Recenze | Novinky: Order in Decline je nejlepší album Sum 41 od roku 2004

Zatímco příbuzné slavné kapely blink-182 a Green Day zažívají v poslední době něco, co by se dalo nazvat tvůrčí kómatem a všechno nasvědčuje tomu, že nejlepší léta mají tyhle dvě kapely už dávno za sebou, Sum 41 se drží pořád v překvapivě výborné formě. Původně skejťáckým punkerům z kanadského Ontaria hodně pomohlo, že v průběhu času do své hudby zapracovali též prvky tvrdší kytarové hudby. Sedmé studiové album kapely Sum 41 Order in Decline produkované samotným frontmanem Dereckem Whibleym zní i proto jako návrat do velmi dobré formy. 

Pokud chceme vidět důvod, proč jsou Sum 41 stále ve výborné formě, musíme se podívat až do roku 2004. To měli Sum 41 čerstvě po vydání veleúspěšného alba Does This Look Infected? s památným punk rockovým hitem “Still Waiting”. Sum 41 zachránilo, že odmítli ždímat do nekonečna oblibu pop-punku a raději se zařídili podle sebe.

Následující roky je totiž tak trochu zastínil obrovský návrat Green Day, kdy znechucení tehdejším prezidentem Georgem Bushem a vývojem po milníku 11. září 2001, vybičovalo trojici okolo Billieho Joea Armstronga k památnému albu American Idiot. 

Ve věčném stínu Green Day

Album Sum 41 Chuck, které bylo vydané v roce 2004 se sice prodalo okolo 5 milionu kopií a album si pochvalovali nejen fanoušci i kritici, avšak s historickým úspěchem American Idiot, které se prodejem i chválou řadilo k úspěšným albům Beatles, Rolling Stones nebo Beatles, se to nedalo bohužel pro Sum 41 srovnávat.

Sum 41 se dnes nicméně mohou poplácat po zádech. Namísto toho, aby pokračovali ve ždímání toho, co punk rock a pop-punk ještě nabízí, kapela nechala na albu projevit více hlavního kytaristu Davea Baksheho, jenž vyrostl na heavy metalu a trash metalu a punk rocková kapela velice podobná blink-182 najednou odbočila na výhybce jiným směrem a z alba jsme najednou slyšeli jednoznačné vlivy metalové hudby se špetkou hardcorových vlivů.

Díky této směsi se de facto stali kapelou se zvukem, který je odolný zubům času. Nyní se dá tématy porovnat album Order in Decline s politicko-společenským podtextem s nejslavnějším albem Green Day a ačkoliv se zase nedají srovnávat Sum 41 s tehdejšími Green Day, kteří na tom byli daleko lépe, když se podíváme na dnešní Green Day, kteří nyní jsou na tvůrčí pauze po sice ne úplně špatné sérii alb Awesome as F**k, ¡Uno!, ¡Dos!, ¡Tré! a Revolution Radio, jenž je ovšem sérii, která silně naznačovala ono překročení zenitu

Sum 41 vlastně pokračují v dlouhé hudební linii jejich alb a od minulého alba 13 Voices (2016) se toho tak nezměnilo tolik. Sum 41 ale zase o něco vylepšili svůj nynější styl a po propadu Go Chuck Yourself (2006) a snad ještě horším Underclass Hero (2007), které bylo ne moc povedeným pokusem o dospělý punk rock s oním sociálně politickým podtextem ve stylu Green Day, nyní nejenže zase o něco více vyšperkovali svůj punk rockový styl s příměsí alternativního metalu, ale začalo jim konečně jít také ono komentování dění ve světě.

Chaos a političtí lídři, kteří nejsou hodni následování

Album s písní “Turning Away” začíná i postupy a aranžemi, které jsou známé z alternativního rocku nebo alternativního metalu. První, co na albu slyšíme, je piáno, které nejdříve hraje jen tak potichu a poté hudba vybuchne. Kytary nejsou tak intenzivní a tak hutné, ani hudba není tak rychlá, takže stylově se jedná spíše více o ten alternativní rock než alternativní metal. Ačkoliv je album většinou společensko-politicky zaměřené, zrovna tady si vybere Deryck Whibley svou osobní vložku a vypráví o jeho problémech s alkoholem a o tom, jak má problémy žít po návratu s turné normálním životem.

“Out for Blood” je pak svým refrénem více tradičním punk rockem s nádechem popu a velkých stadionových refrénů, který je podobný třeba kapelám jako Rise Against nebo Anti-Flag. Po polovině ale přijde ztišení všeho a postup známý opět spíše z alternativního metalu. Stejně tak Dave Bakshe vymetává na elektrickou kytaru zběsilá metalová sóla a píseň končí rovněž spíše v metalovém stylu.

“Are we just sick? (Sick)
Are we just tired? (Tired)
Apathetic, uninspired
What’s to believe in, there’s nobody leading,”

používá dost zdrcující slova Deryck a ať už hovoří o Donaldu Trumpovi (což je více méně jisté) a nebo i o jejich domácím prezidentovi Justinu Trudeaovi (o tom se však nikdy v rozhovorech nezmínil), vyjadřuje chaos dnešní doby a frustraci z toho, že současní političtí lídři nejsou hodni následování a že nejdou příkladem.

Písně na albu byly seřazeny do poměrně netradičního pořadí a tak třeba třetí “The New Sensation” je takovou tou obyčejnou pochodovou revoluční punk rockovou písní. Tahle je okořeněná o syntezátor v pozadí, ale nejedná se o žádné velké terno. Naopak počínaje tvrdou písní “A Death in the Family” s jemným refrénem se album teprve rozjíždí.

Na měkčí písně je to 1:1

“A Death in the Family” je perfektní písní a skvěle střídá tišší a hlučnější momenty. “Head Will Roll” zase o něco více obohatí žánrovou škálu alba a slyšíme styl, který připomíná spíše blues rockové kapely jako Black Keys a je to znovu něco, co není u Sum 41 úplně běžné.

“Your lies
Will tear you apart,”

zpívá v další anti-Trumpovské písní Deryck s možnou narážkou na slavnou píseň anglické post-punkové kapely Joy Division “Love Will Tear Us Apart”.

“45 (A Matter of Time)” je další skvělou písní s Metallicovým refrénem a screamováním ve stylu Rage Against the Machine ve sloce, která připomíná punk rockovou scénu roku 2003 a kapely jako Gob. Prostě mix, který ale baví.

Do čtveřice, dokonce i nejměkčí a nejvíce popová píseň alba – jemná pop/rocková romantická balada “Never There” se vcelku povedla a působí jako dobrý předěl vůči jinak tvrdším písním. Podobná píseň, která zmírní intenzitu tu být musela a že “Never There” působí ještě lépe než nutné zlo, to je velký úspěch.

Musíme si uvědomit, že pro Sum 41 tohle vlastně není ani moc pohodlná zóna, ale naopak styl, za který mohou být haněni a tudíž je to od nich vlastně pokaždé risk takové písně skládat. Mnoho lidí si myslí, že je to přesně naopak, ale není to pravda vzhledem k tomu, že fanoušci skupiny jako Sum 41 na každý takový pokus bude pohlížet už z principu s pozdviženým obočím. Skládat takové písně tak není pro Sum 41 úprkem do komfortní zóny, ale naopak spíše riskem.

“Eat You Alive” je další poctivou punk rockovou písní, tentokrát s příměsi hard rocku. “The People Vs…” zase obsahuje v sobě trochu trash metalu a úvodní část připomíná dokonce trochu i Iron Maiden. Je pravda, že textově jde album trochu dolů a trochu nudí poslouchat, jak se vše neustále dokola otáčí okolo Donalda Trumpa.

V “The People Vs…” Deryck Whibley zpívá:

“I know a bad man when I see his face
And now we suffer as the human race
And he’s a bad man, but I got faith”

a je to taková dost laciná kritika. Ano, Deryck si myslí, že je Donald padouch. To už jsme ale pochopili hned ve druhé písní alba a tohle bohužel působí už jako mlácení prázdné slámy. Je to přitom škoda, protože melodicky je píseň parádní a naživo to bude hit akorát pro jeden velký circle pit.

Jestliže se “Never There” povedla jako měkká píseň alba, závěrečná “Catching Fire”, která s vokálními filtry připomíná nějakou usoplenou baladu německých emařů, kteří zabili tenhle žánr, Tokio Hotel. Je to ale jen jedna z mála vad na kráse alba, které jinak obsahuje nadprůměrně velký počet silných písní.

Sum 41 – Order in Decline

Vydáno: 19. 7. 2019
Délka: 36:00
Žánry: Punk Rock, Pop-Punk, Alternativní metal, Melodic Hardcore, Skate Punk
Rozhodně musíte slyšet: 1. Turning Away, 4. A Death in the Family, 5. Head Will Roll, 6. 45 (A Matter of Time), 7. Never There, 8. Eat You Alive, 9. The People Vs…