RECENZE: Nová alba vydaná v týdnu od 15.5. 2017 – Mando Diao, Seether, LP a další…
Mýdlový princ rock’n’rollu Harry Styles, transformace Paramore a tak akorát vyvážení Mando Diao
Harry Styles – Harry Styles
Vydavatelství: Sony
Žánr: pop / soft rock
Hodnocení: 4.0/5.0
Na rozdíl od svého kamaráda Zayna Malika se nesnaží Harry Styles nalézt zvuk hudby budoucnosti. Drží v rukou tátovy staré desky a s hrdostí se k nim hlásí tak, že jeho první album zní, jakoby nasedl do stroje času a odfrčel s ním do 70. let, aby se zkusil stát hvězdou v dobách, kdy vyrůstali jeho rodiče – takový hudební Návrat do budoucnosti. Obvykle to bývá tak, že jeden člen boybandu skupinu po rozpadu přežije a stane se slavným i pod vlastním jménem – v minulosti to byli třeba Justin Timberlake, Nick Jonas nebo Robbie Williams. Kdyby tímto vyvoleným ze čtveřice One Direction byl Harry Styles, bylo by to skvělé. Jeho první album totiž ze všech sólových pokusů členů One Direction je to nejlepší.
Paramore – After Laughter
Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Pop, Emo-Pop
Hodnocení: 4.0/5.0
Paramore vydali své nejvíce propracované a nejvíce dospělé album. To neznamená, že by tohle album muselo být nutně tím nejzábavnějším, co kdy Paramore vytvořili, najdou se lepší singly, lepší části alba. Jakožto celé album je ale tohle zdaleka nejvíce masivní.
Mando Diao – Good Times
Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Alternativní rock
Hodnocení: 4.0/5.0
Zrovna na konci minulého týdne zahráli Mando Diao na slavnostním představení nové Škodovky. Ještě předtím ale vydali nové, už osmé album. Aby švédští Mando Diao drželi krok se současnými trendy, před třemi lety se přesunuli od “broukovského” stylu svých počátků k new wave a synth-popu. Mando Diao na nové, dvanácti stopé desce dosáhli vyvážení mezi svým starým a novým stylem tak, aby si přišli na své fanoušci počáteční i novější tvorby kapely. Kapela používá elektroniku do té míry, že album nezahltí a můžou se naplno projevit i jako obyčejná kytarová kapela. Mando Diao nechávají v písních “Good Times”, “Shake” nebo “Money” vzpomenout na svůj ostrý i melodický styl, který zní jako kdyby kapely z 60. let jako The Kinks nebo Monkees zrodily v současnosti, a který se nejslavněji projevil na jejich nejznámějším hitu “Dance With Somebody”, který mimochodem byl v roce 2009 nejhranější písni na slovenských rádiích (u nás byly dvanáctý). Na albu se najdou slabé momenty, jako například píseň “Dancing all the Way to Hell”, i zajímavé momenty, které jsou k povšimnutí kvůli svému hudebnímu směru, jakým se vydávají (“Voices on the Radio”). I díky charakteristickému, jemně chraplavému hlasu zpěváka Björna Dixgårda je album ale hlavně plné hitů v hudebním žánru, který by se dal pojmenovat jako “taneční rock”. Pokud si pro párty s kamarády zvolíte tohle album, vedle nesáhnete.
Zklidněný Machine Gun Kelly, americké cajdáky Zaca Browna a tradičně dobrý Paul Weller
Machine Gun Kelly – Bloom
Vydavatelství: Interscope Records / Bad Boy
Žánr: Rap, Hardcore Rap
Hodnocení: 3.5/5.0
Machine Gun Kelly na novém albu zklidnil své hormony – alespoň napůl. Polovinu alba totiž tvoří jeho původní agresivní styl, další polovinu pak písně přívětivější pro rádia, zkrátka jak se říká v angličtině “radio-friendly”. Na Bloom rapuje o lepších i horších stránkách života, v autobiografických textech se drží klasických témat (nejen) tohoto žánru – prostě sex, drogy, alkohol; snaží se ale skrze témata sdělit i vážnější, jestli se to tak dá nazývat, filozofická sdělení: “Life is about making mistakes/It’s also about trying to be great.” Na závěrečné 27 dokonce MGK přemýšlí o tom, jestli by nebylo lepší přidat se k tzv. Klubu 27 letých a stát se legendou. V tomto věku skončili totiž životy třeba hudební ikony Jimi Hendrix, Janis Joplin, Jim Morrison, Amy Winehouse a samozřejmě taky Kurt Cobain. Jindy zase sklouzne k momentům, na které by příliš pyšný být neměl. V písni “Rehab” předvede pseudo milostnou baladu a v refrénu zpívá (pokud se to tedy tak dá nazvat) “We don’t need rehab / we don’t need rehab.”
Bloom je autentické album se zajímavými hosty – “At My Best” s Hailee Steinfeld, “Trap Paris” s Quavo and Ty Dolla Sign. Na “Go for Broke” je britský zpěvák James Arthur a největší hit alba “Bad Things”, který se dostal do Billboard Hot 100 zpívá MGK s původem kubánskou zpěvačkou Camilií Cabello. Dobrou práci odvedli i producenti. Rozhodně ale letos vyjdou i zajímavější hip-hopová alba.
Zac Brown / Zac Brown Band – Welcome Home
Vydavatelství: Atlantic / Elektra
Žánr: Country
Hodnocení: 2.5/5.0
Zac Brown se svou kapelou během celé své kariéry pendlují mezi kapelou, co hraje tradiční country a kapelou, která se snaží o nalezení nových proudů tohoto žánru. Dva roky nazpět vydal Zac Brown zajímavé album Jekkyl + Hyde, ve kterém zkoušel namíchat drink tím způsobem, že přimíchával ke country jazz, hard rock, dance-pop nebo reggae. Teď se na Welcome Home – úplně přesně jak to říká název – vrací k čistokrevnému americkému country. Welcome Home je převážně akustické album, ve kterém Zac zpívá o tom, jak mu chybí domov, oslavně zpívá o svém tátovi i dlouholetém manželském vztahu. Nové album Zaca Browna je přesně takové, jako staré americké seriály z 50. a 60. let. Všechno je v nich dokonalé, opatrné, všichni milují Ameriku, otec jako správný Američan, pracuje v malé firmě přísného, ale spravedlivého pana Johnsona, matka je správná puťka, která se stará o domácnost. Když něco dokonalého není a někdo z dětí se rouhá – nechce chodit do kostela, nebo má pod postelí schovanou fotku s odhaleným kolenem, spraví to kus pořádně smrdutého patriotství, hrdosti, odvolávání se k bohu, otcům zakladatelům a poplácávání se po zádech se svým idolem všech idolů, kterým samozřejmě není nikdo jiný než vlastní otec.
Jestli něco v hudbě znamená “konzervativní a falešný výplach mozku”, pak je to tahle velmi dobře zahraná a zazpívaná, ale neuvěřitelně nudná deska pro všechny “správné” americké rodinky, které mají karavan, flanelové košile, kovbojské klobouky na hlavách a škaredou dceru s nadváhou.
Paul Weller – A Kind Revolution
Vydavatelství: Parlophone
Žánr: Adult Alternatice Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Britský zpěvák a kytarista Paul Weller, bývalý člen kapel The Jam, The Style Council, mimo jiné taky něco jako kmotr Oasis se pomalu ale jistě blíží k šedesátce. Protože Saturn’s Pattern bylo album trochu space-rockové a psychedelické a jeho předchozí Wild Wood nápodobně, A Kind Revolution je v mnohém nejpřímější a nejvíce nekompromisní album Wellera posledních deseti let. I přesto to ale žádný velký kytarový nářez není. Pořádná hrábnutí do strun jsou v podstatě jen na úvodní “Woo Sé Mama”, jinak je to takové jamování na zápraží bez zbytečných kudrlinek okolo. A Kind Revolution je jedno z těch alb, na kterých není špatné vůbec nic, ale zároveň si na něj nebudete za rok vůbec pamatovat.
A Kind Revolution je ale naprosto poctivá rocková deska. Písně jako “She Moves with Fayre”, “Hopper” nebo pětiminutový kytarový jam “Sattelite Kid” jsou důkazem, že Paul Weller v zásadě nenahrává slabé alba.
Pestrý rap pod jménem J Hus, Seether tvrdší než obvykle a nevídaný úkaz jménem LP
J Hus – Common Sense
Vydavatelství: Grime
Žánr: Rap
Hodnocení: 4.0/5.0
Pokud by jste si mysleli, že má J Hus něco společného s Českou Republikou, pak vás musíme zklamat. To, jestli to má, nebo nemá co dělat se slavným českým kazatelem a významnou postavou našich dějin, není jisté, J Hus se k tomu však nikde nepřiznal. Tak či onak, jmenuje se vlastním jménem Momodou Jallow, má matku z Gambie, pochází ale z Londýna, konkrétně Stratfordu. Stát se rapperem údajně chtěl od té doby, co poprvé uslyšel 50 Centa. Na jeho nové desce jsou ale slyšet výrazně taky inspirace Kendrickem Lamarem. J Hus využívá velice zajímavé hudební směry. Jeho úvodní píseň, která se jmenuje stejně jako album – “Common Sense”, má velmi široký zvuk se spoustou nástrojů. Je zde slyšet orgán, piáno, baskytara s technikou “slappingu” a dokonce trumpetové sólo, které zahrál Mark Crown z Rudimental. Na “Did You See” nezapomíná na své kořeny a využívá – jak už je to u jeho tvorby tradiční – styl afrobeat a posunuje se více jako málokdy předtím taky k mainstremové taneční hudbě. J Hus má ještě co dělat s textovou stránkou, hudebně je ale Common Sense bohaté a zajímavé jako málokteré rappové album.
Seether – Poison the Parish
Vydavatelství: Canine Riot / Concord
Žánr: Alternative Metal, Post-Grunge
Hodnocení: 3.5/5.0
Minulé album Isolate and Medicate bylo naprosto skvělé připomenutí nejlepších momentů hudebního hnutí post-grunge. Kapela (věřte tomu nebo ne) původně z Jihoafrické republiky teď přichází s osmým albem, které pokračuje ve formě, kterou kapela rozžhavila nejen na minulém albu, ale už v roce 2007 na ještě lepším albu Finding Beauty in Negative Spaces. Úvodní píseň je nekompromisní, tvrdá a v refrénu připomíná třeba i Metallicu a kapela se vůbec častěji posouvá k metalu. Album je temnější a tvrdší než minulé. Podladěné kytary dávají prostor obvykle i akutickým. Spolupráce akustických a hlubokých, výrazně zkreslených elektrických kytar, tvoří dynamiku alba. Když se k tomu jako na “I’ll Survive” ještě přidá skvělé sólo, není co řešit. Bohužel minulé album Isolate and Medicate s více alternativním rockem a post-grungem, obsahoval výraznější momenty než spíše metalové Poison the Parish.
LP – Lost on You
Vydavatelství: Vagrant
Žánr: Adult Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 3.5/5.0
Zpěvačka Laura Pergolizzi, původem Američanka z Long Islandu italského původu, je naprosto nevídaný úkaz hudební scény. Přitom v rodné Americe po ni skoro neštěkne ani pes. Evropu si ale podmanila ve velkém stylu a i u nás se těší velké popularitě, o čemž se ostatně přesvědčili i návštěvníci pražského klubu Roxy. Její vzhled se naprosto vymyká nálepce popové hvězdy, hlas má naprosto skvělý a okamžitě rozeznatelný. Její písně jsou dobře produkovaný pop, který odpovídá dnešním standardům pokročile náročného posluchače. Je nutné říct, že LP rozhodně není žádný nováček. Psala písně pro Christinu Aguileru, Rihannu, The Backstreet Boys i Ritu Oru. Stejně jako je třeba využívá Sia, využila i LP své dlouholeté skladatelské zkušenosti na svém Lost on You. LP má něco z charisma a písničkářství Boba Dylana, melodičnosti Roye Orbinsona a provokativnosti i hravosti hlasu Gwen Stefani (kterou však technicky svým hlasem překonává ještě o další třídu). Album obsahuje trochu folku, trochu electro-popu a to je tak nějak důvod, proč je tak oblíbená hlavně ve východní části Evropy. LP je dobrým prostředníkem mezi, pro někoho umělou Adele (“Lost On You”), ještě umělejším rádiovým dance-popem (“You Want It All”) a východo evropskému publiku trochu vzdáleným, byť silným a početným – a tudíž nepřehlédnutelným – americkým folkovým (“Into The Wild”) i synth-popovým/new-wave hnutím (“Up Against Me”).
Album je hotovým koktejlem žánrů, které jsou v současné době nejvíce populární a když se člověk trochu vzpamatuje z šoku, jaké naprosto skvělé album vyvolá, uvědomí si, že LP není zase takový zázrak. Vystřízlivění z LP ukáže, že je to sice skvělá zpěvačka a skladatelka, ale kdo je to vlastně LP jakžto osobnost? Lost On You je tak taky čtrnácti kolová hra, kdy si hrajete na to, že si představujete, jak by písně byly zajímavější, kdyby je zpíval někdo jiný. “Other People” by jistě lépe zazpívala ještě víc procítěně Lana Del Ray, “Up Against Me” by dodala potřebné grády Charlie XCX. LP neumí zazpívat své vlastní písně lépe než by to uměly jiné zpěvačky bez tvůrčího podílu – a to je její podstatná slabina. Ať se snaží svým výborným hlasem sebe více, LP není žádný charismatický dravec. Pod obalem, který vypadá jako lepší umění, toho moc uvnitř zajímavého není. Když máte skvělý příběh, je to obrovská škoda a nevyužitý potencionál, pokud nemáte i skvělé herce.
