Měsíční archiv:Červenec 2019

Recenze | Novinky: Madonně se na Madame X pořád daří posouvat hranice popu i přes šedesátku na krku a špatnou kondici hlasu

Skoro jakoby to měla Madonna zase všechno perfektně promyšlené. Svým sice zmršeným, ale vysoce sledovaným vystoupením na Eurovizi jakoby všem našroubovala do hlavy několik velkých otazníků ohledně nového alba Madame X. Jak bude znít její nové album? Dokážou kouzelníci producenti nějak upravit její stárnoucí hlas tak, aby zněl hezky? A co měly znamenat ty dvě bizarní písně, které tam představila?

Pokud něco vystoupení na Eurovizi napovědělo, pak to, že jestli někdo čekal, že Madonna s dovršením šedesátky konečně přijme fakt, že už má dávno za sebou doby mládí, uvede ho v omyl hned první píseň “Medellín”. Je to zvláštní, ale i v těch svých šedesáti letech se jí pořád občas daří znít sexy. Kdo měl to štěstí (nebo spíš smůlu) slyšet to její slavně-neslavné vystoupení z Eurovize, jistě chápe, že na tom Madonna nikdy nebyla tak špatně po vokální kvalitě. Zrovna v první písni to ale produkce docela zdatně zakrývá.

Madonna (foto: Facebook)
Madonna (foto: Facebook)

Občas pomůže auto-tune nebo jiné producentské triky (základní je ten, že jde slyšet, jak je vokální stopa výrazně tišší). Horkokrevná, rytmická, latinskoamerická píseň si ale ani nevyžaduje moc velkou intonační přesnost nebo rozsah. A když už vás přestane Madonna bavit, nastoupí na plac kolumbijský mladík jménem Arias.

Madonnino “Bohemian Rhapsody”

Madonna v roli sexy babičky, která láká do své luxusní nory mladé zajíčky může znít jako slizké téma, ale tentokrát to (na rozdíl od zbytku alba, jak se dozvíte později) funguje a Madonna zas pro jednou drží krok s mladými.

Nové album naštěstí není vůbec jen o tom. Následující “Dark Ballet”, která byla v klipu věnována Johance z Arku, je skoro jako Madoninné “Bohemian Rhapsody”. Po minutě a půl tíživého elektropopu přijde pianové sólo a přerod v nějaký zvláštní a začíná lehce bizarní elektronický muzikál. To je ta část, která se taky objevila na vystoupení v Eurovizi. Tam bylo s působivými vizuály na obří obrazovce vidět, jak Madonna zase pro jednou provokuje církve.

“They think we are so naive
They think we are not aware of their crimes”.

Madonna chce na novém albu dělat velká prohlášení a tohle je jedno z nich. Navazuje na to “God Control”, která to má přímo v názvu. Madonna říká v podstatě jediné: “Nebuďte ovce a nenechte se manipulovat.” A nemusí to být jen církev, ale hlavně též vláda.

Z těch středověkých chorálů mrazí v zádech. Mixují se zde vlastně vlivy středověké hudby, disko hudby 70. a 80. let a současnosti. Stejně jako to platí pro “Dark Ballet”, “God Control”, ale i následující “Future”, napamatuji si, že bych někdy slyšel z popového alba tak zvláštní sílu. Některé písně zní tak jinak, že naprosto vybočují z popové normálnosti. Na žádnou popovou strukturu sloka-refrén-sloka se tady totiž nehraje. Jednou slyšíme popovou baladu, pak sloku z chorálů, pak disko ze sedmdesátek, pak eletro-pop, hned na to zase rap. Situace na bojišti se prostě mění každou vteřinou.

Kromě Quaova podivného žvatlání do písně je “Future” rovněž velice zajímavým songem. Reggae smíšené s hip hopem, se kterým Madonně pomáhal producent Diplo zní skutečně jako budoucnost.

Při písni “Batuka” se podíváme na jiný kontinent – do Afriky. Madonna však v současné době bydlí v Portugalsku a tak si pro aktivistickou píseň “Killers Who Are Partying” vybere tradiční hudbu jihu Evropy. Je zajímavé, že na téhle písni zní hlas Madonny daleko mladistvěji a svěžeji než na začatku alba. Jenže tady zase nebaví moc melodie a pomalé tempo je spíš ukolébávající.

Francouzský dvorní producent Mirwais jako popový revolucionář, hip hoper Mike Dean jako vůdce mainstreamové části

“Crave” je oproti experimentátorským art popovým písním ze začátku opak a Madonna vyrukuje s moderním popovým stylem určeným pro rádia. Paradoxně se o tuto vcelku přízemní a oproti začátku alaba opatrnějš8 píseň postaral hip špičkový hopový producent Mike Dean (Kanye West, 2Pac, Scarface, Travis Scott, Jay-Z…). Píseň tak má i přes svou relativní měkkost rapový nádech.

Tohle je vůbec jakási popová/mainstreamová část. Následuje totiž další popová pecka “Crazy”.

Zatímco na první polovině měl hlavní slovo francouzský producent a dlouholetý spolupracovník Madonny Mirwais, této části dominoval právě Dean. Jeho písně více připomínají pop 90. let a začátku století. Zvláště píseň “Come Alive” bude tedy sloužit jako jakýsi záchytný bod pro ty všechny staré fanoušky Madonny, kterým se nebudou líbit ty pokusy neustále posunovat hranice a chtěli by místo toho slyšet nějaké více uhlazené popové písně. “Come Alive” má syntezátory trochu ve stylu Mobyho epického “Porcelaine”

Následuje nostalgická píseň “Extreme Occident” (dostupná pouze na deluxe verzi), která je jakási osobní hudební mantra Madonny.

“I went to the far right
Then I went to the far left”

začíná skoro politicky, ale na konci se promění píseň za indických bubnů na buddhisticko-hinduistickou meditaci:

„Life is a circle, life is a circle, life is a circle, life is a circle”

Madonna skutečně stihla pokrýt takřka celý svět. Už snad chybí jen nějaké japonské nebo čínské hudební vlivy. Aby se nezdržovala moc dlouho na východě, objede zase zeměkoui a vrátí se do jižní ameriky a za pomoci populární brazilské zpěvačky – nebál bych se říct brazilské Madonny Anitty – je Madonna zpět v plné síle.

“Bitch I’m Loca”? Jako nechutné německé porno z osmdesátek

“Bitch I’m Loca”, která končí průpovídkou jak z německého porna z 80. let: „Tak hezky se s vámi setkáváme, pane Safe Pěkné setkání s vámi, paní Crazy Kde chceš, abych to dal? Můžete ho dát dovnitř Ha ha ha ha ha ha” je už slušený mozkový výplach. Takové hudební porno. Někdo to možná vyhledává a své zákazníky to mít bude, ale uměním se to nazývat určitě nedá.

Naopak “I Don’t Search I Find” má na pozadí velice zajímavý progresivní house a baví rozhodně daleko víc.

Album končí důstojným R&B “I Rise”. Ačkoliv píseň obsahuje nejvíce přízemní hudbu ze všech písní, Madonna jakoby v textu opět deklarovala: Nehodlám jít dozadu. Žádná křehkost se tedy nekoná, ani když je tempo slabší.

Nové album Madonny je místy velmi, velmi překvapivé, místy se naopak drží standardních popových postupů a běžné popové produkce. Je totiž pořád svázáno určitým marketingem a ačkoliv je jít dopředu důležité, ještě pořád nechává Madonna i otevřená zadní vrátka těm, kdo nestíhají úplně jít s dobou.

Diplem a Mirwaisem produkované písně z první poloviny jsou sice občas dost bizarní a budí velké rozpaky, avšak posouvají hranice popové hudby a jelikož byla Madonny vždycky známá pro to, jak dokázala dělat něco, co bylo pro její předchůdkyně naprosto neznámé, je dobré vidět, že to za pomocí schopných lidí dokáže i v 60 letech.

Dokonce i texty jsou na popové album zajímavější než obyčejně. Nevyhneme se sice levným sexuálním narážkám ve stylu německého porna 80. let, ale mnohé písně mají i velice zajímavý společenský přesah a určitě nemůžeme říct, že by písně byly o ničem. Nejslabším článkem tak zůstává to, co bylo zřejmě již od začátku – že hlas Madonny nebude v ideální kondici.

Produkce, která si skoro zaslouží označení geniální, se to snaží sice zdatně maskovat, avšak někdy je toho robotického hlasu až příliš. Je to škoda. Kdyby se pak Madonna raději soustředila celé album na společenské téma, které ji jde překvapivě dobře a nechala písně se sexuálním podtónem mladším, bylo by to album výborné. Takhle je to sice pořád zajímavé a nezvyklé album. Skoro bych se až nebál použít bulvární výraz „šokující”. Ale když se člověk dívá, kolik úsilí bylo vyvinuto pro produkci a jaké zajímavé a nevšední skladatelské nápady v písni nastaly, je jasné, že potenciál alba byl ještě daleko větší.

Madonna – Madame X

Vydáno: 14.6.2019
Délka: 56:01
Žánry: Art Pop, Pop, Reggaeton, Dance-Pop, Latin, Trap
Rozhodně musíte slyšet: 1. Medellín (feat. Maluma) 2. Dark Ballet, 3. God Control, 4. Future (feat. Quavo), 7. Crave, 8. Crazy

Velký návrat populární chlapecké kapely Jonas Brothers Happiness Begins dopadl velkou loupeží. Přátelé AVICIIho dali dohromady jeho rozlučkové album, jenže nesahá ani po kotníky albům, které vydal samotný AVICII. Viktor Sheen přivedl na albu Černobílej svět kopec trendy (t)rapu, který se dá kvalitou produkce srovnávat se zahraniční tvorbou. Pop-folková skupina Jelen pak dala dohromady album z písní Michala Tučného a toto spojení se skvěle vydařilo.

Chci doplout ke:

Výsledek obrázku pro Jonas Brothers - Happiness Begins

Jonas Brothers – Happiness Begins

Vydavatelství: Polydor / Republic
Žánry: Pop, Dance-Pop
Hodnocení: ★★☆☆☆

 

Výsledek obrázku pro Avicii - Tim

AVICII – Tim

Vydavatelství: Geffen / Virgin EMI
Žánry: Elektronická taneční hudba, Dance-Pop
Hodnocení: ★★☆☆☆

 

 

Výsledek obrázku pro Viktor Sheen - Černobílej svět

Viktor Sheen – Černobílej svět

Vydavatelství: Warner Bros.
Žánry: Rap, Trap, Pop-Rap
Hodnocení: ★★★½

 

Výsledek obrázku pro Jelen - Půlnoční vlak Michala TučnéhoJelen – Půlnoční vlak Michala Tučného

Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop-Folk, Country
Hodnocení: ★★★½

 


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Jonas Brothers na Happiness Begins vykradli kde koho a jsou radši jukeboxem než aby měli svou vlastní identitu

Jonas Brothers – Happiness Begins

Vydavatelství: Polydor / Republic
Žánr: Pop, Dance-Pop
Hodnocení: 2,0/5,0

Jedna z největších teenagerských kapel posledních 15 let Jonas Brothers se vrací zpět v době, kdy sice již nejsou ani zdaleka na vrcholu své slávy, avšak jejich fanouškovská základna roste s nimi, neopouští je a Jonas Brothers si tak můžou dovolit být pořád podobně velkou kapelou jako v dobách největší slávy — tedy v dobách alb Jonas Brothers (2007) a A Little Bit Longer (2008) a vyprodávat velké hokejové a basketbalové haly.

A možná dokonce ještě větší než po roce 2010, kdy jich bylo všude už tolik plno, že se dokonce i mnoha jejich původním příznivcům zajedli. A zajedli se nejspíše i sami sobě, když se vydali tak nějak svou cestou.

Jenomže život je život a účty jsou účty. Ne jenomže tyhle ty rozchody původně fungujícího vztahu mezi hudebníky mrzí lidsky, ale i ekonomicky a pro Jonas Brothers tak bylo (stejně jako pro každou kdysi úspěšnou, ale rozpadlou kapelu) velice výhodné se dát zase dohromady.

Pro ty z vás, kdo by se rádi šťourají v těchto záležitostech lze vřele doporučit dokumentární snímek Chasing Happiness, který vyšel zrovna těsně před albem a jsou v něm hezky popsány všechny záležitosti okolo Jonas Brothers a jejich vzájemných vztahů. Nejsme ale tak velcí fandové Jonas Brothers jako Alan z Pařby ve Vegas a zase tolik nás tyto jejich záležitosti nezajímají. To, co nás zajímá daleko více je hudba samotná. Pojďme tedy na ní…

Výsledek obrázku pro alan hangover jonas brothers

Návrat Jonas Brothers do hitparád byla píseň “Sucker”. Moderní, letní rádiová popová pecka, která dokázala, že návrat Jonas Brothers rozhodně není omyl a že určitě do starého železa ještě nepatří. Slibně zní i euforická dance-popová píseň “Don’t Thow it Away” i houpavá “Only Human”, která jakoby se inspirovala mexickou hudbou.

Druhý singl i druhá píseň alba “Cool” už je naopak trochu dost profláklý pop. Hluboké basy a potlesky s refrénem s vysokým hlasem, který je vytáhnut nahoru pomocí neodmyslitelného pomocníka všech popových producentů – hlasového spravováku „auto tune“. Nehledě na to, že texty písní jako:

Oh, I feel like Post Malone when I get home
Sittin’ there, winnin’ like it’s Game of Thrones
And now that we’ve made it, how complicated was last year?

dělají dojem, jakoby za nimi stál nějaký generátor trendy řádků do písní. I když i ten by to možná zvládl tak, ať to nevypadá tak vtíravě marketingově.

Není to tak, že by album vyloženě trhalo uši nějakou neposlouchatelnou hudbou, ovšem Happiness Begins je strašně neoriginální album, které představuje jakýsi univerzální pop bez špetky toho, že by v něm viděli nějaký kousek vlastní identity. Happiness Begins by klidně mohli vydat Justin Timberlake, Maroon 5, Justin Bieber nebo dokonce i třeba Madonna a nikdo by si neříkal: “Tý jo. Není to nějaké divné, že zní ta Madonna trochu jako Jonas Brothers?“

Ono se taky nelze divit. Takhle to totiž obyčejně dopadá, když za sebe necháte po tvůrčí stránce mluvit pouze producenty velkých popových hvězd, jakými jsou Ryan Tedder, Shellback nebo Greg Kurstin. Ti lidé prostě odvádějí svou práci a všichni z nich mají nějakou svou skladatelskou a producentskou identitu, kterou se sice snaží přizpůsobit umělci od umělce, ale kolikrát používají i písně ze šuplíků, které byly původně napsány pro jiné interprety. Pokud s nimi interpret nespolupracuje a nemá vše po tvůrčí stránce pod kontrolou, obyčejně to takto dopadá.

Minimálně polovina alba pak zní víc než jako Jonas Brothers jako Maroon 5.

“Sucker” si tak vypůjčuje něco z “Feel it Still” Portugal. The Man, na “Used to Be” zní Jonas Brothers zase jako Post Malone, “Love Her” je zase Justin Bieber jako vyšitý. Minimálně polovina alba pak zní víc než jako Jonas Brothers jako Maroon 5.

Každý popový zpěvák, zpěvačka nebo skupina se snaží své album přizpůsobit moderním trendům, ale míra a způsob, jakým to bylo prováděno zde je daleko přes čáru. Každý, kdo chce být označován za osobu, která prokazuje nějakou tvůrčí činnost by měla mít nějakou svou identitu, kterou můžeme z jejich alb slyšet. Tato identita se samozřejmě může měnit album od alba, píseň od písně, avšak nesmí být nahrazena nějakou instantní náhražkou jiných.

To, že totiž je někdo pouze interpretem, takovou lidskou podobou jukeboxu, do které hodíte peníze a ono to hraje a zpívá se vám líbit může a nikomu to nebereme, ale my raději trochu jiný přístup k hudbě.

Avicii si zasloužil mnohem lepší rozlučkové album než Tim. Vše zachraňují Coldplay a Imagine Dragons

Avicii – Tim

Vydavatesltví: Geffen / Virgin EMI
Žánr: Elektronická taneční hudba, Dance-Pop
Hodnocení: 2,0/5,0

Album Tim, které dali Avicíímu po jeho smrti dohromady jeho kamarádi bohužel nedopadlo vůbec dobře. Neříká se to snadno a to, co teď napíšu, bude asi hodně tvrdé, ale připadá mi, že Aviciiho hudební i lidští přátele se na něj pro album Tim trochu vykašlali. V takových případech jako je tento totiž nemůže být ani náhodou omluvným argumentem to, že za práci na tomhle posmrtném albu třeba řada z nich možná nedostalo zaplaceno.

Když někdo nepředvede ten úplně nejlepší výkon na charitativním koncertu, ještě se nad tím dá mávnout rukou. Ona samotná přítomnost celebrity je důležitá jen sama o sobě. V případě rozlučkového alba, které pro tragicky zesnulého dávají dohromady ze zanechaných střípků přátelé, by však výsledek měl být daleko, daleko propracovanější a ne působit jako odbytý.

Hlavní singl “SOS” obsahuje Aloe Blacca, kterého všichni znají z monstrózně úspěšného a nezvyklého EDM-country crossoveru “Wake Me Up”. Na písni se bojuje s nespavostí: “Help me put my mind to rest,” a pokračuje: “a pound of weed and a bag of blow”. 

Píseň není bohužel ničím víc jako novější, temnější, bohužel ale i slabší verzí písně “No Scrubs” od TLC. Perfektně naopak vyšlo například spojení moderního pop/rocku a ryzí trance hudby v písni “Heart Upon My Sleeve”, kterému veleli Imagine Dragons. Nejsem si vědom, že bych slyšel někdy něco podobného jako tuto píseň. Není divu, že magazín Rolling Stone označil tuto píseň za historickou.

Stejně tak další novodobí pop/rockeři Coldplay odvedli skvělou práci na písni “Heaven”. Chris Martin vám možná občas může lézt na nervy a můžete zpochybňovat jeho tvůrčí kroky, avšak je poznat, jak jednoznačně vysoko je nad všemi zúčastněnými, co se týče talentu a refrén:

“I think I just died…
And went to heaven”

je to nejlepší a nejvhodnější, co kdo na albu poskytne a stojí to alespoň v kontrastu s těmi plochými skladbami jako “Bad Reputation”, “Ain’t Thing” nebo “Never Leave Me”. AVICII si zasloužil daleko, daleko lepší rozloučení.

Protože by však recenzi na poslední řadové album AVICIIho bylo až příliš zdrcující zakončit negativně, nechali jsme si na konec jeden další světlý moment alba a tím je rozhodně skákací pecka podžánru bounce švédského producentského dua Vargas and Lagola.

Viktor Sheen dokázal vytvořit perfektní trendové rapové album. Je ale spíše marketingovým znalcem než umělcem

Viktor Sheen – Černobílej svět

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Rap, Trap, Pop-Rap
Hodnocení: 3,5/5,0

Talentovaný český raper Viktor Sheen vydává po albu Jungler (2017) album Černobílej svět. Sheen si pozval tentokrát hosty pocházející především z labelu Milion+ jako Yzomandiase, Nika Tenda nebo Hasana, kromě toho je tady také ale například slovenská raperka Luisa nebo slovenský raper Karlo. Kromě Sheena za produkcí a tvůrčí stránkou alba stojí také Decky (YZO Empire), Kyle Junior (Logic) nebo Leryk (Renne Dang).

Jedna z nejtemnějších písní alba “Demons” jakoby odhalovala temnotu, sebedestrukci a nihilismus generace mileniálů, která je úplným opakem generace hippies 60. let a jejich až přehnaně pozitivního životního stylu. Drogy a alkohol samozřejmě zůstávají. Zatímco, ale alkohol a drogy na konci 60. a začátkem 70. let byly používány jako prostředek proti strachu z militarismu a násilí (ať už to bylo u nás v souvislosti se sovětskou invazí a nebo v Americe v souvislosti s válkou ve Vietnamu). Když ale v souvislosti s alkoholem a drogami zpívá Viktor Sheen “V našich srdcích démon / jdeme ho, jdeme ho zabít,” je jasné, že alkohol a drogy nepoužívá proto, aby žil naplno, ale naopak proto, aby naplno nežil, zapomněl na své osobní úzkosti  problémy minulosti, přítomnosti i budoucnosti.

“Rip”, na které se objeví zmiňovaný raper Karlo ze slovenského Lučence je další hodně solidní rapová píseň. Stabilní postup písně a trpělivé budování atmosféry dokazuje, že Viktor Sheen ví velice dobře, čeho chce dosáhnout a co chce předat posluchačům. Mezihra s prohloubenými vokály, která zní, jakoby z písně promlouval samotný satan, byl velice dobrý nápad. “Až na měsíc” není na rozdíl od první poloviny alba trap, ale je více ovlivněn garage housem, dance-popem a u západních posluchačů stále více populárním, původně portorikánsým žánrem reggaetonem. Jako další žánrová inspirace se jeví deep house.

Album naštěstí není celkově ufňukané, ale na druhou stranu je zase místy až moc uvzdychané a utrápené.

Musí se uznat, že Viktor Sheen se věrně blíží nejen k velkým českým, ale i zahraničním raperům. To je samo o sobě velký úspěch. Do jeho tvorby se promítají jednoznačně československé inspirace Orionem nebo Rytmusem, hlavně ale taky americkým raperem Post Malonem. Je však škoda, že album tak zabředává do zažitých žánrových zvyklostí, které už jsou skoro kýči.

Úplně zbytečná je tak třeba nahrávka telefonování “Andělé skit”, která nesdělí nic důležitého, co bychom si nemohli domyslet – že kvůli koncertům nemůže být Viktor tak často doma. Jakoby každé rapové album muselo za každou cenu obsahovat něco takového… Je to bohužel taková ta “copycat” marketingová strategie, jejíž cílem je kopírovat to, co má konkurence bez ohledu na to, jestli to má smysl kopírovat. Je jasné, že pro cílovku Viktora Sheena, která zná ze zahraničních raperů možná toho Post Maloneho a ještě nějakého Lila Pumpa, se to může jevit jako originální a geniální nápad, znalci rapu ale Viktorovu motivaci hned odhalí.

Song “Cizí sny” ukazuje, jak umí dobře Viktor Sheen využít češtinu – a později to v písni ukáže i slovenská raperka LUISA, ale s přece jen poddajnější a měkčí slovenštinou. Vlastně jí dostanou na hodně podobnou úroveň melodičnosti a poddajnosti hudbě, jakou má angličtina a umí z češtiny oddělat nálepku tvrdého, málo rytmického jazyka, který špatně pasuje do hudby. S tím ostatně problém mnoho i daleko věhlasnějších českých textařů.

Ačkoliv by se dalo říct, že Viktor Sheen až moc kopíruje trendy druhých a to včetně jednotlivých beatů nebo melodií, kdy vám připadá hodně silně, že jste to někde už slyšeli, je to kopírování alespoň provedené hodně pečlivě a do detailu perfektně zmáknuté. Vše je namícháno chytře tak, že vyloženě nepoznáte přesný zdroj inspirace. Celé album pak zní skutečně profesionálně a dokáže znít i tak, že si cílovka vlastně ani nevšimne výrazných rozdílů mezi současnými velkými zahraničními trendovými rapery jako Post Malonem a Viktorem Sheenem. On ostatně Post Malone není kdovíjaký umělec a Viktor Sheen se i přes znatelně nižší budget a absenci umět myslet výrazně jinak než ostatní rapeři, snaží udělat hudbu alespoň pestrou. Tak, že chvíli jsou slyšet nejen vlivy trapové, ale i vlivy taneční hudby, popu, R&B nebo i rocku.

Pokud si nelijeme čistého vína, všichni asi dobře víme, že tento trendy instagramový (t)rap, jejímž průkopníkem je v zahraničí Post Malone a u nás Viktor Sheen, nebude nikdy dosahovat ani zdaleka úrovně kreativního myšlení skutečně velkých raperů, jakými jsou Kanye West (a KIDS SEE GHOSTS), Kendrick Lamar, Jay Z nebo A Tribe Called Quest. U nás to jsou pak Prago Union (a Kato) nebo Vladimir 518, popřípadě Rest.

Pokud se totiž podíváme na výše zmíněná jména, pro všechna z nich platí, že si za každou cenu uchovávají svou vlastní tvůrčí identitu. Samozřejmě, že někdy také koukají po ostatních, nikdy ale neodhodí svou vlastní tvůrčí tvář. Ne, že by někdo snad měl po Viktoru Sheenovi takové nároky, že musí být tak dobrý, jako nejlepší jména českého rapu. Ale přece jen… Kdyby zkusil místo častého napodobování jiných také pro jednou vytvořit, jako tito velikáni rapu něco, co ještě nikdo předtím nevytvořil, bylo to ku prospěchu všech.

Nás kritiků, kteří bychom byli spokojeni s mimořádně kreativní a originální deskou, jeho fanoušků, kterým by se nezačal Viktor Sheen zajídat, jakmile by se naučili dostatečně dobře anglicky a objevili, že v zahraničí dělají stovky raperů to, co Viktor Sheen a přece jen o něco líp a v neposlední řadě také ku prospěchu jemu samotného, který by nemusel stát ve stínu druhých a mohl by se cítit víc jako skutečný umělec a ne tolik jako schopný hudební byznysman s velkým talentem prodat svou hudbu v současné době.

Spojení skupiny Jelen a Michala Tučného funguje výborně, někdy by ale mohli být v předělávkách více odvážní

Jelen – Půlnoční vlak Michala Tučného

Vydavatelství: Universal
Žánr: Pop-Folk, Country
Hodnocení: 3,5/5,0

Pop-folková skupina skupina Jelen se dala minulý rok pro turné dohromady s dcerou legendy českého country Michalem Tučným Míšou Tučnou. A tady se zrodil nápad, který se jevil jako velice zajímavý a vlastně i logický – aby skupina Jelen nahrála album předělávek písní Michala Tučného.

Zrovna hned první dvě písně alba – “Nashville” a “Spím v obilí” se ke kapele Jelen perfektně hodí hudebně i tématicky. S organicky a naživo znějícím způsobem nahrávání zní píseň velice svěže. Svůj půvab má určitě i píseň “Modré z džín”, o kterou se postarala sólo Míša Tučná.

“Tam u nebeských bran” je bohužel trochu moc nadnesená na tu špatnou část skupiny Jelen, která se snaží o takové ty velké euforické refrény ve stylu Mumford & Sons. Podobně až příliš “hodný” a opatrný zvuk má i “Jak chcete žít bez koní” a spolu s už tak až po okraj sentimentální původní písní, je té sladké nálady tady už přece jen příliš.

Jelen taky mohl něco ještě víc udělat z písní “Boty z kůže toulavejch psů” a u klasiky klasik “Pověste ho vejš” mohli být klidně ještě více dramatičtí a velkolepí – škoda, že smyčcové části nebyly hlasitější a více megalomanské. Ale jinak je to povedené album, které stojí za to slyšet, pokud máte nějaké sympatie k českému country (a nemusíte být ani zrovna jeho skalními fanoušky). Potvrdilo se, že spojení Jelen a Michal Tučný, které vypadalo dobře na papíře, rozhodně dává smysl i po realizaci a je hezké ho poslouchat.

Recenze | Novinky: Silversun Pickups se na Widow’s Weed ve spojení s Butchem Vigem snažili být ostřejší než jindy. V klidnějších písních zní ale bez života

Losangeleská kapela Silversun Pickups byla vždycky mistrem v tom, jak dokázala bolestivou úzkost přetavit v hudbu, která geniálně kombinovala přístupnost s neotřelým, zasněným zvukem kytar. Nyní se na albu Widow’s Weeds, které po čtyřech letech navazuje na Better Nature (2015) spojila s producentem velkého jména Butchem Vigem, který nahrával Nevermind od Nirvany nebo Wasting Lights od Foo Fighters.

Silversun Pickups se chtěně nechtěně museli vždycky potýkat se srovnáváním se slavou alternativní rockovou kapelou 90. let Smashing Pumpkins. Pramen těch podobností samozřejmě vyvěrá z toho, že Brian Aubert zní po hlasové stránce hodně podobně jako zpěvák Smashing Pumpkins Billy Corgan. I zvukem mají ale Silversun Pickups balancující v náladě večerního uklidňujícího smutku se Smashing Pumpkins leccos společného a tak podobnosti nejsou rozhodně jen uměle fabrikované.

Silversun Pickups (Foto: Claire Marie Vogel)
Silversun Pickups (Foto: Claire Marie Vogel)

Silversun Pickups měli před sebou poměrně těžký úkol, protože z minulého alba Better Nature i přesto, že dokázalo uspokojit potřeby většiny posluchačů, zbyl v hodně z nás takový ten pocit: „To bylo všechno?” Silversun Pickups zkrátka uměli líp – zvláště na albu Carnavas z roku 2006. Kdybych měl tohle album nějak popsat co nejkratším způsobem, zvolil bych asi díky zasněnému astrálnímu zvuku a surrealistickým, hloubavým textům označení “ezoterický rock”.

Celé album mělo díky ozvěnám a zpožděním velice vyladěný zvuk kytar a díky tomu mělo i vynikající nezapomenutelnou atmosféru.

Z alba zní moderní prvky, smyčce, ale i kytary syrovější než jindy

Nové album Widow’s Seed je ovšem trochu jiné. Dá se říct, že je to krok kupředu vzhledem k jakémusi modernímu zvuku. Silversun Pickups nicméně zůstávají věrní tezi, že nejlepší písně se tvoří z kytar a tak elektrické kytary doplněné o všemožné efekty tvoří pořád dominantní prvek alba. Kromě toho zde ale slyšíme poprvé také nějaké elektronické prvky.

Úvodní “Neon Wound” začíná s elektronickou basou ve stylu 80. let. “Don’t Know Yet” zase obsahuje v úvodu nějaké elektronické bubny a luskání s ekvalizací. Je zde ale také několik smyčcových pasáží – například na “It Doesn’t Matter Why” slyšíme dokonce společné sólo violoncella a houslí. “Straw Man” zase začíná melodiemi houslí. Smyčcové party obsahuje i třeba v dramatickém konečném rozuzlení písně i “Simpatico”. A to jsme smyčce neslyšeli od Silversun Pickups ve větší míře vlastně od Caravanas. Pokud se něco povedlo, pak rozhodně tento návrat k tomuto prvku, která skvěle skupinu doplnila.

Není se moc co divit, že album zní takto, když jej produkoval slavný producent Butch Vig (bubeník Garbage; producent Nirvana, Sonic Youth, Smashing Pumpkins, Foo Fighters), který není zrovna velkým příznivcem tvorby hudby na počítačích a když už používá některých moderních prvků hudební produkce, spíše jen k doladění poctivého analogového zvuku, který vznikne jako za starých časů ve studiu, kde je přítomna celá kapela a může se zde nechat působit ona chemie.

Od jedné z nejpřímějších písni Silversun Pickups vůbec k nevýrazné nudě bez života

Album Widow’s Seed začne velice slibně. “Neon Wound” má v sobě zasněný půvab alba Carnavas, zároveň ale je píseň díky tvrdším a ne tolik do ozvěn zabalených kytar, syrovější. Moderní prvky jako ona zmiňovaná elektro basa nebo další basové syntezátory v mezihře po prvním refrénu, či hlasové ozvěny, dodají písni šmrnc.

Je také hodně příjemné a osvěžující slyšet Silversun Pickups v naštvanější poloze než jindy. Že už nejsou takoví smutní snílci, co čekají, jestli jim nespadne s letadlem na hlavu Malý princ, ale že si jdou cílevědomě pro výsledek. Ještě více je to ostatně slyšet v nejlepší písni alba “It Doesn’t Matter Why”. Pumpující tempo, vášeň, zápal. Jak Brian Aubert zpívá svým nasálním hlasem:

„It Doesn’t matter what we know
We’re just known,”

nikdy jsme neslyšeli Silversun Pickups být tak bezprostředními.

Napůl akustická deštivá balada středního tempa “Freakozoid” se také povede. Zajímavě zní i přes trochu bizarní text (kdo by to byl řekl, že lze napsat píseň o jednom z druhů argumentačního klamu) také “Straw Man”.

Od písně “Straw Man” je bohužel album strašně utahané, nešťavnaté a nezáživné. Dokážu si představit, že by třeba “Bag of Bones” s povedenou melodickou složkou refrénu mohla být velice zajímavá v lepším kontextu nějakého jiného alba – klidně i třeba jiného interpreta. Avšak, když je píseň v obklopení depresivních cajdáků bez života a emocí,  si stáhnou povrdenější píseň “Bag of Bones” do šedivého průměru až podprůměru také.

Ačkoliv se tedy první polovina alba povedla, polovina druhá je pomalá, nezáživná a bez života. Ještě více se též prohloubí to, že i přes některé moderní prvky zní hudba Silversun Pickups nějak zastarale – jakoby pocházela někdy z 90. let, maximálně začátků 21. století. A to přitom Butch Vig nahrával i třeba Wasting Life od Foo Fighters, které je univerzálním albem pro všechna hudební období. Jenomže rozdíl mezi Wasting Lights a Widow’s Weeds je zřejmý. Dá se dokonce shrnout i jedním slovem: skladatelství.

Silversun Pickups – Widow’s Weeds

Vydáno: 7.6.2019
Délka: 47:49
Žánry: Alternativní rock, Post-punk Revival, Alternative/Indie Rock, Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Neon Wound, 2. It Doesn’t Matter Why, 3. Freakazoid, 5. Straw Man

od -
M83

Jejich nové album se bude jmenovat DSVII a je inspirováno Japonskou video hrou The Legend of Zelda a puzzlovou hrou Solomon´s Key. Byl zveřejněn také patnáctistopý tracklist alba.

M83 potvrdili, že nové album DSVII vyjde 20. září přes vydavatelství Mute Records. Ale pro zvědavé fanoušky tady přikládáme kousek ukázky. DSVII, což znamená „Digital Shades vol. II “, je pokračováním Digital Shades Vol. 1 a přichází tři roky po sedmém studiovém albu M83 Junk, a je inspirováno především hudbou z videoher.

Anthony Gonzalez z M83
Anthony Gonzalez z M83 (Foto: PopMani.se)

„Během léta 2017 jsem strávil pět měsíců v Cap d’Antibes ve Francii. Trávil jsem čas hlavně plaváním ve Středozemním moři, čtením, sledováním filmů a hraním videoher z 80. let,“ napsal ve svém vyjádření na svých internetových stránkách. Hrání těchto her ze staré školy, bylo velmi osvěžujícím zážitkem. Je v nich něco naivního. Jsou tak jednoduché a nedokonalé. A to je přesně to, čeho jsem se po celou tu dobu snažil dosáhnout s „Digital Shades Vol. 2“.

Gonzalez z M83: Tentokrát jsem chtěl udělat album pro sebe

DSVII bylo inspirováno soundtracky z her The Legend of Zelda, Phantasy Star II, Solomon Key, Crystalis a dalších retro her. Gonzalez to odhalil na svých internetových stránkách. Jiné odkazy umístěné na albu zahrnují hudbu Morta Garsona (včetně nedávno znovu vydaného “Plantasia”), Briana Ena nebo Suzanne Ciani, stejně jako francouzské filmy Divoká planeta, Gandahar a americký sci-fi horror Phantasm.

Zde je k dispozici ukázka z alba ‘DSVII’. Podívejte se na obrázek alba a poslechněte si úryvek v následujícím příspěvku Instagramu:

Gonzalez vysvětlil, že vytvořil DSVII po období tvůrčího trápení, které nastalo poté, co vydal s M83 album Junk. „Měl jsem podivný pocit, že lidé plně nepochopili směr nahrávky,“ napsal. „I přes velmi úspěšné turné po celém světě jsem nemohl přestat myslet, že fanoušci byli z Junk zklamáni. A pocit neúspěchu se mnou zůstal velmi dlouho…“

Asi po roce práce na hudbě pro slavnou show Cirque du Soleil Gonzalez přiznal, že se „cítil prázdný; psychicky i fyzicky vyčerpaný“. „Vrátil jsem se domů na jih Francie, abych si odpočinul a zamyslel se nad tím, co bude následovat s jednou myšlenkou: Tentokrát jsem chtěl tvořit sám pro sebe.“

Tracklist pro DVSII:

  1. ‘Hell Riders’
  2. ‘A Bit of Sweetness’
  3. ‘Goodbye Captain Lee’
  4. ‘Colonies’
  5. ‘Meet the Friends’
  6. ‘Feelings’
  7. ‘A Word of Wisdom’
  8. ‘Lune de fiel’
  9. ‘Jeux d’enfants’
  10. ‘A Taste of the Dusk’
  11. ‘Lunar Son’
  12. ‘Oh Yes You’re There, Everyday’
  13. ‘Mirage’
  14. ‘Taifun Glory’
  15. ‘Temple of Sorrow’

Recenze | Novinky: Zkrocený Pokáč na druhém albu sice není Úplně levej, jenomže zapomněl, že lovesongy mu nikdy nešly a že neměl rád stereotypy

Pokáče čekal těžký úkol a s albem Úplně levej se pokouší navázat na extrémně úspěšné debutové albumVlasy z roku 2017, které z internetového písničkáře a vtipálka udělalo úspěšného hudebníka se Zlatou deskou. Na novém albu se objevuje sice méně písní, ale o to více zajímavých hudebních hostů (Berenika Kohoutová, Jakub Ondra nebo Petra Göbelová). Pokáč je na něm taky nečekaně hodně konformní a romantický…

Pokáč se svým debutem Vlasy zaskočil asi všechny. Hodně lidí totiž vědělo, že má potenciál díky jeho populárním videím na internetu. Jan Pokorný je ostatně původním povoláním IT expert a internet jeho jeho domácím hřištěm a nebo vzhledem k tomu, že je Pokáč Sparťan, řekněme Letnou (ještě líp Generali Arenou). Že se mu ale podaří dosáhnout až Zlaté desky, o které mi můžou nechat zdát i daleko větší kapři v tom našem českém hudebním rybníčku, to asi čekal málokdo. Písně jako “Vymlácený entry”, “Mám doma kočku” nebo “Co z tebe bude” obletěly Česko a trhaly rekordy streamovacích služeb.

Pokáč (Jan Pokorný) Foto: pokac.cz
Pokáč (Jan Pokorný) Foto: pokac.cz

Druhé album Úplně levej je popravdě trochu zklamáním. Z Pokáče totiž vymizel ten puc novosti a neokoukanosti. To je bohužel tak nějak úděl toho, když se vaše písně hodně hrají. V roce 2017 byl ještě Pokáč originální a za rok a půl už si z něj dělali legraci v pořadu kanálu Kytary.cz Kumšt, kde nejprve udělali z Pokáče Belkáče a jindy zas říkali, jako dobrou ověřenou strategii pro napsání písně, že máte zkusit napsat píseň o Vánocích, ale jakože s nadhledem a vtipem a o tom, jak ty Vánoce už nejsou to, co kdysi bývaly, jsou moc konzumní a všichni jenom pořád někam spěchají.

Jak je Pokáč proti kýči, ale sám se kýčem pomalu stává

Kumšt je sice jenom jeden pořad, ale jestli tenhle pořad k něčemu byl, pak k tomu, že víte, že pokud se v tomhle pořadu někdo objeví, může si být jistý, že je v něm určitý kus kýče. To samozřejmě nemusí být ještě nutně špatně. Legraci si můžete dělat i z těch nejlepších hudebníků a i největší miláčci hudbeních kritiků — například Radiohead nebo Bob Dylan, bývají často parodováni. Jenomže Kumšt nebyli nějací baviči nebo imitátoři. Byl to přímo pořad, jehož existence stála na tom, že si dělali legraci z kýčovitých zvyků v české hudbě.

Pokáč, jakoby jim to udělal naschvál a toto vánoční schéma použil znovu v písni “Voděvzdorné šibenice”, kde ještě ke všemu angažoval dětskou zpěvačku Káju Bulawou.

Nelze si bohužel nevšimnout určitého rozporu mezi tím, že Pokáč na jednu stranu používá vědomě kýč, na druhou stranu se ale díky své pověsti vtipálka, nemůže úplně tvořit druhé “Zvonky štěstí”, protože by se s vtipálka stal naopak terč posměchu — což je pro každého komediální umělce to úplně nejhorší, co se mu může v kariéře stát.

Musel si tak najít jakýsi balanc mezi kýčem a humorem, kdy si naopak z kýče dělá legraci a ten je tak vlastně dobře maskován a dá se špatně rozeznat, i když tam je. Vlastně je to obelstění posluchače a chytrý marketingový tah. Dělat kýč a při tom se tvářit, že proti kýči bojuji. To je na jednu stranu velice chytré, na stranu druhou ale také nehezky vyčůrané.

Podobnou textařskou strategii uplatňuje i na mnoha dalších písní na albu Úplně levej. Jakoby si Pokáč uvědomoval, že zatímco si na prvním albu mohl dovolit ze všeho jen děla legraci, na albu druhém už by měl trochu zmírnit. Pseudo romantická píseň probuzení jsou tak samé prdy, sliny, zkažený ranní dech, ale v refrénu nejednou slyšíme až sentimentální refrén jako od těch nejvíce slaďáckých boybandů:

“Přesto na celým širým světě nic hezčího není,
než vedle tebe zlato každý ráno probuzení”

Je to vlastně takový zdvihnutý prostředníček všem ideálům a snovým fantastickým představám o lásce. Konstatování skutečnosti, tak jak je. Pokáč ve větách jako: “Vidím tě válet se v tom mastným triku mým, konečně milostným básníkům rozumím” nebo: “Kdo tě viděl ráno sotva tuší, že přes den ti to vážně sluší – na mou duši” vlastně jen říká věci tak, jak skutečně jsou a protože překročí určitou hranici korektnosti, je to vtipné i když bohužel už ne tolik jako na prvním albu, které bylo přece jen takové více bezstarostné a dost mu pomohlo, že se Pokáč skoro úplně vyhýbal romantickým tématům.

Pořád vtipné, ale: „Už to není to, co bejvalo“

Působí to, jakoby Pokáč nyní spíše promlouval k holkám z administrativních kanclů než ke kanceláři programátorů.

Pokáč a jeho absurdní ajťácký humor bezstarostného vtipálka pro losery, samotáře a vysokoškoláky, dospěl spíše k humoru, který se více hodí k někomu, kdo už z té vysoké vyšel a teď se snaží žít normální poklidný život, pokud možno někde nad prostředkem střední třídy. Pokáč je v roce 2019 takový více zkrocený a opatrnější.

S úspěchem v hudbě přišel i úspěch v životě, jeho peněženka je na tom určitě mnohem líp. To mu rozhodně všechno přejeme, jinak bychom tak nechválili první album, jenomže pak to dopadá tak, že ačkoliv se snaží pořád mluvit z části ke svým nejranějším fanouškům (viz. píseň “Matfyzák na disku”, už to není celkově tak důvěryhodné jako kdysi a působí to, jakoby Pokáč nyní spíše promlouval k holkám z administrativních kanclů než ke kanceláři programátorů.

První album bylo IT Crowd a Black Books, dneska jsou to spíše Ženy v běhu. Pořád se tomu dá zasmát, ale už je to takové konformní. Písně jako “Jaro” a “Láska na vsi” jsou bohužel proti tomu, co Pokáč zastával na předchozím albu.

Přitom album začne skvěle a píseň “Kouření je hnusný zvyk” je možná i nejlepší věc, co tady kdo udělal, aby odradil mládež od kouření. Při řádku:

„Navíc jsou tady i horší činnosti, než kouřit snad,
třeba fetovat, mordovat, či K-Pop poslouchat.“

jsem hned takhle zpočátku alba vyprskl smíchy.

Když hraje druhá “Matfyzák na disku”, zdá se skutečně, že Pokáč bude pokračovat v těch stejných kolejích jako na album Vlasy. Některé pasáže jsou totiž opět zabijácké, zvlášť například tahle:

„Vybalila na mě svoje prsní dvorce.
Ptala se, zda si na ně nechci sáhnout,
já se nad ně opovážil nahnout
a plnej vzrušení si představoval,
jak bych tenhle tvar v MathLabu modeloval.”

No a hned nato je tu titulní píseň “Úplně levej”, která je taky plná hlodů. Téhle písni se právě povede to, co se nepovede písni “Probuzení” – přivést romantickou, ale i tak humornou píseň. To, co se na prvním albu povedlo na “Lovesongy”.

Když k tomu přidáme “Mám rýmu” a “Aromatické léto” máme slušné album. Něco mu ale přeci jen chybí. Něco, co mělo Vlasy a Úplně levej to nemá. Debut byl drzejší, více nebojácný, více nezávislý a obsahoval více vtipných postřehů a rýmů. Dokonce i hudební stránka, která není u Pokáče sice tak důležitá, se povedla víc na albu Vlasy.

Pokáč se sice trochu snažil rozšířit svůj zvuk a vymanit se na některých písních jako “Láska na vsi” a “V lese” z omezení prostého písničkáře s kytarou a ukulelem. Na “Láska na vsi” slyšíme však pouze kýčovité country. Ukázkou melodické nudy na albu je třeba poslední píseň “Farmář Tonda” — i když se jí jakousi podprahovou elektronickou hudbou, kterou slyšíme v písni jen tak bublat na pozadí, snažil vytáhnout producent Lukáš Chromek (Thom Artway, Mirai, Michal Hrůza, Ewa Farna, ATMO Music…). Jeho snaha ale zůstala marná. I přes dobrý text bohužel to stejné lze říct i o písni “Hořkosladká komedie”.

Na druhou stranu vtipný příběh měšťáka “V Lese” a směs folk-dance-popu funguje výborně.

Co se dá ale dělat. Nezbývá doufat, že Pokáč si vzpomene na to, co psal ve svém vlastním songu na minulém albu:

„Lovesongy mi nikdy nešly,
Ale pro tebe to zkusím chceš-li,
Jen nejsou z žánrů, co mi zrovna jdou.
Lovesongů jsou už kvanta”

a bude se také více soustředit na vytvoření poutavějšího hudebního obalu.

Pokáč – Úplně levej

Vydáno: 31.5.2019
Délka: 43 minut
Žánry: Písničkář, Pop-Folk, Komediální hudba
Rozhodně musíte slyšet: 1. Kouření je hnusný zvyk, 2. Matfyzák na disku, 3. Úplně levej, 6. V lese, 13. Mám rýmu

od -

Zpěvák Brandon Flowers z lasvegaské indie rockové skupiny The Killers prozradil pro britský hudební webový magazín NME jména svých nejoblíbenějších zpěváků a hudebníků nebo „králu“, jak je rád nazývá. Prozradil také následující plány kapely, kdy by mělo být vydáno nové album a jaké bude.

„Brandon má mnoho svých králu“, řekl těsně před vystoupením na Glastonbury 2019 bubeník The Killers Ronnie Vannucci pro britský magazín NME.

Foto The Killers
Z původní sestav The Killers jsou od roku 2007 na turné pouze zpěvák Brandon Flowers (úplně vpravo) a bubeník Ronnie Vannucci, Jr. (druhý zleva) Foto: Press Here Now

„Jo, mám téměř patnáct svých králů. Liam Gallagher je jedním z nich,“ potvrdil.

Brandon následně přidával dalsí hvězdy, které obdivuje. „Don Henley, Peter Gabriel, Morrissey by byli králové, Bono by byl král, Springsteen by byl král.”

Flowers o Morrisseyovi: Zapomněl jsem, že je teď kvůli názorům v kaši, ale je to pořád král

Když padla věta o „Morrisseyových problematických politických názorech“ Flowers odpověděl: „Je to pořád král, je jedinečný v tom, čeho dosáhl, jeho statečnost, jeho texty a cit pro hudbu jsou naprosto neuvěřitelné. Zapomněl jsem, že je teď v kaši kvůli jeho názorům. Takže jsem ho neměl zmiňovat?“ dodal Flowers s narážkou na mediální odsuzování Morrisseyových názorů, který otevřeně podporuje nacionalistickou, proti imigrační a proti evropské unii orientovanou stranu Nigela Farage Brexit Party.

Jako vzdání pocty Morisseyově původní skupině The Smiths, The Killers požádali kytaristu Johnnyho Marra, aby se k nim připojil na pódiu Glastonbury a aby si spolu zahráli klasiku “This Charming Man“. Marr také zůstal hrát na závěrečnou píseň Killers, “Mr. Brightside”. Ještě předtím se k The Killers připojili Pet Shop Boys.

Nové album bude konceptuální

Skupina také prozradila nějaké podrobnosti o své nové nahrávce a potvrdila to, co už předtím napovídala — nové album bude konceptuálního charakteru (tzn. písně budou mít společné téma nebo příběh).

„S každým albem je těžké, aby nedocházelo k tomu, že se na nich vyskytují společná konceptuální témata a i na poslední to tak bylo,“ vysvětlil Flowers.

„Ve všech našich nahrávkách už něco z toho bylo. Day and Age toho byla plná a nemyslím, že by to lidi nějak nadzvedlo. Sam’s Town byla toho plně realizovaná verze. Nesnažili jsme se vytvořit konceptuální album, ale všechna naše alba mají prvky konceptuálního alba.“

Pilotní singl z minulého alba Wonderful Wonderful „The Man“ (2017):

Bubeník Ronnie Vannucci dodal: „Máme téměř třicet dokončených skladeb, takže se vrátíme a znovu je nahrajeme a najdeme tu linii, najdeme symetrii a díky tomu najdeme ten koncept.“

Skupina také potvrdila, že nová nahrávka by mohla být vydaná v roce 2020.

Rozpůlení The Killers

Kapela zatím nikde neprozradila, jak je to s tvůrčí stránkou alba. Původní členové — kytarista Dave Keuning a basista Mark Stoermer se totiž již nezúčastňují turné a kytarista Keuning dokonce nahrál v roce 2018 sólové album. Ačkoliv nikde nebylo uvedeno, že by již nebyli oficiálně členy kapely, vypadá to, že mají minimálně jednou nohou vykročeno z kapely nadobro obejít. Není tak jisté, zda se nebudou muset Flowers s Vannucci obejít bez nich i ve studiu.

Dave Keuning byl přitom stěžejním článkem ve tvůrčím procesu kapely a stojí například za ikonickými kytarovými melodiemi v “Mr. Brightside”, které byly úplně prvním, co z písně vzniklo. Na posledním albu Wonderful Wonderful to byla pouze jediná píseň, kterou složil Keuning, jenž si Flowers, který má jakožto frontman výhradní právo zvolit si písně, vybral na album.

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

Možná vůbec nejslavnější hudební festival světa Glastonbury je už dlouhá léta neodmyslitelně spjat s ekologickými myšlenkami. Pořadatelé Michael Eavis a jeho dcera Emily Eavis aktivně vyjadřují podporu různým ekologickým hnutím. Kromě pořadatele festivalu, také farmář Michael Eavis spolupracuje s Greenpeace a dalšími ekologickými hnutími už od 80. let a jeho dcera Emily v tom rozhodně nezahálí. Pod hlavními pódii, jejichž snímky obletí vždy celý svět, je ostatně již několik let vidět velký nápis Greenpeace. 

Otec a dcera Eavisovi dokonce darují velké sumy různým charitativním organizacím a spolu s nimi putují nemalé částky i ke Greenpeace. Spolu s charitami WaterAid na podporu distribuce vody do zemí s jejím nedostatkem a Oxfam pro odstranění chudoby, dostalo Greenpeace částku okolo 3 milionů liber.

Hudbení festival Glastonbury. Foto: jaswooduk (archivní)

Na světové ekologické problémy se samozřejmě snaží upozorňovat pravidelně také návštěvníky festivalu a letos tento jejich zelený boj vyvrcholil především řečí legendárního britského dokumentaristy Davida Attenborugha, který zdůrazňoval deseti tisícům lidem před hlavní Pyramidovou scénou, především problém s plasty a to, jaký mají neblahý vliv na životní prostředí.

Ani legendární dokumentarista Sir David Attenborough nepomohl k pořádku

Počet odhozených plastových lahví se prý odhadoval na neuvěřitelných 1,3 milionů. A to jsou jenom lahve. Kde jsou sáčky, kelímky, obaly, tácky a další plastové věci.

Ke všemu tomuto nelze mít přílišné námitky. Samozřejmě by leckdo mohl říct, že není moc moudré podporovat organizaci, která nechce ani slyšet o jaderné energetice – i přes excesy v Černobylu a Fukušimě – nejšetrnějším a nejefektivnějším zdroji elektrické energie. Ale pořád je to jejich daleko užitečnější iniciativa – a Attenborough splnil roli řečníka festivalu a spojoval lidi – daleko lépe než rudý labouristický politik obdivující Karla Marxe, Che Guevaru a Fidela Castra Jeremy Corbyn na minulém Glastonbury.

Podívejte se na proslov Davida Atteborougha z hlavní Pyramidové scény Glastonury 2019:

Pro letošek dokonce vyhlásili zákaz prodeje všech plastových lahví a požadovali od návštěvníků, aby si přinesli sebou své vlastní plastové lahve, které si budou moct na festivalu doplnit. Učinili tomu tak po posledním ročníku v roce 2017, kdy byly obrázky z festivalu skutečně hrůzostrašné. Počet odhozených plastových lahví se prý odhadoval na neuvěřitelných 1,3 milionů. A to jsou jenom lahve. Kde jsou sáčky, kelímky, obaly, tácky a další plastové věci.

Musí se uznat, že letošní obrázky z úklidu Glastonbury přece jen vypadaly o malinko optimističtěji, na “free-plastic” festival je to ale pořád velice, velice tristní.

Ukliď si plastové lahve, až pak zkus zachraňovat lední medvědy na Arktidě

Lze vyčítat něco pořadatelům?

Stará pravda, která je předávaná z generace na generaci mezi všemi kulturami praví, že pokud chcete změnit svět, musíte si nejprve zamést před vlastním prahem. V anglickém jazyce se vyskytuje zase například příměr s ustláním postele nebo uklizením domu. Je to ale to stejné.

Pořadatelé mohli tedy na místo dlouholetému upozorňování na tání ledovců či vymírání ledních medvědů díky globálnímu oteplování, které se děje tisíce kilometrů daleko od místa festivalu a návštěvníci ovlivní tuto záležitost jen velmi těžko, raději ještě více apelovat na návštěvníky, aby si prostě po sobě uklidili. Přímo na festivalu, přímo okolo místa, kde stojí nebo okolo místa, kde mají postavený stan či obytný vůz.

Pořadatelé ale udělali alespoň něco a přitom nemuseli nic. Vzali si ostatně zákazem plastových lahví i kus zisků od prodejců.

Největší vina tak padá na samotné návstěvníky. Pochopitelně nelze uplatňovat princip kolektivní viny a určitě ne každý návstěvník festivalu se choval jako prase a pohazoval okolo sebe odpadky, jak ho napadlo. Nelze ani manipulativně tvrdit – jak to rádi dělají někteří zarputilí ekoskeptici – že ti, co nejvíce poukazovali na problémy přírody, dělali kolem sebe největší binec (i když se bohužel pár i takových určitě najde), protože logicky vzato, není důvod si myslet, že člověk, který se o přírodu zajímá, udělá kolem sebe v průměru větší nepořádek než člověk, který na přírodu kašle.

Vzhledem ale k tomu, jak velké protesty se v rámci festivalu konaly, se jeví přístup návštěvníků jako pokrytecký. Okolo 20 000 lidí se například připojilo k velkému pochodu napříč loukami festivalu, přičemž pak vytvořili velké lidské logo hnutí Extinction rebellion, které má za úkol upozornit na vymírání živočišných druhů na planetě. Jedna z účastnic pochodu, jistá 18letá návštěvnice festivalu Francis Fox, řekla například pro britský deník The Telegraph: „Lidé u moci ignorovali klimatickou krizi po celé dekády.”

Lepší změnit něco než nic

Podobný pohled ostatně můžeme vidět i u “pátečních” ekologických protestů mladých lidí. Viní za ekologické pohromy politiky a velké korporace, ale hned na to si odskočí na svačinku do “ká-ef-céčka” a kytky na školních chodbách jim mezitím usychají, protože je nikdo po celý rok nezalévá. Radši se ani moc nebudu ptát, jestli nějaké páteční protesty budou i nyní přes prázdniny, když se není z čeho ulít.

Každý by se měl snažit změnit věci, na které sám stačí.

Nechci v žádném případě tvrdit, že politici nejsou spoluzodpovědní za klimatické změny, různé jednotlivé ekologické katastrofy a znečišťování životního prostředí obecně a je dobře, že lidé minimálně vypadají, že jim tento problém není lhostejný. Jan Palach (schválně jsem si vybral někoho, koho drtivá většina pokryteckých i nepokryteckých aktivistů všeho druhu uznává) řekl před svou smrtí: „Každý by měl bojovat proti tomu zlu, na které sám stačí.” Já si dovolím tento citát upravit na: „Každý by se měl snažit změnit věci, na které sám stačí.”

Proto, ať už se budete po začátku školního roku v záři moci zúčastnit dalšího pátečního ekologického protestu, ať už budete někdy stát na Glastonbury a s vlivem omamných látek v euforii tleskat zasloužilému legendárnímu filmaři Davidu Attenboroughovi nebo někomu jinému, kdo bude mluvit o životním prostředí, ať už budete někde na Hradech.cz a tleskat Tomášovi Klusovi za jeho zapálený ekologický projev mezi písněmi, zkuste si dát pozor, ať nevyhazujete lahev přímo pod sebe a přineste si ji zpátky ke stanu nebo alespoň k popelnici na plasty.

Zkuste vzít třeba i nějaký ten kelímek ze země, který tam vyhodil někdo míň zodpovědný. Zkuste třeba i zalít ty kytky, až se vrátíte domů nebo do školy. Zkuste se zamyslet, jestli nemám, jakožto ještě také zástupce mladé generace, v něčem pravdu. I když tím svět nezachráníte, je lepší změnit něco než nic.

Začněme u sebe a teprve pak chtějme víc.

Autor: Patrik Müller

od -
Killers-a-Pet-Shop-Boys-Glastonbury-2019

Po roce odmlky se o víkendu v Anglii znovu pořádal pravděpodobně nejlépe obsazený a nejvěhlasnější festival světa Glastnobury. Dokonce i organizátoři prohlásili, že rok 2019 byl dosud nejlepším Glastonbury, takže víme, že to byl speciální rok. Podívejte se na nejzásadnější události festivalu.

Víkendový festival Glastonbnury 2019 byla nepochybně jedna z nejdůležitějších událostí hudby a kultury tohoto roku. A rozhodně ne jenom kultury a hudby britské.

Pořadatelé letos udělali mimořádně skvělou práci a vybrali řadu talentovaných, ale i osvědčených umělců, kteří se spojili, aby vytvořili úžasnou atmosféru a jedinečný zážitek všem, kteří osobně dorazili na jihozápadoanglická pole v Somersetu a nebo sledovali živý přenos přes stanici BBC2. Jako obvykle vybrali směs jak hvězd začínajících, tak osvědčených legend.

Festival Glastonbury letos organizátoři označili za doposud nejlepší ročník. Foto: jaswooduk (archivní)

Po celý víkend jsme dění na festivalu bedlivě sledovali. V následujícím článku vám představíme ty nejlepší momenty z ročníku označeném samotnými organizátory jako „nejlepší“ Glastonbury.

Stormzy přepisoval dějiny. První grime rapper, první černý brit a druhý nejmladší headliner Glastnobury

Stormzy přepsal historii festivalu, neboť byl první umělcem žánru grime a zároveň prvním černým britem a také druhým nejmladším headlinerem vůbec.

A toho se zhostil na jedničku.

Od té chvíle, kdy se objevil v ochranné vestě, která slouží proti bodnutí nožem, jenž vyrobil proslulý street artový umělec Banksy, začalo publikem složené z desítek tisíc lidí zpívat: „Zas***á vláda, zk****ý Boris.“ 25letý rapper ukázal, proč je ve Velké Británii takovou kulturní ikonou.

Londýňan ovládal každou píď pódia, zatímco ale celé jeho vystoupení a šanci vystoupit jako headliner, vzal s pokorou.

Pozoruhodný byl také okamžik, kdy žena překládala Stormzyho vystoupení do znakové řeči.

Stormzy využil svého vystoupení ke zdůraznění různých sociálních nespravedlností a politických otázek, ale také pro dobrou věc: představením úspěchu černošské umělecké komunity a upozorněním na práci umělecko-aktivistického hnutí Ballet Black, jehož členům dal příležitost vystupovat na Pyramidové scéně.

Lewis Capaldi a jeho vtipná odpověď Noelu Gallagherovi

Hodně kontroverzní byl vstup skotského písničkáře Lewise Capaldiho, když započal své vystoupení televizním klipem bývalého kytaristy, vokalisty a skladatele Oasis Noela Gallaghera, jenž byl zachycen, jak v rozhovoru nechápavě říkal moderátorovi: „Lewis Capaldi, co to je za týpka?“  a zveřejnil na Twitteru také nahrávku svého 11letého syna, jak paroduje zpěvákův pěvecký přednes.

Capaldi posunul ještě hranici tím, že přišel na pódium oblečený v „parka“ bundě, klouboučkem a brýlemi, jako Noelem nenáviděný bratr Liam. Když bundu rozepnul, měl pod ní tričko s potiskem, na které byla hlava Noela Gallaghera na velkém červeném srdci.

Na závěr všech událostí to ještě vyšperkovala Noelova dcera Anais Gallagherová, která napsala na Twitter, že až vyroste, chce být jako Lewis Capaldi.

Lewis Capaldi's Glastonbury 2019 entrance

"Who's this Capaldi fella..?" 😆Lewis Capaldi's #Glastonbury2019 entrance was INCREDIBLE 😂😅Over to you now Noel Gallagher…

Zveřejnil(a) BBC Radio 1 dne Neděle 30. června 2019

Vystoupení lasvegaské skupiny The Killers v sobotu večer

The Killers byli v sobotu ve velice dobré formě. Jejich vystoupení patřilo k jednomu z, ne-li vůbec nejlepšímu, z celého Glastonbury.

Vystoupení bylo skvěle přijato třicátníky i dospívajícimi teenagery, hlavně když skupina zahrála jejich největší hity “Mr. Brightside“ a nebo “Somebody Told Me“ a hlavní třešničku na dortu ocenilo i starší publikum. To když s Killers vystoupili na závěr programu hlavní Pyramidové scény sobotního dne s Pet Shop Boys a s Johnym Marrem, se kterým dokonce zahrála skupina jeden z jejich nejslavnějších hitů “Mr. Brightside“. Ještě předtím společně s hosty zahráli “You Were Always on My Mind” (Pet Shop Boys) a “This Charming Man” (The Smiths).

Před těmito přídavky se objevil na pódiu na krátkou chvíli dokonce i známý britský komik Jimmy Carr.

David Attenborough a jeho zvuky velryb

Když se slavný britský přírodní dokumentarista Sir David Attenborough objevil za mohutného potlesku, řekl vše co potřebujete vědět o festivalu. Jako úvodní znělka mu přitom posloužily zvuky velryb.

Glastonbury je místo, kde můžete jako devadesátník vystoupit na pódium a mluvit o problému s plasty a být publikem kladně přijat.

Attenborough pochválil Glastonbury za to, že zde nebyly použity žádné plastové výrobky.

Při svém překvapivém vystoupení také shrnul, co se mu na festivalu nejvíce líbí — jeho celkový charakter a diváci.

Hlas Roberta Smithe

The Cure byli v neděli perfektní závěreční vystupující, čímž dokonale festival uzavřeli.

Hodně lidí se na Twitteru dohadovalo, jak je možné, že Robert Smith má stále tak skvělý a unikátní hlas.

Písničky z 80. let, které The Cure zahráli zněly prostě skvěle. Jejich vystoupení bylo svěží a bylo hráno lidmi kteří jsou opravdoví mistři ve svém řemeslu.

The Cure – Glastonbury 3 songs montage

💋 How would you sum up The Cure's Glastonbury headline set in 6 words?

Zveřejnil(a) BBC Radio 6 Music dne Neděle 30. června 2019

Dojatá Kylie

Dokonce ještě předtím než se v 16:00 objevila v tzv. legendárním slotu, tedy čase, který je v neděli obvykle každým rokem vyhrazen vystoupení hudební legendy, řekla Kylie Minogue, že věděla, že bude plakat.

Nejvíce byla Kylie Monogue zahlcena emocemi, když mluvila, jak v roce 2005 sledovala Glastonbury — rok, kdy měla vystupovat na legendárním pyramidovém pódium, ale místo toho bojovala s rakovinou prsu.

Kylie chvíli trvalo než se uklidnila a vnořila se do atmosféry koncertu.

Ano, bylo to sice až po 14 letech od původní možnosti vystoupit na Glastonbury, ale zhostila se toho parádně a nejspíše také inspirovala svým bojem s rakovinou mnoho lidí, kteří se nyní také potýkají se zdravotními problémy.

Opravdu silný moment.

Počasí

Deštivá Anglie byla pro tento ročník mýtem. Stejně jako s vystupujícími, museli být fanoušci a organizátoři spokojení i s počasím, které se mimořádně povedlo a bylo nedílnou součástí hladkého průběhu letošního ročníku festivalu Glastonbury.

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

Black Mountain Institute J.A.R. Kaczi Mavis Staples Morrissey

Morrissey v názorovém exilu sáhl na jistotu a nahrál album coverů klasik 60. a 70. let California Son. Málo známí američtí punkeří Institute přišli s větší silou než kdykoliv před tím a zní jako The Stooges na steroidech. Černošská zpěvačka Mavis Staples letos slaví 80 let na světě a 50 let na hudební scéně. Její hlas je ale nyní snad ještě lepší než za mlada. Debutové EP písničkářky Kaczi je jako test toho, co bude fungovat dál.

Podíváme se také na album stoner rockové kapely Black Mountain a na novou verzi minulého alba J.A.R., které bylo předěláno z Eskalace dobra na Eskalaci bobra.

Chci doplout ke:

Výsledek obrázku pro Morrissey – California SonMorrissey – California Son

Vydavatelství: BMG
Žánry: Pop, Retro Pop, Alternativní Pop
Hodnocení: ★★★☆☆

 

Readjusting the Locks

Institute – Readjusting the Locks

Vydavatelství: Sacred Bones
Žánry: Post-Punk Revival, Punk
Hodnocení: ★★★

 

Výsledek obrázku pro Mavis Staples – We Get ByMavis Staples – We Get By

Vydavatelství: ANTI-
Žánry: Blues, Retro-Soul, Roots Rock, Pop/Rock, Původní R&B
Hodnocení: ★★★

 

Výsledek obrázku pro kaczi polonahá epKaczi – Polonahá [EP]

Vydavatelství: WiseMusic
Žánr: Písničkářka, Pop-Folk, Pop, Dance Pop
Hodnocení: ★★★

 

Výsledek obrázku pro Black Mountain - Destroyer

Black Mountain – Destroyer

Vydavatelství: Jagjaguwar
Žánr: Stoner Rock, Psychedelic rock, Alternative/Indie Rock, Progressive Rock
Hodnocení: ★★★

  

Výsledek obrázku pro J.A.R. - Eskalace BobraJ.A.R. – Eskalace bobra

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Funk, Funk Rock, Elektronická taneční hudba, Pop, Alternativní Rock, Alternativní Rap, G-Funk
Hodnocení: ★★★½

 


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Morrissey v názorovém exilu sáhl na jistotu a nahrál album coverů klasik 60. a 70. let California Son

Morrissey – California Son

Vydavatelství: BMG
Žánr: Pop, Retro Pop, Alternativní Pop
Hodnocení: 3,0/5,0

Poté, co se na Morrisseyho spustil hysterický řev levicových novinářů (včetně některých českých, že pane Veselý…) kvůli jeho některým výrokům a komentářům směrem například ke hnutí #MeToo, imigrační politice Británie nebo k postoji londýnského starosty Sadiqa Khana k teroristickým útokům, se jeví opatrné a nevinné album coverů California Son, jako pro Morrisseye, rozumné a přijatelné řešení. Jak se ostatně v hudební branži říká, když potřebuješ nahrát album, kterým nic nezkazíš, nahrej album coverů, když potřebuješ peníze, nahrej vánoční album.

Ačkoliv totiž jeho poslední album Low in High School bylo dost solidní, kvůli politickým názorům, bylo kritiky okamžitě odsouzeno k neúspěchu ještě než si vůbec album pustili a lze předpokládat, že by to velice podobně dopadlo i nyní.

Morrissey si tak vybral některé skoro zapomenuté klasiky 70. a 80. let. Dokonce si některé písně vybral, aby (když ne asi ne přímo proto, aby se usmířil s novináři, ty může mít vcelku na háku), ukázal svou druhou současnou tvář i jeho fanouškům. Morrissey se totiž vůbec nedá lehce zařadit. Ačkoliv totiž jeho některé současné názory jsou pravicové, má dlouhodobě i velké pochopení pro aktivismus a nebo veganství a ekologii. Nyní, vytáhl a nazpíval píseň Boba Dylana “Only a Pawn in Their Game”, která je písní, jenž Bob Dylan napsal o popravě černošského aktivisty za lidská práva v období občanské války. Píseň se ve své době stala symbolem občanských hnutí bojující za práva afroameričanů a proti rasismu v 60. letech.

Jako dobrý nápad se jeví, že album produkoval zase producent Joe Chiccarelli a album, ačkoliv je daleko pozitivnější a slunečnější než z deštivých ospalých dní pocházející a příznačně na podzim roku 2017 vydané minulé album Low in High School, může navazovat na nový zvuk, který spolu Morrissey a Joe Chiccarelli vytvořili. Sci-fi fantasy “Morning Starship” od homosexuální hudebnice Jobriath, která byla jednou z prvních hvězd, které zemřely na AIDS (žeby další Morrisseyův pokus o ukázání své druhé strany?) přetvořili na píseň plnou vesmírných kytar a filmových futuristických syntezátorů.

“Suffer the Little Children” od Buffy-Sainte Marie převede ve velkou moderní bluesovou pecku a Morrissey naruší svůj pevný hlas se strašidelným hlasem: „Did you think he was a boogeyman?” Písní zní parádní pianové party a konečné vysoké sólo funguje s monstrózním basovým piánem, tleskáním a dechovými nástroji na pozadí perfektně. Podaří se také “Lady Willpower” Garyho Pucketta & The Union Gap s velkolepou dechovou instrumentací.

Některé momenty naopak zůstávají více podobné původní instrumentaci, jako třeba “It’s Over” Roye Orbinsona nebo “Don’t Interrupt the Sorrow” Joni Mitchell. A to zase taková zábava není.

Hodně překvapivým hostem alba je zpěvák Green Day Billie Joe Armstrong na písni “Wedding Day Blues” od Laury Nyro. Podobně spolupráce vždycky pobaví.

I když zahrál Morrissey na jistotu a album není nějakým producentským odvazem ve smyslu toho, že by písně nějak výrazně povedeně předělali a spíše se snažili nic nezkazit, Morrisey opět ukázal, že mu svědčí role důstojného zpěváka staré školy, který dokáže svým hlasem a charismatem všechny přerušit a donutit je, aby ho poslouchali.

Jako The Stooges na steroidech. Málo známí američtí punkeři Institute přišli s větší silou než kdykoliv před tím

Institute – Readjusting the Locks

Vydavatelství: Sacred Bones
Žánr: Punk
Hodnocení: 4,0/5,0

Punkeři Institute opustili Austin a vyměnili ho za New York, aby zde nahráli své třetí album, která navazuje na album Subordination z roku 2017. Nové prostředí jim posloužilo kromě lepšího studiového zázemí také k tomu, aby plně pochopili strasti velkoměsta. Mohou tak kritizovat ekonomickou nerovnost a chamtivost velkých korporací a velkých byznysmenů daleko uvěřitelněji než doposud a leader kapely Moses Brown tak může pokračovat ve řvaní proti společenské a politické úzkosti, které ostatně započal už na albu minulém.

Na minulém albu Institute zapojili více prvků experimentálního rocku, která se mísil s agresivním a syrovým punk rockem a s trochu hutného a pevného post-punku. Třetí album Readjusting the Locks v tom pokračuje a můžeme slyšet i například prvky proto-punku ze 70. let, které potěší všechny punkové fajnšmekry.

I když se kapela přesunula do města, kde jsou jedny z nejlepších hudebních studií na světě, pořád si drží svůj levný lo-fi zvuk, který se k nim však hodí perfektně a i díky tomu, že si svůj syrový zvuk udrželi, rozhodně neztrácejí sílu.

A Institute dokonce zní ještě více nabroušeně, agresivně a silně než kdykoliv předtím. Jako The Stooges v raných dobách a ještě na steroidech. Je fakt, že nemají tak velké punkové melodie a riffy jako jejich legendární předchůdci, tempo a sílu ale drží pevně.

Nejpovedenější skladby alba jako “Let Me Be”, “Shangri-La”, “Fooled Again” a hlavně asi vůbec nejpovedenější kousek – neuvěřitelně silná pecka “Dazzle Paint” s mimořádně hrozivými kytarami, které zní naprosto parádně, je něco, co by měl slyšet každý fanoušek punkové hudby.

DOPORUČUJEME:

80 let na světě, 50 let na hudební scéně. Hlas Mavis Staples je ale snad ještě lepší než za mlada

Mavis Staples – We Get By

Vydavatelství: ANTI-
Žánr: Blues, Retro-Soul, Roots Rock, Pop/Rock, Původní R&B
Hodnocení: 4,0/5,0

Americká černošská zpěvačka Mavis Staples byla už před narozením obdarována naprosto jedinečným hlasem. Je to jeden z takových těch hlasů, který když slyšíte, nesvedete dělat nic jiného než jen tiše poslouchat se zatajeným dechem. Mavis Staples je také jedna ze zpěvaček, která má ten dar každičkou malou hlasovou nedokonalost nebo nečistotu přetavit v něco, z čeho má svůj prospěch.

Letos je to důležitý rok. Bude to 50 let od vydání debutového alba a zpěvačka bude slavit úctyhodných 80 let. Staples pro tento svůj klíčový rok dala důvěru Benu Harperovi a spolupráce se velice, velice povedla.

Harper je autorem všech písní na albu i producentem. Harper je přitom jinak více než producentem spíše muzikantem a skladatelem a když se dostak k hudební produkci, bylo to spíše vepři spolupráci s filmovým průmyslem, když dělal hudbu do seriálů jako Dr. House. Harper dal ale volnou ruku hudebníkům a vokalistům a díky tomu, že zasahoval velice s citem, přispěl k velice živému albu, které nezní uměle a na kterém můžeme slyšet skutečné lidské výkony a ne výkony počítačů.

Je nutné vyzdvihnout především píseň “Change” se špinavou a houpavou bluesovou kytarou, elegantní píseň “Anytime” nebo soulovou komunitní píseň “Brothers & Sisters”. Zatímco je většinová nálada alba povzbudívá, pátá píseň alba “Heavy On My Mind” je naopak tíživá a pochmurná. “We did everything we could to slow this world down/Now my love is in the ground,” zpívá Mavis Staples na písni.

Je sympatické, že asi nejsilnější píseň alba si nechala Mavis Staples až na konec a optimistický, uklidňující ploužák “One More Change” ukončí perfektně album.

Jediné, po čem zůstává trochu pachuť v ústech je, jak některé Harperovy basové, kytarové riffy i vokální melodie nezní zase tolik originálně. To se bohužel v žánru blues, ve kterém jsou určité pevně dané postupy, občas stává. We Get By se ale do diskografie legendární zpěvačky, která vydala první eponymní album Mavis Staples už v roce 1969 zařadí jako jedno z těch lepších alb a to, že se daří zpěvačce válet i neuvěřitelných 50 let po vydání debutového alba a její hudba zní za pomoci Bena Harpera pořád svěže a její hlas zní snad ještě lépe než na přelomu 60. a 70. let, je doopravdy obdivuhodné a hodné velkého respektu.

Debutové EP písničkářky Kaczi je jako test toho, co bude fungovat dál. Jestli bude příště nahá a ne jen polonahá, bude to skvělá zábava

Kaczi – Polonahá (EP)

Vydavatelství: WiseMusic
Žánry: Písničkářka, Pop-Folk, Pop, Dance Pop
Vydavatelství: 3,0/5,0

Bude to znít asi drsně, ale za dobu existence tohoto webu už jsem se stal imunním proti rčení: Co Čech, to muzikant. Často mi chodí e-maily od různých promotérů hudebního vydavatelství nebo managementu a ti se často snaží propagovat v médiích někoho, kdo se dostal ke smlouvě jako slepý k houslím. Z toho, co je propagováno jako nová hudební hvězda, se tak například vyvrbí dcera majitele hudebního vydavatelství, která moc talentu nepobrala.

Jméno Kaczi kolem mě ale poletovalo už dlouho vzhledem k tomu, že pochází z vedlejší ho regionu a tak mě jako obvykle zajímalo, jaká hudba se rodí v podbeskydí.

Prvním překvapením hned po spuštění alba je, jak kvalitně debutové EP Polonahá zní po produkční stránce. Je vidět, že Kateřina Koukalová nic ve své kariéře neuspěchala. Co se týče její hudební kariéry, vystupovala na malých kulturních akcích a snažila se vydělat hudbou i skrze učení zpěvu nebo nabízením produkční práce. Léta očividně trpělivě čekala na to, až dostane možnost nahrát album pořádně.

V českých zemích není moc producentů, kteří by zvládli držet krok se zahraničními kolegy, kteří jsou vybaveni často vybavením, které se pohybuje v úplně jiných finančních dimenzích. Nebylo tak překvapením, že producentem alba je jeden z producentů, který držet krok se zahraničím právě dokáže — Lukáš Chromek (produkce alb Thom Artway, Calm Season, kytarista kapely Airfaire). Sekundují mu podobní profíci z mladé generace českých producentů jako Dalibor Cidlinský (Jaromír Nohavica, Tomáš Klus, Slza) a hudebník a spoluzakladatel vydavatesltví WiseMusic Tomáš Lacina (kapela Ewy Farne).

Pilotní singl a úvodní píseň pěti trackového EP “Nahá” začíná vrstevnou melodií vytvořenou z vokálů a pokračuje tanečními beaty, které se mísí s akordeonem. Zajímavě se tak kombinují postupy moderní popové i starší folkové hudby. Hudebně i textově je píseň drzá, ale sympatickým způsobem a zejména v refrénu:

„Jsem nahá – přírodní fenomén
Stejná jako ty jsem
Kdo jsem já Black Mountain Institute J.A.R. Kaczi Mavis Staples Morrissey a kdo jsi ty?“

je slyšet velký textový talent písničkářky i talent na chytlavé melodie.

Horší už je to s tím, jak to zní, jakoby občas Kateřině Koukalové úplně nestačil hlasový rozsah. Ačkoliv má od přírody zajímavý hlas, který zaujme, na dlouholetou učitelku zpěvu by člověk očekával bezchybný studiový výkon. Je to ale lepší případ než kdyby tomu bylo naopak, protože bezchybný hlas, který není od přírody správně zabarven, je často k ničemu a ještě více k ničemu je, když neumíte vy sami a nebo nenajdete nikoho, kdo vám nenapíše pořádné písničky. A to naštěstí Kaczi všechno zvládá.

Nejsilnější písní alba je rozhodně píseň “V Síti”, kde je i ten hlasový výkon daleko silnější. Znovu je třeba zmínit i perfektní produkci, díky které je píseň hezky rozlehlá a dynamická. Obzvláště kytary zní skvěle.

“Konec kariéry” je další povedené spojení folku a taneční hudby a stejně jako na “Oběť”, je v písni povedeným způsobem vyjádřena osobní frustrace z různých chybějících elementů a vad v životě: vážný vztah, uznání, stárnutí, ale i ze stagnace společensko-politického vývoje vývoje.

“Zvířecí farma – ráj
Sbohem totalito
Ten starý jinotaj
Mlátit tě jako žito”
.

Umělecká (a písničkářka) tvář Kaczi ale výrazně trpí tím, když zní jako z cédéčka, které je k dostání zdarma k balení dětských zásypu.

Není jasné, kdo které písně na EP konkrétně produkoval, ale píseň “Naděje” zní rozhodně jako od Dalibora Cidlinského a ta stylizace do zvuku Slzy vůbec nevyšla a ani není konzistentní se zbytkem alba. Chápu, že zúčastnění zkouší pomocí různých strategií na debutovém EP jaký styl se chytne a tohle má otestovat jako taková návnada, jestli se třeba rádia nechytnou lépe na tento český rádiový popový standard než na onen většinový dance-folk. Umělecká (a písničkářka) tvář Kaczi ale výrazně trpí tím, když zní jako z cédéčka, které je k dostání zdarma k balení dětských zásypu.

Doufejme, že si vybere ten správný směr a [příště] bude více nahá (víc sama sebou) než polonahá (v závoji českých rádiových šablon).

Na debutovém EP Kaczi Polonahá je bohužel občas až příliš slyšet, jak by chtěla v hudební branži uspět. Ačkoliv by si rozhodně zasloužila větší ohlas na svou tvorbu než má dosud, ta přílišná snaha, která se projevuje hlavně v produkci, ale zároveň i v  melodiích písní “Oběť” a “Naděje”, jí bohužel někdy škodí. Držíme jí ale nejen kvůli lokálním patriotismu, ale hlavně kvůli její kariérní bojovnosti, palce do dalších měsíců a let. Doufejme, že si vybere ten správný směr a bude více nahá (víc sama sebou) než polonahá (v závoji českých rádiových šablon). Silnějších 3,0.

Další alba:

Black Mountain – Destroyer

Vydavatelství: Jagjaguwar
Žánr: Stoner Rock, Psychedelic rock, Alternative/Indie Rock, Progressive Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Pátý studiový přírůstek kanadské heavy-psychedelické kapely Destroyer následuje album IV z roku. 2016. Destroyer je doposud hudbou i celkovou atmosférou nejtíživějším albem Black Mountain. Osmi stopé, 40 minut dlouhé album je zaměřeno zvukově místy úzce — hlavně kytary a nekompromisní bicí, do toho pevná baskytara a na pozadí jemné koření v podání vesmírných syntezátorů – tak jako například na “Horns Arising”. Někdy je ale naopak zvuková paleta hodně rozšířená a řítí se na vás mozaiky snad až desítek různorodých zvuků – jako na experimentální “High Rise”.

„Future Shade“ zní jako Judas Priest za rané éry, ovšem mají zvuk jakoby je táhla k zemi nesmírná tíha. Zkrátka jako takoví Judas Priest, kterým je těžko od žaludku, jsou z toho nervozní a díky tomu zní parádně temně.

“High Rise” se vůbec nedrží nějakých šablon a zmítá se v kytarových improvizacích melodiích a kytarových i syntezátorových hlucích. Skvěle fungují také ženské vokály.

Některé písně jako “Little Lazies” zase chvíli pracují v normálním režimu a až ve své druhé polovině se rozvinou v nezávazné psychedelické orgie.

Producentskou extratřídou Johnem Congletonem namixované album zní výborně. Má velkou hudební sílu a nebojí se ani ukázat svou přirozenost a rozvinout své nekonformní já. Triu Stephen McBean, Jeremy Schmidt a Brad Truax doplněnému o Brooke Worrel, Kida Millionse nebo Arjan Mirandu se tohle album velice povedlo.

J.A.R. – Eskalace Bobra

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Funk, Funk Rock, Elektronická taneční hudba, Pop, Alternativní Rock, Alternativní Rap, G-Funk
Hodnocení: 3,5/5,0

Legendární J.A.R. letos slaví 30 let a protože by byla škoda takové výročí oslavovat bez nového alba, J.A.R. připravili album Eskalace Bobra, které bere album poslední, ale ukazuje ho v podání jiných interpretů. Jak to tak bývá některým interpretům sedly písně líp, některým hůř. Někteří je přetvořili v něco zajímavého, co skoro překonalo originál. Například obě verze písně “Ještě se připlazíš” se mimořádně povedly. Specialitou Eskalace Dobra je, kolik písní vlastně bylo předěláno i po textové stránec. Píseň Muchy “Právě jsem se pochcala”, která se dostala do alba bůhvíjak, je dokonce úplně navíc.

Tvorba Electric Lady a její umělecký projev není vůbec něco, o čem bych si myslel, že je nějak hodnotné, práce předělání písně J.A.R. se ale zhostila na výbornou. Asi nejlepší vůbec je ale překvapivě vážná a sentimentální, ale upřímná předělávka songu “Ještě se připlazíš” od Xaviera Baumaxy.

MIDI Lidi a spojení s písní “Když ti před Moskvou dojde pervitin” se dalo očekávat a skupině sedlo jako zadek na hrnec. Dokonce stvořili i vlastní text o jejich cestě do Ruska v roce 2006 a píseň už není ani tak: “Když ti před Moskvou dojde pervitin,” jako spíše: “Když ti před Moskvou dojde, že Putin.” 

Rockové předělávky Skořepy a Štorma se zase tolik nepovedly. Dobře si vedla také Barbora Poláková. Čekal jsem ale ve spojení s J.A.R. spíše nějakou rozvernější píseň a pořádnou jízdu. Její předělávka “Je to nejistý” je možná i přes její obvykle kvalitní produkci až zbytečně moc odměřená a opatrná. Vlastně úplně to stejné lze tvrdit i o druhé verzi této písně, jenž si vzali na starost Mňága a Žďorp.

PSH a Mydy Rabycab předělávají podobně jako Skořepa a Štorm až moc přes zuby a snaží se našroubovat do písní moc těžkopádně svůj styl. Jelikož Monkey Business i jindy znějí jako J.A.R., jejich verze moc nového do písně nepřivede. Je ale jasné, že se jim tahle píseň musela předělávat sama.

Asi vůbec zvukově nejodvážnější je poslední hluboká housová elektronika od producenta/DJ Miduba pro píseň “Tři elektrálové”.

Eskalace dobra bylo mimořádně povedené album a Eskalace Bobra přivádí zpět další zajímavý pohled na album. Není to tak, že by se povedlo například jako u Masseduction a následného MassEducation St. Vincent, že by bylo druhé album předělávek minimálně stejně dobré nebo ne hodně blízko původnímu albu. To případ Eskalace Bobra určitě není. Jako připomínka Eskalace dobra, i jako dárek fanouškům ke 30 letům existence kapele, je to ale rozhodně skvělé album.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Let's Rock není zrovna nejoriginálnější album The Black Keys, ale je nejspíše tím nejzábavnějším, jaké kdy vydali Pětiletá pauza jedné z nejvýznamnějších...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

Little Big Town mají v The Breaker v záloze píseň od Taylor Swift. Pomohla jim více než Pharrell Williams Little Big Town jsou na scéně...