Niall Horan – Flicker

Niall Horan – Flicker

od -

Recenze | Novinky: I třetí bývalý člen One Direction Niall Horan překonává repertoár skupiny, s Flicker ale za Harrym i Zaynem zaostává

Pokud byl někdo z One Direction vnímán jako muzikant, pak to byl Niall Horan. Zatímco se ostatní věnovali zpěvu a oslňování zaplněných hal plných fanynek, byl to právě on, kdo držel v ruce akustickou nebo elektrickou kytaru a doprovázel je se sklopenou hlavou. Když před vydáním alba Flicker novinářům popsal, že bude album folk popové a inspirovala ho při jeho nahrávání hudba Fleetwood Mac, Eagles a Bruce Springsteena, nebylo to zase takové překvapení.

Album však začne v hodně popové atmosféře písní “On The Loose”, která silně připomíná nejen instrumentací, rytmy, ale i vokály kytarovější momenty Maroon 5. “On The Loose” je chytře udělaný pop, takový velmi decentní, opatrný, ale nikterak ostudný. O jakém že folku to Niall Horan mluvil, začne být jasné až s druhou písní “This Town”. Obnažený zvuk vysvlečen pouze do akustické kytary, piána a basy podpoří v závěru smyčce. Na třetí písni “Seeing Blind” Niall zavolal o pomoc souputnici z žánru moderního country – zpěvačce Maren Morris – a vystřihli spolu povedený country popový duet.

Foto Niall Horan k recenzi alba Flicker
Niall Horan je díky debutovému albu Flicker v pořadí třetím bývalým členem One Direction, který vydal sólové album. (Foto: Modest Management)

Asi vůbec nejpovedenější písní alba je čtvrtý sexy rockový ploužák “Slow Hands”, který jakoby byl předurčen stát se osudovou písní mnoha mladých párů na tomto světě, když přímo láká k uvolnění po těžkém dni a partnerskému tanci – možná spíše než za světla diskokoule – za světla pokojové lampy. Na páté písni “Too Much to Ask” se Niall Horan bohužel začíná projevovat jako taková mladší verze Jamese Blunta, když ta romantika začne být už přece jen trochu laciná. Jakmile zazpívá Niall: “My shadow’s dancing / Without you for the first time,” ještě je to únosné, ta jeho přeslazenost ale začne být otravná v momentě, když několikrát opakuje: “It’s all I’m asking / Is it too much to ask?”

Kompromisy nefungují tolik, jako když jde do toho Niall Horan naplno

V písni “Flicker” Niall Horan zase připomíná trochu Jaka Bugga z jeho posledního alba, Niall Horan má narozdíl od něj větší tah na bránu a schopnost zaujmout, nikdy se na druhou stranu nevydá ze svého pohodlného mainstreamového příbytku. A to je asi vůbec největším problémem alba. Jakmile Niall Horan zpívá plnohodnotné moderní country ve velice roztomilém a výše zmíněném duetu “Seeing Blind”, zkouší moderní pojetí klasického rocku podobně jako jeho kolega z One Direction Harry Styles a nebo hraje funkem načichlý taneční popík, funguje to a ani vůbec nevadí, že texty jsou plné klišé a otřelých vět. Podobně taky moderní folk rock “On My Own” a nebo “The Tide” zní dobře, byť hodně připomíná překvapivě pro změnu hrdinu matek současných mileniálů Bon Joviho a jeho poslední výtvory. Ze strachu z rozdílnosti byly ale odsunuty jen do rozšířené deluxe verze a do základní verze s desíti písněmi se nedostaly.

Nakonec z toho vytvořili takovou úhlednou krabičku, jakou mívají parfémy z drogerie.

Jakmile se však Niall s producenty snaží vytvořit nějaký kompromis mezi nostalgickým folkem a popem, je to buď tak moc okaté, že vás to vyloženě naštve a nebo vás to rovnou začne nudit. Je totiž naprosto jasné, co se honilo hlavou producentům, kteří se až moc snažili udržet nějaké hranice přívětivosti pro co největší počet posluchačů. Tady ty housle nedávej moc nahlas, tady přidáme klavír, tady tohle je takové moc zatuchlé, tak tam přidáme raději trochu elektronických beatů, ať to zní moderně. Nakonec z toho vytvořili takovou úhlednou krabičku, jakou mívají parfémy z drogerie.

Je samozřejmě těžké říct kolik se toho z Horanova materiálu vlastně dalo vymáčknout a jestli album Flicker, na kterém spolupracovala taková producentská esa jako Greg Kurstin a nebo Mark “Spike” Stent, není nakonec tím nejlepším možným výsledkem. Když se podíváme, kolik lidí se podílelo na samotném psaní písní na albu postaveném z největší části poue na hraní akordů na akustické kytaře, je ostuda že ani tolik hlav nedokázalo vytvořit lepší výsledek. Hlavní skladatel a producent One Direction Julian Bunetta měl v konečném součtu na Horana při vytváření alba největší vliv.

Niall má smůlu, že Harry Styles čerpal z podobných pramenů a udělal to lépe

Na rozdíl od Harryho se ale Niall nechal příliš vodit za ručičku a navracíme se tak zčásti zpět do dob One Direction, kdy za partou kluků stáli loutkáři v pozadí. Ne že by to v popové hudbě bylo hříchem nechat si skládat písně, u bývalého člena boybandu je to asi očekávané, čekal bych ale nějaké ještě větší rozdíly mezi sólovou tvorbou Horana a písněmi 1D. Zvlášť pokud láká na folkový přístup, který je v konečném součtu většinou tak umělým, že se folkovým přístupem ani nedá nazývat.

Niall Horan se nemůže vyhnout srovnávání s Harrym Stylesem, který se vydal (narozdíl od R&B Zayna Malika) vlastně velice podobnou cestou a čerpal z inspirací starší hudby. Byť to u Stylese byla hlavně hudba rocková a u Horana folková, oba třeba zmiňovali v rozhovorech jméno americké legendární kapely Fleewood Mac. Album Harry Styles nás zaujalo tak, že je součástí výběru 40 nejlepších alb tohoto roku. Stylesovo album překvapilo hlavně tím, že Harry Styles se nebál do toho obout, nebál se jít do riskantních oblastí hudby a vůbec ho netrápilo, že jeho album může znít spíše jako album ne pro dospívající fanynky, ale spíše pro jejich táty.

To Horan moc nepřekvapil. Jeho album obsahuje moc kompromisů a opatrných přístupů najednou.

Přitom když mají písně nějaký jasný směr – byť každá z nich třeba rozdílný – funguje to dobře a Flicker hned daleko více baví.

Niall Horan – Flicker

Vydáno: 20. 10. 2017
Délka35:55 (standardní verze)
Žánr: Pop, Písničkář
Rozhodně musíte slyšet: 2. This Town, 3. Seeing Blind, 4. Slow Hands + z deluxe verze: 11. On My Own, 13. The Tide

Hodnocení
Celkové hodnocení:

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář