Měsíční archiv:Listopad 2018

od Patrik Müller -

Recenze | Novinky: Daughters se svým čtvrtým albem You Won’t Get What You Want rozdrtili naprosto vše a stávají se jednou z nejpozoruhodnějších kapel současnosti

Noise rocková kapela z Rhode Islandu Daughters na svém 4. studiovém albu plné délky nazvaném You Won’t Get What You Want, ironicky předvedla naprosto vše, co mohla a z alba je produkčně i koncepčně nejvyspělejší dílo kapely, ve kterém dali dohromady zničující sílu jejich extrémní grindcorové začátky a doléhající, dlouhotrvající, hustou, temnou mlhu minulého eponymního alba Daughters. You Won’t Get What You Want nebude ani tentokrát zrovna album pro narozeninové párty, zatím ze všech alba má však absolutně největší šanci stát se klasikou alespoň alternativní hudby.

Většina běžné populace poslouchá hudbu pro radost. Rádia a jejich marketingové týmy nejsou hloupé a proto z těch nejvíce poslouchaných rádií znějí hlavně písně se silnými, chytlavými melodiemi. Ať už to jsou písně pozitivní, kterých je tam většina a nebo lehce  melancholické, téměř ve 100% se bude jednat o pozitivní pocity, které budou z dojmu písně rezultovat (jestliže se samozřejmě omezíme na případy, kdy nebude píseň výrazně protichůdná osobnímu vkusu posluchače). Zkrátka když si poslechnete “Timber” Pitbulla a Ke$hi, budete se nejspíše cítit nabuzeně, po “Hey Jude” budete mít pocity, že vše bude lepší, po “Nothing Compares to You” budete dokonale zrelaxovaní a tak dále, asi víte, co tím myslím….

Daughters
Daughters

Některým příležitostným posluchačům hudby to může připadat zvláštní, ale tady hranice hudby  nekončí. Hudba, jakožto prostředek pro vyjádření pocitů může jich klidně může pokrýt celé spektrum. A dokonce pocitů tak moc frustrujících, až z jejich poslechu místy máte dokonce potěšení negativního charakteru.

Temnota směřující k singularitě, ve které se poprvé projeví křehkost

Proč ten úvod? Hudba Daughters je temná a tvrdá. Velice temná a tvrdá. Křehkost dostane prostor až při úplně závěrečných tónech alba na velké závěrečné písni “On an Edge”. Geniální moment, kdy je vůbec poprvé slyšet jemné tóny. Kdy je slyšet stejně tíživé a zoufalé vyjádření, ale pomocí jiných nástrojů a pomoci jiného způsobu. Jakoby celé album spělo právě k tomuto momentu singularity, kdy se všechna ta temná energie nahromadí, smrskne se do jednoho, malého, ale velice zářivého bodu.

Po celou dobu je to ale hluk přesně organizovaný. Každé hrubé zkreslení a úzkostlivě úpějící zpětná vazba má na albu své přesné místo a smysl.

Po celou tu dobu víte, že za tou agresivitou a hrubostí, jsou totiž skryty pocity vyvěrající z velice křehké a citlivé duše a všechna ta hudební špína — hluk –, je jen prostředkem, jak tížení duše ulevit. Po celou dobu je to ale hluk přesně organizovaný. Každé hrubé zkreslení a úzkostlivě úpějící zpětná vazba má na albu své přesné místo a smysl.

Začněme ale hezky od začátku. V reproduktorech začne temně dunit “City Song”. Je to jako zběsilý tlukot srdce, když utíkáte před neznámou silou skrze pochybné temné městské ulice. Blány bubnů se ozývají vybuzené až do červených úrovní mixu, jako výstřely. Zpěvák ani tak nezpívá, jako spíše mučivě mumlá:

“The city is the empty glass.”

(„Město je prázdná sklenice.“)

To je sakra dobrý řádek pro odstartování alba! Poté Alexis S.F. Marshall dokonce začne skučet a ačkoliv to nejsou vůbec humorné pocity, které se kapela snaží do alba dostat, abychom tu temnotu na albu trochu odlehčili, posluchači by si měli dát pozor, aby si osoby, jenž budete mít nablízku vás, nemyslely, že se zrovna místo poslechu noise-alternativní-rockové hudby, díváte na nějakou sado maso pornografii. Ačkoliv sice nepatřím mezi diváky takovýchto vizuálních děl, nějak podobně tam totiž asi ten křik zní.

“Long Road, No Turns” připomíná nějakou do extrému posunutou, vyšinutou verzi legendy amerického undergroundového industriálního rocku, kapelu Big Black Steva Albiniho. V písni se jako ve smyčce neustále opakuje jako v cyklu stejný motiv silně zašuměné a zahlušené kytary, až se pak ještě rozléhají děsivé drákulovské struny a atmosféra je ještě horrorovější.

Noise rock v HD

“Satan in the Wait” začíná podobně tíživě, ale pak se v refrénu díky naprosto nádherně znějícímu — co to je krucinál za nástro?j — na malou chvíli objeví úplné světlo v mlze a píseň je jednoznačně nejotevřenější písní alba — ostatně to tvrdí i refrén:

“Their bodies are open
Their channels are open
This world is opening up.”

(„Jejich těla jsou otevřená / Jejich kanály jsou otevřené / Svět se otevírá.“)

Jelikož “Satan in the Wait” o něco zpomalí tempo alba, Daughters přesně podle svého typického přístupu usoudí, že ponechali posluchači až příliš prostoru pro nadechnutí se, a tak následně vše rozdrtí ničivou silou za pomocí dvojice písní plných nekompromisního bubnování a zašuměných efektů  na “The Flammable Man” a “The Lords Song”.

“Less Sex” zase zpomalí a buduje trochu více atmosféry. Je doopravdy zábavné, jak Daughters buďto vše ničí a demolují, co jim stojí v cestě, a nebo protichůdně postupují po špičkách, aby následně vše úplně rozmetali.

Píseň tentokrát není extrémní a doopravdy až překvapivě silně připomíná Nine Inch Nails — tedy jakousi industriální/noise-rockovou hudbu snadno přístupnou i širšímu publiku, a to se tak především děje díky produkci velmi vysoké kvality, která je srovnatelná s mainstreamovými standardy a dokonce používá i některé prvky dnešní populární hudby, jako elektro beaty a vokály, jenž tvoří melodické prvky společně s nástroji, v tomto případě hummingu “Hmmmm”.

Jakoby Daughters sbírali po celou dobu alba každičkou vteřinu, vše pak smrskli do jednoho a nechali vyzářit veškerou tu uklidňující bezmoc jejich hudby.

“Daughter”, na to že si téměř bere jméno kapely, je poměrně fádní písní, alespoň, že to opětovným zvednutím tempa, zlepší “The Reason they Hate”. Píseň je navíc i na svou opětovnou mimořádnou syrovost a nepředvídatelnou experimentálnost, vlastně i vcelku nelodická, což se u většiny písní říct nedá.

“Ocean Song” pracuje s dynamikou trochu jinak — Daughters více často mění tišší a hlučné pasáže, aby docílili všudypřítomného zneklidňujícího pocitu. Kytary tentokrát ještě více než jindy připomínají zvuky strojů. Je to taková temnota, možná dokonce vůbec největší z alba, že se to dá asi připodobnit k tomu, jako by se dělnický pracovník v Severní Korei, naprosto zdecimovaný a spánkově deprivovaný těžkou dřinou, rozhodl skoncovat s trápením, nadopoval se valiem, tajně se při noční směně zašil do opuštěné haly továrny, rozjel všechny zdejší, dlouho nepoužívané stroje naplno a za tohoto hluku se oběsil na jedné z jeřábních traverz.

No a už se dostáváme znovu na onen již zmiňovaný konec. “Guest House” vytříská z duše posluchače poslední zbytky temnoty a pak konečně přijde, jakýsi smutný rozbřesk z temnoty tragické noci, který ovšem nic neřeší a jediné, co vám zbude je smíření se. Celé album je jako křik zoufalého člověka, ten se pořád stupňuje a stupňuje, až je z toho úpěnlivé, srdcervoucí prošení:

“Let me in!“

(„Pusť mě dovnitř!”) Poslední songu ukáže, jaký geniální má album koncept a již dlouho jsem neslyšel tak emocionálně vypjatý závěr. Když se rozezní filmové syntezátory, je to neuvěřitelné mrazení po zádech, kterou vyvolává nádherná bezmoc.

Jakoby Daughters sbírali po celou dobu alba každičkou vteřinu, vše pak smrskli do jednoho a nechali vyzářit veškerou tu uklidňující bezmoc jejich hudby.

Jak příjemná změna oproti té spoustě fádních závěrů!

Daughters – You Won’t Get What You Want

Vydáno: 26. 10. 2018
Délka: 48:33
Žánry: Noise rock, Experimentální hudba, Grindcore, Alternative/Indie rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. City Song, 2. Long Roads, No Turns, 3. Satan in the Wait, 4. The Flammable Man, 6. Less Sex, 8. The Reason They Hate Me, 10. Guest House

od Patrik Müller -

Lucie odehrála v pátek očekávaný koncert v O2 aréně. Na koncertu nechyběly největší hity kapely jako “Šrouby do hlavy“, “Chci zas v tobě spát“, “Amerika“ nebo “Černí andělé“. Ještě než kapela poprvé odkráčela z pódia, zazněla také jejich píseň “Oheň“, která byla napsána jako oslavná píseň k pádu komunistického totalitního režimu. Před ní si David Koller neodpustil rýpnout do současné politické situace, premiéra Andreje Babiše i prezidenta Miloše Zemana.

„Rád bych poslal všechny komouše, co sedí odzdola až nahoru v politických funkcích, ve státní správě, do prdele,“ prohlásil David Koller před otevírací písní z jejich debutového eponymního alba Lucie z roku 1990. Koller tak pronesl zejména kvůli kauze okolo premiéra Andreje Babiše, který byl před dvěma týdny nařčen z toho, že zavlekl svého syna na Krym, aby nemohl vypovídat na policii k dotační aféře okolo rekreačního areálu Čapí hnízdo, později totiž namířil svá slova přímo na Andreje Babiše a ne jeho politické hnutí ANO 2011.

David Koller
David Koller vystupuje v posledních letech jak sólově, tak s původní kapelou Lucie

„Máte rádi ANO?“ pokračoval totiž Koller, načež se mu z publika dostalo poměrně hlasité odezvy: „Ne!“. Poté pokračoval tím, že připomněl minulost Andreje Babiše a spojil jí s tématem této protikomunistické písně: „Ta stará píseň, kterou vám zahrajeme, mysleli jsme si, že ji budeme hrát těsně po revoluci, ale bohužel tihle komouši a bohužel i komouši ze Slovenska a jiní estébáci nás teď tady ovládají.“

Koller tak narážel na svazek komunistické politické policie StB, kde je veden Andrej Babiš jako důvěrník pod krycím jménem „Bureš“. 13. února 2018 Andrej Babiš prohrál u Bratislavského krajského soudu soudní spor, kdy proti evidenci ve svazcích podal žalobu.

Koller zmínil také v médiích zvučně probíraný incident s vyhozenými kytkami, které byly položeny k pamětní desce událostí 17. listopadu 1989. „Říkal jsem si 17. listopadu, proč tam dává ty kytky, když je to estébák, já si to zjišťoval a v Agrofertu pracuje estébáků sedmnáct.“

Koller ale ani nevynechal prezidenta Miloše Zemana, který je Babišovým politickým spojencem: „A Zeman je proruskej šmejd a estébáci dodnes nebyli zbavení mlčenlivosti,“ dodal k radosti i nevrlosti mnohých přítomných, frontman legendární české rockové kapely, která patří k nejznámějším jménům ze silné porevoluční generace rockových kapel, kdy při uvolnění společenského napětí i zákonů, došlo k boomu kytarové hudby v České republice.

V písni “Oheň“, která po proslovu následovala zní oslavná slova narážející na totalitní režim doby 1948 až 1989, kdy z písně Lucie zní slova jako: „Už se nechcem nikdy vracet / Tam kde nám bylo nám bylo mizerně“ a vítá novou budoucnost s obrovskou nadějí: „Já už se těším / A vím určitě, že ne sám.“

David Koller při svých vystoupeních často mluví o politice. Známé je například jeho kontroverzní vystoupení z předávání cen Anděl, kde v roce 2016 společně s Lenkou Dusilovou a Klárou Výtiskovou vyjádřili nesouhlas s postojem Miloše Zemana k událostem spojeným s návštěvou čínského prezidenta Si Ťin-pchinga v Praze.

Sestřih pátečního vyprodaného koncertu Lucie z O2 arény si můžete pustit zde. Video se začne přehrávat v momentě Kollerovy politické řeči:

Foto: Pavol Frešo, Jan Stevonka
Autor: Patrik Müller

Ať je to klišé, či nikoliv, pravdou zůstává, že žijeme ve velice rychlém světě. Dokonce tak rychlém, že lidé nemají o hudbě čas číst ani psát, aby jí vůbec stíhali poslouchat. Dnešní přesycená  hudební scéna, kdy vychází jedno album za druhým, nám navíc také příliš nepomáhá. Přichystali jsme tedy pro vás jeden ucelený přehled, kde se dozvíte jen to, co skutečně potřebujete tak, aby vás to již poté neodvádělo od samotného poslechu. Při pití kávy, snídani nebo jízdě vlakem se tedy podívejte na to, co byste měli vyhledat a čemu byste se měli vyhnout ve vašem primárním zdroji hudby. Tedy, jako vždycky: alespoň podle Music NOW.

Twenty One Pilots – Trench

Vydavatelství: Fueled by Ramen
Žánry:
Rap Rock, Alternativní Rap, Alternativní Rock, Electronický rock, Pop/Rock, Elektronická hudba, Electro Pop, Reggae Pop
Hodnocení: 4,5/5,0

Poslouchám tohle album už skoro měsíc a pořád nejsem schopen pochopit, že Twenty One Pilots dokázali nahrát takhle skvělé album. Trench je obrovským dobrodružstvím hlavní postavy Clancyho, která se snaží utéct z města obklopeném zdmi, které reprezentuje metonymií psychickou poruchu. Na albu se naplno ukazuje jejich skladatelská, textařská, hlavně však produkční genialita. Názvy žánrů rock, rap, taneční hudba, R&B nejsou dostatečné k tomu vyjádřit, jak si TOP plavou, kam je vítr zavane. Ačkoliv se však přesouvají skrze čas, zůstávají v každém případě vždycky styloví a trendy. Trench tak zároveň kombinuje velkolepý mileniální zvuk s hlubšími sděleními a složitějšími hudebními postupy. Od teď už se nemusí vzdychat, když někdo řekne, že jsou Twenty One Pilots nejlepší kapelou současnosti.

Twenty One Pilots přichystali pořádný šok všem, kteří tvrdili, že jsou přeceňovanou skupinou. Já sám bych nikdy nevěřil, že dám Twenty One Pilots 4,5.

Richard Ashcroft – Natural Rebel

Vydavatelství: BMG
Žánr: Adult Pop/Rock, Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Bývalý frontman The Verve po minulé slibné a progresivní desce These People (2016) přichází z příliš nudným albem, na kterém většina písní zní, jako kdyby byly vymyšleny během jednoho líného nedělního odpoledne. Natural Rebel trpí podobným problémem jako album United Nations of Sounds, kdy zněl Richard rovněž takhle vyšťaveně ze svých hudebních nápadů, že to bylo pro mě, jakožto velkého fanouška The Verve, utrpením poslouchat.

Stejně jako se však z projektu RPA dalo vytěžit pár pro ucho i mozek lahodných písní, jako třeba první singl “Are You Ready”, i zde se uchází o místo nej písně alba první singl “Suprised by the Joy,” možná ho ale ještě překoná druhá píseň “Birds Fly”, na které zapojuje Ashcroft jak svůj cit pro melodie, tak svůj cit pro drama. K tomu můžeme ještě vypíchnout úvodní “All My Dreams” nebo Rolling Stoní elektricko orchestrální smršť ve stylu “Gimme Shelter” “Money Money”. Kéž by toho bylo víc. U bratrů Gallagherů si alespoň můžeme říct, že odloučení od Oasis tolik nebolí, u Ashcrofta se opět ukázalo, že bez geniálního kytaristy Nicka McCabea a ostatních členů The Verve, nedokáže pravidelně vydávat dobrá alba nadupané skvělými písněmi.

Noname – Room 25

Vydavatelství:
Žánr: Alternativní Rap, Neo-Soul, Jazz Rap,
Hodnocení: 4,0/5,0

Debutové album plné délky los angelesko chicagské rapperky vydané na vlastní náklady obsahuje mimořádně pestrou směs hip hopových, jazzových, R&B a soulových vlivů, která vytvoří mimořádně pevný, propracovaný a jednotný zvuk, který však v sobě má zároveň dostatečně živelnosti a hravosti na to, aby lidi neunudil. Silných 4,0.

MØ – Forever Neverland

Vydavatelství: Chess Club / RCA Victor
Žánr: Electropop, Synth Pop, Dane Pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Druhý syntezátorový očistec dánské zpěvačky, textařky a skladatelky MØ nabídne pečlivě vymyšlený synth-pop podle nejnovějších trendů. V té matematicky přesné produkci však chybí ještě větší odvaha zkoušet nové věci. Forever Neverland je totiž v mnohém schizofrení album, které na jednu chce být trendové a kombinuje to popové trendy s alternativními, avšak zároveň chybí větší dravost a progresivita, kterou by MØ potěšila alternativní fanoušky. Od již dost známého hudebního jména MØ bychom přece jen očekávali silnější druhé album. 3,5.

Elvis Costello / Elvis Costello & the Imposters – Look Now

https://open.spotify.com/playlist/2IQB90PbLE7rD4C1bIYXI4

Vydavatelství: Concord
Žánr: Adult Pop/Rock, Alternative Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Elvis Costello zvládá další porci písní s profesorským umem. Na albu Look Now jsou hlavním hnacím motorem více jeho mnohaleté zkušenosti v hudebním byznyse než nějaká nová múza a podle toho album nahrané ve Vancouveru, New Yorku i Los Angeles, také zní.

Xindl X – Sexy Exity

Vydavatelství: Universal
Žánr: Písničkář, Pop, Alternativní Pop, Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Texty výstižné, hudbou však občas podivné nové album pražského písničkáře začne až bizarní balkánské disko “Byznys”, na kterém se Xindl X vtipně opírá do narcistických a samolibých lidí z korporativního prostředí. Je přitom škoda, že ačkoliv Xindl X v minulosti rád plaval proti proudu, dnes je mnohokrát spíše on samotný zástupcem korporativismu a materialismu. Se svou hudební servilitou, kdy ze sebe chrlí jednu generickou melodii a harmonii za druhou, se jeví kopání do lidí z byznysu jako koncepční přešlap, hlavně ale tak jeho pokrytectví. Obzvláště se to tak třeba jeví, když přijde s mainstreamovou taneční vykrádačkou AVICIiho v podobě spolupráce se zahraničním DJ Jensem Eastem “Pouze jednou”. A to je přitom text písně Byznys velice přesný a výstižný. Jen zkrátka nehraje s okolnostmi vzniku alba, které přichází po několika letech, kdy se Xindl X snažil vydělat na živobytí způsoby, kterým by sám nejspíše vysmál.

Po hudební stránce je vůbec Xindl X spíše průměrný, místy i podprůměrný výtvor, Když například opakuje i některé své vlastní akordové postupy jako v “Naruby”, je jasné, jak hodně se mezi kvalitou jeho textů a hudby rozevírají nůžky.

Role Xindla X, ve které se sám staví do role vtipného písničkáře, který dokáže vše, co se na světě děje a nemělo by se dít, pojmenovat a vysmát se tomu není jednoduchá. Po období nudy a různých râdiových popelek ale znovu baví. A Xindl X dokonce tentokrát dokázal přichystat písním i vhodný hudební obal. Jako příklad může sloužit lehce soulová “Jsem boží” s posunutím tóniny na posledním refrénu a “Netuším” se zajímavými klavírními a kytarovými harmoniemi hnanými ostrým a výrazným syntezátorem. Po hudební stránce se taky povedla píseň “Kufry mám sbalený”, která připomíná nějakou 70. pop rockovou klasiku. Škoda, že zrovna tenhle song je jeden z těch, co jsou naopak zase slabší po textařské stránce a její potenciál nebyl úplně naplněn.

Baví některé vtipné a výstižné obraty jako “Nevěra je hra pro dva”. “Byznys” je jedna textařská perla za druhou, do kolen mě ale nejvíce dostalo hlavně:

„Když nejde o hodnotu, pak jde o hovno tu.”

Do nových technologií trefně rýpe nejen “Alenka”, ale i píseň “Dřevo”. Ačkoliv je v písních hodně sarkasmu a humoru, zrovna třeba úvodní “Alenka” je podobně jako třeba jeho velký hit a dle mého názoru nejlepší píseň Xindla X vůbec “Chemie”, vlastně hodně depresivní písní. “Já nic, já muzikant” je zase povedená kritika českému hrbení zad nad vším, co politici vymyslí

Album je zbytečně dlouhé a zvláště ke konci se objevuje vata jako “Trochu slávy” a “Nejlepší zvukař je playback”. Duet se Sabinou Křovákovou “Věčně nevěrná” je daleko zábavnější duet než větší hitový potenciál mající, ale daleko nudnější a tuctový rádiový rozchodový pop “Naruby”. Když se to ale vezme kolem a kolem a nahlížíme na to tak, že si uvědomujeme, že se jedná o český hudební rybníček, na kterém se toho zase tak moc neděje, nové album Xindla X je vzhledem k mimořádně povedeným textům na slabších 3,5.

Zachycení až ezotericky nemožného momentu, kdy si uvědomíte, že Xindl X je vlastně i po těch hrůznostech, co v poslední době vypustil do rádia, pořád skvělý textař, který dokáže vtipně komentovat problémy dnešní společnosti.

Související obrázek

Denzel Curry – TA13OO

Vydavatelství: Loma Vista Recordings
Žánr: Rap, Trap Rap, Hardcore Rap, Alternativní Rap
Hodnocení: 4,0/5,0

Třetí album plné délky floridského rappera obsahuje hosty jako GoldLinka, Jpegmafii, Nyyjerya, Twelve’len a nebo ZillaKami. Společně s nimi vydal album plné ostrého a temného rapu, ve kterém řeší Denzel Curry témata, která rozhodně nesouhlasí s typickou stereotypní představou o hip hopové kultuře, avšak čím dál více se stávají pro dnešní rap stěžejními. Denzel se totiž zabývá například sexuálním zneužíváním, prezidentskými volbami, co s člověkem udělá sláva, nenávist, paranoia, pomsta, láska. Nechybí ani Denzelovy komentáře na současný stav hudby. Denzel Curry ale občas vystoupí z role nezávislého pozorovatele světa a řeší na albu i své vlastní osobní životní příběhy. TA13OO (čte se „Taboo,” pokud vám to nedošlo), se právem zařadí mezi nejlepší rapová alba tohoto roku.

Suede – The Blue Hour

Vydavatelství: Rhino Records
Žánr: Alternative/Indie Rock, Art Rock, Britpop
Hodnocení: 3,5/5,0

Legendární britská kapela vydala další porci písní znějících jako melodramatické vyjádření tragických romancí. Silně znatelná je opět jejich ostrovní nátura, která vytvoří velice potemnělou a důstojnou atmosféru. Nejsou to ty nejvíce přitažlivé písně, jaké kdy Suede vydali, v těch stínech ale leckdo najde kus svého já. Nás z ČR samozřejmě může těšit, že na albu slyšíme pražský filharmonický orchestr. Písně jako “Wastelands” přenesou posluchače okamžitě zpět do 90. let, některé písně na albu jsou tak skvělé, že můžou naprosto regulérně konkurovat těm největším klasikám Suede jako “Animal Nitrate”, “The Wild Ones”, “Pantomime Horse” nebo “My Dark Star”.

Zdá se bohužel, že pokus o jakýsi gotický, starověký rock v podání nejen filharmonie, ale i chorálů pěveckých sborů, nedopadl úplně dobře vzhledem k tomu, že jsou to nakonec právě spíše melodické pokusy ve stylu britské scény první poloviny devadesátek, které hrají první housle na albu. Album taky díky tomu nemá úplně jednotný zvuk, kdy se jakoby střídají 2 polohy. Oproti perfektnímu minulému albu Little Kids, které bylo vydáno 2 roky zpátky, se The Blue Hour jeví také jako znatelný pokles.

Christine and the Queens – Chris

Vydavatelství: Because Music
Žánr: Alternativní/Indie Pop, Synth-Pop, Art Pop, Experimentální Pop, Indie Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Velice živelný a osobitý moderní indie pop/rock Hélöise Letissier, která má pro hudbu neobyčejné nasazení a vtiskne do svých písní naprosto vše, co má. Problém je, že hudební obal se někdy nad naprosto úžasnými vokály Hélöise Letissier zdá být přece jen trochu slabší. Přemrštěné hodnocení na Metacritic 89 je tak dáno spíše politickou stránkou věci. Hélöise Le Tissier se v médiích hlásila k pansexualitě a rozhodla se kvůli tomu i změnit svou vizáž (říkejte si, co chcete, ale tady rozhodně můžeme pozorovat změnu k horšími — což se samozřejmě do výsledného hodnocení nepočítá :-), na druhou stranu je třeba započítat i okolnosti, za kterých album).

Ale i tak… Není to sice tak dobré album, jak se vám některé zahraniční plátky snaží namluvit (ono asi nebude náhodou, že nejvyšší hodnocení udělily zrovna progresivně levicové plátky jako The Guardian a NME), ale je to pořád chytré, melodicky mimořádně zdařilé, hravě a energické album. Hélöise Letissier má ale hlavně skutečně nezaměnitelný a milionový hlas.

Please The Trees – Infinite Dance

Vydavatelství: Starcastic
Žánr: Alternativní/Indie Rock, Art Rock, Progresivní Rock, Experimentální Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Táborští Please the Trees budou tento měsíc dělat předkapelu Mudhoney. Mudhoney! Těm Mudhoney — americkým legendám grunge, kteří přispěli ke vzniku této scény minimálně stejnou mírou jako samotný Kurt Cobain. Asi se není, co divit, protože Infinite Dane je opravdová produkční i kompoziční kvalita. Spirálovitá hudba plná zakulacených zvuků kytar má jedinečnou a velice znepokojující atmosféru. Tvrdá angličtina sice trhá uši, když to ale nevadí Mudhoney, proč by to mělo vyloženě vadit nám. V českém měřítku 4,0. Ve světovém, buďme k sobě upřímní, spíše 3,5.

Mudhoney – Digital Garbage

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Grunge, Garážový punk, Alternativní/Indie Rock, Post-Punk
Hodnocení: 4,0/5,0

Máme tady takovou malou demonstraci evropského turné Mudhoney. Dohrají Please the Trees, nastoupí legendy grunge ze Seattlu. Málokdo kdy měl tak špinavý zvuk a pokračuje to i na Digital Garbage. Logický výrok je tedy jednoduchý. Jestliže máte rádi zvuk kytar. Nedokonalý zvuk, kde když pozorně posloucháte, uslyšíte každičké brnknutí struny a posunutí po pražci, kde slyšíte blány bubnů bicí soupravy tak živě, jakoby kapela hrála přímo ve vašem pokoji, pak je Digital Garbage další z povedených alb diskografie Mudhoney a vy to musíte slyšet.

Tim HeckerKonoyo

Vydavatelství: Sub Pop
Žánr: Instrumentální hudba, Experimentální ambientní hudba
Hodnocení: 4,0/5,0

Kdyby se blížila apokalypsa, soundtrack pro ní by byl jasně daný. Konoyo je trpělivě atmosféru budující, jedinečný a zneklidňující počin kanadského instrumentálního skladatele.

St. Vincent – MassEducation

Vydavatelství: Loma Vista
Žánr: Alternativní/Indie Pop, Art Pop, Pop
Hodnocení: 4,0/5,0

Spojení jedné z nejzajímavějších osob současné hudbení scény Annie Clarke s géniusem popové elektronické hudby Jackem Antonoffem a géniem alternativní rockové hudby Johnem Congletonem Masseduction patřilo mezi nejlepší počiny minulého roku (3. nejlepší album roku 2017 podle nás). Někdo však v těch záplavách syntezátorů, elektronických efektů a elektronických mašin mohl namítnout, že v nich nebyla duše a přirozenost. No, nyní se vám tedy Annie Clarke svlékla, jak je to příznačně vyobrazeno na obalu.

Můžete si vychutnat pouze hlas Annie Clarke, piáno a ještě pár ojedinělých smyčcových partů. I takto prosté album zní naprosto úchvatně a dokazuje jak výjimečnost alba Masseduction, tak naprosto odzbrojující hlasový projev Annie Clarke. Snad vůbec jediné, co mě mrzí je, že nebylo zachováno původní pořadí písní Masseduction, které bylo vymyšleno dokonale a pak také, že některé aranže nebyly o něco bohatší a nezapojily se například ještě častěji smyčce. Ještě něco málo by se z toho zkrátka vytřískat dalo. Silných 4,0..

Kurt Vile – Bottle It In

Vydavatelství: Matador
Žánr: Alternative/Indie Rock,Písničkář,
Hodnocení: 4,0/5,0

Sedmé album indie písničkáře přináší obvyklou kvalitu Kurta Vila, který nikdy nezklame. Kurt Vile si na novém albu o něco více hraje s efekty a určitě to není na škodu. Pro fanoušky amerického indie rocku je to tak či onak povinnost slyšet a to právem.

Bradley Cooper / Lady Gaga – A Star Is Born [Original Motion Picture Soundtrack]

Vydavatelství: Interscope
Žánr: Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

Film A Star Is Born je 250. nejlepším filmem na ČSFD. No, pokud bude film stejně „dobrý” jako jeho soundtrack, pak nezbývá než říct, že i hodnocení na ČSFD se někdy plete. Soundtrack je totiž kýčovitá nuda. I přesto ale všechna čest Bradleymu Cooperovi, který svým skvělým zpěvem všem vyrazil dech. Jsou za tím určitě hodiny a hodiny dřiny a to se musí cenit.

Ten videoklip “Shallow” je mimochodem strašně kýčovitý. Bradley Cooper pozve na pódium jakože stydlivou zpěvačku, která nejdříve nechce před plnou halou lidí zpívat. Co byste řekli, že tak bude následovat? No samozřejmě, že to rozbalí a… Ona umí zpívat! Neuvěřitelné! No věřili byste tomu, že to tak dopadne? A to přitom samotná písnička není vůbec špatná… Všechno je to ale strašně přehrávané a nepřirozené, stejně jako ten soundtrack.

Prince – Piano & A Microphone 1983

Vydavatelství: Interscope
Žánr: Pop Rock, R&B
Hodnocení: 4,0/5,0

Ojedinělé zachycení Prince, po kterém vám bude zase o něco více líto, že už tu není mezi námi a zase o něco líp, když si vůbec uvědomíte, že jsme tenhle ztělesněnou esenci života měli možnost zažít.

Dave Grohl – Play

Vydavatelství: Columbia / RCA
Žánr: Progresivní rock, Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

To takhle na chvíli Dava Grohla zavřete na chvíli do studia a vznikne z toho 23 minut dlouhá skladba, která je lepší než slabá poslední 2 alba Foo Fighters…

Cypress Hill – Elephants on Acid

Vydavatelství: BMG / BMG Rights Management
Žánr: Stoner Rap, Rap, Alternativní Rap
Hodnocení: 4,0/5,0

Napůl v Egyptě nahrané album kalifornských legend huličského rapu se v žádném případě nesnaží těžit z bývalé velké slávy, ale jede si novými cestami a překvapuje tím, jak překypuje nově nalezenou kreativitou. Spojení Cypress Hill s arabskou hudbou zní.

Recenze | Novinky: Drtivá post-punková temnota i zasněné popové dojáky tvoří nejen nejpestřejší, ale i nejlepší album welšských The Joy Formidable

„Nestrávíte posledních 10 let děláním alternativní kytarové hudby, pokud ji doopravdy kur***ky nemiluje. Musí to být věc, která vás baví z celého srdce a nutí vás jí neustále dělat,“ říká frontmanka a textařska welšké noise rockové kapely The Joy Formidable Ritzy Brian. Těžko říct, jestli to bylo nějakou novou motivaci nebo nalezením bohatého naleziště inspirační múzy, která může pohánět motory zcela novou a mimořádně účinnou energií, AAARTH je ale pravděpodobně vůbec nejlepším albem kapely a nejen to.

Minulým dvěma hudebním létům dominovala hlavně známá a léty prověřená jména. V roce 2016 byly zásadními alby nahrávky Davida Bowieho, Leonarda Cohana a nebo Nicka Cava, o rok později to byla mladší generace, která však za sebou již z minulých let má něco, co je považováno za briliant daného žánru. A tak kvalita nových alb Lorde, Spoon, Brand New, St. Vincent nebo The National nebyla zase až takovým překvapením.

Foto The Joy Formidable k albu AAARTH
Nenechte se zmást ne příliš vystihující promo fotkou. The Joy Formidable zní na novém albu většinou jinak, než takhle pohodově.

Nynější rok, zdá se, patří novým a spíše méně známým, či překvapivým jménům. A tak po britském punkovém objevu Shame, po hodně dlouhé době probudivších se amerických surfařských post-punkerech ze San Diega Hot Snakes a dvou raperech, kteří jsou schopni vyjít s naprostým trapasem a hudební ostudou a zároveň i s nevídaným hudebním výtvorem (Kanye West a Kid Cudi alias KIDS SEE GHOSTS), tady máme neprávem opomíjené welšské alternativní rockery The Joy Formidable.

Znepokojující i uklidňující album, na kterém se svádí urputný boj s životními frustracemi

Jejich čtvrté studiové album AAARTH přichází po dvou v alternativní scéně uznávaných albech The Big Roar (2011) a Wolf’s Law (2013). Poslední album Hitch (2016), i když to třeba bylo zdařilé album, jednalo se “jen” o lepší průměr toho, co dnešní přebujelá alternativní scéna nabízí. Těžko říct, zda to je pro kapelu premiérovou lokací, kdy kapela při nahrávání z části přesídlila na americký jihozápad do státu Utahu, ale The Joy Formidable zní na AAARTH jako znovuzrození.

Jakoby našli novou motivaci a nebo bohaté naleziště inspirační múzy, která může pohánět motory zcela novou a mimořádně účinnou energií.

Začíná se písní “Y Blue” ve změti hlasů, welšských slov, špinavých i zneklidňujících zvonivých kytar. Následující “The Wrong Side” i přes zneklidňující název, zklidní atmosféru jak po hudební, tak i textové stránce. Základ každého dobrého rockového alba jsou perfektně znějící kytara a ty tady The Joy Formidable ženou přes kabely ke spoustě efektových krabiček a zesilovačů a nakonec zvuk kompresují tak, aby byl vytvořen ten žádoucí.

“Go Loving” hraje na silnou dynamickou kartu a kytary zní jako hustě osazený temný les se zlověstnou mlhou, která se vleče po podmáčené půdě, na jejíž nástrahy není vidět. Atmosféra písně je hustější než ona zlověstná welšská mlha. Kontrast je však důležitý nejen v grafickém designu, ale i v hudbě, a tak čisté piano tvoří určité světlo na konci této drsné temnoty, stejně tak vysoký hlas zpěvačky Ritzy Brian je na jednu stranu něžný, na druhou stranu v jemné ozvěně velice znepokojující.

Píseň “Cicada” zní jako hmyzí apokalypsa, kdy se toto malé obyvatelstvo planety rozhodne, že vyhubí lidi ze zemského povrchu a z písně můžeme slyšet vlivy východní hudby. Nejspíše marocké, indické nebo dokonce čínské. Je zajímavé, jak dobře souzní temné elektrické kytary s ručními bubny a nějakou citarou, či co vlastně za historický hudební nástroj to z písně slyšíme.

Post-punkové temné mraky z welšských rozlehlých luk se z části rozplynou a skrze ně proniknou paprsky slunce na úchvatné utažské kaňony.

Následuje dramatická “All In All”. Těžko popsat ty řeky slz a smutku, které se z písně valí. Pokud mají písně věrohodně vyjadřovat emoce, pak to tahle zvládne naprosto perfektně, protože na konci zbude z těch emocí už jen suchý hadr, který byl předtím plný slz.

„All in all there’s so much missing,“

(„Celkově tu mnoho schází.“)

zpívá a začátku refrénu, na konci pak dodává odpověď na to, co jejímu srdci schází: „All in all there’s something in you. („Celkově je něco v tobě“).

Jordan-Formidable
Bože můj, to je doják!

“What For” začne v cirkuse(?) a střídá perfektně drsnou a jemnou povahu. Máme tady další tolik nápadité kontrasty,které jsou velkou silou, která nové album The Joy Formidable žene kupředu. Breakdown ve třech čtvrtinách písně je parádně vymyšlený. Post-punkové temné mraky z welšských rozlehlých luk se z části rozplynou a skrze ně proniknou paprsky slunce na úchvatné utažské kaňony.

Od synth-popu k symfonickému heavy metalu v rámi jedné písně

Nejpřístupnější písní alba je “Better Me”, která by se ve své první polovině dala označit v jinak spíše skoro až post-punkovém albu za synth-pop. Mezihra se skučicími kytarami je prostě skvělá. Poté však přijde symfonický heavy metal v závěru a píseň rozdrtí zbytky pochyb o využitém potenciálu nápadu.

Tenhle chlap (producent a zvukový inženýr Howie Weinberg) definoval zvuk kytar na mnoha zásadních albech poslední dekády, není pak divu, že kytary zní na albu tak parádně.

Následuje zasněná, deštivá balada “Abscence”. Název písně tak nějak vyjadřuje i náladu alba, ze kterého srší frustrace, nespokojenost a nutkavá touha najít v životě něco lepšího a vymanit se z bloudění v nihilistických chaotických prostorech a bludných kruzích. Najděte si další balíček kapesníků. V existencionálním přemítáním o tom, že i v těžkých časech jde cítit naplno zdravý a přirozený smutek, nikoliv však hlubokou depresi.

„You think you’re caught
And I know it’s sad
But the absence is all we had“

(„Myslíš, že jsi chycen / A víš, že je to smutné / Ale absence je vše, co vlastně máme“)

Ritzy Brian je skvělá zpěvačka, a k tomu všemu se ještě navíc přidají pečlivá producentská práce a mastering velezkušeného Howieho Weinberga. Abychom si ukázali velikost jmen, se kterými pracoval, postačí nám jen první písmenko abecedy: Aerosmith, Anthrax, Anti-Flag, Alice Cooper, Arctic Monkeys. Ještě jednou připomínám. Jsme jen u prvního písmena abecedy! Tenhle chlap definoval zvuk kytar na mnoha zásadních albech poslední dekády, není pak divu, že kytary zní na albu tak parádně.

Je taky výborné, jak album dokáže využít celého spektra různorodých emocí, a tak můžeme slyšet, jak šíleně melancholické skladby, tak uklidňující optimistické pecky jako “The Joy Feeling”. Po ní však zase následuje další frustrací a jinými negativními pocity hnaná “Caught on a Breeze”. Svou rychlou kadencí slov jakoby navazovala na úvodní píseň. Stejně jako to platí pro celou závěrečnou část,  nejedná se o ty nejlepší momenty ze všech, když však pak přijde závěrečné outro písně, které tvoří i outro celého alba, nelze si neříct, že to nemohlo dopadnout na úplný závěr lépe.

The Joy Formidable – AAARTH

Vydáno: 28. 9. 2018
Délka: 45:55
Žánry: Alternativní/Indie Rock, Noise Rock, Post-Punk, Dream Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Y Bluen Eira, 3. Go Loving, 5. All in All, 6. What For, 7. The Better Me, 8. Absence, 9. Dance of the Lotus

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Father John Misty a jeho rýpavá tragikomedie Pure Comedy Josh Tillman vydává své třetí album pod svým pseudonymem Father John Misty. Předtím...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com