Roční archiv:2019

Chemical Brothers si díky novince No Geography alespoň částečně udrželi dobrou formu z minulého alba Born in the Echoes a drží si nyní lepší formu než v dobách tvůrčí krize mezi léty 2003 až 2014. Khalid na druhém albu sice baví pár hity, ale ty málem zapadnou v jinak ke smrti nudném albu Free Spirit. Česká kytarová legenda Michal Pavlíček je fenomenální na instrumentálních skladbách, ale písně, kde se zpívá jsou občas až nehodné jeho jména.

Slovenské čím dál tím zajímavější seskupení Korben Dallas se rozhodlo, že je na čase opustit komfortní zónu, zavolalo tak domestikovanému producentovi Eddiemu Stevensovi a vytvořili spolu vynikající „bazénové“ album. Projekt Simple Creatures basáka blink-182 Marka Hoppuse a frontmana All Time Low Alexe Gaskartha sice taky dostal z komfortních zóny, ale je na něm poznat, že se v nových žánrech necítí tolik jistí.


„Vraní hnízdo“ není název nové dotované stavby Andreje Babiše, nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější  hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Chemicals Brothers se drží na No Geography v dobré formě. Singly jsou ale paradoxně nejslabší stránkou alba

The Chemical Brothers – No Geography

Vydavatelství: Astralwerks / Virgin EMI
Žánry: Electronická hudba, Big Beat, House, Techno, Trip Hop
Hodnocení: 3,5/5,0

Jedny z největších postav v historii elektronické hudby a big beatové hudby 90. let (ano, tohle je big beat, ne rock’n’roll, jak se tomu idiotsky říká v ČR) Tom Rowlands a Ed Simons, vydávají nové album, které to v konkurenci tak kultovních nahrávek jako Exit Planet Dust (1995), Dig Your Own Hole (1997) a nebo Come with Us (2002) nebude mít vůbec lehké. Kde by to o něco lehčí naopak mohli mít, je druhá půlka jejich kariéry.

Chemical Brothers totiž měli problémy navázat na svůj hvězdný začátek kariéry a ačkoliv pokusy jako více experimentální We Are the Night (2007) nebo ostatně i poslední album Born in the Echoes (2015). Tomu nemalým podílem přispěli skvělí vokalisté (na albu se objevili Beck nebo St. Vincent) a Chemical Brothers se částečně vrátili se silným beaty, melodiemi a „hooky“ do formy.

No Geography je v tomto pokračováním a ačkoliv to má daleko do těch „starých“ Chemical Brothers, překonávají hluché pasáže mezi léty 2003 až 2015. Titulní track “No Geography” kombinuje neuvěřitelným způsobem 90. léta a současnou elektronickou scénu. Tahle píseň má obrovské rozměry. Stejně tak “The Universe Sent Me”, která pálí syntezátory jednu geniální melodii za druhou.

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo umět cestovat volně skrze prostor? Tak, že byste za pár vteřin mohli být na místech na několika místech zároveň? Píseň má v sobě takovou silnou a zároveň netradiční energii, že přesně toto evokuje. “We’ve Got to Try” nemusí už být tak lichotivá pro ucho.

Má serpentinové syntezátory a běží docela rušivým způsobem start-stop, kdy rozjetou hudbu střídají falešné samply, které ve skutečnosti samply nejsou, jsou to originální melodie a prostě pouze znějí jako samply nějaké staré písně jako od Jackson 5. “MAH” je pak vyloženě napůl experimentální a občas ty zvukové ruchy, se kterými Chemical Brothers přijdou už nejsou taková legrace, nicméně pořád ukazují, že umí a jakmile se píseň rozjede, stojí to stejně nakonec za to.

Na albu je rozhodně co objevovat a nelze k němu jen tak hned říct jednoznačné stanovisko. Je to ten typ alba, které je velice rozmanité se vyplatí pouštět více a více. Bohužel je zde mnoho písní jako “Got to Keep On” nebio “Free Yourself” (není to ironické, že zrovna singly jsou asi vůbec nejslabšími články alba?), které zní jako až moc přímočaré pokusy a které tím ztrácejí hlubší hudební vizi nebo myšlenku. Zároveň nejsou ani tak nápadité, aby se daly posoudit, jako geniální výtvor rychlého elektronického jamování uvažování Chemical Brothers. Hlavní zprávou však je, že Chemical Brothers se po minulé povedené nahrávce stále drží v dobré formě .

Khalidovo Free Spirit je pár skvělých písní, ale zbytek dlouhé nudy

Khalid – Free Spirit

Vydavatelství: RCA
Žánry: R&B
Hodnocení: 2,5/5,0

Teprve 21letý Khalid je vzhledem k obrovskému úspěchu jeho debutu American Teen již na scéně velkou postavou. Na Free Spirit se tak může pochlubit zajímavými a zároveň různorodými hosty. Na albu mu tak přispěl svými rýmy rapper Murda Beatz, ale zároveň taky zazpíval a zahrál folkový písničkář Father John Misty. Kromě toho najdete na albu taky známého amerického kytaristu Johna Mayera. Khalidovy melodie jsou víceméně univerzální, a tak se do nich hodí akustické kytary jako na “Saturday Nights” a nebo taneční píseň, kterou produkoval samotný Disclosure “Talk.”

Bohužel žádný z hostů nedokáže vymanit Khalida z toho vakua kreativního prázdna a Free Spirit je nejenže šíleně bezzubé a opatrné album, ale kromě “Talk” a perfektní melancholické “Hundred” a naopak pohodové a chytlavé “Right Back”, je to také album bez hitů. A to při celkové stopáži někde k hodině není vůbec dobré. Album se sice bude nejspíše pořád slušně streamovat, protože bude skvěle fungovat jako bílý šum pro ty kteří nechtějí být hudbou příliš odtrženi od práce. Pokud si ale tuhle hudbu pustíte na cestě z práce domů, nebezpečně hrozí nebezpečí usnutí za volantem. Díky 3 skvělým písním, které jsou výrazně nad ostatními sice silnějších, ale pouze 2,5.

Jakmile Michal Pavlíček hraje, je pravým kytarovým bohem, když se v jeho písních zpívá, padá až moc tvrdě na zem

Michal Pavlíček – Pošli to tam!

Vydavatelství: Warner Music
Žánry: Rock, Alternativní rock, Kytarový virtuóz
Hodnocení: 3,0/5,0

Přes všechen respekt k jednomu z nejlepších českých kytaristů je potřeba ke splnění veškeré upřímnosti, kterou na našem webu vždycky ctíme, musíme konstatovat, že nové album Michala Pavlíčka Pošli to tam! je hodně rozporuplné a v některých ohledech přímo zklame.

Písně, které si uchovávají velkou porci instrumentálního ducha, jako například “Anděl” (píseň, kterou hrál Pavlíček na koncertech už před několika lety), patří k tomu nejlepšímu z alba a můžete vidět Pavlíčka jako toho kytarového génia.

Jakmile ale Pavlíček přestane hrát na kytaru, většinou to moc dobře nedopadne a podstatnou část viny nesou také hosté. Ze všech hostů předvede vyloženě kvalitní výkon hodný alba takové legendy, jakou Pavlíček je, v podstatě jenom Richard Müller. Na to, že texty přispěly takové velké persóny jako Michal Horáček nebo Vlastimil Třešňák, se jeví taky tak nějak moc mělce.

Například “Babalu” (autorkou Markéta Pilátová), je velká hrůza. Vzpomínka na Václava Havla “Odcházení” Vlastimila Třešňáka pak alespoň dopadne daleko důstojněji a spolu s Monikou Načevou jí taky moc hezky nazpívali.

Zrovna Monice Načeva ale vůbec nesedne již zmiňovaný Černý Petr alba, píseň “Babalu”. Její hlas se perfektně hodí do pomalých, melancholických, zakouřených bluesových skladeb, ale v daleko rychlejší a hlasitější skladbě to skoro zní, jakoby nestíhala.

Michal Pavlíček dal vedle profíků šanci taky některým mladým, doteď prakticky neznámým zpěvačkám a podle toho to bohužel taky vypadá. Milly Honsová se se skladbou “Časy jsou zlý” sice pere statečně, jenomže možná i díky hodně přímočaré produkci alba, nevyznívá její hlas jako něco, co patří do alba jedné legendy české hudby, ale je „jen“ nadprůměrem hodícím se spíše ke špičce okresní scény.

Přesto přese všechno, skalní fandové Pavlíčka asi smutnit nebudou, protože v porovnání s posledním albem Stromboli Fiat Lux se alespoň nejedná o tlakovou nevýraznou šeď.

(Pozor, přijde osobní vsuvka!) Stejně tak jsem možná jen já už zdegenerovaný přehnaně post-produkovanou současnou hudbou a ryzí rockový muzikantský a textařský projev těžící hlavně z nahrávání už nedokážu ocenit.

Pošli to dál! se ale bohužel jeví i přes famózní muzikantské výkony Pavlíčka i jeho kapely jeví jako odkrytí jeho slabších produkčních schopností. Já, vím. Na taková jména jako Michal Pavlíček se zpravidla nesahá, ale nemůžu si pomoci. Jsem přesvědčen, že album by mohlo dopadnout lépe, kdyby ho produkoval někdo jiný než samotný Michal Pavlíček. On termín producent je dost vágní, takže je těžké určit, jestli je tím myšleno, že Pavlíček mixoval i masteroval. U skladeb jsem nicméně nenašel jiné jméno a tak předpokládám*, že album mixoval přímo Pavlíček.

*Slibuji, že se při nejbližší příležitosti zajedu podívat do kamenného obchodu s CD — ano, to ještě existuje, ale musí se k tomu už jezdit a ne chodit pěšky — a podívám se podrobněji na kompletní výpis zásluh, který je na fyzické kopii). Jestli se mýlím, svoje předpoklady upravím.

Není to jen o tom, jak vybíral lidi do týmu, ale i o mixu. Ten totiž taky není zrovna dvakrát vydařený. Bubny na první písni “Dunění”, které zní jako by si někdo až moc hrál s ekvalizérem a kompresorem a jsou příliš hlasité. Zkrátka rockerské uši, které už něco zažily jsou asi trochu jinak stavěné.

Teď tu však nastane ten možná očekávány zvrat, kdy to alespoň částečně vyvážím tím pozitivním.

Zrovna úvodní song “Dunění” obsahuje perfektní ústřední kytarový riff a taky zpěv, který dává vzpomenout na ty nejlepší časy Pražského výběru. A ty kytarová sóla… No, Pavlíček není považován za jednoho z nejlepších pro nic za nic. To je prostě lahoda pro uši.

A instrumentální kytarové orgasmy “Anděl” … Můžou se tyhle slova vůbec použít vedle sebe? V tomhle případě asi ano… jsou TEN Pavlíček. TA legenda. Když to navíc podporuje skvělý bubeník Miloš Maier, pak je to ještě větší lahoda.

Kdyby neměla “Babalu” takové sloky, jaké má, a už tak povedený refrén by byl zesílen lepším hlasem a nebo sbory už od začátku, byla by to velká pecka. Ještě méně si člověk ten větší rozměr musí domýšlet u pravé rockerské vypalovačce „Časy jsou zlý“.

Na konci, když slyšíme napodobování nějakých kmenových rituálních písní či modliteb, má píseň “Odcházení” až spirituální rozměr. Jakoby se Pavlíček, Načeva a Třešňák doslova snažili vyvolat zpět ducha Václav Havla.

“Ve znamení Jayi” je další kytarová paráda. Na rozhraní druhé a třetí třetiny písně hraje Pavlíček možná jedny z technicky nejvíce náročných kytarových sól kariéry. “Odcházení”, jak již je zmíněno, je velice důstojnou vzpomínkou na našeho prvního prezidenta (tomu druhému je možná věnována píseň “Modrý pták” :-)). Na konci, když slyšíme napodobování nějakých kmenových rituálních písní či modliteb, má píseň “Odcházení” až spirituální rozměr. Jakoby se Pavlíček, Načeva a Třešňák doslova snažili vyvolat zpět ducha Václav Havla.

Richard Müller je na “Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu” rovněž skvělý a do textu se autenticky vžije.

“Bioelektrik” — další kytarová sóla, ze kterých běhá mráz po zádech a o “Červánky” a hlavně pak “Na druhém břehu” to platí dvojnásob.

Tyhle momenty stojí za to, ale zároveň vlastně i bolí, protože ukazují, jak skvělé by mohlo album být, kdyby se podařilo vše dotáhnout na sto procent.

DOPORUČUJEME: Korben Dallas vylezli ze své komfortní zóny do Bezénu a povedlo se vytvořit zajímavý nový směr

Korben Dallas – Bazén

Vydavatelství: Slnko Records
Žánry: Alternartive/Indie Rock, Electronický Rock, Alternative Pop, Art Pop, Art Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Jedno z největších jmen slovenské alternativní scény — kapela Korben Dallas —  se pro nové album Bazén dala dohromady s producentem a klávesistou Eddiem Stevensem. Mimo jiné partner Jan Kirschner spolupracoval i na albech elektronického anglicko-irského dua Moloko nebo dokonce na albu Sii.

Volba Stevensona byla součástí změny, díky které kapela začala vytvářet písně s větším podílem elektronické hudby a experimentálních prvků. Stevens údajně napsal kapele, že je čas na jejich „bazénové album“. Narážel tak na to, že některé kapely, aby vystoupily ze své komfortní zóny, provedly nějakou šílenou věc, co se týče nahrávání a například nahráli album ve vypuštěném bazénu.

KVÍZ:

Dáme si z legrace schválně takovou zde nevídanou věc a sice kvíz. Víte, jaká kapela skutečně nahrála své album v opuštěném objektu, kde byl původně plavecký bazén?

Možná nápověda zde: Kapela původně chtěla nahrávat na základně parašutistů NATO, nakonec si ale vybrala bazén z 30. let, který přestavěla na hudební studio. Kapela je stále vlastníkem tohoto bývalého bazénu (nyní studia) a stále ho používá pro nahrávání.

Odpověď naleznete na konci článku.

Korben Dallas ale zároveň dobře vyvažují staré nástroje s elektronikou. V písni “Raketa” tak můžeme vedle sebe slyšet asi nejstarší hudební nástroj vůbec — ruční buben — a současnost, s největší pravděpodobností i budoucnoat hudby: výrazně modulované elektronické signály (ať už kytar nebo syntezátorů).

Korben Dallas jsou v dobré skladatelské formě, spolupráce s schopným producentem Stevensem jim sedla a z alba je to poznat. Lepší by bylo jen, pokud by se nebáli projevit více svou melodickou část a album by tím získalo více emocí.

Občas je totiž díky zvolené moderní syntetické produkci dojem z alba trochu plochý a s připočtením dlouhých stopáží, mají písně za alba Bazén trochu problémy více zařezat se do kůže. Největší výjimkou tohoto tvrzení je píseň, která je od této produkce nejvíce vysvlečená. Tichá poslední píseň “Po kúpeli”.

To je něco, na čem by asi měli Korben Dallas ještě zapracovat. Pokud na tom ale budou pracovat znovu s Eddiem Stevensem, pak jenom dobře, protože z téhle spolupráce může vzniknout ještě mnoho zajímavého.

Simple Creatures jsou zábavnou odbočkou pro fanoušky blink-182 a All Time Low, v rámci nových žánrů se ale o nic zvláštního nejedná

Simple Creatures – Strange Love (EP)

Vydavatelství: Warner Music
Žánry: Pop/Rock, Pop, Synth-pop, New Wave
Hodnocení: 3,5/5,0

Projekt basáka blink-182 Marka Hoppuse a frontmana All Time Low Alexe Gaskartha je moderní a energický. Pokud budeme brát EP Strange Love vzhledem k dosavadnímu působení jejich kapel, musí se uznat jejich odvaha a chuť objevovat nové hudební styly a způsoby, jak tvořit hudbu. Vzhledem k celkové scéně a žánru, do kterého nyní zasahují (synth pop a new wave) se ale bohužel už o nic tak revolučního nejedná. Právě naopak.

Taková Evropská liga oproti Lize mistrů. Je to taky zábava, ale víte, že by to mohla být zábava daleko větší, kdyby váš oblíbený tým postoupil do lepší soutěže.

“Adrenaline” je sice super píseň napumpovaná a pánové zhodnotí zkušenosti ze svých kapel na to, aby stvořili skvělý refrén. Stejně na tom je třeba i “Strange Love”.

Ostatní bohužel vyvolává jenom slabší verze Twenty One Pilots. Taková instantní náhražka za jídlo. Taková Evropská liga oproti Lize mistrů. Je to taky zábava, ale víte, že by to mohla být zábava daleko větší, kdyby váš oblíbený tým postoupil do lepší soutěže.

Generické popové písně jako “How to Love” a “Ether” nezaujmou nikoho, kdo není fanouškem alespoň jedné z kapel a kdo není zvědavý na to, jak bude jeho oblíbená kapela znít, když opustí svou komfortní zónu.

Správná odpověď na otázku která kapela nahrávala album v bazénu je: Sigur Rós

Recenze | Novinky: Billie Eilish je nečekaný fenomén. Nejdříve jí nenávidíte, pak se nemůžete odtrhnout

Do české a slovenské země doráží fenomén Billie Eilish zatím ještě v dávkách, když ale sledujete záběry z nedávno proběhlého kalifornského festivalu Coachella a šílící davy fanoušků, máte pocit, že už dlouho tady nebylo nic tak velkého a zároveň jiného. Debutové album Where Do We Go When We Sleep je jednou z nejpřekvapivějších alb poslední doby. Že album bude hodně výrazné, se dalo vzhledem k dosavadní prezentaci, očekávat. Málokdo ale asi čekal, že bude zároveň tak dobré.

Začalo to za dob Black Sabbath, pokračovalo to přes Marilyna Mansona a teď je to tady znovu. Koncept, který by se dal nejlépe nazvat jako „anti-hvězda“ očividně pořád funguje i v nablýskané době sociálních sítí. Účelem je vzbudit dojem odporu proti zaběhlým pořádkům (nejen) hudebního průmyslu a dosáhnout toho pomocí kontroverzní vizuální stránky a drzých textů. Vizuální stránka musí mít něco, co běžně člověka odpuzuje. Ukousnuté hlavy netopýra, falešné, děsivě vypadající oči, krev, podlitiny na kolenou… Podobné věci, které jsou v kontrastu toho, co obyčejně vidíme u největších popových hvězd, některé lidi paradoxně přitahují jako magnet.

Image result for billie eilish press shot
Billie Eilish

Při hledání důvodů proč, by to nejspíše bylo rovnou na nějaký psychologický rozbor lidské povahy, ale odborníci se shodují, že zvláštní lásku lidí k horrorům souvisí s tím, jak se jednotlivci, či celá společnost vyrovnává s horrory skutečného světa. Proto například po atomových hrůzách v Japonsku vznikl film Godzilla. Křehká generace milleniálů a nejspíše ještě křehčích zástupců generace Z si proto i přes veškerý luxus, kterým se tak ráda obklopuje a historicky klidné období, v sobě jistě prožívá mnoho úzkostí a skrytých, temných mentálních zákoutí způsobených třeba existenčními nároky nebo přehnaným ochranářstvím svých rodičů.

100 + 1 důvodů, proč Billie Eilish nesnášet

Takže vlastně jen to, co to už bylo. Nuda, jenom povedený marketing, loutka nahrávacích společností… Svým způsobem ano, ale za vším tím je i pořádný talent a originální osobnost.

Ostatně pokud chce člověk Billie Eilish nenávidět, důvodů má více než mnoho. Je takovým tím typickým do dobré rodiny narozeným zlatým dítkem. Její matka je herečka, stejně jako někteří členové širšího příbuzenstva. Za jejím úspěchem stojí její bratr, skladatel a producent více než ona sama. Když se člověk dívá na rozhovory s ní, nemusí trpět ani přílišnou agresivitou, aby měl občasné cukání jí darovat pár výchovných facek pro její dobro. 

17 letá dívka má o sobě očividně nemalé mínění, je zahleděná do sebe a hlavně její pozérsky znuděný projev v čele s věčně přivřenýma očima rozmazleného teenagera, kterému rodiče dali všechno, ale on si stejně pořád na něco stěžuje, zrovna velké sympatie nevyvolávají. Marketingově sice geniální, ale trochu zbytečné bizarnosti v klipech, jdou s tím ruku v ruce. 

Moc tomu nepřidávají ani přílišné ovace ze strany jejich fanoušků a nebo hudebního tisku, který jí skandálně začal přirovnávat ke Kurtu Cobainovi, což je po hudební i lidské stránce pochopitelně úplně mimo.

A přesto je tu 1 000 000 + 1 důvodů proč jí (je) milovat

Jenomže je v tom pořád rebélie, která vždycky přitahuje. Hlavně však za celou práci odvedeném na albu zaslouží Billie Eilish a ještě více taky její bratr Finneas O’Connell, velký respekt. Možná totiž sice byli podporování svými rodiči a brzy na to jim začala kapesné dávat velká nahrávací společnost, která rychle zavětřila šanci podepsat někoho nadějného, ale jinak je Where Do We Go When We Sleep čistě jejich produktem. Billie a Finneas nepotřebovali celé fabriky producentů a skladatelů na to, aby dokázali vytvořit plnohodnotější, kvalitnější a progresivnější hudbení dílo než popové mega star typu Ariana Grande a Rita Ora.

Billie Eilish je daleko více než pravým horrorem, popcornovou, ale dobrou zábavou typu Zombieland.

Where Do We Go When We Sleep je hudebně odvážné a zdaleka ne jen kvůli tomu, ale i díky vizuální imagi provokující, přesto dostatečně přístupné pro masy. Finneas O’Connell — extrémně talentovaný starší bratr Billie — se rozhodně nebál jít na hranu a skládat pro sestru elektronickou hudbu, která není zrovna úplně mainstreamovou selankou, která si vyžaduje daleko světlejší a klidnější nálady. Přesto díky silným, chytlavým melodiím a kombinováním odvážnějších písní s těmi více při zemi (tedy popovějšími a klidnějšími), dokáže vyrovnávat rozumnou hranici a nechat Billie Eilish někde na úrovni takové srandovní lekací komedie s prvky dramatu.

Pokud se tedy Black Sabbath, Marilynu Mansonovi, Rammstein, Prodigy, popřípadě třeba Danzig skutečně podařilo občas vytvořit v posluchačích když už ne pocity hrůzy, tak alespoň nějaké to pozdvihnutí obočí nebo nepříjemný, ale zároveň přitažlivý pocit k zakázanému ovoci, Billie Eilish je daleko více než pravým horrorem, popcornovou, ale dobrou zábavou typu Zombieland.

Není to ale ani tak nějaké srabáctí nebo kalkul, jako spíš vhodná stylizace do role. Finneas si nejspíše byl vědom toho, že jeho mladší sestra, měřící sotva 160 cm nemá až zase takové možnosti a i přes působivé videoklipy, které jsou skutečně natočené tak, že občas vyvolávají buďto nepříjemné pocity a nebo opovržení, nemá takový druh charisma, aby mohla skutečně vyděsit posluchače. A muselo by se taky ubrat reklamy.

Strašení peklem už moc nefunguje, vtipná a drzé: „Přála bych si, abys byl gay,“ ale ano

Album taky začne spíše nechutností a humorem spojeným s reklamou než úděsem. V krátké nahrávce tak posloucháme nejspíše product placement firmy pro průhledná rovnátka. (Taky jste si všimli, že vzrůstá počet značek zmíněných v textech, to určitě všichni nedělají z čisté lásky ke značkám, co?)

No a pak se pokračuje v diskotékové písni “Bad Guy”. Možná nejchytlavější písni alba, která svým hlavním melodickým hookem sice už trochu brnká na nervy, ale všimnete si hned napoprvé obzvláště vymakaného mixu a produkce alba. Finneas různě moduloval hlas Billie Eilish a nebo do stopy přidal mezery, aby hlas Billie zněl více děsivě a je to zajímavý, v popu v této děsivé úpravě, nevídaný prvek. Odvážné je také to, jak píseň utichne, a pak přijde elektronicky ostrá mezihra.

Druhý ploužák “Xanny” ukazuje skladatelskou vyspělost Finnease. Obzvláště bridge:

Please don’t try to kiss me on the sidewalk
On your cigarette break,”

je náladově hodně zmáknutý a perfektně posouvá atmosféru písně zase o něco dál.

“You Should See Me In a Crown” pokračuje dál na silné vlně a tenhle elektro pop s prvky deep house s výraznými basami je to poslední, co by vás nudilo. Textově je to sice nejhorší píseň alba, takové to už ohrané snažení se dosáhnout ostrého dojmu, ale celkový dojem z písně to nezkazí.

“All the Good Girls Go to Hell” už zase hudebně tolik odvážná není a text zrovna taky dvakrát ne. Dneska už takovéhle lehké rýpání do hodnot katolické církve pobouří snad jedině jeptišky v klášteře. Píseň ale určitě špatná není a obzvláště v kontextu alba. Je elegantní a dobře plní roli pohodovější písně, která má trochu polevit v tempu a napětí.

Co naopak textem dráždí je píseň “Wish You Were Gay”, což je vtipně drzý vzkaz osobě, která vám nevrací zpět lásku a nedaří se vám u ní vzplanout takové pocity, jaké cítíte vy k ní. Pokud se dobře zaposloucháte, znovu máte možnost slyšet, jaký je Finneas produkční chytrolín. V některých částech na pozadí slyšíme nejen klasickou basu nebo bongo bubny, ale dětský jásot, zvukové prostředí restaurace a na konci (to uslyší už úplně všichni, i ti co nedávají moc pozor) i potlesk divadelního publika. Děti, restaurace a divadlo je pochopitelně něco, kde bychom úplně nemluvili jako Billie v refrénu, a tak nás tak nějak drží při pozornosti.

Střední pasáž: to nejhorší i nejlepší z alba

Jednou z nejlepších písní alba je “When the Party’s Over”. Billie tady více než kdykoliv připomíná Lorde a Finneas dokazuje, že se klidně může poměřovat i s jejím producentem s velkou reputací Jackem Antonoffem. Na začátku využívá Billie prvek hummingu (sorry, český ekvivalent nemáme), což je něco, co můžete znát třeba z alb Marilyna Mansona. Tohle jednoduché hučení se zavřenými ústy má, když je dobře využitu překvapivě velký vliv, který přidá do písní jakousi duchovní stránku.

Nejcitlivější a nejvíce emocionální píseň Billie perfektně zazpívala a ukázala, jak hodně je variabilní a dokáže zazpívat ostře i velice jemně.

“Quiet when I’m coming home
and I’m ony my own
I could lie, say i like it like that
Like like that,”

zpívá se v refrénu.

Důraz, který klade na hlasové detaily je ohromný a tam, kde je jich málo, doplní je propracované elektronické hračky Finnease.

Pokud je nějaká píseň na albu trochu mimo, pak je to “8”. Sice se jedná vzhledem k průběhu alba o správně zařazenou píseň, ale je to další z momentů, kdy to Finneas už trochu přehnal a modulovaný hlas Billie ve stylu panenky Barbie (nebo možná spíše Chucky), je docela otravný. Stejně jako divný přesun směrem k nějakému levnému tropickému „Malibu” popu. Jedna z mála věcí, co se na písni povede, je melodie a zvuk elektrické kytary.

Naštěstí se pokračuje velkými peckami. Nejdříve “My Strange Addiction”. Sexy, skoro až latinskoamerická a reggaetonová píseň. Perfektně fungují i samply, které pocházejí — věřte tomu nebo ne — ze seriálu The Office. Kdo by řekl, že tenhle seriál, který skončil už v roce 2013, bude pořád tak memovaným materiálem mezi lidmi, kteří v době konce seriálu měli ještě mléčné zuby…

the office GIF

A ve velké jízdě se pokračuje i dál. “Bury a Friend” je tak dobrá, že ty masivní beaty a basy cítíte po celém těle. Nevzpomínám si, že bych poslední dobou slyšel — a nejen v mainstreamu — něco, co by znělo jako tohle. Jakoby to byl úplně nový hudbení směr, kterým se ještě nikdo nikdy nevydal. Pokud z nějaké písně jde skutečně strach a mráz po zádech, pak určitě z “Bury a Friend”. Je to vůbec zvukově nejodvážnější píseň. Industriální elektronika s horrorovými efekty. Za něco podobného by měl uznat respekt i Trent Reznor. I přes některé skoro až experimentátorské elementy, je píseň pořád chytlavá.

Rapové zásahy Mehkiho Raineho do písně jsou vynalézavé a znovu je tu naprosto perfektní bridge, které se na tomhle albu obzvláště povedly. Perfektní hlasový výkon Billie a produkce a skladatelství Finnease už hraničí s hudební genialitou.

Pomalý konec pro deštivé dny

Píseň “Ilomilo” by mohla mezi ostatními zapadnout, ale byla by to věčná škoda. Nebál bych se dokonce říct, že se jedná spolu s “Bury a Friend” a “My Strange Addiction” o jednu ze tří nejlepších písní alba. Píseň by měla potěšit všechny příznivce elektronické hudby 90. let, protože píseň má trancový nádech a perfektní noční a záhadnou atmosféru.

Album uzavírá trojice pomalých písní, které výsledný nadšený dojem přece jen trochu zchladí. “Listen Before I Go” je nejdříve takový průměr pro Rainy Day playlist na Spotify. Ke konci písně se s ní ale nakonec přece jen vyklube docela slušný doják. “I Love You” nápodobně. Tyhle písně jsou dobré. Problém je, že tolik nezapadají do alba, které chce být odvážné. Nejdříve krev, drzost, nebezpečná lehkomyslnost a zdvižené prostředníčky a potom chození za ruku v Central Parku? Moc kontinuity v tom bohužel není.

Jak to tedy všechno sečíst… Vůbec bych se nebál napsat, že Where Do We Go When We Sleep je vůbec největším překvapením tohoto roku v poměru očekávání:výsledek. Produkce je tak o 10 let napřed před ostatními, skladatelství je mimořádně vyvedené. Velké popové zpěvačky vidím spíš jako herečky, než písničkářky. Spíše jen hrají roli, kterou jim dají producenti a to Billie zvládá skvěle. O přínosu Finnease O’Connella toho již zaznělo mnoho, ale je třeba znovu připomenout, kdo celému albu přispěl největším podílem.

Billie Eilish – When We All Fall Asleep, Where Do We Go?

Vydáno: 29.3.2019
Délka42:48
Žánry: Elektropop, Pop, Indie Pop, Alternativní Pop, Trap, Alternativní R&B, Dance Pop, Industriální hudba
Rozhodně musíte slyšet: 2. bad guy, 3. xanny, 4. you should see me in a crown, 6. wish you were gay, 7. when the party’s over, 9. my strange addiction, 10. my strange addiction, 11. bury a friend, 12. ilomilo

Little Simz, Dido, Sigrid, Kafka Band a The Cinematic Orchestra

„Vraní hnízdo“ není název nové dotované stavby Andreje Babiše, nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější místa a představujeme vám je.

Image result for crows nest


Konec března a začátek dubna nabídl hodně povedených alb. Rapperka Little Simz je ostrá jako nikdy předtím, Dido se přechod na moderní elektropop nakonec docela povedl. Sigrid je svěžím větrem v moderním ženském popu a dlouhé čekání na album dramaticky a trpělivě tvořících The Cinematic Orchestra se také vyplatilo. Nejlepší album tohoto výběru ale pochází z domácích vod a stojí za ním nevšední hudebně-divadelně-literární projekt Kafka Band.

Rapperka Little Simz je ostřejší než kdykoliv dřív, schází jí však posun tématů

Little Simz – Grey Area

Vydavatelství: AGE 101
Žánry:
Jazz Rap
Hodnocení: 4,0/5,0

Ženský rap je nyní na vzestupu a protože interpretky jako Nicki Minaj a Cardi B chtějí vou hudbou především šokovat a o žádné sofistikované umělecké vyjádření se zrovna nesnaží, je nutné se dívat také po zatím ne tak výrazných jménech rapové scény. Jazz rapová Simbi Ajikawo na Grey Area nabízí na svém třetím album plné moderního rapu.

Little Simz se ve své hudbě agresivně pere za to, aby našla ve věcech, které v životě dělá nějaký smysl, ale zároveň se musí prát i se svými vlastními úzkostmi. Za čím vlastně jde? Čeho chce dosáhnout? Co jí vlastně přinesla sláva? Album je díky skvěle zpracovaným tématům autentické a hodně intenzivní. Trable Little Simz tak prožíváte přímo s ní.

Jeden velký problém alba je ale, jak se Little Simz vlastně ve svých tématech příliš neposunula od minulých dvou A Curious Tale of Trials + Persons (2015) a Stillness in Wonderland (2017). Produkční posun je znát. Kompozice nikdy navíc nebyly tak ostré. Vše je daleko více vyleštěné a zmáknuté, v osobních tématech se ale zdá, že Little Smiz zůstala trochu zacyklená a posloucháme pořád její první album.

I tak, ale Little Smiz pořád předvádí nejen v oblasti ženského rapu nadprůměrnou kvalitu. Písně jako “Boss”, “Venom”, Selfish”, “Wounds” nebo “Pressure” jsou jako kombinací ženské verze ostrého a odvážného rappera Vince Staplese s nesvázaností Noname. Silné album od silné ženy, která se doufejme ve svém životě posune dál. Neprospělo by to jen jí samotné, ale i její tvorbě.

Dido na cestě k modernímu zvuku scházely lépe složené písně

Dido – Still on My Mind

Vydavatelství: BMG / UK
Žánr: Elektropop, Pop, Folk-Pop, Electro-Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Dido měla k prvkům elektronické hudby vždycky blízko. Z jejich pop folkových žánrů z veleúspěšného debutového alba No Angel (1999) a multi-platinového Life for Rent (2003) se vyklubaly na dalším albu Safe Trip Home (2008) na jednu stranu stylově odvážné, avšak velice tiché a pomalé trip-hopové a ambientní variace, kdy na albu spolupracoval kromě jiných také samotný mistr ambientní instrumentální hudby Brian Eno. Na minulém Girl Who Got Away se objevil dokonce rapper Kendrick Lamar a Dido se pokoušela proniknout do světa moderního elektronického popu. Tento pokus však zůstal spíše napůl cesty a kritici jí to za to dali vcelku solidně vyžrat.

Aktuální Still on My Mind je z tohoto ohledu pozitivním posunem. Už obrázek alba napovídá tomu, že Dido bude tentokrát chtít znít naplno současně, nehledě na to jestli si nad tím par původních fanoušků povzdychne.

Skladby jako “Hurricanes”, “Give You Up”, “Take You Home” nebo “You Don’t Need no God” vcelku dobře využívají její organicky, mysticky znějící, unikátní hlas, který zajímavě kontrastuje se synteticky znějící hudbou. Nezní to tak hladce, jak by mohlo. Pořád to přece jen trochu působí jako uměle vytvořená moderní aura, která byla producenty okolo zpěvačky vytvořena.  Produkce zní slibně, písně ale po skladatelské stránce zoufale postrádají chytlavé momenty.

Snad jediná píseň, která sahá nad minimum toho, co bychom od zpěvačky tak velkého jména čekali, je tak nejspíše jen úvodní grandiózní elektro-popové drama “Hurricanes”.

Jenže na rozdíl od jiných velkých popových hvězd přelomu století, jako například Anastacii a Avril Lavigne si však Dido zachovává i přes moderní zvuk pořád svou důstojnost a to lze brát jako slušný úspěch alba Still on My Mind. Slabších, ale 3,5.

Svěží popový vítr Sigrid si uchovává originalitu i přesto, že její písně občas zní jako jiných

Sigrid – Sucker Punch

Vydavatelství: Island
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Ne, že by norská zpěvačka a skladatelka Sigrid přinesla na světlo světa nějak obzvláště hudebně či produkčně originální a nebo mimořádně skladatelsky povedené album, její přirozenost, autenticita a nenucenost, se kterou zpívá její písně ale dělají z alba soubor pohodových písní, které byly nahrávány bez přetvářky. Svěží písně jako titulní a zároveň úvodní “Suckerpunch” a “Don’t Feel Like Cryin’” spolu a asi největší rádiový potenciál mající “Sight of You” jsou navíc i melodicky povedené i trendově znějící.

Její hlas, například v “Don’t Feel Like Cryin’”  nezní občas intonačně stoprocentně přesně a maximálně přesvědčivě. Je to však další věc, díky které nezní nijak uměle a která jejím písním ještě prospěje. Tahle píseň v druhé části refrénu hodně připomíná Dua Lipa, jindy zase můžeme slyšet Robyn, Carly Rae Japsen, Taylor Swift. Možná i trochu Adele a samozřejmě též její severskou kolegyni ze švédska Zaru Larsson.

Viníkem těchto chytlavých písní, které jedou na vlně současného popu je kromě samotné Sigrid Sjølie i Martin Sjølie (zřejmě jen shoda jmen, nikoliv rodinná souvislost), který pracoval na albech AURORA, Sean Price a hlavně taky americká songwriterka Emily Warren, která napsala písně Dua Lipa, Bebe Rexha, Ritě Ora, Davidu Guettovi a nebo The Chainsmokers

Triumfem však je, že ačkoliv díky tomu album trochu zní jako mix soudobě populární hudby, Sigrid se daří zachovat si svou vlastní tvář.

Kafka Band podstoupili na albu Amerika proces proměny. Mimořádně zajímavý hudební projekt je nyní už i perfektně celistvý

DOPORUČUJEME: Kafka Band – Amerika

Vydavatelství: Indies Scope
Žánry: Art rock, Progresivní rock, Krautrock, Alternativní elektronická hudba, Avantgardní hudba
Hodnocení: 4,5/5,0

“Ve vesmíru je nekonečné množství naděje… ale ne pro nás.”
Franz Kafka

Už konceptuální alba bývají zvláštní. Kafka Band jsou však ještě vzácnějším úkazem, když je jejich unikátní smysl existence vlastně založena na tom, že jsou rovnou konceptuální kapelou. Jedinečný projekt spisovatele Jaroslav Rudiše, který se spojil společně s hudebníky Jaromírem “99” Švejdíkem (Priessnitz, Umakart) a Dušanem Neuwerthem (Tata Bojs) tentokrát přinesl album inspirované románem Kavky Amerika.

Tentokrát Kafka Band pojali album jako skutečně hudební, nikoliv jakýsi hybrid hudebního alba a divadelního záznamu. Dvanáct písní na Amerika si však opět drží koncept přímé knižní inspirace, a tak se rovnají dvanácti zastávkám na cestě hlavního představitele Karla Rossmanna Amerikou.

Kafka Band tentokrát vydali produkčně propracované a celistvé album. Oproti minulému folkovému Das Schloss a po zapojení syntezátorů je slyšet obrovský rozdíl v hudebních stylech. Albem je nasáklé elektronickou hudba evokující německou krautrockovou a avant-gardní hudební scénu a spojení Kafkovy Ameriky se stylem Kraftwerku, jak to můžeme slyšet například z písně “A-O GMBJ” a “Jiu Jitsu Frau”, se jeví jako mimořádně povedený nápad.

Stylizace písní se ale vůbec povedla. Úvodní “New York” připomíná Pink Floyd, The Police a zároveň indiánské kmenové písně. České tiché balady jako hodně bezradná a rezignovaná “Der Verschollene/Nezvěstný” se zoufalým voláním v refrénu:

“Jsem jenom jako.
Jakože já”

a velice překvapivá, jemná, popová “Cesta” velice překvapují. Kdo by to byl řekl, že Kafka Band vytvoří perfektní píseň k táborákům? Ukazuje to ale na variabilitu kapely a na to, jaký udělali od minulého alba posun směrem k lepší přístupnosti.

Povedená je taky velkolepým refrénem oplývající “Hotel Occidental,” která svým mysteriozním retrofuturismem a avant-gardním stylem trochu připomíná současné Arctic Monkeys. Z intenzivní noise rockové mezihry jde mráz po zádech a má takovou sílu, že vás skoro roztrhá na kusy. Málokdy se slyší něco tak silného. A to ať už z českých či zahraničních alb.

Kafka Band se na novém albu zásadně posunuli od minulého a jejich plně hudebně orientované album vývoji jejich kariéry velice prospělo. Jejich album je přístupnější, plnohodnotnější a tvoří mimořádně zajímavý hudební počin inspirovaný tmavým, bezútěšně uzavřeným světem československého literárního velikána.

12 let stálo za to. Cinematic Orchestra dokážou z posluchačů ždímat emoce a ještě kladou zajímavé otázky

The Cinematic Orchestra – To Believe

Vydavatelství: Domino
Žánr: Electronic
Hodnocení: 4,0/5,0

12 let se čekalo na nové album Cinematic Orchestra, To Believe, ale stojí za to. Elegantní, naprosto přesné ambientní elektronické kompozice a na zádech mrazící velkolepost a dramatičnost tvoří dohromady dechberoucí album.

Jason Swinscoe a Dominic Smith si pozvali spoustu hostů, možná překvapivě byla většina z nich z oblasti hip-hopové hudby a R&B. Před mikrofon se postavili Moses Sumney, Roots Manuva, Heidi Vogel nebo Tawiah. Na smyčce hráli Miguel Atwood-Ferguson, na klávesy Dennis Hamm oba v minulosti spolupracovali s losangleskými výraznými postavami Flying Lotusem a Thundercatem.

Už z minulého alba Ma Fleur se dostalo několik písní do televizních seriálů, např. Grey’s Anatomy (Chirurgové) a Orange is the New Black. The Cinematic Orchestra si uchovali podstatnou část dramatického cítění a emocionálně vyždímali z alba, co se dalo. Často jim proto nevadí ani sáhnout k dlouhým písním s progresivní náturou, jak je tomu např. u devíti minutové “Lessons”.

Album navíc klade velice zajímavou otázku „Čemu vlastně věříme?” která je v současné éře civilizace plné zaručených (ne)pravd a odmítání duchovna, hodně aktuální. Těch 12 let čekání rozhodně nepřišlo nadarmo.

Recenze | Novinky: Everything Not Saved Will Be Lost, Part 1 je nejkratší, ale nejúdernější album Foals. Patrně jejich zatím nejlepší

Oxfordská alternativně rocková kapela Foals vydává páté album tvořící první polovinu dvojalba s ajťáckým i existencionálním názvem Everything Not Saved Will Be Lost, Part 1. Ačkoliv se musí poprvé obejít bez zakládajícího člena, basáka Waltera Gerverse, Foals paradoxně ještě více rozšířili svou zvukovou škálu a sice s ne zrovna optimistickými, ale ke změně burcujícími tématy přesně natrefili na hudební bod G potom, co už se na předchozích albech kolem něj dlouho pohybovali hodně blízko.

I když je to v dnešní rozdrobené hudební scéně obtížně, Foals se už stali něco jako hlasy generace a na hudebních festivalech patří mezi top jména, které přiměje nemalý počet fanoušků ke koupi lístku. Foals měli vždycky velice pevnou vizi toho, jakého zvuku chtějí dosáhnout. Řecko-anglický frontman Foals Yannis Philippakis neustále těží z toho, co zažil ve své domácké oxfordské scéně, kde účinkoval v kapelách Elizabeth a The Edmund Fitzgerald. Přitom se nebojí sonický rozsah kapely náležitě rozšířit a malovat do reproduktorů mystické nálady i velkolepé představy.

Foto Foals
Foals (Foto: Alex Knowles, Warner Bros)

A tak se od profesorsky matematicky přesného rocku na debutu Antidotes přes daleko více maskulinní, na výrazných riffech založené What Went Down dostal ke zvukově bohaté, husté magické zahradě na Everything Bit Saved Will Be Lost a znovu se jim perfektně povedlo posunout zvuk někam dál. Na novém albu tak jsou jako doma třeba xylofony nebo vibrafony, které dotváří prakticky nekonečné možnosti kapely v oblasti syntezátorů a kytar.

Burcování k úniku

Museli přitom čelit podstatné ztrátě, když na začátku minulého roku odešel z kapely zakládající člen Foals, basák Walter Gervers. Po 12 letech stejné sestavy tak přišli Foals o svou páteř. Foals jsou ale muzikantsky tak variabilní kapelou, že svého basáka nahradili nikoliv novým členem, ale sami sebou. A tak na basu hraje buďto přímo Philippakis a nebo klávesák Edwin Congreave a změnu tak (při vší úctě ke Gerversovi) vlastně ani zvukově moc nepostřehnete.

Tématicky se zdá, že Foals velice přesně vystihují až přílišnou rychlost současnosti. Zvuk i texty spolu spolupracují perfektně a Philippakis výstižně popisuje chaos moderního světa, volání po úniku, problémy s mezilidskou komunikací, hrozby environmentálních katastrof, politické napětí a nejistotu z budoucnosti. Stačí se jen podívat na úryvky textů:

“A fox lies dead in a garden
hedges and cities are on fire,”

zpívá Philippakis v závěrečné smutné  ale krásné osobní apokalypse ”I’m Done with the World (& It’s Done with Me)”.

“I saw the black rain pouring,” zpívá zase na “In Degrees”. Když zrovna není konec světa, pak se věnuje Philippakis například tomu, jak jsme všichni sledováni:

“’Cause they watch us in sleep
The language that we speak
And the secrets that we keep”

Není to ale úplně nějaký bezútěšný nihilismus, který by Foals vyjadřovali. Žádné věčné bolestivé rýpání se ve vlastních ranách, jak to dělali Jesse Lacey v Brand New a nebo Kurt Cobain v Nirvaně. Foals se spíš skoro staví do role svolávačů a burcujících davu jako Rage Against the Machine nebo Dead Kennedys, jen nejsou tolik političtí a namísto toho, že by věřili, že cesta k lepšímu životu vede skrze svržení politických struktur, spíše věří, že je hlavní dostat lidi dohromady a že si tak nějak dokážeme udělat svět lepším vzájemně. Foals proto svou hudbou volají po úniku od šedé části reality. Nejvýstižnější k tématům celého alba je tak řádek z “White Onions”:

“Escape from this room and I’ll wait for a wave.”

Toho ostatně Foals dosahují skrze strhující, rychlé a pevné písně určené spíše k tanci než smutnění u vína. “White Onions” je jedna z nejpřímejších a nejpunkovějších písní, jakou kdy udělali. Je to v podstatě, jako kdyby punkerům někdo nakoupil hodně efektových krabiček, syntezátory a nutil je, aby chodili na výstavy obrazů do galerií umění. Philippakis v písni doslova řve, že bojuje o vzduch k nadechnutí a burcuje k rozbití kleci.

Album bez hluchých míst

“On The Luna” je zase jedna z nejpopovějších písní Foals zatím a dokazují, že umí být přístupný úplně pro kohokoliv. Textově trochu zmatenou píseň, jehož sloku tvoří zmínka o luxusních restauracích Bella Luna a o Trumpovi, můžeme zapochybovat, avšak obsahuje taky i dost výstižné vyjádření současného rychlého životního stylu, kdy v životě taky neustále skáčeme z místa na místo.

“Heaven Upside Down” se taky nedrží zpátky a je to další skvělá klubová pecka, nejvíce funky a taneční je ale “In Degrees”, která míchá klubovou taneční hudbu s africkými rytmy a ta mezihra, kdy se intenzita písně zklidní, je parádní a pozadu se nedrží ani “Syrups”.

“Exits” oproti tomu postupuje ve středním tempu a svou bezstarostností rytmů kontrastuje s utrápenými texty. Na opačné straně stojí pomalé atmosférické balady jako úvodní syntezátorová “Moonlight“,”Café d’Athens” nebo perfektní závěrečné songy “Sunday” (tedy alespoň první půlka a část po mezihře) a “I’m Done with the World (& It’s Done with Me)”.

Mezihra “Sunday* je pak masakrózní pocta celé anglické klubové scéně New Order počínaje, Bronski Beat konče.

Foals skoncovali na svém nejkratším albu s pro výsledný dojem často neefektivním natahováním písní a do alba koncentrují údernost a přístupnost na úkor délky. Everything Not Saved Will Be Lost je pro Foals to, co bylo pro Radiohead In Rainbows nebo pro Arctic Monkeys AM.

Každá píseň na albu je silná, nejsou zde hluchá místa a písně zároveň fungují dobře pohromadě, tempo i nálada jednotlivých skladeb dává smysl, má určitý příběh a tvoří dohromady jeden celek. Album se postupně rozjíždí pak jede kupředu vysokým tempem a pak končí v tichém pomalém konci a boří zaběhlou nekoncepční strukturu, kdy se na začátek nahustí nejlepší písně a pak už album upadá. Nezbývá než se těšit na září a druhou část.

Foals – Everything Not Saved Will Be Lost, Part 1

Vydáno: 8.3.2019
Délka: 39:04
Žánry: Alternative/Indie Rock, Dance Rock, Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Exits, 3. White Onions, 4. In Degrees, 6. On the Luna, 9. Sunday, 10. I’m Done with the World (& It’s Done with Me)

od -

PRŮPLAV #1

Nedostávají miliony, nedostanou se do těch nejlepších studijí a k těm nejlepším lidem za oponou. Přesto dokážou díky svému talentu, odhodlání nebo pracovitosti držet krok i s těmi nejznámějšími kolegy z branže. Série Průplav je o nezávislých hudebnících, kteří denně dokazují, že umění není o penězích, ale o naplnění účelu sdělení.

Seriál-rozhovorů-Průplav


Jeden je druhým povoláním fotograf, druhý zrovna zkouší sólovou kariéru jako zpěvák RG Lowe. Dohromady je svedla čistá láska a vášeň k hudbě, jak sami říkají. Na vysoké škole tak založili skupinu Balmorhea, ze které se vyklubala unikátní kombinace instrumentální folkové hudby, která však svými experimentálním sympatiemi a velkolepostí kompozic připomíná post-rockové kapely.

Skupina z Austinu si stále uchovává pevné dvoučlenné jádro, které tvoří pouze dva přátelé Michael A. Muller a Rob Lowe, avšak bohatou instrumentaci, kterou tvoří tradiční hudební nástroje jako banjo, violoncello, housle, basa nebo vibrafon doplňuje také mnoho dalších mladých talentovaných amerických hudebníků. Balmorhea má za sebou společné koncertování se skupinami jako This Will Destroy You, Tortoise, Thurston Moore nebo dokonce Fleet Foxes.

Foto-skupina-Balmorhea
Balmorhea v kompletní sestavě (foto: Kelly Tivnan)

Jejich hudby se dostalo uznání od hudebních kritiků z publikací BBC, Pitchforku, Paste, NME, NPR nebo The Wall Street Journal a mohli jste je také pravidelně slyšet v úvodní znělce vysoce hodnoceného dramatického seriálu Rectify o obviněném muži Danielu Holdenovi (herec Aden Young) propuštěném na svobodu po 17letém čekání ve věznici na trest smrti.

Oba členové skupiny souhlasili s rozhovorem, který je startovacím v sérii Průplav, který Music NOW připravil o nezávislých hudebnících. S Michaelem a Robem jsme si povídali o tom, jak vůbec vnímají hudbu, o vztahu mezi Balmorheou a jejich jinou prací, o seriálu Rectify nebo o tom, co si myslí o vlivu internetu na hudbu. Prozradili nám také pár svých studiových triků, což se jistě bude hodit všem čtenářům hudebníkům.

Čistá vášeň a láska k hudbě jsou důvod, proč věřím, že jsem na Zemi naživu.
— Michael A. Muller (Balmorhea)

Michaele, jsi hudebník, ale také fotograf. Rozhodl ses živit svou kreativitou a povedlo se ti to. Téměř vše ale má své stinné stránky. Jsou tyhle stinné stránky tohoto druhu obživy tak malé, že na ně pokaždé zapomínáš a nebo občas přijdou časy, kdy musíš zkoušet, jestli doopravdy pevně věříš v to, co děláš?

Mít možnost vytvářet svět umění a žít uvnitř něj je v podstatě proces nekonečného zkoušení a ten nemůže být už z principu nikdy dokonalý. Čistá vášeň a láska k hudbě jsou důvod, proč věřím, že jsem na Zemi naživu. Každý pohyb a myšlenka v sobě skrývá hudbu. Je to tvoření, koncepce, zaznamenávání, vystupování, umění uznávat a zkoumání. Jsou chvíle, kdy to nepřichází snadno a zdánlivě každá snaha o úspěch selhává, ale když z vás vyjde čistý tón a ostatní lidé se jich mohou dotknout, pak to všechno stojí za to, bez ohledu na cenu, jakou za to dáte. Jsme velice šťastní, že můžeme dělat hudbu a poslouchat ji. Je to ta nejlepší práce na světě.

Michaele, protože jsi také fotograf, má tvoje mysl tendenci vnímat hudbu prostřednictvím obrazů? Myslíš si, že existuje hluboké spojení mezi zvukem a vizí nebo jsou to úplně odlišné věci?

Je to zajímavé, ale sluchová stimulace je nejvyšším motivátorem pro můj veškerý tvůrčí výstup — dokonce i ve fotografii. Hudba inspiruje ty nejhlubší části ve mně a to ve všech aspektech života. Vize je pro mě trochu jiná a inklinuje k probuzení nějaké napůl utvořené paměti a nebo snu pohřbeného uvnitř mne. Někdy je to skutečné a někdy si to představujete. Tento proces je také inspirující, ale sluchová forma umění jde na jednoznačně podvědomé místo a probouzí více neviditelných sil.

Robe, tvůj sólový projekt s názvem RG Lowe je indie pop/rock, ale hlavně zde tady zpíváš. Bylo to omezení instrumentální hudby, které tě vedlo k tomuto sólovému projektu nebo spíše k to, že styl Balmorhey je meditativní a klidný a chtěl jsi udělat něco hlasitějšího, více bezstarostného a jednoduššího?

Určitě obojí. Vyrůstal jsem jako zpěvák a to bylo pro mě primární formou hudebního vyjadřování. Změnilo se to, až jsem odešel na univerzitu. Když jsme začali s Balmorheou, Michael a já jsme se začali zajímat o instrumentální hudbu, a tak jsem svůj zpěv musel odložit. Po asi 8 letech se zaměřením na klavír a kytarovou hudbu jsem se rozhodl, že je čas vyzkoušet něco jiného. Zajímá mě tolik různých druhů hudby, že jsem byl nadšený, že jsem mohl vyzkoušet něco mimo svět, který jsme vytvořili s Balmorheou.

Nikdy jsme nepochopili nálepku, že jsme „post-rocková kapela“, ale to je v pořádku

Lidé potřebují kategorie, aby mohli organizovat své životy a jasně vymezit hranice.
— Michael A. Muller (Balmorhea)

Je zajímavé, že média často označují Balmorheu jako post-rockovou kapelu, nicméně váš zvuk je tvořen akustickými nástroji pro folkovou hudbu, někdy se širokými a reverbovými syntetizátory. Není to tak snadné, abyste byli snadno zařaditelní do jakékoliv kategorie. Jak jste vyvinuli takový jedinečný zvuk? Byla to náhoda, okolnosti nebo spíše vize, kterou jsi ty a Rob měli ve vaší mysli a která vedla k vašemu zvuku?

Nikdy jsme nepochopili tu nálepku „post-rock“, která se na nás vztahuje, ale to je v pořádku. Lidé potřebují kategorie, aby mohli organizovat své životy a jasně vymezit hranice. Náš zvuk je čistě organický, protože jsme se nikdy nesnažili vytvořit konkrétní a specifickou věc — vždycky to vychází přirozeně a přidáváme jenom některé jemné šťouchance a za běhu procesu je upravujeme. Doufáme, že organická povaha naší hudby je snadno rozpoznatelná a pro vnímavé posluchače je známkou určité jakosti a kvality.

Jeden trik, který jsme použili v nedávné době, je nahrávání kytarové smyčky ze zesilovače na kazetový magnetofon a poté nahrávání reproduktoru, který tu kazetu přehrává. — Michale A. Muller

Vaše hudba je založena na čistých vrstvách nástrojů, kdy je můžete také, kromě celkové estetiky, hezky rozpoznat a poslechnout si je odděleně. Můžete nám prozradit něco z toho, co se děje ve studiu? Máte nějaké studiové triky, které rádi používáte?

V prvních letech naší kapely jsme si mohli dovolit být ve studiu jen den nebo dva, abychom mohli nahrávat a míchat naši hudbu. To nás přimělo k tomu, abychom předem velice intenzivně zkoušeli. Pak jsme mohli maximálně využít náš čas ve studiu. Teď máme trochu více svobody a ve studiu si můžeme dát nějaký ten  čas na prozkoumávání různých možností. Jeden trik, který jsme použili v nedávné době, je nahrávání kytarové smyčky ze zesilovače na kazetový magnetofon a poté nahrávání reproduktoru, který tu kazetu přehrává. Tato znovu nahraná pásková část je pak navrstvena vysoce kvalitním čistým záznamem stejné smyčky přímo ze zesilovače, čímž se získá jedna měkká a druhá více zakalená vrstva. Zajímavé je míchání vysokých a nízkých forem kvality. Ve ztrátě kvality je něco velmi lidského a přístupného, co celou skladbu uvolní.

Poslední album Clear Language (2017) obsahuje i některé elementy elektronické hudby. Například píseň “Sky Could Undress” s jemnými elektronickými bubny. Používáte nyní i nějaký počítačový software pro tvorbu hudby?

Několik „elektronických“ prvků v naší hudbě je z větší části digitálně vytvořeno a nabízí dobrý kontrast něčeho odděleného a strojově orientovaného, co se pak dá dohromady s jemným lidským swingovým rytmem při živém nahrávání. Většinu hudby nahráváme živě na akustických nástrojích bez počítačů. Stejné je to u živých vystoupení.

Internet byla pro nás většinou pozitivní věc, mohli jsme rozšířit dosah. S herci Rectify jsme se spřátelili

Rockoví hudebníci ze staré školy jako Debbie Harry nebo Dave Grohl prohlásili v rozhovorech, že internet zničil hudbu. Producent Steve Albini byl na druhé straně ohledně internetu velice optimistický. Je zajímavé, že jste začali svou kariéru s Balmorheou okolo roku 2006, což byly přesně ty časy, kdy se využívání internetu mezi společnostmi rychle rozmohlo. Efekt internetu na hudební průmysl je asi téma pro samostatný rozhovor, ale co si myslíš o tom, jak internet ovlivnil posluchače?

Albini má ve svém hodnocení asi pravdu. Lidé, kteří by neměli možnost navštívit živá vystoupení nebo specializované prodejny hudby mají nyní přístup k této hudbě a to i v místech, kde to bylo dříve nedosažitelné. Pokles tržeb fyzických médií je poněkud zřejmý, ale opačný vzestup v digitální hudbě v posledních letech silně rozkvétá. Je těžké rozeznat, zda internet průmysl zlepšil nebo ne. Pro nás to byla většinou pozitivní věc tím, že jsme rozšířili dosah naší hudby o mohli jsme oslovit více lidí naší krevní skupiny.

Vaší kapelu tvoří kromě vás také skvělí muzikanti jako houslistka Aisha Burnsová, violoncellový hráč a kytarista Nino Soberon, bubeník/vibrafonista Jeff Olson nebo basák Sam Pankey, ale i mnoho dalších muzikantů. Řekl jsi také, že Balmorhea vznikla z tvého přátelství s Robem. Jak se vám daří držet všechny pohromadě?

Kapela byla založena a je stále provozována Robem a mnou z hlediska managementu a celkové funkčnosti. Máme specifickou vizi toho, co a kam chceme jít s hudbou a našim souborem muzikantů. V minulosti existovalo něco jako otevřené dveře, ale nyní jsou muzikanti na hlavních nástrojích zhruba od roku 2009 stejní. Doufáme, že náš svět a naše zvuková paleta bude na našem novém albu rozšířena pomocí nových nástrojů i spolupracovníků.

Lidé mohou znát Balmorheu z dramatického televizního seriálu Rectify, kde část vaší písně “Bowsprit” byla hlavní znělkou pro každou epizodu. Jak se tam tahle píseň dostala?

Píseň byla přidána do seznamu možných skladeb tvůrcem seriálu Rayem McKinnonem. Nejsme si jisti, jak to tam vůbec skončilo, ale řekl nám, že mu uvízla v hlavě a věděl, že je to to správné pro úvodní titulky. Byli jsme velmi poctěni, že jsme mohli pracovat s Rayem a byli součástí tohoto krásného seriálu.

Viděli jste celý seriál? Jak se vám vůbec líbil? Rectify bylo hodně o křehkosti, ale také o neuvěřitelné síle člověka zároveň. Nemůžu si pomoct, ale cítím něco velice podobného i z vaší hudby.

Ano, viděli jsme všechny 4 řady a bylo nám velkým potěšením setkat se a dokonce se spřátelit s některými z herců. Existuje vrozená symbióza s tichým, přesto velkolepým stavem hlubokých emocionálních stavů, které seriál ukazuje a naše hudba se jich také dotýká. Můžeme jen snít, že jednou opět budeme mít to štěstí a budeme moct s Rayem znovu spolupracovat.

Poslední otázka je trochu předvídatelná. Vaše poslední album bylo vydáno v roce 2017. Pak jste měli velké turné v roce 2017 a 2018 v USA a Evropě. Jaké jsou plány nyní?

V současné době píšeme nový materiál pro další nahrávku. Máme velké plány a nemůžeme se dočkat, až uslyšíme, co si pro nás budoucnost schovává. Díky všem, kdo tohle čtou za přečtení!

Autor: Patrik Müller, Foto: Matt Rainwaters

Nova alba - na ranim hnizde - 6-4.
Nova alba - na ranim hnizde - 6-4.

Recenze na nová alba irského hudebníka Hoziera známého díky hitu „Take Me to Church“, alternativní sestry Beyoncé Solange, české inovativní folkové písničkářky Báry Zmekové a australských Pond, kteří si pozvali do studia opět Kevina Parkera z Tame Impala.

Hozier nás vezme podruhé do kostela. O něco více kultivovaně, ale bez zahu na bránu

Hozier – Wasteland, Baby!

Vydavatelství: Columbia / Sony Music
Žánr: Pop/Rock, Soul, Indie Rock, Blues, R&B
Hodnocení: 3,5/5,0

Irský zpěvák a skladatel, který se proslavil hlavně hitem “Take Me to Church” z debutového stejnojmenného EP z roku 2013 se hlásí zpět po na druhé album po poměrně dlouhé době 4 let, jenž uplynuly od debutu plné délky pojmenované eponymně Hozier.

Hozier se od té doby, co jsme ho neměli možnost slyšet příliš nezměnil a jeho nové album je spíše pokračováním toho minulého než zcela novou kapitolou. Opět je tu mnoho dramatických, folk soulových písní s tajemnou  atmosférou modrých jeskyní.

Jedna ze zásadních písní na albu je “No Plans”, která postupuje v elegantním tempu, zatímco pracuje Hozierův charakteristický, pevný, uhrančivý hlas v deštivě melancholických slovech. Gospelem a soulem říznutá “To Noise Making (Sing)” s černošskými sbory naopak jinak poměrně dost mlhavou pochmurnou náladu pozvedne, načež ale zase “As it Was” navrátí náladu dolů.

Velice svůdná je píseň “Talk” se seduktivními pasážemi jako: “I won’t deny I’ve got in my mind now all the things I would do” a zároveň božskýn mysticismem, kdy Hozier zmiňuje Orfea a Eurydice, tedy Orfeovy manželky, který se jí po smrti snažil oživit za pomocí hudby. Hozierovi se daří být svůdným, aniž by se stal odpudivým slizounem. Povedená metafora pro povedenou píseň.

Povedená je taky píseň “Be” s prosebným refrénem:

“Be as you always been.”

Problém alba je však ten, že neobsahuje žádnou píseň, která by se byť jen kousíčkem přiblížila “Take Me to Church”. Žádná nemá ani zdaleka takový tah na bránu. Pokud je tedy novinka Wasteland, Baby! v něčem jiná, pak je to v tom, že zní jako takové odměřenější, ještě vážnější dvojče alba minulého. Hozier tak s novým albem, které přišlo po poměrně dlouhé době možná přece jen trochu zklamal. Naštěstí je tu ale pořád slušná porce výborných písní.

Solange je svými nápady jako z jiné planety, nedokáže je ale zazpívat

Solange – When I Get Home

Vydavatelství: Saint Records/Columbia / Sony Music
Žánr: Alternativní R&B, Psychedelický soul, Neo-Soul, Alternative Rap
Hodnocení: 3,0/5,0

Solange se vrací po zásadním EP True (2012), které odkrylo naplno její umělecký potenciál a také po kritiky a alternativní scénou s nadšením přijatém album A Seat at the Table z roku 2016 a sebou si přinesla nadějnou směs talentů, která se skládá ze známých, ověřených velkých ryb hudebního průmyslu i méně známých talentů. Na albu můžeme slyšet vedle Solange podíl třeba rappera Tylera the Creatora, producenta a zpěváka Pharella Williamse, hudebního experimentátora Panda Beara, či rappera a producenta Metro Boomina. Přímo pak můžeme slyšet rappery Playboy Cartiho nebo Gucciho Maneho.

When I Get Home je tak jedním velkým kolotočem jednotlivých nálad zachycených v hudbě a zároveň i hostů. When I Get Home však bohužel selhává ve vybudování nějaké stabilnější atmosféry. Vše je až příliš bledé a Solange vůbec nedokáže album vést hlasově. Tým producentů se očividně snažili, jak jim síly snažily, ale v písních jako “Dreams” s táhlými hlasovými linkami můžeme slyšet, že to s hlasem Solange není vůbec dobré a místo toho, aby doplňoval atmosféru a byl dalším nástroje, působí spíše jako rušivý element. Producenti tak raději její hlas co nejvíce ztlumili a snažili se jej zabalit různými modulacemi, ale bohužel ani to očividně nepomohlo.

Přitom některé nápady jsou až děsivě dobré a hlavně opět velice rozdílné od zbytku světa, že vedle své sestry působí Solange jako druhý mimozemšťan v řadě. To když si vezmeme třeba skvělé až do morku kosti vysvlečené “Beltway” a “Binz” a nebo asi nejvíce popový potenciál mající “Dreams”.

Solange by si však měla dát odstup, zklidnit umělecké ego, které je rozmlsané pozitivními kritikami (tak třeba NME si myslí, že je tohle album 5/5) a začít trochu s pokorou přemýšlet, jestli to, co by chtěla vyjádřit, nemůže být vyjádřeno lepším způsobem. A když už by byla u toho přemýšlení nad vlastními postupy, možná by nebylo špatné kdyby příště nekazila zajímavé hudební nápady (“Almenda”) s neoriginálním a už otravně klišovitým hlásením se k vlastní rase.

Kdyby to bylo v 60. letech, právem bychom ji považovali za odvážnou, současná společnost je ale již dostatečně dobře vychována než aby se muselo na úplně každém albu černošského interpreta vysvětlovat, že lidé s rozdílnou barvou pleti nejsou špatní jen kvůli tomu, že mají jinou barvu pleti. To dneska chápou už děti ve školce.

To je však jen pidi část. Hlavní prohra i výhra zároveň je, jaké obrovské nápady Solange má, avšak nedokáže je stoprocentně nahrát do alba.

Kdyby mělo Zrní přítelkyni, byla by to Bára Zmeková

DOPORUČUJEME: Bára Zmeková – Lunaves

Vydavatelství: Tranzistor
Žánr:
Alternativní folk, Indie Folk, Neo-Folk, Folk, Písničkářka
Hodnocení: 4,0/5,0

Pražskou folkovou zpěvačku Báru Zmekovou můžete znát díky debutovému albu Ještě kousek z roku 2013 a nebo jste jí mohli zahlédnout a zaslechnout i na festivalech Colours of Ostrava, nebo United Islands.

Lunaves je série dvanácti upřímných a procítěných písní mísících folkovou hudbu a elektroniku. Bára měla to štěstí, že mohla opět spolupracovat s producentem Ondřejem Ježkem (Tata Bojs, PSH, Houpací koně, Vypsaná fixa, Zrní nebo Midi Lid), který je naprosto objektivně řečeno jedním z nejlepších, ne-li vůbec nejlepším českým hudebním producentem současnosti. Nesmíme ale zapomínat na ostatní. Ruku k dílu přiložili též třeba Martin “Bonus” Tvrdý, Fredrik Janáček (-123 minut), Rasťo Uhrík (Jana Kirschner), Nina Marinová (Nina Rosa), Michal Mihok (Voila) nebo Francesca Mountfort.

Album začíná v tiché, romantické a zasněné písni “Svatojánská noc”. Skvělí skladatelé, hudebníci a producent umí do písně vtisknout tu správnou atmosféru, do které se můžete přenést a tohle je jeden z těch případů. Zní to totiž skutečně jako zhudebněná Svatojanská noc.

Další silná píseň je “Karlín”, kdy jakoby Báře Zmekové přišli do studia na návštěvu Zrní a Ondřej Ježek na další klidné písni předvádí své experimentátorské choutky, které do písně přidají více ostrého zvuku.

Spolupráce elektroniky s klasickými a tradičními nástroji ale dospěje k vrcholu teprve na písni “Kostra”, která je zároveň hodně pochmurná a znepokojující, že zní místy skoro jako soundtrack pro Erbenovu Kytici, nakonec ale v závěru nabídne uklidnění, když Bára Zmeková zpívá svým hlasem s jedinečným zabarvením: “I na tebe čeká v hlubinách kost raněného, jenže se zahojí … I na tebe čeká  v hlubinách žena růže píseň kost, která tě, když nikdo jiný”.

V tomhle metafyzickém textu lze ale dost obtížně číst, a tak to klidně může též znamenat ne nějaké pozitivní poselství, ale spíše smíření se se smrtí, která je milosrdnější než samota.

Kontrast krásy a temnoty ostatně lze slyšet z celé písně. Jakoby chtěla Bára Zmeková na počátku vyvolat strach z krásy: “Divíš se, že krásná je … ale bojíš se blíž.” To je ostatně něco, s čím hodně pracuje i charakterstický kontrastní zvuk Ondřeje Ježka. S akustickými nástroji jsou jasně dané, pomocí znepokojující nálady elektroniky však do pevně daných věcí rýpe a chce je rozpohybovat, aby nebyly tak moc stabilní.

Lunaves je skvělé album, které vytvořilo vlastní unikátní svět a nejspíše se na něj bude na konci roku vzpomínat jako na jedno z těch vůbec nejlepších českých.

Australští Pond s Kevinem Parkerem z Tame Impala jsou jedno nohou v minulosti, druhou v budoucnosti

Pond – Tasmania

Vydavatelství: Bertus
Žánr: Psychedelický rock, Electro Rock, Alternativer/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Australská skupina Pond a jejich někdejší člen Kevin Parker z Tame Impala jako producent.  I díky vyleštěnému zvuku, který zní čistě mixérsky a masteringově skoro připraven pro největší světová rádia (nebýt přece jen pořád alternativního obsahu) mohu Pond hrát tak melodicky jako snad nikdy předtím. Je obecně známo, že Kein Parker je génius, ale to jak skvěle zní album i na kolikrát kvalitu zbytečně ničících streamovacích službách, je hodné tomu, aby se Tasmania objevila v příručkách a učebnicích hudební studiové práce. „While the whole world melts, am I just meant to watch?“ zpívá Parker a dává vědět, že ani psychedeličtí rockeři nejsou lhostejní k některým zásadním geopolitickým událostem, které nedávno nastaly.

Jediná nevýhoda je ta, že zvuk Pond je sice nádherně znějící, ovšem také příliš univerzální, protože u mnoha z těch zvuků máte pocit, že jste je někde slyšeli. Nebyli to náhodou Pheonix? Nebo Temples? Nebo MGMT? Ale čert to vem. Písně jako “Tasmania”, “The Boys are Killing Me”, “Solené” nebo “Hand Mouth Dancer” jsou tak zvukově barevné, hravé a neuvěřitelně barevné, že je velmi lehké se do nich bez starostí ponořit a nevnímat šedivý svět kolem vás.

Pond a Kevin Parker myslí jednou nohou v minulosti a jednou v budoucnosti a v tom se skrývá ta unikátní kombinace, která tvoří tohle povedené album.

Recenze | Novinky: Rivers Cuomo už podruhé zapomněl, že “disco sucks”. Na The Black Album ale Weezeru to disko docela funguje

Rušný rok losangeleských kytarových ikon Weezer pokračuje a po tyrkysovém albu The Teal Album, resp. úplně správně Weezer [Teal Album], na kterém se objevily předělávky hitů z období dospívání členů kapely (nejpamátněji se zapsala do povědomí cover verze hitu “Africa” od Toto) vydává skupina okolo bývalého studenta Harvardu Riverse Cuoma album, už jako šesté opět přímo nepojmenováno, avšak zabarvené černě a tedy nazýváno jako The Black Album.

Ačkoliv by obal mohl napovídat, že se bude jednat o album, jenž odkryje temnější témata než je obvyklé a budou z něj znít těžké zkreslené kytary, jeho obsah je pravý opak. Album je plné elektronické hudby, popových melodií a pohodových, hlavu moc nezaměstnávajících textů. Weezer podle slov svého frontmana chtěli podobné album nahrát již 7 let. Tedy už před albem Everything Will Be Alright in the End, které vyšlo v roce 2014 a bylo plné skvělých písní mísící jejich typický napůl power popový a napůl punk rockový zvuk, jako “Back to the Shack”, “The British Are Coming” nebo “Cleopatra”.

Foto kapely Weezer
Weezer (foto: Atlantic Records)

Po tomhle album následovalo White Album a to znělo opět skvěle. Avšak mohli jsme zde slyšet posuny směrem k dnešnímu zvuku, neboť se do hudby promítají postupy moderního popu, takže třeba skvělá píseň “Thank God For Girls”, která zněla velice blízko velice dynamickému stylu Twenty One Pilots, jen zkrátka pořád ve stylu Weezeru.

Hledání toho správného moderního zvuku Weezeru

Pacific Daydream z roku 2017 byl pokus o moderní alternativní synth pop/rock s retro atmosférou vzdáleně blížící se k tomu, co například dělají Pheonix, Passion Pit, Two Door Cinema Club, Foster the People, Gorillaz a tuna dalších kapel. Weezeru bohužel tenhle krok úplně nevyšel a kromě povedené “Mexican Fender”, která si navíc přece jen držela spíše tradiční zvuk Weezeru, zde toho nebylo zrovna moc šťavnatého.

Producent David Andrew Sitek, který je známý z práce se skupinami Yeah Yeah Yeahs, Foals nebo Beady Eye, ale i remixů, kdy přepracovával třeba písně švédské zpěvačky Lykke Li, trip hopových UNKLE nebo Florence and the Machine. V poslední době se navíc dost věnoval nejen kytarové hudbě, ale i R&B (Solange, Kali Uchis nebo Miguel) a většinou platilo i to, že s kým spolupracoval, tomu se dařilo.

David Sitek se tak čistě teoreticky na papíře jevil jako ideální kandidát pro produkci alba Weezeru, kteří hledali někoho, kdo by nejlépe zkombinoval jejich moderní popové i tradiční rockové choutky a v Sitekovi toho člověka konečně našli.

Už při prvních poslechu je jasné, že si našli toho správného muže. Album, jehož základy psal Rivers psal nikoliv s kytarou v ruce, ale s piánem u sebe, totiž zní daleko více celistvě než minulé Pacific Daydream, ve kterém to zněla, jakoby kapela marně hledala nový směr a když ho nenašla, raději se uchýlila ke staré jistotě a mohli jsme tedy slyšet značný nepoměr mezi skladbami jako “Beach Boys” (subtropický retro moderní indie pop/rock s prvky elektronické hudby) vs. “Mexican Fender” (punk pop/rock v tradičním stylu přelomu století). The Black Album zní od začátku do konce stejně a to nehledě na to, jestli Weezer používají více syntezátorů a nebo více kytar.

Weezer 2019: rap, Minecraft, Fornite, ale i Beach Boys, Beastie Boys a Prince

Začne se trochu v mexicko-arménské melodii v “Can’t Knock the Hustle”, kde potom ve sloce Rivers v podstatě rapuje. Moderní zvuk, který znovu trochu připomíná současný trendy rap-dance-rockový zvuk Twenty One Pilots kupodivu funguje s Weezerem perfektně a oni tak skutečně zní soudobě. Kromě toho napovídá tomu, jak se bude album dál vyvíjet i důraz na výrazné melodie. Tenhle mix Beastie Boys, Becka a Weezer se povedl a navíc má i zábavný videoklip.

“Zombie Bastards” je textově zvláštní písnička, která ukazuje, že Rivers Cuomo umí psát písničky ne jen čistě uměleckým, ale i marketingovým způsobem. Sloka i refrén jsou totiž očividně o hraní počítačových her, což souvisí jednak s moderní cestou, kterou se chce kapela nyní ubírat a pak i s tím, že se Weezer měli objevit na soundtracku plánované hry Minecraft 2.

Předrefrén:

“That’s right
music saved my life,”

který je nejspíš odkazem na trendy hru Fortnite bohužel ukazuje, jak Rivers skládal texty. Moc totiž u toho nepřemýšlel a často to tak zní jako generátor sice špičkově do rytmu zapadajících a trendy, ale ne zrovna konzistentních popových slov. “Zombie Bastards” je na druhou stranu děsně chytlavou písní se silnou melodií a díky tomu stejně uvízne v hlavě. Koneckonců lepší, aby se vám pořád přehrávalo v hlavě “Zombie Bastards” od Weezeru než nějaký lobotomický mainstreamový dance pop typu “Sweet but Psycho” Avy Max.

Ačkoliv je to singl a měl by tedy patřit mezi trháky alba, táhlé melodie “High as a Kite” moc emocí nevygenerují a trochu kazí jinak skvělý úvod alba. Naopak “Living in L.A” o hledání lásky ve velkém městě je skvělá moderní popová píseň, kterou si užili povětšinou i starší skalní fandové Weezeru.

Je to paradoxní, že zrovna na první pohled trochu připitomělé hravé písničky jako “Piece of Cake” ukazují Riversův obrovský, skoro až McCartneyovský melodický talent.

“I’m Just Being Honest” je nejspíš vůbec nejlepší píseň alba. Ty úvodní a závěrečné rozlehlé reverbové kytary zní tak dobře, že přemýšlí nad tím, jak může tak malý nástroj vytvořit něco tak obrovského, co převyšuje atmosféru nočních velkoměst i rozkvetlých jarních luk u hor

“Once upon the time there was a Prince
He wanted to save the world with funk rock riffs,”

začíná song “Princ” a je to přímá a srdečná pocta pro zesnulého Prince, která musí udělat dobře u srdce i těm, co jsou hrubě proti novému stylu. Konečně alespoň píseň, ve které si můžete být jisti, že je nějaký význam.

“Byzantine” je zase trochu jiná. Staroškolská, hřejivá pop rocková, lehce dokonce možná surf rocková píseň s oprýskaným způsobem songwritingu, ale moderním způsobem nahrávání a produkce. Z “Byzantine” je opět slyšet, jak Weezer po celou kariéru těží z inspirací klasickými kapelami jako Beach Boys a Beatles.

Rivers McCuomo

Naopak “California Snow” je ve sloce náruživé koketování s hip hopovou hudbou. Refrén není moc zajímavý, ale sloky díky elektronice hezky koušou. Obzvláště část: “Come on Judas, give me a kiss,” má koule dokonce až Kanyeho Westa. Je to obzvláště v téhle písni (ale i mnohokrát jindy na albu), kdy lze poznat, že Rivers Cuomo dvakrát nepřemýšlí nad nějakým kdovîjak hlubokým významem, ale na druhou stranu sází do písni slova tak, že zde perfektně melodocky zapadají. To je ostatně něco pro Riverse velice typického

The Black Album pokračuje v tom, co se začalo na The White Album a naplno rozjelo na Pacific Daydream. Když na The White Album Weezer tolik netlačili na pilu s tím držením se moderních trendů za každou cenu, bylo to snesitelnější a mnohem přirozenější, na druhou stranu se též ale Weezer ve snaze zavděčit se moderním trendům od minule dost zlepšili a spolupráce s Davidem Sitekem vyšla.

Weezer – The Black Album

Vydáno: 1.3.2019
Délka: 41:47
Žánry: Pop/Rock, Power Pop, Alternative/Indie Rock, Electropop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Can’t Knock the Hustle, 2. Zombie Bastards, 4. Living in L.A, 6. I’m  Just Being Honest, 10. California Snow

Dream Theatre mixují na novém albu Distance Over Time vhodně technickou vytříbenost jejich hraní progresivního rocku s výraznějšími melodiemi. Po šesti letech vydává nové album plné obrazné hudby i lidských příběhů Pětiminutový tulák česká folk rocková kapela Listolet a čekání rozhodně stálo za to. Švédští Millencolin vidí svět jinak, ale pořád je doprovází stejný skejťácký punk rock.

Nové album vydala také australská skupina The Paper Kites i slovenská post-rocková kapela The Ills, která je známá díky minulému albu Ornamental Or Mental už i v zahraničí. Příznivci amerického country by tak by měli nastražit uši na nové album Florida Georgia Line, které by mělo být tentokrát snesitelné i dokonce pro ty, co jsou jen příležitostnými fanoušky tohoto stylu.

Dream Theater – Distance Over Time

Vydavatelství: Inside Out Music
Žánry: Progresivní metal, progresivní rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Dream Theatre jsou bezpochyby jedněmi z technicky nejlepších i nejvyspělešjích rockových hudebníků současné éry. Kytarista John Petrucci je mnohými právem považován za jednoho z nejlepších kytaristů současnosti. Podobně je na tom u svého nástroje i korejský basista John Myung. Toho třeba zvolili nejlepším baskytaristou historie čtenáři hudebního serveru Music Radar. Mike Mangini i Jordan Rudess jsou na tom velice podobně a kanaďan James LaBrie je za mikrofonem prostě k nezastavení.

Nemůžu si pomoci, ale vždycky se mi zdálo, že potenciál Dream Theatre se i přes jejich masivní úspěch zatím ještě úplně nenaplnil. Ačkoliv sice jsou sice headlinery předních metalových festivalů, nikdy nepronikli do hudební historie obecně. Tak jako třeba Led Zeppelin, Metallica nebo Iron Maiden. A to i přesto, že se svými hracími dovednostmi jsou Dream Theatre v úplně stejné první lize.

Zkuste si ale vyjít na ulici. I hudební nýmand ví, kdo je to Led Zeppelin, Metallica nebo Iron Maiden a nejspíše vyjmenuje alespoň jednu píseň. Co ale Dream Theatre? Opravdu vám někdo vyjmenuje “Octavarium”, “The Count of Tuscany” nebo “Breaking All Illusions”? Bohužel, pokud nepůjdete zrovna kolem hudebnin, asi těžko. Dream Theatre zůstávají tak nějak uzavření v metalové komunitě a ačkoliv to možná vyhovuje jak fanoušků, tak samotné kapele, nezapsat se do historie kultury s takovým talentem, je přece jen škoda.

Důvod, proč se jim to zatím nepodařilo je vcelku prostý. Neskládají zkrátka takové písně, které by zaujaly masy. Technická propracovanost vítězí nad šťavnatostí. Na Distance Over Time, nutno unzat, zafungoval určitý vývoj a chytlavější songy jako „Paralyzed“ nebo “Out of Reach” dobře fungují s písněmi, které trvají déle, které se s houževnatosto vyvíjejí, a mají delší progresivní sekce, jako například „Fall Into the Light“ a „Pale Blue Dot“. Stejně tak některá Petrucciho sóla, jako hlavně třeba to na “Out of Reach”, je hodně melodické a skutečně šťavnaté. Distance Over Time vlastně těží z toho, že Dream Theater jsou svým způsobem rodina.

Album nahrávali jako za starých časů a v newyorském Monticellu dokonce i spolu bydleli, aby dokázali co nejvíce těžit nejen ze svého obrovského hráčského talentu, ale také velkého týmového ducha. Distance Over Time sice asi není albem, kterým by se DT definitivně zapsali do historie, ale jsou k tomu zase o něco blíž a blíž. Nezbývá než doufat, že jednou budou znát lidé na ulici Dream Theatre stejně dobře jako třeba Led Zeppelin.

Millencolin – SOS

Vydavatelství:Epitaph
Žánry: Punk Rock, Pop Punk
Hodnocení: 3,0/5,0

Švédští zkušení punk rockeři Millencolin se vracejí po delší době, konkrétně po 4 letech od posledního alba True Brew. Staré psy novým kouskům nenaučíš a tak i když už jim bylo dávno “Twenty Two” (název jedné z jejich nejznámějších písní, pozn. pro neznalce), pořád se prezentují velice podobným skejťáckým punkem jako ve svých začátcích. Rozdíly ale lze poznat v tom, že svou hudbou dnes Millencolin sdělují vše daleko více jednoznačně a definitivně.

Souvisí to samozřejmě s tím, že Millencolin toho ví tak nějak obecně více o světě a už nechtějí zpívat jen v mladické nihilističnosti: “I’m twenty two and I don’t know what I’m supposed to do,” ale snaží se popsat přesně situaci, jaká je, bez ohledu na to, jestli je dobrá nebo špatná.

Some of us didn’t make it through
Some were beat by a mental stress,”

snaží se například popsat, jak to je v písni “For Yesterday”.

SOS je tedy vlastně takovým zhudebněným pohledem na to, jak tahle parta chlapů aktuálně vidí tenhle svět kolem sebe. Najde se zde pak také mnoho nostalgie, jako když vzpomíná v písni “Reach You” zpěvák Nikola Sarcevic na to, jak se snažil dostat svou femme fatale.

Zrovna tahle pecka je příjemným přídavkem do diskografie kapely. Stejně tak úvodní “SOS” nebo “Let it Be”. Millencolin se také dotknou s nadhledem sobě vlastním politiky. Jak právé v “Let it Be”, tak hlavně v písni s vtipným názvem “Troumpets and Poutine”. Píseň “Do You Want War” je také trochu o politice, spíše je to ale tátovská lekce o tom, že máte raději říct holce: “Ahoj,” než hledět do svého iphonu.

SOS má vesměs zajímavé texty. Výjimkou je třeba “Caveman”, která toho kromě připomenutí rozdílů mezi pračlověkem a člověkem vyspělým na úrovni přírodopisu 1. stupně ZŠ, moc nepředá. Daleko větší problém je ale, že požitek z alba je zkažen hodně předpovídatelnými a opakovanými melodickými postupy. To bohužel dělá z alba dost plochý konečný zážitek.

DOPORUČUJEME: Listolet – Pětiminutový tulák

Vydavatelství: Indies Scope
Žánry: Indie Folk-Rock, Alternativní Folk, Folk, Pop/Rock, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Jakékoliv povedené domácí či slovenské album je potřeba vždycky přímo oslavit! Album připravováno dlouhých 6 let rozhodně netrvalo tak dlouho zbytečně. Listolet hezky souzní se svým zlínským původem a jejich album je plné přírodně znějících zvuků. Písně pak jakoby malovaly pomocí zvuků celé krajiny. Podstatným dílem přispěli také hosté. Ethno jazzová zpěvačka Lucie Páchová (Talaqpo, Paliome). Tu můžete slyšet třeba na roztomilé písni “Kocour Spí”. Poselství těhle písně je jasné, avšak ne nutně vždycky je tomu zrovna tak.

Třeba takový song “Z Fryštáku do Zlína” je čistě autobiografický, lépe řečeno autobiografický v tom smyslu, že Tomáš Háček napsal příběh (tak to Listolet deklarují, text písní jsou na Pětiminutovém tulákovi příběhy) o jistém Ivošovi, kterého zná jen určitá skupina lidí. Texty podobného charakteru jsou ale samozřejmě vždycky kouzelné v tom, že jakmile jsou dobře napsané, můžete spojit s osobami ve vašem okolí. Je to zkrátka o přetvoření složitého chaosu na něco, co se dá univerzálním jazykem pojmenovat nebo vyjádřit zvukem. O tom ostatně je často umění jako takové.

Úvodní “Píseň minulých příběhů” míchá zajímavě melodie alternativního rocku s nástroji lidové hudby a slyšíme kromě akustických kytar také výrazný akordeon nebo dechové nástroje, které dokreslují pozadí. Folkovou píseň vystřídá spíše rocková pecka “Hermelín”. Jakoby si Listolet vzali trochu z legend nedalekého Valašského Meziříčí Mňágy a Žďorp a smíchali to s experimentálním duchem kapely Zrní. I takové skvělé kombinace vlivů někdy vznikají, aniž si to možná sami autoři vůbec uvědomují. Surrealistický obrazný text, ve kterém je měsíc nakládáný hermelín tomu dodá nezapomenutelnou atmosféru.

Hodně baví i písničkářská a trochou jižanského a psychedelického rocku říznutá “Kaktus”. Můžeme k tomu připočíst chytlavou píseň “Medůza” s úvodním hvízdáním, o poznání dramatičtější rozervanecký blues “Píseň křivých hřebíků”, nebo například mimořádně hravou píseň “Guma papír”.

Listoletu se povedlo stvořit něco mimořádného. Celistvé album, které je konzistentní i různorodé a hravé zároveň tím, jak často mění nástroje i styly, které z alba slyšíme. Listolet navíc neznají něco takového, jako že by nechali 3 skvělé písně na začátek a zbytek alba už jen vyplňovali stopáž. Jejich forma vůbec neklesá a od začátku, až do poslední valašské folkové variace na román Na cestě Jacka Karouaca.

The Paper Kites – On The Train Ride Home

Vydavatelství: Nettwerk Records
Žánr:
Indie Pop/Rock, Písničkář, Folk Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Australská skupina The Paper Kites vydává po čtyřech letech velice zajímavé akustické koncepční album On The Train Ride Home, které skutečně zní jakoby bylo složeno i určeno pro poslech po náročném dni ve vlaku jedoucím již uklidňujícím se městem ve večerních hodinách.

On the Train Ride Home není vůbec šťavnaté album. Je velice tiché a ačkoliv by akustické balady jistě neodradily fanoušky popové hudby ani příležitostné posluchače, album je spíše pozadím pro kulisy, které si musíte vytvořit třeba zrovna tou cestou večerním vlakem nebo autobusem.

On the Train Ride Home má proto v sobě pořádný kus romantického ducha a vytváří svůj specifický svět, do kterého vás vtáhne už když se při poslechu zadíváte na k albu perfektně hodící se obal alba,bči na newyorský videoklip titulní písně. Za to je třeba vzdát The Paper Kites respekt. Málokomu se totiž něco podobného podaří. V mnohém je to kýč, ale moc hezký kýč.

The Ills – Disco Volante/Mt. Average

Vydavatelství: Starcastic Records
Žánry: Post Rock, Alternative/Indie Rock, Instrumentální hudba
Hodnocení: 3,5/5,0

The Ills je v současnosti asi největší jméno slovenské alternativní scény a zároveň asi taky nejzvučnější jméno úplně celé slovenské scény v zahraničí. Posluchači BBC, WDR nebo hipsterského ráje na zemi: seattleského rádia KEXP, totiž asi moc nepoznají kdo je to Jóžo Ráž, ani je asi nebude moc zajímat Rytmus nebo Dara Rollins (mají to ale štěstí, co?), zato The Ills jsou jménem, které by jim něco říci mohlo, protože jejich písně byly nějakou dobu součástí rotací těchto rádií. Největší úspěch post-rockové kapely z Bratislavy pramení z jejich čtvrtého alba z roku 2016 Ornamental Or Mental.

Disco Volante/Mt. Average je vlastně takový zvláštní druh dvojEP, kdy nejsou dvě části nijak odděleny a plynule na sebe navazují. První část má na svědomí kytaristy Mira Luky, druhou Martin ‘Iso’ Krajčír.

Album nahrané v létě v bratislavském studiu Pulp pod slovenským producentem/zvukovým inženýrem Dominikem Suchým (Tante Elze, Intersection…) se dostaly taky pod ruku Stevu Corraovi z Nashvillu (The View, Mad Caddies, ale pokud vám tyhle jméno nic neříkají buďte v klidu).

Jaký je tedy rozdíl mezi dvěma částmi? První čast se songy jako Elsker a Uno je hodně atmosférická a přemýšlivá. Hodně ozvěn v tónech kytar, progresivně rockové postupování bicích. Vítězí spíše pochmurnost. Ta druhá část je daleko více přímočará a úderná. Mezi top momenty alba patří rozhodně space rockové vyvrcholení písně “Elsker”, než se zlomí naplno v melodicky poskakující progresivní rock. Podobných top momentů je ale tentokrát trochu málo a ačkoliv Disco Volante/Mt. Average rozhodně není zklamáním a dalším malým zázrake.na slovenské scéně, vzhledem ke světové konkjrenci přece jen poslední album zůstává trochu za očekáváním a poslední album Ornamental Or Mental nezůstává překonáno.

Florida Georgia Line – Can’t Say I Ain’t Country

Vydavatelství: Big Machine Records / BMX
Žánr: Pop Country, Moderní country
Hodnocení: 3,0/5,0

Nové album FGL se kupodivu dá poslouchat. A to už je samo o sobě úspěch jako kráva. Směs starého country s moderním popem zní nečekaně svěže a to je asi vše, co o tomhle albu potřebujete vědět. Pokud máte slabost pro americké moderní country, byť je třeba plné kýče, měli byste zpozornět a album si vyhledat. Pokud se podobným vodám raději vyhýbáte, raději v tom pokračujte dále, Florida Georgia Line s Can’t Say I Ain’t Country svůj žánr nijak nepřekonává.

od -

RECENZE | Novinky: Head Above Water a velký návrat Avril Lavigne? Ani omylem! Album odkrylo, jak byla závislá na producentech

Avril Lavigne, kanadská zpěvačka a skladatelka si zažila v uplynulém období těžké chvíle a po nadějném prvním titulním singlu mnozí doufali, že se Avril Lavigne vrátí do formy. Nečekali jsme, že přivede zpět, ani tak živý skejťácký pop punk z debutového úspěšného Let Go (2002) nebo stejný žánr v bombastické roztleskávací podobě z alba The Best Damn Thing (2006), kterým nakopala zadek všem popovým kolegyním. Head Above the Water však mohlo být díky okolnostem albem, díky kterému Avril Lavigne nabyde důstojnosti. Nestalo se.

Avril Lavigne měla za sebou mírně řečeno idiotské období. Nejdřív rozchod se zpěvákem Nickelback Chadem Kroegerem. No, někteří hudební fanoušci by možná řekli, že je něco podobného vlastně výhrou… I když nebuďme zlí! Třeba je Chad v soukromí nejvíce pohodový týpek na světě. Hlavně se ale pak Lavigne musela strachovat i o svůj život, protože si prošla lymsku boreliozou. Jestli byste chtěli vědět, jak se člověk po takové nemoci cítí — pro všechny, kdo neměli tu smůlu tohle osinu v zadku chytit –, je to prý asi něco jako pocit půl hodiny po doběhnutí maratonu s chřipkou v té nejhorší fázi.

Člověk by řekl, že Avril překročí svůj vlastní stín, protože kdy jindy než v období, kdy musela odejít ze své komfortní zóny, ať už chtěla či nikoliv.

Image result for forrest gump jenny naked with guitar
Avril Lavigne (foto k albu Head Above the Water; z filmu Forrest Gump)

Člověk by řekl, že Avril překročí svůj vlastní stín, protože kdy jindy než v období, kdy musela odejít ze své komfortní zóny, ať už chtěla či nikoliv. A po první zveřejněné písni z alba to skutečně vypadalo více než nadějně. Po hrůzách jako “Hello Kitty”, která zněla asi jako kdyby The Chainsmokers složili píseň o hentai pornu a dali to nazpívat Dádě Patrasové, následovala emocionálně i atmosféricky bohatá píseň, která by se s klidem mohla zařadit někde mezi takových 100 „nej“ popových pecek s letošního ženského popu. Osobní drama se otisklo věrohodně do písně.

Kdy jindy překročit vlastní stín než teď?

To stejné se dá v podstatě říct i o “I Fell In Love with the Devil” se skvělými smyčcovými částmi, ze kterých skoro mrazí v zádech a skvělým produkčním tahem se zdvojením hlasu Avril, kdy na vás jakoby promlouvalo několik Avril na jednou. Jakmile se Avril koupe v upřímnosti svých dvou tragických událostech, je to dobré. Určitě bychom jí nechtěli nějak utrápit a nechat se koupat ve vlastních slzách, ale faktem je, že jakmile se snaží nabrat jiný směr, nedopadne to na albu dobře. A co hůř. “I Fell In Love with the Devil” a titulní “Head Above the Water” jsou bohužel jedinými písněmi, které na albu za něco stojí.

Úplně největším průšvihem alba jsou texty, v těsném závěsu jdou neoriginální, ani nijak zvlášť propracované mainstreamové popové postupy. “Birdie” ještě nabízí jakž takž povedený text, kde se sice používá jedna jediná metonymie po celou dobu, ale čistě po textové stránce, nehledě na debilní melodii refrénu: „So birdie fly away, higher, higher,“ budiž. Alespoň trochu zajímavé vystupňované melodie. “Tell Me it’s Over” ale působí, jakoby zpěvačka trpěla obsedantně kompulzivní poruchou a musela se pořád opakovat a opakovat to stejné:

Tell me it’s over
If it’s really over
Cause it don’t feel like it’s over whenever you’re closing the door, no
So tell me it’s over
If it’s really over
‘Cause every time you come over it doesn’t feel over no more
So tell me it’s over

Hudba navíc zní jako to nejvíce tuctové pop-country. Jako slabý odvar skupiny Little Big Town.

Opravdová textová šmakuláda ale přijde v písni “Souvenir”.

Can I keep you as a souvenir?
Wish you were here

Image result for facepalm

Nejsem „dumb blond“? Tak proč dělá pravý opak?

Velkým obloukem obejděte “Dumb Blonde” — píseň, ve kterém se vás ve stylu “Hollaback Girl” a Gwen Stefani a písní z alba The Best Damn Thing snaží Avril přesvědčit, že není hloupá blondýna, ale ve skutečnosti z ní vyplyne pravý opak. U něčeho takového samozřejmě nesmí chybět paní „Nejdu Napodium Pokudnenivyprodano” Nicki Minaj.

Když chceme hledat kámen úrazu toho, proč to takhle dopadlo, podívejme se na zadní stranu obalu. Alba mnoha popových zpěvaček stojí (jako již tradičně) stojí a padají na tom, kdo se jich ujme. V minulosti byla Avril Lavigne na vrcholu, a tak se jí ujali ti největší kumštýři popové hudby jako Dr. Luke a rockovou část tady tvořil skvělý Butch Walker. Oba se podíleli na produkční i kompoziční stránce alba.

Jenže nyní už samozřejmě Avril není moc v mainstreamu kurzu, a tak jí nahrávací společnost dohodila druhořadé producenty. Ujal se jí tentokrát konkrétně třeba producent Mitch Allan a ten upřímně, má sice za sebou spolupráce se vcelku velkými jmény jako Demi Lovato nebo Kelly Clarkson, ale zároveň nestojí za ničím, co by za něco stálo. Písně, na kterých dělal patří většinou k horšímu, co tyhle zpěvačky udělaly.

Jeho práce je přehlídka sice špičkově nahraného a zmixovaného, ale zároveň nudného předpovídatelného popu, který ani nemůže konkurovat esům, jakými jsou popoví králové Dr. Luke nebo Max Martin. Jediná pozitivní věc od něj, která mě napadla, je vcelku vtipná píseň “Megan Fox” of amerických komediálních pop-punkerů Bowling for Soup. Ale jako šafránu…

Není tak náhoda, že na jediných dvou slušných písní alba tenhle člověk chybí a například povedenou “Head Above the Water” pomáhal dát Avril Lavigne dohromady zpěvák kapely We the Kings, rocker Travis Clark. Kdyby se Avril držela více takovýchto lidí, nejspíše by to dopadlo jinak. A lépe. Jádro problému je ale v tom, když se zpěváci nebo zpěvačky nechají příliš vodit za ručičku ostatními lidmi a nedokážou si najít lidi, se kterými by mohli spolupracovat.

Možná to zní legračně, ale jsem si jistý, že mnoho dnešních popových alb vzniklo díky dobrému managementu. Ano, nezbláznili jsme se. Managementu. Jde totiž o to najít schopné lidi vhodné pro konkrétní projekt a vysvětlit jim, o co usilujete a to, co od nich potřebujete.

Právě v tom se liší Avril Lavigne například od Beyoncé. Ta, ačkoliv je po hudební stránce, kolektivně si to přiznejme, úplně tupá a neumí ani hrát na žádný hudební nástroj, umí si, kromě toho, že se perfektně vžije do písní, najít vhodné lidi, kteří jí složí perfektní hudbu. Proto její poslední Lemonade (2016) bylo také jedno z nejlepších popových alb, které nám v průběhu 3 let prošlo pod rukama.

Další proud představuje třeba Lorde. Ta si část písní, nebo alespoň jejich kostry sama skládá. To je samozřejmě nejvíce ideální způsob, jak zajistit, abyste nezůstali na pospas nýmandům.

Avril, na pódiích často hrající na kytaru, vypadala, že by mohla mít slušné skladatelské a textařské dovednosti. V “I Fell in Love With the Devil”, kterou napsala celou sama, se to potvrdilo, jinou píseň sama stvořit nedokázala a když jí psali podstatné části nebo celou hudbu jiní, dopadlo do hrozně.

Takže Head Above the Water a velký návrat Avril Lavigne? Ani omylem!

Avril Lavigne – Head Above the Water

Vydáno: 15. 2. 2019
Délka: 41:47
Žánry: Pop, Dance Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Head Above Water, 3. I Fell in Love with the Devil

od -

“Od teď už není nutné chodit do hudebních škol, protože všechno, co se potřebujete dozvědět, se dozvíte tady od nás.” Pokud tuto větu poznáváte, už ji bohužel víckrát neuslyšíte. Tedy alespoň ne v nových dílech pořadu Kumšt.

Duo Matěj Belko a Petr Šťastný končí s oblíbeným projektem Kumšt z YouTube kanálu českého hudebního obchodu Kytary.cz. Hlavní obsah satirického pořadu byl založený na komických ztvárněních různých hudebních kýčů a profláklých postupů v nejen české hudební branži. Dvojice moderátorů/hudebníků v každém díle učila diváky jeden hudební styl.

Matěj Belko a Petr Šťastný hráli v minulosti v kapelách Adama Mišíka, Petra Koláře, Lenky Dusilové nebo Terezy Černochové. V Kumštu si tedy dělali legraci i tak trochu sami ze sebe
Matěj Belko a Petr Šťastný hráli v minulosti v kapelách Adama Mišíka, Petra Koláře, Lenky Dusilové nebo Terezy Černochové. V Kumštu si tedy dělali legraci i tak trochu sami ze sebe

Mohli jsme se dozvědět například, jak složit letní hit, folkovou píseň, poctivý český šlágr nebo jak vytěžit co nejvíce peněz v období Vánoc. Parodická výuková lekce byla vždy zakončená videoklipem písně, která vznikla jako ukázka použití rad a praktik dvojice a vždy parodovala jednu nebo kombinaci více skutečných hudebních skupin.

Velké finále

Velké finále. Takhle by se dal popsat poslední díl Kumštu. Poslední díl s názvem “Jak sesmolit muzikál” obsahoval závěrečný klip, který parodoval populární české muzikály jako Kleopatra a Golem.

Facebookový post, ve kterém tvůrci oznamují konec série.

Tak jo, série KUMŠT je u konce. Děkujeme vám všem, co jste se dívali a doufáme, že už víte jak na to. My teď odcházíme…

Zveřejnil(a) KUMŠT dne Pondělí 4. března 2019

Belko se Šťastným si tedy na závěr celé série vzali něco většího než obvykle a do závěrečného klipu museli obsadit desítky herců s kostýmy.

#Hrabátko #Pocit

V pořadu se objevilo několik hlášek, které se dokázaly uchytit mezi hudební komunitou. Fanoušci pořadu nejvíce vzpomínali na hlášky jako: “Hrabátko” nebo tradiční závěrečná slova: “Tak snad tu slávu ustojíte.” Na konci každého pořadu (logicky, vyjma posledního muzikálového dílu) též vznikla fiktivní skupina. Největší ohlas měly například skupiny Duo Modřanka nebo Pocit. Pořad měl na YouTube velice slušnou sledovanost. Většina dílů nasbírala okolo 100 000 diváků. Facebooková stránka pořadu Kumšt nasbírala okolo 4 000 sledujících.

Přes kladný ohlas byla ale přece jenom jedna skupina fanoušků na konci každého pořadu nespokojená. Jednalo se o početnou skupinu diváků, kteří si přáli, aby Kumšt natočil díl o metalu a ten přitom nepřicházel. Belko a Šťastný tohle ale vzali po svém. Na začátku posledního dílu “Jak sesmolit muzikál” při úvodní řeči oba aktéři hráli na metalové kytary, ovšem s vypnutými zesilovači.

Komediální pořad Kumšt zatím pravděpodobně nejvíce rozšiřoval zaměření kanálu českého hudebního obchodu Kytary.cz. Ty ho za marketingovými účely doposud používaly pro různé představování nástrojů a produktů s nimi souvisejícími a nebo pro (seriózní) hudební výukové online lekce.

Poslední díl série Kumšt:

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Billie Eilish je nečekaný fenomén. Nejdříve jí nenávidíte, pak se nemůžete odtrhnout Do české a slovenské země doráží fenomén Billie Eilish zatím...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Cradle of Filth na Cryptoriana – The Seductiveness of Decay nabízí rozumný kompromis mezi metalovou brutalitou a melodičností Anglická kapela s dvěma...