Měsíční archiv:Leden 2019

od -

Čistě ze statistického hlediska, každý osmý člověk, kterého potkáte na ulici, už viděl v kině biografický snímek o Freddiem Mercurym a kapele Queen Bohemian Rhapsody. Tedy pokud tento text čtete z České republiky. Třeba v USA by to totiž bylo podstatně méně a naopak ještě více by to bylo v Austrálii, Jižní Koreji a v domovské zemi kapely Velké Británii. Nikde jinde už ale skutečně ne. Kritici, filmoví i hudební publicisté se nepřestávají ptát: Proč je tento film (nejen) u nás tak oblíbeným?

Aby těch šokujících čísel, které uvádí server Kinomaniak.cz, jenž čerpá z oficiálních dat Unie filmových distributorů UFD nebylo málo, ještě dodáme další statistiku: Bohemian Rhapsody je 5. nejnavštěvovanějším filmem v českých kinech všech od počátku vzniku naší samostatné republiky. Přišlo na něj více lidí než na Titanic, Jurský Park nebo Anděl Páně 2.

Bohemian Rhapsody pak vydělalo (dnešní, nejnovější data) 209 milionů korun. Možná se to jeví jako docela málo, když si vezmeme, že bychom z toho zaplatili „jen” aktuální rekonstrukci vstupní haly brněnského nádraží, rekonstrukci divadla nebo platy fotbalové Slavie Praha pro hráče, trenéry i realizační tým na jeden rok.

Foto z filmu Bohemian Rhapsody: John Deacon (Joseph Mazzello), Roger Taylor (Ben Hardy), Freddie Mercury (Rami Malek) a Brian May (Gwylim Lee).
Bohemian Rhapsody: John Deacon (Joseph Mazzello), Roger Taylor (Ben Hardy), Freddie Mercury (Rami Malek) a Brian May (Gwylim Lee). Foto: Facebook

Jenže i tak je Bohemian Rhapsody 2. nejvýdělečnější snímek českých kin za všechna léta a na prvního Avatara už ztrácí jenom 4 miliony, což nejspíše překoná!

Asi vám tyhle údaje stačí na to, abyste pochopili. Některá vysvětlení, proč tomu tak je, budou aplikovatelná na všechny země univerzálně, některá však jen speciálně na naši zemi.

Tady je náš pokus o to, tento pro mnohé nečekaný fenomén vysvětlit.

1. Jako byste to zažili (tedy alespoň, když se díváte očima)

Já vím. Celé velké finále filmu je založeno na lži, že Mercury věděl o své nemoci 2 roky předem a taky na tom, že to oznámil kapele 4 roky před tím, než jí to Mercury přiznal skutečně. V době Live Aid možná mohl mít strach z toho, že nemoc má. Možná se dokonce i objevily nějaké první, nenápadné příznaky, ale ještě si to určitě nepřipouštěl a když šel na pódiu, určitě si neříkal tak, jak je to prezentováno ve filmu: Brzy zemřu, tak se do toho budu snažit dát všechno.

Najde se také několik dalších menších faktických nepřesností. Kapela se třeba nerozpadla a mezi koncem turné a Live Aid byly jen 2 měsíce. Potom třeba postava ředitele nahrávací společnosti Raye Fostera, kterého skvěle ztvárnil Austin Powers Mike Myers, je vymyšlená. Ale jinak by scénář ani nešel napsat, aby dával smysl a stihlo se to vše za 2 hodiny.

Kdo mi úplně vyrazil dech, byl Gwylim Lee coby Brian May. Ten vypadal tak dobře, že pokud by se ve filmu objevil samotný Brian May mladší o 40 let, nebyl by podle vzhledu dostatečně důvěryhodným kandidátem pro roli.

Pak je tu třeba další věc, která už nelze tak dobře doložit, ale mnozí z těch, kteří byli Queen na blízku v dobách jejich největší slávy, si všimli, že Brian May se ve filmu chová jako hlas rozumu, který mírnil Freddieho v jeho manýrech. A přitom to byl právě on, kdo okolo roku 1979 svolával divoké after párty. Dá se jim to ale vyčítat? Proč by chtěl někdo špinit jméno své a jméno svých kamarádů?

Nechte tyhle věci na pokoji a podívejte na Bohemian Rhapsody očima, ne mozkem. Rami Malek je sice paradoxně ten nejméně podobný člověk na skutečného člena, podívejte se ale na podobu basáka Queen Johna Deacona a jeho představitele ve filmu Josepha Mezella. Ben Hardy je také neuvěřitelně podobný bubeníkovi Rogeru Taylorovi a kdo mi úplně vyrazil dech, byl Gwylim Lee coby Brian May. Ten vypadal tak dobře, že pokud by se ve filmu objevil samotný Brian May mladší o 40 let, nebyl by podle vzhledu dostatečně důvěryhodným kandidátem pro roli.

A pak teprve jak vypadaly důvěryhodně haly, arény a finální scéna z Live Aid. Prostě jako byste tam doopravdy byli… O tom ale až v dalším bodě.

Tady se můžete podívat na srovnání herců a skutečných osob. Síla, co?

2. Herecké výkony

Rozdíl mezi tím, jaký byl Mercury podle vyprávění a knih ve skutečností a filmem, byl asi jako rozdíl mezi filmy Texaský masakr motorovou pilou a Jak krteček ke kalhotkám přišel. Ale i tak jste věřili (nebo alespoň chtěli věřit), že to na plátně je skutečně Mercury, May, Deacon a Taylor.

S prvním bodem souvisí i herecké výkony. Jak je již naznačeno, členové kapely se chovali dle souhlasu žijících členů Queen a s realitou to často kolidovalo. Jsem taky přesvědčen, že Sacha Baron Cohen, o kterého se původně usilovalo, by chtěl výrazně zasahovat do scénáře a následně by zahrál Freddieho Mercuryho tak, že by více odpovídal skutečnosti. Verze filmového Mercuryho byla přístupná, ale daleko od reality. Rozdíl mezi tím, jaký byl Mercury podle vyprávění a knih ve skutečností a filmem, byl asi jako rozdíl mezi filmy Texaský masakr motorovou pilou a Jak krteček ke kalhotkám přišel.

Ale i tak jste věřili (nebo alespoň chtěli věřit), že to na plátně je skutečně Mercury, May, Deacon a Taylor a nebylo to způsobeno jen vzhledem, jak je to rozebráno v minulém bodě, ale i protože jejich chování na plátně odpovídalo tomu, co se o kapele kdy doslechne obyčejný člověk, který nečte biografie a výpovědi těch, kteří se okolo Queen v té době motali. To, co jim bylo instruováno scénářem, přenesli herci naprosto úchvatně a byli před kamerami skutečně tím filmovým Mayem, Deaconem, Taylorem a Mercurym.

Všichni pro svou roli dýchali a v kině to lidé poznali. Stvrdili to výkony na závěrečném Live Aid. Deaconův vždy klidný a pohodářský výraz správného basáka, Mayovo mimořádné vnímání melodie při hře na kytaru, Taylorovo nadšení za bicími a Mercuryho… Pohyby, gesta, výraze tváře, otevírání pusy. Rami Malek a spol. tohle zmákli naprosto přesně.

3. Obrovský důraz na vizuální detaily

Film, započteme-li všechny počáteční přípravy a dlouhé hledání herců, vznikal 10 let a především Brian May si dal velice záležet na tom, aby všichni provedli práci správně a co nejvíce přesně podle instrukcí všech, kteří se událostí skutečně zúčastnili. Když potřebovali tvůrci vytvořit Wembley, sháněli všechny historické plány a do nejmenšího detailu napodobili vzhled stadionu. Postavili na plání pódium ve skutečné velikosti a rozmístili každičký reproduktor odposlechu tak, aby odpovídal skutečnému rozmístění onoho dne.

Když kapela přijde na pódium, filmový Roger Taylor, tak jako ten skutečný, vyzkouší nejprve pár údery bicí. Než začne Freddie Mercury hrát na klavír, zapne si zvukovou modulaci klaviatury na krabičce ležící na piánu, která leží vedle několika plastových kelímků. Když v úplně první scéně filmu Freddie přichází na pódium ve Wembley, cestou míjí herce představujícího Bona z U2. Ti nehráli úplně před Queen (po U2 hráli ještě Dire Straits), avšak jejich vystoupení je považováno za druhé nejlepší na Live Aid hned po Queen, a proto se asi tvůrci rozhodli zařadit do filmu právě je.

Výsledek obrázku pro bohemian rhapsody gif

Tvůrcům se podařilo diváky vrátit časem.

Stejné to bylo i pro dřívější záběry z turné, kde byly k vidění ikonické světové haly jako newyorská Madison Square Garden nebo tokijský Budokan. Zde vytvořili přesné rozmístění světelného systému a podle dobových zvyklostí nasvítili pódium, jenž postavili ve velké supermoderní hale LH2 v Londýně. Přesné dobové kostýmy a paruky pak byly samozřejmostí.

Při scénách z welšského nahrávacího studia na farmě Rockfield pak třeba byly přesně reprodukovány kopie mixážních pultů ze 70. let. Nevím, jestli se venkovní scény točily skutečně zde, ale vypadalo to úplně přesně jako skutečně na Rockfieldu.

Samotný Roger Taylor a Brian May si pak vzali na starosti to, aby se jejich filmoví představitelé naučili alespoň trochu na skutečné nástroje a získali tak intuici k důvěryhodně vypadajícím pohybům na pódiu.

Scénu z Madison Square Garden můžete vidět v tomhle videu.

4. Zvuk

Zvuk filmu je kapitola sama pro sebe a doufám, že ho co nejvíce návštěvníků ocenilo. Brian May poskytl zvukovým mágům filmu veškeré možné zvukové stopy. Ti tak mohli dle libosti jednotlivě mixovat zvuk skladeb Queen. Kdyby jen prostě hodili k obrazu skladby v přesném původním znění, nestálo by to za nic. Teprve až po důkladném a neuvěřitelně detailním mixu, jakmile to rozpumpují kvalitní reproduktory, které dnes má většina kin, máte pocit, že jste skutečně ve zkušebně s Queen a nebo s nimi stojíte na pódiu před desítky tisíci lidmi.

Některé části pak samozřejmě byly znovu nahrány a to včetně Mercuryho zpěvu. Svou trošku přidal i Rami Malek, ale hlavně Marc Martel — člověk s hlasem, který je Mercurymu hlasu tak podobný, že podle návrháře výroby Bohemian Rhapsody Aarona Haye, ani samotný Brian May nedokázal poznat, že se jedná o imitátora.

Marc Martel je asi nejbližší možný hlas k Freddiemu Mercurymu na téhle planetě, a tak jej slyšíme i v Bohemian Rhapsody

5. Queen jsou u nás dneska populárnější než v mnohých jiných zemích

Jen se podívejme na aktuální žebříček prodejnosti alb. Na prvním místě je soundtrack z filmu Bohemian Rhapsody, na čtvrtém remasterovaná verze Greatest Hits od Queen. I v rodné Británii mají Queen horší výsledky. Soundtrack je aktuálně 3. Na dvanáctce je jejich platinová kolekce. Já vím, říkal jsem už žádné statistiky, sorry.

Ale ukazuje to, že Queen jsou u nás v současné době populární srovnatelně s jejich rodištěm, ne-li dokonce ještě více. Je to výsledek hladu po jejich hudbě vzniklý i díky totalitnímu bloku (zakázané ovoce chutná nejlépe). Myslím, že masový vkus Čechů také tíhne o něco více k výrazným melodiím na úkor dlouhého a trpělivému budování atmosféry, jak tomu často bývá na západě od nás. To je asi i důvod, proč u nás nikdy nebyly moc populární ostrovní kapely jako třeba Stone Roses, Suede nebo Portishead, které jsou v Británii kultem.

6. Humor

S každou velkou rockovou kapelou je spjato mnoho legračních historek. Můžete se podívat třeba na facebookovou stránku Hlášky rockových hvězd, kde jsou zveřejňovány některé legrační odpovědi v rozhovorech a příběhy, které se děly a dějí v kapelách. Žijící členové jistě poskytli mnoho takových hlášek a scénaristé neměli problém přidat další, protože hudební prostředí nabízí obrovské množství prostoru k humorným situacím.

Škoda, že se asi nikdy nedozvíme, jaká část z auta je podle Regera Taylora ta nejvíce sexy 🙁 🙂

Podle ohlasů lze soudit, že jedna z nejvtipnějších scén je ta, kde se kapela dohaduje o písní Rogera Taylora “I’m in Love With My Car” a následně s fiktivním ředitelem nahrávací společnosti, kterému v kanceláři po hádce s kapelou o tom, jaký bude první singl z alba The Night in the Opera (1975), rozbijí okno a ten, zatímco civí na odcházející kapelu skrze díru ve skle, zakroutí hlavou a prohlásí: „A to jsme dělal s Hendrixem.”

Mnoho z těch peprnějších vtípků, které skutečně Mercury řekl, se nepoužilo a je to škoda. Třeba Mercuryho odpověď na to, když se ho jeden z novinářů ptal co dělá o volném čase a on odpověděl: „Mívám poslední dobou hodně sexu.” a po pár vteřinách, kdy novinář čekal, že přidá něco dalšího, potáhl z cigarety a dodal: „Takže na nic ostatního už moc nemám čas,” by jistě byla ve filmu skvělá. Ale v rámci omezených bariér přístupného filmu to, co se zde objevilo, nebylo špatné.

7. Tak akorát

Všechny věkové kategorie byly v kině. V šatně kina jsem při odchodu zahlédl klučíka okolo 8 let a přímo přede mnou seděla určitě více než 70. letá babička. Výše jsem si posteskl, že Sacha Baron Cohen by promlouval do scénáře a ztvárnil by Mercuryho svou podobou i povahou daleko věrněji. Jenže to by do kina nepřišlo zdaleka tolik lidí. A tady je to odvěké dilema, které se vyskytuje tak často ve filmech i v hudbě. Dělat kompromisy a dělat filmy a hudbu pro všechny a nebo naplno do toho vrýt, co si myslím, nehledě na to, že si udělám nepřátele?

Provokovalo to tak akorát a to lidé mají rádi.

Vezměme to takto. Queen byla velká stadiónová kapela, která sice občas později vyvolávala kontroverze kvůli Mercuryho sexualitě, ale i tak se většina z toho, co se dělo na pozadí, držela pod pokličkou tak, aby to nepošpinilo jméno kapely. Provokovalo to tak akorát a to lidé mají rádi. Úplně stejné je to s filmem. U mužských polibků bylo v kině slyšet, jak se někdo zavrtěl a někdo krátce přidušeně zasmál, ale nikoho to rozhodně nepohoršovalo.

Podobné to bylo ostatně třeba i s Beatles. Ty máme dnes tendence vidět v jejich saku a upravenými sestřihy, jako hodné a neškodné kluky, ale přitom už než se stali slavnými, naplňovali v jejich hamburgské éře dokonale ono známé hudební spojení sex, drogy rock’n’roll. Queen chtěli vždycky být co největší kapelou, co se týče jejich dosahu a pokračují s tím i nadále. Dává to tedy naprostý smysl.

Možná by tedy bylo úplně nejlepší, kdyby vedle Bohemian Rhapsody vznikl ještě jeden film s úplně jiným obsazením a tvůrci, ne tolik kontrolovaný žijícími členy, tentokrát spíše o kontroverzní stránce Queen. Mohlo by to být také hodně zajímavé.

8. Každý chce být rockovou hvězdou

Jsou naše životy nudné? Jak se to vezme. Ale přiznejme si, že asi trochu ano. Těžko někdo z obyčejných smrtelníků zažije, byť jen zlomek z toho, co ve skutečnosti i na filmovém plátně zažívali Queen. To, že můžete být na chvíli alespoň virtuálně součástí těch všech koncertů, večírků a celého dobrodružství okolo nich, je mimořádně lákavé. Když se podíváte po průměrné české kanceláře, možná se nezdá, že tihle na první pohled odměření a opatrní lidé milují rockovou hudbu. To, že Bohemian Rhapsody donutilo přijít do kina i ty, kteří obyčejně celý rok do kina nepáchnou, je jasný důkaz toho, že mnoho lidí skrytě a podpantoflácky sní o tom, že by si třeba na chvíli vyzkoušeli, jaké je to být velkou rockovou hvězdou.

9. Velké finále na Live Aid

Jde zažít v kině něco silnějšího? Velkolepá finále filmové historie lepších filmů jako Vykoupení z věznice Shawshank, Zelená míle, Schindlerův seznam nebo Forrest Gump jsou strašně dojemná. Tohle bylo ale jiné. Nejen, že to bylo dojemné, mělo to i elektrizující energii, jakou jde jinak v životě jinak těžko zažít. Vyrovnat se tomu může snad už jen na tom pódiu před tisícovkami jásajících lidí, skutečně stát.

10. Davová mánie

Poslední a hodně důležitý důvod, proč lidé všech věkových kategorií přišli do kina, je ten, že o filmu slyšeli od známých nebo i náhodných lidí. Nabaluje se to jako sněhová koule. Bohemian Rhapsody je rozhodně druh filmu, na který nezapomenete hned druhý den. Baví se o tom snad na úplně každém pracovišti od ředitelství bank až po dílny a lidé chodí do kina znovu. V autobuse jsem třeba slyšel, jak asi 17 letí kluci s americkými baseballovými bundami, typičtí šampónci, které byste rozhodně netipovali na fanoušky Queen, vzdychali nad tím, že chtějí jít už počtvrté na Bohemian Rhapsody, ježe už nemají peníze, protože v průběhu měsíce a půl už utratili veškeré kapesné právě za tenhle film.

Autor: Patrik Müller

Nestyďte se a honem napište do komentářů, jaké jsou vaše dojmy z filmu!

Recenze | Novinky: Muse díky Simulation Theory působí sice jako kacíři vlastního jména, alespoň ale baví a svou velikost si také uhájili

„Kytara už není hlavním hudebním nástrojem,“ prohlásil frontman Muse Matthew Bellamy v měsících, kdy se připravovalo očekávané nové album Muse Simulation Theory. Tahle věta vyvolala rozruch zejména u fanoušků klasického rocku. Že jí řekl zrovna Bellamy, je ostatně dost symbolické.

Fanoušci Muse se totiž dělí vlastně na dvě základní skupiny. Jejich koncerty navštěvují jak trendoví posluchči, kteří drží krok se současnou hudbu a také ti, kterým stačí poslouchat hudbu minimálně 30 let starou a mají jen pár vyvolených kapel, které je donutí si výjimečně poslechnout i soudobá alba.

http://press.wbr.com/wp-content/uploads/2018/11/Screen-Shot-2018-11-02-at-4.49.17-PM.png
Muse: Matthew Bellamy (zpěv, kytara), Dominic Howard (bicí). Christopher Wolstenholme (basa). Foto: Warner Bross Records

Matthew Bellamy také pronesl, že má radost z toho, že se dnes v hudbě dá míchat dohromady tolik různých stylů — klasické, hip hopové i rockové dohromady. O tom, že jeho tlachání nebylo jenom tak plané, se ostatně každý při poslechu Simulation Theory snadno přesvědčí. Z Bellamyho vyjádření v rozhovorech před vydáním alba, ve kterých mluvil o zapojení dubstepu, bychom spíše usoudili, že se bude jednat o maximálně soudobé album. Není to ale tak úplně pravda. Muse se totiž rozhodli vydat po dnes velice oblíbené cestě retrofuturismu ve stylu éry počátků elektronické hudby v 80. letech.

Výsledek obrázku pro San Junipero

Při poslechu mnoha dnešních alb si připadám, jakobych se vydával do přímořského diskotékového letoviska San Jupinero ze seriálu Black Mirror. Kdo viděl, ví, proč je tahle epizoda synonymem retrofuturismu.

Směr dobrý, provedení horší

Jelikož tuto cestu volí i mnoho dnešních kapel a dokonce i popových zpěváků a zpěvaček, dalo by se říci, že se Muse přece jen snaží být maximálně soudobí, s kombinacemi jejich stylu, který má hodně co do činění s rockovou operou, jak ji vynalezli Queen, to však často — a především v úvodu alba — zní o asi něco více jako „retro“ než jako „futurismus“. V případě Muse to ale nelze brát jako nevýhodu a nový, retro futuristický osmdesátkový nádech jim vcelku sluší.

V těchto případech je to ostatně vždycky těžké. Mnoho fanoušků prvních alb Muse bude nyní velice zklamaných, jsou však takoví, které už nebaví pouze poslouchat po tisíc sté “Space Dementia”, “Megalomania”, “Feeling Good” nebo “Hysteria”. Pro ty bude jistě změna na Simulation Theory velice osvěžující. Aby to nebylo komplikované málo, je to ještě zamotanější. Ono totiž, když si poslechnete Simulation Theory a Origin of Symmetry, je to dost velký rozdíl. Dokonce takový, že si ho nepřipouštíte až do doby, než skutečně zmáčknete tlačítko přehrávání.

Noví Muse najednou působí jako ignorantští, hluční, neposední neřádi. Muse, byť se do toho uměli dříve také pořádně opřít — viz. třeba jeden song za všechny: “Stockholm Syndrome”, zněli oproti novým Muse jako citliví chlapci, kteří si s pečlivostí švýcarského výrobce hodinek pohráli ve studiu s každičkým tónem. Když se srovnávají staří a noví Muse, je to jako srovnávat partu „frendíků“ z Mechanického pomeranče s talentovaným spisovatelem panem Alexandrem, kterému znásilní ženu a jeho samotného zmrzačili a zničili mu jeho rozdělanou knihu, kterou zrovna psal a strávil na ní spoustu práce.

Výsledek obrázku pro clockwork orange gifs

Pak je tu ještě další skupina posluchačů — neutrální posluchači, kteří mají Muse rádi a klidně by zašli na jejich koncert, kdyby k tomu měli příležitost, ale neoznačují se přímo za nějaké velké fanoušky kapely. Zkrátka taková skupina, která si poslechne vždycky nové album a zapamatuje si z každého pár nejoblíbenějších písní — ne ti správní hudební fanatici, kteří si dokážou album kapely poslechnout stokrát a znají nazpaměť tón i b stran singlů. Troufnu si říct, že pokud je to příležitostný fanoušek, který poslouchá pravidelně i nová alba jiných kapel, nebude ze Simulation Theory zklamaný. Usoudí totiž, že je to oproti mnoha ne příliš nadšení budících indie rockových kapel alespoň album výrazné, které nenechá člověka chladným.

Možná, že se v některé ze skupina najdete. Třeba však budete mít opačný názor. V pořádku, jsou to jen mé vlastní dohady a odhady. Jde ale o to, že na těchto skupinách fanoušků se odkrývají výhody i nevýhody alba.

Kdo by to byl řekl, že Timbaland bude jednou produkovat album Muse…

Svůj podíl dobrého či viny, záleží jak se rozhodnete, nese i pestrý výběr producentů. Je tady znovu už tradiční producent Muse Rich Costey (Absolution, Black Holes and Revelations; také Biffy Clyro, Frank Turner, Foo Fighters, Foster the People, Interpol…), který zastává funkce realizátora duše kapely, a který má zajistit, že Muse zůstanou, ať se stane ve studiu cokoliv kreativního, pořád Muse.

Pak je tu opět vcelku očekávatelné jméno někoho, kdo nahrává moderní pop i rock Mika Elizonda (Twenty One Pilots, Rihanna, LP, P!nk, Switchfoot). Teď ale přijde ta pecka. Shellback! Ten Shellback, který tvoří a produkuje pro P!nk, Taylor Swift, Arianu Grande, Adele nebo Maroon 5 a — podržte se — Timbaland. Ano, ten Timbaland, který byl v první polovině 21. století největším producentem pop music a je jeden z nejvíce zodpovědných za masivní dominaci dance popu s prvky hip hopové hudby a moderního R&B v mainstreamu.

Tenhle chlápek přece jen působil už trochu za zenitem vzhledem k tomu, že už nefiguruje moc často na albech hlavních popových hvězd jako dříve.

Možná vůbec nejdůležitější charakteristika Muse je jejich velkolepost. A ani v novém stylu od toho neupouští. Album začne velkolepě znějící, z počátku déle než minutu a půl instrumentální písní “Alghorithm”. Píseň má velkou dynamiku a velké rozměry. Není těžké si představit nějaké velkoměsto s mrakodrapy, jak mezi nimi projíždí skoro jako z reklamy na nějaký nový model auta lepší cenové kategorie Matthew Bellamy, coby Interpolem hledaný hacker, který ukradl důležitý algoritmus, kterým může změnit chod celé planety.

Simulation Theory jako velkofilm se spousty efekty, na který se díváte bez obrazu

Muse totiž, s tím jak rostli, vždy texty využívali jako rozšíření své velkoleposti. Proto si vybírali vždycky i velkolepé texty o vládních spiknutích a konspiračních teoriích a občas to spojovali s běžným životem.

Zní to možná hloupě, ale Simulation Theory je skutečně, tím jak velkolepě se snaží znít, tak trochu filmem v albu. To, jak se Muse ta velkolepost daří je věc druhá, avšak alespoň pro první dvě písně je to skutečně tak.

“The Dark Side” je dramatická píseň, která mistrovsky zvládá kombinovat elektronickou hudbu s kytarami. Ačkoliv obal alba působí strašně kýčovitě, vlastně není tak špatný, jak se možná na první pohled zdá. Obal by totiž především měl vyjadřovat to, jak album zní a tenhle to, vzhledem ke zvuku písní jako “The Dark Side” vyjadřuje dost přesně.

Nevím, jestli to tak mám pouze já, ale na Muse mě v poslední době nikdy příliš nezajímaly texty. Nejsou špatné, ale nikdy jsem nenašel důvod je nějak zvláště rozebírat, či si je dohledávat. Muse totiž, s tím jak rostli, vždy texty využívali jako rozšíření své velkoleposti. Proto si vybírali vždycky i velkolepé texty o vládních spiknutích a konspiračních teoriích a občas to spojovali s běžným životem. Dopady toho můžeme slyšet na “Propaganda”, která je milostnou písní, ale z nějakého důvodů do toho zatáhne tenhle politický fenomén. Způsob, jakým se tentokrát přesouvají od svůdných milostných textů k politice, je příliš razantní a neohrabaný. Je to až úsměvné a skoro to zní, jakoby Muse chtěli parodovat sami sebe.

Možná, když chtěli Muse změnit svůj hudební styl, mohli se zamyslet i nad změnami postupů při psaní textů. Píseň není nějaký skvost ani po hudební stránce. Na druhou stranu tady je zase i dobrá stránka, když se znovu ukáže, že je zábavné poslouchat, jak bruslí v jejich novém stylu, který se opět pohybuje na hraně elektronické hudby, velkolepého operního rocku, jižanského rocku a tentokrát ve sloce i v R&B, které svými svůdnými tóny stylově připomíná dokonce třeba Prince.

“Pressure” připomíná nějakou rockovou variaci na hudbu, která se používá při společenském tanci. Skoro to zní, jakoby se na “Pressure” dalo tancovat tango. Prudké změny písně jsou každopádně zábavné a od úvodního spojení svůdné elektrické kytary s basovými dechovými nástroji, se dostaneme ke kytarové vyhrávce jako od Jacka Whita a následně k tradičně honosnému, renesančně znějícímu refrénu, kdy Bellamymu přizvukují vokály v elektronické modulaci. Nejlepší moment je však jakmile píseň zeslabí a než se opět píseň převrátí do závěrečného refrénu trochu otravným před refrénem: “Pressure building,” zůstane na chvíli znít jen jižansky znějící kytara.

“Something Human” plní roli odlehčující písně a plní ji skvěle. Po té vlně nových stylů většinu času zabalených do tlusté vrstvy elektroniky je hezké slyšet zatím nejvíce přirozeně znějící píseň postavenou na akustické kytaře, kde se později kromě hammondových varhanů přidají opět i elektronické efekty, ale v o mnohem decentnější míře než minule.

Bonusy lepší než písně na albu?

Po tomhle odfrku dostane možnost více než, kdyby byla umístěna mezi hlučnější songy, vyniknout “Thought Contagion”. Není to ale jenom tímto efektem, že píseň tak dobře zní, protože je to skutečně jedna z nejlepších písní na albu, kdy Muse jakoby koncentrovali svou energii v tom nejvhodnějším směru. “Thought Contagion”, ačkoliv jsou tady opět ty omílané konspiracemi inspirované texty, ostatně bude asi, díky tomu, jak zní, i jakýsi můstek pro starší fanoušky. “Get Up and Fight” je taková roztomile naivní píseň bojovníků s kytarami, skoro jako by to byla píseň 30 Seconds of Mars. Naštěstí, pokud by to byla píseň 30 Seconds to Mars, byla by to jedna z jejich lepších. Píseň je to sice trochu kýčovitá, ale stejně se chce věřit, že byla složena s upřímným základem.

“Blockades” je perfektní píseň, dokonce možná i vůbec nejlepší na Simulation Theory. Jestliže na “Thought Contagion” byla formule úspěchu koncentrovat sílu podstaty Muse, tedy vzít si spíše něco z těch starých Muse. “Blockades” je zároveň i triumf nového stylu Muse, coby nejen představitelů rockové velikosti, ale i filmově znějícího retrofuturismu ve stylu 80. let. Je dobře, že po takhle dramaticky vyhrocené písni se stejně vyhroceným a pro dnešní dobu trefným textem:

„I never sleep or rest
But I’m still running out of time,”

následovala optimisticky znějící, kostelovými gospely inspirovaná předposlední “Dig Down” a mottem: „Dig down and find faith”, která zní jako píseň, která obyčejně se dává do závěrečných titulků filmů, aby zmírnila napětí z poslední scény. Ve třech čtvrtinách přijde zajímavá změna, jinak však píseň bohužel melodicky výrazně ztrácí na obvyklý standard Muse.

Definitivní epilog však přichází až na “The Void”, kdy Muse naposledy rozjedou své elektronické mašiny. Píseň vlastně není z počátku nic až tak skvělého, pak ale přijde poslední minuta a půl a pak hltáte tuhle elektronickou baladu i s navijákem. Jakmile se to přelomí pouze do piána, říkáte si definitivně, že tohle album mělo nějaký smysl. Muse to mají skutečně jako tradičně vymakané a tak přesně na sekundu s úderem 4. minuty poslední písně přijde parádně znějící a pořádně hluboký závěrečný pilovitý elektronický efekt, známý jinak z dubstepu a dalších podžánrů elektronické taneční hudby.

Pokud máte k dispozici deluxe verzi, rozhodně se vyplatí nevypínat, protože album vlastně začíná jako smyčka (nebo kruh, ještě lépe kolo… hmm… symbolika, že…) znovu, ale tentokrát s “Alghorithm” v úpravě “Alternate Reality Version”. Teprve tady dostane píseň tu skutečnou filmovou podobu a tahle bonusová píseň je hned vedle “Blockades” to vůbec nejlepší z alba. Je to legrační, ale jak alternativní verze Alghorithm, tak “The Dark SIde” podle mě zní lépe než původní písně. A dobře zní rozhodně taky verze Pressure v podání pochodové kapely kalifornské univerzity z UCLA, stejně jako akustická verze songu “Propaganda” a “Something Human”. Takže škoda, že Muse podobným způsobem nepředělali celé album a není z toho takový, přechod mezi realitou a alternativní realitou. To by bylo ostatně pro tohle album symbolické ještě více, než buddhistické kolo.

Muse – Simulation Theory

Vydáno: 9.11.2018
Délka: 42:02; Deluxe verze: 1h 19min
Žánry: Elektronický Rock, Alternativní Rock, Synth-Pop, Pop Rock, Crossover
Rozhodně musíte slyšet: 2. The Dark Side, 3. Pressure, 7. Thought Contagion, 9. Blockades; (Deluxe Verze): 12. Algorithm (Alternate Reality Version), 13. The Dark Side” (Alternate Reality version)

Recenze | Novinky: Kapitán Demo to na Mládí v trapu možná přestává mít pod kontrolou, ale skutečný Jiří Burian to má pod kontrolou dokonale

Mládí v trapu je přelomovým albem, které posouvá obtloustlého milionářského rappera dále po hudební i charakterové stránce. Kapitán Demo, resp. Jiří Burian to na albu Mládí v trapu dokázal i za podpory silného týmu, který se kromě tradičních podporovatelů Jordana Haje, Givinara Kříže a dalších z Demovy crew, skládal také z hostů, mezi které patřila výtvarnice Léna Brauner, rapper Hošty a překvapivě i kapela Škwor. 

Současné období se vyznačuje ekonomickým růstem a zvyšováním životní úrovně. S růstem jmění však vznikají i různé společenské nešvary. Pomalu se také mažou rozdíly ve společnosti. Nebo se spíše vytváří klam, že se mažou. Vrstva „těch obyčejných lidí” zvyklá na staletí válek a bídy nyní zasedla k sociálním sítím, které navozují pocit, že s lidmi nahoře mohou být v bezprostředním kontaktu. V takových dobách, je každé nové album satirické postavy rapperského milionáře Kapitána Dema, který je virtuálním králem vrchní vrstvy společnosti a svým drzým okem se může vysmívat všem nešvarů té lůzy dole, hotovým hudebním darem.

Na obrázku může být: 2 lidé, lidé na pódiu, koncert a dav
Jiří Burian jakožto Kapitán Demo (foto: Facebook)

Čtvrté album alter-ega hudebníka a producenta, mimo jiné také syna známého písničkáře Jana Buriana a vnuka E.F. Buriana (skladatel, dramatik, složil např. hudbu pro Zemanovu Cestu do pravěku), Jiřího Buriana Mládí v trapu, je ale více než kdykoliv i osobním dramatem samotného Kapitána Dema. A opět je tu i jeho zábavnou parta okolo něj, kterou tvoří režisér a zpěvák Jordan Haj (čtenáři bulváru čtou: „Manžel Emmy Smetana“) coby ProGram — frajírek s beranicí, slunečními brýlemi a řetězi; závislák na heroinu. Jeho bratranec Givinar Kříž, který baví jako slovanský tvrďák s ruským přízvukem, Givi Kross. Ty pak doplní třeba také DJ Vodník Ámen.

Všichni jste moje zlatíčka

Demova crew dostala na tomto albu o dost větší prostor než minule. Ačkoliv jsem myslel, že se Jiří Burian zbláznil s tím, že umístil do alba více než 10 minut zdrogovaného blábolení (“Leze ti to do červenýho” a “Tenkrát na záchodě”), nakonec jsem při žádném poslechu alba tyhle části mluveného slova nepřeskočil, protože byly jakožto ukázka producentské práce na drogách Vodníka Ámena a zhodnocení českého showbyznysu, hudební a rapové scény, doopravdy vtipné.

Osmiminutová povídací “Tenkrát na záchodě” je vůbec asi největší „WTF moment“ celého alba. Kapitán Demo se opět povyšuje do role takového pozorovatele z výše, který dokáže absolutně vše komentovat s obdivuhodným nadhledem. Tentokrát ale výjimečně nekomentuje žádný společenský jev, ani vlastní trable, ale bere si do úst hodně lidí z showbyznysu. Některé v dobrém, některým se spíše vysmívá.

Slyšíme tak zmínky o nejznámějších českých celebritách (Vojta Dyk, manželé Klusovi, Ewa Farna, Emma Smetana), ale i o lidech, se kterými asi Demova parta přijde do styku v rámci jejich klubového působení (Milion Plus, Lvkas Dope, Mydy Rabykab…).

Mnoho ze zmíněných jsou pravděpodobně dobří přátelé Buriana, Haje i Kříže a tak schytávají jen samé zdrogované superlativy a „zlatíčka”. V nahrávce, při jejíž nahrávání si musela trojice snad vážné šlehnout, to od Dema však schytají nejvíce manželé Klusovi (ProGram: „Oni jsou Klusovi jako fakt zlatíčka, víš co myslím?” Kapitán Demo: „Ty milionářský Ezo… Ale je to krásný ezo.” – ProGram: “Ne, ne… on je jako… Já je znám jakoby fakt, úplně… Tamča — zlatíčko.“ – Kapitán Demo: ”Ona s náma bude dělat ten byznys s těma čakrama… Ona má ty čakry, kámo. Ona je v tom  namočená.” – Givi Kross: „Fakt? To jsem neslyšel, protože ona je fakt zlatíčko.” – Kapitán Demo: “Ona to má podkontrolou, to jo…”).

Poté to nečekaně trochu schytá taky Hajova manželka Emma Smetana, kterou zhodnotí jeho alter-ego ProGram a Givi Kross jako hezkou holku, ale takovou… „distinktní“. Sympatické na tom je, že dokážou stejně jako do jiných, střílet i do vlastních řad.

Primárně je píseň “Zlatíčka” totiž způsob, jak by se mohl Kapitán Demo dostat do širšího povědomí.

Ta zmínka ezoteriky v souvislosti s Tomášem a Tamarou Klusovými, je však vlastně dozvukem hlavního singlu celého alba “Zlatíčka”, který zazní na albu hned předtím. Sám Burian v rozhovoru pro RedBull TV přiznal, že i on sám je vlastně tak trochu „ezo“ člověk. Zajímá se o meditace, spirituální věci a hranice lidského vědomí, ostatně to byl prý i jeden z důvodů jeho dlouholetých zkušeností s drogami. Právě proto ho o to více štve, když tato témata veřejně probírají lidé, kteří o podobných věcech moc neví. Když pražský showbyznys žije takovým “Californication” po Česku, nebo spíše možná „Pragocarnication”.

Není to ale jen o tom. Primárně je tahle píseň totiž způsob, jak by se Demo mohl dostat do širšího povědomí. “Zlatíčka” si navíc trefným způsobem nedělají legraci jen z ujetého trendu pozitivního myšlení, ale Demo tentokrát výjimečně lízne i politiku, když se zmíní o amnestovaném Jiřím Kajínkovi a (ne)agentech, bývalých estébácích, přičemž pak jde samozřejmě ve videoklipu poznat, že tím byl myšlený ten nejznámější bývalý estébák — současný premiér ČR Andrej Babiš.

Refrén:

„Já vás mám rád
I když mě už trošku začínáte srát,“

má samozřejmě obrovský potenciál a díky své troše potřebného cynismu je to jedna z těch písní, které pomáhají uchovat o všedních dnech, zdravý rozum.

To je to kouzlo, co my dokážeme: Mít Jolandu na albu

Už od první písně “Say no to čára” s digitálním tikotem, hlubokým basovým syntezátorem a agresivními beaty, je jasné, že to Burian s tím trapem, jakožto hudebním stylem, myslel vážně a nepoužil jej pouze jako slovní hříčku. Ačkoliv se jedná o satirické album, rozhodně to není tak, že by byl hudební obal všech vtipů a příběhů nějak odbytý. Produkce je propracovaná a zvukově se jedná o odvážné, s pestrým žánrovým mixem, dá se říci progresivní rapové album, které by mohla závidět většina české rapové scény, která to s tímto žánrem myslí 100% vážně. Burianovým zkušenostem z alternativního rocku svědčilo, že zde tentokrát některé pasáže byly doopravdy vážné a na hudbě alba je to znát.

Díky tomuto konceptu se však může vyvíjet i postava Dema. Obzvláště je to zajímavé třeba zrovna v druhé písni “Špatný dětství”, která se pohybuje asi vůbec nejvíce mezi vtipem a vážností. Po samplovací stránce je píseň skvělá. Slyšíme malou dceru Jordana Haje a Emmy Smetana a díky použití jejího dětského pláče máme přece jen úzkostlivý pocit, ačkoliv nám může připadat vtipné, že Demo použil do písně sample z pořadu, který zní jako Sama doma (ostatně to není poprvé, co si z něj udělal legraci).

Stejně tak text je se slovními obraty jako:

„Kdyby mě vzal děda na ryby
neměl bych o sobě žádný pochyby,”

na jednu stranu vtipný, člověk se však už tolik nesměje, když si vzpomene, na kolik lidí z vašeho města dokonale sedí pasáže jako: „Jednou jsem měl světlej moment, když jsem zkoušel breakdance / Pak jsem si oholil hlavu a přidal se k hooligans.” Zkrátka výstižný obraz městského tragéda, který se nechal pohltit svým špatným dětstvím.

“Kouzlo” si podobně jako “Zlatíčka” utahuje s pokrytectví celebrit, tentokrát hlavně jejich mesiášského komplexu, kdy se chtějí některé celebrity vykoupit za to, že se jinak chovají jako debilové, charitou. V refrénu je geniálně použít sample legendární věštkyně Jolandy. Ačkoliv je tohle jinak obor hlavně amatérských tvůrců remixů z YouTube, Kapitán Demo to povýšil na úplně jinou úroveň. Na albu dostanou poprvé pořádný prostor ProGram a Givi Kross a je radost poslouchat slovní hříčky celé trojice.

Raz dva, abrakadabra
Když jde o charitu, tak neznám bratra,”

rapuje ruským přízvukem Givi Kross. “Sbírku na sushi pro děti v Kambodži / Co nemaj na GUCCI a v bříšku jim kručí,” zase sděluje ProGram svůj program, který prý všechny spasí.

Výsledek obrázku pro jolanda gif

Kapitán Demo? Čím je starší, tím je dokolonější. Hodně vysoko míříš! A ať ti žehná Bůh!

„Ještě předtím než vylezu z paláce
Založím tři fondy a čtyři nadace
Kluci z berňáku už pro mě nechoděj
Všichni ví, že jsem čaroděj Dobroděj.”

Jeden z dosavadně největších žánrových crossoverů si Demo připravil pro píseň “Takové malé posezení s přáteli do 7 do rána”, kde slyšíme něco, co by se dalo nazvat psí rap-rock, na kterém zpívá Petr Hrdlička z kapely Škwor, do toho skučí elektrická kytara, na které Léna Brauner, tentokrát coby Maxipes Feat předvádí své trochu bizarní, ale vtipné štěkací sólo. Hned vedle toho jsou slyšet ostré rapové basy. Toto zvláštní spojení je skvělým kořením dosavadní Demovy diskografie a ukázkou, že jeho hranice hned tak někde nekončí.

Výsledek obrázku pro dogs out hangover

Jenže to nestačí, na „Instáčí“

Léna Brauner se objeví také na písni “Insta Stories”, která je možná vůbec nejtrefnější satirou na Mládí v trapu a která se celá může zařadit k Demově trefné lajně: „Naši kartičku máte a bodíky sbíráte?” z písně “Ovce” z alba Okamžitě odejdi a vrať se až budeš normální (2015). Na začátku slyšíme nějaké dvě hvězdy sociálních sítí, zřejmě YouTuberky (naštěstí jsem je nebyl po hlase schopen identifikovat) a hned z těchto částí je poznat, že Demo tentokrát bude střílet do debility tohoto fenoménu. “Zdarec všichni, já vás vítám u tohohle videa a tohle video bude o mých vlasech,” prožijeme si svůj „cringe“ moment a Demo zahájí s Lénou chytlavý a zároveň pořádně štiplavý refrén:

„Už si viděla můj instantní příběh?
S fakanama z děcáku jsem nakrmila hříbě.
Když si na to hříbě influencer sáhne,
je to jak když čubka nohy roztáhne.”

Ve sloce pak odvede perfektní práci Hošty, který se svým vymakaným frázováním také vystihne perfektně imbecilitu tohoto společenského jevu.

Ačkoliv není u písně napsán, na konci slyšíme i Giviho Krosse, který to dokonale rozseká asi vůbec nejvtipnější částí alba, kdy rapuje hlody jako: Čubky dubky na totata / Potřebuju hotspot, brácha / Nedáte-li hotspot, dejte aspoň wi-fi / Přestaly se mi načítat zvířecí giffy. A ještě lépe: „Cyka blyat / Koukej mě sledovat / Budu se sprchovat a u toho livestreamovat,” načež pak to dorazí:

„Porodím, nasdílím
Vykadím, nasdílím.”

“Machoparking” má ze začátku dost typický zvuk českého mainstreamového pop-rapu se samplem a smyčci. Na Dema je to zvukově trochu přízemní píseň, jsou tady ale též typické “demoviny” jako přerušení písně a volání ProGrama nebo úvodní zvuková scéna, která umístí píseň do scenérie typické české dopravní kolony. Textově se jedná o navázání na povedený dopravní rap “Kamion předjíždí kamion” z minulého alba Bez klobouku bos (2017). Oproti zbytku alba není píseň tak vynalézavá, pokud je to ale další cesta, jak by se mohl Kapitán Demo dostat do širšího povědomí, pak nelze nic namítat.

Dekadence Kapitána Dema

Další z těch nejpovedenějších kousků je “Man Power”, která si očividně dělá legraci z chlapáctví a přijdou další perly, které uvíznou v hlavě jako: „Život mě nebaví / Když škvarky nejsou křupavý / Ženský jsou krávy / Jdu se koukat na zprávy.” Slušně zní i deep housový riff, který vyvrcholí v instrumentální mezihře. Pro publikum na klubových koncertech ideální pasáž.

Na konci alba přijdou dvě nejtemnější písně. Po podivném a tentokrát ne moc vtipném předělu “Tajemný smrad v kaťatech” následuje “Vape King”, založená na melodii refrénu “Rape Me” Nirvany, což je další zajímavý crossover rapu s kytarovou hudbou, a to byť je píseň tentokrát čistokrevný, hluboký a temný trap založený na rapu a EDM. Je až škoda, že se chlapci snaží v průběhu písně vtipkovat, protože tahle píseň s temným hudebním obalem nevyzní nakonec ani vážně, ani parodicky, což je zbytečným mrháním potenciálu písně. To, co funguje na “Špatný dětství” — mrazivě trefný humor s příchutí tragických životních příběhů, úplně nefunguje tady.

Naopak skutečně temná a vážná je titulní a závěrečná píseň “Mládí v trapu”, kdy si poprvé uvědomíte, že postava Kapitána Dema má skutečně vážný problém s drogami. Právě v těchto momentech se poprvé z Dema stává něco skutečnějšího než kdykoliv jindy, protože už to není jen Burianův mocný nástroj na zahnání nudy, ale nástroj, se kterým může možná bojovat humorem s věcmi, které ho štvou, aniž by byl on sám označen za cynika.

Z Dema se v tomto bodě stává postava se skutečnými starostmi a sledovat další vývoj Kapitána Dema a toho, co příště sdělí, bude ještě zajímavější než doteď.

Kapitán Demo – Mládí v trapu

Vydáno: 5.12.2018 (křest); na streamech dostupné zhruba od 23.11.2018
Délka: 50 min.
Žánry: Rap, Trap, Komediální hudba, Pop-Rap
Rozhodně musíte slyšet: 2. Špatný dětství (feat. Program & Lennon Marlene Haj Smetana), 3. Kouzlo (feat. Givi Kross & Program), 4. Takové malé posezení s přáteli do 7 do rána (feat. Škwor & Maxipes Feat), 6. Insta Stories (feat. Hošty & Léna Brauner), 8. Zlatíčka, 10. Man Power, Mládí v trapu (feat. Program & Givi Kross)

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Everything Not Saved Will Be Lost, Part 1 je nejkratší, ale nejúdernější album Foals. Patrně jejich zatím nejlepší Oxfordská alternativně rocková kapela...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Leonard Cohen odešel ze světa s jizvami, ale s hlavou nahoře Když Cohen volil název alba, jakoby tím říkal “když to chcete, bude to temnější”....