nejpříjemněji ve zvukově velice intimním a lehce experimentálním stylu R&B, připomínajícím například Franka Oceana. Na jeho čtvrtém albu, které navazuje na jazzem, soulem a new-age hudbou ovlivněném albu Freetown Sound (2016), řeší psychické i rasové problémy.

Ačkoliv je jeho styl, který často zní jako inspirován jazzovým improvizačním přístupem zajímavý, album zanechá po poslechu spíše zvláštní pocit neurčitých obrazů a vizí a skladatel/zpěvák/producent nedokáže předat nějaké pevnější a jednotnější hudební nebo textové poselství. Pokud však se chtěl Dev Hynes pod svým vlastním pseudonymem Blood Orange opět ukázat jako průzkumník různorodých hudebních postupů, pak se mu to opět povedlo. Negro Swan ovšem zanechává taky dojem alba interpreta, který má na větší a ambicioznější projekty.

Plain White T’s – Parallel Universe

Vydavatelství: Fearless Records
Žánr: Pop, Dance Pop, Pop/Rock, Emo-Pop
Hodnocení: 2,0/5,0

Původně spíše punk-popová kapela, které se však proslavila po celém světě akustickou písní “Hey There Delilah” zkusila na svém sedmém albu přejít do částečné elektroniky, moc se jí to ale nepovedlo. Zatímco minulé album American Nights bylo docela fajn nostalgickým albem, při které posluchači mohli vzpomínat na svá mladá léta z prvního desetiletí 21. století, nynější album sice možná zní moderně, kapele se ale očividně nepodařilo moc dobře zjistit, jak se s elektronikou pracuje,  po melodické stránce. Ačkoliv totiž nezní vůbec amatérsky po produkční stránce, když se snaží elektro prvky namontovat na jejich tklivý a prosebný pop/rockový styl, působí to často nepatřičně.

Idles – Joy As an Act of Resistance

Vydavatelství: Partisan
Žánr: Post-Punk, Hardcore Punk
Hodnocení: 4,0/5,0

Britští post-punkeři se vrací s novou, brutální silou. Úvodní “Colossus” začíná v temném tichém stylu a ke konci se zdrcující síla kytar a bicích neustále zvětšuje. Na písních jako “Danny Nedelko” a “Great” se ozývají trefné narážky na Brexit. V první písni Joe Talbot v refrénu, který má neskutečné koule, řve svými ochraptělými hlasivkami píseň, která zní skoro jako nějaká skotská/severo-anglická lidovka:

Fear leads to panic, panic leads to pain
Pain leads to anger, anger leads to hate”

a píseň věnuje ukrajinskému bristolskému imigrantovi a v podstatě kolegovi, frontmanovi post-punkové kapely Heavy Lungs. Je to každopádně pořádně chytlavá píseň a člověku je líto, že se občas Idles nesnaží vytvořit podobně melodické refrény. Nejblíže ze k tomu pak přiblíží na pořádně svižné “Great” a pak dlouho, dlouho nic.

Tohle je Danny Nedelko za mladých let. U jakéhopak auta je to vyfocen? 🙂

Iron & Wine – Weed Garden

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Indie Folk, Písničkář, Alternativní písničkář
Hodnocení: 3,5/5,0

Samuel Beam, pseudonymem Iron & Wine, rodák z Jižní Karolíny, je poctivý pracant, který nenechává své fanoušky dlouho čekat. Po povedené, emocionálně bohaté Beast Epic z minulého roku, je tu další solidní album, tentokrát ovšem krátké délky, Weed Garden. Šest písní obsahující album má s jemnou akustickou opět velice sladké tóny. Písně jako “Milkweed” a “Talking to Fog” ovšem nabídnou i trochu tajemna, které jakoby bylo převzato z opuštěných podzimních mlhovitých krajin, které jsou krásné, ale zároveň neznámé a hrozí nebezpečím.

Madeleine Peyroux – Anthem

Vydavatelství: Universal Music Division Decca Records France
Žánr: Vokální Jazz
Hodnocení: 3,5/5,0

Americká zpěvačka z americké Georgie, ovšem s pařížskou náturou, Madeleine Peyroux nazpívala velice milé a lehce poslouchatelné album ideální pro pohodové nedělní dny. Není náhodou, že z něho nejvíce vyčuhuje právě píseň na tento den odkazující — “On a Sunday Afternoon”. Skvěle si vede také třeba na coveru “Anthem” Leonarda Cohena nebo ve zhudebněné básni Liberté francouzského básnika Paula Éluarda.

Ačkoliv je většina písní jazzových, popř. lehce šansonových, je tady například i v latinskoamerických rytmech tančící píseň “Honey Party”. Dobré spojení moderního pojetí a desítky let starých hudebních žánrů. Silných 3,5.

Recenze | Novinky: Eminem si na Kamikaze chce sjednat respekt za minulé vysmívané album Revival

Marshall Bruce Mathers III dostával za poslední album Revival, které vyšlo na konci minulého roku pořádně naloženo. Takhle si zkazit reputaci, nejen po legendárních rapových albech jako  The Slim Shady LP (1999) nebo The Marshall Mathers LP (2000), ale i po albech jako Relapse (2009), Recovery (2010) a hlavně skvělému The Marshall Mathers LP 2 (2013), se jen tak nevidí. Eminem působil na minulém albu občas tak špatně, že se skoro stával parodií sebe samotného. Nyní je tady Eminem nečekaně s dalším albem Kamikaze a to je vlastně takovým reparátem alba minulého.

Je pravda, že Eminem na novém albu hodně brečí a obhajuje svůj minulý počin tak, že to místy působí až směšně, naštěstí to ale s ním není pořád zase tak špatné a album je hlavně po zvukové stránce, když úplně vypustíte slova, nesrovnatelně lepší než album minulé. Už neslyšíme přešlapy typu sample “Zombie” od Cranberries, který nechal Eminem hrát prakticky v celé délce a do toho rapoval. Po té stránce textové to má daleko od toho starého Eminema, kterého máme všichni rádi, není to ale naštěstí taková hrůza jako Revival.

Foto Eminem (Marshall Bruce Mathers III) k albu Kamikaze
Eminem (Marshall Bruce Mathers III) foto: Facebook

Někdy to bohužel stejně jako na albu minulém působí, že Eminem je takový přerostlý puberťák. Eminem dětinsky nedokáže přijmout kritiku z minulého alba. Je jedno, jestli jste z východního slovenska nebo Bronxu, ale rapový stereotyp jasně říká, že musíte vždycky válčit proti svým „hejtrům”. V rapu totiž podle některých neexistuje něco jako kritika — ať už ta hudební od novinářů a nebo ta od známých lidí. Nebere se v potaz názor druhých.

Eminemova krize středního věku pokračuje i na Kamikaze

Eminem má prostě takovou krizi středního věku a ta trvá i na aktuálním albu

Nepřemýšlí se o tom, že někdo jiný může vidět něco, čeho si my sami nevšímáme. Prostě se mu začne vyhrožovat, že ho zmlátíme. V horším případě že dostane kulku do čela, v lepším případě, že mu „jen” oj*beme holku apod. Eminem má prostě takovou krizi středního věku a ta trvá i na aktuálním albu. To je velice známý jev, který psychologové zavedli v 60. letech a jeden z příznaků, že si touto krizí procházíte je, že se snažíte dělat aktivity, uchovat si vzhled a chování takové, které je společností asociováno s lidmi výrazně mladšího věku.

Eminem na Kamikaze ale také předává své názory k množství jiných rapperů, vyjadřuje se ke stavu moderního rapu a mluví taky otevřeně o jeho vztahu s bývalými přáteli i spolupracovníky. Přímo na albu můžeme slyšet častého spolupracovníka Eminema Royce da 5’9″, Joynera Lucase nebo Jessieho Reyeze. Kromě těch, co byli napsáni do featuringů, je tu také třeba Justin Vernon na “Fall”.

Mezi producenty alba tentokrát nenajdeme Ricka Rubina, který byl hlavním článkem produkce dvou minulých alb, nechybí ale Mike WiLL Made-It, Boi -1da, Tay Keith, CuBeatz nebo Ronny J. A samozřejmě svou část na produkci odvedl také samotný Eminem, resp. jeho alter-ego Slim Shady, jak se podepsal na obal alba.

Většina hudebních fanoušků asi sama od sebe pozná, že obal je odkazem na oblíbené Eminemovo album Licensed to Ill od Beastie Boys, které Eminem samploval například právě na předminulém The Marshall Mathers LP 2.

Na letadlo na obalu jakoby odkazoval i úvodní zvukový klip padajícího letadla z první “The Ringer”. Noční, neonové beaty jsou spojeny s Eminovým komentářem o stavu dnešního rapu. Mnoho raperů a lidí z bussinessu Eminem nazývá nepřímo, některé ale zmíní přímo a rozhodně je nešetří.

“So finger-bang, chicken wang, MGK, Igg’ Azae’
Lil Pump, Lil Xan imitate Lil Wayne.”

Musí se uznat, že v tomhle případě Eminemovo sjednávání si respektu u mladých žraloků žánru z pozice zkušeného člověka z branže, docela zabírá, potom ale přijdou řádky:

„‘Cause it went over your head, because you’re too stupid to get it
‘Cause you’re mentally retarded, but pretend to be the smartest.”

(„Jsem už mimo vaše chápání, jste moc hloupí, abyste to pochopili / Protože jste mentálně retardovaní, ale předstíráte, jak nejste chytří.”).

Myslí to Eminem vážně? Možná se snaží jen využít typického hip-hopového postupu a šokovat. Pokud to ale vážně myslí (což je docela dost pravděpodobné), pak to připomíná takový ten kdysi oblíbený potisk triček: „Všichni jste blázni jenom já jsem letadlo.” Už při spuštění tlačítka přehrávání by asi nebyly ani bez jakékoliv předchozí indicie, pochyby, že Eminem nevynechá rýpání do Donalda Trumpa a v téhle písni ho nazývá podobně jako někteří jeho kolegové „Agent Orange“.

Vyjmenuji všechny, kdo mi kritizovali minulé album

Vzhledem k tomu, jak Eminem kritizoval tzv. mumble rap, do kterého spadají mladí rapeři jako Migos, Lil Uzi Vert, Lil Yachty nebo třeba 21 Savage, lze styl rapování téměř totožný s “Bad and Boujee” od Migos, v písni chápat jako sarkasmus vytvořený pro účely parodování právě tohohle rapového podžánru.

Pak jakoby ještě zvýšil agresivitu na následné “Greatest”, kde slova sice fungují hezky po fonetické stránce, po stránce intelektuální, však už ne tolik. Rapové ukazování svalů je tak alespoň proloženo pár zajímavými řádkami, které upoutávají pozornost, jako:

“I should slap Vlad with a ISIS flag.”

(„Měl bych s vlajkou ISIS jednu fláknout.Vladovi.”)

“Lucky You” je zajímavé v tom, jakým způsobem na ní spolupracují Eminem a jeho mladší kolega z Massachusetts Joyner Lucas. Lucas rapuje o tom, jak za svou práci nedostal dostatečnou satisfakci a mrzí ho, že ačkoliv měl na internetu některé velice oblíbené písně, nedostalo se mu žádného uznání skrze hudební ocenění. Naopak Eminem rapuje z pozice někoho, kdo je držitelem těch největších ocenění, ale je podobně frustrován, protože má pocit, že ho mladá hip-hopová scéna stejně nerespektuje tak, jak by si zasloužil.

Hudebně píseň začínající beaty se zvony, působí trochu jako rapové klišé, zajímavě ale zní alespoň hluboké basy a filmové syntezátory. Je nutné také vzdát holt Joyneru Lucasovi, který odvedl na písni skvělou práci a dodal jí energii, kterou by jinak postrádala.

Eminem si zkrátka dal za cíl na novém albu Kamikaze vyjmenovat všechny, kdo kritizovali minulé album Revival.

Než se přesuneme dál, uvařte si třeba čajík a pojďme vypsat takový přehled těch nejdůležitějších, které Eminem na Kamikaze přímo nebo nepřímo urazil.

Vince Staples, Joe Budden, Lil Yachty, Lil Pump, Lil Xan, Charlamagne tha God, Donald Trump, Ja Rule, Die Antwoord, Token, Migos, Machine Gun Kelly; všichni, kdo se hlásí k mumble rapu; všichni bílí rappeři, Drake, DJ Akademiks; Tyler, The Creator; Earl Sweatshirt, Pitchfork,  Lil Wayne, ceny Grammy, Lord Jamar, ex-manželku Kim, Chance The Rapper a mnoho dalších.

Eminem si zkrátka dal za cíl na novém albu Kamikaze vyjmenovat všechny, kdo kritizovali minulé album Revival. Protože my chceme být také na dalším Eminemově albu, zkusíme se tam dostat: „Hey! Eminem! Your albums fuckin’ sucks now!”

Je vtipné, že si Eminem sám do alba přidal kritiku — velice povedenou kritiku, která zasáhla přesně hřebíček na hlavičku  — track “Paul (Skit)” obsahující záznam hovoru, ve kterém Eminemovi domlouval jeho manažer Paul Rosenberg. Uvedu tady celý přepis zaznamenaného hovoru, resp. jeho překlad, protože se pod jeho slova plně podepisují a lépe to vyjádřit nejde.

„Čau Em, tady je Paul. Ehmmm, poslouchal jsem nové album. Ehmmm, opravdu chceš odpovědět všem těm, u kterých se ti nelíbí, co říkají, ehm, o tobě nebo o věcech, na kterých děláš? Chci říct, nevím, jestli je to opravdu skvělý nápad. Co bude dál? Kamikaze II, album, na kterém budeš odpovídat všem, kterým se nelíbilo, album, na kterém jsi odpovídal všem, kteří neměli rádi předchozí album? Je to kluzký svah. Já – nevím, jestli je to opravdu dobrý nápad. Ehmmm, dostanem se tak na šikmou plochu. Každopádně mi zavolej.”

A je to tady znovu. Eminem prostě ostatní absolutně neposlouchá — a očividně ani ty nejdůvěrnější. My Češi máme na to takové krásné lidové rčení, které říká: „Komu není radno, tomu není pomoci.”

Pak si poslechneme píseň s příznačným názvem “Normal”, která skutečně v normálnosti uvízne, pak se z ní vyklube ale docela dobrý track. Nejdříve, když to moc nechcete díky Eminemovému znuděnému polo-zpěvu, pak se song docela rozjede a Eminem rapuje zajímavou story o tom, jak s nějakým pochybným týpkem jménem Milo pronásledovali Eminemovu přítelkyni na cestě domů.

Díky druhé polovině se splnil účel alba

Po tom, co si vyslechneme nahrávku toho, jak Eminem v nějaké jedné z jeho slabých chvilek vyhrožuje, že si najde doma nějakého novináře, který ho kritizoval kvůli Revival, čeká nás naštěstí za odměnu ta lepší část alba a na úvod pomyslné druhé části alba asi nejlepší song alba.

“Stepping Stone” je konečně starý dobrý Eminem. V retrospektivní písni se Eminem vrací k tomu, že cítí výčitky svědomí za to, že v počátku své kariéry využil k dosažení popularity jeho rapovou skupinu D12 a to na úkor ostatních členů, kteří zatímco on rostl, stagnovali.

Přes mající děsivě znít, ale spíše jen migrénu způsobující “Not Alike” se dostaneme k nudné “The Fall” — pozor, na streamovacích službách je píseň nesprávně prohozena s titulní “Kamikaze”! Když už skoro přestanete úplně vnímat, co na “Not Alike” Eminem říká, nastoupí titulní píseň, která tok alba bohatě vylepší.

Cirkusově znějící sample znějící jako nachlazený syntezátor, který má napodobovat zvuk trombonu kupodivu, a to i když je trochu otravný, funguje. Na písni je ale samozřejmě nejlepší, jak naráží na jeho dost možná nejvíce kritizovanou píseň “Feck” z roku 2005. Na konci refrénu pak Eminem prudce nastoupí a s rychlou kadencí pořádně ostře vypálí:

“I’m a Kamikaze, gonna…”

Refrén na to zase navazuje jakoby ve smyčce a začíná plynule znovu:

Smash into everyone, crash into everything.”

Škoda, že na začátku Eminem zase kafrá do politiky — očividně tématu, o kterém vůbec nic neví. A zase to dopadne průšvihem.

“You beat me, Islamic Nazi, that means there is no such thing.”

Je hezké, že se Eminem zastává Islámistů. No, počkat… Ono to asi zase tak hezké vlastně nebude. A je to stejně hloupé, jak to zní. Ví vůbec Em, že existuje nějaký rozdíl mezi Islámem a Islámismem? Že běžný muslim není Islámista?

Snad teď nebudu znít jako Tomio Okamura, ale je smutné, jak byly mladým na západě lidem vymyty mozky tolerantně a rudo-zeleně smýšlejícími učiteli. Jakoby to bylo málo, ještě se k tomu přidávají rapeři. Takže v případě, že to také nevíte: Islamismus je totalitní, expanzivní a násilná ideologie. Potlačuje lidské svobody a lidských práv. To není věc názoru, to je fakt. Probůh, vždyť v rámci islámské jurisprudence se uděluje trest smrti za to, že je někdo homosexuál! Podporujete vážně toto!?

Samozřejmě, technicky vzato má Eminem pravdu. Wow! Něco jako islámistický nacista fakticky neexistuje, kdo by to byl řekl!? Proč ale raději třeba neodsoudí islámské teroristy? ISIS? Hlavně, že fláká s vlajkou ISIS Putinovi do tváře. Někoho, kdo bude submisivně bránit islámské teroristy tady tak vážně potřebujeme…

Následující “Nice Guy” s písničkářkou Jessie Reyez je zábavná píseň. Zvláštní, experimentální styl písně, který bychom čekali spíše, když už od Kanyeho Westa, moduluje hlas Jessie Reyez, aby chvíli zněla jako jemná holka a poté jako klučičí raper. Je to pořádně tvrdý rap a zní to dobře.

Eminem jako již několikrát na albu mluví o svých problematických vztazích a s Jessie Reyez střídavě rapují a zpívají z pozice špatného a hodného kluka. Styl, s jakou vervou Jessie Reyez rapuje části jako: “Suck my dick, you fuckin’ suck, bitch / Suck my dick, you fuckin’ suck, man / I hope that your heart get hit by a semi-truck,” svědčí o tom, že by byla skvělou raperkou, kdyby na to přišlo…

Druhá píseň s ní — “Good Guy”, zní po těch vyhrůžkách a siláckých řečích konečně pohodově, bohužel to je jediné, čím vyčnívá.

Poslední “Venom”, soundtrack ke stejnojmennému filmu podle marvelovské předlohy, je hodně ambiciózní pecka. K filmu se zatraceně hodí, slova jsou skvělá. Málokdy se podaří vymyslet něco takového, když je píseň psána “na objednávku”. Eminem předvádí některé skvělé rapové kousky, jako když se v refrénu jakoby zakoktá.

Refrén je ale to, co činí s písně problematickou. Je hodně chytlavý, ale na druhou stranu se asi taky nebudete moct dlouho rozhodnout, zda je chytlavost příjemná a nebo otravná. Eminem na něm totiž zní trochu, jako chovanec ústavu pro mentálně postižené. Nakonec se ale ta kombinace temnoty a popcornové zábavy tak nějak vážně perfektně hodí k filmu, který je vlastně úplně o stejné kombinaci popcornu jezeného v temnotě.

Eminem – Kamikaze

Vydáno: 31. 8. 2018
Délka: 45:49
Žánry: Rap
Rozhodně musíte slyšet: 7. Stepping Stone, 10. Kamikaze*, 11. Nice Guy (with Jessie Reyez), Venom

*Pokud budete album pouštět na Spotify, Kamikaze je chybně prohozeno s Fall! V doporučených je desátá píseň, která se jmenuje správně Kamikaze, ale na Spotify je to Fall.

Recenze | Novinky: Alice In Chains se vrátili do rodného Seattlu a s Rainier Fog i nadále šíří dobré jméno kapely

Třetí album po návratu Alice In Chains v roce 2006 s novým frontmanem Williamem DuVallem přináší řemeslně odvedenou kytarovou a vokální práci s poctivým skladatelstvím a textařstvím, které se sice nevyrovná nejslavnějším časům Alice In Chains, památku Layna Staleyho ale hájí důstojně a snaží se dokázat, že i v moderním světě roku 2018 mají legendy seattleské grungeové scény pořád své místo.

Rainier Fog navazuje na minulá povedená alba po návratu: Black Gives Way To Blue (2009) a The Devil Put Dinosaurs Here (2013). Alice In Chains pokračují podle očekávání ve velice podobném stylu. Rainier Dog je ale možná o špetku více metalovější a zvukově těžší než album minulé (a ne, není to jen tou barvou obalu).

Foto Alice In Chains k album Rainer Fog
Alice In Chains
Album taky začíná velice agresivním a špinavým kytarovým riffem, který pak přejde ve volnější, melodický refrén, který jakoby najednou začal roztápět ten krutý mráz, který Alice In Chains vytváří ve sloce. “The One You Know” jsou 4 minuty a 49 vteřin důvodů, proč má Alice In Chains někdo rád.

Alice In Chains 2.0

Zvuk je trochu updatovaný, je v tom něco jiného, novějšího, ale zároveň zůstává jádro starých Alice In Chains z dob Layna Staleyho. Přesně nějak takhle by mělo co nejcitlivější nahrazení frontmana v tak ikonické kapele, vypadat. Na otvírací píseň a zároveň první singl pak navazuje “Rainier Fog” věnována celé seattleské scéně trefně pojmenována podle hory Rainier, která se tyčí právě nad tímto severovýchodním americkým městem.

Název písně “Rainier Fog” byl zvolen pro název také protože se kapela vrátila alespoň pro nahrání některých písní do domovského města na nahrávání po dlouhé době, když místní nahrávací studia využila naposledy na eponymním albu Alice In Chains z roku 1995. Toto třetí album kapely bylo bohužel, ale byť je to smutné, je to zároveň i příznačné, i poslední album, na kterém můžeme slyšet Layna Staleyho.

“Rainier Fog” je na Alice In Chains netradičně barevná píseň. Úvodní riff je trochu překvapivý a zní spíše jako výtvor nějakých mladších, post-grungeových pokračovatelů Alice In Chains. Přesně v polovině pak nastane zajímavá věc, kdy se dosavadní, velice řádně načrtnutý tok písně přeruší a najednou dostane hlavní prostor krásně znějící basa (ano, i tohle se dá o basové kytaře říci), která si to pobrukuje, zatímco jí začnou dokreslovat bicí a elektrická kytara.

Obzvláště hluboká temnota a závěr, který nemůže konkurovat závěrům alb minulých

Bohužel tahle mezihra je tak třikrát zajímavější, než jinak vcelku rutinně napsaná píseň. “Red Giant” je tvrdě metalová a stačilo by přidat jen hlubší vokály a growling, aby z toho byl death metal. Netrvá to ale dlouho a píseň pokračuje v typickém stylu znějícím jako v hard rocku pečlivě vypraný, vyždímaný a poté vyžehlený sludge metal.

“Drone” se pohybuje v zajímavém start-stop tempu a dynamika je to, co pohání tuhle píseň kupředu. Ačkoliv text písně upřímně vyznívá — i přes veškerý respekt ke kapele — spíše jako parodie na grunge, alespoň se ukazuje, jak se dokáže grunge přizpůsobit nové době a zapracovat také nová témata.

Přes průměrné písně “Deaf Ears Blind Eyes” a asi nejpopovější píseň alb “Maybe” se normálnosti vymyká píseň “So Far Under” s pořádně temným a hlubokým zvukem kytar.

Otevírací řádek refrénu:

„So far under hell”

se k této hudební temnotě plné nízkých zvuků a dospod vytáhlých strun, perfektně hodí.

Taková nenápadná šedá myš, která se ale změní v krásku je předposlední song “Never Fade” s chytlavým refrénem, který uvízne v hlavě a asi nejlepším kytarovým sólem celého alba, které alespoň přebije ne moc vynalézavý hlavní riff písně tak, že nevadí.

Závěrečná “All I Am” plní funkci toho, co tak nějak všichni na albu Alice In Chains také kromě porce pěkně špinavých písní očekávají — balady. Ambiciózní sedmiminutová píseň není “Black Gives Way to Blue” a už vůbec ne “Nutshell”. Minulé album The Devil Put Dinosaurs Here mělo také hezčí závěr ve zdrcující “Choke”.

Závěrečná “All I Am” tak možná vystihuje Rainier Fog jako takové a samotné říká, že na tohle album Alice In Chains se bude vzpomínat jako na jedno ze slabších v diskografii. Jedním dechem je ale nutné dodat, že vzhledem k tomu, jak vysoko laťku Alice In Chains nastavili, není takový výsledek žádnou hanbou.

Alice in Chains – Rainier Fog

Vydáno: 24. 8. 2018
Délka: 53:21
Žánry:  Alternativní Metal, Heavy Metal, Grunge, Hard Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. The Lives They Wish They Had, 2. Cut And Run, 6. Chokehold, 7. Photo Opportunity

Mitski se snaží na Be the Cowboy bojovat s problémy introvertů a vydává zatím své nejambicioznější album

Mitski – Be the Cowboy

Vydavatelství:  Dead Oceans Records
Žánr: Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Alternativní písničkářka
Hodnocení: 4,0/5,0

Dva měsíce opožděné album japonsko-americké zpěvačky a skladatelky Mitski začíná velkolepým gejzírem nádherných syntezátorových palet, najednou se ozve nečekaný ruch jako z filmového trailer, který udržuje posluchače ještě více v napětí na okraji židle a do tajemných zvuků se hned posléze přidá elektrická kytara a z “Geyser” se vyklube nádherné, citlivé drama o výšinách i nížinách toho, jaké je to být muzikantem. Třetí “Old Friend” navazuje na dramatičnost první písně s tématem nevydařené lásky.

Pestrá instrumentace je doopravdy obzvláště povedená a je slyšet, jak kytarista a producent Mitski Patrick Hayden odvedl spoustu černé práce. To pak jde ostatně také dobře slyšet i na následující “A Pearl”. Mix této písně je trochu zvláštní a občas to působí, jakoby se jednotlivé stopy bily o slovo, nakonec to ale vyzní velice zajímavě a píseň zní i díky vyšší hlasitosti jednotlivých vrstev i v horší kvalitě, jako by byla přehrávána ve kvalitě vysoké.

…po všech těch hrách o dominanci ve společenské hierarchii nastává na konci dne jakési zúčtování, ve kterém ale nic z toho, co zažijeme ve dne neplatí a i když se člověk může cítit přes den silný a sebevědomý, na konci dne může být velice osamocen.

“Lonesome Love” odkrývá některé hodně intimní záležitosti Mitski Miyawaki. „Walk up in my high heels / All high and mighty,” zpívá Mitski píseň o tom, jak po všech těch hrách o dominanci ve společenské hierarchii nastává na konci dne jakési zúčtování, ve kterém ale nic z toho, co zažijeme ve dne neplatí a i když se člověk může cítit přes den silný a sebevědomý, na konci dne může být velice osamocen.

 Je skvělé, že v průběhu alba udržuje Mitski posluchače pořád ve střehu a když zrovna nejde o výraznou hudbu, přijde překvapení v podobě drzého prohlášení:

Nobody fucks me like me,”

v refrénu je pak vlastně řečeno to úplně stejně, ale pouze ve více křehkém stylu: „Why am I lonely for lonesome love?”

Samota, tentokrát ale spíše boj proti ní je motivem i písně “Remember My Name” s parádním odhodlaným refrénem o tom, že dokud tady jsme, měli bychom chtít vytěžit z života co nejvíce. Další výraznou písní z alba je singl “Nobody”. Nejedná se bohužel o nic geniálního. Píseň má náladovou atmosféru mísící veselou funkovou elektrickou kytaru se smutným piánem, neustále opakující se popěvek: “Nobody, nobody, nobody…” ale leze na nervy stejně jako tentokrát příliš zvonivé nástroje. Do lepší formy se tak Mitski vrátí už jen na pěkné poslední elektro baladě “Two Slow Dancers”.

Zvláště pro fanoušky St. Vincent nebo Let’s Eat Grandma je Be the Cowboy povinností. Občas to ale zní, že by mohla mít Mitski ještě navíc než v tomhle albu předala. Jakoby někdy měla větší vizi, kterou úplně na stoprocent do alba nezachytila. Jedné se však o 14 písní s kratší stopáží, které koncentrují pomocí silných melodií i bohaté instrumentace svou energii tak, aby se posluchač nenudil. Jednoznačně se pak jedná o nejambicioznější a největší projekt Mitski do dnešního data a Be the Cowboy je důkazem, že se Mitski s každým dalším albem zlepšuje a zlepšuje. Slabších, ale 4,0.

Nejpřístupnější album Death Grips skončí v kompromisech

Death Grips – Year Of The Snitch

Vydavatelství: Third Worlds / Harvest
Žánr: Experimentální hip hop, Experimentální hudba, Industriální elektronická hudba
Hodnocení: 3,5/5,0

Jsou experimentální skupiny a pak jsou ještě Death Grips. Samostatná kategorie. Jejich experimentální hip hop někdy zní jako hudba z úplně jiné planety. Nejde ani o to, že jejich hudba funguje právě jako hudba experimentální — že chvíli zde platí nějaká pravidla, a pak neplatí zase vůbec žádná. Jde o to, že Death Grips vymýšlí v té experimentální části takové zvuky, které by snad nikoho normálního ani v těch nejprapodivnějších stavech mysli nenapadly.

Jedno z nejprogresivnějších hudebních seskupení posledních mnoha let — Zach Hill, Andy Morin a Stefan Burnett (a.k.a. MC Ride) patří, i když se v Sacramentu dali dohromady teprve v roce 2010 — už teď mezi kultovní záležitosti světa alternativní hudby a oblíbili se je obzvláště hudební fanoušci, kteří chtějí slyšet něco, co ještě nikdy předtím neslyšeli.

Year Of The Snitch může v ohledu na očekávání dalšího rozšiřování hudebních obzorů zklamat vzhledem k tomu, že se Death Grips spíše vrací zpět o své historie, než aby se pokusili naservírovat něco úplně originálního.

Death Grips jakoby netrhali reproduktory pouze svou hudbou, ale i výbušnými texty.

Klíčovými prvky jejich alba jsou opět experimentální elektronika, psychedelická elektronicka, hardcore hip hop a industriální hudba. Death Grips ale na Year Of The Snitch hrají i s kytarami a úvodní “Death Grips Is Online” zní nejen hodně industriálně, ale také punkově.  Obzvláště punková je jak svým zvukem, tak i strukturou a melodií píseň “Black Paint”, která je spolu s další písni, která má v sobě kusy tvrdé kytarové hudba “Hahaha”, nejpřístupnější písní alba. Death Grips jakoby netrhali reproduktory pouze svou hudbou, ale i výbušnými texty. “Boom, boom, boom, b-boom, boom boom,” je slyšet na “Black Paint”.

“Ha-ha-ha, bitch,”

vymysleli zase Death Grips perfektní slogan na druhé jmenované písni, ve které se ozývají také samply jejich minulých třech písní. Je zde kousek “Lock Your Doors” z alba No Love Deep Web (2012), “Up My Sleeves” z alba The Powers That B (2015) a kromě bezpečnostní alarmu je zde také pasáž: “Feel me now” z písně “Black Dice”, která pochází také z alba No Love Deep Web.

Ve více elektronickém zvuku se pak nesou třeba elektro halucinogenní zážitek “Streaky”, apokalyptický epileptický záchvat “Flies”, nejspíše slavným vrahem Charlesem Mansonem inspirována “Linda’s in Custody” a nebo elektro mayhem “The Horn Section”.

Celkově je ale Year Of The Snitch o něco více přímější a možná — i když je to v případě Death Grips relativní slovní spojení — i více přístupnější. Year Of The Snitch je jeden z nejzábavnějších počinů Death Grips, je tu ale problém, že zatímco se jim nedaří dosáhnout až takové přístupnosti, mizí i inovátorství a orientují se až příliš směrem ke své vlastní tvorbě. Year Of The Snitch tak zní jako kompromis, ale ne moc jako výhra.

Ariana Grande čím dál více připomíná robota, který zpívá za vhozené peníze

Ariana Grande – Sweetener

Vydavatelství: Republic
Žánr: Pop, Electro Pop, Dance Pop
Hodnocení: 2,0/5,0

Byly doby, kdy si puberťačky věšely nad postel obrázky Beatles a Elvise. Byly taky doby, kdy si puberťačky lepily na stěny plakáty N’ Sync a Backstreet Boys. Ty doby už jsou bohužel a naštěstí pryč. Dnes pomalu začínají mezi holčičími idoly převažovat osoby stejného pohlaví, kterými hudební průmysl zásobuje Disney a které jsou tak takovými virtuálními kamarádkami, se kterými se už od mala necítí nikdy samy a rostou spolu. Ariana Grande však víc než virtuální lidskou kamarádku připomíná spíše robota. Je to zkrátka takový robotík, kterého kupují rodiče svým dětem na Vánoce. Umělý, bez emocí…

A přitom to k emocím přímo vybízelo. Ariana Grande se vrátila s albem po tragické události v Manchesteru, kdy členové ISIS postříleli před halou několik návštěvníků koncertu. Vedle této tragické události však Ariana zažila alespoň v osobním životě šťastné chvíle a zasnoubila se s hercem Petem Davidsonem, po kterém je ostatně pojmenována i jedna píseň na albu. Ariana Grande se tak nemá důvod cítit nikterak sklesle. Tohle bohužel vyústí v opětovnou přehlídku narcisismu a egoismu schovaného za falešnou nálepku feminismu a emancipace.

Sweetener je bohužel z velké části album plné samochvály a masturbování nad dokonalostí vlastního já

Je zajímavé, jak se někdy přehlíží tyto negativní lidské vlastnosti, pokud se jedná o zpěvačky. Sweetener je bohužel z velké části album plné samochvály a masturbování nad dokonalostí vlastního já. Pokud to v 80. letech dělala Madonna, bylo to ještě originální. Bylo to sice až moc okaté, ale posouvalo to hranice. Když to ale dneska dělá každá druhá dance popová zpěvačka, už to není vůbec zajímavé.

Na albu je slyšet nejčastěji chladný lidský projev, na který navazuje minimalistická elektronika obsahující minimum nějakých hřejivých zvuků, utopena ve velkolepých beatech, které mají více ambicí než tuctové melodie.

Sweetener postrádá inovace, originální způsoby a texty, které jsou skutečně o něčem.  Jediné, na co se sází, je chytlavost a ta také nevyjde vždycky. Největší hity alba jako “No Tears Left to Cry” a “Sweetener” chytlavost mají, 47 minut dlouhé a 15 písní obsahující album však má mnoho písní, které jsou tak generickým a tuctovým popem, že v hlavě prostě neuvíznou. Vždyť ani nemohou, když neobsahují dostatečný počet zajímavých momentů, kterých se dá zachytit. Když se objeví zajímavé experimentování s elektronikou, jako na “The Light is Coming”, zní to spíše jako nějaký otravný elektro popový hit typu “M.I.L.F. $” od Fergie.

Je to zajímavé a nikdy by mě nanapadlo, že tohle řeknu, ale kdykoliv se objevil jakožto producent a spolu skladatel písně hvězdný švédský producent Max Martin, bylo to hned znát a písně “Everytime” a “No Tears Left to Cry” mají oproti Pharrellově suchému minimalistickém beatování alespoň nějakou větší atmosféru. Působí to, jakoby si Pharell posunul Arianu tam, kam to vyhovuje jemu a moc se neohlížel na to, jestli se tam cítí v pohodě i Ariana.

Ne, že by to ale nebyla vina zpěvačky samotné. I když je normální, že popovým zpěvákům a zpěvačkám píšou písně jiní, mají pořád zastávat ve studiu roli nejen pouze automatu, do kterého se hodí penízky a on začne zpívat, ale i jakýchsi režiséru celého procesu a mají mít kontrolu nad konečnou podobou alba.

Na Sweetener jsou tak zajímavé v podstatě jen 2 věcí: Za prvé se ještě pořád neomrzelo, jak dokáže Ariana Grande kombinovat křehkost svého hlasu s občasnými drzými, především sexuálními narážkami. Je však zajímavé slyšet, že jich spíše ubývá a když se nějaké objeví, znějí tak nějak více dospěle a o to více úderně a uvěřitelně. Ariana Grande už na sebe dostatečně upozornila v minulosti a nyní tak, jakoby texty i celková prezentace byly přece jen méně nucené. Za druhé pak je album zajímavé v tom, jak dokáže pracovat s minimem a fakt, že Pharrell Williams asi nemusel ve studiu používat příliš mnoho hraček, aby vytvořil úspěšné studiové album, je přece jen alespoň, když už nic jiného, hodný respektu.

Reggaeton, R&B a pop se Nicki Minaj daří, s gangsta rapem by mohla raději seknout

Nicki Minaj – Queen

Vydavatelství: Young Money / Cash Money
Žánr: Rap, Pop, Pop-Rap
Hodnocení: 2,5/5,0

V prvé řadě je potřeba všechny uklidnit a ujistit, že album není tak strašné, jako jeho obal. V druhé řadě je pak nutné sdělit docela překvapivou zprávu, že nové album Nicki Minaj zní o něco málo lépe než nové album Ariany Grande.

Nicki Minaj patří mezi noční můru dnešního rádiového popu. Obyčejně, jakmile se někde objeví písnička, která nezní tak špatně, je nutné vyplnit něčím část před závěrečným refrénem. Protože se dneska už nenosí kytarová ani pianová sóla a pouhá změna rytmu nebo akordů melodie v mezihře asi zní moc fádně, obyčejně se to zaplácne nějakým rapem. Před pěti lety si všichni zvali Pitbulla, dnes ho vystřídala Nicki Minaj. Těžko bylo hledat na této rodačce z Trinidadu něco pozitivního. Pitbull je když už nic, tak alespoň dobrý showman.

Kdekoliv se objevila Nicki Minaj, tam byl vidět jen její nepřirozeně „přifouklý“ hrudník a botoxem napíchané rty. To, co z nich vycházelo nemělo žádnou hodnotu. Nicki Minaj neměla v sobě víc duše než obyčejná nafukovací panna.

Přes tato nepěkná prohlášení je ale nutné uznat, že v poslední době se Nicki Minaj o něco zlepšuje a v tom množství spoluprácí, které už nazpívala, se najdou některé, které nebyly úplně špatné a byť to bylo často i kvůli tragické písně, do které byla zasazena, povedlo se jí některé písně i slušným způsobem vylepšit. Například její objevení se na “MotorSport” od Migos spolu s Cardi B ještě alespoň trochu zachránilo rapové skupině jejich zpackané pokračování alba Culture.

Musí se uznat, že Queen hezky plyne a zní to, že se Nicki v technice rapování pořád zlepšuje. Album začne velice slibným pohodovým songem “Ganja Burn”. Latinskoamerické rytmy a elektrická kytara navrátí zpět ty nejžhavější letní dny. Parádní refrén, který je nejenže chytlavý, ale má i stejně jako celá píseň parádní atmosféru. Nikterak složitá, ale maximálně užitečná píseň patří jednoznačně k výběru top 10 písní, které nahrála.

“Majesty” začíná parádním refrénem Labrintha, který je opět chytlavý, ale tím správným způsobem, a následný rap Nicki, který píseň přetrhne, přejde na jinou tóninu a má doopravdy koule. Když síla písně už trochu slábne, naváže na to asi největší hvězda alba — samotný Eminem. Ačkoliv nezní Eminem nejdříve příliš při síle, pak předvede asi na 15 vteřin tak neskutečnou smršť slov, že potom zůstanete sedět s pusou otevřenou dokořán. Něco takové dokáže spustit z pusy v takové rychlosti doopravdy jen pár lidí.

Rádoby gangsta rap na “Barbie Girl” (“Man, Uzi is my baby, he ain’t takin’ a L”) je snesitelný jen do té doby, než začne Nicki na konci písně předvádět nějaké prapodivné zvuky. K “Rich Sex” je hloupá už jen svým názvem a k obsahu písně je se lepší ani nevyjadřovat. “Hard White” je průměrný rap, vylepší to ale “Bed” s Arianou Grande a znovu se potvrdí, že Nicki hodně sluší reggaeton. Není pochyb o tom, že Ariana Grande má milionový hlas a tady to umí prodat.

Kdybychom žili v ideálním světě, Nicki Minaj by sama sebe vyřadila z kategorie gangsta rapu.

“Run & Hide” zaujme svými hodně hlubokými beaty, které zní doopravdy hodně smutně. Na melancholickou atmosféru navazuje i další temný rap “Chun Swae” s velice zajímavou atmosférou, které skoro jakoby kombinoval hip hop s experimentální instrumentální hudbou. Škoda, že parádní produkci nejde naproti text. To, jak tuhle zajímavou instrumentaci zkazí Nicki Minaj, je vážně na hudební soud. Naopak na “Chun-Li” to Nicki rozjede velice slušně. Zní velice nebezpečně a jde z ní skoro až strach. Další povedenou písní je pak třeba patnáctý song “Come and See Me”, kdy Nicki Minaj předvede také něco ze své křehké stránky a z písně se vyklube velice příjemná popová balada. Škoda, že pak zase přijdou dvě z nejhorších písní na albu — “Miami” a “Coco Chanel”.

Kdybychom žili v ideálním světě, Nicki Minaj by sama sebe vyřadila z kategorie gangsta rapu. Pokud by začala dělat reggaeton spojený s rapem, do toho přidala pár popových pecek, klidně i takových jako bylo její “Starship”, nějakou pěknou baladu jako “Come and See Me”, nějakou temnou R&B s pořádně hlubkými beaty a právě v těch  — a nebo i v reggaetonových peckách — by využila své zkušenosti z tvrdšího stylu rapování, udělalo by to rozhodně větší dobrotu než to vrčení a nekontrolovatelné záchvaty smíchu spojené s rádoby tvrďáckým blábolením o zbraních, které jí stejně nikdo nežere.

I tak ale Nicki Minaj alespoň předčila nízké očekávání a alespoň některé písně z Queen patří k tomu nejlepšímu, co vydala. Slabších, ale 2,5.

Dále také vyšlo:

Jason Mraz – Know.

Vydavatelství: Atlantic
Žánr: Pop/Rock, Pop, Písničkář
Hodnocení: 3,0/5,0

Drsný a rychlý moderní svět potřebuje romantiky, kteří ho dokážou alespoň na malou chvíli zpomalit. Na Jasonu Mrazovi je sympatické, že mu jeho duši písničkáře s kytarou pějící písničky o lásce, naprosto věříte. To však nutně neznamená, že by nebyl Jason kýčař. Know. je klasický — dobrý Jason Mraz. Plno pohodových, romantických písní s plážovou atmosférou. Jen prostě ani o píď nepřekročí očekávání, které byly do něj vkládány. Písně jako “Have It All”, “Unlonely”, “Might As Well Dance”, “More Than Friends” s Meghan Trainor se dobře poslouchají, ale zároveň bych silně pochyboval, že se na tohle album nalepí spousta nových posluchačů Jasona Mraze. Pořád tak spíše těží z toho, že většina lidí ví, že je to ten pohodový chlápek s kytarou, co zpívá “I’m Yours”.

Tirzah – Devotion

Vydavatelství: Domino
Žánr: Alternative R&B
Hodnocení: 3,5/5,0

Trochu příliš monotónní a pomalé, ale zato maximálně konzistentní moderní R&B s netradičními strukturami písní a sympatiemi k překvapivým momentům, je slibným debutem standardní délky od britské zpěvačky, které album produkovala i napsala Mica Levi, také známá pod pseudonymem Micachu. Tirzah zní přirozeně a ačkoliv je zde hodně elektro zvuků, její R&B zní hřejivě a naturálně. V kontrastu se smutnými písněmi, i jejím skleslým hlasem zní album jako podzimní západ slunce, kdy jsou ještě cítit hřejivé paprsky slunce, ale zároveň nastupuje večerní chlad.

Animal Collective – Tangerine Reef

Vydavatelství: Domino
Žánr: Experimentální hudba
Hodnocení: 2,0/5,0

Animal Collective se snaží i na jedenáctém albu vytvářet úplně nové hudební nápady, které ještě nikdo předtím nevyzkoušel. Bohužel, jejich album nefunguje ani v audiovizuální verzi, a ne tak ještě aby fungovalo ve verzi bez obrazu. Po tom, co Animal Collective opustil hudebník a producent Panda Bear, jakoby ztratili všechno, co je udržovalo v kontaktu s širším publikem. Nyní jsou Animal Collective skupina hudebních šprtů, kteří jsou zahleděni do sebe a je jim jedno, jestli jejich psychedelické oceánové dobrodružství, o kterém nejspíše uvažují jako o geniálním uměleckém dílu, bude někoho zajímat. Hudba to přitom není úplně špatná, poslouchat tohle 52 minut se dá, protože poslech vyloženě nepříjemný není.

Ovšem, že Tangerine Reef Animal Collective vydali jako audiovizuální dílo a myslí si, že se na něj bude skutečně někdo 52 minut v kuse dívat, to svědčí, jaký ostrašující příklad kapely naprosto odtržené od reality, tito Baltimorňané jsou. Silných, ale jen 2,0.

„None of us have finished the video yet.” – Toejoe, uživatel Youtube, pod audiovizuálním albem Animal Collective Tangerine Reef.

The Coral – Move Through the Dawn

Vydavatelství: Ignition Records
Žánr: Rock, Pop/Rock,
Hodnocení: 3,5/5,0

Starý dobrý pop rock produkovaný osobou, která tohle album hodně ovlivnila i po stránce inspirace — Jeffem Lynem s Electric Light Orchestra. Liverpoolská kapela hrající skvělý srdečný rock inspirován hudebními postupy a produkcí 60. a 70. let už od začátku tohoto století, přivedla i tentokrát spoustu chytlavých písní jako ”Reaching Out for a Friend”, “She’s a Runaway”, “Strangers in the Hollow” nebo “Stormbreaker” a dala tak vzpomenout na to, co je povedeného na nejznámějších písních alba jako “Pass It On”, “In the Morning” a “Dreaming of You”.

Mnoho písní z aktuálního alba má dobrou šanci dobýt srdce stávajících fanoušků a přežít i nadále. Škoda, že James Skelly s kapelou zní tolik usazeně a nechali daleko svou klukovskou energii z eponymního alba The Coral nebo Magic & Medicine a vrátili se spíše k dobám retro rocku prvního alba Roots and Echoes (2002). The Coral ale v sobě mají pořád stále dobrý talent na příjemné melodie a když zní navíc daleko více odhodlaně než na většině diskografie, těžko je můžete snadno odmítnou. Minimálně ”Reaching Out for a Friend”, “Sweet Release” a “She’s a Runaway” by byly nesmrtelné klasiky, kdyby vznikly tak o 35 let dříve.

Kathryn Joseph – From When I Wake the Want Is

Vydavatelství: Rock Action
Žánr: Alternative/Indie Rock, Písničkářka, Indie Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Jemná a velice citlivá instrumentace na pozadí věčně vibrujícího nakřáplého hlasu písničkářky z Aberdeenu. Srdcervoucí, pomalé a opatrné balady, do kterých většinu času Kathryn jen tak přidává svůj hlas jakožto další nástroj bez toho, aniž by dlouze básnila, jsou navíc okamžitě přístupné i přes svou temnotu a melancholičnost. Je jen velká škoda, že hlas Kathryn není výrazný a její specifický — mečivý styl zpěvu, jí nedovolí album ovládnout tak velkolepým způsobem, jak to dokáže třeba Hannah Reid z London Grammar. Takhle krásná instrumentace by si velkolepější vedení určitě zasloužila.

Shooter Jennings – Shooter

Vydavatelství: Elektra / Low Country Sound
Žánr: Country-Rock, Rock, Southern Rock, Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Shooter Jenningsem se dal dohromady s pravděpodobně nejlepším současným producentem moderního country Davem Cobbem a dal dohromady epické půlhodinové album. Shooter je neskutečná zábava už od prvního starého dobrého rock’n’rollu “Bound ta Git Down”, jedoucí vlastním originálním způsobem v šabloně “Blue Suede Shoes” a “Johnny B. Goode” s dechy, pianem a sólováním na elektrickou kytaru. “Living in a Minor Key” je pravá kovbojská balada s nádhernými skluzy elektrické kytary, piánem a akustickou kytarou. “D.R.U.N.K.” správné jižanské, hospodské country a “Rhinestone Eyes” pohodová trampská píseň hodící se však k jakékoliv příležitosti, kde má být dobrý nálada. Celé to pak končí atmosférou nočního města a kytarami Pink Floydů načichlou country-rockovou peckou středního tempa “Denim & Diamonds”.

Bird Streets – Bird Streets

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop/Rock, Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Bird Streets by si mohli podat ruce se staršími kolegy z The Coral. Debutové album projektu Jasona Falknera nabízí několik písní, které by měly mít šanci stát se klasikami, kdyby byly nahrány o 30 až 40 let dříve. Písně jako “Direction” a “Spaceship” nabízí chytré texty spojené se sympatickou a dobře přístupnou hudbou v klasickém rockovém složení kytary, bicí, klávesy a krásné refrény, po kterém musí roztát zamrzlá srdce i těch nejchladnějších ledových královen.

Erra – Neon

Vydavatelství: Sumerian Records
Žánr: Progressive Metalcore, Metalcore
Hodnocení: 3,5/5,0

Energický čtvrtý počin metalcorové kapely Erra z americké Alabamy má skvělé úvody, refrény, ale občas až moc tuctové a zapomenutelné sloky. Neon je druhé album se zpěvákem J.T. Caveym a první s basákem Conorem Hesseym, ten kdo bude fanoušky postrádán více je ale spíše arista Alan Rigdon, který odešel z kapely už v roce 2014 bez kterého kapely, jakoby ztrácela každou novou deskou maličko ze svého dřívějšího já. I tak je ale Neon velmi slušné album dobře přístupné i pro ty, kteří tento žánr jinak nevyhledávají.

Miles Kane – Coup de Grace

Vydavatelství: Virgin
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Miles Kane je zpět s prvním solovým albem po pěti letech, které navazuje na projekt The Last Shadow Puppets, kde Miles Kane spolupracoval s Alexem Turnerem z Arctic Monkeys.  Coup de Grace je plné snadno přístupného klasického rocku spojeného s trochou punku i psychedelie ve stylu středního období Beatles. Miles Kane zní více odhodlaně a energicky než jindy a narozdíl od alb Colour of the Trap (2011) a Don’t Forget Who You Are (2013) zní spíše jako velký hudební kápo než písničkář, který se rve o duši nových fanoušků.

Podle zvuku se zdá, že byl Miles Kane hodně ovlivněn ježděním turné s The Last Shadow Puppets a jejich vliv lze v určité drzejší formě slyšet například na  “Too Little Too Late”. Pokud máte rádi rock, musíte mít rádi i druhou píseň “Cry On My Guitar”. “Killing the Joke” zase se svými piánovými akordy připomíná nové album kámošů z Arctic Monkeys Tranquillity Base Hotel & Casino. “Loaded” je jasný Lennon z období bílého alba Beatles, smíchaný z vlivy moderního indie rocku. Coup de Grace je celkově příjemná kombinace starých i nových rockových postupů a slušný návrat Milese Kanea po delší době.

Doporučujeme: Foxing – Nearer My God

Vydavatelství: Triple Crown Records
Žánr: Alternative/indie Rock, Emo
Hodnocení: 4,0/5,0

Když se zdá, že to Brand New už nadobro odpískali, objevují se Foxing a nabízí svým třetím albem zajímavou alternativu. A to přesně rok po tom, co bylo vydáno album trefně nazváno magazínem Uproxx jako: „Abbey Roady emo hudby.” — rozlučkové album starších bratrů Foxing z Brand New Science Fiction. Ze St. Louise pocházející Foxing však na rozdíl od newyorských Brand New používají elektroniku a hrají si více ve vlivech indie folk rocku než post-hardcore. Foxing však připomínají Brand New nejen zvukem, ale i texty, které jsou často inspirovány křesťanskými tématy, kterými je ostatně inspirován i název alba odkazující na biblickou postavu Jóba.

Nearer My God zní velice celistvě, konzistentně ve své náladě a Conor Murphy provádí se svými vysokými vokály občas těžko uvěřitelné vokální piruety a žene nahoru výkon celé kapely.  Písně na Nearer My God sou delší délky a celková stopáž se zastaví jen těsně před hodinou. V nejdelší písni alba, skoro 10 minut douhé “Five Cups”  Conor Murphy zpívá všem mrtvým, hlavně ale jeho kamarádovi, který před nějakou dobu opustil tenhle svět. Foxing mají mimořádný talent přidat do svých písní některé prvky, které jsou zároveň tak povědomé i překvapivé. Tok písně se i často nečekaně změní. Občas se například přidají velice popové melodie i produkce, následně se ale vše strhne a přejde to v křičících vokálech skoro do onoho post-hardcore.

Jednoznačně nejlepší ze všech 3 alb Foxing. Ať už půjdou dál kamkoliv, může to být zajímavé.

The Magpie Salute – High Water

Vydavatelství: Eagle Rock
Žánr: Blues-Rock
Hodnocení: 3,0/5.0

Ústřední členové slavných Black Crowes Rich Robinson a Marc Ford jsou zpět, aby šířili poselství blues-rocku a jižanského rocku i přesto, že původní kapely ukončila svou činnost. High Water je slušnou útěchou pro všechny fanoušky Crowes a ačkoliv The Magpie Salute se svou snahou dech zrovna nevyrazí, měl by si je poslechnout jak fanoušek Black Crowes, tak jižanského rocku obecně.

Thee Oh Sees – Smote Reverse

Vydavatelství: Castle Face
Žánr: Psychedelický rock, Garage Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3,5/5.0

Podle obrázku by se možná mohlo zdát, že se jedná o nějaké nové death metalové album, věřte ale že je to starý dobrý psychedelický rock. Hudba Oh Sees neustále někam putuje a basa s bicími uhání dále a dále. V tomto stylu není moc šance na oddych. Vše se valí neustále kupředu jako lavina. V písních jako “Overtown” se ale vše ještě zrychlí a Thee Oh Sees do posluchače svou hudbu přímo drtí. Silných 3,5.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Nové album Zrní Nebeský klid perfektně vystihuje současnou situaci a je skoro až prorocké V recenzi na minulé album Zrní Jiskřící jsem...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com