Denní archiv:19.8.2019

Recenze | Novinky: Let’s Rock není zrovna nejoriginálnější album The Black Keys, ale je nejspíše tím nejzábavnějším, jaké kdy vydali

Pětiletá pauza jedné z nejvýznamnějších kytarových kapel tohoto století Black Keys vyslala do velice dobré formy. Rodáci z Akrona v Ohiu Dan Auerbach a Patrick Carney jsou zpátky s devátým albem Let’s Rock a navazují tak na album Turn Blue, jenž bylo už třetím albem v řadě, které se umístilo v TOP 10 a ukazuje to na hlad, jaký stále je po poctivém, přímočarém rocku ze staré školy zahraném ze srdce. Pokud jdete k nynějšímu albu Black Keys Let’s Rock právě s těmito očekáváními, pak máme pro vás dobrou zprávu – budete spokojeni.

Sledovat se zpětným pohledem hudební historii okolo roku 2000 je nesmírně zajímavé. Jedná se totiž skutečně o to zásadní období, kdy byla kytarová hudby definitivně sesazena z trůnu a už přestala být dominantním žánrem v mainstreamu a celé pop kultuře. Nepříliš mnoho rockovým skupinám vzniklým po roce 2000 se podařilo uspět. V této éře přitom přišla další generace, která chtěla být dalšími hvězdami popularity podobné legendám Beatles nebo Rolling Stones.

Foto The Black Keys
The Black Keys (Foto: Q Prime)

Co se v určité míře v devadesátých letech povedlo v USA Nirvaně nebo v Británii Oasis, se ani na konci 90. letech, ani na začátku nového století nikomu nedařilo. Kapely přitom byly.

Krátké zamyšlení nad úmrtím rockové hudby

Bylo jich ale možná až moc a nahrávací společnosti začaly sázet místo na kapely z undergroundu, na výrazný nu-metal typu Korn nebo Limp Bizkit, který poskytl rychlý výdělek a byl velice lákavý pro tehdejší puberťáky, neposkytoval však takovou hloubku a když se k tomu ještě přičetl nedostatek talentu, vyšly tyto kapely spíše jako módní trend, který více baví na koncertech než na albech.

A to je přesně to, co rock v té době sesadilo z výsadní pozice.

Když do toho totiž vlezl technologický pokrok, počítače se dostaly do každé rodiny a nastoupily první peer-to-peer služby jako torrentové servery nebo služby typu Napster, bylo jasné, že na albech už se nebude vydělávat. Znamenalo to také, že bude lehčí než kdykoliv vytvářet elektronickou hudbu.

Zatímco k nahrání perfektně znějících kytar totiž pořádně potřebujete alespoň trochu slušné studiové vybavení, k nahrání profesionálně znějící elektronické hudby vám stačí rozpočet v hodnotě 0,0 Kč a hromada talentu.

Jistou nadějí přitom byla obrovská vlna nezávislých kapel, která se na počátku nového století vzedmula. Málokterým kapelám se však podařilo prorazit. Mezi světlé výjimky patří například The Strokes, The Killers a právě Black Keys. I těm kapelám, kterým se podařilo prorazit však přišly velice záhy krušné chvíle.

Některé dnes postupně upadly v zapomnění (All American Rejects, Jet nebo Evanescence), některé se staly publikem vnímány jako kapela jednoho hitu (The Fratellis, Alien Ant Farm bebo The Coral) a některé kapely sice přežily, ale aby přežily přímo na výsluní, musely se vydat vstříc elektronické hudbě (The Killers, Linkin Park), což jim ale mnoho fanoušků nikdy neodpustilo.

Jak si americká střední třída ku překvapení všech oblíbila The Black Keys

Je pravda, že Black Keys u nás nikdy neměli ani zdaleka takové jméno jako třeba Linkin Park a vlastně ani jako The Killers, avšak v domácí Americe se blues rock pod ověřených těší pořád obrovské popularitě a dokazují to prodejní čísla nejen jich, ale i Jacka Whitea a jeho kapely The Raconteurs.

Jak to Black Keys dělají, že jsou v domácí Americe tak populární, že se dnes jejich alba prodávají víc než alba místních miláčků Nickelback, je na první pohled záhadou, když se ale nad tím zamyslíte, zase tak nelogické to není.

Black Keys mají tu obrovskou výhodu, že jakmile se projevili jako kvalitní muzikanti a skladatalé a veřejnost je tak začala vnímat, mohli zacílit na všemožné cílové skupiny od woodstockových staříků, co dnes s nostalgií vzpomínají na hudbu z jejich mládí v 60. let až po teenagery, které uchvátila rocková hudba a sní, že jednou rock vrátí na výsluní a oni budou moci s kytarou zaklínat dívčí duše stejně jako to dělali kdysi Beatles a Rolling Stones.

Black Keys se navíc budou líbit i mnoha fanouškům právě těch Nickelback a ještě k tomu jsou díky jejich syrovému garážovému zvuku pořád miláčci hudebních kritiků a všech správných hudebních šprtů, co poslouchají hlavně nezávislou a alternativní hudbu. Povedlo se jim být značkou protijedu proti přesládlému popu, který tvoří jeho zbytek.

Tentokrát The Black Keys hezky šťavnatí

To je možná však zároveň něco, co mě na Black Keys vždycky trochu mrzelo. Byli všemi možnými skupinami posluchačů vždycky vnímání jako kapela “v pohodě”, ale nedokázali dodat dostatečně šťavnatou hudbu. V jejich hudbě chybělo drama a hlavně atmosféra písní dostávala zabrat od technicky vzato sice perfektních, ale trochu vyprahlých, neambiciozních a nedynamických písní.

Minulé Turn Blue se v tomto ohledu snažilo o změnu s větším důrazem na večerní pop-soul, jenomže to zas písně ztratily ostrost a to samozřejmě taky nebylo ideální.

Pro Let’s Rock tohle naštěstí vůbec neplatí ani jedno.

“Shine a Little Light” je rocková pecka, při které musí každému, kdo má alespoň milimetr rockového srdce, vstávat chlupy na zádech. Kytary krásně duní, basa se mezi nimi válí svůdně po zemi. K tomu parádní vokály a text, který není žádná velká věda, ani nic dvakrát originálního, ale je to čistokrevný černý rock’n’roll o osobních démonech a strachu ze smrti.

“Eagle Birds” je hudebně blues rock z toho největšího burákova, akorát špičkově nahraný. vrčící kytary parádně kopu do uší. Další skvělý moment.

Black Keys neměli po nějaké době ve studiu známého rockového producenta Danger Mouse, na produkci více pracovali sami – tak jako za starých časů a tenhle krok se očividně vyplatil, protože celkový zvuk alba Let’s Rock zní více šťavnatě a více svěže než na minulých albech Attack & Release (2008), Brothers (2010), El Camino (2011) a Turn Blue (2014). Melodie jsou na Let’s Rock mimořádně přímočaré a melodické, což k tomu také velice přispělo. Album má ostatně i mimořádně přímočarý název ne náhodou.

Linka mezi The Black Keys, Noelem,The Beatles a Led Zeppelin

“Lo/Hi” je další frajerský blues rock s plíživými kytarovým riffy a skoro až soulovým refrénem. Opět je vše velice melodické a na melodickou vyprahlost si jen těžko může někdo stěžovat.

A to ještě následuje možná vůbec nejlepší píseň alba – růžovo modrý uklidňující plouživý love song “Walk Across the Water”. Jestli scházela v mnoha písních Black Keys atmosféra, pak je další věc odškrtnuta – atmosféra je tu a navíc se díky ani neztrácí ostrost. V písni je slyšet jasné ovlivnění Beatles, když sloka písně vysoce připomíná “With A Little Help From My Friends” ze Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. 

Jakoby Black Keys trochu opustili USA a v následujících dvou písních navštívili Británii. Píseň “Tell Me Lies” má trochu jiný styl a než na ostrý blues rock z amerického venkova dá vzpomenout na Noela Gallaghera jeho High Flyin’ Birds. Podobnost s nimi je ještě výraznější na “Go”. Vzhledem k tomu, že Noel Gallagher je velkým fandou Black Keys, je těžké říct, kdo okradl koho, spíše se to ale zdá, že bývalý kytarista Oasis byl tím, kdo uvažoval podobně jako Black Keys.

Vzal starší Black Keys, přimíchal k nim něco nového a vyšlo něco velice podobného jako nyní samotným Black Keys. Úsměvná situace.

“Every Little Thing” zase dá vzpomenout na “Stairway to Heaven”. Bohužel už trochu víc než by bylo zdrávo a podobnost s monstrózními rockovou klasikou byla trochu na obtíž.

“Get Yourself Together” je jedna z nejpřístupnějších písní širokému publiku, jaké kdy Black Keys vydali a se svým stadiónovým zvukem lze předpokládat, že bude patřit mezi oblíbené písně publika hned jakmile Black Keys vyrazí na turné. Skrze nekompromisní, trochu tíživou “Breaking Down” se dostáváme ke dvěma nejslabším písním “Under the Gun” a “Fire Walk With Me”, které zní spíše než jako nové písně, jako rekapitulace toho, co jsem již slyšeli na albu.

Kdyby se pořádala soutěž o to, kdo nejvíce posunul svůj žánr kupředu, Black Keys budou blíže ke konci než ke stupni vítězů. U příbuzné soutěže originality to bude prakticky stejné. Dokážu si tedy představit, že různí hipsteři, kteří ještě někde na dně šuplíku deníček ze střední, do kterého si za starých časů, čmárali logo Black Keys, nyní ten deníček hledají, chtějí ho spálit a zahrabat někde hodně hluboko pod zem.

A musím přiznat, že je vlastně i docela chápu. Pro nás ostatní, kterým občas nevadí ani oddychová hudba a nevadí nám, že někdo přivede to, co už tu bylo někdy před ním, pokud tomu dá svůj kabát a své myšlenky, je ale Let’s Rock hotovým darem z nebes.

The Black Keys – Let’s Rock

Vydáno: 28. 6. 2019
Délka: 38:27
Žánry: Blues Rock, Garage Rock, Inde Rock, Alternative/Indie Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. Shine a Little Light, 2. Eagle Bird, 3. Lo/Hi, 4. Walk Across the Water, 7. Get Yourself Together, 9. Go

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu Annie Clarke, resp....

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Michal Hrůza je zpět živ a zdráv. Mění se bohužel čím dál více v hudebního řemeslníka Slovo “comeback” nabývá trochu jiného významu...
WP2Social Auto Publish Powered By : XYZScripts.com