Roční archiv:2019

od Patrik Müller -

Minulou neděli proletěla hudebním světem významná zpráva. Do legendární losangeleské kapely Red Hot Chili Peppers se vrací nejdůležitější kytarista historie kapely John Frusciante, který byl s kapelou u nejpovedenějších alb a měl zásadní podíl na vzniku těch nejslavnějších písní kapely. Připomeňte si 10 nejlepších momentů Johna Fruscianta v Red Hot Chili Peppers. Dočkáme se znovu něčeho takto povedeného?

Jammování ze Stadium Arcadium Tour, Polsko 2007

Nejlepší okamžiky z Stadium Arcadium tour nebyly pouze odehrané písně. Perfektním příkladem je zakončení vystoupení v Polsku roku 2007, kde byl John Frusciante opravdovou hvězdou. Po přídavcích “Soul to Squeeze” a “The Power of Equality”, začala kapela na bezmála 12 minut jammovat. Téměř osmi minutovou show započal Frusciante meditativně. Frusciante během celého jeho jammování pečlivě pracuje s efektem wah-wahem, vesmírnou kytarou a jazzem. Celý freestyle vrcholí jeho posouváním se na hmatníku se zavřenýma očima.

Scar Tissue

Díky jednoduchému, ale rozeznatelnému zvuku Frusciantové kytary značky Fender se jedná o jeden z největších hitů kalifornské kapely. V písní se také ukazuje Frusciantovou schopnost přenést melodií do instrumentální přestávky a to bez ztráty šmrncu. Jako v mnoha písních působí jeho kytara vedle dalších kytaristů, kteří se vyžívají v mnoha kytarových efektech, jednoduše, ale to je přesně to kouzlo Johna Fruscianta.

The Zephyr Song

Po Californication, vzal Frusciante otěže do svých rukou a vytvořil jednu z nejpodceňovanějších písní Red Hot Chili Peppers. Stál v čele bezstarostní melodie s doprovodem temných vokálů. „Psaní mimochodem bylo jedním z nejšťastnějších časů v mém životě,“ řekl tenkrát John. „Byla to šance dál psát lepší písničky a vylepšovat mé hraní na kytaru.“

Album Stadium Arcadium

V době vydání tohoto alba kapela působila velice soudružným a vyrovnaným dojmem. Stadium Arcadium bylo jako dvojité album riskem, ale risk se vyplatil, zejména díky kreativního přístupu Fruscinanteho kytary. Pro toto album se inspiroval svými kamarády z kapely The Mars Volta a překvapivě i R&B zpěvačkou Brandy. “Jsem blázen do alba Afrodisiac,” řekl v rozhovoru pro rádio SPIN v roce 2006. “Mnoho bluesových věcí při mém hraní přicházelo více od zpěváků jako ona a Beyoncé než od kytaristů.”

Cover How Deep Is Your Love

Mezi nejlepšími písněmi na Stadium Arcadium turné, ve kterém na sebe dokázal Frusciante upoutat pozornost, byl cover písně How Deep Is Your Love od Bee Gees. Jeho kytarová verze této písně působí jemně a procítěně. Frusciante se u této písně ujal i zpěvu.

Wet Sand

Ačkoli to nebyl singl, existuje důvod proč se tato píseň stala mezi fanoušky oblíbená. Emotivní píseň se vznešeným kytarovým závěrem je jeden z nejlepších kytarových počinů Red Hot Chili Peppers vůbec. Závěrečné sólo Johna Fruscianta povýší píseň úplně do jiné hudební dimenze.

I Could Have Lied

Mezi funky a pozitivně znějícími písněmi jakými jsou” Suck My Kiss” nebo “Mellowship Slinky in B Major” leží skutečný vrchol alba Blood Sugar Sex Magik — ohromující píseň “I Could Have Lied”. Red Hot Chili Peppers vyzkoušeli u této písně něco nikdy jindy nezkoušeli. Píseň by mohla být zakončena jako každá jiná pomalá píseň. Ale na řadu přichází Frusciante a píseň je zakončena ve stylu, který je pro tuto Kalifornskou kapelu typický.

Californication

Jedna z nejikoničtějších písní vůbec s ještě ikoničtějším kytarovým riffem. Tak by se dala popsat píseň ze stejnojmenného alba o temné stránce Hollywoodu, života Los Angeles a také amerického snu. Pochmurné sólo Johna Fruscianta zachycuje skvěle podstatu písně. V živých verzích ho obvykle, stejně jako jeho náhradník Josh Klinghoffer, hraje obvykle v jiné, více freestylové verzi a často pokaždé trochu jinak.

Dani California

Hlavní singl alba Stadium Arcadium ukázal fanouškům směr, kterým se album bude dále odvíjet. V písní slyšíme sólo spojené s chytlavou melodií. Snad i ti, kteří nikdy nedrželi kytaru v ruce, musí díky tomuhle kytarovému sólo chtít na kytaru hrát.

Snow (Hey Oh)

Neuvěřitelně chytlavá kytarová melodie, která možná pro ty, co nehrají na kytaru, působí jednoduše, ale opak je pravdou. S rychlostí, v jaké se hraje se jedná možná o technicky nejtěžší kytarovou část Red Hot Chili Peppers. Fruscianteho kytara je na písní skvěle podporována basákem Fleou a procítěným zpěvem.

Autor: Dominik Müller

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Foals jsou na druhé části Everything Not Saved Will Be Lost syrovější a méně kreativnější

Foals se po povedené první části vrací s druhou polovinou alba Everything Not Saved Will Be Lost. Jako první vypustili singl “Black Bull” s pořádně nabroušenými kytarami do takové míry, v jaké jsme je nebyli od Foals zvyklí slyšet z prvního alba. Tento singl tak dával napovědět, že druhá část Everything Not Saved Will Be Lost bude jiná než ta první.

Zatímco první album bylo se skvělými písněmi jako “White Onions”, “Exits”, “On the Luna”, “In Degrees” nebo “Sunday” velice kreativním albem s vynalézavým použitím zvuků syntezátoru a kytar, Everything Not Saved Will Be Lost Part 2 působí v tomto ohledu jako více strohé.

Foals (Foto: Q PRIME)
Foals (Foto: Q PRIME)

Tento fakt se může přeložit i tak, že kapela prostě neměla s druhou částí už tolik péče jako s tou první. Neznamená to v žádném případě, že by bylo album špatné, ale písně nezní tak kreativně, ani nedosahují tak ohromné atmosféry jako na první části. Z toho poté vyplývá, že při poslechu nevnímáte tu hudební barevnost a hudba nepodněcuje vaší představivost tolik, jak byste si, namlsaní po první části, asi přáli.

Foals zkopírovali Black Keys tak dobře, že se jim podařilo znít lépe než současní Black Keys

Pokud příliš nerozumíte tomu, co se vám snažíme říct, dejme tomu, že Everything Not Saved Will Be Lost – Part 2 je jako Everything Not Saved Will Be Lost – Part 1 na příliš velkém množství steroidů. Stejně jako se lidské tělo mění na steroidech v něco, co nevypadá, když se to už přežene příliš, esteticky dobře, ale nelze tomu upřít dojem obrovské síly. Stejné je to i s tím, co se stane albu Foals, pokud se jej Foals rozhodnou nahrát přímějším způsobem.

Úvodní písně “The Runner” a “Black Bull” jsou ale velmi dobré a není špatné vidět, jak se v první části alba projevila spíše tak anglická část Yiannise Philippakise a jeho léta strávena v Oxfordu a v té druhé spíše ta horkokrevná část, kterou zdědil po řeckém otci, za kterým dříve jezdil každé léto na ostrov Karpatos. Z písní kape pot a slyšíte z nich maskulinitu a testosteron.

Na písních “Like Lighting” a “10,000 Feet” zní Foals blues rockově a je to jako nějaká směs Royal Blood, Black Rebel Motorcycle Clubs a hlavně Black Keys. Obě písně, zvláště tu první jistě uslyšíme v mnoha reklamách, trailerech na sportovní videohry a pořadech. Přímo vidím a slyším před sebou tu reklamu na play-off NHL na Nova Sport.

Zatímco “10,000 Feet” spíše vyzní do prázdna, “Like Lighting” má tah na bránu. Otázkou ale je, jestli nemají Foals na daleko více než, aby sloužili jen jako alternativa pro lidi, co vybírají do reklamy pro hokej a nechce se jim platit poplatky za práva dražším Black Keys. Štěstí pro Foals však je, že i když zní hodně jako Black Keys, píseň má energii a když už jsme u toho hokeje, i tah na bránu, který předčí většinu písní z nového alba nejen Foals, ale vlastně i Black Keys.

Zasněnost a syrovost Foals

“Dreaming Of” je pak takovou střední cestou Foals. Hodně typická píseň, která definuje snad vše, co Foals mají. Zajímavý zvuk, zamyšlený přístup, ale i refrény, které se přímo vyjímají na velkých festivalech. Jestliže hodně písní zní, jakoby s první části neměly vlastně nic společného, “Dreaming Of” rozhodně zní jako to pravé pokračování toho, co jsme slyšeli dříve.

Píseň “10,000 Feet” spolu s krátkým předělem “Ikaria” bohužel naplno ukazuje, že zatímco minulé album posouvalo hranice kapely, na Everything Not Saved Will Be Lost – Part 2 občas zůstali Foals stát na místě, nebo možná dokonce šli zpět. S ohledem na průměr toho, co obyčejně každý týden vychází, je Everything Not Saved Will Be Lost – Part 2 pořád nadprůměrné album.

V “Into the Surf” lze slyšet ozvěny skvělé písně “Sunday” z minulého alba. Pořádně atmosférický zážitek s jedinečnými zasněnými syntezátory a s únikovou náladou. Foals si svůj zvuk vždy pečlivě pěstovali z alba na album jako vzácnou rostlinu a ačkoliv přijdou doby, kdy na ni na tomto albu zanevřou a raději se poohlížejí po rostlinách jiných, tohle je moment, kdy se k ní zase hrdě hlásí

Taky v poslední písni se Foals trochu poohlížejí po americké hudbě a ze songu “Neptune” lze slyšet melodie inspirované blues rockem a jižanským rockem. Když se skloubí moderní alternativní rock a tohle, je to překvapivě dobré a zajímavé. “Neptune” instrumentálně připomíná hodně některé písně z posledního alba Brand New Science Fiction a je to pro Foals rozhodně dobrý způsob, jak uzavřít celé dvojalbum. Možná trochu zbytečně moc dlouhý (přes 10 minut), ale jinak rozhodně důstojný, který navíc tak nějak kombinuje onu zasněnost prvního alba i kus syrovosti, který v sobě má druhé album.

Syrovější album z dvojice nemá takovou instrumentální prozíravost a kreativitu. Nepřináší příliš nového do hudby. V rámci diskografie Foals jsou ale některé postupy kapely Yiannise Philippakise vlastně nové a fakt, že kapela sice třeba tentokrát zní hodně jako jiné kapely, ale dokáže znít stejně dobře, ne-li lépe než dané kapely v současné formě, je známkou toho, že jsou Foals ve velkém kreativním rozletu a jejich nejlepší chvíle ještě mohou přijít.

A teď si ještě vezměte, že tohle bylo dvojalbum!

Foals – Everything Not Saved Will Be Lost Part 2

Vydáno: 18. 10. 2019
Délka: 40:24
Žánry: Alternative/Indie Rock, Blues Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. The Runner, 4. Black Bull, 5. Like Lighting, 6. Dreaming Of, 9. Into the Surf

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Jimmy Eat World na albu Surviving jdou dobře chytlavé písně i drama. U jednodušších písní ale kvalita kolísá

Každý máme své hříchy a poslech Jimmy Eat World je pro mnohé z nás jedním z nich. Tahle kapela ze zhruba 460 tisícového arizonského města Mesa se vždycky dobře a snadno poslouchala a měla dar vytvořit chytlavé písně, které sice často nebyly bůhvíjak sofistikované, ale svou kvalitu měly. Z velké části díky přirozenosti a nenucenosti, kdy to i přes vysoký počet rádiově přívětivých písní stejně vždycky vypadalo, jakoby si kapela hrála to, co jí baví a nikoli to, na čem ví, že může vydělat.

Směs emo hudby, punk-popu, power popu, s malou špetkou alternativního a indie rocku, kterou servírují Jimmy Eat World, byl proto vždy velice přitažlivý i pro ty, kteří jinak těmto žánrům zase tolik nepropadají.

Na posledním albu Integrity Blues přidali Jimmy Eat World přeci jen více alternativní hudby a experimentů. Bylo to náladové, dramatické a místy i pochmurné album. Třeba titulní píseň byla nazpívána, zatímco na pozadí hrály filmové orchestrální aranže. Kytarové písně byly zase hutnější a více atmosférické.

Jimmy Eat World (Foto: RCA Records)
Jimmy Eat World (Foto: RCA Records)

Vzhledem k tomu, že album po sobě nezanechalo velký rozruch, se jedná rozhodně o jedno z nedoceněných alb diskografie Jimmy Eat World, ve které samozřejmě nejvíce vystupuje z řady průrazové album Bleed American z roku 2001, které obsahuje také nejvíce jejich hitů jako třeba “The Middle”, titulní “Bleed American” a nebo “A Praise Chorus”.

Singly před albem? Jeden nudný, druhý s překvapivými elementy a skvělý

Na letošním albu Surviving, oproti minulému Integrity Blues, Jimmy Eat World naopak spíše volí jednoduché formule k dosažení úspěchu. Z jejich posledních několika alb je právě Surviving nejvíce rádiově přívětivým a také (ono to jde ruku v ruce) nejvíce pozitivním albem, co se týče nálady. Z výše zmíněné směsi hudby Jimmy Eat World je to tak nejvíce power pop a punk-pop, který tentokrát převládá.

Jako první měli možnost posluchači slyšet dvojici písní “Love Never” a “All The Way (Stay)”, které kapela uvolnila 3 týdny před vydáním alba. Zrovna “Love Never” bohužel není nic extra. Píseň je produkovaná na úrovni, jaké byste čekali na kapelu tohoto velkého formátu, to je ale asi tak vše, co byste o písni mohli říct. Kdyby se daly písně předpovídat, přesně něco podobného by uhádlo nejvíce lidí.

Bohužel ani textově to není žádné terno. Jen nějaké otcovské rady ohledně lásky jako třeba: „Láska nikdy nebude taková, jakou sis jí vysnil.“ Ačkoliv jsem si vypracoval už skoro chorobnou nenávist na nový internetový meme, který se šíří internetem „Ok boomer,” v reakci na tuhle píseň se mi jí snad i chce použít. Na téhle písni není vůbec nic vzrušujícího a samotný zpěvák Jimmy Eat World Jim Adkins nejenže zní jako nudný radící otec, ale taky zní, jakoby u písně usínal.

To “All The Way (Stay)” je úplně jiný příběh. Píseň má v sobě kousek toho důvodu, proč se stala tak úspěšnou píseň “The Middle”. Jimmy Eat World zase pro jednou ukázali, že mají ohromný talent na to přijít se skvělými melodiemi. Talent na melodie skoro až McCartneyovský. S jednoznačným podpisem amerických vlivů lze ale možná spíše čichat inspirace Fleetwood Mac nebo Blondie.

Sestra manželky Jacka Blacka a saxofonové sólo jako tajný trumf

Píseň jakoby si propůjčila kousek refrénu “Work” z alba Futures (2004), ale dotáhla nápad do dokonalosti.

Saxofonové sólo na konci písně bylo hodně nečekané, ale zapadlo do písně jako zadek na hrnec. Kdo měl tenhle nápad, měl by dostat speciální ocenění za hudební nápad měsíce. Stejně tak, kdo měl nápad s ženským hlasem, který celé album neuvěřitelně prosvětlil.

Za tím stojí Rachel Haden. Ta je neuvěřitelně flexibilní zpěvačkou. Můžete jí znát jako vokalistku z některých turné kapely Weezer a nebo ze skupiny Haden Triplets, což je, jak název napovídá, sesterská skupina. Tři sestry mají pravou hudební krev, protože jsou to dcery legendárního jazzového basáka Charlieho Hadena a aby to nebylo všechno, Tanya Haden je ještě ke všemu manželkou pravého boha rock’n’rollu, člena nejlepší rockové kapely všech dob (*) a vlastníka trsátka osudu, Jacka Blacka. Že by fungovalo i na příbuzenské vztahy?

* Pozn:.

Výsledek obrázku pro tenacious d meme

Kdo nikdy neslyšel Haden Triplets, doporučuji jejich vystoupení z NPR Tiny Desk Concerts. Je to vážně jako slyšet zpívat tři anděly. Tahle trojice je ale hodně daleko vzdálená rockové hudbě, protože v ní hrají a zpívají americké lidové písně a ještě v tradičním podání, doprovázení jenom akustickou kytarou, klasickou basou a občas houslemi.

Minimálně jeden z těchto pěveckých andělů si vede naprosto skvěle také ve tvrdší a modernější hudbě a v “All The Way (Stay)” je její prvek minimálně stejně nečekaný a zároveň skvostný, jako ono vzpomínané saxofonové sólo.

Stejně tak druhá píseň alba je skvělá. “Criminal Energy” je sice něco, co byste spíše čekali ze soundtracku her poloviny minulé dekády, ale vadí někomu, že je píseň zvukem trochu nostalgická? Hlavní je, že zní skvěle a Jimmy Eat World jí neumístili slovo “energie” do názvu naprosto bezdůvodně. Jak zní kytary na této písni, to je vážně fantazie dovedená k dokonalosti. Třeba, když se člověk zaměří na ten dozvuk vazby kytar před posledním refrénem…

Punk-pop Jimmy Eat World už tolik nejde, dramatičtější písně zato ano

“Delivery” naopak pro Jimmy Eat World plní roli průzkumníka novými trendy, když vedle zkreslených kytar slyšíme syntezátory a strojově opakující se samply bicích. A tenhle průzkumník si nevede vůbec špatně! Tahle písnička zase okouzluje svou upřímností a nenuceností. Refrén:

“I can only use what I learn from you
The rest I quietly accept
And burn through.”

prostě musíte mít rádi a nejde to ani nijak jinak.

“One Mil” zní jako něco, co by si přáli mít na letošním albu Blink-182. Jednoduchá, pop-punková písnička. Na rozdíl od nových písní Blink-182 zní totiž více propracovaně a konzistentně po produkční stránce.

Po již zmiňované, pravděpodobně nejlepší písni alba, “All The Way (Stay)” následuje píseň “Diamonds”, která zní hlavně v první sloce jakoby pocházela z alb Drunk Enough to Dance a A Hangover You Don’t Reserve Bowling for Soup ze začátku 21. století. Někomu možná zaplesá srdce při vzpomínce na éru skejťácké hudby a nostalgie někdy umí být emocionálně silná, Jimmy Eat World jsou ale přece jen daleko silnější, když se snaží znít více progresivně.

O to se snaží daleko více “Recommit”, která zklidní tempo a pomocí naléhavých kytar i hlasu se buduje větší dramatičnost. Tahle píseň plná temné energie nabízí nejzajímavější kytarovou práci Jimmy Eat World na albu a v čase 2:05 začne nejhezčí kytarová část alba, která klidně mohla i trvat déle, protože když skončí skučícími kytarami, chcete po kapele ještě více.

Nejvíce experimentů a progresivního myšlení si ale Jimmy Eat World nechávali až na poslední “Congratulations”. Nejen, že Jimmy Eat World zapojili progresivní myšlení, ale píseň dokonce i zpočátku zní jako progresivní rock a spolupráce basy a bicích, ač to může znít šíleně, připomíná dokonce Tool. Nápad se ztišením písně v její polovině byl vskutku skvělý. Vokály na konci dokreslují tajemnou atmosféru a pak z ničeho nic píseň z tichého klepání paliček vybuchne v poslední kytarovou smršť.

Tohle je vskutku epický konec, který si Jimmy Eat World přichystali a lze jen litovat, že do alba, které je přeci jen spíše o jednoduché a úderné punk-popové a power popové hudbě, společně s předchozí písní zase tolik nezapadá. Zrovna na minulém album Integrity Blues, by tyhle písně zapadly určitě lépe.

Jimmy Eat World – Surviving

Vydáno: 18. 10. 2019
Délka: 36:29
Žánry: Punk-Pop, Pop/Rock, Power Pop, Emo
Rozhodně musíte slyšet: 2. Criminal Energy, 3. Delivery, 6. All the Way (Stay), 10. Congratulations

Nicku Caveovi v roce 2015 zemřel za velmi nešťastných okolností pádem z útesu syn. O této tragické události a o vypořádání se s ní bylo z podstatné části i minulé album Skeleton Tree, které končilo katarzí a následným naznačením částečného smíření se se situací. Hned po prvních tónech současného alba Ghosteen je však jasné, že se se smrtí svého syna ještě rozhodně naplno nesmířil. Ačkoliv vychází i tohle album pod záštitou jeho kapely The Bad Seeds, Ghosteen je velice intimním albem Nicka Cavea samotného.

Ghosteen sice není temné jako Skeleton Tree, ze kterého všudepřítomná smrt přímo dýchala, zato je ještě více smutnější. Ghosteen jako by pokračovalo v katarzi, kterou končilo Skeleton Tree. Ghosteen se více zaměřuje na samotnou zdrcující smrt Nickova syna Arthura, zatímco Skeleton Tree bylo spíše o zhudebnění Caveových zničujících pocitů.

Nick Cave (Foto: Facebook)
Nick Cave (Foto: Facebook)

Důležité je však také zmínit, že hodně písní ze Skeleton Tree vznikalo ještě před smrtí Caveova syna a smrt ovlivnila více nahrávání než texty a melodie. Trilogie těchto “low-key”  alb však začala už s albem Push the Sky Away v roce 2013

Další podstatný rozdíl mezi Skeleton Tree a Ghosteen je rovněž ten, že zatímco na Skeleton Tree jsme měli o poznání širší spektrum aranží, ze kterých pak plynou i nálady. Mnoho písní na Ghosteen se drží spíše jednoduché formule piána jakožto hlavního nástroje a decentních dokreslujících syntezátorů, kterých není na písni mnoho. I například čtvrtá “Night Raid”, na které nahradí piáno tiché syntezátory a klávesy nakonec piáno obsahuje taky, i když daleko méně a pouze v některých částech.

Všudepřítomný „ghosteen“

Když se podíváte na obrázek alba, vidíte až překvapivě optimistický obraz fantazijní krajiny, která vypadá jako rajská zahrada. Podobně fantazijní jsou i texty na albu, jako například část v písni “Ghosteen”, ve které zpívá Cave o třech medvědech, kteří si v klidu žili a dívali se na televizi, jenže poté jejich syn odletěl na Měsíc.

Album začíná stejně tak fantazijním popisem písně o královi a královně rock’n’rollu, kteří si postavili schody do nebe. Popisný text Nicka Cavea je skutečně obdivuhodný. Zní to, jakoby si budoval celý svět a vkládal do něj objekty jako ptáky a mraky a díky tomu vás dostane přímo na místo, o kterém ve své písni vypráví. 

“Once there was a song, the song yearned to be sung
It was a spinning song about the king of rock ‘n’ roll
The king was first a young prince, the prince was the best
With his black jelly hair he crashed onto a stage in Vegas“

(“Jednou tu byl song, ten song toužil po tom, aby ho někdo zpíval / Byl to rotující song o králi rock’n’rollu / Král by nejdříve mladým princem, princ byl ze všech nejlepší / S jeho černými vlasy jako želé se přiřítil na pódium ve Vegas“)

Zrovna v téhle písni je docela těžké se Nickovi dostat do hlavy. Proč použil paralelu s Elvisem, když poté zpívá refrén, který zní jako věnován synu Arthurovi?

“And I love you, and I love you, and I love you
Peace will come, a peace will come, a peace will come in time“

 

(„A já tě miluji a miluji a miluji / Mír přijde, mír přijde a mír přijde, když nastane ten čas“)

Lze jenom hádat. Spatřuje snad Nick Cave určité paralely mezi Elvisem a jeho synem? A nebo je celá píseň o Elvisovi? 

Krása mnoha skvělých písní je právě v tom, že v sobě mají určitou záhadnost, která donutí člověka k přemýšlení o tom, co autor svým textem vlastně myslel.

Na konci první i druhé písně se objevují falsetto vokály, které nejsou v písních Nicka Cavea zvyklé. Nevzpomínám si dokonce, že bych je od Nicka Cavea vůbec někdy slyšel (kdyžtak mě uveďte v omyl v diskuzi). Jeho hlas zní vůbec skvěle, sebejistě a zraje jako víno. Nick Cave asi ještě nikdy nezněl tak dobře jako na tomhle albu. Bolestivé falsetto na “Bright Horse” se mísí se sborovými chorálovými vokály a z písně skutečně mrazí v zádech. 

Jak mám někdy problém nazývat hudebníky, kteří se zabývají popovou a rockovou hudbou umělci, protože spíše beru tyto žánry jako jistý druh zábavy než přímo jako umění, písně jako tyto už skutečným uměním prostě jsou.

V první a druhé písni není nic ještě natolik přímé, ale ve třetí písni “Waiting for You” už je ten drásající smutek naprosto přímý, když Nick Cave v podstatě nepřímo říká, že se smrtí syna pořád vůbec nesmířil a vlastně pořád čeká na to, až se otevřou dveře a jeho syn přijde zpátky domů.

Náboženství je opiem Nicka Cavea

Po nesmírně emocionálně vypjatém úvodu následuje uvolnění v podobě jemné a lehce optimistické písně “Night Raid”, která je hodně spjatá s křesťanskou mytologií a smrtí Ježíše, kterou Cave opět spojuje se smrtí syna Arthura, protože připomíná hotel, ve kterém se Arthur (ještě se svým dvojčetem) v roce 2000 narodil. Cave zpívá, že se narodil v pokoji 33, což je samozřejmě alegorie na věk Ježíšova úmrtí. 

Karl Marx jednou řekl, že náboženství je opiem lidstva. Ačkoliv byl Karl Marx silně proti náboženství, protože věřil v to, že lidé kvůli náboženství a kvůli útěše, které přináší, nevidí třídní rozdíly a útisk, uvědomoval si, že náboženství má ve společnosti určité praktické funkce, které jsou podobné funkci opia u trpící nemocné nebo zraněné osoby, u nichž se opium používá (resp. používalo), aby snížilo utrpení lidí a poskytlo jim příjemné iluze, které jim dávají sílu pokračovat.

Kdo neztratil žádnou velmi blízkou osobu, tak asi plně ani nedokáže pochopit, jak neuvěřitelně zdrcující pocity musí Nick Cave prožívat a jaký neuvěřitelný smutek a prázdnota v něm vězí. Album ale nabízí alespoň částečné pochopení jeho smutku. A obzvláště, když pak znáte jeho celou diskografii. Ne, že by byl totiž dříve Nick Cave nějaký jásající a neustále usmívající se  zpěvák zpívající o plážích a karnevalech, ale rozdíl mezi tvorbou Nicka Cavea před smrtí jeho syna a po ní musí být známý úplně všem. Není pak těžké si domyslet, že náboženské příběhy poskytují Nicku Caveovi úlevu od jeho vnitřní bolesti.

Hodně baví píseň “Galleon Ship”, která ačkoliv se nese ve velice podobné náladě jako všechny ostatní písně, hudební aranže na ní jsou trochu jiné. Syntezátory mají více radikální zvuk a podstatnou část písně tvoří samply šeptajících hlasů, které skutečně dotváří pocity že z alba promlouvají duchové zemřelých. V podobném duchu (a to tenkrát „duchu“ doslova) pokračuje i “Ghosteen Speaks”, kdy skoro jakoby Nick Cave duchy zemřelých skutečně oživil a oni na něj začali promlouvat.

[Texty] klidně mohou být, podobně jako třeba Cohenovy texty, vydávány samostatně v básnických sbírkách. 

Titulní skladba “Ghosteen” zní skoro jako zpívaný soundtrack k filmu a natáhne se až na dlouhých 12 minut a 10 vteřin.

Problém je, že v této části začne album výrazně slábnout. Začne být monotónní a až příliš nevýrazné. Do písně “Leviathan” se Ghosteen vyrovnává intenzitou a kvalitou Skeleton Tree, ale postupně to díky až příliš klidným melodiím a jejich monotónnosti, to už není ani zdaleka takový zážitek jako Skeleton Tree a úvod Ghosteen. Zatímco na Skeleton Tree byla každá píseň samostatným pojmem, na Ghosteen kvůli místy silně uspávající hudbě písně přeci jen trochu splývají.

Textově jsou přitom minimálně stejně tak skvělé a pokud texty nezachytíte hned, stojí za to si je jen tak přečíst, protože klidně mohou být, podobně jako třeba Cohenovy texty, vydávány samostatně v básnických sbírkách. 

“Jesus lying in his mother’s arms
Is a photon released from a dying star,”

(“Ježíš leží v náručí své matky / Je fotonem vyzářeným z umírající hvězdy”)

opět se na albu objevuje podobenství ležícího mrtvého Ježíše v náručích matky Marie, která se často objevuje na malbách nebo sochách a je nazýván pietà.

Proč foton z umírající hvězdy? 

Nick Cave na to odpoví později:

„Nothing can be predicted and nothing can be planned
A star is just a memory of a star”

(“Nic nemůže být předpovězeno a nic nemůže být naplánováno / Hvězda je jen vzpomínkou na hvězdu”)

Za prvé je třeba si uvědomit, že podle vědeckých poznatků jsme vlastně všichni zrozeni z hvězd (což je tak hezká věc, že si to někdy snad ani nezasloužíme). Naše těla jsou totiž tvořena chemickými prvky, které vznikaly při výbuších pradávných hvězd. Za druhé je pak třeba si uvědomit, že hvězdy, které vidíme, kvůli tomu, že světlo má také nějakou rychlost, vlastně nejsou jejich aktuální podobou a některé dokonce už třeba ani neexistují. Dokonce i Slunce vidíme hned s osmiminutovým zpožděním! Je to vzpomínka na Slunce.

Odtud poté Nickova myšlenka. Když umíral Ježíš v náručí své matky, dnes je to jen vzpomínkou na umírajícího Ježíše. Stejně tak smrt jeho syna je vzpomínkou, která možná znamená hodně pro něj, v měřítku celého vesmíru, kde fotony ze vzdálených galaxií putují miliardy let než doletí k nám a my je můžeme vidět, je ale — ač je to možná hrubé a necitlivé říct — vlastně něčím zanedbatelným, protože vzpomínka není tou skutečnou věcí, která už se stala a nejde vrátit, stejně tak jako supernova, kterou bychom ze země pozorovali vybuchnout, by už v té chvíli ve skutečnosti neexistovala.

Balady o mrtvém Ježíši v náruči své matky, umírajících hvězdách, fotonech a hořčičném zrnu

Je mimochodem i zajímavé, jak Cave kombinuje vědu s náboženstvím. Ostatně i současný Papež, který prohlásil, že náboženství musí vědu přijímat, by měl z jeho textů radost. Mnoho vědců je věřících a ti rozhodně neberou křesťanství jako víru v muže na obláčku, co řídí vše, co se dole na Zemi stane. Sám Nick Cave se dříve hlásil ke křesťanství. Loni ale na své webové stránky The Red Hand Files napsal, že neví, jestli Bůh existuje. Možná ano, možná ne.* (více v pozn. dole) Křesťanská symbolika ho každopádně očividně stále hodně přitahuje.

Škoda, že brilantní text na “Fireflies” trochu kazí hudba, která má dobrý potenciál rozjet nefalšované houslové drama, ale nakonec skončí asi v polovině něčeho, co už tu bylo, ale ještě slabšího. Nick Cave se ale chtěl i tentokrát naplno vyhnout kýči, protože by za takových okolností bylo použití kýče k umělému vyvolání emocí velmi nevkusné. Textově je to totiž mistrovské dílo.

Album uzavírá více než čtrnáct minut dlouhá píseň “Hollywood” a je to závěr vskutku velkolepý. “Hollywood” by se nejlépe dalo popsat jako balada na to, jaké je to žít v krásné části světa, o kterých miliony lidí sní, ale zažívat tam hotové peklo. “Malibu” je něco jako zpodobnění amerického snu. Krásné pláže a domy, neustálé slunečno, vlny, surfaři, vysportovaná těla fitness elit, kteří zde chodí trénovat a luxusní rezidence, které si mohou dovolit pouze skutečně bohatí lidé. 

“Hollywood” zní jako soundtrack pro nějaký post-apokalyptický film, kdy z Hollywoodu už jsou vlastně jenom trosky. Jakoby Nick Cave jezdil po pobřeží a zíral na to, jak tenhle ráj na zemi hoří. Něco, jako kdyby byl film 2012 skutečně přemýšlivé, kvalitní drama s hloubkou na úrovni těch nejlepších filmů všech dob a ne jenom dobrou popcornovou zábavou.

I v této písni, přesněji v její druhé části, Nick Cave uniká k náboženským příběhům, aby se smířil se smrtí svého syna. Tentokrát ovšem křesťanskou symboliku nahrazuje buddhistiský příběh o ženě Kise Gotami , která přišla za Buddhou a prosila ho, aby oživil její malé mrtvé dítě, které onemocnělo. Buddha jí řekl, že to udělá, ale musí mu přinést hořčičné zrno, které jí daruje rodina, ve které nikdo nezemřel. Kisa Gotami chodí od dveří ke dveřím a uvědomuje si, že taková rodina neexistuje a díky tomu se smiřuje se smrtí svého syna. Nick Cave volá o to, aby pro svou mysl našel klidné místo, leč zatím hledá. 

Alespoň ale věří v to, že ho najde a tak má tahle velice temná píseň, která se temnou hudbou možná spíše podobá písním na Skeleton Tree než předchozím písním na Ghosteen alespoň relativně nadějnou tečku.

*Pozn.: Názor Nicka Cavea na náboženství není, jak by se možná mohlo zdát, ovlivněn nedávnými tragickými událostmi z jeho života, ale podobný neurčitý názor oproti dřívejšímu hlášení se ke křesťanství, uváděl již dříve, například v rozhovoru pro BBC v roce 2010.

Nick Cave & the Bad Seeds – Ghosteen

Vydáno: 4. 10. 2019
Délka: 68:10
Žánry: Alternativní/Indie elektronická hudba, Písničkář, Ambientní elektronická hudba, Alternative/Indie Rock, Art Rock
Rozhodně musíte slyšet: Část 1 — 1. Spinning Song, 2. Bright Horses, 3. Waiting for You, 4. Night Raid, 6. Galleon Ships; Část 2 — 2. Fireflies, 3. Hollywood

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Sturgill Simpson hodil za hlavu své sofistikované country a na Sound & Furry vypaluje blues rock, kterému tvoří pozadí post-apokalyptické japonské anime

Po patrně nejúspěšnějším albu své kariéry A Sailor’s Guide to Earth, za které rodák z Kentucky Sturgill Simpson dostal nejprestižnější hudební cenu Grammy za Nejlepší country album roku vydává zpěvák, kytarista a textař/skladatel albu Sound & Fury, které je daleko hlasitější než album minulé a je spojené s japonským anime snímkem.

Když jsem na konci roku 2016 začínal s tímto webem, jedno z prvních alb, které jsem si poslechl, abych ho nedlouho poté zařadil na seznam nejlepších alb uplynulého roku 2016 bylo americkou hudební kritikou do nebes vynášené album A Sailor’s Guide to Earth. Jak se brzy ukázalo, nebyl to ani zdaleka jen krásný obrázek alba (jeden z nejhezčích, jaké jsem v poslední době viděl), ale i celý příběh alba, který v kombinaci s na první pohled ne tolik zvláštní a stylově poněkud přízemní hudbou, udělal jedinečné dobrodružství a hotovou hudební pouť.

Byl to ostatně hodně i koncept tohoto alba, který pomohl vytvořit koncept a slogan našeho webu, který má být vaším průvodcem hudebním mořem.

Sturgill Simpsins (Foto: Atlantic Records)
Sturgill Simpsins (Foto: Atlantic Records)

Sturgillovi Simpsonovi se tehdy podařilo nahrát takové country album, díky kterému se naprosto odlišoval od zbytku hudebníků tohoto žánru a nebylo to pouze o mixování country s vlivy soulové a rockové hudby. Dařilo se mu oslovovat jak zaryté fanoušky country odněkud hodně z Jihovýchodu USA, tak i lidi, co by za normálních okolností chtěli mít do činění s country žánrem asi stejně tolik jako Gréta Thunbergová z jednou z těch obřích nákladních lodí, kterých stačí jenom 15, aby vytvořili tolik sulfuru oxidového, jako všechna auta na zeměkouli dohromady.

Dokážete si tedy představit, jak obrovská byla očekávání.

Od Námořníkova průvodce Zemí k apokalyptickému anime

Před vydáním alba získal Sturgil SImpson Grammy za nejlepší country album roku, poté ho však zasáhla daleko horší událost, když chytil tak hrozivý zánět dutiny nosní, že musel podstoupit operaci. Protože díky tomu zameškal mnoho koncertů a v době léčby neměl moc co na práci, z nudy poslouchal desky svého mládí. Vytáhl si tedy nějaká hip hopová alba, The Cars i Black Sabbath a zavzpomínal na to, co ho bavilo dříve.

A právě z této nostalgie začala vznikat nová nahrávky Sound & Fury. 

Ta byla nahrána velice rychle – stačily na to pouhé dva týdny, což není dnes v době bohatých post produkčních možností vůbec běžné. Více času, ale zabraly přípravy dalších souvisejících věcí, když Sturgill Simpson napsal scénář pro stejnojmenný apokalyptický animovaný film k albu, který vyšel na Netflix, který byl animován tokijským animačním studiem Kamikaze Douga, které točí populární japonské anime snímky.

Fanoušci Strurgila Simpsona (čím dál tím víc mám zmatek v tom, kdo to vlastně je), byli tímto krokem z drtivé většiny naprosto nadšeni a komentovali to například slovy: “Tohle je nejvíc překvapivá věc, kterou jsem v životě viděl,” a nebo “Já ANIME ani nemám rád, ale na tohle se podívám.”

S podobným nadšením začíná ostatně i album. Ne, že by snad hudba na něm byla tak progresivní, jako je progresivní nápad country zpěváka udělat anime film k albu, Sturgill Simpson se pořád drží spíše starých a ověřených postupů, které vycházejí z poctivého muzikantství a ze zachycení výkonů ze studia tak, jak jsou. Přirozeně a bez velkého makeupu. Sturgill Simpson se ale žánrově výrazně posunul a z chytrého country je nyní okázalý rock i bohémský blues rock a rock’n’roll.

Fúze rocku 70. let a soundtracků starých videoher

Sturgill Simpson má na novém albu Sound & Fury daleko blíže k The Who, Black Keys, či ke Creedance Clearwater Revival než k Chrisi Stapletonovi, Jasonu Isbellovi nebo Williemu Nelsonovi.

Začíná se skladbou „Ronin“ a slyšíme, jak za sebou Sturgill Simspon zavírá dveře do auta. Jakoby se tím ptal posluchačů, jestli jsou připraveni k jízdě. Není to poprvé, co někdo stejný zvuk použil, ale podobné nehudební vsuvky pro budování atmosféry vždycky potěší. Album je vlastně takovým obrazem hlavního hrdiny sedícího v maskulinním nadupaném autě, který zapne rádio a ladí ho,dokud nenaladí první píseň tohoto alba. Každá další píseň oddělená krátkým rádiovým šumem, je tak vlastně přeladěním stanice autorádia hlavní postavy.

„Ronin“ připomíná dlouhé sólování Pink Floyd. Kovově znějící a řvoucí kytary v progresivní nátuře postupují kupředu s drtivou silou a jedná se o jakési skoro čtyřminutové kytarové orgie, kdy Sturgill Simpson i s kapelou předvedou velice slušně znějící sóla.

Další peckou je na albu „Remember to Breath“, která vlastně pokračuje v tempu minulé písně s rozdílem tím, že na počátku přetne progresivní postup japonská, mysticky znějící píšťala. Ta je ale rychle zase vystřídána původní kompozicí a poprvé slyšíme — po více než čtyř minutách na albu Sturgilla Simpsona.

Jeho hlas se do drsnějších, skoro až motorkářských znějících písní jistě hodí. Houpavou opakující se basu střídají hammondovy varhany a za chvíli se objeví znovu i ta asijská píšťala znějící jako přímo ze zahrady zenového kláštera. později se přidá opět a v sólu poté ostré kytarové efekty.

Aranže připomínají trendy sedmdesátých let. Sturgillův styl ale na počátku alba určitě nezní vyčpěle. „Sing Along“ pokračuje vlastně ve velice podobné rytmické a basové smyčce, ale vše se ještě zrychlí. V písni je ale na rozdíl od těch prvních daleko více elektronických efektů. S elektronikou s retro nádechem připomíná píseň nějakou fúzi rocku sedmdesátých let a soundtracků z videoher přelomu osmdesátých a devadesátých her.

Sound & Fury jako Trans Let’s Dance Sturgilla Simpsona, jen ne tak extrémní

S podobnou retro diskotékou s nádechem rock’n’rollového frajerství se pokračuje i na živelné písni „A Good Look“.

Je škoda, že při tak výrazném hudebním obalu na albu trochu zanikají texty. Ty byly na minulém albu naprosto omračující. Tady nejsou i díky celkovému pojetí a stylu, díky kterému se musela upravit témata, až natolik skvělé, ale pořád jsou výjimečné.Třeba refrén:

„Well, now everybody’s worried ’bout a good look
But they need to be worried ’bout a good hook,“

(“Dneska se každý stará o svůj vzhled / Ale měli by se zajímat spíš o dobrou melodii”)

zní velice dobře.

Když vás Sturgill utahá na barovém parketu, pokračuje se “Make Art Not Friends”. Ta se po přes dvě minuty dlouhé retro futuristickém sólu, přehoupne v hezký plíživý blues rock s výraznou dráždivou kytarou a hezkými dobarvujícími syntezátory. I když o sobě nevěděli navzájem, píseň trochu připomíná song “Walk Across the River” z letošního alba Black Keys Let’s Rock.

Následuje “Best Clockmaker on Mars” a “All Said and Done”. U obou těchto písní má člověk pocit, že jsou sice fajn, ale něco jim zoufale chybí, aby z nich člověk mohl být teprve nadšený. Jsou moc stálé a hypnotické rytmy bicích a neustále dokola opakující se kytarový riff v první jmenované písni člověka málem uspí. Jedna z pomalejších písní alba “All Said and Done” má pak zajímavou atmosféru, ale melodicky ani rytmicky se toho moc zajímavého v písni neděje.

Na jedné straně strašně pokrokové album, na straně druhé strašně zpátečnické, se skoro až retro zvukem a aranžemi.

Jedinou písní druhé poloviny alba, která není tak rozporuplná a splní svůj účel, je tedy ve stylu dítěte Dire Straits a Creedence Clearwater Revival pokračující “Mercury in Retrograde”, která sice není nikterak dvakrát odvážnou písní, ale zato je o poznání více konzistentní. I tak je tu však ve druhé půlce naštěstí většina písní, ze kterých nemáte negativní pocity. Problém je, že dojem až z mnoha těchto písní je spíše neutrální, nikoliv vyloženě pozitivní.

Nakonec tedy nadšení není ani zdaleka tak velké. Obzvláště, když víme, že jsme tady měli minule tak skvělé album, jakým bylo Sailor’s Guide to Earth. Oproti velkolepé cestě napříč oceány tady máme výlet do motorkářského baru v malém rodném Simpsonově městečku Jackson. I tam ale samozřejmě dokáže být zábava. Je to ale takové zvláštní album a velice rozporuplné.

Na jedné straně strašně pokrokové album, na straně druhé strašně zpátečnické, se skoro až retro zvukem a aranžemi. Na jedné straně kreativní, na druhé straně někdy i neuvěřitelně šablonovité. Rovněž by se dalo říct, že je to někdy velká jízda a jindy zase naopak skoro až neúnosná nuda.

Album svou povahou trochu připomíná Trans Neila Younga (ostatně i ten obal je trochu podobný) nebo Let’s Dance Davida Bowieho. To jsou také alba, které byla velkým šokem pro všechny skalní i příležitostné fanoušky díky změně stylu a experimentálnímu pojetí a také alba, kdy jste si chvíli říkali nechápavě „WTF!?“ a hned brzy nato obdivovali, jak to ten génius jenom mohl vymyslet.

Tím, že je Sturgill Simpson v základu velice sofistikovaný skladatel i textař, tak ten posun hudby nejde až do takových extrémů jako u experimentálních alb dvou jmenovaných velikánů a z toho plyne i to, že se na Sturgillově albu nacházejí i momenty, kdy se ani nechytáte za hlavu, ani nejásáte, ale kdy se prostě jen nudíte. Stejně tak album nepůsobí moc konzistentně a dalším pojítkem s těmito dvěma známými alby je i futurismus, i když v případě Simpsona spíše retro-futurismus, který se na písni objevuje.

Sturgill Simpson – Sound & Fury

Vydáno: 27. 9. 2019
Délka: 41:08
Žánry: Blues Rock, Psychedelický rock, Rock, Boogie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Remember to Breathe, 3. Sing Along, 4. A Good Look, 5. Make Art Not Friends, 9.Mercury in Retrograde

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Švédská kapela Opeth na albu In Cauda Venenum pod heslem: „Kdo přestane myslet, umře,“ pokračuje ve svém vývoji progresivním rockem i jazz fusionem

Švédská legendární kapela Opeth na albu In Caude Venenum pokračuje ve vývoji svého zvuku a album opět hodně čerpá z vilvu progresivního rocku 70. let.

Některé kapely můžou vydat třináct alb a i po každém z nich si udržet naprosto výjimečnou reputaci v daném hudebním žánru. Švédská parta Mikaela Åkerfeldta, která existuje už od roku 1990, první album Orchid však vydala až o 5 let později, zažila poměrně velké personální změny, a tak, jak se měnili členové, měnil se i styl kapely. Posledních 15 let tak po příchodu bubeníka Martina Axenrota a kytaristy Fredrika Akessona byly hodně ve znamení přechodu od death metalu k progresivnímu rocku. Milníkem bylo hlavně album Heritage z roku 2011.

Opeth (Foto: Opeth.com)
Opeth (Foto: Opeth.com)

Tento nový styl, který je prezentován z tak velké části i na novém albu ale není inspirován jenom progresivním rockem 70. let, ale i jazz fusion (jazz rockem) a filmovou hudbou. Bohužel, jak to tak bývá, mnoho fanoušků si na tento nový styl nikdy nezvyklo a brali to jako zradu původní filozofie kapely.

In Cauda Venenum jako kombinace dvou předchozích alb

Změna ale rozhodně není synonymum ke slovu propadák, brak nebo hudební odpad. Takhle je to ostatně i v životě. Změna může být negativní a dostanete pak ještě něco horšího než to, co jste měli a nebo to může být změna negativní a i když ztratíte kus toho starého (a možná i kus sami sebe), dostanete za to velkou odměnu v podobě toho, že vykročením do neznáma, v okolí nebo i v sobě, naleznete něco úplně nového, co jste třeba ani netušili že v sobě (nebo ve svém okolí) máte.

Právě možnost pozitivní změna je myslím v případě Opeth ta správná, protože na nový styl se adaptovali velice dobře a nové album In Cauda Venenum to dokazuje. In Cauda Venenum je vlastně totiž hodně kombinací minulých dvou alb. Má v sobě kus té správné bizarnosti a chaosu (hudbně možná řekneme jazz rocku) alba Heritage z roku 2011 a protikladné konzistenci a řádu (hudebně řekněme progresivnímu rocku) alba Pale Communion z roku 2014.

Možná letošní album  není tak 100% silné ani v jedné z těchto poloh, ale díky smíchání dvou chutí dostaneme, jak to bývá i u vaření, chutě úplně nové.

Ještě než se podíváme hlouběji do samotného obsahu alba, stojí za zmínku, že In Cauda Venenum (z latiny přeloženo jako “Jed v ocasu”) bylo vydáno ve dvou verzích. První verze je anglická, druhá švédská. Můžeme tak ve švédštině slyšet úplně identické album. To je ostatně možná důvod, proč byl zvolen univerzální latinský název, jinak by v tom byl poněkud zmatek.

Současní Opeth v lecčems připomínají moderní metalovou verzi Pink Floyd. 

Album je jedním velkým dobrodružstvím a začíná velice atmosféricky v otevíráku “Garden of Earthly Delights”. S pulzujícími vesmírnými syntezátory a přelínáním zvukovými vzorky klipů z reálného života tahle píseň/intro silně připomíná Pink Floyd a jejich “On the Run” z legendárního Dark Side of the Moon. Není to navíc ani náhodou jediný moment alba, kdy to vypadá, že se nechali Opeth Pink Floyd inspirovat. Skrze celé album se tyto asociace vybavují a současní Opeth v lecčems připomínají moderní metalovou verzi Pink Floyd.

Jako metalová opera, muzikál i jammování v jazz klubu

“Dignity” je opravdu obrovská pecka. Začátek se jistě bude líbit mnoha českým rockovým fanouškům vzhledem k tomu, jak je tento styl s prvky jazz-fusionu blízký Pražskému výběru a možná i trochu raným létům Blue Effect. Netradiční struktura písně baví a člověk napjatě čeká, co přijde dál. Tady se rozhodně nehraje na žádnou strukturu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-refrén, ale různě části se střídají přes sebe spíše jako v opeře. Nevíte jistě, která bude zrovna následovat. Tiché, spořádané a hlasité a chaotické pasáže však spolu fungují naprosto úchvatně.

Podobně funguje i následující “Heart in Hand”, která mění postupující metalové riffy za jemnou akustickou pasáž, kde se dočkáme mimochodem také odkazu na “Help” od Beatles, když Mikaela Åkerfeldta zpívá:

“When I was young
So, so much younger than today
It seemed easier to lead your life
There was no time to surrender”

Závěrečná sloka zase pro změnu silně připomene Davida Bowieho.

“Next of Kin” je oproti skoro až vědecky vážným třem písním o poznání nadšenější a ačkoliv obsahuje velice podobné schéma střídání akustických částí s hlasitými, zní více než jako opera, jako kvalitní metalový muzikál. Na albu je vůbec celkově super, že ačkoliv je stopáž jednotlivých skladeb dost vysoká, písně díky vcelku prudkým změnám v průběhu málokdy omrzí.

Pomalá a tentokrát ustáleně kupředu postupující pátá píseň “Lovelorn Crime”, která oproti všem dřívejším písním nijak prudce nemění průběh písně, se sice v celém albu může zdát trochu slabší písní, na druhou stranu nabízí dobrý záchytný bod pro lidi, kteří . Dramatická rocková balada s hezkými kytarovými sóly, která stylem není zase tolik vzdálená sólovým výtvorům Michala Pavlíčka, může zaujmout i posluchače, kteří jsou zvyklí na více konzervativní kytarový styl než, jakému se dostává na první části alba. Píseň též dobře ukazuje, jak se Åkerfeldtův hlas dokáže neuvěřitelně adaptovat na různé změny nálad a stylů.

Střídání zběsilosti s klidnými akustickými částmi postupně už trochu omrzí, i tak ale jsou na konci alba skvělé písně

“Charlatan” je zase záchytným bodem pro vyznavače tvrdšího stylu, který připomíná časy alba Ghost Reveries (2005). Zrovna tahle píseň ale Opeth moc nevychází. Píseň zní nějak příliš suše a schází jí ta šťavnatost zbytku alba. To samozřejmě není dáno tvrdším stylem, ale tím, že jí prostě schází lepší nápad.

Na “Universal Truth” jakoby Opeth zase chtěli posluchači vynahradit na minulých dvou písních chybějící experimentování. Další píseň, která by mohla těšit posluchače, kteří přišli pro více intenzivnější styl, i když i tady slyšíme přechod do akustické části.

Zrovna tohle už bohužel v této části alba není nápadité, protože zatímco na začátku alba byla tahle nepředvídatelnost velkou výhodou, když se stane nepředvídatelnost předvídatelná, logicky to není zrovna pozitivní.

V písni, která zní skoro jako soundtrack pro nějaký nový film o londýnském podsvětí konce 19. století, slyšíme opět několik dalších nečekaných změn. Nyní už to není ani tak jazz fusion jako v některých částech, ale v závěru písně je to už vyloženě jazz, kdy se dávají dohromady jazzové bubenické přechody se stopami, které znějí jako trubka, ale kapela patrně nahrála trubkovou část jen za pomocí hlasu. Je to ale dáno jejich poctivým přístupem, kdy nechtěla do alba dávat nástroje, na které členové kapely neumí hrát. Asi by ale stálo za pokus, kdyby Opeth do studia přivedli nějakého skutečného jazzového trubkaře a zjistili, zda by to takhle nebylo přeci jen lepší…

Předposlední “Continuum” využívá skvělé falsetto harmonií, akustických kytarových arpeggií a atmosféru dokreslujících nebeských kláves. Obzvláště akustické kytary zní na této písni moc krásně.

Na novém albu Opeth On Cauda Venenum lze nejvíce obdivovat právě tu chuť do nového stylu, kdy kapela ani tentokrát nerezignovala na svůj vývoj a i novému albu se snažila přidat do své hudby nové elementy, které ukážou Opeth v úplně novém světle. K tomu, aby mohli být Opeth označováni jako obdoba Pink Floyd současného metalu, jim chybí ještě kousek kreativního génia, kreativního nadhledu a dokonalosti tvůrčí vize, Opeth ale mají k tomu, aby tohle přirovnán bylo stoprocentně přesné, určitě blízko.

Opeth – In Cauda Venenum

Vydáno: 27. 9. 2019
Délka: 67:44
Žánry: Progresivní rock, Progresivní metal, Jazz Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Dignity, 3. Heart in Hand, 4. Next of Kin, 8. The Garroter, 9. Continuum

od Patrik Müller -

Švédská elektropopová zpěvačka Tove Lo vydává čtvrté album Sunhine Kitty, na kterém opět spolupracovala s týmem převážně severských producentů, mezi nimiž nechybí ani hvězdní producenti Max Martin a Shellback. Na albu se objevuje britský DJ Jax Jones, legendární popová zpěvačka Kylie Minogue i talentovaná finka ALMA.

Víte, co je to „pussy“? Rozhodně je to něco, pomocí čeho švédská zpěvačka Tove Lo, vlastním jménem Ebba Nilsson, píše často texty svých písní. Sexualita byla vždy zbraní i slabostí hudby švédské elektropopové zpěvačky Tove Lo. Ze začátku to bylo koření, které hrálo v její prospěch, později jí spíše škodilo. Na rozdíl od její slavnější kolegyně Miley Cyrus ale působila sexualita v jejich písních přirozeně. Nikoliv (jen) jako marketingové lákadlo, které mělo jako jediný úkol šokovat, ale jako nutná a autentická součást jejího projevu.

Na minulém albu Blue Lips (2017) toho už ale občas přeci jen bylo příliš a album místy už i hraničilo s nevkusem, přičemž tenhle nevkus nebyl způsoben ani zdaleka pouze tím, že jedna z písní dostala název “Disko cecky”. Větší problém bylo ale, že snaha šokovat zastiňovala snahu o propracovanější skladatelství a textařství.

Tove Lo (Island Records)
Tove Lo (Island Records)

Písně měly vždycky velice zajímavý náběh a s podmanivým deep housovým podkladem mohly být ozdobami nočních a tanečních klubů. Vždycky jim ale něco scházelo a tak jediné, co si při zmínce o albu vzpomenu je nadějná, ale nakonec do ztracena odeznělá snaha o zajímavý a progresivní taneční pop, provokativní název alba a píseň “disco tits”, která i přes svůj hloupý název byla právě tím, co zbytek písně nebyl – tedy nápaditou elektropopovou písní, která výrazně vyčuhovala z řady mainstreamových písní konkurentek Tove Lo.

Pořád to bylo ale daleko lepší než velice slabé druhé album Lady Wood, které zkazilo dojem z fantastického prvního alba Queen of the Clouds.

Od přehnané demonstrace ženské sexuální síly ke kamarádskému feminismu

Tove Lo musela nedávno podstoupit operaci hlasivek a aniž bychom se museli pouštět do bulváru, také údajně nějaké vztahové eskapády, které asi nebyly vždycky úplně radostné. S novým albem Sunshine Kitty i proto přichází daleko větší pokora. Na albu se sice i nyní vyskytují prvky bezstarostného milostného života, z Tove Lo je ale celkově o dost sympatičtější člověk a její hudbě to pomáhá. Je někdo, kdo vstal ze své postele a začal (alespoň částečně) řešit problémy normálních lidí.

V tomhle duchu se ostatně nese i první píseň alba (resp. druhá po intru, na které píseň navazuje) “Glad He’s Gone”. Je vždycky trochu škoda, když album začíná nejlepší písní, protože po celou dobu alba při druhém poslechu víte, že už nic lepšího nepřijde. “Glad He’s Gone” je ale tak výraznou písní, že by jinam asi ani nezapadala. Song je kamarádským dopisem Tove Lo, která se snaží utěšit svou kamarádku po rozchodu s přítelem.

Ve zdravě feministickém textu nejdříve popisuje, jak je přítel její kamarádky příliš náročný a věčně nespokojený. Poté podobně jako v normálním rozhovoru s kamarádkou, projíždí jakýsi seznam povinností, které měla udělat, aby si udržela s přítelem zdravý vztah. Když Tove Lo odsouhlasí, že její kamarádka vše potřebné udělala, radí jí aby bez slz na svého bývalého kluka zapomněla a raději šla do klubu shánět čísla na kluky jiné.

Asi nic, co by poradil dívce po rozchodu její otec. Navíc, kdoví, jestli v tom klubu nečekají stejní idioti jako ten předchozí, ale tady jde o autentičnost a nejsou absolutně žádné pochyby, že tahle silná píseň vychází z něčeho, co se skutečně stalo.

Refrén:

“Never no tears for that sucker
Only one dick, that’s a bummer
Dancing all night, get guys’ numbers,”

je více než úderný. Na písni je dobře znát rukopis častého spolupracovníka největšího hitmakera současnosti Maxe Martina Shellbacka.

Severskému týmu svědčí daleko více chladnější britský garážový house než pokusy o exotiku

Samotný Max Martin (který je mimochodem také Švéd) pak složil Tove Lo pro tohle album píseň “Mateo”. Na albu však má největší podíl dvojice Jakob Jerlström a Ludvig Söderberg, kdy alespoň jeden z nich stojí za většinou písní na albu (vyjma “Equally Lost”, “Really Don’t Like You”, “Jacques” a “Mistaken”). Hudbu pro poslední jmenovanou píseň složil Joel Little. Častý spolupracovník Lorde, Sama Smithe, Imagine Dragons nebo Ellie Goulding. Posledně jste jeho výrazný podíl mohli zaznamenat třeba na novém albu Taylor Swift Lover.

“Glad He’s Gone” využívá chytře akustickou kytaru tak, že jde perfektně dohromady s elektronickou hudbou. Ještě více akustické kytary slyšíme na druhé písni “Bad as the Boys”, na které Tove Lo představuje finskou zpěvačku ALMA, protože nezapomíná na to, že jí stejně jako mnoha jiným zpěvačkám v počátku kariéry takovéhle možnosti zpívat na písních jiných interpretů velice pomohly k tomu, aby si jí lidé všimli (viz třeba její účinkování na písni švédského DJ Alessa “Heroes”).

“Bad as the Boys” má oproti první písni více letní a plážový zvuk. “Sweettalk My Heart” má hezky znějící hluboké basy, jinak je ale píseň moc generická a člověk má pocit, že něco podobného už z rádia slyšel stokrát.

“Stay Over” je oproti tomu to, o co se “Sweettalk My Heart” snaží, ale není tím. Tedy chytlavou, stoprocentně moderní popovou písní, která ale zní zároveň autenticky. Elektropop nočních klubů, při kterém chcete taky vnímat noční světla, vůni noci a pocit příjemné nejistoty, kdy nevíte, co se následující vteřinu stane.

Na “Are U Gonna Tell Her?” nejspíše všichni zúčastnění začali moc elaborovat podobně jako marketingoví analytici Starbusks nebo podobné velké značky, kteří zrovna přemýšlejí, kam by tak ještě mohli rozšířit svůj dosah. Je jasné, že latinskoamerický trh je pro všechny popové interprety a jejich producenty velice lákavý, protože jsou zde miliony lidí, kteří po hudbě přímo šílí, ale tenhle globalistický přístup týmu z drtivé většiny švédsko-severskému moc nevychází a ten kus latinoameriky na písni prostě nejde udělat jenom tak, že do písně dáte nějakého “no name” brazilského rappera.

Daleko více jde Tove Lo a jejímu týmu, když se soustředí na více evropský taneční zvuk, jako když přivede do alba kus housové a hudby, která má v sobě jednoznačné vlivy ze staré dobré britské garážové taneční hudby. V písni “Jacques”, za kterou stojí britský DJ Jax Jones se mixuje tenhle garážový styl ze staré školy s moderním deep housem a bass housem (také přezdívaným jackin’ housem). Píseň má nejvíce klubový a taky nejvíce nápaditější zvuk z alba. Je to taky jedna z mála písní, která se dokáže vyrovnat odvážně znějícím písním Tove Lo z minulosti jako “disco tits”.

Legendární Kylie Minogue na albu Tove Lo nechtěně odhalila, že už překročila hranici, kdy by si měla přestat hrát na mladou

“Mateo” Maxe Martina oproti tomu dobře kontrastuje s větší melodičností a středoproudovostí. Pomocí zajímavých kliků ve sloce a originálně znějící bicí linky ale nabídne píseň i přesto vcelku originální zážitek a s romantickým textem navíc i rozpráší drby o tom, že by byla Tove Lo jen sexuální mašinou, která nemá srdce. V romantickém duchu pokračuje i “Come Undone”. Podobně jako “Sweetalk My Heart” ale bohužel zní hodně otřele.

Tropický house “Equally Lost” opět úplně nezapadá do alba. Jakoby bylo prostě znát, že většina hlav z alba je severských a tenhle horkokrevný exotický styl do alba prostě nezapadá vůbec dobře.

Na “Really Don’t Like You” se objevila popová legenda Kylie Minogue. Píseň je dobrá, ale angažování Kylie Minogue nevyšlo úplně dobře. Myslím, že před pár lety už překročila tu linii, kdy si ještě mohla dovolit hrát si na sexy matku.

Nejde samozřejmě vůbec o vzhled nebo datum narození na občance, ale problémem je, že Kylie Minogue už nezní mladistvě svým hlasem a ačkoliv se to snaží švédský producentský tým The Struts, ve kterém kromě Jerlströma a Söderberg účinkuje i mnoho dalších švédských talentů zamaskovat seč jim síly stačí, přírodu a stárnoucí hlasivky očůrat nejde. Hvězdný host, byť si ho třeba Tove Lo váží sebevíc, jí spíše uškodil. Kdyby píseň zpívala sama, popřípadě s jinou a mladší kolegyní, dopadlo byla by píseň skvělá.

Obdivuhodné naopak bez pochyb je, jak albu končí. “Mistaken” poslouží jako sice nenápadný, ale pro kontext alba skvěle fungující dojezd velké párty. Takový ten moment, kdy po kraválu a všeobecné euforii všechno utichne a všude zbude jen nepořádek po hostech, kteří se najednou vypařili domů.

Je skvělé, když album končí silnou písní. Tove Lo si schovávala dokonce druhou nejlepší píseň alba “Anywhere u go” až na samotný konec, když už nečekáte, že něco přijde a pak bum! Taková obrovská pecka.

Je to jedna z těch písní, ve které je důležitější předrefrén než refrén. Po poměrně ponuré sloce přijde jakési rozjasňování v podobě předrefrénu “Come whatever, now or never / I follow you anywhere you go,” aby poté přišel zasněný, optimistický refrén:

Will you come with me, dive in deep
Get high by the beach all day?”

Tohle naopak severského narativu zapadá perfektně, protože zatímco máte tmu ve tři a na teploměru mínus deset, určitě sníte o podobných věcech. Pokud tuhle píseň uslyší Taylor Swift, musí blednout závistí, protože taková píseň by se jí do jejího posledního alba dost hodila.

Tove Lo – Sunshine Kitty

Vydáno: 20. 9. 2019
Délka: 40:27
Žánry: Elektropop, Pop, Dance Pop, Synth Pop, House
Rozhodně musíte slyšet: 2. Glad He’s Gone, 3. Bad as the Boys (feat. ALMA), 7. Jacques (with Jax Jones), 8. Mateo, 13. Mistaken, 14. Anywhere You Go

Recenze | Novinky: Blink-182 se na druhém albu bez Toma DeLonga NINE snaží zalepit díru po modernějším a dospělejším stylem

Populární pop-punková kapela Blink-182 vydává po na Grammy nominovaném albu California druhé album s novým frontmanem Mattem Skibou pocházejícím z kapely Alkaline Trio. NINE pokračuje ve vývoji zvuku směrem k trendovým hudebním žánrům. Blink-182 se díru po Tomu DeLongovi snaží ve tvůrčí části zalepit využíváním služeb mnoha producentů a hudebníků. Ačkoliv je album NINE ve skutečnosti osmým albem kapely, Blink-182 se rozhodli započítat také jejich demo Buddha. Odtud tedy ta devítka v názvu. 

Formule úspěchu Blink-182 byla vždy jednoduchá, ale zatraceně účinná. Tom DeLonge měl ten správně zapamatovatelný hlas pubertálního skejťáka s trávou vždy přichystanou v kapse. Týpek, u kterého by se otec obával, že s nimi začnou chodit jejich dcery. Jakmile by ale ten apokalyptický den přišel a dcera ho po pár měsících přivedla domů, otec by zjistil, že je ten kluk vlastně strašně vtipný a má dobré srdce. Stejný je i příběh hudby Blink-182.

Blink-182
Blink-182 (Foto: Facebook)

Blink-182 jsou fanoušky metalových podžánrů a alternativní hudby často šikanováni za svou hudební podřadnost. Za to, že znesvětili pravý punk The Stooges, Sex Pistols, The Clash nebo Ramones – jeden z nejlepších vynálezů hudebníků po vynálezu rock’n’rollu a našroubovali na něj jednoduché popové rádiové melodie. Zatímco Green Day, ačkoliv taky z pop-punkeři byli za své hudební počiny adorování, Blink-182 spolu se svými (zpočátku) hudebními bratranci Sum 41 nenáviděni.

Jediná rocková kapela, kde jsou bicí vlastně hlavním nástrojem

Přitom, když však vyšlo v roce 1999 nejúspěšnější album Blink-182 Enema of the State, kdy po době prvních třech divokých alb Blink-182 česali svůj styl, dokonce i ti největší odpůrci Blink-182 museli uznat, že v sobě mají mnoho skvělého. Věční puberťáci nejenže měli dobrého frontmana, ale měli i skvělého basáka Marka Hoppuse, který uvažoval takřka identicky a psal vedle něj velké hity jako “What’s My Age Again?” a “Adam’s Song”.

Třetí do party byl pak zrovna před tímto albem příchozí Travis Baker. Bubenický bůh, díky kterému se z Blink-182 stala snad první rocková kapela na světě, ve které je hlavním nástrojem nikoliv kytara, ale právě bicí. Jeho bubnování dalo hudbě Blink-182 úplně jiný směr a není náhoda, že to bylo právě po jeho příchodu, kdy přišly doby největší slávy kapely. Ne nadarmo se dostal do žebříčku 100 nejlepších bubeníků všech dob časopisu Rolling Stone.

Travis Baker je ostatně dnes asi nejznámějším členem kapely a díky svým spolupracím s hudebníky napříč žánry, často ze světa hip hopu (např. Machine Gun Kelly, Lil Wayne nebo Run the Jewels) si jistě nové album Blink-182 pustilo i mnoho nových mladých fanoušků.

Poté, co se projevila léta přílišného kouření marihuany a Tom DeLonge dospěl k názoru, že důležitější než Blink-182, je zkoumání UFO (jako vážně), bohužel musel Hoppus s Bakerem hledat náhradu a tu našli ve zpěvákovi Alkaline Trio Mattu Skibovi. Náhrada to není vůbec špatná, zásadním problémem pro Blink-182 však je, že odchodem DeLonga nezmizel jen hlas, který nahradit sice není lehké, ale zvládnout se to dá, ale hlavně taky polovina tvůrčí kapacity kapely.

Jak se Blink-182 adaptují na existenci bez Toma DeLonga

Na minulém albu California (2016) to bylo rovněž znát. Bylo to, jakoby Blink-182 dělali co mohli, aby díru po DeLongovi zalepili. Výsledkem snahy angažování častého skladatele Evanescence nebo Avril Lavigne Davida Hodgese, zatímco se producent, skladatel John Feldman snažil ze všech sil, aby udělal z věčných teenagerů konečně alespoň zčásti dospělé hudebníky, kteří by zapadli do současného hudebního kontextu.

Říct o albu, že od něj dostanete, co čekáte, ale nic víc, je asi trochu klišé, ale pro NINE to skutečně takto platí.

Album to nebylo úplně špatné, obzvláště s ohledem na to, že Blink-182 ztratili frontmana. Možná i díky tomu, že takový “více frontman” je v kapele bubeník Baker. Pokud ale seberete kapele člověka, který byl mozkem zhruba poloviny písní, samozřejmě, že to poznáte.

Před NINE se tak ani nedalo mít větší očekávání a NINE je vlastně přesně tím, co člověk od tohoto alba očekává. Říct o albu, že od něj dostanete, co čekáte, ale nic víc, je asi trochu klišé, ale pro NINE to skutečně takto platí. Obzvláště, když je pak NINE vlastně pokračováním minulého alba California. Producentem a také spoluautorem většiny písní je ostatně opět zpěvák a kytarista punk rockové kapely Goldfinger John Feldmann. A NINE skutečně zní jako o něco málo vylepšená verze alba minulého.

Baker opět není jen bubeníkem, ale s nabytými zkušenostmi z rapové hudby, rovněž producentem (programátorem) bicích, kdy nenahrává pouze své celé party, ale sem tam i přihodí elektronické bicí a nebo kombinuje nahrané bicí do nelidských sekvencí, které by nezvládl zahrát ani on sám.

Může být punk trendový? Jednou už se to Blink-182 podařilo, tak proč ne i teď

Blink-182 se musí nechat, že na rozdíl od jejich kolegů z Panic! at the Disco nebo Fall Out Boy kytarovou hudbu nikdy nezradili, snažili se pouze lehce přimíchat vliv nových trendů do jejich tradičního a odzkoušeného stylu měkkého punku, ale úplně původní styl nepřebít. A to přestože na novém albu pracovalo ještě více producentů a skladatelů, kdy mnozí z nich ani nejsou u písní uvedeni. S albem tak trochu pomáhali Bink-182 dokonce i Pharrell Williams, duo The Futuristics nebo losangeleský producentský tým Captain Cuts.

Oficiálně jsou pak zapsáni na albu (patrně protože na něj měli větší podíl) úspěšní hudebníci a skladatelé Andrew Watt (v poslední době bodoval s “Fuck it I Love You” na které spolupracoval s Lanou Del Ray a nebo letním megahitem “Seňorita”, na kterém se podílel) nebo Sam Hollander (ten v poslední době bodoval třeba s hitem Panic! at the Disco “High Hopes”). Dalším ze skladatelů na albu byl třeba také Ali Tamposi, jehož nejúspěšnějším počinem je asi píseň Kelly Clarkson “Stronger”.

Tradiční styl Blink-182 můžeme slyšet třeba na svižných punk rockových vypalovačkách “Generational Divide” a “Ransom”.

Na některých písních zase funguje spojení současného rádiového popu, který nemá až zase tak daleko k něčemu, co zpívají třeba The Chainsmokers, překvapivě dobře. Blink-182 totiž sice nikdy nebyli žádní hudební géniové, ale zároveň jsou nepochybně pořád daleko talentovanější hudebníci než dance popová dvojice, která po satirické písni přišla na to, že se dá na blbosti lidí slušně vydělat. Příkladem buď “Pin the Granade” s úderným refrénem:

„Hey!  Wait! Pin the grenade!
If you don’t love me, lie to my face,“

“Run Away” nebo “Black Rain”.

Další z písní, která je příjemným spojením hudebního kýče a upřímného a poctivého hudebnictví je například “On Some Emo Shit”. Melancholické temné kytary připomínají emocionální dřeň Brand New, zatímco melodií je píseň spíše jako něco od klučičí rockové kapely 5 Seconds to Summer. Tahle kombinace nefunguje vůbec špatně, dokonce přímo výborně! “On Some Emo Shit” je jednou z nejlepších písní alba.

“Hungover You” by měla seriózní šanci stát se rádiovým hitem. Kdo by řekl že něco takového jsou Blink-128 v roce 2019 schopni. Píseň má hodně silný refrén, který připomíná třeba velké hity Aviciiho a podobných trendových interpretů posledních let. Může být punk takhle trendový? Jednou už se to Blink-182 v době přelomu století podařilo, tak proč ne i teď.

Jedna z nejmodernějších písní na albu “Run Away” zase začíná EDM hip hopovými backbeaty a pokračuje s rapovou slokou ve stylu Twenty One Pilots, aby se pak v refrénu přehoupla v povědomý punk-pop jako z roku 2001.

Pop Skibbovi tolik nejede. Taky to není popový zpěvák…

Ne vždycky tahle kombinace nového a starého stylu ale úplně funguje. NINE je album tématy textů (na nichž se nejvíc podepsal basák Mark Hoppus) často nostalgické, někdy i trochu smutné, podstatnou část ale tvoří i návody na to, jak se naopak s depresemi vypořádat. Tématy tedy píseň “Happy Days” zapadá do alba skvěle, svým zpracováním ale klesli Blink-182 s touto peckou dost nízko. Otravný refrén “Happy days / Happy days” je vlezly jako zápach levné dezinfekce na veřejných pánských toaletách. Píseň dobrá akorát tak pro vygumování mozku.

Skibbovy pěvecké výkony nejsou špatné, ale někdy jakoby úplně nedržely pohromadě s novým stylem Blink a hůře se na více popové než punkové věci adaptoval. Dobře to lze slyšet ostatně právě na “Happy Days” nebo na “I Really Wished I Hated You”. Skibba je z Alkaline Trio přeci jen zvyklý na daleko více přímočarý punkový styl.

Je těžké si představit, jak by dnes zněli Blink-182, kdyby se na albu podílel i Tom DeLonge. Dost možná by album mnohé ztratilo. Možná by na albu nebylo tolik vlivů soudobého popu, jenž tu vůbec nejsou vždycky špatné. Jak říkají někteří filozofové, psychologové i umělci, musíte nechat umřít část svého já, aby se nová část vašeho já mohla narodit. Blink-182 nechali umřít tu šílenou část svého já, která věří na mimozemšťany a přiměje všechny ostatní v kapele, aby s ním běhali po ulici nahatí.

Bez DeLonga je kapela, ačkoliv pořád nezapře určitou pubertalitu, bez níž by asi ztratila svou identitu úplně, přeci jen o něco dospělejší a daleko rozumnější. Jenomže protipólem těchto vlastností je i v reálném životě vždycky vlastnost nudnější. Tom DeLonge je ten cvok a dospělý puberťák typu Alana z trilogie Hangover (Pařba), kterého hraje Zach Galifanakis. Bez jeho přítomnosti si s partou v klidu posedíte u ohně, dáte si pár piv s Marshmallow a zavzpomínáte na staré časy.

Tom DeLonge je ten typ člověka, co vám do těch Marshmallow tajně napíchá drogy a na druhý den se probudíte v centru Bangkoku s tetováním na tváři a agresivním opičákem na hlavě. Bez Toma DeLonga tedy Blink-182 ztratili prvek šílenství, iracionality, chaosu a byť se snaží pořád znít mladě, nejde nepoznat, že je z nich už z velké části tátovská kapela. Dobrou zprávou však je, že Blink-182 dokážou být pořád relevantní, byť v roce 2019 nejsou ani zdaleka relevantní natolik jako v roce 1999.

Otravný refrén: “Happy days / happy days,” je dobrý snad jen v případě, pokud si chcete nechat totálně vygumovat hlavu. Taková píseň s textem na úrovni Boney M a podobných hrůz osmdesátek je pod úrovní Blink-182, byť třeba od nich ani neočekáváte nějaké intelektuální elaborované texty.

Stejně tak třetí song “Heaven” znějící jako nějaký hybrid mezi americkým mainstreamovým rockem a původním stylem Blink-182 velice snadno prokouknete, jako předvídatelnou, vykalkulovanou a neautentickou píseň až příliš snadno hrající na city.

Tom DeLonge by k tomu zkrátka řekl:

Výsledek obrázku pro blink182 tom delonge gif

Naopak ta správná dávka příjemného kýče a emocionálním vypětí zasáhne do srdce v následující čtvrté písni “Darkside”. Blink-182 se na této písni obzvláště povedl refrén. Stejně tak se musí ocenit zavěrečná píseň “Remember to Forget Me” s nejtemnějším zvukem i textem alba, která končí album ve velice důstojné nátuře.

Blink-182 – NINE

Vydáno: 20. 9. 2019
Délka: 41:40
Žánry: Pop-Punk, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 4. Darkside, 7. Run Away, 8. Black Rain, 10. pin the Granade, 13. On Some Emo Shit, 14. Hungover You

Recenze | Novinky: Návrat legendární progresivní kapely Tool Fear Inoculum je jedním z největších hudebních zklamání tohoto roku

Mnozí už možná ani nedoufali, ale fanoušci se konečně dočkali. Nové album alternativní metalové kapely Tool Fear Inoculum vyšlo neuvěřitelných 13 let po vydání jejich posledního 10,000 Days. Tool se stali tak oblíbenými mezi fanoušky i kritiky pro svůj dar vytvářet progresivně znějící písně, které zapadaly do vkusu běžného rockového i metalového fanouška, avšak zároveň také poskytli zajímavé invence a mimořádný skladatelský um. Očekávání tedy po takové době od takové kapely byla velká.

Hudba Tool byla vlastně vždycky pečlivě namíchaným lektvarem, ve kterém plavaly jen unikátní a ryze kvalitní suroviny. Tool na rozdíl od mnoha jejich kolegů uměli v pravých chvílích zklidnit tempo a skoro až v meditativních tónech přemýšlet. Jakoby v takových momentech čerpali energii, kterou pak použijí v dobách, kdy nebude zbytí a bude naopak potřeba přitvrdit.

TOOL Press Photo
TOOL (Foto: RCA Records)

V podobném duchu i album začíná. “Fear Inoculum” je vlastně taková heavy metalová meditace a zní jako hodně dlouhý úvod k tomu, co přijde posléze. Už hned v první písni vám asi po 7 minutách její celkem více než deseti a čtvrt minutové stopáže, začne docházet jedna věc. Tool jakoby měli nějakou utkvělou představu, že naprosto všichni čekají na jejich úplně každý úder do blán bicích a na každý úder strun.

Jak se z geniální hudby stala hudba líná

Je pravda, že skalní fanoušci skutečně takto mohou uvažovat a při každém tónu Tool mlátit hlavou o zem jako zfanatizovaný muslimský věřící při modlitbě, je z toho ale cítit pořádný kus samolibosti a neschopnost si připustit, že jsou tady i lidé, kteří čekají na více než jen na něco, co zní nikoliv jako progresivní rocková hudba, ale jako špičkově nahrané desetiminutové zahřívání před zkouškou.

“Pneuma” začíná oproti tomu velice slibně. Kytary v ozvěně připomenou nejlepší momenty Deftones a paličky hrající vedle toho tomu ještě přispějí, pak ale začne hrát riff, při kterém se nemůžete zbavit podivné asociace, kdy se zdá, že píseň zní skoro identicky s Eminemovým “Loose Yourself”.

Kouzlo písně je pak definitivně ta tam, když se vše zvrhne opět v pouhé věčné hudebnické zahřívání, které nikam nevede a když konečně v čase 3:20 začnou hrát kytary, zjistíte, že kapela hraje vlastně jen pokračuje v neustále stejném riffu, jen je nyní hrán metalovými power akordy s větší intenzitou. Když se navíc kapela konečně rozjede, pořád to zní až příliš pomalu a příliš utahaně.

Při těch nekonečných rozehřivacích pasážích, které na albu slyšíme jsem si říkal, jestli to tak třeba není naschvál. Jestli třeba kapela nenahrávala album naživo a protože se jim moc do toho nahrávání nechtělo, jestli se náhodou nerozhodli, že si vymezí vždycky nějaký čas na pauzu.

Představoval jsem si, jak zatímco bubeník Danny Carey bušil do bicích své nezvykle tuctové bubenické přechody (vždyť to má být jeden z největších bubeníků posledních dvou dekád!) a basák s kytaristou Justin Chancellor a Adam Jones opakovali dokola stejný riff, zpěvák Maynard James Keenan si vždycky odskočil vedle do bistra na svačinu, snědl si v klidu hamburger a pak si to zas kluci vyměnili. To by ostatně vysvětlovalo rovněž, proč si přes dvě minuty třetí písně zvukového experimentu “Litanie contre la Peur” hrál Keenan s hlasovým modulovacím efektem.

Podívejte, neandrtálci. Přinesli jsme vám zápalky!

První se z oběda očividně vrátil kytarista Chancellor a proto slyšíme první minutu písně jen jeho kytaru. Bubeník Danny Carey se naštěstí zase tak dlouho nezdržel. Jen si ještě odskočil na WC, a tak po minutě už začne bušit do nějakého kovového bubínku a po minutě a tři čtvrtě už i dokonce začne něco hrát.

Pamatujete si na ty časy, kdy Tool dokázali skládat komplexní kytarové, basové a bicí části, které byly zajímavé, šťavnaté a dali do toho jedny z nejlepších textů v metalové hudbě široko daleko? Tak jen, že byste na to hned tak neměli zapomenout, protože bůhví, kdy zase uslyšíme nové album, kde bude šance na změnu.

“Invincible” má určitě zajímavé takty, podobně jako písně v nejlepších časech TOOL alb Ænima (1996) a Lateralus (2001), ale kapela touhle písní jakoby jen křičela do světa: „Podívejte se na naše zvláštní metrum! My hrajem píseň v taktech, jako nikdo jiný!” Ano, my jsme si všimli a oceňujeme to, ale tohle jste už v daleko lepší variantě, kdy jste navíc nekašlali na to jaké harmonie hrají kytary, zažili na slavné písni “Schism”. A mimochodem… Od kdy je metrum písně jediným ukazatelem dobré písně?

TOOL mi připadají na novém albu Fear Inoculum jako vynálezce zápalek John Walker, který v roce 2019 sestoupil shůry, aby nám ukázal, jak rozdělat oheň pomocí škrtnutí kouskem dřeva a myslí si, že z nich budeme vyvaleni stejně jako lidé v roce 1826. Stejně tak v roce 2019 doopravdy nikoho nepřekvapí elektronické experimenty jako na poslední “Mockingbeat” nebo “Chocolate Chip Trip”.

Přivádí mě to k myšlence, jak vlastně kapela vnímá své fanoušky. Podle některých momentů alba to vypadá, že jako neandrtálce nebo příslušníky od civilizace odlehlého domorodého kmene, pro které je každý hudební experiment geniálním počinem, po němž spustí rituální tanec kolem ohně a obětují kozu.

TOOL se ale nakonec konečně přeci jen rozehrají (na sedmé písni, po už skoro hodině hraní). Možná protože na “Culling Voices” přestane kapela experimentovat a konečně začne hrát normální a nefalšovaný heavy metal, který se skrze ty podivné změny tempa a zvukové experimenty, které nedávají nikterak velký smysl, ukáže jako něco, co konečně funguje. Jaká úleva!

Poté je tady “7empest”, která se nese v podobném duchu a je to nejvíce tvrdá píseň na albu. No a dokonce i kytarové sólo dokáže znít skvěle. Píseň je dost zajímavá i instrumentálně a zpěvák Keenan do písně ani na jejím konci nemusel zasahovat, aby si píseň vystačila s tím, co dosud měla.

Album je ale i tak alespoň odpočinkem od přeprodukované a příliš rychlé hudby a je hezké slyšet, že si někdo takto dává záležet na každičkém tónu. Škoda však, že z toho, co hrají, byť sebelépe, se chce po chvíli spát.

Tool – Fear Inoculum

Vydáno: 30. 8. 2019
Délka: Digitální verze 86:38
Žánry: Progresivní rock, Progresivní metal, Alternativní metal
Rozhodně musíte slyšet: 7. Culling Voices, 9. 7empest

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Liam Gallagher má na druhém albu Why Me? Why Not. pár perfektních písní, které se vyrovnávají nejlepším časům Oasis. Jinak je ale album zklamáním

Druhé album Liama Gallaghera Why Me? Why Not. vyšlo těsně poté, co byl vydán dokumentární film As It Was o jeho návratu na výsluní, který započal vydáním singlu “Wall of a Glass“ a pokračovalo úspěšným turné a vydáním alba As You Were. Na novém albu je slyšet, že je spokojený v osobním životě, ale jako sólový zpěvák se pořád necítí ve své kůži a musí se podotýkat s hlasovými omezeními i nedostatkem tvůrčího talentu.

Ex-frontman Oasis a pravděpodobně poslední narozená nefalšovaná rocková hvězda Liam Gallagher v roce 2017 rozjel svou sólo kariéru skoro až překvapivě dobře. Musel se přitom obejít nejen bez bratra Noela, který napsal drtivou většinu slavných písní Oasis, ale i bez svých bývalých spoluhráčů z poslední sestavy Oasis, kteří se s ním pokoušeli neúspěšně nastartovat kapelu Beady Eye.

Liam Gallagher (Foto: Facebook)
Liam Gallagher (Foto: Facebook)

Na debutovém sólovém albu As You Were si Liam Gallagher ponechán napospas producentům, mezi nimiž byli i třeba taková velká producentská jména jako Greg Kurstin (Adele, Sia, Beck, Kelly Clarkson, Paul McCartney…) a Dan Grech-Marguerat (Lana Del Rey, Keane, Hurts, The Kooks, Scissor Sisters, Moby….) vedl překvapivě dobře a všichni čekali, jak na tohle Liam naváže.

Jak z nejlepšího frontmana na světě nebyl ani nejlepší frontman v Oasis

Mám jako dneska před sebou ten živý přenos z charitativního koncertu pro oběti Manchesterského teroristického útoku u haly, kde vystupovala Ariana Grande. Akce byla skoro takovým malým moderním Live Aid, protože byla vysílána do mnoha zemí světa a i my v České republice jsme tentokrát dostali možnost sledovat tuhle pro svůj účel naprosto skvělou akci, na které však toho nebylo zase tolik zajímavého, protože ačkoliv se na pódiu střídala jedna velká jména za druhým, výkony to nebyly nikterak oslnivé.

Když na pódiu nakráčel ve své oranžové dlouhé bundě Liam Gallagher, který před pár hodinami dohrál koncert na německém festivalu Rock am Ring a do svého rodného Manchesteru se přepravoval vrtulníkem, museli si snad i největší fanoušci Ariany Grande říct, že tohle je prostě masakr. Ne, že by snad Liam předvedl takový výkon jako Freddie Mercury na Live Aid, samozřejmě že ne, ale určitá paralela, kdy zpěvák, který byl považován za něco, co už není v módě, přišel a všechny naprosto uchvátil, se přeci jen nabízela.

Liama přitom mnoho lidí odepisovalo a musím se přiznat, že i já jsem byl k jeho sólové kariéře skeptický. Zvlášť s ohledem na to, jak neslavně dopadlo Beady Eye a hlavně kvůli toho, že to není žádný velký skladatel a taky s ohledem na to, jaké slabé pěvecké výkony Liam na albech podával.

V dobách největší slávy Oasis se projevoval jeho talent od Boha a když zpíval jeho lehce nosním arogantním hlasem a pořádně do hlasivek zařezal jeho “sunshiiiiine”, nebylo moc pochybů o tom, že tohle byl jeden z nejlepších rockových frontmanů tehdejší doby.

A obzvlášť s jeho památným postojem u mikrofonu, vizáží současné verze Johna Lennona a chováním na úrovni fotbalového chuligána. Léta neřízeného pití, šňupání kokainu, celkově velice špatné životosprávy a odmítání zahřívat před koncertem hlasivky (když ho jednou potkal legendární zpěvák The Who Roger Daltrey a měl starost o jeho hlasivky, Liam ho údajně po svém poslal do zadních částí těla) se bohužel musely projevit a v letech 2008 a 2009 už bylo poslouchat živé vystupování Oasis skutečně utrpením a modlili jste se ať už raději zas přijde nějaká část, kterou zpívá jeho bratr Noel.

Silné singly jako zdvihač laťky očekávání

Jenže, kdo by to byl řekl, i starý pes se může změnit a Liam v poslední době šel do sebe. Po jeho rozvodu a pádu na dno si našel novou přítelkyni, začal běhat, chodit dříve spát a pití omezil. Přišlo se taky na to, že má problémy s příliš velkou štítnou žlázou a tenhle faktor mu pochopitelně hlasivky rovněž omezoval. Liam v roce 2017 zněl nejlépe cca od roku 2004 a byl připraven zpívat své nové písně. A některé se i povedly. Už s první singlem “Wall of a Glass” úplně rozdrtil všechny pochybnosti. Pak tu byly povedené “For What is Worth” nebo “Bold”, kterou nejprve všichni znali z YouTube díky videu z irské hospody, kde Liam ve značně pivem Guinessem ovlivněném stavu píseň poprvé zahrál na veřejnosti. Když jste pak slyšeli verzi na albu, muselo vám být jasné, jaký kus skvělé práce velká producentská jména na Liamově albu odvedla.

As You Were kombinovalo starý dobrý rock’n’roll s moderní hudební produkcí a všechno to zapadlo do sebe. Liam dokonce začal být (hodně i kvůli charitativními koncertu v Manchesteru) velice oblíbený u mladé generace a na jeho koncerty začali jezdit vlastně rozdílné generace otců a matek i jejich synů a dcer. Liam byl prostě zase v módě. A ani se nebylo čemu divit, protože koho by nebavil týpek, který dokáže i obyčejné vaření čaje před kamerami převrátit ve špičkovou komedii.

I první vydané písně z Why Me? Why Not. byly slibné a napovídaly, že by druhé album mohlo být něčím podobným, co As You Were . “Shockwave” a “The River” jakoby byli bratranci “Wall of a Glass”. Frajerská stránka Liama Gallaghera. “Once” je zase epická a srdnatá balada s pořádným kusem inspirace Johnem Lennonem.

Pak vyšla píseň “One of Us” a jakožto někomu, kdo zná Oasis tak dobře, že mi snad někdy připadá, že jsem tehdy na tom Knebworthu hrál s nimi, vždycky když vidím tenhle videoklip, při záběrech na dveře, na kterých je nasprejováno datum rozpadu Oasis, mi vždycky přejede mráz po zádech.

Bylo tedy napínavé, co bude na albu dál. Je jasné, že vždycky jsou už předem vydány silné písně, aby si interpret udělal reklamu, ale obvykle toho na albu zůstává ještě hodně k objevení. V tomto ohledu je velice vtipné, jak byly písně seřazeny.

První hraje “Shockwave”. Greg Kurstin použil podobnou formuli, jako u “Wall of Glass”. Kytary ve spojení s agresivní foukací harmonikou. “Shockwave” sice nebyla taková pecka jako “Wall of a Glass”, ale proč ne. Když Liam v bridži posílá z hlasivek vibrace do nosu a tím jeho nynějším trochu otravným, ale konečně zas výrazným hlasem zpívá:

„You’re a snake
You’re a weasel
You’re a pebble in the sea
And the pain you feel
Is washing over me,“

naprosto vás nakazí pravým rockovým volnomyšlenkářstvím a rebelstvím. Je to ten druh hudby, který vás nenechá v klidu.

Pokud používáte hudbu místo bílého hluku, zatímco děláte něco jiného, než že aktivně posloucháte hudbu na prvním místě, takovouhle hudbu si radši ani nepouštějte. Kdybyste při tom pracovali, bude se vám chtít zapálit ten štos pracovních papírů, co máte na stole, shodit ho na zem a začít kolem něj blbnout jako pohan o Beltainu.

“One Of Us” je jako Liamova modlitba za Oasis a bratra Noela a tomu odpovídá také zvuk. Výbornou práci odvádí vokalisté se svými soulovými přídavky do písně, ale mimo jiné i Liamův syn Gene, který hrál do písně na bongo bubny.

V první sloce Liam nejspíše vytahuje jeho oblíbený příběh o tom, jak všechno zkazila Noelova nynější manželka Sarah a vzpomíná na tu dobu jako na dobu, kdy Liam Noela ztratil jako bratra.

V refrénu ho pak vyloženě zve k udobření a trefně ho oslovuje s narážkou na legendární píseň z prvního alba Oasis “Live Forever”:

“Act like you don’t remember
You said we’d live forever.”

Od rozpadu Oasis se samozřejmě vždycky spekulovalo, jaká z písni je o druhém bratrovi, popřípadě o Oasis. Obsah písní obou bratrů, u nichž bylo potvrzeno i jimi samotnými, že skutečně jsou o minulosti, perfektně souhlasí i s jejich postojem. Zatímco Liam by se nejraději vrátil zpět časem do nejslavnějších dnů Oasis a když to nejde, alespoň by chtěl navrátit zpět kus těch starých časů, Noel zpíval před 4 lety (oficiálně spíše fanouškům Oasis než Liamovi, ale kdoví) „Je to všechno v pořádku, ale víš, že zpět už jít nemůžem.”

Je popravdě docela bizarní, jak je Liam nyní v zajetí producentů, kteří se snaží mu napsat písně tak, jakoby je mu psal přesně na míru Noel. A někdy se jim to skutečně podaří. Minule to bylo třeba “For What it’s Worth”, která zněla jako jeden z nejlepších hitů Oasis, kteří Oasis nikdy nevydali.

“Once“: Píseň od producenta Lady Gagy a Bruna Marse, na kterou čekali fanoušci Oasis dlouhá léta

Nyní tuhle roli plní píseň “Once”, kterou s Liamem napsal Andrew Wyatt (je mimochodem vtipné, že je to producent popových hvězd jako Lady Gaga, Lorde a Bruna Marse, tedy interpretů, kterými fanoušci Oasis obyčejně opovrhují). Tenhle song si všichni fanoušci Liama (a Oasis) okamžitě zamilovali a zpívají si jí na koncertě skoro stejně jako staré hity Oasis. Akustická kytara, piáno, emoce a silný refrén. Tohle Wattovi skutečně povedlo a Liam to perfektně zazpíval. Dneska jsou ty hudební cesty skutečně nevyzpytatelné a je hodně legrační, že další stadiónová píseň pro společný zpěv, na kterou všichni fanoušci Oasis čekali od vydání písně “Lyla” v roce 2005.

Hned po “Once” bylo na albu jasné, že tady přece jen něco zbylo na později. Nakažlivě song Simona Aldreda z kapely Cherry Ghost, který stojí i za “For What is Worth” z minulého alba “Now That I’ve Found You” vyšel Liamovi také skvěle a opět je to naprosto adekvátní a důstojná náhrada melodického talentu Noela Gallaghera.

Kdyby album takhle pokračovalo, snad by se dalo mluvit o tom, že Liam v lecčems překonává Oasis (alespoň tedy v období po třetím albu Be Here Now (1997). Jenže varovným příznakem je už dost otravná píseň “Halo”, která měla být očividně něčím jako na minulém albu “Greedy Soul”. Zkrátka taková opilecká rock’n’rollová vypalovačka pro taťky.

Co se ale dalo na této písni z minulého alba skousnout, nyní už vyloženě irituje. Když přijde ve vyšinuté písni otravné pískání v mezihře, člověk má trochu obavy, jestli kokainová devadesátá léta nenechaly na Liamovi až příliš velké škody. Ve skutečnosti zní píseň jako parodie songu “Bring The Light” od Beady Eye. A že její poslech způsobí to, že se vám začne stýskat po Beady Eye, to asi mluví samo o sobe.

Titulní píseň má výborný refrén a vcelku pobaví i Beatles inspirovaný předrefrén.

Sloka je sice dost předvídatelná, protože připomíná všechny ty trefy mimo od Beady Eye, ale pro ten refrén to klidně zapomenete. Zvlášť, když přijdou daleko horší časy.

“Be Still” je v jádru dobrá píseň, jenže je zbytečně přeprodukovaná. Bůhvíproč slyšíme kytaru, která zní jako ta od Marka Knopflera z Dire Straits. Píseň neví kam jít. A to je mimo jiné ostatně další důvod, proč tohle album nefunguje jako to minulé.

Zatímco na minulém albu držela Liama nad vodou špičková produkce i když zrovna nemohl skladatelsky, tady to už ani ona občas nezachraňuje. Producenti jakoby chtěli jít více do minulosti, ale podepsalo, že to jsou sice producenti naprosto špičkoví, ale retro rock ve stylu šedesátých let není jejich domácím žánrem.

Liamova sebejistá povaha dostává na frak, když po tvůrčí stránce neví, co si má počít

Liam to někde navíc bohužel ani nezvládá hlasově a rovněž mu chybí – i přes obdivuhodnou schopnost adaptovat se na tuto roli – textařská bystrost. Liam sem tam napsal něco pro Oasis (nejslavnější byla jeho jednoduchá, ale účinná akustická píseň “Songbird”), stejné to bylo i v Beady Eye. V obou případech, ale ty největší hity tvořili jiní.

Tady Liam je tak nějak u všeho, ale u ničeho zároveň. Přitom dle zvuku by se dalo hádat, že ho možná producenti poslouchali více než na prvním albu. Jenže to možná právě byla ta chyba. Zatímco minulé album bylo Liamovi ušité na míru tak, aby na ty písně stačil. Tady jakoby Liam měl obrovské plány a chtěl skládat něco jako John Lennon v období svého debutového sólo alba z roku 1970 nebo Van Morrison.

Jenže každému soudnému člověku musí být jasné, že pokud umí na kytaru zahrát jen pár akordů a zbytek musí nechat na producentech, nemůže z toho vzniknout nic kdovíjak velkého.

Všechny tyto nedostatky, které jsou slyšet i jinde na albu, ale tady se zrovna všechny shromáždí, slyšíme na “Alright Now”. Píseň je ve velice zvláštní pozici, kdy nezní retro, ale zároveň zní strašně staře. Kytarové sólo jako z těch nejlepších časů léta 1969 je sice hezké, ale postrádání tvůrčí vize píseň stejně zničí ještě než přijde.

Konec alba je pak takové pomalé umírání nadějím, že by tohle album mohlo být minimálně stejně dobré, jako to minulé. A nazachrání to ani již vydaný singl “The River”, který samostatně vcelku fungoval (a zvlášť s jeho povedeným videoklipem), po takovéhle společnosti, v jaké se song objevil na albu, ho už ale raději nechcete slyšet. Po tom, co přijde “Meadow” se chcete snad jenom schoulit do klubíčka, chránit se starým cédečkem (What’s the Story?) Morning Glory a doufat v nějaký zázrak, že třeba na bonusových písní z deluxe verzi se objeví něco, co bude znít líp.

Závěrečná píseň standardního délky alba “Gone” má totiž sice možná vůbec nejzajímavější zvuk z alba, když zní jako soundtrack francouzského historického velkofilmu ze sedmdesátých let, ale prakticky je zde úplně stejný problém jakona  “Alright Now”. Je to jako malování Mony Lisy reklamní tužkou z Ikee.

Liam jakoby si pořád nebyl svou sólovou kariérou jistý.

O tom, jak Why Me? Why Not. zaostává za As You Were leccos řeknou i bonusové písně na Deluxe verzi.

Zatímco na minulém albu zde byla výborná trojice písní “Doesn’t Have to Be That Way”, “All My People / All Mankind” a “I Never Wanna Be Like You”, tady zní bonusy, jakoby si Liam vymyslel v pátek v hospodě cestou na záchod a pak je v pondělí zahrál producentům. Čest tedy alespoň úplně poslední “Glimmer”, která se, pokud raději nebudeme poslouchat text, vcelku povedla a klidně bych jí radši slyšel na albu místo jiných písní.

Zatímco u minulého alba jsem byl skeptický k tomu, že by Liam mohl vydat album, kterým by mohl hrát ve stejné lize jako Noel, ale nakonec se tak stalo, u alba druhého udělal Liam zásadní chybu. V nynější době, kdy Noel vydává pouze EP o třech písních, měl Liam raději vydat taky třeba taky EP se silnějšími kousky, ty úplně nejlepší kousky si nechat na další album a sbírat materiál všude jinde, kde by to šlo.

Očividně totiž na světě jsou lidé, kteří dokážou napsat písně alespoň podobně dobré, jaké uměl psát Noel Gallagher v jeho nejlepším období. Jen by se jim muselo na to dát víc času. Zvlášť, když ještě souběžně musí napsat plno písní pro Pink nebo Siu…

Liam Gallagher – Why Me? Why Not.

Vydáno: 20. 9. 2019
Délka: 39:30
Žánry: Rock, Britpop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Shockwave, 2. One of Us, 3. Once, 4. Now That I’ve Found You, 6. Why Me? Why Not.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Nicku Caveovi v roce 2015 zemřel za velmi nešťastných okolností pádem z útesu syn. O této tragické události a o vypořádání se s ní...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com