Lily Allen, Jorja Smith, Johnny Marr, Lykke Li a další v recenzích...

Lily Allen, Jorja Smith, Johnny Marr, Lykke Li a další v recenzích nových alb

Lily Allen, Jorja Smith, Johnny Marr, Lykke Li, Karel Gott, Marek Ztracený, Street69, Tomáš Palucha, Dave Matthews, Protomartyr

V souhrnných recenzích vždy vybíráme ta nejzajímavější alba, která byla vydána – to znamená mimo jiné kromě jiných kritérií také ta alba, od kterých se tak nějak očekávají vysoká prodejní čísla. Vedle dlouho očekávaného pokračování Lily Allen, debutu Jorji Smith, třetího sólového alba bývalého člena The Smiths Johnnyho Marr nebo Lykke Li tedy můžete najít i nová alba Karla Gott a Marka Ztraceného.

Z těch méně známých českých hudbeních oblastí se pak podíváme na alba zlínské pop/rockové Street69 a pražského post-rockového experimentátora Tomáše Paluchu. Najdete zde také nová alba americké post-punkové kapely Protomartyr a pokud hledáte méně náročný, ale pořád inteligentní poslech, můžete zkusit nové album Dava Matthewse a jeho kapely.

Špičkově vytvořené, ale vyčůrané album Lily Allen vydělá peníze, jenže díru do světa neudělá

Lily Allen – No Shame

Vydavatelství: Parlophone
Žánry: Pop, Indie Pop, Dance Pop, Indie Electronic
Hodnocení: 3,0/5,0

Syntetické. Tak by se dalo jedním slovem shrnout nové album Lily Allen.

Pokrok nelze zastavit, ale elektronické album ještě nemusí nutně znamenat album umělé. No Shame ale zní skoro jako výtvor nějaké umělé inteligence a ne lidí. Jakoby si Lily Allen nechala vytvořit album od nějakých počítačových algoritmů stvořených pro vytváření úspěšného popu. Textově se to často zvrhne ve směs 40 let otřelých a očekávatelných popových frází, ke kterým jsou připojeny věci z moderního světa. Ukázkou budiž pasáž z první písně “Come On Then”:

“Yeah, I’m a bad mother, I’m a bad wife
You saw it on the socials, you read it online.”

Zvukově je to album — na to, že mnoho písní je vlastně velice srdečného charakteru –, hrozně chladné. Je zde absolutní minimum skutečných nástrojů a lidský element chybí. Musí se přesto uznat, že početný producentský tým, ve kterém nebyli rozhodně žádní břídilové, vytvořil trendové album, které možná nezní tak dobře, ale alespoň nezní nudně.

Hiphopový mág Dre Skull, frontman Vampire Weekend Ezra Koenig nebo stvořitel “Uptown Funk” Mark Ronson, operují s elektronikou s přehledem v různorodých žánrech. Ostatně, Lily Allen se už na debutu Alright, Still, nedržela ráda nějakých jednotných pořádků. Její hudba byla v počátcích hravá až drzá.

Album tak není ani nyní jen o očekávatelném tanečním/elektronickém popu těžícím z oblíbenosti tropického housu u mladých lidé, ale na písni “What You Waiting For?” i “Waste” slyšíme moderní reggaeton s hlubokými beaty, “Family Man” je pompézní a dramatická skladba s piánem, orchestrem a s inspirací soulovou hudbou. “Apples” je zase Lily Allen v písničkářské poloze, pouze akustickou kytarou. Dream popem inspirovaná “Three” s piánem a okolními magickými zvuky kytara koupajících se v ozvěnách a wah-wah efektech, má v sobě trochu psychedelie 60. let.

Bohužel, do jakéhokoliv žánru se Lily Allen stylizuje, tam lze slyšet určitou vyčůranost.

Máme tady tedy Lily Allen občas v úplně nových a inovátorských rolích, jindy ale hraje náhradu za Kali Uchis nebo Emeli Sandé.

Bohužel, do jakéhokoliv žánru se Lily Allen stylizuje, tam lze slyšet určitou vyčůranost. Jakoby všichni, kdo se na tomhle albu podíleli, měli v hlavách jako požadavek číslo 1 vytvořit album, které se bude dobře streamovat na všech těch Spotify, Deezerech, Tidalech a jiných streamovacích službách. Nějaká přidaná hodnota se pak hledá těžko.

Úvodní “Come On Then” a hlavně hned druhá “Trigger Bang” jsou tak nakažlivé, že to není hezké. Uprostřed výrazných beatů a syntezátorů, zpívá Lily Allen elektronicky upraveným hlasem své otravné melodie a připomíná to spíše mozkový klystýr než nějaké umělecké vyjádření. Přijdou lepší momenty — paradoxně spíše v pozdějších momentech alba. Například hravá a tentokrát příjemně chytlavá “Lost My Mind”, minimalistická, jednoduchá, ale upřímná “Apples”, stejně tak roztomilá dream popová “Three”, temná elektronika “Everything to Feel Something” nebo sice ne tolik autentická, ale pořád povedené teatrální drama “Family Man”.

Jinak je to ale marné hledání nejen nějakého hlubšího sdělení, ale dokonce i ambicí. Album má produkci na úrovni světové špičky, z alba se jistě prosadí několik singlů v rádiích, jinak je to ale vlastně vcelku zbytečné album, jehož nepřítomnost by hudební svět zaznamenal asi tolik, jako vaše ucho na kolejích vlak vyjíždějící z pekingkského hlavního nádraží.

Křehké, zmatené, zároveň ale sebejisté a silné je debutové album Jorji Smith

Jorja Smith – Lost & Found

Vydavatelství: Famm
Žánry: Pop, R&B, Alternativní  R&B
Hodnocení: 4,0/5,0

Britská zpěvačka Jorja Smith se připravovala na vydání debutu více než dva roky, během kterých se snažila zvětšit své jméno do takové míry, aby se její prvotina Lost & Found dostala k co nejvíce lidem. Nejdříve vydala v roce 2016 EP Project 11, kromě toho spolupracovala s producentem a DJem Preditahem a rapperem Stormzym na písních “On My Mind” a “Let Me Down”. Kromě spolupráce s rovněž mladými nadějemi britské hudby ale Jorja spolupracovala i s velkými jmény hudby americké a mohli jsme jí slyšet na albech či singlech Draka, Kali Uchis nebo Khalida, stejně jako na hvězdně obsazeném soundtracku filmu Black Panther, kterému tak nějak šéfoval hlavně Kendrick Lamar.  Na Lost & Found ale uslyšíme až její trojici singlů z minulého období “Blue Lights”, “Where Did I Go?” a “Teenage Fantasy.”

Debutový singl “Blue Lights” má neobyčejnou atmosféru. Balada nočních ulic drsných čtvrtí velkoměsta a bojuje proti policejní paranoie chytrými začínajícími slovy:

I wanna turn those blue lights into strobe lights.”

Pokud tohle jsou první slova, které hudební svět od Jorji Smith slyšel, pak si nemohla vybrat lepší!

“Where did I Go?” je více hip hopové R&B se slušně znějícími beaty, zmateně, ztraceně a smutně znějícím piánem a svůdně vlnící se basou. Strožejší hudební obal postaví Jorju Smith více do popředí. Není to oproti prvnímu singlu tak speciální, “Where did I Go?” je ale pořád solidně znějící počin, na kterém v textu zpěvačka hezky vyjadřuje své osobní zmatení a přemýšlení o tom, kam jít dál.

“Teenage Fantasy” je ještě více dramatická než první dva singly. Píseň je opět postavená jen na beatech a piánu, do čehož se ale tentokrát přidává o něco více  nenápadných, ale účinných okolních zvuků. Jorja Smith velice trefně vystihuje zklamání teenagerů, ale i typický “Chasing Cars” syndrom, kdy něco straně chcete, ale jakmile to máte, nevíte, co dál:

„We all want a teenage fantasy
Want it when we can’t have it
When we got it we don’t seem to want it.”

Zádumčivé, váhavé, jemné R&B plné otázek pokračuje i na dalším singlu, tentokrát vydaném souběžně s albem “February 3rd”. Píseň zní více experimentálně a se zvuky mňoukání připomíná Thundercatův inovátorský produkční přístup k R&B. Části jako: „Lose yourself in playing games,” se sice dají chápat jako vztahové, dávají ale i perfektní smysl vzhledem k hrám počítačovým a Jorja zase jednou trefně vyjádří problémy dnešních mladých.

Z nesinglů se pak nesmí opomenout předposlední “Tomorrow”. Ačkoliv ani zbytek alba není zrovna šťastně znějící, “Tomorrow” je hotový gejzír toho nejvíce hořkého smutku. Když Jorja zpívá: „Why I can’t sleep at night” a hned pak dodává „I won’t even cry,” ta prázdnota doopravdy bodá do srdce a nepomůže tomu ani následný, přece jen o něco více optimistický řádek: „It will all make sense tomorrow.”

Ačkoliv se na písních Jorja Smith projevuje hodně křehce, nejistě a někdy se profiluje dokonce až jako popletená a chaotická osobnost, její umělecké vyjádření je úplným opakem. Ve svých textech je Jorja Smith trefná a úderná, její hlas je přímo úchvatný (a nejen ve studiu, ale i živě). Písně obsahují dostatek prostoru pro silné melodie, i méně tradiční experimenty. Jorja Smith a její produkční tým si sice občas berou něco z žánrových tradic, není to ale rozhodně v takové míře, aby se muselo Lost & Found označit za neorgální. Lost & Found zní jako ušité podle poslední módy, ale zpěvačce přesně na míru.

Britský kytarový mág Johnny Marr hraje to, co mu jde nejlíp a taky rozšiřuje svůj zvuk

Johnny Marr – Call the Comet

Vydavatelství: New Voodoo
Žánry: Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Ačkoliv je velezkušený kytarista, zpěvák, rocker, bývalý člen a skladatel kultovních The Smiths Johnny Marr, velkou postavou britské hudby, vydává teprve své třetí sólové studiové album Call the Comet a ani na něm rozhodně příznivce poctivého britského rocku nezklame. Už první dvě písně “Rise” a “The Tracers” v sobě mají tu správně namíchanou směs britského rocku založeného na testosteronu, egoismu, ale i trpkosti, pokory k rockovým bohům typu Beatles, The Who a odvaze experimentovat a posunout jejich odkaz, s příměsí vlivů kultovních domovských alternativních jako The Jesus and Mary Chain, někam dál. Tohle jednoduše nemůžete mít neradi, pokud máte rádi kytarovou hudbu z Británie.

Marr ale především pořád věří v základní poučku starého dobré rocku, která říká, že základem písně musí být jednoduchý, ovšem silný a chytlavý kytarový riff/melodie.

Johnny Marr jede vlastně ve stejných kolejích jako na minulých albech Playland (2014) a The Messenger (2013), Call the Comet se zdá ale být — ačkoliv Johnny Marr v 99% staví jako tradičně písně jen na bicích a kytarách –, zvukem přece jen trochu širší a komplexnější. Jakoby se nechal trochu inspirovat velikostí filmových kompozic Hanse Zimmera, se kterým mimo jiných spolupracoval v osmileté pouze mezi posledním a aktuálním albem. Johnny i jeho dvorní producent Doviak, si pořádně pohráli s kytarovými efekty a povedlo se jim vytvořit originální a náladu akordových posloupností podporující harmonie.

Marr ale především pořád věří v základní poučku starého dobré rocku, která říká, že základem písně musí být jednoduchý, ovšem silný a chytlavý kytarový riff/melodie. Na těch on staví své písně a nabaluje poté na ně obal, díky kterému se tyto prosté nápady stávají většími a většími. “Hi Hello” tak začíná zvonivou kytarou, která se pak v Gallagherovské sloce mění na temnou melancholii díky ozvěnám a hlubších tónů kytar. Na refrén se pak vrací opět úvodní kytarová melodie, ale je tentokrát díky okolním tajemným skluzům kytar ještě intenzivnější a tísnivější.

Fanoušky The Smiths jistě potěší silné asociace se slavnou písní “There is a Light That Never Goes Out”. “Hi Hello” je skoro jako elektrická verze závěrečné melodie této písně The Smiths. Silné podobnosti s The Smiths ale jdou slyšet i na “Day In Day Out” nebo “The Tracers”. Velikost sólové tvorby se však ukáže, když se dokáže dostatečně oprostit od The Smiths a hraje sám za sebe. Zrovna perfektně to vyjde na noise-rockové “Actor Attractor”, kde vytvořil parádní vyhrávky a zapojil dramatické smyčcové syntezátory, které střídá běsnění kytary.

Ačkoliv má Call the Comet témata souznějící ze současnou společensko-politickou situací (dystopické vize, inspirace pokrokem a futurismem, vesmírná témata…), album není nijak revolučním, protože Johnny Marr z velké části těží z toho, co fungovalo již na jeho více než 30 let starých písních The Smiths, dokázal to ale také přizpůsobit svému aktuálnímu osobnímu pohledu na svět, i jeho aktuálnímu hudebnímu rozpoložení. Silných 3,5.

Lykke Li provedla nezbytný update a dala se na elektroniku

Lykke Li – So Sad So Sexy

Vydavatelství: RCA / Sony Music
Žánr: Indie pop, Dream pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Lykke Li následuje album I Never Learn a mění klasické nástroje za elektronické beaty a syntezátory. Je nutné říct, že to v jejím případě rozhodně nebyla trefa vedle. Její nové album So Sad So Sexy je totiž díky tomu — ano, sice více umělé –, na druhou stranu ale taky údernější, nápaditější a více se zarývá pod kůži. Kromě toho So Sad So Sexy je také více mainstreamové, trendové a nejen podle názvu doopravdy sexy.

Melancholie a dream pop se oproti minulému albu nezměnila, tentokrát je ho jen docíleno jinými prostředky. Ke všemu samozřejmě hodně pomohlo, když si Lykke Li zvolila hip hopové producenty jako T-Minuse (Drake, Nicki Minaj, Beyoncé, Lil Wayne) nebo Malaye (Frank Ocean, John Legend, Alicia Keys). K tomu jí na písni “two nights” sekunduje raper Aminé.

Základní přísady nového alba Lykke Li jsou tak pomalé a tíživé beaty spojené s hlavně s elektronickými piány, popřípadě kytarami a i díky precizní produkci se vlastně transformace i přes některé přešlapy, povedla, aniž by Lykke Li ztratila nějakou výraznější část z krásy minulého I Never Learn.

Lykke Li se přizpůsobila novému stylu i textově a texty jsou více drzé a rebelské. Například na oné “two nights” zpívá: „Two nights in a row, where’d you go / I’ve been smoking / Two nights in a row, now I know / That it’s broken.”  U písní jako “jaguars in the air” nebo “sex money feelings die” může mít posluchač velký problém rozhodnout se, jestli už ta honba za trendovostí a chytlavostí neskončila ve slepých kolejích, díky písním jako titulní “so sad so sexy” nebo úvodní „hard rain“ s vrstvenými, dramatickými harmoniemi, ale naopak můžeme být za změnu rádi.

Updatování tvorby Lykke Li totiž bylo tak nějak nevyhnutelné. Mohlo to mít v sobě více energie, více tvořivosti, nelpět tolik na trendech, mohlo to ale dopadnout i daleko hůře…

Dále vyšlo:

Karel Gott – Ta pravá

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

Všechno se má zkusit. I poslechnout si nové album Karla Gotta. Zvlášť, když tohle album zase bude určitě nejprodávanější na dalších několik týdnů nebo dokonce měsíců. Nenechte se ale zmást, není to zase takové utrpení, jak by se mohlo zdát.

Gott to pořád hlasově dává s přehledem a k originálům přistupuje se značným respektem. I české texty k originálům jsou překvapivě snesitelné a co více, jediná originální písnička “Bez tebe mám v duši splín” se doopravdy povedla a Ztracený vystihl perfektně to, co by mohl Gott v současnosti zpívat. Je v tom trocha rock’n’rollu, mladé dravosti, a tak to na rozdíl od většiny alba nepůsobí tak strašně jako cédéčko se starobním zápachem pro babičky.

Produkce se bohužel podle očekávání zasekla někde hodně daleko v minulost a je tak nudná, jak jen může být. Originál “Na sedm strun budu hrát” je takový cover na cover. “Na sedm strun budu hrát” totiž zpíval už Karel Hála. Problém ale tkví ne v tomhle, ale v tom, že “Can’t Take My Eyes Off You” má daleko větší koule ve verzi nahrané Frankiem Vallim někdy v 60, letech, než v letošní verzi Supraphonu. Když se produkce konečně odváže a “Hvězda má tě vést” dokonce zní hodně elektronicky, působí to tak nějak mimo mísu a použito v nesprávný okamžik.

Možná by bylo fajn, kdyby dal Karel Gott a Supraphone důvěru mladým a nechali, aby jím nejrůznější mladé osobnosti české hudby, napsali, poskládali i zprodukovali desku. Dost možná by se Ztraceného písně napsané pro Gotta a intepretované Gottem, poslouchaly i lépe než nové album samotného Marka Ztraceného.  “Bez tebe mám v duši splín” zní totiž lépe než většina Ztraceného aktuálního alba.

Kája je fajn, ale album se produkovalo přímo pro domovy důchodců.

Marek Ztracený – Vlastní svět

Vydavatelství: Supraphon
Žánr: Pop
Hodnocení: 1,5/5,0

Pokud chcete vytvořit nejnudnější české album tohoto roku, budete mít doopravdy solidní start, když splníte tyto věci: běžte do Supraphonu a podepište s nimi smlouvu. Ano, samozřejmě, to nebude možné, pokud už nejste dostatečně mediálně profláklá osobnost, protože pokud jste se neobjevili už alespoň desetkrát na obrazovkách TV Nova, těžko vás tam podepíšou. Ale řekněme, že máte nějaké hodně dobré známosti a nějak se vám to zázrakem podaří. V tom případě totiž jste v suchu. Máte totiž možnost mít k dispozici dostatečný finanční obnos pro pokračování ke kroku číslo 2.

Musíte totiž jít za Daliborem Cidlinským jr. — producentem, který se dříve věnoval kvalitní tvorbě, když s J.P. Muchowem pomohli Anetě Langerové nahrát song “Malá mořská víla” –, v poslední době se ale dal na temnou stranu české pop music. Možná přišel na to, že si vydělá více peněz, když bude produkovat různé Slzy, Xindly X, Tomáše Kluse a jejich klony, kterých tady není málo a hrají je pak všechny dohromady na Impulsu.

Tenhle producent je dokonalý uspávač hadů a s Markem Ztraceným si jistě sedli skvěle, protože žádného z nich nenapadlo nikdy vystoupit z jejich komfortní zóny. Já si dokonce myslím, že tenhle týpek má v šuplíku vždycky po ruce připravených alespoň 40 písniček, připravených pro lidi, se kterými pracuje, pak si zaváže oči a začne je náhodně tahat s šuplíku.

Musí se uznat, že Ztracený je hodně chytrý podnikatel, žel, ne moc dobrý umělec.

Vlastní Svět by totiž mohlo být klidně album Slzy, Xindla X i Tomáše Kluse. Stačilo by jen vyměnit hlasy, v případě Slzy přidat více slov, co se rýmují se slovem “ztrát”, u Xindla X přidat pár nějakých těch vtípků a bylo by to doma.

Vlastní Svět je totiž takové univerzální české popové album, v případě Ztraceného přizpůsobené hezky kategorii 45 až 60.

Pokud chcete slyšet, jak moc je nové album Marka Ztraceného k smíchu, stačí si pustit “Léto 95”. Musí se uznat, že Ztracený je hodně chytrý podnikatel, žel, ne moc dobrý umělec.

“V televizi pobřežní hlídka
Beverly Hills 90210

Čágo Belo šílenci se zdravilo”

A to jsou v téhle písni i horší části.

Pak na to Ztracený naváže orgasmickým refrénem (asi si při tom představil, jak počítá penízky):

A tenhle ten svět byl lepší než teď”.

Výsledek obrázku pro crab spongebob money meme

Ne! Nebyl! Tady alespoň podle toho, o čem zpívá. Vždyť je to peklo! V tenhle rok vzniklo plno skvělých filmů i alb, které se řadí vůbec k tomu nejlepšímu, co v ČR i v zahraničí kdy vzniklo.

A to si nemusel vybrat zrovna psychothriller Seven, ale třeba Toy Story, Apollo 13, Statečné srdce nebo kruci klidně i třeba Pocahontas. Ten rok, o kterém Ztracený zpívá, vydal album Ivan Král, vyšla dneska už kultovní hospodská alba Chcíply Dobrý Víly od Landy a Země plná trpaslíků od Kabátů, Premier bořili hitparády s “Hrobařem”, Žlutá pes zase se songem “Náruživá”. Raději ani nevzpomínat na Mňágu a žďorp, kteří vydávali v té době ty nejlepší pop/rockové písně, co tady kdo vytvořil. Markovi ale nic z toho nestačí. On musí vybrat ty úplně nejstupidnější seriály a alba, který tady v té době vyšly.

Snad jediný naplno světlý moment alba je duet “Počasí” s Martou Jandovou. Ta písnička je sice děsně senimentální a kýčovitá, je ale pěkná a má svoje kouzlo.

Naprosto zdravá reakce na to, pokud máte nastoupit do auta, kde se zasekl CD přehrávač a jediným albem, co tam hraje, je Vlastní svět Marka Ztraceného hrající v nekonečné smyčce píseň „Léto 95“:

Úplně nejlepším memem ale je hodnocení tohoto alba na Musicserveru, Novinkách a iDNES: 7/10, 80%, 85%.

Street69 – Planeta Z

Vydavatelství: Harix
Žánr: Rock
Hodnocení: 3,0/5,0

Je to zvláštní, Street69 by mohli zaujmout prakticky stejnou cílovku jako Marek Ztracený. Mají v sobě správnou směs asociací s těmi nejpopulárnějšími kapelami Česka — Chinaski a Kabáty, přesto o Street69 nejspíše nikdy více neuslyšíme a to přestože je aktuální album zatím jejich nejlepší ze všech čtyř (Planeta Z následuje Ještě jednou, Santa Monica, Dokonalej svět).

Má to ale své opodstatnění. Street69 přímo v dobrém smyslu definují pojem zábavová kapela. S albem Planeta Z dokazují, že i za tohle na první pohled ne moc lichotivé označení, můžete být pyšní. Jenže právě díky tomu texty postrádají určitou velikost a nadhled. Jsou moc prosté a přímo křičí do světa: nemáme větší ambice, než hrát na vesnických zábavách.

Přitom takhle chytlavé a zároveň nijak nepříjemně vlezlé melodie tady neumí vytvořit jen tak někdo.

“Kamarád taky rád” je třeba chytře složená písnička. Jednoduchý pop/rock začínající s akustickou kytarou. Text téhle písně není žádná poezie, ale člověk věří úplně každému slovu zpěváka Strážnického. Buď je to 100% autentické a nebo si to, o čem zpívá prostě vymyslel tak uvěřitelně, že to není poznat a v tom případě je to snad ještě více hodné respektu. “Kamarád taky rád” jakoby v sobě nesl kousek odkazu Mňágy a Žďorp (hotl skoro stejný kraj) a všech těch alkoholových krátkodobých i dlouhodobých romancí, které vznikaly u jejich písní na zábavách. Planeta Z je vůbec jako přehlídka toho, jak se album dá poslat do kytek neohrabanými texty.

Některé pasáže o smajlíkovi, kostrbatě ostříhaných nehtech, filmotéce před sexem jsou i přes docela povedený samotný refrén písně:

Založíme tajnej vztah
Já budu kamarád, co tak rád,“

bohužel horší než česneková pomazánka s hezky vyzrálým Romadůrem před prvním rande. Prostě můžete být klidně ta nejpřitažlivější osoba na světě, ale česnek a zrající sýr to zkazí. Některé pasáže jsou prostě strašně odpuzující.

Škoda taky je, že na mnoha písních zní kapela tak o 20 let starší než doopravdy je a taky, že toho rockového kýče je občas přece jen už trochu příliš. Jinak je to ale vcelku sympatický počin jedné malé kapely od Zlína. Slabších 3,0.

Tomáš Palucha – Čaro

Vydavatelství: Day After Records
Žánry: Post-Rock, Experimentální Rock, Post-ambient-rock, Noise Rock, Instrumentální hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

Ať už instrumentální nebo zpívaný, post-rockový žánr zažívá v současné době v našich končinách –zvláště pak v Praze — hotové žně a místní žánrová scéna je čím dál silnější. Velice zajímavým albem k tomu přispěl i Tomáš Palucha. Čaro je hodně záhadné album plné originálních hudebních nápadů, které pořád dokazují, že kytarové nástroje jsou stále bezedným zdrojem různých hudebnických postupů a hranice běžného lze neustále posouvat.

Po intenzivní, děsivé, skoro post-hardcorové skladbě “Haxan” přijde později na albu například píseň “Hrob Mouder”, která zní jako zhudebnění nějakého okultního rituálu z 19. století. “Heavy Breathing” s mluveným slovem zní na začátku uklidňujícím dojmem, velice brzy se ale zvrhne v krvavou ukolébavku, kdy to zní spíše, jakoby jste zjistili, že vás uspává psychopat.

Čaro je velice tíživé a temné album, zároveň ale také velice působivé.

Dave Matthews / Dave Matthews Band – Come Tomorrow

Vydavatelství: RCA
Žánr: Alternativní Pop/Rock, Pop/Rock, Adult Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Dave Matthews i ve středních letech pořád válí a dokonce i zraje! Úvodní “Samurai Cop (Oh Joy Begin)” je výborný procítěný rock s jemnými jižanskými vlivy, romantická “Idea of You” má zase trochu country a “Do You Remember” připomíná asi nejznámější píseň vzniklou na africkém kontinentu “Lions Sleep Tonght” (resp. “Mbube”).

Ano, na Come Tomorrow je i plno méně nápadných písniček, díky kterým zážitek není tak silný, pořád je to ale album, které ohromně lehce poslouchá, ale má v sobě i hodně moudrosti a kreativity.

Protomartyr – Consolation (EP)

Vydavatelství: Domino
Žánr: Post-punk, Alternative/Indie Rock, Noise Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Krátká, jen čtyřpísňová jednohubka dává příslib, že následující album detroitské post-punkové kapely může být podobně dobré jako Relatives in Descent, jenž figurovalo v některých seznamech nejlepších alb roku 2017.

ŽÁDNÉ KOMENTÁŘE

Komentář