Wolf Parade – Cry Cry Cry

Wolf Parade – Cry Cry Cry

od -

Recenze | Novinky: Wolf Parade se vrátili po šesti letech a chtěli z Cry Cry Cry udělat více bezprostřední a více popové album. Jejich frustrace jim to nedovolila

Před šesti lety jednoho večera seděla z Montrealu pocházející kapela Wolf Parade v jednom hotelu v historickém městě Maidstone v anglickém Kentu. Někdo ze čtveřice Krug – Boeckner – Thompson – DeCaro vyslovil to, co už měli v hlavě všichni dlouhou dobu. Je na čase pauza. Nikdo nepřevrhával stoly, ani neházel sklenicemi. Členové potřebovali oddech od náročných turné a chtěli prostor na to věnovat se jiným projektům. Být ve Wolf Parade už nebylo zábavné. V dubnu 2016 ale kapela překvapivě oznámila vydání EP a návratové turné. Nyní jsou zpět i ze standardně dlouhým albem Cry Cry Cry.

“Myslím, že děláme všechny naše desky jako reakce na to, co se nám nelíbilo na té předchozí,” prozradil zpěvák Dan Broeckner webu London In Stereo. Od debutového alba Apologies to the Queen Mary proto kapela pokaždé měnila svůj zvuk až po zatím poslední přírůstek z roku 2010 Expo 86. To má spoustu dlouhých, rozlehlých a rozmanitých písní. Na Cry Cry Cry se kapela naopak snažila být stručnější, popovější, líbivější. Chtěla nebát se písně ostříhat a zkrátit, pokud bude potřeba. Spencer Krug využil na albu své zkušenosti ze svého hodně britsky znějícího sólového projektu Moonface, Dan Boeckne zase zkušenosti ze spolupráce s kapelou Operators a Handsome Furs.

Foto kapely Wolf Parade k albu Cry Cry Cry
Wolf Parade (foto: Shane McCauley)

Pokud čekáte, že vám zodpovíme otázku, zda se tento krok vyplatil, pak vás zklameme. Nelze to totiž s jistotou říci a to ani po mnoha posleších. Jedno je však jisté. Nečekejte vůbec takový příval syntezátorů, které na minulých albech jako příliv moře brousily břehy. Většinu zvládnou jen klasická rocková sestava zpěv – kytara – basa – bicí, přičemž se někdy přidá piáno, trubka. Až poté přichází elektrnicky znějící nástroje.

Zachráněná fanynka, Trump i Cohen

Nelze si nepovšimnout toho, že kapela jaksi zestárla a usadila se do komfortní zóny. Členům už je kolem čtyřicítky a i jejich hudba začíná znít jako hudba středního věku. Wolf Parade mají talent dostávat velká poselství skrze vcelku sychravou a možná i trochu odtažitou a méně výraznou hudbu. Úvodní “Lazarus Online” v refrénu odkazuje na poslední dobou i díky filmům jako Interstellar velmi populární báseň Dylana Thomase “Do Not Go Gentle Into That Good Night”. Píseň je věnována dívce Rebecce. Ať už je to podle pravdivé události, či nikoliv, má se jednat o fanynku, která překonává deprese a sebevražedné myšlenky díky hudbě Wolf Parade.

“You’re a fan of mine, your name’s Rebecca,
and you’ve decided not to die,”

zpívá Boeckner ve svém textařském majstrštyku. Třetí “Valley Boy” věnovali Wolf Parade Leonardu Cohenovi. “The radio’s been playing all your songs,” zpívá Spencer. Ani na tomto albu nechybí už folklór hudby tohoto roku: skryté odkazy na politiku a Donalda Trumpa. “Did you know that it was all gonna go wrong?” ptají se Cohena, jakoby věřili, že odchod této legendy den po amerických volbách byl vzkazem: raději se odsud pakuji, dokud není pozdě. Tahle pop rocková píseň i přes ne moc radostná témata, působí díky svému nezvykle vzdušnému a velkému zvuku, který zní jako přelet nad podzimní krajinou, velmi svěže.

Frustrace

Ať už je to tentokrát frustrace z politické situace, nebo možná spíše osobní krize středního věku, zrovna se na albu nejásá ani v písni “Baby Blue”, kterou dobře šéfuje bubeník Arlan Thompson svými slušně znějícími bubenickými přechody. “Weaponized” začne typicky kytarami s naléhavým, až nebezpečně znějícím rytmem, poté se najednou v polovině velice neočekávaně píseň změní na piánovou baladu, která přejde díky syntezátorům v Bowiem inspirovaný vesmírný rock. Pokud mají Wolf Parade dostatek zvukových ambicí jako právě na “Weaponized”, “Baby Blue”, “Valley Boy” nebo “You’re Dreaming”, dopadá to skvěle, většina zbytku alba je však strašně opatrná a nevýrazná.

Wolf Parade jsou jako Spoon, kterým někdo sebral všechnu jiskru.

Je to ale asi přesně to, co se dá očekávat od čtyř týpků frustrovaných dnešním světem.

“I’m up all night with the Century Ghosts,”

zpívá Broeckner, jakoby říkal: fakt nejsem nadšený, že musím žít v téhle zasrané elektronické době, plné odcizených a namyšlených lidí, raději bych se válel někde na louce s hipíky a předával si dýmku míru, ale nějak už to tady vydržím, když musím. O skeptickém pohledu na elektroniku ostatně zpívá i na “Artificial Life”. Když to vnímáme z tohoto pohledu, vlastně je to pochopitelné a věrné umělecké vyjádření pocitů. Ta frustrace je ale tak velká, že ji posluchač nemusí úplně unést. Wolf Parade jsou jako Spoon, kterým někdo sebral všechnu jiskru. Wolf Parade by se možná mohli inspirovat Arcade Fire, kterým teď dělají předskokany na turné, aby dokázali dělat hudbu stejně technicky dobrou a důstojnou jako nyní, ale zároveň i záživnější. Talentu na to mají víc než dost.

Wolf Parade Cry Cry Cry

Vydáno: 6. 10. 2017
Délka: 47:19
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, New Wave, Post-Punk Revival, Alternativní rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. You’re Dreaming, 3. Valley Boy, 7. Weaponized

Hodnocení
Celkové hodnocení:

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář