Měsíční archiv:Červen 2019

Recenze | Novinky: The Head and the Heart na Living Mirage: Album, kde sympatické ambice výrazně vítězí nad zaprodáním se mainstreamu

The Head and the Heart se rozhodli pro své čtvrté album Living Mirage nachystat pořádnou změnu a album je zatím jejich nejvíce ambiciozní a nejvíce popový dosavadní počin. The Head and the Heart, které jde ve výrazném kontrastu s velice skromným a tichým debutovým albem přesvědčují, že to nemusí být ani náhodou synonymum zaprodání se podřadnému stylu. Ještě nikdy neměli tolik síly a ještě nikdy nebyli tak svěží.

Americká alternativní hudba, která byla vytvořena po roce 2000 se vezla nejen na proudech alternativního rocku, ale i folku, křesťanské moderní hudby a samozřejmě také popu, který funguje na celé hudební scéně jako jakési oko na vrcholu pyramidy, které ovlivňuje úplně všechny. Bon Iver, The Decemberists, později také Mumford & Sons no a po nich přišli na začátku tohoto desetiletí také zatím sice ne tolik známí, ale zatím vždycky pevně konzistentní a kvalitu slibující The Head and the Heart.

The Head and The Heart (Zdroj: SubPop)
The Head and The Heart (Zdroj: SubPop)

Kapela ze samotného srdce americké alternativní hudby 90. let Seattlu se nyní však ale možná úplně konzistentní zdát leckomu nebude. Parta skvělých muzikantů okolo frontmana Jonathana Russella a vokalistky a houslistky Charity Rose Thielen, doplněná nyní nově také o jejího manžela, kytaristu Matta Gervaise, se do toho nyní rozhodla obout více než jindy a čtvrté album Living Mirage je jejich projektem, který má nejvíce ambice a také, který se přibližuje nejvíce mainstreamové části hudební scény.

Studii napříč Amerikou

Album vznikalo a nahrávalo se skrze celou Ameriku. Začalo se připravovat v pouštní oblasti kalifornského národního parku Joshua Tree a poté se tvorba přesouvala z městečka Appletonu ve Wisconsinu do domovského Seattlu, poté do Naschvillu a aby bylo zakončeno tohle kolečko, také do Los Angelských studií Barefoot Recordings a Way Above Studios.

Na albu se podílelo několik producentů a zvukových inženýrů. Mezi nimi byl například Captain Cuts, který je autorem a producentem například songu “Party for One” z posledního alba Carly Rae Jepsen Dedicated nebo “Shut Up and Dance” od Walk the Moon.

Další producent Alex Salibian zase třeba spolupracoval na debutovém sólovém albu Harryho Stylese. Stejně tak i další producent Tyler Johnson.

I z personálního obsazení je vidět, že kapela spíše sázela na jména, která se vyskytují spíše v popové hudbě a jejich album je skutečně primárně popové a až pak folkové, rockové a jestliže byla předtím kapela řazena občas i do kategorie nezávislé a alternativní hudby, dnes je tomu spíše okrajově.

Co bylo pro Portugal. the Man Woodstock, je pro The Head and the Heart Living Mirage

Někomu ale tahle změna směrem k více mainstreamové hudbě a velké ambice hodně sluší a The Head and the Heart jsou jedněmi z nich.

Vždycky, když se kapela rozhodne rozšířit svoje ambice a pokusit se o to být větší a prorazit do povědomí více posluchačům, setká se to s hodně rozporuplnými ohlasy ze strany hudebních fanoušků.  O tom se ostatně mohli přesvědčit třeba Portugal. the Man na jejich zatím posledním albu Woodstock. Někomu ale tahle změna směrem k více mainstreamové hudbě a velké ambice hodně sluší a The Head and the Heart jsou jedněmi z nich.

Jedenácti písňové album otevře chytlavá píseň středního tempa “See You through My Eyes”, ve které skvěle spolupracují mužské a ženské vokály Jonathana Russella a Charity Rose Thiele.

Pulzující hudbou následuje první song o poznání temnější pilotní singl alba “Missed Connection”, která má bezpochyby velký rádiový potenciál. Hlavně ale má i skvělou atmosféru (hodně tomu napomáhají elektronické efekt, které v písni slyšíme) a není i přes svou vysokou melodičnost a dynamiku vůbec žádnou povrchní písní.

Z refrénu písně:

„Standing there in a purple dress
Point my eyes in the right direction
Find myself in a conversation
From a missed connection“

lze poznat, že jako nějací geniální textoví mágové se na Living Mirage The Head and the Heart  neprofilují. Sdělení je ale od kapely směrem k posluchači přeneseno bez vyloženě hloupých přirovnání a pseudo-intelektuálních textových přešlapů a to je to hlavní.

“People Need a Melody” je hodně sladká píseň, ale nepřekročí hranici přílišného kýče a to zejména kvůli geniálním smyčcům na pozadí, které se rozezní pokaždé, když utichne hlas Jonathana Russela. V půlce slyšíme hezky znějící klavírní sólo.

Píseň “Brenda” není vůbec přitažlivá ve sloce, refrén, který zpívá Charity Rose Thiele je ale skvělý stejně jako vířící melodie syntezátoru, které uzavřou píseň.

Pořád radši komerční momenty The Head and the Heart než běžných rádiových miláčků

Funguje taky skvěle gospelem inspirovaná píseň “Honeybee” a “Running through Hell”. První jmenovaná je bohužel trochu málo trvanlivá a ačkoliv zní na prvních pár poslechů dobře, snadno se poté oposlouchá. Druhá jmenovaná zní jakoby byla inspirována hudbou Ryana Adamse a kolegy ze Seattlu, Kurta Vileho a jeho kapely The War On Drugs.

Kapela ukazuje, jak kromě více popu, přidala také více alternativního rocku.

Ještě daleko více jako The War On Drugs zní předposlední píseň “Living Mirage”. Akorát, že na rozdíl od The War On Drugs, jsou u Head and the Heart daleko silnější vlivy country hudby a tak můžeme slyšet na pozadí krásně znějící kytary v ozvěně s atmosférou noční pouště a svobodného venkova, také foukací harmoniku. Kapela ukazuje, jak kromě více popu, přidala také více alternativního rocku. Produkce, hudební výkony i výběr nástrojů je zvládnutý naprosto perfektně a nešlo by to ani udělat lépe.

Kdyby na albu nebyla “Saving Grace”, asi by se vůbec nikdo nezlobil. Je to bohužel takový ten typ písně, kterou nějak poslouchat vydržíte, ale zároveň hypnotizujete očima posuvník času skladby, aby konečně dorazil až na konec a začal hrát nějaký silnější kousek.

Ještě předchozí skladba “Up Against the Wall” je už trochu přehnaně vlezlá směrem k mainstreamu a zní jako generický rádiový pop pro posluchače středního věku, podobně jako přehnaně sluníčkářská, láskyplná píseň “I Found Out”. Takové momenty moc dobře kapele nevěříte a větříte nějaký ten kalkul. Je ale fakt, že raději asi budeme všichni poslouchat z rádií písně jako “Up Against the Wall”, namísto abychom po sté slyšeli “Sweet But the Psycho” Avy Max nebo další vlezlou dance-popovou píseň, kterou nemůžou v českých rádiích přestat hrát.

Uzavírací “Glory of Music” je prostá, svlečená akustická píseň na které skutečně slyšíme pouze kytaru, hlas Jonathana Russela a nic jiného. Tedy, abychom byli úplně přesní, ještě jeho pískot, ale jinak skutečně nic. Ani žádné smyčce, ani piáno, které by doplňovala akustickou kytaru.

The Head and The Heart – Dedicated

Vydáno: 17.5.2019
Délka: 42:23
Žánry: Pop/Rock, Pop, Folk Rock, Indie Pop, Alternativní Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. See You Through My Eyes, 2. Missed Connection, 3. People Need a Melody, 6. Running Through Hell, 10. Living Mirage

Recenze | Novinky: Carly Rae Jepsen nepředvádí ani na čtvrtém albu Dedicated žádné popové zázraky, jedná se ale o její zatím nejlepší album

Carly Rae Jepsen vydává své čtvrté album Dedicated, které navazuje na nenápadné debutové album Tug of War (2008), zlomové album kariéry Kiss (2012) a 80. léty inspirované album E-MO-TION (2015). Za prací za albem stojí kromě Carly Rae Jepsen hlavně popový producent a hudebník John Hill, který spolupracoval s celou řadou popových zpěvaček od Shakiry přes P!nk až po Rihannu, má ale za sebou také spolupráce s Kings of Leon, Imagine Dragons a nebo Eminemem. Druhým hlavním článkem byl mladý talent Jordan Palmer, který produkuje a hraje na různé nástroje na většině písní z alba. Kromě nich ale přispěli skladatelskou nebo producentskou činností také známá jména branže jako Jack Antonoff, Alex Hope, Stephen “Koz” Kozmeniuk a mnoho dalších.

Je hodně zvláštní, jak kanadská dance popová zpěvačka z Britské Kolumbie dokázala uhranout nejen tradičním popovým fanouškům, ale i mnoho hipsterům a vyznavačům nezávislé a alternativní hudby. U Lorde se to dá velice dobře pochopit vzhledem ke stylu, jaký obvykle předvádí a jaký má blízko k alternativní hudbě přece jen daleko více.

Carly Rae Jepsen
Carly Rae Jepsen (foto: carlyraemusic.com, Interscope)

Jeden z důvodů, proč se Carly Rae Jepsen, jejíž největší hit je příšerně přesládlý, kýčovitý popový hit “Call Me Maybe”, stala miláčkem náročných posluchačů, tak lze hledat v lidech, kteří jí píší hudbu. Jsou totiž mezi nimi právě velká jména alternativní a nezávislé scény.

Jak se stala z holčičí verze Justina Biebera popová královna hipsterů

Ne, že by nikterak zvlášť výjimečný pop nějak připomínal hudbu kapel autorů z Vampire Weekend nebo Blood Orange, alternativní a nezávislá hudba je ale hodně o reputaci a jak jednou prohlásil bývalý kytarista a skladatel Oasis Noel Gallagher, kdyby Thom Yorke z Radiohead přišel do redakce hudebního časopisu a vykálel se do žárovky, kritici tomu dají stejně 9 z 10.

Album Dedicated a vlastně ani Carly Rae Jepsen obecně není nikterak dvakrát zajímavou hvězdou na hudebním nebi, která by se nějak obzvláště lišila od těch ostatních. Její největší hit “Call Me Maybe” vznikl v době, kdy měla zpěvačka 26 let, ale stylizoval jí do role 16leté naivní holky. Prostě tradiční nevkusný popový marketing. Ani nijak sofistikovaný a chytrý, bohužel ale vzhledem k úspěchu písně, velice účinný.

Nejspíše dosavadně nejlepší píseň Carly Rae Jepsen “Run Away With Me” z alba E•MO•TION (2015):

Zatímco tedy měla album Tig of War (2008), kterého si do té doby nikdo moc nevšímal, po vydání “Call Me Maybe” obsahujícího alba Kiss (2012), se stala Carly Rae Jepsen se svým popem pro holky i kluky ze základky vlastně něco jako holčičí Justin Bieber.

Bylo to následující album Emotion (nebo jak se píše: E•MO•TION) , které z Carly Rae Jepsen udělalo onu překvapivou popovou královnu hipsterů. Dneska je to už běžné, ale v roce 2015 bylo zapracování vlivů 80. let do popu vcelku prozíravým a neotřelým tahem.

Carly Rae Jepsen se svou zatím nejlepší produkcí i melodiemi, už je daleko lepší kvalitka

Je ale nutné uznat, že zatímco ostatní alba Carly Rae Jepsen byla docela nudná a textově i melodicky obyčejná, letošnímu albu Dedicated nelze upřít, že má zase o něco lepší produkci a pokud tvůrčí potenci E•MO•TION nenahradila ani zajímavá produkce s vlivy 80. let, větší počet povedených skladatelských momentů a ještě vylepšená produkce však skutečně, dělají z Dedication první album Carly Rae Jepsen, které se dá plně respektovat.

Zatímco minulá alba byla jen hudba vhodná tak maximálně pro dívčí koupele, nyní se začne hned písní, která mezi tou vybledlou růžovou, prokoukne. “Julien” je prostě povedený dance popový song, který baví. Připomíná to staré hity Madonny, kdy se karta obrátila, ženská síla šla kupředu a tentokrát to byly ony, kdo zpíval své milostné i sexuální touhu chlapcům a ne naopak.

“No Drug Like Me” je sice taky technicky vzato dobrá píseň, ale mohl bych být z ní vyloženě nadšený jen kdyby bylo tohle první popové album, které jsem slyšel za poslední tři roky. Podobnou píseň totiž najdeme na albech Ariany Grande, Sigrid i Halsey. Dvakrát tohle lze říct o “Now That I Found You”.

Naopak “Want You In My Room” je hodně výjimečná popová píseň. Hit s obrovským potenciálem, který má geniální melodie a snad ještě lepší produkci. Z písní Carly Rae Jepsen jde vždycky cítit velkou radost, kterou zpěvačka do svých písní nejen naživo, ale právě i ve studiu dává, tady je to ale mimořádné.

Píseň je hodně hravá. Kolekce syntezátorů na této písni zní parádně a skvěle se doplňuje s lehce zkreslenou elektrickou kytarou s lehkým psychedelickým chorusovým efektem, který vyvažuje tu syntetiku elektronických nástrojů. Za písní stojí nikoliv překvapivě Jack Antonoff, kterého považuji za jednoho z nejlepších skladatelů současné popové hudby (a podotýkám, že jsem se informaci o autorství dozvěděl až poté, co jsem slyšel píseň a nesoudil jsem dle jména).

Vokální melodie jsou nejpovedenější za celé album a produkce vokálů na pozadí, ve stylu Daft Punk je ještě posouvají více nahoru. Všechno zakončí milé překvapení v podobě saxofoního outra písně které je jakýmsi návratem k “Runaway With Me“. Jedná se rozhodně o jednu z nejlepších písní, jaké kdy Carly Rae Jepsen vydala.

Z továrny na stupidní chytlavost

Škoda, že tuhle radost přeruší píseň “Everything He Needs”. To je doopravdy příšerná píseň. Poslech této písně přináší asi stejné utrpení, jako když se rozběhnete proti zdi a ke zabrždění nárazu použijete svou hlavu.

Nejhorší je, že je to vůbec ta nejhorší kombinace, kdy pitomá píseň je ještě ke všemu chytlavá a garantuji vám, že pokud si píseň poslechnete, uslyšíte ve své hlavě:

„He needs me, he needs me
He needs me, he needs me
He needs me, he needs me”

ještě minimálně následující den. Ať vám pomáhá Bůh!

“Happy Not Knowing” a “I’ll Be Your Girl” jsou jenom tuctové popové fláky. Nic víc.

“Too Much” je už zajímavější. Hlasový výkon Carly Rae Jepsen a její zápal pro píseň rozhodně zaujmou pozitivním způsobem. Stejně tak jakési spojení seversko-britského stylu elektroniky s latinskoamerickými reggaetonovými bicími.

“The Sound” neurazí, zato “Automatically In Love” zní jakoby píseň vůbec nevěděla, kam má směřovat. Jakoby se autoři Nate Campany (“Lost on You” od LP), John Hill (Portugal. The Man, Foster the People, Rihanna, Charli XCX, Demi Lovato…) a Rogét Chahayed (Khalid, Travis Scott, Miguel nebo “Boots” z posledního alba Keshi) ve studiu donutili něco stvořit, pořád na to nabalovali nové a nové věci, ale vůbec je netrápilo, že se to všechno řítí do země ničeho.

Naštěstí přijde asi druhá nejlepší píseň alba “Feels Right”. S electro-funkem v L.A. stylu zavítá do písně duo Electric Guest. Tahle pecka, kde nad synťáky dominuje piáno i saxofon, je velice organická a živá píseň. Hlasově se k sobě Asa Taccone a Carly Rae Jepsen velice hodí.

U “Right Words Wrong Time” a “For Sure” mě znovu napadá, že jsem tohle už někde slyšel. “For Sure” by byla skvělá píseň, kdyby to ovšem nezněla jako hybrid reputation Taylor Swift a Melodrama Lorde. Ostatně i produkční tým Carly Rae Jepsen si to nejspíše uvědomoval a proto ani píseň ani nezařadil do standardní verze alba, až do té prodloužené.

Ten konec je ostatně hodně příznačný. Píseň začne velkolepě a říkáte si:„Wow! Tohle bude pecka.” Jenže potom se toho v refrénu vlastně moc nestane a z počátku zajímavý nápad vyšumí do prázdna. Pak ho trochu oživí nějaký zajímavý produkční prvek, ale brzy na to vše zase zvadne.

Jednotlivé produkční elementy (zvuky nástrojů, melodie, beaty) jsou přitom povědomé a ačkoliv se vám líbí a máte pro ně slabost (jako třeba pro ty nádherné velkolepé syntezátorové akordy na začátku písně “For Sure”), nemůžete si je užít z toho důvodu, že máte pocit, že něco hodně podobného už udělal někdo předtím a bylo to uděláno lépe (viz Lorde – “Hommade Dynamite” z Melodrama).

No a podobné je to i na většině písní z alba.

Carly Rae Jepsen – Dedicated

Vydáno: 17.5.2019
Délka: 42:23
Žánry: Pop, Dance-Pop, Electropop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Julien,4. Want You in My Room, 8. Too Much, 11. Feels Right (feat. Electric Guest)

Recenze | Novinky: Tyler, the Creator posunul svou kreativitu na albu IGOR zase o něco dál

Tyler, The Creator; vlastním jménem Tyler Gregory Okonma, je skutečně multitalentovaným člověkem. 28letý rodák z Kalifornie je nejen rapperem a hudebním producentem, ale i módním návrhářem, grafikem, scénáristou televizních show, režisérem hudebních videoklipů nebo spoluzakladatelem nezávislého hudebního labelu Odd Future Records. Album IGOR je jeho šestým albem a objevuje se na něm celá řada velmi zvučných hostů jako: Kanye West, Solange, Charlie Wilson, CeeLo Green, Lil Uzi Vert nebo Playboi Carti.

Tyler, The Creator je jedním z nejzajímavějších rapperů poslední doby, který dokáže jít za hranice obvyklých zvyků i kýčů žánru a dokáže produkovat hudbu, která dokáže vidět do budoucnosti. Jeho album Flower Boy se v roce 2017 dočkalo obrovského úspěchu. Hned první týden bylo album druhé v hitparádě prodejnosti, umístilo se vysoko v několika seznamech alb i bylo nominováno na nejlepší rapové album na Grammy Awards 2018.

https://d3c1jucybpy4ua.cloudfront.net/data/54486/big_picture/unnamed_(7).jpg?1499370270
Tyler, the Creator (foto: We are a Lot PR)

Album ukázalo velice konzistentní kvalitu skrze celé trvání alba, rovněž vylepšenou produkci a celkově velice kreativní zvuk díky soulovým vlivům.

Ono legrační jméno alba IGOR naznačuje, že stejně jako minulá alba, i toto album má svou hlavní postavu. IGOR je trochu něco jako duch, který ztělesňuje celkovou náladu alba a zlomené srdce. Z alba je hodně cítit frustrace  z toho, jak nedokáže předat žádné druhé osobě naplno lásku. Jakoby byl nějak zakletě obalen ledově chladným obalem a všechny jeho city narážely do tohoto obalu.

Soulová historie, R&B, ale i indie rock a Death Grips

Kdo se chystal na to, že tentokrát do toho Tyler řízne pořádně a bude to nějaký tvrdý hardcore rap, tradiční rap nebo experimentování ve stylu Death Grips inspirovaným albem Cherry Bomb (2015), ten je na omylu. Ostatně Tyler, the Creator už před vydáním fanoušky varoval, aby vůbec neočekávali rapové album. Na albu totiž můžeme slyšet ještě více soulu a ještě více R&B než na Flower Boy. Ostřejší songy jako “NEW MAGIC WAND” nebo “WHAT’S GOOD” jsou spíše výjimkou.

“NEW MAGIC WAND” má vrčící zkreslenou basu a horrové syntezátory. “WHAT’S GOOD” zní jako kombinace stylu rapové hudby z DNA Kendricka Lamara a návrat k Tylerově albu Cherry Bomb a Death Grips.

Jinak je album, ale hodně inspirováno soulovou hudbou 70. a 80. let, R&B a dokonce i indie rockem. Samotný Tyler ostatně už i před vydáním alba varoval, že tohle nebude rapové album. To samozřejmě není tak úplně pravda, protože příměsi rapu zde jsou jasně rozeznatelné.

“IGOR’S THEME” rozjede píseň ve velkém stylu. Těžké, hodně hluboké basové syntezátory jdou v kontrastu s velice melodickými popěvky. “EARTHQUAKE” je zamilovaný duet s Playboi Carti. Píseň prý napsal původně pro Justina Biebera a nabízel jí i  Rihanně, oba jí ale odmítli. Klavírní akordy a hutné, zkreslené bicí tvoří husou růžovou atmosféru.

Posílá Kanye West Tylerovi presety na synťáky?

Píseň jakoby spolupracovala s následujcí velice silnou písní “I THINK”, které sekunduje ségra Beyoncé Solange a hodně připomíná Kanyeho Westa a syntezátory z písně zní skoro jakoby si Tyler od Kanyeho nechal poslat presety nbeo zvukové banky pro syntezátory.

“RUNNING OUT OF TIME” je o dost slabším kouskem než zbytek alba. Píseň opakuje pořád dokola až moc jednoduchou a nezábavnou melodii basového syntezátoru.

Pokud jste album slyšeli hned několikrát, možná jste si všimli, že IGOR je vlastně příběh o někom, kdo se snažil cítil lásku, ale postupně byl z ní zmatený, ztrácel jí, až jí nakonec ztratil úplně.

Není Igor jako Igor
Není Igor jako Igor

To ostatně můžete vidět na dvou posledních písních, které popisují tak nějak to, co s obyčejně po konci nějakého vztahu děje: “I DON’T LOVE YOU ANYMORE” a “ARE WE STILL FRIENDS?”.

Je to zkrátka takové dost netradiční rapové album, které se bude líbit spíše než fanouškům rapu, hipsterům a vyznavačům alternativní hudby.

Jestli je tedy na IGOR frustrujícího něco s ohledem na posluchače, pak je to, jak ho nechává vlastně na holičkách bez toho, aniž by nějak ukázalo cestu ven a nebo se snažilo konstatovat nějaké vyšší sdělení. Tahle buďto zmatená a nebo bezmyšlenkovitá nálada alba je trochu plochá, uměleckému měřítku alba jakožto spíše abstraktnímu dílu to ale zase tolik neubírá. Je to zkrátka takové dost netradiční rapové album, které se bude líbit spíše než fanouškům rapu, hipsterům a vyznavačům alternativní hudby.

Kreativní konec jedné lásky jednoho Igora

“A BOY IS A GUN” má chytlavý popěvek:

„You so motherfuckin’ dangerous
You so motherfuckin’ dangerous.”

Části jako: „How come you’re the best to me? I know you’re the worst for me / Boy, you’re sweet as sugar, diabetic to the first degree” nejsou sice nijak dvakrát prozíravé a geniální, ale zase velice autenticky vyjadřují pocity. Slyšel jsem, že tenhle řádek je prý nejlepší řádek Kanyeho Westa, jaký kdy Kanye West nenapsal a kus pravdy v tom určitě bude.

Jakoby Tyler postupně přivolával Kanyeho Westa až konečně přišel. “PUPPY”, která obsahuje jeho vcelku dost schované vokály, kdy musíte dost pozorně poslouchat, ať ho uslyšíte, zní hodně alternativně. Je těžké pojmenovat, co je to vůbec za žánr, ale netradiční syntezátorové harmonie zní doopravdy revolučně.

Po nejtemnější písni albu, již zmiňovaném pouličním hororu ve stylu Death Grips “WHAT’S GOOD” následuje potřebné uvolnění a nejslunečnější, nejpohodovější, nejvíce hodící se pro současný začátek léta, píseň “GONE, GONE / THANK YOU”. Píseň symbolizuje to, jak po ukončení vztahu, který je pro vás nežádoucí, poleví napětí a úzkost ve vás a zase se na život dokážete dívat optimisticky.

Jestliže jsem u některých textových části Tylerovi vyčítal, že nebyl moc prozíravý, tohle je naopak nejen účinný, ale i velmi chytrý kousek:

„At least I had it (Uh)
Instead of never
Or maybe I’m too dramatic”

Škoda, že následující “I DON’T LOVE YOU ANYMORE” je tak strohá po melodické stránce a divné vysoké popěvky “I don’t love you anymore” nefungují stejně jako již zmiňovaná “RUNNING OUT OF TIME”.

“ARE WE STILL FRIENDS” slouží jako skvělá uzavírací píseň a svou různorodou produkcí, která zní místy ve vysokých retro syntezátorech i experimentátorském zvuku skoro jako inspirována v “Dogs” od Pink Floyd.

Tyler, The Creator znovu ukázal, že myslí jinak než ostatní. To sice ještě nemusí znamenat, že lépe, ale je neoddiskutovatelné, že jeho současné album IGOR mu zase o něco zvedlo reputaci směrem k tomu, aby mohl být brán jako skvělý hudební skladatel i producent. Perfektně fungovali snad i všichni lidé na albu. Jediná škoda je, že je album občas až moc chladné. Ačkoliv nabízí mnoho témat, které rozhodně vybízí k vyvolání ať už pozitivních či negativních emocí, všechno má před posluchačem nějaký moc velký odstup a nezasáhne ho to tak výrazně, jak by hudba zasahovat měla.

Tyler, The Creator – IGOR

Vydáno: 17.5.2019
Délka: 39:43
Žánry: Alternativní Rap, R&B, Neo-Soul, Experimentální Rap
Rozhodně musíte slyšet: 1. IGOR’S THEME, 2. EARFQUAKE, 3. I THINK, 9. WHAT’S GOOD, 10. GONE, GONE / THANK YOU

RECENZE | Novinky: Rammstein úspěšně provedli svou aktualizaci a na prvním albu po 10 letech neztrácejí sílu

Rammstein vydávají nové nepojmenované album, většinou tedy označováno eponymně jako RAMMSTEIN. Předtím přitom podstoupili zkoušku času a když si znovu poslechnete alba jako SEHNSUCHT (1997), Mutter (2001) nebo REISE, REISE (2004), zjistíte, že Rammstein nijak výrazně nezestárli a zní pořád vcelku aktuálně. Ostatně o její kvalitě svědčí i nečekaný úspěch, jaký kapela měla nejen ve svém rodném Německu a nejen po Evropě, ale úplně všude a ještě více je obdivuhodné, že se jí to podařilo jako kapele s neanglickými texty.

Část úspěchu samozřejmě lze přičíst výbornému marketingu kapely. Ať už to některé kroky byly záměrně provokativní, či nikoliv, Rammstein se díky svému odvážnému hudebnímu, textovému i vizuálnímu projevu stali obrovskou kapelou, která se rozšířila do celého světa.

Rammstein (foto: Facebook Rammstein)
Rammstein (foto: Facebook Rammstein)

Unikátní byl také jejich styl jakéhosi tanečního metalu, jenž se sice svezl na úspěchu rap-metalu a nu-metalu, které obsahovaly podobně výrazně melodické, ale zároveň hutné kytarové riffy, v té době však málokdo uměl vše podat s takovou zničující silou, jakou Rammstein.

Od „AMERIKA“ k pauze

Přelomovým albem bylo pro Rammstein album REISE, REISE, ze kterého pocházel i jejich zřejmě nejznámější hit “AMERIKA” a Rammstein vytušili, že potenciál jejich dosavadní filozofie skládání písní vypršel. Za rok tedy následovalo tedy album ROSENROT (2005), ve kterém chtěli Rammstein ukázat, že umí být flexibilnější kapelou a vydali se poprvé některými dost rozdílnými směry.

Album mělo čistější zvuk a nebylo tak hlučné a zabořené do výrazných kovových kytar, zároveň ani nemělo takové tempo a drtivou sílu jako jiná alba a obsahovalo například píseň “Stirb nicht vor mir”, které bylo dost velkým šokem pro všechny fanoušky. Jednalo se o regulérní popovou rádiovou slaďárnu s dámským hostem – skotksou zpěvačkou Sharleen Spiteri.

Po o něco delší pauze pak vydali Rammstein album Liebe ist für alle da v roce 2009. Tohle bylo z části návratem k tvrdému zvuku z raných dob a mnoho fanoušků tento krok velice ocenilo a označilo jako návrat do formy. Ve skutečnosti se však jedná o jakýsi vyleštěný hybrid mezi alby Mutter a ROSENROT.

No a poté následovala dlouhá 10 letá pauza. Rammstein mezi tím vydali v roce 2011 pouze výběrové album složené ze skladeb napsaných již v minulosti, obohacené o jedinou novinku – přímočarou a rychlou píseň “Mein Land”. Tím, jak si ale Rammstein vytvořili velké jméno a silnou fanouškovskou základnu, lidé na ně nemohli jen tak zapomenout.

Texty – především ty z alba MEIN TEIL, které byly nejvíce zaměřeny na kritiku jevů v moderní společnosti (“AMERICA”, “DALAI LAMA” nebo “MEIN TEIL”) – byly navíc pořád stoprocentně aktuální a naprosto trefné a i ty více osobní jako “Feuer Frei!”, “Mutter” nebo “Ohne dich” nepřestaly jednak zajímat stávající fanoušky, kteří s kapelou pomalu stárli a také oslovovat fanoušky z řad mladé generace.

Jméno Rammstein tak bylo pořád stejně silné a lákalo na koncerty. Rammstein objeli hned několik turné, několikrát navštívili Prahu (posledně v roce 2017) a často jsme je mohli vidět také jako headlinery těch největších rockových evropských festivalů jako Rock Am Ring, Pinkpop nebo Download.

Komplex jménem Německo

Rozebírat první singl Rammstein vydaný skoro po 8 letech i s videoklipem by bylo na samostatný článek. Videoklip pro účely recenze alba není zase tak důležitý, i když s tématem písně samozřejmě souvisí.

Pojďme se podívat na dvě zásadní věci. První je věšení Židů v koncentračním táboře. To je pevně spjato s tím, jak se v průběhu písně “DEUTSCHLAND” Rammstein potýkají s hrůzami, za kterými Německo stálo v době Holocaustu a vlastně trochu bezvýchodně hledají cestu k tomu, aby mohli svou vlast naplno milovat.

Tohle je velice zajímavé v kontextu celé německé společenské situace. Ta se hodně upíná k liberální levici, neoliberalismu, Evropské unii a vidí v tom všem východisko vzhledem k tomu, že vidí díky své historii jakýkoliv náznak, byť pozitivního nacionalismu, jako velkou hrozbu. Rammstein tak naprosto perfektně díky řádkům jako:

„Deutschland – mein Herz in Flammen
Will dich lieben und verdammen”

(„Německo – mé srdce v plamenech / Chce tě milovat a proklínat”)

vyjadřují perfektně takový ten nejistý, velice opatrný a chladný nacionalismus, který mnoho Němců cítí.

Jsou Rammstein proimigrační nebo protiimigrační? Nejspíše je to jen marketing

Druhá nejzajímavější věc na videoklipu je fakt, že ztělesněnou podobu Germánie hraje afroamerická herečka. Nejen u nás v České republice, ale i v celé Evropě je migrace od roku 2014 pořád jedním z největších politických i společenských témat, na které se stočí mnoho neškodných rozhovorů mezi rodinnými příslušníky, kamarády i pracovními kolegy.

A tak nás samozřejmě napadne, jestli to náhodou nemá být nějaká narážka právě na migraci. Má tohle až absurdní vyobrazení a vlastně popření vlastních kořenů být kritikou multikulturalismu v Německu? Má to být naopak jakýsi vrchol inkluze – dát roli herečce s černou barvou pleti do role Germánie ve znamení: Vy jste přece taky Německo a nezáleží na tom, odkud pocházíte a nebo kdo byl vašimi rodiči?

Doopravdy věřím v to, že Rammstein podobné otázky mají úplně u salámu. Je to vlastně jen chytrý marketing skrze vzbuzení kontroverzí a navíc černošská herečka pasuje do barevné trikolóry německé vlajky, když má oblečený zlatý rytířský oblek a červený drahokam na krku.

Zvuková produkce Rammstein byla vždycky další velice podstatnou částí jejich úspěchu a střeží si jí velice pečlivě a nesvěří jí jen tak někomu. Téměř jako ve firmě se z pozice juniora vypracoval na pozici managera Olsen Involtini. Ten s Rammstein spolupracoval již od alba REISE, REISE, ale to jen jako aranžér smyčcových částí. Na výběrovém albu MADE IN GERMANY: 1995-2011 dostal možnost i písně remixovat no a nyní, když už si ho Rammstein dostatečně proklepli léty a byli s jeho prací spokojeni, dostal Olsen Involtini tu čest sám odporodukovat album.

Protože Involtini zná zvuk Rammstein už lépe než svoje boty, zvukově Rammstein nijak zvlášť nepřekvapují a v podstatě se jedná o vybroušení a vyleštění jejich dosavadního stylu. Musíme se tedy zaměřit na detaily a můžeme třeba slyšet vytříbený zvuk kopáku. Elektronické prvky tady fungují skvěle. Časté syntezátory i méně časté elektronické bicí.

Vidět pravdu skrze „RADIO“: Pocta pro Rádio Svobodná Evropa

Nedá se rozhodně říct, že by zde nějaký elektronický prvek přečníval. Snad všechny do jednoho podporují hudbu a nedá se říct, že by byl nějaký prvek našroubován uměle. Některé elektronické prvky se inspirují v minulosti, některé v současnosti, protože je ale ve způsobu, jakým to vkládají do písní Rammstein stejně často těžké určit co je moderní a co ne, Rammstein díky tomu znějí soudobě a úspěšně provedli svou aktualizaci pro rok 2019

Následuje song “RADIO”. Sdělením opět velice silná píseň, která připomíná, jak v komunistickém východním Německu bylo jedinou cestou, jak si udržet zdravý rozum, poslouchat rádio.

Řádky jako:

Radio, mein Radio
Ich lass’ mich in den Äther saugen
Meine Ohren werden Augen,”

(Rádio, moje rádio / Nechám se vtáhnout do éteru / Moje uši se stávají očima)

připomínají, jak bylo Rádio Svobodná Evropa jedinou možností, jak vidět politickou situaci reálně a bez zkreslení komunistickou propagandou.

Po zvukové stránce je píseň inspirována revolučně pokrokovou německou skupinou Kraftwerk, které mnoho lidí označuje za jednu z nejdůležitějších hudebních skupin všech dob, jsou to totiž nejspíše právě Kraftwerk, kteří jsou nejvýraznějším zdrojem vzniku elektronické taneční hudby.

Kytarové části píseň zase zní jako inspirovány System of a Down. Obzvláště připomínají jejich píseň “Violent Pornography” z alba Mezmerize.

ZEIG DICH a AUSLÄNDER: Žádný Bůh se neukáže a eskortní turismus po druhé

“ZEIG DICH” obohacená o kostelní pěvecké sbory je velkou kritikou křesťanské víry a písní poletují řádky jako: „Proklínat touhu / Zatratit pokušení … Rozšiřovat a rozmnožovat ve jménu pána … Antikoncepce zakázána … Potěšení je zakázáno.”

Při části:

„Kein Engel in der Not
Kein Gott zeigt sich
Der Himmel färbt sich rot”

(„Žádný anděl v nouzi / Žádný Bůh se neukáže / Nebe se barví do červena”)

vstávají na zádech chlupy.

Nejlepší totiž je, že Rammstein se zase (jako obvykle) trefují přímo do černého. Že je i podle mnohých psychologů, ale dokonce i vědců (hlavně astrofyziků), víra v Boha pro člověka potřebná (čistě pragmaticky řečeno pak: výhodná) je sice jedna věc, to že ale existovalo v minulosti a bohužel i stále existuje i nyní mnoho fanatiků, kteří se upínají k víře až příliš, nemluvě o odnožích Svědků Jehovových nebo Mormonů.

I ve 21. století bohužel existují lidé, kteří neberou víru jako jednu velkou metaforu a věří, že jakmile nastane konec světa, skutečně se objeví – fyzicky – svaté meta bytosti, které zachrání všechny své věrné.

V písni “AUSLÄNDER” zase uvidí lidé kdeco, zvlášť když se přidá videoklip, ve kterém připlují Rammstein na nafukovacím člunu k nějakém africkému kmeni. Celé to samozřejmě může být jen metafora a nasvědčoval by tomu fakt, že označení „ausländer” se používá v Německu v negativním slova smyslu právě hlavně imigranty z islámských zemí a nebo z Turecka Daleko pravděpodobněji je ale píseň než o migraci o sexuálním turismu – stejně jako o něm byla v minulosti píseň “Pussy”. A další indície, která by tomu nasvědčovala je fakt, že předchází přímočaré písni “SEX”, na které opravdu žádné indície nejsou potřeba.

Nejsou každopádně pochyby, že píseň “AUSLÄNDER” má jedny z nejlepších melodií a taky jednu z nejlepších produkcí, jakou kdy Rammstein předvedli v celé své historii.

Od vraždy sestry prostitutky k depresivnímu skoro-emu

“PUPPE” také hodně baví jak zvukem, tak textem. Nabízí hodně nekomfortní příběh, kdy starší sestra zavírá mladšího bratra v pokoji, zatímco ve vedlejším prostituuje. Mentálně narušený a traumatizovaný bratr jí pak na konci písně pravděpodobně vraždí, zatímco slyšíme agresivní refrén:

„Ich reiße der Puppe den Kopf ab
Ja, ich reiß’ der Puppe den Kopf ab.“

(„A teď utrhnu hlavu panence / Ano, utrhnu hlavu panence“)

Till Lindemann zvládl perfektním hlasovým výkonem vyvolat doopravdy děsivou atmosféru.

“WAS ICH LIEBE” je zdrcující a náladou, ale vlastně i zvukem zní jako metal skřížený s žánrem emo a post-hardcore. Proč je to tak? Podívejte se na části jako:

„Dass ich froh bin darf nicht sein
Nein,”

(„Být šťastný, to se nesmí stát. / Ne”)

Dále se pokračuje také částmi jako například: „Nejsem šťastný, když nejsem šťastný.” Z temného textu je zřejmé, že je o chronické depresi a o tom, jak trýzní člověka.

“DIAMANT” ještě zajímavě vše ztiší a nejprve pouze s podmanivým vybrnkáváním akustickou kytarou, posléze s ponurými, podzimními smyčci a útrpnými vokály na pozadí skvěle splní roli pomalé balady. Píseň je o tom, jak hlavní postava písně a nebo samotný Lindeman neumí přijmout lásku, protože neumí ani přijmout krásu věcí jako je diamant.

I závěr alba má znepokojující témata, ale nefungují, protože nejsou podpořeny tak dobře hudbou

Od té doby už však na posledních třech písních “WEIT WEG”, “TATTOO” a “HALLOMANN” jde vše dolů směrem k šedivému průměru až podprůměru tvorby Rammstein. Sdělení písní jsou přitom pořád kontroverzní, znepokojující a napínavá  – “WEIT WEG” je pravděpodobně o masturbujícím stalkerovi, “HALLOMANN” zase dokonce o pedofilovi, který láká své oběti do auta – díky tentokrát neúčinném hudebním obalu ale vše vyšumí do prázdna.

Rammstein vlastně svůj úkol splnili velice dobře. Podařilo se jim vydat i po dlouhé odmlce album, které uspokojilo většinu fanoušků i kritiků. Svou produkci aktualizovali pro rok 2019 a přivedli dostatečně zajímavých témat v textech, stejně jako se povedlo zase vyvolat rozruch nejen pomocí nich, ale i pomocí videoklipů a další propagace alba.

Byly to melodie, které i přes mnoho silných momentů, občas přece jen trochu pokulhávaly a v obvyklém spíše konzervativním hudebním projevu, který se málokdy mění nedokázaly být tak účinné, aby vždy držely krok s texty.

Pozitiva však převládají. Přece jen je to 24 let od vydání prvního alba a v roce 2019 jsou Rammstein pořád velice podobně ostří a účinní jako v dobách svých začátků a za to si zaslouží velký respekt.

Rammstein – RAMMSTEIN (nepojmenované album)

Vydáno: 17.5.2019
Délka: 46:20
Žánry: Industriální metal, Alternativní metal, Hard Rock, Electro-Industrial
Rozhodně musíte slyšet: 1. DEUTSCHLAND, 2. RADIO, 3. ZEIG DICH, 4. AUSLÄNDER, 6. PUPPE, 7. WAS ICH LIEBE

Recenze | Novinky: The National vydali své nejdelší a nejvíce syntetické album. I Am Easy to Find vznikalo z audiovizuální komunikace mezi kapelou a režisérem Mikem Millsem

Minulé album na alternativní scéně velké kapely The National z Cincinnati z Ohia Sleep Well Beast (2017) bylo jedno z nejpovedenějších alb, na jaké jsme po dobu tříleté existence tohoto webu měli možnost napsat recenzi. Atmosféra a téma alba úniku z velkoměsta na samotu venkova je dodnes nezapomenutelné. Proto jsem si málem zřídil trhací kalendář a odpočítával každé dny, které zbývaly do vydání alba, resp. do toho, než se k albu popořadě prokoušu skrze alba ostatní. Nebyli by to The National, kdyby se zase trochu nezměnili a I Am Easy to Find je opět v lecčems jiné než co kdykoliv jindy vydali.

Pokud byste někomu měli v jedné větě nějak souhrnně popsat, jak The National znějí, asi by bylo nejlepší použít známý vtip, který se říká. Že jsou The National prý jako taťka těsně po rozvodu, který se dívá oknem na ulice Manhattanu a k tomu popíjí skotskou. I am Easy to Find má ale jasně rozeznatelné změny oproti ostatním albům a jsou to konkrétně tři elementy, které jsme sice už v minulosti u The National slyšet mohli, ale ne tolik jako na novém albu. První největší změna se týká toho, že překvapivě podstatná část vokálů byla přidělena dámské složce a nahrávání alba se zúčastnilo hned několik vokalistek.

The National (Foto: 4AD)

Druhá výrazná změna je v instrumentaci, která pokročila zase o něco více k elektronické nadvládě. Slyšíme zde hodně elektronických bicích a album zní díky tomu synteticky čistě (k tomu, jestli je to dobře nebo špatně se dostaneme). Třetí změna je pak to, že I Am Easy to Find je výrazně nejdelší album ze všech alb The National.

Umělci v pravém slova smyslu

To, co se naopak nezměnilo je jakási záruka vysoké jakosti, kterou můžeme vždycky od této kapely očekávat. Kvalitní výkony skutečných hudebníků, kteří hudbu cítí z celé své duše a také jakýsi smutný ozdobný vztek, se kterým vystupují na každém albu a který je svým způsobem velice uklidňující, protože skrze ně může posluchač ventilovat své vlastní frustrace a bolístky.

Pak je tu také další společná věc, která nikdy z alb The National nemizí. Občas mám problém v populární nebo rockové hudbě používat souhrnné slovo umělec, které je přesnějším překladem toho souhrnného označení, co se používá v angličtině (= artist) a také roli skupin, hudebníků či zpěváků a zpěvaček vyjadřuje daleko přesněji, než slovo interpret, jenž označuje daleko spíše podmnožinu, která pouze performuje, co jim jiní lidé složí a napíšou.

Slovo umělec mi ale přijde moc nóbl na to, aby se používalo i pro kapely, které hrají jednoduché punkové písničky na čtyři akordy a nebo pro vyloženě komediální kapely, které jsou vhodné pro odreagování jako třeba Bloodhound Gang nebo Limp Bizkit. Mám tyhle kapely celkem i rád, vůbec nic proti nim nemám, ale označovat je jako umělce mi připadá neúctivé vzhledem ke skutečným umělcům – malířům, spisovatelům či skladatelům klasické  hudby.

I v oblasti soudobé populární hudby (myšleno nikoliv popové, ale jako protiklad klasické hudby) se najdou kapely, které se hodí označovat za skutečné umělce. A pro The National se sofistikovanými texty, zajímavými kompozicemi a zpěvákem Mattem Behringerem v čele a jeho elegantním a důstojným projevem, se rozhodně hodí toto označení stejně jako třeba pro Pink Floyd nebo pro Radiohead.

Audiovizuální komunikace mezi The National a režisérem a producent v jedné osobě

Matt Behringer, v lecčems zpěvák připomínající svým hlubokým hlasem a spíše přednášejícím než zpívaným stylem Leonarda Cohena, však byl tentokrát zatlačen občas i do pozadí a nebyl tím jednoznačným mužem v čele jako obvykle.

The National zapojili velice kvalitní zpěvačky jako Gail Ann Dorsey, Lisa Hannigan, Minu Tindle, Kate Stables nebo Sharon Van Etten. Je těžké říct, zda to bylo protože Behringerův hlas byl již na turné po minulém albu na živých vystoupení trochu unavený a nebo to udělali čistě z důvodu toho, aby dali posluchačům nějakou změnu, v každém případě ale bylo účelem jakési okysličení zvuku kapely. Nesmíme také zapomenout na mládežnický sbor Brooklyn Youth Chorus, který za Behringera úplně převezme vedení kapely a o píseň “Dust Swirls in Strange Light” se postará úplně sám.

O produkci se postaral kromě The National také Mike Mills. To samozřejmě vyvolalo poněkud zmatky a dokonce i hudební databáze Allmusic se zdá být velice zmatená. Odkaz totiž přesměruje na Mike Millse, ovšem na basáka R.E.M.. Jenže onen Mike Mills, který se podílel na tomhle albu byl kupodivu režisér oscarového filmu Začátky Mike Mills.

Lze tedy předpokládat, že ho kapela zde uvedla, protože jakmile jí jako velký fanoušek minulého alba Sleep Well Beast Mills kontaktoval, The National mu poslali rozdělané nedokončené písně, on podle nich natočil záběry a ty inspirovaly kapelu k finální podobě. Velice zvláštní způsob spolupráce tak dostal režiséra Mika Millse do role nejen režiséra krátkého hudebního filmu, ale i režiséra alba.

Samotný Matt Behringer pak přirovnal k tomu, co spolu tvořili jako: „Lemonade pro depresivní bílé lidi”…

Ačkoliv tedy Mike Mills nic nemixoval nebo nenahrával ve studiu, dal vlastně obrazem kapele pomocí jakési audiovizuální komunikace směr, kterým má na novém albu pokračovat. Mills má za sebou například snímek Začátky (Beginnings), který získal Oscara pro Christophera Plummera za nejlepší mužský herecký výkon a nebo film Ženy 20. století (20th Century Women). Ve svých počátcích ovšem začínal u hudebních videoklipů a je režisérem videoklipů Mobyho, Pulp a nebo krátkých hudebních filmů Radiohead.

Nepotřebujete slyšet album, abyste rozuměli 24 minutovému filmu o hlavní hrdince Alice, který Mike Mills stvořil a platí to i naopak, ovšem jsou to zároveň také dvě spolu pevně spjatá umělecká díla, které si berou inspiraci jeden od druhého. Samotný Matt Behringer pak přirovnal k tomu, co spolu tvořili jako: „Lemonade pro depresivní bílé lidi,” čímž narážel na monstrózní projekt Beyoncé, který měl rovněž vedle alba s mnoha spolupracovníky i podobu filmového zpracování (ovšem více než dvakrát tak dlouhého).

Na hudební film se můžete podívat zde:

Quiet Light a Oblivions: to, na co všichni čekáme

Hned na první písni se objeví asi největší jméno z ženských vokalistek – basistka z bývalé kapely Davida Bowieho přidá do písně úplně nový rozměr. “You Had Your Soul With You” začíná střídavým elektro efektem v pravém a levém reproduktoru. Divoký začátek ale rychle přejde na klidné tempo.

Na pozadí hrají pro National typické neposedné bubny, které skoro jakoby chtěly nejen udávat tempo, ale i tvořit melodickou složku, což je pro bicí sice zvláštní, ale skutečně to tak zní. Obzvláště mezihra, kdy se přeruší veškerá hudba a slyšíme napřed jen piáno a Gail Ann Dorsey a řádky jako „You have no idea how hard I died when you left” se zařezávají do srdce. Následně se zase postupně nástroje, kterým vévodí nejen bicí, ale i smyčce nabalují a přejdou plynule do posledního refrénu Matta Behringera:

You had your soul with you, I was in no mood

“Quiet Light” je píseň, na kterou jsme asi všichni čekali. Fontána emocí, která ukazuje, proč jsou The National tak ceněnou kapelou. Instrumentace je naprosto brilantní ať už je to z počátku elektronika a nebo smyčcový orchestr, který zní jakoby hrál sebevrahovi a napíná atmosféru až do té chvíle, než se zlomí finálně a skočí z útesu. V první polovině přitom píseň není až zase tak jedinečná, ale jakmile přijde asi ve třech čtvrtinách závěrečná část, je to vážně hudební paráda.

“Roman Holiday”, která byla vybrána jako první singl z alba je oproti tomu nepříliš zajímavá. Píseň je hodně temná a ponurá, černobílá a nostalgická atmosféra se jí rozhodně nedá upřít, avšak kromě toho, že je zajímavé, jak byla píseň inspirována legendární zpěvačkou Patti Smith a jejím fotografem, kamarádem a později také milence Robertem Mapplethorpem, nemá zase tolik čím uhranout.

Pak se ale zase pokračuje perfektní písní “Oblivions”. Naprosto skvělou vokální roli zde nazpívá Mina Tindle (vlastním jménem Pauline de Lassus, manželka kytaristy National Bryce Dessnera). Komorní manželské drama přivede znovu o písně mnoho emocí. Vztahovým dramatem létá mnoho zásadních otázek a pochybností jako: „You won’t walk away, will you?”

Čaroděj ze země Oz, R.E.M., The Strokes i alt-right a mlácení nácků

“The Pull of You” existovalo už v době Sleep Well Beast jenomže kapela se tuhle píseň rozhodla do alba nezařadit, protože jim tam nepasovala. Je to přitom trochu zvláštní, protože i přesto právě tahle píseň nejvíce připomíná svou atmosférou minulé album. Píseň obsahuje pasáž převzatou z knihy Sabbath’s Theatre: „Here at the approach of the end of everything” a jedná se o jeden z dalších povedených momentů alba.

Škoda, že zbytek alba už není tak skvělý jako první pětice. “Hey Rosey” je další písnička o křehkosti lidských vztahů a lásky. Je to hezká píseň, ale jelikož je už za vámi emocionálně silnější “Oblivion”, trochu strnulá progrese této písně vám bude připadat jako slabší kousek. To stejné se vlastně dá říct o titulní “I am Easy to Find”. Je to pěkná píseň, ale až moc strnulá, dlouhá a opakující sebe samotnou.

Přes minutovou mezihru “Her Father in the Pool” s brooklynským mládežnickým sborem. Následuje asi nejšťavnatější, nejpopovější a nejhravější píseň alba – dětem věnovaná píseň “Where Is Her Head”. Vzhledem k tomu, jak album začne po páté písni lehce uvadat, je tahle barevná píseň pro posluchače velkou vzpruhou.

“Not in Kansas” začíná odkazem na Čaroděje ze země Oz, pokračuje skrze biblické odkazy k R.E.M. a The Strokes. National se ale nevyhnou ani politice a kritizují americkou krajní pravici s řádky:

„Since alt-right opium went viral”

a následně skoro až „antifáckým“ heslem na konci čtvrté sloky: „Have the balls to punch a Nazi”. Umělci mají potřebu občas vyjadřovat se kontroverzně a jestliže v písni Behringer vyjadřuje, co by chtěl všechno udělat a jakým by chtěl být, je to očividně jakási mladistvá reakcionářská duše, kterou chce touto větou v sobě vyvolat. Jen nevím, jestli je to úplně šťastné říkat v době, kdy je za alt-right a nácka často označován — a dokonce i novináři ve velkých médiích — kdekdo, kdo nesdílí názory progresivní až krajní levice.

Matt Behringer se ale jinak těžce blíží ke svým idolům Leonardu Cohenovi, Tomu Waitsovi nebo Nicku Caveovi a figuruje to refrénem:

„I am not in Kansas
Where I am, I don’t know where
Take me for a walk and blame this on the water dripping off the spear”

“So Far, So Fast” je psychedelickým elektronickým jammováním. Bohužel výrazně přispěje k tomu, že je album nakonec až moc dlouhé a ne tolik účinné, jak by mohlo být.

Bílá a černá alba The National

“Dust Swirls in Strange Light” dostane znovu na povel sbor Brooklyn Youth Chorus a skoro jako bychom se přesunuli do zimy a měly přijít Vánoce. Je to skoro jako z vánočního alba kapely, které by se mohlo jmenovat třeba Alternative Christmas With The National. Nemůžu si bohužel pomoci, ale tahle píseň je kromě účinného úvodu, ve kterém je sbor právě nejvíce slyšet, poněkud zbytečná. Dvakrát to lze říct ale i o následující “Hairpin Tune”, která je hodně, hodně slabou písní. Dokonce bych si troufl tvrdit, že se jedná o jednu z nejslabší písní, jakou kdy National pustili do alba.

“Rylan” čeká na umístění do alba už od roku 2010 a po letech hraní na koncertech se konečně dočkala.

Části jako:

„Rylan, you should try to get some sun
There’s a little bit of hell in everyone…”

Můj bože to je geniální!

Dvojice instrumentální “Underwater” a následné pianové balady “Light Years” je důstojné ukončení. Vokální linka není moc zajímavá, ale pianová melodie spolu se syntezátory na pozadí zní nádherně.

I Am Easy to Find je nejdelším, ale zároveň vlastně i nejklidnějším albem The National a to přináší svá úskalí vzhledem k tomu, že emocionální zážitek z alba tentokrát není natolik silný. Album po zvukové stránce v lecčems připomíná album High Violet z roku 2010 i některé písně z Trouble Will Find Me z roku 2013 (“Don’t Swallow the Cup”, “This is the Last Time”, “I Need My Girl”).

Je zvláštní, jak jsou svým zvukem alba The National vlastně odděleny barvou obalu – ta bílá High Violet a Trouble Will Find Me mívají více čistého zvuku, méně hluku, více syntezátorů a více smířlivého zvuku. Ta černá – Sleep Well Beast (2017), Boxer (2007), Alligator (2005) jsou naopak více bouřlivá, emocionální, přímočařejší a kytarová. Obě se samozřejmě občas mísí a tak i černou píseň můžeme slyšet v bílém albu a naopak.

Domnívám se, že právě ta bouřlivější „černá strana” The National je tou lepší a proto ani z I Am Easy to Find, které do bílé škatulky zapadá perfektně, nemůžu být tolik nadšený. Jestli ale je na I Am Easy to Find něco pozitivního, pak ten samotný název “Je lehké mě najít”. Je jisté, že The National přijdou znovu a o moc horší album než to, co si představíme pod pojmem skvělé album to nebude.

The National – I Am Easy to Find

Vydáno: 17.5.2019
Délka: 63:35
Žánry: Art Rock, Chamber Pop, Alternative/Indie Rock,  Electronic Rock, Post-Punk Revival
Rozhodně musíte slyšet: 1. You Had Your Soul With You, 2. Quiet Light, 4. Oblivions, 5. The Pull of You, 9. Where is He Head, 10. Not in Kansas, 14. Rylan, 16. Light Years

Big Thief jsou na U.F.O.F. chvíli geniální, chvíli obyčejní. Legendy grunge, kapela L7, se po 20 letech vrací a duch i energie 90. let v nich zůstává. Rhiannon Giddens se tentokrát vydává napříč kulturami i žánry. S pestrou instrumentací jí na ambiciozním projektu There is No Other pomáhá italský hudebník Francesco Turrisi. Ruská elektronická hudebnice Kedr Livanskiy  na Your Need ukazuje, jak elektronika může znít přirozeně i hřejivě.

Podíváme se i na alternativní verzi minulého alba Editors, nezávislých amerických písničkářů Johna Southwortha a Maca DeMarca a také na nové album populární české skupiny O5 a Radeček.

Chci doplout ke:

Výsledek obrázku pro big thief

Big Thief – U.F.O.F.

Vydavatelství: 4AD
Žánry: Indie Rock, Dream Pop, Alternative Folk Rock
Hodnocení: ★★★½

 

 

Výsledek obrázku pro L7 - Scatter the Rats

L7 – Scatter the Rats

Vydavatelství: Blackheart
Žánry: Grunge, Alternativní Rock, Punk Rock, Hard Rock, Alternativní metal
Hodnocení: ★★★

 

Výsledek obrázku pro Rhiannon Giddens - There Is No OtherRhiannon Giddens – There Is No Other

Vydavatelství: Nonesuch
Žánry: Folk, Country, Blues
Hodnocení: ★★★½

 

Výsledek obrázku pro Kedr Livanskiy - Your NeedKedr Livanskiy – Your Need

Vydavatelství: 2MR
Žánr: Alternativní elektronická hudba, Indie Electronic
Hodnocení: ★★★½

 

 

Výsledek obrázku pro Editors - The Blanck Mass Sessions

Editors – The Blanck Mass Sessions

Vydavatelství: PIAS
Žánr: Electronic Rock, Alternative/Indie Rock, Alternativní elektronická hudba
Hodnocení: ★★★½

Miracle in the Night

John Southworth – Miracle in the Night

Vydavatelství: Tin Angel
Žánr: Písničkář, Indie Folk, Indie Pop, Jazz-Pop
Hodnocení: ★★★

 

Výsledek obrázku pro marc demarco 2019 albumMarc DeMarco – Here Comes the Cowboy

Vydavatelství: Independent
Žánr: Písničkář, Indie Pop, Lo-Fi, Dream Pop
Hodnocení: ★★☆☆☆

 

Výsledek obrázku pro O5 a Radeček - Dobrý zprávy

O5 a Radeček – Dobrý zprávy

Vydavatelství: Brainzone
Žánr: Pop
Hodnocení: ★½☆☆☆

 

 


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Big Thief jsou na U.F.O.F. chvíli geniální, chvíli obyčejní

Big Thief – U.F.O.F.

Vydavatelství: 4AD
Žánry: Indie Rock, Dream Pop, Alternative Folk Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Zpěvačka a hlavní tvůrčí mozek skupiny Big Thief z newyorského brooklynu Adrianne Lanker přišla s albem, které i přes svůj klid znejisťuje tím, jak v tématech písní neexistuje prakticky vůbec nic stálého. Třetím albem Big Thief je opět prorostlá úzkost skrze naskrz. Poslech Big Thief je občas velice klidný. Kapela hraje zádumčivou, mlhavou hudbu, která jakoby byla vytvořena za deštivých rán v opuštěných lesích.

Občas však Big Thief dokážou přijít s takovými emocemi, že se zážitek poslechu alba dá vyrovnat tomu, jakoby vás někdo při pláči uklidňoval. Šeptal vám do ucha hezká slova, ale přitom vám druhou rukou mířil přímo do spánků vaší hlavy. Zvláště silné pocity jsou na vrcholu alba, kterým je předposlední píseň “Jenni”. Doopravdy mimořádný moment, který zní bez přehánění jako kandidát na jednu z vůbec nejlepších písní tohoto roku.

Chce se vám brečet, je vám beznadějně, zároveň ale i nějak zvláště hezky. Jakoby Adrianne Lanker chtěla vyjádřit psychický stav těsně před katarzí, kdy si uvědomujete, že některé věci jsou definitivní a nejde je žádným lidským činem změnit. Vrchol beznaděje, ale i podivné úlevy, která pramení z toho, že si uvědomujete, jak se již nemusíte trápit s pokusy o zvrácení situace, kdy jste stejně už předtím povědomě věděli, že se nic nezmění.

A to přitom význam písně není ani zdaleka tak dramatický jako její hudební obal. Jedná se kupodivu o vyjádření pocitů až nadpozemského vzrušení jinou osobou. “Too hot to breathe,” hned třikrát opakuje Lanker než přijde drtivý masivní refrén:

„Jenni’s in my room.”

Na albu slyšíme dvě předělávky vlastní tvorby, když se Lanker rozhodla vzít dvojici původně pouze akustických písniček “Terminal Paradise” a “From” z jejího sólového alba abysskiss (2018) a přetvořit jí v něco více kompletního. Zrovna nová verze “From” se bohužel moc nepovedla. V průběhu 4 minut pořád čekáte, že se píseň někam rozvine, ale nic z toho není. Vokály s mumlající Adrianne Lanker jsou tentokrát dost otravné a daleko více se povedly v původní verzi s akustickou instrumentací na jejím sólovém albu.

Píseň “Century” coby jemný rock, kde tvoří hlavní složku elegantní basa, hodně připomíná The Velvet Underground a “Walk on the Wild Side” Loua Reeda. Povede se také píseň “UFOF” s velice melodickou a zvučnou vokální linkou. Celá píseň má i povedenou instrumentaci, kdy se bicí a akustická kytara doplňují o syntezátory, které rozšiřují zvuk do velké a prostorné šířky. S velice podobných kompozičních talentů Adrianne Lanker těží i následná píseň “Cattails” s barokně-countryovou opakující se melodií.

Každopádně jednou, až se povede všechnu tu hudební sílu, která v Big Thief určitě je, lépe koncentrovat do jednoho alba, bude to album, které vystřelí až do nebeských výšin.

U.F.O.F. je vůbec hodně rozpolceným albem. Jsou tam některé doopravdy geniální momenty, ale pak i mnoho průměrných dream popových písní jako “Open Dessert” nebo “Betsy”, které jsou jen takové zhudebněné převalování v posteli za mlhavého dne. Podobné to ostatně bylo i na minulém albu Capacity (2017). Každopádně jednou, až se povede všechnu tu hudební sílu, která v Big Thief určitě je, lépe koncentrovat do jednoho alba, bude to album, které vystřelí až do nebeských výšin.

Legendy grunge, dívčí kapela L7, se po 20 letech vrací a duch i energie 90. let v nich zůstává

L7 – Scatter the Rats

Vydavatelství: Blackheart
Žánry: Grunge, Alternativní Rock, Punk Rock, Hard Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Je rok 2019, ale grunge rozhodně ještě neumřel. Kultovní americká holčičí kytarová kapela L7 se vrací s novým albem po neuvěřitelných 20 letech. Je hezké slyšet, jak si L7 nedělají vůbec nic z toho, co za rok je, nehledí na moderní trendy v oblasti alternativího rocku a ani na hipstery, kteří nechtějí slyšet nic jiného než progresivní hudební mentalitu. Fanoušci průrazového alba L7 Bricks Are Heavy z roku 2019 si rozhodně přijdou na své.

Nynější album je sice o dost krotší, ale to se dalo očekávat. Holky už také nejsou nejmladší. Důležité však je, že lze z alba jednoznačně rozeznat těžko popsatelného stejného ducha, který se objevoval i na Scatter the Rats.

Rozjezd alba je velice silný. “Burn Baby,” “Fighting the Crave”, “Proto Prototype” i “Stadium West” skvěle předvádějí to umění L7 tvořit punkově postavené jednoduché riffy a melodie, které jsou však v tom špinavém vrčení kytar extrémně účinné.

Kdyby vznikla “Burn Baby” ještě ve zlatých dobách grunge v 90. letech, rozhodně by se stala jednou z velkých klasik. Donita Sparks zpívá o tom, jak na konci dne budeme všichni hořet na hranici a zní to dost cool.

“Fighting the Crave” zní se sborově zvolávacím překvapivě jako trochu inspirována glam rockem. “Proto Prototype” zní hodně temně a s hlubokými kytarami slyšíme, jak byly grungeové kapely na konci 80. let kromě punku také hodně inspirovány heavy metalem. “Proto Prototype” by rozhodně sedla dokonce i Ozzymu Osbournovi.

“Murky Water Café” oslavuje to,čemu se říká v Americe “hook-up culture” – tedy jakýsi underground té nablýskané kultury města, který slouží k tomu, aby se lidé sobě navzájem propůjčili na jednu noc.

Asi nejvíce chytlavou písní alba je “Garbage Truck”, která dokazuje, jak svěže a s jakou energií se L7 vrátili. Produkci sice v téhle písni trochu chybí ta správná špína a digitální studiová zařízení bohužel dolehla už nakonec i na L7. Některé písně jako “Ouija Board Lies” jsou taky trochu pod úrovní takto věhlasné skupiny. Vzhledem ale k tomu, jak se celkově L7 energicky a svěže projevují, se jedná spíše o maličkost.

Rhiannon Giddens se tentokrát vydává napříč kulturami i žánry. S pestrou instrumentací jí na ambiciozním projektu There is No Other pomáhá italský hudebník Francesco Turrisi

Rhiannon Giddens – There Is No Other

Vydavatelství: Nonesuch
Žánry: Folk, Country, Blues
Hodnocení: 3,5/5,0

Rhiannon Giddens na skvělém minulém albu účinně zasahovala do společenských témat, když navrátila zpět některé skutečné příběhy z americké historie a využila svůj zájem o lidská práva i historii k tomu, aby pomocí jejího hudebního talentu přivedla zpět některé bolestivé vzpomínky afroameričanů z 19. století a období americké občanské války.

Jestliže už minulé album Freedom Highway (2017) bylo vlastně takovým hudebník dokumentem a svým způsobem i dějepisným dílem, ještě více to platí i o albu There is No Other.

Rhiannon Giddens na albu tentokrát spolupracovala s italským multiinstrumentalistou Francescem Turrisim, který obohatil obvyklé gourdské banjo Rhiannon Giddens o běžné nástroje jako piáno přes akordeón až po nástroje, se kterými se v běžné populární hudbě setkáme jen velice zřídka, jako například různé raritní druhy ručních bubnů.

Je zajímavé, jak Rhiannon Giddens na Rhiannon Giddens rozšiřuje hudební zaměření a jestliže minulé album bylo pevně spjato s americkou tradiční hudbou a jejich historicky daných zvyklostí, There is No Other kromě pokračování v linii takových písní – například “Wayfaring Stranger” a “Little Margaret”, rozšiřuje hudební zaměření i o písně, které si berou inspirace z operní hudby – jako například piánové skladby “Wayfaring Stranger”, “He Will See You Through” nebo zvláštní kombinace folku a opery “Little Margaret”.

Kromě afroamerické kultury se tentokrát do alba promítá díky účinkování Turisiho i italská a tak můžeme slyšet skutečně multikulturní spojení hlavně například na písni “Pizzica di San Vito”, která je předělávkou italské tradiční písně.

Rhiannon Giddens nepodává na velkém a ambiciozním projektu až tak autentické dílo, jako bylo to minulé Freedom Highway, pořád je to nicméně album plné jedinečné hudby čerpající tentokrát nejen z americké tradiční hudby.

Ruská elektronická hudebnice Kedr Livanskiy  na Your Need ukazuje, jak elektronika může znít přirozeně i hřejivě

Kedr Livanskiy – Your Need

Vydavatelství: 2MR
Žánr: Alternativní elektronická hudba, Indie Electronic
Hodnocení: 3,5/5,0

Nejčastější zastoupení v tom, o čem na Music NOW píšeme, patří rozhodně americkým a britským kapelám, písničkářům a hudebníkům. Pak samozřejmě naše tuzemská a slovenská scéna, sem tam pak i Irsko, Austrálie, Nový Zéland, Švédsko… Občas se ale objeví i nějaké to album ze země, ze kterých příliš alb moderní hudby nepochází. Nyní tady máme vůbec poprvé v historii našeho webu zajímavou umělkyni z velkého Ruska. Z Moskvy pocházející elektronická hudebnice Kedr Livanskiy vydala své druhé album Your Need a  po minulém velice zajímavém albu Ariadna si jí všiml západní hudební tisk.

Nové album je o něco světlejší a více energické. Pokud se budeme ptát, proč si jí západní tisk tolik oblíbil, pak je jasné, že je to kvůli tomu, jak se vždy snaží pro své náročné posluchače najít něco neoposlouchaného a originálního. A to Kedr Livanskiy bezesporu je. Album sice vyžaduje trpělivost, ale po čase skutečně přijdete na to, proč tolik fanoušků alternativní hudby oslovilo. Je skvělé, jak písně jako ta titulní “Your Need”, “Lugovoy” nebo “Why Love” zní jak velice vynalézavě a experimentálně, tak také velice přirozeně a i přes pološílenou elektronickou instrumentaci dokonce i do určité míry hřejivě.

Budeme sledovat Kedr Livanskiy určitě i nadále a uvidíme s čím přijde příště. Potenciál je v tomhle velký. Tak doufejme, že za tím nestojí Putin!

Další alba:

Editors – The Blanck Mass Sessions

Vydavatelství: PIAS
Žánr: Electronic Rock, Alternative/Indie Rock, Alternativní elektronická
Hodnocení: 3,5/5,0

Ty, kterým se líbilo poslední album Editors Violence i ty, které naopak tohle album vydané minulý rok zklamalo, by mohlo zajímat nové album této kapely z Birminghamu. The Blanck Mass Sessions nabízí více atmosferický přístup k albu a nejpovedenější písně původního alba Violence jako titulní “Vioence”, “Cold” nebo “Magazines” v provedení, v jakém to viděl industriální elektronický experimentátor – producent Blanck Mass (Benjamin John Power).

Album rozhodně potěší všechny fanoušky alternativní elektronické hudby a možná také všechny fanoušky Editors, kteří od nich čekali posledně odvážnější album. Vzhledem k tomu, že však ani na tomhle album není zrovna moc kytar, neřeší se tím příliš problém toho, že minulé bylo mnoho lidí znepokojených tím, že na albu Editors chybí kytary.

John Southworth – Miracle in the Night

Vydavatelství: Tin Angel
Žánr: Písničkář, Indie Folk, Indie Pop, Jazz-Pop
Hodnocení: 3,0/5,0

Anglicko-kanadský písničkář pokračuje na dvanáctém albu tichou směsici akustického jazzu, folku a komorního popu. Velice decentní bicí, prostorné, rezonující piáno a velmi nostalgická a tragická atmosféra, která perfektně ladí s obalem alba. V Johnu Southworthovi jsou slyšet léta zkušeností a je v něm zaručená kvalita, kdykoliv si jej pustíte. I na jeho obvykle černobílý styl je tohle ale přece jen trochu moc pomalé album, které vás spíše přivede do depresí, než aby vám když už ne udělalo dobrou náladu, alespoň něco předalo. Zase tak silný umělecký zážitek to totiž také není.

Mac DeMarco – Here Comes the Cowboy

Vydavatelství: Independent
Žánr: Písničkář, Indie Pop, Lo-Fi, Dream Pop
Hodnocení: 2,0/5,0

Mac DeMarco vydal před dvěma lety velice dobře znějící album This Old Dog, které se v subžánru lo-fi písničkářů řadilo velice vysoko. Skvělé bylo také jeho předchozí album Another One (2015). Na letošním Here Comes the Cowboy (2019) bylo příslibem, že se DeMarco osvobodil od nahrávací společností a tak nálepka „indie“ konečně mohla být plnohodnotná. Mělo to být album, které si vždycky přál nahrát. Bohužel se tak nestalo a e Comes the Cowboy je ukázkou toho, jak občas bič v podobě výplatní pásky od nahrávací společnosti může být vlastně pro některé umělce i výhodný.

Album má naprosto minimální instrumentaci, což by samozřejmě ještě nemuselo znamenat konec všeho, avšak v podání, jaké předvádí Mac DeMarco je to hrůzostrašný výsledek. Někdy mi připadá, že více života než tohle album má i týden rozježděná zdechlina ježka na rozpálené cestě. Jednodimenzionální nuda a písně, které jsme od Maca měli možnost slyšet již dříve, ale v daleko lepším provedení. Chudák smajlík na albu :-(.

O5 a Radeček – Dobrý zprávy

Vydavatelství: Brainzone
Žánr: Pop
Hodnocení: 1,5/5,0

Při poslechu nového alba O5 a Radeček Dobrý zprávy najednou začnete vnímat Mandrage jako vlastně špičkovou kapelu a Richarda Krajča jako geniálního textaře. Vlastně dokonce Slza a nebo i ten Michal David… Ten “Non-stop” je vlastně vcelku fajn diskotéková písnička a “Ruská Máša” má zas chytlavý refrén. “Oheň, voda, vítr” Dalibora Jandy má docela koule, ne? A co teprve Rybičky 48? Hotoví čeští Green Day!

V porovnání s novým albem O5 a Radeček se vám zdá fakt i to, čemu se jinak vyhýbáte obloukem jako slušné výtvory. Takže přece jen se nějaká pozitiva najdou. A taky je to lepší než si zatlouct hřebík do nohy. To a pak ještě album Dobrý zprávy zachraňuje vcelku v pohodě pozitivní pop/rocková písnička “Tak tedy čau”.

Pokud byste nám nevěřili, že je tohle album vážně taková průser, pak zakončíme tenhle vyčerpávající přehled nových alb ukázkou z textu písně “Sex ve sprše”:

„Ve sprše dělají věci,
co bysme chtěli dělat snad všeci,
a já si jen tak broukám a závidim,
jak se milují bez dechu oddaní sexu,
hltají, spěchají jak ve Fedexu
a já byl bych jedním z nich rád..“

A ještě jedna rada pro začínající textaře hledající inspiraci: Pokud chcete mít takové „skvělé“ texty jako O5 a Radeček, pusťte si nějaké hezké video PornHub a třeba na nějakou inspiraci narazíte!

Recenze | Novinky: Father of the Bride Vampire Weekend má ambice a je přirovnáváno k bílému albu Beatles. Ve skutečnosti, ale odhaluje, že se Vampire Weekend trochu přeceňují

Vampire Weekend konečně vydali své dlouho očekávané čtvrté album Father of the Bridge. Album bylo původně plánováno už na rok 2017, ale po několika zpožděních vyšlo až nyní a navázalo na minulé album Modern Vampires of the City až po dlouhých 6 letech. Z Vampire Weekend mezitím vcelku potichu zmizel zakládající člen Rostam Batmanglij a z Vampire Weekend se tak stala vlastně pouze trojice (i když je samozřejmě na turné při živých vystoupeních doplňují další muzikanti – a to hned čtyři).

Rostam Batmanglij nicméně přislíbil, že bude nadále pomáhat s některými písněmi, a tak skutečně úplně na holičkách Vampire Weekend nenechal. Odchod ze skupiny ostatně nebyl nikterak bouřlivý, ale Batmanglij  se především chtěl věnovat svým vlastním hudebním projektům. A tak je skutečně zapsán na dvou písních z alba – “Harmony Hall” (producent) a “We Belong Together” (skladatel/textař).

Frontman Vampire Weekend Ezra Koenig
Frontman Vampire Weekend Ezra Koenig

Málokdo tušil, jak vlastně budou Vampire Weekend na novém albu znít. Oproti indie rockovým začátkům z eponymního alba Vampire Weekend (2008) se jedná o jednoznačný posun směrem k velikosti alba. Robustnost alba se projevuje nejen očividně větším sebevědomím, kdy si Vampire Weekend uvědomují, že už mají velké jméno, ale také hudebním zaměřením, které je více ambiciózní vzhledem k oné velikosti a také více popové než kdykoliv jindy.

Špičky mezi producenty v účinkujících. A co tam dělá Hans Zimmer?

Velká alba dneska také obyčejně spotřebují mnoho producentů a stejně je to v tomto případě. Na albu je, pokud nepočítáme členy skupiny, kteří se na produkční práci také podíleli, zapsáno 7 lidí a dalších minimálně 12 pak spolupracovalo na různých mixážních, masteringových a nebo asistenčních pracích.

Mezi personálem zvukových inženýrů najdeme například Ariela Rechtshaida (HAIM, Usher, Diplo, Charli XCX), Stevea Lacyho (Kendrick Lamar, Solange, Kali Uchis) nebo Shawna Everetta (nová alba Weezeru a The Killers, John Legend, The War On Drugs).

Mezi muzikanty a zpěváky, kteří se na albu představili pak můžeme napočítat (včetně kapely) 16 jmen, mezi čímž samozřejmě nejvíce bije do očí jméno hlavní zpěvačky kapely HAIM Danielle Haim. Ta figuruje hned na třech písních – “Hold You Now”, “Married in a Gold Rush” a “We Belong Together”. Jeden ze jmenovaných zvučných producentů Steve Lacy, který samozřejmě není zdaleka jen producentem, ale hlavně také rapperem ve skupině The Internet, na albu taktéž zazpívá a to na po sobě jdoucích písních “Sunflower” a “Flower Moon”.

Když se podíváme na tvůrčí personál, tam najdete také několik velkých pecek. O největší podíl na písních se samozřejmě po tvůrčí stránce postaral Ezra Koening. Kromě navrátivšího ztraceného syna Batmanglijho se ale na albu objevuje velice speciální a rozdílná skvadra, mezi kterou například patří Mark Ronson, klávesák losangeleské funkové/disco skupiny Dynasty William Shelby, vysoce uznávaný japonský elektronický experimentální hudebník Haruomi Hosono nebo – a teď se podržte – Hans Zimmer!

Ano ten Hans Zimmer. Spolu s Johnem Williamsem nejslavnější skladatel filmové hudby. Není to ale tak, že by ho Koening přesvědčil, aby mu z čisté dobré vůle vymyslel něco do písně, zatímco nechá klepat na dveře tucty producentů těch nejvýdělečnějších filmových studií.

Zimmer je zapsán na první písni “Hold You Now”, protože obsahuje sample skladby “God Yu Tekem Laef Blong Mi”, která pochází z válečného filmu The Thin Red Line (Tenká červená linie). Stejným způsobem se dostal do alba i skladatel a frontman kapely Destiny.

Country, folk, world music, Haim

Co se týče nálad, Vampire Weekend si na záda nainstalovali přepínače a každou jinou píseň skutečně přepínají nálady z beznadějné, na naopak nadějnou. I když ale občas slyšíme temnější texty a hlavně varování, celková většinová nálada je optimistická.

Základní problém alba se odvíjí od faktu, že Vampire Weekend nadělili posluchačům hned 18 písní. Ačkoliv by někdo mohl tvrdit, že je to adekvátní porce na to, jak dlouho jsme o nich neslyšeli, dovolím si tvrdit, že i většina příznivců prvních třech alb Vampire Weekend by raději ocenili, kdyby newyorčané více koncentrovali své úsilí do méně písní, ale s tím, že by to byl výběr toho skutečně nejlepšího.

Co se naopak povedlo asi vůbec nejvíce, bylo nečekané zavítání Vampire Weekend do světa country a folku (ale taky jiných žánrů) – jak už to slyšíte hned u první písně, která je kromě folku díky zpívání asijských lidovek také vlastně zasahuje i do žánru world music a tak nějak to ladí s tím, jak chtěli Vampire Weekend udělat velké album i s tím, jak si nechali na album namalovat zeměkouli a jak hned pod tím vidíme název obrovské nahrávací společnosti.

Ačkoliv Danielle Haim není pod touhle písní přímo uvedená, slyšíme jí jako vokalistku na pozadí i na “This Life”. Píseň, která vznikala kromě Ezry Koeniga, také pod perem Marka Ronsona, zní velice pohodově, ale nachází se zde právě ten přepínač, který přepne náladu alba na deštivou a slyšíme pasáže jako:

„I just thought it didn’t rain in California“

a v refrénu Koenig opakuje neustále, že byl podvedený blízkou osobou. Hezké jsou naturální texty, kdy Ezra popisuje rozpadající se vztah jako nákazu, kterou: „mívají stromy, jenž si neuvědomují, že žijí v lese“.

“My Mistake” přináší jazzové improvizace a celkově zní velice vyspěle. V písních jako tato můžeme sledovat vývoj, který Vampire Weekend prodělali. Za polovinou se piano a saxofon přepnou na akustickou kytaru. Mezi tím slyšíme z reproduktorů prostorově zajímavě umístěné šplouchání vody a na konci přicházejí opět jazzové improvizace saxofonu.

Judeo-křesťanské vztahy podávané jako milostný vztah? Pro Ezru Koeniga žádný problém

“Sympathy” je inspirována mexickou tradiční hudbou či flamencem a neustálým tleskáním, které probudí píseň do cválajícího tempa. Je zábavné, jak se vždy po nějaké chvíli vždy toto jinak stálé tempo na samotném počátku uvedeno krátkým vzkazem Steva Lacyho zastaví a pak se zase pokračuje.

Píseň řeší zajímavým způsobem vztahy mezi Křesťany a Židy.

„Judeo-Christianity, I’d never heard the words
Enemies for centuries, until there was a third,”

(„Judeo-křesťanství, taková slova jsem nikdy neslyšel / Nepřátelé po staletí než tu byl třetí.”)

Ezra Koening trefně naráží na to, jak se muselo křesťanství spojit s židy, aby spolu mohli čelit hrozbě třetího náboženství – očividně toho třetího spadajícího do stejné tzv. abrahámovské kategorie – tedy Islám.

Je přitom zajímavé, jak ve velice dynamickém tempu písně spolupracuje zvolání: “Let’s go!” s hudbou. Když slyšíte:

„Now we’ve got that sympathy
What I’m to you, you are to me
Let’s go!”

(„Teď máme k sobě sympatii / Co jsem pro tebe, ty jsi pro mne / Tak jdem!”)

může se zdát, že Vampire Weekend vlastně zpívají o nějakém milostném vztahu.

To je ostatně něco, co může být velkou silou Vampire Weekend vzhledem k získání větší popularit mezi “obyčejnými” posluchači – jak se učí čím dál lépe maskovat hlubší kontext písně pod populárně znějící důležité části textu a vytvoří to takový ten model ledovce, kde je většina významu skryta až pro ty, kdo pochopí význam.

“Harmony Hall” v lecčems připomíná Rolling Stones. Ezra na ní vytáhl jednu ze svých nejsilnějších textových pasáží na albu, možná u v celé diskografii, když zpívá:

I don’t wanna live like this, but I don’t wanna die.

(“Nechci už takhle žít, ale nechci ani zemřít”)

“Sunflower”, která také obsahuje Steva Lacyho, je zase neo-funková skladba, která nezapře velké inspirace od jeho skupiny The Internet.

Když se podíváme na písně s Danielle Haim, jedná se vcelku o povedenou spolupráci. Ne, že by se nějak zapsala do dějin a na písně “Hold You Now”, “Married in a Gold Rush” a “We Belong Together” se vzpomínalo ještě za půl století, ale že by tyto písně album kazily to rozhodně ne.

Kvantita vítězí nad kvalitou

Jako nejpovedenější duet Koenig-Haim bych označil příjemnou a skromnou, ale upřímnou a nenucenou folk-country píseň “Married in a Gold Rush”, která vypravuje příběh dvojice, jenž očekává od vztahu jen samou radost, ale postupně zjišťuje, že ta vysněná a ničím nerušená radost nepřichází a tak nějak se špatně smiřují s tím, jak přináší vztah i mnoho společného utrpení. “We Belong Together” se pak strašně rychle oposlouchá a je jen pouze o něco málo lepší než průměr alba.

Drží se jen kousíček nad tou velkou šedí alba, která je rozlitá skrze mnoho jeho oblastí. S tím, že je to nejdelší album Vampire Weekend to skutečně je – obzvláště na to, jaké mělo album vyvolat reakce – až moc zapomenutelné. Jakoby ambice předstihly to, co se skutečně povedlo v poněkud plochém albu zachytit. Písně jako: “Flower Moon”, “Bambina”, “Spring Snow” nebo “Rich Man” zůstávají hodně za tím vysokým očekáváním, které od alba Father of the Bride bylo.

Velký problém je také v instrumentaci, která má očividně být vynalézavá a experimentální, ve spojení s jinak čistým zvukem a takřka popovými melodiemi, se ale zběsilé zásahy syntezátorových nebo kytarových vyhrávek do alba moc nehodí a dokonce i nevhodně odvádějí pozornost od hlavního jádra písně.

Ukázkovým příkladem toho, že to s produkcí překombinovali je například jinak povedená píseň “How Long”, která obsahuje na pozadí nějaké podivné kvákání a legračně znějící zvuky pružin jako z nějakých dětských animáků, jejichž umístění zde nedává valný smysl.

Stejně tak je problémem jakási rozpolcenost mezi lo-fi zvukem, který si chce kapela udržet, aby nenaštvala původní fanoušky z řad fanoušků indie rocku. Namísto toho, aby si přiznala, že je tohle album nahrávané u Sony a zbytek její produkce je až moc ve vysokém rozlišení na to, aby si hrála ještě pořád z části na kapelu nahrávající s nízkým rozpočtem, pouští do alba pokrytecky znějící nízko rozpočtové nástroje.

Jediné, co mají tyhle alba společného (White Album Beatles a Father of the Bride Vampire Weekend), je převládající bílá barva na obalu.

Když ale chcete pár nástrojů nahrávat jako doma v garáži v hollywoodských studiích nebo v japonském studiu Sony, jejichž vybavení se počítá v milionech dolarů, to potom jaksi nezní moc důvěryhodně.

Slyšel jsem mnohokrát, že Father of the Bride Vampire Weekend je prý pro 21. století to, čím bylo bílé album Beatles pro století minulé. To je samozřejmě holý nesmysl. Album Vampire Weekend je možná vzdáleně podobné tím, jak je delší než obvyklá alba kapely. Ovšem že tyto příměry jsou úplně mimo, se ukáže jakmile se podíváme na skutečnou délku alba a tu dojmovou. Když se dobře bavíte, utíká to obyčejně strašně rychle a tak ačkoliv je legendární album Beatles ještě asi o 39% delší, připadá vám kratší než tohle utahané album Vampire Weekend a tedy jediné, co mají tyhle alba společného, je převládající bílá barva na obalu.

Texty jsou jako obvykle velice kvalitní a inteligentní, ambicióznost alba je sympatická, ale album celkově není dohromady nikterak zvlášť silné a to je škoda, protože ačkoliv je pro mnohé Vampire Weekend daleko inteligentnější hudba než to, co zpívá P!nk, nemůžeme říct, že by bylo jejich album pro posluchače nějak výrazně zábavnější a bohužel dokonce ani přínosnější vzhledem k výsledné umělecké hodnotě. O něco ano, ale až o moc málo.

Vampire Weekend – Father of the Bride

Vydáno: 3. 5. 2019
Délka: 57:50
Žánry: Indie Pop, Art Pop, Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Harmony Hall, 4. This Life, 9. Married in a Gold Rush (feat. Daniell Haim), 11.Sympathy, 16. Stranger

The Cranberries, King Gizzard & the Lizard Wizard, Catfish and the Bottlemen, BTS a The Mountain Goats

Pozůstalí z The Cranberries vytvořili se svým tradičním producentem důstojnou rozlučku Dolores i důstojné uzavření kariéry. Australští garážoví rockeři King Gizzard & the Lizard Wizard vydali více přímé a zábavné album než obvykle.  The Mountain Goats se vydali ze světa gotiků do světa fantasy. Tentokrát nejsou v hudbě tak silné emoce, ale koncept opět vytvoří propracovaný.

Catfish and the Bottlemen stagnují a prudce klesají dolů. Nechtějí se posunout, ale ani nedosahují síly debutu.


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Pozůstalí z The Cranberries vytvořili se svým tradičním producentem důstojnou rozlučku Dolores i důstojné uzavření kariéry

The Cranberries – In the End

Vydavatelství: BMG
Žánr: Alternativní rock, Keltský rock, Pop/Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

In the End je důstojným rozloučením s minulý rok tragicky zesnulou Dolores O’Riordanovou. Pro kapelu to muselo být obrovské vypětí nervů, ale nakonec dali album, jenž bylo připravováno v době smrti Dolores, dohromady. Možná kvůli tomu, že cítili morální povinnost vůči fanouškům, možná kvůli pietě a nebo si prostě řekli, že je to zrovna takto správné a právě tak to musí všechno uzavřít. Nejen přijmout ztrátu blízké osoby, ale protože se nepředpokládá další pokračování kapely, přijmout i konec 30 leté působnosti Cranberries.

Zbylí členové (skoro se nabízí slovo pozůstalí) Fergal Lawler, Mike a Noel Hoganovi správně pochopili, že nyní není ten vhodný čas na experimenty a rozhodli se nahrát klasické album Cranberries bez nějakých speciálních kudrlinek. Zkrátka využít jejich největší síly z nejslavnějšího období kapely v polovině 90. let a zasadit tyto síly je do kontextu současnosti.

Cranberries tak zkontaktovali svého původního producenta Stephena Streeta a postarali se vskutku o povedený závěr historie jedné výborné a svou vlastní povahou originální kapely. Hned v úvodní “All Over Now” zaplesá ucho každého fanouška Cranberries. Je to moc pěkná píseň. Smutná, ale pěkná. Zařezává se do přímo do srdeční tkáně s ústřední pasáží:

“It’s all over now,”

jenže i pravý deštivý smutek může být někdy uklidňující oproti hrůzným úzkostem a temným depresím.

A to je ostatně něco, proč si The Cranberries oblíbilo tolik posluchačů naskrz všemi žánry. Další emocionálně silnou písní je “Catch Me If You Can”, ve které Dolores lamentuje o tom, jak je osvobozena od svého řetězce mortality (“Mortal chain”). Opravdu hodně temné momenty, které posluchače přenesou někde k převozníkovi na řece Acherón, a které v sobě skrývají mimořádné umění.

Temnota nemusí být pro slabší jedince už tak dobře snesitelná na písni “Wake Me When it’s Over” a obzvláště kvůli částem jako: “Wake me when it’s over”. Je to ale zrovna právě jedna z těch písní z alba, které nejvíce připomínají Cranberries z poloviny 90. let. Pochmurná bezvýchodná nálada ve slokách a výbušné refrény s žadoněním o zlepšení situace. Písně jako “A Place I Know” naopak nabízí uklidnění pro všechny to, kteří by si mohli myslet, že na tomto světě neexistují místa, kde občas přes ty mraky prosvitnou paprsky slunce.

A uprostřed všeho samozřejmě hlas, který se rodí možná jednou za tisíce let. Děkujeme proto za to, že jsme mohli žít ve stejnou dobu jako Dolores O’Riordan a slyšet jí! Může to znít totiž jako otřelé klišé, ale doopravdy platí že pokud nám poslední album Cranberries něco připomnělo pak to, že ačkoliv Dolores O’Riordan opustila fyzicky tenhle svět, dokud bude z čeho přehrát její písně, nezůstanou zapomenuty a budou je poslouchat i další generace.

Vždyť od vydání jejich pravděpodobně nejlepšího alba No Need To Argue z roku 1994 uplynulo více let směrem k současnosti než dělí vydání posledního alba Beatles a toto album. A přesto se na Cranberries nezapomnělo a i současní zástupci pubertálního věku se k písní Cranberries neustále vracejí.

Protože je to poprvé, co jsme mohli psát recenzi na Cranberries a bohužel asi naposled, snad nebude nikoho pobuřovat, když nakonec více než 30leté existence kapely zvoláme: Ať žijí The Cranberries!

DOPORUČUJEME:

Australští garážoví rockeři King Gizzard & the Lizard Wizard vydali více přímé a zábavné album než obvykle

King Gizzard & the Lizard Wizard – Fishing for Fishies

Vydavatelství: ATO / Flightless
Žánr: Altenrative/Indie Rock, Garážový rock, Psychedelický rock, Progresivní rock, Acid Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

King Gizzard & the Lizard Wizard jsou jednou z nejpracovitějších kapel na světové alternativní scéně. Vydávají alba jedno za druhým a je vcelku běžné, že zatímco jiným kapelám (i těm příbuzným v rámci jednoho hudebního stylu) trvá vydat album několik let, King Gizzard & the Lizard Wizard vše stíhají v rámci jednoho roku.

Má to samozřejmě i své nevýhody a ne jednou jsem si postěžoval, že kdyby vydávali alba s trochu střídmější kadencí, tak by mohli jednou za tři roky vydat takové super alba, že by se ostatní kapely mohly jenom klanět, protože tvorba australských King Gizzard by byla o míle před nimi.

Současné Fishing for Fishies je ale úplně jiný případ. Je to především ohromně zábavné album, což u kapely přece jen obvykle držících se žánrových dogmat, nebylo zase tak pokaždé jasné. King Gizzard & the Lizard Wizard totiž technicky vzato byli vždycky skvělí, ale často byl ten jejich garážový rock s příměsemi psychedeliky přece jen trochu moc dlouhý, melodicky nevýrazný nebo tak nějak příliš uzavřen do sebe.

Nyní je ale vše úplně jinak. Fishing for Fishies je velice melodické album a i přesto dokážou splnit neočekávané progrese písní, které od nich mnoho fanoušků alternativní hudby vyžaduje. Krásně je to slyšet třeba na “The Bird Song”, která se vždycky rozjede ve sladkou melodii a znenadání se zastaví, aby píseň zase bubny rozjely kupředu.

“Plastic Boogie” je oproti tomu přímočarý hospodský rock. Jedna z nejzábavnějších písní, jakou kdy King Gizzard & the Lizard Wizard vydali. Do trojice všech boogie, i poslední píseň alba “Cyboogie” se mimořádně povedla. Ta tentokrát přivede retro-elektro-rockový zvuk, který není pro kapelu cizí, ale zároveň ani ne stoprocentně běžný.

“This Thing” je nabroušený vidlácký rock s foukací harmonikou, který opět ohromně baví. Tentokrát jede píseň takřka v tanečních rytmech na výrazné base, ze které budou jásat nejen všichni fanoušci Queens of the Stone Age. Další skvělý moment povedeného alba.

Doufejme, že King Gizzard & the Lizard Wizard u něčeho podobného zůstanou a nezahalí se až do přílišných tvůrčích mlh, jak se to v minulosti u nich bohužel několikrát stalo. Z nového alba Fishing for Fishes je totiž slyšet přirozená radost a to je přesně něco, co jsme k jinak ke skvělým a originálním rockovým muzikantům potřebovali. O něco méně psychedelie sice může vadit některým jejich fanouškům, ovšem všem těm, co mají rádi na King Gizzard spíše pro tu garážovou a přímější část, bude tohle album darem z nebes. Dle našeho názoru je to silnější stránka kapely a proto tohle vyvážení  psychedelie namotané na více garážového rocku vnímáme pozitivně. O něco silnějších 4,0.

The Mountain Goats se vydali ze světa gotiků do světa kouzelníků. Tentokrát nejsou v hudbě tak silné emoce, ale koncept opět vytvoří propracovaný

The Mountain Goats – In League with Dragons

Vydavatelství: Merge
Žánr: Indie Folk-Rock
Hodnocení: 3,5/5,0

Kalifornská indie folk-rocková kapela okolo Johna Darnielleho naposledy zazářila s konceptuálním albem Goths. To si dalo velice zvláštní cíl – dokázat co nejlépe zmapovat a vyjádřit život takzvaných gotiků, resp. lidí hlásících se ke gotické subkultuře, jenž je plná temnoty, smrti, ale i skvělých kapel.

Poměrně bizarní zaměření alba dopadlo skvěle a Goths bylo mnohými významnými zahraničními hudebními časopisy a servery považováno za jedno z nejlepších alb roku 2017 a věrní čtenáři si možná vzpomenou, že i v našem seznamu nejlepších zahraničních alb za rok 2017, se album Goths nacházelo.

Očekávání tudíž nebyla malá a přispěla k tomu, že In League with Dragons je trochu zklamáním. Záleží ovšem také v jakém ohledu to bereme. Album totiž nemá ani náhodou takové emoce, jako album minulé, co však naopak má s minulým Goths společného, je detailně propracovaný vlastní svět, které album má. Tentokrát nás The Mountain Goats vezmou do světa fantasy a taky tak trochu krimi. Není to ale žádný příběh, jak by se možná na první pohled při pohledu na obal a tracklist mohlo zdát, nýbrž spíše sbírka nesouvisejících zhudebněných krátkých příběhů.

“Clemency for the Wizard King” je například příběh o lesním kouzelníkovi. O kouzelnících je také například píseň “Doc Gooden”. “Passaic 1975” nejde ani tak do světa fantasy, ovšem vzhledem k tomu, že svět tohoto člověka působí trochu jako z jiných dimenzí, vlastně i trochu ano. John Darnielle ostatně řekl to, že potřeboval najít ve světě kouzelníků a vysloužilých kouzelníků i jednoho vysloužilého kouzelníka z reálného světa. A Ozzy Osbourne do tohoto světa zapadá perfektně.

Co se týče tedy textů a obsahu, album je opět poutavé – minimálně tolik jako to minulé. Bohužel, vzhledem k ne tak výrazné a sdělení nepodporující hudbě dojem s alba rapidně klesá. I tak lze ale kapelu obdivovat, že na svém šestnáctém albu opět přišla s novým zaměřením a novým světem.

Catfish and the Bottlemen stagnují a prudce klesají dolů. Nechtějí se posunout, ale ani nedosahují síly debutu

Catfish and the Bottlemen – The Balance

Vydavatelství: Capitol / Island
Žánr: Indie Rock, Pop/Rock
Hodnocení: 2,5/5,0

Welšská kapela Catfish and the Bottlemen se zdála být jednou z největších naději kytarového hudby posledních let. Nadšení z fantastického debutu The Balcony ale bohužel s novým albem zase opadlo o něco více a nezbývá než doufat, že se něco stane a kapela se rychle probudí k životu, protože by bylo škoda, aby pomalu upadali v zapomnění. Což se ale bohužel může stát, protože po minulém The Ride, které většina posluchačů ohodnotlila asi jako: “Hmmm… Čekali jsme asi o něco více, ale ok,” je The Balance bohužel již čirým průšvihem.

Problém Catfish and the Bottlemen je především v tom, jak lpí na svém žánru a přesto, že nápad, aby jejich album produkoval producent Jacknife Lee, který má za sebou práci s R.E.M., U2 nebo The Killers, vypadal zajímavě, kapela se bohužel od minula prakticky nikam neposunula ani po tvůrčí, ani po produkční stránce. Ano, možná album zní o něco více hlasitě a zároveň čistě, ale je to změna asi tak velká jako změna mezi jednotlivými obrázky alb Catfish and the Bottlemen, ze kterých ostatně také jakoby vyřazovalo, že chtějí už do konce kariéry parazitovat na úspěchu svého prvního alba.

Modleme se tedy, zasaďme strom (nebo alespoň bonsai), sledujme zda náhodou nepadá hvězda… Dělejme úplně cokoliv, ale doufejme, že příště ze sebe buďto dokážou vyždímat to, co na prvním albu a nebo, že se razantně změní jejich tvůrčí i studiový přístup.

Jo a mimochodem… “Sidetrack” – skvělá píseň. Škoda, že jich nebylo takových mnohem více.

Korejský boyband BTS míří do světa a dá se překvapivě několikrát poslechnout až do konce

BTS – Map of the Soul: Persona

Vydavatelství: Bighit
Žánry: K-Pop, Dance Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

K-pop míří díky internetu pořád více a více do světa a šokujícím úspěchem“Gangnam Style” to rozhodně neskončilo. Superpopulární korejská vokální skupina BTS se rozhodla naplno proniknout na západní trh a pod záštitou velkých nahrávacích společností se spojili s několika nadějnými či již zavedenými producenty. Za albem Map of the Soul: Persona stojí například producentské duo The Arcade, které skládalo a produkovalo například pro Ritu Oru, Taio Cruze nebo Iggy Azaleu a jsou podepsáni například taky na jejím velkém hitu s Charli XCX “Fancy”, ale je zde také několik prakticky neznámých talentovaných producentů, kteří dostali šanci dělat pro někoho na velkém projektu úplně poprvé – jako například Pdogg nebo Marcus McCoan.

Měl jsem (asi to nepřekvapí) těsně před stisknutím tlačítka start takový hodně nepříjemný pocit, který se dá srovnat s pocitem, když do sebe ve 40 stupňovém vedru na festivalu navalíte 3 langoše nasáklé levným olejem. Nakonec se ale ukázalo, že se vlastně ani nebylo moc čeho bát. BTS je boyband, který si to docela dává a není zase daleko od těch nejznámějších západních boybandů Backstreet Boys začínaje One Direction konče. Akorát holt občas tomu, o čem zpívají někdy nerozumíte (což je možná vzhledem ke stejně prázdným textům boybandů vlastně i dobře).

Píseň “Mikrokosmos” jsem si dokonce na Spotify i uložil do oblíbených skladeb. Je to svěží, pohodový a čistý pop, který si přejete poslouchat, když jedete třeba autem a venku je hezky. Je to podle očekávání kýč, ale dobře zmáknutý. “Make it Right” mě pobavilo v tom, jak BTS vypálili rybník Chainsmokers. Je to neuvěřitelná vykrádačka této skupiny, ale v podání BTS se tenhle styl kupodivu snáší lépe.

BTS mají totiž i tu výhodu, že ačkoliv je samozřejmě jejich existence – stejně jako každého jiného boybandu – založena hlavně na vydělávání peněz, u nich je díky jejich asijského původu také nějak lépe zkousnutelná.

BTS popravdě ale nejsou nějaká velká neviňátka, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Jejich texty jsou popravdě vcelku provokativní a zvlášť na asijskou velice konzervativní povahu. Nepřekládal jsem si korejské části, avšak z těch anglických částí třeba “Make it Right” a pasáže jako:

„So hurry and grab me quickly”

jsou vcelku odvážné a obzvláště, když k tomu připočítáme, že po celou dobu písně slyšíme holčičí vzdychy, které zní skoro jakoby byly samplovány přímo z PornHubu. Někdy se dokonce zdá, že pod nevinnými tvářemi se skrývá parta slizounů. Na druhou stranu jim však alespoň nelze vyčítat, že hrají jen na opatrnou kartu. Oni Beatles ve svých písničkách taky občas skrývali oplzlosti, které nemají v textech ani motorkářské kapely.

Samozřejmě, kromě “Mikrokosmos” a “Make it Right” to není nic moc hudebně prozíravého a to dokonce ani v oblasti mainstreamového popu. Například spolupráce s Halsey “Boy With Luv” však naznačuje, že by se BTS mohlo dost dobře povést skutečně dobýt západní trh a to je stejně asi (prachy a sláva) jediný cíl, kteří si tahle 7 členná parta dává. Slabých, ale pořád 2,5, což je vzhledem k nízkým očekáváním pořád příjemné překvapení.

Recenze | Novinky: Po svěžím Beautiful Trauma ze sebe P!nk na Hurts 2B Human udělala popelnici producentů

Z Pennsylvánie pocházející, ale nyní nikoliv překvapivě v již v Los Angeles sídlící slavná popová zpěvačka P!nk stihla vydat nové album překvapivě rychle a bohužel neudělalo to vůbec dobrotu. Zatímco Beautiful Trauma (2017) byla perfektní popová zábava, Hurts 2B Human je jedna velká nuda, která sice skalní fanoušky P!nk uspokojí, ale ostatní jenom zazívají.

Když jsem na podzim 2017 poslouchal osmé studiové album P!nk Beautiful Trauma, říkal jsem si, jak dokázala po těch letech ze sebe dostat takovéhle album. Beautiful Trauma bylo nejenže aktuální, ale i svěží, drzé a zábavné.

P!NK Press Photo
P!NK (Foto: RCA Records)

Z toho, co se na minulém albu povedlo, určitě stojí za zmínku třeba titulní píseň “Beautiful Trauma”, kterou napsal pro P!nk Jack Antonoff (génius), na další zpívala s Eminemem (další géniem), “Whatever You Want” zase pro P!nk napsal Max Martin (opět génius). Ten se také podílel na písních “For Now” nebo “Secrets”. A všechno to byly velké popové pecky. “I am Here” zase byla zajímavá odbočka P!nk do světa moderního folk/country.

Recenzi na minulé album si ostatně můžete dohledat. Dokonce bych s ohledem zpět řekl, že si i zasloužilo klidně hodnocení 4,0 z 5,0 místo 3,5.

Obzvláště, když můžeme slyšet, jak tragické je její nové album. Místo svěžesti je tu popová zatuchlost, místo progresu stání na místě nebo dokonce ještě spíše krok zpět.

Imagine Dragons, Max Martin, Greg Kurstin… Z toho aby nevylezly nějaké hity. A nebo ne?

Přitom Hurts 2B Human začne docela nadějně. Kromě debilních vokálů na pozadí, které po celou dobu písně dělají “whoo”, “whoo” je “Hustle” povedená písnička, která P!nk svým drzým textem i hudbou očividně sedí. Někdy to zavání trochu tím, co na P!nk všichni nesnášíme — takové to pozérské rebelství pro fanynky z korporátních kanclů. Takže se bohužel nevyhneme trapným částem jako:

“Bitch, please, don’t try to hustle me,”

ale je to ještě na snesitelné úrovni.

Jde to skousnout dobře taky protože to zní, že P!nk zpívat tuhle píseň skutečně a upřímně baví. Má v sobě jakousi muzikálovou duši a takový trochu retro-dance-popový zvuk z nějakého důvodu připomínající staré kabaretové písničky předválečného období. Podobně jako třeba “Little Party Never Killed Nobody” od Fergie.

Obzvláště povedená je hlavně mezihra, kdy je slyšet jenom syntezátor se zvukem připomínajícím hammondovy varhany. Tohle se producentům a skladatelům Jorgenovi Odegardovi  a Danu Reynoldsovi – ano, přesně tak, kluci z Imagine Dragons – náramně povedlo. Odergard a Reynolds ukázali mimo jiné také to, že dokážou pracovat nezávisle na svém běžném stylu, protože kdybyste si to nepřečetli na obalu (nebo z recenze, že ano…), tak byste si rozhodně netipli, že za touto písní stojí zrovna oni.

Nemůžu si pomoci, ale “(Hey Why) Miss You Sometime” super hitového dua Maxe Martina a Shellbacka zní jako nějaká píseň, kterou vytáhli z počítačové složky s datem 2008. Písně takovéhohle dance-popového střihu totiž jely v rádiích právě někdy před deseti lety. Dneska je ten zvuk přece jen už trochu někde jinde a je docela s podivem, že zatímco na minulém albu Max Martin složil P!nk písně, které v sobě kombinovaly její náturu s nejnovějšími trendy, tohle zní jako starý šuplíkový nápad.

Skladatelka z posledního Linkin Park, ani Ryan Tedder P!nk nezachrání

Když to ale slyšíme, jakoby Max Martin nebyl jediný, kdo tentokrát použil P!nk jako takovou popelnici pro nepoužité nápady z minulých projektů. Skladatelka Ilsey Juber spolupracovala na řadě projektů od Kelly Clarkson přes Miley Cyrus, až po vlastně nejlepší píseň z posledního alba Linkin Park “Talking to Myself”, která album v podstatě zachránila One More Light a díky ní z alba nebyl propadák už úplně. Díky “Talking to Myself” se na novém albu našlo alespoň nějaké důstojné rozloučení s Chesterem Benningtonem.

Tentokrát je to ale naopak “My Attic” a to je snad vůbec nejnudnější písnička alba. Ryan Tedder z One Republic už toho napsal také mnoho veleúspěšného (“Bleeding Love” Leoně Lewis, “Halo” Beyoncé, “Burn” Ellie Goulding nebo “Happier” Edu Sheeranovi), ale spolupráce s P!nk a elektronickým duem z New Jersey Cash Cash, která vyústila v song “Can We Pretend”, patří rozhodně mezi jeho slabší kousky.

Sia se zase zmůže jen na “Courage”, která zní sice jako strašně dramatická píseň, ale ve skutečnosti je to spíše ideální píseň pro uspávání lidí s chronickou insomnií. Zvlášť, když je na tom podepsaný i snad nejžádanější producent současnosti napříč žánry a mnohonásobný držitel Grammy Greg Kurstin.

Ten si ale naštěstí napraví trochu reputaci na “We Could Have it All”, kterou napsal s Kurstinem, podržte se – samotný Beck Hensen! Beck s Kurstinem dokázali písni vtisknout retrospektivní atmosféru. Je to jedna z těch popových písniček, která se rovná kterýmkoliv nekomerčním žánrům protože má svou duši a přenese vás vždycky mentálně do jiných míst plných slunce a vzpomínek. Takový pop hit ze staré školy 80. a 90. let ve stylu starých písniček Madonny, Sheryl Crow nebo Alanis Morissette, ale funguje perfektně a většinu písní porazí o parník.

Jak použít chlapy, co to umí s auto-tune a jak chlapa s hlasem od Pána Boha

Autor písní jako “Troublemaker” (Olly Murs feat. Flo Rida) nebo “Pretty Woman” (Robbie Williams) Steve Robson se také vcelku pochlapil a jeho píseň je možná vůbec – jestli ne přímo nejlepší – pak alespoň nejzajímavější.

Duet s nepříliš známým, ale hlasově talentovaným popovým zpěvákem Wrabelem má v sobě velké emoce a tentokrát, na rozdíl od té umělé písně od Sii, vytváří skutečné drama. Produkce je odvážná tím, jak jeden Wrabelův hlas zrobotizovala, na rozdíl od nové písně Madonny a Quava ale tohle zní jako ukázkový příklad toho, jakým způsobem auto-tune používat.

I druhý duet se povedl. “Love Me Anyway” je sice, pravda, na jednu stranu strašně usoplená a sentimentální píseň, ale jakmile do ní vstoupí Chris Stapleton, běhá vám mráz po zádech. Ten chlap je prostě neuvěřitelný! Bez legrace, nevím, jestli má někdo na dnešní hudební scéně zajímavější zabarvení hlasu než on.

Léta chlastání poctivé whiskey a příroda drsného, ale krásného amerického Tennessee zase zaúřadovala a pardon, ale jestli si náhodou P!nk zároveň trochu nezavařila, protože ačkoliv je to skvělá zpěvačka (i na živo), tomuhle se konkuruje těžko.

Opět se ale ukazuje, jak je u popových zpěvaček důležitá jakási manažerská role. To, že si velké hvězdy nepíšou písničky samy, to je známá věc a byla běžná už v dobách Franka Sinatry a Elly Fitzgerald. Musí se ale potom stát jakýmisi vedoucími projektu a jejími úkoly je nejen píseň podat nejlépe, jak umí, ale i vybrat ty správné lidi a pokusit se od nich dostat to nejlepší, co mohou nabídnout.

P!nk ale zdá se brala, co jí přišlo pod ruku, moc neodmítala, spíše jen poslouchala producenty, kteří se bohužel také někdy mýlí a podle toho to taky vypadalo. Naštěstí ne ve všech svých volbách měla nešťastnou ruku a někteří skladatelé či hudební hosté stojí za to. Obzvláště může P!nk děkovat Beckovi a parťákům z duetů Wrabelovi a Chrisi Stapletonovi, kteří vytáhnou album pořádně nahoru.

P!nk – Hurts 2B Human

Vydáno: 26.4.2019
Délka: 47:03
Žánry: Pop, Dance Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Hustle, 5. 90 Days (feat. Wrabel), 10. We Could Have It All, 11. Love Me Anyway (feat. Chris Stapleton)

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Slipknot si na We are Not Your Kind zase o něco zvyšují reputaci. Jejich album je intenzivní, místy děsivé a nostalgické...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Sturgill Simpson a jeho námořníkův průvodce po zeměkouli Ještě před tím než v roce 2013 Sturgil Simpson veplul do velkých vod hudebního moře, musel napsat...