Měsíční archiv:Říjen 2018

od Patrik Müller -
Good Times Only - Někdy jsme to my

O Good Times Only jsme psali při příležitosti vydání jejich prvního EP, které neslo název nedělní Luka. Od té doby pražská alternativní/indie rocková kapela rozhodně nelenila a po kladnému ohlasu velkých jmen české alternativní scény, se díky projektu Startér dostali do povědomí posluchačů Rádia Wave. Nyní jim stanice Českého rozhlasu, jakožto výhercům projektu, zafinancovalo profesionální studio k nahrání singlu „Někdy jsme to my“, včetně retrofuturistického videoklipu se světovými parametry. Hudební video najdete na konci článku.

Byla to konkrétně píseň „Letní třešně bejvaj nejsladší“ z minulého alba, která zaujala ze všech soutěžních písní nejvíce všechny hodnotitele projektu Startér — Jonáše Zbořila (Sundays on Clarendon Road), Jakuba Kaifosze (Wild Tides), Žofii Dařbujánovou (Mydy Rabycad), Alberta Černého (Charlie Straight, Lake Malawi) a Karla Buriánka (Sunshine, FVTVRE).

Na obrázku může být: 1 osoba, směje se, na pódiu, hrající na hudební nástroj, kytara a noc
Good Times Only

Good Times Only si tedy mohli vyzvednout i hlavní soutěžní cenu a tou bylo nahrávání v libereckém studiu Resound.

Hlavní cena studio, kde nahrává Lenny i Wild Tides

Toto moderní studio producenta Martina Havlena je poslední dobou hojně využívané a vznikly v něm zásadní nové nahrávky alternativní (Wild Tides, Děti mezi reprákama, Zvíře jménem podzim), tak i popové (Lenny, Mirari, ATMO Music, Emma Smetana) scény. O produkci písně požádali Good Times Only Jakuba Kaifosze a protože poslední album Wild Tides bylo (nejen) po produkční stránce na mimořádné úrovni, bylo jasné, že spojení Kaifosze s Good Times Only nemůže dopadnout jinak než skvěle.

Podařilo se perfektně navázat na původní zasněný zvuk kapely, ale zároveň jej zapracovat do profesionálního studia a použít některé nové možnosti, které takové studio nabízí.

Kapelu tak tlačil jen časový pres, protože studio samozřejmě neměli k dispozici neomezeně. I s tím si ale poradili. „Na nahrání singlu byly vyhraněny 2 dny ve studiu. Vypilo se hodně lahví Club Maté a kávy,“ sdělili Good Times Only pro Music NOW a nemohli si vynachválit spolupráci s Rádiem Wave: „Radio Wave nás celou dobu monitorovalo a rádi bychom vyznali lásku všem lidem odtamtud, které jsme poznali. Jsou skvělí. Všechno s námi průběžně konzultovali a starali se o nás.“

Singl jako příslib nového alba

Píseň má kromě pěkně ostrého zvuku vysoké kvality oproti předchozí tvorbě Good Times Only hutnější kytary. Podařilo se perfektně navázat na původní zasněný zvuk kapely, ale zároveň jej zapracovat do profesionálního studia a použít některé nové možnosti, které takové studio nabízí.

Výherní píseň Startéru „Letní třešně bejvaj nejsladší“:

Videoklip režíroval mladý nadějný režisér Luboš Rezler, kterému pomáhal další nadějný český talentovaný filmař Kryštof Melka. Je situován do retrofuturistických městských prostorů. Většina klipu se odehrává v interiérech stanic metra a příběh videoklipu je o ženě, která se snaží oprostit od zlověstně vypadajícího muže, který jí pronásleduje kamkoliv jde a nenechá jí být volnou.

Nyní se Good Times Only už soustředí kromě koncertování hlavně na nahrávání nového alba a kapela chce pokračovat v tom, co nyní započala. „Nově vydaný videosingl ‚Někdy jsme to my,’ plánujeme umístit na desku, kterou bychom rádi vydali do začátku letních prázdnin 2019,“ prozradila kapela. Album by se stejně jako singl mělo nahrávat ve studiu Resound a produkovat jí bude stejně tak Jakub Kaifosz.

Podívejte se na nový videoklip pražské alternativní/indie rockové kapely Good Times Only k singlu „Někdy jsme to my“:

Autor: Patrik Müller

od Patrik Müller -

Novinky | Recenze: Kodaline se na Politics of Living snaží vystihnout dokonalý zvuk moderního mainstreamového popu

Můžete hrát prakticky jakýkoliv hudební styl a jiní si o něm mohou myslet klidně i to nejhorší, ale pokud jej daný interpret perfektně zvládá, všechny předsudky mohou jít stranou a vy můžete klidně zapomenout i dokonce na to, že nové třetí album irské skupiny Kodaline Politics of Living je přehlídkou všech možných klišé, které jsme měli možnost z mainstreamu slyšet za posledních 5 let.

Představte si, že vezmete ty velice raritní, šafránové momenty, kdy si říkáte, že Chainsmokers se i docela dají poslouchat (dost možná to budou momenty, kdy máte pár promile v krvi), ty stejné momenty Imagine Dragons (s tím rozdílem, že u těch si to řeknete občas i za střízlivého stavu) a dobré momenty nové éry Coldplay. Máte pak vlastně dokonalou popovou skupinu. Co víc byste si přáli. Kodaline se tomuto popovému ideálu na své nové desce Politics of Living dost přiblížili.

Kodaline (foto: RCA Records)
Kodaline (foto: RCA Records)

Není to ale náhoda. Kodaline se o vytvoření tohoto dokonalého popového zvuku současnosti snažili od jejich vzniku v roce 2011. Měli neskromné ambice jít až na vrchol a když dosáhli zdrojů, řekli si proč by to nemohlo být zrovna teď a investovali do těch velkých zákulisních jmen současné pop music. Od kapely, která od dob svých počátků sázela na neustále stejné producenty, je to poměrně velkou změnou.

Cesta k velikosti vede skrze neviditelné velikány

Na Politics of Living tak můžeme slyšet třeba klíčového muže bývalých One Direction nebo Ollyho Murse, Steva Maca, Jonnyho Coffera, spolupracovníka Beyonce nebo Emeli Sandé, Jonase Jeberga od Dizzee Rascal nebo Kylie Minogue) a také Johnnyho McDaida — člena Snow Patrol a skladatele některých písní P!nk nebo Eda Sheerana.

Kodaline měli původně tohle album vydat již o několik měsíců, v červnu ale kapela oznámila, že z důvodu nespokojenosti s výsledkem, celé album, pro které existovalo původně okolo 50 rozpracovaných písní, ještě rozkopou a zkusí na to jít jinak. Napřïklad jedna z nejpovedenějších písní alba Worth It tak například měla původně více rockovou podobu, se kterou ale kapela nebyla spokojena, následně byla podoba změněna na elektronickou a když nevyšla ani ta, Kodaline vyhodili nápad do koše.

Když ho ale slyšel producent Johnny Coffer, rozhodl se píseň z koše vytáhnout a v jeho podání zní píseň doopravdy skvěle a je možná i trefně zvoleným kompromisem mezi elektro a rockovou verzí. Tahle emocionální taneční slaďárna je přesně to, co Kodaline sedí.

Coffer je mistr editačních audio programů a HD zvuk se skvěle a čistě znějícími syntezátory a modulovanými lidskými hlasy, které rovněž tvoří samostatný hrající nástroj, vytváří to, co si lze představit po pojmem pop roku 2018. Je v tom trochu těch šablon, známých zvuků a postupů, kteří mají tito známí producenti perfektně naučené, ale podobná hudba má stejně především zábavní a odreagovací účel, který člověk od podobného alba více méně očekává.

Výstižný kýč

Jsou to prostě zvuky pokusů realizace snů mladé generace a ruku v ruce s tím jde i text o útrapách, které se vám naskýtají, pokud odejdete ze své komfortní zóny do velkého světa.

“Is it worth it?
I don’t know,”

ptá se zpěvák v písni plné rozpaků, která přesně vyjadřuje mladistvou nerozhodnost.

Are you strong enough? Are you wise enough?
Are you giving up? Will you disappear?”

ptá se Steve Garrigan.

Pro někoho může být tahle píseň jen kopáním zlata, pro někoho skvěle a chirurgicky přesně odvedená práce. Píseň uklidňuje, není příliš náročná a má sdělení, které je hodnotné a až

Překvapivě silné a výstižné.

Řekněte sami, kolikrát za týden (spíše ale i za den) si položíte tu ústřední otázku písně: “Stojí to za to?” Stejně jako v písni ale převládá nakonec optimismus. My nežijeme zpátky v jeskyních, protože máme něco neviditelného pověšeného před našim nosem, co nás žene neustále kupředu a nutí nás to být silnějšími a lepšími.

Stejně jako album dobře kombinuje relax se sdělením, kombinuje i tradici s modernou. Největší hit alba “Follow Your Fire” je sice až moc generický rádiový song, zároveň ale má také jednu důležitou otázku: Jestli by vaše pubertální já bylo hrdé na podobu vašeho současného dospělého já. Musí se navíc uznat, že ačkoliv fistulový refrén jde na hranici otravnosti, je velice chytlavý. Nevím, jak vy, ale jsem raději, když ní z mainstreamových rádií právě tahle píseň Kodaline než daleko více umělé hity Chainsmokers.

Na tuhle úvodní píseň naváže v podobně odhodlaném a emocionálně bohatém duchu “Hide and Seek”. Ta je po textovém sdělení jednoduchou písní. Refrén: “There’s no hide and seek / I see you see me” a další rádoby svůdné věty sice nejsou opět to nejgeniálnější, co jsme mohli letos slyšet, opět jsou to však nápady, které uvíznou v hlavě a Kodaline tvoří skoro jako podle nějaké knihy typu Made to Stick bratrů Heathů, která je Biblí americké marketingové psychologie. Zvonivé piáno z “Hide and Seek” zní takřka identicky jako piáno ze “Sky Full of Stars”. Tenhle zasněný pubertální pop ale má také něco do sebe a není jen prázdnou nádobou na dolary.

Písně pro moderní obchoďáky, taneční parkety i irské hospody

I následující balada “Angel” nasazená podle zlatého pravidla dvě rychlé pecky, pak pomalá, je opět špičkovou producentskou prací. Ten nápad by mohl být sám o sobě trapným pokusem o mileniální hit, ozvěny syntezátorů i elektronických bicích jsou ale vyváženy naprosto úžasně a převedou píseň do třetího rozměru plného krásně hlubokých barev. Možná, že už jsem taky jen součást systému jako konzumentské prasátko chrochtající radostí, když farmář dá prasátku nakrmit a proto na mě píseň dělá dojem. Pokud je ale systém takto dokonale vyvážený a na emoce bohatý, proč se tomu bránit.

Po nejlepší písni alba — výše zmíněném večerním emo dance popu “Worth It” následuje poměrně nudná, ale alespoň uklidňující píseň “Shed a Tear”. Kodaline velice rádi — podobně jako grafičtí designéři — pracují s kontrastem a tak po písních, ve kterých uklidňují z útrap, následuje pohodová píseň “Head Held High” připomínající “I’m Yours” Jason Mraze. V refrénu zní profláklá akordová posloupnost F – C – D – Bb (české B), která je mimochodem druhá z akordových posloupností hned vedle C# – E – B (české H) – A, ze které si dělají legraci australští hudební komici Axis of Awesome v prodloužené verzi svého čtyř akordového songu “4 Chords Song”.

Opět ale analytická část může jít klidně pryč, pokud trochu povolíte své hipsterské já. Píseň je vlastně fajn pohodová píseň. Dalo by se říct letní, pokud s tím v době, kdy definitivně odcházejí poslední náznaky léta, nikoho nenaštvu.

Naopak strašná producentská prasárna je následující “Born Again” s něčím, co více než elektronický hlas, připomíná nějaké podivné skřeky Tolkienova Sméagola.

Pak tady máme konečně taky trochu té tradice a na “I Wouldn’t Be” se Kodaline hrdě hlásí ke svému irskému původu. Skvělá kombinace tradiční irské folkové hudby a moderního popu.

“Don’t Come Around” to lépe zvládne s tím modulováním hlasu. Po úvodních hitech je “Don’t Come Around” však trochu utahané a už to zavání až přemírou snahy dělat velké melodie. Přitom ale když si pustíte tuhle moderní píseň samostatně, rozvine se v krásku.

Prakticky úplně to stejné se dá říct o následující “Brother”, která ty emoce sice srší o něco důvěryhodněji, kapela se ale až do konce alba již nepodívá do formy z úvodu alba. “Hell Froze Over” to ale ještě o něco vylepší a zní jako skvělá syntezátory napumpovaná motivační píseň pro znělky ke sportovním utkání.

Na “Temple Bar” se vracíme do irska. Nyní trochu méně v hudbě, ale zato naplno v textu, když píseň čerpá ze zážitků z jednoho skutečného irského baru. Temple Bar je totiž jedna moc pěkná a útulná hospoda v Dublinu. Až tam budete, zajeďte se tam podívat.

Kodaline – Politics of Living

Vydáno: 28. 9. 2018
Délka: 44:27
Žánry: Pop, Pop Rock, Alternativní Pop/Rock, Dance Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Follow Your Fire, 2. Hide and Seek, 4. Worth It, 9. Don’t Come Around

Po Danielu Hůlkovi dostane státní vyznamenání už i hitmaker a údajný král českých diskoték Michal David. Protože je kromě protislužby za podporu při volbách volba tohoto člověka pro vyznamenání tato volba také očividně další provokací našeho prezidenta Miloše Zemana za účelem vyvolání kontroverzí a naštvání elit českého národa — tzv. pražské kavárny –, jak jim prezident říká, nebudu přilévat ještě další olej do ohně a místo důvodů, proč by to David neměl být, raději napíšu, kdo by státní vyznamenání za zásluhy pro kulturní přínos z oblasti hudby, dostat měl a ještě dávno před ním. Napište své vlastní tipy do komentářů.

Radim Hladík, in memoriam

Státní vyznamenání by měli dostat lidé, kteří nehrbili záda ani, a to i když by pro ně bylo jednodušší je ohnout, vzhledem k útlaku, který na ně čekal. Lidé, kteří nepotlačili vlastní svědomí a nestali se součástí zkorumpované a lživé mašinérie, i když tím vytvářelí úskalí sobě i své rodině. Hudebníci jako Radim Hladík byli ostrůvky svobody a naděje mnohých občanů, kteří doufali, že ostatní ještě úplně nezapomněli na to, co to svoboda je. Málokdo je nejen pro to, ale i pro svůj kytarový um v naší zemi mezi hudebníky uznávaný tak jako Radim Hladík.

Ivan Král

Ivan Král je pravděpodobně nejuznávanější českou hudební postavou v zahraničí. Přispěl k tomu, aby se Češi mohli podílet i na zahračních projektech. Když byla totalita u konce, stal se místním misionářem v oblasti rockové budby a produkoval jedny z nejlepších rockových alb, které tady vznikly (Lucie, Mňâga a Žďorp). Odvaha vydat se navzdory nečekaným úskalím za svými sny do velkého světa a ukázat, že mám na to přidat se k těm vůbec největším rybám dané činnosti je něco, co by mělo být v jakémkoliv oboru oceněno. Pokud tomu stál v cestě stát, je to vlastně i projev omluvy a tím pádem i slušnosti.

Jaroslav Uhlíř

Vyznamenání pro Jaroslava Uhlíře by mělo být samozřejmostí. Zpíval, skládal a získal si přízeň miliónů a to přestože nikomu nepochleboval a nechtěl od nikoho nic jiného než, aby mu bylo umožněno dělat svou práci a rozdávat radost všem generacím. Jeho písně jako Dělání, Není nutno a Severní vítr zlidověly, mají v sobě chytrá sdělení a přežijí už navěky.

Jaromír Vejvoda, in memoriam

Autor jedné z nejznámějších českých písní všech dob. Vejvodovu Škodu lásky v míře popularity ve světě překonají už jen nejznámější části skladeb Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Vejvoda není na rozdíl od těchto dvou velikánů klasické hudby zase tak historickou postavou, jeho vnučka Zuzana Vejvodová je známou herečkou a my jakožto občané bychom mohli vědět, že bylo vyznamenání propůjčeno do správných rukou a nikoliv třeba nějakému vykutálenému vzdálenému příbuznému Antonína Dvořáka, který vykrádá sámožky a neměl se svým dávným předkem co dočinění.

Jiří Smetana, in memoriam

Podobně jako Ivan Král spolupracoval s těmi největšími jmény z celého světa a pomáhal českým osobnostem ze světa hudby. Věru Bílou se skupinou Kale dostal až do jednoho z nejznámějších amfiteátrů celého světa Hollywood Bowl. Ještě než emigroval, nebál se stejně jako Radim Hladík stát vzpřímeně a čelit tomu, co může přijít i za to, pokud jste to vy, kdo na rozdíl od státu jedná podle správného morálního přesvědčení. Stejně jako v případě Jaromíra Vejvody by bylo státní vyznamenání předáno do rukou potomka, známé osobnosti.

Aneta Langerová

Aneta Langerová dokázala jako jedna z mála uspět jak mezi kritikou, tak v komerční svéře se svými pop rockovými počátky. Poté, co vyhrála první ročník Superstar a měla předpoklady proto, aby nemusela po tvůrčí stránce ani hnout prstem, se nebála skládat bez pomoci druhých a dostat ze sebe kus svého pravého já bez ohledu na to, zda bude důstojnější a folkovější hudba populární stejně jako hudba, kterou vytvářela předtím. Pokud se vyznamenává za přínos v oblasti kultury, proč ne právě ona.

Anna K

Ani ne tak za její repertoár, jako spíše za inspiraci, že i těžkým situacím, které způsobí smůla, je lepší čelit vzpřímeně a také za osvětu v boji proti rakovině.

Olda Říha a Petr Janda

Měl jsem v úmyslu zde dát na konec jméno Olda Říha jen z recese, vlastně ale splňuje mnohé z toho, co je napsáno u Jaroslava Uhlíře. Jeho písně sice nemají tak hluboká sdělení, hrát však za komunistické totality to, čemu říká samotný mistr sól na jednu strunu: “Rak,” vyžaduje velkou odvahu a to je myšleno naprosto vážně. Když dostane vyznamenání Michal David, v řadě by měl stát daleko před ním i Olda. Už jen kvůli tomu, že vidět ho stát v saku by byl zážitek sám osobě. A když už Olda, hned vedle něj by mohl stát i jeho odvěký rival Petr Janda, pro kterého platí to stejné. Ten sice podepsal onu slavně neslavnou antichartu, což by pro někoho mohlo být ono ohnutí zad, alespoň ale kvůli tomu dnes nelže a postavil se k dané věci jako chlap, ne jako již vyznamenaný František Ringo Čech, který se se svou propiskou a (ne)podepisováním anticharty ztrapnil před celým národem. Říkáme dětem lhát se nemá a pak se dávají vyznamenání těm, co veřejně lžou hůře jako ty malé děti, že…

Zveřejnil(a) Říhody dne Neděle 29. října 2017

Pozn. Vladimír Mišík a Věra Špinarová nejsou uvedeni z toho důvodu, že už jim vyznamenání bylo nabídnuto, ale odmítli.

 

Recenze | Novinky: Metric si na Art of Doubt vpravili do žil novou vlnu energie a vydali jedno z jejich nejlepších alb

Kanadská rocková čtveřice Metric vydává silnou kombinaci všeho starého i nového, co mají jejich fanoušci na kapele rádi. Na elektro rockové Art of Doubt zní velice moderně, jejich produkce je na vysoké úrovni a album je po technické stránce perfektně zvládnuté. Zároveň ale nezapomínají na drzou náturu jejich původní tvorby a také nasládlé chytlavé melodie ze starších písní jako “Combat Baby”, “Raw Sugar”, “Help Me I’m Alive” nebo “Breathing Underwater”.

Emily Haines, James Shaw, Joshua Winstead a Joules Scott-Key jsou jedni z těch, kteří nejenom že se dokážou přizpůsobit novým hudebním trendům, ale dokonce si syntezátory a trochu rozdílnou práci s bicími, basou, stejně jako struktury písně typičtější pro elektronické žánry dokázali osvojit a použít je takovým způsobem, že jejich alba nyní zní ještě stylověji než alba minulá.

Foto Metric k albu Art of Doubt
Metric (basa: Joshua Winsted, kytara: James Shaw, zpěv a syntezátor: Emily Haines, bicí: Joules Scott-Key)

Minulá alba — přesně řečeno každé od roku 2015 — produkoval či ko-produkoval kytarista Metric James Shaw. Kapela postupně ztrácela kytary a na albu Pagans In Vegas (2015) už byla z původně ryze kytarových Metric takřka regulérní elektronická kapela. S Shawem u kormidla se kapela s každým dalším albem modernizovala, zároveň však začala ztrácet svou energii. Když si kapela porovnala jejich vystoupení a to, jaký dojem dělají z alb, bylo jim jasné, že tady něco nehraje. Shaw tak dal od produkční práce ruce a pryč a přenechal žezlo tomu správnému člověku.

Přísun nové energie od producenta M83 a Paramore

Velký podíl na tom, že elektronika kapele tak sluší, má producent Justin Meldal-Johnsen. Mnohým tohle jméno jistě něco řekne. Justin Meldal-Johnsen je podepsaný například na albech Hurry Up, We’re Dreaming (ano, to je to album s “Midnight City”) a Junk M83, stejně tak na After Laughter Paramore a Visions of a Life Wolf Alice. Mezi alby, na kterých pracoval jen těžko najdete nějaké slabé. Většinou jsou to výjimečná alba, která vyčuhují z řady všeho, co vychází a tenhle chlap je zkrátka zárukou vysoké hudební kvality.

…kapela nezněla za 20 let své kariéry takhle energicky a svěže.

A pokud chtěla kapela energii, James Shaw jí dodal. První singl alba a zároveň otvírák alba “Dark Saturday” rozkopne dveře agresivním riffem. Je úžasné, jak můžou najednou jako mávnutím kouzelné  syntezátory spolupracovat s ostrými kytarami tak dobře, že kapela nezněla za 20 let své kariéry takhle energicky a svěže.

Zásadní hnací motor a zároveň pevný stavební kámen Metric jsou ale členové samotní. I po 20 letech zůstala kapela ve stejné sestavě, nekoná se žádná ponorková nemoc a všichni se mají navzájem rádi a zkrátka si lidsky rozumí. Zpěvačka Emily Haines dokonce pro CBS prohlásila, že jí vlastně ani tak nezajímá, jaký bude mít kapela nadále úspěch po stránce popularity či peněz. Hlavní pro ní prý je, aby čtveřice pořád držela pohromadě. „Dokud budeme v pohodě my čtyři, budu to brát jako úspěch,” řekla přesně.

“Love You Back” pokračuje s hlubokou elektronickou basou, kterou doplňuje elektrická kytara s dokreslováním písně a nebo meloickými vsuvkami. Nesmíme ale v tom popisování technicky i po tvůrčí stránce skvěle zpracovaného zvuku, zapomenout ani na fenomenální hlas zpěvačky Emily Haines, který všemu dominuje. Její práce nejen s barvou hlasu a rozsahem ale i výslovností, je mimořádně zdařilá.

Další “Die Happy” je s ještě vyšší porcí elektroniky poměrně chladná píseň a byť rozlehlé syntézatory v ozvěnách zní skvěle, přece jen to trochu připomíná na energii slabší alba Metric. Alespoň ale můžeme slyšet silný závěr písně, na který naváže syntezátor, který svou atmosférou hodně připomíná právě producentský majstrštyk Justina Meldala-Johnsena “Midnight City” M83.

Oáza smyslu ve světě plném zmatku

“Now or Never Now” je lamentovní nad tím, že bychom si měli užívat života, dokud tady jsme. Něco takového připomíná doopravdy mnoho písní, Metric jdou ale do detailu tohoto problému a “Now or Never Now” je skoro až filozofickou písní.

“Everything that’s under my skin
where I end and begin
still belongs to me,”

(„Vše, co je pod mou kůží / kde skončím a začnu / pořád mi patří.”)

zpívá Emily Haines.

Po písni “Art of Doubt” nebylo album pojmenované náhodou. Sebevědomá píseň dokáže to, co je důležité pro každého textaře: propojit sdělení instrumentální částí písně a textu. Napumpovaný refrén:

“Well it’s true, I push too hard I guess
To use whatever fuel is left
At its best it’s all the art of doubt,”

(„Asi bude fakt, že na plyn moc tlačím / Abych využila všechno palivo, které zbývá / V tom nejlepším je to jen umění pochybů.”)

tak zní jako šitý přesně na míru refrénu.

Od “Art of Doubt” můžeme slyšet nejlepší část alba, když se pokračuje k “Underline the Black”, kde vůbec poprvé hrají hlavní roli samotné kytary a syntezátory jim dělají jen komparz. Vzhledem k tomu, že se ztiší hlasitost a ve sloce jsou slyšet jen ztlumené kytary a pravidelný tlukot basy, můžeme se i více než jindy soustředit na text. Píseň je o tom, jak city k lidem, které jsme milovali přetrvávají i poté, co se lidé změní takovým způsobem, že se jim samotným zdá, že jsou vlastně někdo úplně jiný.

Jistou roli v této písni hraje vzhled, toto téma ale má hlavní místo na následující “Dressed to Suppress”. Je to skvělá píseň. Nejlepší na albu a jedna z mých osobně nejoblíbenějších písní vůbec z celého roku. Ta píseň jako by vzala podstatný kus zmatku a choasu dnešního světa a snažila se dát všemu smysl.

Píseň začíná v obrovských syntezátorových ozvěnách. “And we keep speeding / And we keep crashing / And we keep reaching / And we keep crying ’til we start laughing.” Když se tak podíváte za zvuků této písně na večerní velké město, těžko něco může vystihovat dnešní způsob života lépe než tyhle zvuky a tato slova. Pak se totiž píseň vzpamatuje. Stejně jako my. Není čas na to, utápět se v depresích. Prostě je třeba jít kupředu.

Módou proti úzkostem

Punkově znějící sloka s kytarami, ve kterých je naděje a odhodlání, je naprosto odzbrojující. Sloka o zmatených lidech přesně vystihuje to, jak dnes někteří lidé nevědí, co chtějí. Někteří volají počkej na mě, pak se jim ale zase nelíbí, že jste vy sami příliš pomalí. Někdo by chtěl vést a pomoct, ale přitom pomoc nechce a říká: „Nech mě být.” Ve stylovém refrénu, ve kterém se pak opakuje poučka skoro jako z módních časopisů:

“Dressed to suppress …
All kind of sorrow.”

(„Oblečena tak, ať zastaví smutek“)

Refrén je přetrhnutí těch všech pochybů vyřčených dříve a je o získávání sebejistoty v tomhle bláznivém světě. Psychologové jednoznačně potvrzují to, co mnohým určitě říká i selský rozum: hezké oblečení a vzhled ovlivňují pozitivním způsobem sebejistotu člověka a tím pádem redukují hladiny negativních stresových hormonů.

Skvělé sdělení. Jak pro posluchače muže, tak pro posluchačky ženy. Když pak máte v kapele frontmanku/zpěvačku a hrajete podobný styl hudby, je těžké si představit lepší refrén než tento. Změny tempa písně, která se zpomalí (nebo přesněji řečeno spíše ztiší, což vyvolá dojem zpomalení, BPM skladby se totiž nejspíše nemění) jsou také geniální a vždycky ještě pomůžou o to více znovu nastartovat píseň do skvělé sloky, přičemž pak vše ještě dorazí refrén.

Škoda, že se pak kapela k podobným momentům nepřiblíží a od té doby působí Metric spíše v takové udržovací fázi. Nejsou to ale špatné písně. “Risk” má tu smůlu, že přijde právě po tom, co je laťka nastavena vysoko, jinak to je ale solidně zvládnutá píseň s hezky znějícími kytarami a tématem jako by opět navazovala na “Dressed to Suppress”, potažmo “Art of Doubt” i “Underline the Black”.

A vůbec se tak zdá, že celé album se točí okolo podobných témat a je tak nějak neoficiálně koncepční. Možná by se dalo album shrnout ve větě: „Jak se nezbláznit a najít si kousek lásky v chaotickém světě,” nechtěl bych ale mluvit za kapelu a Emily Haines, která je autorkou textů, stejně tak za posluchače, protože jak to tak v umění bývá, každý může v písních slyšet nějaký jiný význam. Důležité ale je, že tam ten význam je a rozhodně to nebude žádná blbost.

“Seven Rules” je poklidná a uklidňující. “Holding Out” moc nefunguje, protože je to, jakoby se na nějaké společné dovolené všichni už pomalu chystali ke spánku a byli unavení, ale byl tam jeden neúnavný pařan, který nezná únavu. Na klidnou notu tak naváže “Anticipate” a poslední, asi nejlepší z poslední pětice písní, noční dospělá ukolébavka “No Lights on the Horizon”.

Metric – Art of Doubt

Vydáno: 21. 9. 2018
Délka: 58:16
Žánry: Alternative/Indie Rock, Synth Pop, New Wave
Rozhodně musíte slyšet: 1. Dark Saturday, 2. Love You Back, 5. Art of Doubt, 6. Underline the Black, 7. Dressed to Suppress

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Marpo vydal zvláštní album Dead Man Walking, které mění styly jako na běžícím páse. Kdyby nic jiného, alespoň se nedá odzívat Marpo...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com