Novinky The Breeders, Editors, David Byrne, Young Fathers a další zajímavá nová...

Novinky The Breeders, Editors, David Byrne, Young Fathers a další zajímavá nová alba, která vyšla v březnu

Mezi novými alby se v březnu vyskytuje kapela bývalé basistky Pixies Kim Deal The Breeders, kteří se vrací s albem po 10 letech, aby připomněli, že sami byli významnou kapelou alternativního rocku 90. let. Dále je tu abstraktní alternativní rap skotského tria Young Fathers. Plný přechod k elektronice pak hlásí Editors, kteří se na novém albu Violence podobají mnohým jiným součaným anglickým kapelám, ale zároveň si naštěstí uchovali i kus sebe. Dále také bývalý frontman Talking Heads a velká postava hudby 70. a 80, let David Byrne vydává album a jeho ústředním tématem je utopická vize ideální společnosti a přemýšlení nad tím, proč jí není možné dosáhnout. Unikátní český projekt Jeden kmen vás pak přesune do světa skřetů. Podíváme se taky na alba Of Montreal, kteří se podobně jako Editors přesunuli plně do elektronického/tanečního rocku (ovšem více ulítlého), Mobyho a jeho mrazivé apokalyptické album nebo na překvapivě ne tak tragické album Lila Yachtyho. 

The Breeders basistky Pixies Kim Deal po deseti letech zase připomínají, že taky patří mezi kultovní kapely 90. let

The Breeders – All Nerve

Vydavatelství: 4AD
Žánr: Alternative/Indie Rock, Indie Rock, Grunge
Hodnocení: 4.0/5.0

Celá jedna dekáda trvala The Breeders, než se vrátili s novým albem All Nerve. Pro skalní fanoušky bude skvělá zpráva, že se kapele podařilo dát dohromady původní sestavu hudebníků z jejich úspěšného a asi vůbec nejzásadnějšího alba jejich diskografie — druhého Last Splash z roku 93. Kelley a Kim Dealovi, Josephine Wiggs a Jim Macpherso se tak sešli po tak dlouhé době, aby ukázali, že jim to spolu hraje pořád skvěle. Je jesné, že už jen kvůli tomu bylo album hlavně původními fanoušky hodně očekáváno.

Nové album The Breeders naštestí není jen o nostalgii, ale kapela dokáže podávat svůj léty prověřený velice typicky devadesátkový styl, který podávají s obrovskou jistotou.

Ve zvuku velice podobném kapelám jako Pixies, kde zpěvačka Kim Deal hrála na basu a příležitostně i zpívala až do roku 2014 (napočítaje dobu, kdy kapela nebyla aktivní), ale taky jiným známým kapelám devadesátých let jako Sonic Youth, Superchunk nebo The Amps, kde hraje hlavní role práce s dynamikou, se ale jistě najde i mnoho mladších posluchačů, kteří mají slabost pro silně zkreslené kytary a dokonale-nedokonalý špinavý zvuk grunge a alternativní hudby 90. let.

Breeders album otevírají písní “Nervous Mary”. Zpěvačka Kim Deal nejdříve jen tak ležérně hraje na kytaru a stejně ležérně jen tak pobrukuje do mikrofonu, jakoby si hrála pouze ve své zkušebně. Netrvá to ale dlouho a přidá se k ní kapela a v pravidelném tempu, které určují rázné údery bicích, kapela uhání rychlými tempy kupředu. S typicky nečitelným, nejednoznačným významem textu a opět v rychlém tempu pokračují Breeders s písní “Wait In the Car”.

Trochu jiná pak je pomalejší, emocionální a dramatická “All Nerve”, jejíž význam je naopak velice jasný, když Kim Deal zpívá: “You don’t know how much I miss you.” V “Metagoth” sekunduje Kim Deal i Josephine Wiggs a společně s a hlučným vazbením kytary má v sobě tahle píseň trochu post-punkové temné atmosféry. Následuje melodická a velice chytlavá, líným tempem plíživá píseň “Spacewoman”. V dosavadním průběhu alba je zatím těžké najít vůbec nějaký slabší moment.

“Walking with a Killer” ukáže dynamiku kapely a to, že v žádném případě nejsou jen opicemi, které mlátí do svých nástrojů, ale dokážou mít i jemnější zvuk. “I’m dark star / I’m done,” zpívá Kim Deal, když vzpomíná na její nešťastné časy na střední, kdy se stala terčem posměchu maskulinní části vrstevníků.

Po této písně vše skvělé na albu v podstatě končí a nastává chvíle pro průměrně dobré. Kapela jakoby oproti skvělé první půlce odváděla jen rutinní práci. Jakoby Breeders už neměli motivaci jít dále směrem kupředu.

Když to ale zase trochu napraví melancholická poslední píseň “Blues at the Acropolis” s parádními přechody bicích a náladovými vokály Kim Deal, zase to The Breeders odpustíte a uznáte, že All Nerve je albem, které dělá čest slavné historii kapely a dědictví hudby 90. let. Je dobré si připomenout, že The Breeds patří také ke kultovním kapelám 90. let, i když se na ně občas zapomíná.

Třětí album skotského tria Young Fathers je jejich nejpřístupnějším a patří mezi nejlepší alba tohoto roku

Young Fathers – Cocoa Sugar

Vydavatelství: Ninja Tune
Žánr: Alternativní Rap
Hodnocení: 4.0/5.0

Trio raperů pochází docela netradiční hip hopové destinace — skotského univerzitního města Ediburgh. Je ale vlastně docela logické, že hudba ulice má své silné — a takto specifické zástupouení — v tomto městě, které je sice krásné pro své historické stavby, ale má zároveň nejvyšší kriminalitu z celého Skotska. Young Fathers jsou ale doopravdy specifičtí a nejsou tradiční hip hopové seskupení soudobého amerického stylu, které by honilo zhlédnutí na YouTube videoklipy provokacemi, klipy s drahými auty, a štíhlými modelkami ve výrazně zabarvených plavkách u bazénů.

V jejich tmavém podání rapu míchají těžko popsatelnou směs žánrů. Je zde hodně slyšet soul, dokonce i krautrock, ale hlavně africká kmenová muzika, jakmile začnou míchat elektronické beaty s přírodními zvuky různých exotických bubnů. Tenhle jejich abstraktivní a experimentální styl je velice originální a zajímavý.

Young Fathers ale dokážou být i čitelní a lehce poslouchatelní, jako na skvělém hlavním singlu a třetí písni alba “In My View”. Píseň vzlétne pomocí basové linky tvořené syntezátorem a bubny připomínající africké kmenové tance udrží píseň vysoko v oblacích po celou dobu. Na téhle písní je něco neuvěřitelně povznášejícího a jedinečného, co z ní dělá jednu z nejzajímavějších skladeb tohoto roku.

Sytě barevná “Turn” je jiná a vzdáleně připomíná až výrazný pop artový styl indie popových kapel jako Bleachers.

Album je též velice nábožensky a duševně založené a to se projevuje na soulem ovlivněné písni “Lord”.

Young Fathers nerapují o pouličních bojích. Jejich hudba je o urputném vnitřním duševním boji.

Nejlepší na tomto albu je, že nikdy nevíte, co se stane. Hudba vás ale nenechá v nepochopení toho, co to tihle umělci vůbec zkouší. Young Fathers vás vezmou na tenhle trip s sebou a s každým dalším poslechem se stává z Cocoa Sugar více a více návyková droga.

Young Fathers nezapadá do hip hopu, jak je představován v mainstreamu ani svými texty. Emocemi nabité album není o penězích ani o gangsterských sporech. Young Fathers nerapují o pouličních bojích. Jejich hudba je o urputném vnitřním duševním boji.

“I got the torch on in the dark / And I’m searching for the light / But all I seem to find is nothing / Nothing,” zpívají Young Fathers na písni “Tremolo” a potom používají přímo geniální přirovnání ke zvukovému efektu, po kterém je tato píseň pojmenovaná, když zpívají v refrénu: “Tremolo my soul”. Hudebníci jistě vědí, co tremolo udělá ze zvukem nástroje a znalcům italského jazyku už taky bude jasné odkud vítr vane. Young Fathers v refrénu zpívají česky přeloženo: “Rozechvěj mou duši.”

Třetí album trojice Young Fathers dokazuje, že jsou to umělci, kteří nehledí na trendy a umí myslet jinak než ostatní. I přes jejich nezávislost a těžkou uchopitelnost, ale dokázali své třetí studiové album standardní délky Cocoa Sugar podat s takovou vášní, že je to pravděpodobně jejich zatím nejpřístupnější album vůbec. A co víc. Neznamená to ani, že by tím pádem tentokrát jejich styl stagnoval. Právě i díky touze spojovat větší počty lidí, vidí v dnešním trochu chladném světě, hledí do budoucnosti Young Fathers možná více než kdykoliv jindy.

Nečekané, ale zatím jedno z nejlepších alb tohoto roku. Rozhodně se musí doporučit. Silných 4.0 z 5.0.

Violence od Editors je jako uvítací letáček k hudbě kapely i k celé současné anglické scéně

Editors – Violence

Vydavatelství: PIAS
Žánr: Pop/Rock, Alternative/Indie Rock, Electro Rock, Dance Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

Z Birminghamu pocházející Editors na novém albu Violence definitivně dokončili svou transformaci z původně čistě kytarové kapely na kapelu elektro popovou. Jestliže někdo říká, že elektronika v hudbě je chladná a povrchní, píseň “Cold” tyto stereotypy cupuje na padrť. Tahle naprosto skvělá úvodní pecka by se dala použít jako exemplární příklad současné britské electro indie rockové scény. “It’s a lonely life, a long and lonely life,” zpívá temný text překvapivě konejšivým tónem Tom Smith, což se vzápětí vysvětluje, když se Smith upíná ke své vyvolené: “Stay with me / Be a ghost tonight.”

Ta část s tím duchem je docela rozpačitá, protože nejednoho posluchače asi napadne, co chtěl básník říci, když napsal řádek: “Buď dnes v noci duchem.” Za tím hned následující refrén „Ale nebuď tak chladná,“ by dával smysl i bez toho. Ale čert to vem, píseň je i tak výborná a romanticky dojemná.

Výsledek obrázku pro that's so sweet meme

Titulní píseň “Violence” je další soudobý anglický indie rock jako vyšitý a kapela skoro úplně vyhodí bicí soupravu i s bubeníkem do popelnice a nechá se doprovázet pravidelnými silnými impulzivními elektro beaty, které udělají najednou z písně Editors jakousi temným způsobem okázalou taneční hudbu. To “Darkness at the Door” zlepší náladu, když opět Editors zpívají o temných věcech, ale s povzbudivým rozuzlením.

Nejvíce ambicozní píseň alba “Magazine”, která má potenciál se stát hitem (pokud už jim není), nabádá k pozvednutí pěstí do vzduchu a pozitivním způsobem nabádá k revoltě.

Nové album Editors občas působí jako takový ten uvítací letáček, který se dostává na různých výstavách. Pomůže se vám seznámit nejen s tvorbou Editors, ale i se současnou anglickou scénou často kombinující klasické rockové nástroje s elektronikou.

Album Violence takto slouží skvěle. U obou případů, stejně jako u toho letáčku ale platí, že se skutečné exponáty leží někde jinde a ty vytištěné na letáčku nestačí k plnému prožitku. Současná anglická hudební scéna, kterou se snaží napodobit, i minulá tvorba Editors totiž nabízí lepší momenty. Pořád je to ale skvělé album s nabušenou produkcí, do detailu zvládnutou instrumentací a výbornými vokály. Už jen kvůli superčtveřici písní „Cold“, „Violence“, „Darkness at the Door“ a „Magazine“ tohle album stojí za to. Silných 3.5/5.0.

David Byrne si sní o utopii a občas zapomíná, že byl frontmanem v jedné z nejvíce inovátorských kapel všech dob

David Byrne – American Utopia

Vydavatelství:
Žánr:
Art Pop
Hodnocení: 3.5/5.0

Jedna z velice důležitých osob hudby 70. a 80. let David Byrne, který se zapsal do hudební historie především jako frontman a mozek New Wave kapely Talking Heads, přichází z prvním sólovým albem po dlouhých 14 letech od alba Grown Backwards. Mezitím David Byrne pilně pracoval na filmové hudbě a spolupracoval s jinými interprety, z čehož vznikly skvělé společné desky s Annie Clark (St. Vincent) a Brianem Enem. Právě na albu s Brianem Enem s názvem My Life in the Bush of Ghosts představil Byrne svou utopickou vizi dokonalé společnosti, ve které všechno funguje naprosto přesně (asi ještě lépe než ve Švýcarsku) a jakoby Byrne chtěl pokračovat v tomto svém snění o dokonalém světě, a tak se Byrne drží tohoto tématu i na své aktuální desce American Utopia.

Pokud by se témata měla shrnout do kombinace pár klíčových slov, pak by se to dalo nejlépe vyjádřit jako: ráj na zemi, souznění, blaho, všeobecné porozumění a proniknutí do světa zvířat. Ačkoliv Byrne sní o utopii, zároveň přemýšlí, co podle něj brání dosažení jeho utopické vize světa, a tak vzdáleně naráží na politiku, ale i různá omezení samotné společnosti a jedinců.

Zatímco si David Byrne pro sebe sní o své dokonalé vizi světa, jakoby nechával posluchače někde daleko za sebou a ten se nemá čeho chytit.

O podstatě alba už hodně napoví úvodní píseň, ve které zpívá Byrne: “I dance like this / Because it feels so damn good / If I could dance better / Well you know that I would” a očividně tím naráží na to, že by svět mohl být tak nějak všeobecně ještě lepší něž je a i jemu by se pak žilo (a tancovalo) lépe.

Nelze si bohužel nepovšimnout, že zatímco si David Byrne pro sebe sní, jakoby nechával posluchače někde daleko za sebou a ten se pak nemá čeho chytit. Na takového hudbeního inovátora, jakým Byrne je, je to taky dosti opatrné album bez větších risků. Čest výjimkám, mezi které patří právě úvodní píseň. “I Dance Like This”. Ta téměř šokuje, když se ze sentimentální piánové skladby píseň v refrénu přelomí v avantgardní robotický refrén. Něco podobného umí jen pár vyvolených a Byrne patří mezi ně.

Další stěžejní píseň alba — tropický dýchánek “Everyday Is a Miracle” bohužel až moc připomíná nedělní dopolední hudební program německých televizí určený především starším občanům. Jestli má utopie být to, co tahle skladba, pak bych jí nechtěl dosáhnout, ani kdyby to šlo, protože by všude byli jen senioři z letáčků procházející se po pláži. Chápu, že David Byrne má už 65 let, ale kruci! Modleme se třikrát denně a držme půst ať nepokračuje v podobném stylu i v budoucích letech!

Snad podobně nebude znít David Byrne v budoucnu častěji…

Výsledek obrázku pro seniors walking on beach

Něco jako bajka “Dog’s Mind” je naopak hlavně po textově stránce drzá a obzvláště chytrá, když Byrne zpívá o životě svého psa, ale chce nejspíše poukázat na to, že omezenost vnímání je u některých lidí prakticky stejná a nebo ještě horší než u našich nejbližších zvířecích přátel.

Byrne prý tuhle píseň adresoval politikům, ale kdoví, co je na tom pravdy. Třeba Byrne jen prostě složil píseň o svém psovi a my už v tom hledáme příliš. Ale vlastně i pokud by se mu tímhle podařilo vyvolat tyto spekulace, tak by si svým způsobem zasloužil ocenit.

Textově hodně provokativní je i píseň “Bullet”, která je mrazivě morbidní, když Byrne do detailu popisuje různé zvrhlé anatomické jako: “The bullet went into him / His skin did part in two.”

Album je vůbec tak strašně rozpolcené. Jsou tady písně vážně děsně nudné (sorry jako, ale je to tak), mdlé, mátonožné, kde si Byrne tiše sní a jakoby ho ani vůbec nezajímalo, že ho někdo přitom poslouchá. Zároveň jsou tu ale části, které připomenou, kdo to byli Talking Heads a jak hudebně inovátorští byli. Zrovna “Bullet” je přes hodně zajímavý text zároveň až neuvěřtelně nudná svou melodií i instumentací. I když tedy má skvělý text, je těžké se na něj soustředit, protože zvukově vás Byrne doslova ukolébává.

Ještěže i v těch pár únavných písních jako “Doing the Right Thing”, “It’s Not Dark Up Here” a díky fádnímu hudebnímu obalu i “Bullet”, je toho pořád dost zajímavého jinde. A nebo alespoň v části zůnách písní na albu, když Byrne konečně vloží nějakou zajímavou instrumentační vsuvku (kterých na albu není vůbec málo) nebo překvapí změnou průběhu písně.

Pořád tu jsou ty skvělé momenty alba jako úvodní “I Dance Like This”, “Gasoline and Dirty Sheets”, “Dog’s Mind”, “This Is That” nebo “Everybody’s Coming to My House”, ke kterým se Dave Byrne se svým jménem může hlásit hrdě a nikdo nemůže ani ceknout.

Jeden kmen přichází ze světa skřetů a vypráví pověst o Mlze. Nic podobného jen tak neuslyšíte tady, ani ve světě

Jeden kmen – Mlha

Vydavatelství:
Žánr: World Music,
Hodnocení: české měřítko 4.5/5.0; mezinárodní měřítko 4.0/5.0

Některým albům se povede být něčím víc. Samotný akt toho, že se vám zvuk přesune z audio souprav do ušních bubínků a vy ho pak nějak zpracujete, je sice pořád nesmírně kouzelný, ale není to nutně to, kde to musí vždy končit.

Naprosto unikátní brněnský projekt Jeden kmen není ani tak kapelou. Hudebníci jsou spíše jakýmisi misionáři, kteří nám obyčejným pozemským bytostem vyprávějí příběhy ze země skřetů, do které mají přístup jedině oni. 13. ledna jste se mohli dotknout tohoto úžasného světa, když kapela uspořádala koncert v brněnském hradu Špilberk. Pokud jste tohle nestihli, pak máte na stejném místě ještě do 1. dubna možnost navštívit výstavu fotografií ze světa skřetů, která je samozřejmě obdařena o hudbu z tohoto alba.

Tolkienem inspirovaný svět a jeho hudba je propracovanou poutí, kdy v docela krutém a děsivém, ale zároveň kouzelném světě procházíte skrze relikvie z pravěkých dob. Hudba vás vtáhne tak, že přímo před sebou vidíte pověšené různé dřevěné lapače snů, talismany a primitivní příbytky. Kdyby byli naši prapředci inteligentní a měli dostatečné technologie i znalosti k nahrávání hudby, přesně takto si představuji, že by zněla jejich hitparáda.

Ačkoliv je totiž album o fantasy světě, říká ve skutečnosti hodně taky o pravěké historii země. Skupina používá nástroje, které máme v asociaci buď se kmeny (vzhledem k názvu seskupení asi nic šokujícího) a s naší dávnou lidskou historií. Skupina používá jen akustické nástroje vyrobené výhradně z přírodních nástrojů. Hlavní roli hrajou — nikoliv překvapivě — nejrůznější druhy bubnů a skrze album vás provází fiktivní jazyk. Slyšíme také desítky „nenástrojových“ zvuků od zvuku ptáčků, přes praskání prasohně až po zlověstný vítr, skřetí dupot a narážení mečů do sebe.

Ať už se Jednomu kmeni podaří vás přesunout do fantasy světa skřetů a nebo do stejně tajemných a neprobádaných dávno věků naší planety (nebo obojí zároveň), můžete mít jistotu, že nic podobného široko daleko neuslyšíte. O mimořádně propracovaném albu se snad tisícovkou různých nástrojů a zvuků se ani příliš nedá psát, protože vše je potřeba si poslechnout a nechat se vtáhnout do fiktivního světa. Skupině musela vzít příprava podobného alba, navíc když k tomu připočteme dokonalou prezentaci toho všeho okolo, neskutečně mnoho sil a vše půjde vniveč, pokud si tento jejich mezi časový a mezi světový výrobek nikdo neposlechne.

Nejenomže je tohle album něco, co nejsme zvyklí slýchývat na české scéně, ale patří to i k něčemu, co není obvyklé ani jinde ve světě.

Také vyšlo:

Moby – Everything Was Beautiful, And Nothing Hurt

Vydavatelství: Little Idiot
Žánr: Trip-Hop, Elektronická hudba, Alternativní elektronická hudba
Hodnocení: 4.0/5.0

Mobyho posedlost apokalypsou dosáhla svého vrcholu a Moby předkládá velice temné vize světa před i po apokalypsou. Tu nevidí jako katastrofický velkofilm, ale jako spletitou sérii událostí, ke které míří společnost postupným úpadkem. Málokdy dokáže být album takhle mrazivé a se svým vyprávěním skutečné, i když se zpívá o událostech fiktivních. Moby ve svém paranoidním módu dokáže posluchače skutečně dostat k přemýšlení o tom, co by se stalo, kdyby se naše civilizace skutečně začala rozpadat a to je velkým činem.

CELOU RECENZI ČTĚTE NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC

Of Montreal – White Is Relic/Irrealis Mood

Vyavatelství: Polyvinyl
Žánr: Indie Rock
Hodnocení: 3.5/5.0

White Is Relic/Irrealis Mood je už 15 album kapely Of Montreal z Atén v Georgii. Zpěvák Kevin Barnes kapelu dovedl k plně elektronickému albu. Pokud byste si poslechli ještě album Aureate Gloom z roku 2015, zjistili byste, že se jednalo ještě o čistě kytarovou hudbu, kterou hráli s menšími změnami už od debutu Cherry Peel (1997). Už na Innocence Reaches se začali Of Montreal transformovat na elektronickou kapelu, nahrávání naživo s celou kapelou však ještě pořád hrálo prim, a tak se kapela inspirována kazetami tanečních mixů 80. let, posunula na 100% k počítači a editování hudby skrze něj.

Výsledek není vůbec špatný a kapele to šlo s počítačovou myší a externími MIDI klávesami podobně dobře jako s rockovými nástroji. Jejich taneční rock je pro kapelu velkou změnou stylu a v těchto nových teritoriích se Of Montreal místy ještě trochu hledají, často se i mezi syntezátory a elektronickými bicími marně snaží přijít s nějaký unikátním zvukem, kterým by se odlišovali od ostatních. White Is Relic/Irrealis Mood je ale pořád hodně zábavné album s čím dál oblíbenější nostalgickou náladou úniků k osmdesátým letům ve stylu “tančím, i když jsem plný úzkosti”.

Lil Yachty – Lil Boat 2

Vydavatelství: Quality Control
Žánr: Rap, Trap Rap
Hodnocení: 2.0/5.0

Lil Yachty se řadil mezi ty největší tragédy současného rapu. Těžko říct, co se s ním na novém albu stalo, ale oproti naprosto příšernému minulému albu Teenage Emotions z minulého roku, které se dokonce i drží na samotném hudebním dnu našeho webu jako vůbec nejhorší album, které se zde objevilo(!), se Lil Yachty výrazně posunul k lepšímu. Trapový hudební obal je minimilastický, temný a poutavý, jeho technika rapování se zlepšila tak, že předtím byl Lil Yachty jako tlusté dítě, které neumí udělat kotoul a dnes pokročil takovým způsobem, že i když to není na salto, umí udělat parakotoul. Textově je to pořád slátanina (“RIP to Kurt Cobain / nigga 1993 I bring that pain”), kterou ani nemá cenu rozebírat.

Lil ale se svým Lil Boat 2 alespoň konečně přestal být výstředním žánrovým šaškem rapujícím o “chankách na podlaze” (jako na debutovém albu) a posunul se někam, kam už jeho alba i jeho samotného lze brát vážně. Silných 2.0 z 5.0.

1 KOMENTÁŘ

  1. Breeders – příjemné překvapení, nebál bych se dát 4,5, moderní zvuk s nádechem 90tek, melodicky krásné balancování mezi mainstreamem a alternativou, a hlas Kim je stále velmi zajímavý, až okouzlující

    Editors – bohužel naopak sklamání, za mně 2,0 (a i to jen ze staré lásky), kapánek (hodně) to s tou elektronikou přehnali. tak moc se soustředili na formu, až zapoměli na obsah… kde zůstali písničky?

Komentář