Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots (2018)

Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots (2018)

Recenze | Novinky: Osud je svině, ale Stone Temple Pilots neskolil. S novým zpěvákem začínají psát novou éru kapely

Album Stone Temple Pilots z roku 2010 stejně jako to letošní, neslo prostě jen název kapely. Mezi tímto obdobím Stone Temple Pilots nevydali žádné jiné album, ale bohužel všechny ty dobré momenty na různých turné a jednotlivých koncertech, i EP z roku 2013, pokryla tlustá vrstva sopečného prachu tragických událostí, kdy v období pouze rok a půl dlouhém, kapela i její fanoušci přišli hned o dva frontmany. Scott Weiland po dlouholetých problémech s drogami dostal z kapely vyhazov v roce 2013 a v prosinci 2015 zemřel. Odchod hvězdného náhradníka Chestera Benningtona v létě 2017, asi ne třeba to nějak zvlášť připomínat. Fanoušci i samotná kapela ztratili dva frontmany za tak krátkou dobu. Stěžejní otázka tedy byla, jak se kapele povede se z této ztráty dostat.

Výbornou zprávnou je, že i na podruhé se jim podařilo za Weilanda najít skvělou náhradu. Tentokrát je to docela nečekaně chlápek, který se asi nejvíce ve světě proslavil tím, že nadchl internet, když se jeho fenomenální podání “Hallelujah” Leonarda Cohena v X Factoru, dostalo na YouTube a potom taky skončil v jednom ze dvou ročníků, kterých se zúčastnil, na druhém místě. Jeff Gutt má ale už za sebou i dlouhá léta působení v různých méně známých alternativně rockových kapelách jako Dry Cell, In Acrylic, Band With No Name nebo Punch. Jeho hlas měl ale vždycky navíc a nyní možná konečně našel své pravé uplatnění.

Stone Temple Pilots s novým zpěvákem Jeffem Guttem.
Stone Temple Pilots s novým zpěvákem Jeffem Guttem (druhý zleva).

Na Jeffu Guttovi je skvělé, že trochu hlasem připomíná Scotta Weilanda, ale rozhodně ne do té míry, aby to působilo, že se ho zkouší napodobovat. Má svůj vlastní pěvecký styl a ta podobnost je čistě přirozená. Dokonce by se to dalo přirovnat k náhradě Briana Johnsona za Bona Scotta. Tak dobrá náhrada je.

Album taky velice dobře uspokojí jeho velký hlasový rozsah, když se může vyřádit na rychlých písních jako úvodní, správně nakopávací “Middle of Nowhere” s uhánějícím tempem, hned následující “Guilty” s protáhlým refrénem, který může zvládnout jedině silný a intonačně přesný hlas, tvrdě nekompromisní “Roll Me Under”, drtivý refrén obsahující “Six Eight”, i vyzkoušet klidnější, polo-akustické písně jako “Thought She’d Be Mine”, “The Art of Letting Go” či “Reds & Blues”.

Život jde dál a Stone Temple Pilots mají před sebou novou éru

Zatím nejvíce pozornosti veřejnosti se dostalo však třetí “Meadow”. Kdo v listopadu čekal, že se Stone Temple Pilots ve své první vydané písni zahalí do černých pohřebních šatů a budou oplakávat své bývalé frontmany, ti se mýlili. Píseň je jedním velkým vzkazem: život jde dál. V pohodovém tempu, které to nehrotí, ale neponechává tempo příliš ležérním zároveň, je píseň plná chuti po světlých zítřcích.

“All I need is a chance
And I’m willing to play, another day,”

tedy česky: “Vše, co potřebuji, je šance / A jsem ochoten zase hrát hned další den,” zpívá Gutt a jistě by bylo fajn tenhle song poslouchat někdy při jízdě prázdnou cestou, někdy až bude venku ještě více hezky než nyní a bude to do vašeho čela prát ostré hřejivé slunce.

Píseň očividně vypráví příběh nového mladého žraloka za mikrofonem, který si jde za svým snem. Asi je (alespoň pro psychiku fanoušků) dobře, že Stone Temple Pilots vydali na většině písní na albu pozitivní cestou. Písně Stone Temple Pilots nebyly v časech nejslavnějších alb Core (1992) a Purple (1994) nikdy nějaké hodně depresivní nebo tragické, ale působily často tak, že byly psané v husté drogové mlze. Vzhledem k tomu, kam oba tento svět opustivší zpěváky dostaly drogy, by rozhodně nebylo ani vydat se “starou” cestou úplně šťastné a vlastně ani morálně vhodné.

Mezi další nejpovedenější písně alba patří ta úvodní. “Middle of Nowhere” je totiž výborný způsob, jak zahájit album. Píseň všechno rozcupuje na kousky, když předvede hned na úvod snad vůbec nejrychlejší tempo. Drzý a mužný kytarový riff neustále vyhrává přes záplavu řinčení činelů. Za polovinou přijde krátké, ale účinné sólo se světlými, zaoblenými, pořádně žhavými, po kovu vonícími tóny.

“Just a Little Lie” plní výborně dobrou připomínku toho, jak si Stone Temple Pilots brali zvuk grunge, ale hráli ho z rozpálených slunečných pouští Kalifornie, s daleko více optimistickým zvukem. Přimíchali ho jako přísadu do sexy hard rockových riffů a heroických kytarových sól, které se ohlížely po dědictví kapel jako Guns’N’Roses a Aerosmith.

Právě letošní eponymní album jde touto cestou daleko více než, že by snad pronásledovalo dekadentní a špinavý zvuk kapel jako Nirvany nebo Alice In Chains, taky ze západního pobřeží USA, ale z jeho zamračené, věčně deštivé a i díky těžkému průmyslu, ponuré severní části, kde jsou na místo krásných pláží s palmami a cvičícími sportovci, přístavy nákladních lodí s drsnými námořníky a dělníky.

Umění nechat odejít

V té klidnější části alba jsou taky velice povedené písně. “Thought She’d Be Mine” je taková klukovsky roztomilá pop rocková romantika podána pohledem čtyřicátníků a padesátníků. Píseň s nostalgickou atmosférou babího/indiánského léta (asi to není náhodou, když v tomto období album vznikalo), má několik vrstev akustických kytar a kytara elektrická vyhrává doopravdy krásná kytarová sóla.

“The Art of Letting Go” je jako starší bratr předchozí zmíněné písně. Je podobná, ale méně zasněná a více realistická. Je to asi první moment alba, kdy se zabodne pomyslná dýka do srdce všech fanoušků. Píseň sice začíná romantickými řádky jako: “You can drive, you don’t even know me / I don’t mind, I’ll just take the back seat / Close my eyes, ‚cause I just need to rest now” (“Můžeš řídit, ani mě neznáš / Mě to nevadí, pojedu na zadním sedadle / Zavři mé oči, protože si teď potřebuji oddechnout.”), jsou tu ale taky řádky, které až moc připomínají oba navždy ztracené zpěváky (“I hope to see your smile again”) a hlavně bolavý, ale smířlivý refrén:

“The art of letting go”

(“Umění nechat odejít”).

S tématem nečekaného odchodu (“Nikdy jsi neřekl sbohem”), se pak potýká “Finest Hour”. Pokud některá píseň alba byla o Weilandovi a Benningtonovi, pak právě tato. Když se kapely ptali The San Diego Union-Tribune, hlavní kytarista Pilots Robert DeLeo najednou změnil masku a  odpověděl velice stručně a vyhýbavě, ale zároveň mrazivě přímo a jednoznačně: “Nechci o tom mluvit.”

“And now
I know the pressure you were under
Behind your eyes there lied a war,”

(“A teď znám tu tíhu, pod jakou jsi byl / Za tvýma očima se nacházela válka,”)

zpívá o tom na místo toho za celou kapelu, jakožto kamarády pozůstalých, jejich nový hlas Jeff Gutt.

Problémem alba je, že některé jeho části splývají dohromady a máte pocit, že písně jako “Good Shoes” a “Never Enough”, jsou složeny z něčeho, co jste na albu již tisíckrát slyšeli.

Skalní fanoušci se asi nikdy nesmíří s tím, že původní hlas a osobnost Scotta Weilanda je pryč, těžko by ale našli lepší náhradu

Druhé eponymní album Stone Temple Pilots ukazuje, jak podstatnou částí kapely byli vždycky bratři DeLeoovi. Tedy dokud zpěvák skvěle zpívá a jeho hlas se ke kapele hodí, což Jeff Gutt splňuje na sto jedna procent. Skalní fanoušci se asi nikdy nesmíří s tím, že původní hlas a osobnost Scotta Weilanda je pryč, těžko by ale našli lepší náhradu. Jeff Gutt je sice oproti Weilandovi lidskou povahou slušný hošánek, někoho se zodpovědnější rockerskou duší, ale kapela potřebuje jako sůl.

Je dobře, že kapela na albu nepláče ani neupadá do depresí, i když by to bylo po tom všem pochopitelné. V hledání nového začátku a odpouští osudu za to, že byl tak strašně krutý, je však přece jen více odvahy a lidské síly. Ve vlastní produkci občas chybí surová síla jejich hutnějšího grungeového zvuku z dřívějších dob a některé ař přehnaně chlapácké kytarové riffy občas působí, jakoby se opakovaly. Když k tomu připočteme, že kapela nechce nijak zvlášť opustit jeden typ hard rockového zvuku, jaký si na tomto albu nadefinovala, díky tomu občas není album tolik úderné, jak by být mohlo.

Co se dá ale dělat.

Pár písní vyčuhuje nejen v rámci alba, ale v rámci jejich diskografie obecně, nového zpěváka si asi ani líp vybrat nemohli a Stone Temple Pilots do toho jdou i po těžkých letech, se vší chutí. To není vůbec málo.

Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots (2018)

Vydáno: 16. 3. 2018
Délka: 48:18
Žánr: Rock, Alternativní rock, Post-Grunge, Hard Rock, Pop Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Middle of Nowhere, 3. Meadow, 4. Just a Little Lie, 5. Six Eight, 6. Thought She’d Be Mine, 9 The Art of Letting Go

Stone Temple Pilots – Stone Temple Pilots (2018)
Uživatelé hodnotí 4/5 (1 recenzí)
5 1
  • Recenze návštěvníků a přidání vlastní recenze
    Jaký mají názor návštěvníci?

    STP 2018

    John

    Weilanda nahradit nejde, ale nový zpěvák je dobrý.

    Já si myslím...










1 KOMENTÁŘ

  1. Už to mám taky připravené, možná se k tomu zítra konečně dostanu. STP je moje srdcovka, bohužel jsem viděl Scotta jen s Velvet Revolver.

    Osobně mám rád i EP s Chesterem, je to takové poctivé STP a přitom stejně jiné. Doufal jsem, že dají dohromady celé album. Škoda…

    Z nového alba jsem zatím slyšel jen 2-3 singly a sice mě na první dobrou do kolen nedostali, ale ani jsem nebyl zklamaný. Tak už jen doufat, že v rámci nějakého evropského tour zavítají i k nám

Komentář