Denní archiv:1.7.2019

od -
Killers-a-Pet-Shop-Boys-Glastonbury-2019

Po roce odmlky se o víkendu v Anglii znovu pořádal pravděpodobně nejlépe obsazený a nejvěhlasnější festival světa Glastnobury. Dokonce i organizátoři prohlásili, že rok 2019 byl dosud nejlepším Glastonbury, takže víme, že to byl speciální rok. Podívejte se na nejzásadnější události festivalu.

Víkendový festival Glastonbnury 2019 byla nepochybně jedna z nejdůležitějších událostí hudby a kultury tohoto roku. A rozhodně ne jenom kultury a hudby britské.

Pořadatelé letos udělali mimořádně skvělou práci a vybrali řadu talentovaných, ale i osvědčených umělců, kteří se spojili, aby vytvořili úžasnou atmosféru a jedinečný zážitek všem, kteří osobně dorazili na jihozápadoanglická pole v Somersetu a nebo sledovali živý přenos přes stanici BBC2. Jako obvykle vybrali směs jak hvězd začínajících, tak osvědčených legend.

Festival Glastonbury letos organizátoři označili za doposud nejlepší ročník. Foto: jaswooduk (archivní)

Po celý víkend jsme dění na festivalu bedlivě sledovali. V následujícím článku vám představíme ty nejlepší momenty z ročníku označeném samotnými organizátory jako „nejlepší“ Glastonbury.

Stormzy přepisoval dějiny. První grime rapper, první černý brit a druhý nejmladší headliner Glastnobury

Stormzy přepsal historii festivalu, neboť byl první umělcem žánru grime a zároveň prvním černým britem a také druhým nejmladším headlinerem vůbec.

A toho se zhostil na jedničku.

Od té chvíle, kdy se objevil v ochranné vestě, která slouží proti bodnutí nožem, jenž vyrobil proslulý street artový umělec Banksy, začalo publikem složené z desítek tisíc lidí zpívat: „Zas***á vláda, zk****ý Boris.“ 25letý rapper ukázal, proč je ve Velké Británii takovou kulturní ikonou.

Londýňan ovládal každou píď pódia, zatímco ale celé jeho vystoupení a šanci vystoupit jako headliner, vzal s pokorou.

Pozoruhodný byl také okamžik, kdy žena překládala Stormzyho vystoupení do znakové řeči.

Stormzy využil svého vystoupení ke zdůraznění různých sociálních nespravedlností a politických otázek, ale také pro dobrou věc: představením úspěchu černošské umělecké komunity a upozorněním na práci umělecko-aktivistického hnutí Ballet Black, jehož členům dal příležitost vystupovat na Pyramidové scéně.

Lewis Capaldi a jeho vtipná odpověď Noelu Gallagherovi

Hodně kontroverzní byl vstup skotského písničkáře Lewise Capaldiho, když započal své vystoupení televizním klipem bývalého kytaristy, vokalisty a skladatele Oasis Noela Gallaghera, jenž byl zachycen, jak v rozhovoru nechápavě říkal moderátorovi: „Lewis Capaldi, co to je za týpka?“  a zveřejnil na Twitteru také nahrávku svého 11letého syna, jak paroduje zpěvákův pěvecký přednes.

Capaldi posunul ještě hranici tím, že přišel na pódium oblečený v „parka“ bundě, klouboučkem a brýlemi, jako Noelem nenáviděný bratr Liam. Když bundu rozepnul, měl pod ní tričko s potiskem, na které byla hlava Noela Gallaghera na velkém červeném srdci.

Na závěr všech událostí to ještě vyšperkovala Noelova dcera Anais Gallagherová, která napsala na Twitter, že až vyroste, chce být jako Lewis Capaldi.

Lewis Capaldi's Glastonbury 2019 entrance

"Who's this Capaldi fella..?" 😆Lewis Capaldi's #Glastonbury2019 entrance was INCREDIBLE 😂😅Over to you now Noel Gallagher…

Zveřejnil(a) BBC Radio 1 dne Neděle 30. června 2019

Vystoupení lasvegaské skupiny The Killers v sobotu večer

The Killers byli v sobotu ve velice dobré formě. Jejich vystoupení patřilo k jednomu z, ne-li vůbec nejlepšímu, z celého Glastonbury.

Vystoupení bylo skvěle přijato třicátníky i dospívajícimi teenagery, hlavně když skupina zahrála jejich největší hity “Mr. Brightside“ a nebo “Somebody Told Me“ a hlavní třešničku na dortu ocenilo i starší publikum. To když s Killers vystoupili na závěr programu hlavní Pyramidové scény sobotního dne s Pet Shop Boys a s Johnym Marrem, se kterým dokonce zahrála skupina jeden z jejich nejslavnějších hitů “Mr. Brightside“. Ještě předtím společně s hosty zahráli “You Were Always on My Mind” (Pet Shop Boys) a “This Charming Man” (The Smiths).

Před těmito přídavky se objevil na pódiu na krátkou chvíli dokonce i známý britský komik Jimmy Carr.

David Attenborough a jeho zvuky velryb

Když se slavný britský přírodní dokumentarista Sir David Attenborough objevil za mohutného potlesku, řekl vše co potřebujete vědět o festivalu. Jako úvodní znělka mu přitom posloužily zvuky velryb.

Glastonbury je místo, kde můžete jako devadesátník vystoupit na pódium a mluvit o problému s plasty a být publikem kladně přijat.

Attenborough pochválil Glastonbury za to, že zde nebyly použity žádné plastové výrobky.

Při svém překvapivém vystoupení také shrnul, co se mu na festivalu nejvíce líbí — jeho celkový charakter a diváci.

Hlas Roberta Smithe

The Cure byli v neděli perfektní závěreční vystupující, čímž dokonale festival uzavřeli.

Hodně lidí se na Twitteru dohadovalo, jak je možné, že Robert Smith má stále tak skvělý a unikátní hlas.

Písničky z 80. let, které The Cure zahráli zněly prostě skvěle. Jejich vystoupení bylo svěží a bylo hráno lidmi kteří jsou opravdoví mistři ve svém řemeslu.

The Cure – Glastonbury 3 songs montage

💋 How would you sum up The Cure's Glastonbury headline set in 6 words?

Zveřejnil(a) BBC Radio 6 Music dne Neděle 30. června 2019

Dojatá Kylie

Dokonce ještě předtím než se v 16:00 objevila v tzv. legendárním slotu, tedy čase, který je v neděli obvykle každým rokem vyhrazen vystoupení hudební legendy, řekla Kylie Minogue, že věděla, že bude plakat.

Nejvíce byla Kylie Monogue zahlcena emocemi, když mluvila, jak v roce 2005 sledovala Glastonbury — rok, kdy měla vystupovat na legendárním pyramidovém pódium, ale místo toho bojovala s rakovinou prsu.

Kylie chvíli trvalo než se uklidnila a vnořila se do atmosféry koncertu.

Ano, bylo to sice až po 14 letech od původní možnosti vystoupit na Glastonbury, ale zhostila se toho parádně a nejspíše také inspirovala svým bojem s rakovinou mnoho lidí, kteří se nyní také potýkají se zdravotními problémy.

Opravdu silný moment.

Počasí

Deštivá Anglie byla pro tento ročník mýtem. Stejně jako s vystupujícími, museli být fanoušci a organizátoři spokojení i s počasím, které se mimořádně povedlo a bylo nedílnou součástí hladkého průběhu letošního ročníku festivalu Glastonbury.

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

Black Mountain Institute J.A.R. Kaczi Mavis Staples Morrissey

Morrissey v názorovém exilu sáhl na jistotu a nahrál album coverů klasik 60. a 70. let California Son. Málo známí američtí punkeří Institute přišli s větší silou než kdykoliv před tím a zní jako The Stooges na steroidech. Černošská zpěvačka Mavis Staples letos slaví 80 let na světě a 50 let na hudební scéně. Její hlas je ale nyní snad ještě lepší než za mlada. Debutové EP písničkářky Kaczi je jako test toho, co bude fungovat dál.

Podíváme se také na album stoner rockové kapely Black Mountain a na novou verzi minulého alba J.A.R., které bylo předěláno z Eskalace dobra na Eskalaci bobra.

Chci doplout ke:

Výsledek obrázku pro Morrissey – California SonMorrissey – California Son

Vydavatelství: BMG
Žánry: Pop, Retro Pop, Alternativní Pop
Hodnocení: ★★★☆☆

 

Readjusting the Locks

Institute – Readjusting the Locks

Vydavatelství: Sacred Bones
Žánry: Post-Punk Revival, Punk
Hodnocení: ★★★

 

Výsledek obrázku pro Mavis Staples – We Get ByMavis Staples – We Get By

Vydavatelství: ANTI-
Žánry: Blues, Retro-Soul, Roots Rock, Pop/Rock, Původní R&B
Hodnocení: ★★★

 

Výsledek obrázku pro kaczi polonahá epKaczi – Polonahá [EP]

Vydavatelství: WiseMusic
Žánr: Písničkářka, Pop-Folk, Pop, Dance Pop
Hodnocení: ★★★

 

Výsledek obrázku pro Black Mountain - Destroyer

Black Mountain – Destroyer

Vydavatelství: Jagjaguwar
Žánr: Stoner Rock, Psychedelic rock, Alternative/Indie Rock, Progressive Rock
Hodnocení: ★★★

  

Výsledek obrázku pro J.A.R. - Eskalace BobraJ.A.R. – Eskalace bobra

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Funk, Funk Rock, Elektronická taneční hudba, Pop, Alternativní Rock, Alternativní Rap, G-Funk
Hodnocení: ★★★½

 


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Morrissey v názorovém exilu sáhl na jistotu a nahrál album coverů klasik 60. a 70. let California Son

Morrissey – California Son

Vydavatelství: BMG
Žánr: Pop, Retro Pop, Alternativní Pop
Hodnocení: 3,0/5,0

Poté, co se na Morrisseyho spustil hysterický řev levicových novinářů (včetně některých českých, že pane Veselý…) kvůli jeho některým výrokům a komentářům směrem například ke hnutí #MeToo, imigrační politice Británie nebo k postoji londýnského starosty Sadiqa Khana k teroristickým útokům, se jeví opatrné a nevinné album coverů California Son, jako pro Morrisseye, rozumné a přijatelné řešení. Jak se ostatně v hudební branži říká, když potřebuješ nahrát album, kterým nic nezkazíš, nahrej album coverů, když potřebuješ peníze, nahrej vánoční album.

Ačkoliv totiž jeho poslední album Low in High School bylo dost solidní, kvůli politickým názorům, bylo kritiky okamžitě odsouzeno k neúspěchu ještě než si vůbec album pustili a lze předpokládat, že by to velice podobně dopadlo i nyní.

Morrissey si tak vybral některé skoro zapomenuté klasiky 70. a 80. let. Dokonce si některé písně vybral, aby (když ne asi ne přímo proto, aby se usmířil s novináři, ty může mít vcelku na háku), ukázal svou druhou současnou tvář i jeho fanouškům. Morrissey se totiž vůbec nedá lehce zařadit. Ačkoliv totiž jeho některé současné názory jsou pravicové, má dlouhodobě i velké pochopení pro aktivismus a nebo veganství a ekologii. Nyní, vytáhl a nazpíval píseň Boba Dylana “Only a Pawn in Their Game”, která je písní, jenž Bob Dylan napsal o popravě černošského aktivisty za lidská práva v období občanské války. Píseň se ve své době stala symbolem občanských hnutí bojující za práva afroameričanů a proti rasismu v 60. letech.

Jako dobrý nápad se jeví, že album produkoval zase producent Joe Chiccarelli a album, ačkoliv je daleko pozitivnější a slunečnější než z deštivých ospalých dní pocházející a příznačně na podzim roku 2017 vydané minulé album Low in High School, může navazovat na nový zvuk, který spolu Morrissey a Joe Chiccarelli vytvořili. Sci-fi fantasy “Morning Starship” od homosexuální hudebnice Jobriath, která byla jednou z prvních hvězd, které zemřely na AIDS (žeby další Morrisseyův pokus o ukázání své druhé strany?) přetvořili na píseň plnou vesmírných kytar a filmových futuristických syntezátorů.

“Suffer the Little Children” od Buffy-Sainte Marie převede ve velkou moderní bluesovou pecku a Morrissey naruší svůj pevný hlas se strašidelným hlasem: „Did you think he was a boogeyman?” Písní zní parádní pianové party a konečné vysoké sólo funguje s monstrózním basovým piánem, tleskáním a dechovými nástroji na pozadí perfektně. Podaří se také “Lady Willpower” Garyho Pucketta & The Union Gap s velkolepou dechovou instrumentací.

Některé momenty naopak zůstávají více podobné původní instrumentaci, jako třeba “It’s Over” Roye Orbinsona nebo “Don’t Interrupt the Sorrow” Joni Mitchell. A to zase taková zábava není.

Hodně překvapivým hostem alba je zpěvák Green Day Billie Joe Armstrong na písni “Wedding Day Blues” od Laury Nyro. Podobně spolupráce vždycky pobaví.

I když zahrál Morrissey na jistotu a album není nějakým producentským odvazem ve smyslu toho, že by písně nějak výrazně povedeně předělali a spíše se snažili nic nezkazit, Morrisey opět ukázal, že mu svědčí role důstojného zpěváka staré školy, který dokáže svým hlasem a charismatem všechny přerušit a donutit je, aby ho poslouchali.

Jako The Stooges na steroidech. Málo známí američtí punkeři Institute přišli s větší silou než kdykoliv před tím

Institute – Readjusting the Locks

Vydavatelství: Sacred Bones
Žánr: Punk
Hodnocení: 4,0/5,0

Punkeři Institute opustili Austin a vyměnili ho za New York, aby zde nahráli své třetí album, která navazuje na album Subordination z roku 2017. Nové prostředí jim posloužilo kromě lepšího studiového zázemí také k tomu, aby plně pochopili strasti velkoměsta. Mohou tak kritizovat ekonomickou nerovnost a chamtivost velkých korporací a velkých byznysmenů daleko uvěřitelněji než doposud a leader kapely Moses Brown tak může pokračovat ve řvaní proti společenské a politické úzkosti, které ostatně započal už na albu minulém.

Na minulém albu Institute zapojili více prvků experimentálního rocku, která se mísil s agresivním a syrovým punk rockem a s trochu hutného a pevného post-punku. Třetí album Readjusting the Locks v tom pokračuje a můžeme slyšet i například prvky proto-punku ze 70. let, které potěší všechny punkové fajnšmekry.

I když se kapela přesunula do města, kde jsou jedny z nejlepších hudebních studií na světě, pořád si drží svůj levný lo-fi zvuk, který se k nim však hodí perfektně a i díky tomu, že si svůj syrový zvuk udrželi, rozhodně neztrácejí sílu.

A Institute dokonce zní ještě více nabroušeně, agresivně a silně než kdykoliv předtím. Jako The Stooges v raných dobách a ještě na steroidech. Je fakt, že nemají tak velké punkové melodie a riffy jako jejich legendární předchůdci, tempo a sílu ale drží pevně.

Nejpovedenější skladby alba jako “Let Me Be”, “Shangri-La”, “Fooled Again” a hlavně asi vůbec nejpovedenější kousek – neuvěřitelně silná pecka “Dazzle Paint” s mimořádně hrozivými kytarami, které zní naprosto parádně, je něco, co by měl slyšet každý fanoušek punkové hudby.

DOPORUČUJEME:

80 let na světě, 50 let na hudební scéně. Hlas Mavis Staples je ale snad ještě lepší než za mlada

Mavis Staples – We Get By

Vydavatelství: ANTI-
Žánr: Blues, Retro-Soul, Roots Rock, Pop/Rock, Původní R&B
Hodnocení: 4,0/5,0

Americká černošská zpěvačka Mavis Staples byla už před narozením obdarována naprosto jedinečným hlasem. Je to jeden z takových těch hlasů, který když slyšíte, nesvedete dělat nic jiného než jen tiše poslouchat se zatajeným dechem. Mavis Staples je také jedna ze zpěvaček, která má ten dar každičkou malou hlasovou nedokonalost nebo nečistotu přetavit v něco, z čeho má svůj prospěch.

Letos je to důležitý rok. Bude to 50 let od vydání debutového alba a zpěvačka bude slavit úctyhodných 80 let. Staples pro tento svůj klíčový rok dala důvěru Benu Harperovi a spolupráce se velice, velice povedla.

Harper je autorem všech písní na albu i producentem. Harper je přitom jinak více než producentem spíše muzikantem a skladatelem a když se dostak k hudební produkci, bylo to spíše vepři spolupráci s filmovým průmyslem, když dělal hudbu do seriálů jako Dr. House. Harper dal ale volnou ruku hudebníkům a vokalistům a díky tomu, že zasahoval velice s citem, přispěl k velice živému albu, které nezní uměle a na kterém můžeme slyšet skutečné lidské výkony a ne výkony počítačů.

Je nutné vyzdvihnout především píseň “Change” se špinavou a houpavou bluesovou kytarou, elegantní píseň “Anytime” nebo soulovou komunitní píseň “Brothers & Sisters”. Zatímco je většinová nálada alba povzbudívá, pátá píseň alba “Heavy On My Mind” je naopak tíživá a pochmurná. “We did everything we could to slow this world down/Now my love is in the ground,” zpívá Mavis Staples na písni.

Je sympatické, že asi nejsilnější píseň alba si nechala Mavis Staples až na konec a optimistický, uklidňující ploužák “One More Change” ukončí perfektně album.

Jediné, po čem zůstává trochu pachuť v ústech je, jak některé Harperovy basové, kytarové riffy i vokální melodie nezní zase tolik originálně. To se bohužel v žánru blues, ve kterém jsou určité pevně dané postupy, občas stává. We Get By se ale do diskografie legendární zpěvačky, která vydala první eponymní album Mavis Staples už v roce 1969 zařadí jako jedno z těch lepších alb a to, že se daří zpěvačce válet i neuvěřitelných 50 let po vydání debutového alba a její hudba zní za pomoci Bena Harpera pořád svěže a její hlas zní snad ještě lépe než na přelomu 60. a 70. let, je doopravdy obdivuhodné a hodné velkého respektu.

Debutové EP písničkářky Kaczi je jako test toho, co bude fungovat dál. Jestli bude příště nahá a ne jen polonahá, bude to skvělá zábava

Kaczi – Polonahá (EP)

Vydavatelství: WiseMusic
Žánry: Písničkářka, Pop-Folk, Pop, Dance Pop
Vydavatelství: 3,0/5,0

Bude to znít asi drsně, ale za dobu existence tohoto webu už jsem se stal imunním proti rčení: Co Čech, to muzikant. Často mi chodí e-maily od různých promotérů hudebního vydavatelství nebo managementu a ti se často snaží propagovat v médiích někoho, kdo se dostal ke smlouvě jako slepý k houslím. Z toho, co je propagováno jako nová hudební hvězda, se tak například vyvrbí dcera majitele hudebního vydavatelství, která moc talentu nepobrala.

Jméno Kaczi kolem mě ale poletovalo už dlouho vzhledem k tomu, že pochází z vedlejší ho regionu a tak mě jako obvykle zajímalo, jaká hudba se rodí v podbeskydí.

Prvním překvapením hned po spuštění alba je, jak kvalitně debutové EP Polonahá zní po produkční stránce. Je vidět, že Kateřina Koukalová nic ve své kariéře neuspěchala. Co se týče její hudební kariéry, vystupovala na malých kulturních akcích a snažila se vydělat hudbou i skrze učení zpěvu nebo nabízením produkční práce. Léta očividně trpělivě čekala na to, až dostane možnost nahrát album pořádně.

V českých zemích není moc producentů, kteří by zvládli držet krok se zahraničními kolegy, kteří jsou vybaveni často vybavením, které se pohybuje v úplně jiných finančních dimenzích. Nebylo tak překvapením, že producentem alba je jeden z producentů, který držet krok se zahraničím právě dokáže — Lukáš Chromek (produkce alb Thom Artway, Calm Season, kytarista kapely Airfaire). Sekundují mu podobní profíci z mladé generace českých producentů jako Dalibor Cidlinský (Jaromír Nohavica, Tomáš Klus, Slza) a hudebník a spoluzakladatel vydavatesltví WiseMusic Tomáš Lacina (kapela Ewy Farne).

Pilotní singl a úvodní píseň pěti trackového EP “Nahá” začíná vrstevnou melodií vytvořenou z vokálů a pokračuje tanečními beaty, které se mísí s akordeonem. Zajímavě se tak kombinují postupy moderní popové i starší folkové hudby. Hudebně i textově je píseň drzá, ale sympatickým způsobem a zejména v refrénu:

„Jsem nahá – přírodní fenomén
Stejná jako ty jsem
Kdo jsem já Black Mountain Institute J.A.R. Kaczi Mavis Staples Morrissey a kdo jsi ty?“

je slyšet velký textový talent písničkářky i talent na chytlavé melodie.

Horší už je to s tím, jak to zní, jakoby občas Kateřině Koukalové úplně nestačil hlasový rozsah. Ačkoliv má od přírody zajímavý hlas, který zaujme, na dlouholetou učitelku zpěvu by člověk očekával bezchybný studiový výkon. Je to ale lepší případ než kdyby tomu bylo naopak, protože bezchybný hlas, který není od přírody správně zabarven, je často k ničemu a ještě více k ničemu je, když neumíte vy sami a nebo nenajdete nikoho, kdo vám nenapíše pořádné písničky. A to naštěstí Kaczi všechno zvládá.

Nejsilnější písní alba je rozhodně píseň “V Síti”, kde je i ten hlasový výkon daleko silnější. Znovu je třeba zmínit i perfektní produkci, díky které je píseň hezky rozlehlá a dynamická. Obzvláště kytary zní skvěle.

“Konec kariéry” je další povedené spojení folku a taneční hudby a stejně jako na “Oběť”, je v písni povedeným způsobem vyjádřena osobní frustrace z různých chybějících elementů a vad v životě: vážný vztah, uznání, stárnutí, ale i ze stagnace společensko-politického vývoje vývoje.

“Zvířecí farma – ráj
Sbohem totalito
Ten starý jinotaj
Mlátit tě jako žito”
.

Umělecká (a písničkářka) tvář Kaczi ale výrazně trpí tím, když zní jako z cédéčka, které je k dostání zdarma k balení dětských zásypu.

Není jasné, kdo které písně na EP konkrétně produkoval, ale píseň “Naděje” zní rozhodně jako od Dalibora Cidlinského a ta stylizace do zvuku Slzy vůbec nevyšla a ani není konzistentní se zbytkem alba. Chápu, že zúčastnění zkouší pomocí různých strategií na debutovém EP jaký styl se chytne a tohle má otestovat jako taková návnada, jestli se třeba rádia nechytnou lépe na tento český rádiový popový standard než na onen většinový dance-folk. Umělecká (a písničkářka) tvář Kaczi ale výrazně trpí tím, když zní jako z cédéčka, které je k dostání zdarma k balení dětských zásypu.

Doufejme, že si vybere ten správný směr a [příště] bude více nahá (víc sama sebou) než polonahá (v závoji českých rádiových šablon).

Na debutovém EP Kaczi Polonahá je bohužel občas až příliš slyšet, jak by chtěla v hudební branži uspět. Ačkoliv by si rozhodně zasloužila větší ohlas na svou tvorbu než má dosud, ta přílišná snaha, která se projevuje hlavně v produkci, ale zároveň i v  melodiích písní “Oběť” a “Naděje”, jí bohužel někdy škodí. Držíme jí ale nejen kvůli lokálním patriotismu, ale hlavně kvůli její kariérní bojovnosti, palce do dalších měsíců a let. Doufejme, že si vybere ten správný směr a bude více nahá (víc sama sebou) než polonahá (v závoji českých rádiových šablon). Silnějších 3,0.

Další alba:

Black Mountain – Destroyer

Vydavatelství: Jagjaguwar
Žánr: Stoner Rock, Psychedelic rock, Alternative/Indie Rock, Progressive Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Pátý studiový přírůstek kanadské heavy-psychedelické kapely Destroyer následuje album IV z roku. 2016. Destroyer je doposud hudbou i celkovou atmosférou nejtíživějším albem Black Mountain. Osmi stopé, 40 minut dlouhé album je zaměřeno zvukově místy úzce — hlavně kytary a nekompromisní bicí, do toho pevná baskytara a na pozadí jemné koření v podání vesmírných syntezátorů – tak jako například na “Horns Arising”. Někdy je ale naopak zvuková paleta hodně rozšířená a řítí se na vás mozaiky snad až desítek různorodých zvuků – jako na experimentální “High Rise”.

„Future Shade“ zní jako Judas Priest za rané éry, ovšem mají zvuk jakoby je táhla k zemi nesmírná tíha. Zkrátka jako takoví Judas Priest, kterým je těžko od žaludku, jsou z toho nervozní a díky tomu zní parádně temně.

“High Rise” se vůbec nedrží nějakých šablon a zmítá se v kytarových improvizacích melodiích a kytarových i syntezátorových hlucích. Skvěle fungují také ženské vokály.

Některé písně jako “Little Lazies” zase chvíli pracují v normálním režimu a až ve své druhé polovině se rozvinou v nezávazné psychedelické orgie.

Producentskou extratřídou Johnem Congletonem namixované album zní výborně. Má velkou hudební sílu a nebojí se ani ukázat svou přirozenost a rozvinout své nekonformní já. Triu Stephen McBean, Jeremy Schmidt a Brad Truax doplněnému o Brooke Worrel, Kida Millionse nebo Arjan Mirandu se tohle album velice povedlo.

J.A.R. – Eskalace Bobra

Vydavatelství: Warner Music
Žánr: Funk, Funk Rock, Elektronická taneční hudba, Pop, Alternativní Rock, Alternativní Rap, G-Funk
Hodnocení: 3,5/5,0

Legendární J.A.R. letos slaví 30 let a protože by byla škoda takové výročí oslavovat bez nového alba, J.A.R. připravili album Eskalace Bobra, které bere album poslední, ale ukazuje ho v podání jiných interpretů. Jak to tak bývá některým interpretům sedly písně líp, některým hůř. Někteří je přetvořili v něco zajímavého, co skoro překonalo originál. Například obě verze písně “Ještě se připlazíš” se mimořádně povedly. Specialitou Eskalace Dobra je, kolik písní vlastně bylo předěláno i po textové stránec. Píseň Muchy “Právě jsem se pochcala”, která se dostala do alba bůhvíjak, je dokonce úplně navíc.

Tvorba Electric Lady a její umělecký projev není vůbec něco, o čem bych si myslel, že je nějak hodnotné, práce předělání písně J.A.R. se ale zhostila na výbornou. Asi nejlepší vůbec je ale překvapivě vážná a sentimentální, ale upřímná předělávka songu “Ještě se připlazíš” od Xaviera Baumaxy.

MIDI Lidi a spojení s písní “Když ti před Moskvou dojde pervitin” se dalo očekávat a skupině sedlo jako zadek na hrnec. Dokonce stvořili i vlastní text o jejich cestě do Ruska v roce 2006 a píseň už není ani tak: “Když ti před Moskvou dojde pervitin,” jako spíše: “Když ti před Moskvou dojde, že Putin.” 

Rockové předělávky Skořepy a Štorma se zase tolik nepovedly. Dobře si vedla také Barbora Poláková. Čekal jsem ale ve spojení s J.A.R. spíše nějakou rozvernější píseň a pořádnou jízdu. Její předělávka “Je to nejistý” je možná i přes její obvykle kvalitní produkci až zbytečně moc odměřená a opatrná. Vlastně úplně to stejné lze tvrdit i o druhé verzi této písně, jenž si vzali na starost Mňága a Žďorp.

PSH a Mydy Rabycab předělávají podobně jako Skořepa a Štorm až moc přes zuby a snaží se našroubovat do písní moc těžkopádně svůj styl. Jelikož Monkey Business i jindy znějí jako J.A.R., jejich verze moc nového do písně nepřivede. Je ale jasné, že se jim tahle píseň musela předělávat sama.

Asi vůbec zvukově nejodvážnější je poslední hluboká housová elektronika od producenta/DJ Miduba pro píseň “Tři elektrálové”.

Eskalace dobra bylo mimořádně povedené album a Eskalace Bobra přivádí zpět další zajímavý pohled na album. Není to tak, že by se povedlo například jako u Masseduction a následného MassEducation St. Vincent, že by bylo druhé album předělávek minimálně stejně dobré nebo ne hodně blízko původnímu albu. To případ Eskalace Bobra určitě není. Jako připomínka Eskalace dobra, i jako dárek fanouškům ke 30 letům existence kapele, je to ale rozhodně skvělé album.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Silversun Pickups se na Widow's Weed ve spojení s Butchem Vigem snažili být ostřejší než jindy. V klidnějších písních zní ale...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Nelly Furtado na The Ride ukazuje, jak dělat pop a být na to hrdý V roce 2006 se Nelly Furtado katapultovala na...