Měsíční archiv:Prosinec 2019

od -

Minulou neděli proletěla hudebním světem významná zpráva. Do legendární losangeleské kapely Red Hot Chili Peppers se vrací nejdůležitější kytarista historie kapely John Frusciante, který byl s kapelou u nejpovedenějších alb a měl zásadní podíl na vzniku těch nejslavnějších písní kapely. Připomeňte si 10 nejlepších momentů Johna Fruscianta v Red Hot Chili Peppers. Dočkáme se znovu něčeho takto povedeného?

Jammování ze Stadium Arcadium Tour, Polsko 2007

Nejlepší okamžiky z Stadium Arcadium tour nebyly pouze odehrané písně. Perfektním příkladem je zakončení vystoupení v Polsku roku 2007, kde byl John Frusciante opravdovou hvězdou. Po přídavcích “Soul to Squeeze” a “The Power of Equality”, začala kapela na bezmála 12 minut jammovat. Téměř osmi minutovou show započal Frusciante meditativně. Frusciante během celého jeho jammování pečlivě pracuje s efektem wah-wahem, vesmírnou kytarou a jazzem. Celý freestyle vrcholí jeho posouváním se na hmatníku se zavřenýma očima.

Scar Tissue

Díky jednoduchému, ale rozeznatelnému zvuku Frusciantové kytary značky Fender se jedná o jeden z největších hitů kalifornské kapely. V písní se také ukazuje Frusciantovou schopnost přenést melodií do instrumentální přestávky a to bez ztráty šmrncu. Jako v mnoha písních působí jeho kytara vedle dalších kytaristů, kteří se vyžívají v mnoha kytarových efektech, jednoduše, ale to je přesně to kouzlo Johna Fruscianta.

The Zephyr Song

Po Californication, vzal Frusciante otěže do svých rukou a vytvořil jednu z nejpodceňovanějších písní Red Hot Chili Peppers. Stál v čele bezstarostní melodie s doprovodem temných vokálů. „Psaní mimochodem bylo jedním z nejšťastnějších časů v mém životě,“ řekl tenkrát John. „Byla to šance dál psát lepší písničky a vylepšovat mé hraní na kytaru.“

Album Stadium Arcadium

V době vydání tohoto alba kapela působila velice soudružným a vyrovnaným dojmem. Stadium Arcadium bylo jako dvojité album riskem, ale risk se vyplatil, zejména díky kreativního přístupu Fruscinanteho kytary. Pro toto album se inspiroval svými kamarády z kapely The Mars Volta a překvapivě i R&B zpěvačkou Brandy. “Jsem blázen do alba Afrodisiac,” řekl v rozhovoru pro rádio SPIN v roce 2006. “Mnoho bluesových věcí při mém hraní přicházelo více od zpěváků jako ona a Beyoncé než od kytaristů.”

Cover How Deep Is Your Love

Mezi nejlepšími písněmi na Stadium Arcadium turné, ve kterém na sebe dokázal Frusciante upoutat pozornost, byl cover písně How Deep Is Your Love od Bee Gees. Jeho kytarová verze této písně působí jemně a procítěně. Frusciante se u této písně ujal i zpěvu.

Wet Sand

Ačkoli to nebyl singl, existuje důvod proč se tato píseň stala mezi fanoušky oblíbená. Emotivní píseň se vznešeným kytarovým závěrem je jeden z nejlepších kytarových počinů Red Hot Chili Peppers vůbec. Závěrečné sólo Johna Fruscianta povýší píseň úplně do jiné hudební dimenze.

I Could Have Lied

Mezi funky a pozitivně znějícími písněmi jakými jsou” Suck My Kiss” nebo “Mellowship Slinky in B Major” leží skutečný vrchol alba Blood Sugar Sex Magik — ohromující píseň “I Could Have Lied”. Red Hot Chili Peppers vyzkoušeli u této písně něco nikdy jindy nezkoušeli. Píseň by mohla být zakončena jako každá jiná pomalá píseň. Ale na řadu přichází Frusciante a píseň je zakončena ve stylu, který je pro tuto Kalifornskou kapelu typický.

Californication

Jedna z nejikoničtějších písní vůbec s ještě ikoničtějším kytarovým riffem. Tak by se dala popsat píseň ze stejnojmenného alba o temné stránce Hollywoodu, života Los Angeles a také amerického snu. Pochmurné sólo Johna Fruscianta zachycuje skvěle podstatu písně. V živých verzích ho obvykle, stejně jako jeho náhradník Josh Klinghoffer, hraje obvykle v jiné, více freestylové verzi a často pokaždé trochu jinak.

Dani California

Hlavní singl alba Stadium Arcadium ukázal fanouškům směr, kterým se album bude dále odvíjet. V písní slyšíme sólo spojené s chytlavou melodií. Snad i ti, kteří nikdy nedrželi kytaru v ruce, musí díky tomuhle kytarovému sólo chtít na kytaru hrát.

Snow (Hey Oh)

Neuvěřitelně chytlavá kytarová melodie, která možná pro ty, co nehrají na kytaru, působí jednoduše, ale opak je pravdou. S rychlostí, v jaké se hraje se jedná možná o technicky nejtěžší kytarovou část Red Hot Chili Peppers. Fruscianteho kytara je na písní skvěle podporována basákem Fleou a procítěným zpěvem.

Autor: Dominik Müller

od -

Recenze | Novinky: Foals jsou na druhé části Everything Not Saved Will Be Lost syrovější a méně kreativnější

Foals se po povedené první části vrací s druhou polovinou alba Everything Not Saved Will Be Lost. Jako první vypustili singl “Black Bull” s pořádně nabroušenými kytarami do takové míry, v jaké jsme je nebyli od Foals zvyklí slyšet z prvního alba. Tento singl tak dával napovědět, že druhá část Everything Not Saved Will Be Lost bude jiná než ta první.

Zatímco první album bylo se skvělými písněmi jako “White Onions”, “Exits”, “On the Luna”, “In Degrees” nebo “Sunday” velice kreativním albem s vynalézavým použitím zvuků syntezátoru a kytar, Everything Not Saved Will Be Lost Part 2 působí v tomto ohledu jako více strohé.

Foals (Foto: Q PRIME)
Foals (Foto: Q PRIME)

Tento fakt se může přeložit i tak, že kapela prostě neměla s druhou částí už tolik péče jako s tou první. Neznamená to v žádném případě, že by bylo album špatné, ale písně nezní tak kreativně, ani nedosahují tak ohromné atmosféry jako na první části. Z toho poté vyplývá, že při poslechu nevnímáte tu hudební barevnost a hudba nepodněcuje vaší představivost tolik, jak byste si, namlsaní po první části, asi přáli.

Foals zkopírovali Black Keys tak dobře, že se jim podařilo znít lépe než současní Black Keys

Pokud příliš nerozumíte tomu, co se vám snažíme říct, dejme tomu, že Everything Not Saved Will Be Lost – Part 2 je jako Everything Not Saved Will Be Lost – Part 1 na příliš velkém množství steroidů. Stejně jako se lidské tělo mění na steroidech v něco, co nevypadá, když se to už přežene příliš, esteticky dobře, ale nelze tomu upřít dojem obrovské síly. Stejné je to i s tím, co se stane albu Foals, pokud se jej Foals rozhodnou nahrát přímějším způsobem.

Úvodní písně “The Runner” a “Black Bull” jsou ale velmi dobré a není špatné vidět, jak se v první části alba projevila spíše tak anglická část Yiannise Philippakise a jeho léta strávena v Oxfordu a v té druhé spíše ta horkokrevná část, kterou zdědil po řeckém otci, za kterým dříve jezdil každé léto na ostrov Karpatos. Z písní kape pot a slyšíte z nich maskulinitu a testosteron.

Na písních “Like Lighting” a “10,000 Feet” zní Foals blues rockově a je to jako nějaká směs Royal Blood, Black Rebel Motorcycle Clubs a hlavně Black Keys. Obě písně, zvláště tu první jistě uslyšíme v mnoha reklamách, trailerech na sportovní videohry a pořadech. Přímo vidím a slyším před sebou tu reklamu na play-off NHL na Nova Sport.

Zatímco “10,000 Feet” spíše vyzní do prázdna, “Like Lighting” má tah na bránu. Otázkou ale je, jestli nemají Foals na daleko více než, aby sloužili jen jako alternativa pro lidi, co vybírají do reklamy pro hokej a nechce se jim platit poplatky za práva dražším Black Keys. Štěstí pro Foals však je, že i když zní hodně jako Black Keys, píseň má energii a když už jsme u toho hokeje, i tah na bránu, který předčí většinu písní z nového alba nejen Foals, ale vlastně i Black Keys.

Zasněnost a syrovost Foals

“Dreaming Of” je pak takovou střední cestou Foals. Hodně typická píseň, která definuje snad vše, co Foals mají. Zajímavý zvuk, zamyšlený přístup, ale i refrény, které se přímo vyjímají na velkých festivalech. Jestliže hodně písní zní, jakoby s první části neměly vlastně nic společného, “Dreaming Of” rozhodně zní jako to pravé pokračování toho, co jsme slyšeli dříve.

Píseň “10,000 Feet” spolu s krátkým předělem “Ikaria” bohužel naplno ukazuje, že zatímco minulé album posouvalo hranice kapely, na Everything Not Saved Will Be Lost – Part 2 občas zůstali Foals stát na místě, nebo možná dokonce šli zpět. S ohledem na průměr toho, co obyčejně každý týden vychází, je Everything Not Saved Will Be Lost – Part 2 pořád nadprůměrné album.

V “Into the Surf” lze slyšet ozvěny skvělé písně “Sunday” z minulého alba. Pořádně atmosférický zážitek s jedinečnými zasněnými syntezátory a s únikovou náladou. Foals si svůj zvuk vždy pečlivě pěstovali z alba na album jako vzácnou rostlinu a ačkoliv přijdou doby, kdy na ni na tomto albu zanevřou a raději se poohlížejí po rostlinách jiných, tohle je moment, kdy se k ní zase hrdě hlásí

Taky v poslední písni se Foals trochu poohlížejí po americké hudbě a ze songu “Neptune” lze slyšet melodie inspirované blues rockem a jižanským rockem. Když se skloubí moderní alternativní rock a tohle, je to překvapivě dobré a zajímavé. “Neptune” instrumentálně připomíná hodně některé písně z posledního alba Brand New Science Fiction a je to pro Foals rozhodně dobrý způsob, jak uzavřít celé dvojalbum. Možná trochu zbytečně moc dlouhý (přes 10 minut), ale jinak rozhodně důstojný, který navíc tak nějak kombinuje onu zasněnost prvního alba i kus syrovosti, který v sobě má druhé album.

Syrovější album z dvojice nemá takovou instrumentální prozíravost a kreativitu. Nepřináší příliš nového do hudby. V rámci diskografie Foals jsou ale některé postupy kapely Yiannise Philippakise vlastně nové a fakt, že kapela sice třeba tentokrát zní hodně jako jiné kapely, ale dokáže znít stejně dobře, ne-li lépe než dané kapely v současné formě, je známkou toho, že jsou Foals ve velkém kreativním rozletu a jejich nejlepší chvíle ještě mohou přijít.

A teď si ještě vezměte, že tohle bylo dvojalbum!

Foals – Everything Not Saved Will Be Lost Part 2

Vydáno: 18. 10. 2019
Délka: 40:24
Žánry: Alternative/Indie Rock, Blues Rock
Rozhodně musíte slyšet: 2. The Runner, 4. Black Bull, 5. Like Lighting, 6. Dreaming Of, 9. Into the Surf

od -

Recenze | Novinky: Jimmy Eat World na albu Surviving jdou dobře chytlavé písně i drama. U jednodušších písní ale kvalita kolísá

Každý máme své hříchy a poslech Jimmy Eat World je pro mnohé z nás jedním z nich. Tahle kapela ze zhruba 460 tisícového arizonského města Mesa se vždycky dobře a snadno poslouchala a měla dar vytvořit chytlavé písně, které sice často nebyly bůhvíjak sofistikované, ale svou kvalitu měly. Z velké části díky přirozenosti a nenucenosti, kdy to i přes vysoký počet rádiově přívětivých písní stejně vždycky vypadalo, jakoby si kapela hrála to, co jí baví a nikoli to, na čem ví, že může vydělat.

Směs emo hudby, punk-popu, power popu, s malou špetkou alternativního a indie rocku, kterou servírují Jimmy Eat World, byl proto vždy velice přitažlivý i pro ty, kteří jinak těmto žánrům zase tolik nepropadají.

Na posledním albu Integrity Blues přidali Jimmy Eat World přeci jen více alternativní hudby a experimentů. Bylo to náladové, dramatické a místy i pochmurné album. Třeba titulní píseň byla nazpívána, zatímco na pozadí hrály filmové orchestrální aranže. Kytarové písně byly zase hutnější a více atmosférické.

Jimmy Eat World (Foto: RCA Records)
Jimmy Eat World (Foto: RCA Records)

Vzhledem k tomu, že album po sobě nezanechalo velký rozruch, se jedná rozhodně o jedno z nedoceněných alb diskografie Jimmy Eat World, ve které samozřejmě nejvíce vystupuje z řady průrazové album Bleed American z roku 2001, které obsahuje také nejvíce jejich hitů jako třeba “The Middle”, titulní “Bleed American” a nebo “A Praise Chorus”.

Singly před albem? Jeden nudný, druhý s překvapivými elementy a skvělý

Na letošním albu Surviving, oproti minulému Integrity Blues, Jimmy Eat World naopak spíše volí jednoduché formule k dosažení úspěchu. Z jejich posledních několika alb je právě Surviving nejvíce rádiově přívětivým a také (ono to jde ruku v ruce) nejvíce pozitivním albem, co se týče nálady. Z výše zmíněné směsi hudby Jimmy Eat World je to tak nejvíce power pop a punk-pop, který tentokrát převládá.

Jako první měli možnost posluchači slyšet dvojici písní “Love Never” a “All The Way (Stay)”, které kapela uvolnila 3 týdny před vydáním alba. Zrovna “Love Never” bohužel není nic extra. Píseň je produkovaná na úrovni, jaké byste čekali na kapelu tohoto velkého formátu, to je ale asi tak vše, co byste o písni mohli říct. Kdyby se daly písně předpovídat, přesně něco podobného by uhádlo nejvíce lidí.

Bohužel ani textově to není žádné terno. Jen nějaké otcovské rady ohledně lásky jako třeba: „Láska nikdy nebude taková, jakou sis jí vysnil.“ Ačkoliv jsem si vypracoval už skoro chorobnou nenávist na nový internetový meme, který se šíří internetem „Ok boomer,” v reakci na tuhle píseň se mi jí snad i chce použít. Na téhle písni není vůbec nic vzrušujícího a samotný zpěvák Jimmy Eat World Jim Adkins nejenže zní jako nudný radící otec, ale taky zní, jakoby u písně usínal.

To “All The Way (Stay)” je úplně jiný příběh. Píseň má v sobě kousek toho důvodu, proč se stala tak úspěšnou píseň “The Middle”. Jimmy Eat World zase pro jednou ukázali, že mají ohromný talent na to přijít se skvělými melodiemi. Talent na melodie skoro až McCartneyovský. S jednoznačným podpisem amerických vlivů lze ale možná spíše čichat inspirace Fleetwood Mac nebo Blondie.

Sestra manželky Jacka Blacka a saxofonové sólo jako tajný trumf

Píseň jakoby si propůjčila kousek refrénu “Work” z alba Futures (2004), ale dotáhla nápad do dokonalosti.

Saxofonové sólo na konci písně bylo hodně nečekané, ale zapadlo do písně jako zadek na hrnec. Kdo měl tenhle nápad, měl by dostat speciální ocenění za hudební nápad měsíce. Stejně tak, kdo měl nápad s ženským hlasem, který celé album neuvěřitelně prosvětlil.

Za tím stojí Rachel Haden. Ta je neuvěřitelně flexibilní zpěvačkou. Můžete jí znát jako vokalistku z některých turné kapely Weezer a nebo ze skupiny Haden Triplets, což je, jak název napovídá, sesterská skupina. Tři sestry mají pravou hudební krev, protože jsou to dcery legendárního jazzového basáka Charlieho Hadena a aby to nebylo všechno, Tanya Haden je ještě ke všemu manželkou pravého boha rock’n’rollu, člena nejlepší rockové kapely všech dob (*) a vlastníka trsátka osudu, Jacka Blacka. Že by fungovalo i na příbuzenské vztahy?

* Pozn:.

Výsledek obrázku pro tenacious d meme

Kdo nikdy neslyšel Haden Triplets, doporučuji jejich vystoupení z NPR Tiny Desk Concerts. Je to vážně jako slyšet zpívat tři anděly. Tahle trojice je ale hodně daleko vzdálená rockové hudbě, protože v ní hrají a zpívají americké lidové písně a ještě v tradičním podání, doprovázení jenom akustickou kytarou, klasickou basou a občas houslemi.

Minimálně jeden z těchto pěveckých andělů si vede naprosto skvěle také ve tvrdší a modernější hudbě a v “All The Way (Stay)” je její prvek minimálně stejně nečekaný a zároveň skvostný, jako ono vzpomínané saxofonové sólo.

Stejně tak druhá píseň alba je skvělá. “Criminal Energy” je sice něco, co byste spíše čekali ze soundtracku her poloviny minulé dekády, ale vadí někomu, že je píseň zvukem trochu nostalgická? Hlavní je, že zní skvěle a Jimmy Eat World jí neumístili slovo “energie” do názvu naprosto bezdůvodně. Jak zní kytary na této písni, to je vážně fantazie dovedená k dokonalosti. Třeba, když se člověk zaměří na ten dozvuk vazby kytar před posledním refrénem…

Punk-pop Jimmy Eat World už tolik nejde, dramatičtější písně zato ano

“Delivery” naopak pro Jimmy Eat World plní roli průzkumníka novými trendy, když vedle zkreslených kytar slyšíme syntezátory a strojově opakující se samply bicích. A tenhle průzkumník si nevede vůbec špatně! Tahle písnička zase okouzluje svou upřímností a nenuceností. Refrén:

“I can only use what I learn from you
The rest I quietly accept
And burn through.”

prostě musíte mít rádi a nejde to ani nijak jinak.

“One Mil” zní jako něco, co by si přáli mít na letošním albu Blink-182. Jednoduchá, pop-punková písnička. Na rozdíl od nových písní Blink-182 zní totiž více propracovaně a konzistentně po produkční stránce.

Po již zmiňované, pravděpodobně nejlepší písni alba, “All The Way (Stay)” následuje píseň “Diamonds”, která zní hlavně v první sloce jakoby pocházela z alb Drunk Enough to Dance a A Hangover You Don’t Reserve Bowling for Soup ze začátku 21. století. Někomu možná zaplesá srdce při vzpomínce na éru skejťácké hudby a nostalgie někdy umí být emocionálně silná, Jimmy Eat World jsou ale přece jen daleko silnější, když se snaží znít více progresivně.

O to se snaží daleko více “Recommit”, která zklidní tempo a pomocí naléhavých kytar i hlasu se buduje větší dramatičnost. Tahle píseň plná temné energie nabízí nejzajímavější kytarovou práci Jimmy Eat World na albu a v čase 2:05 začne nejhezčí kytarová část alba, která klidně mohla i trvat déle, protože když skončí skučícími kytarami, chcete po kapele ještě více.

Nejvíce experimentů a progresivního myšlení si ale Jimmy Eat World nechávali až na poslední “Congratulations”. Nejen, že Jimmy Eat World zapojili progresivní myšlení, ale píseň dokonce i zpočátku zní jako progresivní rock a spolupráce basy a bicích, ač to může znít šíleně, připomíná dokonce Tool. Nápad se ztišením písně v její polovině byl vskutku skvělý. Vokály na konci dokreslují tajemnou atmosféru a pak z ničeho nic píseň z tichého klepání paliček vybuchne v poslední kytarovou smršť.

Tohle je vskutku epický konec, který si Jimmy Eat World přichystali a lze jen litovat, že do alba, které je přeci jen spíše o jednoduché a úderné punk-popové a power popové hudbě, společně s předchozí písní zase tolik nezapadá. Zrovna na minulém album Integrity Blues, by tyhle písně zapadly určitě lépe.

Jimmy Eat World – Surviving

Vydáno: 18. 10. 2019
Délka: 36:29
Žánry: Punk-Pop, Pop/Rock, Power Pop, Emo
Rozhodně musíte slyšet: 2. Criminal Energy, 3. Delivery, 6. All the Way (Stay), 10. Congratulations

Nicku Caveovi v roce 2015 zemřel za velmi nešťastných okolností pádem z útesu syn. O této tragické události a o vypořádání se s ní bylo z podstatné části i minulé album Skeleton Tree, které končilo katarzí a následným naznačením částečného smíření se se situací. Hned po prvních tónech současného alba Ghosteen je však jasné, že se se smrtí svého syna ještě rozhodně naplno nesmířil. Ačkoliv vychází i tohle album pod záštitou jeho kapely The Bad Seeds, Ghosteen je velice intimním albem Nicka Cavea samotného.

Ghosteen sice není temné jako Skeleton Tree, ze kterého všudepřítomná smrt přímo dýchala, zato je ještě více smutnější. Ghosteen jako by pokračovalo v katarzi, kterou končilo Skeleton Tree. Ghosteen se více zaměřuje na samotnou zdrcující smrt Nickova syna Arthura, zatímco Skeleton Tree bylo spíše o zhudebnění Caveových zničujících pocitů.

Nick Cave (Foto: Facebook)
Nick Cave (Foto: Facebook)

Důležité je však také zmínit, že hodně písní ze Skeleton Tree vznikalo ještě před smrtí Caveova syna a smrt ovlivnila více nahrávání než texty a melodie. Trilogie těchto “low-key”  alb však začala už s albem Push the Sky Away v roce 2013

Další podstatný rozdíl mezi Skeleton Tree a Ghosteen je rovněž ten, že zatímco na Skeleton Tree jsme měli o poznání širší spektrum aranží, ze kterých pak plynou i nálady. Mnoho písní na Ghosteen se drží spíše jednoduché formule piána jakožto hlavního nástroje a decentních dokreslujících syntezátorů, kterých není na písni mnoho. I například čtvrtá “Night Raid”, na které nahradí piáno tiché syntezátory a klávesy nakonec piáno obsahuje taky, i když daleko méně a pouze v některých částech.

Všudepřítomný „ghosteen“

Když se podíváte na obrázek alba, vidíte až překvapivě optimistický obraz fantazijní krajiny, která vypadá jako rajská zahrada. Podobně fantazijní jsou i texty na albu, jako například část v písni “Ghosteen”, ve které zpívá Cave o třech medvědech, kteří si v klidu žili a dívali se na televizi, jenže poté jejich syn odletěl na Měsíc.

Album začíná stejně tak fantazijním popisem písně o královi a královně rock’n’rollu, kteří si postavili schody do nebe. Popisný text Nicka Cavea je skutečně obdivuhodný. Zní to, jakoby si budoval celý svět a vkládal do něj objekty jako ptáky a mraky a díky tomu vás dostane přímo na místo, o kterém ve své písni vypráví. 

“Once there was a song, the song yearned to be sung
It was a spinning song about the king of rock ‘n’ roll
The king was first a young prince, the prince was the best
With his black jelly hair he crashed onto a stage in Vegas“

(“Jednou tu byl song, ten song toužil po tom, aby ho někdo zpíval / Byl to rotující song o králi rock’n’rollu / Král by nejdříve mladým princem, princ byl ze všech nejlepší / S jeho černými vlasy jako želé se přiřítil na pódium ve Vegas“)

Zrovna v téhle písni je docela těžké se Nickovi dostat do hlavy. Proč použil paralelu s Elvisem, když poté zpívá refrén, který zní jako věnován synu Arthurovi?

“And I love you, and I love you, and I love you
Peace will come, a peace will come, a peace will come in time“

 

(„A já tě miluji a miluji a miluji / Mír přijde, mír přijde a mír přijde, když nastane ten čas“)

Lze jenom hádat. Spatřuje snad Nick Cave určité paralely mezi Elvisem a jeho synem? A nebo je celá píseň o Elvisovi? 

Krása mnoha skvělých písní je právě v tom, že v sobě mají určitou záhadnost, která donutí člověka k přemýšlení o tom, co autor svým textem vlastně myslel.

Na konci první i druhé písně se objevují falsetto vokály, které nejsou v písních Nicka Cavea zvyklé. Nevzpomínám si dokonce, že bych je od Nicka Cavea vůbec někdy slyšel (kdyžtak mě uveďte v omyl v diskuzi). Jeho hlas zní vůbec skvěle, sebejistě a zraje jako víno. Nick Cave asi ještě nikdy nezněl tak dobře jako na tomhle albu. Bolestivé falsetto na “Bright Horse” se mísí se sborovými chorálovými vokály a z písně skutečně mrazí v zádech. 

Jak mám někdy problém nazývat hudebníky, kteří se zabývají popovou a rockovou hudbou umělci, protože spíše beru tyto žánry jako jistý druh zábavy než přímo jako umění, písně jako tyto už skutečným uměním prostě jsou.

V první a druhé písni není nic ještě natolik přímé, ale ve třetí písni “Waiting for You” už je ten drásající smutek naprosto přímý, když Nick Cave v podstatě nepřímo říká, že se smrtí syna pořád vůbec nesmířil a vlastně pořád čeká na to, až se otevřou dveře a jeho syn přijde zpátky domů.

Náboženství je opiem Nicka Cavea

Po nesmírně emocionálně vypjatém úvodu následuje uvolnění v podobě jemné a lehce optimistické písně “Night Raid”, která je hodně spjatá s křesťanskou mytologií a smrtí Ježíše, kterou Cave opět spojuje se smrtí syna Arthura, protože připomíná hotel, ve kterém se Arthur (ještě se svým dvojčetem) v roce 2000 narodil. Cave zpívá, že se narodil v pokoji 33, což je samozřejmě alegorie na věk Ježíšova úmrtí. 

Karl Marx jednou řekl, že náboženství je opiem lidstva. Ačkoliv byl Karl Marx silně proti náboženství, protože věřil v to, že lidé kvůli náboženství a kvůli útěše, které přináší, nevidí třídní rozdíly a útisk, uvědomoval si, že náboženství má ve společnosti určité praktické funkce, které jsou podobné funkci opia u trpící nemocné nebo zraněné osoby, u nichž se opium používá (resp. používalo), aby snížilo utrpení lidí a poskytlo jim příjemné iluze, které jim dávají sílu pokračovat.

Kdo neztratil žádnou velmi blízkou osobu, tak asi plně ani nedokáže pochopit, jak neuvěřitelně zdrcující pocity musí Nick Cave prožívat a jaký neuvěřitelný smutek a prázdnota v něm vězí. Album ale nabízí alespoň částečné pochopení jeho smutku. A obzvláště, když pak znáte jeho celou diskografii. Ne, že by byl totiž dříve Nick Cave nějaký jásající a neustále usmívající se  zpěvák zpívající o plážích a karnevalech, ale rozdíl mezi tvorbou Nicka Cavea před smrtí jeho syna a po ní musí být známý úplně všem. Není pak těžké si domyslet, že náboženské příběhy poskytují Nicku Caveovi úlevu od jeho vnitřní bolesti.

Hodně baví píseň “Galleon Ship”, která ačkoliv se nese ve velice podobné náladě jako všechny ostatní písně, hudební aranže na ní jsou trochu jiné. Syntezátory mají více radikální zvuk a podstatnou část písně tvoří samply šeptajících hlasů, které skutečně dotváří pocity že z alba promlouvají duchové zemřelých. V podobném duchu (a to tenkrát „duchu“ doslova) pokračuje i “Ghosteen Speaks”, kdy skoro jakoby Nick Cave duchy zemřelých skutečně oživil a oni na něj začali promlouvat.

[Texty] klidně mohou být, podobně jako třeba Cohenovy texty, vydávány samostatně v básnických sbírkách. 

Titulní skladba “Ghosteen” zní skoro jako zpívaný soundtrack k filmu a natáhne se až na dlouhých 12 minut a 10 vteřin.

Problém je, že v této části začne album výrazně slábnout. Začne být monotónní a až příliš nevýrazné. Do písně “Leviathan” se Ghosteen vyrovnává intenzitou a kvalitou Skeleton Tree, ale postupně to díky až příliš klidným melodiím a jejich monotónnosti, to už není ani zdaleka takový zážitek jako Skeleton Tree a úvod Ghosteen. Zatímco na Skeleton Tree byla každá píseň samostatným pojmem, na Ghosteen kvůli místy silně uspávající hudbě písně přeci jen trochu splývají.

Textově jsou přitom minimálně stejně tak skvělé a pokud texty nezachytíte hned, stojí za to si je jen tak přečíst, protože klidně mohou být, podobně jako třeba Cohenovy texty, vydávány samostatně v básnických sbírkách. 

“Jesus lying in his mother’s arms
Is a photon released from a dying star,”

(“Ježíš leží v náručí své matky / Je fotonem vyzářeným z umírající hvězdy”)

opět se na albu objevuje podobenství ležícího mrtvého Ježíše v náručích matky Marie, která se často objevuje na malbách nebo sochách a je nazýván pietà.

Proč foton z umírající hvězdy? 

Nick Cave na to odpoví později:

„Nothing can be predicted and nothing can be planned
A star is just a memory of a star”

(“Nic nemůže být předpovězeno a nic nemůže být naplánováno / Hvězda je jen vzpomínkou na hvězdu”)

Za prvé je třeba si uvědomit, že podle vědeckých poznatků jsme vlastně všichni zrozeni z hvězd (což je tak hezká věc, že si to někdy snad ani nezasloužíme). Naše těla jsou totiž tvořena chemickými prvky, které vznikaly při výbuších pradávných hvězd. Za druhé je pak třeba si uvědomit, že hvězdy, které vidíme, kvůli tomu, že světlo má také nějakou rychlost, vlastně nejsou jejich aktuální podobou a některé dokonce už třeba ani neexistují. Dokonce i Slunce vidíme hned s osmiminutovým zpožděním! Je to vzpomínka na Slunce.

Odtud poté Nickova myšlenka. Když umíral Ježíš v náručí své matky, dnes je to jen vzpomínkou na umírajícího Ježíše. Stejně tak smrt jeho syna je vzpomínkou, která možná znamená hodně pro něj, v měřítku celého vesmíru, kde fotony ze vzdálených galaxií putují miliardy let než doletí k nám a my je můžeme vidět, je ale — ač je to možná hrubé a necitlivé říct — vlastně něčím zanedbatelným, protože vzpomínka není tou skutečnou věcí, která už se stala a nejde vrátit, stejně tak jako supernova, kterou bychom ze země pozorovali vybuchnout, by už v té chvíli ve skutečnosti neexistovala.

Balady o mrtvém Ježíši v náruči své matky, umírajících hvězdách, fotonech a hořčičném zrnu

Je mimochodem i zajímavé, jak Cave kombinuje vědu s náboženstvím. Ostatně i současný Papež, který prohlásil, že náboženství musí vědu přijímat, by měl z jeho textů radost. Mnoho vědců je věřících a ti rozhodně neberou křesťanství jako víru v muže na obláčku, co řídí vše, co se dole na Zemi stane. Sám Nick Cave se dříve hlásil ke křesťanství. Loni ale na své webové stránky The Red Hand Files napsal, že neví, jestli Bůh existuje. Možná ano, možná ne.* (více v pozn. dole) Křesťanská symbolika ho každopádně očividně stále hodně přitahuje.

Škoda, že brilantní text na “Fireflies” trochu kazí hudba, která má dobrý potenciál rozjet nefalšované houslové drama, ale nakonec skončí asi v polovině něčeho, co už tu bylo, ale ještě slabšího. Nick Cave se ale chtěl i tentokrát naplno vyhnout kýči, protože by za takových okolností bylo použití kýče k umělému vyvolání emocí velmi nevkusné. Textově je to totiž mistrovské dílo.

Album uzavírá více než čtrnáct minut dlouhá píseň “Hollywood” a je to závěr vskutku velkolepý. “Hollywood” by se nejlépe dalo popsat jako balada na to, jaké je to žít v krásné části světa, o kterých miliony lidí sní, ale zažívat tam hotové peklo. “Malibu” je něco jako zpodobnění amerického snu. Krásné pláže a domy, neustálé slunečno, vlny, surfaři, vysportovaná těla fitness elit, kteří zde chodí trénovat a luxusní rezidence, které si mohou dovolit pouze skutečně bohatí lidé. 

“Hollywood” zní jako soundtrack pro nějaký post-apokalyptický film, kdy z Hollywoodu už jsou vlastně jenom trosky. Jakoby Nick Cave jezdil po pobřeží a zíral na to, jak tenhle ráj na zemi hoří. Něco, jako kdyby byl film 2012 skutečně přemýšlivé, kvalitní drama s hloubkou na úrovni těch nejlepších filmů všech dob a ne jenom dobrou popcornovou zábavou.

I v této písni, přesněji v její druhé části, Nick Cave uniká k náboženským příběhům, aby se smířil se smrtí svého syna. Tentokrát ovšem křesťanskou symboliku nahrazuje buddhistiský příběh o ženě Kise Gotami , která přišla za Buddhou a prosila ho, aby oživil její malé mrtvé dítě, které onemocnělo. Buddha jí řekl, že to udělá, ale musí mu přinést hořčičné zrno, které jí daruje rodina, ve které nikdo nezemřel. Kisa Gotami chodí od dveří ke dveřím a uvědomuje si, že taková rodina neexistuje a díky tomu se smiřuje se smrtí svého syna. Nick Cave volá o to, aby pro svou mysl našel klidné místo, leč zatím hledá. 

Alespoň ale věří v to, že ho najde a tak má tahle velice temná píseň, která se temnou hudbou možná spíše podobá písním na Skeleton Tree než předchozím písním na Ghosteen alespoň relativně nadějnou tečku.

*Pozn.: Názor Nicka Cavea na náboženství není, jak by se možná mohlo zdát, ovlivněn nedávnými tragickými událostmi z jeho života, ale podobný neurčitý názor oproti dřívejšímu hlášení se ke křesťanství, uváděl již dříve, například v rozhovoru pro BBC v roce 2010.

Nick Cave & the Bad Seeds – Ghosteen

Vydáno: 4. 10. 2019
Délka: 68:10
Žánry: Alternativní/Indie elektronická hudba, Písničkář, Ambientní elektronická hudba, Alternative/Indie Rock, Art Rock
Rozhodně musíte slyšet: Část 1 — 1. Spinning Song, 2. Bright Horses, 3. Waiting for You, 4. Night Raid, 6. Galleon Ships; Část 2 — 2. Fireflies, 3. Hollywood

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Američtí Drive-By Trucker na The Unraveling nejsou spokojeni, ale nikdy nepohrdají druhými a dívají se na lepší budoucnost Upřímnost a empatie. To...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

RECENZE | Reedice: Nejdůležitější rock & rollové album všech dob Sgt Pepper’s Lonely Hearts Club Band slaví reedicí 50. let. Beatles mají ve stereu...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Roger Waters je zklamán společností a politikou. Na Is This The Life We Really Want? se ale nevzdává Bylo to v roce...