Měsíční archiv:Březen 2019

Dream Theatre mixují na novém albu Distance Over Time vhodně technickou vytříbenost jejich hraní progresivního rocku s výraznějšími melodiemi. Po šesti letech vydává nové album plné obrazné hudby i lidských příběhů Pětiminutový tulák česká folk rocková kapela Listolet a čekání rozhodně stálo za to. Švédští Millencolin vidí svět jinak, ale pořád je doprovází stejný skejťácký punk rock.

Nové album vydala také australská skupina The Paper Kites i slovenská post-rocková kapela The Ills, která je známá díky minulému albu Ornamental Or Mental už i v zahraničí. Příznivci amerického country by tak by měli nastražit uši na nové album Florida Georgia Line, které by mělo být tentokrát snesitelné i dokonce pro ty, co jsou jen příležitostnými fanoušky tohoto stylu.

Dream Theater – Distance Over Time

Vydavatelství: Inside Out Music
Žánry: Progresivní metal, progresivní rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Dream Theatre jsou bezpochyby jedněmi z technicky nejlepších i nejvyspělešjích rockových hudebníků současné éry. Kytarista John Petrucci je mnohými právem považován za jednoho z nejlepších kytaristů současnosti. Podobně je na tom u svého nástroje i korejský basista John Myung. Toho třeba zvolili nejlepším baskytaristou historie čtenáři hudebního serveru Music Radar. Mike Mangini i Jordan Rudess jsou na tom velice podobně a kanaďan James LaBrie je za mikrofonem prostě k nezastavení.

Nemůžu si pomoci, ale vždycky se mi zdálo, že potenciál Dream Theatre se i přes jejich masivní úspěch zatím ještě úplně nenaplnil. Ačkoliv sice jsou sice headlinery předních metalových festivalů, nikdy nepronikli do hudební historie obecně. Tak jako třeba Led Zeppelin, Metallica nebo Iron Maiden. A to i přesto, že se svými hracími dovednostmi jsou Dream Theatre v úplně stejné první lize.

Zkuste si ale vyjít na ulici. I hudební nýmand ví, kdo je to Led Zeppelin, Metallica nebo Iron Maiden a nejspíše vyjmenuje alespoň jednu píseň. Co ale Dream Theatre? Opravdu vám někdo vyjmenuje “Octavarium”, “The Count of Tuscany” nebo “Breaking All Illusions”? Bohužel, pokud nepůjdete zrovna kolem hudebnin, asi těžko. Dream Theatre zůstávají tak nějak uzavření v metalové komunitě a ačkoliv to možná vyhovuje jak fanoušků, tak samotné kapele, nezapsat se do historie kultury s takovým talentem, je přece jen škoda.

Důvod, proč se jim to zatím nepodařilo je vcelku prostý. Neskládají zkrátka takové písně, které by zaujaly masy. Technická propracovanost vítězí nad šťavnatostí. Na Distance Over Time, nutno unzat, zafungoval určitý vývoj a chytlavější songy jako „Paralyzed“ nebo “Out of Reach” dobře fungují s písněmi, které trvají déle, které se s houževnatosto vyvíjejí, a mají delší progresivní sekce, jako například „Fall Into the Light“ a „Pale Blue Dot“. Stejně tak některá Petrucciho sóla, jako hlavně třeba to na “Out of Reach”, je hodně melodické a skutečně šťavnaté. Distance Over Time vlastně těží z toho, že Dream Theater jsou svým způsobem rodina.

Album nahrávali jako za starých časů a v newyorském Monticellu dokonce i spolu bydleli, aby dokázali co nejvíce těžit nejen ze svého obrovského hráčského talentu, ale také velkého týmového ducha. Distance Over Time sice asi není albem, kterým by se DT definitivně zapsali do historie, ale jsou k tomu zase o něco blíž a blíž. Nezbývá než doufat, že jednou budou znát lidé na ulici Dream Theatre stejně dobře jako třeba Led Zeppelin.

Millencolin – SOS

Vydavatelství:Epitaph
Žánry: Punk Rock, Pop Punk
Hodnocení: 3,0/5,0

Švédští zkušení punk rockeři Millencolin se vracejí po delší době, konkrétně po 4 letech od posledního alba True Brew. Staré psy novým kouskům nenaučíš a tak i když už jim bylo dávno “Twenty Two” (název jedné z jejich nejznámějších písní, pozn. pro neznalce), pořád se prezentují velice podobným skejťáckým punkem jako ve svých začátcích. Rozdíly ale lze poznat v tom, že svou hudbou dnes Millencolin sdělují vše daleko více jednoznačně a definitivně.

Souvisí to samozřejmě s tím, že Millencolin toho ví tak nějak obecně více o světě a už nechtějí zpívat jen v mladické nihilističnosti: “I’m twenty two and I don’t know what I’m supposed to do,” ale snaží se popsat přesně situaci, jaká je, bez ohledu na to, jestli je dobrá nebo špatná.

Some of us didn’t make it through
Some were beat by a mental stress,”

snaží se například popsat, jak to je v písni “For Yesterday”.

SOS je tedy vlastně takovým zhudebněným pohledem na to, jak tahle parta chlapů aktuálně vidí tenhle svět kolem sebe. Najde se zde pak také mnoho nostalgie, jako když vzpomíná v písni “Reach You” zpěvák Nikola Sarcevic na to, jak se snažil dostat svou femme fatale.

Zrovna tahle pecka je příjemným přídavkem do diskografie kapely. Stejně tak úvodní “SOS” nebo “Let it Be”. Millencolin se také dotknou s nadhledem sobě vlastním politiky. Jak právé v “Let it Be”, tak hlavně v písni s vtipným názvem “Troumpets and Poutine”. Píseň “Do You Want War” je také trochu o politice, spíše je to ale tátovská lekce o tom, že máte raději říct holce: “Ahoj,” než hledět do svého iphonu.

SOS má vesměs zajímavé texty. Výjimkou je třeba “Caveman”, která toho kromě připomenutí rozdílů mezi pračlověkem a člověkem vyspělým na úrovni přírodopisu 1. stupně ZŠ, moc nepředá. Daleko větší problém je ale, že požitek z alba je zkažen hodně předpovídatelnými a opakovanými melodickými postupy. To bohužel dělá z alba dost plochý konečný zážitek.

DOPORUČUJEME: Listolet – Pětiminutový tulák

Vydavatelství: Indies Scope
Žánry: Indie Folk-Rock, Alternativní Folk, Folk, Pop/Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Jakékoliv povedené domácí či slovenské album je potřeba vždycky přímo oslavit! Album připravováno dlouhých 6 let rozhodně netrvalo tak dlouho zbytečně. Listolet hezky souzní se svým zlínským původem a jejich album je plné přírodně znějících zvuků. Písně pak jakoby malovaly pomocí zvuků celé krajiny. Podstatným dílem přispěli také hosté. Ethno jazzová zpěvačka Lucie Páchová (Talaqpo, Paliome). Tu můžete slyšet třeba na roztomilé písni “Kocour Spí”. Poselství těhle písně je jasné, avšak ne nutně vždycky je tomu zrovna tak.

Třeba takový song “Z Fryštáku do Zlína” je čistě autobiografický, lépe řečeno autobiografický v tom smyslu, že Tomáš Háček napsal příběh (tak to Listolet deklarují, text písní jsou na Pětiminutovém tulákovi příběhy) o jistém Ivošovi, kterého zná jen určitá skupina lidí. Texty podobného charakteru jsou ale samozřejmě vždycky kouzelné v tom, že jakmile jsou dobře napsané, můžete spojit s osobami ve vašem okolí. Je to zkrátka o přetvoření složitého chaosu na něco, co se dá univerzálním jazykem pojmenovat nebo vyjádřit zvukem. O tom ostatně je často umění jako takové.

Úvodní “Píseň minulých příběhů” míchá zajímavě melodie alternativního rocku s nástroji lidové hudby a slyšíme kromě akustických kytar také výrazný akordeon nebo dechové nástroje, které dokreslují pozadí. Folkovou píseň vystřídá spíše rocková pecka “Hermelín”. Jakoby si Listolet vzali trochu z legend nedalekého Valašského Meziříčí Mňágy a Žďorp a smíchali to s experimentálním duchem kapely Zrní. I takové skvělé kombinace vlivů někdy vznikají, aniž si to možná sami autoři vůbec uvědomují. Surrealistický obrazný text, ve kterém je měsíc nakládáný hermelín tomu dodá nezapomenutelnou atmosféru.

Hodně baví i písničkářská a trochou jižanského a psychedelického rocku říznutá “Kaktus”. Můžeme k tomu připočíst chytlavou píseň “Medůza” s úvodním hvízdáním, o poznání dramatičtější rozervanecký blues “Píseň křivých hřebíků”, nebo například mimořádně hravou píseň “Guma papír”.

Listoletu se povedlo stvořit něco mimořádného. Celistvé album, které je konzistentní i různorodé a hravé zároveň tím, jak často mění nástroje i styly, které z alba slyšíme. Listolet navíc neznají něco takového, jako že by nechali 3 skvělé písně na začátek a zbytek alba už jen vyplňovali stopáž. Jejich forma vůbec neklesá a od začátku, až do poslední valašské folkové variace na román Na cestě Jacka Karouaca.

The Paper Kites – On The Train Ride Home

Vydavatelství: Nettwerk Records
Žánr:
Indie Pop/Rock, Písničkář, Folk Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Australská skupina The Paper Kites vydává po čtyřech letech velice zajímavé akustické koncepční album On The Train Ride Home, které skutečně zní jakoby bylo složeno i určeno pro poslech po náročném dni ve vlaku jedoucím již uklidňujícím se městem ve večerních hodinách.

On the Train Ride Home není vůbec šťavnaté album. Je velice tiché a ačkoliv by akustické balady jistě neodradily fanoušky popové hudby ani příležitostné posluchače, album je spíše pozadím pro kulisy, které si musíte vytvořit třeba zrovna tou cestou večerním vlakem nebo autobusem.

On the Train Ride Home má proto v sobě pořádný kus romantického ducha a vytváří svůj specifický svět, do kterého vás vtáhne už když se při poslechu zadíváte na k albu perfektně hodící se obal alba,bči na newyorský videoklip titulní písně. Za to je třeba vzdát The Paper Kites respekt. Málokomu se totiž něco podobného podaří. V mnohém je to kýč, ale moc hezký kýč.

The Ills – Disco Volante/Mt. Average

Vydavatelství: Starcastic Records
Žánry: Post Rock, Alternative/Indie Rock, Instrumentální hudba
Hodnocení: 3,5/5,0

The Ills je v současnosti asi největší jméno slovenské alternativní scény a zároveň asi taky nejzvučnější jméno úplně celé slovenské scény v zahraničí. Posluchači BBC, WDR nebo hipsterského ráje na zemi: seattleského rádia KEXP, totiž asi moc nepoznají kdo je to Jóžo Ráž, ani je asi nebude moc zajímat Rytmus nebo Dara Rollins (mají to ale štěstí, co?), zato The Ills jsou jménem, které by jim něco říci mohlo, protože jejich písně byly nějakou dobu součástí rotací těchto rádií. Největší úspěch post-rockové kapely z Bratislavy pramení z jejich čtvrtého alba z roku 2016 Ornamental Or Mental.

Disco Volante/Mt. Average je vlastně takový zvláštní druh dvojEP, kdy nejsou dvě části nijak odděleny a plynule na sebe navazují. První část má na svědomí kytaristy Mira Luky, druhou Martin ‘Iso’ Krajčír.

Album nahrané v létě v bratislavském studiu Pulp pod slovenským producentem/zvukovým inženýrem Dominikem Suchým (Tante Elze, Intersection…) se dostaly taky pod ruku Stevu Corraovi z Nashvillu (The View, Mad Caddies, ale pokud vám tyhle jméno nic neříkají buďte v klidu).

Jaký je tedy rozdíl mezi dvěma částmi? První čast se songy jako Elsker a Uno je hodně atmosférická a přemýšlivá. Hodně ozvěn v tónech kytar, progresivně rockové postupování bicích. Vítězí spíše pochmurnost. Ta druhá část je daleko více přímočará a úderná. Mezi top momenty alba patří rozhodně space rockové vyvrcholení písně “Elsker”, než se zlomí naplno v melodicky poskakující progresivní rock. Podobných top momentů je ale tentokrát trochu málo a ačkoliv Disco Volante/Mt. Average rozhodně není zklamáním a dalším malým zázrake.na slovenské scéně, vzhledem ke světové konkjrenci přece jen poslední album zůstává trochu za očekáváním a poslední album Ornamental Or Mental nezůstává překonáno.

Florida Georgia Line – Can’t Say I Ain’t Country

Vydavatelství: Big Machine Records / BMX
Žánr: Pop Country, Moderní country
Hodnocení: 3,0/5,0

Nové album FGL se kupodivu dá poslouchat. A to už je samo o sobě úspěch jako kráva. Směs starého country s moderním popem zní nečekaně svěže a to je asi vše, co o tomhle albu potřebujete vědět. Pokud máte slabost pro americké moderní country, byť je třeba plné kýče, měli byste zpozornět a album si vyhledat. Pokud se podobným vodám raději vyhýbáte, raději v tom pokračujte dále, Florida Georgia Line s Can’t Say I Ain’t Country svůj žánr nijak nepřekonává.

od Patrik Müller -

RECENZE | Novinky: Head Above Water a velký návrat Avril Lavigne? Ani omylem! Album odkrylo, jak byla závislá na producentech

Avril Lavigne, kanadská zpěvačka a skladatelka si zažila v uplynulém období těžké chvíle a po nadějném prvním titulním singlu mnozí doufali, že se Avril Lavigne vrátí do formy. Nečekali jsme, že přivede zpět, ani tak živý skejťácký pop punk z debutového úspěšného Let Go (2002) nebo stejný žánr v bombastické roztleskávací podobě z alba The Best Damn Thing (2006), kterým nakopala zadek všem popovým kolegyním. Head Above the Water však mohlo být díky okolnostem albem, díky kterému Avril Lavigne nabyde důstojnosti. Nestalo se.

Avril Lavigne měla za sebou mírně řečeno idiotské období. Nejdřív rozchod se zpěvákem Nickelback Chadem Kroegerem. No, někteří hudební fanoušci by možná řekli, že je něco podobného vlastně výhrou… I když nebuďme zlí! Třeba je Chad v soukromí nejvíce pohodový týpek na světě. Hlavně se ale pak Lavigne musela strachovat i o svůj život, protože si prošla lymsku boreliozou. Jestli byste chtěli vědět, jak se člověk po takové nemoci cítí — pro všechny, kdo neměli tu smůlu tohle osinu v zadku chytit –, je to prý asi něco jako pocit půl hodiny po doběhnutí maratonu s chřipkou v té nejhorší fázi.

Člověk by řekl, že Avril překročí svůj vlastní stín, protože kdy jindy než v období, kdy musela odejít ze své komfortní zóny, ať už chtěla či nikoliv.

Image result for forrest gump jenny naked with guitar
Avril Lavigne (foto k albu Head Above the Water; z filmu Forrest Gump)

Člověk by řekl, že Avril překročí svůj vlastní stín, protože kdy jindy než v období, kdy musela odejít ze své komfortní zóny, ať už chtěla či nikoliv. A po první zveřejněné písni z alba to skutečně vypadalo více než nadějně. Po hrůzách jako “Hello Kitty”, která zněla asi jako kdyby The Chainsmokers složili píseň o hentai pornu a dali to nazpívat Dádě Patrasové, následovala emocionálně i atmosféricky bohatá píseň, která by se s klidem mohla zařadit někde mezi takových 100 „nej“ popových pecek s letošního ženského popu. Osobní drama se otisklo věrohodně do písně.

Kdy jindy překročit vlastní stín než teď?

To stejné se dá v podstatě říct i o “I Fell In Love with the Devil” se skvělými smyčcovými částmi, ze kterých skoro mrazí v zádech a skvělým produkčním tahem se zdvojením hlasu Avril, kdy na vás jakoby promlouvalo několik Avril na jednou. Jakmile se Avril koupe v upřímnosti svých dvou tragických událostech, je to dobré. Určitě bychom jí nechtěli nějak utrápit a nechat se koupat ve vlastních slzách, ale faktem je, že jakmile se snaží nabrat jiný směr, nedopadne to na albu dobře. A co hůř. “I Fell In Love with the Devil” a titulní “Head Above the Water” jsou bohužel jedinými písněmi, které na albu za něco stojí.

Úplně největším průšvihem alba jsou texty, v těsném závěsu jdou neoriginální, ani nijak zvlášť propracované mainstreamové popové postupy. “Birdie” ještě nabízí jakž takž povedený text, kde se sice používá jedna jediná metonymie po celou dobu, ale čistě po textové stránce, nehledě na debilní melodii refrénu: „So birdie fly away, higher, higher,“ budiž. Alespoň trochu zajímavé vystupňované melodie. “Tell Me it’s Over” ale působí, jakoby zpěvačka trpěla obsedantně kompulzivní poruchou a musela se pořád opakovat a opakovat to stejné:

Tell me it’s over
If it’s really over
Cause it don’t feel like it’s over whenever you’re closing the door, no
So tell me it’s over
If it’s really over
‘Cause every time you come over it doesn’t feel over no more
So tell me it’s over

Hudba navíc zní jako to nejvíce tuctové pop-country. Jako slabý odvar skupiny Little Big Town.

Opravdová textová šmakuláda ale přijde v písni “Souvenir”.

Can I keep you as a souvenir?
Wish you were here

Image result for facepalm

Nejsem „dumb blond“? Tak proč dělá pravý opak?

Velkým obloukem obejděte “Dumb Blonde” — píseň, ve kterém se vás ve stylu “Hollaback Girl” a Gwen Stefani a písní z alba The Best Damn Thing snaží Avril přesvědčit, že není hloupá blondýna, ale ve skutečnosti z ní vyplyne pravý opak. U něčeho takového samozřejmě nesmí chybět paní „Nejdu Napodium Pokudnenivyprodano” Nicki Minaj.

Když chceme hledat kámen úrazu toho, proč to takhle dopadlo, podívejme se na zadní stranu obalu. Alba mnoha popových zpěvaček stojí (jako již tradičně) stojí a padají na tom, kdo se jich ujme. V minulosti byla Avril Lavigne na vrcholu, a tak se jí ujali ti největší kumštýři popové hudby jako Dr. Luke a rockovou část tady tvořil skvělý Butch Walker. Oba se podíleli na produkční i kompoziční stránce alba.

Jenže nyní už samozřejmě Avril není moc v mainstreamu kurzu, a tak jí nahrávací společnost dohodila druhořadé producenty. Ujal se jí tentokrát konkrétně třeba producent Mitch Allan a ten upřímně, má sice za sebou spolupráce se vcelku velkými jmény jako Demi Lovato nebo Kelly Clarkson, ale zároveň nestojí za ničím, co by za něco stálo. Písně, na kterých dělal patří většinou k horšímu, co tyhle zpěvačky udělaly.

Jeho práce je přehlídka sice špičkově nahraného a zmixovaného, ale zároveň nudného předpovídatelného popu, který ani nemůže konkurovat esům, jakými jsou popoví králové Dr. Luke nebo Max Martin. Jediná pozitivní věc od něj, která mě napadla, je vcelku vtipná píseň “Megan Fox” of amerických komediálních pop-punkerů Bowling for Soup. Ale jako šafránu…

Není tak náhoda, že na jediných dvou slušných písní alba tenhle člověk chybí a například povedenou “Head Above the Water” pomáhal dát Avril Lavigne dohromady zpěvák kapely We the Kings, rocker Travis Clark. Kdyby se Avril držela více takovýchto lidí, nejspíše by to dopadlo jinak. A lépe. Jádro problému je ale v tom, když se zpěváci nebo zpěvačky nechají příliš vodit za ručičku ostatními lidmi a nedokážou si najít lidi, se kterými by mohli spolupracovat.

Možná to zní legračně, ale jsem si jistý, že mnoho dnešních popových alb vzniklo díky dobrému managementu. Ano, nezbláznili jsme se. Managementu. Jde totiž o to najít schopné lidi vhodné pro konkrétní projekt a vysvětlit jim, o co usilujete a to, co od nich potřebujete.

Právě v tom se liší Avril Lavigne například od Beyoncé. Ta, ačkoliv je po hudební stránce, kolektivně si to přiznejme, úplně tupá a neumí ani hrát na žádný hudební nástroj, umí si, kromě toho, že se perfektně vžije do písní, najít vhodné lidi, kteří jí složí perfektní hudbu. Proto její poslední Lemonade (2016) bylo také jedno z nejlepších popových alb, které nám v průběhu 3 let prošlo pod rukama.

Další proud představuje třeba Lorde. Ta si část písní, nebo alespoň jejich kostry sama skládá. To je samozřejmě nejvíce ideální způsob, jak zajistit, abyste nezůstali na pospas nýmandům.

Avril, na pódiích často hrající na kytaru, vypadala, že by mohla mít slušné skladatelské a textařské dovednosti. V “I Fell in Love With the Devil”, kterou napsala celou sama, se to potvrdilo, jinou píseň sama stvořit nedokázala a když jí psali podstatné části nebo celou hudbu jiní, dopadlo do hrozně.

Takže Head Above the Water a velký návrat Avril Lavigne? Ani omylem!

Avril Lavigne – Head Above the Water

Vydáno: 15. 2. 2019
Délka: 41:47
Žánry: Pop, Dance Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Head Above Water, 3. I Fell in Love with the Devil

od Patrik Müller -

“Od teď už není nutné chodit do hudebních škol, protože všechno, co se potřebujete dozvědět, se dozvíte tady od nás.” Pokud tuto větu poznáváte, už ji bohužel víckrát neuslyšíte. Tedy alespoň ne v nových dílech pořadu Kumšt.

Duo Matěj Belko a Petr Šťastný končí s oblíbeným projektem Kumšt z YouTube kanálu českého hudebního obchodu Kytary.cz. Hlavní obsah satirického pořadu byl založený na komických ztvárněních různých hudebních kýčů a profláklých postupů v nejen české hudební branži. Dvojice moderátorů/hudebníků v každém díle učila diváky jeden hudební styl.

Matěj Belko a Petr Šťastný hráli v minulosti v kapelách Adama Mišíka, Petra Koláře, Lenky Dusilové nebo Terezy Černochové. V Kumštu si tedy dělali legraci i tak trochu sami ze sebe
Matěj Belko a Petr Šťastný hráli v minulosti v kapelách Adama Mišíka, Petra Koláře, Lenky Dusilové nebo Terezy Černochové. V Kumštu si tedy dělali legraci i tak trochu sami ze sebe

Mohli jsme se dozvědět například, jak složit letní hit, folkovou píseň, poctivý český šlágr nebo jak vytěžit co nejvíce peněz v období Vánoc. Parodická výuková lekce byla vždy zakončená videoklipem písně, která vznikla jako ukázka použití rad a praktik dvojice a vždy parodovala jednu nebo kombinaci více skutečných hudebních skupin.

Velké finále

Velké finále. Takhle by se dal popsat poslední díl Kumštu. Poslední díl s názvem “Jak sesmolit muzikál” obsahoval závěrečný klip, který parodoval populární české muzikály jako Kleopatra a Golem.

Facebookový post, ve kterém tvůrci oznamují konec série.

Tak jo, série KUMŠT je u konce. Děkujeme vám všem, co jste se dívali a doufáme, že už víte jak na to. My teď odcházíme…

Zveřejnil(a) KUMŠT dne Pondělí 4. března 2019

Belko se Šťastným si tedy na závěr celé série vzali něco většího než obvykle a do závěrečného klipu museli obsadit desítky herců s kostýmy.

#Hrabátko #Pocit

V pořadu se objevilo několik hlášek, které se dokázaly uchytit mezi hudební komunitou. Fanoušci pořadu nejvíce vzpomínali na hlášky jako: “Hrabátko” nebo tradiční závěrečná slova: “Tak snad tu slávu ustojíte.” Na konci každého pořadu (logicky, vyjma posledního muzikálového dílu) též vznikla fiktivní skupina. Největší ohlas měly například skupiny Duo Modřanka nebo Pocit. Pořad měl na YouTube velice slušnou sledovanost. Většina dílů nasbírala okolo 100 000 diváků. Facebooková stránka pořadu Kumšt nasbírala okolo 4 000 sledujících.

Přes kladný ohlas byla ale přece jenom jedna skupina fanoušků na konci každého pořadu nespokojená. Jednalo se o početnou skupinu diváků, kteří si přáli, aby Kumšt natočil díl o metalu a ten přitom nepřicházel. Belko a Šťastný tohle ale vzali po svém. Na začátku posledního dílu “Jak sesmolit muzikál” při úvodní řeči oba aktéři hráli na metalové kytary, ovšem s vypnutými zesilovači.

Komediální pořad Kumšt zatím pravděpodobně nejvíce rozšiřoval zaměření kanálu českého hudebního obchodu Kytary.cz. Ty ho za marketingovými účely doposud používaly pro různé představování nástrojů a produktů s nimi souvisejícími a nebo pro (seriózní) hudební výukové online lekce.

Poslední díl série Kumšt:

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

Tyrkysové album Weezeru jako pocta druhým, Bring Me the Horizon v elektronické hudbě, velké návraty britských ska legend The Specials a české crossoverové kapele Gaia Mesiah a další alba v přehledu nových vydaných alb.

Z Weezeru se stal jeden z nejlepších cover bandů na světě. Na svatbě vám ale nezahrají

Weezer – Weezer [Teal Album]

Vydavatelství: Atlantic / Crush Music
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Jedna z nejvíce vlivných stále hrajících amerických kytarových skupin Weezer se hudbou očividně hlavně baví a baví je též komunikace s fanoušky, a tak pro letošní rok nachystala kromě nového studiové alba (Weezer [Black Album]) také jedno album naprosto nezvyklé a speciální. Weezer totiž dali dohromady 10 písní převážně z období 80. let — tedy z doby dospívání Riverse Cuoma a spol. — a stali se pro tentokrát cover bandem!

Vše přitom začalo velice nenápadně, když byl v září úvodní song “Africa” vydán samostatně. Tohle vydání působilo jako pouhý internetový vtip, když Weezer vlastně odpovídali na to, když si jeden fanoušek Weezer a písně “Africa” založil z legrace na Twitteru účet zvaný „weezer cover africa by toto”.

Brzy se však ukázalo, že tenhle šťastlivec není jediným, komu se splnilo přání, aby Weezer nahráli svou verzi nějaké klasiky jiné kapely. Weezer totiž brzy vydali cover „Sweet Dreams“ od Eurythmics. Jelikož byly písně vydávány bez jakéhokoliv předešlého varování, hudební svět byl občas nadšený, občas ale i trochu zmatený, když se ptal: „Co to jako má být? Weezer je teď jako cover bandem a bude hrát na zakázky na svatbách a oslavách?”

Vše se pak vysvětlilo, když Weezer vydali celé album podobných klasik a tohle tyrkysové album tedy slouží jako jeden dílek skládanky k hned několika letošním vydáním. Weezer totiž kromě tyrkysového a černého alba tento rok chystají vydat ještě hned další dvě alba.

…jakoby se Weezer snažili přímo zvuky originální písně co nejvíce napodobit

Trochu překvapivé je, že Weezer se nesnaží nijak zvlášť odlišit od původního zvuku písní a naopak, když posloucháte známý zvuk basového syntezátoru weezerovské verze písně “Take Me On” nebo ostrou kytaru a dokonce i zpěv Black Sabbath na “Paranoid”, zní to jakoby se Weezer snažili přímo zvuky originální písně co nejvíce napodobit. S povedenými předělávkami písní jako “Africa”, “Take On Me”, “Paranoid” nebo “Mr. Blue Sky” od Electric Light Orchestra, zní to jakoby tyrkysové album bylo nahráno do soutěžě mistrovství světa coverových kapel a album Weezeru bylo žhavým kandidátem na titul.

Na jednu stranu chápete tu obrovskou úctu, jakou mají Weezer k originálům a chápete, že jejich písně jejich hudebních idolů nechtěli moc měnit, na druhou stranu jsou Weezer už v podstatě také legendami a to, že se sami degradují do pozice, ve které se obvykle nacházejí začínající kapely mastící na nástroje v garáži nebo v bývalém chlívku u baráku babičky, nemusí být úplně ku prospěchu věci.

Kdyby učinili u některých písní radikálnější řez a neřídili se tolik originály, mohlo to dopadnout jistě ještě mnohem lépe. Když se totiž podíváme na nejpamátnější covery posledních desetiletí, verze písní jako “Hurt” od Johnnyho Cashe nebo “Wonderwall” Ryana Adamse, přidaly vždycky nějaký úplně zbrusu nový pohled na píseň. To se u Weezeru prakticky vůbec neděje a kdyžtak jen s náznaky.

To však nic nemění ani na tom, že Teal Album je zajímavým a netradičním odstartováním velice rušného a snad nakonec úspěšného roku Weezeru. Takže smůla, na svatbě nebo oslavě vám Weezer asi nezahrají…

Adieu metalcore! Bring Me the Horizon to dokázali a na amo se hladce adaptovali na alternativní elektro pop/rock

Bring Me the Horizon – Amo

Vyavatelství: Columbia / Columbia Records / RCA / Sony Music
Žánr: Pop/Rock, Elektronický rock, Alternativní Rock, Elektropop, Hard Rock, Metalcore
Hodnocení: 3,5/5,0

Bring Me the Horizon nachystali pro své fanoušky pořádnou pecku mezi oči. Název amo by se totiž dal vysvětlit jako: adieu metalcore. Nutno sice říct, že BMTH neopustí kytary nadobro a nové album je pořád rockové, ale když už se do kytar řeže, jako třeba ve velice výbušné druhé písní “MANTRA”, která patří bezpochyby k jedné z nejvýraznějších na albu. Bring Me the Horizon se však možná více přibližují k hard rocku a alternativnímu rocku než přímo k metalcoru.

Pusťte si tenhle klip! je to vážně síla.

Píseň “MANTRA” ukázala, že změna stylu nemusí ještě nutně znamenat změnu vážných textů, umí udeřit hřebíčkem na hlavičku.

„Before the truth will set you free, it’ll piss you off
Before you find a place to be, you’re gonna lose the plot
Too late to tell you now, one ear and right out the other one
‘Cause all you ever do is chant the same old
Mantra,”

zpívá více než trefně Olie Sykes.

Produkce alba se ujali samotný frontman Oliver Sykes a klávesák Bring Me the Horizon Jordan Fish a pohráli si s ní skutečně do vyčerpání. Za každých pár vteřin přijde nějaká zvuková novinka, která zase o něco obohatí dosavadní průběh písní. Krásně je to slyšet třeba na “nihilist blues”, která střídá podbarvující atmosférické syntezátory, zatímco vše drží pevně pohromadě a žene kupředu basový syntezátor s občas rockovými, občas elektronickými bicími. Atmosféra písně je perfektně zmáknutá a ještě tomu napomáhá i v tomto případě vhodný, správně chladný hlas kanadské zpěvačky Grimes.

Slušnou atmosféru má také “in the dark”, ale už se trochu vleče a nedokáže se tak prodat silnějším refrénem. Velice podobné je to pak s “wonderful life”.

Asi nejvíce popová píseň alba “medicine” je naopak úplně jiný případ a dokazuje, že povedený předrefrén je v dnešním popu strašně podstatný.

„And you just can’t quit
Why don’t you deal with it?”

připraví si Olie Sykes nástup a pak to vše dorazí se skvělým refrénem:

You need a taste of your own medicine…”

O tom, jak je textařské řemeslo na téhle písni skvěle zvládnuto, přesvědčí také povedená hříčka „I think it’s time to stop,“ kdy se jako na povel zastaví skutečně zastaví hudba.

Nejodvážnější elektronická píseň alba “ouch”, je sympatická svou drzostí a předvede několik melodických přemetů, ze kterých máte radost. “sugar honey ice & tea” volí trochu jinou strategii, když používá výrazné housové synťáky, ale zároveň také pořádně vybuzené elektrické kytary.

Mezi další povedené elektronické písně Bring Me the Horizon (mj. zní to pořád trochu zvláštně, že jo? Spojení BMTH a elektronické písně… Taky si na to ještě úplně nemůžeme zvyknout) patří velice temný deep house říznutý drum and bass “fresh bruise”. I následující popová “mother tongue” vcelku baví a o tom, že i samotní Bring Me the Horizon se očividně novým stylem hodně baví, přesvědčí následující “heavy metal”, kde se jako host objeví i americký rapper Razhel a na které Olie Sykes zpívá:

“’Cause some kid on the ‘gram said he used to be a fan
But this shit ain’t heavy metal”

Když k tomu připočteme i úvodní, velice temnou a ambientní, skoro jako od Jona Hopkinse znějící “i apologise if you feel something”, která je takovým portýrem nejen alba, ale i nového zvuku BMTH a ze které skoro mrazí v zádech, musí se uznat, že Bring Me the Horizon se přesun na nový styl povedl vcelku hladce. Některé slepé uličky zde sice totiž jsou a není jich úplně málo, ale jsou to zároveň slepé uličky, které mohou posunout kapelu na dalším albu. Silnějších 3,5.

Velký návrat ska legend The Specials naplno v politickém módu

The Specials – Encore

Vydavatelství: Island
Žánr: Ska, Reggae, Punk Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Musíte být jó speciální, abyste mohli ze scény odejít před zhruba více než 35 lety a aby se ani po téhle dlouhé době na vás nezapomenulo a mohli jste si dovolit luxus umístit se hned po vydání alba na 1. místě prodejního žebříčku. Terrymu Hallovi se to povedlo a nyní se dal dohromady se svou osudovou kapelou The Specials. Tahle ska/reggae/punk rocková legenda z anglického Coventry na tom je s historií o něco lépe, nicméně bez 15letou trhlinou ze začátků 80. let a s následným znovuzrozením nejprve na krátkou dobu v roce 1993 a následně v roce 1996 a rozpadem o 5 let později, kdy Terry Hall v sestavě úplně chyběl, to také nenasvědčuje tomu, že by The Specials byli zrovna kapelou pro hudební fanoušky s problémy s pamětí.

Důležité tedy je, že jsou zde takoví, kteří nezapomněli, že The Specials mají skutečně výstižný název vzhledem k tomu, jak dokázali být jedněmi z největších propagátorů žánru ska. I díky těmto, kteří nezapomněli jsou The Specials zpět se svou nestárnoucí unikátní kombinací punkového, ska a reggae přístupu. The Specials koncertují s Terrym Hallem už od návratu v roce 2008, avšak ještě v téhle sestavě, jejíž základ tvoří původní členové kapely, nenahráli album. Jednou z jejich motivací pro opak ale bylo současné politické klima a z alba je to znát už když se podíváte na názvy písní alba jako “B.L.M.”, “Vote for Me”, “The Lunatics” nebo “We Sell Hope”.

První píseň “Black Skin Blue Eyed Boys” je textově dost kontroverzní, protože hovoří o tom, že kdyby existovalo na světě jenom jedno „plemeno” „modrookých chlapců s černou kůží,” nebyly by žádné války. Trochu zvláštní text alespoň doplňuje chytlavý hudební doprovod, ve kterém zní kapela ve formě o mnoho líp.

Píseň “B.L.M.” referuje na občanské hnutí “Black Lives Matter”, která může být v lecčems také kontroverzní, avšak píseň má velice zajímavý text, kde postava řeší rasistické otázky pomocí vyprávění příběhu a kde postava cestuje nejprve do Británie, poté na Jamajku a následně do USA, aby zjistila, že:

„In England them call you a black bastard
In America they call you a goddamn nigger.“

Hudební podklad s parádní výraznou basou je skvěle hravý.

Sdělením je též zajímavá píseň “10 Commandments”, ve které se objevuje (ne)aktivistka Saffiyah Khan, která se stala slavnou díky fotce hádky na demonstraci britské krajní pravice. Pokud byste se báli, že s The Specials nenajdete v roce 2019 společnou řeč, možná vás přesvědčí nehledě na politickou příslušnost či národnost, univerzálně aplikovatelné řádky řádky jako:

„You’re all so drunk on money and power
Inside your Ivory tower
Teaching us not to be smart
Making laws that serve to protect you“

Škoda, že při té politické vážnosti nedostaly prostor také nějaké odlehčené písně jakými byli v historii kousky “Rudy” nebo třeba “What I Like Most About You Is Your Girlfriend”. Věk ale holt nelze zastavit. The Specials byli z části politickou kapelou a hlavně se zajímali o rasovou otázku (jen si vzpomeňte na úspěšný song s názvem “Racist Friend”), a tak tahle serióznost orientovaná tímto směrem nevyznívá jako špatný krok úplně mimo.

Česká hudební událost roku. Tvrdý, energický návrat Gaiah Mesiah

Gaia Mesiah – Excellent Mistake

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Crossover, Funk Metal, Hard Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Návrat Gaia Mesiah — to nemůže být nic jiného než událost roku na české hudební scéně! A Gaia Mesiah to taky začne dost sebevědomě funk metalem “In the Streets” a zní to, jakoby jsme se ocitli někde na Woodstocku ‘99, když to do 250 000 zdrogovaných a dehydratovaných lidí hustili Rage Against the Machine. Otevírací song Excellent Mistake se skvěle povedl a Gaia Mesiah potvrdila, že zrovna moc netouží po tom předefinovat svůj zvuk a zkoušet něco totálně nezvyklého. Spíše se ho snaží nakopnout a vytřískat z něj maximum.

Píseň “Hip-Hop” je zajímavým spojením hard rocku a španělského folkloru, v metalovém duchu se pak nese “Great Your Setup”. K nejpovedenějším kouskům z alba se přidá ve sloce houpavé a pohodářské ska a v refrénu dost divoký a svůdný hard rock ve stylu vlasatých 80. let “Wind Blowing Down”. Možná vůbec nejlepší píseň alba, tempem bez odpočinku progresivní pecka “Wind Blowing Down” je další nářez energie, která tak charakterizuje Gaia Mesiah. Zpěv Marky Rybin je v lepší kondici než kdy jindy a s přehledem střídá řezavé výšky i nízké polohy.

Doopravdovou třešničku si nechá na devátou píseň “Království”. Nejen, že je skoro celý text písně vyjma krátké mezihry český, ale Marka předvádí v refrénu do mimořádně těžkých a drtivých kytar i death metalový growling. Text se trefně obouvá do politických podnikatelů a vlivných čerpačů státní kasy. Dost trefné.

Druhý český song “Tam to všechno je” zase překvapí svou umírněností na jinak časté prudké stylové změny, když se drží prakticky po celou dobu stejného schématu až do cíle, kde čím dál ví zvyšuje intenzitu.

Je škoda, že jsou zde také písně jako “CocoJim” a “Reno”, které reprezentují spíše tu lacinější a kýčovitou stránku nálepky Gaia Mesiah. Celkově ale na návratu rozhodně nezklamali. Vrátili se s velice údernými písněmi plnými čerstvé energie a tvrdší než kdy dříve.

Tvůrčí převalování se Tima Presleyho

White Fence – I Have to Feed Larry’s Hawk

Vydavatelství: Drag City
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Kalifornský hudebník, zpěvák, skladatel Tim Presley se po společném albu s Ty Segallem Joy přesunul ke svému vlastnímu devátému albu s názvem I Have to Feed Larry’s Hawk. To zní bohužel dost suše. Zatímco se pyšní svou lo-fi produkcí a nezávaznosti k jednotnému hudebnímu stylu, je to zároveň to, co táhne album dolů.

Presley jakoby totiž měl v oblibě vyhýbat se nastolení vrcholů alba. Už jenom samotný fádní závěr alba tvořený dvojicí “Harm Reduction (A: Morning)” a “Harm Reduction (B: Street and Inside Mind)” dokazuje, jak se Presley vyhýbá skórování. Minimalistické klávesové písně totiž zní sice totiž slibně, ale táhnou se do celkového času přes 15 minut až příliš dlouho.

Když k tomu přičteme beznadějnou náladu celého alba, není se co divit, že album po poslechu zanechává velice fádní a nemastný, neslaný dojem.

Bastreet Boys se daří být stále aktuální

Backstreet Boys – DNA

Vydavatelství: RCA
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Backstreet Boys vždycky patřili k vysmívaným kapelám a musíme se přiznat, že častokrát i nám posloužili jako exemplární příklad jednoho z nejdebilnějších boy bandů historie. S DNA se ale přece jen pohled na skupinu dost mění. Backstreet Boys se totiž nějakým kouzlem způsobeným patrně vhodně vybranými skladateli a producenty (Ryan Tedder z One Republic; vokální producent Kanyego Westa, Jessie J, Camily Cabello nebo Cardi B Kuo Harell nebo třeba skladatel/producent Maroon 5, Blaka Sheltona či Simple Plan Ryan Ogren) dokázali dostat na úroveň soudobých skupin a vytvořit dojem, jakoby teprve na hudební scéně začínali a ne vydávali album 23 let od eponymního debutu Backstreet Boys.

DNA je kvalitní moderní R&B, ve kterém je sice pořád kopa kýče, ale zároveň i moudrost díky které si mohou dovolit stárnout do krás spolu s publikem. A za to si zaslouží AJ McLean, Howie Dorough, Nick Carter, Brian Littrell a Kevin Richardson rozhodně respekt.

Guided by Voices – Zeppelin Over China

Vydavatelství: Gbv Inc / Guided by Voices, Inc.
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Robert Pollard a spol si připravili pro letošek přímo mamutí vydání neuvěřitelné porce 32 písní. Staré dobré lidové moudro praví, že kvantita nesmí zvítězit na kvalitou a v tomto případě tomu tak bohužel je. Žádný nový směr, kterým by se Guided By Voices vydali, žádná nová kapitola toho, co chce hlasově charismatický Pollard říci světu. 26. album Guided By Voices Zeppelin Over China je tak slušnou pozvánkou pro všechny, kdo by se chtěli dozvědět o této kapele, která inspirovala dnes už také velké, mladší kapely jako The Cribs nebo Death Cab for Cutie. Nebude to však přímo Zeppelin Over China, ale spíše dřívější alba jako Bee Thousand (1994), King Shit & the Golden Boys (1995), popřípadě Earthquake Glue (2003), která by měly být tím hlavním studijním materiálem. Silných, ale jen 2,5.

Česko prožívá první pondělí po dvou měsících bez populárního seriálu Most!, který se zařadil nejen mezi jedny z nejvíce sledovaných, ale i nejlépe hodnocených počinů z české seriálové scény. K seriálu patřil neodmyslitelně i skvělý výběr muziky nejčastěji z ruky samotného režiséra Jana Prušinovského. Pojďte si připomenout ty nejlepší písně ze seriálu Most!

Wonderful Life – Black

Píseň s lehce tajemnou atmosférou se objevila na konci úvodního dílu. Byla vydaná v roce 1987 a byla napsána výrazem zdánlivé absurdity našeho života jako člověka, což se k tématům seriálu perfektně hodí.

Do You Really Want to Hurt Me – Culture Club

Hudba použitá ve striptýzovém klubu bosse mosteckého podsvětí Romana. Pohodová píseň byla vydaná jako singl v roce 1982. V americké hitparádě obsadila po vydání píseň druhou příčku a ve Velké Británií dokonce první.

Dirty Deeds Done Dirt Cheap – AC/DC

Konec druhého dílu a píseň AC/DC. “Dirty Needs Done Dirt Cheap” je úvodní písní stejnojmenného druhého alba a byla vydaná v roce 1976.

Blaze of Glory – Jon Bon Jovi

Píseň použitá, když se Luďan snažil vybrat pro Romana výpalné v samotné “domácí” Severce. Píseň byla vydaná v roce 1990 a je inspirovaná divokým západem. Výborně se tak hodila při střetu Luďana s hospodským Edou. “Blaze of Glory” byla použitá ve westernovém fimu Young Guns II, kde si mimo jiné zahrál vedlejší roli vězně i sám Jon Bon Jovi.

Money – Pink Floyd

Příznačná píseň k vybírání výpalného. “Money” je skladba z jednoho z nejzásadnějších alb rockové historie The Dark Side of the Moon, které vyšlo v roce 1973. Píseň napsal basista Roger Waters a má být protestem proti chamtivost lidí.

Paradise City – Guns N’ Roses

Píseň byla použitá při jedné z Luďanových návštěvách Severky, kdy Čočkin představuje elektronické cigarety štamgastům.

Píseň o frustraci mužů, kteří žijí ve velkoměstech byla vydaná v roce 1988 a dosáhla v americké hitparádě 5. místo a v britské 6. místo. Píseň napsal Slash, když spolu s kapelou hráli v autobuse náhodné skladby. Sám několikrát řekl, že je to jeho nejoblíbenější píseň od Guns N’ Roses.

Smalltown Boy – Bronski Beat

Píseň trefně použitá na konci 3. dílu, kde je nejprve záběr na vyprázdněnou Severku a následně Tondu, který si strojkem holí hlavu dohola a rozhodne se kvůli zlomenému srdci přidat k místním skinheadům.

Píseň byla vydaná v roce 1984 a byla první skladbou na debutovém albu britské skupiny Bronski Beat Age of Consent. Píseň popisuje útlak homosexuálů v 80. letech ve Skotsku. Píseň obsadila první místo v Belgické a Nizozemské hitparádě.

Know Your Rights – The Clash

Píseň, kterou jsme měli možnost slyšet v každém díle, neboť je vždy použitá v úvodním klipu každé epizody.

Je prvním vydaným singlem Clash v roce 1982 z alba Combat Rock. Zaměřuje se na práva chudých.

Run to the Hills – Iron Maiden

Použito na konci předposledního dílu, kde se střetli “bosohlavci” v čele s Romanem proti Romům v čele s Luďanem.

Píseň byla načasována a uatřižena tak, aby perfektně pasovala do děje. Když se “Run to the Hills” rozjíždí, jeden z “bosohlavců” zjišťuje, že Čočkin nedýchá.

Píseň má dokumentovat konflikt mezi evropskými osadníky v “Novém Světě” a původním obyvatelstvem. Píseň je napsána z obou úhlů pohledů. V první sloce je pohled původního obyvatelstva, ve zbytku písně pohled evropanů.

Don’t Stop Believin’ – Journey

Závěrečná píseň plná emocí vyvolala po tragikomickém konci jiskřičku opravdové naděje pro hlavní hrdiny seriálu.

Pravděpodobně nejznámější píseň od skupiny Journey, vydaná v roce 1981 a její nejslavnější světová kinematografická vsuvka přišla taktéž pro finální scénu a to v kultovním mafiánsko-rodinném dramatu The Sopranos.

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

od Patrik Müller -
Prodigy Keith Flint
Prodigy Keith Flint

Keith Flint, zpěvák britské elektronické skupiny The Prodigy zemřel ve věku 49 let. Zpráva o jeho úmrtí vyšla najevo okolo dnešní 12 hodiny. Zpěvák byl nalezen mrtvý v jeho domu v anglickém Essexu. Skupina přes svůj oficiální instagramový profil potvrdila, že příčina úmrtí je sebevražda.

“Byli jsme upozorněni kvůli obavám o možném ohrožení osoby na adrese v Brook Hill, North Endu, okolo 8:10 ráno dnešního dne (4.3. 2019, pozn. red.)” uvedl mluvčí policie z Essexu ve svém prohlášení pro zpravodajskou stanici CNN. Prohlášení pokračovalo: “Zúčastnili jsme se záchranné akce, ale bohužel byl na místě objeven mrtvý 49letý muž, jehož příbuzní byli posléze informováni. V současné době není podezření na cizí zavinění úmrtí.”

The Prodigy - new portrait

Prodigy (Kaith Palmer/Maxim, Keith Flintm Liam Howlett). Foto: Black Arts PR

“Zpráva je pravdivá, nemůžu uvěřit, že to říkám, ale náš bratr Keith si přes víkend vzal svůj život. Jsem šokován, šílím, jsem zmatený a mám zlomené srdce ….. rip bratr Liam,” píše na oficiálním Instagramu skupiny The Prodigy Flintův spoluhráč, skladatel, producent a spoluzakladatel Prodigy Liam Howlett.

Oznámení na oficiálním Instagramu The Prodigy.

K největším hitům Prodigy patří hity “Firestarter”, “Breathe” a “Smack My Bitch Up”, které pocházejí z nejúspěšnějšího, multiplatinové alba skupiny z roku 1997 The Fat of the Land. V loňském roce skupina vydala své sedmé album No Tourists. Skupina měla mít v květnu turné po USA. Keith Flint byl známý i díky svému odvážnému, nekonvenčnímu vzhledu, který doplňoval jeho divoké pódiové vystupování.

Prodigy často koncertovali i v České republice. Celkem zde odehráli 11 koncertů, přičemž ten poslední byl 5. července 2018 na festivalu Rock for People.

Zde si můžete připomenout nejzásadnější písně kapely:

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Novinky | Recenze: Ordinary Man je verze Ozzyho Osbourna pro mileniály. Ozzy ale nemohl udělat nic lepšího než ukázat, že jde pořád dopředu Žijící legenda,...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com