Rockové hvězdy jako Alice Cooper, kytarista Kiss Gene Simmons, kytarista Aerosmith Joe Perry a několik členů kapely E Street Band Bruce Springsteena, si připomínají ve stejnojmenném dokumentárním filmu rock’n’rollovou ikonu Chucka Berryho .
Na rockové scéně byl ještě před Beatles nebo Rolling Stones a pro vznik těchto kapel měl zásadní vliv. Chuck Berry a jeho nový dokument bude poukazovat na jeho hudební odkaz, který jakožto jedna z prvních rock and rollových hvězd, na tomto světě zanechal.
Chuck Berry na jednom z jeho posledních turné v roce 2013.
Dokument s prostým názvem Chuck Berry, s trailerem, který vyšel v pondělí, je druhým celovečerním dokumentem popisující život tohoto ikonického hudebníka, který zemřel v roce 2017 ve věku 90 let. Prvním byl snímek Chuck Berry: Hail Hail Rock ‘N’ Roll (Chuck Berry: Ať žije rock’n’roll) z roku 1987. Současný dokument zahrnuje nejnovější rozhovory s hudebníky, jako jsou např. Alice Cooper, kytarista KISS Gene Simmons, kytarista Aerosmith Joe Perry a nebo několik členů kapely E Street Band Bruce Springsteena.
Chuck Berry ve vězení aneb co jste o něm možná nevěděli
Členové rodiny — včetně vdovy Themetty Suggsové, která byla provdaná za umělce 68 let — rovněž promluví o Berryho životě.
„Když se vrátil domů, byl to pořád muž, kterého jsem si vzala,” říká Suggsová ve svém prvním rozhovoru, ve kterém popisuje půl rok, který Chuck Berry strávil ve vězení za přepravu čtrnáctileté dívky přes státní hranice. Jeho právník dodává: „Jediný člověk, ke kterému jsem viděl, že byl kdy Charles sentimentální nebo romantický, byla Themetta.“
Poslední singl Chucka Berryho z posledního alba Chuck (2017):
Ve filmu jsou také rozhovory s Berryho dětmi — Ingrid a Charlesem Jr.
„Členové rodiny dodali o tomto hudebníkovi doopravdy detailní znalosti, které jiní neznají,” řekl v rozhovoru režisér Jon Brewer pro Rolling Stone.
Alice Cooper: Byl to návod, jak má vypadat rock and roll
Díky hitům, mezi které patří „Johnny B. Goode“, „Maybellene“ a „Roll Over Beethoven“ Chuck Berry brzy silně ovlivnil začínající rock and roll a stal se jedním z prvních lidí, kteří byli uvedeni do síně slávy Rock and Roll v roce 1986.
„Byl to návod, jak má vypadat rock and roll,“ říká o vlivu Chucka Berryho Alice Cooper.
Kytarista E Street Band Steve Van Zandt nazývá Berryho „vypravěčem“, zatímco frontman CHIC Nile Rodgers poznamenává, že „změnil kytaru.“
Asi nejslavnější hit Chucka Berryho — ikonická píseň “Johnny B. Goode”:
Berry také přepsal historií tím, že jako jeden z prvních „černošských umělců“ oslovil i „bílé“ publikum. Jak Simmons říká v traileru: „Chuck Berry byl Chuck Berry. Definice Chucka Berryho je Chuck Berry.“
Premiéra dokumentu Chuck Berry je naplánována na 4. října a proběhne na filmovém festivalu v Nashvillu.
Podívejte se exkluzivně na trailer níže (dostanete se na něj pouze přímým odkazem):
Recenze | Novinky: ANIMA Thoma Yorka není Radiohead, ale svým specifickým způsobem baví nejvíc od sólo debutu The Eraser
Zpěvák Radiohead Thom Yorke vydává své třetí sólové album ANIMA. To připravil s jeho dlouholetým spolupracovníkem a producentem všech alb Radiohead od OK Computer Nigelem Godrichem. Název alba, stejně jako jeho témata odkazují na jednoho z nejslavnějších psychologů všech dob Carla Gustava Junga. ANIMA je ovlivněno hodně také spánkem a fenoménem denního snění, které Thom Yorke proti své vůli vyzkoušel, když měl loni na tour s Radiohead problémy se spánkem a několik dní třeba nespal vůbec. S albem se pojí také jedna důležitá pražská stopa.
Vydání alba podpořil Thom Yorke totiž tím, že se dal dohromady s režisérem snímků Magnolia nebo Až na krev (There Will Be Blood) Paulem Thomasem Andersonem a připravili spolu krátký 15 minutový filmový snímek obsahující hudbu z alba. A většina z něj byla natočena v Praze.
Thom Yorke (Foto: Greg Williams, Nasty Little Man)
Pokud znáte dobře tvorbu Radiohead, víte, že Thom Yorke má pro pražské metro nějakou mimořádnou slabost a na b-straně legendárního alba Radiohead OK Computer “A Reminder” slyšíme hlásící systém pražského metra. Pražské metro v tomto snímku hraje zásadní roli. V dystopickém experimentálním romantickém snímku lze ale vidět i Náplavku nebo pražskou tramvaj. Na konci titulků je vidět minimálně polovina lidí z Česka, kteří od produkce po řidiče a kosmetičky, pomáhali se vznikem filmu.
(Vzkaz pro Paula Thomase Andersona: Skvělá práce, film krásný, díky za pražské scenérie zakomponované do něj, ale už nejsme víc než 25 let Československo, jak jste mylně uvedl v rozhovoru pro magazín Variety 😉 ).
ANIMA jako sequel k “Daydreaming” z A Moon Shaped Pool
Hudební posluchači si často stěžují, že hudba zpěváka Radiohead Thoma Yorka je vláčná, špatně pochopitelná a těžko stravitelná. ANIMA samozřejmě nebude nic pro ty, jejichž každodenní hudební zážitek začíná a končí poslechem Evropy 2 při cestě do práce a z práce, avšak je to na Thoma Yorka překvapivě šťavnaté album. Především proto, že ačkoliv se to nemusí na první poslech zdát, Thom Yorke tentokrát ubral jednu velice podstatnou příměs hudby Radiohead: smutek.
Thom Yorke je na ANIMA spíše jako muž žijící denním sněním. Občas je zmatený, občas ho to vnímání běžných dnů ve snění naopak uklidňuje a občas si ho dokonce i užívá. Je to jakoby někdo vzal hudbu Radiohead, trochu odstranil smutek, ale naopak zesílil zmatek a paranoiu a právě ono zasnění.
Když se zaposloucháte do písní jako “The Axe” nebo “Not the News”, Thom Yorke svou tvorbou jakoby vyjadřoval úděs a chaos v očích toho chlapa, co běžel ve slavném videoklipu Karma Police před Chryslerem New Yorkerem z roku 1976. “Dawn Chorus” jakoby byl druhý díl “Daydreaming” z posledního alba Radiohead A Moon Shaped Pool (2017). Jelikož je však na denním snění postaven koncept alba, dá se tohle říct vlastně o všech písních z alba.
ANIMA pokračuje v sérii zajímavých sólo projektech Thoma Yorka. Ať už jeho albech Tomorrow’s Modern Boxes (2014) nebo albech superskupiny Atoms for Peace. Je třeba však jedním dechem dodat, že tato alba nikdy nedosáhla velkoleposti alb Radiohead – a to i těch hůře hodnocených jako Pablo Honey (1993), Hail to the Thief (2003) nebo The King of Limbs (2011). Jediné sólo album Thoma Yorka, které dokáže držet krok s alby Radiohead je jeho vůbec první sólo album The Eraser z roku 2006.
Thom Yorke vlastně na ANIMA nezměnil hudební teritorium nijak výrazně od svých minulých sólových alb. Drží se stále především podžánru elektronické taneční hudby glitch, kterou pojímá hodně experimentálně. Instrumentace je však více surrealistická, prostorná a ambientní. Je zde také trocha psychedelie.
Samozřejmě však ne takové, kde hodně zelených a fialových kaleidoskopických a vpíjejících se barviček, ale spíše temné noční psychedelie. Jakoby vám někdo vmíchal do drinku nějakou šílenou drogu, díky které jste paranoidní a zažijete nejšílenější noc svého života, když se proberete poškrábaní od větviček uprostřed lesa.
Párty s bohatými Zombie v surrealistickém světě
Úvodní “Traffic” silně volá po chuti vymanit se z trápení a je emocionálně velice silná. V písni, kterou Yorke představil naživo poprvé už před 4 lety, zpívá o post-apokalyptickém světě. Dusí se, nemůže najít vodu a v refrénu jde na párty s bohatými Zombie. Je tohle fikce a nebo to má být jen přirovnání k našemu světu? Pokud je album o denním světě, zdá se to skutečně jako surrealistické vyjádření našeho světa. Není to ale jen text, který zní bizarně. Na konci zní i hudba dost bizarně, když uslyšíme nějakou zkreslenou a hlučnou dance popovou melodii syntezátoru, která (ač to zní šíleně) dost připomíná “Just Dance” Lady Gaga.
“Last I Heard (…He Was Circling the Drain)” je pořádně zdrcující píseň.
“I woke up with a feeling I just could not take,”
(“Vzbudil jsem se s pocitem, který jsem nemohl vydržet.”)
opakuje Thom Yorke ještě víc agónicky a děsivě utrápeně znějícím hlasem než jindy. Jakoby se lidská tragédie nějakého největšího lůzra z vašeho města zhudebnila a píseň byla tím, co cítí sebevrah po tom, co ráno naposledy vstane z postele.
“Twist” je naopak o něco světlejší píseň.
“It’s like weed”
(“Je to jako tráva.”)
opakuje Thom Yorke v mezihře “Twist” a jen se potvrzuje, že je tohle skutečně to, co jeho zvláštní deštivá duše považuje za zábavu.
Náladu posledního alba Radiohead A Moon Shaped Pool asi nejvíce připomíná letargická píseň “Dawn Chorus”. Vypráví příběh někoho, kdo se neustále snaží o osobní rozvoj, ale Je neskutečně překrásná a je skoro až škoda, že si jí nenechal Thom Yorke pro album Radiohead, protože takhle si na ní málo lidí vzpomene. No co. Alespoň můžeme mít radost, že si tenhle intimní odvod z žíly Thoma Yorka můžeme užít ve skupince zasvěcených (i když pravda, 2 miliony přehrání na Spotify nesvědčí zase o tak malé skupince).
“The Axe”: Jakoby chtěl Thom York zhudebnit, co se honí v hlavě vrahovi vlastní manželky
Skrze slabší a vláčnou píseň “I am Very Rude Person” se dostáváme k “Not the News”. Tento singl bohužel funguje samostatně daleko líp než v kontextu alba — možná protože ho dost zazdí předchozí “I am Very Rude Person”. Poté se dostáváme k “The Axe”.
“The Axe” je další z emocionálních vrcholů alba. Je rovněž emocionálně mimořádně silná. Jak v hudbě, která částečně navazuje na “Dawn Chorus”, tak v textu, kdy je to v podstatě píseň zoufalého manžela, který se zblázní z toho, že ho žena podvádí a nebo se prostě jen od něj odvrací a zabije jí sekerou — jak si můžete domyslet z názvu. Píseň je jako to, co se vrahovi honí v hlavě, jak ho vezou policejním autem na stanici, zatímco z té sekery ještě kape krev jeho manželky.
“I thought we had a deal,”
opakuje Thom Yorke ve vrcholu písně a možná i celého alba. Zřejmě chtěl v rámci alba inspirované psychoanalytikem Carlem Gustavem Jungem zavítat i do těch nejtemnějších míst lidské mysli.
Po tomto těžkém momentu alba následuje něco lehčího a přijde nejvíce pozitivní píseň celého alba “Impossible Knots”.
Deprese? Thom Yorke se na ANIMA i bavil, akorát že jeho představa o zábavě je jiná než u většiny z nás
Poslední “Runwayaway” je už od Thoma Yorke spíše více takový bonus nakonec než plnohodnotnou písní, která by nějak důstojně zakončila album. Upřímně řečeno, kdyby album skončilo “Impossible Knots”, bylo by to daleko lepší než s touhle divnou nastavovanou, rádoby experimentální kaší s hlasem, který zní jakoby si Thom Yorke nadýchal hélia.
Analogové syntezátory na celém albu zní úzkostlivě a naléhavě a Thom Yorke strávil určitě hodiny točením knoflíkama. Beaty jsou do detailu propracované a byť jsou občas strohé, každý z nich perfektně plní svůj účel. V profesorsky přesné kompozici zkušeného skladatele se ale najde i hodně momentů pro jeho tvůrčí volnost a je vidět, že se na některých písních prostě jen bavil.
Texty jsou místy mimořádně působivé (obzvláště elektronická balada vraha “The Axe” nebo losserovská dekadence “Dawn Chorus”), jindy místy zní jakoby se Thom Yorke zase spíše bavil a svým podivínským působem v nich spatřoval i určitý kus zvráceného humoru (“Runwayaway” nebo “I Am a Very Rude Person”).
ANIMA je kromě jiného dobré nahlédnutí do duše Thoma Yorka. Chlapa, který je jako ztělesněním britského pochmurného počasí. Podivína, který se stal celebritou a kterého lidé milují za to, že do nich pumpuje jeho úzkosti a deprese. Chlapa, který se ale i rád baví. Jenom to dělá to trochu jiným způsobem než většina z nás. Způsobem, který by mnoho lidí považovalo buďto za podivínský a nebo rovnou za zvrácený.
Album má taky skvěle vybalancovanou podobnost s Radiohead, ale o něco více je tu z Thoma Yorka jakožto sólo umělce. To občas není pro některé členy skupin tak lehké. Stát na vlastních nohách a zároveň nezapomenout, co ho vlastně živí a díky čemu může realizovat i své sólové nápady nezatížené ovlivňováním ostatních členů kapely.
Thom Yorke – ANIMA
Vydáno: 27. 6. 2019 Délka: 47:44 Žánry: Alternative/Indie Electronic, Elektronická experimentální hudba, Glitch Pop, Ambientní elektronická hudba, Minimal Techno Rozhodně musíte slyšet: 1. Traffic, 2. Last I Heard (…He Was Circling the Drain), 4. Dawn Chorus, 7. The Axe
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
