Recenze | Novinky: Beckovo nové album Colors je oslavou radosti pramenící z hudby

Losangeleský rodák a hlavně skvělý zpěvák a skladatel Beck Hansen se vrací po albu Morning Phase, které bylo jedním z nejvýraznějších alb roku 2014 a vyhrálo cenu Grammy, nakonec o trochu později než měl v úmyslu. První singl alba “Dreams” vyšel už v roce 2015 a Beck od té doby fanoušky neustále napínal dalším a dalším posunem, až album Colors vyšlo až na začátku druhé poloviny října.

Nebyl by to Beck, kdyby nezkoušel objevovat své hudební možnosti. Morning Phase bylo tichým a klidným akustickým albem podobným jeho nahrávce z roku 2002 Sea Change. Colors je oproti tomu sofistikované, ale zároveň ambiciózní popové album. Poslední dobou čím dál oblíbenější producentská hvězda Greg Kurstin, který hostoval i jako klávesista v Beckově kapele, pomohl udělat album velice hravé a barevné. “Colors” otevře album odvážně a okamžitě dá najevo posluchačům, že tohle bude něco hodně jiného než minulé album.

Taneční rytmy vytvářejí ve sloce elektronické bicí a basa, postupně se k nim připojuje syntezátor a Panova flétna, která hraje v písni překvapivě důležitou roli, když vyhrává hlavní motiv písně, který nastoupí po vzoru dance popových písních po každém refrénu a nenápadně se dere na povrch skrze celé trvání písně. Refrén je složen kromě neustále opakujícího se motivu basy a bicích z modulovaných hlasů, které různě skáčou přes sebe. Mnoho písní z alba připomíná jeho písně jako “New Pollution” a “Devil’s Haircut” z alba Odelay (1996), ovšem jakoby byly převedeny do takové podoby, aby jí mohly hrát rádia.

Tak různorodé přepínání různých vlivů a přitom je to pořád lehce stravitelný pop

První polovina alba ukáže, že Beck se za pomoci Kurstina cítí v tomto druhu hudby velice sebejistě. Druhá píseň “Seventh Heaven” hodně připomíná Coldplay. Beck na něm dokonce i zní hodně jako Chris Martin, když střídá běžnou polohu hlasu s falsettem a naopak hlubším hlasem. Na třetí písni “I’m So Free” mu přizvukuje zpěvačka Feist a Beck tentokrát naplno rozvine různorodé hudební nápady, když album začne piáno s Nirvanovskou kytarou chorusovou kytarou ve stylu “Come As You Are”, aby pak přešlo do zběsile rychlého riffu před ke skákání nutícím refrénem. Z popisu se asi dá vidět, jak různorodý zvuk alba může jít a přitom je to pořád pro rádia přívětivý pop, který se poclouhá velice snadno. V “Dear Life” přepne Beck do Spoon módu. Nic z toho nezní špatně, ale na Becka přece je to trochu strohé.

“No Distraction” je naopak jedno z přepnutí do jakéhosi režimu autopilota, kdy ze sebe Beck chrlí ty úplně první nápady, které z něho zrovna vylezou, možná právě proto ale tahle píseň funguje paradoxně lépe než ty předchozí. “No Distraction” je tak přímočarý pop rock, jak to jen jde (“Pull you to the left / Pull you the right / Pull you in all directions”), ale přivede prozatím ty — možná ne nejzajímavější –, ale nejvíce zapamatovatelné nápady. Zvláště když se Beck přepíná z funkové atmosféry, která připomíná legendární hit Outkast “Hay Ya!” smíchaný s Maroon 5, do jakéhosi moderního tanečního dramatu (část “Million times…”) jako od Everything Everything.

“Dreams” je perfektní soundtrack pro nějaký letní “roadtrip”. Beck natáhne píseň na 5 minut překvapivým zlomem ve třetí minutě, kdy se píseň na vteřinu úplně zastaví, Beck vytáhne zkreslenou elektrickou kytaru a efektem rozpohybuje její zvuk z jedné strany reproduktorů na druhou. Ve “Wow” Beck přejde naplno a bez rozpaků do hip hopového módu, když v klidných trapových rytmech zpívá:

“Wow!
It’s like right now”

a v písni pobízí k vyždímání maxima z každé písně. Tento další ze singlů přitom ani původně Beck nechtěl odeslat své nahrávací společnosti, polevil až když ho přemluvily jeho děti.

Beck poprvé v roli showmana

Suveréně největší peckou alba, která na sebe okamžitě upoutá pozornost, je “Up All Night”, které je jako fotoalbum z nezapomenutelné dovolené na snobské francouzské riviéře. Beck jako by si z posluchače dělal legraci, když jeho 2 poslední písně pojmenuje “Square One” a “Fix Me”, to znamená jednu stejně a druhou parafrázi názvu písní z alba X&Y od Coldplay. Jakoby Beck chtěl vzkázat: já vím, že se album bude přirovnávat ke Coldplay, ale pokud si myslíte, že jste řekli nebo napsali něco chytrého, pak se pletete, protože je to přece nad slunce jasné. Beck zakončuje Colors s atmosférickou písní postavenou na velice pěkně znějícím piánu.

Jako bonus je zde také na iTunes a Spotify původní verze “Dreams”, lépe řečeno jako bonus by se spíše dala považovat verze “Dreams – Colors Mix”. Tyto 2 verze jsou prakticky totožné a byly vytvořené snad jedině za účelem toho, aby na albu vůbec nějaký bonus byl. Jinak totiž nedává smysl, aby se někdo z vrchních pater nahrávací společnosti rozhodl, že na albu budou dvě totožné verze jedné písně, přičemž jediný rozdíl bude v cenzurování vulgárních výrazů.

Pro ty, kteří už slyšeli 4 singly, album vystřílelo náboje, protože nic, co by bylo o míli lepší, už neuslyšíte. Vlastně neuslyšíte ani moc něčeho, co by nějak nasytilo vaše umělecké já a nebo vaše já, které chce objevovat nové hudební obzory, protože Colors zní zčásti jako Beckovy verze velkých pop/funk rockových hitů, které už jsme slyšeli v posledních 15 letech. Pokud ale Colors něčeho dokázalo oproti předchozím albům, pak toho že Beck je úplně poprvé v roli showmana, který ani jednou za celé album nenudí a je přístupný nejširší možné sortě posluchačů.

Beck – Colors

Vydáno: 13. 10. 2017
Délka: 39:40
Žánr: Alternative pop/rock, Alternative Dance, Dance-Rock, Alternative/Indie Rock, Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 5. No Distraction, 8. Up All Night, 10. Fix Me, 11. Dreams