Denní archiv:8.10.2018

Recenze | Novinky: Metric si na Art of Doubt vpravili do žil novou vlnu energie a vydali jedno z jejich nejlepších alb

Kanadská rocková čtveřice Metric vydává silnou kombinaci všeho starého i nového, co mají jejich fanoušci na kapele rádi. Na elektro rockové Art of Doubt zní velice moderně, jejich produkce je na vysoké úrovni a album je po technické stránce perfektně zvládnuté. Zároveň ale nezapomínají na drzou náturu jejich původní tvorby a také nasládlé chytlavé melodie ze starších písní jako “Combat Baby”, “Raw Sugar”, “Help Me I’m Alive” nebo “Breathing Underwater”.

Emily Haines, James Shaw, Joshua Winstead a Joules Scott-Key jsou jedni z těch, kteří nejenom že se dokážou přizpůsobit novým hudebním trendům, ale dokonce si syntezátory a trochu rozdílnou práci s bicími, basou, stejně jako struktury písně typičtější pro elektronické žánry dokázali osvojit a použít je takovým způsobem, že jejich alba nyní zní ještě stylověji než alba minulá.

Foto Metric k albu Art of Doubt
Metric (basa: Joshua Winsted, kytara: James Shaw, zpěv a syntezátor: Emily Haines, bicí: Joules Scott-Key)

Minulá alba — přesně řečeno každé od roku 2015 — produkoval či ko-produkoval kytarista Metric James Shaw. Kapela postupně ztrácela kytary a na albu Pagans In Vegas (2015) už byla z původně ryze kytarových Metric takřka regulérní elektronická kapela. S Shawem u kormidla se kapela s každým dalším albem modernizovala, zároveň však začala ztrácet svou energii. Když si kapela porovnala jejich vystoupení a to, jaký dojem dělají z alb, bylo jim jasné, že tady něco nehraje. Shaw tak dal od produkční práce ruce a pryč a přenechal žezlo tomu správnému člověku.

Přísun nové energie od producenta M83 a Paramore

Velký podíl na tom, že elektronika kapele tak sluší, má producent Justin Meldal-Johnsen. Mnohým tohle jméno jistě něco řekne. Justin Meldal-Johnsen je podepsaný například na albech Hurry Up, We’re Dreaming (ano, to je to album s “Midnight City”) a Junk M83, stejně tak na After Laughter Paramore a Visions of a Life Wolf Alice. Mezi alby, na kterých pracoval jen těžko najdete nějaké slabé. Většinou jsou to výjimečná alba, která vyčuhují z řady všeho, co vychází a tenhle chlap je zkrátka zárukou vysoké hudební kvality.

…kapela nezněla za 20 let své kariéry takhle energicky a svěže.

A pokud chtěla kapela energii, James Shaw jí dodal. První singl alba a zároveň otvírák alba “Dark Saturday” rozkopne dveře agresivním riffem. Je úžasné, jak můžou najednou jako mávnutím kouzelné  syntezátory spolupracovat s ostrými kytarami tak dobře, že kapela nezněla za 20 let své kariéry takhle energicky a svěže.

Zásadní hnací motor a zároveň pevný stavební kámen Metric jsou ale členové samotní. I po 20 letech zůstala kapela ve stejné sestavě, nekoná se žádná ponorková nemoc a všichni se mají navzájem rádi a zkrátka si lidsky rozumí. Zpěvačka Emily Haines dokonce pro CBS prohlásila, že jí vlastně ani tak nezajímá, jaký bude mít kapela nadále úspěch po stránce popularity či peněz. Hlavní pro ní prý je, aby čtveřice pořád držela pohromadě. „Dokud budeme v pohodě my čtyři, budu to brát jako úspěch,” řekla přesně.

“Love You Back” pokračuje s hlubokou elektronickou basou, kterou doplňuje elektrická kytara s dokreslováním písně a nebo meloickými vsuvkami. Nesmíme ale v tom popisování technicky i po tvůrčí stránce skvěle zpracovaného zvuku, zapomenout ani na fenomenální hlas zpěvačky Emily Haines, který všemu dominuje. Její práce nejen s barvou hlasu a rozsahem ale i výslovností, je mimořádně zdařilá.

Další “Die Happy” je s ještě vyšší porcí elektroniky poměrně chladná píseň a byť rozlehlé syntézatory v ozvěnách zní skvěle, přece jen to trochu připomíná na energii slabší alba Metric. Alespoň ale můžeme slyšet silný závěr písně, na který naváže syntezátor, který svou atmosférou hodně připomíná právě producentský majstrštyk Justina Meldala-Johnsena “Midnight City” M83.

Oáza smyslu ve světě plném zmatku

“Now or Never Now” je lamentovní nad tím, že bychom si měli užívat života, dokud tady jsme. Něco takového připomíná doopravdy mnoho písní, Metric jdou ale do detailu tohoto problému a “Now or Never Now” je skoro až filozofickou písní.

“Everything that’s under my skin
where I end and begin
still belongs to me,”

(„Vše, co je pod mou kůží / kde skončím a začnu / pořád mi patří.”)

zpívá Emily Haines.

Po písni “Art of Doubt” nebylo album pojmenované náhodou. Sebevědomá píseň dokáže to, co je důležité pro každého textaře: propojit sdělení instrumentální částí písně a textu. Napumpovaný refrén:

“Well it’s true, I push too hard I guess
To use whatever fuel is left
At its best it’s all the art of doubt,”

(„Asi bude fakt, že na plyn moc tlačím / Abych využila všechno palivo, které zbývá / V tom nejlepším je to jen umění pochybů.”)

tak zní jako šitý přesně na míru refrénu.

Od “Art of Doubt” můžeme slyšet nejlepší část alba, když se pokračuje k “Underline the Black”, kde vůbec poprvé hrají hlavní roli samotné kytary a syntezátory jim dělají jen komparz. Vzhledem k tomu, že se ztiší hlasitost a ve sloce jsou slyšet jen ztlumené kytary a pravidelný tlukot basy, můžeme se i více než jindy soustředit na text. Píseň je o tom, jak city k lidem, které jsme milovali přetrvávají i poté, co se lidé změní takovým způsobem, že se jim samotným zdá, že jsou vlastně někdo úplně jiný.

Jistou roli v této písni hraje vzhled, toto téma ale má hlavní místo na následující “Dressed to Suppress”. Je to skvělá píseň. Nejlepší na albu a jedna z mých osobně nejoblíbenějších písní vůbec z celého roku. Ta píseň jako by vzala podstatný kus zmatku a choasu dnešního světa a snažila se dát všemu smysl.

Píseň začíná v obrovských syntezátorových ozvěnách. “And we keep speeding / And we keep crashing / And we keep reaching / And we keep crying ’til we start laughing.” Když se tak podíváte za zvuků této písně na večerní velké město, těžko něco může vystihovat dnešní způsob života lépe než tyhle zvuky a tato slova. Pak se totiž píseň vzpamatuje. Stejně jako my. Není čas na to, utápět se v depresích. Prostě je třeba jít kupředu.

Módou proti úzkostem

Punkově znějící sloka s kytarami, ve kterých je naděje a odhodlání, je naprosto odzbrojující. Sloka o zmatených lidech přesně vystihuje to, jak dnes někteří lidé nevědí, co chtějí. Někteří volají počkej na mě, pak se jim ale zase nelíbí, že jste vy sami příliš pomalí. Někdo by chtěl vést a pomoct, ale přitom pomoc nechce a říká: „Nech mě být.” Ve stylovém refrénu, ve kterém se pak opakuje poučka skoro jako z módních časopisů:

“Dressed to suppress …
All kind of sorrow.”

(„Oblečena tak, ať zastaví smutek“)

Refrén je přetrhnutí těch všech pochybů vyřčených dříve a je o získávání sebejistoty v tomhle bláznivém světě. Psychologové jednoznačně potvrzují to, co mnohým určitě říká i selský rozum: hezké oblečení a vzhled ovlivňují pozitivním způsobem sebejistotu člověka a tím pádem redukují hladiny negativních stresových hormonů.

Skvělé sdělení. Jak pro posluchače muže, tak pro posluchačky ženy. Když pak máte v kapele frontmanku/zpěvačku a hrajete podobný styl hudby, je těžké si představit lepší refrén než tento. Změny tempa písně, která se zpomalí (nebo přesněji řečeno spíše ztiší, což vyvolá dojem zpomalení, BPM skladby se totiž nejspíše nemění) jsou také geniální a vždycky ještě pomůžou o to více znovu nastartovat píseň do skvělé sloky, přičemž pak vše ještě dorazí refrén.

Škoda, že se pak kapela k podobným momentům nepřiblíží a od té doby působí Metric spíše v takové udržovací fázi. Nejsou to ale špatné písně. “Risk” má tu smůlu, že přijde právě po tom, co je laťka nastavena vysoko, jinak to je ale solidně zvládnutá píseň s hezky znějícími kytarami a tématem jako by opět navazovala na “Dressed to Suppress”, potažmo “Art of Doubt” i “Underline the Black”.

A vůbec se tak zdá, že celé album se točí okolo podobných témat a je tak nějak neoficiálně koncepční. Možná by se dalo album shrnout ve větě: „Jak se nezbláznit a najít si kousek lásky v chaotickém světě,” nechtěl bych ale mluvit za kapelu a Emily Haines, která je autorkou textů, stejně tak za posluchače, protože jak to tak v umění bývá, každý může v písních slyšet nějaký jiný význam. Důležité ale je, že tam ten význam je a rozhodně to nebude žádná blbost.

“Seven Rules” je poklidná a uklidňující. “Holding Out” moc nefunguje, protože je to, jakoby se na nějaké společné dovolené všichni už pomalu chystali ke spánku a byli unavení, ale byl tam jeden neúnavný pařan, který nezná únavu. Na klidnou notu tak naváže “Anticipate” a poslední, asi nejlepší z poslední pětice písní, noční dospělá ukolébavka “No Lights on the Horizon”.

Metric – Art of Doubt

Vydáno: 21. 9. 2018
Délka: 58:16
Žánry: Alternative/Indie Rock, Synth Pop, New Wave
Rozhodně musíte slyšet: 1. Dark Saturday, 2. Love You Back, 5. Art of Doubt, 6. Underline the Black, 7. Dressed to Suppress

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Daughters se svým čtvrtým albem You Won't Get What You Want rozdrtili naprosto vše a stávají se jednou z nejpozoruhodnějších kapel současnosti Noise...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Car Seat Headrest znovu nahráli album Twin Fantasy. Album o vkročení do dospělosti původně nahráno na levný notebook, zní konečně tak,...