Denní archiv:3.9.2018

Mitski se snaží na Be the Cowboy bojovat s problémy introvertů a vydává zatím své nejambicioznější album

Mitski – Be the Cowboy

Vydavatelství:  Dead Oceans Records
Žánr: Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Alternativní písničkářka
Hodnocení: 4,0/5,0

Dva měsíce opožděné album japonsko-americké zpěvačky a skladatelky Mitski začíná velkolepým gejzírem nádherných syntezátorových palet, najednou se ozve nečekaný ruch jako z filmového trailer, který udržuje posluchače ještě více v napětí na okraji židle a do tajemných zvuků se hned posléze přidá elektrická kytara a z “Geyser” se vyklube nádherné, citlivé drama o výšinách i nížinách toho, jaké je to být muzikantem. Třetí “Old Friend” navazuje na dramatičnost první písně s tématem nevydařené lásky.

Pestrá instrumentace je doopravdy obzvláště povedená a je slyšet, jak kytarista a producent Mitski Patrick Hayden odvedl spoustu černé práce. To pak jde ostatně také dobře slyšet i na následující “A Pearl”. Mix této písně je trochu zvláštní a občas to působí, jakoby se jednotlivé stopy bily o slovo, nakonec to ale vyzní velice zajímavě a píseň zní i díky vyšší hlasitosti jednotlivých vrstev i v horší kvalitě, jako by byla přehrávána ve kvalitě vysoké.

…po všech těch hrách o dominanci ve společenské hierarchii nastává na konci dne jakési zúčtování, ve kterém ale nic z toho, co zažijeme ve dne neplatí a i když se člověk může cítit přes den silný a sebevědomý, na konci dne může být velice osamocen.

“Lonesome Love” odkrývá některé hodně intimní záležitosti Mitski Miyawaki. „Walk up in my high heels / All high and mighty,” zpívá Mitski píseň o tom, jak po všech těch hrách o dominanci ve společenské hierarchii nastává na konci dne jakési zúčtování, ve kterém ale nic z toho, co zažijeme ve dne neplatí a i když se člověk může cítit přes den silný a sebevědomý, na konci dne může být velice osamocen.

 Je skvělé, že v průběhu alba udržuje Mitski posluchače pořád ve střehu a když zrovna nejde o výraznou hudbu, přijde překvapení v podobě drzého prohlášení:

Nobody fucks me like me,”

v refrénu je pak vlastně řečeno to úplně stejně, ale pouze ve více křehkém stylu: „Why am I lonely for lonesome love?”

Samota, tentokrát ale spíše boj proti ní je motivem i písně “Remember My Name” s parádním odhodlaným refrénem o tom, že dokud tady jsme, měli bychom chtít vytěžit z života co nejvíce. Další výraznou písní z alba je singl “Nobody”. Nejedná se bohužel o nic geniálního. Píseň má náladovou atmosféru mísící veselou funkovou elektrickou kytaru se smutným piánem, neustále opakující se popěvek: “Nobody, nobody, nobody…” ale leze na nervy stejně jako tentokrát příliš zvonivé nástroje. Do lepší formy se tak Mitski vrátí už jen na pěkné poslední elektro baladě “Two Slow Dancers”.

Zvláště pro fanoušky St. Vincent nebo Let’s Eat Grandma je Be the Cowboy povinností. Občas to ale zní, že by mohla mít Mitski ještě navíc než v tomhle albu předala. Jakoby někdy měla větší vizi, kterou úplně na stoprocent do alba nezachytila. Jedné se však o 14 písní s kratší stopáží, které koncentrují pomocí silných melodií i bohaté instrumentace svou energii tak, aby se posluchač nenudil. Jednoznačně se pak jedná o nejambicioznější a největší projekt Mitski do dnešního data a Be the Cowboy je důkazem, že se Mitski s každým dalším albem zlepšuje a zlepšuje. Slabších, ale 4,0.

Nejpřístupnější album Death Grips skončí v kompromisech

Death Grips – Year Of The Snitch

Vydavatelství: Third Worlds / Harvest
Žánr: Experimentální hip hop, Experimentální hudba, Industriální elektronická hudba
Hodnocení: 3,5/5,0

Jsou experimentální skupiny a pak jsou ještě Death Grips. Samostatná kategorie. Jejich experimentální hip hop někdy zní jako hudba z úplně jiné planety. Nejde ani o to, že jejich hudba funguje právě jako hudba experimentální — že chvíli zde platí nějaká pravidla, a pak neplatí zase vůbec žádná. Jde o to, že Death Grips vymýšlí v té experimentální části takové zvuky, které by snad nikoho normálního ani v těch nejprapodivnějších stavech mysli nenapadly.

Jedno z nejprogresivnějších hudebních seskupení posledních mnoha let — Zach Hill, Andy Morin a Stefan Burnett (a.k.a. MC Ride) patří, i když se v Sacramentu dali dohromady teprve v roce 2010 — už teď mezi kultovní záležitosti světa alternativní hudby a oblíbili se je obzvláště hudební fanoušci, kteří chtějí slyšet něco, co ještě nikdy předtím neslyšeli.

Year Of The Snitch může v ohledu na očekávání dalšího rozšiřování hudebních obzorů zklamat vzhledem k tomu, že se Death Grips spíše vrací zpět o své historie, než aby se pokusili naservírovat něco úplně originálního.

Death Grips jakoby netrhali reproduktory pouze svou hudbou, ale i výbušnými texty.

Klíčovými prvky jejich alba jsou opět experimentální elektronika, psychedelická elektronicka, hardcore hip hop a industriální hudba. Death Grips ale na Year Of The Snitch hrají i s kytarami a úvodní “Death Grips Is Online” zní nejen hodně industriálně, ale také punkově.  Obzvláště punková je jak svým zvukem, tak i strukturou a melodií píseň “Black Paint”, která je spolu s další písni, která má v sobě kusy tvrdé kytarové hudba “Hahaha”, nejpřístupnější písní alba. Death Grips jakoby netrhali reproduktory pouze svou hudbou, ale i výbušnými texty. “Boom, boom, boom, b-boom, boom boom,” je slyšet na “Black Paint”.

“Ha-ha-ha, bitch,”

vymysleli zase Death Grips perfektní slogan na druhé jmenované písni, ve které se ozývají také samply jejich minulých třech písní. Je zde kousek “Lock Your Doors” z alba No Love Deep Web (2012), “Up My Sleeves” z alba The Powers That B (2015) a kromě bezpečnostní alarmu je zde také pasáž: “Feel me now” z písně “Black Dice”, která pochází také z alba No Love Deep Web.

Ve více elektronickém zvuku se pak nesou třeba elektro halucinogenní zážitek “Streaky”, apokalyptický epileptický záchvat “Flies”, nejspíše slavným vrahem Charlesem Mansonem inspirována “Linda’s in Custody” a nebo elektro mayhem “The Horn Section”.

Celkově je ale Year Of The Snitch o něco více přímější a možná — i když je to v případě Death Grips relativní slovní spojení — i více přístupnější. Year Of The Snitch je jeden z nejzábavnějších počinů Death Grips, je tu ale problém, že zatímco se jim nedaří dosáhnout až takové přístupnosti, mizí i inovátorství a orientují se až příliš směrem ke své vlastní tvorbě. Year Of The Snitch tak zní jako kompromis, ale ne moc jako výhra.

Ariana Grande čím dál více připomíná robota, který zpívá za vhozené peníze

Ariana Grande – Sweetener

Vydavatelství: Republic
Žánr: Pop, Electro Pop, Dance Pop
Hodnocení: 2,0/5,0

Byly doby, kdy si puberťačky věšely nad postel obrázky Beatles a Elvise. Byly taky doby, kdy si puberťačky lepily na stěny plakáty N’ Sync a Backstreet Boys. Ty doby už jsou bohužel a naštěstí pryč. Dnes pomalu začínají mezi holčičími idoly převažovat osoby stejného pohlaví, kterými hudební průmysl zásobuje Disney a které jsou tak takovými virtuálními kamarádkami, se kterými se už od mala necítí nikdy samy a rostou spolu. Ariana Grande však víc než virtuální lidskou kamarádku připomíná spíše robota. Je to zkrátka takový robotík, kterého kupují rodiče svým dětem na Vánoce. Umělý, bez emocí…

A přitom to k emocím přímo vybízelo. Ariana Grande se vrátila s albem po tragické události v Manchesteru, kdy členové ISIS postříleli před halou několik návštěvníků koncertu. Vedle této tragické události však Ariana zažila alespoň v osobním životě šťastné chvíle a zasnoubila se s hercem Petem Davidsonem, po kterém je ostatně pojmenována i jedna píseň na albu. Ariana Grande se tak nemá důvod cítit nikterak sklesle. Tohle bohužel vyústí v opětovnou přehlídku narcisismu a egoismu schovaného za falešnou nálepku feminismu a emancipace.

Sweetener je bohužel z velké části album plné samochvály a masturbování nad dokonalostí vlastního já

Je zajímavé, jak se někdy přehlíží tyto negativní lidské vlastnosti, pokud se jedná o zpěvačky. Sweetener je bohužel z velké části album plné samochvály a masturbování nad dokonalostí vlastního já. Pokud to v 80. letech dělala Madonna, bylo to ještě originální. Bylo to sice až moc okaté, ale posouvalo to hranice. Když to ale dneska dělá každá druhá dance popová zpěvačka, už to není vůbec zajímavé.

Na albu je slyšet nejčastěji chladný lidský projev, na který navazuje minimalistická elektronika obsahující minimum nějakých hřejivých zvuků, utopena ve velkolepých beatech, které mají více ambicí než tuctové melodie.

Sweetener postrádá inovace, originální způsoby a texty, které jsou skutečně o něčem.  Jediné, na co se sází, je chytlavost a ta také nevyjde vždycky. Největší hity alba jako “No Tears Left to Cry” a “Sweetener” chytlavost mají, 47 minut dlouhé a 15 písní obsahující album však má mnoho písní, které jsou tak generickým a tuctovým popem, že v hlavě prostě neuvíznou. Vždyť ani nemohou, když neobsahují dostatečný počet zajímavých momentů, kterých se dá zachytit. Když se objeví zajímavé experimentování s elektronikou, jako na “The Light is Coming”, zní to spíše jako nějaký otravný elektro popový hit typu “M.I.L.F. $” od Fergie.

Je to zajímavé a nikdy by mě nanapadlo, že tohle řeknu, ale kdykoliv se objevil jakožto producent a spolu skladatel písně hvězdný švédský producent Max Martin, bylo to hned znát a písně “Everytime” a “No Tears Left to Cry” mají oproti Pharrellově suchému minimalistickém beatování alespoň nějakou větší atmosféru. Působí to, jakoby si Pharell posunul Arianu tam, kam to vyhovuje jemu a moc se neohlížel na to, jestli se tam cítí v pohodě i Ariana.

Ne, že by to ale nebyla vina zpěvačky samotné. I když je normální, že popovým zpěvákům a zpěvačkám píšou písně jiní, mají pořád zastávat ve studiu roli nejen pouze automatu, do kterého se hodí penízky a on začne zpívat, ale i jakýchsi režiséru celého procesu a mají mít kontrolu nad konečnou podobou alba.

Na Sweetener jsou tak zajímavé v podstatě jen 2 věcí: Za prvé se ještě pořád neomrzelo, jak dokáže Ariana Grande kombinovat křehkost svého hlasu s občasnými drzými, především sexuálními narážkami. Je však zajímavé slyšet, že jich spíše ubývá a když se nějaké objeví, znějí tak nějak více dospěle a o to více úderně a uvěřitelně. Ariana Grande už na sebe dostatečně upozornila v minulosti a nyní tak, jakoby texty i celková prezentace byly přece jen méně nucené. Za druhé pak je album zajímavé v tom, jak dokáže pracovat s minimem a fakt, že Pharrell Williams asi nemusel ve studiu používat příliš mnoho hraček, aby vytvořil úspěšné studiové album, je přece jen alespoň, když už nic jiného, hodný respektu.

Reggaeton, R&B a pop se Nicki Minaj daří, s gangsta rapem by mohla raději seknout

Nicki Minaj – Queen

Vydavatelství: Young Money / Cash Money
Žánr: Rap, Pop, Pop-Rap
Hodnocení: 2,5/5,0

V prvé řadě je potřeba všechny uklidnit a ujistit, že album není tak strašné, jako jeho obal. V druhé řadě je pak nutné sdělit docela překvapivou zprávu, že nové album Nicki Minaj zní o něco málo lépe než nové album Ariany Grande.

Nicki Minaj patří mezi noční můru dnešního rádiového popu. Obyčejně, jakmile se někde objeví písnička, která nezní tak špatně, je nutné vyplnit něčím část před závěrečným refrénem. Protože se dneska už nenosí kytarová ani pianová sóla a pouhá změna rytmu nebo akordů melodie v mezihře asi zní moc fádně, obyčejně se to zaplácne nějakým rapem. Před pěti lety si všichni zvali Pitbulla, dnes ho vystřídala Nicki Minaj. Těžko bylo hledat na této rodačce z Trinidadu něco pozitivního. Pitbull je když už nic, tak alespoň dobrý showman.

Kdekoliv se objevila Nicki Minaj, tam byl vidět jen její nepřirozeně „přifouklý“ hrudník a botoxem napíchané rty. To, co z nich vycházelo nemělo žádnou hodnotu. Nicki Minaj neměla v sobě víc duše než obyčejná nafukovací panna.

Přes tato nepěkná prohlášení je ale nutné uznat, že v poslední době se Nicki Minaj o něco zlepšuje a v tom množství spoluprácí, které už nazpívala, se najdou některé, které nebyly úplně špatné a byť to bylo často i kvůli tragické písně, do které byla zasazena, povedlo se jí některé písně i slušným způsobem vylepšit. Například její objevení se na “MotorSport” od Migos spolu s Cardi B ještě alespoň trochu zachránilo rapové skupině jejich zpackané pokračování alba Culture.

Musí se uznat, že Queen hezky plyne a zní to, že se Nicki v technice rapování pořád zlepšuje. Album začne velice slibným pohodovým songem “Ganja Burn”. Latinskoamerické rytmy a elektrická kytara navrátí zpět ty nejžhavější letní dny. Parádní refrén, který je nejenže chytlavý, ale má i stejně jako celá píseň parádní atmosféru. Nikterak složitá, ale maximálně užitečná píseň patří jednoznačně k výběru top 10 písní, které nahrála.

“Majesty” začíná parádním refrénem Labrintha, který je opět chytlavý, ale tím správným způsobem, a následný rap Nicki, který píseň přetrhne, přejde na jinou tóninu a má doopravdy koule. Když síla písně už trochu slábne, naváže na to asi největší hvězda alba — samotný Eminem. Ačkoliv nezní Eminem nejdříve příliš při síle, pak předvede asi na 15 vteřin tak neskutečnou smršť slov, že potom zůstanete sedět s pusou otevřenou dokořán. Něco takové dokáže spustit z pusy v takové rychlosti doopravdy jen pár lidí.

Rádoby gangsta rap na “Barbie Girl” (“Man, Uzi is my baby, he ain’t takin’ a L”) je snesitelný jen do té doby, než začne Nicki na konci písně předvádět nějaké prapodivné zvuky. K “Rich Sex” je hloupá už jen svým názvem a k obsahu písně je se lepší ani nevyjadřovat. “Hard White” je průměrný rap, vylepší to ale “Bed” s Arianou Grande a znovu se potvrdí, že Nicki hodně sluší reggaeton. Není pochyb o tom, že Ariana Grande má milionový hlas a tady to umí prodat.

Kdybychom žili v ideálním světě, Nicki Minaj by sama sebe vyřadila z kategorie gangsta rapu.

“Run & Hide” zaujme svými hodně hlubokými beaty, které zní doopravdy hodně smutně. Na melancholickou atmosféru navazuje i další temný rap “Chun Swae” s velice zajímavou atmosférou, které skoro jakoby kombinoval hip hop s experimentální instrumentální hudbou. Škoda, že parádní produkci nejde naproti text. To, jak tuhle zajímavou instrumentaci zkazí Nicki Minaj, je vážně na hudební soud. Naopak na “Chun-Li” to Nicki rozjede velice slušně. Zní velice nebezpečně a jde z ní skoro až strach. Další povedenou písní je pak třeba patnáctý song “Come and See Me”, kdy Nicki Minaj předvede také něco ze své křehké stránky a z písně se vyklube velice příjemná popová balada. Škoda, že pak zase přijdou dvě z nejhorších písní na albu — “Miami” a “Coco Chanel”.

Kdybychom žili v ideálním světě, Nicki Minaj by sama sebe vyřadila z kategorie gangsta rapu. Pokud by začala dělat reggaeton spojený s rapem, do toho přidala pár popových pecek, klidně i takových jako bylo její “Starship”, nějakou pěknou baladu jako “Come and See Me”, nějakou temnou R&B s pořádně hlubkými beaty a právě v těch  — a nebo i v reggaetonových peckách — by využila své zkušenosti z tvrdšího stylu rapování, udělalo by to rozhodně větší dobrotu než to vrčení a nekontrolovatelné záchvaty smíchu spojené s rádoby tvrďáckým blábolením o zbraních, které jí stejně nikdo nežere.

I tak ale Nicki Minaj alespoň předčila nízké očekávání a alespoň některé písně z Queen patří k tomu nejlepšímu, co vydala. Slabších, ale 2,5.

Dále také vyšlo:

Jason Mraz – Know.

Vydavatelství: Atlantic
Žánr: Pop/Rock, Pop, Písničkář
Hodnocení: 3,0/5,0

Drsný a rychlý moderní svět potřebuje romantiky, kteří ho dokážou alespoň na malou chvíli zpomalit. Na Jasonu Mrazovi je sympatické, že mu jeho duši písničkáře s kytarou pějící písničky o lásce, naprosto věříte. To však nutně neznamená, že by nebyl Jason kýčař. Know. je klasický — dobrý Jason Mraz. Plno pohodových, romantických písní s plážovou atmosférou. Jen prostě ani o píď nepřekročí očekávání, které byly do něj vkládány. Písně jako “Have It All”, “Unlonely”, “Might As Well Dance”, “More Than Friends” s Meghan Trainor se dobře poslouchají, ale zároveň bych silně pochyboval, že se na tohle album nalepí spousta nových posluchačů Jasona Mraze. Pořád tak spíše těží z toho, že většina lidí ví, že je to ten pohodový chlápek s kytarou, co zpívá “I’m Yours”.

Tirzah – Devotion

Vydavatelství: Domino
Žánr: Alternative R&B
Hodnocení: 3,5/5,0

Trochu příliš monotónní a pomalé, ale zato maximálně konzistentní moderní R&B s netradičními strukturami písní a sympatiemi k překvapivým momentům, je slibným debutem standardní délky od britské zpěvačky, které album produkovala i napsala Mica Levi, také známá pod pseudonymem Micachu. Tirzah zní přirozeně a ačkoliv je zde hodně elektro zvuků, její R&B zní hřejivě a naturálně. V kontrastu se smutnými písněmi, i jejím skleslým hlasem zní album jako podzimní západ slunce, kdy jsou ještě cítit hřejivé paprsky slunce, ale zároveň nastupuje večerní chlad.

Animal Collective – Tangerine Reef

Vydavatelství: Domino
Žánr: Experimentální hudba
Hodnocení: 2,0/5,0

Animal Collective se snaží i na jedenáctém albu vytvářet úplně nové hudební nápady, které ještě nikdo předtím nevyzkoušel. Bohužel, jejich album nefunguje ani v audiovizuální verzi, a ne tak ještě aby fungovalo ve verzi bez obrazu. Po tom, co Animal Collective opustil hudebník a producent Panda Bear, jakoby ztratili všechno, co je udržovalo v kontaktu s širším publikem. Nyní jsou Animal Collective skupina hudebních šprtů, kteří jsou zahleděni do sebe a je jim jedno, jestli jejich psychedelické oceánové dobrodružství, o kterém nejspíše uvažují jako o geniálním uměleckém dílu, bude někoho zajímat. Hudba to přitom není úplně špatná, poslouchat tohle 52 minut se dá, protože poslech vyloženě nepříjemný není.

Ovšem, že Tangerine Reef Animal Collective vydali jako audiovizuální dílo a myslí si, že se na něj bude skutečně někdo 52 minut v kuse dívat, to svědčí, jaký ostrašující příklad kapely naprosto odtržené od reality, tito Baltimorňané jsou. Silných, ale jen 2,0.

„None of us have finished the video yet.” – Toejoe, uživatel Youtube, pod audiovizuálním albem Animal Collective Tangerine Reef.

The Coral – Move Through the Dawn

Vydavatelství: Ignition Records
Žánr: Rock, Pop/Rock,
Hodnocení: 3,5/5,0

Starý dobrý pop rock produkovaný osobou, která tohle album hodně ovlivnila i po stránce inspirace — Jeffem Lynem s Electric Light Orchestra. Liverpoolská kapela hrající skvělý srdečný rock inspirován hudebními postupy a produkcí 60. a 70. let už od začátku tohoto století, přivedla i tentokrát spoustu chytlavých písní jako ”Reaching Out for a Friend”, “She’s a Runaway”, “Strangers in the Hollow” nebo “Stormbreaker” a dala tak vzpomenout na to, co je povedeného na nejznámějších písních alba jako “Pass It On”, “In the Morning” a “Dreaming of You”.

Mnoho písní z aktuálního alba má dobrou šanci dobýt srdce stávajících fanoušků a přežít i nadále. Škoda, že James Skelly s kapelou zní tolik usazeně a nechali daleko svou klukovskou energii z eponymního alba The Coral nebo Magic & Medicine a vrátili se spíše k dobám retro rocku prvního alba Roots and Echoes (2002). The Coral ale v sobě mají pořád stále dobrý talent na příjemné melodie a když zní navíc daleko více odhodlaně než na většině diskografie, těžko je můžete snadno odmítnou. Minimálně ”Reaching Out for a Friend”, “Sweet Release” a “She’s a Runaway” by byly nesmrtelné klasiky, kdyby vznikly tak o 35 let dříve.

Kathryn Joseph – From When I Wake the Want Is

Vydavatelství: Rock Action
Žánr: Alternative/Indie Rock, Písničkářka, Indie Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Jemná a velice citlivá instrumentace na pozadí věčně vibrujícího nakřáplého hlasu písničkářky z Aberdeenu. Srdcervoucí, pomalé a opatrné balady, do kterých většinu času Kathryn jen tak přidává svůj hlas jakožto další nástroj bez toho, aniž by dlouze básnila, jsou navíc okamžitě přístupné i přes svou temnotu a melancholičnost. Je jen velká škoda, že hlas Kathryn není výrazný a její specifický — mečivý styl zpěvu, jí nedovolí album ovládnout tak velkolepým způsobem, jak to dokáže třeba Hannah Reid z London Grammar. Takhle krásná instrumentace by si velkolepější vedení určitě zasloužila.

Shooter Jennings – Shooter

Vydavatelství: Elektra / Low Country Sound
Žánr: Country-Rock, Rock, Southern Rock, Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Shooter Jenningsem se dal dohromady s pravděpodobně nejlepším současným producentem moderního country Davem Cobbem a dal dohromady epické půlhodinové album. Shooter je neskutečná zábava už od prvního starého dobrého rock’n’rollu “Bound ta Git Down”, jedoucí vlastním originálním způsobem v šabloně “Blue Suede Shoes” a “Johnny B. Goode” s dechy, pianem a sólováním na elektrickou kytaru. “Living in a Minor Key” je pravá kovbojská balada s nádhernými skluzy elektrické kytary, piánem a akustickou kytarou. “D.R.U.N.K.” správné jižanské, hospodské country a “Rhinestone Eyes” pohodová trampská píseň hodící se však k jakékoliv příležitosti, kde má být dobrý nálada. Celé to pak končí atmosférou nočního města a kytarami Pink Floydů načichlou country-rockovou peckou středního tempa “Denim & Diamonds”.

Bird Streets – Bird Streets

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop/Rock, Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Bird Streets by si mohli podat ruce se staršími kolegy z The Coral. Debutové album projektu Jasona Falknera nabízí několik písní, které by měly mít šanci stát se klasikami, kdyby byly nahrány o 30 až 40 let dříve. Písně jako “Direction” a “Spaceship” nabízí chytré texty spojené se sympatickou a dobře přístupnou hudbou v klasickém rockovém složení kytary, bicí, klávesy a krásné refrény, po kterém musí roztát zamrzlá srdce i těch nejchladnějších ledových královen.

Erra – Neon

Vydavatelství: Sumerian Records
Žánr: Progressive Metalcore, Metalcore
Hodnocení: 3,5/5,0

Energický čtvrtý počin metalcorové kapely Erra z americké Alabamy má skvělé úvody, refrény, ale občas až moc tuctové a zapomenutelné sloky. Neon je druhé album se zpěvákem J.T. Caveym a první s basákem Conorem Hesseym, ten kdo bude fanoušky postrádán více je ale spíše arista Alan Rigdon, který odešel z kapely už v roce 2014 bez kterého kapely, jakoby ztrácela každou novou deskou maličko ze svého dřívějšího já. I tak je ale Neon velmi slušné album dobře přístupné i pro ty, kteří tento žánr jinak nevyhledávají.

Miles Kane – Coup de Grace

Vydavatelství: Virgin
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Miles Kane je zpět s prvním solovým albem po pěti letech, které navazuje na projekt The Last Shadow Puppets, kde Miles Kane spolupracoval s Alexem Turnerem z Arctic Monkeys.  Coup de Grace je plné snadno přístupného klasického rocku spojeného s trochou punku i psychedelie ve stylu středního období Beatles. Miles Kane zní více odhodlaně a energicky než jindy a narozdíl od alb Colour of the Trap (2011) a Don’t Forget Who You Are (2013) zní spíše jako velký hudební kápo než písničkář, který se rve o duši nových fanoušků.

Podle zvuku se zdá, že byl Miles Kane hodně ovlivněn ježděním turné s The Last Shadow Puppets a jejich vliv lze v určité drzejší formě slyšet například na  “Too Little Too Late”. Pokud máte rádi rock, musíte mít rádi i druhou píseň “Cry On My Guitar”. “Killing the Joke” zase se svými piánovými akordy připomíná nové album kámošů z Arctic Monkeys Tranquillity Base Hotel & Casino. “Loaded” je jasný Lennon z období bílého alba Beatles, smíchaný z vlivy moderního indie rocku. Coup de Grace je celkově příjemná kombinace starých i nových rockových postupů a slušný návrat Milese Kanea po delší době.

Doporučujeme: Foxing – Nearer My God

Vydavatelství: Triple Crown Records
Žánr: Alternative/indie Rock, Emo
Hodnocení: 4,0/5,0

Když se zdá, že to Brand New už nadobro odpískali, objevují se Foxing a nabízí svým třetím albem zajímavou alternativu. A to přesně rok po tom, co bylo vydáno album trefně nazváno magazínem Uproxx jako: „Abbey Roady emo hudby.” — rozlučkové album starších bratrů Foxing z Brand New Science Fiction. Ze St. Louise pocházející Foxing však na rozdíl od newyorských Brand New používají elektroniku a hrají si více ve vlivech indie folk rocku než post-hardcore. Foxing však připomínají Brand New nejen zvukem, ale i texty, které jsou často inspirovány křesťanskými tématy, kterými je ostatně inspirován i název alba odkazující na biblickou postavu Jóba.

Nearer My God zní velice celistvě, konzistentně ve své náladě a Conor Murphy provádí se svými vysokými vokály občas těžko uvěřitelné vokální piruety a žene nahoru výkon celé kapely.  Písně na Nearer My God sou delší délky a celková stopáž se zastaví jen těsně před hodinou. V nejdelší písni alba, skoro 10 minut douhé “Five Cups”  Conor Murphy zpívá všem mrtvým, hlavně ale jeho kamarádovi, který před nějakou dobu opustil tenhle svět. Foxing mají mimořádný talent přidat do svých písní některé prvky, které jsou zároveň tak povědomé i překvapivé. Tok písně se i často nečekaně změní. Občas se například přidají velice popové melodie i produkce, následně se ale vše strhne a přejde to v křičících vokálech skoro do onoho post-hardcore.

Jednoznačně nejlepší ze všech 3 alb Foxing. Ať už půjdou dál kamkoliv, může to být zajímavé.

The Magpie Salute – High Water

Vydavatelství: Eagle Rock
Žánr: Blues-Rock
Hodnocení: 3,0/5.0

Ústřední členové slavných Black Crowes Rich Robinson a Marc Ford jsou zpět, aby šířili poselství blues-rocku a jižanského rocku i přesto, že původní kapely ukončila svou činnost. High Water je slušnou útěchou pro všechny fanoušky Crowes a ačkoliv The Magpie Salute se svou snahou dech zrovna nevyrazí, měl by si je poslechnout jak fanoušek Black Crowes, tak jižanského rocku obecně.

Thee Oh Sees – Smote Reverse

Vydavatelství: Castle Face
Žánr: Psychedelický rock, Garage Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3,5/5.0

Podle obrázku by se možná mohlo zdát, že se jedná o nějaké nové death metalové album, věřte ale že je to starý dobrý psychedelický rock. Hudba Oh Sees neustále někam putuje a basa s bicími uhání dále a dále. V tomto stylu není moc šance na oddych. Vše se valí neustále kupředu jako lavina. V písních jako “Overtown” se ale vše ještě zrychlí a Thee Oh Sees do posluchače svou hudbu přímo drtí. Silných 3,5.

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

NOVINKY

Recenze | Novinky: Drtivá post-punková temnota i zasněné popové dojáky tvoří nejen nejpestřejší, ale i nejlepší album welšských The Joy Formidable „Nestrávíte posledních 10 let...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Jemný pop o mužském světě v Life Will See You Now se švédským Mirkem Dušínem Jensem Lakmanem Zatímco muži většinou zpívají o ženách a naopak,...