Měsíční archiv:Duben 2019

Little Simz, Dido, Sigrid, Kafka Band a The Cinematic Orchestra

„Vraní hnízdo“ není název nové dotované stavby Andreje Babiše, nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější místa a představujeme vám je.

Image result for crows nest


Konec března a začátek dubna nabídl hodně povedených alb. Rapperka Little Simz je ostrá jako nikdy předtím, Dido se přechod na moderní elektropop nakonec docela povedl. Sigrid je svěžím větrem v moderním ženském popu a dlouhé čekání na album dramaticky a trpělivě tvořících The Cinematic Orchestra se také vyplatilo. Nejlepší album tohoto výběru ale pochází z domácích vod a stojí za ním nevšední hudebně-divadelně-literární projekt Kafka Band.

Rapperka Little Simz je ostřejší než kdykoliv dřív, schází jí však posun tématů

Little Simz – Grey Area

Vydavatelství: AGE 101
Žánry:
Jazz Rap
Hodnocení: 4,0/5,0

Ženský rap je nyní na vzestupu a protože interpretky jako Nicki Minaj a Cardi B chtějí vou hudbou především šokovat a o žádné sofistikované umělecké vyjádření se zrovna nesnaží, je nutné se dívat také po zatím ne tak výrazných jménech rapové scény. Jazz rapová Simbi Ajikawo na Grey Area nabízí na svém třetím album plné moderního rapu.

Little Simz se ve své hudbě agresivně pere za to, aby našla ve věcech, které v životě dělá nějaký smysl, ale zároveň se musí prát i se svými vlastními úzkostmi. Za čím vlastně jde? Čeho chce dosáhnout? Co jí vlastně přinesla sláva? Album je díky skvěle zpracovaným tématům autentické a hodně intenzivní. Trable Little Simz tak prožíváte přímo s ní.

Jeden velký problém alba je ale, jak se Little Simz vlastně ve svých tématech příliš neposunula od minulých dvou A Curious Tale of Trials + Persons (2015) a Stillness in Wonderland (2017). Produkční posun je znát. Kompozice nikdy navíc nebyly tak ostré. Vše je daleko více vyleštěné a zmáknuté, v osobních tématech se ale zdá, že Little Smiz zůstala trochu zacyklená a posloucháme pořád její první album.

I tak, ale Little Smiz pořád předvádí nejen v oblasti ženského rapu nadprůměrnou kvalitu. Písně jako “Boss”, “Venom”, Selfish”, “Wounds” nebo “Pressure” jsou jako kombinací ženské verze ostrého a odvážného rappera Vince Staplese s nesvázaností Noname. Silné album od silné ženy, která se doufejme ve svém životě posune dál. Neprospělo by to jen jí samotné, ale i její tvorbě.

Dido na cestě k modernímu zvuku scházely lépe složené písně

Dido – Still on My Mind

Vydavatelství: BMG / UK
Žánr: Elektropop, Pop, Folk-Pop, Electro-Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Dido měla k prvkům elektronické hudby vždycky blízko. Z jejich pop folkových žánrů z veleúspěšného debutového alba No Angel (1999) a multi-platinového Life for Rent (2003) se vyklubaly na dalším albu Safe Trip Home (2008) na jednu stranu stylově odvážné, avšak velice tiché a pomalé trip-hopové a ambientní variace, kdy na albu spolupracoval kromě jiných také samotný mistr ambientní instrumentální hudby Brian Eno. Na minulém Girl Who Got Away se objevil dokonce rapper Kendrick Lamar a Dido se pokoušela proniknout do světa moderního elektronického popu. Tento pokus však zůstal spíše napůl cesty a kritici jí to za to dali vcelku solidně vyžrat.

Aktuální Still on My Mind je z tohoto ohledu pozitivním posunem. Už obrázek alba napovídá tomu, že Dido bude tentokrát chtít znít naplno současně, nehledě na to jestli si nad tím par původních fanoušků povzdychne.

Skladby jako “Hurricanes”, “Give You Up”, “Take You Home” nebo “You Don’t Need no God” vcelku dobře využívají její organicky, mysticky znějící, unikátní hlas, který zajímavě kontrastuje se synteticky znějící hudbou. Nezní to tak hladce, jak by mohlo. Pořád to přece jen trochu působí jako uměle vytvořená moderní aura, která byla producenty okolo zpěvačky vytvořena.  Produkce zní slibně, písně ale po skladatelské stránce zoufale postrádají chytlavé momenty.

Snad jediná píseň, která sahá nad minimum toho, co bychom od zpěvačky tak velkého jména čekali, je tak nejspíše jen úvodní grandiózní elektro-popové drama “Hurricanes”.

Jenže na rozdíl od jiných velkých popových hvězd přelomu století, jako například Anastacii a Avril Lavigne si však Dido zachovává i přes moderní zvuk pořád svou důstojnost a to lze brát jako slušný úspěch alba Still on My Mind. Slabších, ale 3,5.

Svěží popový vítr Sigrid si uchovává originalitu i přesto, že její písně občas zní jako jiných

Sigrid – Sucker Punch

Vydavatelství: Island
Žánr: Pop/Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Ne, že by norská zpěvačka a skladatelka Sigrid přinesla na světlo světa nějak obzvláště hudebně či produkčně originální a nebo mimořádně skladatelsky povedené album, její přirozenost, autenticita a nenucenost, se kterou zpívá její písně ale dělají z alba soubor pohodových písní, které byly nahrávány bez přetvářky. Svěží písně jako titulní a zároveň úvodní “Suckerpunch” a “Don’t Feel Like Cryin’” spolu a asi největší rádiový potenciál mající “Sight of You” jsou navíc i melodicky povedené i trendově znějící.

Její hlas, například v “Don’t Feel Like Cryin’”  nezní občas intonačně stoprocentně přesně a maximálně přesvědčivě. Je to však další věc, díky které nezní nijak uměle a která jejím písním ještě prospěje. Tahle píseň v druhé části refrénu hodně připomíná Dua Lipa, jindy zase můžeme slyšet Robyn, Carly Rae Japsen, Taylor Swift. Možná i trochu Adele a samozřejmě též její severskou kolegyni ze švédska Zaru Larsson.

Viníkem těchto chytlavých písní, které jedou na vlně současného popu je kromě samotné Sigrid Sjølie i Martin Sjølie (zřejmě jen shoda jmen, nikoliv rodinná souvislost), který pracoval na albech AURORA, Sean Price a hlavně taky americká songwriterka Emily Warren, která napsala písně Dua Lipa, Bebe Rexha, Ritě Ora, Davidu Guettovi a nebo The Chainsmokers

Triumfem však je, že ačkoliv díky tomu album trochu zní jako mix soudobě populární hudby, Sigrid se daří zachovat si svou vlastní tvář.

Kafka Band podstoupili na albu Amerika proces proměny. Mimořádně zajímavý hudební projekt je nyní už i perfektně celistvý

DOPORUČUJEME: Kafka Band – Amerika

Vydavatelství: Indies Scope
Žánry: Art rock, Progresivní rock, Krautrock, Alternativní elektronická hudba, Avantgardní hudba
Hodnocení: 4,5/5,0

“Ve vesmíru je nekonečné množství naděje… ale ne pro nás.”
Franz Kafka

Už konceptuální alba bývají zvláštní. Kafka Band jsou však ještě vzácnějším úkazem, když je jejich unikátní smysl existence vlastně založena na tom, že jsou rovnou konceptuální kapelou. Jedinečný projekt spisovatele Jaroslav Rudiše, který se spojil společně s hudebníky Jaromírem “99” Švejdíkem (Priessnitz, Umakart) a Dušanem Neuwerthem (Tata Bojs) tentokrát přinesl album inspirované románem Kavky Amerika.

Tentokrát Kafka Band pojali album jako skutečně hudební, nikoliv jakýsi hybrid hudebního alba a divadelního záznamu. Dvanáct písní na Amerika si však opět drží koncept přímé knižní inspirace, a tak se rovnají dvanácti zastávkám na cestě hlavního představitele Karla Rossmanna Amerikou.

Kafka Band tentokrát vydali produkčně propracované a celistvé album. Oproti minulému folkovému Das Schloss a po zapojení syntezátorů je slyšet obrovský rozdíl v hudebních stylech. Albem je nasáklé elektronickou hudba evokující německou krautrockovou a avant-gardní hudební scénu a spojení Kafkovy Ameriky se stylem Kraftwerku, jak to můžeme slyšet například z písně “A-O GMBJ” a “Jiu Jitsu Frau”, se jeví jako mimořádně povedený nápad.

Stylizace písní se ale vůbec povedla. Úvodní “New York” připomíná Pink Floyd, The Police a zároveň indiánské kmenové písně. České tiché balady jako hodně bezradná a rezignovaná “Der Verschollene/Nezvěstný” se zoufalým voláním v refrénu:

“Jsem jenom jako.
Jakože já”

a velice překvapivá, jemná, popová “Cesta” velice překvapují. Kdo by to byl řekl, že Kafka Band vytvoří perfektní píseň k táborákům? Ukazuje to ale na variabilitu kapely a na to, jaký udělali od minulého alba posun směrem k lepší přístupnosti.

Povedená je taky velkolepým refrénem oplývající “Hotel Occidental,” která svým mysteriozním retrofuturismem a avant-gardním stylem trochu připomíná současné Arctic Monkeys. Z intenzivní noise rockové mezihry jde mráz po zádech a má takovou sílu, že vás skoro roztrhá na kusy. Málokdy se slyší něco tak silného. A to ať už z českých či zahraničních alb.

Kafka Band se na novém albu zásadně posunuli od minulého a jejich plně hudebně orientované album vývoji jejich kariéry velice prospělo. Jejich album je přístupnější, plnohodnotnější a tvoří mimořádně zajímavý hudební počin inspirovaný tmavým, bezútěšně uzavřeným světem československého literárního velikána.

12 let stálo za to. Cinematic Orchestra dokážou z posluchačů ždímat emoce a ještě kladou zajímavé otázky

The Cinematic Orchestra – To Believe

Vydavatelství: Domino
Žánr: Electronic
Hodnocení: 4,0/5,0

12 let se čekalo na nové album Cinematic Orchestra, To Believe, ale stojí za to. Elegantní, naprosto přesné ambientní elektronické kompozice a na zádech mrazící velkolepost a dramatičnost tvoří dohromady dechberoucí album.

Jason Swinscoe a Dominic Smith si pozvali spoustu hostů, možná překvapivě byla většina z nich z oblasti hip-hopové hudby a R&B. Před mikrofon se postavili Moses Sumney, Roots Manuva, Heidi Vogel nebo Tawiah. Na smyčce hráli Miguel Atwood-Ferguson, na klávesy Dennis Hamm oba v minulosti spolupracovali s losangleskými výraznými postavami Flying Lotusem a Thundercatem.

Už z minulého alba Ma Fleur se dostalo několik písní do televizních seriálů, např. Grey’s Anatomy (Chirurgové) a Orange is the New Black. The Cinematic Orchestra si uchovali podstatnou část dramatického cítění a emocionálně vyždímali z alba, co se dalo. Často jim proto nevadí ani sáhnout k dlouhým písním s progresivní náturou, jak je tomu např. u devíti minutové “Lessons”.

Album navíc klade velice zajímavou otázku „Čemu vlastně věříme?” která je v současné éře civilizace plné zaručených (ne)pravd a odmítání duchovna, hodně aktuální. Těch 12 let čekání rozhodně nepřišlo nadarmo.

Recenze | Novinky: Everything Not Saved Will Be Lost, Part 1 je nejkratší, ale nejúdernější album Foals. Patrně jejich zatím nejlepší

Oxfordská alternativně rocková kapela Foals vydává páté album tvořící první polovinu dvojalba s ajťáckým i existencionálním názvem Everything Not Saved Will Be Lost, Part 1. Ačkoliv se musí poprvé obejít bez zakládajícího člena, basáka Waltera Gerverse, Foals paradoxně ještě více rozšířili svou zvukovou škálu a sice s ne zrovna optimistickými, ale ke změně burcujícími tématy přesně natrefili na hudební bod G potom, co už se na předchozích albech kolem něj dlouho pohybovali hodně blízko.

I když je to v dnešní rozdrobené hudební scéně obtížně, Foals se už stali něco jako hlasy generace a na hudebních festivalech patří mezi top jména, které přiměje nemalý počet fanoušků ke koupi lístku. Foals měli vždycky velice pevnou vizi toho, jakého zvuku chtějí dosáhnout. Řecko-anglický frontman Foals Yannis Philippakis neustále těží z toho, co zažil ve své domácké oxfordské scéně, kde účinkoval v kapelách Elizabeth a The Edmund Fitzgerald. Přitom se nebojí sonický rozsah kapely náležitě rozšířit a malovat do reproduktorů mystické nálady i velkolepé představy.

Foto Foals
Foals (Foto: Alex Knowles, Warner Bros)

A tak se od profesorsky matematicky přesného rocku na debutu Antidotes přes daleko více maskulinní, na výrazných riffech založené What Went Down dostal ke zvukově bohaté, husté magické zahradě na Everything Bit Saved Will Be Lost a znovu se jim perfektně povedlo posunout zvuk někam dál. Na novém albu tak jsou jako doma třeba xylofony nebo vibrafony, které dotváří prakticky nekonečné možnosti kapely v oblasti syntezátorů a kytar.

Burcování k úniku

Museli přitom čelit podstatné ztrátě, když na začátku minulého roku odešel z kapely zakládající člen Foals, basák Walter Gervers. Po 12 letech stejné sestavy tak přišli Foals o svou páteř. Foals jsou ale muzikantsky tak variabilní kapelou, že svého basáka nahradili nikoliv novým členem, ale sami sebou. A tak na basu hraje buďto přímo Philippakis a nebo klávesák Edwin Congreave a změnu tak (při vší úctě ke Gerversovi) vlastně ani zvukově moc nepostřehnete.

Tématicky se zdá, že Foals velice přesně vystihují až přílišnou rychlost současnosti. Zvuk i texty spolu spolupracují perfektně a Philippakis výstižně popisuje chaos moderního světa, volání po úniku, problémy s mezilidskou komunikací, hrozby environmentálních katastrof, politické napětí a nejistotu z budoucnosti. Stačí se jen podívat na úryvky textů:

“A fox lies dead in a garden
hedges and cities are on fire,”

zpívá Philippakis v závěrečné smutné  ale krásné osobní apokalypse ”I’m Done with the World (& It’s Done with Me)”.

“I saw the black rain pouring,” zpívá zase na “In Degrees”. Když zrovna není konec světa, pak se věnuje Philippakis například tomu, jak jsme všichni sledováni:

“’Cause they watch us in sleep
The language that we speak
And the secrets that we keep”

Není to ale úplně nějaký bezútěšný nihilismus, který by Foals vyjadřovali. Žádné věčné bolestivé rýpání se ve vlastních ranách, jak to dělali Jesse Lacey v Brand New a nebo Kurt Cobain v Nirvaně. Foals se spíš skoro staví do role svolávačů a burcujících davu jako Rage Against the Machine nebo Dead Kennedys, jen nejsou tolik političtí a namísto toho, že by věřili, že cesta k lepšímu životu vede skrze svržení politických struktur, spíše věří, že je hlavní dostat lidi dohromady a že si tak nějak dokážeme udělat svět lepším vzájemně. Foals proto svou hudbou volají po úniku od šedé části reality. Nejvýstižnější k tématům celého alba je tak řádek z “White Onions”:

“Escape from this room and I’ll wait for a wave.”

Toho ostatně Foals dosahují skrze strhující, rychlé a pevné písně určené spíše k tanci než smutnění u vína. “White Onions” je jedna z nejpřímejších a nejpunkovějších písní, jakou kdy udělali. Je to v podstatě, jako kdyby punkerům někdo nakoupil hodně efektových krabiček, syntezátory a nutil je, aby chodili na výstavy obrazů do galerií umění. Philippakis v písni doslova řve, že bojuje o vzduch k nadechnutí a burcuje k rozbití kleci.

Album bez hluchých míst

“On The Luna” je zase jedna z nejpopovějších písní Foals zatím a dokazují, že umí být přístupný úplně pro kohokoliv. Textově trochu zmatenou píseň, jehož sloku tvoří zmínka o luxusních restauracích Bella Luna a o Trumpovi, můžeme zapochybovat, avšak obsahuje taky i dost výstižné vyjádření současného rychlého životního stylu, kdy v životě taky neustále skáčeme z místa na místo.

“Heaven Upside Down” se taky nedrží zpátky a je to další skvělá klubová pecka, nejvíce funky a taneční je ale “In Degrees”, která míchá klubovou taneční hudbu s africkými rytmy a ta mezihra, kdy se intenzita písně zklidní, je parádní a pozadu se nedrží ani “Syrups”.

“Exits” oproti tomu postupuje ve středním tempu a svou bezstarostností rytmů kontrastuje s utrápenými texty. Na opačné straně stojí pomalé atmosférické balady jako úvodní syntezátorová “Moonlight“,”Café d’Athens” nebo perfektní závěrečné songy “Sunday” (tedy alespoň první půlka a část po mezihře) a “I’m Done with the World (& It’s Done with Me)”.

Mezihra “Sunday* je pak masakrózní pocta celé anglické klubové scéně New Order počínaje, Bronski Beat konče.

Foals skoncovali na svém nejkratším albu s pro výsledný dojem často neefektivním natahováním písní a do alba koncentrují údernost a přístupnost na úkor délky. Everything Not Saved Will Be Lost je pro Foals to, co bylo pro Radiohead In Rainbows nebo pro Arctic Monkeys AM.

Každá píseň na albu je silná, nejsou zde hluchá místa a písně zároveň fungují dobře pohromadě, tempo i nálada jednotlivých skladeb dává smysl, má určitý příběh a tvoří dohromady jeden celek. Album se postupně rozjíždí pak jede kupředu vysokým tempem a pak končí v tichém pomalém konci a boří zaběhlou nekoncepční strukturu, kdy se na začátek nahustí nejlepší písně a pak už album upadá. Nezbývá než se těšit na září a druhou část.

Foals – Everything Not Saved Will Be Lost, Part 1

Vydáno: 8.3.2019
Délka: 39:04
Žánry: Alternative/Indie Rock, Dance Rock, Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Exits, 3. White Onions, 4. In Degrees, 6. On the Luna, 9. Sunday, 10. I’m Done with the World (& It’s Done with Me)

od -

PRŮPLAV #1

Nedostávají miliony, nedostanou se do těch nejlepších studií a k těm nejlepším lidem za oponou. Přesto dokážou díky svému talentu, odhodlání nebo pracovitosti držet krok i s těmi nejznámějšími kolegy z branže. Série Průplav je o nezávislých hudebnících, kteří denně dokazují, že umění není o penězích, ale o naplnění účelu sdělení.

Seriál-rozhovorů-Průplav


Jeden je druhým povoláním fotograf, druhý zrovna zkouší sólovou kariéru jako zpěvák RG Lowe. Dohromady je svedla čistá láska a vášeň k hudbě, jak sami říkají. Na vysoké škole tak založili skupinu Balmorhea, ze které se vyklubala unikátní kombinace instrumentální folkové hudby, která však svými experimentálním sympatiemi a velkolepostí kompozic připomíná post-rockové kapely.

Skupina z Austinu si stále uchovává pevné dvoučlenné jádro, které tvoří pouze dva přátelé Michael A. Muller a Rob Lowe, avšak bohatou instrumentaci, kterou tvoří tradiční hudební nástroje jako banjo, violoncello, housle, basa nebo vibrafon doplňuje také mnoho dalších mladých talentovaných amerických hudebníků. Balmorhea má za sebou společné koncertování se skupinami jako This Will Destroy You, Tortoise, Thurston Moore nebo dokonce Fleet Foxes.

Foto-skupina-Balmorhea
Balmorhea v kompletní sestavě (foto: Kelly Tivnan)

Jejich hudby se dostalo uznání od hudebních kritiků z publikací BBC, Pitchforku, Paste, NME, NPR nebo The Wall Street Journal a mohli jste je také pravidelně slyšet v úvodní znělce vysoce hodnoceného dramatického seriálu Rectify o obviněném muži Danielu Holdenovi (herec Aden Young) propuštěném na svobodu po 17letém čekání ve věznici na trest smrti.

Oba členové skupiny souhlasili s rozhovorem, který je startovacím v sérii Průplav, který Music NOW připravil o nezávislých hudebnících. S Michaelem a Robem jsme si povídali o tom, jak vůbec vnímají hudbu, o vztahu mezi Balmorheou a jejich jinou prací, o seriálu Rectify nebo o tom, co si myslí o vlivu internetu na hudbu. Prozradili nám také pár svých studiových triků, což se jistě bude hodit všem čtenářům hudebníkům.

Čistá vášeň a láska k hudbě jsou důvod, proč věřím, že jsem na Zemi naživu.
— Michael A. Muller (Balmorhea)

Michaele, jsi hudebník, ale také fotograf. Rozhodl ses živit svou kreativitou a povedlo se ti to. Téměř vše ale má své stinné stránky. Jsou tyhle stinné stránky tohoto druhu obživy tak malé, že na ně pokaždé zapomínáš a nebo občas přijdou časy, kdy musíš zkoušet, jestli doopravdy pevně věříš v to, co děláš?

Mít možnost vytvářet svět umění a žít uvnitř něj je v podstatě proces nekonečného zkoušení a ten nemůže být už z principu nikdy dokonalý. Čistá vášeň a láska k hudbě jsou důvod, proč věřím, že jsem na Zemi naživu. Každý pohyb a myšlenka v sobě skrývá hudbu. Je to tvoření, koncepce, zaznamenávání, vystupování, umění uznávat a zkoumání. Jsou chvíle, kdy to nepřichází snadno a zdánlivě každá snaha o úspěch selhává, ale když z vás vyjde čistý tón a ostatní lidé se jich mohou dotknout, pak to všechno stojí za to, bez ohledu na cenu, jakou za to dáte. Jsme velice šťastní, že můžeme dělat hudbu a poslouchat ji. Je to ta nejlepší práce na světě.

Michaele, protože jsi také fotograf, má tvoje mysl tendenci vnímat hudbu prostřednictvím obrazů? Myslíš si, že existuje hluboké spojení mezi zvukem a vizí nebo jsou to úplně odlišné věci?

Je to zajímavé, ale sluchová stimulace je nejvyšším motivátorem pro můj veškerý tvůrčí výstup — dokonce i ve fotografii. Hudba inspiruje ty nejhlubší části ve mně a to ve všech aspektech života. Vize je pro mě trochu jiná a inklinuje k probuzení nějaké napůl utvořené paměti a nebo snu pohřbeného uvnitř mne. Někdy je to skutečné a někdy si to představujete. Tento proces je také inspirující, ale sluchová forma umění jde na jednoznačně podvědomé místo a probouzí více neviditelných sil.

Robe, tvůj sólový projekt s názvem RG Lowe je indie pop/rock, ale hlavně zde tady zpíváš. Bylo to omezení instrumentální hudby, které tě vedlo k tomuto sólovému projektu nebo spíše k to, že styl Balmorhey je meditativní a klidný a chtěl jsi udělat něco hlasitějšího, více bezstarostného a jednoduššího?

Určitě obojí. Vyrůstal jsem jako zpěvák a to bylo pro mě primární formou hudebního vyjadřování. Změnilo se to, až jsem odešel na univerzitu. Když jsme začali s Balmorheou, Michael a já jsme se začali zajímat o instrumentální hudbu, a tak jsem svůj zpěv musel odložit. Po asi 8 letech se zaměřením na klavír a kytarovou hudbu jsem se rozhodl, že je čas vyzkoušet něco jiného. Zajímá mě tolik různých druhů hudby, že jsem byl nadšený, že jsem mohl vyzkoušet něco mimo svět, který jsme vytvořili s Balmorheou.

Nikdy jsme nepochopili nálepku, že jsme „post-rocková kapela“, ale to je v pořádku

Lidé potřebují kategorie, aby mohli organizovat své životy a jasně vymezit hranice.
— Michael A. Muller (Balmorhea)

Je zajímavé, že média často označují Balmorheu jako post-rockovou kapelu, nicméně váš zvuk je tvořen akustickými nástroji pro folkovou hudbu, někdy se širokými a reverbovými syntetizátory. Není to tak snadné, abyste byli snadno zařaditelní do jakékoliv kategorie. Jak jste vyvinuli takový jedinečný zvuk? Byla to náhoda, okolnosti nebo spíše vize, kterou jsi ty a Rob měli ve vaší mysli a která vedla k vašemu zvuku?

Nikdy jsme nepochopili tu nálepku „post-rock“, která se na nás vztahuje, ale to je v pořádku. Lidé potřebují kategorie, aby mohli organizovat své životy a jasně vymezit hranice. Náš zvuk je čistě organický, protože jsme se nikdy nesnažili vytvořit konkrétní a specifickou věc — vždycky to vychází přirozeně a přidáváme jenom některé jemné šťouchance a za běhu procesu je upravujeme. Doufáme, že organická povaha naší hudby je snadno rozpoznatelná a pro vnímavé posluchače je známkou určité jakosti a kvality.

Jeden trik, který jsme použili v nedávné době, je nahrávání kytarové smyčky ze zesilovače na kazetový magnetofon a poté nahrávání reproduktoru, který tu kazetu přehrává. — Michale A. Muller

Vaše hudba je založena na čistých vrstvách nástrojů, kdy je můžete také, kromě celkové estetiky, hezky rozpoznat a poslechnout si je odděleně. Můžete nám prozradit něco z toho, co se děje ve studiu? Máte nějaké studiové triky, které rádi používáte?

V prvních letech naší kapely jsme si mohli dovolit být ve studiu jen den nebo dva, abychom mohli nahrávat a míchat naši hudbu. To nás přimělo k tomu, abychom předem velice intenzivně zkoušeli. Pak jsme mohli maximálně využít náš čas ve studiu. Teď máme trochu více svobody a ve studiu si můžeme dát nějaký ten  čas na prozkoumávání různých možností. Jeden trik, který jsme použili v nedávné době, je nahrávání kytarové smyčky ze zesilovače na kazetový magnetofon a poté nahrávání reproduktoru, který tu kazetu přehrává. Tato znovu nahraná pásková část je pak navrstvena vysoce kvalitním čistým záznamem stejné smyčky přímo ze zesilovače, čímž se získá jedna měkká a druhá více zakalená vrstva. Zajímavé je míchání vysokých a nízkých forem kvality. Ve ztrátě kvality je něco velmi lidského a přístupného, co celou skladbu uvolní.

Poslední album Clear Language (2017) obsahuje i některé elementy elektronické hudby. Například píseň “Sky Could Undress” s jemnými elektronickými bubny. Používáte nyní i nějaký počítačový software pro tvorbu hudby?

Několik „elektronických“ prvků v naší hudbě je z větší části digitálně vytvořeno a nabízí dobrý kontrast něčeho odděleného a strojově orientovaného, co se pak dá dohromady s jemným lidským swingovým rytmem při živém nahrávání. Většinu hudby nahráváme živě na akustických nástrojích bez počítačů. Stejné je to u živých vystoupení.

Internet byla pro nás většinou pozitivní věc, mohli jsme rozšířit dosah. S herci Rectify jsme se spřátelili

Rockoví hudebníci ze staré školy jako Debbie Harry nebo Dave Grohl prohlásili v rozhovorech, že internet zničil hudbu. Producent Steve Albini byl na druhé straně ohledně internetu velice optimistický. Je zajímavé, že jste začali svou kariéru s Balmorheou okolo roku 2006, což byly přesně ty časy, kdy se využívání internetu mezi společnostmi rychle rozmohlo. Efekt internetu na hudební průmysl je asi téma pro samostatný rozhovor, ale co si myslíš o tom, jak internet ovlivnil posluchače?

Albini má ve svém hodnocení asi pravdu. Lidé, kteří by neměli možnost navštívit živá vystoupení nebo specializované prodejny hudby mají nyní přístup k této hudbě a to i v místech, kde to bylo dříve nedosažitelné. Pokles tržeb fyzických médií je poněkud zřejmý, ale opačný vzestup v digitální hudbě v posledních letech silně rozkvétá. Je těžké rozeznat, zda internet průmysl zlepšil nebo ne. Pro nás to byla většinou pozitivní věc tím, že jsme rozšířili dosah naší hudby o mohli jsme oslovit více lidí naší krevní skupiny.

Vaší kapelu tvoří kromě vás také skvělí muzikanti jako houslistka Aisha Burnsová, violoncellový hráč a kytarista Nino Soberon, bubeník/vibrafonista Jeff Olson nebo basák Sam Pankey, ale i mnoho dalších muzikantů. Řekl jsi také, že Balmorhea vznikla z tvého přátelství s Robem. Jak se vám daří držet všechny pohromadě?

Kapela byla založena a je stále provozována Robem a mnou z hlediska managementu a celkové funkčnosti. Máme specifickou vizi toho, co a kam chceme jít s hudbou a našim souborem muzikantů. V minulosti existovalo něco jako otevřené dveře, ale nyní jsou muzikanti na hlavních nástrojích zhruba od roku 2009 stejní. Doufáme, že náš svět a naše zvuková paleta bude na našem novém albu rozšířena pomocí nových nástrojů i spolupracovníků.

Lidé mohou znát Balmorheu z dramatického televizního seriálu Rectify, kde část vaší písně “Bowsprit” byla hlavní znělkou pro každou epizodu. Jak se tam tahle píseň dostala?

Píseň byla přidána do seznamu možných skladeb tvůrcem seriálu Rayem McKinnonem. Nejsme si jisti, jak to tam vůbec skončilo, ale řekl nám, že mu uvízla v hlavě a věděl, že je to to správné pro úvodní titulky. Byli jsme velmi poctěni, že jsme mohli pracovat s Rayem a byli součástí tohoto krásného seriálu.

Viděli jste celý seriál? Jak se vám vůbec líbil? Rectify bylo hodně o křehkosti, ale také o neuvěřitelné síle člověka zároveň. Nemůžu si pomoct, ale cítím něco velice podobného i z vaší hudby.

Ano, viděli jsme všechny 4 řady a bylo nám velkým potěšením setkat se a dokonce se spřátelit s některými z herců. Existuje vrozená symbióza s tichým, přesto velkolepým stavem hlubokých emocionálních stavů, které seriál ukazuje a naše hudba se jich také dotýká. Můžeme jen snít, že jednou opět budeme mít to štěstí a budeme moct s Rayem znovu spolupracovat.

Poslední otázka je trochu předvídatelná. Vaše poslední album bylo vydáno v roce 2017. Pak jste měli velké turné v roce 2017 a 2018 v USA a Evropě. Jaké jsou plány nyní?

V současné době píšeme nový materiál pro další nahrávku. Máme velké plány a nemůžeme se dočkat, až uslyšíme, co si pro nás budoucnost schovává. Díky všem, kdo tohle čtou za přečtení!

Autor: Patrik Müller, Foto: Matt Rainwaters

Nova alba - na ranim hnizde - 6-4.
Nova alba - na ranim hnizde - 6-4.

Recenze na nová alba irského hudebníka Hoziera známého díky hitu „Take Me to Church“, alternativní sestry Beyoncé Solange, české inovativní folkové písničkářky Báry Zmekové a australských Pond, kteří si pozvali do studia opět Kevina Parkera z Tame Impala.

Hozier nás vezme podruhé do kostela. O něco více kultivovaně, ale bez zahu na bránu

Hozier – Wasteland, Baby!

Vydavatelství: Columbia / Sony Music
Žánr: Pop/Rock, Soul, Indie Rock, Blues, R&B
Hodnocení: 3,5/5,0

Irský zpěvák a skladatel, který se proslavil hlavně hitem “Take Me to Church” z debutového stejnojmenného EP z roku 2013 se hlásí zpět po na druhé album po poměrně dlouhé době 4 let, jenž uplynuly od debutu plné délky pojmenované eponymně Hozier.

Hozier se od té doby, co jsme ho neměli možnost slyšet příliš nezměnil a jeho nové album je spíše pokračováním toho minulého než zcela novou kapitolou. Opět je tu mnoho dramatických, folk soulových písní s tajemnou  atmosférou modrých jeskyní.

Jedna ze zásadních písní na albu je “No Plans”, která postupuje v elegantním tempu, zatímco pracuje Hozierův charakteristický, pevný, uhrančivý hlas v deštivě melancholických slovech. Gospelem a soulem říznutá “To Noise Making (Sing)” s černošskými sbory naopak jinak poměrně dost mlhavou pochmurnou náladu pozvedne, načež ale zase “As it Was” navrátí náladu dolů.

Velice svůdná je píseň “Talk” se seduktivními pasážemi jako: “I won’t deny I’ve got in my mind now all the things I would do” a zároveň božskýn mysticismem, kdy Hozier zmiňuje Orfea a Eurydice, tedy Orfeovy manželky, který se jí po smrti snažil oživit za pomocí hudby. Hozierovi se daří být svůdným, aniž by se stal odpudivým slizounem. Povedená metafora pro povedenou píseň.

Povedená je taky píseň “Be” s prosebným refrénem:

“Be as you always been.”

Problém alba je však ten, že neobsahuje žádnou píseň, která by se byť jen kousíčkem přiblížila “Take Me to Church”. Žádná nemá ani zdaleka takový tah na bránu. Pokud je tedy novinka Wasteland, Baby! v něčem jiná, pak je to v tom, že zní jako takové odměřenější, ještě vážnější dvojče alba minulého. Hozier tak s novým albem, které přišlo po poměrně dlouhé době možná přece jen trochu zklamal. Naštěstí je tu ale pořád slušná porce výborných písní.

Solange je svými nápady jako z jiné planety, nedokáže je ale zazpívat

Solange – When I Get Home

Vydavatelství: Saint Records/Columbia / Sony Music
Žánr: Alternativní R&B, Psychedelický soul, Neo-Soul, Alternative Rap
Hodnocení: 3,0/5,0

Solange se vrací po zásadním EP True (2012), které odkrylo naplno její umělecký potenciál a také po kritiky a alternativní scénou s nadšením přijatém album A Seat at the Table z roku 2016 a sebou si přinesla nadějnou směs talentů, která se skládá ze známých, ověřených velkých ryb hudebního průmyslu i méně známých talentů. Na albu můžeme slyšet vedle Solange podíl třeba rappera Tylera the Creatora, producenta a zpěváka Pharella Williamse, hudebního experimentátora Panda Beara, či rappera a producenta Metro Boomina. Přímo pak můžeme slyšet rappery Playboy Cartiho nebo Gucciho Maneho.

When I Get Home je tak jedním velkým kolotočem jednotlivých nálad zachycených v hudbě a zároveň i hostů. When I Get Home však bohužel selhává ve vybudování nějaké stabilnější atmosféry. Vše je až příliš bledé a Solange vůbec nedokáže album vést hlasově. Tým producentů se očividně snažili, jak jim síly snažily, ale v písních jako “Dreams” s táhlými hlasovými linkami můžeme slyšet, že to s hlasem Solange není vůbec dobré a místo toho, aby doplňoval atmosféru a byl dalším nástroje, působí spíše jako rušivý element. Producenti tak raději její hlas co nejvíce ztlumili a snažili se jej zabalit různými modulacemi, ale bohužel ani to očividně nepomohlo.

Přitom některé nápady jsou až děsivě dobré a hlavně opět velice rozdílné od zbytku světa, že vedle své sestry působí Solange jako druhý mimozemšťan v řadě. To když si vezmeme třeba skvělé až do morku kosti vysvlečené “Beltway” a “Binz” a nebo asi nejvíce popový potenciál mající “Dreams”.

Solange by si však měla dát odstup, zklidnit umělecké ego, které je rozmlsané pozitivními kritikami (tak třeba NME si myslí, že je tohle album 5/5) a začít trochu s pokorou přemýšlet, jestli to, co by chtěla vyjádřit, nemůže být vyjádřeno lepším způsobem. A když už by byla u toho přemýšlení nad vlastními postupy, možná by nebylo špatné kdyby příště nekazila zajímavé hudební nápady (“Almenda”) s neoriginálním a už otravně klišovitým hlásením se k vlastní rase.

Kdyby to bylo v 60. letech, právem bychom ji považovali za odvážnou, současná společnost je ale již dostatečně dobře vychována než aby se muselo na úplně každém albu černošského interpreta vysvětlovat, že lidé s rozdílnou barvou pleti nejsou špatní jen kvůli tomu, že mají jinou barvu pleti. To dneska chápou už děti ve školce.

To je však jen pidi část. Hlavní prohra i výhra zároveň je, jaké obrovské nápady Solange má, avšak nedokáže je stoprocentně nahrát do alba.

Kdyby mělo Zrní přítelkyni, byla by to Bára Zmeková

DOPORUČUJEME: Bára Zmeková – Lunaves

Vydavatelství: Tranzistor
Žánr:
Alternativní folk, Indie Folk, Neo-Folk, Folk, Písničkářka
Hodnocení: 4,0/5,0

Pražskou folkovou zpěvačku Báru Zmekovou můžete znát díky debutovému albu Ještě kousek z roku 2013 a nebo jste jí mohli zahlédnout a zaslechnout i na festivalech Colours of Ostrava, nebo United Islands.

Lunaves je série dvanácti upřímných a procítěných písní mísících folkovou hudbu a elektroniku. Bára měla to štěstí, že mohla opět spolupracovat s producentem Ondřejem Ježkem (Tata Bojs, PSH, Houpací koně, Vypsaná fixa, Zrní nebo Midi Lid), který je naprosto objektivně řečeno jedním z nejlepších, ne-li vůbec nejlepším českým hudebním producentem současnosti. Nesmíme ale zapomínat na ostatní. Ruku k dílu přiložili též třeba Martin “Bonus” Tvrdý, Fredrik Janáček (-123 minut), Rasťo Uhrík (Jana Kirschner), Nina Marinová (Nina Rosa), Michal Mihok (Voila) nebo Francesca Mountfort.

Album začíná v tiché, romantické a zasněné písni “Svatojánská noc”. Skvělí skladatelé, hudebníci a producent umí do písně vtisknout tu správnou atmosféru, do které se můžete přenést a tohle je jeden z těch případů. Zní to totiž skutečně jako zhudebněná Svatojanská noc.

Další silná píseň je “Karlín”, kdy jakoby Báře Zmekové přišli do studia na návštěvu Zrní a Ondřej Ježek na další klidné písni předvádí své experimentátorské choutky, které do písně přidají více ostrého zvuku.

Spolupráce elektroniky s klasickými a tradičními nástroji ale dospěje k vrcholu teprve na písni “Kostra”, která je zároveň hodně pochmurná a znepokojující, že zní místy skoro jako soundtrack pro Erbenovu Kytici, nakonec ale v závěru nabídne uklidnění, když Bára Zmeková zpívá svým hlasem s jedinečným zabarvením: “I na tebe čeká v hlubinách kost raněného, jenže se zahojí … I na tebe čeká  v hlubinách žena růže píseň kost, která tě, když nikdo jiný”.

V tomhle metafyzickém textu lze ale dost obtížně číst, a tak to klidně může též znamenat ne nějaké pozitivní poselství, ale spíše smíření se se smrtí, která je milosrdnější než samota.

Kontrast krásy a temnoty ostatně lze slyšet z celé písně. Jakoby chtěla Bára Zmeková na počátku vyvolat strach z krásy: “Divíš se, že krásná je … ale bojíš se blíž.” To je ostatně něco, s čím hodně pracuje i charakterstický kontrastní zvuk Ondřeje Ježka. S akustickými nástroji jsou jasně dané, pomocí znepokojující nálady elektroniky však do pevně daných věcí rýpe a chce je rozpohybovat, aby nebyly tak moc stabilní.

Lunaves je skvělé album, které vytvořilo vlastní unikátní svět a nejspíše se na něj bude na konci roku vzpomínat jako na jedno z těch vůbec nejlepších českých.

Australští Pond s Kevinem Parkerem z Tame Impala jsou jedno nohou v minulosti, druhou v budoucnosti

Pond – Tasmania

Vydavatelství: Bertus
Žánr: Psychedelický rock, Electro Rock, Alternativer/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Australská skupina Pond a jejich někdejší člen Kevin Parker z Tame Impala jako producent.  I díky vyleštěnému zvuku, který zní čistě mixérsky a masteringově skoro připraven pro největší světová rádia (nebýt přece jen pořád alternativního obsahu) mohu Pond hrát tak melodicky jako snad nikdy předtím. Je obecně známo, že Kein Parker je génius, ale to jak skvěle zní album i na kolikrát kvalitu zbytečně ničících streamovacích službách, je hodné tomu, aby se Tasmania objevila v příručkách a učebnicích hudební studiové práce. „While the whole world melts, am I just meant to watch?“ zpívá Parker a dává vědět, že ani psychedeličtí rockeři nejsou lhostejní k některým zásadním geopolitickým událostem, které nedávno nastaly.

Jediná nevýhoda je ta, že zvuk Pond je sice nádherně znějící, ovšem také příliš univerzální, protože u mnoha z těch zvuků máte pocit, že jste je někde slyšeli. Nebyli to náhodou Pheonix? Nebo Temples? Nebo MGMT? Ale čert to vem. Písně jako “Tasmania”, “The Boys are Killing Me”, “Solené” nebo “Hand Mouth Dancer” jsou tak zvukově barevné, hravé a neuvěřitelně barevné, že je velmi lehké se do nich bez starostí ponořit a nevnímat šedivý svět kolem vás.

Pond a Kevin Parker myslí jednou nohou v minulosti a jednou v budoucnosti a v tom se skrývá ta unikátní kombinace, která tvoří tohle povedené album.

Recenze | Novinky: Rivers Cuomo už podruhé zapomněl, že “disco sucks”. Na The Black Album ale Weezeru to disko docela funguje

Rušný rok losangeleských kytarových ikon Weezer pokračuje a po tyrkysovém albu The Teal Album, resp. úplně správně Weezer [Teal Album], na kterém se objevily předělávky hitů z období dospívání členů kapely (nejpamátněji se zapsala do povědomí cover verze hitu “Africa” od Toto) vydává skupina okolo bývalého studenta Harvardu Riverse Cuoma album, už jako šesté opět přímo nepojmenováno, avšak zabarvené černě a tedy nazýváno jako The Black Album.

Ačkoliv by obal mohl napovídat, že se bude jednat o album, jenž odkryje temnější témata než je obvyklé a budou z něj znít těžké zkreslené kytary, jeho obsah je pravý opak. Album je plné elektronické hudby, popových melodií a pohodových, hlavu moc nezaměstnávajících textů. Weezer podle slov svého frontmana chtěli podobné album nahrát již 7 let. Tedy už před albem Everything Will Be Alright in the End, které vyšlo v roce 2014 a bylo plné skvělých písní mísící jejich typický napůl power popový a napůl punk rockový zvuk, jako “Back to the Shack”, “The British Are Coming” nebo “Cleopatra”.

Foto kapely Weezer
Weezer (foto: Atlantic Records)

Po tomhle album následovalo White Album a to znělo opět skvěle. Avšak mohli jsme zde slyšet posuny směrem k dnešnímu zvuku, neboť se do hudby promítají postupy moderního popu, takže třeba skvělá píseň “Thank God For Girls”, která zněla velice blízko velice dynamickému stylu Twenty One Pilots, jen zkrátka pořád ve stylu Weezeru.

Hledání toho správného moderního zvuku Weezeru

Pacific Daydream z roku 2017 byl pokus o moderní alternativní synth pop/rock s retro atmosférou vzdáleně blížící se k tomu, co například dělají Pheonix, Passion Pit, Two Door Cinema Club, Foster the People, Gorillaz a tuna dalších kapel. Weezeru bohužel tenhle krok úplně nevyšel a kromě povedené “Mexican Fender”, která si navíc přece jen držela spíše tradiční zvuk Weezeru, zde toho nebylo zrovna moc šťavnatého.

Producent David Andrew Sitek, který je známý z práce se skupinami Yeah Yeah Yeahs, Foals nebo Beady Eye, ale i remixů, kdy přepracovával třeba písně švédské zpěvačky Lykke Li, trip hopových UNKLE nebo Florence and the Machine. V poslední době se navíc dost věnoval nejen kytarové hudbě, ale i R&B (Solange, Kali Uchis nebo Miguel) a většinou platilo i to, že s kým spolupracoval, tomu se dařilo.

David Sitek se tak čistě teoreticky na papíře jevil jako ideální kandidát pro produkci alba Weezeru, kteří hledali někoho, kdo by nejlépe zkombinoval jejich moderní popové i tradiční rockové choutky a v Sitekovi toho člověka konečně našli.

Už při prvních poslechu je jasné, že si našli toho správného muže. Album, jehož základy psal Rivers psal nikoliv s kytarou v ruce, ale s piánem u sebe, totiž zní daleko více celistvě než minulé Pacific Daydream, ve kterém to zněla, jakoby kapela marně hledala nový směr a když ho nenašla, raději se uchýlila ke staré jistotě a mohli jsme tedy slyšet značný nepoměr mezi skladbami jako “Beach Boys” (subtropický retro moderní indie pop/rock s prvky elektronické hudby) vs. “Mexican Fender” (punk pop/rock v tradičním stylu přelomu století). The Black Album zní od začátku do konce stejně a to nehledě na to, jestli Weezer používají více syntezátorů a nebo více kytar.

Weezer 2019: rap, Minecraft, Fornite, ale i Beach Boys, Beastie Boys a Prince

Začne se trochu v mexicko-arménské melodii v “Can’t Knock the Hustle”, kde potom ve sloce Rivers v podstatě rapuje. Moderní zvuk, který znovu trochu připomíná současný trendy rap-dance-rockový zvuk Twenty One Pilots kupodivu funguje s Weezerem perfektně a oni tak skutečně zní soudobě. Kromě toho napovídá tomu, jak se bude album dál vyvíjet i důraz na výrazné melodie. Tenhle mix Beastie Boys, Becka a Weezer se povedl a navíc má i zábavný videoklip.

“Zombie Bastards” je textově zvláštní písnička, která ukazuje, že Rivers Cuomo umí psát písničky ne jen čistě uměleckým, ale i marketingovým způsobem. Sloka i refrén jsou totiž očividně o hraní počítačových her, což souvisí jednak s moderní cestou, kterou se chce kapela nyní ubírat a pak i s tím, že se Weezer měli objevit na soundtracku plánované hry Minecraft 2.

Předrefrén:

“That’s right
music saved my life,”

který je nejspíš odkazem na trendy hru Fortnite bohužel ukazuje, jak Rivers skládal texty. Moc totiž u toho nepřemýšlel a často to tak zní jako generátor sice špičkově do rytmu zapadajících a trendy, ale ne zrovna konzistentních popových slov. “Zombie Bastards” je na druhou stranu děsně chytlavou písní se silnou melodií a díky tomu stejně uvízne v hlavě. Koneckonců lepší, aby se vám pořád přehrávalo v hlavě “Zombie Bastards” od Weezeru než nějaký lobotomický mainstreamový dance pop typu “Sweet but Psycho” Avy Max.

Ačkoliv je to singl a měl by tedy patřit mezi trháky alba, táhlé melodie “High as a Kite” moc emocí nevygenerují a trochu kazí jinak skvělý úvod alba. Naopak “Living in L.A” o hledání lásky ve velkém městě je skvělá moderní popová píseň, kterou si užili povětšinou i starší skalní fandové Weezeru.

Je to paradoxní, že zrovna na první pohled trochu připitomělé hravé písničky jako “Piece of Cake” ukazují Riversův obrovský, skoro až McCartneyovský melodický talent.

“I’m Just Being Honest” je nejspíš vůbec nejlepší píseň alba. Ty úvodní a závěrečné rozlehlé reverbové kytary zní tak dobře, že přemýšlí nad tím, jak může tak malý nástroj vytvořit něco tak obrovského, co převyšuje atmosféru nočních velkoměst i rozkvetlých jarních luk u hor

“Once upon the time there was a Prince
He wanted to save the world with funk rock riffs,”

začíná song “Princ” a je to přímá a srdečná pocta pro zesnulého Prince, která musí udělat dobře u srdce i těm, co jsou hrubě proti novému stylu. Konečně alespoň píseň, ve které si můžete být jisti, že je nějaký význam.

“Byzantine” je zase trochu jiná. Staroškolská, hřejivá pop rocková, lehce dokonce možná surf rocková píseň s oprýskaným způsobem songwritingu, ale moderním způsobem nahrávání a produkce. Z “Byzantine” je opět slyšet, jak Weezer po celou kariéru těží z inspirací klasickými kapelami jako Beach Boys a Beatles.

Rivers McCuomo

Naopak “California Snow” je ve sloce náruživé koketování s hip hopovou hudbou. Refrén není moc zajímavý, ale sloky díky elektronice hezky koušou. Obzvláště část: “Come on Judas, give me a kiss,” má koule dokonce až Kanyeho Westa. Je to obzvláště v téhle písni (ale i mnohokrát jindy na albu), kdy lze poznat, že Rivers Cuomo dvakrát nepřemýšlí nad nějakým kdovîjak hlubokým významem, ale na druhou stranu sází do písni slova tak, že zde perfektně melodocky zapadají. To je ostatně něco pro Riverse velice typického

The Black Album pokračuje v tom, co se začalo na The White Album a naplno rozjelo na Pacific Daydream. Když na The White Album Weezer tolik netlačili na pilu s tím držením se moderních trendů za každou cenu, bylo to snesitelnější a mnohem přirozenější, na druhou stranu se též ale Weezer ve snaze zavděčit se moderním trendům od minule dost zlepšili a spolupráce s Davidem Sitekem vyšla.

Weezer – The Black Album

Vydáno: 1.3.2019
Délka: 41:47
Žánry: Pop/Rock, Power Pop, Alternative/Indie Rock, Electropop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Can’t Knock the Hustle, 2. Zombie Bastards, 4. Living in L.A, 6. I’m  Just Being Honest, 10. California Snow

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Jedna z největších popových hvězd současnosti Taylor Swift se rozhodla nebrat si příliš velké osobní volno a po velkém turné k albu reputation, které...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Everything Not Saved Will Be Lost, Part 1 je nejkratší, ale nejúdernější album Foals. Patrně jejich zatím nejlepší Oxfordská alternativně rocková kapela...