Nedostávají miliony, nedostanou se do těch nejlepších studií a k těm nejlepším lidem za oponou. Přesto dokážou díky svému talentu, odhodlání nebo pracovitosti držet krok i s těmi nejznámějšími kolegy z branže. Série Průplav je o nezávislých hudebnících, kteří denně dokazují, že umění není o penězích, ale o naplnění účelu sdělení. Série pro hudební fanoušky i aktivní hudebníky, kteří by rádi od kolegů pochytili pár rad a zkušeností.
Filip Černý z Good Times Only o tom, jak může uspět nezávislá kapela, o budoucnosti kapely, a o tom, proč zní dneska hudba retro…
Nemuseli jsme se příliš dlouho rozmýšlet, s jakou kapelou bude druhý díl série rozhovorů Průplav. Je to jedna z nejnadějnějších českých mladých alternativních a nezávislých kapel současnosti. Good Times Only mohou sloužit jako příkladný vzor úspěchu mnoha mladým začínajícím kapelám v tom, jak skvěle nastartovat kariéru i bez podpory velké nahrávací společnosti.
Pražská kapela Good Times Only totiž stihla vzbudit za svou krátkou existenci slušný ohlas. Vydala debutové EP nedělní luka, vyhrála soutěž Rádia Wave Startér, vydala další singly „Někdy jsme to my“ a „Tvůj kluk“ i s videoklipy světové kvality, a stihla odehrát již mnoho koncertů — zdaleka ne jenom pražských. Nyní chystá pod vedením Jakuba Kaifosze (Wild Tides) debutové album.
Good Times Only
Kapela má navíc právě dnes (21. 9. 2019) před sebou jeden ze zatím jejich největších koncertů. Spolu s dalšími pražskými kapelami Dukla a The Valentines vystoupí v pražské Malostranské besedě. Pokud tedy nemáte dnes co na práci, vřele doporučujeme zajít si na skvělou hudbu. Tady máte odkaz na událost.
Na otázky Music NOW odpovídal frontman (zpěvák a kytarista) Good Times Only Filip Černý.
Sníme rádi a cílů je dost.
— Filip Černý (Good Times Only)
S vaší slušnou fanouškovskou základnou už jste získali status kapely, která je na nezávislé scéně úspěšná. Protože náš web čte hodně aktivních muzikantů, co byste doporučili, aby se i bez nějakých velkých investic dokázali dostat k lidem?
Není to jednoduše měřitelný, ale jsme přesvědčení o tom, že nám obrovsky pomohlo vítězství Startéru Radia Wave. Dostali jsme se k lidem, kteří nám pomohli, a pomáhají dál, posouvat se. Navíc ta krátkodobá setrvačnost pozornosti, kterou jsme získali, se dala buďto promarnit nebo využít. My jsme se rozhodli z toho zkusit vytřískat co nejvíc. Nakoplo nás to a dodalo nám to na sebevědomí.
Naše zkušenost není, že by se vyplácelo někam se vyloženě cpát.
Tím nechci říct, že moje doporučení je vyhledávat soutěže kapel. To asi ne. Měli jsme štěstí. Za nejdůležitější považuju asi dělat v tý kapele věci, kterým věříš. Naše zkušenost není, že by se vyplácelo někam se vyloženě cpát. Ale asi je potřeba tomu jít naproti. Pokud děláš věc, který věříš, je šance, že tomu bude věřit i někdo další.
Je to trochu osobní otázka, ale doufejme, že to není tajné… Jak se takové české, ne příliš dlouho působící, ale přesto již vcelku úspěšné kapele na nezávislé scéně, daří po finanční stránce? Je to, jak se často říká, hodně limitující a nebo by začínající české kapely neměly mít z této části věci příliš vrásek na čele?
Hodně záleží na tom, kterou cestou se kapela vydá. Nemusí mít každej gear za 100 tisíc, aby mu to hrálo a nemusí se jít nahrávat deska za čtvrt milionu. Popravdě, bez pár úspěšných grantových žádostí by se nám to dělalo o dost hůř. Něco vydělá merch, něco digitální platformy, ale hlavní příjem jsou pro nás standardně koncerty. Všechno sypeme zpátky do kapely. Rád bych zmínil Daniela Trávníčka, kterej nás podpořil v cestě za deskou jenom z dobrý vůle. Děkujeme.
Víc synťáků určitě je směr, kterým chceme pokračovat. Uvidíme, kam nás to zavede
Na české poměry máte nezvykle propracovanou vizuální stránku kapely. Krásné fotografie a grafiky. Za to vděčíte nejvíce komu a jak se takoví lidé shánějí?
Zatím pro nás něco v tomhle ohledu nedělal nikdo, koho bychom museli vyloženě “shánět”. Vděčíme šikovným kamarádům a přítelkyním. Něco si děláme sami, ale v poslední době se tomu snažíme vyhnout, protože každej máme jiný oko a je lepší to přenechat někomu povolanějšímu, nebo to aspoň držet mimo kapelu. Hádky kvůli grafice jsou fakt zbytečný.
Máte taky výborně propracovaný marketing. Už před pár týdny jsem si všiml, že na Facebooku a Instagramu máte zajímavou věc, kde jsou screeny z konverzací z Messengeru a upoutáváte tak na svůj nový singl „Tvůjkluk“. S takovými nápady u vás přichází kdo?
Díky, až teď s chystanou deskou se začínáme radit s okolím. Socky spravuju zpravidla já a nápady tohohle typu vznikaj v podobě brainstormingu. O všem se radíme společně. Baví nás to vymýšlet.
Tím se dostáváme k aktuálnímu singlu „Tvůj kluk“. Je to docela změna, protože u vás vždycky měly navrch kytary a nyní dostaly prostor spíše syntezátory. Je tohle směr, kterým chcete pokračovat?
Snažíme se zakomponovat nový zvuky jak do tracků, tak do živýho hraní. Párkrát jsme i přemýšleli o pátým členovi na synth, ale vždycky to skončí u toho, že si nedokážeme představit přijetí někoho novýho. Jsme spokojená rodinka. Víc synťáků určitě je směr, kterým chceme pokračovat. Uvidíme, kam nás to zavede.
Když jsem naposledy komunikoval s kapelou, Zdeněk Prokopec prozradil, že se chystá debutové album plné délky. Původně se prý plánovalo na začátek letních prázdnin. V jaké fázi je nyní? Už se dokončuje? Nahrává album Jakub Kaifosz a nahráváte v libereckém Resound, jak to bylo původně v plánu?
Jasně, Kuba Kaifosz produkuje a zvuk se dělá komplet u Martina Havlena v Resoundu. Původní plán vyšel a jsme za to hrozně rádi. Jsme teď tak v půlce. Do konce roku by se to mělo stihnout nahrát a začátkem 2020 snad i vydat. Uvidíme, nechceme moc slibovat.
Obecně je retro v módě. Možná je to útěk
I když připravujete desku, po celý rok pravidelně koncertujete. Ještě před rokem jste byli skoro výhradně pražská kapela a budovali jste si jméno především v hlavním městě. Nyní jste ale opustili hranice Prahy, kde máte už solidní fanouškovskou základnu a dokonce jste se stihli podívat poprvé třeba do Ostravy nebo i menších měst jako Vimperk. Jak se vám vůbec daří mimo Prahu?
Jo, ve Vimperku volali chlapi po bigbítu, ale ten stejnej den jsme podepisovali čepice.
V tomhle nám hodně pomáhá Adam Heres, náš kamarád a manažer, se kterým mimo jiné řešíme strategii, jak se dostat mimo Prahu. Máme toho hodně před sebou, ale zatím se nám hraje skvěle třeba v Plzni, Olomouci nebo Hradci Králové. Čísla ukazujou, že hned po Praze nás nejvíc poslouchaj v Brně, ale to zůstává našim velkým restem. Furt jsme si tam nezahráli. Jo, ve Vimperku volali chlapi po bigbítu, ale ten stejnej den jsme podepisovali čepice. Reálně jsme ještě neměli špatnou zkušenost. Trochu jsem zredukoval svojí frackovskou pražštinu, někde jsme ale na lidi stále ještě moc sladký.
S tím souvisí také další otázka. Jak se o vás vůbec nejčastěji dozvídají lidé, kteří poprvé vyrazí na váš koncert?
To bychom taky rádi věděli. Můžou to být sociální sítě, může to být šuškanda, taky rádia a hodně asi právě obsah na YouTube a Spotify. Ale spřátelený kapely si často sdílí fanoušky, takže možná tímhle způsobem. Už se nám stalo, že jsme poprvý hráli v nějakým městě a v první řadě byl člověk s trikem Good Times Only a zpíval s náma texty.
Zvuk kapely i vaše videoklipy, propagační visuály, obaly atd… jsou z velké části založeny na nostalgii a retro atmosféře, která připomíná 70. léta. Když si vezmeme nejen alternativní scénu, ale i velké zahraniční kapely jako Arctic Monkeys a jejich poslední album Tranquility Base Hotel & Casino, poslední album Muse Simulation Theory nebo dokonce i některé velké popové hvězdy, slyšíme zde rovněž často jakýsi retro-futurismus s prvky 70. a 80. let. Máte nějaké vysvětlení, proč se tohle děje a proč mladí lidé tíhnou k této nostalgii?
Mám pocit, že lidi přirozeně tíhnou k tomu, co se zdá srozumitelnější, jednodušší k uchopení.
Těžko říct, to ohlížení zpátky je asi pro spoustu lidí atraktivní tím, že se chtěj vzdálit od dnešní doby. Možná je to útěk. Mám pocit, že lidi přirozeně tíhnou k tomu, co se zdá srozumitelnější, jednodušší k uchopení. Obecně je ale retro v módě. Utečeš od toho, kde je všeho přehršle a čerpáš z lehce definovatelných zdrojů. To může přitahovat.
Vaše hudba je taková hodně „snílkovská“. V poslední otázce vám tedy dovolíme se zasnít ohledně budoucnosti vaší kapely. Máte nějaké cíle, které byste si chtěli s kapelou v budoucnu splnit?
Sníme rádi a cílů je dost. Aktuálně je to právě ten debut. Ale nejde jen o jeho vydání. Bylo by hezký, kdyby to neskončilo někde zametený pod kobercem. Chceme taky co nejvíc hrát. Na místech, kde jsme nebyli, pro lidi, co nás uvidí poprvý. Taky textařsky jsem na úplným začátku. Vím o tom kulový. Chceme se zlepšovat, a taky aby nás to co nejdýl bavilo. Když to baví i někoho dalšího, to je taky super.
Recenze | Novinky: Slipknot si na We are Not Your Kind zase o něco zvyšují reputaci. Jejich album je intenzivní, místy děsivé a nostalgické i moderní zároveň
Populární metalisté Slipknot vydávají alba o něco méně častěji než jejich mladší kolegové a tak je vydání šestého alba We Are Not Your Kind opět velkou událostí. Slipknot jsou kapelou, která byla takovou první hudební láskou jistě pro mnoho lidí, kteří dnes poslouchají přece jen už trochu jinou hudbu. K Slipknot se z nostalgie vždy ale rádi vrací. A není divu, protože kapela ukazuje i po těch letech, že i přes občas přehnaně excentrický projev, má svou neoddiskutovatelnou kvalitu.
Dokonce i dnes jsou střední i základní školy ještě plné cápků, kteří kašlou na nejnovější trendy jak v hudbě, tak v módě a chodí zásadně jenom v černé nikdy nevyprané mikině Slipknot oficiálního merche (kterou však danému prodal Vietnamec na pouti někde ve Vrchlabí nebo bůhvíkde), bez které v žádném případě nevkročí někam, kde dosáhne denní světlo. Pokud jste ze základní školy nevyšli dříve než v roce 2000, pak snad ani není možné, abyste nepotkali někoho podobného na vaší základce neměli.
Slipknot (Foto: Roadrunner Records)
Poslední album Slipknot .5: The Gray Chapter vyšlo v říjnu roku 2014 a šlo z něj cítit, že Slipknot vcelku povedeně zrají. Alba jako Iowa z roku 2001 nebo debutové Mate. Feed. Kill. Repeat (1996) jim totiž možná zajistilo miliony fanoušků po celém světě, byla to ale spíše pozdější alba jako All Hope Is Gone a právě .5: The Gray Chapter, jenž Slipknot potvrdila větší důvěryhodnost a neklesající kvalitu. Slipknot prověřeni léty pak začali být oceňováni dokonce i těmi, kteří se předtím smáli jejich dětinskému nasazování masek a rádoby drsňáckému projevu.
Příznivci americké kytarové hudby konce 90. let a začátků 2000 let: SEM
Na úvod alba překvapí intro, které by člověk čekal spíše od nějaké undergroundové kapely a nebo nějakého skladatele instrumentální hudby. Velice ponuré “Insert Coin” příjemně překvapí svou prozíravostí a vyspělostí a poskytne vhodný rozjezd pro album. To pokračuje drtivou písní “Unsainted”, která střídá sloku s black metalovými vokály a melodický hard rockový refrén.
Ten sám o sobě není vlastně ani tolik zajímavý. Je to takový běžný refrén, který okolo roku 2003 plodily i daleko méně úspěšnější americké rockové kapely od kapely Adema až k Modern Day Zero. Díky smršti ve sloce ale přebere kus energie z ní. Hlavně pak na konec písně je povedený, kdy je ta zničující energie přímo enormní a za tuhle smršť by se nemuseli stydět ani zástupci extrémnějších forem metalu.
“Birth of the Cruel” má opět velice silnou sloku. Refrén této písně připomíná slavné časy alternativního metalu s příměsí grunge Alice In Chains. Kapela tušila, že je potřeba na albu rychlé písně něčím rozdělit a tak se dočkáme dvou předělů – “Death Because of Death” a “What’s Next”. Ty fungují dobře vzhledem k dynamice.
Mohly by být sice zajímavější – zvláště ta první, kde se jen opakuje zkresleným hlasem do ještě více zkresleného syntezátoru a elektronického ruchu “Death because of, death because of you” by se i s tak malou porcí času dala rozvést v něco lepšího, ale těžko může být zrovna tohle bráno jako slabina alba.
To spíše je škoda, že “Nero Forte” má hrozně profláknutý kytarový riff a jestliže jsme první dvě písně “Unsainted” a “Birth of the Cruel” chválili za skvělou sloku, “Nero Forte” má naopak sloku po tvůrčí stránce hodně chabou a profláklou. Naštěstí je zde skvělý refrén a opět připomíná Alice in Chains. Je to mimochodem zvláštní, že se zrovna tahle podobnost vynořuje. Dříve jsem u Slipknot u žádného alba nic podobného neregistroval.
Hudba jako ze starých her NHL, ale s nejmodernější produkcí
Tahle hudba má dar znít nostalgicky a zároveň moderně a to se cení.
Protože na rozdíl od některých mám určitou slabost pro tvrdou americkou rockovou hudbu konce 90. let a počátků 2000 let a nepatřím zrovna mezi ty, pro které tato hudba skončila vydáním debutového alba The Strokes a White Stripes, zahřál mě na duši refrén písně “Critical Darling”. V tom je totiž strašně hodně z hudbu, na které mnoho z nás vyrůstalo a když už ne přímo, mnoho z nás jí poslouchalo třeba skrze počítačové hry. Takové skvěle vybrané hudby totiž byla vždycky plná sportovní série NHL.Tahle hudba má dar znít nostalgicky a zároveň moderně a to se cení.
“What is coming has begun It’s something that you gotta see We lie and say that it’s too late for some redemption,”
(„To, co přichází už začalo / Je to něco, co musíš poznat / Lžeme a říkáme, že už je moc pozdě na vykoupení“)
zpívá vyčítavě Corey Taylor, který podává na albu skvělý výkon.
Píseň “A Liar’s Funeral” jako první píseň na albu začíná v pomalejším tempu a navazuje na povedené zakončená songu “Critical Darling”.
Jak Slipknot lekají děti
“A Liar’s Funeral” je bohužel trochu rozpačitou písní a změna tempa s pomalé balady na jakýsi utahaný vojenský pochodový metal se dvakrát nepovedl. Ani následující píseň s nervózním zvukem “Red Flag” příliš nenadchne. Zatímco první písně měly masivní hloubky, tady jsou osekané a neprojeví se to v dobrém světle.
Píseň “Spiders” si hodně zakládá na formování tajuplného zvuku pomocí industriálních zvuku a daří se jí to skvěle. Refrén:
„The spiders come in side by side Two by two and night by night Who is food and who is thrown away?“
je sice dosti slabý a nudný, ale překvapivé zvraty v průběhu písně, kdy perfektní mezihra připomenou nejlepší momenty Marilyna Mansona a nálada se zase napraví. Škoda jen, že Slipknot někdy dávají přednost tak laciným lekačkám, které mohou vyděsit snad jen skutečně děti mladší 10 let.
V druhé polovině alba tempo a intenzita dost poklesla a proto tu je také píseň “Orphan”, ve které v průběhu celé písně bubeník Jay Weinberg, který je se Slipknot od roku 2014, kdy nahradil Joeyho Jordisona.
Na “My Pain” a “Not Long for This World” si Slipknot dávají práci s budováním atmosféry a jak je poznat už jen z délky písní, která se pohybuje nad šesti minutami a 30 vteřinami, dělali to skutečně trpělivě.
Jak Slipnot lekají dospělé
Poslední píseň “Solway Firth” je přímo majstrštyk. Sliponot předvádějí špičkovou produkci, když z jedné strany slyšíme elektronické ruchy s děsivou plíživou kytarou a na straně druhé filmové smyčcové aranže. Uprostřed toho stojí v ozvěně zabalený hlas Coreyho Taylora a jakmile píseň vybuchne je to neskutečný nářez.
Dokonce bych se odvážil tvrdit, že jestliže jsem se někdy u písně Slipknot cítil skutečně napjatě a pocítil prvky hororové hudby na holou kůži, je to právě tahle píseň. “Solway Firth” ničí obraz Slipknot jako lekačky pro děti a je to skutečný krvák, ze kterého vyváznou se zdravým strachem i dospělí.
Je samozřejmě lahoda poslouchat, co dokáže ta nejlepší dnešní studiová technika s jejich hudbou a tohle je ta pravá vysoká kvalita, ve které jde rozeznat naprosto jasně všechny hudební složky. Dokonalé muzikantské výkony podtrhnuté a lehce dobarvené post-produkcí té nejvyšší světové kvality. Lépe album asi zakončit ani nešlo.
Šesté album Slipknot We Are Not Your Kind jen těžko přepíše dějiny tvrdé hudby – na to obsahuje především v textech až příliš mnoho žánrových klišé. Je to nicméně album, které ukazuje vyspělost Slipknot a ukazuje, že jejich kvalita s léty v žádném případě neklesá, právě možná naopak. Je třeba vyzdvihnout především špičkovou produkci.
Nejenže album zní skutečně ve vysoké kvalitě a jednotlivé nástroje netvoří jeden chumel, ale na albu slyšíme zajímavé syntezátory a elektronické ruchy s nádechem alternativní, experimentální a instustriální hudby, které dodávají albu kýženou atmosféru. Znovu je třeba dodat. Je škoda, že Slipknot v sobě má pořád hodně klišé a někdy se jim to jejich lekání a drsňáctví zrovna moc nedaří a to pak nedělá vůbec dobrý dojem.
Slipknot – We are Not Your Kind
Vydáno: 9. 8. 2019 Délka: 63:29 Žánry: Alternativní metal, Nu Metal, Groove Metal, Extreme Metal, Industrial Metal, Heavy Metal, Hard Rock Rozhodně musíte slyšet: 2. Unsainted, 3. Birt of the Cruel, 5. Nero Forte, 6. Critical Darling, 11. Orphan, 14. Solway Firth
Královehradecký festival Rock for People přichystal fanouškům velké potěšení, když oznámil před předprodejem vstupenek první jména vystupujících. Hlavní hvězdou festivalu totiž budou legendární Green Day a mezi dalšími účinkujícími nechybí Fall Out Boy nebo Weezer. U těchto dvou kapel se navíc bude jednat o úplně první vystoupení v České republice v historii.
„Prvním headlinerem Rock for People 2020 jsou Green Day – kapela, kterou jste si přáli ze všech nejvíc!“ radostně oznámili na svých oficiálních facebookových stránkách pořadatelé festivalu, který se od roku 2007 koná na bývalém vojenském letišti v Hradci Králové.
Weezer, Green Day a Fall Out Boy. Tato velká trojice se představí v roce 2020 na Rock for Poeple (foto: NME).
Mezi dalšími účinkujícími figurují další dvě populární kapely z USA, na jejichž vystoupení fanoušci v České republice čekají již dlouhá léta — Fall Out Boy a Weezer. Mezi dalšími účinujícími, kteří byli odhaleni už dnes figurovala nizozemská grime/hardcore rapová skupina Dope D.O.D., australské elektronické duo SKYND a nebo pražská alternativní rocková kapela John Wolfhooker.
Green Day hráli v Praze už od roku 1991 pravidelně, Fall Out Boy a Weezer si přitáhnou v rámci společného turné
Green Day hráli v České republice již sedmkrát. Do České republiky si to totiž pravidelně namířili již od roku 1991. Pokaždé však hráli v hlavním městě. Naposledy tomu bylo 22. ledna v Tipsport aréně. Kapela Fall Out Boy sice pravidelně zavítala do Německa a jeden koncert si také připsali v nedalekém Polsku, Maďarsku a nebo tři koncerty měli v Rakousku, Česku i Slovensku se ale prozatím vyhýbali.
—> SDÍLENÍ POVOLENO <—Je to tady!?Prvním headlinerem Rock for People 2020 jsou Green Day – kapela, kterou jste…
Weezer jsou přeci jen daleko větším kultem ve své domovské zemi a v Evropě nikdy neměli tak velký ohlas jako doma, čeští fanoušci této kapely tak už možná propadali zoufalství. Příští rok ale svou oblíbenou kapelu uvidí díky tomu, že zastávka na královehradeckém festivalu Rock for People je vlastně součástí jejich velkého společného turné, na které v roce 2020 vyrážejí.
Všechy tři kapely přitom v tomto období před oznámením dat turné vydali po jedné nové písni.
Ric Ocasek byl kromě kapely The Cars také známý díky své producentské činnosti. Produkoval alba kapel jako Weezer nebo No Doubt. Ocasek měl české předky a jeho manželkou navíc byla česká modelka Pavlína Pořízková.
Ric Ocasek, nejlépe známý jako zakladatel a frontman ikonické new wave a power popové kapely The Cars v neděli zemřel. Policejní oddělení v New Yorku sdělilo médiím, že dnes odpovídali na telefonát, který informoval o muži ležícím v bezvědomí ve svém domě. Muž, identifikovaný jako Ocasek, byl nalezen v posteli a na místě prohlášen za mrtvého. Bylo mu 75 let.
The Cars (Ric Ocasek druhý zleva)
Ocasek se narodil v Baltimoru. Se svým kamarádem Benjaminem Orrem hráli v řadě kapel, než nakonec v roce 1976 oficiálně vytvořili The Cars. V roce 1978 vydali své debutové eponymní album, v němž se objevily hitové singly “Good Times Roll“, “My Best Friend’s Girl” nebo “Just What I Needed.” Po dalších pěti albech a hitech jako “Drive” a “Shake It Up” se skupina koncem 80. let rozpadla.
Producent, malíř, spisovatel i herec
Počínaje albem Beatitude z roku 1982 a Nexterday 2005 konče, vydal Ocasek řadu sólových alb. Jeho album Troublizing z roku 1997 bylo koprodukováno Billy Corganem z The Smashing Pumpkins. Ric Ocasek byl také producentem alb mnoha známých kapel jako Weezer, Bad Brains, Suicide, Guided By Voices, No Doubt, The Cribs, Bad Religion a dalších.
Hudebník a producent měl také popkulturní přesah mimo hudbu. Jako malíř se představil ve filmu Johna Waterse z roku 1988 Hairspray (Lak na vlasy). Byl také umělcem ve skutečném životě a jeho práce byla uvedena v galeriích. Napsal rovněž několik knih. V roce 1992 vyšla jeho sbírka poezie Negative Theater.
Na smrt Rica Ocaseka již reagovalo mnoho hudebních osobností včetně Nila Rodgerse, The Killers, či Courtney Love. Takto vzpomínala na Ocaseka kapela Weezer:
The weezer family is devastated by the loss of our friend and mentor Ric Ocasek, who passed away Sunday. We will miss him forever, & will forever cherish the precious times we got to work and hang out with him. Rest in Peace & rock on Ric, we love you. #RIPRicOcasek#karlscornerpic.twitter.com/JcTXevr6V8
V roce 2011 přišel konečně tolik očekávaný návrat The Cars a po 24 letech vyšlo jejich nové album Move Like This. V roce 2018 byla kapela The Cars uvedena do Rock & Rollové síně slávy.
Ric Ocasek se sice stejně jako jeho otec narodil v USA, prarodiče Rica Ocaseka však byli Češi. Ric si navíc vzal za manželku českou modelku Pavlínu Pořízkovou. „Když jsem přijela do Ameriky, hned jsem si koupila televizi a koukala na MTV. Objevil se tam zpěvák, který mi připomínal milovaného pana Spocka ze Star Treku. Jmenoval se Ric Ocasek. Tak on je ještě Čech, pomyslela jsem si. Po pár týdnech jsem měla točit klip s nějakou skupinou, předtím jsme se šli seznámit na večeři. Čekalo se na zpěváka. Když mi řekli, že se jmenuje Ocasek, zatočila se mi hlava“ vzpomínala Pavlína Pořízková na moment, kdy se poprvé setkala s Ricem Ocasekem pro český magazín OnaDnes.
Připomeňte si nejúspěšnější hit kapely The Cars — píseň “Drive”:
Daniel Johnston zemřel v úterý večer ve věku 58 let, hlásí zpravodajství Austin Chronicle. Z Austinu pocházející hudebník přitahoval posluchače jeho jednoduchou, ale citově přímou hudbou. Johnston dokázal za těch nejskromnějších podmínek tvořit hudbu, která ovlivnila spoustu známých tvůrců a kapel i když trpěl schizofrenií a bipolární poruchou.
Johnston se dostal do povědomí amerických posluchačů díky sérii kazet, které vydal v 80. letech a které se začaly brzy šířit a staly se kultem. Podle vyjádření bývalého manažera Johnstona Jeffa Tartakova do Austin Chronicle, Johnston utrpěl infarkt. Prohlášení rodiny Johnstonových rovněž říká, že zemřel přirozeným způsobem.
Daniel Johnston v 80. letech při vydání jeho mahrávky Yip/Jump Music (foto: Facebook Daniel Johnston)
Johnston vydal v roce 1983 svou první kazetovou nahrávku Hi, How Are You. Jeho jméno poté vzrostlo díky podpoře mnoha nezávislých a alternativních hudebníků v 90. letech, včetně Kurta Cobaina, který často nosil tričko s obrázkem alba Hi, How Are You a umístil Johnstonovu nahrávku Yip / Jump Music z roku 1985 na seznamu jeho nejoblíbenějších alb vůbec. Mezi další jeho příznivce se řadí například americký písničkář Tom Waits.
Takto Kurt Cobain vzdával hold Danielu Johnstonovi:
The National už stihli vzdát poklonu na koncertu v Houstonu
Po vydání filmu Ďábel a Daniel Johnston (The Devil and the Daniel Johnston) z roku 2005 o jeho hudbě a životě, získal ještě širší publikum. Tento film se promítal mimo jiné také v MFF v Karlových Varech.
„Právě se vrátil z nedávného pobytu v nemocnici a vypadal nejlépe za dlouhou dobu. Takže to pro mě bylo něco překvapivého.“ — bratr Daniela Johnstona Dick Johnson
„Už několik let jsme bojovali o zdraví Daniela a jeho časté a zdlouhavé pobyty v nemocnicích tlumily jeho tvůrčí úsilí, ale po celou dobu maloval a psal písně,“ řekl hudebnímu webovému magazínu Spin a bratr umělce Dick Johnston. „Doufali jsme, že se vrátíme do bodu, kdy bude stabilní a bude si moci užívat věcí, jako je cestování. Právě se vrátil z nedávného pobytu v nemocnici a vypadal nejlépe za dlouhou dobu. Takže to pro mě bylo něco překvapivého.“
Johnstonovým nejnovějším albem bylo Space Ducks, soundtrack ke komiksu, který stvořil rovněž Johnston, který obsahoval příspěvky od umělců jako Unknown Mortal Orchestra, Deer Tick nebo Eleanor Friedberger a byl vydán v roce 2012. Johnstonovo nedokončené album se údajně mělo jmenovat If.
Na Johnstonovu smrt reagoval hudební svět. Poctu na sociálních sítích vyjádřili například Beck, The Mountain Goats, Jack Antonoff, Thundercat, Death Cabs for Cutie nebo Glen Hansard.
Americká alternativní kapela The National dokonce již stačila pro Johnstona zahrát, když umístila do svého koncertu úryvek Johnstonovy písně “Devil Town” a záznam umístila na svůj oficiální YouTube kanál.
Tady si poslechněte, jak The National vzdali poctu Danielu Johnstonovi:
A k tomu si přečtěte, jak mu vzdal poctu hudební svět na Twitteru:
Those early DJ tunes meant a lot to so many of us. “Walking the Cow” was also a favorite of mine, along with “Keep Punching Joe,” whose lyrics reference “Walking the Cow.” Rest well Daniel Johnston, you sure earned it. https://t.co/KVGvW210yB
Today our hearts are heavy with yesterday’s passing of Daniel Johnston. His unique songwriting voice, so pure and so direct, spoke to us deeply. It is quite safe to say there will never be another like him and thankfully, his music will play on.
daniel johnston will be missed. a brilliant story teller and songwriter who carried my friends and i through many over night drives in the van. so much to learn from daniel in the way he shared fearlessly.
Bob Dylan strávil dosavadní část roku na turné po Evropě. Vidět jste ho mohli na několika koncertech v Německu a nebo pokud jste vyrazili ještě více na sever, v Norsku, Švédsku nebo Finsku. Pokud jste zmeškali pražský koncert a budete chtít vidět Boba Dylana ještě letos, budete se muset za ním vydat do jeho rodných Spojených států, kde ještě pro letošní rok přidal 28 vystoupení. Podívejte se na přehled toho, kde již vystuopoval, krátkou rekapitulaci jeho letošního turné a českých koncertů.
Dylan zahájí své turné po USA 11. října v UC Irvine Bren Events Center v Irvine v Kalifornii a zakončí ho v The Met v Philadelphii 21. listopadu.
Bob Dylan na vystoupení v roce 1980 (Foto: Jean-Luc Ourlin )
Dylanovo Never Ending Tour (Nikdy nekončící turné) dosáhne letos 30 let. Za rok obyčejně hrával okolo 100 vystoupení, vrcholem byl však rok 2004 s neuvěřitelnými 113 koncerty. Poslední roky svá vystoupení přece jen zredukoval. Minulý rok odehrál 84 koncertů, tento rok zatím 66.
V České republice byl Dylan již třináctkrát
Dylan, byť vyprodává díky svému jménu a reputaci i arény, často vystupuje v divadlech a malých koncertních halách. Na jeho posledním turné v Evropě ale hrál na dvou velkých venkovních koncertech společně s Neilem Youngem. Při posledním vystoupení dokonce poprvé od roku 2004 spolu zahráli „Will The Circle Be Unbroken.“
V České republice vystoupil Bob Dylan celkem třináckrát. Jedenáckrát v Praze, jednou v Brně a jednou v Ostravě. Naposledy zahrál Bob Dylan hned třikrát ve Velkém sále pražské Lucerny letos v dubnu.
Podívejte se na fanouškovský záznam z posledního koncertu Boba Dylana v České republice, který se uskutečnil v dubnu v pražské Lucerně:
Jeho posledním albem bylo Tempest vydáno v roce 2012. I přesto však vydal tři písně mezi lety 2015 a 2017. Právě v tomto období hrával na svých koncertech i tyto písně, nechyběly však samozřejmě ani klasiky jako: „Like a Rolling Stone“, „Blowin’ In The Wind“, „Simple Twist of Fate“ nebo „Highway 61 Revisited“. Ty míchal právě s novějšími kousky jako „Scarlet Town“, „Soon After Midnight“ a „ Pay In Blood“, ale dostalo se také na méně známé písně jako „When I Paint My Masterpiece“ nebo „Tryin’ To Get To Heaven.“
Zdroje blízké Dylanovi prozradily magazínu Rolling Stone, že by se následující Dylanovy koncerty měly hodně týkat osmého studiového alba Dylana John Wesley Harding z roku 1967 a z roku 1969 pocházejícího alba NashvilleSkyline, stejně jako jeho společného alba, které Bob Dylan nahrál s Johnnym Cashem Land of the Free Home of the Brave.
Zbývající letošní koncerty Boby Dylana:
11. říjen – Irvine, California @ UC Irvine Bren Events Center
12. říjen – Santa Barbara, California @ Santa Barbara Bowl
14. říjen – Palo Alto, California @ Stanford University — Frost Amphitheatre
17. říjen – Denver, Colorado @ The Mission Ballroom
19. říjen – Lincoln, Nebraska @ Pinnacle Bank Arena
20. říjen – Kansas City, Missouri @ Arvest Bank Theatre at the Midland
22. říjen – St. Louis, Missouri @ Stifel Theatre 23. říjen – Ames, Iowa @ Iowa State University – C.Y. Stephens Auditorium
24. říjen – Mankato, Minnesota @ Mankato Civic Center
Americká elektropopová zpěvačka Banks přináší i na svém třetím albu III svůdný, ale i inteligentní pop. David Berman se vrátil, aby se na prvním a posledním albu Purple Mountains rozloučil se stylem. První řádné album Chance the Rappera The Big Day dopadlo jako naprostý propadák. Of Monsters and Men se díky písním “Alligator” a “Wars” můžou udržet na vrcholu, většina FEVER DREAM je ale pro ně varovným znamením.
Podíváme se také na skvělé rapové album, na kterém zapůsobila chemie mezi rapperem Freddiem Gibbsem a producentem Madlibem. Naopak album Duck známé britské kapely Kaiser Chiefs jako úspěch brát nelze. Podíváme se také na album Florist Emily Alone,na kterém se Emily Sprague odloučila od ostatních spolupracovníků projektu Florist a vyrovnávala se na cestě skrze Spojené státy se smrtí své matky.
„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.
Banks přináší i na svém třetím albu III svůdný, ale i inteligentní pop
Zpěvačka Jillian Banks z Orange County v Kalifornii na svém třetím albu přináší další směs sofistikovaného popu mísící vlivy současného mainstreamového popu, R&B a alternativní hudby. Na albu III je slyšet oproti druhému, na elektroniku bohatému albu The Altar posun k minimalističnosti a k propracovaným vokálům, které se staly na tomto albu ještě více stěžejním prvkem než je to obvyklé. Příjemný a svůdný hlas zpěvačky se přehlušuje s elektronicky upravenými, robotími hlasy.
Někdy to je spíše na škodu a člověk by ocenil přirozenější a lidštější projev, nicméně to dotváří zajímavý kontrast mezi hřejivým hlasem a hlasem roboticky chladným. Uklidňujícím a znepokojujícím.
Na albu se vystřídala celá řada vlivných producentů. Častý spolupracovník s ASAP Rockym, Anonhim nebo Kanye Westem — Skot Hudson Mohawke, se postaral o píseň “Gimme”. Rovněž Kanyeho a navíc ještě i kápo Justina Vernona, Bona Ivera Chance nebo Chance the Rappera Francis and the Lights (Francis Farewell Starlite) zase pomohl s “Look What You’re Doing To Me”. R&B zpěvák a producent Miguel se zase postaral o “The Fall” a jedna z největších producentských hvězd popové hudby vůbec — s Adele, Rihannou či Florence and the Machine spolupracující Angličan Paul Epworth, stojí za “Hawaiian Mazes”.
Úvodní “Till Now” má parádně detailní nasekané vokály a dokazuje, jak je možné s lidským hlasem za dnešních podmínek propracovat. “Gimme” Hudsona Mohawkeho, která je nejspíše vůbec nejpovedenější písní alba. Píseň má parádní atmosféru i intenzitu. Syntezátor ve sloce nemohl znít lépe.
Další parádní písní alba je “Stroke” se zkresleným zvukem, který se v první polovině písně drží v temné atmosféře čekání na ducha pod postelí, ale v druhé dojde k částečnému uvolnění, dokud se píseň nevrátí zpět k refrénu.
Hudba Banks, jejíž jeden ze největších hitů se jmenuje “Fuck With Myself” byla odjakživa spjata se sexualitou a snahou o nalezení sexuální nezávislosti. “When you asked me if I could fuck you / When you asked me I should have said no,” zní na “If We Were Made of Water”.
Jak je z úryvku vidět, Banks umí o podobných věcech zpívat tak, že nezní jako hudební prostitutka, spíše chce naopak vždycky stát na vlastních nohou. Díky její výslovnosti i hlasu, zní však sexy a tak se nakonec jedná o win-win situaci.
Do světlých stránek alba patří rozhodně i píseň “Propaganda” s odhodlaným zvukem postaveném na kontrastu vokální jemnosti a agresivity, kdy v refrénu Banks v jednu chvíli skoro chraptí.
Album je bohužel prorostlé mnoha nijak zvlášť zajímavými popovými písněmi s nádechem R&B jako “Godless” nebo “Contaminated”, které sice mají hezkou atmosféru večerních a nočních dramat, o kterých Banks zpívá, ale zároveň s jejím hypnotickým hlasem trochu ukolébají album. Úplně nejhorší v tomhle je však poslední “What About Love”, která je možná dobrou písní akorát, pokud se zrovna chystáte spát, ale jinak asi moc ne.
Texty jsou autentické a člověk věří Banks, co zpívá. Nejedná se ani náhodou o žádné prázdné mlácení slámy, ale o skutečná lidská vztahová dramata. Škoda jen toho děsně hypnotického tónu, které konstantní beaty mají a bohužel díky silným vokálním modulacím, i její hlas.
Lepší je díky tomu asi poslechnout si pár písní a 47 minutové album nepouštět si album celé od začátku do konce. To je bohužel něco (ač to může znít absurdně), pro co hodně dnešních zpěváků a zpěvaček album dneska už ani nepřipravuje. Silných 3,5.
DOPORUČUJEME: David Berman se vrátil, aby se na prvním a posledním albu Purple Mountains rozloučil se stylem
Purple Mountains – Purple Mountains
Vydavatelství: Drag City Žánr: 4,0/5,0 Vydavatelství: Písničkář, Alternativní Folk, Folk-Rock, Alternativní Country
Rodák z Virginie David Berman oznámil v roce 2009 konec své indie rockové kapely Silver Jews a prohlásil, že se během této pauzy bude snažit najít nějaký smysluplný způsob, jak by mohl napravit všechno zlé, co společnosti udělal jeho otec, vlivný lobista lobujcí nejčastěji za tabákový, alkoholový a zbrojní průmysl, Richard Berman. V té době se David o svém otci pokoušel napsat knížku a HBO dokonce projevilo zájem knihu zfilmovat.
David Berman nicméně usoudil, že by nakonec prokázal svému nenáviděnému otci, kterého nazval na internetovém fóru různými krásnými názvy jako například: „lidský obtěžovatel“, „vykořisťovatel“, lump“ nebo „světově historický ču***cký zku***syn“. Boj proti otci ale na tomto fóru nakonec začal a skončil a dále se nedostal.
Zato k zajímavé spolupráci přemluvili Bermana australští elektroničtí a samplovací (a taky ikoničtí) mágové The Avalanches se kterými spolupracoval na samostatném singlu “A Cowboy Overflow of the Heart” a poté na “Saturday Night Inside Out” z alba Wildflower (najde se tu někdo, kdo si vzpomene na náš vůbec první článek „10 nejlepších alb roku 2016,“ kde toto album figurovalo?).
Nakonec se Berman vrátil až po 10 letech. Pro návrat shromáždil dokonce úplně novou kapelu, kterou nazval jako Purple Mountains. Do kapely vzal Jeremyho Earla a Jarvise Tavaniera z brooklynské folk rockové kapely Woods a poslední píseň “Maybe I’m the Only One for Me” vznikla dokonce za pomocí Dana Auerbacha z Black Keys.
Díky obsazení má kapela lehký nejen alternativně rockový, ale snad ještě více nádech folku a jeho formy na Americana. Lo-fi zvuk, který však přidává na některých místech smyčcové nástroje (což pro lo-fi nahrávky nebývá zase tak časté) a nezvyklé akordy, trochu připomínají stará alba Van Morrisona, ale pouze tu smutnější a letargickou část. Není pak asi překvapením, že mnoho z alba zní jako vypůjčené od kapely Woods, ze které pochází dva členové.
Asi tři týdny po vydání alba se bohužel svět dozvěděl, že debutové album Purple Mountains byla vlastně taková poslední, rozlučková párty Davida Bermana s životem. Jakkoliv může znít ujetě, že by někdo pořádal párty pro svůj konec, tak z alba skutečně jde přesně takovýhle dojem. Berman totiž nejenže se na Purple Mountains ani nesnaží najít nějaké východisko v podobě, když už ne nalezení naděje, na kterou už je očividně pozdě, alespoň se smířením se s temnotou, jak to dělal Bowie na Blackstar.
Berman zní prostě lhostejně. Na “That’s Just the Way That I Feel” vnímá všechny věci, co se mu v životě staly a dokonce do písní i přidává kus humoru.
“I met failure in Australia I fell ill in Illinois I nearly lost my genitalia To an anthill in Des Moines,”
zpívá svým hlasem připomínající vyhořelého country zpěváka, který zpívá za poloprázdné dno stříbrňáků každou středu v zapadlém baru v Brooklynu.
Berman však nenalézá ve vzpomínkách nějakou zvláštní útěchu nebo radost. Spíše si jen říká: “Jo, tohle bylo docela fajn a asi bych z toho měl mít radost. Ale ten zbytek světa je jen chaos.“.
Když se podíváme do textů, Berman o své sebevraždě mluvil a to naprosto srozumitelně: “The light of my life is going out tonight,” zpívá na “Darkness and Cold”. Texty jsou mimořádně zajímavé a dokonce ani nemusíte být depresivní maník v posledním stádiu před sebevraždou, ale Berman nabízí i něco s čím se například mohou ztotožnit všichni, kdo si procházejí vztahovou krizí.
“She’s making friends, I’m turning stranger
…
Sometimes I wish we’d never came here,”
zpívá například na písni “She’s Making Friends, I’m Turning Stranger” o mezeře mezi dvěma partnery, která se neustále zvětšuje a nejde to zastavit. Když Berman zpívá na “Margaritas at the Mall”, je to skoro jakoby mával posluchačům před obličejem papírem, na kterém je napsáno: “Vidíte? Ani takové cool věci, jako chlastat margarity v obchodě mi už nedělají žádnou radost, i když jsem z nich kdysi nějakou radost cítil, zbyla z ní ale jen matná vzpomínka kdesi v dáli.“
Nesmíme si však myslet, že Berman psal úplně celé album ve stavu, kdy byl rozhodnut skoncovat se životem. Někdy je tak jeho humor skutečný a ačkoliv velice trpký a sebehanící, jako například na poslední písni, která zní jako píseň plážové barové unavené kapely “Maybe I’m the Only One for Me”, kdy se Berman zřejmě skutečně bavil a vnitřně smál.
Znovu to ale potvrzuje tenhle koncept rozlučkové párty, kdy je již vše sečteno, podtrženo a rozhodnuto
Je to pochopitelně velice smutné album, avšak najde se na něm i překvapivě velké množství pozitivního – není to totiž vlastně na jednu stranu i docela povzbuzující, že i někdo tak zničen životem dokáže opustit tenhle svět s takovýmhle frajerským přístupem?
Album by bylo unikátní tak či onak, ale když člověk vidí, co za ním bylo, člověk nemůže jinak a vidět tyhle dopisy na rozloučenou – a nebo labutí písně (jak chcete) – jako hodnotnější než samostatně. Ať tedy odpočívá v pokoji. Zatracený syn, černá ovce rodiny i společnosti, podivín, zbabělec, zneuznaný syn, vždycky autentický hrdina David Berman. Silných 4,0.
První řádné album Chance the Rappera The Big Day dopadlo jako naprostý propadák
Chance the Rapper – The Big Day
Vydavatesltví: Chance the Rapper Žánr: Rap, Pop-Rap Hodnocení: 1,5/5,0
S Chance the Rapperem je to jako na houpačce. Zatímco jeho minulý mixtape Coloring Book bylo zábavným a šťavnatým rapovým počinem, kde se objevovala živá kapela, soulové i gospelové vlivy, stejně jako house nebo funk, současné album The Big Day je jedna velká rapová monotónnost. Jeho hlas zní unaveně a když k tomu připočteme hypnotické syntezátory, naprosto přehnanou délku 1 hodinu a 17 minut vzhledem k síle materiálu a především taky líně napsané texty, je z alba The Big Day i přes široké obsazení hvězdami, dost nudnou rapovou výpravou.
Chance the Rapper by byl rád něčím jako Kanye West a rád by spojil mostem různé kulturní břehy. Namísto toho je ale The Big Day jen jedním velkým zmatkem. Sice plným hvězd, ale zmatkem. Texty jsou vlastně většinou jen takovým rapovým freestylem a nedávají dohromady žádný smysl.
Pro ukázku:
“If you blink you might miss it You gotta click it or ticket”
nebo:
“I don’t wanna sit and argue, Good Burger shoulda taught you We all dudes”
a nebo další pasáž:
“And I’m all professional and proper But my baby mama stopped me in a meeting (Skrrt, skrrt) Just to AirDrop me some nudes”
Zkrátka jako z nějakého generátoru náhodných rapových veršů. Problém je, že kdybyste nasadili na nějaká klíčová slova pokročilou umělou inteligenci, která by generovala rapové texty, zvládla by to lépe.
Je to škoda, přece je zde ale jedno pozitivum. Pokud někdy Chance the Rapper dokáže vybalancovat tento chaos trochou potřebného řádu, může se stát, že jednou šokuje stejně jako Kid Cudi. Ten uměl též stvořit naprosté propadáky jako Speedin’ Bullet 2 Heaven a poté přijít s geniální kolaborací s Kayne Westem KIDS SEE GHOSTS. Takže třeba Chance the Rapper ukáže podobný comeback ve stylu Rockyho. Nezatracujme ho. Nelze mu totiž upřít vysokou dávku kreativity, takže třeba jednou…
Of Monsters and Men se díky písním “Alligator” a “Wars” můžou udržet na vrcholu, většina FEVER DREAM je ale pro ně varovným znamením
Of Monsters and Men – FEVER DREAM
Vydavatelství: Island / Republic Žánr: Pop/Rock, Folk-Rock, Chamber Pop, Dream Pop, Synth-Pop, Alternative/Indie Rock, Folk Pop Hodnocení: 3,0/5,0
Po vydání prvního nového singlu islandské kapely Of Monsters and Men “Alligator” to vypadalo, že bude novým a nečekaným zaměřením kapely, která se do této doby projevovala hlavně jako folková, rocková hudba. Melodické zvonivé kytary hrající stále stejné struny skoro jako z “Life is A Highway” Tomma Cochraneho, nádech Toma Pettyho a z moderního rocku možná trochu HAIM. Zároveň v tom ale zůstává kus vlastní duše Of Monsters and Men.
Pak ale začne “Ahay” s R&B beaty a dream popovým nádechem a nebo už vyloženě dream popová/synth-popová “Róróró“ a začne vám být jasné, že úvodní píseň a první singl “Alligator” byla vlastně jen návnada.
Lze v tom slyšet něco jako popovou verzi The Naked And Famous. Možná něco jako kdyby Halsey nahrála album s The Naked And Famous a nahrával to producentský specialista na rádiově přívětivý pop-rock Jacknife Lee (U2, R.E.M., the Killers, Robbie Williams, Snow Patrol, Editors, Catfish and the Bottlemen).
Což o to, dream pop s něčím, co by se dalo označit jako alternativní synth-pop by se dalo považovat za zajímavý nový směr a dokazuje to například povedená balada “Waiting For The Snow”. Stejně tak například hned následující “Vulture, Vulture”, kde se frontmanka Nanna Bryndís Hilmarsdóttir střídá s druhým zpěvákem Of Monsters and Men Ragnar þórhallsson.
Jinak ale bohužel, člověk aby se snažil najít na albu nějaké silné momenty, Blbé je, že zde ani nejsou momenty typu: Tohle je sice trochu hloupá a jednoduchá písnička, ale lidem se bude určitě líbit.
Of Monsters and Men se totiž potřebují udržet v rádiích, písněmi jako “Stuck in Gravity” s levně znějícím auto-tunem a celkově mdlými nápady , díky kterým zní jako nějaký amatérské německý pop nebo “Sleepwalker” znějící s opakovaným beatem s odklepem paličky tak nudně, že nebýt občasných pokročilejších producentských zásahů, spletl bych si to s písničkou Heleny Vondáčkové z posledního alba, to ale rozhodně nesvede.
Of Monsters and Men se snaží vybalancovat a najít kompromis mezi alternativou a popem. Bohužel se jim to ale nedaří zdaleka tolik jako na předchozích dvou albech Beneath the Skin (2015) a My Head is an Animal (2012).
Pokud však patříte mezi skalní fanoušky Of Monsters and Men a teď chcete skočit z mostu, nezoufejte. Na našem webu, protože jsme týpci odkojení filmovými klasikami jako Vykoupení z věznice Shawshank, totiž máme strašně rádi dobré konce po naturalistickém ději.
I tady je určitě naděje a nejen “Alligator”, ale také desátá píseň alba – příjemná a roztomilá popová romantická písnička “Wars”. S pasážemi jako: “Cold, but you glow / Like the streets of Tokyo” to totiž sice není nějaká geniální píseň, ale potenciál do rádií tyto dvě písně určitě mají.
Naopak daleko sofistikovanější “Waiting for the Snow” nebo “Vulture, Vulture” zase mohou hrát na alternativních rádio stanicích a playlistech Spotify, a tak tu máme vlastně nakonec splněný účel, který Of Monsters and Men udrží při životu a zajistí, že se na ně nezapomene a jejich kariéra nepoklesne při nejmenším do příštího alba.
Po pěti letech se vrací rapper z Indiany Freddie Gibbs. Bandana je jeho druhým kolaborativním albem. Síla Freddieho Gibbse se skrývá v tom, že ačkoliv využívá poměrně otřelé rapové výrazy jako jeho typické “I don’t give a shit,” používá je v kontextu, které zní zábavně. Z alba si tak v hlavě odnesete třeba pasáže jako:
“Fuck You Friday was such a great holiday that I thought I would extend the holiday season, and let’s call it ‘I Don’t Give A Shit Saturday,’”
Na albu se rovněž vyskytují obvyklá témata rapu jako drogy, policejní brutalita. Freddieho Gibbse ale skvěle doplňuje se svými barevnými rapovými pozadími Madlib. Na tracku “Crime Pays” Freddieho parádně doplňuje sample z písně Walt Barr “Free Spirits”. Samplování na albu je vůbec na velice vysoké úrovni a po instrumentální stránce alba celkově, se jedná o jedno z nejlépe zvládnutých rapových alb tohoto roku.
Zatímco na minulé spolupráci této dvojice Piñata spolupracovali prakticky pořád na dálku, u Madlib se scházeli ve studiu a tento faktor možná také hrál svou roli v tom, proč je aktuální album tak skvělé. K tomu jsou zde skvělí hosté. Pusha T se na albu objevil na songu “Palmolive” jakoby se zrovna zjevil z jeho minulého povedeného alba DAYTONA. Skvěle se též na labu ukážou atlantský rapper Killer Mike nebo kalifornský Anderson .Paak.
Mezi Freddiem Gibbsem a Madlibem funguje perfetkní týmová chemie a nezbývá než doufat, že toto není naposled, co tihle dva stvořili společné album. Rap roku 2019 vysoké kvality.
Kaiser Chiefs – Duck
Vydavatelství: Polydor Žánr: Pop/Rock, Britpop, Power Pop Hodnocení: 2,5/5,0
Kaiser Chiefs začínají album s písní, která připomíná slavné dny Oasis a je to vlastně příznačné. Kaiser Chiefs se totiž svezli na druhé nové vlně kytarové hudby britpopu, kdy britský tisk začal, hned jakmile se zdáli být Oasis vyčerpáni (nebo spíše už se vyčerpaly jejich zásoby kokainu), znovu hledat ty své nové Beatles. Kaiser Chiefs už existovali od roku 1997, ale právě až okolo roku 2005, kdy řádili Arctic Monkeys, The Libertines a nebo “lasvegašští angláni”, jak se jim někdy přezdívá The Killers.
Kaiser Chiefs dlouhé roky čekali na příležitost vydat album a smlouvu od nahrávací společnosti nemohli dostat v lepší čas. Kaiser Chiefs nejprve vyletěli s písní “I Predict the Riot” z debutového alba Employment (2005) a následně s písní “Ruby” z alba Yours Truly, Angry Mob (2007). Určitě vzpomínáte, jak moc se tato píseň v té době hrála v našich rádiích…
Pokud jste strávili pár týdnů v Británii, asi si dokážete udělat obrázek o tom, jak výrazně se tato kapela z Leeds trefila do tamního vkusu. Pokud nemají cover kapely pro zábavy a nebo svatby minimálně tyto dvě písně ve svém repertoáru, prakticky si ani neškrtnou. Z tohoto ohledu je ale album Duck dost slabé. Určité sympatie vyvolá píseň ve středním tempu “Target Market” s výbornou atmosférou starých dobrých osmdesátých let, kdy měl svět ještě své ideály. “Don’t Just Stand There, Do Something” zase poskytne útěchu všem, co by chtěli něco podobné “I Predict the Riot”.
Díky kýčovitým nostalgickým písním jako “Kurt vs Frasier (The Battle for Seattle)”, která působí jako nepovedená britská verze “1985” Bowling for Soup v podání Kaiser Chiefs a nebo “Golden Oldies” znějící jako Foals v podání přestárlé rockové zábavové kapely bez nápadu, ale nelze brát album Duck jako úspěch.
Písničkářka Emily Sprague přišla s velice stručným, ale přitom silným albem, ve kterém neslyšíme nic jiného než dvě stopy akustických kytar – každou v jednom kanálu, které občas podpoří tichá elektrická kytara nebo nějaký opatrný a náladu jemně dokreslující elektronický efekt.
Emily napsala píseň, jak název alba nelže, skutečně sama. Potom, co zemřela její matka, odjela na cestu přes Spojené státy a snažila se se ztrátou vyrovnat.
Florist je přitom sice možná ne úplně kapela v tom pravém slova smyslu, ale minimálně hudební projekt, který má nějaké stálé hráče a některé, jak to občas v nezávislé části hudebním branže bývá, kteří zrovna mohou s kapelou hrát. Tentokrát však Emily Sprague pracovala na albu úplně sama.
Minulé, dva roky staré, album If Blue Could Be Happiness bylo rovněž velice tiché a uklidňující, avšak obsahovalo i jemné bicí nebo houslové části.
Instrumentální stručnost však jen hraje do karet názvu a konceptu Emily Alone. Hlasový výkon je mimořádně citlivý a tak, když zpěvačka zpívá v písni “Ocean Arms”:
“Why do I feel so happy when I stare at the ocean? Then devastated when I stare at the ocean,”
slyšíte v druhém řádku ono zlomení ve hlase, které naplno prožíváte s ní. V jejich slovech, jak můžete z ukázky vidět nejsou nějaké metonymie, metafory, personifikace či jiné pokročilé básnické prostředky, Emily Sprague si onu stručnost uchovává většinou i ve slovech, ale přesto je její sdělení mimořádně silné.
Tahle tichá pouť skrze vyrovnávání se se ztrátou milované osoby, má dar hojit rány nejen u písničkářky, ale i u posluchačů a pokud něco takového hudba dokáže, pak je to velice silná a speciální vlastnost.
Paul McCartney odpověděl na zvěsti, že by příští rok mohl vystoupit jako hlavní hvězda festivalu Glastonbury. A vypadá to docela nadějně.
O tom, že by žijící člen Beatles mohl být vybrán jako hlavní hvězda jednoho ze tří dnů se spekuluje zejména protože tento ikonický festival bude v nadcházejícím roce 2020 slavit své 50. výročí.
Paul McCartney na turné v roce 2018 (Foto: Wikipedia.org)
O jednom z nejlépe obsazených festivalech světa se vždy v Británii zuřivě spekuluje už po konci ročníku a tak 50. výročí nebylo překvapením, že i pro jubilejní ročník sázkové kanceláře v Británii vypsaly sázky na to, kdo bude headlinerem.
Paul McCartney: Možná je na čase vrátit se na Glastonbury
Spolu s Fleetwood Mac, Foals a Eltonem Johnem je McCartney největším favoritem.
McCartney se dnes ráno objevil v rozhlasovém pořadu BBC Radio 2Breakfast Show (5. září) a když byl dotázán, zda o této záležitosti přemýšlí odpověděl: “Myslím tím, že lidé říkají, že by bylo dobré, kdybych to udělal, takže začínám přemýšlet o tom, jestli to dokážu, nebo zda by to byla dobrá věc.”
Poté legenda Beatles pokračovala: „Moje děti říkají: ‘Tati, musíme si promluvit o Glastonbury’ a myslím, že vím, co to znamená,“ řekl dnes. „Chodí každý rok, stejně jako dneska mnoho lidí. Je to skvělý festival a už je to docela dávno, co jsme tam naposledy hráli, takže možná je čas vrátit se.“ McCartney tak připomněl, že už to bude 15 let, co na Glastonbury naposledy zahrál.
McCartneyho první účast od roku 2005 si zakladatel festivalu Michael Eavis zřejmě nechce nechat ujít. „Paul je v tuto chvíli v dobré formě,“ řekl Eavis BBC Somerset. „Doufejme, že na padesátku dorazí. Nedělejte z toho ale velkou věc.“
Spekulovalo se i o Madonně, i o velkých návratech Oasis i Pink Floyd
I přes pozitivní vyjádření McCartneyho i pořadatele Glastonbury však hovoří v neprospěch fakt, že dcera Michaela Eavise a spolupořadatelka festivalu Emily Eavis uvedla již v roce 2017, že si již pro Glastonbury 2020 zamluvili 2 hlavní vystupující. Vzhledem k tomu, že se festival koná vždy 3 dny a pokud pořadatelé a McCartney jen neblafují a McCartney už s nimi není dávno domluvený, zbývá už nejspíše jen jedno místo.
Britský hudební tisk spekuluje také o dalších jménech. Pro jubilejní ročník tipují například také Madonnu, Arctic Monkeys, nebo (což už je takový evergreen tipl pro Glastonbury) návrat Oasis.
Oficiální sestřih nejlepších momentů z Glastonbury 2019:
Další z velkých návratů však Emily vyloučila. Pink Floyd na Glastonbury 2020 nezahrají. „V ideálním případě bychom chtěli mít mix starých a nových umělců,“ řekla britskému (dnes už jen webovému) hudebnímu magazínu NME.
Kromě toho se sám pořadatelům nabídl zpěvák Matthew Healy z kapely The 1975 a uvedl, že příští rok jsou připraveni na to, aby vystoupili jako headliner Glastonbury, pokud je pořadatelé osloví.
O Glastonbury se letos mluvilo hlavně v souvislosti s tím, že se pátečním headlinerem stal první Brit tmavé pleti Stormzy, pozornost vzbudilo i vystoupení lasvegaské kapely The Killers, kteří na pódiu pozvali Pet Shop Boys a kytaristu The Smiths Johnnyho Marra a nebo také v souvislosti se zákazem plastů na festivalu.
Producent a skladatel Jiří Burian zrušil všechny podzimní koncerty svého alter ega Kapitána Dema z důvodu nespecifikované nemoci, kterou označil za vážnou.
„Kapitán Demo se rozhodl zrušit všechny své zářijové a říjnové shows, protože vážně onemocněl jeho producent Jiří Burian,“ stojí v prohlášením vydaném na oficiálním facebookovém a instagramovém profilu Kapitána Dema.
“Je to tvrďák a dříč, něco jako kuň. Ale i toho koně občas něco sejme, no. Moje crew to respektuje a prosím o to stejné svoje fans,“ pokračuje vzkaz fanouškům.
Podzim zrušen, předvánoční koncerty Kapitána Dema zůstávají
O koncerty Kapitána Dema tak přijde Litomyšl, kde měl Kapitán Demo vystoupit v rámci Cleach Festivalu2019 nebo Jihlava, kde měl naplánovanou show v rámci festivalu Nultá generace 2019 a Kapitán Demo měl být hlavním účinkujícím. Očekávané předvánoční koncerty Kapitána Dema v brněnské Flédě a pražském Foru Karlín naplánované na 7.12 a 14.12. však zůstávají.
Minulý rok v listopadu vyšlo Kapitánu Demovi páté album Mládi v trapu. Recenzi si můžete přečíst zde na webu. Jiří Burian vytvořil toto alter ego miliardáře, který pro zábavu rapuje, původně pouze jako vtip, postupně ale přišel na to, že si za pomocí něj může dělat legraci z věcí, které ho štvou a nejen to, ačkoliv měl Jiří Burian za sebou již bohatou kariéru a účinkování v mnoha převážně alternativně rockových kapelách (nejpamátnější je jeho pozice kytaristy a zpěváka pražské alternativní/indie rocková kapely Southpaw), Kapitán Demo je jeho dosud nejúspěšnějším komerčním počinem.
Člověk stojící za písněmi českých zpěvaček a vnuk legendárního E. F. Buriana
Album Mládi v trapu bylo třikrát nominováno na hudební ceny Anděl 2018. Singl “Zlatíčka” se stal první písní Kapitána Dema, která zaznamenala rotace v nejposlouchanějších rádiích a která pronikla do širšího povědomí posluchačů. Vedle toho stojí například starší píseň “Kdo to má”, která se stala ústřední znělkou internetového komediálního seriálu z prostředí hokeje Lajna.
Jiří Burian vydal několik sólových alba a byl hlavním mozkem kapel Southpaw, Republic of Two nebo One Bit Wonder. Jako producent nebo skladatel spolupracoval například na albu Emmy Smetany What I’ve Done nebo Natálie Kocáb a v poslední době stojí také za hitem Beraniky Kohoutové “Dělám stojky”. V roce 2016 Burian skládal hudbu k Shakespearovským slavnostem.
Jiří Burian pochází z hudebně umělecké rodiny. Jeho otcem je básník, písničkář a prozaik Jan Burian a dědou legendární český filmový skladatel, básník a dramatik Emil František Burian (E.F. Burian).
Podívejte se na doposud nejúspěšnější singl Kapitána Dema:
Pokračování k úspěšnému albu Blossoms Cool Like You z roku 2018 má být dle kapely založené méně na syntezátorovém zvuku a má být více zaměřené na kapelní výkon.
Kapela ze vzdálené části anglického Manchesteru Stockportu Blossoms potvrdila, že dokončila nahrávání svého nadcházejícího třetího alba a odhalila, že nahrávka bude znít více „kapelně“ s návratem ke zvuku, kterému bude více velet kytara.
Kapela Blossoms na vystoupení v Kentish Town
Kapela tak bude v krátkém intervalu následovat album Cool Like You z dubna 2018 a eponymní debut z roku 2016.
Frontman Tom Ogden zveřejnil, že nahrávání na dosud nepojmenovaném albu skončilo a kapela nyní doufá, že jej v blízké budoucnosti vydá. “Právě jsme dokončili nahrávání a doufejme, že to vyjde v příštích několika měsících,” řekl Ogden britskému magazínu The Daily Star, než začal popisovat zvuk nové nahrávky. “Nezní to jako ostatní dvě [alba],” řekl. “To druhé bylo hodně postaveno na syntezátorech a tohle je zase skutečnější. Víš, jak to myslím… Více ‘kapelní’. S několika kytarami, posypalo se to trochou klavíru a je za tím spousta přesnosti a živého nahrávání.“
Blossoms již letos vydali singl „Your Girlfriend“, který byl doprovázen také druhou písní, b-stranou „Torn Up“. Kapelu, jejíž český název by zněl Květy (což je vcelku vtipné, vzhledem k tomu, že u nás už máme takto pojmenovanou kapelu), jste si mohli v České republice poslechnout v Lucerně v roce 2018, kdy zde vystoupili jako předkapela bývalého kytaristy a vokalisty Oasis Noela Gallagheraa jeho High Flyin’ Birds
Poslechněte si první zveřejněný singl z nového, zatím nepojmenovaného alba Blossoms, které by mělo nejspíše vyjít ještě letos:
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
RECENZE | Novinky: Incubus jsou na albu 8 se Skrillexem občas moderní a občas jako z muzea devadesátých let
Na nové album kalifornské kapely Incubus...
Zpět
