Měsíční archiv:Květen 2019

Recenze | Novinky: Weyes Blood se uzavírá do svého podmořského světa, vám se za ní chce taky

Vlastním jménem Natalie Mering z kalifornské Santa Monicy, jinak ale známá jako Wayes Blood vydala nové album Titanic Rising. Její první album vydané pod známou nahrávací společností SubPop je zatím nejspíše nejlepší prací její kariéry.

Ano, pokud vám ten název nahrávací společnosti něco říká, pak ne náhodou. SubPop je ta původně maličká nahrávací společnost, která pohádkově zbohatla díky tomu, že podepsala na konci 80. let smlouvu z tehdy neznámými třemi kapelami okolo seattleské scény – Nirvanou, Soundgarden a Mudhoney.

Wayes Blood (Natalie Mering) Foto: Sub Pop
Weyes Blood (Natalie Mering) Foto: Sub Pop

Natalie má ale na kontě už velkou spoustu minulých alb pod jinými značkami. Kromě svých alb The Outside Room (2011), The Innocents (2014), Front Row Seat to Earth (2016) má za sebou také hraní v portlandské alternativně rockové kapele s velice vtipným názvem Jackie-O Motherfucker. Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, tak věřte, že to bizarní jméno nebylo ani zdaleka to jediné, co na ní bylo bizarního. Stačí se ostatně podívat na video záznam z jejich koncertu – vážně něco šíleného. Tak šíleného, že člověk vlastně ani neví, jestli dobrým a nebo špatným způsobem.

Smutek, který uklidňuje

Její sólová tvorba je, přestože spolupracovala s poměrně hodně alternativními umělci jako Ariel Pink a její sólové počátky byly ještě přece jen ovlivněny předchozí kapelou, o poznání více uhlazenější a to je v jejím konkrétním případě, myšleno určitě pozitivním způsobem

Titanic Rising se dá dokonce i považovat za pop/rockové album. Samozřejmě, je v ní pořád kus alternativní duše, to znamená, že album je velice ovlivněno sedmdesátými léty a má nádech minulosti. Vůbec nejvíce asi Weyes Blood připomíná Kate Bush nebo Julii Holter, ale s melodičností The Beach Boys.

Produkce alba je ale dobře vyvážená, a tak se nestává to, co se někdy stává u mnohých podobných alba s typickým indie-retro zvukem a album se neutápí v přehraných porcích ozvěn a předimenzovaných zvuků. Kytary hrají největší roli, avšak slyšíme i mnoho varhan nebo smyčců.

Celé album je tak uklidňující, že snad i dokáže nahrazovat fyzická pohlazení.

“I just laid down and cried
The waters don’t really go by me
Give me something I can see
Something bigger and louder than the voices in me
Something to believe,”

(“Jen jsem si lehla a plakala / Voda mě příliš nemíjí / Dej mi něco, co uvidím / Něco většího a hlasitějšího než hlasy ve mne / Něco, v co věřím”)

zpívá Weyes Blood v na první pohled zoufalém, ale zároveň vlastně i ohromně nadějném refrénu, kdy sice Natalii Mering není do smíchu, ale nepřestává věřit ve zlepšení její situace a ve zmírnění utrpení.

Jako vnučka Kate Bush a Bowieho

Celé album a zvláště tato píseň je vlastně něco jako takový ten moment, kdy se pláč člověka začíná zastavovat. Takový ten moment, kdy mozek není natolik ochromen z traumatu, že dokáže připravit svůj mechanismus přežití, dokáže spustit produkci dopaminu a endorfinu. Člověk si najednou uvědomí, že ty věci nebudou zase tak špatné a vrátit tím náladu do člověka pomalu zpátky stavu pohody.

Další parádní moment alba nastane v písni “Movies”, kdy za polovinou přijde hodně nečekaný zvrat a tradiční průběh písně se převrátí ve smyčcové sólo.

“Mirror Forever” jenom pokračuje v emocionálně silném albu a Mering exceluje řádkami jako:

“You threw me out of the garden of Eden
Lift me up just to let me fall hard”

(“Vyhodil si mě ze zahrady Eden / Zvedl si mne, jak abych dopadla tvrdě”).

Píseň “Andromeda” díky kombinací syntezátorů s retro-letní kytarou je jedna z nejvíce indie rockových písní. “A Lot’s Gonna Change” je díky svému muzikálnímu nádechu trochu jako potomek, jenž je vzdáleným příbuzným Bowieho The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars a podobně připomíná Bowieho i další skvělá píseň — akustická, posléze  smyčcová a trochu space rockový “Picture Me Better”.

O tom, že album se vydařilo skrz naskrz koneckonců přesvědčí i to, že do alba dobře zapadá titulní intermezzo “Titanic Rising”, i smyčcová minutu a šest sekund dlouhá dohra “Nearer to Thee”.

Škoda snad jen, že Titanic Rising není zase tolik originálním albem. Styl alba jednak připomíná nesmírně početnou vlnu dnešních indie rockových kapel s retro zvukem ve stylu konce 60. a 70. let, hlavně ale i samotné starší umělce, jejichž styl se Natalie snad ani nesnaží moc předělávat, jako spíše vhodně míchat.

Nutno však uznat, že to namíchala skvěle a jak se díváte na ten obal s podvodní místností, vlastně vás to láká se tam na chvíli také ubytovat a utéct tím pádem alespoň na chvíli od toho šíleného a rychlého světa.

Weyes Blood – Titanic Rising

Vydáno: 5.4.2019
Délka: 42:22
Žánry: Psychedelický Pop, Barokní Pop, Dream Pop, Alternative Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Andromeda, 4. Something to Believe, 6. Movies, 7. Mirror Forever

Recenze | Novinky: Na Amidst the Chaos se Sara Bareilles oblékne do folkového kabátu, který jí sedne skvěle. Dojem z alba nejvíce kazí politika

Člen The Alpha Band a hlavně producent takových interpretů jako Elvis Costello, John Mellencamp, Gregg Allman, Lisa Marie Presley, Elton John & Leon Russell, B. B. King nebo Robert Plant. To je jenom skromný výčet toho, s jakými legendami mohl spolupracovat americký hudební producent T-Bone Burnett, který už je také vlastně svým způsobem legendou. A právě s tím dostala nyní možnost spolupracovat rodačka z kalifornské Eureky Sara Bareilles.

Když slyšíte první píseň alba Amidst the Chaos “Fire”, pak si dokonce říkáte, že tahle spolupráce bude fungovat tak dobře, že možná začíná nejlepší americké popové album s folkovým nádechem za posledních několik let. K čertu můžete poslat i minulý rok opěvovanou, ale bohužel trochu umělou country hvězdu Kacey Musgraves. Saře totiž Bareilles žerete úplně všechno do posledního slova.

Sara Bareilles (foto: sarabmusic.com)
Sara Bareilles (foto: sarabmusic.com)

Možná i protože má za sebou účinkování v muzikálu Waitress (2015), kde se v cítění se do písní jistě procvičila jako zatím nikdy jindy.

Když za pomoci hvězdného producenta zpívá do písně plné přirozeně a hřejivě znějících nástrojů, cítíte pod sebou fyzicky ranní rosu na trávě amerického venkova. Je zázrak, že i přes ty digitální komprese můžou znít písně takhle naturalisticky. Je třeba složit poklonu Burnettovi, který pomohl nádherný hlasový výkon Sary Bareills zaznamenat. A nezapomínejme také na muzikanty, kteří do se do studia dostali jenom protože všichni hrají parádně a chtěli to všem ukázat.

Je to vůbec skvělé zjišťovat, že i přes dnešní studiové možnosti ještě pořád vznikají písně a alba jako je toto, kde slyšíme napřímo zachycené lidské výkony bez algoritmických kudrlinek.

Když nasadíte laťku hned na úvod moc vysoko…

Bohužel, s tím jakou obrovskou peckou Bareilles začala, to mrzí o to víc, že zbytek alba nedosahuje ani náhodou takové úrovně. To je ta nevýhoda tradičního rozložení alb. Aby lidé nevypínali, strategií je dát dopředu to nejlepší a na zbytku už tolik nezáleží. Tichá balada “No Such Things” až moc rychle vychladne rozohněnou atmosféru, “Armor” je píseň, která sice vyčnívá, ale s hlubokými piánovými vyhrávkami na pozadí působí takovým neklidným dojmem. Jakoby se snažili Barellis a Burnett zbytečně rozvádět kompozičně už tak zajímavý nápad a dopadlo to trochu zmatkem.

Jsem si jistý, že na koncertech bude píseň velkou peckou, o čemž se ostatně můžete přesvědčit z jejího vystoupení v talk show Stephena Colberta, na albu to ale bohužel po nasazení laťky tak vysoko zase takový odvaz není.

“If I Can’t Have You” by se asi dala považovat za nejlepší kousek po úvodní “Fire”. Pop ze staré školy, který je sympatický nejen melodičností a mimořádně dobrým hlasovým výkonem, ale i samotnou osobností Sary Bareilles, která vyzařuje noblesu, která je zároveň jako ze staré školy, ale zároveň je tím i vlastně svěží.

Když se podíváte na její živá vystoupení, poznáte hned, že nejenom že je to fantastická zpěvačka, která umí zazpívat naživo prakticky úplně stejně jako ve studiu, ale je to také dáma, která vystupuje s noblesou a ačkoliv je pohledná, nevyužívá to jako svou marketingovou zbraň, ale na prvním místě je skutečně hudba a zpěv a tak to ostatně má být.

Texty písní vypadají krásně…

Povedl se také duet s Johnem Legendem “Safe Place to Land”. Moc lepších pěveckých partnerů si asi z hlediska podobnosti nemohla vybrat, protože se svou důstojností a noblesou je Sara vlastně takovou ženskou verzí právě Johna Legenda. Otázkou je, jestli si neměla vybrat raději někoho naopak protichůdného. I v tomto jde Sara na jistotu, avšak spolupráce s Legendem vyjde výborně.

Pokud jste na těchto stránkách častěji, jistě jste si všimli, jaké máme logo, slogan a na jaké metonymii je postavené motto a filozofie webu. A teď si poslechněte refrén této písně:

„The ocean is wild and over your head
And the boat beneath you is sinking
Don’t need room for your bags, hope is all that you have
So say the Lord’s Prayer twice, hold your babies tight
Surely someone will reach out a hand
And show you a safe place to land”

(„Oceán je divoký a jde ti z toho hlava kolem / A tvoje loďka pod tebou se potápí / Nepotřebuješ pokoj pro své kufry, naděje je všem co máš / Tak prones pánovu modlitbu dvakrát a drž své děti pevně / Někdo k tobě určitě natáhne ruku / A ukáže ti bezpečné místo pro vylodění”).

Jsou to vážně moc hezká slova a možná bychom si je měli dát někam zarámovat a mít je nad sebou vždycky, když se budeme trápit nad tím, že se našemu webu nestíháme věnovat, abychom věděli, že to stojí za to.

Když se zkrátka člověk dívá na ty všechny silné momenty alba, které jsou skutečně mimořádně povedené, pak si trochu zoufá nad tím, že to nebylo ještě o něco lepší, protože to ještě lepší být rozhodně mohlo. Chemie producent-kapela-zpěvačka fungovala perfektně, stejně jako muzikantské a pěvecké výkony. Texty jsou najednou stranu výjimečné, ale samozřejmě by se též mohl kdekdo mračit nad tím, že se do nich Bareilles nenápadně snažila vecpat politickou ideologii.

…než zjistíte že jsou inspirovány politickou ideologií

Samotný název Amidst the Chaos je narážkou na Ameriku za prezidentování Trumpa (takže povinné kopnutí do Trumpa je pro toto album odbyto už v názvu), song “No Such Thing” je zase naopak honorací minulého amerického prezidenta Baracka Obamy. Albu se nevyhlo ani #MeToo a medializovaný případ soudce Nejvyššího amerického soudu Bretta Kavanaugha. “Safe Place to Land” je pak vlastně věnována imigrantům, kteří hledají na této planetě bezpečné útočiště.

Pokud raději taktně vynecháme případ Bretta Kavanaugha a #MeToo, pak samozřejmě není možné nijak názory Saře Bareilles brát. V určitých pasážích a nebo s cílem, kterého chce Sara umístěním těchto témat do písní dosáhnout, s ní dokonce musí souhlasit snad každý, kdo není vyloženě skalní fanoušek SPD, problém je však v tom, že všechna tato témata jsou žhavými tématy americké Demokratické strany a omílání těchto témat nejen na tomto albu působí už jako ideologické dogma Demokratické strany

Do tohoto alba se politika prostě nehodí.

Nebudeme paranoidní, ale je jasné, že kdybych byl čelním představitelem téhle strany, tak bych si jenom mlaskal blahem, že mám na hudební scéně příznivce, kteří vytvářejí reklamu zdarma a ještě skoro podprahovým způsobem, že si jí ani tolik lidí vlastně nevšimne. Takové skoro až Orwellovské, vysílat politickou ideologii, ale jak je uvedeno. Raději nebudeme paranoidní…

Kdybychom každopádně mohli nahradit politické idologie na albu raději lépe promyšlenými melodiemi a akordovými posloupnostmi, udělali bychom to okamžitě.Stejně kdyby se risk s tlačením politiky do alba raději nahradil risky hudebními. Do tohoto alba se politika prostě nehodí.

Amidst the Chaos je proto bohužel „jen“ lehce nadprůměrným albem něčeho, co se označuje v Americe jako Contemporary Pop, což sice znamená, že to má být “současný pop”, ale většinou se pod tímto podžánrem (paradoxně) skrývá sdělení, že je to pop určen spíše pro střední generace než mladší. Zkrátka takový opatrnější. A to i přes ty politicko-společenské kontroverzní záležitosti. Kdyby se rozhodla Bareilles v některých ohledech trochu více zariskovat, ale čistě hudebním způsobem a nebo by se nespokojila s tím, že písně zní jenom dobře, ale nárokovala si, aby zněly ještě lépe, pak by album dosáhla enormních výšin.

Sara Bareilles – Amidst the Chaos

Vydáno: 5.4.2019
Délka: 49:46
Žánry: Adult Pop, Pop, Písničkářka, Folk Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Fire, 3. Armor, 4. If I Can’t Have You, 5. Eyes On You, 12. A Safe Place to Land

Recenze | Novinky: Popová superskupina Labrinth, Sia, Diplo (LSD) přinesla namísto výletů do vyšších stavů mysli přesládlou návykovost

Labrinth, Sia a Diplo. Tři jména, která mohla slibovat album, které buďto okamžitě vyletí na špice popových hitparád a nebo naopak, které by předvedlo něco, co se v tomto žánru tak úplně nenosí, ale svým způsobem přepíše historii moderního popu. To alespoň mohly být 2 cesty úspěchu, jakým se trojice úspěšných zpěváků/producentů mohla vydat. Jenže bohužel se tak nestalo…

Projekt LSD se nakonec vydal cestou třetí a cestou, které se dalo nejvíce obávat. LSD se totiž především ukázali jako mašiny na přesládlé a až nepříjemně nakažlivé popové hity. LSD tak vlastně naplnilo svůj název návykovostí, ale že by poslech této superskupiny byl kdoví jakým výletem do světa fantazie, to určitě pravdou není. LSD naplňuje svůj název spíše jako některé bonbony nebo čokolády a další cukrovinky, narvané až po obal umělými sladidly. Víte, že byste to neměli užívat, ale díky té nepřirozené sladkosti prostě nemůžete jinak a musíte jíst a jíst. Což je pro výrobce dobře, pro vás ale ne.

Na obrázku může být: 2 lidé, smějící se lidé, stojící lidé, venku a příroda
LSD: Labrinth, Sia a Diplo (foto: Facebook LSD)

Poslech hudby naštěstí nemůže způsobit až takové fyzické zdravotní problémy (o těch psychických by se v některých případech snad s trochou nadsázky i dalo hovořit), avšak většina čtenářů tohoto textu by jistě dala daleko více raději přesnost nějaké vynalézavější hudbě.

Mohlo to být skvělé album…

Je to barevné, bliká to, chce to být i zábavné, ale nakonec je to spíše jen hloupé.

LSD samozřejmě onen talent na chytlavé melodie, který do jisté (rozumné) míry od nich byl obecně očekáván, určitě nelze upřít, problém je však ten, že ačkoliv už tak nečekáte žádnou velkou hudební vědu, dostanete melodie, které místy znějí jako melodie, které vydávají levné čínské hračky pro děti z vietnamských tržnic. Je to barevné, bliká to, chce to být i zábavné, ale nakonec je to spíše jen hloupé.

A to přitom projekt LSD vypadal na papíře tak nadějně a zajímavě. Navíc, když vydali svůj první singl “Thunderclouds”, tak očekávání ještě vzrostla. To je totiž moc fajn popová píseň. Strašně pohodová se zvukem plným nadhledu. Labrinthův refrén zní perfektně a to, že Sia do písně zasahuje méně, dělá vlastně dobrotu, protože pokud Sia na albu funguje jen jako druhý hlas, tak funguje skvěle, což se jinak říct vzhledem k přehrávání hlasového projevu na místech, kdy zaujme primární pozici, říct úplně nedá.

“Thunderclouds” ostatně funguje možná i proto, že se na rozdíl od většiny dalších písní nesnaží tvářit jakože je všechno v pohodě. Hořkosladká atmosféra písně zní upřímně, kdežto většina písní na zbytku alba zní do jisté míry vykalkulovaně. Jakoby se ti 3 dali dohromady jen proto, aby se zúčastnili nějaké sázky o to, že nasbírají nejvíce přehrání ve věkové skupině 13 až 25 let a oni se jí snažili zoufale vyhrát za každou cenu.

Na albu se ještě najde pár světlých momentů, ale je jich na tak velká 3 jména pořád málo.

V podstatě je debut LSD jenom “Thunderclouds”, pak dlouho nic a přichází píseň “Genius” a sympaticky ambiciózní “Audio” se skvělou atmosférou, která bude jistě obrovským hitem. Nic náročného, ale pokud někdy pojedete s kamarády na párty do velkého města, nebudete chtít poslouchat nic jiného než písně jako tyto. Ze závěrečné části:

“We can’t live on
Without the rhythm,“

jde skutečně mráz po zádech.

Dipla jsem považoval vždycky za naprostou špičku mezi dance popovými producenty, protože dokázal do písní pomocí svých moderních syntezátorů vložit vždycky pořádný kus atmosféry s porcí příjemného neznáma, vyvolávající chuť hledat neobjevené. Škoda, že takových písní, kde by toho mohl využít, nebylo na albu více.

Jenže pak přijde zhudebnění astmatického záchvatu a levné disko z devadesátek

Poté v hierarchii kvality písní na Labrinth, Sia & Diplo Present… LSD následuje pomalejší a skoro až soulově znějící “It’s Time”, která  projeví poctivou muzikantskou stránku  trojice a která určitě nikoho neurazí.

Jenomže pak už je to jenom o tom, co je horší a ještě horší. Jednou z nejpitomějších písní alba je bezesporu “Mountains”, jejíž podivný refrén zní jako výkřiky někoho, kdo má těžké astma a volá o pomoc. V podstatě se jedná o toto:

[Jakože hrozně trendy dance popový hook, znějící jako svíjení v křečích]
„Mountains! Mountains!”
[Jakože hrozně trendy dance popový hook, znějící jako svíjení v křečích]
„Mountains! Mountains!”
[Jakože hrozně trendy dance popový hook, znějící jako svíjení v křečích]
„Mountains! Mountains!”

A nějak takhle to jde dokud se vám z toho neudělá šoufl a raději se vám to chce vyhodit ven než se trápit.

Ještě stupidnější je ale následující “No New Friends”, která zní jako nějaká šílená kolaborace mezi retardovaným příbuzným Pharella Williamse a DJ Bobem. Devadesátky v oblasti tanečního popu rozhodně není to, kam bychom se měli vracet! Od těch je nejlepší se držet co nejdále.

LSD se (bohužel) dobře streamuje, protože si nedělejme iluze –- mnoho posluchačů té vysoké návykosti, která tam neoddiskutovatelně je – prostě bezmezně podlehne.

Zkuste to spolu prosím ještě jednou a buďte prosím příště pravými génii!

Je to vzhledem k těm povedeným písním škoda, ale díky písním jako “Mountains”, “No New Friends”, nudě “Heaven Can’t Wait”, je po debutu LSD bohužel spíše album pro levné diskotéky za 30 Kč na koupaliště malých měst, kde stejně každý chlastá a kouří trávu tak moc, že už se začne LSD líbit úplně všem. Aby někoho při tomto albu ale chytla kocovina, to už bych kvůli některým momentům alba nikomu raději nepřál.

Je to promarněná příležitost, protože tyhle tři hlavy spolu mohly vymyslet daleko lepší materiál a pokaždé, když se na albu objeví nějaký světlý moment, tak to mrzí o to víc.

Když slyšíme čtveřici “Genius”, “Audio” (Sii můžeme odpustit i ten stupidní refrén „Make the bomb, bomb beat,” protože to nahradí oním naprosto skvělým závěrem, ze kterého skoro až mrazí v zádech), “Thunderclouds” a “It’s Time”, pak ostatně i můžeme slyšet, jak dobré album to mohlo být, kdyby pro všechny písně buďto udrželi tuhle úroveň a nebo se je alespoň nesnažili tak vehementně udělat prakticky neposlouchatelnými tou přehnanou sladkostí melodií. Bohužel peníze vládnou světu a očividně i mysli těchto třech velkých jmen dnešní popové hudby.

Zkuste to spolu prosím za nějaký čas ještě jednou a buďte příště prosím těmi pravými génii!

LSD – Labrinth, Sia & Diplo Present… LSD

Vydáno: 12.4.2019
Délka: 30:41
Žánry: Dance Pop, Pop,
Rozhodně musíte slyšet: 3. Genius, 4. Audio, 5. Thunderclouds

od -

Jeden z nejznámějších hudebních sporů o autorská práva je u konce! Rolling Stones vrátili autorství písně The Verve „Bitter Sweet Symphony“ zpět bývalému frontmanovi kapely a hlavnímu autorovi písně Richardovi Ashcroftovi. Ten o autorské nároky na píseň přišel krátce po vydání písně kvůli údajnému plagiátorství a nedodržení dohody.

Richard Ashcroft se už na konci minulého roku nechal slyšet, že bude bojovat o to, aby se práva na slavnou „hořkosladkou symfonii“ vrátila do jeho rukou. „Jdu si pro svoje peníze,“ sebevědomě Ashcroft prohlašoval například v rozhovoru pro americký hudbení server Consequence of Sound.

Richard Ashcroft
Richard Ashcroft (foto: richardashroft.com)

Richard Ashcroft tehdy doufal v obrat k lepšímu díky tomu, že syn hlavního strůjce žaloby, bývalého manažera Rolling Stones Allena Kleina — vlastníka práv na všechny písně Rolling Stones vydané před rokem 1970, se postavil k celé záležitosti velice otevřeně a stejně tak samotní členové Rolling Stones a jejich současný manažer Joyce Smith.

K navrácení autorství písně zpět do rukou Richarda Ashrofta mimo jiné nejspíše přispělo také to, že Ashroft minulý rok vystupoval na anglické části turné Rolling Stones No Filter jako předskokan.

Ashcroft definitivně oznámil úspěch o jednání symbolicky po tom, co obdržel prestižní cenu Ivor Novello Award Britské akademie textařů, skladatelů a autorů za mimořádný přínos britské hudbě. Ashscroft po obdržení ceny poděkoval Micku Jaggerovi a Keithu Richardsovi za to, že uznali jeho zodpovědnost za „tohle ***** mistrovské dílo.“

Jak přišli Keith Richards a Mick Jagger málem ke Grammy za píseň, se kterou neměli takřka nic společného…

Ačkoli autorství textu písně nebylo nikdy předmětem sporu, jeho nejvýraznější část — smyčcová melodie — byla převzata z orchestrální symfonické verze písně Rolling Stones “Last Time”, kterou zkomponoval v roce 1965 skladatel a producent Andrew Oldham.

Podle bývalého basisty The Verve Simona Jonese si toho byli dobře vědomi, a tak kontaktovali samotné Rolling Stones a požádali je o mimosoudní dohodu. „Bylo nám řečeno, že se rozdělíme 50 na 50, ale pak viděli, jak dobře se ta nahrávka prodává. Zavolali nám znovu a oznámili, že požadují 100 procent a nebo musíme stáhnout celé album z obchodů. To pak nemáte moc na výběr,“ prozradil bývalý člen kapely Jones pro MusicSaves.org.

The Verve byli nuceni vzdát se autorství písně a přenechat ho Micku Jaggerovi a Keithu Richardsovi. Hlavní zájem na tom měla však třetí strana — tehdejší manažer Rolling Stones Allen Klein. Po tom, co bylo Jaggerovi a Richardsovi připsáno autorství, všechny licenční poplatky a publikační práva totiž připadly Kleinově společnosti ABKCO Records.

Kvůli zájmům Allena Kleina tedy nastala velice bizarní situace, kdy bylo připsáno autorství písně někomu, kdo měl společného velice málo s dílem, ze kterého Ashcroft pro píseň The Verve skutečně čerpal — tedy z orchestrální verze Andrewa Oldhama, který původní píseň Rolling Stones předělal prakticky k nepoznání a hlavní melodický motiv v původní verzi Micka Jaggera a Keitha Richardse ještě vůbec neexistoval. The Rolling Stones se navíc nikdy netajili tím, že píseň “Last Time“ byla silně inspirována písní “This May Be the Last Time“ od Staple Singers.

Pikantní také je, že píseň byla po vydání nominována na Grammy v kategorii Nejlepší rocková píseň za rok 1997 a cenu tedy mohli vyhrát právě Mick Jagger a Keith Richards.

The Verve byli krátce nato žalováni i člověkem, který měl na příjmy z písně dle podobnosti s výslednou verzi “Bittersweet Symphony” nárok daleko více.

Andrew Oldham tvrdil, že z jeho orchestrální verze byla převzata nakonec delší část nahrávky, než bylo původně dohodnuto. Tyto právní spory kolem kapely, která ztratila práva na svou nejúspěšnější píseň (a finance, které s tím samozřejmě souvisí), přispěly k tomu, že se brzy po vydání alba Urban Hymns The Verve rozpadli.

I díky příznačnému názvu a textovým pasážím jako:

You’re a slave to the money then you die

(„Jsi otrokem peněz a pak zemřeš“)

se “Bittersweet Symphony“ často používá jednak jako symbol toho, jak finanční spory v hudbě dokážou degradovat uměleckou hodnotu děl a také toho, že problematika duševního vlastnictví není jednoznačná a často není lehké posoudit, kde leží hranice mezi inspirací a krádeží nápadů.

Slavné hudební spory o autorství i peníze: Oasis, Coldplay i Radiohead

Mezi další slavné spory o autorství písní patří například soudní případ mezi spřátelenou kapelou The Verve Oasis, která musela zaplatit v roce 1995 půl milionu dolarů společnosti Coca-Cola za to, že ukradli melodie pro píseň “Shakermaker“ z jejich reklamy ze 70. let a písně “I’d Like to Teach the World to Sing“.

Veřejnost se také zajímala o případ, kdy Albert Hammond a Mike Hazlewood zažalovali kapelu Radiohead za to, že ukradli melodie z jejich písně “The Air That I Breathe“ pro svůj komerčně nejúspěšnější hit “Creep“, přesněji sloku písně. Radiohead u soudu souhlasili s tím, že Hammond a Hazlewood budou přidáni jako autoři a dostanou část z příjmů. Aby toho nebylo málo, byli to naopak Radiohead, kdo v roce 2018 zažalovali zpěvačku Lanu Del Ray za to, že si propůjčila melodie z “Creep“ pro píseň “Get Free“.

Do celosvětového tisku se také v roce 2008 dostala zpráva o tom, že kytarista Joe Satriani zažaloval Coldplay za ukradení melodie z jeho písně “If I Could Fly“ pro píseň “Viva La Vida“. Satriani se nakonec s Coldplay dohodl na mimosoudním vyrovnání, načež se do sporu vložil také americký hudební profesor Dr. Lawrence Ferrara a upozornil na to, že obě písně jsou si podobné se skladbou “Se tu m’ami“ italského skladatele Giovanni Battisty Pergolesiho, který zemřel — dobře se podržte — v roce 1736.

I tento případ ukazuje, jak těžce lze v některých případech rozhodovat o autorství písně a o tom, co lze ještě považovat za inspiraci a co už je nelegální krádeží. A také to ukazuje i to, že skladatelé mohou smýšlet podobně a to v nezávislosti na místě a dokonce i na čase.

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Frontman Cage the Elephant před nahráváním novinky Social Cues pohřbil v Pompejích manželství, album ale zase takové drama překvapivě nepřinese

V netradičním termínu těsně před Vánocemi 2015 se naposledy pochlubili Cage the Elephant se svým albem Tell Me I’m Pretty. To získalo velice slušný ohlas a nelze se taky divit proč. Bylo na něm spoustu skvělých písní jako “Cry Baby”, “Mess Around”, “Too Late to Say Goodbye”, “Cold Cold Cold”, “Trouble” nebo “That’s Right”. Zaslouženě se pak tahle skupina z malého města Bowling Green z Kentucky objevila i mezi hudební smetánkou na červeném koberci ve velkém L.A. při předávání nejprestižnějších hudebních cen Grammy…

Kapela si vlastně pauzy mezi alby ani příliš neužila. Jednak, protože vydali živé akustické album Unpeeled (to je ta lepší událost) a jednak taky, protože se zpěvák Matt Shultz rozvedl po 7 letech se svou manželkou (což bude jistě ta horší událost). Ano, to je sice bulvárek, ale i tyhle osobní informace je vždycky potřeba sdělit, protože mají samozřejmě na hudbu na albu obrovský vliv.

Cage The Elephant Press Photo
Cage the Elephant (foto: RCA Records, autor: Neil Krug)

Jeho manželka je původem francouzská modelka, herečka a režisérky, čili taky z části umělecká duše. A když se rozvádí umělci, tak to samozřejmě není jenom tak, protože všechno má svůj význam a správné načasování. To, že se rozvedou si tedy uvědomili kde jinde než v Pompejích.  Ve městě, které lehlo pod popelem nedalekého Vesuvu.

Z garážovžch kluků velkou kapelou

Cage the Elephant je jedna z kapel, která se drží tradičního rázu a odmítá nějaké velké zásahy digitálních zvuků. I tak ale můžeme na Social Cues slyšet nějaké malé změny. Například na otevírací písničce “Broken Boy” slyšíme melotron a občas se tu a tam objevují také klávesy.

Co podle očekávání zůstává je jejich typický bzučivý a zvonivý, trochu garážově a jako ze staré školy znějící zvuk kytar. Tomu popostrčit zvuk správným směrem pomáhal Cage the Elephant producent John Hill, který je pravým zástupcem extra třídy mezi producenty, protože spolupracuje s největšími jmény napříč žánrovými kategoriemi a jeho práci můžete slyšet například z alb a písní Demi Lovato, Foster The People, Portugal. The Man, Imagine Dragons, Eminema a spousty a spousty dalších top jmen.

Nevýhoda pro pohodlí muzikantů, avšak komfort pro ucho posluchače je, když kapela nemůže spoléhat na nějaké příliš velké postprodukční zásahy a je nutné skutečně v pravém slova smyslu „nahrát“ kvalitní album a nikoliv se k němu „doupravovat“.

Cage the Elephant si v tomhle ohledu vedou skvěle. Kytarové i vokální výkony na albu jsou na vysoké úrovni. Co už pozitivní být úplně nemusí je, že nálepka neuhlazené nespoutané kapely, kterou měli Cage the Elephant z počátků, je pryč. Na Social Cues totiž hrají jako velká kapela a album je přesné a bez jakýchkoliv zvukových chybiček nebo vyčuhujících prvků.

Dokonce se jedná o tak vyčištěný zvuk, že někomu může chybět ten nedokonalý, ale správnou atmosféru mající lo-fi garážový zvuk, který je zde sice trochu pořád díky neučesaným kytarám, avšak oproti eponymnímu debutovému albu Cage the Elephant z roku 2008, je to podstatný rozdíl.

Album je i přes špičkové podmínky ostré, chybí mu ale atmosféra

Neznamená to ale kupodivu, že by kapela v honbě za špičkovým zvukem vytvořeným nekřesťansky drahým vybavením špičkových amerických studií (konkrétně Village Recording Studio v L.A. a Battle Tapes Recording a Blackbird Studio and Sound Emporium v Naschvillu) nějak změkla. V lecčems je i to tvrdší a ostřejší hudba než o poznání více psychedelicky založené album Melanophobia z roku 2013.

Bohužel, i přestože si Cage the Elephant a John Hill ve studiu jistě pořádně „máklli“ v hledání těch správných zvuků, nemůžu si pomoci, ale zvuk (a vlastně bohužel i melodie) albu Melanophobia, zněly lépe. Písně jsou ve skrze dobře vymyšlené, ale často jakoby hledaly nějakou společnou jednotku.

Do alba se bohužel nepodařilo vtisknout nějakou specifickou atmosféru, která je právě pokaždé odvozena ze zvuku. když si poslechneme kterékoliv z minulých alb počínaje Cage the Elephant (2008), Tell Me I’m Pretty (2015) konče, alba vždycky tvořily takový malý samostatný svět, do kterého se člově mohl zaposlouchat. Tohle bohužel ten případ není.

Výsledný dojem z produkce Johna Hilla je takový, že album zní sice v několika barvách, ale zároveň jsou to barvy trochu příliš syté — přehnaně saturované.

Texty na tomto albu jsou vesměs poměrně zajímavé. Úvodní píseň “Broken Boy” začíná takovou typickou řádku ostřejšího indie rocku, která dá připomenout třeba na textový styl Death Above 1979:

„I was born on the wrong side of the train tracks”

(„Narodil jsem se na špatné straně kolejí”)

Zbytek písně je pak vyloženě o nastavení role, do které se zpěvák Matt Shultz staví, tedy do role nějakého psance, který má sice úspěch, ale vnitřně je rozerván.

Naplno to popisuje následující titulní píseň “Social Cues”.

„People always say:
‘At least you’re on the radio, huh,’”

velice trefně vyjadřuje Shultz to, jak popularita a peníze ještě nic neznamenají, pokud nejste vnitřně a v pohodě a někdo vám zlomí srdce.

Noční běhání moderním pop/rockem s Beckem

“Black Madonna” není ani textově ani hudebně žádná velká sláva. Je to až příliš ohraný pokus na to navrátit 70. léta a takové Tranqulity Base, Hotel & Casino ve verzi lite. Talent na kaleidoskopické, melodické refrény se sice nedá kapele upřít a píseň by mohla být zajímavá i pro ty, kteří se příliš o nezávislé žánry nezajímají – takový welcome drink do světa indie rocku – avšak tahle píseň, ačkoliv alespoň trochu funguje samostatně, v kontextu alba nedává příliš velký smysl.

Na “Night Running” si pozvali Cage the Elephant samotného Becka. Píseň zřejmě trochu inspirována latonskoamerickými rytmy nezní špatně a je to zajímavý směr, kterým se Cage the Elephant vydali. A také zajímavý host. Tenhle subtropický rock má určitě svůj streamovací i rádiový potenciál. Všichni se ale asi shodneme, že to má i přece jen trochu daleko k tomu, jaký potenciál by mohla tato spolupráce mít, kdyby jí využili jiným způsobem.

“Skin and Bones” je jedna z nadprůměrných písní alba. Není to žádná věda, ale funguje to lépe než písně, kde toho zvukově Cage the Elephant s producentem vymýšlejí více.

Píseň má silný náběh v posledním předrefrénu, který potěší fanoušky Oasis, když buďto vědomě, či nevědomě Cage the Elephant vložili do písně předrefrén, který připomíná předrefrén hitu manchesterské kapely “Don’t Go Away”.

“Ready to Let Go” se může jednoznačně a hrdě přidat k nejlepším písním této kapely.

Většina z nás, co jsme tohle album slyšeli, se asi shodne na tom, že nejlepší písní alba je jednoznačně “Ready to Let Go”. Přirovnání rozpadajícího vztahu k Pompejím, je skutečně výjimečně chytrý textařský počin (a to byť to pro něj vzhledem k tomu, že mu to život sám takhle připravil před nos). Píseň má v sobě typickou drzost Cage the Elephant, ale zároveň je melancholická, což samozřejmě vyvrcholí ve skvělém skluzovém sólu. “Ready to Let Go” se může jednoznačně a hrdě přidat k nejlepším písním této kapely.

Jak Cage the Elephant promr**li šanci, ale zachránili to svým talentem

No Photoshop. 100% real.

Zveřejnil(a) PM Jokes dne Úterý 21. května 2019

Stejně jako český tým dnes promr*a vedení a nakonec to zachránil přirozeným talentem, stejně tomu je i posledního alba Cage the Elephant. (P.S. Sorry všem, kdo nadávají, že hokej vidí úplně všude. Teď už ho vidíte fakt už úplně všude — i na hudebním webu).

Následuje “House of Glass” a to je temná píseň vyjadřující psychický zmatek. Jedna z těch písní, které mají zvuk jako byste neustále někam utíkali před nějakými svými úzkostmi, ale postupně zjišťujete, že jste závislí na tom utíkat a nikdy se nezastavit.

„It’s an illusion, this admiration
Of mutilation, my isolation“

“Love’s the Only Way” je oproti tomu sentimentální uklidnění. Jakoby Shultz znovu začal věřit v nevinnost lásky. V téhle písní a v následující závěřečné části alba se bohužel ukazuje, jaký je problém, že ačkoliv Cage the Elephant mohli mít jedinečnou příležitost nahrát dramatické album, které by šlo za hranu toho, co normálně hrají, šlo za ten obvyklý práh asi jako, když vystrčíte nos ze dveří a hned je zase za bouchnete. A to je špatná zpráva. Cage the Elephant se totiž očividně usadili v komfortní zóně natolik, že je z ní nedostanou ani osobní problémy a zlomené srdce.

“House of Glass” totiž třeba jde trochu za hranu toho, co Cage the Elephant dělají a podobně je to třeba s úvodní “Broken Boy”. Obě mají trochu děsivý zvuk jenže je to pořád takový dost zvláštní horror, kde namísto kuchyňských nožů používá vrah nože na máslo.

Když si vezmeme třeba “The War is Over”, která v sentimentální obhajobě lásky pokračuje, všimneme si, jaké má Shultz skutečně problémy přijít s texty, které by nějak rozvířily emoce. Stanovení jako:

„You can build your walls, love will tear it down
You can hide your heart inside a man-made house,”

si totiž poslechnete a řeknete si: „Hmm… Týpkovi se rozpadlo manželství, tak je z toho naměkko.” Jenže dále bohužel nic víc. K takovým slovům se bohužel nemůžete nijak přidat a nemůžete pochopit do detailů, jaké pocity skutečně Shultz cítil.

Cage the Elephant – Social Cues

Vydáno: 19.4.2019
Délka: 42:48
Žánry: Alternativní/Indie Rock, Pop/Rock, Post-Punk Revival, Garážový rock, Psychedelický rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Broken Boy, 2. Social Cues, 5. Skin and Bones, 6. Ready to Let Go, 7. House of Glass

Chemical Brothers si díky novince No Geography alespoň částečně udrželi dobrou formu z minulého alba Born in the Echoes a drží si nyní lepší formu než v dobách tvůrčí krize mezi léty 2003 až 2014. Khalid na druhém albu sice baví pár hity, ale ty málem zapadnou v jinak ke smrti nudném albu Free Spirit. Česká kytarová legenda Michal Pavlíček je fenomenální na instrumentálních skladbách, ale písně, kde se zpívá jsou občas až nehodné jeho jména.

Slovenské čím dál tím zajímavější seskupení Korben Dallas se rozhodlo, že je na čase opustit komfortní zónu, zavolalo tak domestikovanému producentovi Eddiemu Stevensovi a vytvořili spolu vynikající „bazénové“ album. Projekt Simple Creatures basáka blink-182 Marka Hoppuse a frontmana All Time Low Alexe Gaskartha sice taky dostal z komfortních zóny, ale je na něm poznat, že se v nových žánrech necítí tolik jistí.


„Vraní hnízdo“ není název nové dotované stavby Andreje Babiše, nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější  hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Chemicals Brothers se drží na No Geography v dobré formě. Singly jsou ale paradoxně nejslabší stránkou alba

The Chemical Brothers – No Geography

Vydavatelství: Astralwerks / Virgin EMI
Žánry: Electronická hudba, Big Beat, House, Techno, Trip Hop
Hodnocení: 3,5/5,0

Jedny z největších postav v historii elektronické hudby a big beatové hudby 90. let (ano, tohle je big beat, ne rock’n’roll, jak se tomu idiotsky říká v ČR) Tom Rowlands a Ed Simons, vydávají nové album, které to v konkurenci tak kultovních nahrávek jako Exit Planet Dust (1995), Dig Your Own Hole (1997) a nebo Come with Us (2002) nebude mít vůbec lehké. Kde by to o něco lehčí naopak mohli mít, je druhá půlka jejich kariéry.

Chemical Brothers totiž měli problémy navázat na svůj hvězdný začátek kariéry a ačkoliv pokusy jako více experimentální We Are the Night (2007) nebo ostatně i poslední album Born in the Echoes (2015). Tomu nemalým podílem přispěli skvělí vokalisté (na albu se objevili Beck nebo St. Vincent) a Chemical Brothers se částečně vrátili se silným beaty, melodiemi a „hooky“ do formy.

No Geography je v tomto pokračováním a ačkoliv to má daleko do těch „starých“ Chemical Brothers, překonávají hluché pasáže mezi léty 2003 až 2015. Titulní track “No Geography” kombinuje neuvěřitelným způsobem 90. léta a současnou elektronickou scénu. Tahle píseň má obrovské rozměry. Stejně tak “The Universe Sent Me”, která pálí syntezátory jednu geniální melodii za druhou.

Přemýšleli jste někdy o tom, jaké by to bylo umět cestovat volně skrze prostor? Tak, že byste za pár vteřin mohli být na místech na několika místech zároveň? Píseň má v sobě takovou silnou a zároveň netradiční energii, že přesně toto evokuje. “We’ve Got to Try” nemusí už být tak lichotivá pro ucho.

Má serpentinové syntezátory a běží docela rušivým způsobem start-stop, kdy rozjetou hudbu střídají falešné samply, které ve skutečnosti samply nejsou, jsou to originální melodie a prostě pouze znějí jako samply nějaké staré písně jako od Jackson 5. “MAH” je pak vyloženě napůl experimentální a občas ty zvukové ruchy, se kterými Chemical Brothers přijdou už nejsou taková legrace, nicméně pořád ukazují, že umí a jakmile se píseň rozjede, stojí to stejně nakonec za to.

Na albu je rozhodně co objevovat a nelze k němu jen tak hned říct jednoznačné stanovisko. Je to ten typ alba, které je velice rozmanité se vyplatí pouštět více a více. Bohužel je zde mnoho písní jako “Got to Keep On” nebio “Free Yourself” (není to ironické, že zrovna singly jsou asi vůbec nejslabšími články alba?), které zní jako až moc přímočaré pokusy a které tím ztrácejí hlubší hudební vizi nebo myšlenku. Zároveň nejsou ani tak nápadité, aby se daly posoudit, jako geniální výtvor rychlého elektronického jamování uvažování Chemical Brothers. Hlavní zprávou však je, že Chemical Brothers se po minulé povedené nahrávce stále drží v dobré formě .

Khalidovo Free Spirit je pár skvělých písní, ale zbytek dlouhé nudy

Khalid – Free Spirit

Vydavatelství: RCA
Žánry: R&B
Hodnocení: 2,5/5,0

Teprve 21letý Khalid je vzhledem k obrovskému úspěchu jeho debutu American Teen již na scéně velkou postavou. Na Free Spirit se tak může pochlubit zajímavými a zároveň různorodými hosty. Na albu mu tak přispěl svými rýmy rapper Murda Beatz, ale zároveň taky zazpíval a zahrál folkový písničkář Father John Misty. Kromě toho najdete na albu taky známého amerického kytaristu Johna Mayera. Khalidovy melodie jsou víceméně univerzální, a tak se do nich hodí akustické kytary jako na “Saturday Nights” a nebo taneční píseň, kterou produkoval samotný Disclosure “Talk.”

Bohužel žádný z hostů nedokáže vymanit Khalida z toho vakua kreativního prázdna a Free Spirit je nejenže šíleně bezzubé a opatrné album, ale kromě “Talk” a perfektní melancholické “Hundred” a naopak pohodové a chytlavé “Right Back”, je to také album bez hitů. A to při celkové stopáži někde k hodině není vůbec dobré. Album se sice bude nejspíše pořád slušně streamovat, protože bude skvěle fungovat jako bílý šum pro ty kteří nechtějí být hudbou příliš odtrženi od práce. Pokud si ale tuhle hudbu pustíte na cestě z práce domů, nebezpečně hrozí nebezpečí usnutí za volantem. Díky 3 skvělým písním, které jsou výrazně nad ostatními sice silnějších, ale pouze 2,5.

Jakmile Michal Pavlíček hraje, je pravým kytarovým bohem, když se v jeho písních zpívá, padá až moc tvrdě na zem

Michal Pavlíček – Pošli to tam!

Vydavatelství: Warner Music
Žánry: Rock, Alternativní rock, Kytarový virtuóz
Hodnocení: 3,0/5,0

Přes všechen respekt k jednomu z nejlepších českých kytaristů je potřeba ke splnění veškeré upřímnosti, kterou na našem webu vždycky ctíme, musíme konstatovat, že nové album Michala Pavlíčka Pošli to tam! je hodně rozporuplné a v některých ohledech přímo zklame.

Písně, které si uchovávají velkou porci instrumentálního ducha, jako například “Anděl” (píseň, kterou hrál Pavlíček na koncertech už před několika lety), patří k tomu nejlepšímu z alba a můžete vidět Pavlíčka jako toho kytarového génia.

Jakmile ale Pavlíček přestane hrát na kytaru, většinou to moc dobře nedopadne a podstatnou část viny nesou také hosté. Ze všech hostů předvede vyloženě kvalitní výkon hodný alba takové legendy, jakou Pavlíček je, v podstatě jenom Richard Müller. Na to, že texty přispěly takové velké persóny jako Michal Horáček nebo Vlastimil Třešňák, se jeví taky tak nějak moc mělce.

Například “Babalu” (autorkou Markéta Pilátová), je velká hrůza. Vzpomínka na Václava Havla “Odcházení” Vlastimila Třešňáka pak alespoň dopadne daleko důstojněji a spolu s Monikou Načevou jí taky moc hezky nazpívali.

Zrovna Monice Načeva ale vůbec nesedne již zmiňovaný Černý Petr alba, píseň “Babalu”. Její hlas se perfektně hodí do pomalých, melancholických, zakouřených bluesových skladeb, ale v daleko rychlejší a hlasitější skladbě to skoro zní, jakoby nestíhala.

Michal Pavlíček dal vedle profíků šanci taky některým mladým, doteď prakticky neznámým zpěvačkám a podle toho to bohužel taky vypadá. Milly Honsová se se skladbou “Časy jsou zlý” sice pere statečně, jenomže možná i díky hodně přímočaré produkci alba, nevyznívá její hlas jako něco, co patří do alba jedné legendy české hudby, ale je „jen“ nadprůměrem hodícím se spíše ke špičce okresní scény.

Přesto přese všechno, skalní fandové Pavlíčka asi smutnit nebudou, protože v porovnání s posledním albem Stromboli Fiat Lux se alespoň nejedná o tlakovou nevýraznou šeď.

(Pozor, přijde osobní vsuvka!) Stejně tak jsem možná jen já už zdegenerovaný přehnaně post-produkovanou současnou hudbou a ryzí rockový muzikantský a textařský projev těžící hlavně z nahrávání už nedokážu ocenit.

Pošli to dál! se ale bohužel jeví i přes famózní muzikantské výkony Pavlíčka i jeho kapely jeví jako odkrytí jeho slabších produkčních schopností. Já, vím. Na taková jména jako Michal Pavlíček se zpravidla nesahá, ale nemůžu si pomoci. Jsem přesvědčen, že album by mohlo dopadnout lépe, kdyby ho produkoval někdo jiný než samotný Michal Pavlíček. On termín producent je dost vágní, takže je těžké určit, jestli je tím myšleno, že Pavlíček mixoval i masteroval. U skladeb jsem nicméně nenašel jiné jméno a tak předpokládám*, že album mixoval přímo Pavlíček.

*Slibuji, že se při nejbližší příležitosti zajedu podívat do kamenného obchodu s CD — ano, to ještě existuje, ale musí se k tomu už jezdit a ne chodit pěšky — a podívám se podrobněji na kompletní výpis zásluh, který je na fyzické kopii). Jestli se mýlím, svoje předpoklady upravím.

Není to jen o tom, jak vybíral lidi do týmu, ale i o mixu. Ten totiž taky není zrovna dvakrát vydařený. Bubny na první písni “Dunění”, které zní jako by si někdo až moc hrál s ekvalizérem a kompresorem a jsou příliš hlasité. Zkrátka rockerské uši, které už něco zažily jsou asi trochu jinak stavěné.

Teď tu však nastane ten možná očekávány zvrat, kdy to alespoň částečně vyvážím tím pozitivním.

Zrovna úvodní song “Dunění” obsahuje perfektní ústřední kytarový riff a taky zpěv, který dává vzpomenout na ty nejlepší časy Pražského výběru. A ty kytarová sóla… No, Pavlíček není považován za jednoho z nejlepších pro nic za nic. To je prostě lahoda pro uši.

A instrumentální kytarové orgasmy “Anděl” … Můžou se tyhle slova vůbec použít vedle sebe? V tomhle případě asi ano… jsou TEN Pavlíček. TA legenda. Když to navíc podporuje skvělý bubeník Miloš Maier, pak je to ještě větší lahoda.

Kdyby neměla “Babalu” takové sloky, jaké má, a už tak povedený refrén by byl zesílen lepším hlasem a nebo sbory už od začátku, byla by to velká pecka. Ještě méně si člověk ten větší rozměr musí domýšlet u pravé rockerské vypalovačce „Časy jsou zlý“.

Na konci, když slyšíme napodobování nějakých kmenových rituálních písní či modliteb, má píseň “Odcházení” až spirituální rozměr. Jakoby se Pavlíček, Načeva a Třešňák doslova snažili vyvolat zpět ducha Václav Havla.

“Ve znamení Jayi” je další kytarová paráda. Na rozhraní druhé a třetí třetiny písně hraje Pavlíček možná jedny z technicky nejvíce náročných kytarových sól kariéry. “Odcházení”, jak již je zmíněno, je velice důstojnou vzpomínkou na našeho prvního prezidenta (tomu druhému je možná věnována píseň “Modrý pták” :-)). Na konci, když slyšíme napodobování nějakých kmenových rituálních písní či modliteb, má píseň “Odcházení” až spirituální rozměr. Jakoby se Pavlíček, Načeva a Třešňák doslova snažili vyvolat zpět ducha Václav Havla.

Richard Müller je na “Jen ten, kdo zbloudí, najde cestu” rovněž skvělý a do textu se autenticky vžije.

“Bioelektrik” — další kytarová sóla, ze kterých běhá mráz po zádech a o “Červánky” a hlavně pak “Na druhém břehu” to platí dvojnásob.

Tyhle momenty stojí za to, ale zároveň vlastně i bolí, protože ukazují, jak skvělé by mohlo album být, kdyby se podařilo vše dotáhnout na sto procent.

DOPORUČUJEME: Korben Dallas vylezli ze své komfortní zóny do Bezénu a povedlo se vytvořit zajímavý nový směr

Korben Dallas – Bazén

Vydavatelství: Slnko Records
Žánry: Alternartive/Indie Rock, Electronický Rock, Alternative Pop, Art Pop, Art Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Jedno z největších jmen slovenské alternativní scény — kapela Korben Dallas —  se pro nové album Bazén dala dohromady s producentem a klávesistou Eddiem Stevensem. Mimo jiné partner Jan Kirschner spolupracoval i na albech elektronického anglicko-irského dua Moloko nebo dokonce na albu Sii.

Volba Stevensona byla součástí změny, díky které kapela začala vytvářet písně s větším podílem elektronické hudby a experimentálních prvků. Stevens údajně napsal kapele, že je čas na jejich „bazénové album“. Narážel tak na to, že některé kapely, aby vystoupily ze své komfortní zóny, provedly nějakou šílenou věc, co se týče nahrávání a například nahráli album ve vypuštěném bazénu.

KVÍZ:

Dáme si z legrace schválně takovou zde nevídanou věc a sice kvíz. Víte, jaká kapela skutečně nahrála své album v opuštěném objektu, kde byl původně plavecký bazén?

Možná nápověda zde: Kapela původně chtěla nahrávat na základně parašutistů NATO, nakonec si ale vybrala bazén z 30. let, který přestavěla na hudební studio. Kapela je stále vlastníkem tohoto bývalého bazénu (nyní studia) a stále ho používá pro nahrávání.

Odpověď naleznete na konci článku.

Korben Dallas ale zároveň dobře vyvažují staré nástroje s elektronikou. V písni “Raketa” tak můžeme vedle sebe slyšet asi nejstarší hudební nástroj vůbec — ruční buben — a současnost, s největší pravděpodobností i budoucnoat hudby: výrazně modulované elektronické signály (ať už kytar nebo syntezátorů).

Korben Dallas jsou v dobré skladatelské formě, spolupráce s schopným producentem Stevensem jim sedla a z alba je to poznat. Lepší by bylo jen, pokud by se nebáli projevit více svou melodickou část a album by tím získalo více emocí.

Občas je totiž díky zvolené moderní syntetické produkci dojem z alba trochu plochý a s připočtením dlouhých stopáží, mají písně za alba Bazén trochu problémy více zařezat se do kůže. Největší výjimkou tohoto tvrzení je píseň, která je od této produkce nejvíce vysvlečená. Tichá poslední píseň “Po kúpeli”.

To je něco, na čem by asi měli Korben Dallas ještě zapracovat. Pokud na tom ale budou pracovat znovu s Eddiem Stevensem, pak jenom dobře, protože z téhle spolupráce může vzniknout ještě mnoho zajímavého.

Simple Creatures jsou zábavnou odbočkou pro fanoušky blink-182 a All Time Low, v rámci nových žánrů se ale o nic zvláštního nejedná

Simple Creatures – Strange Love (EP)

Vydavatelství: Warner Music
Žánry: Pop/Rock, Pop, Synth-pop, New Wave
Hodnocení: 3,5/5,0

Projekt basáka blink-182 Marka Hoppuse a frontmana All Time Low Alexe Gaskartha je moderní a energický. Pokud budeme brát EP Strange Love vzhledem k dosavadnímu působení jejich kapel, musí se uznat jejich odvaha a chuť objevovat nové hudební styly a způsoby, jak tvořit hudbu. Vzhledem k celkové scéně a žánru, do kterého nyní zasahují (synth pop a new wave) se ale bohužel už o nic tak revolučního nejedná. Právě naopak.

Taková Evropská liga oproti Lize mistrů. Je to taky zábava, ale víte, že by to mohla být zábava daleko větší, kdyby váš oblíbený tým postoupil do lepší soutěže.

“Adrenaline” je sice super píseň napumpovaná a pánové zhodnotí zkušenosti ze svých kapel na to, aby stvořili skvělý refrén. Stejně na tom je třeba i “Strange Love”.

Ostatní bohužel vyvolává jenom slabší verze Twenty One Pilots. Taková instantní náhražka za jídlo. Taková Evropská liga oproti Lize mistrů. Je to taky zábava, ale víte, že by to mohla být zábava daleko větší, kdyby váš oblíbený tým postoupil do lepší soutěže.

Generické popové písně jako “How to Love” a “Ether” nezaujmou nikoho, kdo není fanouškem alespoň jedné z kapel a kdo není zvědavý na to, jak bude jeho oblíbená kapela znít, když opustí svou komfortní zónu.

Správná odpověď na otázku která kapela nahrávala album v bazénu je: Sigur Rós

Recenze | Novinky: Billie Eilish je nečekaný fenomén. Nejdříve jí nenávidíte, pak se nemůžete odtrhnout

Do české a slovenské země doráží fenomén Billie Eilish zatím ještě v dávkách, když ale sledujete záběry z nedávno proběhlého kalifornského festivalu Coachella a šílící davy fanoušků, máte pocit, že už dlouho tady nebylo nic tak velkého a zároveň jiného. Debutové album Where Do We Go When We Sleep je jednou z nejpřekvapivějších alb poslední doby. Že album bude hodně výrazné, se dalo vzhledem k dosavadní prezentaci, očekávat. Málokdo ale asi čekal, že bude zároveň tak dobré.

Začalo to za dob Black Sabbath, pokračovalo to přes Marilyna Mansona a teď je to tady znovu. Koncept, který by se dal nejlépe nazvat jako „anti-hvězda“ očividně pořád funguje i v nablýskané době sociálních sítí. Účelem je vzbudit dojem odporu proti zaběhlým pořádkům (nejen) hudebního průmyslu a dosáhnout toho pomocí kontroverzní vizuální stránky a drzých textů. Vizuální stránka musí mít něco, co běžně člověka odpuzuje. Ukousnuté hlavy netopýra, falešné, děsivě vypadající oči, krev, podlitiny na kolenou… Podobné věci, které jsou v kontrastu toho, co obyčejně vidíme u největších popových hvězd, některé lidi paradoxně přitahují jako magnet.

Image result for billie eilish press shot
Billie Eilish

Při hledání důvodů proč, by to nejspíše bylo rovnou na nějaký psychologický rozbor lidské povahy, ale odborníci se shodují, že zvláštní lásku lidí k horrorům souvisí s tím, jak se jednotlivci, či celá společnost vyrovnává s horrory skutečného světa. Proto například po atomových hrůzách v Japonsku vznikl film Godzilla. Křehká generace milleniálů a nejspíše ještě křehčích zástupců generace Z si proto i přes veškerý luxus, kterým se tak ráda obklopuje a historicky klidné období, v sobě jistě prožívá mnoho úzkostí a skrytých, temných mentálních zákoutí způsobených třeba existenčními nároky nebo přehnaným ochranářstvím svých rodičů.

100 + 1 důvodů, proč Billie Eilish nesnášet

Takže vlastně jen to, co to už bylo. Nuda, jenom povedený marketing, loutka nahrávacích společností… Svým způsobem ano, ale za vším tím je i pořádný talent a originální osobnost.

Ostatně pokud chce člověk Billie Eilish nenávidět, důvodů má více než mnoho. Je takovým tím typickým do dobré rodiny narozeným zlatým dítkem. Její matka je herečka, stejně jako někteří členové širšího příbuzenstva. Za jejím úspěchem stojí její bratr, skladatel a producent více než ona sama. Když se člověk dívá na rozhovory s ní, nemusí trpět ani přílišnou agresivitou, aby měl občasné cukání jí darovat pár výchovných facek pro její dobro. 

17 letá dívka má o sobě očividně nemalé mínění, je zahleděná do sebe a hlavně její pozérsky znuděný projev v čele s věčně přivřenýma očima rozmazleného teenagera, kterému rodiče dali všechno, ale on si stejně pořád na něco stěžuje, zrovna velké sympatie nevyvolávají. Marketingově sice geniální, ale trochu zbytečné bizarnosti v klipech, jdou s tím ruku v ruce. 

Moc tomu nepřidávají ani přílišné ovace ze strany jejich fanoušků a nebo hudebního tisku, který jí skandálně začal přirovnávat ke Kurtu Cobainovi, což je po hudební i lidské stránce pochopitelně úplně mimo.

A přesto je tu 1 000 000 + 1 důvodů proč jí (je) milovat

Jenomže je v tom pořád rebélie, která vždycky přitahuje. Hlavně však za celou práci odvedeném na albu zaslouží Billie Eilish a ještě více taky její bratr Finneas O’Connell, velký respekt. Možná totiž sice byli podporování svými rodiči a brzy na to jim začala kapesné dávat velká nahrávací společnost, která rychle zavětřila šanci podepsat někoho nadějného, ale jinak je Where Do We Go When We Sleep čistě jejich produktem. Billie a Finneas nepotřebovali celé fabriky producentů a skladatelů na to, aby dokázali vytvořit plnohodnotější, kvalitnější a progresivnější hudbení dílo než popové mega star typu Ariana Grande a Rita Ora.

Billie Eilish je daleko více než pravým horrorem, popcornovou, ale dobrou zábavou typu Zombieland.

Where Do We Go When We Sleep je hudebně odvážné a zdaleka ne jen kvůli tomu, ale i díky vizuální imagi provokující, přesto dostatečně přístupné pro masy. Finneas O’Connell — extrémně talentovaný starší bratr Billie — se rozhodně nebál jít na hranu a skládat pro sestru elektronickou hudbu, která není zrovna úplně mainstreamovou selankou, která si vyžaduje daleko světlejší a klidnější nálady. Přesto díky silným, chytlavým melodiím a kombinováním odvážnějších písní s těmi více při zemi (tedy popovějšími a klidnějšími), dokáže vyrovnávat rozumnou hranici a nechat Billie Eilish někde na úrovni takové srandovní lekací komedie s prvky dramatu.

Pokud se tedy Black Sabbath, Marilynu Mansonovi, Rammstein, Prodigy, popřípadě třeba Danzig skutečně podařilo občas vytvořit v posluchačích když už ne pocity hrůzy, tak alespoň nějaké to pozdvihnutí obočí nebo nepříjemný, ale zároveň přitažlivý pocit k zakázanému ovoci, Billie Eilish je daleko více než pravým horrorem, popcornovou, ale dobrou zábavou typu Zombieland.

Není to ale ani tak nějaké srabáctí nebo kalkul, jako spíš vhodná stylizace do role. Finneas si nejspíše byl vědom toho, že jeho mladší sestra, měřící sotva 160 cm nemá až zase takové možnosti a i přes působivé videoklipy, které jsou skutečně natočené tak, že občas vyvolávají buďto nepříjemné pocity a nebo opovržení, nemá takový druh charisma, aby mohla skutečně vyděsit posluchače. A muselo by se taky ubrat reklamy.

Strašení peklem už moc nefunguje, vtipná a drzé: „Přála bych si, abys byl gay,“ ale ano

Album taky začne spíše nechutností a humorem spojeným s reklamou než úděsem. V krátké nahrávce tak posloucháme nejspíše product placement firmy pro průhledná rovnátka. (Taky jste si všimli, že vzrůstá počet značek zmíněných v textech, to určitě všichni nedělají z čisté lásky ke značkám, co?)

No a pak se pokračuje v diskotékové písni “Bad Guy”. Možná nejchytlavější písni alba, která svým hlavním melodickým hookem sice už trochu brnká na nervy, ale všimnete si hned napoprvé obzvláště vymakaného mixu a produkce alba. Finneas různě moduloval hlas Billie Eilish a nebo do stopy přidal mezery, aby hlas Billie zněl více děsivě a je to zajímavý, v popu v této děsivé úpravě, nevídaný prvek. Odvážné je také to, jak píseň utichne, a pak přijde elektronicky ostrá mezihra.

Druhý ploužák “Xanny” ukazuje skladatelskou vyspělost Finnease. Obzvláště bridge:

Please don’t try to kiss me on the sidewalk
On your cigarette break,”

je náladově hodně zmáknutý a perfektně posouvá atmosféru písně zase o něco dál.

“You Should See Me In a Crown” pokračuje dál na silné vlně a tenhle elektro pop s prvky deep house s výraznými basami je to poslední, co by vás nudilo. Textově je to sice nejhorší píseň alba, takové to už ohrané snažení se dosáhnout ostrého dojmu, ale celkový dojem z písně to nezkazí.

“All the Good Girls Go to Hell” už zase hudebně tolik odvážná není a text zrovna taky dvakrát ne. Dneska už takovéhle lehké rýpání do hodnot katolické církve pobouří snad jedině jeptišky v klášteře. Píseň ale určitě špatná není a obzvláště v kontextu alba. Je elegantní a dobře plní roli pohodovější písně, která má trochu polevit v tempu a napětí.

Co naopak textem dráždí je píseň “Wish You Were Gay”, což je vtipně drzý vzkaz osobě, která vám nevrací zpět lásku a nedaří se vám u ní vzplanout takové pocity, jaké cítíte vy k ní. Pokud se dobře zaposloucháte, znovu máte možnost slyšet, jaký je Finneas produkční chytrolín. V některých částech na pozadí slyšíme nejen klasickou basu nebo bongo bubny, ale dětský jásot, zvukové prostředí restaurace a na konci (to uslyší už úplně všichni, i ti co nedávají moc pozor) i potlesk divadelního publika. Děti, restaurace a divadlo je pochopitelně něco, kde bychom úplně nemluvili jako Billie v refrénu, a tak nás tak nějak drží při pozornosti.

Střední pasáž: to nejhorší i nejlepší z alba

Jednou z nejlepších písní alba je “When the Party’s Over”. Billie tady více než kdykoliv připomíná Lorde a Finneas dokazuje, že se klidně může poměřovat i s jejím producentem s velkou reputací Jackem Antonoffem. Na začátku využívá Billie prvek hummingu (sorry, český ekvivalent nemáme), což je něco, co můžete znát třeba z alb Marilyna Mansona. Tohle jednoduché hučení se zavřenými ústy má, když je dobře využitu překvapivě velký vliv, který přidá do písní jakousi duchovní stránku.

Nejcitlivější a nejvíce emocionální píseň Billie perfektně zazpívala a ukázala, jak hodně je variabilní a dokáže zazpívat ostře i velice jemně.

“Quiet when I’m coming home
and I’m ony my own
I could lie, say i like it like that
Like like that,”

zpívá se v refrénu.

Důraz, který klade na hlasové detaily je ohromný a tam, kde je jich málo, doplní je propracované elektronické hračky Finnease.

Pokud je nějaká píseň na albu trochu mimo, pak je to “8”. Sice se jedná vzhledem k průběhu alba o správně zařazenou píseň, ale je to další z momentů, kdy to Finneas už trochu přehnal a modulovaný hlas Billie ve stylu panenky Barbie (nebo možná spíše Chucky), je docela otravný. Stejně jako divný přesun směrem k nějakému levnému tropickému „Malibu” popu. Jedna z mála věcí, co se na písni povede, je melodie a zvuk elektrické kytary.

Naštěstí se pokračuje velkými peckami. Nejdříve “My Strange Addiction”. Sexy, skoro až latinskoamerická a reggaetonová píseň. Perfektně fungují i samply, které pocházejí — věřte tomu nebo ne — ze seriálu The Office. Kdo by řekl, že tenhle seriál, který skončil už v roce 2013, bude pořád tak memovaným materiálem mezi lidmi, kteří v době konce seriálu měli ještě mléčné zuby…

the office GIF

A ve velké jízdě se pokračuje i dál. “Bury a Friend” je tak dobrá, že ty masivní beaty a basy cítíte po celém těle. Nevzpomínám si, že bych poslední dobou slyšel — a nejen v mainstreamu — něco, co by znělo jako tohle. Jakoby to byl úplně nový hudbení směr, kterým se ještě nikdo nikdy nevydal. Pokud z nějaké písně jde skutečně strach a mráz po zádech, pak určitě z “Bury a Friend”. Je to vůbec zvukově nejodvážnější píseň. Industriální elektronika s horrorovými efekty. Za něco podobného by měl uznat respekt i Trent Reznor. I přes některé skoro až experimentátorské elementy, je píseň pořád chytlavá.

Rapové zásahy Mehkiho Raineho do písně jsou vynalézavé a znovu je tu naprosto perfektní bridge, které se na tomhle albu obzvláště povedly. Perfektní hlasový výkon Billie a produkce a skladatelství Finnease už hraničí s hudební genialitou.

Pomalý konec pro deštivé dny

Píseň “Ilomilo” by mohla mezi ostatními zapadnout, ale byla by to věčná škoda. Nebál bych se dokonce říct, že se jedná spolu s “Bury a Friend” a “My Strange Addiction” o jednu ze tří nejlepších písní alba. Píseň by měla potěšit všechny příznivce elektronické hudby 90. let, protože píseň má trancový nádech a perfektní noční a záhadnou atmosféru.

Album uzavírá trojice pomalých písní, které výsledný nadšený dojem přece jen trochu zchladí. “Listen Before I Go” je nejdříve takový průměr pro Rainy Day playlist na Spotify. Ke konci písně se s ní ale nakonec přece jen vyklube docela slušný doják. “I Love You” nápodobně. Tyhle písně jsou dobré. Problém je, že tolik nezapadají do alba, které chce být odvážné. Nejdříve krev, drzost, nebezpečná lehkomyslnost a zdvižené prostředníčky a potom chození za ruku v Central Parku? Moc kontinuity v tom bohužel není.

Jak to tedy všechno sečíst… Vůbec bych se nebál napsat, že Where Do We Go When We Sleep je vůbec největším překvapením tohoto roku v poměru očekávání:výsledek. Produkce je tak o 10 let napřed před ostatními, skladatelství je mimořádně vyvedené. Velké popové zpěvačky vidím spíš jako herečky, než písničkářky. Spíše jen hrají roli, kterou jim dají producenti a to Billie zvládá skvěle. O přínosu Finnease O’Connella toho již zaznělo mnoho, ale je třeba znovu připomenout, kdo celému albu přispěl největším podílem.

Billie Eilish – When We All Fall Asleep, Where Do We Go?

Vydáno: 29.3.2019
Délka42:48
Žánry: Elektropop, Pop, Indie Pop, Alternativní Pop, Trap, Alternativní R&B, Dance Pop, Industriální hudba
Rozhodně musíte slyšet: 2. bad guy, 3. xanny, 4. you should see me in a crown, 6. wish you were gay, 7. when the party’s over, 9. my strange addiction, 10. my strange addiction, 11. bury a friend, 12. ilomilo

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Let's Rock není zrovna nejoriginálnější album The Black Keys, ale je nejspíše tím nejzábavnějším, jaké kdy vydali Pětiletá pauza jedné z nejvýznamnějších...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: S Lorde na Melodrama můžete být puberťáky nehledě na skutečný věk a být na to hrdí! Lorde si jakožto teprve sedmnáctiletá v...