Denní archiv:13.2.2019

Rozcestník:

The Delines – The Imperial (Druhé album The Declines: Když novelista tvoří album a zpěvačka ho dokáže vyjádřit)

Bad Bunny – X 100PRE (I něco tak málo vídaného jako latinskoamerický trap s Diplem a Drakem nemusí být nutně originální)

Tallies – Tallies (Typický zvonivý inide kytarový zvuk v ozvěně s hravými vyhrávkami odlišuje kvalitní produkce, talent na melodie a hlasový výkon)

Born of Osiris – The Simulation (Jedna dvě, technolegie si jde pro tebe. Metalcoroví Born of Osiris přichází s dalším kvalitním albem)

DOPORUČUJEME: Lorelle Meets the Obsolete – De Facto (Mexická kapela Lorelle Meets the Obsolete opět kombinuje dream pop s experimentálním noise-rockem)

Druhé album The Delines: Když novelista tvoří album a zpěvačka ho dokáže vyjádřit

The Delines – The Imperial

Vydavatelství: El Cortez / vlastní náklady
Žánr: Country Soul, Pop Rock, Alternative Country-Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Portlandská kapela The Delines z Orlanda vzniklá v roce 2012 hraje zajímavou směs country a soulu. Oba žánry přitom nijak zvlášť nerozšiřují a není to rozhodně tak, že by The Delines oslňovali posluchače tím, jak chtějí geniálně reformovat jeden z těchto klidnějších a konzervativnějších žánrů. Samotná kombinace tradičního country a tradičního soulu je ale dotažena do maximálního potenciálu takovým způsobem, že se díky ní stává kapela vlastně dost unikátní a neobyčejnou. Svůj lví podíl na neobyčejností má hlavně Willy Vlautin, vcelku úspěšný spisovatel novel jako The Motel Life nebo Don’t Skip Out on Me. K našim překladatelům sice možná tyto knihy nedorazily, ale v USA a Británii mají jeho knihy poměrně slušný úspěch.

Je rozdíl mezi „obyčejným“ textařem/skladatelem a textařem/skladatelem novelistou? Lze určitě vypozorovat, že Vlautin do textů často vkládá různé reálie. „Imperial, Apartment 315,” zní například v refrénu krásného druhého songu alba “The Imperial”, který je tak dobrý, že klidně může mít náběh na to stát se žijící legendou.

„We’ll walk down Montague Street,” zpívá zpěvačka kapely Amy Boone zase v druhé sloce čtvrté písně “Let’s Be Us Again”. V písních se objevují i různé postavy jako “Eddie and Polly” ve stejnojmenné písni nebo Eileen, Carol a Lily v písni “That Old Haunted Place”. Tento textařský prvek dává písním nový rozměr a texty jsou právě něco, co patří mezi další hlavní silné stránky alba.

A další z nich je hodně uvěřitelný hlasový projev Amy Boone, která se role jakési hudební vypravěčky zhostí skvěle. Byla to přitom ona, na které vydání dalšího alba od slibného debutu Colfax z roku 2014, stálo. Samozřejmě za to ale nemohla, protože měla tu smůlu, že jí srazilo auto a musela plné rekonvalestenci věnovat celé tři roky. Alespoň, že z toho nakonec vyvázla bez trvalých následků a navrátila se k hudbě z nefalšovanou chutí do práce. Písně, které zpívá, jsou často dost pochmurné, protože vyprávějí hlavně o příbězích různých psanců společnosti, které se musí potýkat s osobními existenčními krizemi. Svým citlivým zpíváním dokázala výrazně napomoci, aby The Imperial bylo houževnatě připraveným srdnatým a autentickým albem.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Amanda Shires, Drive-By Truckers, Steve Earle, Wilco

I něco tak málo vídaného jako latinskoamerický trap s Diplem a Drakem nemusí být nutně originální

Bad Bunny – X 100PRE

Vydavatelství: Rimas
Žánr: Trap. Latin Trap, Reggaeton
Hodnocení: 2,5/5,0

Čerstvá portorikánská trapová hvězda Bad Bunny zaujala nejen doma, ale i tisíce posluchačů na severnější části amerického kontinentu a pak samozřejmě i všude jinde, kde je po trapové hudbě obrovský hlad. Bad Bunnyho debut je nahrán skutečně tak, že zní jako balíček toho, co teenageři vyhledávají, jen v exotičtější, latinskoamerické verzi. Problém je, že zklame jednak díky své dost neohrabané technice rapování, která obsahuje hodně momentů, kdy Bad Bunny zní, jakoby před tím, než zmáčkl producent tlačítko nahrávání, běžel závod s keňskou legendou vytrvalostního běhu Kenenisou Bekelem a také pak tím, že jde až příliš okatě na ruku dnešními masovému vkusu v oblasti rapu.

Písně pak obsahují neoriginální beaty, které lze slyšet v každém druhém dnešním větším i amatérském trapovém albu. To, že obsahují reggaetonové pozadí, které ovšem také není zrovna originální, to zrovna nezachrání. Čest pak světlým výjimkám, které paradoxně přijdou spíše v druhé polovině alba a v trojici písní jako “Cuando Perriabas”, “La Romana” a “Como Antes”, které mají zajímavější a tvrdší bicí nebo děsivé syntezátory a hlasové modulace na pozadí.

Španělština se mi těžko hodnotí, protože z tohoto jazyku rozumím tak maximálně slovům jako mañana. Není tedy možné nahlížet na jejich estetickou stránku. Z anglického překladu nicméně vyplývá, že ani témata textů hovořící často o sexuálních zkušenostech, nejsou zrovna dvakrát originální. Poslední fádní píseň “MIA”, kterou nevytáhne ani hvězdný host Drake, pak tak nějak podtrhuje promarněnou příležitost.

Dosah X 100PRE není vůbec špatný. Namísto však toho, aby byla španělština privilegiem k pořádnému odvazu, je to záchranný prvek, který drží album nad vodou a bez kterého by upadlo okamžitě v propadlišti dějin. I něco takového jako latinskoamerický trap nemusí být nutně originální. A to je ten průšvih tohoto alba. Nekompromisní pecky jako “La Romana” či pomalejší “Como Antes”, po kterých vstávají chlupy na zádech ale dávají příslib, že pro druhé album Bad Bunnyho je zde ještě nevyčerpaný potenciál.

Poslechněte si, pokud máte rádi: trap a zároveň latinskoamerickou hudbu, rap ve španělštině, 6ix9ine, Cardi B, DJ Snake, Travi$ Scott

Typický zvonivý indie kytarový zvuk v ozvěně s hravými vyhrávkami odlišuje kvalitní produkce, talent na melodie a hlasový výkon

Tallies – Tallies

Vydavatelství: Kanine Records
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Debutové album plné délky kanadského indie pop rockového kvarteta, založeného zpěvačkou Sarah Cogan a kytaristou Dylanem Franklandem, bylo koprodukované Franklandem a Joshem Korodyovými z alternativního projektu The Beliefs. Zasněný pop rock jde ruku v ruce s oblíbeným zvukem kytar v silných ozvěnách. Vzhledem k tomu, jak je mezi nezávislými kapelami takovýto zvuk typický, Tallies se zrovna nesnaží být dvakrát unikátní. Nutno ale zároveň dodat, že jejich styl alespoň dotáhli do zajímavých melodických poloh a právě hlavně velkému talentu pro to tvořit poutavé a příjemné klidné melodie, mohou vděčit za to, že se album odlišuje. Nic by to pak nebylo bez výborného hlasového projevu Sarah Cogan. 

Už hned úvodní “Trouble” se zvonivou kytarovou melodií vysvětluje, proč se o Tallies psalo na známých zahraničních internetových serverech. Nejlepší písní alba je pak bezesporu třetí “Midnights” s velice chytlavým refrénem.

Tallies se snaží být mistry svého oboru a z části se jim to daří. Jak melodiemi, tak i produkcí mohou hrát alespoň chvíli vyrovnaný zápas s velkými jmény podobného stylu jako The Joy Formidable, Gulp, Snail Mail, či Mitski. V porovnání s podobně starými novozélandskými The Beths, Tallies ale chybí ostrost a více ambicí na to být většími než jsou nyní. Tallies se totiž hudbou zatím bezesporu baví, avšak zatím nepůsobí příliš dojmem, že by chtěli nějak opouštět stín hudebního stylu a ani stín vlastní.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Snail Mail, The Joy Formidable, The Beths, Gulp, Mitski

Jedna dvě, technologie si jde pro tebe. Metalcoroví Born of Osiris přichází s dalším kvalitním albem

Born of Osiris – The Simulation

Vydavatelství: Sumerian Records
Žánr: Metalcore, Deathcore
Hodnocení: 3,5/5,0

Po nováčcích, či autorech teprve druhého alba máme v tomhle přehledu i o poznání zkušenější kapelu. Progresivně metalcorová kapela Born of Osiris z Illinois existuje už od roku 2003. Po počátečních problémech s nalezením stabilních spolehlivých členů i nahrávací společnosti, kapela vydala první album roku 2007, plné délky pak o dva roky později. Dlouhé čekání na album plné délky A Higher Place se ale kapele vyplatilo, protože z nasbíraných zkušeností dokázala vytvořit album, které sklidilo v metalové komunitě slušný úspěch.

Po zakotvení spolupráce se společností Sumarian Records Born od Osiris najeli na stabilní linii a ve dvou letém intervalu následovala alba The Discovery (2011), Tomorrow We Die Alive (2013), Soul Sphere (2015) a The Eternal Reign (2017). Stejně jako byla stabilní délka k potřebná k nahrání nového alba, byla stabilní i kvalita kapely. S každým dalším albem si získali Born of Osiris nějaké příznivce navíc a měli možnost si zahrát vedle velkých jmen jako Cannibal Corpse, August Burns Red nebo Veil of Maya, až si vytvořili srovnatelně velké fanouškovské základny.

Album pohybující se se stopáží 26 minut na hranici EP a plného alba se pohybuje také na hranici alba konceptuálního. Texty písní se totiž často dotýkají slepé konzumace technologií. Jakoby se hrubá  nespokojenost z tohoto nežádoucího sociálního jevu naplno projektovala do hudby na The SImulation a to nejen zuřivě, ale i paranoidně. která označuje ochrannou známku kapely. Na “The Accursed” vynikají kromě kytar také futuristické syntezátory znějící, jako by je klávesák Joe Buras hrál s panickým záchvatem. Věřte, že v tomto stylu hudby je toto pochvalou. Na malou chvíli, ať už záměrně či ne, připomínají syntezátory píseň basovou linku Rogera Waterse z “One of These Days” od Pink Floyd. Klávesák Buraso se jeví jako nečekaně důležitý člen kapely, když se s Ronniem Canizarem i střídá u hlavních vokálů.

V songu “Disconnect” slyšíme vedle masivních riffů kytaristy McKinneyho také zajímavé syntetické mezihry, díky kterým se píseň dostává do podoby symfonického black metalu. Právě podobná směs hutnosti kytar a někdy skoro až filmově znějících melodií syntezátorů činí album The Simulation, stejně jako celou kapelu Born of Osiris mimořádně zajímavou. Silných 3,5.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Veil of Maya, Suicide Silence,  After the Burial, Shokran, Erra

Mexická kapela Lorelle Meets the Obsolete opět kombinuje dream pop s experimentálním noise-rockem

DOPORUČUJEME: Lorelle Meets the Obsolete – De Facto

Vydavatelství: Sonic Cathedral
Žánr: Noise Rock, Experimentální hudba, Neo-Psychedelia
Hodnocení: 4,0/5,0

Nejlepší na konec? Asi ano. Experimentální a ryze unikátní zvuk, který nikde jinde neuslyšíte a který se neustále pohybuje suverénně postupně kupředu, jakoby hledal rozluštění nějaké neznámé obrovské záhady, činí z alba mexické psychedelické kapely, neobyčejně zajímavý poslech. Asi vůbec nejzajímavější na albu De Facto je, jak nelze předem lehce určit, jaký album nabere směr. Po poslechu úvodního songu “Ana” s opakujícími se neurčitými slovy, děsivě ambientním pozadím a nepravidelnými údery bubnů na pozadí, se může zdát, že páté album kapely Lorelle Meets the Obsolete, bude ryze experimentální záležitostí.

Hned na to ale vypálí v podstatě z půlky dream popovou “Líneas En Hojas”. Je to něco, co zde bylo v menším měřítku už od debutu On Welfare. Rovněž se tam střídaly čistě instrumentální písně, jakou je v tomto případě je třeba 9 minutové melodické vazbení kytar “Unificado”, ale jakmile se dostala k mikrofonu Lorena Quintanilla, kapela se skutečně vždy nečekaně uklidnila, podobně jako třeba nyní na “Inundación”.

Avšak vzhledem k tomu, že zvuk alba působí díky vylepšené produkci HD dojmem, klidnější pasáže zní více čistě a tím pádem jemněji než v minulosti. Co se týče tvrdších částí alba, například na písni “Lux, Lumina”, kde slyšíme vokály ještě v další, tentokrát poněkud neurotické poloze, jsou kytary hezky ostré a derou ušní bubínky, bohužel však zmizela i hezká špinavost z této polohy Lorelle Meets the Obsolete na debutu.

Skvělý mix nejrůznějších podžánrů jako post-rocku, psychedelie a art-popu, kdy se navíc kapela orientuje suverénně ve všech žánrech dokážou tenhle malý nedostatek hravě smazat. Skvělé album, které je jako intervalový trénink pro uši a mozek. Chvíli těžká skákací varianta angličáků, kdy jdete celým tělem až do spodní polohy kliků a zase se odrážíte rukama na nohy, chvíli jen lehký poklus.

Poslechněte si, pokud máte rádi: Junior Astronomers, The Telescopes, The Oscillation, Hookworms

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Father of the Bride Vampire Weekend má ambice a je přirovnáváno k bílému albu Beatles. Ve skutečnosti, ale odhaluje, že se...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com