Roční archiv:2020

Recenze | Novinky: Před 46 lety se s Neilem Youngem rozešla holka, a tak jenom hulil trávu a psal písničky. Teď se rozhodl poklad Homegrown konečně vykopat ze země a je to velká událost

Před 46 lety od Neila Younga odešla holka, a tak začal ve velkém kouřit trávu a taky o tom všem začal psát písničky. Protože si však velmi rychle uvědomil, jak hloupě jeho uražené fňukání o bývalé holce a naopak oslavování trávy a drog v době, kdy už mu táhlo na třicet vypadalo, rozhodl se album nevydat. Po 46 letech si ale dnes už 74letý Neil Young uvědomil, že jeho 28leté, ještě přeci jen nedospělé já, bylo něco, za co se nemusí stydět a holka, o které na albu zpívá – herečka Carrie Snodgress – je už stejně mrtvá (sorry za necitlivost, ale je to tak). Kromě toho, že je Homegrown album, kde je zachycen Neil Young ve vrcholné formě, je to taky věrný otisk doby a Youngova života. Tak věrný, že se přímo přenesete na Youngovu kalifornskou farmu do léta, podzimu a zimy roku 1974.

Často se do minulosti díváme nostalgicky z dnešního pohledu, a samozřejmě pak těmi alby, co byly vydány už v té době. Málokdy se naskytne takováto jedinečná příležitost, kdy máte úplně nové, dříve nevydané album, které je jako starý, ale naprosto zachovalý předmět nalezený někde v sutinách. V tom je Homegrown naprosto unikátní. Musíme si navíc uvědomit, že Neil Young je skutečná legenda. Představte si, že by se přišlo na to, že existuje nevydané album Beatles, které nahráli mezi Revolver a Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Tohle je v hudebním světě událost jenom o stupínek menší.

Neil Young (Foto: Warner Records)
Neil Young (Foto: Warner Records)

V České republice se přitom bohužel z nějakého důvodu Neil Young příliš neprosadil – možná protože tady odehrál jen jediný koncert v roce 1995, kdy zahrál v pražské Malé sportovní hale v rámci společného turné s Pearl Jam a pak už nic. V USA je to ale prakticky stejně velká legenda jako třeba Bruce Springsteen nebo Bob Dylan a přitom – i běžný Pepík na ulici asi pozná Bruce Springsteena nebo Boba Dylana a dokonce možná bude mít i nějakou píseň od nich uloženou v mobilu. Při dotazu na Neila Younga by ale na vás nejspíš hleděli jako na blázny.

Album přímo zprostředka nejlepšího Youngova období

V roce 1974 byl Neil Young v životní formě a to je další důvod, proč je Homegrown cenné album a proč sbírá body snad vlastně už předtím než si ho doopravdy pustíte. Homegrown vzniklo přesně uprostřed období mezi legendárními alby Everybody Knows This Is Nowhere (1969) a Rust Never Sleeps (1979) (to nahrál s jeho kapelou Crazy Horse) a když to zaměříme více mikroskopem, Homegrown by nejspíše vyšlo mezi alby On The Beach (1974) a Zuma (1975). Homegrown vzniklo prakticky paralelně s těmito alby a to ve třech obdobích. První nahrávání se událo v červnu 1974, další v září 1974 a třetí v prosinci 1974 až lednu 1975.

Na albu je tak i slyšet ta měnící se nálada písní dle ročních období, ve kterých písně vznikly. Nevím samozřejmě ve které části nahrávání byla nahraná která píseň. To už možná neví ani samotný Neil Young, z písní jako “Homegrown”, či “Love Is a Rose” ale člověk přímo cítí tu vůni začínajícího léta, kdežto rozvážnější “Try” a “Separate Ways” už připomínají spíše období babího léta.

U “Little Wing” je to pak jasné, když se Neil Young ptá, zatímco potichu brnká na akustiku:

The winter is the best time of them all?“

Album prostě i přes všechny jeho zvukové škrábance a nedokonalosti, je tak autentické, že vás přímo přenese do amerického Tenessee a Kalifornie 74., resp. 75. roku a máte pocit, že se na chvíli ocitáte s Youngem na jeho kalifornském ranči v Redwood City, poflakujete se s ním okolo a po pár šlucích ve studiu posloucháte jeho stěžování si na to, jak má zlomené srdce.

Důležité je to, že Homegrown bylo nahráno ještě daleko před Youngovou neslavnou érou v 80. letech, kdy se sice již oženil a vedl asi konečně spokojený a spořádaný osobní život, jenomže po tvůrčí stránce se hodně hledal a šňůru podivných desek, jakým byl třeba jeden z nejslavnějších hudebních přelapů všech dob – elektronicko-experimentální album Trans z roku 1982 –, přerušil až na úplném konci 80. let dalšími alby, na které se dodnes hodně vzpomíná Freedom a Ragged Glory (druhé bylo s Crazy Horse).

Smutné rozchodové balady i veselé huličské hymny

Kdo zná Neila Younga, tak ví, že má takové dvě základní polohy, mezi kterými přepíná – tu akustickou a tu elektrickou. Pokud nepočítáme nějaké ty nepovedené experimenty v 80. letech, některá alba jsou těžká a elektrická (noise-rocková), některá naopak akustická (country a folková, často navíc se špetkou blues) a některá jsou mixem obojích přístupů.

Homegrown je v tomto ohledu určitě tou třetí možností a mixuje jak klidné, akustické písně, tak ty, které obsahují tu youngovskou typickou venkovskou zašpiněnou elektrickou kytaru s hutným zvukem. Nedělám si iluze, že by na nové album Neila Younga stály zástupy mladých lidí, ale pokud by se někomu měl Neil Young představit, Homegrown by vlastně bylo perfektní možností. Je to album z jeho nejlepšího období a je to album, na kterém ukazuje obě své tváře.

Na úvod tu máme pomalý, zahořklý blues “Separate Ways” a Young hned ukazuje, jak jedním z jeho největších výhod je, jak vždycky dokáže mít tah na bránu, jak dokáže napřímo sdělit, co ho zrovna trápí a stejně tak, jak dokáže vytvořit sice jednoduché, ale silné refrény a silné melodie.

“I won’t apologize,”

(„Neomluvím se.“)

zpívá Young v této rozchodové písni, která má skutečně unikátní atmosféru, díky které se perfektně hodí k poslechu při západu slunce někdy o babím létě.

“Try” je tichá a díky Youngově textu i hlasu pokleslá a smutná. Hudba je ale vlastně optimistická. “Shit, Mary, I can’t dance,”  („Kruci, Mary, já neumím tančit“) projevuje se opět totální upřímnost Neila Younga, který nikdy neměl potřebu hrát okolo hudby nějaké divadlo. Prostě si nasadil svůj ošuntělý klobouk, vzal do ruky kytaru a začal hrát a zpívat. Smutné je, že ten skvělý řádek “Shit, Mary, I can’t dance,” je inspirován tím, co prý říkávala matka oné Youngovy tehdejší ex-přítelkyně Carrie Snodgress, když se opila.

V době, kdy bylo Homegrown nahráváno si však matka Snodgress vzala život, a tak tento řádek nejspíše Young umístil na album pro její poctu – takovou Youngovskou, zase 100% upřímnou. Jiný by se totiž třeba snažil najít něco, co představuje to nejlepší ze člověka. Jenže Neil Young si při vzpomínce na věčně opilou matku své bývalé přítelkyně vzpomněl jako první na tenhle řádek, a tak to tam prostě napsal. Následuje piánová píseň “Mexico” o Youngově cestě za napravením zlomeného srdce.

Nakonec mu ale stejně nejlépe srdce zahojila marihuana. “Homegrown” je prvotřídní, vtipná huličská hymna. Vtipné je, že lidé, kteří kouří marihuanu jsou většinou spojování s reggae a asi by málokoho napadlo, že jedna z možná vůbec nejlepších písní o marihuaně, jaká kdy vznikla může být klidně i country-rocková píseň. “Homegrown” je však bohužel jedna z těch písní, která utrpěla tím, že nebyla vydána dříve.

Takové jednoduché, ale velice chytlavé a vtipné písně totiž musí zlidovět. Musí se zpívat na táborácích a nejrůznějších pařbách, aby ukázaly svůj veškerý potenciál. Takhle je “Homegrown” něco jako vykopat ze země minci s obrovskou hodnotou 100 let po skončení využívání dané měny. To však nic nemění na tom, že je to vtipná a povedená píseň.

Stopy „Kmotra grunge“ jsou znát už na Homegrown

Nejpodivnější stopou alba je rozhodně pouze mluvená “Florida”, ve které Young – očividně hodně pod vlivem THC – vypráví podivný příběh o nějakém dítěti, které našel na parkovišti někde na Floridě a jeho mrtvých rodičích. Stopa je opět o tom, že Neilu Youngovi je jedno, co si lidé myslí, pokud je to upřímné. Škoda jen, že stopa není raději někde jinde. Umístit tento hrozivý příběh a jestli špetku humorný, tak hodně morbidně, hned za vyloženou koninou “Homegrown” není dvakrát vhodné, byť třeba mají obě stejnou huličskou tématiku. Podobně to platí s “We Don’t Smoke It No More” se „slajdovou“ kytarou, která neustále jezdí po kytaře tam a zpět a která následuje až moc brzy po mrazivé historce “Florida”.

Country song “Love Is a Rose” hrával občas Neil Young na koncertech, a tak je to nejznámější píseň z Homegrown. Píseň navíc nazpívala také zpěvačka Linda Ronstadt a její verze se stala v 70. letech poměrně úspěšnou.

“Kansas” je další stát, kterému Young věnoval píseň a je to odraz toho jakou část svého života strávil Young na cestě.

“Byla jsi můj vor,” zpívá Young na další “White Line” “ale já tě nechal ujet / byl jsem dole / ale vracím se zase nahoru.” (“You were my raft / but I let you slide / I’ve been down / but I’m coming back up again.”). Píseň začal hrát Neil Young s Crazy Horse už v roce 1975, ale nevydal jí na albu dokud se o 15 let později neobjevila na již vzpomínaném ikonickém albu Ragged Glory, které hodně pomohlo tomu, že se začalo Youngovi přezdívat „Kmotr grunge“. Původní nahrávka je akustická a pomalejší, kdežto pozdější verze je pořádně rozjetá. Dávám popravdě asi spíše přednost té pozdější srdnaté verzi z Ragged Glory, ale je pochopitelně velice zajímavé slyšet původní verzi “White Line”.

Přezdívku Kmotr grunge dostal Neil Young kvůli jeho typické těžké elektrické kytaře, která se nejvíce začala projevovat na albu ‘Rust Never Sleeps’ z roku 1979, ale měla již stopy na předchozích albech včetně ‘Homegrown’. Se špinavým, neuhlazeným zvukem je také spojován jeho ležérní styl hraní, který nikdy nebyl o přesnosti zahraných not, ale o tom vyloudit z kytar tu správnou barvu zvuku. Stejně tak jednoduchý, ale velice silný způsob psaní melodií kombinující temný zvuk s melodickými riffy, měl na vlnu grunge zásadní vliv.

Těméř všechny grungeové kapely 90. let se tak hlásily k odkazu Neila Younga. Young na samotném začátku 90. let společně s kapelami jako Pixies pomohl odstartovat návrat hutných kytar do středního proudu svým úspěšným albem ‘Ragged Glory’, které patří mezi jedno z jeho nejtvrdších alb. V roce 1993 Neil Young zahájil spolupráci s Pearl Jam, kdy odjeli na společné turné a nakonec to všechno dovršil dopis na rozloučenou Kurta Cobaina, který se se světem rozloučil Youngovými slovy: „Je lepší shořet než vyhasnout“ z Youngovy písně “Hey Hey, My My”. Paradoxně se pak z toho stal nejslavnější citát Cobaina.

The Truth About Neil Young And Grunge

Právě následující “Vacancy” zní dost jako z Ragged Glory a je zde ten typický válivý rytmus, který obyčejně pohání ty těžší písně Younga. Píseň je ale taky výborně zvládnutá melodicky – zapojí se harmonika nebo hravé kytarové vyhrávky. “Little Wing” je pak takový skrytý diamant alba. Hřejivá snad nejtišší píseň o dlouhých zimních večerech.

Album ukončuje utěšující, ani ne 3 minuty dlouhá píseň “Stars of Bethlehem”, na které Young zpívá:

„All your dreams and your lovers won’t protect you
They’re only passing through you in the end“

(“Všechny tvé sny a tvé lásky tě neochrání / Stejně nakonec jen skrze tebe procházejí”).

Je to úleva si pustit album, ve kterém není všechno perfektní. Album ve kterém slyšíte občas nějaké kolísání mezi hlasitostí Youngova zpěvu dle toho jak byl blízko či daleko od mikrofonu a ne podle toho, jak to někdo nastaví v Pro Tools nebo jiném softwaru určeném pro úpravu zvuku. Děkujme tedy za tuhle unikátní možnost nahlédnout do historie skrze perfektně zachované, dříve nikdy neslyšené album z roku 1975.

Neil Young – Homegrown

Vydáno: 19. 6. 2020
Délka: 35:23
Žánry: Country-Rock, Folk-Rock, Písničkář
Rozhodně musíte slyšet: 1. Separate Ways, 2. Try, 5. Homegrown, 7. Kansas, 9. White Line, 10. Vacancy, 11.Little Wing

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Deftones vydávají 25. září nové album Ohms a ještě před ním sdíleli nový singl nazvaný “Genesis”. S odchodem jednoho ze dvou bubeníků se musí potýkat australská rocková kapela King Gizzard & the Lizard Wizard, avšak nová poklidná píseň “Straws in the Wind” se zdá být těmito potížemi nezasažena. Ač je Sufjan Stevens stále znám spíš jako písničkář, který nepotřebuje velkolepé aranže, na nové písni “Sugar” zvolil opačný přístup a zdobí jej tak velkolepé elektronické aranže.

Country-popový pohodový duet vytvořili dva významní představitelé současné americké hudby Keith Urban a P!nk. S novými písněmi přišli z USA však také alternativní rockeři The Mountain Goats a z Velké Británie pak indie rockeři Nothing But Thieves.

Kompletní přehled nových písní, coverů, znovu nevydaných písní, remixů, či živých verzí tohoto týdne najdete na našem Spotify profilu:

Deftones – Genesis

Deftones vydali úvodní skladbu z připravovaného alba Ohms, píseň se jmenuje “Genesis” a vychází rovnou i s hudebním videoklipem. Ohms bude vydáno 25. září. Je to první nové album kalifornské alternativní metalové kapely po více než třech letech a bude následovat po Gore z roku 2016. Nové LP bylo vyrobeno za pomocí producenta / zvukového inženýra Terryho Data. Minulý měsíc sdíleli Deftones titulní skladbu “Ohms”. V květnu museli Deftones odložit své severoamerické letní turné 2020 s kapelami Gojira a zpěvačkou Poppy kvůli pokračující pandemii COVID-19.

King Gizzard & The Lizard Wizard – Straws In The Wind

Australská rocková skupina King Gizzard & The Lizard Wizard se nachází v obtížném období změn. Minulý měsíc skupina oznámila, že bubeník a zároveň manažer Eric Moore opouští kapelu a zůstane jim pouze jeden bubeník. King Gizzard & The Lizzard Wizard tak na čas přicházejí o svou netradiční sestavu tvořenou hned dvěma bubeníky.

King Gizzard & The Lizard Wizard však pokračují ve vydávání nové hudby. V posledních několika měsících vydali singly „Honey“ a „Some Of Us“. Dnes sdílejí novou píseň s názvem „Straws In The Wind“.„Straws In The Wind“ je jednou z písniček Lizard Wizard, kde frontman Stu Mackenzie předává vokální povinnosti jinému členovi skupiny. Otevírá se tak obvyklá otázka, na kterou však neznají odpověď ani ti největší fanoušci. Je zpěvák Stu Mackenzie onen King Gizzard a kapela je The Lizard Wizard?.

Zase tolik na tom však ale asi nezáleží. Tentokrát však je to klávesista a hráč harmonikář Ambrose Kenny-Smith, kdo se postavil do čela kapely. „Straws In The Wind“ se rozprostírá na téměř šesti minutách. Je to většinou akustický groove s inspiracemi směrem k blízkovýchodním modlitebním písním. Zatím je to každopádně známka toho, že kapela je schopná hrát složité rytmy, i když má jen jednoho bubeníka na plný úvazek.

Sufjan Stevens – Sugar

Americký detroitský skladatel a písničkář Sufjan Stevens má další novou skladbu ze svého připravovaného alba The Ascension. „Sugar“ přichází s novým hudebním videem, které obsahuje choreografii od MacArthura Fellowa Kyla Abrahama. Režisérem je méně známý, ale talentovaný filmař Ezra Hurwitz.

„’Sugar’“ je v konečném důsledku o touze po dobrotě a čistotě (a skutečné čerstvosti),“ uvedl ve svém prohlášení Sufjan Stevens. “Na první pohled je píseň jen klišé, ale poselství je naprosto nezbytné: nyní je čas shromáždit to, co je dobré, čisté a hodnotné, udělat to po svém a sdílet to s ostatními. Nakrmte svou duši a promluvte s novou životní chutí s těmi kolem vás. Darujte si navzájem lásku, úctu i bolest. Zbavte se všech starých zvyků, všech starých způsobů myšlení a jednání, všech dřívějších praktik – „obvyklého podnikání“ – a přineste světu nový život. Toto je naše povolání,” vysvětloval Stevens hluboký filozofický kontext písně.

Nové album Sufjana Stevense vychází 25. září v návaznosti na album z roku 2015 Carrie & Lowell a bude obsahovat dříve sdílené písně „America“ a „Videogame“. Začátkem letošního roku dorazila také druhá strana singlu “My Rajneesh“, která je píseň s tématem o indickém filozofovi a duchovním vůdci Bhagwanu Shri Rajneeshovi.

Rise Against – Broken Dreams, Inc.

Americká punk-rocková kapela Rise Against vydala zbrusu novou píseň “Broken Dreams, Inc”. Je to jejich první nová skladba za poslední tři roky a první v rámci nové smlouvy se společností Loma Vista Recordings. Doprovodné animované / komiksové video k písni obsahuje záběry z komiksu Dark Nights: Metal od legendární americké komiksové společnosti DC Comics, který nakreslil Greg Capullo.

“’Broken Dreams, Inc.’” hovoří o dnešním měnícím se prostředí americké společnosti, o příležitostech, které jsou k dispozici některým, ale jiným ne. O tom, že jsou spíše k dispozici lidem, kteří jsou schopni těžit peníze díky podvodům, oproti těm, kteří zůstanou pozadu, kteří trpí a skončí jako oběti.” Jak vyrovnáme podmínky, aby každý mohl mít skutečnou šanci dosáhnout amerického snu? “ Zpěvák / textař Tim McIIlrath o písni řekl. “Jedno slovo: narušení. Musíte dát moc do rukou lidí, ne do rukou byznysu, musíte si vážit lidí a komunity nad ziskem. Nemůžete mít zemi spravovanou akcionáři ani svět spravovaný akcionáři, svět, který si cení především zisku, protože především zisk může mít pro lidstvo nebezpečné následky.”

Nothing But Thieves – Impossible

Anglická rocková kapela Nothing But Thieves měla premiéru na další novou skladbu z připravovaného alba skupiny Moral Panic. Nejnovější píseň má název “Impossible“ a nyní si ji můžete stáhnout prostřednictvím digitálních prodejen a nebo poslechnout přes streamovací služby.

„Svým způsobem je “Impossible” úplným protikladem všeho ostatního na albu, které obsahuje spoustu úzkosti a zmatku ohledně toho, co se teď děje na této planetě,“ říkají v prohlášení k vydání singlu Nothing But Thieves. „Tahle píseň se stala opakem …. Byla to chvíle úlevy, kterou jsme my i album potřebovali.“

„Impossible“ je čtvrtou vydanou skladbou z chystaného alba Moral Panic, která následuje po písních „Real Love Song“, „Is Everybody Going Crazy?“ a „Unperson.“ Celé album dorazí 23. října.

Kapela Nothing But Thieves také ohlásila turné po Velké Británii a Evropě, které má zahájit v září 2021. Úplný seznam termínů a veškeré informace o vstupenkách najdete na NBThieves.com.

The Mountain Goats – Get Famous

Americký projekt The Mountain Goats sdílel píseň “Get Famous, druhý singl z připravovaného 19. alba Getting Into Knives.

Nová píseň „anti-fame“ je oduševnělá, dotvořená rohy a vintage varhanami a odkazuje na zesnulého chicagského písničkáře a vizualistu Wesleyho Willise (viz například řádek „Wesley Willis mi řekl, jak o vás psát“).

V tiskovém prohlášení řekl frontman John Darnielle: „Kdybych vám všem řekl, kolik legrace jsme při nahrávání měli, neuvěřili byste mi, ale doufáme, že to dorazí až k vám.“

Keith Urban – One Too Many (with Pink)

Spojení, které možná není úplně tradiční – velké popové star a americké country hvězdy se zrodilo v USA, ale ostatně jsou to Spojené státy americké. Pohodová píseň P!nk a Keitha Urbana se jistě bude líbit všem těm, kteří potřebují od toho chaosu v současné pandemické době plné nejistot trochu odpočinout.

Sledujte pravidelně aktualizovaný playlist nových písní na našem Spotify profilu:

Phoebe Bridgers - Punisher

Recenze | Novinky: Jestli existuje Bůh, tak nám seslal na zem anděla jménem Phoebe Bridgers, který nás pomůže s jejím druhým albem Punisher, přenést skrze těžké časy

Ačkoliv je Phoebe Bridgers teprve 25 a vydává teprve své druhé album, album Punisher zní tak, jakoby to bylo dílo už léty prověřeného hudebníka, který své řemeslo vylepšoval rok co rok. A stejně s jakou jistotou předkládá svou složenou hudbu, tak i přesvědčuje posluchače o tom, že co se děje jim, děje se i jí. Okamžitě posluchače upoutá svými řádky, se kterými se dokáže ztotožnit velká řada lidí, protože byla ve stejných nebo velice podobných situacích.

Když třeba na písni “Funeral“ z debutového alba Stranger in the Alps zpívá: “It’s 4 a.m. again / And I’m doing nothing again,” velice stručně vás donutí přenést do vašich špatných nocí, kdy jste celou noc přemýšleli a nezabrali.

Phoebe Bridgers (Foto: Olof Grind)
Phoebe Bridgers (Foto: Olof Grind, )

I nové album Punisher je plné autobiografických momentů Phoebe Bridgers, se kterými se můžete velmi silně ztotožnit a je to jeden z vůbec největších talentů Bridgers. Její písně jsou jako sny, kde je podstatná část založena na tom, co se děje v normálním životě, ale zároveň se mohou snadněji než skutečná realita proměnit v něco krásného, ale i hrozivého.

Vnímat realitu jako film

Stejně jako sny se texty Bridgers řídí svým srdcem než rozumem. Populárně-vědecky řečeno, emočním centrem mozku, skutečně vědecky řečeno limbickým systémem, které bývá velmi aktivní právě i v době spánku.

Snění Phoebe Bridgers je také dáno tím, jak se na albu snaží neustále o nemožné – vytvořit z prázdnoty a nicoty něco.

“And when I grow up
I’m gonna look up from my phone and see my life,”

(“A až vyrostu / Podívám se na můj mobil a uvidím svůj celý život)

zní jedna z na první pohled obyčejných, ale zároveň velmi důležitých vět alba. Je v tom cítit jakási nejistota z budoucnosti, nejistota mladé generace, chuť po klidu, váhání nad tím, jestli třeba fotografie v mobilu jsou úplně to stejné jako staré fotografie babiček, čili smiřování se s prudkým technologickým vývojem, který má pravděpodobně exponenciální růst.

„Kdybych se každé ráno probudila a přemýšlela o realitě všeho okolo, úplně by mě to pohltilo”

Phoebe Bridgers ale není pravá surrealistická umělkyně. Na rozdíl od nich se nesnaží ani tak skutečnost totálně narušit, ale daleko spíše pouze upravit tak, aby to bylo všechno zajímavější. Phoebe Bridgers pro magazín New Yorker ostatně prohlásila, že její písně jsou o snění ohledně budoucnosti. „Kdybych se každé ráno probudila a přemýšlela o realitě všeho okolo, úplně by mě to pohltilo”.

Vidíme tady zajímavý rozdíl mezi hudbou její starší jazz-popové kolegyně Norah Jones, jenž se naopak plně soustředí na přítomnost. Možná je to dáno věkem, možná to Phoebe Bridgers už zůstane. Nelze si však nepovšimnout, že v sobě má ještě pořádný kus holčičí duše. To, jak se radši dívá na realitu, jakoby byla buďto snem a nebo nějakým filmem, který je možné upravit si podle sebe, možná není tím nejdospělejším způsobem, ale je to rozhodně způsob, jak si udržet psychické zdraví — zvlášť v nynější podivné době. Mnoho psychologů ostatně doporučuje něco podobného.

Bridgers v rozhovorou pro New Yorker řekla přímo: “Vnímám realitu, jakoby to byl nějaký film”. Mnozí psychologové například doporučují, že když je před vámi nějaký důležitý a stresující úkol, zvláště pokud jste úzkostliví lidi, mohla by pro vás být nápomocná metoda, kdy si představíte, že jste postavami v nějakém filmu.

Díky tomu se přestanete tak nezdravě soustředit na realitu. Přestanete přemýšlet o tom, že máte vysoký tep, že pokud to nezvládnete, vyhodí vás z práce a díky tomu skončíte pod mostem a podobně. Jste tak schopni vůbec jít do toho a začít například před nadřízenými prezentovat svůj důležitý pracovní projekt (samozřejmě se to musí aplikovat v rozumné míře, protože pak už to je zase problém disociativní poruchy).

Album plné mladých hudebních talentů

Se skvělým zvukem alba pomáhají kromě zkušeného producenta alba Tonyho Berga (Kimbra, Jesca Hoop, Phantom Planet…), který kromě zvukové práce na albu i hrál na mellotron, kytaru nebo banjo i další mimořádně talentovaní mladí američtí hudebníci.

Je tu jeden z objevů americké hudební scény posledních 5 let, folk-rocková písničkářka Julien Baker nebo Lucy Dacus. Phoebe Bridgers s oběma založila v roce 2018 superskupinu Boygenius. Dacus se objevuje taky na epické závěrečné skladbě “I Know the End”. Tady ale nastupuje také vedle Lucy Dacus také indie folk-rocková kapela Bright Eyes – konkrétně  Conor Oberst, jeho spoluhráč z ikonické indie rockové kapely Yeah Yeah Yeahs  Nate Walcott a kytarista Nick Zinner.

V hudbě Phoebe Bridgers jdou celkem jasně slyšet podobnosti s naléhavostí, epičností a jakousi klidnou velkolepostí post-rockové kapely Explosions in the Sky. Podobně laděná, sychravá kytara nabízí pro Phoebe Bridgers možnost hudbou vyjádřit její zápolení s každodenní nudou a fádností.

“The billboard said ‘The End Is Near,’
I turned around, there was nothing there.
Yeah, I guess the end is here.”

(“Na billboardu stálo: ‘Konec je blízko’ / Otočila jsem se a nic tam nebylo / Jo, takže konec je asi vážně tady”)

Ale to je už skutečně samotný konec, kdy se album zřítí do singularity. Ještě předtím nastane i mnoho daleko pozitivnějších momentů, ale i stejně temných.

Hned první instrumentální “DVD Menu” začíná ve zlověstné, ponuré hudbě znějící jako z nějaké hodně temné severské detektivky. “Garden Song” je pak hudba, kde skrze mraky prosvítají sluneční paprsky. Krásná probublávající kytarová smyčka tvoří hlavní kostru písně. Producent Ethan Gruska do písně zapisuje svůj rukopis, když píseň připomíná jeho vlastní písně z alba En Garde.

“Garden Song” je jednoznačná alternativa, pak následuje spíše lehčí a prosluněný indie-pop-rock, resp. power-pop “Kyoto”, který mi připomíná novozélandské The Beths nebo americkou indie rockovou zpěvačku Soccer Mommy. Melodičnost má zde první místo. Je to jednoduchá píseň, ale velmi silná a skvěle nahraná a zprodukovaná.

“Kyoto” Zní paradoxně možná trochu více jako píseň jejího dalšího bočního projektu – dua Better Oblivion Community Center, které tvoří také s již zmiňovaným Conorem Oberstem.

Tajná nešťastná láska

Pro Bridgers je důležité hlavně to, že má po nějaké době další rychlejší píseň. Její zatím asi největší hit z debutu Stranger in the Alps “Motion Sickness” byl ostatně také rychlejšího tempa. “Kyoto” je však dokonce ještě rychlejšího (107 BPM Motion Sickness” vs 131 BPM  “Kyoto”).

Na “Punisher” ale Bridgers zase zpomalí. Srdečná píseň, kterou napsala o lidech ve své sousedství, kterým vzkazuje:

“What if I told youI feel like
I know you?
But we never met”

(“Co kdybych ti řekla, že mám pocit / Že tě odněkud znám? / Ale nikdy jsme se nepotkali ”)

Ač to zní nejprve obecně na všechny její sousedy, poté to zní jakoby adresovala píseň nějaké své tajné lásce, viz řádky:

“And here, everyone knows you’re the way to my heart”

(“A všichni tu ví, že jsi cesta k mému srdci”)

Síla produkce je znát na tom, jak se zde například objevují některé moderní prvky. Ale jen tak opatrně, ať to nijak nenaruší chod písně. Tak ať perfektně zapadají. Hlasový „vocoder“ tak skoro ani nepostřehnete, ale přitom tvoří velmi důležitou část atmosféry písně.

“Halloween” je jedna z nejjednodušších písní na albu. Melodie i text je spíše jako z popové než alternativní balady. Kytary, piáno, syntezátory a zvukové efekty však znovu tvoří krásnou a kouzelnou atmosféru. “Halloween” je typický případ onoho posunutí reality do snu, který Phoebe Bridgers tak často využívá.

“Baby, it’s Halloween
And we can be anything,”

(“Lásko, je Halloween / A my můžeme být čímkoliv“).

opakuje Bridgers neustále v refrénu.

“Moon Song” začíná jako už trochu moc patetická písnička, nakonec se ale rozvine přece jen v další velmi solidní drama s romantickou zápletkou. Obzvláště k tomuto albu bych nerad zatahoval bulvár, pokud byste si ale „vygooglili“ zdravotní problémy a rodinný stav Conora Obersta, asi byste pochopili, že se nám tady tvoří docela zamotaný milostný trojúhelník, viz řádky:

“You are sick and you’re married
And you might be dying
But you’re holding me like water in your hands”

(“Jsi nemocný a jsi ženatý / A možná umíráš / Ale udržuješ mě jako vodu ve svých rukou”).

K tomu se navíc přidají dva hudební odkazy, což pokud je posluchače identifikuje, je to pro něj vždycky takové příjemné masírování ega. Tady to není navíc nic těžkého a pochopí je skoro každý větší hudební fanoušek. Odkazy však musí být dobře zabaleny, jinak se míjí účinkem. Bridgers nejprve zmiňuje, že nemá ráda “Tears In Heaven” Erica Clapton, ale je smutné, že umřelo jeho dítě. V rozhovoru pro server Double J pak ale zmínila, že vlastně má tuhle píseň ráda. Tak proč tohle? Prý je to více poetické. No nevím. Zní to popravdě dost nevhodně a bezcitně. Pak ale následuje o poznání povedenější odkaz na Johna Lennona:

“And we fought about John Lennon
Until I cried”

(“A my se hádali o Johnu Lennonvi / Než jsem začala plakat“)

Což tak nějak hezky shrnuje ve dvou řádcích rozporuplnou postavu Johna Lennona, který byl sic obrovský hudební génius, ale taky tak trochu debílek, co se týče svého vztahu k jeho ženám a dětem.

Bridgers přetvořila smutek, zoufalství a prázdnotu ve vlastně něco neuvěřitelně krásného

“Savior Complex” je velice pěkná písnička, která zní trochu jako staré filmové písně z 50. let. Pomalu ale už přeci jen začnete mít pocit, že vás album nějak moc ukolébává. Naštěstí přesně v ten moment se ozve dunění další píseň “ICU”, které vás z této totální relaxace přeci jen trochu probere. I ta je inspirována nešťastnou láskou, tentokrát pro změnu k bubeníkovi její kapely. Tady naštěstí nemusím dělat drbnu a „googlit“ jako soukromé očko, protože to není žádným tajemstvím. Phoebe Bridgers na to přímo naráží v řádcích:

“I used to light you up
Now I can’t even get you to play the drums
‘Cause I don’t know what I want
Until I fuck it up”

(Vždycky jsem tě rozsvítila / Teď tě ani nemůžu dokopat k tomu, abys hrál na bicí / Protože nevím, co chci / Dokud to nepo**ru”).

Když si myslíte, že nejlepší písně alba už nemůžou přijít, přijde “Graceland Too”, ze které se vám chce regulérně plakat. Obzvláště, když se v závěru písně stupňuje intenzita písně a přidávají se jak Lucy Dacus, tak Julien Baker najednou.

Frázi „Konec je blízko“ (“The end is near”) používá mnoho moderních a alternativních náboženství a sekt jako Svědkové Jehovovi, pochází však už z Bible, konkrétně z části Petr 4:7:

Konec všech věcí je blízko. Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám“

Restoration of Peter - Wikipedia

Je úplně zbytečné tuhle emočně napjatou píseň nějak dlouze popisovat, protože to ani nejde. Je to ale naše práce, a tak by se to dalo nejlépe krátce vyjádřit jako melodie nějakého moc krásného momentu, který nastane po dlouhém období smutku a vzteku. Když se to vezmeme méně emočně a více analyticky, tak musíme ocenit, jak dokázala Bridgers zase přetvořit smutek, zoufalství a prázdnotu ve vlastně něco neuvěřitelně krásného.

Řádky jako

“So we spent what was left of our serotonin
Chew on our cheeks and stare at the moon,”

(“A tak jsme utratili, co nám zbylo z našeho serotoninu / Žvýkali líce a zírali do měsíce”)

jsou prostě kulervoucí. V popisování braní MDMA tímto romantickým způsobem je něco zároveň něco dekadentního a znepokojujícího, jako na celém albu, zároveň ale něco neuvěřitelně hezkého. Na to, jak je albu vlastně klidné a relaxační končí dost znepokojivě. Je to skoro až hororové. Mráz po zádech z toho pak začne běhat, když si uvědomíte, jak moc toho má album společného se současnou situaci okolo koronaviru. Naprosto děsivé totiž je, že končí těmi v první části článku zmiňovanými apokalyptickými řádky o billboardu s nápisem “Konec je blízko”, pak Bridgers říká “Konec je zde” a to úplně poslední, co z alba slyšíte je lapání po dechu. Uff…

Nevím, jestli takto temný konec alba není vzhledem k jeho zbytku na škodu. To pěkné snění se totiž najednou přemění za sborových chorálu “The end is near” ve skoro nějakou gotickou hudbu a Phoebe Bridgers se tak rázem tématy řádí někde mezi britský gotický rock 80. let, Billie Eilish, Marilyna Mansona a finské death-metalové kapely.  Ostatně by byla škoda, kdyby i jí lidi začali pamatovat jako folkovou verzi Billie Eilish, protože ty podobnosti nejsou jindy až zase tak výrazné.

Těmito stereotypními řádky to ale bohužel všechno posiluje. Na druhou stranu je těžké si představit působivější konec alba. Škoda, že se teď nekoncertuje. Rád bych viděl, jak v mohutném finiši stovky lidí společně zpívají: “End is near”. I v tomhle ohledu je album nadčasové. Je jasné, že po tomhle období plném zavírání, sociálních odstupů a roušek bude ve společnosti narůstat dekadence. U Phoebe Bridgers však alespoň většinou čeká vykoupení v podobě snění.

Phoebe Bridgers sice někdy až moc blbne v textech, kdy se nechává strhnout nějakou falešnou poetičností, z takových 99% jsou ale její texty naprosto skvělé a je třeba znovu vyzdvihnout její dar napsat texty tak, že se s nimi člověk velice rychle ztotožní a taky dar napsat texty na jednu stranu sice prosté a přímé, ale na druhou stranu umělecky hodnotně.

Phoebe Bridgers – Punisher

Vydáno: 18. 6. 2020
Délka: 40:37
Žánry: Indie Rock, Indie Folk, Folk Emo
Rozhodně musíte slyšet: 1. DVD Menu, 2. Garden Song, 3. Kyoto, 4. Punisher, 5. Halloween, 9. ICU, 10. Graceland Too, 11. I Know the End

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Shame, Everything Everything, Good Times Only, Of Monsters and Men

Zpátky na scéně jsou po epickém debutu Songs Of Praise londýnští punkeři Shame. O kousek dále z Manchesteru přichází elektro-rocková kapela Everything Everything s novým albem Re-Animator a písní “Big Climb“. Stejně tak přichází s novým albem Pěkný chvíle i novým singlem “Řekni mi“ pražští Good Times Only. Na nové album si naopak budou muset počkat déle příznivci Of Monsters and Men, alespoň tu však mají nový povedený singl “Visitor“, který by měl na chvíli ukojit chtíč po jejich nových písních.

S novými písněmi přichází také americký legendární rocker Bruce Springsteen, zpěvačka SZA nebo americká alternativní stálice The Flaming Lips, kteří si připsali poněkud nečekanou spolupráci s country objevem Kacey Musgraves.

Kompletní přehled nových písní včetně remixů, coverů, živých, či znovu vydaných nahrávek najdete zde:

Shame – Alphabet

Shame jsou zpět se svou první novou hudbou od roku 2018, kdy vydali svůj epický debut Songs Of Praise.

Zuřivý punkový singl jiho-londýnské kapely přichází s oznámením o comebackové show v londýnském klubu Electric Brixton, který je naplánován na 22. dubna 2021.

Frontman Charlie Steen vysvětlil píseň produkovanou Jamesem Fordem takto: „’Alphabet’ je přímou otázkou pro diváky i pro umělce, zda něco z toho někdy bude stačit k uspokojení.

“V době, kdy jsem to psal, jsem prožíval řadu surrealistických snů, kdy ze mě krvácelo manické podvědomí a prosakovalo do textů.” Všechny znepokojující a znepokojující snímky, kterým jsem ve spánku čelil, nabyly ve videu svou vlastní podobu.”

Everything Everything – Big Climb

Britští art-rockeři Everything Everything vydali nové album Re-Animator. Nyní sdílí video k písni „Big Climb“, která nebyla sdílená před vydáním alba.

Everything Everything si video k „Big Climb“ sami režírovali. Uvádí kapelu v oblecích vystupujících v kanceláři a dělají si legraci z podnikové kultury. Zároveň učinili některá politická prohlášení o škodách, které změna klimatu již způsobila.

Kapela to společně řekla o videu v tiskové zprávě: „Začali jsme si všímat spousty online sklíčenosti ve stavu světa, který mladí lidé zdědí. Bylo to nihilistické, ale naprosto srozumitelné a v zásadě racionální. Zdědí rychle se oteplující planetu s malým počtem pracovních míst a málo dostupným bydlením, vytvořenou předchozími generacemi, které se zdají naprosto neomluvitelné. Postoj zní: ‘Do prdele, teď je to tvůj problém, tak to naprav.’ Je ostudné, že se spoléháme na to, že to necháváme na 15letých. To všechno jsme chtěli satirizovat.“

Good Times Only – Řekni mi

Pražská indie rocková kapela Good Times Only vydala dlouho očekávané debutové album Pěkný chvíle nahrávané v libereckém studiu Resound. Singl, který vyšel zároveň s albem je píseň “Řekni mi”. K tomu byl natočen také videoklip natočený na Hořovické motokárové dráze, který režíroval Bart Klimsza. Píseň kombinuje původní zasněný indie rock z první nahrávky Good Times Only, kterým bylo EP nedělní Luka a elektronické prvky, které začali Good Times Only zakomponovávat do své hudby právě při nahrávání debutového alba plné délky a byly slyšet již v minulém singlu “Tvůj kluk”.

Of Monsters and Men – Visitor

Nejprodávanější islandská skupina Of Monsters and Men se vrátila se singlem „Visitor“ – vysokoenergetickou skladbou, která představuje jejich první novou hudbu od alba Fever Dream z roku 2019, jenž představilo Of Monsters and Men v překvapivě rockové podobě. Současný singl ”Visitor“ a jeho doprovodné video by mělo dle oficiálního vyjádření představovat ochutnávku „díla, které bude na vrcholu roku 2021 oslavovat společně desáté výročí skupiny“.

Ohromující vizuál pro „Visitor“ byl natočen na Islandu ještě před pandemií a režíroval jej islandský režisér Thora Hilmars. Píseň je podle zpěvačky a kytaristky Nanny Bryndís Hilmarsdóttirové o „odpojení se na okraji změn, o tom, jak zmizí vše, co jste kdysi znali, a o tom, že se ocitnete v roli návštěvníka.“

Hilmarsdóttir pokračovala: „Bylo to napsáno a zaznamenáno, když byl svět úplně jiným místem, ale postapokalyptický svět videa se zdá být vhodný. Točili jsme k tomu videoklip na Islandu v mrazivém únoru těsně před zásahem pandemie. Jsme velmi rádi, že s vámi konečně můžeme tuto píseň sdílet. “

Kapela se v současné době připravuje na oslavy desátého výročí v roce 2021. Podle tiskové zprávy se fanoušci mohou těšit na „více nové hudby a dalšího vzrušujícího obsahu.“

Bruce Springsteen – Letter to You

V „Letter to You“, titulní skladbě z připravovaného alba legendárního amerického rockera Bruce Springsteena, zpívá o napsání promyšlené zprávy pomocí „inkoustu a krve“. Springsteen tak vlastně dělá to, co již dělal po celá léta a co bylo ingrediencí tolika jeho skvělých písní v minulosti. V „Letter to You“ je to nevyjadřuje pouze hudba, ale i text.

Springsteen řekl, že on a skupina E Street Band nahráli album Letter to You v surovém výbuchu energie po dobu pěti dnů a ani se neobtěžovali pokusit se jí zkracovat nebo nějak editovat. Takže píseň „Letter to You“ je již z principu naléhavá a upřímná. Sentiment písně se projevuje v jeho hlase a ve způsobu, jakým jeho věrná skupina E Street Band bez námahy a zkušeně hraje kytarové a klavírní linky se swingovými rytmy skladby.

SZA – Hit Different

SZA je konečně zpět se svou vlastní skladbou po dvou spolupráci na soundtracku, jedné s Justinem Timberlakem („The Other Side“ z filmu Trolls World Tour, resp. Trolové: Světové turné) a druhým s Kendrickem Lamarem („All the Stars“ z filmu Black Panther).

Jmenuje se „Hit Different“ a tentokrát má ona hvězdu, která ji na singlu podporuje: je jím hvězdný raper Ty Dolla $ign a o produkci se postaralo duo The Neptunes – tedy hvězdný Pharrell Williams a Chad Hugo .

S nostalgickou produkcí The Neptunes, nový singl zasáhl toto něžné místo, díky kterému byl debut SZA Ctrl v roce 2017 tak úspěšný. „Mýlíš se, ale bez tebe se neobejdu,“ (“You wrong, but I can’t get along without you,”) zpívá zranitelně a čestně

SZA režírovala video pro „Hit Different“ sama, s choreografií umístěnou na vrakovišti a na hromádkách sena. Zpočátku tančí se skupinou žen mezi rozbitými vozy, ale následně kamera přejde na sólové vystoupení SZA.

The Flaming Lips a Kacey Musgraves – God and The Policeman

Flaming Lips se spojili s nečekaným spolupracovníkem: country hvězdou s Grammy v kapse Kacey Musgraves. Musgraves zpíval již na jednom z minulých letošních singlů Flaming Lips „Flowers Of Neptune 6“, pro který poskytla vokální harmonie, jež tvořily pozadí. Nyní se dostala z pozadí k reflektorům a na místo mikrofonu, které je hned vedle frontmana Wayna Coyna. Album American Head, bylo vydáno prakticky bez oznámení data vydání předem a bez oznámení dalších detailů, a tak se teprve až po jeho překvapivém vydání ukázalo, že je na něm i další píseň s Kacey Musgraves.

Musgraves se zasloužilo o doprovodný vokál k písni „God And The Policeman“, předposlední skladbě nového alba American Head. „God And The Policeman“ má také zbrusu nové video. Musgraves v něm není (pokud není jednou z maskovaných komparzu, což se zdá nepravděpodobné). Místo toho režisér George Salisbury vypráví nejednoznačný příběh o tom, jak Coyne pronásledují policajti z důvodů, které nejsou zcela jasné.

Noel_Gallagher
Noel_Gallagher

„Je mi to u prd**le . Rozhodl jsem se, že si nenasadím ani jednu. A pokud dostanu ten virus, je to jenom na mě, není to na nikoho jiného,“ uvedl bývalý kytarista druhý zpěvák Oasis Noel Gallagher s tím, že odmítá nosit roušku při nakupování a to i když je to v rozporu se zákony, které byly ve Velké Británii zavedeny v červenci. Už předtím se odmítavě k rouškám vyjádřil i zpěvák další ikonické Manchesterské kapely The Stone Roses Ian Brown.

Autor většiny písní Oasis, který se objevil v podcastu Matta Morgana, popsal ochranu obličeje jako „hovadinu“. „Celá věc je bláznivá. Měli byste je nosit v Selfridges (londýnský řetězec obchodních center), přesto můžete ku**a jít vedle do hospody a být obklopeni každým za***ým ko**em bez roušky. Víte, co tím myslím? Je to jako: ‘Ach, nemáme virus v hospodách, ale máme ho v Selfridgesi?’“ Řekl Gallagher.

„Je nám teď odebíráno příliš mnoho zas***ých svobod,“ tvrdí Noel Gallagher

Ve všech obchodech a supermarketech ve Velké Británii je zákonem povinné nošení ochrany přes nos a ústa, i když pro děti do 11 let a osoby se zdravotními problémy platí výjimky. Jsou také povinné v britské veřejné dopravě. Gallagher, který nikdy nevlastnil řidičský průkaz, vzpomíná, jak odmítl nosit roušku na nedávné cestě vlakem do Manchesteru.

„Jel jsem minulý týden do Manchesteru a nějaký kluk na mě, jestli si můžu nasadit roušku, protože přijede dopravní policie a dá mi pokutu tisíc liber. Ale pokud budu jíst, nemusím si jí dávat,“ řekl. „Takže jsem říkal: ‘Dobře, tak tenhle zabijácký virus, který se šíří vlakem, přijde a zaútočí na mě, ale když uvidí, že mám sendvič, tak mě nechá být, protože obědvám?’

Oasis roušku nepotřebují, protože budou žít napořád:

Na námitku moderátora Morgana, který tvrdil, že roušky pomáhají zabránit šíření viru, Gallagher tvrdil, že nosit roušku prý není zákon (byť v Británii to zákone skutečně od 24. července je). Řekl: „Poslouchejte, není to zákon. Je nám teď odebíráno příliš mnoho zas***ých svobod.“ Poté si vzpomněl, jak byl vyzván, že v supermarketu neměl roušku, a nakonec požadoval, aby se setkal s manažerem, aby vysvětlil jeho postoj proti rouškám. Gallagher dodal: „Nedělám to. Rozhodl jsem se nenosit ani jednu a pokud dostanu ten virus, je to jenom moje chyba a ne nikoho jiného. Pokud má každý další ko**t masku, tak to od nich nechytím, a pokud to mám já, pak to taky nechytí. Myslím, že je to chuj**na. Není pro ně žádný důvod … Je to k ničemu.“
Naproti tomu jeho bratr Liam nedávno připustil, že nošení roušky „je nutné“, přestože není jejich fanouškem.

Minule používání roušek odsoudil také další známý manchesterský hudebník. Frontman The Stone Roses Ian Brown. „Žádná karanténa, žádné testy, žádné trasování, žádné roušky, žádné očkování,” napsal Ian Brown na Twitter a později dodal: „Takže jsem konspirační teoretik HA! termín, který vymysleli lame stream media, aby zdiskreditovali ty, kdo cítí ten smrad a vidí skrz vládní/mediální lži a propagandu #researchanddestroy.“

Podcast ‘Devotee’, kde Noel Gallagher vysvětluje své odmítání nošení roušek najdete zde:

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Norah Jones na sedmém albu Pick Me Up Off the Floor zůstává věrná svému talentu a vyvažuje svou normálností současnou hudební scénu i celý bláznivý rok

Norah Jones mohla na začátku své kariéry upsat duši ďáblu, nechat se vtáhnout do mašinérie velkých nahrávacích společností, nechat si od nějakých švédských producentů napsat hity, začít prodávat svůj vzhled a vsadit na velice účinný marketing šokování davů bizarní a vyzývavou módou. Norah Jones to ale nikdy neudělala a vždycky se držela svého důstojného projevu a především vždy věřila na svůj talent. Na to, že její hudba nepotřebuje žádné steroidy, aby byla dostatečně přitažlivá. Její normálnost je potřeba ocenit znovu i na novém albu Pick Me Up off the Floor. O to více, že je letošní rok opravdu ještě bláznivější než ty ostatní.

Už si bohužel nemůžu vzpomenout z koho úst jsem to slyšel a nebo kde jsem to četl. Nedávno jsem ale někde slyšel nebo zahlédl skvělé moudro. Věci, které někdo udělá jenom proto, aby se někomu zalíbil, vydrží pouze chvíli. Daný jedinec z toho bude mít prospěch sice velice rychle, ale nevydrží to moc dlouho. Věci, které však děláte ze svého vlastního přesvědčení, vydrží velmi dlouho. Lidé kolem vás totiž po letech pochopí, že to myslíte s tím, co říkáte vážně a jestliže se alespoň některé věci, které říkáte vyplní a nebo jestli se vám podaří dokončit něco, o co jste se už dlouho snažili, lidi si to zapamatují. Pak vlastně i zapomenou na to, co se vám nepovedlo. Vidí to, čemu jste věřili dlouhá léta a nakonec se to vyplnilo. Lidi pochopí, že je dobré se s vámi přátelit, protože jste něčeho dosáhli a je na vás spoleh.

Norah Jones (Foto: Capitol Records)
Norah Jones (Foto: Capitol Records)

Obzvláště trefné je tohle samozřejmě, když se to aplikuje třeba na části lidského života, kde se projevují negativní lidské vlastnosti. Když se třeba jedná o velké peníze. Platí to tak hodně v politice, ale i v hudbě se (alespoň tedy v případě té vysoce populární), točí velké peníze. Norah Jones dělala vždycky hudbu svým vlastním způsobem. Někdy možná i sama zapochybovala nad tím, proč vůbec dělá hudbu, která na první dojem zní jako vhodná spíše pro její babičku než pro její kamarády a kamarádky ze stejné generace. Norah Jones ale nepřestala věřit svému stylu, nepřestala hrát svůj poklidný a elegantní styl ze staré školy.

Album je o přítomnosti

Ač je tak už třeba hned na debutové album Come Away with Me pohlíženo jako na velmi kvalitní, člověk její tvůrčí tvrdohlavost nikdy neopustit hudbu, která se pohybuje někde přesně mezi country, popem a jazzem, oceňuje čím dál tím více a více.

Album se v překladu jmenuje “Zvedni mě ze země” a na obalu leží na té zemi samotná Norah Jones. To je docela vtipné, protože název odkazuje hlavně na skutečnost, že Pick Me Up the Floor je album složené z “odpadlíků” minulého alba Begin Again. Na tom Norah Jones spolupracovala s hudebníky jako Jeffem Tweedy nebo Thomasem Bartlettem. Už jenom protože to mělo být kolaborativní album, některé písně, které Jones napsala sama, byly vynechány. Pak tu ale jsou i písně, ve kterých původně možná Norah Jones neviděla takový potenciál.

Je to ale bláznivé, protože tohle album postavené na tom, co se nedostalo na albu minulé, je daleko lepší než právě album minulé. Působí více celistvě, netlačí tolik na pilu a Norah Jones celým albem provází se sobě vlastním stylem. Právě i tady je mimo jiné frontman kapely Wilco Jeff Tweedy výraznou postavou. S Norah Jones napsal závěrečnou překrásnou píseň, jenž je duetem opatrné akustické kytary a o poznání asertivnějšího piana “Heaven Above”.

Druhou písní s Jeffem Tweedym je pak ladně linoucí se “To Live” s hořkosladkou, nostalgickou náladou, kdy si Norah Jones uvědomuje, že by měla i přes bolestivé období jejího života:

“These cracks in my heart
Can’t be filled with cement
Can’t find or use up
All the time that I’ve spent”

hledět hlavně na to, co se děje nyní a užívat si každý klidný okamžik:

“I want a life in color
To breathe outside the lines
To live in this moment
Find peace in my mind”

Album je vůbec náladami vyvážené. Je to jako se dívat na západ slunce a přemýšlet o všech těch špatných věcech, co se v minulosti udály. Mnoho z nich vás mrzí, protože jste se kvůli nim hodně natrápili, měli jste kvůli nim zlomené srdce a podobně. Zároveň si ale uvědomujete, jak je takové trápení pomíjivé. Na minulosti i fyzikálního hlediska moc nezáleží. Slavný fyzikální dvouštěrbinový experiment ukazuje, že možná vnímáme čas špatně, protože ve  kvantové fyzice to není minulost, ale budoucnost, co ovlivňuje přítomnost!

A přesně o tom je nejen “To Live”, ale i naprostá většina písní z Pick Me Up Off the Floor, které tematicky výborně pokračuje v minulém albu nazvaném dokonce přímo jako “Začít znovu”.

U Norah Jones je to však, jak sama tvrdí, spíše přítomnost, co jí zajímá a co se jí zdá jediné skutečné a jediné na čem záleží. Jistě jste se dostali do takového bodu života, kdy se vám něco nepovedlo a zároveň vás budoucnost trochu děsila, protože jste nevěděli, co vás v ní vlastně čeká. To, co bylo nejjednodušší ovlivnit tak byl právě přítomný okamžik. Vychutnat si ho, uvědomit si, jaké máte štěstí, že jste vůbec tady a začít dělat všechny ty malé věci, které by vás mohly posunout dále. A přesně o tom je nejen “To Live”, ale i naprostá většina písní z Pick Me Up Off the Floor, které tematicky výborně pokračuje v minulém albu nazvaném dokonce přímo jako “Začít znovu”.

Dáma s velkým „D“

Následující píseň “I’m Alive” je další z povedených písní alba a byť to není nijak složitá píseň, baví hlavně svou pohodářskou náturou. Tato pozdní část alba je vůbec skvělá, což není úplně zvykem při obvyklém pořadí písní na albech, kdy se nejlepší pecky nacpou co nejvíce dopředu, aby si získalo posluchače a udrželo ho alespoň několik prvních písní. Marketingově to tak není úplně chytrý tah, umělecky naopak ano. Je však pravda, že na začátku alba jsou více honosnější písně a na konci více komornější. Třeba druhá “Flame Twin” sice taky není nějak nástrojově obzvlášť bohatá, rychlé nebo hlučná, ale rockové elektrické kytary s bicími budují z tiché sloky velkolepý stadiónový rock. Třetí “Hurts to Be Alone” coby nejvýraznější píseň první půlky alba zase voní R&B a zní s těmi přeci jen mezi těmi ostatními “vintage” písněmi ještě nejvíce moderně.

“Were You Watching” přidá do alba trochu dramatu, které připomíná country zpěvačku Rhiannon Giddens nebo drsného fousáče s měkkým srdcem Chrise Stapletona. Zní to skoro jako nějaká americká lidová píseň.

“Were you watching
As we slowly turned into strangers?”

zpívá Jones, zatímco hrajou na pozadí trpké housle a cítíme se jako v nějaké dřevěné horské hospodě v Tenessee.

“Stumble on My Way” je jedna z těch písní, u kterých člověk chápe, že se nevlezly do původního alba Begin Again, protože je vážně taková nemasná neslaná, naopak “Heaven Above” je důstojný závěr alba. Byť je píseň velmi tichá a na první pohled taky docela nevýrazná, piáno, na které mimochodem hrála samotná Norah Jones zní velice pěkně a ta důstojnost, ladnost a elegance se projevuje nejen na zpěvu, ale i na jejím hraní.

Jenom hlupák nemůže ocenit talent, který byl do tohoto alba zachycen. Je pravda, že tohle album je retro vzhledem k tomu, jak moc se Norah Jones projevuje jako dáma ze staré školy. Není to ale u ní nic nového. Dokonce by se dalo říct, že se s věkem spíše odvažuje, byť maličkými a opatrnými odvážnějšími krůčky. Důkazem buď třeba rocková “Flame Twin” nebo dramatická country balada “Were You Watching”. Její určitá odměřenost se tak nebude líbit těm, co hledají spíše odvážnější zpěvačky, co zpívají o svém přirození. Norah Jones však v hudebním průmyslu zastupuje více než dobře jakousi normálnost a slušnost.

Norah Jones je dáma s velkým „D“ se vším všudy, má své zásady a nenechá se jen tak zviklat nebo ovlivňovat druhými. Signalizace toho, že je v USA stále někdo normální, ať je třeba význam tohoto slova jakkoliv vágní a subjektivní, je v posledních měsících velice důležitá. Stejně tak pro to ukázat, že jediná cesta, jak koncipovat své umění, není nutně jen začít nebo říkat dělat věci, které by obyčejní lidé někde v kancelářích nikdy neudělali.

Norah Jones – Pick Me Up Off the Floor

Vydáno: 12. 6. 2020
Délka: 45:25
Žánry: Jazz Pop, Jazz Folk, Folk Pop, Country Pop
Rozhodně musíte slyšet: 3. Hurts to Be Alone, 7. To Live, 8. I’m Alive, 9. Were You Watching?, 11. Heaven Above

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Recenze | Novinky: Čtvrté album RTJ4 dělá z raperů Run the Jewels legendární dvojku srovnatelnou s ikonickými filmovými parťáky

Newyorský raper a producent El-P a atlantský raper Killer Mike jsou zpátky a to ve velkém stylu. Tihle dva silně připomínají legendární filmovou dvojici Martina Riggse a Rogera Murtaugha ze Smrtonosné zbraně a to nejen barvou své kůže. Stejně jako působila strašně frajersky na filmových plátnech tato dvojice, i Run the Jewels jsou jako dva hrdinové, co s vlajícími vlasy kráčejí za vybuchujícím autem vstříc napravení křivd, které se ve světě udály. Stejně jako u těch máte pocit, že existuje někdo, komu záleží na vymáhání spravedlnosti. Alespoň máte takový pocit při poslouchání jejich čtvrtého alba RTJ4.

Run the Jewels přitom nejsou dvojice, kterou by člověk předpokládal. Když se v roce 2013 dali tihle dva rapeři dohromady, asi ne jednoho znalce raperu toto spojení zarazilo. Killer Mike, kterého dostalo do povědomí posluchačů hlavně jeho hostování v legendární hip hopové skupině OutCast nijak zvlášť nevybočoval z toho, co bylo v rapu běžné. Spíše se soustředil na vylepšování řemesla, kterému zanechali Public Enemy, Dr. Dre a N.W.A, Ice Cube nebo Scarface, než na objevování něčeho nového.

Killer Mike a El-P (Foto: Facebook Run the Jewels)
Killer Mike a El-P (Foto: Facebook Run the Jewels)

To El-P byl naopak vždycky inovátor, který se neustále snažil rap posunout někam dál, a tak z jeho písní slyšíme daleko ostřejší elektronické podklady, přičemž oba přístupy mají samozřejmě své výhody i nevýhody. Dvojice Run the Jewels se ale tím pádem perfektně doplňuje.

George Floyd, i Noam Chomsky a Charles Bukowski

Mechanický zadrhávaný kopák a drsný rap Mika úvodního “Yankee and the Brave (ep. 4)” začne album v ostrém, nekompromisním stylu. Kopák skoro jakoby byly kulky, které létají ze samopalu a hned za nimi létají slova, která perfektně zapadají do hudby jako:

“Back at it like a crack addict, Mr. Black Magic
Crack a bitch back, chiropractic, Craftmatic”

Skvělý start alba, ke kterému se o něco později přidá El-P se stejně nabroušenými řádky:

“Stack addict, a mack with the blackest fabric on back
I magically rack it and dash while I’m duckin’ rat-a-tat-tats

a Run the Jewels nenechají nikoho na pochybách, že je tohle skvělý návrat na plac po 4 letech od minulého alba Run the Jewels 3.

Druhý song s Gregem Nicem z East-coast rapového dua Nice & Smooth a s newyorským DJ Premierem z dnes již neaktivních rapových dvojic Gang Starr (s Guru) a PRhyme (s Royce da 5’9’’). Melodičnost songu je velká. Jak neustále opakující se sample, tak ústřední popěvek: “Ooh, la la, ah, oui oui”.

Byť “Out of Sight” s 2Chainzem není tak dobrá jako první dva songy, slyšíme na něm znovu skvělou spolupráci hudby a textů, viz řádek, které se ozývá již v úvodu:

“(Run-run) My motherfuckin’ Uzi weighs a ton
Hit the drum ’til you hear it go “brrum-pum-pum-pum”

“Holy Calamafuck” přináší trochu překvapivě samply z nějaké zapomenuté staré dancehallové pecky Cutty Ranks a ty rozléhající se elektronické bicí a temné klávesy, které přijdou posléze, zní vážně skvěle. Album je ale našlapanější než vycpávky rozkroku Lennyho Kravitze, a tak pokračuje za zvuku nadávajícího dítěte: “Take that, mugger, mother—” do dalšího songu s legračním názvem “​goonies vs. E.T.” Možná je snad škoda, že “goonies vs E.T.” nemá kromě neustálého intenzivního plynutí, které se ještě zvýší v druhé polovině písně, nějaké lepší vyvrcholení. Něco, čím by to ta píseň totálně dorazila. Nemusel by to být zrovna refrén, ale ještě intenzivnější část nebo nějaká instrumentální nebo samplová vložka. To třeba pozdější devátá “the ground below” má výrazný a chytlavý refrén.

“Walking in the Snow” je jedno velké nadávání na politiku a stav společnosti. Run the Jewels se ve světle posledních událostí dotýkají policejní brutality. Aby bylo album maximálně aktuální, jen pár týdnů po událostech okolo George Floyda, ještě Run the Jewels přidali nejen aktuální, ale i velice tréfné řádky:

“Until my voice goes from a shriek to whisper, “I can’t breathe”
And you sit there in the house on couch and watch it on TV
The most you give’s a Twitter rant and call it a tragedy”

(“Dokud můj hlas nepřejde z výkřiku do zašeptání: ‘Nemůžu dýchat~ / A ty sedíš doma na gauči a díváš se na to v televizi / A ty se maximálně vztekáš na Twitteru a nazveš to tragédií”).

Píseň je ale hlavně o zotročení lidí mocnými a to bez rozdílu na barvu pleti. Je dobré, že RTJ neskočili na viktimizaci pouze černošské rasy, ale možná i proto, že jsou “dvojbarevná” dvojice, vnímají problém více obecně. Kritizují tak pokrytectví křesťanů, či školský systém. Zajímavé je taky, jak Killer Mike zmiňuje v textech lingvistu a filozofa Noama Chomskeho nebo německo-amerického básníka a spisovatele Charlese Bukowskiho a nebo kontroverzní server Wikileaks zveřejňující tajné dokumenty především americké vlády.

V refrénu pak raperka Gangsta Boo rapuje drsné, z dnešního pohledu až rasistické řádky narážející na bílé obyvatelstvo jako na sníh, po kterém není příjemné chodit:

“Just got done walkin’ in the snow
Goddamn, that motherfucker cold”

Nejsem fanouškem tohoto “oplácení” z důvodu historie. Přirovnat někdo černochy k rozžhaveným uhlíkům, po kterých je nebezpečné chodit, jako je nebezpečné chodit do některých černošských čtvrtí, tak to by píseň na Spotify asi moc dlouho nevydržela, že jo… Jsem ale pro svobodu slova, a tak by mělo být povoleno obojí. Ostatně Run the Jewels si tu cenzuru nevymysleli a nemůžou za to.

JU$T je pořádný „banger“, jeho politika je ale už trochu ohraná

“JU$T” je pořádný, jak se říká v rapovém slangu “banger”. Basy pořádně duní a slova jsou nekompromisně vystřelovány s nebezpečně pravidelnou a vytrvalou kadencí. V refrénu se Pharrell Williams s Killer Mikem, El-P a taky Zackem de la Rocha peprně strefují do faktu, že na amerických bankovkách jsou lidé, kteří byli majiteli otroků:

“Look at all these slave masters
poison’ on yo’ dollar (Get it? Yeah)”

To, že “naši” Přemyslovci byli otrokáři všichni moc dobře víme, stejně tak byl otrokářem Karel IV a kromě pár psychicky narušených jedinců jsme jim to schopni odpustit, protože to v té době nebylo výjimečné. Pohled Run the Jewels však směřuje k bolestivému místu americké historie, kdy se bavíme o 19. století. Třeba ve Francii bylo otroctví zakázáno už v roce 1794, což však sice pak krátce nato Napoleon porušil, ale i tak. Nejsem historik, ale vždy se zdálo, že americké zrušení otroctví nepřišlo ani za 5 minut dvanáct, ale už pozdě. Už když některé části Evropy byly dostatečně civilizovaný natolik, aby od otroctví upustily.

Na druhou stranu tady bylo také mnoho zemí, které otroctví tehdy ve velkém praktikovaly a jsou tu ostatně i rozvojové země, kde otroctví vzkvétá dodnes. Je tedy těžké určit na kolik to americké sebemrskačství je oprávněné a nakolik už ne. Ostatně se jim podařilo vytvořit ještě donedávna ekonomicky nejsilnější zemi světa, které se i přes mnoho přešlapů povedlo vyhrát 2. světovou válku nebo pomoci oddělit Jižní Koreu od Severní.

Mezi světovými velmocemi Čínou a Ruskem přeci jen USA vždycky působily i přes všechny jejich chyby jako ostrůvek svobody a spravedlnosti, kde se nepřátelé režimu neposílají na odebírání orgánů a nevypadávají oknem. Pouze se zavírají do vězení a někdy se mohou nechat sami zabít (rád bych podotknul, že Jeffrey Epstein se nezabil). Ač to zní blbě, je to pořád o nesrovnatelně svobodnější země.

Tohle sebemrskačství Američanů se tak zdá být někdy už trochu za hranou. Ne, že by se měli všichni rapeři chytnout za ramena a zpívat, jak je Amerika krásná zem, zdá se, že té negativity je však někdy už přece jen příliš a následky této frustrace můžeme vidět pak v rozmlácených výlohách asijských losangeleských večerek.

To jsme ale už odbočili hodně daleko. V tomto ohledu je “JU$T” se svou politikou už trochu ohrané a to jakkoliv to Run the Jewels myslí dobře. Jinak však, když se to vezme kolem a kolem, je to prostě skvělá hip-hopová pecka s produkcí, která není nijak honosná, ale je zato tak mocná, že vám to pomyslně vysklí okna. Album rozhodně ani slabě nekončí. Naopak ještě sbírá energii a jak nekompromisně jelo celou dobu, na konci ještě zvýší svou intenzitu.

Závěr alba je tak velkolepý, že by po tomhle mohli Run the Jewels už klidně i ukončit kariéru

“The Ground Below” se samplem písně „Ether“ od Gang of Four je metaforický boj Killer Mika a El-P o jejich reputaci. Killer Mike v songu cítí, že se snaží bojovat proti pokušení a podvádět smrt, zatímco El-P chce stanovit takové zákony, aby lidé jeho jménu věnovali určitou úctu.

I další song “Pulling the Pin” je plný metafor. Tentokrát vztahujících se k různým židovsko-křesťanským příběhům. El-P a Killer Mike používají tuto píseň k tomu, aby poukázali na zla systému, jeho korupci a nakonec prohlásili, že máme v sobě vše, co potřebujeme, abychom začali v naší společnosti provádět změny, jak to vyplývá z názvu a také z refrénu:

“And at best, I’m just getting it wrong
And at worst, I’ve been right from the start”

Run the Jewels si navíc uvědomují, že boj není pouze politický, ale jsou tady vyšší aspekty, které z něj dělají i duchovní válku, která je bojem od ducha národa.

To, jak Run the Jewels album zakončí, zaslouží doopravdy klobouk dolů, Epické, intenzivní, stupňované smyčce podporuje vysoce nervózní saxofon. Vše nakonec končí v mohutném hluku, pak to ale ustane, nastane vrchol, vše se utichne a hudba doléhá. Vypadá to, že je konec. Dokonce by to mohla snad i být konec kariéry Run the Jewels, protože “A Few Words for the Firing Squad (Radiation)“ zní jakoby už snad měli Run the Jewels ukončit kariéru.

Najednou ale začne hrát sedmdesátkový retro-syntezátor a ozve se povídka z fiktivní televizní show “Yankee and the Brave”. Album tak končí tam, kde začalo. V představení Killer Mika a El-Pho jakožto legendární filmové dvojice, která se skvěle doplňuje a míří do světa sjednat spravedlnost.

Run the Jewels – RTJ4

Vydáno: 3. 6. 2020
Délka: 38:57
Žánry: Rap, Alternativní Rap
Rozhodně musíte slyšet: 1. Yankee and the Brave (Ep. 4), 2. Ooh La La, 4. Holy Calamafuck, 5. Goonies vs. E.T., 7. JU$T, 9. The Ground Below, 10. Pulling the Pin, 11. A Few Words for the Firing Squad (Radiation)

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



Oscar
Oscar

Jistě jste slyšeli o zavádění kvót na Academy Awards (Oscarech). 30 procent filmového štábu a obsazení musí tvořit ženy nebo menšiny nebo osoby se zdravotním postižením. Hudební průmysl by měl jít příkladem. A jak něco podobného aplikovat do hudebního průmyslu? 30% písní z alba by mělo být produkovány hluchými producenty, 30% alba mixovány hluchými zvukovými inženýry, alespoň 30% kapel by mělo být tvořeno ženami, handicapovanými nebo osobami jiné sexuální orientace. To však naskýtá různé problémy. Jak například zjistit, zda se příslušníci menšiny podíleli na textech kapel?

Texty všech kapel a skupin by prý měly být tvořeny 30% výrazů, které jsou považovány za výrazy menšin nebo nějakým způsobem s menšinami souvisí. Uvedeme tedy příklad z praxe na kapele, kterou všichni znají.

Například, pokud ještě někdy chtějí nějakou cenu vyhrát Rammstein, musí vyhodit z kapely 2 členy a přijmout mezi sebe 2 hudebnice. To už se bude 33,333 periodických kapely identifikovat ženským pohlavím. Je přitom nutné si být skutečně jistý, zda se daná osoba identifikuje jako žena a ne jako muž a raději si pravidelně danou skutečnost ověřovat. Může se to totiž časem měnit. Nebylo pak nic horšího, kdyby si vaše kvótová hudebnice vzpomněla, že se v polovině nahrávání alba rozhodla, že už se necítí být ženou.

Dostane Ortel díky kvótám zahrnující i handicapované zase šanci?

Vaší kapele by se tak veškeré kvóty rozpadly, veškerá snaha by přišla vniveč a byli byste odsouzeni k doživotnímu zákazu nahrávání, zákazu vydávání alb a k povinnému poslouchání celé diskografie nejprogresivnější skupiny všech dob Village People (ta prosazovala menšiny v hudbě ještě v době, kdy to ani nebylo v módě).

Kvóty by přitom měly platit i pro písně, které již byly vydané. Text Rammstein by tak měl vypadat například takto:

“We’re all livin’ in Bronx
Bronx be sexy”

nebo:

“Da mother who never gave birth to ah
ah swore tonight
ah will give her a disease
and then sink dem in da river
mother! mother! mother! mother”

Takhle je dosaženo progresivního textu obsahující alespoň z 30% typické výrazy afroamerické menšiny.

Rammstein možná byli první kapelou, která přistála na Měsíci, ale teď je tu pro ně další nelehký úkol. Jak se vyrovnají s progresivními kvótami?

❗❗❗

Zveřejnil(a) Škola rocku dne Sobota 12. září 2020

Sice to posiluje stereotypy a je to vlastně rasistické, ale je to údajně jedno, protože se tím signalizuje ctnost, korporátní stakeholdeři podílející na udílení cen a hudebním průmyslu to ocení a k tomu to ocení i redakce BuzzFeedu nebo A2Alarmu a pár jejich čtenářů.

Pořadatelé hudebních cen však před sebou mají ještě těžší úkol. V případě některých kapel totiž může dojít ke konfliktu pravidel. V 30% mohou být totiž zahrnuti i handicapovaní, přičemž se mezi handicapované mohou řadit i osoby s mentální retardací. V tom případě například není jasné, zda bude moct do předávání cen zasáhnout česká agro-metalová skupina Ortel. Zatímco je v minulosti z předávání cen vylučovali, nyní by mohli mít zase šanci do udílení cen zasáhnout. “Je pravda, že například pořádání koncertu 8. 8. v 8:08 večer naznačuje, že pan Hnídek pořád obdivuje Hitlera. Na druhou stranu je pozitivní, že i podobně handicapovaní fanoušci hudby zde mají své souputníky. Podporuje to tak jejich začlenění do společnosti,” tvrdí Antonín Clef z Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

Hnídek uvádí jako hodnotu svého IQ 88, což je sice podprůměrné IQ, ale nesplňuje ani podmínku pro lehkou mentální retardaci.

Na námitku, že existují přeci kapely tvořené handicapovanými, které navíc nemají fašistickou historii a navíc hrají kvalitní hudbu, odpověděl Clef: “Hudba například The Tap Tap je pro dané posluchače příliš náročná a nechápou ji.”

Redakce českého levicového webu A2Alarm však rozhodně nesouhlasí se začleněním neonacistických kapel typu Ortel do jakékoliv hudební soutěže, protože Hnídek uvádí jako hodnotu svého IQ 88, což je sice podprůměrné IQ, ale nesplňuje ani podmínku pro lehkou mentální retardaci. Ocenili však snahu začlenit hluché hudbení producenty do výroby alba. “Bedřich Smetana byl také hluchý a dokázal skládat hudbu. Navíc neměl k dispozici dnešní moderní nástroje.” napsala například novinářka, režisérka a levicová aktivistka Apolena Rychlíková.

Pokud jim to vydělá více peněz, Chainsmokers klidně změní i orientaci. Josef Vojtek a Olda Říha jsou proti

Problém se splněím kvót budou mít především hudební dvojice. Například úspěšné americké duo producentů/dýdžejů Chainsmokers bude muset mezi sebe buďto přibrat jednoho člena splňující podmínky a nebo bude muset jeden z dvojice Alex a Drew konvertovat k Islámu, či překonvertovat na jinou sexuální orientaci. V ideálním případě pak mohou začít chodit spolu. Chainsmokers to sice zpočátku odmítali, ale komerčně by to mohl být velice zajímavý tah a to se Chainsmokers líbí. “Máme sice hodně rádi holky, dokonce se nám kvůli toho rozpadlo hodně vztahů, ale nic nemáme rádi tolik jako peníze. Pokud bude změna orientace znamenat přírůstek na našem kontu, tak se gayi staneme klidně hned zítra,” prohlásili na svých sociálních sítích.

Není zatím ani jasné, jak by se však příslušnost ke komunitě LGBT+ dokazovala. Může se tak stát, že si například polovina skupiny Kabát nabarví vlasy namodro, začne nosit kabelky duhové barvy a prohlásí se za osoby s nejasnou sexuální orientací a nejasným pohlavím. Ve skutečnosti to ale bude pouze na oko. “Tyhle věci by se ještě určitě musely domyslet. Bylo by možné například dokládat návštěvu gaybarů a podobně,” sdělila další z podporovatelů nápadu Jana Venezueláčová, profesorka genderových studií Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy.

Village People byli velkými průkopníky progresivních pravidel. Zavedení kvót při předávání cen by jim tak mohlo dávat šanci na velký comeback na vrchol. Mají mezi sebou bohužel i postavu policisty, a tak jsou kvůli posledním událostem v USA ze všech předávání cen automaticky diskvalifikováni:

Na výtku, že by to opět mohlo opět posilovat stereotypy reagovala Venezueláčová takto: “Nevím. Chceme přeci konat dobrou věc. Už mě unavujou takové otázky jako: ‘Jak to provedeme.“‘Je to taková hloupá, plytká diskuze.”

Další možností by bylo, že by si například členové kapely Kabát pro dosažení potřebného handicapu uřezali ruce. Zpěvák kapely Kabát Josef Vojtek na to reagoval následovně: “Bavili jsme se o to nedávno s Danem Landou. Nás nejdřív zakazovali komunisti a teď mám takový pocit, že se ten komunismus zase vrací ze Západu. Nejdříve nám dají roušky, zruší koncerty, zavřou hospody a za chvilku už nám zakážou i chlastat nebo mít sex. Na to se jim můžu vys***t. Nás textař Josef Špalek ale zase říkal, že konečně nabral inspiraci pro nové album. Jeho nový text zní takhle: ‘Když si naši chlapi ruce uřežou, tak jenom nožem anebo sekerou’’”.

Stručné vyjádření vzhledem k povinným hudebním kvótám nám poskytl také zpěvák kapely Katapult Olda Říha: “Ať jdou ty č**áci dop***le.”


Článek je satirou. Vyjádření skutečných osob je smyšlené a ostatní osoby jsou fiktivní.

Recenze | Novinky: The 1975 se na Notes On a Conditional Form nechali unést svou ambiciózností a přitom zapomněli na základní věci

Manchesterská elektro pop/rocková kapela The 1975 nevydala album, ale vydala guláš. Po ambiciozním albu A Brief Inquiry Into Online Relationships nyní vydává ještě daleko více megalomanské album Notes on A Conditional Form

Megalomanství nelze The 1975 zazlívat, kapela byla ostatně před nahráváním tohoto alba na svém vrcholu. Nejprve fanoušky zaujali určitou temnotou a dekadencí, kterou v sobě mají i Lana Del Ray, Twenty One Pilots nebo i Arctic Monkeys a pubertální fanoušky smiřující se s prvními úzkostmi jejich života, tohle vždy velice přitahuje. The 1975 se ale zároveň neustále drželi moderních trendů. Indie-pop-funkový zvuk byl perfektně přijímán fanoušky popu.

The 1975
The 1975 (Foto: Chuff Media)

Zatímco kapely jako Bullet for My Valentine, Jimmy Eat World, Fall Out Boy, Simple Plan nebo Death Cab for Cutie byly spojovány s hnutím emo, které od hudby výrazně zasahovalo i do módy, The 1975 zase výrazně souvisí s módním stylem nazývaným “VSCO girls” – tedy holčičí módou, která zahrnuje plno pastelových barev a populární batohy s bílo-červeným liščím odznáčkem Fjällräven Kånken. Hudba The 1975 se ostatně k té pastelovosti hodně hodí. The 1975 mají v sobě trochu “emo” nátury, ale většinou nejsou temní. Ač samotný frontman Matthew Healey a jeho image občas silně připomíná gotickou a emo módu, v písních je ve skutečnosti daleko spíše romantický snílek, který neustále sní o nějakých holkách a když ne to, tak zas zachraňuje svět.

Gréta s mluveným slovem, punk i filmová hudba. A to jsou jen první písně

Na novém albu Notes on A Conditional Form The 1975 často hrají sladký elektro-pop, který není příliš odlišný od hudby většiny boybandů od dob 90. let. The 1975 se však dostanou v průběhu alba k písním až podivně mnoha žánrů, přičemž písně dohromady příliš mnoho nepojí. The 1975 se dostanou i do filmové hudby, punku, k ambientní elektronické hudbě, alternativní elektronické hudbě a vlastně i k mluvenému slovu. Album totiž začínají The 1975 skoro 5 minutovým projevem švédské klima aktivistky a nejoblíbenější zaškolačky světa od doby největší slávy Nelsona Muntze ze Simpsonů, Grety Thunbergové.

No, řekněme, že jak Greta Thunbergová, tak Matthew Hayley mají společnou věc. Oba trpí mesiášským komplexem, díky kterému mají neutuchající potřebu zachraňovat celý svět. Škoda je, že třeba nesměřují svou snahu přímo na takovou jednu rudou zemi, která vyprodukuje sama prakticky tolik emisí CO2 jako celý zbytek světa dohromady. Tyhle věci jsou velmi složité a ač je s nimi rozhodně potřeba něco dělat, nemyslím si, že nám příliš pomůže dítě s nedokončenou základkou. Pocit zachránců světa to Grétě i Matthewovi však dá, účel je splněn a album se tedy přesune do hudební části.

A to konkrétně k písni, která je nejagresivnější písní, kterou kdy The 1975 vydali. A vůbec to není špatné. The 1975 burcují mladou generaci bojovnými slovy:

“People like people
They want alive people
The young surprise people
Stop fucking with the, fucking with the”

Hayley si sice mohl odpustit to takřka okamžité přihlášení k politické straně. Není to moc sexy, když se punkeři kamarádi s politiky. Punk je sice politický, ale měl by být dle mého názoru samostatný a ne se lísat k nějaké straně a ještě dost divným způsobem. Healy zpívá doslova: “Moje generace chtěla šu*at Baracka Obamu”. Stran tohoto podivného řádku je ale píseň překvapivě slušná a The 1975 by se mohli k tomuto tvrdému, nekompromisnímu stylu přihlásit častěji.

Pořadí písní na albu mi připadá jako náhodně zvolené. Je to divné. Následuje totiž píseň s názvem “The End (Music for Cars)”. Podle názvu konec, je to však třetí píseň. Tahle píseň je jako nějaký soundtrack ke kreslenému filmu od Disneyho a vůbec nedává smysl, že přichází po punkové “People”. Odtud pak The 1975 míří k “Frail State of Mind”. Přeslazené popové písničce, která zní jako song boybandu. Musí se ale uznat, že píseň plyne konzistentně a i přes chytlavost má v sobě jakýsi vynalézavý, skoro experimentální element.

The 1975 se nedá upřít jejich vliv na kulturu, ale někdy zapomínají na řemeslo

“Streaming” je další žánrová výhybka. Tentokrát je to ambientní hudba, do které The 1975 odbočí a odtud pak míří k pop-country “The Birthday Party”, kde doplňují Healyho bubny, banjo a housle. Mix Mika Crosseyho (Foals, Jake Bugg, Snow Patrol, Two Door Cinema Club, Arctic Monkeys) je tentokrát dost zvláštní. Někdy se vám hodně líbí, protože je netradiční, jindy vás zase štve. Je hodně živý, není nudný, někdy je ale moc nestabilní. Bicí jsou nepřirozeně nahlas, housle skoro vůbec není slyšet, stejně jako banjo, aby pak najednou nepřirozeně zesílilo. Zní to trochu jako zvukový bordel.

“Yeah I Know” je alternativní elektronická hudba. Docela slibný začátek skoro jako od Rival Consoles přeruší hloupě znějící modulované hlasy. K podobnému stylu se pak přidá i osmnáctá píseň “Having No Head”. Ta je naštěstí už bez podivného experimentování se samply hlasu.

Osmá píseň, osmý žánr. “Then Because She Goes” zní jako mileniální verze My Bloody Valentine, The La’s a Stone Roses. “Jesus Christ 2005 God Bless America” je pak tichý, ironický křesťanský folk, kdy si Healey přeje, aby nebyl takový křesťan, protože se cítí být názorově odtržen od ostatních věřících, ale nemůže si pomoci. Stylově se pak z alba přidají napůl country a napůl pop “Roadkill”. Problém je, že i přes takovou žánrovou rozmanitost jakou The 1975 na Notes On a Conditional Form předvádějí, jsou tyhle písně poněkud málo výrazné.

“Me & You Together Song” se vrací k více elektropopovému žánru a The 1975 pak až do konce alba drží více konzistentní stylovou linii, kdy to konečně začíná znít jako jedno album. Písně jako “I Think There’s Something You Should Know” jsou však i přes jednotnost strašně únavné a utahané.

“Nothing Revealed / Everything Denied” nabídne docela zajímavý blues a soul se sborovým refrénem a kytarovými sóly. Jedna z nejpovedenějších, ne-li nejpovedenějších písní alba je pak “Tonight (I Wish I Was Your Boy)”. Toto R&B nabídne stylové beaty, samply modulovaného hlasu, kytary a trubky. Jedna z nejvíce celistvých písní alba. Přes alternativní jungle “Shiny Collarbone” se dostáváme k retro osmdesátkovému popu “If You’re Too Shy (Let Me Know). Je legrační, jak přes retro zvuk vypálí The 1975:

“I see her online
All the time”

Ty hluboké retro syntezátory se zvonovou elektrickou kytarou každopádně patří taky mezi jedny z nejlepších momentů alba. “What Should I Say” jakožto pokus o progresivní R&B je rána mimo, “Bags Not In Net” je nějaký slabý song, co by snad neměl být vydán ani jako b-strana. Nevím, kdo by si kromě fanatických fanynek a fanoušků The 1975 něco takového pustil dobrovolně.

“Don’t Worry” není asi špatně zamýšlená píseň, ale je zde zbytečně použit vokální syntezátor dělající s Hayley robota.

“Guys” je pak nějaká typická tichá, středně tempá, nostalgická, romantická slaďárna The 1975. Ne zrovna ambiciózní konec ambiciózního alba.

The 1975 se nechali zlákat k tomu, že se soustředí daleko více na to, aby jejich písně vytvořili nějaký odkaz než na vytvoření písní jako takových. 

The 1975 se nedá upřít jejich masivní vliv na kulturu. The 1975 jsou trendová kapela, která má velký vliv od sociálních sítích přes politiku, po filozofii (ne jen environmentalismus, ale i postmodernismus a řádky jako:

“You try and mask your pain
in the most postmodern way”

Jejich vliv na kulturu je zkrátka masivní. Právě proto se ale nechali zlákat The 1975 k tomu, že se soustředí daleko více na to, aby jejich písně vytvořili nějaký odkaz než na vytvoření písní jako takových.

The 1975 se zkrátka nestarají ani už tak o tolik, aby vytvořili důležitou, zapamatovatelnou píseň jak o to, aby jejich písně vyjadřovaly určitou pózu a byly v souladu s jejich stylem. A tak tam, kde minulé album A Brief Inquiry Into Online Relationships uspělo hlavně díky skvělému skladatelství a textařství, tam Notes on A Conditional Form padá kvůli až přílišné ambicioznosti a přílišnému chtění ovlivňovat kulturu. Jenže chtějí tuto věc ovlivňovat bez oslího můstku, který by měl tyto věci propojovat. Bez potřebného jangu k jinovi. Se skvělými a propracovanými písněmi by se totiž ta jejich ambicióznost mohla projevit daleko lépe.

The 1975 – Notes on a Conditional Form

Vydáno: 22. 5. 2020
Délka: 80:33
Žánry: Elektropop, Pop, Alternativní elektronická hudba, Pop/Rock, Punk-Rock, Ambientní elektronická hudba, Filmová hudba
Rozhodně musíte slyšet: 2. People, 4. Frail State of Mind, 13. Nothing Revealed / Everything Denied, 14. Tonight (I Wish I Was Your Boy) (Daniel, M. Healy, Guendoline Rome Viray Gomez), 16. If You’re Too Shy (Let Me Know)

0
0,0 rating
0 z 5 (založeno na 0 recenzích)
5 (Dokonalé)0%
4 (Nadprůměr)0%
3 (Průměrné)0%
2 (Podprůměrné)0%
1 (Dno)0%

Nejsou zde ještě žádné recenze. Buď první, kdo sdělí názor na toto album!



The Smashing Pumpkins, Bring Me The horizon, Aurora, BTS

Jedni z nejznámějších zástupců amerického alternativního rocku 90. let The Smashing Pumpkings připravují nové album. Ač zatím není znám jeho název a jeho datum vydání, kapela Billyho Corgana vydala dvojitý singl. Bring Me The Horizon nepřestávají překvapovat dalšími a dalšími originálními způsoby, jak mohou posunout svůj původní styl mísící alternativní metal a post-hardcorový někam jinam. Tentokrát spolupracují s anglickým rapperem YUNGBLUDem a na písni “Cyr” přivedou pořádnou dávku energie. Norská alternativní zpěvačka AURORA se s písní “Secret Garden” vrací do svého představivého dětství.

Svůj největší hit zatím vydali před pár dny BTS a už trhá rekordy. Nutno říct, že se jedná o jeden z nejpříjemnějších boybandových hitů poslední doby, možná i všech dob. Z jiného soudku tu je pak americká alternativní kapela s nostalgickým a zasněným zvukem Temples. V tomto výběru najdete ale také Saru Bareilles, Amy Macdonald a nebo poprvé oficiálně vydanou píseň Rolling Stones “All the Rage”.

Kompletní přehled novinek, remixů, alternativních verzí, demo nebo živých nahrávek najdete na tomto Spotify playlistu:

The Smashing Pumpkins – Cyr a The Colour of Love

Kultovní americká alternativní kapela The Smashing Pumpkins dala fanouškům první ochutnávky z nového alba skupiny a to hned dvojitým singlem. První singl “Cyr” doplnila ještě píseň “The Colour of Love”. Dosud nepojmenované album, které nemá ani datum vydání a bude pro skupinu prvním od roku Shiny and Oh So Bright, Vol. 1 / LP: No Past. No Future. No Sun. z roku 2018..

Chystané nové album bude také druhým vydáním od doby, kdy se v roce 2018 dala dohromady převážně původní sestava, ve které vystupuje kromě frontmana Billyho Corgana, James Iha, Jimmy Chamberlin a dlouholetý kytarista Jeff Schroeder. Jediným chybějícím původním členem je tak basistka D’arcy Wretzky.

První singl „Cyr“ je zvláštní kombinací měkkého, moderního zvuku s agresivní industriální hudbou navozující pocity noční můry. Vše je navíc spojeno s videem, které vypadá, jako by se legendární mysteriózní seriál Twin Peaks přesunul do univerza Smashing Pumpkins. Přestože instrumentace a celková estetika písně mohou být daleko od toho, co by si představovali fanoušci starších kousků Smashing Pumpkins z 90. let, text písně stále obsahuje stále stejnou, utrápenou duši Smashing Pumpkins.

„Cyr“ bylo ostatně taky napsán v reakci na současný stav izolace vyvolaný pandemií a pocity, kdy se cítíte, jako byste křičeli, ale nikdo vás neslyšel.

Na druhém singlu „The Color of Love“ přebírá kapela tradičnější zvuk, který se více podobá jejich kořenům. S rytmem bubnu, který žene píseň kupředu je „The Color of Love“ také poháněna syntezátory. Avšak i když obsahuje mnoho prvků popové písně, na písni prosvítají paprsky klasických pocitů The Smashing Pumpkins.

Bring Me The Horizon – Obey with YUNGBLUD

„Obey“ je dlouho očekávaná spolupráce anglické post-hardcore kapely Bring Me The Horizon s rovněž anglickým rapperem YUNGBLUDem. Píseň hovoří o útlaku, kterým lidé trpí kvůli světovým politikům a vládcům. Píseň je však netradičně psána většinou z pohledu utlačovatele.

Oli Sykes prozradil časopisu Forbesu toto:

“Byla napsána v dubnu a květnu tohoto roku a byla velmi inspirována vším, co se děje. Je napsána velmi ze strany utlačovatele. Myslím, že každý byl zastaven ve svých stopách a myslím si, že mnoho lidí si uvědomuje, že možná odpovědní lidé nejednají v našem nejlepším zájmu. Způsob, jakým jsme denně krmení traumatizujícími a ničivými zprávami, kdy se znecitlivělí dostáváme k těmto informacím velmi snadno způsobil, že jsme jako náměsíční a otupělí vůči těmto zprávám,. A tak ve chvíli, kdy víme, že se všechny ty hrozné věci dějí, s tím nic neděláme.”

Hudební video režíroval samotný Sykese a představuje jeho a YUNGBLUDa uvnitř obřích robotů, z nichž se každý snaží velet městu a bojovat. Nakonec si však oba uvědomí, že chtějí spojit své síly.

Spolupráce už po několikáté předvádí schopnost Bring Me the Horizon vydávat se různými hudebními směry.

AURORA – The Secret Garden

Norská alternativní elektronická zpěvačka AURORA sdílela textové video ke svému novému singlu „The Secret Garden“.

Hlavní skladba pochází také ze soundtracku nového stejnojmennému filmu anglického režiséra Marca Mundena (Utopia, Ďáblova pouta…). Aurora jím navazuje na nedávný singl „Exist For Love“ a komerčně úspěšnou „Into The Unknown“ z animované pohádky Walta Disneyho Frozen 2.

Aurora prozradila pozadí vzniku písně britskému magazínu NME. “Napsala jsem to vlastně už dávno. Tehdy jsem byla docela malá fazolka,” řekla Aurora NME. “Vždycky jsem měla pocit, že tato píseň měla docela představivou duši. Byla jsem dítě s velkou představivostí a napsala jsem tuto píseň po prvním přečtení knihy ‘Tajná zahrada’. Když mě požádali, abych vytvořila píseň pro filmový remake, byla jsem tak šťastná a pokusila jsem se jim představit tuto starou píseň. Mělo to tak být.“

BTS – Dynamite

Ač naše redakce určitě nepatří mezi skalní fanoušky boybandů, čím dál tím populárnější korejský boyband BTS má za sebou už některé zajímavé písně. Nyní vydávájí pecku “Dynamite” a jen pár dní po jejím vydání je jasné, že je to obrovský hit

Jako svůj první singl v angličtině „Dynamite“ přineslo BTS největší dosavadní hit jejich kariéry v kariéře. “Dynamite” přineslo BTS vůbec poprvé 1. místo žebříčku americké hitparády Billboard Hot 100 a jen za první týden nasbíral song pouze na Spotify více než 124 milionů přehrání. Podle dat hudebního magazínu Billboard si přehrálo píseň jen první týden 17,5 milionů Američanů!.

„Dynamite“ slouží jako hlavní singl z nadcházejícího pokračování BTS po úspěšném albu Map of the Soul: 7 z roku 2020, které zahrnovalo hity jako „Black Swan“ nebo „On“. Letos v červenci kapela vydala japonskou verzi Map of the Soul: 7 – The Journey, které vévodila nová skladba „Stay Gold“.

Temples – Paraphernalia

Po loňském vydání třetího alba „Hot Motion“ Temples nyní sdílejí zcela novou skladbu „Paraphernalia“, kterou produkoval syn Johna Lennona Sean Ono Lennon.

“Vždycky jsem byl fanouškem kapely,” říká Lennon. “Viděl jsem je hrát za ta léta několikrát a vždycky to byla pěkná představení. Když jsem poprvé slyšel ukázku alba „Paraphernalia’, věděl jsem, že mají skvělé melodie.“

Zpěvák Temples James Bagshaw prozradil, že se snažil pomocí písně narušit dnešní digitální svět. „Ve věku neustálého rozptýlení se všichni snažíme najít soustředění a pocit klidu. ‘Paraphernalia’ zpochybňuje hloubku „skutečných“ spojení v digitálním světě.

Sara Bareilles – More Love

Skvělá a vždy perfektně elegantní americká zpěvačka Sara Bareilles letos makala na písních k seriálu Little Voice internetové televize Apple TV Plus. Deset z písní bylo shromážděno na novém albu More Love: Songs from Little Voice Season One. O produkci alba se postaral nejen producent, ale také hudebník Tyler Chestern, který hrál na posledním albu Mandy Moore Silver Landings, produkoval Devotion Margaret Glaspy. Kromě podobně důstojně zaměřenému ženskému popu ale v poslední době třeba produkoval také poslední album rockové kapely Switchfoot.

Album je zatím k dispozici pouze digitálně; fyzické vydání na CD a vinylu dorazí až za dva měsíce od 6. listopadu.

Amy Macdonald – Hudson

Nezapomněli jste ještě na Amy MacDonald? Skoro to vypadá, že po ní kromě střední a východní Evropy neštěkne už ani pes. Kdysi veleúspěšná skotská písničkářka, která zbořila hitparády se svým hitem “This is the Life”, jenž hrál úplně všuda, kam jste jen vlezli, naposledy vydala album Under Stars v roce 2017 (odkaz na recenzi). Nyní přichází s pop/rockovou hymnou inspirovanou příběhy, které jí Amyin táta vyprávěl o cestě do New Yorku s maminkou v 70. letech – asi proto zní píseň tak moc nostalgicky. Že by prostřednictvím tohoto příběhu vzpomínala alegoricky také na doby své největší slávy?

Rolling Stones – All the Rage

Nakonec legendy z Rolling Stones a jejich další nevydaná píseň “All the Rage”. „All the Rage,“ byla nahrána koncem roku 1972 během studiových sezení v jamajském Kingstonu, kdy se ve stejném období nahrály také mezi fanoušky volně šířené písně „You Should Have Seen Her Ass.“ Ale jak Mick Jagger řekl UDiscoverMusic, rozhodl se do ní napsat několik nových slov, aby píseň byla připravena na své první oficiální vydání.

„Je to jako velmi rocková skladba Rolling Stones,“ řekl. „Nebylo to hotové, nemělo to hotový vokál ani mnoho textů, [takže] ten jsem jí musel dokončit. Ale myslím, že kytarové party byly hotové. Možná přidali bicí, ale to je to, co byste stejně udělali – [přidali] trochu více maracasů a dalších věcí.“

Tradiční autor hudby Keith Richards se rozpovídal o podobnostech se známým songem “Brown Sugar”. „Zdá se, že některé písně jsou buď úzce spřízněné, nebo jsou bratranci jednoho druhého.“

Další dvě objevené skladby v reedici s celkem bizarním a legračním názvem Goats Head Soup jsou „Criss Cross“ a „Scarlet“, na které hraje další velká legenda – fenomenální kytarista Led Zeppelin Jimmy Page. Začátkem týdne Jagger odhalil, že když mu byla představena myšlenka vydat je, pomyslel si: „’Všechny jsou hrozné!’ To je vždy moje první reakce: ‚Jsou k ničemu!‘“ Pak ale dodal: Myslím, že se mi ty písně ale vždycky líbily, jenom nebyly dokončeny.“

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Před 46 lety se s Neilem Youngem rozešla holka, a tak jenom hulil trávu a psal písničky. Teď se rozhodl poklad...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Recenze | Novinky: Fiona Apple nahrávala 7 let album Fetch the Bolt Cutters v domácí karanténě, aby nám jej mohla vydat, až budeme v...

NÁHODNÉ ALBUM

RECENZE | Novinky: Chris Stapleton je na novince From a Room Vol. 1 ještě větší srdcař než na debutu Chris Stapleton psal převážně písně pro...