Denní archiv:16.6.2019

Recenze | Novinky: Father of the Bride Vampire Weekend má ambice a je přirovnáváno k bílému albu Beatles. Ve skutečnosti, ale odhaluje, že se Vampire Weekend trochu přeceňují

Vampire Weekend konečně vydali své dlouho očekávané čtvrté album Father of the Bridge. Album bylo původně plánováno už na rok 2017, ale po několika zpožděních vyšlo až nyní a navázalo na minulé album Modern Vampires of the City až po dlouhých 6 letech. Z Vampire Weekend mezitím vcelku potichu zmizel zakládající člen Rostam Batmanglij a z Vampire Weekend se tak stala vlastně pouze trojice (i když je samozřejmě na turné při živých vystoupeních doplňují další muzikanti – a to hned čtyři).

Rostam Batmanglij nicméně přislíbil, že bude nadále pomáhat s některými písněmi, a tak skutečně úplně na holičkách Vampire Weekend nenechal. Odchod ze skupiny ostatně nebyl nikterak bouřlivý, ale Batmanglij  se především chtěl věnovat svým vlastním hudebním projektům. A tak je skutečně zapsán na dvou písních z alba – “Harmony Hall” (producent) a “We Belong Together” (skladatel/textař).

Frontman Vampire Weekend Ezra Koenig
Frontman Vampire Weekend Ezra Koenig

Málokdo tušil, jak vlastně budou Vampire Weekend na novém albu znít. Oproti indie rockovým začátkům z eponymního alba Vampire Weekend (2008) se jedná o jednoznačný posun směrem k velikosti alba. Robustnost alba se projevuje nejen očividně větším sebevědomím, kdy si Vampire Weekend uvědomují, že už mají velké jméno, ale také hudebním zaměřením, které je více ambiciózní vzhledem k oné velikosti a také více popové než kdykoliv jindy.

Špičky mezi producenty v účinkujících. A co tam dělá Hans Zimmer?

Velká alba dneska také obyčejně spotřebují mnoho producentů a stejně je to v tomto případě. Na albu je, pokud nepočítáme členy skupiny, kteří se na produkční práci také podíleli, zapsáno 7 lidí a dalších minimálně 12 pak spolupracovalo na různých mixážních, masteringových a nebo asistenčních pracích.

Mezi personálem zvukových inženýrů najdeme například Ariela Rechtshaida (HAIM, Usher, Diplo, Charli XCX), Stevea Lacyho (Kendrick Lamar, Solange, Kali Uchis) nebo Shawna Everetta (nová alba Weezeru a The Killers, John Legend, The War On Drugs).

Mezi muzikanty a zpěváky, kteří se na albu představili pak můžeme napočítat (včetně kapely) 16 jmen, mezi čímž samozřejmě nejvíce bije do očí jméno hlavní zpěvačky kapely HAIM Danielle Haim. Ta figuruje hned na třech písních – “Hold You Now”, “Married in a Gold Rush” a “We Belong Together”. Jeden ze jmenovaných zvučných producentů Steve Lacy, který samozřejmě není zdaleka jen producentem, ale hlavně také rapperem ve skupině The Internet, na albu taktéž zazpívá a to na po sobě jdoucích písních “Sunflower” a “Flower Moon”.

Když se podíváme na tvůrčí personál, tam najdete také několik velkých pecek. O největší podíl na písních se samozřejmě po tvůrčí stránce postaral Ezra Koening. Kromě navrátivšího ztraceného syna Batmanglijho se ale na albu objevuje velice speciální a rozdílná skvadra, mezi kterou například patří Mark Ronson, klávesák losangeleské funkové/disco skupiny Dynasty William Shelby, vysoce uznávaný japonský elektronický experimentální hudebník Haruomi Hosono nebo – a teď se podržte – Hans Zimmer!

Ano ten Hans Zimmer. Spolu s Johnem Williamsem nejslavnější skladatel filmové hudby. Není to ale tak, že by ho Koening přesvědčil, aby mu z čisté dobré vůle vymyslel něco do písně, zatímco nechá klepat na dveře tucty producentů těch nejvýdělečnějších filmových studií.

Zimmer je zapsán na první písni “Hold You Now”, protože obsahuje sample skladby “God Yu Tekem Laef Blong Mi”, která pochází z válečného filmu The Thin Red Line (Tenká červená linie). Stejným způsobem se dostal do alba i skladatel a frontman kapely Destiny.

Country, folk, world music, Haim

Co se týče nálad, Vampire Weekend si na záda nainstalovali přepínače a každou jinou píseň skutečně přepínají nálady z beznadějné, na naopak nadějnou. I když ale občas slyšíme temnější texty a hlavně varování, celková většinová nálada je optimistická.

Základní problém alba se odvíjí od faktu, že Vampire Weekend nadělili posluchačům hned 18 písní. Ačkoliv by někdo mohl tvrdit, že je to adekvátní porce na to, jak dlouho jsme o nich neslyšeli, dovolím si tvrdit, že i většina příznivců prvních třech alb Vampire Weekend by raději ocenili, kdyby newyorčané více koncentrovali své úsilí do méně písní, ale s tím, že by to byl výběr toho skutečně nejlepšího.

Co se naopak povedlo asi vůbec nejvíce, bylo nečekané zavítání Vampire Weekend do světa country a folku (ale taky jiných žánrů) – jak už to slyšíte hned u první písně, která je kromě folku díky zpívání asijských lidovek také vlastně zasahuje i do žánru world music a tak nějak to ladí s tím, jak chtěli Vampire Weekend udělat velké album i s tím, jak si nechali na album namalovat zeměkouli a jak hned pod tím vidíme název obrovské nahrávací společnosti.

Ačkoliv Danielle Haim není pod touhle písní přímo uvedená, slyšíme jí jako vokalistku na pozadí i na “This Life”. Píseň, která vznikala kromě Ezry Koeniga, také pod perem Marka Ronsona, zní velice pohodově, ale nachází se zde právě ten přepínač, který přepne náladu alba na deštivou a slyšíme pasáže jako:

„I just thought it didn’t rain in California“

a v refrénu Koenig opakuje neustále, že byl podvedený blízkou osobou. Hezké jsou naturální texty, kdy Ezra popisuje rozpadající se vztah jako nákazu, kterou: „mívají stromy, jenž si neuvědomují, že žijí v lese“.

“My Mistake” přináší jazzové improvizace a celkově zní velice vyspěle. V písních jako tato můžeme sledovat vývoj, který Vampire Weekend prodělali. Za polovinou se piano a saxofon přepnou na akustickou kytaru. Mezi tím slyšíme z reproduktorů prostorově zajímavě umístěné šplouchání vody a na konci přicházejí opět jazzové improvizace saxofonu.

Judeo-křesťanské vztahy podávané jako milostný vztah? Pro Ezru Koeniga žádný problém

“Sympathy” je inspirována mexickou tradiční hudbou či flamencem a neustálým tleskáním, které probudí píseň do cválajícího tempa. Je zábavné, jak se vždy po nějaké chvíli vždy toto jinak stálé tempo na samotném počátku uvedeno krátkým vzkazem Steva Lacyho zastaví a pak se zase pokračuje.

Píseň řeší zajímavým způsobem vztahy mezi Křesťany a Židy.

„Judeo-Christianity, I’d never heard the words
Enemies for centuries, until there was a third,”

(„Judeo-křesťanství, taková slova jsem nikdy neslyšel / Nepřátelé po staletí než tu byl třetí.”)

Ezra Koening trefně naráží na to, jak se muselo křesťanství spojit s židy, aby spolu mohli čelit hrozbě třetího náboženství – očividně toho třetího spadajícího do stejné tzv. abrahámovské kategorie – tedy Islám.

Je přitom zajímavé, jak ve velice dynamickém tempu písně spolupracuje zvolání: “Let’s go!” s hudbou. Když slyšíte:

„Now we’ve got that sympathy
What I’m to you, you are to me
Let’s go!”

(„Teď máme k sobě sympatii / Co jsem pro tebe, ty jsi pro mne / Tak jdem!”)

může se zdát, že Vampire Weekend vlastně zpívají o nějakém milostném vztahu.

To je ostatně něco, co může být velkou silou Vampire Weekend vzhledem k získání větší popularit mezi “obyčejnými” posluchači – jak se učí čím dál lépe maskovat hlubší kontext písně pod populárně znějící důležité části textu a vytvoří to takový ten model ledovce, kde je většina významu skryta až pro ty, kdo pochopí význam.

“Harmony Hall” v lecčems připomíná Rolling Stones. Ezra na ní vytáhl jednu ze svých nejsilnějších textových pasáží na albu, možná u v celé diskografii, když zpívá:

I don’t wanna live like this, but I don’t wanna die.

(“Nechci už takhle žít, ale nechci ani zemřít”)

“Sunflower”, která také obsahuje Steva Lacyho, je zase neo-funková skladba, která nezapře velké inspirace od jeho skupiny The Internet.

Když se podíváme na písně s Danielle Haim, jedná se vcelku o povedenou spolupráci. Ne, že by se nějak zapsala do dějin a na písně “Hold You Now”, “Married in a Gold Rush” a “We Belong Together” se vzpomínalo ještě za půl století, ale že by tyto písně album kazily to rozhodně ne.

Kvantita vítězí nad kvalitou

Jako nejpovedenější duet Koenig-Haim bych označil příjemnou a skromnou, ale upřímnou a nenucenou folk-country píseň “Married in a Gold Rush”, která vypravuje příběh dvojice, jenž očekává od vztahu jen samou radost, ale postupně zjišťuje, že ta vysněná a ničím nerušená radost nepřichází a tak nějak se špatně smiřují s tím, jak přináší vztah i mnoho společného utrpení. “We Belong Together” se pak strašně rychle oposlouchá a je jen pouze o něco málo lepší než průměr alba.

Drží se jen kousíček nad tou velkou šedí alba, která je rozlitá skrze mnoho jeho oblastí. S tím, že je to nejdelší album Vampire Weekend to skutečně je – obzvláště na to, jaké mělo album vyvolat reakce – až moc zapomenutelné. Jakoby ambice předstihly to, co se skutečně povedlo v poněkud plochém albu zachytit. Písně jako: “Flower Moon”, “Bambina”, “Spring Snow” nebo “Rich Man” zůstávají hodně za tím vysokým očekáváním, které od alba Father of the Bride bylo.

Velký problém je také v instrumentaci, která má očividně být vynalézavá a experimentální, ve spojení s jinak čistým zvukem a takřka popovými melodiemi, se ale zběsilé zásahy syntezátorových nebo kytarových vyhrávek do alba moc nehodí a dokonce i nevhodně odvádějí pozornost od hlavního jádra písně.

Ukázkovým příkladem toho, že to s produkcí překombinovali je například jinak povedená píseň “How Long”, která obsahuje na pozadí nějaké podivné kvákání a legračně znějící zvuky pružin jako z nějakých dětských animáků, jejichž umístění zde nedává valný smysl.

Stejně tak je problémem jakási rozpolcenost mezi lo-fi zvukem, který si chce kapela udržet, aby nenaštvala původní fanoušky z řad fanoušků indie rocku. Namísto toho, aby si přiznala, že je tohle album nahrávané u Sony a zbytek její produkce je až moc ve vysokém rozlišení na to, aby si hrála ještě pořád z části na kapelu nahrávající s nízkým rozpočtem, pouští do alba pokrytecky znějící nízko rozpočtové nástroje.

Jediné, co mají tyhle alba společného (White Album Beatles a Father of the Bride Vampire Weekend), je převládající bílá barva na obalu.

Když ale chcete pár nástrojů nahrávat jako doma v garáži v hollywoodských studiích nebo v japonském studiu Sony, jejichž vybavení se počítá v milionech dolarů, to potom jaksi nezní moc důvěryhodně.

Slyšel jsem mnohokrát, že Father of the Bride Vampire Weekend je prý pro 21. století to, čím bylo bílé album Beatles pro století minulé. To je samozřejmě holý nesmysl. Album Vampire Weekend je možná vzdáleně podobné tím, jak je delší než obvyklá alba kapely. Ovšem že tyto příměry jsou úplně mimo, se ukáže jakmile se podíváme na skutečnou délku alba a tu dojmovou. Když se dobře bavíte, utíká to obyčejně strašně rychle a tak ačkoliv je legendární album Beatles ještě asi o 39% delší, připadá vám kratší než tohle utahané album Vampire Weekend a tedy jediné, co mají tyhle alba společného, je převládající bílá barva na obalu.

Texty jsou jako obvykle velice kvalitní a inteligentní, ambicióznost alba je sympatická, ale album celkově není dohromady nikterak zvlášť silné a to je škoda, protože ačkoliv je pro mnohé Vampire Weekend daleko inteligentnější hudba než to, co zpívá P!nk, nemůžeme říct, že by bylo jejich album pro posluchače nějak výrazně zábavnější a bohužel dokonce ani přínosnější vzhledem k výsledné umělecké hodnotě. O něco ano, ale až o moc málo.

Vampire Weekend – Father of the Bride

Vydáno: 3. 5. 2019
Délka: 57:50
Žánry: Indie Pop, Art Pop, Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Harmony Hall, 4. This Life, 9. Married in a Gold Rush (feat. Daniell Haim), 11.Sympathy, 16. Stranger

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Jedna z největších popových hvězd současnosti Taylor Swift se rozhodla nebrat si příliš velké osobní volno a po velkém turné k albu reputation, které...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Nelly Furtado na The Ride ukazuje, jak dělat pop a být na to hrdý V roce 2006 se Nelly Furtado katapultovala na...