Hot Snakes – Jericho Sirens

Hot Snakes – Jericho Sirens

Recenze | Novinky: Vydat své nejlepší album po 14 letech tvůrčí hibernace? Pro Hot Snakes soudě podle Jericho Sirens žádný problém

Dlouhých čtrnáct let to vypadalo, že bude album Audit in Progress nadobro posledním albem Hot Snakes. Jako nečekané tsunami se ale nyní bez výrazného varování přiřítil novinka Jericho Sirens. Kapela ze San Diega složena z tvůrčího dua Rick Froberg, John Reise a jejich kámošů — basáka Gara Wooda a bubeníka Jasona Kourkounise a dalšího bubeníka Maria Rubalcaba, se stejně jako to tsunami přiřítila s obrovskou silou, kterou žene ke břehu zajímavá kombinace post-hardocre, garážového rocku a klasického rocku.

Když už jsme u těch vodních paralel, je to jakoby kapela čekala na tu správnou vlnu podobně, jako to musel dělat surfař na obrázku alba. Ačkoliv se totiž kapela neodhodlala k žádnému návratu v podobě řádného studiového alba, Hot Snakes za sebou v mezeře mezi dneškem a Audit in Progress, zanechali album nahrané naživo a několik návratových šňůr. Nyní jakoby vytušili, že je ta správná doba, kdy kapela konečně nasbírala dostatek inspirace i životní moudrosti, aby byla schopna napsat silné pokračování svého vlastního příběhu.

Foto Hot Snakes k albu Jericho Sirens
Hot Snakes (foto: Sub Pop, Courtesy of the Artist)

Starší a s dostatečným nadhledem pohlížející sami na sebe, působí Hot Snakes v rámci možnosti jejich žánrového zaměření vlastně i určitým specifickým způsobem uvolněně. Jejich hudba se oproti starším albům jako Automatic Midnight (2000) liší větší otevřeností k řekněme více chytlavým melodiím. Hot Snakes udělali též generální úklid s jejich zvukem. Odstranili přebytečné hluky, zredukovali všudypřítomné vrnění kytarového zkreslení a šumění, které vznikalo kvůli extrémní hlasitosti aparatury, navíc ještě v (ať už vynucených a nebo uměle vytvořených) garážových podmínkách nahrávání.

Temná energie

Pokud byste si vybrali jedno ze tří alb před pauzou — jmenovitě: Automatic Midnight (2000’s), Suicide Invoice (2002) a Audit in Progress (2004) — a poté ho přepnuli na Jericho Sirens, i pokud máte tinnitus v uších, poznali byste, že ačkoliv si album drží pořád garážovou tvář, letošní album je nahráno s daleko lepší technikou, jsou zde daleko čistější kytarové riffy i vokály. Už tady není ten všudepřítomný praskající šumivý zvuk vycházející někde z pozadí od kytarových zesilovačů a připojených efektů.

Hot Snakes naopak ještě více posílili atmosferické a post-hardcorové tóny kytar Johna Raise, které jsou někdy tak temné, že skoro ani nezní jako z tohoto světa, stejně jako posílili s tím souvisící surovost a nelidskou rychlost s jakým i s basákem řežou do strun a přehmatávají riffy. John Reis po hmatníku skáče z období do období, z podžánru do podžánru a je to radost poslouchat.

Zrovna nejkratší píseň alba “Why Don’t It Sink In?”, je neuvěřitelnou smrští. Snad ještě drtivější je “Psychoactive”. Právě na této písni je zřetelně slyšet, co je na Hot Snakes tak uchvacujícího. Posluchače totiž drtí neuvěřitelným způsobem. Je to jakoby Hot Snakes přišli k vám do pokoje a mlátili vás kytarou osobně o hlavu takovým způsobem, že jste pak sice otlučení, ale zároveň plní agrese a nejraději byste jim rozbili hubu. Pak ale skončí se svým posouváním hranic v extrémních žánrech a raději vám dají chytlavý, krátký rock’n’rollový předrefrén a refrén podobný třeba i AC/DC.

Úvodní drtič (pro zbytek recenze už by se nemuselo ani používat slovo píseň, ale rovnou drtič) “I Need a Doctor”, je jeden skoro tři minuty dlouhý zaznamenaný panický záchvat o tom, jak někdo, skoro to působí, že až paranoidních bludech, žádá o doktora (možná potřebuje metadon, aby se dostal z abstinenčních příznaků).

Frobergovy texty a jejich témata odpovídají atmosféře písní, vždyť hned tři písně obsahují v názvu slovo „smrt“, ale přesto se najdou i momenty, které by se snad daly i brát jako vtipné svou cyničností, v případě, že bychom to klasifikovali jako pořádně morbidní humor. Na “Having Another?” Froberg například přemítá o tom, jestli příliš nepije a potom nám jen tak mimochodem s klidem nezapomene připomenout, že stejně ať už to bude jakkoliv, nakonec zemřeme úplně opuštění.

Alchymisté kytarové hudby

“Candid Cameras” nenabízí takové konzistentní tempo, jako první píseň (drtič), ale tempo zní více sekaně a proměnlivě.  Velice osobitý styl hraní kapely je jejich jedinečným otiskem prstů a jen těžko by ho někdo mohl nějak napodobit.

Píseň, kterou si po poslechu zapamatujete nejvíce, by asi měla být “Six Wave Hold-Down”, která se na rozdíl od některých “drtičů” jako “Candid Cameras” nebo “Having Another?”, stupňuje k vrcholnému refrénu postupně. Ve sloce krouží jako sup nad obětí a poté teprve zaútočí střemhlav dolů. Nejvíce smrti samozřejmě můžeme slyšet na punkově znějící “Death Camp Fantasy”, která je pravděpodobně jakousi kritikou na naší zvrhlost a část zábavního průmyslu, která se zabývá bavením lidí skrze ukazování utrpení jiných v různých katastrofických filmech.

Další píseň, které má smrt přímo v názvu je “Death Doula” a věnuje se lidskému vztahu mezi mrzutým umírajícím člověkem a asistentem/asistentkou, kteří se starají o umírající lid.

“Do you make some difference to me
You’re the last thing I’m gonna see,”

říká postava umírajícího své(mu) “Death Doula”. Do třetice je tu s tématem smrti “Death of a Sportsman”, která by mohla být odhadem o mysteriozní krimi novele Death is No Sportsman Cyila Hareho z roku 1938, ale kdo ví… Kapela zanechala k písním jen velmi málo indícií. I tato tajemnost je ale vzrušující a někdy je to lepší, než když vám kapela všechno vyžvaní.

Na titulní písni odvede mimořádně záslužnou práci foukací harmonika a v refrénu kapela připomene — stejně jako na “Psychoactive” — starý dobrý hospodský stadiónový rock, který potěší všechny, kdo mají slabost nejen pro post-hardcore, ale i pro kapely jako Status Quo a AC/DC.

Zatím žádná výtka, teď je otázkou v čem je problém. No, to asi vystihuje výborně komentář k tomuto albu, který napsal ve své rozhořčené recenzi jeden americký hudební fanoušek na webu Allmusic.com. Je sice vtipně neohrabaný (undergroundoví hipsteři by možná řekli, že buranský), ale vlastně perfektně vystihuje pocity všech, pro které tohle album nebude, protože podobnou hudbu nepochopí a vlastně budou mít i v něčem pravdu, tohle album se totiž nedá poslouchat všude (škoda, že si neuvědomil, že o to vždycky nejde):

“Dobře, chápu… dostal jsem punkové prvky, ale shledávám to trochu bezvýznamným… Nebo lépe řečeno, nezanechá to žádný dobrý dojem. Naživo by to byl moc velký hukot. V autě… Otravné. Doma? Kdybych to pustil, zakázali by mi to už do konce života.

Ušetřete peníze a vyhněte se tomu. Tedy pokud vám není 16, nejste hlučně vystupující, čerství puberťáci nebo netrpíte syndromem Petra Pana a nejste schopni se přizpůsobit zuřivosti dospělého života kdekoli na této planetě. Obrázek na obalu je v pořádku. Tedy je, když si myslíte, že sjet 3 stopy vysokou vlnu, je veliký problém. V opačném případě, mír s vámi bratři!”

Hot Snakes asi nebude nic pro konzervativnější posluchače. Vzali kytarovou hudbu a vydali se hluboko do jejich tajemných hlubin, aby přinesli na povrch zapomenuté horniny a minerály z dob minulých i současných a přimíchali do jejich alchymistického lektvaru které moc dobře známe. Sklepní podžánry jako Proto-punk a garážové styly konců 60. a začátků 70. let, se tak míchají nejen s osmdesátkovým post-punkem a základní ingrediencí — post-hardcore, ale i se styly podobnými největším ikonám rocku i punku jako AC/DC a Sex Pistols.

Hot Snakes – Jericho Sirens

Vydáno: 16. 3. 2018
Délka: 30:01
Žánry: Alternative/Indie Rock, Post-Hardcore, Garage Punk, Punk Revival
Rozhodně musíte slyšet: 1. I Need Doctor, 4. Six Wave Hold-Down, 5. Jericho Sirens, 6. Death Camp Fantasy, 9. Psychoactive, 10. Death of a Sportsman


  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze
    Já si myslím...










ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář