Denní archiv:13.10.2019

od -

Recenze | Novinky: Taylor Swift si přestala hrát na drsnou a na Lover se částečně vrátila zpět ke country. Hlavním stylem je ale tentokrát hravý synthpop s nádechem 80. let

Jedna z největších popových hvězd současnosti Taylor Swift se rozhodla nebrat si příliš velké osobní volno a po velkém turné k albu reputation, které vyšlo na podzim roku 2017 se prakticky hned vrhla do studia. Album Lover má hned 18 písní a Taylor Swift se na něm trochu vrací zpět ke country. Většinou to ale tíhne Taylor Swift k synth-popu a elektropopu. Na rozdíl od minulého alba slyšíme méně vlivu klubové hudby a minimum vlivů hip hopových. Největší změnou oproti minulému albu je však pozitivnější a uvolněnější nálada alba. Aby také ne, když jeho konceptem je zamilovanost…

Recenze na popová alba se nepíšou snadno díky tomu, že nemůžete tak snadno odhadnout, jaký má vliv na konečný výsledek samotné jméno slavné zpěvačky a nebo zpěváka, který je uveden na obalu a nakolik je to práce producentů, skladatelů a manažerů.

Taylor Swift (Foto: Facebook)
Taylor Swift (Foto: Facebook)

Když ale v roce 2017 vydala Beyoncé album Lemonade, na kterém zaměstnala počet lidí, jenž by se shodoval s počtem zaměstnanců středně velkého průmyslového podniku a výsledek byl stejně konzistentní, ucelený a točil se okolo příběhů s života Beyoncé, uvědomil jsem si, že v moderní hudbě mají popové hvězdy podobnou roli, jakou mají u filmů režiséri.

Zodpovídají za to, aby v soukolí všechno dokonale fungovalo a za konečný celkový obraz alba. Aby na konci album nevypadal výsledek jako když smícháte jedno puzzle s druhým. Musí umět říct ano a ne v pravou chvíli a svými drobkami přidat po tvůrčí stránce alespoň třeba pár vět, akordy pro refrén a nebo – v ještě lepším případě – rovnou celou písničku.

Taylor Swift jako americká country hvězda

Taylor Swift byla zvyklá původně si psát slova i hudbu sama a nedá se říct, že by jí to nešlo. V roce 2006 vydala eponymní úspěšné country popové album Taylor Swift. Dostalo se na první místo prodejnosti country alb. Nejlepší pozice z hlavní hitparády prodejnosti alb v USA Billboard 200 byla pátá. Bylo to trochu naivní a pohádkové, pro mnohé ale líbivé a roztomilé album moderního mainstreamového country. Vše nasvědčovalo tomu, že se může třást dosavadní princezna amerického country-popu Carrie Underwood.

O dva roky navíc vydala album Fearless a dá se říct, že to bylo album, na kterém sundala Taylor Carrie Underwood korunku z hlavy. Taylor stále spolupracovala hlavně s country hudebnicí Liz Rose a ještě více než an debutu taky psala sama. Fearless se stalo v USA 7x platinové a Taylor pomaličku začala expandovat do celého světa. Na rozdíl od Carrie Underwood, která zůstala hlavně domácí záležitostí.

Nalejme si však čistého vína. Samotné by se jí asi nikdy nepodařilo stát takovou velkou hvězdou, jakou je dnes. Jen velice omezená skupinka lidí dokáže pravidelně psát písničky, které se uchytí v povědomí veřejnosti na dlouhá léta.

A tak si stále trochu naivní, ještě pořád hodně mladá Taylor Swift chodila pro plno cen a šílela z každé, které dostala. Najednou jí v roce 2009, při jedné z jejich typických dojatých děkovaček, které se mimochodem staly už tak populární, že o ní pop-punková komediální kapela Bowling For Soup dokonce napsala písničku “Award Show Taylor Swift”, stalo to, že jí na pódiu vběhl Kanye West.

Když bychom nyní porušili chronologii času a udělali rychlý flashforward do roku 2016, Kanye na svém kontroverzním singlu “Famous” zpíval o tom, že by možná měl ještě šanci na to mít sex s Taylor Swift, protože jí udělal slavnou. Leckdo by si samozřejmě mohl myslet – zvlášť, když dneska víme, že ten singl vydával v době, kdy byl na prahu psychického zhroucení — , že je to prostě narcistický blázen a tahle věta dalším výplodem jeho špatně fungujícího mozku. Jenomže on možná nebyl až zase tolik od pravdy.

Taylor Swift jako globální popová superstar

Taylor Swift totiž byla hodně populární v USA už tehdy, ale její celosvětová popularita ještě nebyla ani zdaleka na takové úrovni, jako u jejich kolegyň Katy Perry, Lady Gaga nebo Rihanny. V té době byla ostatně globálně daleko větší superstar i třeba Ke$ha.

Jakoby to byl tehdy symbolický moment, kdy se Šípková Růženka píchla do prstu. Jakoby se dívka vyrůstající v bublině setkala se zlou – nikoliv čarodějnicí, jako ve slavné pohádce, ale mistrem černé magie Kanye Westem, který z ní smyl nevinnost.

Do té doby k ní byli všichni z hudebního průmyslu hodní. Kanye sice proti ní osobně taky neřekl špatné slovo, ovšem když řekl, že by neměla cenu vyhrát ona, ale Beyoncé, protože vydala daleko lepší album, způsobilo to zděšení nejen u samotné Taylor Swift. No a když je potřeba natřít to černokněžníkovi a ukázat mu, co dokážete, musíte si sehnat mistra bílé magie. A tady přichází do hry nejslavnější producent a songwriter současného popu Max Martin.

Služby jeho a jeho kumpána, dalšího věhlasného producenta současnosti Shellbacka, začala Taylor využívat na albu Red (2012), kde pomalu začala z naivní Taylor Swift být dospělá žena. Ačkoliv to byla ještě pořád Taylor, kdo byl hlavním songwriterem, největší hity “22”, “I Knew You Were Trouble” a “We Are Never Ever Getting Back Together” vznikly ve spolupráci s těmito popovými mágy.

Přišel rok 2014, ale na obrázku alba stál pro Taylor Swift rok 1989. To už se poddala producentům takřka úplně a kromě Maxe Martina a Shellbacka Taylor využívala služby taky Ryana Teddera z One Republic a Jacka Antonoffa. Z country nezbylo takřka nic a z hvězdy moderního country se definitivně stala popová star. Je to zvláštní, ale zatímco 1989 milovali všichni kritici a hipsteři, následným vývojem tvorby Taylor Swift opovrhovali. Uznávaný rockový kytarista a zpěvák Ryan Adams si dokonce album tak zamiloval, že ho celé předělal podle svého gusta.

No a potom přišlo album reputation. Podle mého názoru bylo reputation geniální album, na míle nejlepší od Taylor Swift a dokonale sedělo k jejímu vývoji, kdy se zpěvačka hodně změnila i osobnostně. Hlavně to byla popová hudba, která na rozdíl od všech jejich minulých alb ani na chvíli nenudila. Byla to vlastně taková lehčí a šťastnější verze dnešní hudby Billy Eillish, kde temnota a progresivně znějící elektro-popová hudba mísila hravost s dravostí.

Z klubových noci k syntezátorovým duhám

Bavilo taky to snobství a jakási V.I.P. exkluzivita. Album s velikostí megafilmů s milionovými rozpočty, bylo jako byste si vzali jetpack a létali s ním nad nočními světovými metropolemi a nebo se stali na chvíli součástí velkého světového turné popové megastar. Tehdy jsem psal recenzi na tohle album pro web ONEMusic.cz a dal jsem k mému vlastnímu překvapení reputation 8/10tedy přeloženo ve skóre Music NOW 4,0 (celou recenzi si můžete přečíst tady) a označili jsme reputation i jako 28. nejlepší album roku 2017. Když jsem album poslouchal nyní znovu, rozhodně jsem se mého kroku nerozhodl litovat.

Album vlastně bylo rozděleno na půlku, kdy až na jednu píseň měli na starost první polovinu Max Martin a druhou kytarista Fun a zpěvák Bleachers Jack Antonoff. Druhá „Antonoffova polovina” byla možná ještě lepší než ta druhá, a tak když bylo jasné, že novému albu Taylor Swift Lover bude kormidlovat Antonoff, očekávání byla hodně velká.

Hned v úvodu je bohužel potřeba říct, že prakticky jakákoli písně z druhé poloviny reputation by byla momentem hodným k vyzdvihnutí na Lover. To ale neznamená, že by bylo Lover špatné album. Je to vlastně trochu návrat k té staré Taylor Swift někdy do období alba Red, jen v synth popovém stylu. Dokonce se vrátila částečně i ke country. O tom ale až později…

Album začíná jednoduchou, strohou a optimistickou písní “I Forgot That You Existed”. Není to bohužel nic víc než generický pop, který má dneska na albu kdekdo. Nic z čeho bychom cítili náturu Taylor Swift a kromě jejího hlasu tu vlastně není nic, podle čeho by se dalo poznat, že tuhle píseň má zpívat zrovna ona. Je to obrovská nuda a zklamání. Zatímco reputation začínal velkolepý ambiciózní hit “…Ready for It?”, tady se dočkáme zhudebnění levné sladké žvýkačky, jejíž chuť vydrží maximálně pár vteřin.

Jack Antonoff pro atmosféru, Joel Little pro hity

Pokračování je naštěstí už lepší. “Cruel Summer” je příjemný moderní syntezátorový pop s lehkým nádechem osmdesátek. To je přesně to, co jsme od spojení Antonoffa s Taylor Swift očekávali a teď je to tady. Částečný návrat ke country zažívá Taylor už na “Love”, kde slyšíme po dlouhé době v její písni živé bicí s basovou kytarou, pianem a akustickou kytarou. Je to docela příjemný pocit a fanynky té staré Taylor Swift se snad musely rozbrečet, když tuhle píseň slyšely. Muselo to být jakoby se vrátili do vyhřátého domova s krbem, když už si mysleli, že se tam z té venkovní zimy nikdy nevrátí.

“The Man” je v éře #MeToo, západního levicového progresivismu a sílícího feminismu příjemnou změnou, kdy sice Taylor Swift muže tak trochu kritizuje, ale dělá to chytře a vtipně a tak, že díky tomu nevypadá jako otravná hysterka. Občas to dokonce i trochu vypadá, že mužům možná i trochu lichotí a uznává jejich sílu (“I’m so sick of running as fast as I can / Wondering if I’d get there quicker if I was a man”), takže z toho my muži vyvázneme na rok 2019 nezvykle dobře.

“The Archer” začíná nejpovedenější část alba. Bratranec krásné syntezátorové balady “Slow Disco” St. Vincent má úžasnou éterickou atmosféru, kterou se Jack Antonoff trefil do černého. Dva syntezátory, jeden osmdesátkový stroj na bicí a dvě hodiny, které stačily, aby Jack Antonoff dal s Taylor Swift tuhle píseň dohromady. A jaké se jim povedlo kouzlo! Ať už slova psal víc Antonoff nebo Swift, je to rovněž diamant vedle diamantu. Nejlepší je asi třeba tahle část:

“Easy they come, easy they go
I jump from the train, I ride off alone
I never grew up, it’s getting so old
Help me hold on to you.”

 

Slova taky obdivuhodně pracují s hudbou.

“I Think He Knows” je další píseň, která dokonale spojuje neuvěřitelnou hravost Antonoffových písní a skvělé hlasové pojetí a jakési hlasové hraní a obrovský důraz na detaily, která Taylor Swift do písní dokáže vložit.

Antonoff je skvělý pro atmosféru, ale není to přece jen zase až takový hitmaker a tak do hry vstoupil ještě jeden týpek – Joel Little. Spoluautor “Royals” a “Green Light” od Lorde nebo “Whatever it Takes” od Imagine Dragons.  Mise hitmakera byla skutečně úspěšná. Stojí totiž skutečně za těmi více hitovými písněmi alba “The Man”, “You Need to Calm Down”, “ME!” a taky “Miss Americana & the Heartbreak Prince”. Poslední jmenovaná patří do top trojice nejlepších písní alba.

Částečně zpátky domů, ale i do Londýna (tak, jak ho vidí Taylor Swift)

Je to jakýsi návrat Taylor Swift do dob střední. Na druhou stranu by se jí dal vyčítat ten úkrok zpět a nostalgie, avšak lze jí úplně vyčítat, že se chce ve svých písních do tohoto období vrátit? Kdo by nechtěl.

Je to v téhle písni, kdy si znovu uvědomíte, že texty jsou na tomhle albu mimořádně povedené. Po textové stránce je to dokonce možná vůbec nejlepší album Taylor Swift. Je obdivuhodné, jak se slova a hudba dokážou navzájem podporovat a zároveň – ačkoliv to sice není bůhvíjak hodně intelektuálně náročné — , jak dokážou být verše na pop mimořádně důmyslné.

Třeba výrazná část:

„The whole school is rolling fake dice
You play stupid games, you win stupid prizes,”

 

rezonuje v uších a v mozku ještě dlouho po tom, co album vypnete.

“Paper Ring” je další z písní, ve kterých se po hudební stránce Taylor Swift vrací částečně zpět ke country. Nedělejme z toho bulvár, ale drtivá většina písní alba Lover je hodně zamilovaných. “Paper Ring” zatím rozhodně nejvíce, asi protože je z nich nejvíce konkrétní. Taylor Swift si nyní užívá šťastného vztahu s Joem Alwynem a dle písně “Paper Rings” je to snad už i na svatbu. Tak buď to tedy Taylor konečně vyjde a nebo vznikne další z její řady písní pro ex-přítele (pardon, za jízlivý vtip).

Tak či onak, Jack Antonoff do písně před refrénem řve: “One, two, one,. two, three, four,” protože prý se Swift chtěli, ať se píseň co nejvíce podobá svatební kapele. Píseň je chytlavá a hravá, ale je v ní cítit až moc z Hanny Montany a jejího pubertálního country dance popu, než aby se dala považovat za úplně adekvátní k současné Taylor Swift.

To “Cornelia Street” působí (i přesto, že se hudebně Antonoff trochu opakuje) už daleko více dospěle a důstojně. Přes trochu unavenou píseň “Death By A Thousand Cuts”, na které je vyloženě zajímavé snad jedině cinkající, třepotavá elektronická zvonkohra doplňující syntezátory, která zní jako, když slunce svítí do vody, kterou rozvíří vítr.

Jestliže si na “Paper Rings” sobecky a egocentricky řekla o svatbu; je to ostatně ta vlastnost Taylor Swift, která na ní není moc sympatická a proč jí mnoho fanoušků jejich kolegyň nemůžou ani vystát.

Tady to naštěstí tematicky vyžehlila hezkou písní “London Boy”, ze které sice musí mít Angličané pořádnou pr**l, ale alespoň je autentická a řeknete si: „Jo, takhle nějak Taylor Swift, která je od 17 celebritou, asi ve ve svém světě fakt vidí Anglii a Londýn.“ Nemůžeme ale říct, že virtuálně být v tom bublinovém, ale vzrušujícím světě Taylor Swift, není po našich obyčejných, šedivých a nudných dnech, zajímavé. Hudebně se “London Boy” vrací částečně k minulému albu reputation a k hip hopovým prvkům z něho.

I za “Soon You’ll Get Better” s Dixie Chicks se dají Swift a Antonoff (samozřejmě ale i Dixie Chicks) pochválit, protože zvládli uchopit sentimentální téma se sentimentální instrumentací tak, aby z toho nevznikl patos, ale naopak možná nejvíce autentická píseň Taylor Swift za posledních 6 let v tom smyslu, že nám prozrazuje nikoliv svou nablýskanou pózu, ale podobně jako na “The Archer” i svou zranitelnou část.

Obzvláště v dnešní době část společnosti a médií tlačí velké dámské hvězdy do toho, aby se tvářily nebezpečně a dokázaly se vyrovnat mužům. Je ale dobře, že její písně dokážou být i zranitelné.

Na konci se projevuje, že Lover není tak dobré, jako reputation

“False God” se saxofonem má úžasnou atmosféru a snad ani nejde vymyslet lepší píseň pro pohodový večerní poslech popu. Lépe však funguje samostatně, protože v kontextu alba se zdá být utahaná.

Jak tu chválíme Antonoffa, je na čase pochválit za některé písně i Joela Littla, který zastoupil v roli hitmakera dokonale Maxe Martina. Méně housu a klubovou hudbou, ale více elektro-popové a synthpopové hudby s kořeny v new wave éře kapel jako Blondies se navíc možná bude více líbit i tvrdému jádru fanoušků Taylor Swift. “You Need To Calm Down” má navíc geniální text, který perfektně vystihuje dnešní dobu. Píseň byla ostatně vydána na narozeniny Donalda Trumpa, a tak se samozřejmě začalo spekulovat, jestli to nebyl náhodou záměr.

Videoklip mimochodem nabízí konec epizody dalšího hojně sledovaného (ale spíše uměle vyvolaných) sporu mezi Katy Perry a Taylor Swift. 

“Afterglow” je další povedenější emocionální a atmosférická spolupráce s Antonoffem. Pak následuje opět Little a největší hit alba “ME!”. Nemůžu říct, že by Brandon Urie z Panic at the Disco píseň nějak zvlášť povznesl nahoru, možná by dokonce bylo lepší, kdyby jí zpívala Taylor Swift sama, ale jinak se písni nedá upřít její hitovost a chytlavost. Je to ale pouze popový rádiový hit bez nějaké větší hloubky. Tohle se Littlovi naopak moc nepovedlo.

“It’s Nice To Have A Friend” by asi spíše měla být b strana jednoho ze singlů. Ne že by urazila, je ostatně jen dvě a půl minuty dlouhá, ale rozředí konec alba, který přece jen není tak silný. A to i když se o jeho povznesení snaží optimistická synth popová balada “Daylight”, která svým stylem navazuje na “Cornelia Street”, “False God”, “The Archer” a “Afterglow”.

Lover je bezesporu album autentičtější a s tím souvisí i lepší texty. Reputation je oproti tomu album s odvážnější, progresivnější hudbou a s tím souvisí i velkolepější atmosféra, kterou album nabízí. Album Lover se jeví jako album více konformní a opatrnější a je na něm málo něčeho, co by bylo skutečně vzrušujícího. Na druhou stranu průměrná kvalita alba šla nahoru především díky daleko uvěřitelnějším textům.

Není to taková obří horská dráha postavená na Manhattanu jako Reputation, je to spíše klidná projížďka předměstími Los Angeles. Na druhou stranu, chytlavé popové písně, které navíc mají nějakou větší hloubku není úplně lehké vymyslet a musí se uznat, že na tomto albu se vyskytuje až překvapivě mnoho písní takových, které se nemusí stydět pustit nahlas ani vyznavač náročnější hudby.

Taylor Swift – Lover

Vydáno: 23. 8. 2019
Délka: 61:48
Žánry: Pop, Elektropop, Synth Pop, Country Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Cruel Summer, 4. The Man, 5. The Archer, 6. I Think He Knows, 7. Miss Americana & the Heartbreak Prince, 9. Cornelia Street, 14. You Need to Calm Down, 18. Daylight

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Švédská elektropopová zpěvačka Tove Lo vydává čtvrté album Sunhine Kitty, na kterém opět spolupracovala s týmem převážně severských producentů, mezi nimiž nechybí ani hvězdní...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Rivers Cuomo už podruhé zapomněl, že “disco sucks”. Na The Black Album ale Weezeru to disko docela funguje Rušný rok losangeleských kytarových...