Smrt finančního poradce a filantropa Jeffreyho Epsteina, který byl přítelem mnoha vlivných lidí, vyvolala zajímavé konspirační teorie. I losangeleská indie popová skupina Foster the People popsala svou teorii, podle které byly oficiální fotografie zfalšovány.
Okruh přátel významného finančníka Jeffreyho Epsteina zahrnoval vysoce postavená jména jako například britského prince Andrewa, současného prezident USA Donalda Trumpa, bývalého prezidenta USA Billa Clintona nebo filmaře Woodyho Allena. Epstein byl postaven před soud za nelegální obchod se sexem a kriminální spiknutí.
Foster the People (Pontius, Foster, Fink)
Epstein údajně provozoval „obrovské sítě“ s nezletilými dívkami, které využívali vlivní lidé i on sám pro sex. Poté, co se Epstein přiznal k obvinění, které mu bylo uděleno minulý měsíc, dle oficiální verze v sobotu spáchal ve své cele sebevraždu.
Internet vs. policie
Když se objevily zprávy o tom, že Epstein zemřel, vynořilo se však také mnoho zvěstí a teorií. Mnoho lidí spekulovalo o tom, že Epstein mohl mít zásadní informace o mocných lidech a ti ho chtěli mít mrtvého. Přestože neexistují žádné důkazy, které by naznačovaly, že jeho smrt byla špinavou hrou, podezřelé okolnosti jeho smrti konspiračním teoriím velice nahrávají. Epstein měl být dle dokumentů pod nepřetržitým dohledem právě kvůli tomu, aby nespáchal sebevraždu – na tzv. “suicide watch”. Ačkoliv byla cela pod dohledem kamer, v době sebevraždy byly kamery neočekávaně porouchané.
Hned po zveřejnění zprávy dle oficiální policejní verze, většinový názor na diskuzních fórech jako například Reddit, byl nedůvěřivý k oficiální verzi. Hashtag #EpsteinMurder (#EpsteinZavražděn) se v sobotu stal mezinárodním internetovým trendem. Někdo dokonce také upravil stránku “Suicide watch” na Wikipedii a na krátkou chvíli, než zasáhli editoři, zde stál text: “Sledování sebevraždy je je intenzivní monitorovací proces, který má zajistit, aby nikdo kromě Jeffreyho Epsteina nespáchal sebevraždu.
Foster the People: „Očividně to není on.“
Foster The People využili svůj dosah na sociálních sítích, aby podpořili boj za spravedlivé vyřešení případu a nabídli jejich pohled na Epsteinovu smrt. O víkendu kapela zveřejnila tweet, kde prezentují, že smrt Epsteina byla zfalšovaná a fotografie, která ukazuje miliardářovo tělo, které je vynášeno na nosítkách, je součástí propracovaného spiknutí.
„Viděli jste fotky těla?“ napsala skupina. „Očividně to není on, hádám, že Epstein nasedl do svého soukromého letadla a odletěl někam na Blízký východ a právě teď je připraven na plastickou chirurgii,“ psala kapela Foster the People. Kapela pak ještě připojila další tweety. V jednom z nich vynadala zpravodajské společnosti NBC za to, že sice pokryli jejich verzi, ale zároveň posloužili jako ďáblův advokát pro nepravdivou oficiální verzi. V dalších tweetech pak ještě blíže vysvětlovali, proč k této záležitosti promlouvají.
Začátkem tohoto měsíce představili Foster the People svůj nejnovější singl „Imagination“. Jedná se o třetí skladbu ve trojici singlů, které kapela letos vydala a navazuje na singly „Style“ a „Worst Nights“.
Prohlédněte si jejich tweety níže.
i find it strange that i’ve been chastised by reporters from NBC and other news outlets for my opinion. everything you guys have been reporting has been conjecture. if you want to be considered a respected authority of truth, do a better job. #EpsteinBodyDoublepic.twitter.com/3TWkAYYuRn
and to anyone else who considers it “off brand” for an artist to talk about social issues, cover-ups, and justice.. A. you need a history lesson B. you’re scared of what i’m saying C. my voice is my brand, whether it’s used to speak or sing
the problem with a case like this, is that the public will forget about in a week. media will change headlines to another story and stop covering it. they already have. and it will be easily swept under the rug. just like the stephen paddock mass shooting.
there is no QUESTION the government is behind the #EpsteinSuicideCoverUp . Research Attorney General Bill Barr and his father’s ties with Jeffrey Epstein. Barr helped broker the west palm beach “deal” that kept Epstein away from a life sentence in federal prison ?
Lil Nas X má za sebou velký hit “Old Town Road” a i na jiných místech jeho debutového EP 7 posouvá hranice rapu do netradičních míst. Musí ale ještě najít způsob, jak nesourodé písně spojit dohromady. Superskupina The Hollywood Vampires Alice Coopera, Joea Perryho a Johnnyho Deppa má na svém druhém albu Rise více vlastních písní než coverů a našla si svůj zvuk v Los Angeleské rockové scéně. I The Raconteurs Jacka Whitea jsou zpět, aby nakrmili své fanoušky.
Nakonec se podíváme taky na nové album punkerů z New Jersey Titus Andronicus, kteří vydali přímočaré a maximálně účinné album An Obelisk.
Vydavatelství: Merge
Žánry: Punk Rock, Indie Rock, Heartland Rock Hodnocení: ★★★★☆
„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.
Lil Nas X posouvá hranice rapu do netradičních míst. Musí ještě najít způsob, jak nesourodé písně spojit dohromady
Lil Nas X – 7 [EP]
Vydavatelství: Columbia
Žánry: Rap, Trap, Country Rap, Rap Rock Hodnocení:3,0/5,0
EP 7 je debutovým albem jedné z největších amerických senzací poslední doby Lila Nase X. Je přitom velice zvláštní až skoro bizarní, že ten vzbudil ohlas hlavně díky country rapové písni. Ale je rok 2019 a cesty současného masového vkusu jsou dosti nevyzpytatelné. “Old Town Road” je navíc děsně chytlavá a musí se uznat, že je to vlastně fajn pecka silná jak noha od kulečníku.
Není se ani co divit, že tolika lidem uvízla v hlavě a stala se tak populárním. EP 7 je vlastně postaveno okolo tohoto netradičního spojení country a rapu. Album začíná remix písně, kde se objevuje populární country zpěvák a otec Miley Cyrus Billy Ray Cyrus.
Píseň je vlastně geniální, protože vlastně dává posluchačům to, co chtějí slyšet, ale tak, aby to nebylo zastaralé. Bere totiž ta všechna ta léta, kdy bylo country a americká folková hudba odzkoušena na lidech jako velice populární žánr (a určitě ne jenom v USA) a dává tomu současný kabát. Není to úplně lehké, musí se to udělat opatrně, ať protože jen jemné uklouznutí by znamenalo obrovskou vlnu posměšku.
Ovšem vždycky, když se něco takového povede, je z toho obrovský hit. Jenom si vzpomeňte na šílenou, ale dodnes velice úspěšnou píseň švédských Rednex “Cotton Eye Joe” a nebo více současný úspěch – “Hey Brother” a “Wake Me Up” od Aviciiho. To bylo ale spojení dance popu a country/folku.
Teď tady máme country rap (tři vykřičníky: !!!) Nikoliv poprvé. Ti, co byli donuceni (podobně jako já) zhlédnout film Miley Cyrus, si jistě vzpomenou na šílenost “Hoedown Throwdown”, Kid Rock se taky svého času rád asimiloval s rapem, ale nikdy se nestala country rapová píseň ani podobně populární a lidé je poslouchali spíše kvůli tomu bizáru, jaký je, když si kovbojské oblečení na sebe navleče černý raper.
Country je navíc doménou některých skoro až ultra konzervativních států jako Alabama nebo Tennessee a ty mají k hip hopové kultuře asi stejně tak daleko jako papež František. Tedy, pardon, vlastně asi ne…
“Old Town Road” má každopádně děsně chytlavý refrén a to je asi vůbec nejpodstatnější důvod, proč se píseň stala tak populární.
Další píseň “Panini” už je rap tradiční. Tedy v tom smyslu, co si pod pojmem rap představí většina z nás. Slyšíme inspirace Travisem Scottem nebo Drakem. Textově je to kromě vtipného názvu písně rovněž tradiční rapové. Takové to vyčítání všem okolo, že jsou proti jeho úspěchu a nepřejí mu to. “Kick It” je v tomhle smyslu podobná, ale kromě velice zajímavého zapracování saxofonu nenabídne zajímavého vůbec nic. “Rodeo” je na tom podobně. Ačkoliv si textově zase vzdáleně zahrává s country, je to normální trap.
Je alespoň temnější, ráznější, rychlejší a ostřejší, jenže zase obsahuje Cardi B, takže se ty pro a proti zase tak nějak vyváží.
Na “F9mily”, kde hostuje bubeník blink-182 Travis Barker přijde další překvapení. Tentokrát se Lil Nas X vydá do světa rocku. Píseň není špatná, ale pokud byste hledali lepší rock v podání Lila Nase X, daleko lepší najdete v “Bring U Down”. Skoro jako by se ukazovalo, že rap grunge bude jednou skutečným podžánrem a neskončí to jen u zmiňování Kurta Cobaina v textech a pokusech Kida Cudiho (a KIDS SEE GHOSTS).
“C7osure (You Like)” je pak tišší, ale zároveň vcelku rychlý house, který zní zároveň právě tím, jak je na jednu stranu mírný, an druhou stranu ale uhání kupředu díky rychlým kopákům. Lil Nas X zaslouží rozhodně respekt za odvahu díky zajímavým hudebním cestám, kterými se vydal.
Je to vizionář a průkopník, jeho hudba zatím však postrádá trochu pevnější vizi, který by dal jeho tvorbě to potřebnou špetku řádu, díky kterému ten chaos začne dávat smysl.
Samozřejmě, že i abstraktní díla mohou dávat smysl a není rozhodně špatné kombinovat více rozdílných a hodně vzdálených žánrů, avšak co je posláním, každého umělce je vzít chaos z tohoto světa a dát mu nějaký význam. Lil Nas X často spíše jen tak lepí jako na nástěnku to, co už jsme slyšeli někde předtím. Silnějších 3,0.
Superskupina The Hollywood Vampires má na novém albu Rise více vlastních písní než coverů
The Hollywood Vampires – Rise
Vydavatelství: Mystic Production Žánry: Rock, Hard Rock Hodnocení: 3,0/5,0
Superskupina The Hollywood Vampires, kterou tvoří hvězdná trojice Alice Cooper, Joe Perry a Johnny Depp vydává druhé album a tentokrát se na ní vyskytuje více autorských písní než coverů. Minulé eponymní album bylo totiž především poctou pro zesnulé členy The Who, Johna Lennon a Jimiho Hendrixe. Album sice tvořilo pár originálních skladeb, avšak povětšinou se jednalo o známé legendární písně jako “My Generation” nebo “Whola Lotta Love”. K tomu ke všemu přišli na pomoc například Paul McCartney nebo Brian Johnson z AC/DC. Na albu Rise se ale taky objeví hosté. Na písni “Welcome to Bushwackers” můžeme slyšet herce a muzikanta Johna Waterse a nebo kytaristu Jeffa Becka.
Album je to opět orientováno hlavně okolo Alice Coopera. Občas to působí trochu až komicky, jak se s jeho věkem snaží za každou cenu udržet drsňáckou a maskulinní pověst. Třeba, když zpívá v klidnější blues rockové hospodské odrhovačce “Who’s Laughing Now”:
“Girls used to jump on me when I was 23, still do
That’s right, I repeat, they still do.”
Ale když už to nedosáhne cíleného efektu, alespoň je po tomto neobratném zvedání si sebevědomí pro posluchače, ale zřejmě účinném pro něj, pořád sebejistý.
Ono je to totiž možná trapné v 50 letech, ale pokud to někdo dělá v 71 letech – po letech strávených neřízeným pitím tvrdého alkoholu, užíváním drog a snad vším dalším možným, co je opakem zdravého životního stylu, pak je to vlastně spíše obdivuhodné než k politování. Kytary zní na Rise dobře. Kapele se podařilo i najít svůj zvuk, který dobře zapadá do prostředí rockových klubů Los Angeles, kde vyhrávaly (nejen) místní legendy jako L.A. Guns, Mötley Crue nebo Guns N’ Roses.
Textařství a skladatelství občas není nejsilnější. Předělávka Bowieho “Heroes” patří také mezi slabší cover verze této písně, ale i tak tohle album potěší mnoho příznivců nefalšovaného rocku. A obzvláště v éře syntezátorů a naprogramovaných bicích jsou rockerská srdce přímo lačná pro takových albech.
Fanoušci čekali na The Raconteurs Jacka Whitea jako na smilování a ti jim jdou přímo na ruku
The Raconteurs – Help Us Stranger
Vydavatelství: Third Man Records Žánry: Rock, Blues Rock
Hodnocení: 3,5/5,0
Je to dlouhých jedenáct let od doby, kdy se Jack White dal dohromady s neznámými, ale skvělými muzikanty — bubeníkem Patrickem Keelerem, basistou Jackem Lawrencem a kytaristou Brendanem Bensonem. Dle prodejních čísel v USA – 80 000 fyzických CD hned první týden (nevídané číslo na rok 2019) – se fanouškům po nich už hodně stýskalo.
The Raconteurs i na minulých dvou albech Consolers of the Lonely (2008) a Broken Boy Soldiers (2006) tvořili přímočarý protiklad k více experimentálnímu přístupu, který volí Jack White na svých sólových albech a dle oblíbenosti je vidět, že lidem se po přímočarém garážovém blues rocku jako za starých časů stýská.
První píseň “Bored and Razed” je díky mixu alba pořádně kompresovaná a ještě navíc s výrazným kopákem hodně duní. Spolu s “Help Me Stranger” tvoří poctivý americký rock s nádechem svobody a dlouhých opuštěných cest vedoucí pustinou. Dále zaujme hospodská rocková balada “Somedays (I Don’t Feel Like Trying)”. Staré dobré sedmdesátky jsou zpátky. Trochu to dokonce připomíná ve sloce obrovský hit komunistického bloku Omega – “Gyöngyhajú lány” (resp. Scorpions “White Dove”, resp. Aleš Brichta – “Dívka s perlami ve vlasech”).
Celé album je takový tatíkovský rock, ke kterému se ale s chutí přidají i jejich synové. A je to vlastně skvělé, že dneska vzniká takováhle hudba napříč hudebními obdobími, co spojuje generace. S více kreativní tvorbou sólo Jacka Whitea se tohle nedá příliš srovnávat, ale jako odpočinkové album pro chvíle, kdy nechcete zrovna poslouchat nic náročného a chcete si prostě pustit starý dobrý rock’n’roll, je tohle skvělé album.
DOPORUČUJEME:
Punkeři z New Jersey Titus Andronicus vydali přímočaré a maximálně účinné album
Titus Andronicus – An Obelisk
Vydavatelství: Merge Žánry: Punk Rock, Indie Rock, Heartland Rock Hodnocení: 4,0/5,0
Punk rocková kapela z Glen Rocku v New Jersey vydává velice přímočaré album, k jehož nahrání jí stačil pouze týden. Staví se tak proti dnes tak oblíbenému trendu nimrání se v produkci a zacházení s hudbou nahranou na laptopu jako k vývoji nového raketového modulu NASA. Titus Andronicus prostě přišli, nařezali to do kytar a zase odešli. Poctivý punk rock, který ač byl nahrán rychle zní pořád perfektně.
Kapela skoro ani nenechává mezery mezi písněmi a jejich optimisticky znějící punk pokřtěný sluncem i deštěm mírného pásu je zasahuje v takové skvělé pohodě a v takové hráčské a skladatelské formě, že je to možná vůbec nejlepší album kapely z jejich diskografie čítající od debutového The Airing of Grievances z roku 2008 šest alb (včetně toho aktuálního).
Titus Andronicus těžko přišli inovovat punk. Naopak využívají klasická témata a používají to, zdědili od Sex Pistols nebo Dead Kennedys k vyjádření a zmírnění jejich frustrace.
“That’s my anxiety
It’s the opposing team to my sobriety
Whose reliable defeat is no surprise to me
It’s always the same I blame society, society
Society’s to blame,”
zpívají například v “(I Blame) Society”.
Kapela ale zní v mnoha místech vlastně taky i spokojeně a hned v následující “My Body and Me” a kytarista a zpěvák Patrick Stickles s druhým kytaristou Liamem Betsonem klidně na chvíli opustí punková místa a vyhrávají hardrocková sóla. Druhá polovina alba sice už není ani zdaleka tak zajímavá, pořád je to ale nářez a poctivá kytarová i vokální práce, která šlape jako hodinky ze Švýcarska.
Nové album amerických alternativních metalistů Gold & Grey se zalíbilo kritikům, má ale nezvyklé zvukové nedostatky. Písně z nového alba Bruce Springsteena Western Stars fungují spíše samostatně než na albu. Bastille by na Doom Days chtěli rozpoutat pořádnou párty, ale spíš se z nich radši vrací domů.
Podíváme se také na album Billa Callahana, který pod lehkostí i tíhou životních událostí připravil textařsky komplexní, hudebně však strohé album, ve kterém probere vše od narození až po smrt. Demo nahrávky písní, které napsal Prince pro jiné umělce poté dávají nahlédnout na počátek vzniku slavných hitů.
Vydavatelství: Rhino/Warner Records
Žánry: R&B, Funk Rock, Pop, Pop Soul
Hodnocení: –
„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.
Nové album amerických alternativnách metalistů Gold & Grey se zalíbilo kritikům, má ale nezvyklé zvukové nedostatky
Album Gold & Grey alternativní heavy metalové kapely z Georgie Baroness bylo vyzvedáváno do výšin kritiky a obdrželo na agregátoru hodnocení z významných hudebních plátků Metacritic zatím nejvyšší hodnocení tohoto roku. Jak jsem se však do tohohle osmého alba kapely s nadšením pustil, vystřídal se ve mně zmatek a nepochopení toho, co je vlastně na tomhle albu tak výjimečného.
Největší problém tkví vlastně v tom, s čím většina dnešních kapel už nemívá vůbec problémy. Ucho každého, kdo někdy trochu fušoval do hudební produkce a ví, co to znamená mix nebo mastering, budou brečet, protože album je naprosto šílené hlasité. Možná to je naschvál, ale nezní to prostě dobře. Je to jako byste album přehrávali přes nějaké šílené repráky z AliExpresu za stovku a nebo v původních sluchátkách, které vám přijdou ke smartphonu (protože ty zní zpravidla, jak jistě víte, naprosto příšerně).
Producent Dave Fridmann je přitom věhlasným jménem. Má za sebou práci s psychedelickými indie rockovými kapelami jako The Flaming Lips nebo Tame Impala. Dokonce bych se považoval za jeho fanouška, protože jeho produkci na albech Little Dark Age od MGMT nebo Hot Thoughts od Spoon jsem na tomhle webu vynášel do nebes.
S Baroness (možná na jejich popud, ale to ho neomlouvá) se však rozhodl provést při mixování některé šílenosti a zní to bohužel jako jedna z jeho nejhorších prací na albu, pod které se kdy podepsal. Jiný přístup k mixu není rozhodně špatný, pokud to pomáhá písni. Jenomže tohle prostě zní špatně.
Ani skladatelství a textařství na Gold & Gray není takové terno, ale to je na tom naštěstí o dost lépe. Hodně písní je vcelku přímočarých a naštvaných. Albu to však jenom prospěje. Styl Baroness z Gold & Gray by se dal připodobnit k albu In Your Honor od Foo Fighters, ovšem zpívanému a hranému heavy metalovým stylem.
Mezi nejsilnější písně alba se dá zařadit “I’m Already Gone” s velkým, skoro až stadiónovým refrénem, “Turniquet” připomínající skvělé doby kytarové hudby začátku století a nebo emocemi až po povrch nabitá “Cold-Blooded Angels”.
Písně z nového alba Bruce Springsteena Western Stars fungují spíše samostatně než na albu
Bruce Springsteen – Western Stars
Vydavatelství: Columbia Records Žánry: Blues Rock, Country Rock, Country, Folk Rock, Roots Rock
Hodnocení: 3,0/5,0
Western Stars je takové klasické album rockové legendy, která je sice koncertně ve výborné formě, ale po tvůrčí stránce už je dávno v důchodu. Na takových albech slyšíme především zhudebněnou nostalgii a vzpomínání na staré nejlepší časy. Není špatné si zavzpomínat a obzvláště příznivcům rocku nad 50 let se bude tohle album jistě líbit, ale jako lidé máme přirozenou touhu jít dál a na minulost se sice trochu poohlížet, ale nezůstat v ní. To je to, proč ještě pořád nebydlíme na stromech.
Ona i nostalagie může být skvělá a o některých hudebnících je známo, jak jsou s věkem buď lepší nebo pořád stejně skvělí. Willie Nelson, Nick Cave, John Prine… To stejné se dalo tvrdit třeba i již zesnulém Leonardu Cohenovi. V případě Springsteena se bohužel nedá říct, že by mohl svou hudební silou konkurovat mladému Springsteenovi a nebo se mu alespoň vyrovnat,
Taková alba rockových legend jako toto však zpravidla přeci jen obsahují jednu až dvě skvělé písně, které se vyrovnávají úrovni nejlepší tvorby dané legendy a v tomto případě tuto roli zastane píseň, která je na albu schována na překvapivém místě – až 11 skladba ze 13 “There Goes My Miracle” – song z obrovským šarmem muzikanta ze staré školy s refrénem, který trochu připomíná Roye Orbinsona, písničky Burta Bacharacha a nebo takový ten šarm starších dob, kdy byl Springsteen ještě malým klukem – 50. let.
Druhou takovou písní je pak překrásná večerní balada “Western Bars”. Poslouchat tuhle píseň při západu slunce někde na farmě mezi koňmi, to musí být vážně nádhera – a to říkám jako městský kluk, kterému něco jako farma a koně zrovna moc neříkají, takže jen tak jako ukázku, jak je tahle píseň silná.
Další vcelku povedenou písní je “Tuscon Train”, která má sice trochu kýčovitých smyčců, ale jinak se povedla. To stejné se dá říct o “Hello Sunshine”. Dále je album bohužel nevýrazné a Springsteen si pouze odvádí svůj standard.
Kdybyste tedy tyhle dvě (resp. čtyři) písně slyšeli samostatně, řeknete si: Páni! Ten Springsteen je po těch letech pořád při síle. Když je slyšíte v kontextu alba, jsou bohužel trochu upozaděné tou celkovou fádností. Je to škoda. Písně jako poslední “Moonlight Hotel” totiž mají unikátní kouzlo.
Jenomže je to k ničemu, když si jej nedokážete užít kvůli dosavadnímu průběhu alba. Vlastně všechny písně fungují daleko lépe, pokud si je pustíte samostatně a ne na albu. Všechny mají šarm a jedinečnou atmosféru. Možná, kdyby písně byly uspořádány jinak. Možná, kdyby produkce byla trochu nápaditější a ne tak strašně uhlazená. I tak je ale dobré si album poslechnout a třeba si k jeho důstojné a trochu pyšné povaze, která vyžaduje velkou úctu a uznání posluchače už od začátku, postupem času najdete svou cestu.
Bastille by na Doom Days chtěli rozpoutat pořádnou párty, ale spíš se z nich radši vrací domů
Bastille vydali jako své třetí album takovou hezky zabalenou krabičku navoněného popu, která se jistě bude vyjímat nejen na internetu, ale i ve výlohách posledních krachujících obchodů z hudbou a nebo ještě stále existujících a přežívajících velkých prodejních řetězců zábavního průmyslu. Je to pro ně ostatně typické, protože nikdy nic jiného neudělali.
Jejich zvuk a melodie jsou samozřejmě vytvořeny takovým způsobem, že se ani příliš nejde divit, že mají úspěch u lidí, kteří poslouchají hlavně George Ezru, Eda Sheerana, ale považují se za příležitostné posluchače alternativního rocku — nebo spíše toho, co považují za alternativní rock. Bastille je taková ta popová skupina s nádechem alternativní a nezávislé hudby, kterou můžete slyšet i pokud jinak moc příznivci alternativní nebo indie rockové hudby moc nejste.
Bastille také bohužel dobře vyjadřují dnešní nemastnou neslanou mladou generaci, která vlastně raději ani moc nechce poslouchat nic okrajového, ať tím náhodou nenaštve rodiče. Hudba tak akorát pro křehkou generaci sněžných vloček, jak se jim říká v USA.
Ať tedy je třeba Billie Eilish jen geniální marketingový tah jejího bratra Finnease, ale alespoň trochu čeří hudbení vody originální hudbou — na rozdíl od různých Panic! at the Disco, Imagine Dragons, či Bastille, kteří sice bývají na hudebních cenách obyčejně řazení do kategorie rock, ale Mick Jagger byl i v průběhu nedávné operace výměně srdeční chlopně daleko více „rock“ než tyhle mladé skupiny.
Neberte to zle, ony se samozřejmě poslouchat dají. Jejich alba obyčejně obsahují pár písniček, které si pustíte později i sami od sebe. Jinak je to ale uhlazená a sterilní nuda, která se bojí, aby se náhodou někde nestalo něco, co by posluchač nečekal a nebo aby náhodou nevznikla nějaká kontroverze díky textům. A nemusí to být nutně nějaké sprosťárny a nebo nekřesťanské věci (na to už dneska stejně není nikdo moc zvědavý).
Daleko horší než sex s Jeptiškou nebo přání si sebevraždy, je totiž dneska text, který by byl trochu více obraznější a nemusel by dávat napřímo posluchači smysl. No považte ten průšvih, kdyby se musel poživatel alba, byť jen na piko sekundu, zamyslet nad smyslem textu, který není tak jednoznačný. To by tak ještě zbývalo!
“Quarter Past Midnight” je sice možná velký hit pro rádia a streamovací služby, ale je to zároveň pop bez zvláštního nápadu. Bez ničeho, co by něčím vybočilo a zaujalo. Další zásadní píseň alba – titulní “Doom Days” zní zas jako slabý odvar z alba Melodrama od Lorde.
Pojďme ale nyní nechat negativa stranou a soustřeďme se konečně i na to lepší z alba. Celé album je vlastně skoro konceptuálním v tom, jak většina písní zní jakoby byla postavena okolo poetiky, kterou v sobě mají párty. To se samo o sobě i jeví, jako zajímavý nápad. Píseň “The Waves” perfektně vyjadřuje uvolnění, které všichni občas potřebujeme. Už se vám někdy stalo, že v nejlepším čase párty jste jen tak zůstali stran ostatních a byli jste naprosto uchváceni tím, jak si všichni užívají do syta života a dělají věci, které by jim jinak zábrany běžného života dělat nedovolili? Tahle píseň je přesně o těchto momentech.
Bastille dělají něco, co fungovalo již několikrát v minulosti – zapojí gospelové zpěvy. Dobře se Bastille povedlo taky vyjádřit nejen pocity během párty, ale i po párty – v relaxační a emocemi nabité písni “4AM”. Píseň sice zase naprosto potvrzuje mou tezi o hudbě jako stvořenou pro generaci sněžných vloček, ale není potřeba si pořád hrát na tvrďáky a kdyby tohle jakožto ten nejlepší z nich, jediným konformním momentem, nešlo by říct ani slovo proti. Komfort a bezpečí na místě, kde se cítíme dobře někdy potřebujeme všichni a píseň “4AM” je něco, co jej vyjadřuje úplně perfektně.
Od narození až po smrt. Bill Callahan pod lehkostí i tíhou životních událostí připravil textařsky komplexní, hudebně strohé album
Bill Callahan – Shepherd in a Sheepskin Vest
Vydavatelství: Drag City
Žánry: Písničkář, Americana Hodnocení: 3,5/5,0
Album Shepherd In A Sheepskin Vest vznikalo dlouho, ale dle vysokého hodnocení 88 na Metacritic lze vypozorovat, že to rozhodně stálo zato. Ono se také není co divit, že to dalo takovou práci album vydat. Album je totiž po textové stránce neuvěřitelně komplexní a probírá všechno možné o samotného začátku i konce každého z nás – narození i smrti. Jeho stopáž sahá až za hodinu hracího času a fyzická kopie je rozdělena hned na tři alba.
Během šesti let od svého posledního alba Dream River se toho událo v jeho životě hodně. V roce 2014 se oženil, pak se mu a jeho manželce narodilo jejich první dítě. Jenže radosti vystřídaly tragédie a Bill se musel starat o matku, která zemřela na rakovinu. Talentovanému americkému písničkáři tedy život předložil inspirace přímo před nos a těžko mohl tak významné události ve svém životě ignorovat.
Celé album vlastně dokumentuje sled těchto událostí. Callahan zkoumá zrození, smrt a všechno mezi tím a spojuje to dohromady tak hloubavý způsobem, že by se klidně album dalo pokládat za samostatné filozofické dílo. Obzvláště vhodné pro všechny, komu se zdá dnešní svět příliš materialistický a postrádající duševní hloubku.
Album zní sice možná po hudební stránce stroze a velice suše, ale když se zaposloucháte do textů, otevře se vám až filmově výpravné dobrodružství. Na této cestě využívá Bill Callahan kosmické, symbolické, mytologické a náboženské obrazy a to v dokonalé souvislosti s jeho zkoumáním tupé každodenní reality.
S takovou kvalitou textů je skoro až škoda, že neposkytl albu silnější hudební podklad. Kdyby to udělal podobně jako třeba Father John Misty, kterému se díky jeho hloubavému a symbolickému textařskému styl podobá, bylo by to ještě daleko lepší.
Demo nahrávky písní, které napsal Prince pro jiné umělce dávají nahlédnout na počátek vzniku slavných hitů
Prince – Originals
Vydavatelství: Rhino/Warner Records
Žánry: R&B, Funk Rock, Pop, Pop Soul Hodnocení: – *
15 skladbové album se skládá z písní, které Prince napsal pro jiné hudební umělce. K tomu účelu musel Prince nahrát dema, aby dal všem umělcům vědět, jaký směr si představuje, že písně naberou. Kolekce Originals obsahuje například divokou R&B píseň “Sex Shooters” napsanou pro dívčí pěvecké trio Apollonia 6, superúspěšný popový rádiový hit, který slyšíme v rádiích dones “Manic Monday” napsanou pro dívčí rockovou kapelu The Bangles.
Dále je zde také intimní soft rock “You’re My Love” napsaná pro texaského zpěváka Kennyho Rogerse nebo “The Glamorous Life” pro Sheilu E. Třešničkou na dortu je pak závěrečná “Nothing Compares 2U”, která se trochu liší tím, že vlastně nebyla napsáno pro nikoho jiného, ale pro Princovu kapelu The Family.
Díky této sbírce písní nejen že můžeme mít perfektní přehled o tom, jak písně zněly v původním znění, můžeme díky ní jít až na dřeň jejich původní podstaty a víme, jak je Prince zamýšlel ještě než je předal jiným zpěvákům.
* Pozn.: Alba, která vyjdou po smrti hudebníků, zpravidla nehodnotíme.
Kytarista, zpěvák, multiinstrumentalista a člen kapel White Stripes nebo The Raconteurs Jack White a herec, komik, ale i zpěvák kapely Tenacious D Jack Black vyslyšeli dlouholetá přání jejich fanoušků a připravují spolu zatím blíže nespecifikovaný hudební projekt.
Po letech spekulací a přání se zdá, že spolupráce mezi Jackem Whitem a Blackem se opravdu uskuteční. O myšlence jejich spolupráci se mluví už od doby, kdy se oba v pozdějších devadesátých letech objevili na scéně
Jack White na festivalu SXSW Music 2011 v Austinu, Texasu (Foto: Kris Krüg)
Ačkoliv se dvojice setkali poprvé už v roce 2006, Jack Black teprve nyní potvrdil, že byli konečně ve studiu. Během koncertu Tenacious D v Nashvillu, Black prohlásil: „Jack White — dnes jsme šli k němu domů a nahráli jsme úplně novou píseň.“
Čí bude píseň? A nebo se chystá rovnou celý hudební projekt?
Dosud není jasné, zda se White objeví na písni, nebo jestli bude Blackovu skupinou Tenacious D produkovat. Není také jasné, jestli bude píseň vydána pod Tenacious D, Jakcem Whitem, zda se bude jednat o společnou píseň a nebo (i když tohle je málo pravděpodobná varianta) dokonce o novou hudební skupinu.
Pro limitované edice White nahrává s umělci ve vlastním domě ve spolupráci s nahrávací společnosti Third Man.
Blackova slova uvedly noviny místní noviny Tennessean a přišly krátce poté, co si Jack Black a Jack White udělali své první společné selfie. Na tom byl zobrazen také Blackův kamarád a spoluhráč ze skupiny Kyle Gass a Tenacious D vtipkovali, že Jack White je jejichnovým prodavačem „merchendise“.
Black a White, dle jejich jmen některými souhrnně vtipně přezdívaní jako Jack Gray, se poprvé setkali v jedné místnosti na předávání cen MTV Video Awards v New Yorku v roce 2006, ale při této příležitosti se nevyfotografovali ani nenatočili. White předtím žertoval: „Nevím, jestli by se vesmírné kontinuum dokázalo vyrovnat s tím, kdyby se Jack White a Jack Black setkali a potřásli si rukama.“
Jack White vydal v červnu své třetí album s The Raconteurs Help Us Stranger. Tenacious D vydali své čtvrté album Post-Apokalypto v roce 2018.
Recenze | Novinky: Madonně se na Madame X pořád daří posouvat hranice popu i přes šedesátku na krku a špatnou kondici hlasu
Skoro jakoby to měla Madonna zase všechno perfektně promyšlené. Svým sice zmršeným, ale vysoce sledovaným vystoupením na Eurovizi jakoby všem našroubovala do hlavy několik velkých otazníků ohledně nového alba Madame X. Jak bude znít její nové album? Dokážou kouzelníci producenti nějak upravit její stárnoucí hlas tak, aby zněl hezky? A co měly znamenat ty dvě bizarní písně, které tam představila?
Pokud něco vystoupení na Eurovizi napovědělo, pak to, že jestli někdo čekal, že Madonna s dovršením šedesátky konečně přijme fakt, že už má dávno za sebou doby mládí, uvede ho v omyl hned první píseň “Medellín”. Je to zvláštní, ale i v těch svých šedesáti letech se jí pořád občas daří znít sexy. Kdo měl to štěstí (nebo spíš smůlu) slyšet to její slavně-neslavné vystoupení z Eurovize, jistě chápe, že na tom Madonna nikdy nebyla tak špatně po vokální kvalitě. Zrovna v první písni to ale produkce docela zdatně zakrývá.
Madonna (foto: Facebook)
Občas pomůže auto-tune nebo jiné producentské triky (základní je ten, že jde slyšet, jak je vokální stopa výrazně tišší). Horkokrevná, rytmická, latinskoamerická píseň si ale ani nevyžaduje moc velkou intonační přesnost nebo rozsah. A když už vás přestane Madonna bavit, nastoupí na plac kolumbijský mladík jménem Arias.
Madonnino “Bohemian Rhapsody”
Madonna v roli sexy babičky, která láká do své luxusní nory mladé zajíčky může znít jako slizké téma, ale tentokrát to (na rozdíl od zbytku alba, jak se dozvíte později) funguje a Madonna zas pro jednou drží krok s mladými.
Nové album naštěstí není vůbec jen o tom. Následující “Dark Ballet”, která byla v klipu věnována Johance z Arku, je skoro jako Madoninné “Bohemian Rhapsody”. Po minutě a půl tíživého elektropopu přijde pianové sólo a přerod v nějaký zvláštní a začíná lehce bizarní elektronický muzikál. To je ta část, která se taky objevila na vystoupení v Eurovizi. Tam bylo s působivými vizuály na obří obrazovce vidět, jak Madonna zase pro jednou provokuje církve.
“They think we are so naive They think we are not aware of their crimes”.
Madonna chce na novém albu dělat velká prohlášení a tohle je jedno z nich. Navazuje na to “God Control”, která to má přímo v názvu. Madonna říká v podstatě jediné: “Nebuďte ovce a nenechte se manipulovat.” A nemusí to být jen církev, ale hlavně též vláda.
Z těch středověkých chorálů mrazí v zádech. Mixují se zde vlastně vlivy středověké hudby, disko hudby 70. a 80. let a současnosti. Stejně jako to platí pro “Dark Ballet”, “God Control”, ale i následující “Future”, napamatuji si, že bych někdy slyšel z popového alba tak zvláštní sílu. Některé písně zní tak jinak, že naprosto vybočují z popové normálnosti. Na žádnou popovou strukturu sloka-refrén-sloka se tady totiž nehraje. Jednou slyšíme popovou baladu, pak sloku z chorálů, pak disko ze sedmdesátek, pak eletro-pop, hned na to zase rap. Situace na bojišti se prostě mění každou vteřinou.
Kromě Quaova podivného žvatlání do písně je “Future” rovněž velice zajímavým songem. Reggae smíšené s hip hopem, se kterým Madonně pomáhal producent Diplo zní skutečně jako budoucnost.
Při písni “Batuka” se podíváme na jiný kontinent – do Afriky. Madonna však v současné době bydlí v Portugalsku a tak si pro aktivistickou píseň “Killers Who Are Partying” vybere tradiční hudbu jihu Evropy. Je zajímavé, že na téhle písni zní hlas Madonny daleko mladistvěji a svěžeji než na začatku alba. Jenže tady zase nebaví moc melodie a pomalé tempo je spíš ukolébávající.
Francouzský dvorní producent Mirwais jako popový revolucionář, hip hoper Mike Dean jako vůdce mainstreamové části
“Crave” je oproti experimentátorským art popovým písním ze začátku opak a Madonna vyrukuje s moderním popovým stylem určeným pro rádia. Paradoxně se o tuto vcelku přízemní a oproti začátku alaba opatrnějš8 píseň postaral hip špičkový hopový producent Mike Dean (Kanye West, 2Pac, Scarface, Travis Scott, Jay-Z…). Píseň tak má i přes svou relativní měkkost rapový nádech.
Tohle je vůbec jakási popová/mainstreamová část. Následuje totiž další popová pecka “Crazy”.
Zatímco na první polovině měl hlavní slovo francouzský producent a dlouholetý spolupracovník Madonny Mirwais, této části dominoval právě Dean. Jeho písně více připomínají pop 90. let a začátku století. Zvláště píseň “Come Alive” bude tedy sloužit jako jakýsi záchytný bod pro ty všechny staré fanoušky Madonny, kterým se nebudou líbit ty pokusy neustále posunovat hranice a chtěli by místo toho slyšet nějaké více uhlazené popové písně. “Come Alive” má syntezátory trochu ve stylu Mobyho epického “Porcelaine”
Následuje nostalgická píseň “Extreme Occident” (dostupná pouze na deluxe verzi), která je jakási osobní hudební mantra Madonny.
“I went to the far right Then I went to the far left”
začíná skoro politicky, ale na konci se promění píseň za indických bubnů na buddhisticko-hinduistickou meditaci:
„Life is a circle, life is a circle, life is a circle, life is a circle”
Madonna skutečně stihla pokrýt takřka celý svět. Už snad chybí jen nějaké japonské nebo čínské hudební vlivy. Aby se nezdržovala moc dlouho na východě, objede zase zeměkoui a vrátí se do jižní ameriky a za pomoci populární brazilské zpěvačky – nebál bych se říct brazilské Madonny Anitty – je Madonna zpět v plné síle.
“Bitch I’m Loca”? Jako nechutné německé porno z osmdesátek
“Bitch I’m Loca”, která končí průpovídkou jak z německého porna z 80. let: „Tak hezky se s vámi setkáváme, pane Safe Pěkné setkání s vámi, paní Crazy Kde chceš, abych to dal? Můžete ho dát dovnitř Ha ha ha ha ha ha” je už slušený mozkový výplach. Takové hudební porno. Někdo to možná vyhledává a své zákazníky to mít bude, ale uměním se to nazývat určitě nedá.
Naopak “I Don’t Search I Find” má na pozadí velice zajímavý progresivní house a baví rozhodně daleko víc.
Album končí důstojným R&B “I Rise”. Ačkoliv píseň obsahuje nejvíce přízemní hudbu ze všech písní, Madonna jakoby v textu opět deklarovala: Nehodlám jít dozadu. Žádná křehkost se tedy nekoná, ani když je tempo slabší.
Nové album Madonny je místy velmi, velmi překvapivé, místy se naopak drží standardních popových postupů a běžné popové produkce. Je totiž pořád svázáno určitým marketingem a ačkoliv je jít dopředu důležité, ještě pořád nechává Madonna i otevřená zadní vrátka těm, kdo nestíhají úplně jít s dobou.
Diplem a Mirwaisem produkované písně z první poloviny jsou sice občas dost bizarní a budí velké rozpaky, avšak posouvají hranice popové hudby a jelikož byla Madonny vždycky známá pro to, jak dokázala dělat něco, co bylo pro její předchůdkyně naprosto neznámé, je dobré vidět, že to za pomocí schopných lidí dokáže i v 60 letech.
Dokonce i texty jsou na popové album zajímavější než obyčejně. Nevyhneme se sice levným sexuálním narážkám ve stylu německého porna 80. let, ale mnohé písně mají i velice zajímavý společenský přesah a určitě nemůžeme říct, že by písně byly o ničem. Nejslabším článkem tak zůstává to, co bylo zřejmě již od začátku – že hlas Madonny nebude v ideální kondici.
Produkce, která si skoro zaslouží označení geniální, se to snaží sice zdatně maskovat, avšak někdy je toho robotického hlasu až příliš. Je to škoda. Kdyby se pak Madonna raději soustředila celé album na společenské téma, které ji jde překvapivě dobře a nechala písně se sexuálním podtónem mladším, bylo by to album výborné. Takhle je to sice pořád zajímavé a nezvyklé album. Skoro bych se až nebál použít bulvární výraz „šokující”. Ale když se člověk dívá, kolik úsilí bylo vyvinuto pro produkci a jaké zajímavé a nevšední skladatelské nápady v písni nastaly, je jasné, že potenciál alba byl ještě daleko větší.
Velký návrat populární chlapecké kapely Jonas Brothers Happiness Begins dopadl velkou loupeží. Přátelé AVICIIho dali dohromady jeho rozlučkové album, jenže nesahá ani po kotníky albům, které vydal samotný AVICII. Viktor Sheen přivedl na albu Černobílej svět kopec trendy (t)rapu, který se dá kvalitou produkce srovnávat se zahraniční tvorbou. Pop-folková skupina Jelen pak dala dohromady album z písní Michala Tučného a toto spojení se skvěle vydařilo.
Vydavatelství: Universal Žánr: Pop-Folk, Country Hodnocení: ★★★½☆
„Vraní hnízdo“ není nový dotovaný stavební nápad Andreje Babiše ;-), nýbrž je to místo, odkud na lodích sleduje námořník okolí. Stejně, jako je pro plavce velké moře, je pro běžného posluchače velká hudební scéna. My proto sledujeme každý týden ty nejpozoruhodnější, nejpodivnější i nejkrásnější hudební místa (rozuměj alba a EP), představujeme vám je a dáváme vám na ně doporučení.
Jonas Brothers na Happiness Begins vykradli kde koho a jsou radši jukeboxem než aby měli svou vlastní identitu
Jedna z největších teenagerských kapel posledních 15 let Jonas Brothers se vrací zpět v době, kdy sice již nejsou ani zdaleka na vrcholu své slávy, avšak jejich fanouškovská základna roste s nimi, neopouští je a Jonas Brothers si tak můžou dovolit být pořád podobně velkou kapelou jako v dobách největší slávy — tedy v dobách alb Jonas Brothers (2007) a A Little Bit Longer (2008) a vyprodávat velké hokejové a basketbalové haly.
A možná dokonce ještě větší než po roce 2010, kdy jich bylo všude už tolik plno, že se dokonce i mnoha jejich původním příznivcům zajedli. A zajedli se nejspíše i sami sobě, když se vydali tak nějak svou cestou.
Jenomže život je život a účty jsou účty. Ne jenomže tyhle ty rozchody původně fungujícího vztahu mezi hudebníky mrzí lidsky, ale i ekonomicky a pro Jonas Brothers tak bylo (stejně jako pro každou kdysi úspěšnou, ale rozpadlou kapelu) velice výhodné se dát zase dohromady.
Pro ty z vás, kdo by se rádi šťourají v těchto záležitostech lze vřele doporučit dokumentární snímek Chasing Happiness, který vyšel zrovna těsně před albem a jsou v něm hezky popsány všechny záležitosti okolo Jonas Brothers a jejich vzájemných vztahů. Nejsme ale tak velcí fandové Jonas Brothers jako Alan z Pařby ve Vegas a zase tolik nás tyto jejich záležitosti nezajímají. To, co nás zajímá daleko více je hudba samotná. Pojďme tedy na ní…
Návrat Jonas Brothers do hitparád byla píseň “Sucker”. Moderní, letní rádiová popová pecka, která dokázala, že návrat Jonas Brothers rozhodně není omyl a že určitě do starého železa ještě nepatří. Slibně zní i euforická dance-popová píseň “Don’t Thow it Away” i houpavá “Only Human”, která jakoby se inspirovala mexickou hudbou.
Druhý singl i druhá píseň alba “Cool” už je naopak trochu dost profláklý pop. Hluboké basy a potlesky s refrénem s vysokým hlasem, který je vytáhnut nahoru pomocí neodmyslitelného pomocníka všech popových producentů – hlasového spravováku „auto tune“. Nehledě na to, že texty písní jako:
Oh, I feel like Post Malone when I get home Sittin’ there, winnin’ like it’s Game of Thrones And now that we’ve made it, how complicated was last year?
dělají dojem, jakoby za nimi stál nějaký generátor trendy řádků do písní. I když i ten by to možná zvládl tak, ať to nevypadá tak vtíravě marketingově.
Není to tak, že by album vyloženě trhalo uši nějakou neposlouchatelnou hudbou, ovšem Happiness Begins je strašně neoriginální album, které představuje jakýsi univerzální pop bez špetky toho, že by v něm viděli nějaký kousek vlastní identity. Happiness Begins by klidně mohli vydat Justin Timberlake, Maroon 5, Justin Bieber nebo dokonce i třeba Madonna a nikdo by si neříkal: “Tý jo. Není to nějaké divné, že zní ta Madonna trochu jako Jonas Brothers?“
Ono se taky nelze divit. Takhle to totiž obyčejně dopadá, když za sebe necháte po tvůrčí stránce mluvit pouze producenty velkých popových hvězd, jakými jsou Ryan Tedder, Shellback nebo Greg Kurstin. Ti lidé prostě odvádějí svou práci a všichni z nich mají nějakou svou skladatelskou a producentskou identitu, kterou se sice snaží přizpůsobit umělci od umělce, ale kolikrát používají i písně ze šuplíků, které byly původně napsány pro jiné interprety. Pokud s nimi interpret nespolupracuje a nemá vše po tvůrčí stránce pod kontrolou, obyčejně to takto dopadá.
Minimálně polovina alba pak zní víc než jako Jonas Brothers jako Maroon 5.
“Sucker” si tak vypůjčuje něco z “Feel it Still” Portugal. The Man, na “Used to Be” zní Jonas Brothers zase jako Post Malone, “Love Her” je zase Justin Bieber jako vyšitý. Minimálně polovina alba pak zní víc než jako Jonas Brothers jako Maroon 5.
Každý popový zpěvák, zpěvačka nebo skupina se snaží své album přizpůsobit moderním trendům, ale míra a způsob, jakým to bylo prováděno zde je daleko přes čáru. Každý, kdo chce být označován za osobu, která prokazuje nějakou tvůrčí činnost by měla mít nějakou svou identitu, kterou můžeme z jejich alb slyšet. Tato identita se samozřejmě může měnit album od alba, píseň od písně, avšak nesmí být nahrazena nějakou instantní náhražkou jiných.
To, že totiž je někdo pouze interpretem, takovou lidskou podobou jukeboxu, do které hodíte peníze a ono to hraje a zpívá se vám líbit může a nikomu to nebereme, ale my raději trochu jiný přístup k hudbě.
Avicii si zasloužil mnohem lepší rozlučkové album než Tim. Vše zachraňují Coldplay a Imagine Dragons
Album Tim, které dali Avicíímu po jeho smrti dohromady jeho kamarádi bohužel nedopadlo vůbec dobře. Neříká se to snadno a to, co teď napíšu, bude asi hodně tvrdé, ale připadá mi, že Aviciiho hudební i lidští přátele se na něj pro album Tim trochu vykašlali. V takových případech jako je tento totiž nemůže být ani náhodou omluvným argumentem to, že za práci na tomhle posmrtném albu třeba řada z nich možná nedostalo zaplaceno.
Když někdo nepředvede ten úplně nejlepší výkon na charitativním koncertu, ještě se nad tím dá mávnout rukou. Ona samotná přítomnost celebrity je důležitá jen sama o sobě. V případě rozlučkového alba, které pro tragicky zesnulého dávají dohromady ze zanechaných střípků přátelé, by však výsledek měl být daleko, daleko propracovanější a ne působit jako odbytý.
Hlavní singl “SOS” obsahuje Aloe Blacca, kterého všichni znají z monstrózně úspěšného a nezvyklého EDM-country crossoveru “Wake Me Up”. Na písni se bojuje s nespavostí: “Help me put my mind to rest,” a pokračuje: “a pound of weed and a bag of blow”.
Píseň není bohužel ničím víc jako novější, temnější, bohužel ale i slabší verzí písně “No Scrubs” od TLC. Perfektně naopak vyšlo například spojení moderního pop/rocku a ryzí trance hudby v písni “Heart Upon My Sleeve”, kterému veleli Imagine Dragons. Nejsem si vědom, že bych slyšel někdy něco podobného jako tuto píseň. Není divu, že magazín Rolling Stone označil tuto píseň za historickou.
Stejně tak další novodobí pop/rockeři Coldplay odvedli skvělou práci na písni “Heaven”. Chris Martin vám možná občas může lézt na nervy a můžete zpochybňovat jeho tvůrčí kroky, avšak je poznat, jak jednoznačně vysoko je nad všemi zúčastněnými, co se týče talentu a refrén:
“I think I just died… And went to heaven”
je to nejlepší a nejvhodnější, co kdo na albu poskytne a stojí to alespoň v kontrastu s těmi plochými skladbami jako “Bad Reputation”, “Ain’t Thing” nebo “Never Leave Me”. AVICII si zasloužil daleko, daleko lepší rozloučení.
Protože by však recenzi na poslední řadové album AVICIIho bylo až příliš zdrcující zakončit negativně, nechali jsme si na konec jeden další světlý moment alba a tím je rozhodně skákací pecka podžánru bounce švédského producentského dua Vargas and Lagola.
Viktor Sheen dokázal vytvořit perfektní trendové rapové album. Je ale spíše marketingovým znalcem než umělcem
Viktor Sheen – Černobílej svět
Vydavatelství: Warner Music Žánr: Rap, Trap, Pop-Rap Hodnocení: 3,5/5,0
Talentovaný český raper Viktor Sheen vydává po albu Jungler (2017) album Černobílej svět. Sheen si pozval tentokrát hosty pocházející především z labelu Milion+ jako Yzomandiase, Nika Tenda nebo Hasana, kromě toho je tady také ale například slovenská raperka Luisa nebo slovenský raper Karlo. Kromě Sheena za produkcí a tvůrčí stránkou alba stojí také Decky (YZO Empire), Kyle Junior (Logic) nebo Leryk (Renne Dang).
Jedna z nejtemnějších písní alba “Demons” jakoby odhalovala temnotu, sebedestrukci a nihilismus generace mileniálů, která je úplným opakem generace hippies 60. let a jejich až přehnaně pozitivního životního stylu. Drogy a alkohol samozřejmě zůstávají. Zatímco, ale alkohol a drogy na konci 60. a začátkem 70. let byly používány jako prostředek proti strachu z militarismu a násilí (ať už to bylo u nás v souvislosti se sovětskou invazí a nebo v Americe v souvislosti s válkou ve Vietnamu). Když ale v souvislosti s alkoholem a drogami zpívá Viktor Sheen “V našich srdcích démon / jdeme ho, jdeme ho zabít,” je jasné, že alkohol a drogy nepoužívá proto, aby žil naplno, ale naopak proto, aby naplno nežil, zapomněl na své osobní úzkosti problémy minulosti, přítomnosti i budoucnosti.
“Rip”, na které se objeví zmiňovaný raper Karlo ze slovenského Lučence je další hodně solidní rapová píseň. Stabilní postup písně a trpělivé budování atmosféry dokazuje, že Viktor Sheen ví velice dobře, čeho chce dosáhnout a co chce předat posluchačům. Mezihra s prohloubenými vokály, která zní, jakoby z písně promlouval samotný satan, byl velice dobrý nápad. “Až na měsíc” není na rozdíl od první poloviny alba trap, ale je více ovlivněn garage housem, dance-popem a u západních posluchačů stále více populárním, původně portorikánsým žánrem reggaetonem. Jako další žánrová inspirace se jeví deep house.
Album naštěstí není celkově ufňukané, ale na druhou stranu je zase místy až moc uvzdychané a utrápené.
Musí se uznat, že Viktor Sheen se věrně blíží nejen k velkým českým, ale i zahraničním raperům. To je samo o sobě velký úspěch. Do jeho tvorby se promítají jednoznačně československé inspirace Orionem nebo Rytmusem, hlavně ale taky americkým raperem Post Malonem. Je však škoda, že album tak zabředává do zažitých žánrových zvyklostí, které už jsou skoro kýči.
Úplně zbytečná je tak třeba nahrávka telefonování “Andělé skit”, která nesdělí nic důležitého, co bychom si nemohli domyslet – že kvůli koncertům nemůže být Viktor tak často doma. Jakoby každé rapové album muselo za každou cenu obsahovat něco takového… Je to bohužel taková ta “copycat” marketingová strategie, jejíž cílem je kopírovat to, co má konkurence bez ohledu na to, jestli to má smysl kopírovat. Je jasné, že pro cílovku Viktora Sheena, která zná ze zahraničních raperů možná toho Post Maloneho a ještě nějakého Lila Pumpa, se to může jevit jako originální a geniální nápad, znalci rapu ale Viktorovu motivaci hned odhalí.
Song “Cizí sny” ukazuje, jak umí dobře Viktor Sheen využít češtinu – a později to v písni ukáže i slovenská raperka LUISA, ale s přece jen poddajnější a měkčí slovenštinou. Vlastně jí dostanou na hodně podobnou úroveň melodičnosti a poddajnosti hudbě, jakou má angličtina a umí z češtiny oddělat nálepku tvrdého, málo rytmického jazyka, který špatně pasuje do hudby. S tím ostatně problém mnoho i daleko věhlasnějších českých textařů.
Ačkoliv by se dalo říct, že Viktor Sheen až moc kopíruje trendy druhých a to včetně jednotlivých beatů nebo melodií, kdy vám připadá hodně silně, že jste to někde už slyšeli, je to kopírování alespoň provedené hodně pečlivě a do detailu perfektně zmáknuté. Vše je namícháno chytře tak, že vyloženě nepoznáte přesný zdroj inspirace. Celé album pak zní skutečně profesionálně a dokáže znít i tak, že si cílovka vlastně ani nevšimne výrazných rozdílů mezi současnými velkými zahraničními trendovými rapery jako Post Malonem a Viktorem Sheenem. On ostatně Post Malone není kdovíjaký umělec a Viktor Sheen se i přes znatelně nižší budget a absenci umět myslet výrazně jinak než ostatní rapeři, snaží udělat hudbu alespoň pestrou. Tak, že chvíli jsou slyšet nejen vlivy trapové, ale i vlivy taneční hudby, popu, R&B nebo i rocku.
Pokud si nelijeme čistého vína, všichni asi dobře víme, že tento trendy instagramový (t)rap, jejímž průkopníkem je v zahraničí Post Malone a u nás Viktor Sheen, nebude nikdy dosahovat ani zdaleka úrovně kreativního myšlení skutečně velkých raperů, jakými jsou Kanye West (a KIDS SEE GHOSTS), Kendrick Lamar, Jay Z nebo A Tribe Called Quest. U nás to jsou pak Prago Union (a Kato) nebo Vladimir 518, popřípadě Rest.
Pokud se totiž podíváme na výše zmíněná jména, pro všechna z nich platí, že si za každou cenu uchovávají svou vlastní tvůrčí identitu. Samozřejmě, že někdy také koukají po ostatních, nikdy ale neodhodí svou vlastní tvůrčí tvář. Ne, že by někdo snad měl po Viktoru Sheenovi takové nároky, že musí být tak dobrý, jako nejlepší jména českého rapu. Ale přece jen… Kdyby zkusil místo častého napodobování jiných také pro jednou vytvořit, jako tito velikáni rapu něco, co ještě nikdo předtím nevytvořil, bylo to ku prospěchu všech.
Nás kritiků, kteří bychom byli spokojeni s mimořádně kreativní a originální deskou, jeho fanoušků, kterým by se nezačal Viktor Sheen zajídat, jakmile by se naučili dostatečně dobře anglicky a objevili, že v zahraničí dělají stovky raperů to, co Viktor Sheen a přece jen o něco líp a v neposlední řadě také ku prospěchu jemu samotného, který by nemusel stát ve stínu druhých a mohl by se cítit víc jako skutečný umělec a ne tolik jako schopný hudební byznysman s velkým talentem prodat svou hudbu v současné době.
Spojení skupiny Jelen a Michala Tučného funguje výborně, někdy by ale mohli být v předělávkách více odvážní
Jelen – Půlnoční vlak Michala Tučného
Vydavatelství: Universal Žánr: Pop-Folk, Country Hodnocení: 3,5/5,0
Pop-folková skupina skupina Jelen se dala minulý rok pro turné dohromady s dcerou legendy českého country Michalem Tučným Míšou Tučnou. A tady se zrodil nápad, který se jevil jako velice zajímavý a vlastně i logický – aby skupina Jelen nahrála album předělávek písní Michala Tučného.
Zrovna hned první dvě písně alba – “Nashville” a “Spím v obilí” se ke kapele Jelen perfektně hodí hudebně i tématicky. S organicky a naživo znějícím způsobem nahrávání zní píseň velice svěže. Svůj půvab má určitě i píseň “Modré z džín”, o kterou se postarala sólo Míša Tučná.
“Tam u nebeských bran” je bohužel trochu moc nadnesená na tu špatnou část skupiny Jelen, která se snaží o takové ty velké euforické refrény ve stylu Mumford & Sons. Podobně až příliš “hodný” a opatrný zvuk má i “Jak chcete žít bez koní” a spolu s už tak až po okraj sentimentální původní písní, je té sladké nálady tady už přece jen příliš.
Jelen taky mohl něco ještě víc udělat z písní “Boty z kůže toulavejch psů” a u klasiky klasik “Pověste ho vejš” mohli být klidně ještě více dramatičtí a velkolepí – škoda, že smyčcové části nebyly hlasitější a více megalomanské. Ale jinak je to povedené album, které stojí za to slyšet, pokud máte nějaké sympatie k českému country (a nemusíte být ani zrovna jeho skalními fanoušky). Potvrdilo se, že spojení Jelen a Michal Tučný, které vypadalo dobře na papíře, rozhodně dává smysl i po realizaci a je hezké ho poslouchat.
Recenze | Novinky: Silversun Pickups se na Widow’s Weed ve spojení s Butchem Vigem snažili být ostřejší než jindy. V klidnějších písních zní ale bez života
Losangeleská kapela Silversun Pickups byla vždycky mistrem v tom, jak dokázala bolestivou úzkost přetavit v hudbu, která geniálně kombinovala přístupnost s neotřelým, zasněným zvukem kytar. Nyní se na albu Widow’s Weeds, které po čtyřech letech navazuje na Better Nature (2015) spojila s producentem velkého jména Butchem Vigem, který nahrával Nevermind od Nirvany nebo Wasting Lights od Foo Fighters.
Silversun Pickups se chtěně nechtěně museli vždycky potýkat se srovnáváním se slavou alternativní rockovou kapelou 90. let Smashing Pumpkins. Pramen těch podobností samozřejmě vyvěrá z toho, že Brian Aubert zní po hlasové stránce hodně podobně jako zpěvák Smashing Pumpkins Billy Corgan. I zvukem mají ale Silversun Pickups balancující v náladě večerního uklidňujícího smutku se Smashing Pumpkins leccos společného a tak podobnosti nejsou rozhodně jen uměle fabrikované.
Silversun Pickups (Foto: Claire Marie Vogel)
Silversun Pickups měli před sebou poměrně těžký úkol, protože z minulého alba Better Nature i přesto, že dokázalo uspokojit potřeby většiny posluchačů, zbyl v hodně z nás takový ten pocit: „To bylo všechno?” Silversun Pickups zkrátka uměli líp – zvláště na albu Carnavas z roku 2006. Kdybych měl tohle album nějak popsat co nejkratším způsobem, zvolil bych asi díky zasněnému astrálnímu zvuku a surrealistickým, hloubavým textům označení “ezoterický rock”.
Celé album mělo díky ozvěnám a zpožděním velice vyladěný zvuk kytar a díky tomu mělo i vynikající nezapomenutelnou atmosféru.
Z alba zní moderní prvky, smyčce, ale i kytary syrovější než jindy
Nové album Widow’s Seed je ovšem trochu jiné. Dá se říct, že je to krok kupředu vzhledem k jakémusi modernímu zvuku. Silversun Pickups nicméně zůstávají věrní tezi, že nejlepší písně se tvoří z kytar a tak elektrické kytary doplněné o všemožné efekty tvoří pořád dominantní prvek alba. Kromě toho zde ale slyšíme poprvé také nějaké elektronické prvky.
Úvodní “Neon Wound” začíná s elektronickou basou ve stylu 80. let. “Don’t Know Yet” zase obsahuje v úvodu nějaké elektronické bubny a luskání s ekvalizací. Je zde ale také několik smyčcových pasáží – například na “It Doesn’t Matter Why” slyšíme dokonce společné sólo violoncella a houslí. “Straw Man” zase začíná melodiemi houslí. Smyčcové party obsahuje i třeba v dramatickém konečném rozuzlení písně i “Simpatico”. A to jsme smyčce neslyšeli od Silversun Pickups ve větší míře vlastně od Caravanas. Pokud se něco povedlo, pak rozhodně tento návrat k tomuto prvku, která skvěle skupinu doplnila.
Není se moc co divit, že album zní takto, když jej produkoval slavný producent Butch Vig (bubeník Garbage; producent Nirvana, Sonic Youth, Smashing Pumpkins, Foo Fighters), který není zrovna velkým příznivcem tvorby hudby na počítačích a když už používá některých moderních prvků hudební produkce, spíše jen k doladění poctivého analogového zvuku, který vznikne jako za starých časů ve studiu, kde je přítomna celá kapela a může se zde nechat působit ona chemie.
Od jedné z nejpřímějších písni Silversun Pickups vůbec k nevýrazné nudě bez života
Album Widow’s Seed začne velice slibně. “Neon Wound” má v sobě zasněný půvab alba Carnavas, zároveň ale je píseň díky tvrdším a ne tolik do ozvěn zabalených kytar, syrovější. Moderní prvky jako ona zmiňovaná elektro basa nebo další basové syntezátory v mezihře po prvním refrénu, či hlasové ozvěny, dodají písni šmrnc.
Je také hodně příjemné a osvěžující slyšet Silversun Pickups v naštvanější poloze než jindy. Že už nejsou takoví smutní snílci, co čekají, jestli jim nespadne s letadlem na hlavu Malý princ, ale že si jdou cílevědomě pro výsledek. Ještě více je to ostatně slyšet v nejlepší písni alba “It Doesn’t Matter Why”. Pumpující tempo, vášeň, zápal. Jak Brian Aubert zpívá svým nasálním hlasem:
„It Doesn’t matter what we know We’re just known,”
nikdy jsme neslyšeli Silversun Pickups být tak bezprostředními.
Napůl akustická deštivá balada středního tempa “Freakozoid” se také povede. Zajímavě zní i přes trochu bizarní text (kdo by to byl řekl, že lze napsat píseň o jednom z druhů argumentačního klamu) také “Straw Man”.
Od písně “Straw Man” je bohužel album strašně utahané, nešťavnaté a nezáživné. Dokážu si představit, že by třeba “Bag of Bones” s povedenou melodickou složkou refrénu mohla být velice zajímavá v lepším kontextu nějakého jiného alba – klidně i třeba jiného interpreta. Avšak, když je píseň v obklopení depresivních cajdáků bez života a emocí, si stáhnou povrdenější píseň “Bag of Bones” do šedivého průměru až podprůměru také.
Ačkoliv se tedy první polovina alba povedla, polovina druhá je pomalá, nezáživná a bez života. Ještě více se též prohloubí to, že i přes některé moderní prvky zní hudba Silversun Pickups nějak zastarale – jakoby pocházela někdy z 90. let, maximálně začátků 21. století. A to přitom Butch Vig nahrával i třeba Wasting Life od Foo Fighters, které je univerzálním albem pro všechna hudební období. Jenomže rozdíl mezi Wasting Lights a Widow’s Weeds je zřejmý. Dá se dokonce shrnout i jedním slovem: skladatelství.
Silversun Pickups – Widow’s Weeds
Vydáno: 7.6.2019 Délka: 47:49 Žánry: Alternativní rock, Post-punk Revival, Alternative/Indie Rock, Rock Rozhodně musíte slyšet: 1. Neon Wound, 2. It Doesn’t Matter Why, 3. Freakazoid, 5. Straw Man
Jejich nové album se bude jmenovat DSVII a je inspirováno Japonskou video hrou The Legend of Zelda a puzzlovou hrou Solomon´s Key. Byl zveřejněn také patnáctistopý tracklist alba.
M83 potvrdili, že nové album DSVII vyjde 20. září přes vydavatelství Mute Records. Ale pro zvědavé fanoušky tady přikládáme kousek ukázky. DSVII, což znamená „Digital Shades vol. II “, je pokračováním Digital Shades Vol. 1 a přichází tři roky po sedmém studiovém albu M83 Junk, a je inspirováno především hudbou z videoher.
Anthony Gonzalez z M83 (Foto: PopMani.se)
„Během léta 2017 jsem strávil pět měsíců v Cap d’Antibes ve Francii. Trávil jsem čas hlavně plaváním ve Středozemním moři, čtením, sledováním filmů a hraním videoher z 80. let,“ napsal ve svém vyjádření na svých internetových stránkách. „Hrání těchto her ze staré školy, bylo velmi osvěžujícím zážitkem. Je v nich něco naivního. Jsou tak jednoduché a nedokonalé. A to je přesně to, čeho jsem se po celou tu dobu snažil dosáhnout s „Digital Shades Vol. 2“.
Gonzalez z M83: Tentokrát jsem chtěl udělat album pro sebe
DSVII bylo inspirováno soundtracky z her The Legend of Zelda, Phantasy Star II, Solomon Key, Crystalis a dalších retro her. Gonzalez to odhalil na svých internetových stránkách. Jiné odkazy umístěné na albu zahrnují hudbu Morta Garsona (včetně nedávno znovu vydaného “Plantasia”), Briana Ena nebo Suzanne Ciani, stejně jako francouzské filmy Divoká planeta, Gandahar a americký sci-fi horror Phantasm.
Zde je k dispozici ukázka z alba ‘DSVII’. Podívejte se na obrázek alba a poslechněte si úryvek v následujícím příspěvku Instagramu:
Gonzalez vysvětlil, že vytvořil DSVII po období tvůrčího trápení, které nastalo poté, co vydal s M83 album Junk. „Měl jsem podivný pocit, že lidé plně nepochopili směr nahrávky,“ napsal. „I přes velmi úspěšné turné po celém světě jsem nemohl přestat myslet, že fanoušci byli z Junk zklamáni. A pocit neúspěchu se mnou zůstal velmi dlouho…“
Asi po roce práce na hudbě pro slavnou show Cirque du Soleil Gonzalez přiznal, že se „cítil prázdný; psychicky i fyzicky vyčerpaný“. „Vrátil jsem se domů na jih Francie, abych si odpočinul a zamyslel se nad tím, co bude následovat s jednou myšlenkou: Tentokrát jsem chtěl tvořit sám pro sebe.“
Recenze | Novinky: Zkrocený Pokáč na druhém albu sice není Úplně levej, jenomže zapomněl, že lovesongy mu nikdy nešly a že neměl rád stereotypy
Pokáče čekal těžký úkol a s albem Úplně levej se pokouší navázat na extrémně úspěšné debutové albumVlasy z roku 2017, které z internetového písničkáře a vtipálka udělalo úspěšného hudebníka se Zlatou deskou. Na novém albu se objevuje sice méně písní, ale o to více zajímavých hudebních hostů (Berenika Kohoutová, Jakub Ondra nebo Petra Göbelová). Pokáč je na něm taky nečekaně hodně konformní a romantický…
Pokáč se svým debutem Vlasy zaskočil asi všechny. Hodně lidí totiž vědělo, že má potenciál díky jeho populárním videím na internetu. Jan Pokorný je ostatně původním povoláním IT expert a internet jeho jeho domácím hřištěm a nebo vzhledem k tomu, že je Pokáč Sparťan, řekněme Letnou (ještě líp Generali Arenou). Že se mu ale podaří dosáhnout až Zlaté desky, o které mi můžou nechat zdát i daleko větší kapři v tom našem českém hudebním rybníčku, to asi čekal málokdo. Písně jako “Vymlácený entry”, “Mám doma kočku” nebo “Co z tebe bude” obletěly Česko a trhaly rekordy streamovacích služeb.
Pokáč (Jan Pokorný) Foto: pokac.cz
Druhé album Úplně levej je popravdě trochu zklamáním. Z Pokáče totiž vymizel ten puc novosti a neokoukanosti. To je bohužel tak nějak úděl toho, když se vaše písně hodně hrají. V roce 2017 byl ještě Pokáč originální a za rok a půl už si z něj dělali legraci v pořadu kanálu Kytary.czKumšt, kde nejprve udělali z Pokáče Belkáče a jindy zas říkali, jako dobrou ověřenou strategii pro napsání písně, že máte zkusit napsat píseň o Vánocích, ale jakože s nadhledem a vtipem a o tom, jak ty Vánoce už nejsou to, co kdysi bývaly, jsou moc konzumní a všichni jenom pořád někam spěchají.
Jak je Pokáč proti kýči, ale sám se kýčem pomalu stává
Kumšt je sice jenom jeden pořad, ale jestli tenhle pořad k něčemu byl, pak k tomu, že víte, že pokud se v tomhle pořadu někdo objeví, může si být jistý, že je v něm určitý kus kýče. To samozřejmě nemusí být ještě nutně špatně. Legraci si můžete dělat i z těch nejlepších hudebníků a i největší miláčci hudbeních kritiků — například Radiohead nebo Bob Dylan, bývají často parodováni. Jenomže Kumšt nebyli nějací baviči nebo imitátoři. Byl to přímo pořad, jehož existence stála na tom, že si dělali legraci z kýčovitých zvyků v české hudbě.
Pokáč, jakoby jim to udělal naschvál a toto vánoční schéma použil znovu v písni “Voděvzdorné šibenice”, kde ještě ke všemu angažoval dětskou zpěvačku Káju Bulawou.
Nelze si bohužel nevšimnout určitého rozporu mezi tím, že Pokáč na jednu stranu používá vědomě kýč, na druhou stranu se ale díky své pověsti vtipálka, nemůže úplně tvořit druhé “Zvonky štěstí”, protože by se s vtipálka stal naopak terč posměchu — což je pro každého komediální umělce to úplně nejhorší, co se mu může v kariéře stát.
Musel si tak najít jakýsi balanc mezi kýčem a humorem, kdy si naopak z kýče dělá legraci a ten je tak vlastně dobře maskován a dá se špatně rozeznat, i když tam je. Vlastně je to obelstění posluchače a chytrý marketingový tah. Dělat kýč a při tom se tvářit, že proti kýči bojuji. To je na jednu stranu velice chytré, na stranu druhou ale také nehezky vyčůrané.
Podobnou textařskou strategii uplatňuje i na mnoha dalších písní na albu Úplně levej. Jakoby si Pokáč uvědomoval, že zatímco si na prvním albu mohl dovolit ze všeho jen děla legraci, na albu druhém už by měl trochu zmírnit. Pseudo romantická píseň probuzení jsou tak samé prdy, sliny, zkažený ranní dech, ale v refrénu nejednou slyšíme až sentimentální refrén jako od těch nejvíce slaďáckých boybandů:
“Přesto na celým širým světě nic hezčího není, než vedle tebe zlato každý ráno probuzení”
Je to vlastně takový zdvihnutý prostředníček všem ideálům a snovým fantastickým představám o lásce. Konstatování skutečnosti, tak jak je. Pokáč ve větách jako: “Vidím tě válet se v tom mastným triku mým, konečně milostným básníkům rozumím” nebo: “Kdo tě viděl ráno sotva tuší, že přes den ti to vážně sluší – na mou duši” vlastně jen říká věci tak, jak skutečně jsou a protože překročí určitou hranici korektnosti, je to vtipné i když bohužel už ne tolik jako na prvním albu, které bylo přece jen takové více bezstarostné a dost mu pomohlo, že se Pokáč skoro úplně vyhýbal romantickým tématům.
Pořád vtipné, ale: „Už to není to, co bejvalo“
Působí to, jakoby Pokáč nyní spíše promlouval k holkám z administrativních kanclů než ke kanceláři programátorů.
Pokáč a jeho absurdní ajťácký humor bezstarostného vtipálka pro losery, samotáře a vysokoškoláky, dospěl spíše k humoru, který se více hodí k někomu, kdo už z té vysoké vyšel a teď se snaží žít normální poklidný život, pokud možno někde nad prostředkem střední třídy. Pokáč je v roce 2019 takový více zkrocený a opatrnější.
S úspěchem v hudbě přišel i úspěch v životě, jeho peněženka je na tom určitě mnohem líp. To mu rozhodně všechno přejeme, jinak bychom tak nechválili první album, jenomže pak to dopadá tak, že ačkoliv se snaží pořád mluvit z části ke svým nejranějším fanouškům (viz. píseň “Matfyzák na disku”, už to není celkově tak důvěryhodné jako kdysi a působí to, jakoby Pokáč nyní spíše promlouval k holkám z administrativních kanclů než ke kanceláři programátorů.
První album bylo IT Crowd a Black Books, dneska jsou to spíše Ženy v běhu. Pořád se tomu dá zasmát, ale už je to takové konformní. Písně jako “Jaro” a “Láska na vsi” jsou bohužel proti tomu, co Pokáč zastával na předchozím albu.
Přitom album začne skvěle a píseň “Kouření je hnusný zvyk” je možná i nejlepší věc, co tady kdo udělal, aby odradil mládež od kouření. Při řádku:
„Navíc jsou tady i horší činnosti, než kouřit snad, třeba fetovat, mordovat, či K-Pop poslouchat.“
jsem hned takhle zpočátku alba vyprskl smíchy.
Když hraje druhá “Matfyzák na disku”, zdá se skutečně, že Pokáč bude pokračovat v těch stejných kolejích jako na album Vlasy. Některé pasáže jsou totiž opět zabijácké, zvlášť například tahle:
„Vybalila na mě svoje prsní dvorce. Ptala se, zda si na ně nechci sáhnout, já se nad ně opovážil nahnout a plnej vzrušení si představoval, jak bych tenhle tvar v MathLabu modeloval.”
No a hned nato je tu titulní píseň “Úplně levej”, která je taky plná hlodů. Téhle písni se právě povede to, co se nepovede písni “Probuzení” – přivést romantickou, ale i tak humornou píseň. To, co se na prvním albu povedlo na “Lovesongy”.
Když k tomu přidáme “Mám rýmu” a “Aromatické léto” máme slušné album. Něco mu ale přeci jen chybí. Něco, co mělo Vlasy a Úplně levej to nemá. Debut byl drzejší, více nebojácný, více nezávislý a obsahoval více vtipných postřehů a rýmů. Dokonce i hudební stránka, která není u Pokáče sice tak důležitá, se povedla víc na albu Vlasy.
Pokáč se sice trochu snažil rozšířit svůj zvuk a vymanit se na některých písních jako “Láska na vsi” a “V lese” z omezení prostého písničkáře s kytarou a ukulelem. Na “Láska na vsi” slyšíme však pouze kýčovité country. Ukázkou melodické nudy na albu je třeba poslední píseň “Farmář Tonda” — i když se jí jakousi podprahovou elektronickou hudbou, kterou slyšíme v písni jen tak bublat na pozadí, snažil vytáhnout producent Lukáš Chromek (Thom Artway, Mirai, Michal Hrůza, Ewa Farna, ATMO Music…). Jeho snaha ale zůstala marná. I přes dobrý text bohužel to stejné lze říct i o písni “Hořkosladká komedie”.
Na druhou stranu vtipný příběh měšťáka “V Lese” a směs folk-dance-popu funguje výborně.
Co se dá ale dělat. Nezbývá doufat, že Pokáč si vzpomene na to, co psal ve svém vlastním songu na minulém albu:
„Lovesongy mi nikdy nešly, Ale pro tebe to zkusím chceš-li, Jen nejsou z žánrů, co mi zrovna jdou. Lovesongů jsou už kvanta”
a bude se také více soustředit na vytvoření poutavějšího hudebního obalu.
Pokáč – Úplně levej
Vydáno: 31.5.2019 Délka: 43 minut Žánry: Písničkář, Pop-Folk, Komediální hudba Rozhodně musíte slyšet: 1. Kouření je hnusný zvyk, 2. Matfyzák na disku, 3. Úplně levej, 6. V lese, 13. Mám rýmu
Zpěvák Brandon Flowers z lasvegaské indie rockové skupiny The Killers prozradil pro britský hudební webový magazín NME jména svých nejoblíbenějších zpěváků a hudebníků nebo „králu“, jak je rád nazývá. Prozradil také následující plány kapely, kdy by mělo být vydáno nové album a jaké bude.
„Brandon má mnoho svých králu“, řekl těsně před vystoupením na Glastonbury 2019 bubeník The Killers Ronnie Vannucci pro britský magazín NME.
Z původní sestav The Killers jsou od roku 2007 na turné pouze zpěvák Brandon Flowers (úplně vpravo) a bubeník Ronnie Vannucci, Jr. (druhý zleva) Foto: Press Here Now
„Jo, mám téměř patnáct svých králů. Liam Gallagher je jedním z nich,“ potvrdil.
Brandon následně přidával dalsí hvězdy, které obdivuje. „Don Henley, Peter Gabriel, Morrissey by byli králové, Bono by byl král, Springsteen by byl král.”
Flowers o Morrisseyovi: Zapomněl jsem, že je teď kvůli názorům v kaši, ale je to pořád král
Když padla věta o „Morrisseyových problematických politických názorech“ Flowers odpověděl: „Je to pořád král, je jedinečný v tom, čeho dosáhl, jeho statečnost, jeho texty a cit pro hudbu jsou naprosto neuvěřitelné. Zapomněl jsem, že je teď v kaši kvůli jeho názorům. Takže jsem ho neměl zmiňovat?“ dodal Flowers s narážkou na mediální odsuzování Morrisseyových názorů, který otevřeně podporuje nacionalistickou, proti imigrační a proti evropské unii orientovanou stranu Nigela Farage Brexit Party.
Jako vzdání pocty Morisseyově původní skupině The Smiths, The Killers požádali kytaristu Johnnyho Marra, aby se k nim připojil na pódiu Glastonbury a aby si spolu zahráli klasiku “This Charming Man“. Marr také zůstal hrát na závěrečnou píseň Killers, “Mr. Brightside”. Ještě předtím se k The Killers připojili Pet Shop Boys.
Nové album bude konceptuální
Skupina také prozradila nějaké podrobnosti o své nové nahrávce a potvrdila to, co už předtím napovídala — nové album bude konceptuálního charakteru (tzn. písně budou mít společné téma nebo příběh).
„S každým albem je těžké, aby nedocházelo k tomu, že se na nich vyskytují společná konceptuální témata a i na poslední to tak bylo,“ vysvětlil Flowers.
„Ve všech našich nahrávkách už něco z toho bylo. Day and Age toho byla plná a nemyslím, že by to lidi nějak nadzvedlo. Sam’s Town byla toho plně realizovaná verze. Nesnažili jsme se vytvořit konceptuální album, ale všechna naše alba mají prvky konceptuálního alba.“
Pilotní singl z minulého alba Wonderful Wonderful „The Man“ (2017):
Bubeník Ronnie Vannucci dodal: „Máme téměř třicet dokončených skladeb, takže se vrátíme a znovu je nahrajeme a najdeme tu linii, najdeme symetrii a díky tomu najdeme ten koncept.“
Skupina také potvrdila, že nová nahrávka by mohla být vydaná v roce 2020.
Rozpůlení The Killers
Kapela zatím nikde neprozradila, jak je to s tvůrčí stránkou alba. Původní členové — kytarista Dave Keuning a basista Mark Stoermer se totiž již nezúčastňují turné a kytarista Keuning dokonce nahrál v roce 2018 sólové album. Ačkoliv nikde nebylo uvedeno, že by již nebyli oficiálně členy kapely, vypadá to, že mají minimálně jednou nohou vykročeno z kapely nadobro obejít. Není tak jisté, zda se nebudou muset Flowers s Vannucci obejít bez nich i ve studiu.
Dave Keuning byl přitom stěžejním článkem ve tvůrčím procesu kapely a stojí například za ikonickými kytarovými melodiemi v “Mr. Brightside”, které byly úplně prvním, co z písně vzniklo. Na posledním albu Wonderful Wonderful to byla pouze jediná píseň, kterou složil Keuning, jenž si Flowers, který má jakožto frontman výhradní právo zvolit si písně, vybral na album.
Recenze | Novinky: St. Vincent se z křiklavého Masseduction pustila do retro béžového Daddy's Home. Album jí dodává uměleckou i osobní sebejistotu
Annie Clarke, resp....
![Výsledek obrázku pro Lil Nas X - 7 [EP]](https://media.pitchfork.com/photos/5d091405303a816c21511bfc/1:1/w_320/7_LilNasX.jpg)
Zpět
