Roční archiv:2019

od -

Jedna z největších popových hvězd současnosti Taylor Swift se rozhodla nebrat si příliš velké osobní volno a po velkém turné k albu reputation, které vyšlo na podzim roku 2017 se prakticky hned vrhla do studia. Album Lover má hned 18 písní a Taylor Swift se na něm trochu vrací zpět ke country. Většinou to ale tíhne Taylor Swift k synth-popu a elektropopu. Na rozdíl od minulého alba slyšíme méně vlivu klubové hudby a minimum vlivů hip hopových. Největší změnou oproti minulému albu je však pozitivnější a uvolněnější nálada alba. Aby také ne, když jeho konceptem je zamilovanost…

Recenze na popová alba se nepíšou snadno díky tomu, že nemůžete tak snadno odhadnout, jaký má vliv na konečný výsledek samotné jméno slavné zpěvačky a nebo zpěváka, který je uveden na obalu a nakolik je to práce producentů, skladatelů a manažerů.

Taylor Swift (Foto: Facebook)
Taylor Swift (Foto: Facebook)

Když ale v roce 2017 vydala Beyoncé album Lemonade, na kterém zaměstnala počet lidí, jenž by se shodoval s počtem zaměstnanců středně velkého průmyslového podniku a výsledek byl stejně konzistentní, ucelený a točil se okolo příběhů s života Beyoncé, uvědomil jsem si, že v moderní hudbě mají popové hvězdy podobnou roli, jakou mají u filmů režiséri.

Zodpovídají za to, aby v soukolí všechno dokonale fungovalo a za konečný celkový obraz alba. Aby na konci album nevypadal výsledek jako když smícháte jedno puzzle s druhým. Musí umět říct ano a ne v pravou chvíli a svými drobkami přidat po tvůrčí stránce alespoň třeba pár vět, akordy pro refrén a nebo – v ještě lepším případě – rovnou celou písničku.

Taylor Swift jako americká country hvězda

Taylor Swift byla zvyklá původně si psát slova i hudbu sama a nedá se říct, že by jí to nešlo. V roce 2006 vydala eponymní úspěšné country popové album Taylor Swift. Dostalo se na první místo prodejnosti country alb. Nejlepší pozice z hlavní hitparády prodejnosti alb v USA Billboard 200 byla pátá. Bylo to trochu naivní a pohádkové, pro mnohé ale líbivé a roztomilé album moderního mainstreamového country. Vše nasvědčovalo tomu, že se může třást dosavadní princezna amerického country-popu Carrie Underwood.

O dva roky navíc vydala album Fearless a dá se říct, že to bylo album, na kterém sundala Taylor Carrie Underwood korunku z hlavy. Taylor stále spolupracovala hlavně s country hudebnicí Liz Rose a ještě více než an debutu taky psala sama. Fearless se stalo v USA 7x platinové a Taylor pomaličku začala expandovat do celého světa. Na rozdíl od Carrie Underwood, která zůstala hlavně domácí záležitostí.

Nalejme si však čistého vína. Samotné by se jí asi nikdy nepodařilo stát takovou velkou hvězdou, jakou je dnes. Jen velice omezená skupinka lidí dokáže pravidelně psát písničky, které se uchytí v povědomí veřejnosti na dlouhá léta.

A tak si stále trochu naivní, ještě pořád hodně mladá Taylor Swift chodila pro plno cen a šílela z každé, které dostala. Najednou jí v roce 2009, při jedné z jejich typických dojatých děkovaček, které se mimochodem staly už tak populární, že o ní pop-punková komediální kapela Bowling For Soup dokonce napsala písničku “Award Show Taylor Swift”, stalo to, že jí na pódiu vběhl Kanye West.

Když bychom nyní porušili chronologii času a udělali rychlý flashforward do roku 2016, Kanye na svém kontroverzním singlu “Famous” zpíval o tom, že by možná měl ještě šanci na to mít sex s Taylor Swift, protože jí udělal slavnou. Leckdo by si samozřejmě mohl myslet – zvlášť, když dneska víme, že ten singl vydával v době, kdy byl na prahu psychického zhroucení — , že je to prostě narcistický blázen a tahle věta dalším výplodem jeho špatně fungujícího mozku. Jenomže on možná nebyl až zase tolik od pravdy.

Taylor Swift jako globální popová superstar

Taylor Swift totiž byla hodně populární v USA už tehdy, ale její celosvětová popularita ještě nebyla ani zdaleka na takové úrovni, jako u jejich kolegyň Katy Perry, Lady Gaga nebo Rihanny. V té době byla ostatně globálně daleko větší superstar i třeba Ke$ha.

Jakoby to byl tehdy symbolický moment, kdy se Šípková Růženka píchla do prstu. Jakoby se dívka vyrůstající v bublině setkala se zlou – nikoliv čarodějnicí, jako ve slavné pohádce, ale mistrem černé magie Kanye Westem, který z ní smyl nevinnost.

Do té doby k ní byli všichni z hudebního průmyslu hodní. Kanye sice proti ní osobně taky neřekl špatné slovo, ovšem když řekl, že by neměla cenu vyhrát ona, ale Beyoncé, protože vydala daleko lepší album, způsobilo to zděšení nejen u samotné Taylor Swift. No a když je potřeba natřít to černokněžníkovi a ukázat mu, co dokážete, musíte si sehnat mistra bílé magie. A tady přichází do hry nejslavnější producent a songwriter současného popu Max Martin.

Služby jeho a jeho kumpána, dalšího věhlasného producenta současnosti Shellbacka, začala Taylor využívat na albu Red (2012), kde pomalu začala z naivní Taylor Swift být dospělá žena. Ačkoliv to byla ještě pořád Taylor, kdo byl hlavním songwriterem, největší hity “22”, “I Knew You Were Trouble” a “We Are Never Ever Getting Back Together” vznikly ve spolupráci s těmito popovými mágy.

Přišel rok 2014, ale na obrázku alba stál pro Taylor Swift rok 1989. To už se poddala producentům takřka úplně a kromě Maxe Martina a Shellbacka Taylor využívala služby taky Ryana Teddera z One Republic a Jacka Antonoffa. Z country nezbylo takřka nic a z hvězdy moderního country se definitivně stala popová star. Je to zvláštní, ale zatímco 1989 milovali všichni kritici a hipsteři, následným vývojem tvorby Taylor Swift opovrhovali. Uznávaný rockový kytarista a zpěvák Ryan Adams si dokonce album tak zamiloval, že ho celé předělal podle svého gusta.

No a potom přišlo album reputation. Podle mého názoru bylo reputation geniální album, na míle nejlepší od Taylor Swift a dokonale sedělo k jejímu vývoji, kdy se zpěvačka hodně změnila i osobnostně. Hlavně to byla popová hudba, která na rozdíl od všech jejich minulých alb ani na chvíli nenudila. Byla to vlastně taková lehčí a šťastnější verze dnešní hudby Billy Eillish, kde temnota a progresivně znějící elektro-popová hudba mísila hravost s dravostí.

Z klubových noci k syntezátorovým duhám

Bavilo taky to snobství a jakási V.I.P. exkluzivita. Album s velikostí megafilmů s milionovými rozpočty, bylo jako byste si vzali jetpack a létali s ním nad nočními světovými metropolemi a nebo se stali na chvíli součástí velkého světového turné popové megastar. Tehdy jsem psal recenzi na tohle album pro web ONEMusic.cz a dal jsem k mému vlastnímu překvapení reputation 8/10tedy přeloženo ve skóre Music NOW 4,0 (celou recenzi si můžete přečíst tady) a označili jsme reputation i jako 28. nejlepší album roku 2017. Když jsem album poslouchal nyní znovu, rozhodně jsem se mého kroku nerozhodl litovat.

Album vlastně bylo rozděleno na půlku, kdy až na jednu píseň měli na starost první polovinu Max Martin a druhou kytarista Fun a zpěvák Bleachers Jack Antonoff. Druhá „Antonoffova polovina” byla možná ještě lepší než ta druhá, a tak když bylo jasné, že novému albu Taylor Swift Lover bude kormidlovat Antonoff, očekávání byla hodně velká.

Hned v úvodu je bohužel potřeba říct, že prakticky jakákoli písně z druhé poloviny reputation by byla momentem hodným k vyzdvihnutí na Lover. To ale neznamená, že by bylo Lover špatné album. Je to vlastně trochu návrat k té staré Taylor Swift někdy do období alba Red, jen v synth popovém stylu. Dokonce se vrátila částečně i ke country. O tom ale až později…

Album začíná jednoduchou, strohou a optimistickou písní “I Forgot That You Existed”. Není to bohužel nic víc než generický pop, který má dneska na albu kdekdo. Nic z čeho bychom cítili náturu Taylor Swift a kromě jejího hlasu tu vlastně není nic, podle čeho by se dalo poznat, že tuhle píseň má zpívat zrovna ona. Je to obrovská nuda a zklamání. Zatímco reputation začínal velkolepý ambiciózní hit “…Ready for It?”, tady se dočkáme zhudebnění levné sladké žvýkačky, jejíž chuť vydrží maximálně pár vteřin.

Jack Antonoff pro atmosféru, Joel Little pro hity

Pokračování je naštěstí už lepší. “Cruel Summer” je příjemný moderní syntezátorový pop s lehkým nádechem osmdesátek. To je přesně to, co jsme od spojení Antonoffa s Taylor Swift očekávali a teď je to tady. Částečný návrat ke country zažívá Taylor už na “Love”, kde slyšíme po dlouhé době v její písni živé bicí s basovou kytarou, pianem a akustickou kytarou. Je to docela příjemný pocit a fanynky té staré Taylor Swift se snad musely rozbrečet, když tuhle píseň slyšely. Muselo to být jakoby se vrátili do vyhřátého domova s krbem, když už si mysleli, že se tam z té venkovní zimy nikdy nevrátí.

“The Man” je v éře #MeToo, západního levicového progresivismu a sílícího feminismu příjemnou změnou, kdy sice Taylor Swift muže tak trochu kritizuje, ale dělá to chytře a vtipně a tak, že díky tomu nevypadá jako otravná hysterka. Občas to dokonce i trochu vypadá, že mužům možná i trochu lichotí a uznává jejich sílu (“I’m so sick of running as fast as I can / Wondering if I’d get there quicker if I was a man”), takže z toho my muži vyvázneme na rok 2019 nezvykle dobře.

“The Archer” začíná nejpovedenější část alba. Bratranec krásné syntezátorové balady “Slow Disco” St. Vincent má úžasnou éterickou atmosféru, kterou se Jack Antonoff trefil do černého. Dva syntezátory, jeden osmdesátkový stroj na bicí a dvě hodiny, které stačily, aby Jack Antonoff dal s Taylor Swift tuhle píseň dohromady. A jaké se jim povedlo kouzlo! Ať už slova psal víc Antonoff nebo Swift, je to rovněž diamant vedle diamantu. Nejlepší je asi třeba tahle část:

“Easy they come, easy they go
I jump from the train, I ride off alone
I never grew up, it’s getting so old
Help me hold on to you.”

 

Slova taky obdivuhodně pracují s hudbou.

“I Think He Knows” je další píseň, která dokonale spojuje neuvěřitelnou hravost Antonoffových písní a skvělé hlasové pojetí a jakési hlasové hraní a obrovský důraz na detaily, která Taylor Swift do písní dokáže vložit.

Antonoff je skvělý pro atmosféru, ale není to přece jen zase až takový hitmaker a tak do hry vstoupil ještě jeden týpek – Joel Little. Spoluautor “Royals” a “Green Light” od Lorde nebo “Whatever it Takes” od Imagine Dragons.  Mise hitmakera byla skutečně úspěšná. Stojí totiž skutečně za těmi více hitovými písněmi alba “The Man”, “You Need to Calm Down”, “ME!” a taky “Miss Americana & the Heartbreak Prince”. Poslední jmenovaná patří do top trojice nejlepších písní alba.

Částečně zpátky domů, ale i do Londýna (tak, jak ho vidí Taylor Swift)

Je to jakýsi návrat Taylor Swift do dob střední. Na druhou stranu by se jí dal vyčítat ten úkrok zpět a nostalgie, avšak lze jí úplně vyčítat, že se chce ve svých písních do tohoto období vrátit? Kdo by nechtěl.

Je to v téhle písni, kdy si znovu uvědomíte, že texty jsou na tomhle albu mimořádně povedené. Po textové stránce je to dokonce možná vůbec nejlepší album Taylor Swift. Je obdivuhodné, jak se slova a hudba dokážou navzájem podporovat a zároveň – ačkoliv to sice není bůhvíjak hodně intelektuálně náročné — , jak dokážou být verše na pop mimořádně důmyslné.

Třeba výrazná část:

„The whole school is rolling fake dice
You play stupid games, you win stupid prizes,”

 

rezonuje v uších a v mozku ještě dlouho po tom, co album vypnete.

“Paper Ring” je další z písní, ve kterých se po hudební stránce Taylor Swift vrací částečně zpět ke country. Nedělejme z toho bulvár, ale drtivá většina písní alba Lover je hodně zamilovaných. “Paper Ring” zatím rozhodně nejvíce, asi protože je z nich nejvíce konkrétní. Taylor Swift si nyní užívá šťastného vztahu s Joem Alwynem a dle písně “Paper Rings” je to snad už i na svatbu. Tak buď to tedy Taylor konečně vyjde a nebo vznikne další z její řady písní pro ex-přítele (pardon, za jízlivý vtip).

Tak či onak, Jack Antonoff do písně před refrénem řve: “One, two, one,. two, three, four,” protože prý se Swift chtěli, ať se píseň co nejvíce podobá svatební kapele. Píseň je chytlavá a hravá, ale je v ní cítit až moc z Hanny Montany a jejího pubertálního country dance popu, než aby se dala považovat za úplně adekvátní k současné Taylor Swift.

To “Cornelia Street” působí (i přesto, že se hudebně Antonoff trochu opakuje) už daleko více dospěle a důstojně. Přes trochu unavenou píseň “Death By A Thousand Cuts”, na které je vyloženě zajímavé snad jedině cinkající, třepotavá elektronická zvonkohra doplňující syntezátory, která zní jako, když slunce svítí do vody, kterou rozvíří vítr.

Jestliže si na “Paper Rings” sobecky a egocentricky řekla o svatbu; je to ostatně ta vlastnost Taylor Swift, která na ní není moc sympatická a proč jí mnoho fanoušků jejich kolegyň nemůžou ani vystát.

Tady to naštěstí tematicky vyžehlila hezkou písní “London Boy”, ze které sice musí mít Angličané pořádnou pr**l, ale alespoň je autentická a řeknete si: „Jo, takhle nějak Taylor Swift, která je od 17 celebritou, asi ve ve svém světě fakt vidí Anglii a Londýn.“ Nemůžeme ale říct, že virtuálně být v tom bublinovém, ale vzrušujícím světě Taylor Swift, není po našich obyčejných, šedivých a nudných dnech, zajímavé. Hudebně se “London Boy” vrací částečně k minulému albu reputation a k hip hopovým prvkům z něho.

I za “Soon You’ll Get Better” s Dixie Chicks se dají Swift a Antonoff (samozřejmě ale i Dixie Chicks) pochválit, protože zvládli uchopit sentimentální téma se sentimentální instrumentací tak, aby z toho nevznikl patos, ale naopak možná nejvíce autentická píseň Taylor Swift za posledních 6 let v tom smyslu, že nám prozrazuje nikoliv svou nablýskanou pózu, ale podobně jako na “The Archer” i svou zranitelnou část.

Obzvláště v dnešní době část společnosti a médií tlačí velké dámské hvězdy do toho, aby se tvářily nebezpečně a dokázaly se vyrovnat mužům. Je ale dobře, že její písně dokážou být i zranitelné.

Na konci se projevuje, že Lover není tak dobré, jako reputation

“False God” se saxofonem má úžasnou atmosféru a snad ani nejde vymyslet lepší píseň pro pohodový večerní poslech popu. Lépe však funguje samostatně, protože v kontextu alba se zdá být utahaná.

Jak tu chválíme Antonoffa, je na čase pochválit za některé písně i Joela Littla, který zastoupil v roli hitmakera dokonale Maxe Martina. Méně housu a klubovou hudbou, ale více elektro-popové a synthpopové hudby s kořeny v new wave éře kapel jako Blondies se navíc možná bude více líbit i tvrdému jádru fanoušků Taylor Swift. “You Need To Calm Down” má navíc geniální text, který perfektně vystihuje dnešní dobu. Píseň byla ostatně vydána na narozeniny Donalda Trumpa, a tak se samozřejmě začalo spekulovat, jestli to nebyl náhodou záměr.

Videoklip mimochodem nabízí konec epizody dalšího hojně sledovaného (ale spíše uměle vyvolaných) sporu mezi Katy Perry a Taylor Swift. 

“Afterglow” je další povedenější emocionální a atmosférická spolupráce s Antonoffem. Pak následuje opět Little a největší hit alba “ME!”. Nemůžu říct, že by Brandon Urie z Panic at the Disco píseň nějak zvlášť povznesl nahoru, možná by dokonce bylo lepší, kdyby jí zpívala Taylor Swift sama, ale jinak se písni nedá upřít její hitovost a chytlavost. Je to ale pouze popový rádiový hit bez nějaké větší hloubky. Tohle se Littlovi naopak moc nepovedlo.

“It’s Nice To Have A Friend” by asi spíše měla být b strana jednoho ze singlů. Ne že by urazila, je ostatně jen dvě a půl minuty dlouhá, ale rozředí konec alba, který přece jen není tak silný. A to i když se o jeho povznesení snaží optimistická synth popová balada “Daylight”, která svým stylem navazuje na “Cornelia Street”, “False God”, “The Archer” a “Afterglow”.

Lover je bezesporu album autentičtější a s tím souvisí i lepší texty. Reputation je oproti tomu album s odvážnější, progresivnější hudbou a s tím souvisí i velkolepější atmosféra, kterou album nabízí. Album Lover se jeví jako album více konformní a opatrnější a je na něm málo něčeho, co by bylo skutečně vzrušujícího. Na druhou stranu průměrná kvalita alba šla nahoru především díky daleko uvěřitelnějším textům.

Není to taková obří horská dráha postavená na Manhattanu jako Reputation, je to spíše klidná projížďka předměstími Los Angeles. Na druhou stranu, chytlavé popové písně, které navíc mají nějakou větší hloubku není úplně lehké vymyslet a musí se uznat, že na tomto albu se vyskytuje až překvapivě mnoho písní takových, které se nemusí stydět pustit nahlas ani vyznavač náročnější hudby.

Taylor Swift – Lover

Vydáno: 23. 8. 2019
Délka: 61:48
Žánry: Pop, Elektropop, Synth Pop, Country Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Cruel Summer, 4. The Man, 5. The Archer, 6. I Think He Knows, 7. Miss Americana & the Heartbreak Prince, 9. Cornelia Street, 14. You Need to Calm Down, 18. Daylight

Recenze | Novinky: King Gizzard & the Lizard Wizard mění styl. Jejich překvapivý speed trash metalový směr je na novém albu Infest the Rats’ Nest k nezastavení

Jedna z nejproduktivnějších kapel současnosti, australská kapela z Melbourne King Gizzard and the Lizard Wizard, vydává letos už druhé album nazvané jako Infest the Rats’ Nest. Při počtu vydání alb této kapely (jen za rok 2017 například vydali 5 alb), mohl leckdo podlehnout lehké skepsi vůči tomu, že by kapela odbočila ze svého sice velice dobrého, ale nikoliv extrémně zajímavého standardu pohybujícího se s různými úpravami nejčastěji na poli psychedelického a garážového rocku.

Od vydání skvělého osmého neo-psychedelického alba Nonagon Infinity v roce 2016 (pouze 4 roky od debutu 12 Bar Bruise) jakoby kapela nemohla překročit tu čáru výjimečnosti, kterou se podaří překonat jen pár mimořádným hudebníkům a kapelám. Jejich alba byla vždycky trochu jiná a King Gizzard jednou třeba představili hudbu inspirovanou špagetovými westerny Eyes Like the Sky (2013), jindy zase směs garážového rocku, jazz rocku a progresivního metalu (právě Nonagon Infinity z roku 2016) a nebo progresivní rock jako na Polygondwanaland (2017).

King Gizzard & the Lizard Wizard Foto
King Gizzard & the Lizard Wizard (Foto: Jamie Wdziekonski)

Byla to všechno zajímavá alba s originálním zvukem, zaměřením, takřka vždycky i s příběhem a konceptem, ale postupně jakoby se ostří této australské kapely pomalu otupovaly. Pomalu jsem si i začal přát, aby nevydávali alba tak často, protože z úvdivu nad tím, kolik skvělých alb stihne kapela nahrát za tak krátkou dobu se spíše stalo přání, aby si dali klidně i na pár let oraz a potom vytvořili jedno super album, které by bylo zase minimálně tak silné, jako první polovina diskografie King Gizzard & the Lizard Wizard.

To stejné jsme ostatně mohli slyšet i na hudebně barevném a hravém minuloém albu, které bylo vydáno na konci dubna Fishing for Fishes, na kterém dokázala kapela pomocí nástrojů vykreslovat obrazné zvukové krajiny, chyběla v tom však přece jen větší emocionální nebo významová hloubka. Bylo to takové tvůrčí muzikantské hraní si a možná i taková tvůrčí relaxace.

Planetu A jsme si zničili a Planetu B nemůžeme najít

Nyní ale kapela úplně obrátila. Zatímco minulé album bylo hravé a relaxační, to současné je tvrdé a nekompromisní a King Gizzard and the Lizard Wizard totálně změnili svůj žánr z neo-psychedelického rocku na speed/trash metal a ať už s tím přišel z kapely jako první kdokoliv, zasloužil by si za ten nápad metál! Kapele to totiž v tomhle stylu šlape naprosto parádně.

Infest the Rats’ Nest začne i na jejich tvorbu dosti tvrdou písní.

“There is no Planet B,”

zpívá nekompromisně zpěvák o tom, že nemáme šanci na nápravu jinde než na planetě Zemi.

Vlastně už v několika vteřinách projdou King Gizzard and the Lizard Wizard univerzitou speed a trash metalu a jejich hra má všechny parametry vysoké speed metalové kvality – technicky vyspělá sóla ve vysoké rychlosti, temnou energii kolem sebe vysílající bicí s virtuózními pentatonickými basovými licky a samozřejmě pořádně chraplavé vokály.

Tím, že byli z minulosti King Gizzard and the Lizard Wizard z minulosti zvyklí používat obrovské množství kytarových efektů, stejně jako zkoušet všemožné studiové triky, tím, že na ně úplně nezanevřeli, vlastně zajistili, že album netrpí ze syndromu suché metalové produkce, která kromě technicky dokonalých muzikantských výkonů a zajímavých harmonií, nenabídne díky absenci bohatejších zvukových barev, či témbrů, žádnou poutavou atmosféru, která by posluchače úplně pohltila do svého vlastního světa, které vytváří.

Svět, který Infest the Rats’ Nest King Gizzard and the Lizard Wizard vytvářejí, vlastně trochu pokračuje v tom, co kapela započala na minulém albu Fishing for Fishies a znovu se zde objevují enviromentální témata.

V první písni tedy kapela vypráví příběh ne nepodobný tomu, jak začíná mnoho sci-fi filmových trháků, jako třeba Interstellar. Planeta je zničena kvůli enviromentální katastrofě, začíná být neobyvatelná a jediné, co nás může zachránit je další planeta. Jenže se zdá, že žádná „Planeta B“ tu není.

Zbohatlíci zdrhají na Mars

Jenže zbohatlíci si tuhle situaci samozřejmě nemohli nechat líbit, a tak si zajitili kosmickou loď s letenkou přímo na Marsu. Rychlé tempo nahradí rock and rollovým válivým tempem, ovšem s heavy metalovou drtivou silou pokračuje druhá píseň “Mars for the Rich“, která není nepodobná Mötorhead. Bohatí tedy odlétají na Mars, zatímco chudí zůstávají v bídě a čekají na smrt. “Mars for the Rich” je další naprosto parádní písní.

Opět na plné obrátky rychlosti se jede, když přijde píseň třetí “Organ Farmer”, která vypráví o hamižných velkofarmářích, kteří dávají zvířatům různé chemické preparáty, aby jim narostlo více masa a ničí půdu, aby jim vyrostlo více zeleniny.

Škoda, že King Gizzard and the Lizard Wizard neopcházejí z ČR, jestli je zajímají taková témata, měli by zde inspirace habaděj.

Pozornější posluchači si jistě všimnou produkčních a mixážních triků, které si pro posluchače kapela připravila. Bicí jsou hodně roztaženy přes oba kanály, a tak hezky buší do každého ze sluchátek nebo reproduktorů.

Hypnotizující a pomalejší song “Superbug”, který hodně připomíná praotce heavy metalu Black Sabbath je jako zhudbnění pohybu hovnivála, který pomalu, ale jistě válí svou kuličku dopředu. Jen s tím rozdílem, že hovnivál King Gizzard & the Lizard Wizard měří tolik, co Godzilla a tu obří kouli vysokou jak fotbalové hřiště válí přes ulice velkoměsta.

Píseň ale není doslova o “superbug” jakožto o nějakém superbroukovi, jak bychom řekli doslovným překladem v češtině, nýbrž o supernákaze. Song varuje před přílišným předepisování léků na předpis a riziku, že se na ně stanou lidé imunní a poté přijde průšvih v podobě pandemie virů, které budou imunní vůči antibiotikům, či jiným druhům léků na předpis.

Všechny naděje končí v pekle

Pátá píseň “Venusian 1” jde ještě více do temnoty. Je to jako temná mlha, která se stahuje kolem vás a nepustí vás. Kapela nejspíše chtěla přirovnat Venuši (“There is a planet V,” jak zní úplně na konci písně) k naší zelené planetě a ukázat, že z naší planety se může stát stejně nehostinná planeta, jakou je Venuše.

Když se podíváme do pozdějších fází alba, dostane se k nám třeba písně “Perihelion”. Neuvěřitelný nářez po všech stránkách.

„Space is the place for the human race
Chasing the race for the new place,“

pokračují King Gizzard and the Lizard Wizard svůj příběh o hledání nové planety, na kterou by se mohlo přemístit lidstvo, které si zničilo svou domovskou planetu Zemi.

Nebudeme vás ale napínat a prozradíme, že to s nimi moc dobře nedopadlo a posádka záchrané mise shořela ve vesmíru, stejně jako asi brzy i ti, co zůstali na Zemi a čekají na spásu. Poslední píseň se pak jmenuje příznačně “Hell”, jelikož se zkrátka vše promění ve skutečné peklo. Zajímavou ironií, kterou King Gizzard & the Lizard Wizard tak je, že se ho lidé tak báli, až si ho sami vytvořili a přímo na své planetě.

Není to samozřejmě poprvé, co King Gizzard & The Lizard Wizard představili na albu nějaký příběh nebo koncept, avšak tenhle krátký, jednoduchý, ale velice úderný a taky brutální svou nekompromisností, je jeden z jejich nejpovedenějších, se kterým přišli. A přesto, že je poměrně stručný, je i propracovaný. King Gizzard & The Lizard Wizard dokonce vydali i videohru Mars for the Rich, ve které střílíte krysy.

Infest the Rats. Nest. z početné diskografie kapely vyčnívá jako mimořádně nekompromisní, tvrdá a hlavně energická nahrávka. Slovo „nářez“ nepoužívám pro vyjádření hudby moc rád, ale v tomto případě se to hodí naprosto dokonale, protože Infest the Rats’ Nest je skutečně „nářez“ v tom pravém slova smyslu.

King Gizzard & the Lizard Wizard – Infest the Rats’ Nest

Vydáno: 16. 8. 2019
Délka: 34:50
Žánry: Thrash Metal, Speed Metal, Psychedelic Rock, Heavy Metal, Alternative Metal, Garage Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Planet B, 2. Planet B, 4. Superbug, 6. Perihelion, 8. Self-Immolate

Karel Gott byl nejslavnější český popový zpěvák všech dob. Pro připomenutí tohoto pěveckého velikána nabízíme náš výběr 10 nejlepších písní. Ve výběru se nachází pouze písně ryze české. Ačkoliv měly totiž za dob normalizace předělávky anglofonních písní, které byly v originály často zakázané nebo nedostupné obrovský význam, měl by se vyzvednou i význam českých skladatelů a textařů, kteří pomohli Karlovi Gottovi ke vskutku božské slávě. Písně jsou řazeny chronologicky (dle roku vzniku).

Oči má sněhem zaváté

Jedna z prvních a zároveň nejlepších písní Karla Gotta, za kterou stojí legendární dvojice pražského divadla Semafor Jiří Suchý a Jiří Šlitr. Jestliže “Trezor” lze chápat jako Gottovu poctu Elvisovi Presleymu, tohle je jeho pomyslný obdivný dopis další legendě, která byla jeho vzorem – Franku Sinatrovi.

Dotýkat se hvězd

Při uvolňování společenských poměrů rostla s českou kulturou i tvorba Karla Gotta. Za písní z filmového muzikálu Kdyby tisíc klarinetů, kterou Gott nazpíval s Evou Pilarovou stojí opět dvojice Suchý a Šlitr. Období před příjezdem ruských tanků bylo vzhledem k tomu, že si jeho skladatelé mohli dovolit napsat odvážnější písně, které voněly Západem, pro Karla Gotta bezesporu nejlepším a obdobím, kdy byl Karel Gott ve své nejlepší formě.

Trezor

Karel Gott naplno v rock ’n’ roll módu. Text na hudbu Ladislava Štaidla napsal Rostislav Černý. Pro mladší generace zpopularizoval tuto píseň film Pelíšky, kde byl ostatně také vidět kontrast mezi “zápaďácky” znějícím rock and rollem a tehdejší společenskými stigmaty. Písně jako tyto měly obrovský význam pro udržení alespoň povědomí o významu svobody v naší zemi. V písni i dobového videoklipu jde z Gottových písní asi vůbec nejvíce cítit inspirace jeho vzorem Elvisem Presleym.

Bum, bum, bum

Pohodovou píseň pro Karla Gotta napsali bratři Štaidlové. Zajímavostí je, že na této písni je Karel Gott podepsán jako spoluautor hudby. Gott, který se sám nepovažoval za velkého hudebníka většinou přenechával.

C’est la vie

Píseň Jaromíra Klempíře a Jiřího Štaidla se stala obrovským hitem. Francouzská šansonovou hudbou inspirována píseň výrazným podílem Gottovi pomohla k zisku Zlatého slavíka v roce 1966. Kdo by to byl tehdy tušil, kolik jich poté ještě bude…

Lady Carneval

První spolupráce Karla Gotta a Karla Svobody, ze které později vzniklo velice silné kamarádské i přátelské pouto. Bylo to právě tahle píseň, která pomohla Karlovi Gottovi prosadit se i za hranicemi. Gott před invazí ruských vojsk vystupoval nejen v Německu a v Rusku, kde dosáhl velké popularity, ale i v Las Vegas, Rio de Janeiru. V roce 1968 také Karel Gott za tuto píseň získal první cenu ocenění na festivalu v Rio de Janeiru.

Hej, páni konšelé

Pokud se v nějaké písni Karel Gott vzepřel režimu, pak právě v tomhle. V písni vzniklé v roce 1969, ve kterém vzpomíná na starou dobrou dobu a obrací se jménem středověké městské rady na tehdejší vedení KSČ s tím, že “by měl rád navěky ráj”.

Kávu si osladím

V období 70. let lze vypozorovat umírněnost písní Karla Gotta. I v tomto období však dokázali bratři Štaidlové Gottovi složit písně, se kterými on dokázal zazářit.

Kdepak, ty ptáčku, hnízdo máš?

K písni složené Karlem Svobodou se váže smutný příběh Jiřího Štaidla, který krátce po vydání této ikonické písně, proslavené později pohádkovým filmem Tři oříšky pro popelku, tragicky zemřel při autonehodě.

Když muž se ženou snídá

Po smrti Jiřího Štaidla jakoby Gottovy textaři tápali a podobně na tom byli opatrní skladatelé, kteří si ani nemohli dovolit složit něco odvážnějšího. Karel Gott proto musel čekat až na uvolnění poměrů a byl to nástup nové generace, který mu přinesl hit perfektně ušitý na míru. Pal’o Habera mu tehdy v roce 1991 složil soudobou hudbu a s bavičem, scénaristou, hudebníkem a textařem Karlem Šípem dali dohromady pro Karla Gotta hit, který dokonale kombinoval jeho sinatrovskou noblesu ze staré školy a zvuk inspirovaný západním synth-popem 80. let, na kterém vyrostl frontman kapely Team.

od -
Pixies

Legendy nezávislého rocku a vynálezci vysoce dynamického rockového stylu, kteří měli stěžejní vliv na vznik grungeového hnutí a tvorbu kapel jako Nirvana, ale i Radiohead  to je bostonská kapela Pixies. A právě teď se Pixies vrátili s novým albem Beneath the Eyrie. Je proto načase si připomenout písně, kterými změnili hudební i filmový svět.

10. Wave of Mutilation

Frontman Pixies Francise Black prozradil, že se pro píseň prý inspiroval japonskými podnikateli a byznysmeny, kteří při neúspěchu a selhání v byznysu páchají sebevraždu se svými rodinami tím, že sjedou po molu do oceánu. Bubeník David Lovering píseň popsal jako „nejméně pixies píseň“ a taky jako jemnou a zasněnou. Pro web MusicRadar například řekl: „Je to lehká píseň na zahrání, ale je efektivní, jak člověka dokáže sebrat. Má velmi poutavého a zvláštního ducha. Není zde žádná píseň jako tato“.

9. Tame

Nejdivočejší dvě minuty legendárního alba Doolittle. Francise Black působí jako vlkodlak. Stejně jako mnoho písní od Pixies, i tato má strukturu popových skladeb: sloka, refrén, sloka, refrén, bridge, refrén, refrén. Píseň sama o sobě působí nepředvídatelně. “Tame“ má všechny vhodné přísady pro vytvoření vzrušující písně: sex, násilí, šeptání, sténání, křik, legrační načasování, doprovodné vokály, závěrečný komentář, strhující refrén a slavný měkký / tvrdý hlas. Je pozoruhodné, že to všechno narvali do méně než dvou minut.

8. The Holiday Song

“The Holiday Song“ je píseň o náboženství, sexualitě a vině v typickém „kabátu“ Pixies, která to všechno zabalí do dostupného melodického vozidla, které vás praští do hlavy. Píseň se také přiklání k punkovým kořenům Pixies, takže je zajímavé sledovat jak se jejich zvuk vyvinul do jejich pozdější tvorby.

7. Velouria

První singl z alba Bossanova vyšel v létě roku 1990. Jejich neúnavné turné jim získalo obrovskou fanouškovskou základnu, zvláště pak v Evropě. Nepříliš dlouho po dokončení alba Bossanova si šel Francise Black koupit burrito z mexické restaurace Uptown Taco, když najednou uslyšel v rádiu hit “Summer In the City“ od Lovin’ Spoonful (později i slavně předělána Joem Cockerem). „Totálně ho oblil pot,“ řekl Johnny Angel v biografické knize Fool the World: The Oral History of a Band Called Pixies. Prý tehdy řekl: „Poslouchej, ‘In the summer/ In the city/ In the summer/ In the city.’ Bože, přesně takhle to je ve ‘Velouria’, ‘do prd***e’. Písně jsou naštěstí úplně jiné a Pixies neměli nikdy žádný problém s autorskými právy.

6. Here Comes Your Man

Tuhle píseň napsal Francise Black, když mu bylo teprve 15 let. Poté, co jí Pixies vydali, kytarista Joey Santiago přidal do písně trochu kytary ve stylu “surf rocku” a tím dal písni úplně jiný rozměr. “Here Comes Your Man“ je zřejmě jejich nejvíce popová píseň.

5. Gouge Away

Poslední píseň na albu Doolittle, která odkazuje na biblickou pověst Samsona a Dalily. V tomto příběhu se píše o ženě Dalile, která musela zjistit zdroj Samsonovy obrovské síly. Svedla ho tedy a později zjistila, že sílu čerpal ze svých vlasů, které mu Dalile ustřihla. Pixies si však příběh upravili dle sebe a v jejich verzi použila marihuanu, aby se dozvěděla pravdu. Vokály Kim Deal se perfektně doplňují s divokým hlasem Francise Blacka.

4. Monkey Gone to Heaven

Píseň se zabývá třemi hlavními problémy životního prostředí: znečištění. V písní slyšíme pasáže o splaškách: “Sludge from New York and New Jersey“; o porušení ozonové vrsty: “Hole in the sky“; skleníkový efekt: “And if the ground is not cold, everything is gonna burn.“

Píseň byla časopisem Rolling Stone označena jako 5. nejlepší roku 1989 a později se dokonce umístila v žebříčku 500 nejlepších písní všech dob na 410 místě!

3. Debaser

Text je inspirován surrealistickým francouzským filmem Un Chien Andalou. Film zahrnuje scénu, ve které je rozřezáno ženské oko břitvou a na to odkazuje část písně: „Slicing up eyeballs / I want you to know.“ Pokud píseň dobře znáte, určitě víte, že se v ní ale opakuje vždy po sloce “I am un chien andalusia.“ Francise Black to vysvětlil takto: „Říkal jsem si: ‘Jo, udělám o tomhle píseň, ale Un Chien Andalou zní moc francouzský, takže budu zpívat un chien andalusia,’ tohle zní lépe ne?“

2. Where Is My Mind

Krátce po vzniku kapely se odjel Francis Black potápět do Karibiku. Některé z ryb ho začaly pronásledovat a právě tato zkušenost ho inspirovala k napsání této nádherné písně. Ono ikonické vokální “vytí“ v ozvěně, které je na písni slyšet , bylo inspirováno právě zvuky ryb, které ho tehdy v Karibiku pronásledovaly. Zajímavostí pro aktivní muzikanty je pak také to, že pro ozvěnu nebyl použit efekt reverb, ale ozvěna byla vytvořena z přirozeného prostředí — v koupelně. Filmovým fanouškům se pochopitelně musí okamžitě také objevit v hlavě spojitost s použitím písně na konci filmu Klub rváčů.

1. Hey

Francis Black řekl magazínu Esquire o písni: „Lidé tuto píseň milují. Je to jako naše jediná píseň R&B s tímto tří akordovým obratem. V podstatě je to naše pomalá R&B píseň nebo její verze. Nemyslím si, že jsme se to snažili. Přišlo to přirozeně. Předpokládám, že se jedná o vztahovou píseň. Není to vlastně moje vlastní historie, ale destilovaná nebo utajovaná ze starodávných příběhů mých rodičů z doby, kdy byli mladší. Věci, které jsem slyšel, nebo zvěsti, volně na základě těchto věcí.“

A jaké jsou vaše oblíbené písně Pixies? Napište nám do komentářů, jaké písně byste dali do TOP 10 Pixies a nebo jak byste jinak uspořádali seznam!

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

Nova alba - na Vranim hnizde - zari 2019Nova alba - na Vranim hnizde - zari 2019

Ty Segall se opět hlásí s novým albem a na First Taste opět baví svou bezprostředností. The Regrettes za pomoci Juliana Casalancase z The Strokes a producenta Eminema stvořili porci pořádně chytlavého pop punku. Clairo se dostala ze svého pokoje do studia, šanci na debutovém albu Immunity ale úplně nevyužila. Třetí album Electric Youth Memory Edition je plné konformní elektronické hudby pro večerní odpočinek. Volbeat na novém albu se zpěvákem Clutch a kytaristou Slayeru baví i nutí k chytání se za hlavu.

Podíváme se také na nová alba tennesijské křesťanské rock/metalové kapely Skillet, psychedelické rockové kapely Oh Sees nebo druhé album po anglické alternativní rockové kapely s nádechem Ride po návratu Andyho Bella.

Chci doplout ke:

Výsledek obrázku pro Ty Segall - First TasteTy Segall – First Taste

Vydavatelství: Drag City
Žánr:
Garage Rock, Psychedelic Rock, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Punk
Hodnocení:
★★½☆

 

Výsledek obrázku pro The Regrettes – How Do You Love?DOPORUČUJEME: The Regrettes – How Do You Love?

Vydavatelství: Warner Records
Žánr:
Pop/Rock, Pop-Punk, Garage Pop, Punk Rock
Hodnocení: ★★★★

 

Výsledek obrázku pro Clairo - Immunity

Clairo – Immunity

Vydavatelství: Fader
Žánr:
Bedroop Pop,  Eleckropop, Indie Pop,
Hodnocení: ★★★☆☆

 

 

Výsledek obrázku pro Electric Youth – Memory EmotionElectric Youth – Memory Emotion

Vydavatelství: Last Gang Records / Watts Arcade Inc.
Žánr: Electronická hudba, Alternativní elektronická hudba, Synthwave
Hodnocení: ★★½☆

 

Výsledek obrázku pro Volbeat – Rewind, Replay, Rebound

Volbeat – Rewind, Replay, Rebound

Vydavatelství: Republic / Virgin EMI
Žánr: Rock, Hard Rock, Pop/Rock, Rockabily, Rock & Rol
Hodnocení: ★★½☆☆

 

Výsledek obrázku pro Skillet – Victorious cover

Skillet – Victorious

Vydavatelství: Atlantic
Žánr:
Křesťanský rock, Křesťanský metal, Hard Rock, Symfonický metal
Hodnocení: ★½☆☆

 

Výsledek obrázku pro Thee Oh Sees – Face Stabber

Thee Oh Sees – Face Stabber

Vydavatelství: Double Double Whammy
Žánr: Písničkářka, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: ★★★½

 

 

Výsledek obrázku pro Ride – This Is Not a Safe Place

Ride – This Is Not a Safe Place

Vydavatelství: Double Double Whammy
Žánr: Písničkářka, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: ★★★☆☆

 

 


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Ty Segall se opět hlásí s novým albem a na First Taste opět baví svou bezprostředností

Ty Segall – First Taste

Vydavatelství: Drag City
Žánr: Garage Rock, Psychedelic Rock, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Punk
Hodnocení: 3,5/5,0

Minulý rok byl pro kalifornského garážového rockera Ty Segalla trochu jako na houpačce. Nejdříve vydal parádní album Freedom’s Goblin, které vzbudilo velký zájem nejen v jeho rodném USA. Psali jsme o něm v týdenních recenzích nových alb. Poté ale následovalo společné album s White Fence Joy. To naopak bylo děsně povýšeneckým dílem, kdy to znělo, jakoby si Ty Segall a White Fence (Tim Presley) ubalili pořádného jointa a pak v tom pokračovali po dva dny, kdy zároveň nahráli do alba to, co je zrovna napadlo. Zkrátka příšernost. Reputaci si však napravil zase následně albem coverů Fudge Sandwich. 

Letos má pracovitý kalifornský hudebník Ty Segall zatím za sebou už také album a dokonce nahraném legendárním Stevem Albinim. Živé album Deforming Lobes přináší výběr ze tří nocí, které Ty Segall odehrál v L.A. se svou kapelou Freedom Band.

No a teď se dostáváme k aktuálnímu First Taste. Album je o něco méně agresivnější než Freedom’s Goblin, drží se ale dokonce ještě více garážového dogma a je instrumentálně velice strohé. Občas je v jednoduchosti krása, občas to ale bohužel zní trochu suše. Takto jednoduchá hudba má však skvělý dar dodat jediným netradičním nástrojem exkluzivitu.

Když se tak na “I Sing Them” objeví flétna, která navíc zní vtipně, jakoby na ní hrál někdo s hladinkou minimálně nad 1,5 promile, je to vlastně podobně srovnatelný pocit, jako když někdo objeví ve sklepě okno skryté za prach a nepořádek a najednou se v tom špinavém potemnělém prostoru objeví sluneční svit.

Například píseň “Ice Plant” je tak jednoduchá, že slyšíme vlastně pouze vokály, které se různě zajímavě překrývají. Jedna zpívá hezký text s povedenými částmi jako třeba zrovna refrénem, kde Ty zpívá:

“Let your love rain down on me”

a na začátku se na chvíli, ještě před tím než začne samotné torzo písně, ozvou nějaké vzdálené bicí a úplně nakonec, ale až úplně utichnou hlasy, pak i piáno.

V písních “Taste” a “The Fall” ale zase dostanou prostor jeho masivní kytary, které skutečně tvoří stěnu hrozivého hluku, který se valí kupředu jako obrovský mrak prachové bouře v dobách amerických třicátých let. Tyto momenty připomenou jeho Freedom’s Goblin, ale i starší počiny, které byly spíše punkového rázu – například album Reverse Shark Attack z roku 2009. Na Fudge Sandwich jakoby navazoval Ty Segall zase coverem písně “Take Up Thy Stethoscope and Walk” z debutového alba Pink Floyd The Piper at the Gates of Dawn. 

Ty Segall opět ukázal, že ze sebe dokáže neustále chrlit dobrou hudbu. Tak dobře jako na  Freedom’s Goblin se to sice nesešlo, ale bezprostřednost Tye Segalla baví i tentokrát.

DOPORUČUJEME: The Regrettes za pomoci Juliana Casalancase z The Strokes a producenta Eminema stvořili porci pořádně chytlavého pop punku

The Regrettes – How Do You Love?

Vydavatelství: Warner Records
Žánr: Pop/Rock, Pop-Punk, Garage Pop, Punk Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Bleached, Dream Wife, Bikini Kill, The Donnas, Honeyblood, Ex Hex, Childbirth a samozřejmě taky HAIM. To všechno jsou skvělé, buďto ryze a nebo především dívčí kapely. Zdá se, jakoby jich bylo čím dál více a byly čím dál tím lepší. Zrovna The Regrettes mají vykročeno skvěle následovat velký úspěch HAIM.

The Regrettes sice, pravda, mají i po odchodu bubeníka Maxxe Moranda v kapele na rozdíl od jejich kolegyň, pořád jednoho kluka, protože ho za bicími vystřídal Drew Thomsen, hudbu ale mají dostatečně melodickou, chytlavou a laskavou na to, aby se jim podařilo být tak úspěšné jako HAIM, které ostatně pochází ze stejného státu – také z Kalifornie. Jejich druhým albem, kterým navazují na Feel Your Feelings Fool! z roku 2017 jsou k tomu každopádně zase o něco blíž.

Všechny vyjmenované kapely (a můžeme přidat i ty, kterým velí jedna žena – třeba Paramore nebo Screaming Females) mají společné, že mají dar tvořit příjemně chytlavou a hravou hudbu a tvoří tak skvělý protipól dnes spíše experimentálním a za každou cenu progresivním mužským alternativním kapelám.

Je přitom zajímavé, že často za hudbou stejně stojí muži, ale když je píšou pro kapely dívčí a nebo, kde je frontmanem dívka, ať už je to jejich podáním nebo původním nápadem, který rozvinou, zní to zkrátka více hravě a více melodicky.

Album taky začne trochu dětinskou a puberťáckou, ale roztomilou básničkou “Are You In Love” a vlastně tak nějak nastaví koncept alba, kdy se skutečně takřka celé album točí okolo zamilovanosti.

Jak Lydia Night začne sólo básní, je si naprosto jistá tím, co dělá po celou dobu alba a když se připojí kapela, ještě tím její pocit jistoty posílí. Nejenže totiž zpívá čistě a bezchybně, ale i dodá smysl pro detail, který je tak potřebný. Mění intonace, ve správných momentech zesílí hlas a pracuje s výslovností slov. Její hlas je sice jemný, ale když se zaposloucháte pozorně, slyšíte i takové ty správně vyřvané punkové tóny. Zkrátka nic, co by působilo dojem naivní nány za mikrofonem.

Tak skvělý úvod jako “California Friends”, “I Dare You”, “Coloring Book” a “Fog” je skoro historický. Všechno to jsou naprosto skvělé a pohodové rockové/pop-punkové písně. Když se podíváme na to, kdo za nimi stojí, pak asi není moc překvapení, že znějí tak, jak znějí. Julian Casablancas z The Strokes nebo známý producent a skladatel, který složil písničky pro Eminema, Gwen Stefani, 5 Second of Summer nebo Ciaru, Mike Elizondo. Není však nutné vidět The Regrettes pouze jako loutky skladatelů a producentů. “California Friends” je autorsky pouze The Regrettes, stejně tak “Coloring Book”.

Až punkový ploužák “Pumpkin” jízdu trochu přibrzdí. Hned na to ale následuje zase chytře složená “Stop and Go” a “Dress Up” s jednoduchou, ale geniálně chytlavou kytarovou melodií.

Jenže potom, jakoby už všechny skvělé písničky nechaly The Regrettes na uvítací párty a poslední část alba je už výrazně slabší než začátek a to tak, že si toho musí povšimnout snad i hluchý. Jediná píseň, která srovná krok je snad jen “The Game”. I tak je ale pořád na albu nadprůměrný počet výborných písní, frontmanka je nadprůměrně dobrá a album má špičkovou produkci, díky které zní hlasy, bicí a samozřejmě i kytary skvěle.

Clairo se dostala ze svého pokoje do studia, šanci na debutovém albu Immunity ale úplně nevyužila

Clairo – Immunity

Vydavatelství: Fader
Žánr: Bedroop Pop,  Eleckropop, Indie Pop,
Hodnocení: 3,0/5,0

Clairo je případ hudební osobnosti, kterou začali lidé poslouchat jen a pouze díky internetu a doslova nemusela ani vylézt ze svého pokoje. Lidé si jí totiž všimli na YouTube, kde na svůj kanál nahrála píseň “Pretty Girl”. Používala tehdy pár syntezátorů a nějaké (příšerně znějící) automatické bicí. Vše bylo nahráno snad na mobil nebo nějaký levný mikrofon. Videoklip byl nahrán na obyčejnou webkameru a otitulkován textem.

Světe div se, text a možná i celá aura obyčejné mladé dívky, která nahrála píseň tak nejjednodušším způsobem, jak to jen jde, se ale neuvěřitelně uchytil a do dnešního dne si videoklip pustilo už skoro 40 milionů lidí! Jen pro představu, singl “Four Out of Five” Arctic Monkeys z jejich posledního alba má srovnatelný počet přehrání. Úplně stejně tak i “Run” od Foo Fighters. Internet je zkrátka nevyzpytatelný…

Je to přitom zvláštní, protože byste řekli, že tahle lo-fi hudba může těžko zaujmout hipstery a ještě hůře mileniály zvyklé na profesionální hudební produkci. Autenticita je ale jeden z nejdůležitějších aspektů kvality hudby a tak si “Pretty Girl” našlo fanoušky mezi oběma skupinami a z písně se stal naprostý fenomén. Určité rozuzlení záhady ale může poskytnout, když víte, že Claire Cottrill se prostě narodila do dobré rodiny.

Její otec je totiž pravděpodobně jeden z největších marketingových amerických mágů. Geoff Cottrill byl devět let šéfem reklamní kampaně Coca Coly, následně StarBucks, Converse nebo Nike a je také více předsedou organizace filantropů MusiCares, která poskytuje granty nadějným mladým hudebníkům.

Profesionální nahrávací smlouva od nezávislého labelu Fader pro ní přece jen byla trochu svazující, protože nyní už jí nemůže zachránit to, že se mohla vymlouvat, že něco zní tak nebo onak, protože prostě nebyly finance. Bohužel, nemůžeme říct, že by šanci úplně vzala za pačesy.

Problém je totiž v tom, že mnoho nápadů je nedopečených a zní jako nedotažené do konce. Jejím vokálům sice profesionální nahrávací studio velice sluší a za podpory profesionálně nahraných nástrojů skutečně celkově hodně vyroste. Z tohoto ohledu je velice zábavné pozorovat její cestu. Jak se z jejího dětského pokoje dostala k profesionálnímu albu.

Písně jako úvodní “Alewife”, “Softly” nebo “North” zní výborně, autenticky a originále. Třeba na “Closer to You” ale úplně zbytečně začne používat auto-tune, takže zní jako Madonna, když jí dojde na Eurovizi dech, namísto toho, aby nechala projevit svůj hezký přírodní hlas. Minimálně tak polovina písní zní, jakoby jim něco chybělo.

Třeba píseň “Sofia” zní strašně odbytě. Jakoby jenom celou píseň zpívala přes nějaký sample bicí linky z nějakého indie rockového nebo experimentálně rockového alba vokální linku náhodné písně z 80. let. “White Flag” je pak prostě jen hudební odpad smíchaný dohromady. Jakoby Clairo vzala nějaké různorodé stopy, které se jí nakonec nehodily do jiných písní, smíchala je dohromady a zpívala přes ně.

Album je místy zajímavé a má jednotnou konzistentní zasněnou atmosféru znuděnou šedivostí všedních dní. Je také zábavné poslouchat, kam se zpěvačka a skladatelka posunula. Zároveň je ale album až příliš mnoho času strašně nudné, až na konci skoro unudí k smrti.

Třetí album Electric Youth Memory Edition je plné konformní elektronické hudby pro večerní odpočinek

Electric Youth – Memory Emotion

Vydavatelství: Last Gang Records / Watts Arcade Inc.
Žánr: Electronická hudba, Alternativní elektronická hudba, Synthwave
Hodnocení: 3,5/5,0

5 let po vydání debutu Innerworld se kanadské duo Electric Youth vrací s další porcí kvalitní elektronické hudby. Kapela prorazila úspěšným singlem “A Real Hero” a poté ji do povědomí lidí dostal především film Drive (Jízda nadoraz), na jehož soundtracku měli možnost Electric Youth pracovat.

Podobnou cestu razili ostatně i v mezi období mezi alby a Austin Garric a Brownyn Griffin třeba pracovali na hudbě ke snímku Anthonyho Scotta Burnse. To, co bylo nazváno jako Breathing se ale nakonec bohužel nezrealizovalo a tak nezbylo Garricovi a Griffinové nic jiného než raději pracovat na novém albu.

Zkušenosti z filmů jsou Electric Youth ku prospěchu, protože jejich písně mají díky tomu výbornou atmosféru a špičkovou produkci. Hodně písní zní nejen synth-popově, ale i neo-soulově. Písně jsou velice poklidné a zní jako soundtracky pro noci ve velkoměstech. Hudba, kterou si pustíte po dlouhém náročném dni pro uklidnění. Písně mají jemně nostalgickou atmosféru 80. let, zároveň je v nich ale i kus futurismu.

Pomalejší úvodních písní jako “The Life”, “ARAWA” nebo “Breathless” naruší třeba šesté disko “Higher”, následující “thirteen” ale pokračuje v tradici trochu smutnějších syntezátorových balad.

V tom je ale ostatně také kus půvabu. Nepotřebujete obrázky cizích, když vidíte ve 3D a obrovském rozlišení vlastníma očima.

Electric Youth není i díky jejich filmových zkušeností hudba, na kterou byste zaměřili 100% své pozornosti. Spíše je to hudba, kterou si pustíte na pozadí, když si třeba večer čtete nebo surfujete na internetu a nebo třeba když jedete večerním spojem a chcete jen vypnout, dívat se do světel kolem a k tomu poslouchat nějakou hudbu, která vás uvolní. V tom je ale ostatně také kus půvabu. Nepotřebujete obrázky cizích, když vidíte ve 3D a obrovském rozlišení vlastníma očima svět okolo a nebo máte představivost sestávající z neomezených možností.

Volbeat na novém albu se zpěvákem Clutch a kytaristou Slayeru baví i nutí k chytání se za hlavu

Volbeat – Rewind, Replay, Rebound

Vydavatelství: Republic / Virgin EMI
Žánr: Rock, Hard Rock, Pop/Rock, Rockabily, Rock & Roll
Hodnocení: 2,5/5,0

Volbeat patří mezi velká jména evropského rocku. Dánská hard rocková kapela si vybudovala jméno především díky neúnavnému vystupování na evropských festivalech. Z těch menších se jí podařilo dostat na ty velké a často patří například mezi již tradiční velké hvězdy velkého legendárního festivalu Rock Am Ring v Německu.

Jméno Volbeat již začali pomalu registrovat i v USA, ale nutno říci, že se přece jen jedná o kapelu, která je hodně Evropská v tom, že se moc neohlíží na to, jaký je zrovna ro(c)k a hraje styl jakéhosi hard rocku smíchaného se stadiónovými a popovými melodickými refrény a starým dobrým rock & rollem.

Vzniká z toho tak směsice, která není nesrovnatelná třeba k naším veleúspěšným kapelám jako Kabát nebo Škwor. Ta se totiž vždycky nechala hodně inspirovat jinou dánskou kapelou D-A-D., kterou si dokonce i pozvala na svůj druhý megakoncert na Vypichu. No a D-A-D byli přirozeně vzory i pro Volbeat. Rewind, Replay, Rebound sice není koncepčním albem, ale mnoha písněmi se proplétá duch Johna Cashe.

„I’m in the lion’s cave
I’ve done it all before
I feel alive again,“

zpívá Michael Poulsen na první písni “Last Day Under the Sun” inspirované autobiografií Johna Cashe, ve které slavný zpěvák vzpomínal na to, jak v roce 1967 šel do jeskyně, aby spáchal sebevraždu, ale nakonec si to rozmyslel. “Pelvis On Fire” zase jakoby vzdávala hold “Folsom Prison Blues” (a rock and rollu celkově).

Nejzábavnější písní alba je asi “Die to Live”, na které účinkuje zpěvák americké hard rockové a blues rockové kapely Clutch Neil Fallon. Znovu je zde něco, co připomíná směs hard rocku a rock and rollu a to tempo a nasazení kapely strašně baví. Stejně, jako když kytary na chvíli doplní rock and rollové piáno a saxofon. Pokud máte rádi hudbu, musí se vám líbit i tohle a upřímně lituji všechny nudné hipstery, kterým se hudba jako tato již omrzela. I druhá spolupráce – tentokrát s kytaristou legendárních Slayer Garym Holtem potěsí. Sice ne tolik jako ta s Fallonem, ale pořád ano.

Jsou tady ale bohužel i písně (a není jich málo), které připomínají takový ten typický český hospodský a zábavový rock, který začne být ke snesení až po hladině alkoholu, kdy ovšem jsou ke snesení i smradlavé pánské záchody místního fotbalového hřiště, kde se akce koná. Píseň “The Awakening of Bonnie Parker” je dokonce něco, co by nenahrály ani české přední kapely.

Tématicky asi ano – píseň je o banditce Bonnie. Stačí si vzpomenout na hity Kabátu “Bára”, “Kalamity Jane” nebo “Western Boogie”. Jenže takhle levný hudební podklad ve stylu rádiově přívětivého rocku pro padesátníky, co zní jako poloretardovaný bratr Jona Bon Joviho, by si Škwor a dokonce ani Kabát nedovolil. Pro Volbeat, kteří mají již světovou velikost by písně jako tyto měly být konečnou.

“7:24” je zase jako nějaká tvrdší vykrádačka britských pop/rockových kapela jako Snow Patrol a Stereophonics a nezní to taky vůbec dobře.

Chuť nového alba kazí také fakt, že jak to u podobných alb bývá, které se řídí zásadou dle AC/DC: “Není pravda, že jsme nahráli 13 úplně stejných alb, my úplně stejných alb nahráli 14.” Album toho totiž nepřinese zase tolik nového, co už nebylo na minulých albech Vobeat. Rewind, Replay, Rebound tak může sloužit výborně jako pozvánka pro nové fanoušky než dárek těm stávajícím.

Volbeat se sice nemají za co stydět, ale je pravda, že by mohli být lepší, kdyby se drželi toho, co předvádějí v úvodu alba.

Ostatní alba:

Skillet – Victorious

Vydavatelství: Atlantic
Žánr: Křesťanský rock, Křesťanský metal, Hard Rock, Symfonický metal
Hodnocení: 1,5/5,0

Skillet vydali další verzi napumpované hudby znějící jako kdyby se Nickelback vyspali s Imagine Dragons a jejich potomka poté znásilnili němečtí slizští technaři Scooter a dívala se na to nějaká kýčovitá moderní symfonická metalová kapela jako Epica.

Snad každá píseň Skillet musí obsahovat řádky jako:

  • “You always save me”
  • “You breathe your air into me”
  • “Nothing’s gonna stop me now”
  • “I’m never giving up”
  • “I’ll fight till the end”

Do toho samozřejmě musí přijít mnoho pravého křesťanského kýče o tom, jak chcete být zachráněni od ďábla dobrými anděly a podobné věci, co se hodí do amerických rockových komerčních rádií. Jak by pravil klasik: “Neděláš křesťanství lepším, ty jenom děláš rock and roll horším.”

A to přitom byla Skillet kdysi docela dobrá kapela…

Thee Oh Sees – Face Stabber

Vydavatelství: Castle Face
Žánr: Psychedelický rock, Garage Rock, Krautrock
Hodnocení: 3,5/5,0

Face Stabber je nejnovější přírůstek kalifornské experimentální post/psycho/garage rockové kapele (trochu samochvály neuškodí, vidíte to mé dokonalé žánrové zařazení kapely…) Thee Oh Sees (někdy ovšem také známé jako jen Oh Sees, ale i Orinoka Crash Suite, OCS, Orange County Sound, The Ohsees nebo The Oh Sees – celkem dost názvů na jednu kapelu).

Kapela si nelame vůbec hlavu s nějakým hudebním řádem a se zvyklostmi a tak působí většina hudby hodně spontánně. V tom je ale podstatná část původu této hudby, která zaujme všechny fandy King Gizzard & the Lizard Wizerd i legendárního Franka Zappy.

Album je směsice zběsilých nápadů, které jsou tak nějak rozházené všude kolem. A někdy jde z toho kolem také vaše hlava. Bohužel od nakopávaček “The Daily Heavy” a “The Experimenter” přejde píseň v zážitek podobný asi tomu, co vznikne, když smícháte LSD s pervitinem. Ale bez zničení vašeho zdraví.

Stejně tak je parádní tvrdá psychedelická smršť “Gholü” znějící jako útěk magickým světem před nějakými temnými mračny, které se vás snaží dostat. Vy ještě pohlceni úžasným světem okolo nejste to schopni pochopit, ale víte, že jste nahraní. Střední tempo zase hájí “Snickersnea”.

Hypnoticky znějící smrště Oh Sees bohužel ale stejně jak rychle zaujmou svou originalitou, stejně rychle zase začnou nudit tím, jak dávají přednost pořádně dlouhým písním jako čtrnáctiminutové “Scutum & Scorpius”. Stejně tak během alba není slyšet nějaký vývoj. Jakoby se Thee Oh Sees prostě jenom plácali od ničeho k ničemu.

I tak je ale Face Stabber zajímavé album. Jen funguje lépe, když si vyberete náhodně pět songů z alba a pustíte si je za sebou, než že by fungovalo jako celé album. Slabších 3,5.

Ride – This Is Not a Safe Place

Vydavatelství: Wichita
Žánr: Altarnative/Indie Rock, Dream Pop, Britpop, Shoegaze
Hodnocení: 3,0/5,0

Andy Bell nechtěl po rozpadu Oasis trhat partu a tak přešel se zbytkem kapely do kapely nové – tak, jak je nechal na pospas svému osudu hlavní skladatel a textař Noel Gallagher, který to před jedním letním festivalovém vystoupením na francouzském festivalu již zkrátka s bratrem Liamem nevydržel a rozhodl se utéct od všech těch šílených eskapád jeho bratra – žijícím životním stylem poslední rockové hvězdy.

I frontman Liam ale v novém dokumentárním snímku As it Was přiznal, že Beady Eye zkrátka nebylo ono a byl to právě Andy Bell, který to začal říkat i v době existence této kapely. Možná protože jako jediný totiž měl kam jít dál se svou kapelou Ride a zatímco Gem Archer a Chris Sharrock přešli jako zbloudilé ovce zase pro změnu k Noelovi a stali se jeho High Flyin’ Birds.

Ride byla svou existencí na Andy Bellovi závislá a ostatní členové – Laurence Colbert, Mark Gardener a Steve Queralt poslušně čekali, až se čtyřlístek konečně zase zkompletuje. This is Not a Safe Place je druhé album po návratu Andyho Bella a kapela jím navazuje na Weather Diaries z roku 2017.

Je pravda, že pozdější alba Ride Tarantula (1996) a Live Light (1995) stála (nemůžu si ten vtípek odpustit) za starou Bellu

This is Not a Safe Place je spíše nostalgickým albem, které připomíná o co jsme vlastně přišli, když Andy Bell přešel do Oasis. Je pravda, že pozdější alba Ride Tarantula (1996) a Live Light (1995) stála (nemůžu si ten vtípek odpustit) za starou Bellu. První dvě alba Nowhere Sire (1990) a Going Blank Again (1992) si ale zasloužily veškerou pozornost a hudební fanoušci na ně dodnes vzpomínají jako na naprosté klasiky s vysokou hudební kvalitou.

Je sice škoda, že Ride novým albem This Is Not a Safe Place spíše jen sdělují: podívejte se, jak jsme byli dobří, když v nás dokonce něco z toho i zbylo, tak trochu sobecky nám ale vlastně jejich hudební kredit může být ukradený a můžeme se těšit z alba, které je rozhodně lepší než ta dvě před odchodem do Oasis a hlavně z několika skvělých písní. “Clouds” of Saint Marie” potěší všechny fanoušky deštivé severské anglické hudby. Taková píseň, kdyby vznikla v roce 1989 by dnes byla naprostou klasikou. Podobně tak potěší i “Fifteen Minutes”, “Kill Switch” nebo “Fifteen Minuts”.

Nejlepší píseň alba je ale druhá “Future Love”. To je tak naprostá pecka, že jí považuji za jednu z nejlepších písní, kterou jsem z letošních alb mohl slyšet. Zní jako mix mezi Wild Nothing, DIIV, Stone Roses a The War On Drugs. V té zádumčivé atmosféře, ale plné naděje a klukovské romance (a to jsou ti chlapi skoro padesátníci) vidíte dny, kdy prší, ale na kterých dokážete přesto najít něco, co vás přiměje jít dál a vlije teplo do srdeční oblasti, díky čemuž pak bude spokojeně bít do rytmu tohoto tak typického anglického alternativního rocku, jak to jen jde.

Víc takových písní a budeme mít více takových dní z jakých pochází “Future Love”!

od -
Good Times Only Tvůj kluk

PRŮPLAV #2

Nedostávají miliony, nedostanou se do těch nejlepších studií a k těm nejlepším lidem za oponou. Přesto dokážou díky svému talentu, odhodlání nebo pracovitosti držet krok i s těmi nejznámějšími kolegy z branže. Série Průplav je o nezávislých hudebnících, kteří denně dokazují, že umění není o penězích, ale o naplnění účelu sdělení. Série pro hudební fanoušky i aktivní hudebníky, kteří by rádi od kolegů pochytili pár rad a zkušeností.

Seriál-rozhovorů-Průplav


Filip Černý z Good Times Only o tom, jak může uspět nezávislá kapela, o budoucnosti kapely, a o tom, proč zní dneska hudba retro…

Nemuseli jsme se příliš dlouho rozmýšlet, s jakou kapelou bude druhý díl série rozhovorů Průplav. Je to jedna z nejnadějnějších českých mladých alternativních a nezávislých kapel současnosti. Good Times Only mohou sloužit jako příkladný vzor úspěchu mnoha mladým začínajícím kapelám v tom, jak skvěle nastartovat kariéru i bez podpory velké nahrávací společnosti.

Pražská kapela Good Times Only totiž stihla vzbudit za svou krátkou existenci slušný ohlas. Vydala debutové EP nedělní luka, vyhrála soutěž Rádia Wave Startér, vydala další singly „Někdy jsme to my“ a „Tvůj kluk“ i s videoklipy světové kvality, a stihla odehrát již mnoho koncertů — zdaleka ne jenom pražských. Nyní chystá pod vedením Jakuba Kaifosze (Wild Tides) debutové album.

Good Times Only
Good Times Only

Kapela má navíc právě dnes (21. 9. 2019) před sebou jeden ze zatím jejich největších koncertů. Spolu s dalšími pražskými kapelami Dukla a The Valentines vystoupí v pražské Malostranské besedě. Pokud tedy nemáte dnes co na práci, vřele doporučujeme zajít si na skvělou hudbu. Tady máte odkaz na událost.

Na otázky Music NOW odpovídal frontman (zpěvák a kytarista) Good Times Only Filip Černý.

Sníme rádi a cílů je dost.
— Filip Černý (Good Times Only)

S vaší slušnou fanouškovskou základnou už jste získali status kapely, která je na nezávislé scéně úspěšná. Protože náš web čte hodně aktivních muzikantů, co byste doporučili, aby se i bez nějakých velkých investic dokázali dostat k lidem?

Není to jednoduše měřitelný, ale jsme přesvědčení o tom, že nám obrovsky pomohlo vítězství Startéru Radia Wave. Dostali jsme se k lidem, kteří nám pomohli, a pomáhají dál, posouvat se. Navíc ta krátkodobá setrvačnost pozornosti, kterou jsme získali, se dala buďto promarnit nebo využít. My jsme se rozhodli z toho zkusit vytřískat co nejvíc. Nakoplo nás to a dodalo nám to na sebevědomí.

Naše zkušenost není, že by se vyplácelo někam se vyloženě cpát.

Tím nechci říct, že moje doporučení je vyhledávat soutěže kapel. To asi ne. Měli jsme štěstí. Za nejdůležitější považuju asi dělat v tý kapele věci, kterým věříš. Naše zkušenost není, že by se vyplácelo někam se vyloženě cpát. Ale asi je potřeba tomu jít naproti. Pokud děláš věc, který věříš, je šance, že tomu bude věřit i někdo další.

Je to trochu osobní otázka, ale doufejme, že to není tajné… Jak se takové české, ne příliš dlouho působící, ale přesto již vcelku úspěšné kapele na nezávislé scéně, daří po finanční stránce? Je to, jak se často říká, hodně limitující a nebo by začínající české kapely neměly mít z této části věci příliš vrásek na čele?

Hodně záleží na tom, kterou cestou se kapela vydá. Nemusí mít každej gear za 100 tisíc, aby mu to hrálo a nemusí se jít nahrávat deska za čtvrt milionu. Popravdě, bez pár úspěšných grantových žádostí by se nám to dělalo o dost hůř. Něco vydělá merch, něco digitální platformy, ale hlavní příjem jsou pro nás standardně koncerty. Všechno sypeme zpátky do kapely. Rád bych zmínil Daniela Trávníčka, kterej nás podpořil v cestě za deskou jenom z dobrý vůle. Děkujeme.

Víc synťáků určitě je směr, kterým chceme pokračovat. Uvidíme, kam nás to zavede

Na české poměry máte nezvykle propracovanou vizuální stránku kapely. Krásné fotografie a grafiky. Za to vděčíte nejvíce komu a jak se takoví lidé shánějí?

Zatím pro nás něco v tomhle ohledu nedělal nikdo, koho bychom museli vyloženě “shánět”. Vděčíme šikovným kamarádům a přítelkyním. Něco si děláme sami, ale v poslední době se tomu snažíme vyhnout, protože každej máme jiný oko a je lepší to přenechat někomu povolanějšímu, nebo to aspoň držet mimo kapelu. Hádky kvůli grafice jsou fakt zbytečný.

Máte taky výborně propracovaný marketing. Už před pár týdny jsem si všiml, že na Facebooku a Instagramu máte zajímavou věc, kde jsou screeny z konverzací z Messengeru a upoutáváte tak na svůj nový singl „Tvůj kluk“. S takovými nápady u vás přichází kdo?

Díky, až teď s chystanou deskou se začínáme radit s okolím. Socky spravuju zpravidla já a nápady tohohle typu vznikaj v podobě brainstormingu. O všem se radíme společně. Baví nás to vymýšlet.

Tím se dostáváme k aktuálnímu singlu „Tvůj kluk“. Je to docela změna, protože u vás vždycky měly navrch kytary a nyní dostaly prostor spíše syntezátory. Je tohle směr, kterým chcete pokračovat?

Snažíme se zakomponovat nový zvuky jak do tracků, tak do živýho hraní. Párkrát jsme i přemýšleli o pátým členovi na synth, ale vždycky to skončí u toho, že si nedokážeme představit přijetí někoho novýho. Jsme spokojená rodinka. Víc synťáků určitě je směr, kterým chceme pokračovat. Uvidíme, kam nás to zavede.

Když jsem naposledy komunikoval s kapelou, Zdeněk Prokopec prozradil, že se chystá debutové album plné délky. Původně se prý plánovalo na začátek letních prázdnin. V jaké fázi je nyní? Už se dokončuje? Nahrává album Jakub Kaifosz a nahráváte v libereckém Resound, jak to bylo původně v plánu?

Jasně, Kuba Kaifosz produkuje a zvuk se dělá komplet u Martina Havlena v Resoundu. Původní plán vyšel a jsme za to hrozně rádi. Jsme teď tak v půlce. Do konce roku by se to mělo stihnout nahrát a začátkem 2020 snad i vydat. Uvidíme, nechceme moc slibovat.

Obecně je retro v módě. Možná je to útěk

I když připravujete desku, po celý rok pravidelně koncertujete. Ještě před rokem jste byli skoro výhradně pražská kapela a budovali jste si jméno především v hlavním městě. Nyní jste ale opustili hranice Prahy, kde máte už solidní fanouškovskou základnu a dokonce jste se stihli podívat poprvé třeba do Ostravy nebo i menších měst jako Vimperk. Jak se vám vůbec daří mimo Prahu?

Jo, ve Vimperku volali chlapi po bigbítu, ale ten stejnej den jsme podepisovali čepice.

V tomhle nám hodně pomáhá Adam Heres, náš kamarád a manažer, se kterým mimo jiné řešíme strategii, jak se dostat mimo Prahu. Máme toho hodně před sebou, ale zatím se nám hraje skvěle třeba v Plzni, Olomouci nebo Hradci Králové. Čísla ukazujou, že hned po Praze nás nejvíc poslouchaj v Brně, ale to zůstává našim velkým restem. Furt jsme si tam nezahráli. Jo, ve Vimperku volali chlapi po bigbítu, ale ten stejnej den jsme podepisovali čepice. Reálně jsme ještě neměli špatnou zkušenost. Trochu jsem zredukoval svojí frackovskou pražštinu, někde jsme ale na lidi stále ještě moc sladký.

S tím souvisí také další otázka. Jak se o vás vůbec nejčastěji dozvídají lidé, kteří poprvé vyrazí na váš koncert?

To bychom taky rádi věděli. Můžou to být sociální sítě, může to být šuškanda, taky rádia a hodně asi právě obsah na YouTube a Spotify. Ale spřátelený kapely si často sdílí fanoušky, takže možná tímhle způsobem. Už se nám stalo, že jsme poprvý hráli v nějakým městě a v první řadě byl člověk s trikem Good Times Only a zpíval s náma texty.

Zvuk kapely i vaše videoklipy, propagační visuály, obaly atd… jsou z velké části založeny na nostalgii a retro atmosféře, která připomíná 70. léta. Když si vezmeme nejen alternativní scénu, ale i velké zahraniční kapely jako Arctic Monkeys a jejich poslední album Tranquility Base Hotel & Casino, poslední album Muse Simulation Theory nebo dokonce i některé velké popové hvězdy, slyšíme zde rovněž často jakýsi retro-futurismus s prvky 70. a 80. let. Máte nějaké vysvětlení, proč se tohle děje a proč mladí lidé tíhnou k této nostalgii?

Mám pocit, že lidi přirozeně tíhnou k tomu, co se zdá srozumitelnější, jednodušší k uchopení.

Těžko říct, to ohlížení zpátky je asi pro spoustu lidí atraktivní tím, že se chtěj vzdálit od dnešní doby. Možná je to útěk. Mám pocit, že lidi přirozeně tíhnou k tomu, co se zdá srozumitelnější, jednodušší k uchopení. Obecně je ale retro v módě. Utečeš od toho, kde je všeho přehršle a čerpáš z lehce definovatelných zdrojů. To může přitahovat.

Vaše hudba je taková hodně „snílkovská“. V poslední otázce vám tedy dovolíme se zasnít ohledně budoucnosti vaší kapely. Máte nějaké cíle, které byste si chtěli s kapelou v budoucnu splnit?

Sníme rádi a cílů je dost. Aktuálně je to právě ten debut. Ale nejde jen o jeho vydání. Bylo by hezký, kdyby to neskončilo někde zametený pod kobercem. Chceme taky co nejvíc hrát. Na místech, kde jsme nebyli, pro lidi, co nás uvidí poprvý. Taky textařsky jsem na úplným začátku. Vím o tom kulový. Chceme se zlepšovat, a taky aby nás to co nejdýl bavilo. Když to baví i někoho dalšího, to je taky super.

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Slipknot si na We are Not Your Kind zase o něco zvyšují reputaci. Jejich album je intenzivní, místy děsivé a nostalgické i moderní zároveň

Populární metalisté Slipknot vydávají alba o něco méně častěji než jejich mladší kolegové a tak je vydání šestého alba We Are Not Your Kind opět velkou událostí. Slipknot jsou kapelou, která byla takovou první hudební láskou jistě pro mnoho lidí, kteří dnes poslouchají přece jen už trochu jinou hudbu. K Slipknot se z nostalgie vždy ale rádi vrací. A není divu, protože kapela ukazuje i po těch letech, že i přes občas přehnaně excentrický projev, má svou neoddiskutovatelnou kvalitu.

Dokonce i dnes jsou střední i základní školy ještě plné cápků, kteří kašlou na nejnovější trendy jak v hudbě, tak v módě a chodí zásadně jenom v černé nikdy nevyprané mikině Slipknot oficiálního merche (kterou však danému prodal Vietnamec na pouti někde ve Vrchlabí nebo bůhvíkde), bez které v žádném případě nevkročí někam, kde dosáhne denní světlo. Pokud jste ze základní školy nevyšli dříve než v roce 2000, pak snad ani není možné, abyste nepotkali někoho podobného na vaší základce neměli.

Slipknot (Foto: Roadrunner Records)
Slipknot (Foto: Roadrunner Records)

Poslední album Slipknot .5: The Gray Chapter vyšlo v říjnu roku 2014 a šlo z něj cítit, že Slipknot vcelku povedeně zrají. Alba jako Iowa z roku 2001 nebo debutové Mate. Feed. Kill. Repeat (1996) jim totiž možná zajistilo miliony fanoušků po celém světě, byla to ale spíše pozdější alba jako All Hope Is Gone a právě .5: The Gray Chapter, jenž Slipknot potvrdila větší důvěryhodnost a neklesající kvalitu. Slipknot prověřeni léty pak začali být oceňováni dokonce i těmi, kteří se předtím smáli jejich dětinskému nasazování masek a rádoby drsňáckému projevu.

Příznivci americké kytarové hudby konce 90. let a začátků 2000 let: SEM

Na úvod alba překvapí intro, které by člověk čekal spíše od nějaké undergroundové kapely a nebo nějakého skladatele instrumentální hudby. Velice ponuré “Insert Coin” příjemně překvapí svou prozíravostí a vyspělostí a poskytne vhodný rozjezd pro album. To pokračuje drtivou písní “Unsainted”, která střídá sloku s black metalovými vokály a melodický hard rockový refrén.

Ten sám o sobě není vlastně ani tolik zajímavý. Je to takový běžný refrén, který okolo roku 2003 plodily i daleko méně úspěšnější americké rockové kapely od kapely Adema až k Modern Day Zero. Díky smršti ve sloce ale přebere kus energie z ní. Hlavně pak na konec písně je povedený, kdy je ta zničující energie přímo enormní a za tuhle smršť by se nemuseli stydět ani zástupci extrémnějších forem metalu.

“Birth of the Cruel” má opět velice silnou sloku. Refrén této písně připomíná slavné časy alternativního metalu s příměsí grunge Alice In Chains. Kapela tušila, že je potřeba na albu rychlé písně něčím rozdělit a tak se dočkáme dvou předělů – “Death Because of Death” a “What’s Next”. Ty fungují dobře vzhledem k dynamice.

Mohly by být sice zajímavější – zvláště ta první, kde se jen opakuje zkresleným hlasem do ještě více zkresleného syntezátoru a elektronického ruchu “Death because of, death because of you” by se i s tak malou porcí času dala rozvést v něco lepšího, ale těžko může být zrovna tohle bráno jako slabina alba.

To spíše je škoda, že “Nero Forte” má hrozně profláknutý kytarový riff a jestliže jsme první dvě písně “Unsainted” a “Birth of the Cruel” chválili za skvělou sloku, “Nero Forte” má naopak sloku po tvůrčí stránce hodně chabou a profláklou. Naštěstí je zde skvělý refrén a opět připomíná Alice in Chains. Je to mimochodem zvláštní, že se zrovna tahle podobnost vynořuje. Dříve jsem u Slipknot u žádného alba nic podobného neregistroval.

Hudba jako ze starých her NHL, ale s nejmodernější produkcí

Tahle hudba má dar znít nostalgicky a zároveň moderně a to se cení.

Protože na rozdíl od některých mám určitou slabost pro tvrdou americkou rockovou hudbu konce 90. let a počátků 2000 let a nepatřím zrovna mezi ty, pro které tato hudba skončila vydáním debutového alba The Strokes a White Stripes, zahřál mě na duši refrén písně “Critical Darling”. V tom je totiž strašně hodně z hudbu, na které mnoho z nás vyrůstalo a když už ne přímo, mnoho z nás jí poslouchalo třeba skrze počítačové hry. Takové skvěle vybrané hudby totiž byla vždycky plná sportovní série NHL.Tahle hudba má dar znít nostalgicky a zároveň moderně a to se cení.

“What is coming has begun
It’s something that you gotta see
We lie and say that it’s too late for some redemption,”

 

(„To, co přichází už začalo / Je to něco, co musíš poznat / Lžeme a říkáme, že už je moc pozdě na vykoupení“)

zpívá vyčítavě Corey Taylor, který podává na albu skvělý výkon.

Píseň “A Liar’s Funeral” jako první píseň na albu začíná v pomalejším tempu a navazuje na povedené zakončená songu “Critical Darling”.

Jak Slipknot lekají děti

“A Liar’s Funeral” je bohužel trochu rozpačitou písní a změna tempa s pomalé balady na jakýsi utahaný vojenský pochodový metal se dvakrát nepovedl. Ani následující píseň s nervózním zvukem “Red Flag” příliš nenadchne. Zatímco první písně měly masivní hloubky, tady jsou osekané a neprojeví se to v dobrém světle.

Píseň “Spiders” si hodně zakládá na formování tajuplného zvuku pomocí industriálních zvuku a daří se jí to skvěle. Refrén:

„The spiders come in side by side
Two by two and night by night
Who is food and who is thrown away?“

je sice dosti slabý a nudný, ale překvapivé zvraty v průběhu písně, kdy perfektní mezihra připomenou nejlepší momenty Marilyna Mansona a nálada se zase napraví. Škoda jen, že Slipknot někdy dávají přednost tak laciným lekačkám, které mohou vyděsit snad jen skutečně děti mladší 10 let.

V druhé polovině alba tempo a intenzita dost poklesla a proto tu je také píseň “Orphan”, ve které v průběhu celé písně bubeník Jay Weinberg, který je se Slipknot od roku 2014, kdy nahradil Joeyho Jordisona.

Na “My Pain” a “Not Long for This World” si Slipknot dávají práci s budováním atmosféry a jak je poznat už jen z délky písní, která se pohybuje nad šesti minutami a 30 vteřinami, dělali to skutečně trpělivě.

Jak Slipnot lekají dospělé

Poslední píseň “Solway Firth” je přímo majstrštyk. Sliponot předvádějí špičkovou produkci, když z jedné strany slyšíme elektronické ruchy s děsivou plíživou kytarou a na straně druhé filmové smyčcové aranže. Uprostřed toho stojí v ozvěně zabalený hlas Coreyho Taylora a jakmile píseň vybuchne je to neskutečný nářez.

Dokonce bych se odvážil tvrdit, že jestliže jsem se někdy u písně Slipknot cítil skutečně napjatě a pocítil prvky hororové hudby na holou kůži, je to právě tahle píseň. “Solway Firth” ničí obraz Slipknot jako lekačky pro děti a je to skutečný krvák, ze kterého vyváznou se zdravým strachem i dospělí.

Je samozřejmě lahoda poslouchat, co dokáže ta nejlepší dnešní studiová technika s jejich hudbou a tohle je ta pravá vysoká kvalita, ve které jde rozeznat naprosto jasně všechny hudební složky. Dokonalé muzikantské výkony podtrhnuté a lehce dobarvené post-produkcí té nejvyšší světové kvality. Lépe album asi zakončit ani nešlo.

Šesté album Slipknot We Are Not Your Kind jen těžko přepíše dějiny tvrdé hudby – na to obsahuje především v textech až příliš mnoho žánrových klišé. Je to nicméně album, které ukazuje vyspělost Slipknot a ukazuje, že jejich kvalita s léty v žádném případě neklesá, právě možná naopak. Je třeba vyzdvihnout především špičkovou produkci.

Nejenže album zní skutečně ve vysoké kvalitě a jednotlivé nástroje netvoří jeden chumel, ale na albu slyšíme zajímavé syntezátory a elektronické ruchy s nádechem alternativní, experimentální a instustriální hudby, které dodávají albu kýženou atmosféru. Znovu je třeba dodat. Je škoda, že Slipknot v sobě má pořád hodně klišé a někdy se jim to jejich lekání a drsňáctví zrovna moc nedaří a to pak nedělá vůbec dobrý dojem.

Slipknot – We are Not Your Kind

Vydáno: 9. 8. 2019
Délka: 63:29
Žánry: Alternativní metal, Nu Metal, Groove Metal, Extreme Metal, Industrial Metal, Heavy Metal, Hard Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Unsainted, 3. Birt of the Cruel, 5. Nero Forte, 6. Critical Darling, 11. Orphan, 14. Solway Firth

od -

Královehradecký festival Rock for People přichystal fanouškům velké potěšení, když oznámil před předprodejem vstupenek první jména vystupujících. Hlavní hvězdou festivalu totiž budou legendární Green Day a mezi dalšími účinkujícími nechybí Fall Out Boy nebo Weezer. U těchto dvou kapel se navíc bude jednat o úplně první vystoupení v České republice v historii.

„Prvním headlinerem Rock for People 2020 jsou Green Day – kapela, kterou jste si přáli ze všech nejvíc!“ radostně oznámili na svých oficiálních facebookových stránkách pořadatelé festivalu, který se od roku 2007 koná na bývalém vojenském letišti v Hradci Králové.

Weezer, Green Day a Fall Out Boy. Tato velká trojice se představí v roce 2020 na Rock for Poeple.
Weezer, Green Day a Fall Out Boy. Tato velká trojice se představí v roce 2020 na Rock for Poeple (foto: NME).

Mezi dalšími účinkujícími figurují další dvě populární kapely z USA, na jejichž vystoupení fanoušci v České republice čekají již dlouhá léta — Fall Out Boy a Weezer. Mezi dalšími účinujícími, kteří byli odhaleni už dnes figurovala nizozemská grime/hardcore rapová skupina Dope D.O.D., australské elektronické duo SKYND a nebo pražská alternativní rocková kapela John Wolfhooker.

Green Day hráli v Praze už od roku 1991 pravidelně, Fall Out Boy a Weezer si přitáhnou v rámci společného turné

Green Day hráli v České republice již sedmkrát. Do České republiky si to totiž pravidelně namířili již od roku 1991. Pokaždé však hráli v hlavním městě. Naposledy tomu bylo 22. ledna v Tipsport aréně. Kapela Fall Out Boy sice pravidelně zavítala do Německa a jeden koncert si také připsali v nedalekém Polsku, Maďarsku a nebo tři koncerty měli v Rakousku, Česku i Slovensku se ale prozatím vyhýbali.

—> SDÍLENÍ POVOLENO <—Je to tady!🔥Prvním headlinerem Rock for People 2020 jsou Green Day – kapela, kterou jste…

Zveřejnil(a) Rock for People dne Pondělí 16. září 2019

Weezer jsou přeci jen daleko větším kultem ve své domovské zemi a v Evropě nikdy neměli tak velký ohlas jako doma, čeští fanoušci této kapely tak už možná propadali zoufalství. Příští rok ale svou oblíbenou kapelu uvidí díky tomu, že zastávka na královehradeckém festivalu Rock for People je vlastně součástí jejich velkého společného turné, na které v roce 2020 vyrážejí.

Všechy tři kapely přitom v tomto období před oznámením dat turné vydali po jedné nové písni.

Vstupenky budou v prodeji od 20. 9., 10:00 na oficiálním webu festivalu Rock for People.

Tady si můžete poslechnout novinku Fall Out Boy “Dear Future Self (Hands Up):

Tady novou píseň kapely Weezer “The End of The Game”:

A konečně hlavní hvězdy festivalu Rock for People Green Day a jejich nová píseň “Father of All”:

od -
Ric Ocasek The Cars Foto

Ric Ocasek byl kromě kapely The Cars také známý díky své producentské činnosti. Produkoval alba kapel jako Weezer nebo No Doubt. Ocasek měl české předky a jeho manželkou navíc byla česká modelka Pavlína Pořízková.

Ric Ocasek, nejlépe známý jako zakladatel a frontman ikonické new wave a power popové kapely The Cars v neděli zemřel. Policejní oddělení v New Yorku sdělilo médiím, že dnes odpovídali na telefonát, který informoval o muži ležícím v bezvědomí ve svém domě. Muž, identifikovaný jako Ocasek, byl nalezen v posteli a na místě prohlášen za mrtvého. Bylo mu 75 let.

The Cars (Ric Ocasek druhý zleva)
The Cars (Ric Ocasek druhý zleva)

Ocasek se narodil v Baltimoru. Se svým kamarádem Benjaminem Orrem hráli v řadě kapel, než nakonec v roce 1976 oficiálně vytvořili The Cars. V roce 1978 vydali své debutové eponymní album, v němž se objevily hitové singly “Good Times Roll“, “My Best Friend’s Girl” nebo “Just What I Needed.” Po dalších pěti albech a hitech jako “Drive” a “Shake It Up” se skupina koncem 80. let rozpadla.

Producent, malíř, spisovatel i herec

Počínaje albem Beatitude z roku 1982 a Nexterday 2005 konče, vydal Ocasek řadu sólových alb. Jeho album Troublizing z roku 1997 bylo koprodukováno Billy Corganem z The Smashing Pumpkins. Ric Ocasek byl také producentem alb mnoha známých kapel jako Weezer, Bad Brains, Suicide, Guided By Voices, No Doubt, The Cribs, Bad Religion a dalších.

Hudebník a producent měl také popkulturní přesah mimo hudbu. Jako malíř se představil ve filmu Johna Waterse z roku 1988 Hairspray (Lak na vlasy). Byl také umělcem ve skutečném životě a jeho práce byla uvedena v galeriích. Napsal rovněž několik knih. V roce 1992 vyšla jeho sbírka poezie Negative Theater.

Na smrt Rica Ocaseka již reagovalo mnoho hudebních osobností včetně Nila Rodgerse, The Killers, či Courtney Love. Takto vzpomínala na Ocaseka kapela Weezer:

V roce 2011 přišel konečně tolik očekávaný návrat The Cars a po 24 letech vyšlo jejich nové album Move Like This. V roce 2018 byla kapela The Cars uvedena do Rock & Rollové síně slávy.

Ric Ocasek se sice stejně jako jeho otec narodil v USA, prarodiče Rica Ocaseka však byli Češi. Ric si navíc vzal za manželku českou modelku Pavlínu Pořízkovou. „Když jsem přijela do Ameriky, hned jsem si koupila televizi a koukala na MTV. Objevil se tam zpěvák, který mi připomínal milovaného pana Spocka ze Star Treku. Jmenoval se Ric Ocasek. Tak on je ještě Čech, pomyslela jsem si. Po pár týdnech jsem měla točit klip s nějakou skupinou, předtím jsme se šli seznámit na večeři. Čekalo se na zpěváka. Když mi řekli, že se jmenuje Ocasek, zatočila se mi hlava“ vzpomínala Pavlína Pořízková na moment, kdy se poprvé setkala s Ricem Ocasekem pro český magazín OnaDnes.

Připomeňte si nejúspěšnější hit kapely The Cars — píseň “Drive”:

Autor: Patrik Müller
Foto: Thomas Hawk

od -
Daniel Johnston

Daniel Johnston zemřel v úterý večer ve věku 58 let, hlásí zpravodajství Austin Chronicle. Z Austinu pocházející hudebník přitahoval posluchače jeho jednoduchou, ale citově přímou hudbou. Johnston dokázal za těch nejskromnějších podmínek tvořit hudbu, která ovlivnila spoustu známých tvůrců a kapel i když trpěl schizofrenií a bipolární poruchou.

Johnston se dostal do povědomí amerických posluchačů díky sérii kazet, které vydal v 80. letech a které se začaly brzy šířit a staly se kultem. Podle vyjádření bývalého manažera Johnstona Jeffa Tartakova do Austin Chronicle, Johnston utrpěl infarkt. Prohlášení rodiny Johnstonových rovněž říká, že zemřel přirozeným způsobem.

Daniel Johnston v 80. letech při vydání jeho mahrávky Yip/Jump Music (foto: Facebook Daniel Johnston)
Daniel Johnston v 80. letech při vydání jeho mahrávky Yip/Jump Music (foto: Facebook Daniel Johnston)

Johnston vydal v roce 1983 svou první kazetovou nahrávku Hi, How Are You. Jeho jméno poté vzrostlo díky podpoře mnoha nezávislých a alternativních hudebníků v 90. letech, včetně Kurta Cobaina, který často nosil tričko s obrázkem alba Hi, How Are You a umístil Johnstonovu nahrávku Yip / Jump Music z roku 1985 na seznamu jeho nejoblíbenějších alb vůbec. Mezi další jeho příznivce se řadí například americký písničkář Tom Waits.

Takto Kurt Cobain vzdával hold Danielu Johnstonovi:

Zveřejnil(a) Daniel Johnston dne Pondělí 23. dubna 2018

The National už stihli vzdát poklonu na koncertu v Houstonu

Po vydání filmu Ďábel a Daniel Johnston (The Devil and the Daniel Johnston)  z roku 2005 o jeho hudbě a životě, získal ještě širší publikum. Tento film se promítal mimo jiné také v MFF v Karlových Varech.

„Právě se vrátil z nedávného pobytu v nemocnici a vypadal nejlépe za dlouhou dobu. Takže to pro mě bylo něco překvapivého.“
bratr Daniela Johnstona Dick Johnson

„Už několik let jsme bojovali o zdraví Daniela a jeho časté a zdlouhavé pobyty v nemocnicích tlumily jeho tvůrčí úsilí, ale po celou dobu maloval a psal písně,“ řekl hudebnímu webovému magazínu Spin a bratr umělce Dick Johnston. „Doufali jsme, že se vrátíme do bodu, kdy bude stabilní a bude si moci užívat věcí, jako je cestování. Právě se vrátil z nedávného pobytu v nemocnici a vypadal nejlépe za dlouhou dobu. Takže to pro mě bylo něco překvapivého.“

Johnstonovým nejnovějším albem bylo Space Ducks, soundtrack ke komiksu, který stvořil rovněž Johnston, který obsahoval příspěvky od umělců jako Unknown Mortal Orchestra, Deer Tick nebo Eleanor Friedberger a byl vydán v roce 2012. Johnstonovo nedokončené album se údajně mělo jmenovat If.

Na Johnstonovu smrt reagoval hudební svět. Poctu na sociálních sítích vyjádřili například Beck, The Mountain Goats, Jack Antonoff, Thundercat, Death Cabs for Cutie nebo Glen Hansard.

Americká alternativní kapela The National dokonce již stačila pro Johnstona zahrát, když umístila do svého koncertu úryvek Johnstonovy písně “Devil Town” a záznam umístila na svůj oficiální YouTube kanál.

Tady si poslechněte, jak The National vzdali poctu Danielu Johnstonovi:

A k tomu si přečtěte, jak mu vzdal poctu hudební svět na Twitteru:

 

Autor: Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Jedna z největších popových hvězd současnosti Taylor Swift se rozhodla nebrat si příliš velké osobní volno a po velkém turné k albu reputation, které...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Chris Stapleton je na novince From a Room Vol. 1 ještě větší srdcař než na debutu Chris Stapleton psal převážně písně pro...