Nová alba Bullet for My Valentine, Years & Years, Iggyho Popa a Underworld, Daron Malakian and Scars on Broadway, Ricka Astleyho, Real Friends, Daughtry, The Internet, Deafheaven, Halestorm, Let’s Eat Grandma, Tye Segalla a White Fence, Tonyho Moliny, Maca Millera, James a Deeho Snidera.

Bullet for My Valentine se na Gravity nikam neposunují

Bullet for My Valentine – Gravity

Vydavatelství: Spinefarm Records UK
Žánry: Alternativní Metal, Metalcore, Nu metal
Hodnocení: 2,5/5,0

Bullet for My Valentine asi není třeba nijak dlouze představovat. Tahle velšská heavy metalová kapela kombinující styly metalcore, trash metal a moderní metal, je festivalovou stálicí, která pravidelně objíždí všechny podstatné evropské festivaly. V ČR jsou v poslední době taky jako doma. V posledních 5 letech byli dvakrát na Rock for People, jednou v pražském Roxy a letos je mohli posluchači slyšet v Panenském Týnci na Aerodrome festivalu.

Pokud si má člověk vzpomenout na novodobou generaci heavy metalových kapel, Bullet for My Valentine patří (ať už si o nich myslíte cokoliv) mezi zástupce toho nejznámějšího, co existuje a vypracovali si velkou popularitu především díky jejich kombinaci energických, testosteronem nabitých riffů smíchaných se zranitelností a psychickou nevyrovnaností žánru emo.

Gravity provázelo pár změn — jednak bubeníka Moose (Michaela Thomase) nahradil Jason Bowld, pak se také Bullet for My Valentine přestěhovali ke společnosti Spinefarm Records. Jinak ale těch změn v samotné hudbě není moc. Bohužel. Bullet for My Valentine na Gravity neprodávají ta léta zkušeností z hraní na rockových festivalech, ani svou životní zkušenost, když se věk členů už pohybuje kolem čtyřicítky.

Možná nepožadujete po Bullet for My Valentine, aby zněli jinak, alespoň by ale mohli vypilovat perfektně to, co dělali předtím a postavit do popředí své silné stránky. Stejně jako ale zpěvák Matthew Tuck úplně každý koncert minimálně stokrát za koncert zařve do mikrofonu “MOTHERFU**ER!!!” a neodpustí si pronést známé klišé o tom, že mezi písněmi poví fanouškům, že prý už koncertují dlouhou dobu, ale zrovna oni jsou ti nejrozjetější fanoušci na světě, i na albu působí Bullet for My Valentine jako jukebox , který prostě spustí a pak zase vypne. Posluchač dostane, co čeká, ale nedá mu to ani attometr ničeho navíc.

Všechno, co Bullet for My Valentine na Gravity vytvořili navíc zní jako kombinace jiných kapel. Nejčastěji jakoby se smíchali Linkin Park a Bring Me the Horizon. To by ostatně mohlo být docela zajímavé,  spíše to je ale jako bychom dostali to nejslabší z toho, co tyto dvě kapely vydaly. Produkce navíc zní hodně přiškrcená, komprese kytar jsou přehnané. Chybí tomu správná špína a ještě daleko hůře je na tom Mattův hlas, který je každou píseň zabalen do nějaké ozvěny a je i jinak elektronicky modulován. I přesto ale, ačkoliv byl upravován, zní to jakoby Matt nemohl hlasem píseň pořádně utáhnout.

Prvky moderního metalu jako dramatické syntezátory a whoopové zvolávání “Whooooouuu” kdykoliv kapela neví, kam jít s melodií dále, to rozhodně nezachrání. Jde z toho hodně slyšet kýč moderního metalu a falešná dramatičnost, kterou kapele vůbec, ale vůbec nevěříte. Všechno je to až příliš předvídatelné, včetně bicích částí a kytarových sól.

A to stačí poslouchat jen hudbu, v textu je těch kýčů moderního metalu tolik, že to není pěkné už vůbec.

Z celého alba lze snad vypíchnout jen povedenou “Piece of Me”. Takhle by to nějak šlo. Ta píseň jako snad jediná úročí léta zkušenosti a vytvoří silné melodie, které zní konečně realisticky a ne jako nahraná pseudo dramatičnost. Na milost by pak šlo vzít určitě i “Don’t Need You”, která agresivitou nástrojů i Tuckova hlasu ukáže nějakou chuť po progresivitě, popřípadě svou chytlavostí a zajímavě zapracovanými moderními prvky “Letting You Go” sic s o nic méně kýčovitým, ale zato alespoň nakažlivým refrénem:

“First you want to hate me
Now you want to love me.”

Některé části zkrátka ukazují, že v sobě něco Bullet for My Valentine mají. Ty miliony, které jim cpou organizátoři největších evropských festivalů ostatně asi nebudou za nic. Není to ale nic, co by kapelu zachránilo od stagnace a hodnocení horší 2,5 z 5,0.

Palo Santo je živelná a energická taneční smršť

Years & Years – Palo Santo

Žánr: Pop, Synth Pop, Dance Pop, R&B, Elektronická hudba,
Vydavatelství: Polydor Records
Hodnocení: 4,0/5,0

U kapely, která své nové album propaguje pomocí Bitcoinů asi nemusíme mít obavy z nějakého zpátečnictví. Years & Years využívají vlivů taneční hudby, moderního R&B i špetky různých tradičních stylů z různých oblastí světa (world music). Palo Santo zní hezky svěže a originálně. Občas v těch záplavách syntezátorů a elektro beatů hledá člověk marně něco hřejivého s lidským prvkem a to je škoda vzhledem k tomu, že má kapela jinak hodně živelný a energický zvuk. Neuškodilo by mu ale trochu více prostoru a méně chladné, matematicky přesné elektroniky. Je to samozřejmě problém elektronické hudby obecně, ale mnoho interpretů nám ukázalo (třeba Rival Consoles, Jorja Smith), že se dá tomu vyhnout použitím jiných elektro zvuků a nebo větším zapracováním lidského elementu a akustických nástrojů.

Zpěvák Olly Alexander je bezesporu zajímavý člověk a charakteristický zpěvák, který tuhle ambiciózní párty řídí velice sebejistě. S úvodní “Sanctify” to rozjede ve velkém stylu. Píseň má trochu temné a záhadné atmosféry, zároveň seduktivní R&B beaty, které jsou skutečně vysokou školou tohoto žánru, resp. jeho moderní verze. Píseň zní hodně nespoutaně a pohansky jako nějaké rituální vyvolávání tropické bouře.

Druhá “Hallelujah” je naopak více uspořádanou písní spíše pro velké obchoďáky. Producentsko-skladatelská dvojka Greg Kurstin a Julia Michaels, kteří stojí za doopravdy velkým výčtem dnešních popových songů, opět — slovy fotbalového experta ČT Pavla Karocha — ukázali svou kvalitu.

Years & Years jsou doopravdy tak energičtí, že zkrátka posluchače úplně vyždímou.

“All For You” je na první poslech až příliš umělá píseň znějící jako krabička určená přesně pro to, aby byla odeslána ze studia přímo do rotací rádia BBC1. Je ale nutné uznat, že píseň v sobě má také onu živelnost, co zdobí i zbytek alba. Pokud tohle má být velvyslanec, který se dostane do rotací Evropy 2 a přitáhne ke kvalitnější tvorbě Years & Years posluchače tohoto rádia, pak jim lze opustit i to, že tady Ollyho parta zní jako One Direction.

“Randezvouz” je další píseň překypující energií, exotikou a nespoutaností, “Preacher” další skvělá letní pecka. Naproti tomu je zajímavé, že zrovna zatím suverénně komerčně nejúspěšnější song alba “If You’re Over Me” je naopak snad vůbec nejnudnější a nejvíce předvídatelnou písní. Tady se bohužel potvrdilo to ne nutně vždy platné pravidlo, že občas masový vkus neznamená záruku originality a nápaditosti.

“Lucky Escape” má poměrně nudnou sloku i předrefrén, ale refrén je naopak naprosto odzbrojující a znovu se potvrdí, jaký je Olly Alexander skvělý zpěvák. Zní jako zvláštní kombinace Prince a toho dobrého z posledního alba Taylor Swift. A to, že je druhé jméno ženské, rozhodně není myšleno jako urážka, to spíše naopak. Málokdo se může pochlubit takovým hlasovým rozsahem. Titulní píseň je dalším kouskem, co hrdě pokračuje v silném trendu alba a když už se zdá, že se Olly Alexander vystřílel z chytlavých melodií, přijde “Howl” a poslední “Up In Flames”, která zní jako nejlepší píseň, jakou Backstreet Boys nikdy nevydali.

Rychlejší tempo a neustálé může být občas skoro unavující. Skoro jako, když jste na diskotéce, je moc pozdě a najednou na vás dolehne obrovská únava. Je to důsledek dvou věcí. Jedna je horší, druhá lepší. Lidé vždycky chtějí slyšet špatné zprávy jako první, tak tedy první ta špatná. Je to zřejmě důsledek toho, že v pomalejším tempu to Years & Years nejde tolik. Pomalá syntezátorová balada “Hypnotized” totiž určitě nezklame a celé album nezkazí, ale není to ani nic výjimečného.

Druhý důvod pak vězí v tom, že jsou Years & Years doopravdy tak energičtí, že zkrátka posluchače úplně vyždímou. Není to hudba, která se poslouchá jako bílý šum. Pořád to nutí tancovat a když ne to, tak alespoň si klepat prsty, pokyvovat hlavou nebo podupávat nohama. Palo Santo je zkrátka chytře a matematicky přesně vytvořený moderní pop. Slabších, ale 4,0.

Britské legendy elektro hudby Underworld vytvořili Iggymu Popovi prostor pro to, aby si dělal, co se mu zachce

Iggy Pop a Underworld – Teatime Dub Encounters (EP)

Vydavatelství: Caroline International
Žánr: Taneční/elektronická hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

Tohle krátké album je vlastně neuvěřitelně líné ve svém provedení. Britští veteráni elektro žánrů trance a techna — duo Underworld vytvořili pro Iggyho podklady progresivní elektronické hudby a nestárnoucí punker si v podstatě v písních provádí, co chce. Člověk by také řekl, že spolupráce punkera s elektronikou nedopadne dobře. Omyl.

Je skoro až neuvěřitelné, jak celé album zní jako soundtrack k pokračování kultovního filmu Trainspotting. Ostatně, jak příznačné. V úvodní scéně Trainspottingu, kde Ewan McGregor běží před policisty, hraje “Lust for Life”. Ve dvojce je tato píseň znovu a Underworld zde mají také několik písní. Škoda, že kolaborace Iggyho Popa a Underworld nebyla na světě dříve, producenti filmu by o ní nemohli nezavadit.

Teatime Dub Encounters je každopádně povedenou kolekcí napůl zpívaného a mluveného slova kombinovaného s neustále se vyvíjejícími se a někam kráčícími elektronickými impulsy. Je to jednoduché, ale funguje to. Když vám udělá omeletu umaštěný kuchař ze čtvrté cenové a Gordon Ramsey, také poznáte ten rozdíl. A kolikrát je taková dobře udělaná omeleta lepší než špatně udělaný, tuhý steak! Teatime Dub Encounters není nijak zvlášť intelektuálně náročným počinem. Iggy sice občas filozofuje, ale většinou zavede posluchače do světa, kde je všechno jednoduché a neměly by tam platit žádná pravidla.

“If I had wings, I wouldn’t do anything beautiful or transcendent – NO! I’d get my finger into everything I wanted! I’d do all the beautiful things…” začíná album  v “Bells & Circles”, “Trapped” přidá do alba trochu gotiky. Píseň je jakousi zvláštní kombinací uklidňujíccí pravidelnosti a znepokojení. Meditace za chaos.

“I’m trapped I’m trapped and I’ll never get out no more,”

zpívá Iggy.

Skutečná klidná meditace Iggyho Popa je pak “I’ll See Big”, ve které filozofuje a nahlas přemýšlí o různých věcech, jakoby je vypouštěl z hlavy.

Iggy v tureckém sedu, dlaně na kolenou, prsy otočené v o směrem k vesmíru, zatímco se vznáší v obláčcích s marihuanovým odérem. Samozřejmě vysvlečen do půl těla. Jak vtipné. Vtipnější je ale ještě, jak zpívá poslední písni: „Obleč si triko.” Iggy v podstatě využil legendy elektro hudby, aby nás v albu, které je dlouhé 4 písně tak trochu potrollil. Povedlo se mu to ale skvěle.

Daron Malakian and Scars on Broadway – Dictator

Žánr: Aternativní Metal, Progresivní metal, Nu-Metal, Experimentální Metal
Vydavatelství: Scarred For Life
Hodnocení: 3,5/5.0

Kdyby se mělo album shrnout jednou větou, bylo by to: Malakian vydal další album System of a Down bez Serje Tankjana. Tak to totiž skutečně je. Pro fanoušky System of a Down tedy bude Dictator bonbonkem, který je na jednu stranu sladký, na stranu druhou po spolknutí zanechá mnoho stop i na receptorech hořké chuti. Navíc je taky trochu smutné, že když se Malakian vzdálí od obvyklého stylu System of a Down na písních jako Till the End nebo Never Forget, dopadne to vcelku bídně.

Na eponymním debutu toho bylo přece jenom více, co neznělo přímo jako System of a Down a přitom to dokázalo samostatně fungovat. I tak je ale Dictator bilionkrát lepší než neslyšet od tohoto mága, který dokázal zkombinovat heavy metal s východní hudbou a vytvořit tak něco s naprosto novým a neoposlouchaným zvukem a ohromnou energií, naprosto nic. Zajímavé je také, jak bylo album, jehož většina písní byla nahraná už v roce 2012, prorocké a svým způsobem předpovědělo, jaké budou společenské nálady v současnosti. Silných 3,5.

CELÁ RECENZE JE K PŘEČTENÍ NA HUDEBNÍ DATABÁZI ONEMUSIC.CZ

Rick Astley by to mohl rozjet více, pořád je to ale frajer

Rick Astley – Beautiful Life

Žánr: Pop
Vydavatelství: BMG
Hodnocení: 3,0/5,0

Příběh Ricka Astleyho je perfektní. Nejdříve se stal rychle slavným svým prvním singlem “Never Gonna Give You Up” a najednou byl jakožto nejmladší ze sourozenců nejbohatší z celé rodiny. Rick Astley prohlásil, že to tehdy moc nechápal a vlastně mu bylo i líto toho, že je najednou z ničeho nic za vodou, i když jeho sourozenci tvrdě pracují a on toho vlastně zase tolik neudělal. Možná i díky tomu se Rick Astley choval vždy příkladně a byl modelem vzorného hocha pop music.

Kupodivu mu tento přístup staré školy vycházel v různých obdobích hudby a Rick Astley se nikdy z hudebního světa úplně nevytratil. Vždycky, když už se začalo na jeho nejslavnější píseň zapomínat, on jí světu připomenul v nějaké televizní show nebo hostováním na koncertě.

A když to neudělal on, zvládl to za něj internet, když se z jeho písně stal okolo roku 2008 meme, který je dodnes populární a díky kterému se najednou stala z písně dlouhověké, píseň nesmrtelná. Tento jeho nečekaný internetový comeback vyústil v to, že je Rick Astley nejžádanější od doby jeho hvězdného nástupu na scénu.

Starý dobrý Rick Astley se drží ve slušné formě. Je tam slyšet stará škola i pokus o to znít, jako dnešní hvězdy popu. Při tom druhém se Rick Astley dost inspiruje a někdy to smrdí kalkulací. Několikrát za album se vám stane, že vám bude píseň a nebo její část připomínat nějakou moderní populární píseň, která se objevila na předních místech hitparád v posledních několika letech. Prostě si Rick pustil rádio a poslouchali, co se dneska hraje a trochu (někdy více) se to snažili napodobit.

První píseň a zároveň hlavní singl alba “Beautiful Life” začíná podivné jódlování, poté se ale píseň překlopí ve slušnou letní taneční popovou pecku s porcí funkového nádechu. “Chance to Dance” je pořádně chytlavý song. A to je určitě vlastnost, kterou bychom od Ricka požadovali. Naopak “She Makes Me” je typická vyplňovací píseň pro přechod do další části. Další “Shivers” je doopravdy strašná píseň. Nějaká kombinace moderní amerického country toho nejstrašnějšího charakteru a levné diskotéky. Ricku, ty máš navíc.

“Last Night on Earth” je spíše jen hezká píseň středního tempa pro babičky. Rickovi není zase tolik, aby musel zpívat podobné písně. Z nudné části albu pak vytáhne z části povedená nadzvedávací píseň “Every Corner” a také “I Need a Light” a pak asi vůbec nejpovedenější píseň alba — “Better Together”. To je přesně něco, co současnému Astleymu perfektně sluší. Ležérní tempo jakoby naznačovalo jeho vyspělost současnosti.

V živelnějším soulovém refrénu, který nutí do tance pak přivede své mladší já, které to umělo vždycky parádně rozjet. Zkrátka Rick Astley s vráskami na tvářích, ale pořád frajer. Píseň je postavená na jednoduché pianové melodii, a vyhrávání spodních částí baré akordů na jemně zkreslenou, více ale čistou a zářivě výraznou elektrickou kytaru, do čehož hraje basa, která se nejdříve nenápadně plíží ke své vyhlídnuté kořisti a poté s ní rozjede svůdný tanec.

Dal bych ruku do ohně, že akustická kytarová melodie “Rise Up” už byla v nějaké známější písni  použitá. Je vtipné, jak “Try” zní hodně jako Kryštof. Ne, že by si Rick pustil české rádio a snažil se z něj vykrádat, spíše ale je to prostě důkaz toho, že Rick občas psal prostě univerzální popové písničky pro posluchače středního věku.

Škoda, že to nerozjel Rick trochu více, bylo by to skvělé. S Beautiful Life každopádně úplně nezklamal starší ani mladší fanoušky. Je důležité také zmínit, že si Rick Astley připravoval album jen s výpomocí pár dalších lidí. Všechny písně sám napsal i produkoval. A to se samozřejmě cení.

V recenzi Ricka Aslteyho byste určitě čekali nějaké narážky na jeho meme, nebuďme ale předvídatelní, místo toho si raději poslechněte jeho nové album. Kromě Spotify si album můžete celé album exkluzivně poslechnout ve vysoké kvalitě také v tomto odkaze.

Real Friends se svým druhým albem Composure hlásí: Skejťácký punk stále žije

Real Friends – Composure

Žánr: Pop-Punk, Emo
Vydavatelství: Fearless Records
Hodnocení: 3,5/5,0

Skejtácký pop-punk stále žije! Nenápadná po punková kapela Real Friends z Illnois o tom přesvědčí okamžitě v úvodu alba. Frontman Dan Lambton řve do mikrofonu v úvodní písni “Me First” jako by byl teprve začátek století a svět právě zažíval rozmach popového punku. Už dlouho nevylezlo z tohoto napůl mrtvého žánru něco tak skvělého jako “Me First”.

Kdyby se narodili Real Friends o něco dříve, tohle by byla dost možná nesmrtelná klasika. Trochu demotivující je, že po takovém hvězdném rozletu hned v první písni alba už nepřijde nic, co by vysoko nastavenou laťku překonalo. Statečně se ale o to snaží třeba singl “From the Outside” se zajímavými melodickými změnami, které jsou příjemně nečekané, ale udržují si díky vysoké popové melodičnosti svou sladkost. Ta je ale spíše příjemná. Jako třtinový cukr, nikoliv ten vlezlý průmyslový bílý hnus.

Do třetice se pak pokusí laťku nejlepšího výkonu alba překonat “Get By”, nedá do toho ale tolik entusiasmu a ani refrén není tak silný. Composure je každopádně něco, co z tohoto občas neprávem znevažovaného žánru udělá zase o něco více legitimní hudební sílu. Je v tom mladistvost, energie a pokud se už úplně jako mladí necítíte, určitě se alespoň vrátíte s Real Friends do časů blink-182, SUM 41, All Time Low, Yellowcard, Bowling for Soup, All American Rejects, Jimmy Eat World a taky  Fall Out Boy předtím, než zradili kytarovou hudbu.

Tyhle kapely jsme v nějakém období života poslouchali všichni, jen si to přiznejme. Real Friends jsou skvělou nostalgií vytvořenou v současnosti.

Dále také vyšlo:

Daughtry – Cage To Rattle

Vydavatelství: RCA Records
Žánr: Pop, Pop Rock
Hodnocení: 2,0/5,0

Tohle není dobré.

Jaké překvapení, že Daughtry vydali album, které nestojí za nic.

Daughtry nebyli sice nikdy nějací hudební géniové, mají ale na svém kontu pár docela povedených písní. Songy jako “Waiting for Superman”, “It’s Not Over” nebo “No Surprise” alespoň zvládnete nějak poslouchat až do konce. Kdyby písně jako tyhle dali na jedno album, možná by alespoň jednou vydali album, které by alespoň trochu za něco stálo. Takhle je ale Daughtry další přehlídka problému moderní kytarové hudby.

Pokud chcete hledat viníky toho, proč lidé říkají, že dnešní rocková hudba nestojí za nic, můžete rovnou na hranici postavit Daughtry a začít jí polévat benzínem. Přehlídka těch největších kýčů — už jen ty názvy písní. “Found a Heaven”, “Death of Me”, “Bad Habits”, “Gravity”… Bože! Když už nemají o čem skládat, mohli by si najmout ještě více externích skladatelů (a že jich se už tak po studiu motalo hodně, očividně to ale k ničemu nebylo).

Hlavní přístup Daughtry je: raději udělat všechno podle šablon a hezky vše utlumit, aby náhodou něco někam neujelo. Člověku zůstává rozum stát, když se dozví, že tahle kapela vyprodává v USA hokejové arény. Přitom je Daughtry hudba tak maximálně pro zpříjemnění čekání u stánku s párky v rohlíku. Slabých 2,0.

The Internet – Hive Mind

Žánr: R&B, Neo-Soul
Vydavatelství: Columbia Records
Hodnocení: 3,5/5,0

R&B/Neo-Soulová skupina z L.A., která vznikla jakožto pobočka americké alternativní hip hopové skupina Odd Future, je zpět se čtvrtým albem, které přichází po z roku 2011 pocházejícím Purple Naked Ladies, Feel Good (2013) a, Ego Death (2015). Na minulém albu zapojili celou skupinu a pořádně si pohráli s instrumentací. Celé album se nese v příjemné plouživé soulové atmosféře se trochou uvolňující psychedelie.

“Come Together” bere v textu starý nápad Beatles kolektivní síly generace a vytváří ho po svém, “Come Over” je naopak o osobních věcech a Syd tha Kyd jí napsal o přemlouvání své holky, “La Di Da” je prostě takové slovní jamování, zatímco na pozadí hraje hudební podklad. Ten po celou dobu alba nabízí zajímavé přechody a změny. Groovy jsou pořádně chytlavé a zvuku alba pomohou i jazzové vlivy. Basa je na albu famózní. Po celou dobu alba neúnavně jede a v podstatě pořádá celou párty.

Hive Mind možná nemusí být úplně nejzajímavějším albem The Internet, je ale také třeba říct, že je to album nejlépe vypiplané a nejvyspěleji nahrané a složené.

Doporučujeme: Deafheaven – Ordinary Corrupt Human Love

Vydavatelství: ANTI-
Žánry: Post-metal, Blackgaze, Post-Rock
Hodnocení: 4,0/5.0

Ze San Francisca pocházející Deafheaven — mistři temné síly i světla, kombinující shoegaze a metal v originálním poměru –, přinesli z podsvětí na světlo světa čtvrté album. Na Ordinary Corrupt Human Love perfektně ukazují své nejsilnější stránky. Vpouštějí nám do neuronových okruhů svůj neustále vyvíjející zvuk, který je na jednu stranu konzistentní a melodický a na druhou stranu také experimentální. Na sedm písní dlouhém albu se stopáží skladeb pohybující se od 4 minut až po minut dvanáct, zní kapela velice odpočatě.

Jakoby si po vydání New Bermuda odpočinuli od hudby tím nejlepším možným způsobem a s velkou vervou se vrátili zase zpět. Je to zvláštní, ale i v takhle temném žánru lze znít podle Deafheaven vlastně velice nadšeně a entuzisasticky. Pro Ordinary Corrupt Human Love by se dokonce dalo použít přídavné jméno svěží album.

Kdo by to byl řekl, že zrovna u tohohle alba bude zrovna toto označení sedět. “Honeycomb” zní dokonce se svým zapojením světlých kytar, které trochu připomínají “Us and Them” od Pink Floyd, hodně optimisticky. “You Without End” zapojuje také piáno a album je jako, když po roce temnoty, kdy je nebe zahaleno sopečným prachem, přijde konečně slunce.

Tohle brouzdání světem mezi světlem a temnotou, utrpením i štěstím, černým jinem a bílým jangem je vážně hrozně fajn.

Halestorm – Vicious

Žánr: Hard Rock
Vydavatelství: Atlantic Records
Hodnocení: 3,0/5,0

Halestorm jsou Američané, ale skupina postavená okolo živelné síly vokálů frontmanky Lzzy Hale zní hodně jako kombinace americké scény tvrdšího alternativního rocku, která se vyvinula z grunge a alternativního metalu 90. let, sloučená s Evropskou hard rockovou školou.

Vicious obsahuje další porci hodně chytlavého hard rocku. Lzzy Hale má obdivuhodný hlasový rozsah i cit pro to znít sexy, který neztrácí ani na novince, ale zároveň se vyloženě trapně nepodbízet mužské částí publika. Písně Vicious zní na druhou stranu také občas až příliš chytlavě. Například druhá “Skulls” je ukázkovým příkladem a bohužel nikoliv jediným případem toho, jak jsou některé songy hloupě nakažlivé, a jak tlačí Halestorm až moc na vokální melodickou pilu. V diskografii kapely se pak může tento výtvor řadit někam mezi The Strange Case Of… a Into The Wild Life. Není to tak dobré jako to první jmenované, ale je to rozhodně lepší než to druhé.

Doporučujeme: Let’s Eat Grandma – I’m All Ears

Vydavatelství: Transgressive Records
Žánr: Pop/R&B
Hodnocení: 4,0/5,0

Holčičí pěvecké a producentské duo Let’s Eat Grandma se přihlásilo s novým albem téměř na den přesně vůči minulému dva roky starému debutu I, Gemini a pokračují ve své kariéře velice nadějně. I’m All Ears se zdá být více strukturované, ale pořád ne příliš předpovídatelné album. Debut byl více drzý a provokativní co se týče hudebních nápadů, tady jsou Let’s Eat Grandma už vyspělé producentské duo, o kterém by se měl s plnou vážností dozvědět celý, alespoň alternativní hudební svět.

Některé přímočaré řádky jako například:

“Wherever we go is the best place,”

navíc zábavu nezkazí, protože si i díky nim uchovává album zasněně bezstarostnou dívčí náturu. Let’s Eat Grandma je jako ty pokoje přeplněné nejrůznějšími věcmi, které si nějak záhadně i s takovým množstvím věcí uchovává řád a nějakou jednotný design. Je doopravdy obdivuhodné, jak může někdy chaos a pořádek spolupracovat.

Hlavně je album podobně jako debut, kde se například vyskytovala harmonika, album plné naprosto výjimečné instrumentace. Elektro beaty, shoegazové elektrické kytary, hammondovy varhany, smyčce a samozřejmě na albu nejvíce obsažené syntezátory. Všechno spolupracuje v dokonalé harmonii chaosu a pořádku. Tohle se vážně hodně povedlo. Silných 4,0 a konečný výčet nejlepších alb tohoto roku tohle album asi nemine.

Ty Segall a White Fence – Joy

Vydatavetelství: Drag City Records
Žánr: Indie Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Neuběhlo ještě ani tři čtvrtě roku a americký písničkář a garážový rocker Ty Segall je tu po skvělém Freedom’s Goblin s dalším albem, tentokrát vytvořeným  nahraným za pomocí lo-fi indie rockera White Fence, který se dá v lecčems označit za hudebního bratra Tye Segalla.

Joy není paradoxně k názvu zase tolik zábavné, pestré a stylově barevné album jako Freedom’s Goblin. Na albu je hodně experimentování, psychedelie a lze slyšet velké inspirace hudbou 60. let. Pro ty, kdo mají rádi brouzdání neprobádanými hudebními místy, je to skvělá příležitost jak slyšet něco nového, Freedom’s Goblin bylo ale daleko šťavnatější a Joy staví oba hudebníky vlastně do velice pohodlné pozice, kdy to zní jakoby si jednoho dlouhého večera ubalili jointa vychrlili ze sebe své první nápady bez jakéhokoli přemýšlení nad strukturou písní. Ty Segall a White Fence zkrátka spoléhají na to, že jim za to budou všichni hipsteři a hudební šprti tleskat ve stoje a považovat to, za nějaké odvážné nezávislé dílo. Joy je ale spíše pravý opak. Je to album líně vytvořeno a stejně líně také zní.

Tony Molina – Kill the Lights

Vydavatelství: Slumberland
Žánr: Indie Rock, Indie Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

Kaliforňan odchován v hardcorových kapelách, který opustil drsné žánry a dal se na dráhu nezávislého pop rockové písničkáře, který skládá neobvykle krátké písničky, by rád navázal na jeho první sólové, kritky opěvované album Dissed and Dismissed z roku 2013, Kill the Lights je ale bohužel příliš zpátečnické album, které možná potěší fanoušky starých kapel jako The Byrds, Tony Molina, ale album přepaluje v neustálém refrénování ve stylu návratu do léta 68 a polomrtvé vesničky vzdálené 30 km od místa konání Woodstocku, které nebylo dostatečně blízko, aby ho skutečně zažilo a nedolehly tam ani pořádně jeho tóny.

Tonyho akustický styl není tak účinný jako střídání akustiky za dominantní zvuk zkreslením více zahuleného riffování ve stylu Weezeru na minulém albu.

Kill the Lights je stejně jako první album fajn jednohubka, to první byla ale jednohubka přece jen o něco lepší a na to, že mu nové album trvalo nahrát směšné 4 roky, se jeví tohle 14 minut dlouhé album jako zklamání. Jako úspěch se alespoň jeví to, že byl schopen některé své nápady prodloužit a vytvořit z písně, které zní více plnohodnotně. Na “No One Told Me” vyhrává velice pěkně elektrická kytara melodii, škoda že se Tony Molina bál do ní přidat i zpěv.

Někdy je to až nechtěně vtipné. Tony Molina mi občas připomíná ustrašeného malého kluka, který se bojí sjet i po obyčejné skluzavce, aby si ho někdo náhodou nevšiml a něco se mu nestalo. Takový Rod a Todd hudebního světa.

Mac Miller – Swimming

Vydavatelství: Parlophone / Warner Bros.
Žánr: Alternativní R&B, Alternativní Rap, Neo-Soul
Hodnocení: 2,5/5,0

Pro fanoušky moderního R&B a hlavně neo-soulu asi povinnost, ale pro ostatní asi spíše fádní nuda a automaticky vytvořené uspávací, hypnotické album.

James – Living in Extraordinary Times

Vydavatelství: Infectious
Žánr: Alternative/Indie Rock, Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Dlouholetá stálice Manchesterské hudební scény se vrací už s 18 albem. Hodinu dlouhé album rozeznívá hořko sladká atmosféra velkých korporátních prosklených budov rozžhavených letním sluncem. Písně jako “Leviathen”, “Extraordinary Times” nebo “Better Than That” přinášejí pravý britský um kombinovat optimistickou přístupnost s tajemností a kouskem příjemné temnoty. Living in Extraordinary Times může být se svou delší délkou pro v kapelu nevěřící trochu vyčerpávající, těm kdo ale mají ke kapele sympatie se nemohlo stát nic lepšího.

Dee Snider – For The Love Of Metal

Vydavatelství: Napalm Records
Žánry: Hard Rock, Heavy Metal, Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Překvapivě slušné album bývalého frontmana Twisted Sister, které přichází po naopak nepříliš povedeném We Are the Ones z roku 2016, kdy si Dee Snider zaplatil pár ne příliš úspěšných externích skladatelů, kterým se nepodařilo moc dobře napsat písně na míru a vzniklo z toho skoro popové album, které naštvalo jeho věrné fanoušky a žádné nové si kvůli němu rozhodně nezískal. V novém albu For The Love Of Metal tak alespoň potěší ty staré a věrné. For The Love Of Metal je slušná porce tvrdé, maskuliní kytarové hudby a Sniderovy vokály zní perfektně. Po chabém minulém albu jsme to vůbec nečekali, ale vítej zpět ve formě Dee!