ZAVŘÍT

Roční archiv:2018

od Patrik Müller -

The Wombats se na svém čtvrtém albu částěčně vrátili ke kytarám; stárnoucí oblíbenci dřívejších puberťáků Dashboard Confessional se připomněli, že vůbec existují a jihočeští Vees nakonec i přes smůlu a všechny tragikomické problémy, které kapelu provázely, vytvořili zatím nejzásadnější počin jejich kariéry. Hudebním světem otřásalo taky nové album Franz Ferdinand, které je pro ně návratem do formy, mimořádné poutavé album Ezry Furmana a soundtrack k aktuálnímu megafilmu Marvelu Black Panther.

Nové albem The Wombats zapadne do nákupních center a poslouží i jako univerzální bílý hluk pro jakoukoliv činnost. Mohlo z toho být daleko více

The Wombats – Beautiful People Will Ruin Your Life

Vydavatelství: The Wombats
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Indie Rock, New Wave/Post-Punk Revival
Hodnocení: 3.0/5.0

The Wombats z Liverpoolu jsou skvělí v mixování svých hudebních elementů tím způsobem, že dají běžnému mladému posluchači přesně to, co vyžaduje. Jejich nasládlý a chytlavý pop rock spojený s trochou tančení, ale zároveň i se špetkou komplikovanosti a uměním překvapit, zaujal tisíce hlavně ostrovních mladých lidí. Když se k tomu přidalo i to, že The Wombats jsou skvělí performeři, z The Wombats se stala hodně vyhledávaná festivalová i klubová kapela, která se díky pravidelným koncertům stala populární i u nás.

Ať chápete úspěch jejich naleštěné hudby či nikoliv, musí se uznat, že na rozdíl od jiných kapel z prvního desetiletí tohoto století, které vyletěly rychle nahoru a stejně rychle taky spadly, The Wombats se po více než deseti letech zatím daří udržet přízeň své fanouškovské základny, oslovovat další a dokonce se dá říct, že nikdy nebyli větší než nyní.

Dosáhli toho i díky tomu, že obě jejich předchozí alba si zachovaly určité poznávací znaky, ale taky obě přinesly něco nového. Jejich debut A Guide to Love, Loss & Desperation (207) byl něco jako pozitivní emo. Všechno jen nástroje klasického rocku a žádná elektronika. To Glitterburg (2015) je album syntetické s elektronickými bubny a syntezátory.

Z The Wombats se sice nikdy nestala tak velká kapela, jakou se stali třeba Arctic Monkeys, pořád ale tady jsou, pořád jim chodí na koncerty lidi a pořád je o ně mezi lidmi zájem a to i přestože na to, jaké má kapela jméno, z více “nerdské” hudební společnosti včetně novinářů, nadšení zrovna nestříká. Bohužel je třeba jim tentokrát dát za pravdu.

The Wombats přece jen nejsou ambientní kapela a účel jejich hudby by měl být jiný, než nerušit.

Na Beautiful People Will Ruin Your Life je určitě více kytar a The Wombats se drží trendy po produkční stránce — vzhledem k tomu, kolik kapel dnes využívá syntezátory — možná o pár let zpožděných od současného indie rocku.

“Lemon To A Knife Fight” byl první vydaný singl z alba a taky je to přesný prototyp, který vystihuje i celý zbytek alba. Je to fajn píseň, která zní dobře. Je tady vysoký, ozvěnový a cinkavý kytarový riff, slušný vokál zpěváka Murphyho, bicí a basa, na které se dobře tancuje; bohužel tu není nic navíc, co by vás přimělo být z téhle písně u vytržení. Při téhle písni se jistě dobře řídí, i staví posezení na zahradě, ale to, že je píseň dobrým bílým hlukem samozřejmě ještě neznamená, že je to píseň dobrá. The Wombats přece jen nejsou ambientní kapela a účel jejich hudby by měl být jiný, než nerušit.

Bohužel takhle to je i se zbytkem alba. Jistě vás potěší, když v obchoďáku uslyšíte třeba “Turn” snažící se vytvořit tajemnou noční atmosféru, ale když si ji pustíte doma, nemůžete se zbavit dojmu, že té písni ještě chybí kousek něčeho, díky čemuž by mohla být daleko lepší. Někdy to jsou fádní a ohraná textová sdělení, většinou však neschopnost kapely přijít s pořádným refrénem.

Přitom zrovna ty texty mohly občas podržet to melodické prázdno, protože celým albem se prohání zajímavé téma vztahových pochybností, které zní jako nikoliv rozchodové písně, ale jako písně o vztahu, který má problémy. Kdyby bylo vše lée provedeno, s podobnými tématy by se jistě ztotožnilo daleko více lidí.

Škoda. Promarněná šance The Wombats.

Nezávislý rock po Česku. Zloději ve zkušebně ani audio inženýr na odvykačce nejsou pro Vees vůbec žádný problém

Vees – No Way Back

Vydavatelství: Tranzistor
Žánr: Alternative/Indie Rock
Hodnocení: české měřítko: 4.0/5.0; světové měřítko: 3.5/5.0

Na českých kapelách je smutné, ale zároveň krásné s jakými problémy se musí potýkat oproti jejich kolegům z USA nebo Velké Británie a jak stejně přese všechno občas dokážou přijít s něčím, co by dokázalo na zahraniční scéně konkurovat. Jihočeské trio Vees (Jan Bernard Vaněček, František Vácha a Matěj Vodička) muselo oddálit vydání svého druhého studiového alba. Pánům do smíchu nebylo ani náhodou, ale přece jen jsou ty důvody odkladu alba tragikomické. Hlavní důvod byl prostý. Vees neměli na co hrát. Někdo jim totiž opakovaně šlohnul nástroje ze zkušebny. Když už se Vees vypořádali s vloupačkami do zkušebny, koupili nové vybavení a mohli konečně nahrávat, audio inženýr alba musel odejít na odvykačku. No zkrátka… nezávislý rock po Česku.

Kapela to ale přece jen zvládla. Fanoušci pomohli postavit se kapele na nohy, bývalý člen Sunhine a onoho času i pomocník legendárních Killing Joke Michal Šťastný (známý též jako “Amák”) se jim vrátil z odvykačky a album se mohlo konečně dokončit.

Vees používají v drtivé většině zvuku syrových zkreslených kytar, ale když se naskytne možnost, využijí i širších zvukových palet, jak ukazují v intru “I don’t how long I’ll be gone (Intro)”. Hned druhá “Meat Song” ale jasně vzkáže, že na žádné vesmírné pobíhání kytarových efektů a hammondových varhanů si moc nemáte zvykat. Kapela začne sázet hutné riffy v progresivním tempu. Špinavé kytary podporuje pořádně temná basa a společně s Vaněčkovými vyšinutými vokály udělají z písně znervózňující horrorový zážitek.

Pokud byste ještě pochybovali o tom, jak je “Meat Song” parádní nářez, přesvědčí vás o tom geniální mezihra. Za polovinou se začne používat souzvuk vokalistů, zazní píšťala a píseň se zničehonic najednou otevře a prosvětlí. Je to jako když jste oběť šíleného psychopata a po týdnu stráveném ve tmě, smradu a vlhku sklepa, někdo konečně otevře sklepní okno, ze kterého proniká čerstvý vzduch svobody. Jakoby pak ale tyran dorazil zpět a obzvláště agresivní kytary a surové bicí utnou malou špetku naděje na útěk.“I will rent motel room, where I’ll be watching you,” zpívá vyšinutě Vaněček a hned nato odkazuje na kultovní postavy Roberta Blocha a Thomase Harrise:

“I’ll be Norman Bates of modern days, doctor Lecter to you.”

Blbé je, že jakmile “Meat Song” posluchače namlsá, chce od Vees více a více. Zbytek alba jde ale přitom rozdílnou cestou. Zrovna následující vesmírné disko zahrané na kytary “Frames”, posluchače ještě uspokojí. “Why So” je ale vzhledem k dosavadnímu průběhu alba podivná píseň, která si sice ve sloce trochu drží progresivní náturu, melodicky naivní skejťácký pop rockový refrén ale albu v dosavadním průběhu moc nepomůže.


Dvojice písní “Rosie” a “Last of the Mohicans” slouží uprostřed alba jako kytarové jamování ze zlatých časů kytarové hudby 70. let. Vokální linky jsou zde jen vedlejší součástí, která vlastně posluchače moc nezajímá, protože to hlavní se děje u kytar.

V druhé polovině se kapela přepne do jakéhosi klidnějšího módu, ve kterém zvolní tempo a Vees nechají rozvinout větší melodičnost vokálních linek i linek hudebních nástrojů.

Ačkoliv druhá polovina alba asi nebude budit takové nadšení, z No Way Back vzniklo i přes ty všechny těžkosti při nahrávání album, které může kapelu posunout dál více než jakákoliv ať už krátká a nebo dlouhá nahrávka, kterou vydali.

Prázdní a falešní Dashboard Confessional a jejich zbytečné album Crooked Shadows

Dashboard Confessional – Crooked Shadows

Vydavatelství: Dine Alone
Žánr: Pop Rock, Emo-Pop
Hodnocení: 2.0/5.0

Crooked Shadows je sedmé album původně emo/alternativní/pop rockové kapely a taky jejich první album po dlouhatánských devíti letech. Dashboard Confessional možná u nás nejsou tak zvučné jméno, doma v Americe ale uměli ještě před pár lety vyprodávat díky věrné fanouškovské základně, skládající se hlavně ze zástupkyň něžnějšího pohlaví, velké arény. Dokonce se jim povedlo naplnit asi nejslavnější americkou halu — newyorskou Madison Square Garden. Platí, že komukoliv se tohle povede, zaslouží určité uznání a to ať už se jedná o kohokoliv.

Členové kapely taky už nejsou nejmladší vzhledem k hudbě, kterou se proslavili. Zpěvák Chris Carrabba se přehoupl přes čtyřicítku, stejně jako většina kapely. Když měli 40 Pink Floyd, asi to nikdo nepostřehl a když ano, vyšší věk jim ještě mohl pomoct v důvěryhodnosti stylu hudby a tématům, které hráli. Pokud se ale proslavíte hudbou spjatou pevně s teenagery a jejich hudebními zájmy, jako to udělali Dashboard Confessional, máte po čtyřicítce hodně těžký úkol. Buď budete těžit z nostalgie a smíříte se s tím, že nových fanoušků již moc neoslovíte a nebo můžete přijít na to, jak posunout vlastní styl někam dál.

Dashboard Confessional si zvolili spíše tu lehčí cestu a když už se rozhodli udělat něco nového, dopadlo to velkou blamáží. Doopravdy nevím, jestli mohli Dashboard Confessional vydat zbytečnější album. Crooked Shadows nic neznamená, nikam kapelu neposouvá. Není tady několik hitů, jaké by překonaly ty, které již vydali. Většinou tu není chuť ani někam se posunout a když ta chuť přijde, je to spíše odbytá povinnost a taky to tak zní. Prostě obrovská nuda a prázdnota. Jakoby kapela ani nechtěla tohle album vydávat, ale už nutně musela, aby se vůbec udržela v chodu.

Třeba druhá píseň “Catch You” je alespoň příjemný pop rock, stejně jako úvodní píseň “We Fight”. Sice by je člověk daleko raději slyšel někdy před 15 lety, kdy měl jiný hudební vkus, i hudební scéna byla jiná a nikdo, ale proč ne. Jednoduchá syntezátorová linie, pop punkové bicí a basa v první jmenované písni a odhodlané sborové vzvolávání v úvodní písni mají v sobě kus příjemné nostalgie z dřívějších dob zlatých časů skejťáckého punku. Je to sice jako dívat se na starou nahrávku z vašich patnáctých narozenin, kdy máte pocit, že se už nedokážete dost dobře vcítit do toho, jaké to tehdy bylo, ale oproti zbytku alba je to úplně jiná káva.

Třeba pokus Dashboard Confessionall o disko “Belong”, skončí naprostou blamáží a svůj podíl na zločinu má samozřejmě i trio elektro producentů Cash Cash, kteří na písni spolupracovali.

Písně Dashboard Confessional jsou strašně předpovídatelné a drží se podobné strategie. Nejen Amerika má tolik hudebních talentů, že lepší písně než jsou “About Us” nebo “Be Alright”, by dokázal vytvořit každý druhý zoufalec z Nashvillu, snažící se všemi možnými i nemožnými způsoby vydělat na to být umělcem.

Kapela včetně zpěváka zní, jakoby je jejich vlastní hudba ani nebavila.

To, co kapela na albu předvádí s refrény je doopravdy neuvěřitelné. Kapely jako Black Veil Brides, Falling In Reverse nebo All Time Low jsou taky milovníci kýčovitých refrénu, ale alespoň je zpívají s nějakým nasazením a chutí. Jediný ucházející refrén mají první a poslední píseň alba. Ačkoliv má Dashboard Confessional produkci splňující nepsané standardy dnešní komerční hudby, kapela včetně zpěváka zní, jakoby je jejich vlastní hudba ani nebavila.

Přitom texty kapely nejsou zase tak strašné, že by si kvůli nim člověk mlátil pěstí do čela a Carrabba je o dost lepší textař než skladatel. Škoda, že jediná skladba s více emocemi a zároveň asi jediná, kterou vůbec stojí za doporučení, je až to poslední moc hezké romantické duo “Just What to Say” se začínající zpěvačkou Chrissy Costanzou.

Jeden z našich bývalých prezidentů jednou řekl o jiném politikovi, že je prázdný a falešný. Ať už to bylo fér hodnocení nebo ne, přesně tohle hodnocení se nyní hodí na aktuální album Dashboard Confessional

Nezapomeňte taky na…

Franz Ferdinand – Always Ascending

Vydavatelství: Domino
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Indie Pop, New Wave, Post-Punk Revival
Hodnocení: 4.0/5.0

Dva hlavní úkoly Franz Ferdinand při nahrávání splinili. Zapracovali do svého stylu elektroniku a nahradili kytaristu. Recenzi autora můžete číst na hudební databázi ONEmusic.cz.

Ezra Furman – Transangelic Exodus

Vydavatelství: Bella Union
Žánr: Indie Pop, Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Lo-Fi, Noise Pop
Hodnocení: 4.0/5.0

Zatím nejvíce ambiciózní projekt skladatele a textaře z Chicaga je širokoúhlým výletem do jeho deštivého světa, ve kterém vás provází věcmi, které ho trápí a nad kterými přemýšlí. Ať už to jsou záležitosti okolo Boha, lásky, přežívání emocionálních sešupů a stoupání nebo popisování toho, jaké je to být homosexuálem, Ezra Furman podává vše tak, že posluchače vtáhne do děje lépe než film sledovaný v IMAX kině.

Kendrick Lamar – Black Panther: The Album [Music from and Inspired By]

Vydavatelství: Interscope
Žánr: Soundtrack, Rap, R&B
Hodnocení: 3.5/5.0

Film Black Panter se možná zapíše do historie a pokud se tak skutečně stane, svůj podíl bude nést i soundtrack, který vznikl pod vedením Kendricka Lamara a spolupracoval na něm i výběr mladých talentů rappové a R&B scény jako SZA, Khalid, 2 Chainz, Vince Staples, Zacari nebo Travis Scott. Black Panther: The Album je mix různých žánrů a zajímavých žánrových posunů v rámci rapu i směrem k modernímu R&B. Není to zrovna sourodé album, ale jakožto album k filmu, který posouvá hranice, jsou písně svou stejnou náturou velice trefné.

od Patrik Müller -

Legendární Rolling Stones oznámili na svých webových stránkách letní turné. Mezi jedenácti termíny se nechází i jeden s pražskou zastávkou. Rolling Stones zahrají na letišti v Letňanech 4. července tohoto roku. Na oficiálních stránkách je uvedeno, že termín předprodeje vstupenek pro pražský koncert bude teprve oznámen, nicméně server Novinky.cz uvádí jako termín předprodeje 9. březen.

Letošní letní turné Rolling Stones s názvem No Filter začne v Anglii a v Irsku a poté se Rolling Stones přesunou do dalších částí Evropy. Českého fanouška může těšit, že jedinými dalšími letošními zastávkami Rolling Stones kromě britských ostrovů budou dvě v Německu, jedna ve Francii a v Polsku.

Na oficiálních stránkách Rolling Stones se můžete přihlásit e-mailem. Před předprodejem vám příjde kód a takto přihlášení uživatelé budou mít přednost před ostatními zájemci o lístky.

Reportáž české televize o koncertech Rolling Stones v ČR:

Rolling Stones hráli v České republice již pětkrát a jejich koncerty byly pokaždé jedněmi z nejdůležitějších českých hudebních událostí. Po čtyřech koncertech v Praze, mezi které patří i legendární koncert v srpnu 1990 na Strahovském stadionu, který se stal symbolem oslav osvobození od komunistického totalitního režimu; Rolling Stones zahráli v roce 2007 na brněnském výstavišti. Druhý koncert Rolling Stones na Strahovském stadionu v roce 1995 pak byl vůbec největším koncetem v historii České republiky a Československa, když dorazilo téměr 130 000 diváků.

Kompletní program letošního letního turné Rolling Stones No Filter si prohlédněte níže:

17. květen – Croke Park, Dublin
22. květen – London Stadium, London
5. červen – Old Trafford Football Stadium, Manchester
9. červen– BT Murrayfield Stadium, Edinburgh
15. červen –  Principality Stadium, Cardiff
19. červen – Twickenham Stadium, Twickenham
22. červen – Olympiastadion, Berlin
26. červen – Orange Velodrome, Marseille
30. červen – Mercedes-Benz Arena, Stuttgart
4. červenec – Letnany Airport, Prague
8. červenec – PGE Narodowy Stadium, Warsaw

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Car Seat Headrest znovu nahráli album Twin Fantasy. Album o vkročení do dospělosti původně nahráno na levný notebook, zní konečně tak, jak znít mělo

Twin Fantasy je album z roku 2011. Will Toledo ho pod jménem projektu Car Seat Headrest tehdy nahrál v době, kdy měl devatenáct let a celé album bylo nahráno v podstatě na jeden levný notebook na zadní sedačce auta (odtud ten název). Tento muž z Virginie měl pocit, že tímhle albem ještě nesdělil vše, co měl a že tohle album ještě neslyšelo tolik lidí, jako ho slyšet mělo. Teď když k tomu má prostředky, rozhodl se tedy tohle album o vkročení do světa dospělých ještě jednou přivést ven na sluneční svit a tentokrát ho nahrát tak, jak znělo celá ta dlouhá léta v jeho hlavě.

“Nikdy to nebylo hotové dílo,” říká Will Toledo a dodává: “Až minulý rok jsem přišel na to, jak to dokončit.” Jeho myšlenkové pochody lze snadno číst. Když mělo amatérsky znějící původní album z roku 2011 takový úspěch, kdy nevadily posluchačům ty velké nedokonalosti technické a muzikantské a zajímala je hlavně podstata sdělení, jaký asi bude mít dopad, když se album nahraje tentokrát s důstojným rozpočtem, jaký mají ostatní větší kapely?

Foto Car Seat Headrest k albu Twin Fantasy (Face to Face)
Tohle foto vystihuje trefně Willa Toleda v dobách nahrávání originálu. Jak však sám říká, nyní už nevidí svůj příběh jako tragédii. A taky na nahrávání není sám, ale má kapelu.

Jaký bude mít dopad, když Car Seat Headrest bude konečně skutečná kapela s dobrými muzikanty a ne jen jméno, za které se bude schovávat Will Toledo? Když využijí běžnou studiovou technikou a spoustu času na přemýšlení i zdokonalování zvuku? Jak bude znít, když budete moct strávit osm měsíců jen mixováním skladeb tak, abyste konečně dosáhli toho správného zvuku bicích (a že prý této možnosti Car Seat Headrest využili)?

Jak si Toleado konečně vydělal na “velké” Twin Fantasy

Will Toledo za šanci nahrát jeho sice až šesté, ale zlomové a první zásadní album může poděkovat Matador Records a samozřejmě své vlastní píli. Matador Records s ním podepsali smlouvu po nahrávání a vydávání mnoha vlastních výtvorů, ve kterých Toledo neustále dokazoval, že v něm je něco, o co by měl svět stát. V roce 2015 se tedy konečně dočkal nějakého rozpočtu od nahrávací společnosti a nahrál po sérii lo-fi alb své první hi-fi album Teens of Style. To vyzdvihl hlavně nejslavnější hudební časopis Rolling Stone, který ho umístil i do svého výběru 50 nejlepších alb roku 2015. Will Toledo ale jakoby se bál, že selže s nějakým ambiciozním zvukem, který bude konečně znít jako velké kapely, a tak se na Teens of Style ještě úspěšně ve studiu schovával za svůj původní lo-fi zvuk.

Využívat výhod velkého studia konečně začal až o rok později na Teens of Denial — první album Car Seat Headrest s externím producentem –, a první album o kterém tentokrát nepsal “jen” Rolling Stone a pár dalších časopisů a webů, které Car Seat Headrest objevili, ale tohoto alba si všimla již většina hudebního světa. Rolling Stone označil Teens of Denial jako čtvrté nejlepší album roku 2016 a v žebříčku magazínu Paste se dokonce dostal na pomyslnou bednu, když podle magazínu nahráli Car Seat Headrest třetí nejlepší album roku.

Nyní se kruh uzavřel a Twin Fantasy (Face to Face), jak se nově nahrané album odlišuje od originálu, si Will Toledo opět nahrál jako všechny alba před Teens of Denial  sám, ale tentokrát jako již zvukově vyspělé album, které se může technickou kvalitou rovnat velkým klukům alternativní a nezávislé hudby.

Změna formy velká, změna obsahu jen kosmetická

Rozdíl ve zvuku je podle očekávání obrovský. Už tu nejsou žádné zvukové šumy levné zvukové karty notebooku, zkreslení a velká zvuková mlha obyčejného mikrofonu, ale vše je krásně čisté a slova jsou tentokrát i přes časté Toledovo mumlání, konečně zřetelná. Album je oproti původnímu pochopitelně více zvukově pestré.

Změna formy je obrovská, změna obsahu je jen kosmetická. Co samozřejmě zůstává, je koncept alba o nejrůznějších tématech typických losera okolo dvacítky. Nemotornosti okolo vztahů i sexu; otázky okolo toho, kam směřovat se svým životem; věčná a všudypřítomná nejistota; smutek z toho, že nepřichází v životě to, co od něj očekáváme… Pak zpívá Toledo taky o ne tolik filozofických a úplně obyčejných věcech jako o hulení trávy; o snažení se přimět někoho, aby přestal kouřit nebo dokonce o své pohmožděné holeni a dává tak posluchači velice realistický obrázek toho, co ho skutečně tehdy trápilo.

Toto, jak říká Toledo, je nejdůležitějším rozdílem mezi starým a novým: už nevidí svůj vlastní příběh jako tragédii. Už není sám. – oficiální text vydaný k albu

Pro ty, kdo slyšeli původní album, je tato nová verze zvukově doopravdy vekou změnou. Na první písni “My Boy (Twin Fantasy)” nejenže slyšíme zřetelné a přesné bicí, hezky zvukově ostrou basu a všechno je tak nějak v HD, ale kapela dokonce díky tomu místy připomíná power pop ve stylu tak velké kapely, jakou je Weezer.

Kapela kostry originálních nápadů příliš neupravovala, jen trochu popravila texty a Toledo vložil třeba odkazy na Franka Oceana nebo Jamese Browna, a tak jsou stopáže písní podobně dlouhé, dokonce však ještě většinou o něco prodloužené o různé stěny kytar v závěrech skladeb. Zatímco na původním albu byla nejdelší píseň “Beach Life-In-Death”, nyní jí předstihla “Famous Prophets (Stars)”, jenž byla z původních deseti prodloužena ještě o šest dalších minut(!).

Jako mnoho dalších písní má tahle problém s tím, že může být pro posluchače až příliš únavná — zvláště pak, když na ni nemáte tu správnou náladu. Pokud ale udržíte pozornost a budete se snažit písni porozumět po textové stránce, Toledo zde vytáhne jedny ze svých vůbec nejlepších textařských momentů. Části jako:

”It should be antidepression
As a friend of mine suggested
Because it’s not the sadness that hurts you
It’s the brain’s reaction against it,”

(“Mělo by to být antidepresivní / Jak můj kámoš navrhl / Protože to není smutek, který tě zraňuje / Je to reakce mozku na něj”), jsou ryzím textařským zlatem. Navíc následující píseň je jeden a půl minutová, kompozičně i instrumentálně oddychová píseň. I když pravda, oddechová není tak úplně textově, protože ačkoliv je její poselství naprosto jasné a nemusíte u ní tolik přemýšlet, je přece jen se svým opakujícím se textem:

“Stop smoking, we love you
And we don’t want you to die,”

vážná a úzkostlivá. Škoda, že by téhle písni nerozuměli všichni čeští občané, Ministerstvo zdravotnictví ČR by totiž možná mohlo nahradit touto písní náš protikuřácký zákon a mělo by to větší efektivitu.

Hodně dramatické, ale konečně i bezstarostné momenty

Jasný highlight alba a píseň, která by měla být vyznačena zvýrazňovačem, je čtvrtá “Sober to Death”. Toledo zase ukazuje, že je fenomenální textař s obrovským talentem. Občas i zamrzí, že nedokáže díky kompozici své písně ještě lépe naaranžovat takovým způsobem, aby z nich dokázal vyždímat více emocí. Části jako:

“Don’t think it’ll always be this way
Not comforted by anything I say
We were wrecks before we crashed into each other,“

jsou totiž krásná vyjádření pocitů dospívajícího člověka, které dostávají navíc ještě dalšího rozměrů, když si uvědomíte, že je nyní Toledo zpívá už jako dospělý člověk, ale možná se cítí úplně stejně jako předtím.

“Sober to Death” vystoupila už z původního alba, jestli ale nějaká píseň vyrazí posluchači dech na první pokus, je to “Nervous Young Inhumans”. Z původní úvodní melodie, která ve verzi z roku 2011 skoro ani nebyla slyšet, najednou vyroste labuť z ošklivého káčátka, když to rozjede syntezátor, který se střídá s elektrickou kytarou a podporují je v tom výborně vážně zamilovaná basa a naopak bezstarostné a velice jasné bicí. Není divu, že si Car Seat Headrest vybrali tuhle píseň jako singl a natočili k ní videoklip.

V té kusu nostalgie, kdy se posluchač i hudebník vrátí ke svému výtvoru a vůbec k době minulé jen natolik, aby byly vzpomínky stále čerstvé, je taky něco krásného.

Další z výrazných písní i původního alba byla a je “Bodys”. Z písně je cítit mladistvá síla, sexuální touha a jako na jednom z momentů poprvé i bezstarostná nálada. “Cute Thing” je píseň, která v sobě nemá nejvíce ducha klasického rocku pro nic za nic. Je to píseň, ve které se Toledo vtěluje do rockové hvězdy. Fráze: “God, give me Frank Ocean’s voice / And James Brown’s stage presence / I will be your rock, God, when you’re rolling the dice,” sice byla pozměněna a původně oslavovala více rockové ikony Dana Bejara z The Destroyers a Johna Entwistleho z The Who, je to ale pořád píseň, která zní více jako rádiově přívětivý pop rock než alternativní/nezávislý rock.

To je právě jeden ze splněných úkolů na albu. Písně “Bodys” a “Cute Thing” konečně mají ten správný zvuk, jaký měly mít už od samého počátku, aby mohly oslovit více posluchačů.

Jestliže si některé písně dokážeme představit, že hrají v rádiu nebo dokonce na párty, písně jako “High to Death” jsou naopak něčím, co má zůstat jen mezi posluchačem a umělcem. Měnící se instrumentace, kdy nejdříve vyhrává tichá noční kytarová balada, kterou začnou podporovat bubny a švitořící efekt a výkřiky dětí, promění píseň v další emocionálně silný moment.

Těch tady mohlo být klidně víc, jenže bohužel byly pohřbeny hluboko do země buď díky příliš dlouhé stopáži skladeb a díky monotónnímu mumlání Willa Toleda, jehož vokály se bohužel v některých místech ukázaly jako slabší stránka alba, protože přímo křičí po nějakém větším vokálním nasazení.

Je jasné, že je hluboký a smutný hlas přesně jeho styl, kéž by z něj ale občas vykročil jako právě na “High to Death”. V této dramatické písni, která má možná značit rozpad vztahu, se vyskytují navíc opět mimořádně dobré texty, když Toledo naráží jednak na píseň z úvodu alba “Stop Smoking (We Love You)” a jednak využívá přirovnání ke Slunci a Sluneční soustavě.

Když se řekne, že nějaká kapela znovu nahraje své album, vypadá to jako zbabělost. V případě Car Seat Headrest je ale situace úplně jiná, protože, jak řekl samotný stvořitel Will Toledo: “Nikdy to nebylo kompletní dílo a až minulý rok jsem přišel na to, jak to dokončit.” Twin Fantasy (Face to Face) je vlastně takový splněný sen jednoho hudebníka, který když jej předal světu, nonverbálně mu vzkázal: takto to přesně mělo znít poprvé.

Na Twin Fantasy nevadí, že vzniklo v roce 2011. Skype, o kterém se na albu taky zpívá, se používá stále a za sedm let se lidé zase tolik nezmění, aby noví posluchači nemohli být s albem spojeni díky tématům. Větším úspěchem však je, že nevadí ani dospění Toleda a stávajících fanoušků původního alba, ačkoliv album začal tvořit ve svých sedmnácti a nahrál ho v devatenácti. V té kusu nostalgie, kdy se posluchač i hudebník vrátí ke svému výtvoru a vůbec k době minulé jen natolik, aby byly vzpomínky stále čerstvé, je taky něco krásného.

Car Seat Headrest – Twin Fantasy (Face to Face)

Vydáno: 16. 2. 2018
Délka:  01:11:16
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indier Rock, Power Pop, Písničkář
Rozhodně musíte slyšet: 4. Sober to Death, 5. Nervous Young Inhumans, 6. Bodys, 7. Cute Things, 8. High to Death


[REVIEWPRESS_RICH_SNIPPET]
[tcpaccordion id=”1985″]

od Patrik Müller -

Dny kytarových bohů, kdy jejich fanynky omdlévaly u jejich dechberoucích sól podle zpěváka Muse Matta Bellamyho prý skončily. V rozhovoru pro BBC diskutoval frontman nejen o budoucnosti kytarové hudby, ale i o novém singlu Muse “Thought Contagion”, který byl inspirován americkými prezidentskými volbami.

“Kytara se stala nástrojem spíše pro vytváření zvukových textur než hlavním nástrojem,” řekl Matthew Bellamy pro BBC. “A myslím, že je to asi dobrá věc. Co je na tom vzrušijící je to, že v tomto hudebním období můžete ve stejné skladbě mixovat klasickou hudbu s hip-hopem a rockem,” komentoval s optimismem Bellamy vývoj hudby. “Jako rocková kapela jste mírně jednou nohou v minulosti, když hrajete na nástroje jako kytara, basa a bicí,” dodal zpěvák a kytarista.

“Žijeme ve věku, kdy pravda dostává méně prostoru než falešnost, a to je strašidelná věc.” – Matthew Bellamy z Muse pro BBC

Muse v průběhu své kariéry používali ve své hudbě také další styly hudby jako progresivní rock, elektronickou hudbu nebo operní prvky. Na svém nejnovějším singlu “Thought Contagion” skupina dokonce použila vůbec poprvé styl bicích, které se jinak používají v hip-hopovém žánru trap. “Je to poprvé, co jsme něco takového použili,” řekl Bellamy. “Vždy jsme sledovali to, co je aktuální a používali vlivy věcí, o kterých si myslíme, že jsou v současné hudbě cool.”

Kterak zmizela rocková hudba z žebříčků

V posledních letech v žebříčcích nejprodávanější hudby nahradil rock pop a hip-hop. Rockový žánr již nedominuje ve Velké Británii ani v USA. Nejvýraznějším způsobem to lze poznat u singlů, kde se mezi 40 nejúspěšnějšími singly roku 2017 neobjevila ani jedna rocková píseň. U alb se sice pár na předních příčkách objevilo. Moc dobrou vizitkou pro kytarovou hudby však není to, že jedno z mála komerčně úspěšných rockových alb minulého roku byla třeba reedice 50 let starého alba Beates Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band.

Dobrou zprávou pro příznivce klasického rocku ze staré školy není ani to, že za rock bývají označovány (například i na předávání cen jako Grammy) kapely jako Imagine Dragons nebo Twenty-One Pilots, které kytar využívají jen jako doplňkového nástroje k prvkům elektronické hudby.

“Je to skoro jako kdyby byl žánr něco jako estetika, ke které se lidé připojovali a to platí nejen pro hudbu, ale také pro způsob, jakým se lidé oblékali a jaký druh přátel měli” řekl Bellamy. “Mám pocit, že tahle doba skončila a to, co je na hudbě zajímavé není jen stylizace stylu, nýbrž stylizace různých ér.”

“Takže tady budeme mít další umělce, jako je Lana Del Rey, která dělá písně, které zní jako z 50. let, ale zpívá o videohrách.  Je to zajímavá doba na to, aby jste vytvořili něco, co je nadčasové, není v žádném případě spojeno s nějakým časovým obdobím a stane se něčím éterickým a jiným,” zamýšlel se Bellamy.

Myšlenky, které se šíří jako virus

Ve své hudbě se Muse vždy vyjadřovali k různým společenským i politickým jevům a nezapomněli sdělit své poselství ani v jejich novém singlu “Thought Contagion”, který byl inspirován hlavně událostmi okolo prezidentských voleb v USA. “Žijeme ve věku, kdy pravda dostává méně prostoru než falešnost, a to je strašidelná věc,” řekl Bellamy, který v současné době přímo v USA žije. “Když žijete v té bublině a pak uvidíte tuto bublinu zvenčí, nejstrašnější věc na tom všem je, že lidská mysl může být ovlivněna systémem falešných přesvědčení nebo nesprávným myšlením.” 

Název písně pochází z knihy spisovatele Richarda Dawkinse a naznačuje, že lidé se mohou nakazit myšlenkami, které se můžou šířit jako virus bez ohledu na jejich přesnost a pravdu.  V refrénu Bellamy zpívá: “Byli jste uškrceni pravým věřícím / byli jste kousnuti někým, kdo je hladovější než vy.”  Řekl, že text je odkazem na postavy kazatele a vědce, jejichž systém víry je nějakým způsobem ohrožen.  “Jsou to ti, kteří křičí nejhlasitěji a získávají co nejvíce prostoru v médiích.”

Belamy v rozhovoru taky uvedl, že doufá, že se do konce roku a nebo možná i do podzimu podaří vydat nové studiové album, po kterém kapela zahájí i celosvětové turné.

od Patrik Müller -

Britský politik a od roku 2015 předseda britské Labouristické strany Jeremy Corbyn se stal minulý rok něco jako politickým objevem roku. Ačkoliv je to politik a aktivista již od raných 70. let, teprve až minulý rok dosáhl na svůj kariérní vrchol, když jeho strana v britských parlamentních volbách získala 30,4% a 232 křesel v parlamentu. Obrovskou roli na tomto úspěch hrála podpora mladých lidí ve věku 18 až 24 let. A protože británie je srdcem populární hudby, kde je hudba provázaná se vším, co se v zemi děje, vlna nadšení mladých z tohoto politika se přenesla výrazným způsobem i tam. Zpěváci, zpěvačky a kapely jako Wolf Alice, Ed Sheeran, Stormzy, M.I.A., Enter Shikari, ho nadšeně podporovali na sociálních sítích i v tisku. Vše pak vyvrcholilo, když tisíce mladých lidí na asi nejslavnějším a nejlépe obsazeném fungujícím festivalu Glastonbury, vyvolávali po celý víkend jeho jméno, díky organizátorům, kteří tomuto politikovi dovolili řečnit na hlavním pódiu. Nyní se ukázalo, že se Jeremy Corbyn stýkal s naší StB. Ano, tou „naší“ StB.

Drahý hudební světe. Drazí umělci, zpěváci, zpěvačky, kapely, pořadatelé festivalů, hudební tisku (mluvím hlavně k tobě NME, ty víš proč) a vůbec všichni mladí lidé Velké Británie. Ačkoliv se k Vám asi nikdy nedostane zpráva, jenž je šířena skrze tento článek, mluvím k Vám hlavně proto, aby se nic podobného nikdy nestalo u nás.

Nyní hlavně k Vám, pořadatelé Glastonbury, Emily Eavisová a Michaele Eavisi. Když jste nechali mluvit Jeremyho Corbyna na jednom z nejslavnějších pódií všech dob — Vaší slavné Pyramid Stage –, měl jsem pocit, že děláte obrovskou chybu. Pustit totiž jakéhokoliv politika, aby tlačil své rozumy do hlav mladým lidem v euforické náladě — ať už pod vlivem atmosféry, či drog –, je neuvěřitelně nezodpovědné.

Zvláštní však je hlavně to, že tento politik zastává a nebo v minulosti otevřeně zastával názory, které jsou úplným opakem toho, pro co jste svůj festival tematizovali v minulosti. Nehledě na to, co si myslí autor článku, otázka Brexitu byla pro Vás samotné ohromně důležitá a málokdy jste do něčeho politického tak výrazným způsobem zasahovali. Minulý rok jste pane Michaele Eavisi prohlásil: „Je velmi důležité, abychom hlasovali, pro setrvání v EU. Musíte tam jít a hlasovat, abychom zůstali součástí Evropy.“

Co se Vám a Vaší dceři vůbec honilo hlavou, když jste dali takový prostor člověku, který se prakticky celý život vymezuje proti Evropské unii a celý svůj život, pokud mohl, dokonce i přímo vzdoroval svými hlasy proti tomu, co Evropská unie nabízela? Uvědomujete si vůbec, že jste si pozvali na veganský happening celoživotního ředitele masokombinátu?

Jeremy Corbyn je skutečně fenomenální řečník, kéž by byl alespoň z poloviny tak dobrý politik:

Připadalo mi s podivem, že tak velký počet mladých lidí a umělců podporuje člověka, který se zúčastňuje akcí, kde lidé mávají sovětskými vlajkami a mají zde transparenty s portréty Lenina a Stalina. Připadalo mi s podivem, že podporujete člověka, který v médiích otevřeně oslavuje diktátora Fidela Castra, neboť být umělcem je z velké části o tom být svobodným člověkem. Dokázal jsem ale přesto všechno pochopit, že některé Corbynovy sliby, jako třeba zdravotnictví pro každého a hlavně bezplatné vysoké školy, byly pro vás hodně lákavé, neboť tyto výhody sociálního státu jsou pro všechny mladé lidi v naší zemi samozřejmostí. Nyní je ale na čase říct a to velice rázným způsobem: stop!

Jeremy Corbyn byl občanem svobodného a demokratického státu, který se naprosto dobrovolně rozhodl podporovat totalitní a vraždící mašinérii.

Jeremy Corbyn vědomě spolupracoval s politickou policií komunistického totalitního režimu, který v mé zemi (resp. v bývalém Československu) měl na svědomí stovky životů. Je jen málo morálně horších věcí, které nejen jakožto politik, ale i jakožto člověk můžete udělat. Samozřejmě. Jednoznačné důkazy nehovoří o přímé spolupráci v tom smyslu, že by Jeremy Corbyn nakonec přímo donášel StB tajné informace a dostával za to zaplaceno. Mění to na tom ale vůbec něco? To, že se několikrát sešel s jistým nadporučíkem StB Jánem Sarkocym svědčí o tom, že měl minimálně na spolupráci vážný zájem. To je už samo o sobě dostatečně strašné.

V případě Jeremyho Corbyna totiž ani neexistují polehčující okolnosti, jaké mají někteří lidé u nás, kteří mohli být ke spolupráci přesvědčeni nátlakem okolností. Když vám můžou dítě vyhodit ze školy, manželku z práce a vaše vyhlídky jsou celý život u soustruhu ve špinavé fabrice namísto zářivé kariéry, asi si rozmyslíte dvakrát, jak se zachováte a bude se dát pochopit, pokud se zachováte jinak než čestně.

Jeremy Corbyn byl občanem svobodného a demokratického státu, který se naprosto dobrovolně rozhodl podporovat totalitní a vraždící mašinérii. Prostě zatímco si to svobodný občan Corbyn hvízdal, jak si to vykračoval ulicemi Londýna ve svých hnědých gatích nějaké západní značky, rozhodl se z nějakého důvodu, že by se rád sešel s StB. Vůbec nic ho k tomu nenutilo. Stejně jako se můžete vy naprosto dobrovolně rozhodnout, že si zajdete do fit centra, protože vám připadá sympatické, když se lidé starají o své tělo, Corbynovi připadalo sympatické, jak se u nás někdo neúspěšně a násilím pokoušel zavádět socialistické, komunistické, marxistické a bůhvíjaké jiné myšlenky.

Ellie Roswell je skvělá zpěvačka a skladatelka, co si ale o ní máme myslet jako o člověku, když prohlásí do médií: „Jeremy Corbyn je největší nezávislá kapela na světě.“ Je pravda, že nezávislé kapely (bohužel) často oslavují různé krajně levicové myšlenky, scházejí se ale taky nezávislé kapely s StB?

Tohle už není jen nebezpečné sympatizování s utopickou ideologií, jejíž představitelé zavraždili pro dosažení její neúspěšné formy u nás stovky a jinde miliony lidí. Je to přímý a dobrovolný zájem o spolupráci s těmito představiteli, kteří za své činy nebyli téměř vůbec potrestáni.

Jsem člověk, který věří, že hudba je něco, čím má smysl se zabývat, co drží tenhle svět pohromadě a bez čeho by na naší planetě bylo smutno. Vytvořil jsem před rokem tuto webovou stránku, které věnuji bez dostatečné finanční kompenzace kus svého volného času, abych se o radost z hudby podělil také s lidmi v mé zemi a aby třeba jednou žili hudbou podobně jako právě Velká Británie. Byl bych opravdu hluboce zklamán tím, jak obrovskou podporou, by stále dávali ti, kteří jsou středobodem populární i nezávislé hudby nadále tomuto člověku. Nutilo by mě to ptát se, jak někdo, kdo stojí za tak skvělým druhem umění, může být tak zaslepen, tak naivní a neschopen jakéhokoliv racionálního uvažování a co je na tom nejhorší — být tím ještě nebezpečný pro své fanoušky a taky svou zemi.

Nejedná se totiž jen o otázku etiky a morálky. Byly všechny ty oběti režimu v Čechách a na Slovensku, na dnešní Ukrajině, v Rusku, v Číně, v Severní Korei a v mnoha jiných dalších zemích dostatečné, aby ukázaly, jaké zlo dokáží tito lidé provést pro prosazení svých myšlenek? Krucinál, vždyť tito lidé zabili ještě více lidí než nacisté, kteří jsou po právem vnímání jako ztělesnění zla! Uvědomuji si rozdíly mezi ideologiemi a tím, že zatímco nacismus je již ve své samotné podstatě zločinný režim, komunismus a socialismus jsou ideologie, které pro mnohé vypadají na papíře krásně. Vždyť dokonce i jedna z nejkrásnějších písní všech dob „Imagine“ Johna Lennona se nepodobá komunistickým myšlenkám jen tak pro nic za nic.

Jako člověk ze země, která zažívala více než 40 let ničení společnosti po ekonomické a morální stránce, však věřím, že každý rozumný člověk by měl odsoudit něco tak strašného, ​​co podobné ideologie napáchaly a bohužel neustále páchají v po celém světě. Měl by se taky ubezpečit, že žádní lidé, kteří aktivně sympatizovali a co hůř — stále sympatizují — s podobnými režimy, budou trávit čas raději v knihovnách a budou přemýšlet nad tím, kde tehdy soudruzi udělali chybu.

Hudební světe, můžeš být nadále tak slepý a nebo dokážeš přiznat i ty svou chybu?

Zdroje:

1. Jeremy Corbyn’s views on Brexit: a long held stance on Europe (markpack.org.uk, osobní web novináře TheGuardian Marka Packa)

2. Jeremy Corbyn’s Anti-Imperial Nostalgia (Foreign Policy, )

3. Jeremy Corbyn hails Fidel Castro as a ‘champion of social justice’ (The Independent, video)

4. Britský expert na tajné služby: Corbyn byl buď neuvěřitelně naivní, nebo byl zapojený víc, než se ví (Česká televize, Bohumil Vostal)

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: MGMT znovu nalezli hravost a radost z hudby. Little Dark Age je skvělý způsob, jak oživit skvělou kapelu, na kterou se začalo zapomínat

“Já bych všechny ty internety a počítače zakázala,” zní legendární výrok 72leté důchodkyně Věry Pohlové. Je to zvláštní, ale MGMT se na jejich novém albu Little Dark Age vlastně tak trochu přidávají na její stranu. Dnešní svět pohledem MGMT je podle nich díky přílišnému používání moderních technologií chladný. Protože by to nemohlo být velké současné album bez politických sdělení, temnota doby přišla prý i díky politickým změnám, které zasáhly svět v uplynulých několika letech.

Příběh MGMT je asi dobře známý. Album Oracular Spectacular vystřelilo MGMT do závratných výšek. Festivaly se předháněli o to, kdo pozve kapelu jako první, PR manažeři velkých firem si brousili nože na použití jejich písně “Kids” v reklamě, filmaři žebrali o tuhle píseň a i další úspěšné “Electric Feel” a “Time to Pretend”, aby jí mohli použít v pořadech a samotný Paul McCartney byl z MGMT naprosto nadšený a prohlašoval, že by chtěl s těmito dvěma kluky z maličkého amerického státu Connecticutt spolupracovat.

Foto MGMT k albu Little Dark Age
MGMT (Benjamin Goldwasser a Andrew VanWyngarden)

Můžete mít na jejich další průběh kariéry různé názory, faktem ale je, že ani jedno z následujících tří alb nevzbudilo ve světě tolik rozruchu a MGMT chtěně nebo nechtěně upadali více a více do zapomnění u té části společnosti, která se o hudbu tolik nezajímá a hned následujícím albem Congratulations, které bylo překvapivě temné, zahalené tajemnem a psychedelické, se naplno profilovali jako záležitost hudebních “nerdů”.

Strkání a vystrkování hlavy z písku

Problém nastal hlavně o tři roky později s albem pojmenovaným prostě MGMT, kdy pod záplavou novějších kapel (které se často paradoxně hodně inspirovaly hudbou i úspěchem MGMT), začali nad kapelou lámat hole i tito více fundovaní hudební fanoušci. Album obdrželo hodně různorodých recenze od fanoušků i kritiků v médiích, přičemž se našlo mnoho zastánců alba, mnoho posluchačů se smíšenými pocity a sice méně, ale nezvykle mnoho těch, kteří album poslali někam k hudebním odpadům. Třeba recenze serveru Clash Music tehdy přesně vystihovala ten typ fanoušků, kterému už ruply nervy a mysleli si něco jako: “No dobře, tak druhé album bylo docela zajímavým po umělecké stránce, asi jste to potřebovali, mix album LateNightTales bylo zajímavý projekt, ale už se krucinál zase vraťte zpátky k tomu, co jste dělali na prvním albu!”

Little Dark Age bylo právě i kvůli tomu jedno z nejočekávanějích alb roku. Odpůrci nedebutové tvorby by si jistě rýpli, že se dvojice úspěšně snažila co nejvíce zahrabat hlavu do písku, MGMT mají tak či onak ještě pořád dost velké jméno pro očekávání dalšího alba. To však nebylo jediným důvodem velkých očekávání. MGMT postupně zvyšovali rozestupy mezi studiovými alby a pauza zde trvala dlouhého čtyři a půl roku. Napětí tak vzhledem k historii kapely zvyšovaly otázky jako: “Na co asi kapela přišla v průběhy těchto čtyř a půl let? Bude jejich album zase tak solipsisistické, plné pochybností a uzavírání se do sebe (jak to trefně pisatelé vyjádřili v oné recenzi Clash Music( a nebo se MGMT vrátí zpět, jak si to tajně a nebo nahlas přeje mnoho fanoušků.”

Jak to tak v hudbě bývá, odpověď není jednoznačná, MGMT však skutečně připomínají o mnoho více tu původní kapelu z dob Oracular Spectacular. Nebyli by to ale MGMT, kdyby nehledali nové cesty. Jestli zatím poslední album bylo solipsisistické a tématicky zaměřené na vlastní já, toto album má témata přímo obrovská. Podobně neskromné jsou i melodie. Příznivci většího tahu na branku z prvního alba se tak můžou doopravdy radovat, protože MGMT se z části přestali pasovat do role nezávislých a nevyzpytatelných umělců a míří se svým albem zase oslovit větší masy posluchačů.

MGMT letos dokonale vystihli to, co potenciální zájemce pro hudbu MGMT chce a dokonce i přidali něco navíc.

Možná to je ostatně i proto, že mají skutečně velkou touhu oslovit posluchače se svým textovým poselstvím a ví, že nejlépe se jim to povede, pokud vsadí na silnější melodie a naopak z části potlačí své umělecké ego. Nemůžu mluvit za všechny, ale na mnoha reakcích tohoto alba bylo poznat, jak díky směru, kterým se tohle album vydává, spadl mnoha hudebním fandům kámen ze srdce. A mám trochu podezření, že nejvíce těm, kteří se snažili ze všech sil hájit minulá alba a tvrdili, jak jim nevadilo, že zněli tak moc nerozhodně, protože to byla svou komplikovaností alba umělecky hodnotná.

Jak MGMT zase k radosti z hudby přišli a pomohl jim k tomu Ariel Pink s jeho posedlostí 80. léty

MGMT letos dokonale vystihli to, co potenciální zájemce pro hudbu MGMT chce a dokonce i přidali něco navíc. Jednak tu jsou líbivé melodie, jenž se snadno poslouchají, jednak tu je z části další nový směr, do kterého se MGMT vydali — nejlépe to lze slovním spojením vyjádřit jako přímočarý syntezátorový nezávislý pop — a jako bonus navrch je Little Dark Age ještě obdařeno výbornými texty. Ne takovým způsobem, že by texty pouze splnily svou roli, nekazily hudby, ale mají si svá sdělení. Dokonce se jim povedlo i vlastně něco velice podobného, co v hudbě: spojit přímočarost sdělení a zároveň do něj zabalit jakousi chytrost a chuť pokusit se nějakým způsobem ovlivnit posluchače.

Jestli něco pozitivním způsobem ovlivnilo Little Dark Age, pak je to vyléčení z určitého syndromu vyhoření umělce, kterým jakoby trpěli MGMT v minulosti. Ve studiu se snažili tak strašně, chtěli tak moc stvořit dokonalý obraz, jaký ještě nikdy nikdo nevytvořil, dopadlo to ale pak tak, že většina toho, co chtěli předat posluchači vlastně zůstala pohřbena ve studiu. Všechny ty nápady se sice podařily do alba nacpat, posluchač je ale nepochopil nebo možná ani nemohl pochopit. Toto album bude chápat každý. Pokud se bavíme o tématech písní, dokonce i ta legendární důchodkyně paní Pohlová by některé písně chápala (samozřejmě pokud by jí je někdo přeložil).

Byla to hlavně jedna konkrétní osoba, která dvojici dost pomohla. Ta osoba se jmenuje Ariel Pink. Možná vám tohle jméno něco říká. Ariel Pink je nenápadná, ale v alternativní scéně dost uctívaná osoba. Otec takzvaného hypnagogického popu, jehož hlavní charakteristikou je snažit se napodobovat techniky nahrávání hudby z 80. let, pomohl MGMT objevit znovu přímější a radostnější přístup. Na minulém albu MGMT skládali písně pomocí skládání do sebe nekonečných improvizací. Nyní se MGMT vrátili k tomu, jak skládali hudbu, když byli mladší a znovu objevili jak skvěle chutná, když do písní přimícháte radost, která se po vydání debutu velice rychle vytratila. Ono to má i své nevýhody, o tom ale až později.

Jak si MGMT cynicky utahují z fitness aplikací

Ben Goldwasser a Andrew VanWyngarden si taky udělali pořádek v osobním životě, věnovali se rodinnému životu, dali si od sebe pokoj, když už oba nežili kousek od sebe v New Yorku a právě to byl další kousek skládačky, který pomohl vidět svět pohledem někoho, kdo se na něj dívá z výšky a není jen zahleděný do sebe. Ukáže se to hned na první písni “She Works Out Too Much”, která je kriticky štiplavým vtipem na dnešní posedlost fitness aplikacemi a na to, jak (ne)vznikají vztahy v dnešní době. Je to píseň netradiční, správným způsobem podivínská, ale tak trefná, jak jen to jde. Píseň pravidelně přerušuje hlas fitness trenérky, který je typický právě pro různé cvičící aplikace. “Welcome to the shitshow / Grab a comfortable seat,” zpívá cynicky jak jen to jde Andrew VanWyngarden a ve stejně cynickém a schválně otravném refrénu zpívá nejdříve: “On to zkouší / Ona cvičí příliš moc” a potom nastoupí skoro umělý a roboticky znějící hlas ženy, která tvrdí:

“The only reason we never worked out was
He didn’t work out”

a MGMT využívají slovní hříčky, kdy samozřejmě “work out” znamená v angličtině jednak cvičení a jednak, že něco funguje nebo vyjde. V prvním singlu “Little Dark Age” se projeví více temného zvuku, pořád zde ale zůstane hravost a tak je to spíše než deprese, trpké konstatování skutečnosti. Elektrická basa, třepotavé syntezátory a dadaistický přístup nese ovoce. Další singl “When You Die” ovlivnil Ariel Pink nejen po mentorské, ale přímo po tvůrčí stránce.

MGMT se s tím nemažou a jedou zostra: “Go f*ck yourself / You heard me right / Don’t call me nice again,” jaký ohromný rozdíl oproti minulým albům! Trochu neklidná a naléhavá elektronika; kytary a syntézátory, které jakoby využívaly vlivů asijské kultury a samplování zlověstného smíchu, zní chvíli uklidňujícím způsobem a hned nato zase zneklidní, aby vyvolávaly podobnou podrážděnost, jakou vyvolává textové sdělení písně.

“Me and Michael” je roztomilá popová pecka, která úplně nejvíc a ještě více než ostatní písně připomíná osmdesátá léta. Písnička, která se bude líbit všem fanouškům Pet Shop Boys, měla znít původně: “Me and my girl,” VanWyn­gar­denovi se ale zdála být tahle pasáž jako příliš velké klišé, a tak se rozhodl pro: “Me and Michael.” Napadlo mě, že by se tato jako osmdesátková píseň mohla jmenovat i “Me and Michaels”, bylo by to totiž tak příznačné vzhledem ke zvuku i významu, kdy se záměnou “girl” na “Michael” stává z písně vlastně homosexuální románek.

Kde je ten háček?

“TSLAMP” navazuje na úvodní píseň v satirickém a kritizujícím tónu, jejímž terčem je elektronika. Už jenom zkratka, která znamená: “Time spent looking at my phone” (čas strávený hleděním na mobil) je trefná, úplně to ale dorazí s třetí slokou:

“Find me when the lights go down
Signing in and signing out
Gods descend to take me home
Find me staring at my phone.”

Snad každý mladý (ale i starší) člověk se dneska cítí provinile, kvůli přílišnému používání svého mobilu a MGMT se povedlo tenhle problém skvěle vyjádřit písní.

To, že MGMT poslouchali ostatní interprety se projevilo i na “James”, která  připomíná hodně svým sladkým textem a hlubokým hlasem styl The Magnetic Fields. Jízdu trochu přetrhne “Days That Got Away,” která zní jako elektronická balada naštvaného opilce, který se vrací s nepříjemným pocitem v hlavě z hospody, když se pohádal v baru s kamarády a nebo zapíjel nějaký osobní neúspěch. Tahle skoro instrumentální píseň je po těch chytlavých písní z první poloviny alba jeho černým Petrem, ale určitě nejde říct, že by dělala ostudu.

“One Thing Left to Try” je jednak odpověď všem, kdo byli zklamáni, že neslyšeli více elektronických experimentů a jednak všem příznivcům prvního alba Ocular Spectacular, protože připomíná některé ty rychlejší a elektronicky více vrstvé počiny z debutu jako ‘“Future Reflections” a “4th Dimensional Transition”. Pokud jsou zde některé písně pro fanoušky Pet Shop Boys, “When You’re Small” je hodně jako Pink Floyd. Je tady všechno Watersovský styl zpěvu a frázování, Gilmourovské kytarové výplně, Wrightova instrumentace pozadí a dokonce i Barettovsky přímé texty ve stylu raných Floidí písní jako “Bike”. Dramatickou  “When You’re Small” pak zklidní poslední píseň “Hand It Over”.

Zatím samé superlativy, co? Teď tedy k těm horším věcem na albu. Vlastně je tu jeden háček jeden, který se pak dá rozdělit na dva. MGMT nejsou tentokrát zrovna dvakrát originální. Znalci nezávislé a alternatvní hudby najdou mnoho momentů, kdy MGMT budou připomínat různé jiné kapely a umělce, pokud to není až příliš. To jistě není nikterak špatné, MGMT se ale potýkají už od prvního alba s tím problémem, že se toho najde docela málo charakterizujícího pro kapelu jako takovou. MGMT couvli, protože se necítili na to stát se velkou kapelou a začali vyjadřovat své umělecké já. Pak přišla doba nejasného psychedelického točení se na místě, která ale byla určitým vyjádřením a člověk si mohl říct, že neexistuje příliš mnoho kapel, které by dělaly něco stejným způsobem jako MGMT… (pokračování ve shrnutí).

MGMT – Little Dark Age

Vydáno: 9. 2. 2018
Délka: 44:25
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop, Synth Pop, Psychedelický pop, Electro Pop
Rozhodně musíte slyšet:  1. She Works Out Too Much, 2. Little Dark Age, 3. When You Die, 4. Me and Michael, 9. When You’re Small

[REVIEWPRESS_RICH_SNIPPET]

[tcpaccordion id=”1944″]

od Patrik Müller -

V přehledu a recenzích důležitých nových alb tohoto týdne se tentokrát objevili Angličané Hookworms, kteří na svém čtvrtém albu předvedli nejvíce vyleštěný zvuk, když se vzdálili od zachycení zvuku naživo. Zajímavé album vydal hudební workoholik američan Ty Segall, který navrací svými nápady zpět nejslavnější hudební momenty 60. a 70. léta. Britská zpěvačka Rae Morris se od debutu z roku 2015 dost proměnila a Migos vydali po roce pokračování svého úspěšného alba Culture, které bohužel nedopadlo tak dobře, jako zmíněná alba kapely, hudebníka a zpěvačky.

Hookworms na čtvrtém albu dopadli na zem textově i hudebně

Hookworms – Microshift

Vydavatelství: Domino
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Psychedelic Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Pětičlenná kapela z anglického Leeds hraje nezávislý rock s příměsí psychedelické hudby. Čerpá hodně z vlivů 60. a 70. let. V jejich hudbě můžeme slyšet acid rock, stejně tak ale i třeba krautrock. Microshift je už čtvrté studiové album Hookworms. Co přináší nového? No právě asi to, že je studiové skutečně v pravém slova smyslu. První tři alba — eponymní Hookworms (2011), Pearl Mystic (2013) a The Hum (2014) –, totiž vlastně nebyly úplně tak studiové v tom slova smyslu, jak to známe od většiny dnešních kapel, protože se zaměřovaly spíše na zachycení živého zvuku bez úprav. Základní pravidlo při nahráváním tedy znělo: nečistý Lo-fi zvuk vyhodit a místo toho vše vyčistit.

Stejně jako se vyčistil zvuk, vyčistily se i témata kapely (nebo, že by členové samotní?) a v textech kapely je přece jen o něco méně létání v oblacích a více řešení reálných záležitostí nejčastěji se týkajících mezilidských vztahů. Úvodní “Negative Space” zní jakoby se Hookworms vrátili z návštěvy od strejdy Murphyho z LCD Soundsystem. Emocionální song o ztrátě blízké osoby je zpíván na pozadí všude přítomných elegantních vln syntezárorů.

Ve vyšších otáčkách jedoucí “Static Resistance” si jasně říká o to být hlavním a nejúspěšnějším singlem alba. Melodicky přímočará a výrazná píseň díky těm mnoha syntezátorům, kytarám s efekty a částmi textu jako: “Getting old is such a system / I gotta celebrate”, navozuje pocit toho, když máte už za chvíli odejít z párty, ale ještě než odejdete, chcete toho stihnout co nejvíce. Zkrátka: než zestárneme, tak si ještě pojďme rychle ještě užívat. Hookworms se daří na této písni výborně spolupráce mězi textem a hudbou.

“Ullswater” se svými archaickými beaty připomínají krautrocková sedmdesátá léta, stejně tak to má “Opener”, kterému trvá kvůli dlouhému úvodu dobré dvě minuty, než se konečně odhodlá s udáváním tempa začít. “Each Time We Pass” má ze všech písní asi ten nejvíce propracovaný zvuk. Mnohočetné vrstvy různorodých syntezátorů připomínají nějaké zvuky přírody jako tekoucí vodu a zpěv ptactva. “Boxing Day” pak patří mezi nejtemnější a hlavně nejvíce experimentální skladby na albu. Robotické a pravidelné techno bicí začnou neustále přerušovat agresivní dechové nástroje hrající falešné tóny. Vřava náhle zničehonic utichne a následuje naopak velice tichá a uklidňující píseň “Reunion”.

Cekově se dá říct, že Hookworms se podařil důležitý krok, když pročistili svůj zvuk, více dosedli nohama na zem v textech a zároveň neztratili ze své chuti k netradičním a syrovým nápadům z dřívějších alb.

Ty Segall přinesl kolekci písní, ze kterých by byly nesmrtelné klasiky, kdyby je vydal před půlstoletím

Ty Segall – Freedom’s Goblin

Vydavatelství: Drag City
Žánr: Alternative/Indie Rock, Garage Rock, Psychedelic Rock
Hodnocení: 4.0/5.0

Freedom’s Goblin je už desáté album plné délky tohoto hudebníka z Laguna Beach v Kalifornii. Když k tomu připočteme spolčení s umělci či vytvoření kapel jako Fuzz, Mikal Cronin, Wand, Sic Alps nebo GØGGS… na třicet let slušný výkon! O jeho vytížení a pracovním nasazení ostatně hovoří i to, že jakmile oznámil před natáčením nového alba pod vlastním jménem pauzu, aby se mohl více soustředit a dát dohromady lepší výsledek, než z toho pak vzniklo aktuální Freedom’s Goblin, trvalo to pouhý rok. To, co je pro některé kapely standardem, je pro Tye požehnaně dlouhá doba.

Čekání se ale vyplatilo, protože nakonec z toho je možná vůbec nejpřístupnější a nejlépe poslouchatelné album od tohoto umělce. Hlas Tye Segalla je více ve velení a s přispěním vlivů rocku 70. let — zvláště třeba kapel jako T. Rex, není překvapení, že i Beatles, naopak překvapivá je občasná podobnost třeba s Black Sabbath — je z toho album, které by si tátové mohli splést s jejich kolekcí vinylových klasik. Jde si snadno představit, že třeba taková typicky táboráková rocková píseň “My Lady’s On Fire” kdyby vyšla o pár desítek let dříve, stala by se nesmrtelnou klasikou.

Mezi nejpovedenější část alba patří též dvojice po sobě jdoucích písní “Meaning” s ženským hlasem manželky Denee Segall a zběsilými bicími a pak hned následující dojemná a romantická “Cry Cry Cry”.

Je škoda, že Ty Segall tak moc žije v minulosti a některé písně jsou ve stylu: zkusme udělat něco, co bude znít jako … dosaď nějakou starou legendární kapelu.

Ačkoliv je Freedom’s Goblin možná nejpřístupnější počin Tye Segalla, díky své délce a některým nespoutaným experimentálním písním jako “Talkin 3” je nutné si album poslechnout několikrát, aby některé momenty vyzněly lépe a aby se uchovaly v paměti. Je škoda, že Ty Segall tak moc žije v minulosti a některé písně jsou ve stylu: zkusme udělat něco, co bude znít jako … dosaď nějakou starou legendární kapelu.

Album je se stopáží skoro přesně hodina čtvrt dost dlouhé a pro tak málo známého umělce je tato délka hodně kontraproduktivní. Jenže to je holt typický Ty Segall chrlící ze sebe nápady jeden za druhým. Přece byste nechtěli, aby po roce “nic nedělání” přišel s osmi skladbami a třiceti minutami, že ano? V lecčems je ten Ty Segallův přímočarý přístup sympatický proto sice slabších, ale pořád 4.0/5.0.

Pozn: Ty Segall nemá Freedom’s Goblin na streamovacích službách, legálně se samozřejmě dá po pár vteřinách hledání album přehrát zdarma, ale Ty Segall si očividně příliš nepřeje hudbu šířit skrze tuto platformu, jelikož zde ani nemá žádný oficiální profil a oficiální videa, proto zde embed ani odkaz na album ani na písně z alba nebudeme zveřejňovat. Oficiálně si můžete například stáhnout album z iTunes a ukázky pár písní najdete na Bandcampu.

Pokračování úspěšného alba Migos Culture II se vůbec nepovedlo

Migos – Culture II

Vydavatelství: Quality Control / Virgin EMI
Žánr: Rap, Southern Rap
Hodnocení: 2.0/5.0

Americké rapové trio z Georgie Migos (Quavo, Takeoff a Offset) minulý rok vydali album Culture a sklidili za něj chválu ze všech stran. Jakoby Migos vzali své přednosti a nahustili je do hodiny silných tracků. Bohužel, Culture II je jako Čelisti II a nebo Titanic II. No dobře… Zase tak hrozné to není. Ale pořád to dost špatné je. Migos natáhli druhý díl Culture na nauvěřitelnou 1 hodinu a 45 minut. Už z principu to ani nemohlo dobře dopadnout, protože Migos nejsou v žádném přípdě ti, kteří by si mohli dovolit dělat takto dlouhá alba vzhledem k tomu, že jejich rapové podklady nejsou ani zdaleka tak pestré a různorodé, aby se nestal poslech po překročení hodiny a čtvrt zvrhlým masochismem posluchače. S tak dlouhou délkou a s tak krátkým časem, který dělí obě alba je z Cuture II spíše mixtape než regulérní studiové album. Až na to, že tohle jaksi mixtape být neměl.

Pozitivní na tomhle albu alespoň je, že když přetrpíte zhruba hodinu a půl opakujících se a nedodělaných nápadů, hlasu neustále modulovaného auto tunem a narychlo a ještě jako po frontální lobotomii napsaných textů jako:

“Said I got bank same size as his bank, yeah
My bitch better than his bith, yeah”

nebo ještě hůře: “Pull up on nigga like Higgies (pull up)” — Cože!? Huggies!!!???), přijde možná úplně nejlepší moment alba — píseň “Notice Me” (feat. Post Malone), která má alespoň nějakou atmosféru a inteligentní věty. Když vydržíte o čtvrt hodiny méně, alespoň uslyšíte “MotorSport”, která je jedním z těch velmi vzácných momentů, kdy oceníte to, že někde uslyšíte Nicki Minaj. Což možná samo o sobě není moc dobrá vizitka pro album.

Rae Morris je jako sestry Larinovy z Evžena Oněgina. Na prvním albu je to přemýšlivá Taťána, na druhém energická Olga

Rae Morris – Someone Out There

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Art pop / synth pop
Hodnocení: 3.5/5.0

Je zajímavé slyšet, jak se styl Rae Morris změnil za tři roky od debutu Unguarded. Ten byl odměřený, velice důstojný, vážný a strhující po emocionální stránce. Jakoby před Someone Out There někdo zpěvačce někdo řekl: jako bylo to fakt dobré, ale na tohle máš ještě času dost. Úvodní píseň “Push Me to My Limit” s krásnou ambientní hudbou na pozadí jakoby zde sloužila pro všechny ty, kteří slyšeli první album z roku 2015. Druhá píseň “Reborn” pak nabízí plynulý přechod do nezvykle hravé “Atletico (The Only One)”, která je něčím úplně jiným, než prezentovala Rae Morris na prvním albu. Orchestrální prvky z prvního alba nahradila elektronika a rázné údery bicích. Rae Morris má v sobě více života a je oproti té zádumčivé zádumčivé Rae Morris jako její sestra s jinými povahovými vlastnostmi. Prostě úplně jako z Puškinova Evžena Oněgina. První album představuje Rae Morris jako tu tichou, samotářskou a hloubavě přemýšlivou Taťánu a druhé album je jako veselá, energická a společenská Olga.

Ta změna je tak výrazná, že by člověku mohla připadat až moc nepřirozená. Ti nejlepší — třeba Bowie a Beatles vždy dokázali změny posluchači prezentovat a připravit si je na ně pomocí různých smyšlených postav, obrázků, příběhů. Posluchač se po poslechu Someone Out There může oprávněně ptát: “A která to tedy je ta pravá a stoprocentně autentická Rae Morris? Pokud je tohle ta pravá, co tedy bylo první album? Jenom přetvářka?” Samozřejmě, že se může jednat prostě o nějakou přirozenou lidskou změnu, posluchači je to ale třeba nějak sdělit, aby pochopil kontext. Rae Morris sice nemá připravený tak propracovaný plán jako Bowie, naštěstí ale posluchače nepodvede a jako dostatečné vysvětlení zde slouží právě výše zmíněná elektro popová skladba “Reborn” s odhodlaným refrénem, ve kterém zpívá:

“These are new beginnings
Won’t let the past determine where I go from here.”

Takové změny jako tahle vždy fanoušky interpreta rozdělí do dvou táborů. Jedni se budou modlit za to, aby se jim vrátila ta stará Rae Morris, druzí nový styl plně přijmou a dokonce v něm najdou větší zalíbení. Díky změnám k nim přibude jistě i mnoho nových fanoušků. Je proto dobře, že na novém albu existují i písně jako “Physical Form“ a “Someone Out There”, které zasypávají příkopy, protože si je užijí oba tábory fanoušků.

Jaký je ale verdikt této recenze? Byla lepší ta “stará” Rae nebo ta “nová”? Není to lehké. Některé písně na tomto albu — kromě výše jmenovaných třeba “Dip My Toe” –, jsou vážně děsně zábavné a sympatické tím, jak jsou živelné a hravé. Bohužel je zde i mnoho písní jako “Wait for the Rain”, kteráá mají nejasný cíl. Člověk čeká kdy to konečně přijde a ohromí ho nějaký skvělý refrén, ale místo toho píseň pořád plyne a plyne až přestane bavit. Je to jakoby někdo vzal kus sloky písně nějaké mainstreamové hvězičky jako Taylor Swift a postavil na tomto kousku celou čtyř minutovou píseň. První album Unguarded nabízí po kompoziční stránce úplně jinou a daleko vyspělejší úroveň. Z tohoto důvodu v případě Rae Morris tedy spíše Taťána než Olga. Změna vniveč ale rozhodně nepřišla a pokud se bude tento nový styl vylepšovat, příště by to mohlo být jinak. A nebo třeba přijde Rae Morris ještě jako nějaká třetí sestra Larinová, kterou nám Puškin zatajil…

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Here Come the Runts je zatím nejvíce rockové a nejvíce jednotné album AWOLNATION

Jedna věc, kterou se nedá hudebníkovi a skladateli Aaronovi Brunovi upřít je, že po vydání svého životního debutového singlu “Sail” pod jménem projektu AWOLNATION nerezignoval na široký žánrový záběr a namísto toho, aby se snažil skládat písně, které se svezou na úspěchu velkého hitu z roku 2011, na albech Megalithic Symphony (2011) a Run (2015) neúnavně hledá nové hudební cestičky, kterými by se jeho hudba mohla vydat i na novém albu Here Come the Runts.

Asi se ani není co divit, protože je to součást jeho curriculum vitae. Nejdříve totiž hrál post-grunge a alternativní rock s kapelou Home Town Hero, poté se vydal k více aktuálnímu indie rocku smíchaným s tanečními žánry pod značkou kapely Under the Influence of Giants, než se vrhl k jeho soukromému projektu AWOLNATION, který nejvíce proslavil mimořádně úspěšným elektropopovým singlem “Sail”.

Aaron Bruno and Awolnation release in the mountains outside LA. The band release their new album Here Come The Runts on February 2.
AWOLNATION a hlavní muž kapely Aaron Bruno (foto: Red Bull Music, ©AWOLNATION)

V odvážném žánrovém pátrání pokračuje i na letošním albu Here Come the Runts. Co spojuje dnešní tvorbu AWOLNATION a první a nejslavnější singl “Sail”? Je to jakási důraznost v jeho písních. Ačkoliv Aaron Bruno občas rád kličkuje, rád přijde s něčím výrazným a ostrým, na což za chvíli naváže zase něčím tichým a tlumeným. Stejně jako pracuje píseň “Sail” s dynamikou, když jako sopka vybuchuje a zase se zklidňuje, i různorodé písně na aktuálním albu Here Come the Runts se tak chovají.

Pokrok v jednotnosti zvuku a věková rozpolcenost textů

AWOLNATION nahráli zvláště v druhé polovině řadu tichých a skromných písničkářských, skoro až country nebo folkových písní jako “A Little Luck… And a Couple of Dogs” nebo “My Molasses”. Zatímco první dvě alba AWOLNATION byla hlavně o elektronice, Here Come the Runts je nejvíce rockové album. Jakoby album Here Come the Runts bylo vůbec nejvíce ovlivněné jeho předchozími zkušenostmi z post-grunge kapely Home Town Hero. Pokud by někdo pochyboval, pak si může poslechnout poslední píseň “Stop that Train”, která je asi nejhlasitější, nejtvrdší a nejvíce okázalou písní, jaká kdy byla na albu AWOLNATION.

Typickou dynamiku AWOLNATION můžeme slyšet v písni, která zní jako nová píseň Weezeru — “Table for One”, kdy dupe kopák v nízké poloze a sekunduje mu tónem trochu vyšší tom tom buben. “Passion” využívá dynamiky v trochu jiném a spíše v tanečním stylu. Ačkoliv píseň využívá hlavně rockové nástroje, pravidelné rytmy bicích v refrénu a vokální linka spíše připomíná elektronickou taneční hudbu.

I třetí album AWOLNATION je kvůli různorodému stylu písní nekonzistentní, ale přesto se podařilo najít o něco lepší způsob, jak písně spojit pomocí více jednotné produkce a některým společným tématům písní. Ty tak na sebe navazují docela hladce, i když úplně ta mezera zalepit taky nejde. Přece jen některé písně na albu jako klasický rock ve stylu 70. let (“Tall, Tall Tale”), poté jako píseň Jasona Mraze (“Handyman”) a poté jako Weezer (“Table for One”). Oproti minulým albům je zde však pokrok jednoznačný.

Aaron Bruno zpívá často fistulí, ale s žánrovou rozmanitostí musí přijít i rozmanitost pěvecká a tak umí do mikrofonu i zařvat nebo dokonce zarapovat.

Určitý posun lze slyšet i na textech, které nabízejí některé zajímavé metafyzické představy a metonymie. Text plyne jednoduchým rýmem a přitom přináší sdělení jako:

“Sometimes I wanna trade this brain for a new
And picking memories along with the view,”

která nejsou vůbec hloupá, ale naopak poměrně sofistikovaná. Problém je, že vzhledem k žánrové různorodosti jsou i texty značně rozpolcené. Zvláště v druhé polovině alba se snaží tvářit dospěle a Aaron Bruno, kterému už přece jen táhne na čtyřicítku, se tak nějak srovnává s tím, že zatímco všichni jeho kamarádi už mají rodinu, on se vláčí po světě jako cirkusák. Tady se projevuje trochu problém toho, že rozdíl mezi jeho hlavní fanouškovskou skupinou a jím samotným bude alespoň 15 let (a víc) a hodně z nich chtějí od něj slyšet spíše jednodušší a oddechové pecky typu “Miracle Man” a “Passion”.

Vždy flexibilní Awolnation

Aaron Bruno zpívá často fistulí, ale s žánrovou rozmanitostí musí přijít i rozmanitost pěvecká a tak umí do mikrofonu i zařvat nebo dokonce zarapovat. Brunovy pěvecké schopnosti se krásně projeví na “Seven Sticks of Dynamite”, kde vystřihne ve sloce neuvěřitelné falsetto, kterým určuje melodickou linku do akustické kytary hrající prosté akordy. V závěru pak Bruno naopak nechá projevit své rockerské já a řve do mikrofonu jako u vytržení refrén, který tvoří název písně.

Třetí píseň “Sound Witness System” je tak trochu “WTF” moment, protože tohle je právě ten okamžik, kdy začne Bruno do písně rapovat a ještě přitom zní jako zpěvák Everything Everything Jonathan Higgs. Jeho výhrou ale je, že ani v tomto momentu se nedá říct, že by Bruno vyloženě zklamal. Následující čtvrtá “Miracle Man” je děsně zábavná a energií nabitá pecka, po které byste nejradši jako zběsilí začali běhat po vaší ulici, abyste tu energii, kterou vám píseň předá nějak vybili. Asi vůbec nejlepší písní alba je šestá “Jealous Buffoon” — hodně chytlavý taneční pop s kytarami, který je jednoduchý, ale sympaticky zábavný, účinný a ještě k tomu chytrý textově.

“Handyman” s vybrnkávanou a poté elektrickou kytarou je jedna z těch písní, která vám připadá povědomá, i když jste jí přitom ještě nikdy neslyšeli. Je to jedna z takových těch sladkých dobrodružných písní, která na jednu stranu odvážně vyčuhuje z řady nezávislých písní, na stranu druhou má v sobě už trochu moc toho sentimentu a už ohraných textových obratů jako: “So I can fix your hand.” Ten pocit, že už jste tohle někde slyšeli ostatně není ojedinělý. Třeba “Cannonball” je jako kombinace Queen s Bleachers Jacka Antonoffa. No a už výše zmiňovaná píseň “Table for One” zní jako kdyby Aaron Bruno hledal na nějakých fórech o hraní na kytaře, jaké zesilovače a efektové pedály používají pro svůj zvuk Weezer.

Album má daleko od toho být dokonalé, ale Aaron Bruno na třetím albu svého zatím nejúspěšnějšího projektu AWOLNATION dokazuje, že je neuvěřitelně flexibilním skladatelem, který rád pobíhá sem a tam mezi různými žánry. Dokazuje možná i to, že je to i dobrý posluchač jiných kapel a umělců a proto zní některé skladby jako něco, co už bylo vytvořeno někým jiným a nebo, co zní jakoby bylo vytvořeno někým jiným.

AWOLNATION – Here Come the Runts

Vydáno: 2. 2. 2018
Délka: 45:43
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Indie Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Passion, 4. Miracle Man, 6. Jealous Buffoon, 7. Seven Sticks of Dynamite, 14. Stop That Train

od Patrik Müller -

Žijeme to ale ve skvělé době!  David Bowie se do vesmíru nikdy nedostal, ale povedlo se to alespoň figuríně pojmenované po jeho písni “Starman”. Projekt SpaceX amerického milionáře Elona Muska vynesl na nejsilnější raketě současnosti Falcon Heavy do vesmíru kromě přídavných boosterů, které se pak vrátily na zem i osobní červený kabriolet Roadster jeho značky Tesla.

David Bowie se dočkal mimořádné pocty. Když se Elon Musk s týmem rozhodl vyslat elektromobil Tesla Roadster do vesmíru, napadlo ho, že do něj posadí figurínu astronauta a z reprodukotorů bude hrát v nekonečné smyčce slavná píseň Davida Bowieho “Space Oddity” s kultovní postavou kosmonauta Majora Toma.

Nejsilnější raketa na světě vzlétla z naší planety Země kolem 21:45 hodin CET v úterý (6. února) z Kennedyho vesmírného střediska na Floridě. Živé vysílání jejího startu údajně vidělo více než 3 miliony lidí. Nejen, že raketový start proběhl bez problémů, ale oba obří přídavné boostery rakety spadly zpátky na zem a přistály hladce a perfektně synchronizované na startovací plochu Kennedy Space Center. Třetí booster ztratil svůj cíl a podle CNN spadl do moře.

Živě se můžete na Starmana a jeho auto podívat zde:

Muskovo auto za 100 000 dolarů s figurínou Starmana a hrající “Space Oddity” nejdříve proletělo s posledním boosterem Van Allenovými radiačními pásy Země. Asi sedm hodin poté, co raketa vzlétla Elon Musk oznámil, že třetí a poslední zážeh odvedl sportovní auto na eliptickou dráhu směrem od Země kolem Slunce, kterou zároveň produlužuje oběžnou dráhu Marsu a podle Muska existuje malá možnost, že by auto narazilo za tisíce let do Marsu.

Auto nese ve vesmíru i další pop kulurní odkaz. Na přístrojové desce vozu má vzkaz „Don’t Panic!“  („Nepanikařte!“), což je odkaz na oblíbenou knihu z roku 1979 Stopařův průvodce po Galaxii (The Hitchhiker’s Guide to the Galaxy) Douglase Adamse.

Předpokládaná trajektorie vozidla:

Vyjádření oficiální Twitterové stránky Bowieho:

Video se startem rakety:

 

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Machine Head nahráli album Catharsis pro mnoho lidí. Pro motorkáře, fanoušky Limp Bizkit a Korn, Lemmyho, bojovníky za sociální spravedlnost, odpůrce Trumpa… Jen nějak zapomněli na své fanoušky

Milovník jídla nepůjde do McDonaldu, protože ví, že nejslavnější fast foodový řetězec se hned tak nezmění a pořád bude do těch housek dávat jen příliš tenký plátek špatně okořeněného burgeru a mikrogram ciibule s hnusnou kyselou okurku navrch (víte, že si dávájí si velký pozor, aby jí vám tam nezapomeněli dát). Pravý metalový fanoušek doufá, že by možná Machine Head mohli zase stát za to, protože v historii už zde byly momenty, kdy málem nad kapelou zlomili hůl, ale ona zázračně povstala z popele jako fénix. Jak to bude s novým počinem Catharsis?

Machine Head začali svou kariéru v roce 1994 debutem Burn My Eyes, díky kterému začali být okamžitě metalovým světem sledováni pod drobnohledem. Kapela stručně řečeno s každým dalším albem pokaždé o něco málo zeslábla a i když si nacházeli nové fanoušky, zároveň začali ty stávající pěkně vytáčet. Svého vlastního dna (naštěstí to nebylo dno až zase tak hluboké) kapela dosáhla na albu Supercharger (2001), kde zněli Machine Head jako ukázkový příklad kapely v krizi. Nejlépe by se to asi dalo popsat jakože šli někam, ale vůbec nevěděli kam.

Fotka Machine Head k albu Catharsis
Machine Head (foto: Facebook)

Představte si bandu znuděných mániček, která jak jde po chodníku, kope do plechovek a když se jeden z party zeptá osttaních: “A kam to jdeme,” ti ostatní se něj ani nepodívají, nastane trapné ticho. Jeden z party něco zamumlá a chudák tazatel se začne užírat v myšlenkách. Frustrace všech narůstá a pokračuje se, protože všichni mají v sobě agresi, kterou ze sebe potřebují zůstat, jenomže neví jak. Jde se tedy nikam.

Machine Head: cesta tam a zase zpátky

Asi tak nějak kapela zněla na Supercharger. Název alba taky docela hezky vyjadřoval jeho zvuk. Album mělo velký zvukový náboj. Neustále do něčeho vřeštěly hlasité kytary. Nápady jak je využít, ale scházely. Přesně jako nabitá super nabíječka, kterou nemáte ale na co zapojit a elektrická energii tak zůstává nevyužita. V nic se nepromění. Avšak odměna všem, kdo se hádali s ostatními v těch časech ještě spíše v hospodě než na internetových diskuzích, všem těm, kdo kapelu bránili a říkali, že to dělají dobře a taky se to ukáže, všem těm, co se za to smáli, přece jen přišla.

Album jakoby si bralo kus z doposud nejhorších alb Machine Head — tehdy trendové rap metalové choutky z Burning Red a tehdy trendové nu metalové choutky ze Supercharger. Tedy něco, co většina skalních fanoušků už nikdy nechtěla znovu slyšet.

Ahrueho Lustera nahradil na pozici hlavního kytaristy Phil Demmel a byl to jeden z impulsů, který dal kapele novou mízu. Nejdříve přišlo album Through the Ashes of Empires (2003) a o tři a půl rok později The Blackening, které je v metalové komunitě tak trochu kultovním albem. Kapela se z části vrátila ke kořenům, ale zároveň dynamickou produkci a velký žánrovým rozsah od death metalu přes industriální metal, hardcore, thrash až po progresivní metal zapříčnil velký návrat do vrchlné formy v době, kdy už to mnozí ani nečekali. Catharsis je bohužel jako bodnutí do zad těchto skalních fanoušků kapely.

Proč to tak je? Za prvé: Machine Head vydali album zatím s nejvíce mainstreamovým zvukem. Za druhé: album jakoby si bralo kus z doposud nejhorších alb Machine Head — tehdy trendové rap metalové choutky z Burning Red a tehdy trendové nu metalové choutky ze Supercharger. Tedy něco, co většina skalních fanoušků už nikdy nechtěla znovu slyšet. Tedy něco, co většina skalních fanoušků už nikdy nechtěla znovu slyšet. když se řekne Korn nebo Limp Bizkit, tak se těm tvrdším metalovým fanouškům začne ozývat dávicí reflex. Nebudou nadšení, že v písních jako “Triple Beam” Machine Head tyto kapely hodně připomíná. Za třetí: tím pádem ta část fanoušků, která čekala od své oblíbené kapely posun do nových částí metalu, bude zklamána, protože kapela se na albu z části vrací k nostalgii puberťáckých metalových trendů na přelomu století. Za čtvrté: pokud si myslíte, že Donald Trump dělá svou práci dobře, Machine Head vás bez soudu odsoudí jako burana.

Úvod alba

Album začne “Volatile”. Zvoláním: “Aaaaah. FUCK THE WORLD!” Písni se nedá upřít energie. Sloka zní místy špatně kvůli až přílišnému snažení zpěváka Robba Flynna. Je to podobné jako když někteří herci svou roli příliš přehrávají svou roli a působí pak nepřirozeně. To je ostatně stejný problém jako na většině alba. Refrén je chytlavý, bohužel pro pravé fanoušky metalu je v podstatě nepřijatelný tím, že namísto aby energii písně přiostřil, spíše jí ředí. Sólo klade důraz na melodii a bicí taky pracují slušně. Píseň taky sdělí další důležitou indícii o tomhle albu. Machine Head se taky neubránili nutkání zapojit do své hudby politická témata a Robb Flynn komentuje incident v Charlotesville slovy: “Don’t blame the false elites / When Nazi assholes march the streets.”

Druhá píseň patří k nejlepším momentům na albu. Nejdříve je tady melodramatické intro, které rozjíždí píseň. Zvláště ten přechod k samotné písni je geniální. Je to jako čekat na vypuknutí bitvy, kdy stojí vojáci vyrovnaní v řadě a po zaznění pokynu se vyřítí proti sobě. Refrén zde funguje jako když se uprostřed té vřavy zaměříte na to, co se děje kolem a vše okolo vás utichne a zpomalí. Tahle píseň je jedna z těch, které se podaří naservírovat nový přístup kapely takovým způsobem, že zaujme nové potenciální fanoušky a nenaštve ani ty věrné.

Co je to proboha s těmi texty?

“Beyond the Pale” se podaří dodat posluchači kus pořádně syrové energii, čím dál více se ale odhaluje kromě těch dalších problémů ta vůbec největší achylova pata alba — tragicky slabé texty. “The fucking rodents down at Disneyland,” zpívá Flynn na následující “California Bleeding”. V průběhu alba tady jsou bohužel ještě daleko horší části. Hudebně je vlastně album více méně v pohodě. Jsou tady lepší a horší části, je to takové spíše motorkářské album do barů  a je nesmírná škoda, že kapela zabrousila zrovna do špatných období její historie. I to se ale dá překousnout, protože zároveň je zde cítit chuť po inovacích a chuť posunout se dál. Až když se do toho přimíchají texty, je to jako přimíchání projímadla do čaje.

Robb Flynn chtěl uctít památku Lemmyho Kilmistera na písni “Razorblade Smile”, bohužel se to tak úplně nepovedlo. Píseň disponuje částmi jako: “Gonna fuck your borders, barbed wire dick” nebo: “Trump’s in bed with North Korea / And that just might be gay, come on” a úplně nejhůř:

“I’m eatin’ pussy by a dumpster
Beard stinking like snatch.”

Poklud si náhodou nejste jistí překladem, tak ano… Skutečně to znamená: “Požírám ku**u odpadkovým kontejnerem / Vousy mi smrdí po vagíně.” Čistě technicky vzato — proč je vlastně tahle píseň věnována Lemmymu? Vždyť v první části jsou tam nějaké politické komentáře a nesmyslné drsňácké věty a o tom později… Lemmy možná “požíral” za svůj naplno prožitý život hodně ženských pohlavních orgánů, ale přece žádnou bradku neměl!

“Triple Beam”, která je o očividně o drogách a jejich špatné stránce, by se sice dala použít jako varování pro mladé, proč drogy nebrat, ale spíše podle toho, jak zní než, že by měla tak silné sdělení jako třeba film Requiem za sen. “Girls around my neck / No money? / Well… she could always pay with sex,” zpívá Robb Flynn a bohužel v divných sexuálních narážkách pokračuje dál: “He’d make you suck the Glass-Dick, called it ’dragon’s breath’.” Robb Flynn tím “glass-dick” naštěstí myslí spíše skleněnou nádobu na potahování pervitinu než homofobní narážku, stejně to ale zní divně a jako něco, co nechcete v metalovém albu slyšet. Když k tomu připočítáme klišé z ostatních písní, kterých je zde požehnaně jako: “Přečetl jsem tě jako knihu,” “Zdvihnout prostředníčky do vzduchu” a  nebo “Políbil jsi prsten,” Robb Flynn nemůže mít díky svým textům úplně čisté svědomí.

Drsňáci s růžovou čepičkou pussy hat

Vůbec nejpozoruhodnější píseň alba přijde přesně v půlce. “Bastards” je něco, co Machine Head nikdy dříve neudělali. Metal folk znějící jakoby se Machine Head spojili s legendární irsko-americkou folk-punkovou kapelou Dropkick Murphys. Když zapomeneme, že kytarové intro a zároveň hlavní melodický prvek první sloky zní jako znělka zmrzlinářského auta, člověk má pro tuto píseň sympatie. Je to snad možná vůbec nejvíce rozdílná věc od čehokoliv ostatního, co Machine Head kdy nahráli. Robb Flynn napsal píseň za 45 minut hned po tom, co bylo jasné, že Trump byl zvolen prezidentem a podle toho taky zní. Je to píseň upřímná a zazpívaná přímo ze srdce. Některé věty jeho věty jsou výborné a člověk si dokáže představit, že se z písně stane něco podobného jako “American Idiot” nebo “Holiday” od Green Day. Flynn prozrazuje, jak mluvil se synem po Trumpově zvolení a v refrénu Flynn z plných plic řve:

“Don’t let the bastards grind me down.”

Jenže bohužel jak ze sebe Robb Flynn vypouštěl slova a věty, zapomněl si je po sobě přečíst a řada z nich bohužel nedává žádný smysl. Nejvíce bije do očí použití věty, která volá po spojení: “We’re better off together now, embrace our difference” a za asi pět vteřin použití další věty urážení Trumpových voličů (tedy takřka poloviny občanů USA): “Zapomeňte na burany žijící v minulosti.

Z písně nejsou nadšení ani fanoušci kapely, kterým vadí, že zní jako výplod nějaké puberťácké punkové kapely. Robb Flynn zřejmě tak moc není schopný vyjít ze své sociální bubliny, že vůbec nedomyslel, že mezi jeho vlastními fanoušky se může nacházet mnoho takových, kteří volili Trumpa. Stačí se podívat na některé komentáře na YouTube a na 3 tisíce palců dolů.

Jenomže to je právě umění udělat politický song. Když Green Day vydali album American Idiot, kromě pár velkých konzervativců si nikdo nestěžoval a to si taky nebrali servítky. Používali taky věty o buranech (“Redneck agenda”). Jenže fanoušci s tím byli v pohodě, protože jednak mají Green Day trochu jinou fanouškovskou základnu, písně Green Day považovalo tehdy mnoho lidí za vtipné a trefné, ale hlavně se Green Day na svém už dnes kultovním albu více soustředili na osobní problémy lidí, než že by nazývali polovinu své země “bastardy” jako to dělají Machine Head.

Toho Trumpa nám byl čert dlužen…

Toho Trumpa nám byl čert dlužen. Zatímco za dob W. Bushe ze sebe chrlily kapely jeden povedený protest song za druhým, dnes jsou prostest songy proti Trumpovi velká bída. Někde na internetu jsem četl trefný komentář: “Co je kruci ta záhadná věc na tom chlapovi, která donutí kapely skládat o něm tak strašné písně!?”

Jen takové malé zamyšlení. Možná to bude i tom, že zatímco u George W. Bushe si to člověk musel uvědomit a říct si: “Ten chlap je vážně tak trochu idiot,” u Trumpa je to ale více méně jasné už od samého začátku a dokonce i jeho příznivci to většinou ví. Jen se jim zkrátka líbí jeho názory a na způsobu, jakým je prosazuje jim vlastně ani nezáleží. Takže když kapela sděluje: “Trump je idiot,” většina lidí na to ironicky odpoví: “Ne… Vážně? Tak to bychom bez vás neuhádli.”

Hlavní problém “Bastards” je ale právě to, že kapela pošle polovinu obyvatel Ameriky do zadních otvorů. To si možná může dovolit nějaká nezávislá punková kapela z vysoké, které sdružuje určité demografické skupiny lidí, ale ne mainstreamová metalová kapela, kterou poslouchá tolik rozdílných individualit.

Korunku tomu Flynn pak nasadil svou recitací textu. Pokud nevíte, čemu se na internetu říká cringe, pak si pro definici pusťte tohle video jeho “poetry slamu”. Pokud nevyprsknete smíchy v čase 3:16, pak nemáte smysl pro humor. Spojení těch nejvíce naivních myšlenek hippies a bojovníků za sociální spravedlnost, může možná fungovat v mnoha různých žánrech hudby, v metalu to ale působí divně. Ne, že by musel být metal jen o temnotě, vraždách popřípadě válečných bitvách, Machine Head si ale na jednu stranu hrají na drsňáky svými větami o tom, jako když na “Triple Beam zpívají: “Nemáš prachy, můžeš vždycky zaplatit sexem” a pak se vtírají do přízně různých bojovníků za lidská prává tím, že na svůj Facebook přidávají fotografie z demonstrací feministek a jejich mužských sympatizantů, kteří si navlíkají růžovou čepičku “pussy hat”.

Výsledek obrázku pro pussy hat
Amerika konce roku 2017 a začátku roku 2018 v kostce.
A takhle nějak to je na albu skoro se vším. Když už to vypadá, že nastane konečně ten moment, něco to zkazí. Snad jedna jediná píseň, která dojde do tam kam chce, je tichá balada “Behind a Mask” a na to naváže ne úplně bezchybn ale hodně sympaticky následující velkolepá a emocionální skoro devíti minutová “Heavy Lies the Crown” začínající podobně jako soundtrack filmu Requiem za sen (když už byla výše o tomto filmu řeč).

Machine Head – Catharsis

Vydáno: 23. 1. 2018
Délka: 01:14:18
Žánr: Heavy Metal, Groove Metal, Nu-Metal, Rap Metal, Alternative Metal
Rozhodně musíte slyšet: 2. Catharsis, 3. Beyond the Pale, 7. Bastards, 10. Behind a Mask, 11. Heavy Lies the Crown

Zpět1...789...10Další Page 8 of 10

SLEDUJTE NÁS

AKTUALITY

Ukaž více

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

Ukaž více

NÁHODNÉ ALBUM

Rezenze | Novinky: Lust for Life od Lany Del Rey je výborné album, zpěvačka ale pořád čeká na zápis do historie Málokdo umí vydávat jen...
Music NOW - Hudební recenze nových alb, nejvýraznějších alb historie, hudební žebříčky a aktuality.
Music NOW. Hudební recenze na nová i starší alba. Dnes máme přístup k milónům alb, Music NOW je tu proto, abyste zjistili, co stojí za to slyšet!
Kontaktujte nás: musicnow@musicnow.cz

DOPORUČUJEME

© Patrik Müller © 2016 | Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků je bez souhlasu Music NOW zakázáno.
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com