Denní archiv:31.5.2019

Recenze | Novinky: Weyes Blood se uzavírá do svého podmořského světa, vám se za ní chce taky

Vlastním jménem Natalie Mering z kalifornské Santa Monicy, jinak ale známá jako Wayes Blood vydala nové album Titanic Rising. Její první album vydané pod známou nahrávací společností SubPop je zatím nejspíše nejlepší prací její kariéry.

Ano, pokud vám ten název nahrávací společnosti něco říká, pak ne náhodou. SubPop je ta původně maličká nahrávací společnost, která pohádkově zbohatla díky tomu, že podepsala na konci 80. let smlouvu z tehdy neznámými třemi kapelami okolo seattleské scény – Nirvanou, Soundgarden a Mudhoney.

Wayes Blood (Natalie Mering) Foto: Sub Pop
Weyes Blood (Natalie Mering) Foto: Sub Pop

Natalie má ale na kontě už velkou spoustu minulých alb pod jinými značkami. Kromě svých alb The Outside Room (2011), The Innocents (2014), Front Row Seat to Earth (2016) má za sebou také hraní v portlandské alternativně rockové kapele s velice vtipným názvem Jackie-O Motherfucker. Pokud jste o ní nikdy neslyšeli, tak věřte, že to bizarní jméno nebylo ani zdaleka to jediné, co na ní bylo bizarního. Stačí se ostatně podívat na video záznam z jejich koncertu – vážně něco šíleného. Tak šíleného, že člověk vlastně ani neví, jestli dobrým a nebo špatným způsobem.

Smutek, který uklidňuje

Její sólová tvorba je, přestože spolupracovala s poměrně hodně alternativními umělci jako Ariel Pink a její sólové počátky byly ještě přece jen ovlivněny předchozí kapelou, o poznání více uhlazenější a to je v jejím konkrétním případě, myšleno určitě pozitivním způsobem

Titanic Rising se dá dokonce i považovat za pop/rockové album. Samozřejmě, je v ní pořád kus alternativní duše, to znamená, že album je velice ovlivněno sedmdesátými léty a má nádech minulosti. Vůbec nejvíce asi Weyes Blood připomíná Kate Bush nebo Julii Holter, ale s melodičností The Beach Boys.

Produkce alba je ale dobře vyvážená, a tak se nestává to, co se někdy stává u mnohých podobných alba s typickým indie-retro zvukem a album se neutápí v přehraných porcích ozvěn a předimenzovaných zvuků. Kytary hrají největší roli, avšak slyšíme i mnoho varhan nebo smyčců.

Celé album je tak uklidňující, že snad i dokáže nahrazovat fyzická pohlazení.

“I just laid down and cried
The waters don’t really go by me
Give me something I can see
Something bigger and louder than the voices in me
Something to believe,”

(“Jen jsem si lehla a plakala / Voda mě příliš nemíjí / Dej mi něco, co uvidím / Něco většího a hlasitějšího než hlasy ve mne / Něco, v co věřím”)

zpívá Weyes Blood v na první pohled zoufalém, ale zároveň vlastně i ohromně nadějném refrénu, kdy sice Natalii Mering není do smíchu, ale nepřestává věřit ve zlepšení její situace a ve zmírnění utrpení.

Jako vnučka Kate Bush a Bowieho

Celé album a zvláště tato píseň je vlastně něco jako takový ten moment, kdy se pláč člověka začíná zastavovat. Takový ten moment, kdy mozek není natolik ochromen z traumatu, že dokáže připravit svůj mechanismus přežití, dokáže spustit produkci dopaminu a endorfinu. Člověk si najednou uvědomí, že ty věci nebudou zase tak špatné a vrátit tím náladu do člověka pomalu zpátky stavu pohody.

Další parádní moment alba nastane v písni “Movies”, kdy za polovinou přijde hodně nečekaný zvrat a tradiční průběh písně se převrátí ve smyčcové sólo.

“Mirror Forever” jenom pokračuje v emocionálně silném albu a Mering exceluje řádkami jako:

“You threw me out of the garden of Eden
Lift me up just to let me fall hard”

(“Vyhodil si mě ze zahrady Eden / Zvedl si mne, jak abych dopadla tvrdě”).

Píseň “Andromeda” díky kombinací syntezátorů s retro-letní kytarou je jedna z nejvíce indie rockových písní. “A Lot’s Gonna Change” je díky svému muzikálnímu nádechu trochu jako potomek, jenž je vzdáleným příbuzným Bowieho The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars a podobně připomíná Bowieho i další skvělá píseň — akustická, posléze  smyčcová a trochu space rockový “Picture Me Better”.

O tom, že album se vydařilo skrz naskrz koneckonců přesvědčí i to, že do alba dobře zapadá titulní intermezzo “Titanic Rising”, i smyčcová minutu a šest sekund dlouhá dohra “Nearer to Thee”.

Škoda snad jen, že Titanic Rising není zase tolik originálním albem. Styl alba jednak připomíná nesmírně početnou vlnu dnešních indie rockových kapel s retro zvukem ve stylu konce 60. a 70. let, hlavně ale i samotné starší umělce, jejichž styl se Natalie snad ani nesnaží moc předělávat, jako spíše vhodně míchat.

Nutno však uznat, že to namíchala skvěle a jak se díváte na ten obal s podvodní místností, vlastně vás to láká se tam na chvíli také ubytovat a utéct tím pádem alespoň na chvíli od toho šíleného a rychlého světa.

Weyes Blood – Titanic Rising

Vydáno: 5.4.2019
Délka: 42:22
Žánry: Psychedelický Pop, Barokní Pop, Dream Pop, Alternative Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Andromeda, 4. Something to Believe, 6. Movies, 7. Mirror Forever

Recenze | Novinky: Na Amidst the Chaos se Sara Bareilles oblékne do folkového kabátu, který jí sedne skvěle. Dojem z alba nejvíce kazí politika

Člen The Alpha Band a hlavně producent takových interpretů jako Elvis Costello, John Mellencamp, Gregg Allman, Lisa Marie Presley, Elton John & Leon Russell, B. B. King nebo Robert Plant. To je jenom skromný výčet toho, s jakými legendami mohl spolupracovat americký hudební producent T-Bone Burnett, který už je také vlastně svým způsobem legendou. A právě s tím dostala nyní možnost spolupracovat rodačka z kalifornské Eureky Sara Bareilles.

Když slyšíte první píseň alba Amidst the Chaos “Fire”, pak si dokonce říkáte, že tahle spolupráce bude fungovat tak dobře, že možná začíná nejlepší americké popové album s folkovým nádechem za posledních několik let. K čertu můžete poslat i minulý rok opěvovanou, ale bohužel trochu umělou country hvězdu Kacey Musgraves. Saře totiž Bareilles žerete úplně všechno do posledního slova.

Sara Bareilles (foto: sarabmusic.com)
Sara Bareilles (foto: sarabmusic.com)

Možná i protože má za sebou účinkování v muzikálu Waitress (2015), kde se v cítění se do písní jistě procvičila jako zatím nikdy jindy.

Když za pomoci hvězdného producenta zpívá do písně plné přirozeně a hřejivě znějících nástrojů, cítíte pod sebou fyzicky ranní rosu na trávě amerického venkova. Je zázrak, že i přes ty digitální komprese můžou znít písně takhle naturalisticky. Je třeba složit poklonu Burnettovi, který pomohl nádherný hlasový výkon Sary Bareills zaznamenat. A nezapomínejme také na muzikanty, kteří do se do studia dostali jenom protože všichni hrají parádně a chtěli to všem ukázat.

Je to vůbec skvělé zjišťovat, že i přes dnešní studiové možnosti ještě pořád vznikají písně a alba jako je toto, kde slyšíme napřímo zachycené lidské výkony bez algoritmických kudrlinek.

Když nasadíte laťku hned na úvod moc vysoko…

Bohužel, s tím jakou obrovskou peckou Bareilles začala, to mrzí o to víc, že zbytek alba nedosahuje ani náhodou takové úrovně. To je ta nevýhoda tradičního rozložení alb. Aby lidé nevypínali, strategií je dát dopředu to nejlepší a na zbytku už tolik nezáleží. Tichá balada “No Such Things” až moc rychle vychladne rozohněnou atmosféru, “Armor” je píseň, která sice vyčnívá, ale s hlubokými piánovými vyhrávkami na pozadí působí takovým neklidným dojmem. Jakoby se snažili Barellis a Burnett zbytečně rozvádět kompozičně už tak zajímavý nápad a dopadlo to trochu zmatkem.

Jsem si jistý, že na koncertech bude píseň velkou peckou, o čemž se ostatně můžete přesvědčit z jejího vystoupení v talk show Stephena Colberta, na albu to ale bohužel po nasazení laťky tak vysoko zase takový odvaz není.

“If I Can’t Have You” by se asi dala považovat za nejlepší kousek po úvodní “Fire”. Pop ze staré školy, který je sympatický nejen melodičností a mimořádně dobrým hlasovým výkonem, ale i samotnou osobností Sary Bareilles, která vyzařuje noblesu, která je zároveň jako ze staré školy, ale zároveň je tím i vlastně svěží.

Když se podíváte na její živá vystoupení, poznáte hned, že nejenom že je to fantastická zpěvačka, která umí zazpívat naživo prakticky úplně stejně jako ve studiu, ale je to také dáma, která vystupuje s noblesou a ačkoliv je pohledná, nevyužívá to jako svou marketingovou zbraň, ale na prvním místě je skutečně hudba a zpěv a tak to ostatně má být.

Texty písní vypadají krásně…

Povedl se také duet s Johnem Legendem “Safe Place to Land”. Moc lepších pěveckých partnerů si asi z hlediska podobnosti nemohla vybrat, protože se svou důstojností a noblesou je Sara vlastně takovou ženskou verzí právě Johna Legenda. Otázkou je, jestli si neměla vybrat raději někoho naopak protichůdného. I v tomto jde Sara na jistotu, avšak spolupráce s Legendem vyjde výborně.

Pokud jste na těchto stránkách častěji, jistě jste si všimli, jaké máme logo, slogan a na jaké metonymii je postavené motto a filozofie webu. A teď si poslechněte refrén této písně:

„The ocean is wild and over your head
And the boat beneath you is sinking
Don’t need room for your bags, hope is all that you have
So say the Lord’s Prayer twice, hold your babies tight
Surely someone will reach out a hand
And show you a safe place to land”

(„Oceán je divoký a jde ti z toho hlava kolem / A tvoje loďka pod tebou se potápí / Nepotřebuješ pokoj pro své kufry, naděje je všem co máš / Tak prones pánovu modlitbu dvakrát a drž své děti pevně / Někdo k tobě určitě natáhne ruku / A ukáže ti bezpečné místo pro vylodění”).

Jsou to vážně moc hezká slova a možná bychom si je měli dát někam zarámovat a mít je nad sebou vždycky, když se budeme trápit nad tím, že se našemu webu nestíháme věnovat, abychom věděli, že to stojí za to.

Když se zkrátka člověk dívá na ty všechny silné momenty alba, které jsou skutečně mimořádně povedené, pak si trochu zoufá nad tím, že to nebylo ještě o něco lepší, protože to ještě lepší být rozhodně mohlo. Chemie producent-kapela-zpěvačka fungovala perfektně, stejně jako muzikantské a pěvecké výkony. Texty jsou najednou stranu výjimečné, ale samozřejmě by se též mohl kdekdo mračit nad tím, že se do nich Bareilles nenápadně snažila vecpat politickou ideologii.

…než zjistíte že jsou inspirovány politickou ideologií

Samotný název Amidst the Chaos je narážkou na Ameriku za prezidentování Trumpa (takže povinné kopnutí do Trumpa je pro toto album odbyto už v názvu), song “No Such Thing” je zase naopak honorací minulého amerického prezidenta Baracka Obamy. Albu se nevyhlo ani #MeToo a medializovaný případ soudce Nejvyššího amerického soudu Bretta Kavanaugha. “Safe Place to Land” je pak vlastně věnována imigrantům, kteří hledají na této planetě bezpečné útočiště.

Pokud raději taktně vynecháme případ Bretta Kavanaugha a #MeToo, pak samozřejmě není možné nijak názory Saře Bareilles brát. V určitých pasážích a nebo s cílem, kterého chce Sara umístěním těchto témat do písní dosáhnout, s ní dokonce musí souhlasit snad každý, kdo není vyloženě skalní fanoušek SPD, problém je však v tom, že všechna tato témata jsou žhavými tématy americké Demokratické strany a omílání těchto témat nejen na tomto albu působí už jako ideologické dogma Demokratické strany

Do tohoto alba se politika prostě nehodí.

Nebudeme paranoidní, ale je jasné, že kdybych byl čelním představitelem téhle strany, tak bych si jenom mlaskal blahem, že mám na hudební scéně příznivce, kteří vytvářejí reklamu zdarma a ještě skoro podprahovým způsobem, že si jí ani tolik lidí vlastně nevšimne. Takové skoro až Orwellovské, vysílat politickou ideologii, ale jak je uvedeno. Raději nebudeme paranoidní…

Kdybychom každopádně mohli nahradit politické idologie na albu raději lépe promyšlenými melodiemi a akordovými posloupnostmi, udělali bychom to okamžitě.Stejně kdyby se risk s tlačením politiky do alba raději nahradil risky hudebními. Do tohoto alba se politika prostě nehodí.

Amidst the Chaos je proto bohužel „jen“ lehce nadprůměrným albem něčeho, co se označuje v Americe jako Contemporary Pop, což sice znamená, že to má být “současný pop”, ale většinou se pod tímto podžánrem (paradoxně) skrývá sdělení, že je to pop určen spíše pro střední generace než mladší. Zkrátka takový opatrnější. A to i přes ty politicko-společenské kontroverzní záležitosti. Kdyby se rozhodla Bareilles v některých ohledech trochu více zariskovat, ale čistě hudebním způsobem a nebo by se nespokojila s tím, že písně zní jenom dobře, ale nárokovala si, aby zněly ještě lépe, pak by album dosáhla enormních výšin.

Sara Bareilles – Amidst the Chaos

Vydáno: 5.4.2019
Délka: 49:46
Žánry: Adult Pop, Pop, Písničkářka, Folk Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Fire, 3. Armor, 4. If I Can’t Have You, 5. Eyes On You, 12. A Safe Place to Land

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com