Měsíční archiv:Září 2019

Nova alba - na Vranim hnizde - zari 2019Nova alba - na Vranim hnizde - zari 2019

Ty Segall se opět hlásí s novým albem a na First Taste opět baví svou bezprostředností. The Regrettes za pomoci Juliana Casalancase z The Strokes a producenta Eminema stvořili porci pořádně chytlavého pop punku. Clairo se dostala ze svého pokoje do studia, šanci na debutovém albu Immunity ale úplně nevyužila. Třetí album Electric Youth Memory Edition je plné konformní elektronické hudby pro večerní odpočinek. Volbeat na novém albu se zpěvákem Clutch a kytaristou Slayeru baví i nutí k chytání se za hlavu.

Podíváme se také na nová alba tennesijské křesťanské rock/metalové kapely Skillet, psychedelické rockové kapely Oh Sees nebo druhé album po anglické alternativní rockové kapely s nádechem Ride po návratu Andyho Bella.

Chci doplout ke:

Výsledek obrázku pro Ty Segall - First TasteTy Segall – First Taste

Vydavatelství: Drag City
Žánr:
Garage Rock, Psychedelic Rock, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Punk
Hodnocení:
★★½☆

 

Výsledek obrázku pro The Regrettes – How Do You Love?DOPORUČUJEME: The Regrettes – How Do You Love?

Vydavatelství: Warner Records
Žánr:
Pop/Rock, Pop-Punk, Garage Pop, Punk Rock
Hodnocení: ★★★★

 

Výsledek obrázku pro Clairo - Immunity

Clairo – Immunity

Vydavatelství: Fader
Žánr:
Bedroop Pop,  Eleckropop, Indie Pop,
Hodnocení: ★★★☆☆

 

 

Výsledek obrázku pro Electric Youth – Memory EmotionElectric Youth – Memory Emotion

Vydavatelství: Last Gang Records / Watts Arcade Inc.
Žánr: Electronická hudba, Alternativní elektronická hudba, Synthwave
Hodnocení: ★★½☆

 

Výsledek obrázku pro Volbeat – Rewind, Replay, Rebound

Volbeat – Rewind, Replay, Rebound

Vydavatelství: Republic / Virgin EMI
Žánr: Rock, Hard Rock, Pop/Rock, Rockabily, Rock & Rol
Hodnocení: ★★½☆☆

 

Výsledek obrázku pro Skillet – Victorious cover

Skillet – Victorious

Vydavatelství: Atlantic
Žánr:
Křesťanský rock, Křesťanský metal, Hard Rock, Symfonický metal
Hodnocení: ★½☆☆

 

Výsledek obrázku pro Thee Oh Sees – Face Stabber

Thee Oh Sees – Face Stabber

Vydavatelství: Double Double Whammy
Žánr: Písničkářka, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: ★★★½

 

 

Výsledek obrázku pro Ride – This Is Not a Safe Place

Ride – This Is Not a Safe Place

Vydavatelství: Double Double Whammy
Žánr: Písničkářka, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: ★★★☆☆

 

 


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Ty Segall se opět hlásí s novým albem a na First Taste opět baví svou bezprostředností

Ty Segall – First Taste

Vydavatelství: Drag City
Žánr: Garage Rock, Psychedelic Rock, Indie Rock, Alternative/Indie Rock, Garage Punk
Hodnocení: 3,5/5,0

Minulý rok byl pro kalifornského garážového rockera Ty Segalla trochu jako na houpačce. Nejdříve vydal parádní album Freedom’s Goblin, které vzbudilo velký zájem nejen v jeho rodném USA. Psali jsme o něm v týdenních recenzích nových alb. Poté ale následovalo společné album s White Fence Joy. To naopak bylo děsně povýšeneckým dílem, kdy to znělo, jakoby si Ty Segall a White Fence (Tim Presley) ubalili pořádného jointa a pak v tom pokračovali po dva dny, kdy zároveň nahráli do alba to, co je zrovna napadlo. Zkrátka příšernost. Reputaci si však napravil zase následně albem coverů Fudge Sandwich. 

Letos má pracovitý kalifornský hudebník Ty Segall zatím za sebou už také album a dokonce nahraném legendárním Stevem Albinim. Živé album Deforming Lobes přináší výběr ze tří nocí, které Ty Segall odehrál v L.A. se svou kapelou Freedom Band.

No a teď se dostáváme k aktuálnímu First Taste. Album je o něco méně agresivnější než Freedom’s Goblin, drží se ale dokonce ještě více garážového dogma a je instrumentálně velice strohé. Občas je v jednoduchosti krása, občas to ale bohužel zní trochu suše. Takto jednoduchá hudba má však skvělý dar dodat jediným netradičním nástrojem exkluzivitu.

Když se tak na “I Sing Them” objeví flétna, která navíc zní vtipně, jakoby na ní hrál někdo s hladinkou minimálně nad 1,5 promile, je to vlastně podobně srovnatelný pocit, jako když někdo objeví ve sklepě okno skryté za prach a nepořádek a najednou se v tom špinavém potemnělém prostoru objeví sluneční svit.

Například píseň “Ice Plant” je tak jednoduchá, že slyšíme vlastně pouze vokály, které se různě zajímavě překrývají. Jedna zpívá hezký text s povedenými částmi jako třeba zrovna refrénem, kde Ty zpívá:

“Let your love rain down on me”

a na začátku se na chvíli, ještě před tím než začne samotné torzo písně, ozvou nějaké vzdálené bicí a úplně nakonec, ale až úplně utichnou hlasy, pak i piáno.

V písních “Taste” a “The Fall” ale zase dostanou prostor jeho masivní kytary, které skutečně tvoří stěnu hrozivého hluku, který se valí kupředu jako obrovský mrak prachové bouře v dobách amerických třicátých let. Tyto momenty připomenou jeho Freedom’s Goblin, ale i starší počiny, které byly spíše punkového rázu – například album Reverse Shark Attack z roku 2009. Na Fudge Sandwich jakoby navazoval Ty Segall zase coverem písně “Take Up Thy Stethoscope and Walk” z debutového alba Pink Floyd The Piper at the Gates of Dawn. 

Ty Segall opět ukázal, že ze sebe dokáže neustále chrlit dobrou hudbu. Tak dobře jako na  Freedom’s Goblin se to sice nesešlo, ale bezprostřednost Tye Segalla baví i tentokrát.

DOPORUČUJEME: The Regrettes za pomoci Juliana Casalancase z The Strokes a producenta Eminema stvořili porci pořádně chytlavého pop punku

The Regrettes – How Do You Love?

Vydavatelství: Warner Records
Žánr: Pop/Rock, Pop-Punk, Garage Pop, Punk Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Bleached, Dream Wife, Bikini Kill, The Donnas, Honeyblood, Ex Hex, Childbirth a samozřejmě taky HAIM. To všechno jsou skvělé, buďto ryze a nebo především dívčí kapely. Zdá se, jakoby jich bylo čím dál více a byly čím dál tím lepší. Zrovna The Regrettes mají vykročeno skvěle následovat velký úspěch HAIM.

The Regrettes sice, pravda, mají i po odchodu bubeníka Maxxe Moranda v kapele na rozdíl od jejich kolegyň, pořád jednoho kluka, protože ho za bicími vystřídal Drew Thomsen, hudbu ale mají dostatečně melodickou, chytlavou a laskavou na to, aby se jim podařilo být tak úspěšné jako HAIM, které ostatně pochází ze stejného státu – také z Kalifornie. Jejich druhým albem, kterým navazují na Feel Your Feelings Fool! z roku 2017 jsou k tomu každopádně zase o něco blíž.

Všechny vyjmenované kapely (a můžeme přidat i ty, kterým velí jedna žena – třeba Paramore nebo Screaming Females) mají společné, že mají dar tvořit příjemně chytlavou a hravou hudbu a tvoří tak skvělý protipól dnes spíše experimentálním a za každou cenu progresivním mužským alternativním kapelám.

Je přitom zajímavé, že často za hudbou stejně stojí muži, ale když je píšou pro kapely dívčí a nebo, kde je frontmanem dívka, ať už je to jejich podáním nebo původním nápadem, který rozvinou, zní to zkrátka více hravě a více melodicky.

Album taky začne trochu dětinskou a puberťáckou, ale roztomilou básničkou “Are You In Love” a vlastně tak nějak nastaví koncept alba, kdy se skutečně takřka celé album točí okolo zamilovanosti.

Jak Lydia Night začne sólo básní, je si naprosto jistá tím, co dělá po celou dobu alba a když se připojí kapela, ještě tím její pocit jistoty posílí. Nejenže totiž zpívá čistě a bezchybně, ale i dodá smysl pro detail, který je tak potřebný. Mění intonace, ve správných momentech zesílí hlas a pracuje s výslovností slov. Její hlas je sice jemný, ale když se zaposloucháte pozorně, slyšíte i takové ty správně vyřvané punkové tóny. Zkrátka nic, co by působilo dojem naivní nány za mikrofonem.

Tak skvělý úvod jako “California Friends”, “I Dare You”, “Coloring Book” a “Fog” je skoro historický. Všechno to jsou naprosto skvělé a pohodové rockové/pop-punkové písně. Když se podíváme na to, kdo za nimi stojí, pak asi není moc překvapení, že znějí tak, jak znějí. Julian Casablancas z The Strokes nebo známý producent a skladatel, který složil písničky pro Eminema, Gwen Stefani, 5 Second of Summer nebo Ciaru, Mike Elizondo. Není však nutné vidět The Regrettes pouze jako loutky skladatelů a producentů. “California Friends” je autorsky pouze The Regrettes, stejně tak “Coloring Book”.

Až punkový ploužák “Pumpkin” jízdu trochu přibrzdí. Hned na to ale následuje zase chytře složená “Stop and Go” a “Dress Up” s jednoduchou, ale geniálně chytlavou kytarovou melodií.

Jenže potom, jakoby už všechny skvělé písničky nechaly The Regrettes na uvítací párty a poslední část alba je už výrazně slabší než začátek a to tak, že si toho musí povšimnout snad i hluchý. Jediná píseň, která srovná krok je snad jen “The Game”. I tak je ale pořád na albu nadprůměrný počet výborných písní, frontmanka je nadprůměrně dobrá a album má špičkovou produkci, díky které zní hlasy, bicí a samozřejmě i kytary skvěle.

Clairo se dostala ze svého pokoje do studia, šanci na debutovém albu Immunity ale úplně nevyužila

Clairo – Immunity

Vydavatelství: Fader
Žánr: Bedroop Pop,  Eleckropop, Indie Pop,
Hodnocení: 3,0/5,0

Clairo je případ hudební osobnosti, kterou začali lidé poslouchat jen a pouze díky internetu a doslova nemusela ani vylézt ze svého pokoje. Lidé si jí totiž všimli na YouTube, kde na svůj kanál nahrála píseň “Pretty Girl”. Používala tehdy pár syntezátorů a nějaké (příšerně znějící) automatické bicí. Vše bylo nahráno snad na mobil nebo nějaký levný mikrofon. Videoklip byl nahrán na obyčejnou webkameru a otitulkován textem.

Světe div se, text a možná i celá aura obyčejné mladé dívky, která nahrála píseň tak nejjednodušším způsobem, jak to jen jde, se ale neuvěřitelně uchytil a do dnešního dne si videoklip pustilo už skoro 40 milionů lidí! Jen pro představu, singl “Four Out of Five” Arctic Monkeys z jejich posledního alba má srovnatelný počet přehrání. Úplně stejně tak i “Run” od Foo Fighters. Internet je zkrátka nevyzpytatelný…

Je to přitom zvláštní, protože byste řekli, že tahle lo-fi hudba může těžko zaujmout hipstery a ještě hůře mileniály zvyklé na profesionální hudební produkci. Autenticita je ale jeden z nejdůležitějších aspektů kvality hudby a tak si “Pretty Girl” našlo fanoušky mezi oběma skupinami a z písně se stal naprostý fenomén. Určité rozuzlení záhady ale může poskytnout, když víte, že Claire Cottrill se prostě narodila do dobré rodiny.

Její otec je totiž pravděpodobně jeden z největších marketingových amerických mágů. Geoff Cottrill byl devět let šéfem reklamní kampaně Coca Coly, následně StarBucks, Converse nebo Nike a je také více předsedou organizace filantropů MusiCares, která poskytuje granty nadějným mladým hudebníkům.

Profesionální nahrávací smlouva od nezávislého labelu Fader pro ní přece jen byla trochu svazující, protože nyní už jí nemůže zachránit to, že se mohla vymlouvat, že něco zní tak nebo onak, protože prostě nebyly finance. Bohužel, nemůžeme říct, že by šanci úplně vzala za pačesy.

Problém je totiž v tom, že mnoho nápadů je nedopečených a zní jako nedotažené do konce. Jejím vokálům sice profesionální nahrávací studio velice sluší a za podpory profesionálně nahraných nástrojů skutečně celkově hodně vyroste. Z tohoto ohledu je velice zábavné pozorovat její cestu. Jak se z jejího dětského pokoje dostala k profesionálnímu albu.

Písně jako úvodní “Alewife”, “Softly” nebo “North” zní výborně, autenticky a originále. Třeba na “Closer to You” ale úplně zbytečně začne používat auto-tune, takže zní jako Madonna, když jí dojde na Eurovizi dech, namísto toho, aby nechala projevit svůj hezký přírodní hlas. Minimálně tak polovina písní zní, jakoby jim něco chybělo.

Třeba píseň “Sofia” zní strašně odbytě. Jakoby jenom celou píseň zpívala přes nějaký sample bicí linky z nějakého indie rockového nebo experimentálně rockového alba vokální linku náhodné písně z 80. let. “White Flag” je pak prostě jen hudební odpad smíchaný dohromady. Jakoby Clairo vzala nějaké různorodé stopy, které se jí nakonec nehodily do jiných písní, smíchala je dohromady a zpívala přes ně.

Album je místy zajímavé a má jednotnou konzistentní zasněnou atmosféru znuděnou šedivostí všedních dní. Je také zábavné poslouchat, kam se zpěvačka a skladatelka posunula. Zároveň je ale album až příliš mnoho času strašně nudné, až na konci skoro unudí k smrti.

Třetí album Electric Youth Memory Edition je plné konformní elektronické hudby pro večerní odpočinek

Electric Youth – Memory Emotion

Vydavatelství: Last Gang Records / Watts Arcade Inc.
Žánr: Electronická hudba, Alternativní elektronická hudba, Synthwave
Hodnocení: 3,5/5,0

5 let po vydání debutu Innerworld se kanadské duo Electric Youth vrací s další porcí kvalitní elektronické hudby. Kapela prorazila úspěšným singlem “A Real Hero” a poté ji do povědomí lidí dostal především film Drive (Jízda nadoraz), na jehož soundtracku měli možnost Electric Youth pracovat.

Podobnou cestu razili ostatně i v mezi období mezi alby a Austin Garric a Brownyn Griffin třeba pracovali na hudbě ke snímku Anthonyho Scotta Burnse. To, co bylo nazváno jako Breathing se ale nakonec bohužel nezrealizovalo a tak nezbylo Garricovi a Griffinové nic jiného než raději pracovat na novém albu.

Zkušenosti z filmů jsou Electric Youth ku prospěchu, protože jejich písně mají díky tomu výbornou atmosféru a špičkovou produkci. Hodně písní zní nejen synth-popově, ale i neo-soulově. Písně jsou velice poklidné a zní jako soundtracky pro noci ve velkoměstech. Hudba, kterou si pustíte po dlouhém náročném dni pro uklidnění. Písně mají jemně nostalgickou atmosféru 80. let, zároveň je v nich ale i kus futurismu.

Pomalejší úvodních písní jako “The Life”, “ARAWA” nebo “Breathless” naruší třeba šesté disko “Higher”, následující “thirteen” ale pokračuje v tradici trochu smutnějších syntezátorových balad.

V tom je ale ostatně také kus půvabu. Nepotřebujete obrázky cizích, když vidíte ve 3D a obrovském rozlišení vlastníma očima.

Electric Youth není i díky jejich filmových zkušeností hudba, na kterou byste zaměřili 100% své pozornosti. Spíše je to hudba, kterou si pustíte na pozadí, když si třeba večer čtete nebo surfujete na internetu a nebo třeba když jedete večerním spojem a chcete jen vypnout, dívat se do světel kolem a k tomu poslouchat nějakou hudbu, která vás uvolní. V tom je ale ostatně také kus půvabu. Nepotřebujete obrázky cizích, když vidíte ve 3D a obrovském rozlišení vlastníma očima svět okolo a nebo máte představivost sestávající z neomezených možností.

Volbeat na novém albu se zpěvákem Clutch a kytaristou Slayeru baví i nutí k chytání se za hlavu

Volbeat – Rewind, Replay, Rebound

Vydavatelství: Republic / Virgin EMI
Žánr: Rock, Hard Rock, Pop/Rock, Rockabily, Rock & Roll
Hodnocení: 2,5/5,0

Volbeat patří mezi velká jména evropského rocku. Dánská hard rocková kapela si vybudovala jméno především díky neúnavnému vystupování na evropských festivalech. Z těch menších se jí podařilo dostat na ty velké a často patří například mezi již tradiční velké hvězdy velkého legendárního festivalu Rock Am Ring v Německu.

Jméno Volbeat již začali pomalu registrovat i v USA, ale nutno říci, že se přece jen jedná o kapelu, která je hodně Evropská v tom, že se moc neohlíží na to, jaký je zrovna ro(c)k a hraje styl jakéhosi hard rocku smíchaného se stadiónovými a popovými melodickými refrény a starým dobrým rock & rollem.

Vzniká z toho tak směsice, která není nesrovnatelná třeba k naším veleúspěšným kapelám jako Kabát nebo Škwor. Ta se totiž vždycky nechala hodně inspirovat jinou dánskou kapelou D-A-D., kterou si dokonce i pozvala na svůj druhý megakoncert na Vypichu. No a D-A-D byli přirozeně vzory i pro Volbeat. Rewind, Replay, Rebound sice není koncepčním albem, ale mnoha písněmi se proplétá duch Johna Cashe.

„I’m in the lion’s cave
I’ve done it all before
I feel alive again,“

zpívá Michael Poulsen na první písni “Last Day Under the Sun” inspirované autobiografií Johna Cashe, ve které slavný zpěvák vzpomínal na to, jak v roce 1967 šel do jeskyně, aby spáchal sebevraždu, ale nakonec si to rozmyslel. “Pelvis On Fire” zase jakoby vzdávala hold “Folsom Prison Blues” (a rock and rollu celkově).

Nejzábavnější písní alba je asi “Die to Live”, na které účinkuje zpěvák americké hard rockové a blues rockové kapely Clutch Neil Fallon. Znovu je zde něco, co připomíná směs hard rocku a rock and rollu a to tempo a nasazení kapely strašně baví. Stejně, jako když kytary na chvíli doplní rock and rollové piáno a saxofon. Pokud máte rádi hudbu, musí se vám líbit i tohle a upřímně lituji všechny nudné hipstery, kterým se hudba jako tato již omrzela. I druhá spolupráce – tentokrát s kytaristou legendárních Slayer Garym Holtem potěsí. Sice ne tolik jako ta s Fallonem, ale pořád ano.

Jsou tady ale bohužel i písně (a není jich málo), které připomínají takový ten typický český hospodský a zábavový rock, který začne být ke snesení až po hladině alkoholu, kdy ovšem jsou ke snesení i smradlavé pánské záchody místního fotbalového hřiště, kde se akce koná. Píseň “The Awakening of Bonnie Parker” je dokonce něco, co by nenahrály ani české přední kapely.

Tématicky asi ano – píseň je o banditce Bonnie. Stačí si vzpomenout na hity Kabátu “Bára”, “Kalamity Jane” nebo “Western Boogie”. Jenže takhle levný hudební podklad ve stylu rádiově přívětivého rocku pro padesátníky, co zní jako poloretardovaný bratr Jona Bon Joviho, by si Škwor a dokonce ani Kabát nedovolil. Pro Volbeat, kteří mají již světovou velikost by písně jako tyto měly být konečnou.

“7:24” je zase jako nějaká tvrdší vykrádačka britských pop/rockových kapela jako Snow Patrol a Stereophonics a nezní to taky vůbec dobře.

Chuť nového alba kazí také fakt, že jak to u podobných alb bývá, které se řídí zásadou dle AC/DC: “Není pravda, že jsme nahráli 13 úplně stejných alb, my úplně stejných alb nahráli 14.” Album toho totiž nepřinese zase tolik nového, co už nebylo na minulých albech Vobeat. Rewind, Replay, Rebound tak může sloužit výborně jako pozvánka pro nové fanoušky než dárek těm stávajícím.

Volbeat se sice nemají za co stydět, ale je pravda, že by mohli být lepší, kdyby se drželi toho, co předvádějí v úvodu alba.

Ostatní alba:

Skillet – Victorious

Vydavatelství: Atlantic
Žánr: Křesťanský rock, Křesťanský metal, Hard Rock, Symfonický metal
Hodnocení: 1,5/5,0

Skillet vydali další verzi napumpované hudby znějící jako kdyby se Nickelback vyspali s Imagine Dragons a jejich potomka poté znásilnili němečtí slizští technaři Scooter a dívala se na to nějaká kýčovitá moderní symfonická metalová kapela jako Epica.

Snad každá píseň Skillet musí obsahovat řádky jako:

  • “You always save me”
  • “You breathe your air into me”
  • “Nothing’s gonna stop me now”
  • “I’m never giving up”
  • “I’ll fight till the end”

Do toho samozřejmě musí přijít mnoho pravého křesťanského kýče o tom, jak chcete být zachráněni od ďábla dobrými anděly a podobné věci, co se hodí do amerických rockových komerčních rádií. Jak by pravil klasik: “Neděláš křesťanství lepším, ty jenom děláš rock and roll horším.”

A to přitom byla Skillet kdysi docela dobrá kapela…

Thee Oh Sees – Face Stabber

Vydavatelství: Castle Face
Žánr: Psychedelický rock, Garage Rock, Krautrock
Hodnocení: 3,5/5,0

Face Stabber je nejnovější přírůstek kalifornské experimentální post/psycho/garage rockové kapele (trochu samochvály neuškodí, vidíte to mé dokonalé žánrové zařazení kapely…) Thee Oh Sees (někdy ovšem také známé jako jen Oh Sees, ale i Orinoka Crash Suite, OCS, Orange County Sound, The Ohsees nebo The Oh Sees – celkem dost názvů na jednu kapelu).

Kapela si nelame vůbec hlavu s nějakým hudebním řádem a se zvyklostmi a tak působí většina hudby hodně spontánně. V tom je ale podstatná část původu této hudby, která zaujme všechny fandy King Gizzard & the Lizard Wizerd i legendárního Franka Zappy.

Album je směsice zběsilých nápadů, které jsou tak nějak rozházené všude kolem. A někdy jde z toho kolem také vaše hlava. Bohužel od nakopávaček “The Daily Heavy” a “The Experimenter” přejde píseň v zážitek podobný asi tomu, co vznikne, když smícháte LSD s pervitinem. Ale bez zničení vašeho zdraví.

Stejně tak je parádní tvrdá psychedelická smršť “Gholü” znějící jako útěk magickým světem před nějakými temnými mračny, které se vás snaží dostat. Vy ještě pohlceni úžasným světem okolo nejste to schopni pochopit, ale víte, že jste nahraní. Střední tempo zase hájí “Snickersnea”.

Hypnoticky znějící smrště Oh Sees bohužel ale stejně jak rychle zaujmou svou originalitou, stejně rychle zase začnou nudit tím, jak dávají přednost pořádně dlouhým písním jako čtrnáctiminutové “Scutum & Scorpius”. Stejně tak během alba není slyšet nějaký vývoj. Jakoby se Thee Oh Sees prostě jenom plácali od ničeho k ničemu.

I tak je ale Face Stabber zajímavé album. Jen funguje lépe, když si vyberete náhodně pět songů z alba a pustíte si je za sebou, než že by fungovalo jako celé album. Slabších 3,5.

Ride – This Is Not a Safe Place

Vydavatelství: Wichita
Žánr: Altarnative/Indie Rock, Dream Pop, Britpop, Shoegaze
Hodnocení: 3,0/5,0

Andy Bell nechtěl po rozpadu Oasis trhat partu a tak přešel se zbytkem kapely do kapely nové – tak, jak je nechal na pospas svému osudu hlavní skladatel a textař Noel Gallagher, který to před jedním letním festivalovém vystoupením na francouzském festivalu již zkrátka s bratrem Liamem nevydržel a rozhodl se utéct od všech těch šílených eskapád jeho bratra – žijícím životním stylem poslední rockové hvězdy.

I frontman Liam ale v novém dokumentárním snímku As it Was přiznal, že Beady Eye zkrátka nebylo ono a byl to právě Andy Bell, který to začal říkat i v době existence této kapely. Možná protože jako jediný totiž měl kam jít dál se svou kapelou Ride a zatímco Gem Archer a Chris Sharrock přešli jako zbloudilé ovce zase pro změnu k Noelovi a stali se jeho High Flyin’ Birds.

Ride byla svou existencí na Andy Bellovi závislá a ostatní členové – Laurence Colbert, Mark Gardener a Steve Queralt poslušně čekali, až se čtyřlístek konečně zase zkompletuje. This is Not a Safe Place je druhé album po návratu Andyho Bella a kapela jím navazuje na Weather Diaries z roku 2017.

Je pravda, že pozdější alba Ride Tarantula (1996) a Live Light (1995) stála (nemůžu si ten vtípek odpustit) za starou Bellu

This is Not a Safe Place je spíše nostalgickým albem, které připomíná o co jsme vlastně přišli, když Andy Bell přešel do Oasis. Je pravda, že pozdější alba Ride Tarantula (1996) a Live Light (1995) stála (nemůžu si ten vtípek odpustit) za starou Bellu. První dvě alba Nowhere Sire (1990) a Going Blank Again (1992) si ale zasloužily veškerou pozornost a hudební fanoušci na ně dodnes vzpomínají jako na naprosté klasiky s vysokou hudební kvalitou.

Je sice škoda, že Ride novým albem This Is Not a Safe Place spíše jen sdělují: podívejte se, jak jsme byli dobří, když v nás dokonce něco z toho i zbylo, tak trochu sobecky nám ale vlastně jejich hudební kredit může být ukradený a můžeme se těšit z alba, které je rozhodně lepší než ta dvě před odchodem do Oasis a hlavně z několika skvělých písní. “Clouds” of Saint Marie” potěší všechny fanoušky deštivé severské anglické hudby. Taková píseň, kdyby vznikla v roce 1989 by dnes byla naprostou klasikou. Podobně tak potěší i “Fifteen Minutes”, “Kill Switch” nebo “Fifteen Minuts”.

Nejlepší píseň alba je ale druhá “Future Love”. To je tak naprostá pecka, že jí považuji za jednu z nejlepších písní, kterou jsem z letošních alb mohl slyšet. Zní jako mix mezi Wild Nothing, DIIV, Stone Roses a The War On Drugs. V té zádumčivé atmosféře, ale plné naděje a klukovské romance (a to jsou ti chlapi skoro padesátníci) vidíte dny, kdy prší, ale na kterých dokážete přesto najít něco, co vás přiměje jít dál a vlije teplo do srdeční oblasti, díky čemuž pak bude spokojeně bít do rytmu tohoto tak typického anglického alternativního rocku, jak to jen jde.

Víc takových písní a budeme mít více takových dní z jakých pochází “Future Love”!

od -
Good Times Only Tvůj kluk

PRŮPLAV #2

Nedostávají miliony, nedostanou se do těch nejlepších studií a k těm nejlepším lidem za oponou. Přesto dokážou díky svému talentu, odhodlání nebo pracovitosti držet krok i s těmi nejznámějšími kolegy z branže. Série Průplav je o nezávislých hudebnících, kteří denně dokazují, že umění není o penězích, ale o naplnění účelu sdělení. Série pro hudební fanoušky i aktivní hudebníky, kteří by rádi od kolegů pochytili pár rad a zkušeností.

Seriál-rozhovorů-Průplav


Filip Černý z Good Times Only o tom, jak může uspět nezávislá kapela, o budoucnosti kapely, a o tom, proč zní dneska hudba retro…

Nemuseli jsme se příliš dlouho rozmýšlet, s jakou kapelou bude druhý díl série rozhovorů Průplav. Je to jedna z nejnadějnějších českých mladých alternativních a nezávislých kapel současnosti. Good Times Only mohou sloužit jako příkladný vzor úspěchu mnoha mladým začínajícím kapelám v tom, jak skvěle nastartovat kariéru i bez podpory velké nahrávací společnosti.

Pražská kapela Good Times Only totiž stihla vzbudit za svou krátkou existenci slušný ohlas. Vydala debutové EP nedělní luka, vyhrála soutěž Rádia Wave Startér, vydala další singly „Někdy jsme to my“ a „Tvůj kluk“ i s videoklipy světové kvality, a stihla odehrát již mnoho koncertů — zdaleka ne jenom pražských. Nyní chystá pod vedením Jakuba Kaifosze (Wild Tides) debutové album.

Good Times Only
Good Times Only

Kapela má navíc právě dnes (21. 9. 2019) před sebou jeden ze zatím jejich největších koncertů. Spolu s dalšími pražskými kapelami Dukla a The Valentines vystoupí v pražské Malostranské besedě. Pokud tedy nemáte dnes co na práci, vřele doporučujeme zajít si na skvělou hudbu. Tady máte odkaz na událost.

Na otázky Music NOW odpovídal frontman (zpěvák a kytarista) Good Times Only Filip Černý.

Sníme rádi a cílů je dost.
— Filip Černý (Good Times Only)

S vaší slušnou fanouškovskou základnou už jste získali status kapely, která je na nezávislé scéně úspěšná. Protože náš web čte hodně aktivních muzikantů, co byste doporučili, aby se i bez nějakých velkých investic dokázali dostat k lidem?

Není to jednoduše měřitelný, ale jsme přesvědčení o tom, že nám obrovsky pomohlo vítězství Startéru Radia Wave. Dostali jsme se k lidem, kteří nám pomohli, a pomáhají dál, posouvat se. Navíc ta krátkodobá setrvačnost pozornosti, kterou jsme získali, se dala buďto promarnit nebo využít. My jsme se rozhodli z toho zkusit vytřískat co nejvíc. Nakoplo nás to a dodalo nám to na sebevědomí.

Naše zkušenost není, že by se vyplácelo někam se vyloženě cpát.

Tím nechci říct, že moje doporučení je vyhledávat soutěže kapel. To asi ne. Měli jsme štěstí. Za nejdůležitější považuju asi dělat v tý kapele věci, kterým věříš. Naše zkušenost není, že by se vyplácelo někam se vyloženě cpát. Ale asi je potřeba tomu jít naproti. Pokud děláš věc, který věříš, je šance, že tomu bude věřit i někdo další.

Je to trochu osobní otázka, ale doufejme, že to není tajné… Jak se takové české, ne příliš dlouho působící, ale přesto již vcelku úspěšné kapele na nezávislé scéně, daří po finanční stránce? Je to, jak se často říká, hodně limitující a nebo by začínající české kapely neměly mít z této části věci příliš vrásek na čele?

Hodně záleží na tom, kterou cestou se kapela vydá. Nemusí mít každej gear za 100 tisíc, aby mu to hrálo a nemusí se jít nahrávat deska za čtvrt milionu. Popravdě, bez pár úspěšných grantových žádostí by se nám to dělalo o dost hůř. Něco vydělá merch, něco digitální platformy, ale hlavní příjem jsou pro nás standardně koncerty. Všechno sypeme zpátky do kapely. Rád bych zmínil Daniela Trávníčka, kterej nás podpořil v cestě za deskou jenom z dobrý vůle. Děkujeme.

Víc synťáků určitě je směr, kterým chceme pokračovat. Uvidíme, kam nás to zavede

Na české poměry máte nezvykle propracovanou vizuální stránku kapely. Krásné fotografie a grafiky. Za to vděčíte nejvíce komu a jak se takoví lidé shánějí?

Zatím pro nás něco v tomhle ohledu nedělal nikdo, koho bychom museli vyloženě “shánět”. Vděčíme šikovným kamarádům a přítelkyním. Něco si děláme sami, ale v poslední době se tomu snažíme vyhnout, protože každej máme jiný oko a je lepší to přenechat někomu povolanějšímu, nebo to aspoň držet mimo kapelu. Hádky kvůli grafice jsou fakt zbytečný.

Máte taky výborně propracovaný marketing. Už před pár týdny jsem si všiml, že na Facebooku a Instagramu máte zajímavou věc, kde jsou screeny z konverzací z Messengeru a upoutáváte tak na svůj nový singl „Tvůj kluk“. S takovými nápady u vás přichází kdo?

Díky, až teď s chystanou deskou se začínáme radit s okolím. Socky spravuju zpravidla já a nápady tohohle typu vznikaj v podobě brainstormingu. O všem se radíme společně. Baví nás to vymýšlet.

Tím se dostáváme k aktuálnímu singlu „Tvůj kluk“. Je to docela změna, protože u vás vždycky měly navrch kytary a nyní dostaly prostor spíše syntezátory. Je tohle směr, kterým chcete pokračovat?

Snažíme se zakomponovat nový zvuky jak do tracků, tak do živýho hraní. Párkrát jsme i přemýšleli o pátým členovi na synth, ale vždycky to skončí u toho, že si nedokážeme představit přijetí někoho novýho. Jsme spokojená rodinka. Víc synťáků určitě je směr, kterým chceme pokračovat. Uvidíme, kam nás to zavede.

Když jsem naposledy komunikoval s kapelou, Zdeněk Prokopec prozradil, že se chystá debutové album plné délky. Původně se prý plánovalo na začátek letních prázdnin. V jaké fázi je nyní? Už se dokončuje? Nahrává album Jakub Kaifosz a nahráváte v libereckém Resound, jak to bylo původně v plánu?

Jasně, Kuba Kaifosz produkuje a zvuk se dělá komplet u Martina Havlena v Resoundu. Původní plán vyšel a jsme za to hrozně rádi. Jsme teď tak v půlce. Do konce roku by se to mělo stihnout nahrát a začátkem 2020 snad i vydat. Uvidíme, nechceme moc slibovat.

Obecně je retro v módě. Možná je to útěk

I když připravujete desku, po celý rok pravidelně koncertujete. Ještě před rokem jste byli skoro výhradně pražská kapela a budovali jste si jméno především v hlavním městě. Nyní jste ale opustili hranice Prahy, kde máte už solidní fanouškovskou základnu a dokonce jste se stihli podívat poprvé třeba do Ostravy nebo i menších měst jako Vimperk. Jak se vám vůbec daří mimo Prahu?

Jo, ve Vimperku volali chlapi po bigbítu, ale ten stejnej den jsme podepisovali čepice.

V tomhle nám hodně pomáhá Adam Heres, náš kamarád a manažer, se kterým mimo jiné řešíme strategii, jak se dostat mimo Prahu. Máme toho hodně před sebou, ale zatím se nám hraje skvěle třeba v Plzni, Olomouci nebo Hradci Králové. Čísla ukazujou, že hned po Praze nás nejvíc poslouchaj v Brně, ale to zůstává našim velkým restem. Furt jsme si tam nezahráli. Jo, ve Vimperku volali chlapi po bigbítu, ale ten stejnej den jsme podepisovali čepice. Reálně jsme ještě neměli špatnou zkušenost. Trochu jsem zredukoval svojí frackovskou pražštinu, někde jsme ale na lidi stále ještě moc sladký.

S tím souvisí také další otázka. Jak se o vás vůbec nejčastěji dozvídají lidé, kteří poprvé vyrazí na váš koncert?

To bychom taky rádi věděli. Můžou to být sociální sítě, může to být šuškanda, taky rádia a hodně asi právě obsah na YouTube a Spotify. Ale spřátelený kapely si často sdílí fanoušky, takže možná tímhle způsobem. Už se nám stalo, že jsme poprvý hráli v nějakým městě a v první řadě byl člověk s trikem Good Times Only a zpíval s náma texty.

Zvuk kapely i vaše videoklipy, propagační visuály, obaly atd… jsou z velké části založeny na nostalgii a retro atmosféře, která připomíná 70. léta. Když si vezmeme nejen alternativní scénu, ale i velké zahraniční kapely jako Arctic Monkeys a jejich poslední album Tranquility Base Hotel & Casino, poslední album Muse Simulation Theory nebo dokonce i některé velké popové hvězdy, slyšíme zde rovněž často jakýsi retro-futurismus s prvky 70. a 80. let. Máte nějaké vysvětlení, proč se tohle děje a proč mladí lidé tíhnou k této nostalgii?

Mám pocit, že lidi přirozeně tíhnou k tomu, co se zdá srozumitelnější, jednodušší k uchopení.

Těžko říct, to ohlížení zpátky je asi pro spoustu lidí atraktivní tím, že se chtěj vzdálit od dnešní doby. Možná je to útěk. Mám pocit, že lidi přirozeně tíhnou k tomu, co se zdá srozumitelnější, jednodušší k uchopení. Obecně je ale retro v módě. Utečeš od toho, kde je všeho přehršle a čerpáš z lehce definovatelných zdrojů. To může přitahovat.

Vaše hudba je taková hodně „snílkovská“. V poslední otázce vám tedy dovolíme se zasnít ohledně budoucnosti vaší kapely. Máte nějaké cíle, které byste si chtěli s kapelou v budoucnu splnit?

Sníme rádi a cílů je dost. Aktuálně je to právě ten debut. Ale nejde jen o jeho vydání. Bylo by hezký, kdyby to neskončilo někde zametený pod kobercem. Chceme taky co nejvíc hrát. Na místech, kde jsme nebyli, pro lidi, co nás uvidí poprvý. Taky textařsky jsem na úplným začátku. Vím o tom kulový. Chceme se zlepšovat, a taky aby nás to co nejdýl bavilo. Když to baví i někoho dalšího, to je taky super.

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Slipknot si na We are Not Your Kind zase o něco zvyšují reputaci. Jejich album je intenzivní, místy děsivé a nostalgické i moderní zároveň

Populární metalisté Slipknot vydávají alba o něco méně častěji než jejich mladší kolegové a tak je vydání šestého alba We Are Not Your Kind opět velkou událostí. Slipknot jsou kapelou, která byla takovou první hudební láskou jistě pro mnoho lidí, kteří dnes poslouchají přece jen už trochu jinou hudbu. K Slipknot se z nostalgie vždy ale rádi vrací. A není divu, protože kapela ukazuje i po těch letech, že i přes občas přehnaně excentrický projev, má svou neoddiskutovatelnou kvalitu.

Dokonce i dnes jsou střední i základní školy ještě plné cápků, kteří kašlou na nejnovější trendy jak v hudbě, tak v módě a chodí zásadně jenom v černé nikdy nevyprané mikině Slipknot oficiálního merche (kterou však danému prodal Vietnamec na pouti někde ve Vrchlabí nebo bůhvíkde), bez které v žádném případě nevkročí někam, kde dosáhne denní světlo. Pokud jste ze základní školy nevyšli dříve než v roce 2000, pak snad ani není možné, abyste nepotkali někoho podobného na vaší základce neměli.

Slipknot (Foto: Roadrunner Records)
Slipknot (Foto: Roadrunner Records)

Poslední album Slipknot .5: The Gray Chapter vyšlo v říjnu roku 2014 a šlo z něj cítit, že Slipknot vcelku povedeně zrají. Alba jako Iowa z roku 2001 nebo debutové Mate. Feed. Kill. Repeat (1996) jim totiž možná zajistilo miliony fanoušků po celém světě, byla to ale spíše pozdější alba jako All Hope Is Gone a právě .5: The Gray Chapter, jenž Slipknot potvrdila větší důvěryhodnost a neklesající kvalitu. Slipknot prověřeni léty pak začali být oceňováni dokonce i těmi, kteří se předtím smáli jejich dětinskému nasazování masek a rádoby drsňáckému projevu.

Příznivci americké kytarové hudby konce 90. let a začátků 2000 let: SEM

Na úvod alba překvapí intro, které by člověk čekal spíše od nějaké undergroundové kapely a nebo nějakého skladatele instrumentální hudby. Velice ponuré “Insert Coin” příjemně překvapí svou prozíravostí a vyspělostí a poskytne vhodný rozjezd pro album. To pokračuje drtivou písní “Unsainted”, která střídá sloku s black metalovými vokály a melodický hard rockový refrén.

Ten sám o sobě není vlastně ani tolik zajímavý. Je to takový běžný refrén, který okolo roku 2003 plodily i daleko méně úspěšnější americké rockové kapely od kapely Adema až k Modern Day Zero. Díky smršti ve sloce ale přebere kus energie z ní. Hlavně pak na konec písně je povedený, kdy je ta zničující energie přímo enormní a za tuhle smršť by se nemuseli stydět ani zástupci extrémnějších forem metalu.

“Birth of the Cruel” má opět velice silnou sloku. Refrén této písně připomíná slavné časy alternativního metalu s příměsí grunge Alice In Chains. Kapela tušila, že je potřeba na albu rychlé písně něčím rozdělit a tak se dočkáme dvou předělů – “Death Because of Death” a “What’s Next”. Ty fungují dobře vzhledem k dynamice.

Mohly by být sice zajímavější – zvláště ta první, kde se jen opakuje zkresleným hlasem do ještě více zkresleného syntezátoru a elektronického ruchu “Death because of, death because of you” by se i s tak malou porcí času dala rozvést v něco lepšího, ale těžko může být zrovna tohle bráno jako slabina alba.

To spíše je škoda, že “Nero Forte” má hrozně profláknutý kytarový riff a jestliže jsme první dvě písně “Unsainted” a “Birth of the Cruel” chválili za skvělou sloku, “Nero Forte” má naopak sloku po tvůrčí stránce hodně chabou a profláklou. Naštěstí je zde skvělý refrén a opět připomíná Alice in Chains. Je to mimochodem zvláštní, že se zrovna tahle podobnost vynořuje. Dříve jsem u Slipknot u žádného alba nic podobného neregistroval.

Hudba jako ze starých her NHL, ale s nejmodernější produkcí

Tahle hudba má dar znít nostalgicky a zároveň moderně a to se cení.

Protože na rozdíl od některých mám určitou slabost pro tvrdou americkou rockovou hudbu konce 90. let a počátků 2000 let a nepatřím zrovna mezi ty, pro které tato hudba skončila vydáním debutového alba The Strokes a White Stripes, zahřál mě na duši refrén písně “Critical Darling”. V tom je totiž strašně hodně z hudbu, na které mnoho z nás vyrůstalo a když už ne přímo, mnoho z nás jí poslouchalo třeba skrze počítačové hry. Takové skvěle vybrané hudby totiž byla vždycky plná sportovní série NHL.Tahle hudba má dar znít nostalgicky a zároveň moderně a to se cení.

“What is coming has begun
It’s something that you gotta see
We lie and say that it’s too late for some redemption,”

 

(„To, co přichází už začalo / Je to něco, co musíš poznat / Lžeme a říkáme, že už je moc pozdě na vykoupení“)

zpívá vyčítavě Corey Taylor, který podává na albu skvělý výkon.

Píseň “A Liar’s Funeral” jako první píseň na albu začíná v pomalejším tempu a navazuje na povedené zakončená songu “Critical Darling”.

Jak Slipknot lekají děti

“A Liar’s Funeral” je bohužel trochu rozpačitou písní a změna tempa s pomalé balady na jakýsi utahaný vojenský pochodový metal se dvakrát nepovedl. Ani následující píseň s nervózním zvukem “Red Flag” příliš nenadchne. Zatímco první písně měly masivní hloubky, tady jsou osekané a neprojeví se to v dobrém světle.

Píseň “Spiders” si hodně zakládá na formování tajuplného zvuku pomocí industriálních zvuku a daří se jí to skvěle. Refrén:

„The spiders come in side by side
Two by two and night by night
Who is food and who is thrown away?“

je sice dosti slabý a nudný, ale překvapivé zvraty v průběhu písně, kdy perfektní mezihra připomenou nejlepší momenty Marilyna Mansona a nálada se zase napraví. Škoda jen, že Slipknot někdy dávají přednost tak laciným lekačkám, které mohou vyděsit snad jen skutečně děti mladší 10 let.

V druhé polovině alba tempo a intenzita dost poklesla a proto tu je také píseň “Orphan”, ve které v průběhu celé písně bubeník Jay Weinberg, který je se Slipknot od roku 2014, kdy nahradil Joeyho Jordisona.

Na “My Pain” a “Not Long for This World” si Slipknot dávají práci s budováním atmosféry a jak je poznat už jen z délky písní, která se pohybuje nad šesti minutami a 30 vteřinami, dělali to skutečně trpělivě.

Jak Slipnot lekají dospělé

Poslední píseň “Solway Firth” je přímo majstrštyk. Sliponot předvádějí špičkovou produkci, když z jedné strany slyšíme elektronické ruchy s děsivou plíživou kytarou a na straně druhé filmové smyčcové aranže. Uprostřed toho stojí v ozvěně zabalený hlas Coreyho Taylora a jakmile píseň vybuchne je to neskutečný nářez.

Dokonce bych se odvážil tvrdit, že jestliže jsem se někdy u písně Slipknot cítil skutečně napjatě a pocítil prvky hororové hudby na holou kůži, je to právě tahle píseň. “Solway Firth” ničí obraz Slipknot jako lekačky pro děti a je to skutečný krvák, ze kterého vyváznou se zdravým strachem i dospělí.

Je samozřejmě lahoda poslouchat, co dokáže ta nejlepší dnešní studiová technika s jejich hudbou a tohle je ta pravá vysoká kvalita, ve které jde rozeznat naprosto jasně všechny hudební složky. Dokonalé muzikantské výkony podtrhnuté a lehce dobarvené post-produkcí té nejvyšší světové kvality. Lépe album asi zakončit ani nešlo.

Šesté album Slipknot We Are Not Your Kind jen těžko přepíše dějiny tvrdé hudby – na to obsahuje především v textech až příliš mnoho žánrových klišé. Je to nicméně album, které ukazuje vyspělost Slipknot a ukazuje, že jejich kvalita s léty v žádném případě neklesá, právě možná naopak. Je třeba vyzdvihnout především špičkovou produkci.

Nejenže album zní skutečně ve vysoké kvalitě a jednotlivé nástroje netvoří jeden chumel, ale na albu slyšíme zajímavé syntezátory a elektronické ruchy s nádechem alternativní, experimentální a instustriální hudby, které dodávají albu kýženou atmosféru. Znovu je třeba dodat. Je škoda, že Slipknot v sobě má pořád hodně klišé a někdy se jim to jejich lekání a drsňáctví zrovna moc nedaří a to pak nedělá vůbec dobrý dojem.

Slipknot – We are Not Your Kind

Vydáno: 9. 8. 2019
Délka: 63:29
Žánry: Alternativní metal, Nu Metal, Groove Metal, Extreme Metal, Industrial Metal, Heavy Metal, Hard Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. Unsainted, 3. Birt of the Cruel, 5. Nero Forte, 6. Critical Darling, 11. Orphan, 14. Solway Firth

od -

Královehradecký festival Rock for People přichystal fanouškům velké potěšení, když oznámil před předprodejem vstupenek první jména vystupujících. Hlavní hvězdou festivalu totiž budou legendární Green Day a mezi dalšími účinkujícími nechybí Fall Out Boy nebo Weezer. U těchto dvou kapel se navíc bude jednat o úplně první vystoupení v České republice v historii.

„Prvním headlinerem Rock for People 2020 jsou Green Day – kapela, kterou jste si přáli ze všech nejvíc!“ radostně oznámili na svých oficiálních facebookových stránkách pořadatelé festivalu, který se od roku 2007 koná na bývalém vojenském letišti v Hradci Králové.

Weezer, Green Day a Fall Out Boy. Tato velká trojice se představí v roce 2020 na Rock for Poeple.
Weezer, Green Day a Fall Out Boy. Tato velká trojice se představí v roce 2020 na Rock for Poeple (foto: NME).

Mezi dalšími účinkujícími figurují další dvě populární kapely z USA, na jejichž vystoupení fanoušci v České republice čekají již dlouhá léta — Fall Out Boy a Weezer. Mezi dalšími účinujícími, kteří byli odhaleni už dnes figurovala nizozemská grime/hardcore rapová skupina Dope D.O.D., australské elektronické duo SKYND a nebo pražská alternativní rocková kapela John Wolfhooker.

Green Day hráli v Praze už od roku 1991 pravidelně, Fall Out Boy a Weezer si přitáhnou v rámci společného turné

Green Day hráli v České republice již sedmkrát. Do České republiky si to totiž pravidelně namířili již od roku 1991. Pokaždé však hráli v hlavním městě. Naposledy tomu bylo 22. ledna v Tipsport aréně. Kapela Fall Out Boy sice pravidelně zavítala do Německa a jeden koncert si také připsali v nedalekém Polsku, Maďarsku a nebo tři koncerty měli v Rakousku, Česku i Slovensku se ale prozatím vyhýbali.

—> SDÍLENÍ POVOLENO <—Je to tady!🔥Prvním headlinerem Rock for People 2020 jsou Green Day – kapela, kterou jste…

Zveřejnil(a) Rock for People dne Pondělí 16. září 2019

Weezer jsou přeci jen daleko větším kultem ve své domovské zemi a v Evropě nikdy neměli tak velký ohlas jako doma, čeští fanoušci této kapely tak už možná propadali zoufalství. Příští rok ale svou oblíbenou kapelu uvidí díky tomu, že zastávka na královehradeckém festivalu Rock for People je vlastně součástí jejich velkého společného turné, na které v roce 2020 vyrážejí.

Všechy tři kapely přitom v tomto období před oznámením dat turné vydali po jedné nové písni.

Vstupenky budou v prodeji od 20. 9., 10:00 na oficiálním webu festivalu Rock for People.

Tady si můžete poslechnout novinku Fall Out Boy “Dear Future Self (Hands Up):

Tady novou píseň kapely Weezer “The End of The Game”:

A konečně hlavní hvězdy festivalu Rock for People Green Day a jejich nová píseň “Father of All”:

od -
Ric Ocasek The Cars Foto

Ric Ocasek byl kromě kapely The Cars také známý díky své producentské činnosti. Produkoval alba kapel jako Weezer nebo No Doubt. Ocasek měl české předky a jeho manželkou navíc byla česká modelka Pavlína Pořízková.

Ric Ocasek, nejlépe známý jako zakladatel a frontman ikonické new wave a power popové kapely The Cars v neděli zemřel. Policejní oddělení v New Yorku sdělilo médiím, že dnes odpovídali na telefonát, který informoval o muži ležícím v bezvědomí ve svém domě. Muž, identifikovaný jako Ocasek, byl nalezen v posteli a na místě prohlášen za mrtvého. Bylo mu 75 let.

The Cars (Ric Ocasek druhý zleva)
The Cars (Ric Ocasek druhý zleva)

Ocasek se narodil v Baltimoru. Se svým kamarádem Benjaminem Orrem hráli v řadě kapel, než nakonec v roce 1976 oficiálně vytvořili The Cars. V roce 1978 vydali své debutové eponymní album, v němž se objevily hitové singly “Good Times Roll“, “My Best Friend’s Girl” nebo “Just What I Needed.” Po dalších pěti albech a hitech jako “Drive” a “Shake It Up” se skupina koncem 80. let rozpadla.

Producent, malíř, spisovatel i herec

Počínaje albem Beatitude z roku 1982 a Nexterday 2005 konče, vydal Ocasek řadu sólových alb. Jeho album Troublizing z roku 1997 bylo koprodukováno Billy Corganem z The Smashing Pumpkins. Ric Ocasek byl také producentem alb mnoha známých kapel jako Weezer, Bad Brains, Suicide, Guided By Voices, No Doubt, The Cribs, Bad Religion a dalších.

Hudebník a producent měl také popkulturní přesah mimo hudbu. Jako malíř se představil ve filmu Johna Waterse z roku 1988 Hairspray (Lak na vlasy). Byl také umělcem ve skutečném životě a jeho práce byla uvedena v galeriích. Napsal rovněž několik knih. V roce 1992 vyšla jeho sbírka poezie Negative Theater.

Na smrt Rica Ocaseka již reagovalo mnoho hudebních osobností včetně Nila Rodgerse, The Killers, či Courtney Love. Takto vzpomínala na Ocaseka kapela Weezer:

V roce 2011 přišel konečně tolik očekávaný návrat The Cars a po 24 letech vyšlo jejich nové album Move Like This. V roce 2018 byla kapela The Cars uvedena do Rock & Rollové síně slávy.

Ric Ocasek se sice stejně jako jeho otec narodil v USA, prarodiče Rica Ocaseka však byli Češi. Ric si navíc vzal za manželku českou modelku Pavlínu Pořízkovou. „Když jsem přijela do Ameriky, hned jsem si koupila televizi a koukala na MTV. Objevil se tam zpěvák, který mi připomínal milovaného pana Spocka ze Star Treku. Jmenoval se Ric Ocasek. Tak on je ještě Čech, pomyslela jsem si. Po pár týdnech jsem měla točit klip s nějakou skupinou, předtím jsme se šli seznámit na večeři. Čekalo se na zpěváka. Když mi řekli, že se jmenuje Ocasek, zatočila se mi hlava“ vzpomínala Pavlína Pořízková na moment, kdy se poprvé setkala s Ricem Ocasekem pro český magazín OnaDnes.

Připomeňte si nejúspěšnější hit kapely The Cars — píseň “Drive”:

Autor: Patrik Müller
Foto: Thomas Hawk

od -
Daniel Johnston

Daniel Johnston zemřel v úterý večer ve věku 58 let, hlásí zpravodajství Austin Chronicle. Z Austinu pocházející hudebník přitahoval posluchače jeho jednoduchou, ale citově přímou hudbou. Johnston dokázal za těch nejskromnějších podmínek tvořit hudbu, která ovlivnila spoustu známých tvůrců a kapel i když trpěl schizofrenií a bipolární poruchou.

Johnston se dostal do povědomí amerických posluchačů díky sérii kazet, které vydal v 80. letech a které se začaly brzy šířit a staly se kultem. Podle vyjádření bývalého manažera Johnstona Jeffa Tartakova do Austin Chronicle, Johnston utrpěl infarkt. Prohlášení rodiny Johnstonových rovněž říká, že zemřel přirozeným způsobem.

Daniel Johnston v 80. letech při vydání jeho mahrávky Yip/Jump Music (foto: Facebook Daniel Johnston)
Daniel Johnston v 80. letech při vydání jeho mahrávky Yip/Jump Music (foto: Facebook Daniel Johnston)

Johnston vydal v roce 1983 svou první kazetovou nahrávku Hi, How Are You. Jeho jméno poté vzrostlo díky podpoře mnoha nezávislých a alternativních hudebníků v 90. letech, včetně Kurta Cobaina, který často nosil tričko s obrázkem alba Hi, How Are You a umístil Johnstonovu nahrávku Yip / Jump Music z roku 1985 na seznamu jeho nejoblíbenějších alb vůbec. Mezi další jeho příznivce se řadí například americký písničkář Tom Waits.

Takto Kurt Cobain vzdával hold Danielu Johnstonovi:

Zveřejnil(a) Daniel Johnston dne Pondělí 23. dubna 2018

The National už stihli vzdát poklonu na koncertu v Houstonu

Po vydání filmu Ďábel a Daniel Johnston (The Devil and the Daniel Johnston)  z roku 2005 o jeho hudbě a životě, získal ještě širší publikum. Tento film se promítal mimo jiné také v MFF v Karlových Varech.

„Právě se vrátil z nedávného pobytu v nemocnici a vypadal nejlépe za dlouhou dobu. Takže to pro mě bylo něco překvapivého.“
bratr Daniela Johnstona Dick Johnson

„Už několik let jsme bojovali o zdraví Daniela a jeho časté a zdlouhavé pobyty v nemocnicích tlumily jeho tvůrčí úsilí, ale po celou dobu maloval a psal písně,“ řekl hudebnímu webovému magazínu Spin a bratr umělce Dick Johnston. „Doufali jsme, že se vrátíme do bodu, kdy bude stabilní a bude si moci užívat věcí, jako je cestování. Právě se vrátil z nedávného pobytu v nemocnici a vypadal nejlépe za dlouhou dobu. Takže to pro mě bylo něco překvapivého.“

Johnstonovým nejnovějším albem bylo Space Ducks, soundtrack ke komiksu, který stvořil rovněž Johnston, který obsahoval příspěvky od umělců jako Unknown Mortal Orchestra, Deer Tick nebo Eleanor Friedberger a byl vydán v roce 2012. Johnstonovo nedokončené album se údajně mělo jmenovat If.

Na Johnstonovu smrt reagoval hudební svět. Poctu na sociálních sítích vyjádřili například Beck, The Mountain Goats, Jack Antonoff, Thundercat, Death Cabs for Cutie nebo Glen Hansard.

Americká alternativní kapela The National dokonce již stačila pro Johnstona zahrát, když umístila do svého koncertu úryvek Johnstonovy písně “Devil Town” a záznam umístila na svůj oficiální YouTube kanál.

Tady si poslechněte, jak The National vzdali poctu Danielu Johnstonovi:

A k tomu si přečtěte, jak mu vzdal poctu hudební svět na Twitteru:

 

Autor: Patrik Müller

od -

Bob Dylan strávil dosavadní část roku na turné po Evropě. Vidět jste ho mohli na několika koncertech v Německu a nebo pokud jste vyrazili ještě více na sever, v Norsku, Švédsku nebo Finsku. Pokud jste zmeškali pražský koncert a budete chtít vidět Boba Dylana ještě letos, budete se muset za ním vydat do jeho rodných Spojených států, kde ještě pro letošní rok přidal 28 vystoupení. Podívejte se na přehled toho, kde již vystuopoval, krátkou rekapitulaci jeho letošního turné a českých koncertů.

Dylan zahájí své turné po USA 11. října v UC Irvine Bren Events Center v Irvine v Kalifornii a zakončí ho v The Met v Philadelphii 21. listopadu.

Foto Bob Dylan
Bob Dylan na vystoupení v roce 1980 (Foto: Jean-Luc Ourlin )

Dylanovo Never Ending Tour (Nikdy nekončící turné) dosáhne letos 30 let. Za rok obyčejně hrával okolo 100 vystoupení, vrcholem byl však rok 2004 s neuvěřitelnými 113 koncerty. Poslední roky svá vystoupení přece jen zredukoval. Minulý rok odehrál 84 koncertů, tento rok zatím 66.

V České republice byl Dylan již třináctkrát

Dylan, byť vyprodává díky svému jménu a reputaci i arény, často vystupuje v divadlech a malých koncertních halách. Na jeho posledním turné v Evropě ale hrál na dvou velkých venkovních koncertech společně s Neilem Youngem. Při posledním vystoupení dokonce poprvé od roku 2004 spolu zahráli „Will The Circle Be Unbroken.“

V České republice vystoupil Bob Dylan celkem třináckrát. Jedenáckrát v Praze, jednou v Brně a jednou v Ostravě. Naposledy zahrál Bob Dylan hned třikrát ve Velkém sále pražské Lucerny letos v dubnu.

Podívejte se na fanouškovský záznam z posledního koncertu Boba Dylana v České republice, který se uskutečnil v dubnu v pražské Lucerně:

Jeho posledním albem bylo Tempest vydáno v roce 2012. I přesto však vydal tři písně mezi lety 2015 a 2017. Právě v tomto období hrával na svých koncertech i tyto písně, nechyběly však samozřejmě ani klasiky jako: „Like a Rolling Stone“, „Blowin’ In The Wind“, „Simple Twist of Fate“ nebo „Highway 61 Revisited“. Ty míchal právě s novějšími kousky jako „Scarlet Town“, „Soon After Midnight“ a „ Pay In Blood“, ale dostalo se také na méně známé písně jako „When I Paint My Masterpiece“ nebo „Tryin’ To Get To Heaven.“

Zdroje blízké Dylanovi prozradily magazínu Rolling Stone, že by se následující Dylanovy koncerty měly hodně týkat osmého studiového alba Dylana John Wesley Harding z roku 1967 a z roku 1969 pocházejícího alba NashvilleSkyline, stejně jako jeho společného alba, které Bob Dylan nahrál s Johnnym Cashem Land of the Free Home of the Brave.

Zbývající letošní koncerty Boby Dylana:

11. říjen – Irvine, California @ UC Irvine Bren Events Center

12. říjen – Santa Barbara, California @ Santa Barbara Bowl

14. říjen – Palo Alto, California @ Stanford University — Frost Amphitheatre

17. říjen – Denver, Colorado @ The Mission Ballroom

19. říjen – Lincoln, Nebraska @ Pinnacle Bank Arena

20. říjen – Kansas City, Missouri @ Arvest Bank Theatre at the Midland

22. říjen – St. Louis, Missouri @ Stifel Theatre 23. říjen – Ames, Iowa @ Iowa State University – C.Y. Stephens Auditorium

24. říjen – Mankato, Minnesota @ Mankato Civic Center

26. říjen – Milwaukee, Wisconsin @ Eagles Ballroom

27. říjen – Bloomington, Indiana @ Indiana University – Auditorium

29. říjen – Normal, Illinois @ Illinois State University – Braden Auditorium

30. říjen – Chicago, Illinois @ Credit Union 1 Arena at UIC

1. listopad – South Bend, Indiana @ Morris Performing Arts Center

2. listopad – Muncie, Indiana @ Ball State University – Emens Auditorium

4. listopad – Columbus, Ohio @ Ohio State University – Mershon Auditorium

5. listopad – East Lansing, Michigan @ Michigan State University – Wharton Center for the Performing Arts

6. listopad – Ann Arbor, Michigan @ University of Michigan – Hill Auditorium

8. listopad – Highland Heights, Kentucky@ Northern Kentucky University – BB&T Arena

9. listopad – Akron, Ohio @ University of Akron – EJ Thomas Performing Arts Hall

10. listopad – Moon Township, PA @ Robert Morris University – UPMC Events Center

12. listopad – Baltimore, Maryland @ University of Maryland Baltimore County – UMBC Event Center

13. listopad – Petersburg, Virginia @ Virginia State University – Multi-Purpose Center

15. listopad – University Park, Pennsylvania @ Pennsylvania State University – Eisenhower Auditorium

17. listopad – Ithaca, New York @ Ithaca College – Athletics and Events Center

19. listopad – Lowell, Massachusetts @ University of Massachussetts – Tsongas Arena

20. listopad – Providence, Rhode Island @ Providence Performing Arts Center

21. listopad – The Met Philadelphia @ Philadelphia, Pennsylvania

Nová alba září 2019

Americká elektropopová zpěvačka Banks přináší i na svém třetím albu III svůdný, ale i inteligentní pop. David Berman se vrátil, aby se na prvním a posledním albu Purple Mountains rozloučil se stylem. První řádné album Chance the Rappera The Big Day dopadlo jako naprostý propadák. Of Monsters and Men se díky písním “Alligator” a “Wars” můžou udržet na vrcholu, většina FEVER DREAM je ale pro ně varovným znamením.

Podíváme se také na skvělé rapové album, na kterém zapůsobila chemie mezi rapperem Freddiem Gibbsem a producentem Madlibem. Naopak album Duck známé britské kapely Kaiser Chiefs jako úspěch brát nelze. Podíváme se také na album Florist Emily Alone,na kterém se Emily Sprague odloučila od ostatních spolupracovníků projektu Florist a vyrovnávala se na cestě skrze Spojené státy se smrtí své matky.

Chci doplout ke:

Výsledek obrázku pro Banks - IIIBanks – III

Vydavatelství: Harvest / Virgin EMI
Žánr: Elektropop, Alternativní R&B, Pop, Alternativní pop
Hodnocení: ★★★½

 

 

Výsledek obrázku pro Purple Mountains - Purple MountainsDOPORUČUJEME: Purple Mountains – Purple Mountains

Vydavatelství: Drag City
Žánr: Písničkář, Alternativní Folk, Folk-Rock, Alternativní Country
Vydavatelství: ★★★★☆

 

Výsledek obrázku pro Chance the Rapper - The Big Day

Chance the Rapper – The Big Day

Vydavatelství: Chance the Rapper
Žánr: Rap, Pop-Rap
Hodnocení: ★½

 

Výsledek obrázku pro Of Monsters and Men - FEVER DREAMOf Monsters and Men – FEVER DREAM

Vydavatelství: Island / Republic
Žánr: Pop/Rock, Folk-Rock, Chamber Pop, Dream Pop, Synth-Pop, Alternative/Indie Rock, Folk Pop
Hodnocení: ★★★

Výsledek obrázku pro Freddie Gibbs / Madlib - Bandana

DOPORUČUJEME: Freddie Gibbs / Madlib – Bandana

Vydavatelství: Keep Cool / RCA
Žánr: Rap, Gangsta Rap, Jazz Rap
Hodnocení: ★★★

 

Výsledek obrázku pro Kaiser Chiefs - Duck

Kaiser Chiefs – Duck

Vydavatelství: Polydor
Žánr: Pop/Rock, Rock, Britpop, Power Pop
Hodnocení: ★★½☆☆

 

 

Výsledek obrázku pro florist emily alone

Florist – Emily Alone

Vydavatelství: Double Double Whammy
Žánr: Písničkářka, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: ★★★

 

 


„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.

Image result for crows nest


Banks přináší i na svém třetím albu III svůdný, ale i inteligentní pop

Banks – III

Vydavatelství: Harvest / Virgin EMI
Žánr: Elektropop, Alternativní R&B, Pop, Alternativní pop
Hodnocení: 3,5/5,0

Zpěvačka Jillian Banks z Orange County v Kalifornii na svém třetím albu přináší další směs sofistikovaného popu mísící vlivy současného mainstreamového popu, R&B a alternativní hudby. Na albu III je slyšet oproti druhému, na elektroniku bohatému albu The Altar posun k minimalističnosti a k propracovaným vokálům, které se staly na tomto albu ještě více stěžejním prvkem než je to obvyklé. Příjemný a svůdný hlas zpěvačky se přehlušuje s elektronicky upravenými, robotími hlasy.

Někdy to je spíše na škodu a člověk by ocenil přirozenější a lidštější projev, nicméně to dotváří zajímavý kontrast mezi hřejivým hlasem a hlasem roboticky chladným. Uklidňujícím a znepokojujícím.

Na albu se vystřídala celá řada vlivných producentů. Častý spolupracovník s ASAP Rockym, Anonhim nebo Kanye Westem — Skot Hudson Mohawke, se postaral o píseň “Gimme”. Rovněž Kanyeho a navíc ještě i kápo Justina Vernona, Bona Ivera Chance nebo Chance the Rappera Francis and the Lights (Francis Farewell Starlite) zase pomohl s “Look What You’re Doing To Me”. R&B zpěvák a producent Miguel se zase postaral o “The Fall” a jedna z největších producentských hvězd popové hudby vůbec — s Adele, Rihannou či Florence and the Machine spolupracující Angličan Paul Epworth, stojí za “Hawaiian Mazes”.

Úvodní “Till Now” má parádně detailní nasekané vokály a dokazuje, jak je možné s lidským hlasem za dnešních podmínek propracovat. “Gimme” Hudsona Mohawkeho, která je nejspíše vůbec nejpovedenější písní alba. Píseň má parádní atmosféru i intenzitu. Syntezátor ve sloce nemohl znít lépe.

Další parádní písní alba je “Stroke” se zkresleným zvukem, který se v první polovině písně drží v temné atmosféře čekání na ducha pod postelí, ale v druhé dojde k částečnému uvolnění, dokud se píseň nevrátí zpět k refrénu.

Hudba Banks, jejíž jeden ze největších hitů se jmenuje “Fuck With Myself” byla odjakživa spjata se sexualitou a snahou o nalezení sexuální nezávislosti. “When you asked me if I could fuck you / When you asked me I should have said no,” zní na “If We Were Made of Water”.

Jak je z úryvku vidět, Banks umí o podobných věcech zpívat tak, že nezní jako hudební prostitutka, spíše chce naopak vždycky stát na vlastních nohou. Díky její výslovnosti i hlasu, zní však sexy a tak se nakonec jedná o win-win situaci.

Do světlých stránek alba patří rozhodně i píseň “Propaganda” s odhodlaným zvukem postaveném na kontrastu vokální jemnosti a agresivity, kdy v refrénu Banks v jednu chvíli skoro chraptí.

Album je bohužel prorostlé mnoha nijak zvlášť zajímavými popovými písněmi s nádechem R&B jako “Godless” nebo “Contaminated”, které sice mají hezkou atmosféru večerních a nočních dramat, o kterých Banks zpívá, ale zároveň s jejím hypnotickým hlasem trochu ukolébají album. Úplně nejhorší v tomhle je však poslední “What About Love”, která je možná dobrou písní akorát, pokud se zrovna chystáte spát, ale jinak asi moc ne.

Texty jsou autentické a člověk věří Banks, co zpívá. Nejedná se ani náhodou o žádné prázdné mlácení slámy, ale o skutečná lidská vztahová dramata. Škoda jen toho děsně hypnotického tónu, které konstantní beaty mají a bohužel díky silným vokálním modulacím, i její hlas.

Lepší je díky tomu asi poslechnout si pár písní a 47 minutové album nepouštět si album celé od začátku do konce. To je bohužel něco (ač to může znít absurdně), pro co hodně dnešních zpěváků a zpěvaček album dneska už ani nepřipravuje. Silných 3,5.

DOPORUČUJEME: David Berman se vrátil, aby se na prvním a posledním albu Purple Mountains rozloučil se stylem

Purple Mountains – Purple Mountains

Vydavatelství: Drag City
Žánr: 4,0/5,0
Vydavatelství: Písničkář, Alternativní Folk, Folk-Rock, Alternativní Country

Rodák z Virginie David Berman oznámil v roce 2009 konec své indie rockové kapely Silver Jews a prohlásil, že se během této pauzy bude snažit najít nějaký smysluplný způsob, jak by mohl napravit všechno zlé, co společnosti udělal jeho otec, vlivný lobista lobujcí nejčastěji za tabákový, alkoholový a zbrojní průmysl, Richard Berman. V té době se David o svém otci pokoušel napsat knížku a HBO dokonce projevilo zájem knihu zfilmovat.

David Berman nicméně usoudil, že by nakonec prokázal svému nenáviděnému otci, kterého nazval na internetovém fóru různými krásnými názvy jako například: „lidský obtěžovatel“, „vykořisťovatel“, lump“ nebo „světově historický ču***cký zku***syn“. Boj proti otci ale na tomto fóru nakonec začal a skončil a dále se nedostal.

Zato k zajímavé spolupráci přemluvili Bermana australští elektroničtí a samplovací (a taky ikoničtí) mágové The Avalanches se kterými spolupracoval na samostatném singlu “A Cowboy Overflow of the Heart” a poté na “Saturday Night Inside Out” z alba Wildflower (najde se tu někdo, kdo si vzpomene na náš vůbec první článek „10 nejlepších alb roku 2016,“ kde toto album figurovalo?).

Nakonec se Berman vrátil až po 10 letech. Pro návrat shromáždil dokonce úplně novou kapelu, kterou nazval jako Purple Mountains. Do kapely vzal Jeremyho Earla a Jarvise Tavaniera z brooklynské folk rockové kapely Woods a poslední píseň “Maybe I’m the Only One for Me” vznikla dokonce za pomocí Dana Auerbacha z Black Keys.

Díky obsazení má kapela lehký nejen alternativně rockový, ale snad ještě více nádech folku a jeho formy na Americana. Lo-fi zvuk, který však přidává na některých místech smyčcové nástroje (což pro lo-fi nahrávky nebývá zase tak časté) a nezvyklé akordy, trochu připomínají stará alba Van Morrisona, ale pouze tu smutnější a letargickou část. Není pak asi překvapením, že mnoho z alba zní jako vypůjčené od kapely Woods, ze které pochází dva členové.

Asi tři týdny po vydání alba se bohužel svět dozvěděl, že debutové album Purple Mountains byla vlastně taková poslední, rozlučková párty Davida Bermana s životem. Jakkoliv může znít ujetě, že by někdo pořádal párty pro svůj konec, tak z alba skutečně jde přesně takovýhle dojem. Berman totiž nejenže se na Purple Mountains ani nesnaží najít nějaké východisko v podobě, když už ne nalezení naděje, na kterou už je očividně pozdě, alespoň se smířením se s temnotou, jak to dělal Bowie na Blackstar.

Berman zní prostě lhostejně. Na “That’s Just the Way That I Feel” vnímá všechny věci, co se mu v životě staly a dokonce do písní i přidává kus humoru.

“I met failure in Australia
I fell ill in Illinois
I nearly lost my genitalia
To an anthill in Des Moines,”

zpívá svým hlasem připomínající vyhořelého country zpěváka, který zpívá za poloprázdné dno stříbrňáků každou středu v zapadlém baru v Brooklynu.

Berman však nenalézá ve vzpomínkách nějakou zvláštní útěchu nebo radost. Spíše si jen říká: “Jo, tohle bylo docela fajn a asi bych z toho měl mít radost. Ale ten zbytek světa je jen chaos.“.

Když se podíváme do textů, Berman o své sebevraždě mluvil a to naprosto srozumitelně: “The light of my life is going out tonight,” zpívá na “Darkness and Cold”. Texty jsou mimořádně zajímavé a dokonce ani nemusíte být depresivní maník v posledním stádiu před sebevraždou, ale Berman nabízí i něco s čím se například mohou ztotožnit všichni, kdo si procházejí vztahovou krizí.

“She’s making friends, I’m turning stranger

Sometimes I wish we’d never came here,”

zpívá například na písni “She’s Making Friends, I’m Turning Stranger” o mezeře mezi dvěma partnery, která se neustále zvětšuje a nejde to zastavit. Když Berman zpívá na “Margaritas at the Mall”, je to skoro jakoby mával posluchačům před obličejem papírem, na kterém je napsáno: “Vidíte? Ani takové cool věci, jako chlastat margarity v obchodě mi už nedělají žádnou radost, i když jsem z nich kdysi nějakou radost cítil, zbyla z ní ale jen matná vzpomínka kdesi v dáli.“

Nesmíme si však myslet, že Berman psal úplně celé album ve stavu, kdy byl rozhodnut skoncovat se životem. Někdy je tak jeho humor skutečný a ačkoliv velice trpký a sebehanící, jako například na poslední písni, která zní jako píseň plážové barové unavené kapely “Maybe I’m the Only One for Me”, kdy se Berman zřejmě skutečně bavil a vnitřně smál.

Znovu to ale potvrzuje tenhle koncept rozlučkové párty, kdy je již vše sečteno, podtrženo a rozhodnuto

Je to pochopitelně velice smutné album, avšak najde se na něm i překvapivě velké množství pozitivního – není to totiž vlastně na jednu stranu i docela povzbuzující, že i někdo tak zničen životem dokáže opustit tenhle svět s takovýmhle frajerským přístupem?

Album by bylo unikátní tak či onak, ale když člověk vidí, co za ním bylo, člověk nemůže jinak a vidět tyhle dopisy na rozloučenou – a nebo labutí písně (jak chcete) – jako hodnotnější než samostatně. Ať tedy odpočívá v pokoji. Zatracený syn, černá ovce rodiny i společnosti, podivín, zbabělec, zneuznaný syn, vždycky autentický hrdina David Berman. Silných 4,0.

První řádné album Chance the Rappera The Big Day dopadlo jako naprostý propadák

Chance the Rapper – The Big Day

Vydavatesltví: Chance the Rapper
Žánr: Rap, Pop-Rap
Hodnocení: 1,5/5,0

S Chance the Rapperem je to jako na houpačce. Zatímco jeho minulý mixtape Coloring Book bylo zábavným a šťavnatým rapovým počinem, kde se objevovala živá kapela, soulové i gospelové vlivy, stejně jako house nebo funk, současné album The Big Day je jedna velká rapová monotónnost. Jeho hlas zní unaveně a když k tomu připočteme hypnotické syntezátory, naprosto přehnanou délku 1 hodinu a 17 minut vzhledem k síle materiálu a především taky líně napsané texty, je z alba The Big Day i přes široké obsazení hvězdami, dost nudnou rapovou výpravou.

Chance the Rapper by byl rád něčím jako Kanye West a rád by spojil mostem různé kulturní břehy. Namísto toho je ale The Big Day jen jedním velkým zmatkem. Sice plným hvězd, ale zmatkem. Texty jsou vlastně většinou jen takovým rapovým freestylem a nedávají dohromady žádný smysl.

Pro ukázku:

“If you blink you might miss it
You gotta click it or ticket”

nebo:

“I don’t wanna sit and argue, Good Burger shoulda taught you
We all dudes”

a nebo další pasáž:

“And I’m all professional and proper
But my baby mama stopped me in a meeting (Skrrt, skrrt)
Just to AirDrop me some nudes”

Zkrátka jako z nějakého generátoru náhodných rapových veršů. Problém je, že kdybyste nasadili na nějaká klíčová slova pokročilou umělou inteligenci, která by generovala rapové texty, zvládla by to lépe.

Je to škoda, přece je zde ale jedno pozitivum. Pokud někdy Chance the Rapper dokáže vybalancovat tento chaos trochou potřebného řádu, může se stát, že jednou šokuje stejně jako Kid Cudi. Ten uměl též stvořit naprosté propadáky jako Speedin’ Bullet 2 Heaven a poté přijít s geniální kolaborací s Kayne Westem KIDS SEE GHOSTS. Takže třeba Chance the Rapper ukáže podobný comeback ve stylu Rockyho. Nezatracujme ho. Nelze mu totiž upřít vysokou dávku kreativity, takže třeba jednou…

Of Monsters and Men se díky písním “Alligator” a “Wars” můžou udržet na vrcholu, většina FEVER DREAM je ale pro ně varovným znamením

Of Monsters and Men – FEVER DREAM

Vydavatelství: Island / Republic
Žánr: Pop/Rock, Folk-Rock, Chamber Pop, Dream Pop, Synth-Pop, Alternative/Indie Rock, Folk Pop
Hodnocení: 3,0/5,0

Po vydání prvního nového singlu islandské kapely Of Monsters and Men “Alligator” to vypadalo, že bude novým a nečekaným zaměřením kapely, která se do této doby projevovala hlavně jako folková, rocková hudba. Melodické zvonivé kytary hrající stále stejné struny skoro jako z “Life is A Highway” Tomma Cochraneho, nádech Toma Pettyho a z moderního rocku možná trochu HAIM. Zároveň v tom ale zůstává kus vlastní duše Of Monsters and Men.

Pak ale začne “Ahay” s R&B beaty a dream popovým nádechem a nebo už vyloženě dream popová/synth-popová “Róróró“ a začne vám být jasné, že úvodní píseň a první singl “Alligator” byla vlastně jen návnada.

Lze v tom slyšet něco jako popovou verzi The Naked And Famous. Možná něco jako kdyby Halsey nahrála album s The Naked And Famous a nahrával to producentský specialista na rádiově přívětivý pop-rock Jacknife Lee (U2, R.E.M., the Killers, Robbie Williams, Snow Patrol, Editors, Catfish and the Bottlemen).

Což o to, dream pop s něčím, co by se dalo označit jako alternativní synth-pop by se dalo považovat za zajímavý nový směr a dokazuje to například povedená balada “Waiting For The Snow”. Stejně tak například hned následující “Vulture, Vulture”, kde se frontmanka Nanna Bryndís Hilmarsdóttir střídá s druhým zpěvákem Of Monsters and Men Ragnar þórhallsson.

Jinak ale bohužel, člověk aby se snažil najít na albu nějaké silné momenty, Blbé je, že zde ani nejsou momenty typu: Tohle je sice trochu hloupá a jednoduchá písnička, ale lidem se bude určitě líbit.

Of Monsters and Men se totiž potřebují udržet v rádiích, písněmi jako “Stuck in Gravity” s levně znějícím auto-tunem a celkově mdlými nápady , díky kterým zní jako nějaký amatérské německý pop nebo “Sleepwalker” znějící s opakovaným beatem s odklepem paličky tak nudně, že nebýt občasných pokročilejších producentských zásahů, spletl bych si to s písničkou Heleny Vondáčkové z posledního alba, to ale rozhodně nesvede.

Of Monsters and Men se snaží vybalancovat a najít kompromis mezi alternativou a popem. Bohužel se jim to ale nedaří zdaleka tolik jako na předchozích dvou albech Beneath the Skin (2015) a My Head is an Animal (2012)

Pokud však patříte mezi skalní fanoušky Of Monsters and Men a teď chcete skočit z mostu, nezoufejte. Na našem webu, protože jsme týpci odkojení filmovými klasikami jako Vykoupení z věznice Shawshank, totiž máme strašně rádi dobré konce po naturalistickém ději.

I tady je určitě naděje a nejen “Alligator”, ale také desátá píseň alba – příjemná a roztomilá popová romantická písnička “Wars”. S pasážemi jako: “Cold, but you glow / Like the streets of Tokyo” to totiž sice není nějaká geniální píseň, ale potenciál do rádií tyto dvě písně určitě mají.

Naopak daleko sofistikovanější “Waiting for the Snow” nebo “Vulture, Vulture” zase mohou hrát na alternativních rádio stanicích a playlistech Spotify, a tak tu máme vlastně nakonec splněný účel, který Of Monsters and Men udrží při životu a zajistí, že se na ně nezapomene a jejich kariéra nepoklesne při nejmenším do příštího alba.

Jen škoda, že se ten zbytek nepovedl.

Další zajímavá alba:

DOPORUČUJEME: Freddie Gibbs / Madlib – Bandana

Vydavatelství: Keep Cool / RCA
Žánr: Rap, Gangsta Rap, Jazz Rap
Hodnocení: 4,0/5,0

Po pěti letech se vrací rapper z Indiany Freddie Gibbs. Bandana je jeho druhým kolaborativním albem. Síla Freddieho Gibbse se skrývá v tom, že ačkoliv využívá poměrně otřelé rapové výrazy jako jeho typické “I don’t give a shit,” používá je v kontextu, které zní zábavně. Z alba si tak v hlavě odnesete třeba pasáže jako:

“Fuck You Friday was such a great holiday
that I thought I would extend the holiday season,
and let’s call it ‘I Don’t Give A Shit Saturday,’”

Na albu se rovněž vyskytují obvyklá témata rapu jako drogy, policejní brutalita. Freddieho Gibbse ale skvěle doplňuje se svými barevnými rapovými pozadími Madlib. Na tracku “Crime Pays” Freddieho parádně doplňuje sample z písně Walt Barr “Free Spirits”. Samplování na albu je vůbec na velice vysoké úrovni a po instrumentální stránce alba celkově, se jedná o jedno z nejlépe zvládnutých rapových alb tohoto roku.

Zatímco na minulé spolupráci této dvojice Piñata spolupracovali prakticky pořád na dálku, u Madlib se scházeli ve studiu a tento faktor možná také hrál svou roli v tom, proč je aktuální album tak skvělé. K tomu jsou zde skvělí hosté. Pusha T se na albu objevil na songu “Palmolive” jakoby se zrovna zjevil z jeho minulého povedeného alba DAYTONA. Skvěle se též na labu ukážou atlantský rapper Killer Mike nebo kalifornský Anderson .Paak.

Mezi Freddiem Gibbsem a Madlibem funguje perfetkní týmová chemie a nezbývá než doufat, že toto není naposled, co tihle dva stvořili společné album. Rap roku 2019 vysoké kvality.

Kaiser Chiefs – Duck

Vydavatelství: Polydor
Žánr: Pop/Rock, Britpop, Power Pop
Hodnocení: 2,5/5,0

Kaiser Chiefs začínají album s písní, která připomíná slavné dny Oasis a je to vlastně příznačné. Kaiser Chiefs se totiž svezli na druhé nové vlně kytarové hudby britpopu, kdy britský tisk začal, hned jakmile se zdáli být Oasis vyčerpáni (nebo spíše už se vyčerpaly jejich zásoby kokainu), znovu hledat ty své nové Beatles. Kaiser Chiefs už existovali od roku 1997, ale právě až okolo roku 2005, kdy řádili Arctic Monkeys, The Libertines a nebo “lasvegašští angláni”, jak se jim někdy přezdívá The Killers.

Kaiser Chiefs dlouhé roky čekali na příležitost vydat album a smlouvu od nahrávací společnosti nemohli dostat v lepší čas. Kaiser Chiefs nejprve vyletěli s písní “I Predict the Riot” z debutového alba Employment (2005) a následně s písní “Ruby” z alba Yours Truly, Angry Mob (2007). Určitě vzpomínáte, jak moc se tato píseň v té době hrála v našich rádiích…

Pokud jste strávili pár týdnů v Británii, asi si dokážete udělat obrázek o tom, jak výrazně se tato kapela z Leeds trefila do tamního vkusu. Pokud nemají cover kapely pro zábavy a nebo svatby minimálně tyto dvě písně ve svém repertoáru, prakticky si ani neškrtnou. Z tohoto ohledu je ale album Duck dost slabé. Určité sympatie vyvolá píseň ve středním tempu “Target Market” s výbornou atmosférou starých dobrých osmdesátých let, kdy měl svět ještě své ideály. “Don’t Just Stand There, Do Something” zase poskytne útěchu všem, co by chtěli něco podobné “I Predict the Riot”.

Díky kýčovitým nostalgickým písním jako “Kurt vs Frasier (The Battle for Seattle)”, která působí jako nepovedená britská verze “1985” Bowling for Soup v podání Kaiser Chiefs a nebo “Golden Oldies” znějící jako Foals v podání přestárlé rockové zábavové kapely bez nápadu, ale nelze brát album Duck jako úspěch.

Florist – Emily Alone

Vydavatelství: Double Double Whammy
Žánr: Písničkářka, Lo-Fi, Alternative/Indie Rock
Hodnocení: 4,0/5,0

Písničkářka Emily Sprague přišla s velice stručným, ale přitom silným albem, ve kterém neslyšíme nic jiného než dvě stopy akustických kytar – každou v jednom kanálu, které občas podpoří tichá elektrická kytara nebo nějaký opatrný a náladu jemně dokreslující elektronický efekt.

Emily napsala píseň, jak název alba nelže, skutečně sama. Potom, co zemřela její matka, odjela na cestu přes Spojené státy a snažila se se ztrátou vyrovnat.

Florist je přitom sice možná ne úplně kapela v tom pravém slova smyslu, ale minimálně hudební projekt, který má nějaké stálé hráče a některé, jak to občas v nezávislé části hudebním branže bývá, kteří zrovna mohou s kapelou hrát. Tentokrát však Emily Sprague pracovala na albu úplně sama.

Minulé, dva roky staré, album If Blue Could Be Happiness bylo rovněž velice tiché a uklidňující, avšak obsahovalo i jemné bicí nebo houslové části.

Instrumentální stručnost však jen hraje do karet názvu a konceptu Emily Alone. Hlasový výkon je mimořádně citlivý a tak, když zpěvačka zpívá v písni “Ocean Arms”:

“Why do I feel so happy
when I stare at the ocean?
Then devastated
when I stare at the ocean,”

slyšíte v druhém řádku ono zlomení ve hlase, které naplno prožíváte s ní. V jejich slovech, jak můžete z ukázky vidět nejsou nějaké metonymie, metafory, personifikace či jiné pokročilé básnické prostředky, Emily Sprague si onu stručnost uchovává většinou i ve slovech, ale přesto je její sdělení mimořádně silné.

Tahle tichá pouť skrze vyrovnávání se se ztrátou milované osoby, má dar hojit rány nejen u písničkářky, ale i u posluchačů a pokud něco takového hudba dokáže, pak je to velice silná a speciální vlastnost.

od -

Paul McCartney odpověděl na zvěsti, že by příští rok mohl vystoupit jako hlavní hvězda festivalu Glastonbury. A vypadá to docela nadějně.

O tom, že by žijící člen Beatles mohl být vybrán jako hlavní hvězda jednoho ze tří dnů se spekuluje zejména protože tento ikonický festival bude v nadcházejícím roce 2020 slavit své 50. výročí.

FOTO Paul McCartney 2018
Paul McCartney na turné v roce 2018 (Foto: Wikipedia.org)

O jednom z nejlépe obsazených festivalech světa se vždy v Británii zuřivě spekuluje už po konci ročníku a tak 50. výročí nebylo překvapením, že i pro jubilejní ročník sázkové kanceláře v Británii vypsaly sázky na to, kdo bude headlinerem.

Paul McCartney: Možná je na čase vrátit se na Glastonbury

Spolu s Fleetwood Mac, Foals a Eltonem Johnem je McCartney největším favoritem.

McCartney se dnes ráno objevil v rozhlasovém pořadu BBC Radio 2 Breakfast Show (5. září) a když byl dotázán, zda o této záležitosti přemýšlí odpověděl: “Myslím tím, že lidé říkají, že by bylo dobré, kdybych to udělal, takže začínám přemýšlet o tom, jestli to dokážu, nebo zda by to byla dobrá věc.”

Poté legenda Beatles pokračovala: „Moje děti říkají: ‘Tati, musíme si promluvit o Glastonbury’ a myslím, že vím, co to znamená,“ řekl dnes. „Chodí každý rok, stejně jako dneska mnoho lidí. Je to skvělý festival a už je to docela dávno, co jsme tam naposledy hráli, takže možná je čas vrátit se.“ McCartney tak připomněl, že už to bude 15 let, co na Glastonbury naposledy zahrál.

McCartneyho první účast od roku 2005 si zakladatel festivalu Michael Eavis zřejmě nechce nechat ujít. „Paul je v tuto chvíli v dobré formě,“ řekl Eavis BBC Somerset. „Doufejme, že na padesátku dorazí. Nedělejte z toho ale velkou věc.“

Spekulovalo se i o Madonně, i o velkých návratech Oasis i Pink Floyd

I přes pozitivní vyjádření McCartneyho i pořadatele Glastonbury však hovoří v neprospěch fakt, že dcera Michaela Eavise a spolupořadatelka festivalu Emily Eavis uvedla již v roce 2017, že si již pro Glastonbury 2020 zamluvili 2 hlavní vystupující. Vzhledem k tomu, že se festival koná vždy 3 dny a pokud pořadatelé a McCartney jen neblafují a McCartney už s nimi není dávno domluvený, zbývá už nejspíše jen jedno místo.

Britský hudební tisk spekuluje také o dalších jménech. Pro jubilejní ročník tipují například také Madonnu, Arctic Monkeys, nebo (což už je takový evergreen tipl pro Glastonbury) návrat Oasis.

Oficiální sestřih nejlepších momentů z Glastonbury 2019:

Další z velkých návratů však Emily vyloučila. Pink Floyd na Glastonbury 2020 nezahrají. „V ideálním případě bychom chtěli mít mix starých a nových umělců,“ řekla britskému (dnes už jen webovému) hudebnímu magazínu NME.

Kromě toho se sám pořadatelům nabídl zpěvák Matthew Healy z kapely The 1975 a uvedl, že příští rok jsou připraveni na to, aby vystoupili jako headliner Glastonbury, pokud je pořadatelé osloví.

O Glastonbury se letos mluvilo hlavně v souvislosti s tím, že se pátečním headlinerem stal první Brit tmavé pleti Stormzy, pozornost vzbudilo i vystoupení lasvegaské kapely The Killers, kteří na pódiu pozvali Pet Shop Boys a kytaristu The Smiths Johnnyho Marra a nebo také v souvislosti se zákazem plastů na festivalu.

Nejlepší momenty festivalu Glastonbury si můžete připomenout v našem článku. Náš komentář ohledně záležitosti Glastonbury a zákaz plastů si můžete přečíst tady.

Paul McCartney vydal poslední album v roce 2018. Recenzi na album Egypt Station si můžete přečíst rovněž na našem webu.

A tady si můžete poslechnout singl “Fuh You” z posledního alba Paula McCartneyho Egypt Station:

Autor: Patrik Müller

od -
Kapitán Demo ruší turné

Producent a skladatel Jiří Burian zrušil všechny podzimní koncerty svého alter ega Kapitána Dema z důvodu nespecifikované nemoci, kterou označil za vážnou.

„Kapitán Demo se rozhodl zrušit všechny své zářijové a říjnové shows, protože vážně onemocněl jeho producent Jiří Burian,“ stojí v prohlášením vydaném na oficiálním facebookovém a instagramovém profilu Kapitána Dema.

Kapitán Demo
Kapitán Demo (Foto: Honza Mach, Facebook Kapitán Demo)

Je to tvrďák a dříč, něco jako kuň. Ale i toho koně občas něco sejme, no. Moje crew to respektuje a prosím o to stejné svoje fans,“ pokračuje vzkaz fanouškům.

Podzim zrušen, předvánoční koncerty Kapitána Dema zůstávají

O koncerty Kapitána Dema tak přijde Litomyšl, kde měl Kapitán Demo vystoupit v rámci Cleach Festivalu 2019 nebo Jihlava, kde měl naplánovanou show v rámci festivalu Nultá generace 2019 a Kapitán Demo měl být hlavním účinkujícím. Očekávané předvánoční koncerty Kapitána Dema v brněnské Flédě a pražském Foru Karlín naplánované na 7.12 a 14.12. však zůstávají.

Minulý rok v listopadu vyšlo Kapitánu Demovi páté album Mládi v trapu. Recenzi si můžete přečíst zde na webu. Jiří Burian vytvořil toto alter ego miliardáře, který pro zábavu rapuje, původně pouze jako vtip, postupně ale přišel na to, že si za pomocí něj může dělat legraci z věcí, které ho štvou a nejen to, ačkoliv měl Jiří Burian za sebou již bohatou kariéru a účinkování v mnoha převážně alternativně rockových kapelách (nejpamátnější je jeho pozice kytaristy a zpěváka pražské alternativní/indie rocková kapely Southpaw), Kapitán Demo je jeho dosud nejúspěšnějším komerčním počinem.

Člověk stojící za písněmi českých zpěvaček a vnuk legendárního E. F. Buriana

Album Mládi v trapu bylo třikrát nominováno na hudební ceny Anděl 2018. Singl “Zlatíčka” se stal první písní Kapitána Dema, která zaznamenala rotace v nejposlouchanějších rádiích a která pronikla do širšího povědomí posluchačů. Vedle toho stojí například starší píseň “Kdo to má”, která se stala ústřední znělkou internetového komediálního seriálu z prostředí hokeje Lajna.

Jiří Burian vydal několik sólových alba a byl hlavním mozkem kapel Southpaw, Republic of Two nebo One Bit Wonder. Jako producent nebo skladatel spolupracoval například na albu Emmy Smetany What I’ve Done nebo Natálie Kocáb a v poslední době stojí také za hitem Beraniky Kohoutové “Dělám stojky”. V roce 2016 Burian skládal hudbu k Shakespearovským slavnostem.

Jiří Burian pochází z hudebně umělecké rodiny. Jeho otcem je básník, písničkář a prozaik Jan Burian a dědou legendární český filmový skladatel, básník a dramatik Emil František Burian (E.F. Burian).

Podívejte se na doposud nejúspěšnější singl Kapitána Dema:

Autor: Patrik Müller

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Nicku Caveovi v roce 2015 zemřel za velmi nešťastných okolností pádem z útesu syn. O této tragické události a o vypořádání se s ní...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Villains dalo Queens of the Stone Age nové koncertní trháky, které nenechají nohy v klidu Josh Homme a jeho kalifornská parta Queens...