Roční archiv:2020

od Patrik Müller -
Michael Stipe R.E.M.

Bývalý frontman dnes již neaktivní kapely R.E.M. Michael Stipe pracuje na hudbě, která naváže na jeho singly z roku 2020 „Drive To The Ocean“ a „No Time For Love Like Now“, na kterých Stipe spolupracoval s kytaristou americké alternativní skupiny The National Aaronem Dessnerem. Stipe již vydal „Your Capricious Soul“ coby debutový singl listopadu roku 2019.

„Pracují na 18 kouscích.“ Uvedl pro britský hudební magazín Uncut. Dále dodal: „Některé jsou více dokončené než ostatní, některé mají text, některé ne.“

Michael Stipe patří k nejuznávanějším textařům generace, ale ve skládání hudby je skoro nováčkem

„Hodil jsem si do cesty několik překážek tím, že jsem se rozhodl skládat hudbu sám.“ Vysvětloval. „Nikdy předtím jsem hudbu neskládal, což znamená, že jsem v zcela jiné roli, než v jaké jsem byl v R.E.M.,“ prozradil Stipe, který psal v R.E.M. především texty, zatímco zbytek kapely se staralo o hudbu.

První ze dvou sólových písní Michaela Stipea:

Proces vzniku písní R.E.M. byl přitom vždy trochu záhadou. Výpis zásluh na albu neposkytl prakticky žádnou stopu. Po celá léta byli na písních podepsání: „Berry, Buck, Mills, Stipe,“ ale předpokládalo se, že kytarista Peter Buck, basista a klávesista Mike Mills a bubeník Bill Berry přijdou s hudbou a poté zpěvák Michael Stipe přidá vokální melodii a texty.

Až v roce 2008 se rozpovídal pro Chicage Tribune Mike Millls o tom, jak písně R.E.M. vznikaly: Na začátku jsme určitě byli pořád spolu, takže jsme spolu psali i písničky. Ano, rozhodně se to změnilo. Peter píše své věci hudebně. Já píšu své věci hudebně. Pak to předáme Michaelovi. Ale pak, když se sejdeme, abychom se naučili písničky toho druhého, vím, že do toho vnáším své myšlenky a nápady a Peter do toho vnáší své myšlenky a nápady a postupně formujeme své písně do písně R.E.M..

Stipe: „Jsem ve fázi života, kdy se opravdu nemusím líbit nikomu kromě sebe“

Nyní Stipe prozradil, jak skládá on: „Píšu o věcech, se kterými jsem neměl nikdy žádné zkušenosti. Ale právě tohle mě vzrušuje.“ Stipe dále pokračoval: „Neumím hrát na nástroj, takže skládání je pro mě napínavější, protože opravdu nevím, co dělám, a nebojím se blbě znějícího zvuků. Takže ťukání do syntezátorů je pro mě snadný způsob, jak vytvářet.“

“Your Capricious Soul” byl prvním sólovým songem Michaela Stipea:

Michael Stipe, který mimochodem nějakou dobu pobýval v zemích bývalého východního bloku a trávil nějaký čas také v Praze, Olomouci nebo na Jižní Moravě, také hovořil o své touze tvořit: „Je to něco, co ve mně vyvolá pocit, že opravdu žiji v daném okamžiku“.

„Ve věku 60 let opravdu nechci dělat věci, které jsou snadné,“ řekl Stipe. „V podstatě si můžu dělat, co k**va chci. Jsem ve fázi života, kdy se opravdu nemusím líbit nikomu kromě sebe.“

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

Cardi B WAP Pitchfork

Za dobu provozování tohoto mého občanského žurnalismu, který započal koncem roku 2016, jsem se při čtení zahraničních i českých hudebních článků setkal s ledasčím. Jestliže však největší hudební plátky považují “WAP” Cardi B za nejlepší píseň roku, je hudební kritika mrtvá. Není to ale nic, co by bylo překvapením, vzhledem k poslednímu vývoji už převážně online magazínů jako Pitchfork, NME nebo Rolling Stone. Jenže člověk si některé věci neuvědomuje, dokud mu někdo konečně nedá facku.

V posledních tří letech jsem se setkal s vychvalováním alb pochybné kvality (okamžitě mě napadne The Big Day Chance the Rapper), naopak až dětinským haněním alb, které byly v pohodě a zábavné (napadne mě okamžitě Reputation Taylor Swift). Spatření dlouho očekávaného seznamu nejlepších písní roku 2020 od Pitchforku, ale i dalších magazínů zabývajících se plně nebo zčásti hudbou (Rolling Stone, NPR, Vulture…), mi ale změnilo pohled na současný hudební žurnalismus.

Příběh Pitchforku: Z nezávislého webu se stala značka a sranda skončila

Když jsem tento web zakládal a také se díval po tom, kam by mohl pokračovat, vzhlížel jsem vždy k americkému hudebnímu serveru Pitchfork jako ke vzoru toho, jak by měl úspěšný hudební web vypadat. Byla to i jedna z největších inspirací pro to, abych tento web vůbec založil a strávil na něm hodiny zaplacené jen pár štědrými dary čtenářů (za což si cením ty, kteří něco přispěli na provoz, ještě více).

Je pravda, že v posledních letech jsem recenze Pitchforku bral čím dál více s rezervou a dokonce se stávalo, že jsem s nimi v jejich recenzích možná dokonce spíše nesouhlasil než souhlasil. Jejich detailní hodnotící systém se nějak porouchal. Hodnocení působilo tak nějak náhodně, nebyla zde taková kontinuita a náročnost jako dříve a Pitchfork se bál toho, co udělal v první dekádě tohoto století, kdy vzbudil ohlasy například tím, když namísto textu recenze na nové album australské rockové kapely Jet Shine On vložil do článku YouTube video čůrající opici a album ohodnotili 0,0. Nyní se Pitchfork bojí jít pod 6,0. A zvlášť v případě, že se jedná o rapové album.

Ale stejně…

Příběh Pitchforku je inspirativní. V devadesátých letech Pitchfork začal za raných časů internetu jako blog jednoho vysokoškolského studenta, kterého bavilo psát hudební recenze (začátky jako přes kopírák s Music NOW) a dnes má tento server své kanceláře ve zbrusu novém newyorském One World Trade Center a pořádá vlastní hudební festivaly. Zatímco ostatním návštěvnost klesá, oni jsou stále snad ještě větší než kdy jindy. Je to silná obchodní značka a těžko vzhledem k úspěchu a byznys modelu hledat lepší vzor než právě Pitchfork.

V roce 2015 byl Pitchfork prodán mediální společnosti Condé Nast vlastnící také například magazíny Vogue, The New Yorker, GQ, Glamour, Vanity Fair nebo Wired. Zakladatel Ryan Schreiber se zde už musel cítit jako páté kolo u vozu, a tak Pitchfork minulý rok nadobro opustil:

 

Byla by ale chyba vzhlížet zrovna k tomuto plátku úplně ve všech ohledech. Úspěšný byznys model totiž jakoby zastínil čím dál tím víc ideál hudební žurnalistiky, který nejen mně, ale asi i pro většinu lidí, představuje pan Jiří Černý. Posláním hudebních kritiků by totiž mělo být hlavně pomoci lidem najít cestu k hudbě. Pomoci jim najít jejich oblíbenou hudbu. Ale taky, když je nutné, sdělit jim, že nemají marnit čas posloucháním něčeho, co nemá smysl poslouchat a alespoň se pokusit vyždímat z hudebníků a zpěváků to nejlepší, co v nich je tím, že jim neskočíme na každou blbost, kterou vydají.

Problémem Pitchforku je, že už dávno neslouží jako přehlídka názoru vysokoškolského studenta a hudebních žurnalistů najatých za, jak se říká “suché z nosu”, ale stal se mezi některými obyvateli především v USA vlastně součástí jejich životního stylu. Pitchfork je součástí života jeho čtenářů stejně jako značka oblečení, kterou rádi oblékají a jejich oblíbená restaurace nebo kavárna. To je sice skvělé, ale vyprchala z toho bohužel nezávislost, rebelství, subkultura i humor a nadhled. Vše je bráno až moc vážně. Když dnes přijdete na hlavní stranu Pitchforku, máte pocit, že jste v nějakém velkém nákupním centru, ne v malém zapadlém krámku s vinylovými deskami.

Vidlička Pitchforku se tak otupila a začala prodávat jako každá velká značka úplně vše, co by se mohlo líbit alespoň malé části jejich čtenářů.

Když se z něčeho stane obchodní značka, objeví se tady jeden podstatný problém. Když jdete do fastfoodu, nikdo vám tam u pokladny neřekne, že tyhle jejich 4 hamburgery nestojí za nic, i když se hodně prodávají, naopak tenhle s větším masem a pravým chedarem, který chutná daleko lépe, než ten rozteklý tavený humus, je velmi chutný. Stejně tak vám v nějakém známém obchodním řetězci s oblečením neřeknou, že těchto jejich 50 triček vám po vyprání vybledne, ale naopak těchhle 200 triček, je šito z kvalitního materiálu a těchto 10 z ještě lepšího.

Původně hudební magazíny jsou dnes spíše plátky o masové kultuře mladých, hudba je jen doplněk

Vidlička Pitchforku se tak otupila a začala prodávat jako každá velká značka úplně vše, co by se mohlo líbit alespoň malé části jejich čtenářů – či potenciálních čtenářů – a co nenaštve zákazníky stávající. Změnili se ostatně také i samotní čtenáři. Původní čtenáři Pitchforku dnes mají třeba děti nebo náročnou práci a nemají moc čas na to číst dlouhé hudební recenze autorů, kteří se berou příliš vážně. Většinoví čtenáři Pitchforku už pak nejsou ti stejní mladí intelektuálové a ti správni hudební šprti, co našli perfektní vyjádření své životní frustrace v OK Computer Radiohead, ale s tím, jak jsou i pro Pitchfork důležité sociální sítě, se stali čtenáři Pitchforku také posluchači mainstreamu.

Stejně jako u nás automaticky mnoho lidí, když se chtějí podívat, co je nového v hudbě, jdou automaticky na Musicserver, protože to byl jeden z prvních českých hudebních serverů, v USA je to tak s Pitchforkem, který s mladými dokáže držet krok daleko lépe než dnes v kómatu a na přístrojích napojení starší, původně tištění starší bratři Rolling Stone a NME, jejichž příjmy rapidně klesají a jejich značka stagnuje.

Problém je, že ani přeorientování na rap a elektroniku, moc Rolling Stone ani NME nepomohl. Fanoušci popové elektronické hudby a rapu totiž většinou nepatří mezi ty, kteří by trávili hodiny laborováním nad tím, proč jejich oblíbený interpret zvolil v této větě to či ono slovo a na co naráží. Nic proti tomu, ale zkrátka berou hudbu jinak. Spíše jí chtějí zažít než nad ní přemýšlet a to je v pořádku. Hudební web se na takových lidech ale postavit nedá.

V pokusu o záchranu těchto magazínů, se tak staly oba původně tištěné magazíny, především ale Rolling Stone, hlavně politickým magazínem, který už hudbu bere vedle politiky, filmů a seriálů, už jen jako doplněk obsahu. Stačí se podívat na jejich hlavní stránku.

Mladší a od počátku digitální Pitchfork si v tomto stále vede ještě jakž takž dobře. I ten se však stal, aby přežil, magazínem o kultuře mladých lidí. Ne tolik výrazně jako Rolling Stone nebo NME, ale stal.

Větší potupu pro afroamerickou hudbu plnou talentovaných lidí, by nevymyslel Pitchfork, ani kdyby jej vedli samotní členové Ku-klux-klanu

Pitchfork tím pádem nechce, byť jen maličko, naštvat kohokoliv ze svých čtenářů. A tak se podbízí úplně každé blbosti, která je dnes populární. Přišli na chytrou strategii kombinace hudby pro intelektuály a hudby pro masy a rap v tomto slouží jako užitečný prostředek. Přiláká puberťáky, přiláká nové čtenáře a jestli ještě zbývají na Pitchforku nějací kulturní intelektuálové, ty obyčejně nenaštve.

Mainstreamový rap se tak najednou stal stejně dobře hodnoceným, jako alba jakýchkoliv alternativních stylů (i alternativního rapu). Ani někteří čtenáři nechtěli jít proti proudu svého oblíbeného magazínu a řekli si asi něco jako: “Když hodnotí dobře Tylera the Creatora, který dělá skvělou hudbu, asi bude dobrá i stejně pozitivně hodnocená hudba (ve skutečnosti neoriginálního a levně znějícího) Gunna and Lil Babyho.” Jediného, koho si troufne Pitchfork kritizovat, jsou rappeři, kteří se ukážou v soukromí jako násilníci – viz snad jediné výrazně negativní recenze rapu za poslední dobu 6ix 9ine, Sun Kil Moon, či XXXTentacion. To a nebo vyloženě neoriginální a staromódní kapely „bílých mužů“ jako Greta Van Fleet.

Kritizovat černošské rapery Pitchforku není po chuti, protože se s tím váže nehezká historicky-společenská otázka, která by mohla jejich čtenáře uvést do rozpaků. A protože jsou jejich cílovou skupinou lidé velmi liberální, často progresivně levicoví, jenž jsou na tyhle věci velmi hákliví (často více než samotná minoritní komunita), Pitchfork si nemůže dovolit, aby je někdo nazval rasistickým plátkem (a že tito lidé často nazvou někoho rasistou jen na potkání).

To, jak uvažuje Pitchfork a jeho čtenáři nechtěně perfektně vyjádřil v roce 2010 komik Patrice O’Neal. On tím sice myslel obecně všechny bílé lidi, ale čím dál víc mám pocit, že to nejlépe to sedí právě na tuto skupinu lidí:

Jmenování písně “WAP” Cardi B je v tomhle asi něco jako, když se u přijímacích zkoušek na Harvard ubírají body Asiatům a přidávají body Afroameričanům. Pozitivní rasismus, kterým blbě se cítící bílí lidé, kteří to myslí dobře, ve výsledku akorát dané minoritní komunitě škodí. Vsadím se, že větší polovina (nejen) amerického černošského obyvatelstva se stydí za to, že je v současné době v showbyznysu reprezentuje někdo tak nedůstojný jako Cardi B.

Ještě nějaký důkaz, že je Cardi B spíše urážkou pro černošskou komunitu?
Ještě nějaký důkaz, že je Cardi B spíše urážkou pro černošskou komunitu?

Je přímo skandální, že vzorem úspěchu černošského obyvatelstva má být striptérka zpívající o své “extrémně mokré kundě”. Přitom je v hudbě tolik talentovaných afroameričanů od The Weeknda, přes spíše alternativní umělce jako již zmíněného Tylera the Creatora, Kelely, Thundercata, Blood Orange, Toro Y Moi, Young Fathers, Yves Tumor, Stormzy, Solange, Jorji Smith a tak dále a tak dále. Jestli takto chtěli všichni zúčastnění černošské komunitě pomoci, pak snad udělali hůř než kdyby si v redakci Pitchforku na hlavy nasadili bílé špičaté kukly. Kdyby vedli Pitchfork zástupci Ku-klux-klanu, nedokázali by vymyslet takovou újmu hudbě afroamerické komunity, jakou vymyslel Pitchfork a další plátky tímto svým hudebním populismem. A jejich čtenáři, kteří je neopustili, jsou samozřejmě spoluviníky.

Proti argumenty: “WAP“ je progresivní umění, demonstrace ženské síly a Bloodhound Gang vám nevadí

Pitchfork dnes připomíná tento meme: “Jak se děcka máte? Já mám taky rád rap a starám se o černošskou komunitu a feminismus jako vy. Proto si myslím, že je Cardi B nejlepší.”

How do you do, fellow kids' has become the 'how do you do, fellow kids' of memes - The Verge

A když už jsme u těch memů. Doporučoval bych tento nedoceněný článek z Medium, kde afroameričanka vysvětluje, proč je uctívání Cardi B medvědí službou pro komunitu.

Jsem si jistý, že i někteří intelektuálové mohou namítat, že je píseň velmi progresivní a kontroverzní a proto je tak dobrá. To je samozřejmě nesmysl. To bychom mohli na Oscary nominovat nějaký pornografický snímek a argumentovat tím, že je kontroverznější a více progresivní než ostatní filmy a proto si zaslouží vyhrát. Kontroverze je to navíc na mentální úrovni začínající puberty.

Druhý důvod, který je uváděn, proč je píseň tak dobrá, je ten, že se prý jedná o demonstraci ženské síly.

Kromě sexuálně explicitního textu, není na písni zajímavého vůbec nic. Produkce písně je na úrovni třetího tutoriálu z návodu “Jak vytvořit trapový beat v FL Studio”. Vzhledem k tomu, že jsou producenti talentovaní a pracovití lidé, vytvořil to producent Austin Owens (Ayo the Producer), nejspíše při pobytu na záchodě s laptopem. Hloupost se bohužel prodává dobře, zvlášť když je vychvalována i lidmi, co jindy vypadají, že se v hudbě vyzají:

Tuzemské Radio Wave napsalo: „čistě maloměstské pohoršení, které říká dost o tom, jak moc se bojíme žen.“ Přitom v samotném podcastu sami Hana Trojánková Biriczová a Šimon Holý uznali, že obrazné popisy o mopu, který má utřít mokrou podlahu, už naráží na limity toho, co jsou schopni slyšet a co je jim příjemné vzhledem k jejich katolickému, resp. židovskému vychování. Mě samotného však nepohoršuje samotný obsah písně.

Ctím svobodu slova. Pohoršuje mě to, co na všech špatných písních jakéhokoliv tématu. Její hloupost, primitivita, ekonomický kalkul, marketing šokem a prvoplánovitost. Je to jako můj oblíbený příklad s tříletým dítětem (pardon, že zrovna do tohohle musím tahat děti), co mlátí do bubínku vařechou. To je taky velmi netradiční a odvážné umění, ale moc kvalitní asi není. Stejně tak nějaké texty, které by hovořily o fekálních věcech by byly netradiční a odvážné, ale nikoho by asi nenapadlo tomu tleskat, protože ví, že je to primitivní. Otravné reklamy na Alzu a XXXLutz pak taky nikdo nepovažuje za kvalitní uměleckým zpracováním, ale spíše ekonomicky. Jestli tedy kvalitu písně měříme zrovna tímto, je to konec hudební kritiky.

Honorování této písně je tragický pohřeb hudební kritiky a zaprodání se masové stupiditě a populismu.

Třetí, dle mého názoru nejlepší argument (ale pořád slabý), je: „Ale jiné oplzlé písně (od mužů) vám nevadily.“ Radio Wave si pro to vybralo jako příklad Kryštof a “Obchodník s deštěm“. To ale není moc šťastný příklad. V písni je totiž sexuální téma přeci jen alespoň částečně schováváno za poetiku. Jako lepší příklad se jeví ale jeden z největších popových hitů devadesátek od Bloodhound Gang.

Tady je ale důležitý kontext. Vůbec nikoho by tehdy nenapadlo psát dlouhé elaboráty o tom, jak je “Bad Touch“ revoluční písní a dávat je na první místa nejlepších písní roku. “Bad Touch“, která mimochodem přirovnání s mopem použila jako první („Love, the kind you clean up with a mop and bucket“), bylo jako všechny ostatní písně Bloodhound Gang hudební komedie od kapely, co na sebe navzájem močili na pódium a do trenek strkali Ruskou vlajku. Všichni to brali jako totální koninu a kdyby někdo psal komentáře o tom, jak moc je to důležitá píseň pro naší kulturu, všichni by si v devadesátých letech klepali na čelo, co je to za hlupáka.

https://i.giphy.com/media/SWoRKslHVtqEasqYCJ/giphy.webp

To doopravdy nedokážeme rozpoznat legraci (“The Bad Touch“) od písně, která je brána jako nejdůležitější kulturně-společenský počin roku (“WAP“)?

Přitom tohle všechno je stejně nakonec taková omáčka proto, aby se to obhájilo té intelektuální části čtenářů, kteří zůstali. Hlavní je ale nakonec zase oslovení mas a peníze z toho plynoucí. Honorování této písně je tragický pohřeb hudební kritiky a zaprodání se masové stupiditě a populismu.

Čas trochu přehodnotit i Music NOW

Je to z části pokrytecké, ale proč bych se já měl ve svém osobním volnu s business bilancí 0 korun českých, pokoušet psát hudební kritiku, když o to očividně dnes stojí málokdo. Mám teď málo času na to, abych psal články o tom, co si přečte dvacet lidí. V návaznosti na emaily, které mi chodí jakožto zpětná vazba od uživatelů, jsem už dlouho uvažoval přehodnotit styl vedení Music NOW.

Jsem si vědom, že mnoho z vás, co pravidelně sledujete tento web, zde chodíte hlavně kvůli recenzím. Nemůžeme ale donekonečna rozebírat alba, pokud nemáme dostatečně silnou komunitu. V mém osobním životě si nemohu dovolit marnit takto čas. Music NOW bude tedy od teď také populistický, kulturní magazín jako Pitchfork, ale jinak a lépe. Recenze zůstanou, ale bude jich méně. Větší prostor dostanou články o zajímavých tématech týkajících se hudby (už mám připraven slušný seznam), různé seznamy písní, alb a umělců dle témat, komentáře, rozhovory, v jednání je také fórum pro uživatele.

Budeme taky “cool”, ale doopravdy. S populárními, ale kvalitními články a kvalitní hudbou.

I'm Going To Build My Own Theme Park With Blackjack and Hookers | Know Your Meme

Autor: Patrik Müller

A pokud k tomu chcete přispět, uděláte nám radost, pokud vyplníte tento formulář s pár otázkami ohledně toho, kam by mohlo Music NOW dále směřovat. Mělo by to zabrat max. 5 minut. Díky mockrát!

od Patrik Müller -
Dr Luke Fiona Apple Kesha
Dr Luke Fiona Apple Kesha

Přehled nominací na Grammy jsme vám již nabízeli v samostatném článku. V tom množství kategorií vám ale možná uniklo jedno zajímavé jméno, které se zde objevilo. Je jím hudební producent Dr. Luke stojící za hity Keshi nebo Katy Perry. Ten se letos vrátil do hudebního prostředí díky produkce úspěšné písně “Say So” od Doja Cat. V roce 2017 přitom skončil soudní spor mezi ním a Keshou, která jej nařkla ze sexuálního zneužívání.

Za Los Angeleskou zpěvačku se tehdy postavilo mnoho velkých jmen ženské hudby. Ať už přes sociální sítě nebo skrze rozhovory v tradičních médiích, vyjádřili svou podporu Keshi taková významná jména dnešní hudby jako Miley Cyrus, Fiona Apple, Demi Lovato, Lady Gaga nebo Lorde.

Grammy jde překvapivě proti většině a pro Dr. Luka riskují vlastní pověst

Právě Fiona Apple se stala hlavní bojovnicí za Keshu. Miley Cyrus pak sdílela na Instagramu fotografii Fiony Apple, jak drží transparent hlásající: „Kesho – jsem za tebe tak naštvaná. Mýlili se. Je mi to moc líto.“

Za Keshu se postavili také někteří producenti, Jack Antonoff a Zedd nabídli, že budou produkovat a spolupracovat s Keshou, přičemž druhý z nich nakonec skutečně vyprodukoval její píseň „True Colors“.

Za tímto úspěšným hitem Doji Cat stojí nenáviděný psanec Dr. Luke. Podepsal se pod ní jako Tyson Trax, ale pak pravda vyplavala na povrch, že jím není nikdo jiný než Dr. Luke:

Když Adele převzala trofej na Brit Awards, uvedla: „Rád bych také využila této chvíle k veřejné podpoře Keshy.“ Zpěvačka a skladatelka Taylor Swift dokonce věnovala 250 000 amerických dolarů na pomoc s jakoukoli finanční potřebou Keshy. Lady Gaga, Iggy Azalea, Demi Lovato, Lilly Singh, Alessia Cara, Ariana Grande, Lily Allen, Kelly Clarkson, Lorde, Haim, Marina Diamandis a další umělci podporovali Keshu prostřednictvím sociálních médií a k nim se přidávali i jejich fanoušci.

Proto je velmi překvapivé, že pořadatelé Grammy Awards takto riskují svou reputaci a dobré jméno tohoto nejprestižnějšího hudebního předávání cen a nominovali v kategorii nahrávka roku “Say So” Doja Cat a jelikož to tak v této kategorii bývá zvykem, i producenta této písně, tedy Dr. Luka.

Dr. Luke se vrátil hned po konci soudního sporu, ale schovával se za tajemná jména

Prakticky ihned po konci soudního sporu, který neshledal Dr. Luka vinným, se vrátil pod anonymním pseudonymem Made In China. Spolupracoval tehdy s americkými zpěváky a rappery Trey Songz, Ne-Yo, Big Boi a německou zpěvačkou Kim Petras. V roce 2019 pak produkoval 5 skladeb Doji Cat na albu Hot Pink pod pseudonymem Tyson Trax. Za Dr. Luka se tehdy postavili hlavně afroameričtí rappeři. Kromě již zmíněných spolupracoval také se Saweetie, Juice WRLD nebo Lilem Waynem (s tím spolupracoval pod anagramem Loctor Duke, což už byla jasná indície pro hudební fanoušky, kteří si již po těch spekulacích mohli být jistí, o koho jde).

Keshi se povedlo vydat potenciální hity i bez Dr. Luka, čísla zhlédnutí ale hovoří jasně ve prospěch Dr. Luka. Jak v případě Doja Cat, tak v případě starších písní Keshi od Dr. Luka:

Fiona Apple nyní v novém rozhovoru odhalila, že přemýšlela o tom, že bude letos ceny Grammy bojkotovat. V novém rozhovoru pro britský The Guardian Apple diskutovala o rozhodnutí Akademie nominovat producenta Dr. Luka. Navzdory obvinění Keshy, že jí sexuálně zneužil. Tohle mohlo být možná rozhodující v Sofiině volbě akademi, která se musela rozhodnout, zda Dr. Luka s Dojou Cat nominuje, či nikoliv.

„Stále se mi to vrací, když uvádějí Keshu na pódium jako: ‚Věříme ti’ – a já jí věřím – a pak o dva roky později, ku*va Tyson Trax!“ prozradila Fiona Apple.

Fiona Apple neskrývá znechucení a měla plán Grammy roztřískat na pódiu kladívkem

„Moje vize byla, že se tam jen objevím s kladivem, nic neřeknu, vezmu Grammy a rozbiju to na tisíc kousků, o které se podělím, a pozvu všechny dámy nahoru. Moje druhá myšlenka byla, že by mě zajímalo, jestli dokážu všechny tyto dámy přimět bojkotovat tyhle ho*na kvůli doktoru Lukovi,“ prozradila své původní úmysly Fiona Apple.

Později během rozhovoru Apple také diskutovala o rozhodnutí Akademie nahrávacího průmyslu (Recording Academy) pozastavit činnost prezidentce a generální ředitelce Recording Academy Deborah Dugan. „Čekám, až se dozvím více o tom, co na to řekne Deborah Dugan, protože pro mě to všechno něčím smrdí,” řekla písničkářka, která letos vydala výborné, kritiky do nebes vynášené album Fetch the Bolt Cutters a předpokládá se, že za něj dostane ne jednu cenu Grammy. „Když někoho najmeš, ona položí otázky a pak dostane padáka?

Nadhodila spoustu otázek na stůl, díky nimž nemohu tuto situaci prověřit a opravdu se mi nechce tam jít a podporovat je.” dodává Fiona Apple a upozorňuje na zvláštní okolnosti odchodu ředitelky Akademie nahrávacího průmyslu.

Nejúspěšnější spolupráce Keshi a Dr. Luka byla hit TiK ToK:

Autor: Patrik Müller

Recenze | Novinky: Nové elektronické album PVRIS Use Me je spíše sólovým projektem Lynn Gunn. Je to ale asi to nejlepší, co mohli za současné situace udělat

Elektronický rock zní skoro jako dvě slova opačného významu, PVRIS ale na novém albu Use Me opět ukázali, jak se dají kytary a elektronická hudba perfektně smíchat dohromady a ladit spolu. Nejsou to už ani zdaleka ty nemotorné kombinace kytar a syntezátorů, co tady byly v dobách počátků nového století, kdy se teprve někoho napadlo, že by se kytary vlastně daly smíchat z elektronickou hudbou a hledalo se jak. Nebyla to žádná novinka, v 80. letech už to bylo běžné a jela na tom new wave čítající obří kapely jako Blondie, Talking Heads nebo o něco později Prince.

Jak se ale nejen s vlnou seattleské scény, rock stal opět prakticky výhradně záležitostí kytar a akustických nástrojů, vývoj nikam nepokračoval. Dal tomu až rozvoj počítačových nástrojů, který zase učinil s elektronického rocku velkou hvězd. Dostali jsme se do éry, kdy jde už velice těžce poznat, zda to hraje z alba dokonce i na akustický člověk nebo bylo vše naprogramováno na počítači.

Lynn Gunn z PVRIS (Foto: Warner Records)
Lynn Gunn z PVRIS (Foto: Warner Records)

PVRIS toto nepochybně svědčí a umí v těchto nových hudebních virtuální podmínkách velice dobře plavat. Obdivuhodné je také to, jak si uchovávají pořád lidskost a nezní uměle ani přesto, že jejich produkce čím dál umělejší je.

(Ne)sólo album

Této lidskosti na albu ostatně výrazně pomáhají také texty, které jsou velmi intimní a jak se říká “na tělo”. Frontmanka kapely Lynn Gunn se navíc rozhodla udělat něco, co není ani dnes, ne tak v minulosti v masové hudbě moc časté – ukázat svou slabost a vlastně z toho dokonce udělala hned téma celého alba, které je tím, jak se točí právě okolo bolestivých míst Lynn Gunn takřka koncepčním albem.

PVRIS v sobě také vždycky měli kus alternativního přístupu a jelikož je nové album, byť je ve své produkci velmi kreativní, přeci jen spíše popové než alternativní, té více skromnější a méně honosné části scény zůstávají věrni těmito texty, které zní introvertně a uzavřeně.

Těžko říct, kdyby by bylo v hudebním světě jméno Lynn Gunn již tak velké jako jméno Hayley Williams, jestli by Use Me nebylo přeci jen spíše sólovým albem, řekl bych však čistě z osobního pohledu, že je dobře, že tohle bylo vydáno pod jménem PVRIS než Lynn Gunn. Nepatřím popravdě mezi velké fanoušky sólo alb.

Často se z nich sice vyklube nějaké nový, osobnější pohled na člena kapely, ale málokdy se z nich vyklube něco většího a vlastně i lepšího než z kapely. Lynn Gunn se podařilo najít způsob, jak se mohla dostatečně realizovat, vyjádřit, udělat z alba pravou one-woman show, ale zároveň našla způsob, jak tohle implementovat do zvuku kapely tak, aby to ještě pořád byli PVRIS. Umožnila tak růst PVRIS a růst sebe sama a to je jednoznačně win-win situace.

Produkce připomíná smysl pro detail Twenty One Pilots

JT Daly má sice za sebou skladatelství a produkování EP K.Flay Crush Me, je ale přeci jen známý a spíše z jeho práce na vizuálních materiálech k albům než hudební producent. O to více je překvapením, jak výborně nové album zní. Jako od nějakého léty otřískaného matadora. Use Me je pro něj každopádně parádní reklamou, protože po tomhle mu budou moci kapely utrhnout ruce.

Jeho produkční styl, který je velice čistý a moderní, ale dokáže velmi rychle měnit zvuky, kreativně zapojovat různé ruchy a nečekané elementy, stejně jako kytary a akustické nástroje, docela dost připomíná produkci dvojice Twenty One Pilots a lze také předpokládat, že byla pro něj inspirací.

Z úvodní “Give Me a Minute” slyšíme tzv. pady a syntezátory spolu s hlasovými modulacemi jako z velkých popových hitů. Ostřejší prvek tady tvoří zkreslený basový syntezátor. Překvapivě hladce se ale pak překlopí k rockovému stylu a po tom, co Lynn Gunn z plných plic zařve:

“I think I’m loosing my mind!”

(„Myslím, že už z toho ztrácím hlavu!“)

přijde skvělý, pořádně rozjetý konec s elektrickou kytarou.

Po první smutné, ale na konci energické písni se moc neoddýchává a následuje hned odvážná a drtivě přesvědčivá píseň “Dead Weight”. Zase se musí ocenit s jakou detailní produkcí PVRIS a JT Daly přišli. Zní to skutečně velice kreativně.

“I can’t take it over and over
Dead weight hanging off of my shoulder,”

(Nemůžu to snášet pořád dokola a dokola / Mrtvá váha mi visí z rukou”)

zpívá poněkud naštvaně a lehce odevzdaně směrem k naději ke zlepšení Lynn Gunn s jasným poselstvím, že už to nervové vypětí prostě nezvládá a nehodlá se dál trápit věcmi, pokud zůstanou v zajetých kolejích.

“Stay Gold” je jedna z nejvíce popových písní na albu. I protože na ní tentokrát Lynn Gunn nasadí spíše svůj laskavější hlas. Refrén pak probíhá v dance-popovém stylu a píseň se drží též časté struktury tanečních písní, kdy po refrénu následují krátké mezihry. Zajímavé však je, že hned po mysteriozně znějícím bridgi čekáte hned refrén, ale ozve se ještě na chvíli robotí modulovaný hlas.

“Good to Be Live” nabízí odpočinutí od té mnohovrstvé produkce a nabídne o poznání jednodušší aranžmá písně. Tedy alespoň v průběhu první sloky, protože v refrénu spolu s “Oooh” slyšíme už zase více nástrojů na sebe nabalených.

Na této písni dostává ještě větší prostor vyniknout hlas Lynn Gunn. Ta je sama o sobě výborná zpěvačka, když to navíc producent vhodně dokořenil jeho efekty, pak je to ještě dokonalejší.

Jediným hostem alba je skvělá vokalistka od Kanyeho

“Death of Me” je další z písní se skutečně dechberoucím zvukem. Ty zvuky syntezátorů jsou velice detailní a budují skutečně epické zvukomalby, přičemž je zde navíc fenomenální hlas Lynn Gunn.

Album dooprady moc nenechává vydechnout a následuje možná vůbec nejlepší píseň alba “Hallucinations”. Klubová pecka, která se výborně povedla. Tahle píseň toho skutečně už zase tolik s rockem moc společného nemá, ale to ani vůbec nevadí, protože tenhle… jak to nazvat. Monstrózní pop doopravdy zní velmi, velmi velkolepě. V písni o zmatení, které v hlavě nastává po nepodařeném vztahu Lynn Gunn zpívá:

“Hallucinations, you occupy
My imagination’s running wild
New sensations, sweet temptations
I can’t tell what’s real and what’s”

Kdo chce o nějaké době zase trochu kytar, dočká se jich na “Old Wounds” a to v akustické i elektronické podobě.

Následující alt-popová balada “Loveless” obsahuje rytmiku slov, která zní tak nějak… Francouzsky, jestli to dává smysl. připomíná to kadenci slov, kterou často volí ti ze země galského kohouta.

Energie alba neslábne ani ke konci a album pokračuje dobře i dál. Moderní popová balada “January rain” je velmi chytlavá, ale i skutečná. Dobrým textařům stačí kolikrát jen pár slov na to vyjádřit atmosféru písně.

“It never really goes away
It never really goes away
Still remember how you taste
Somewhere in the bitter and the sweet dream,”

(„Nikdy doopravdy nezmizí / Nikdy doopravdy nezmizí / Pořád si pamatuji, jak chutnáš / Nějak mezi hořkým a sladkým snem“)

zpívá Lynn Gunn v refrénu. Jediným hostujícím interpretem na albu je skvělá hip-hopovo alt-popová zpěvačka 070 Shake, kterou můžete znát z parádních vokálů, které poskytla do “Ghost Town” Kanyeho Westa z alba ye. PVRIS si zvolili výborně.

“Wish You Well” je další produkční perlou. Baví ale to, jak ač je produkce poměrně mainstreamová, dobře pracuje s méně očekávanými zvukovými prvky a k tomu tu navíc je i ten prvek textů, které jsou na alternativní hudbu přeci jen nezvykle kreativní a podivínské. Ocenit lze hlavně mysteriózní řádky z první sloky:

“Psychic told me something in September
We’d be burning out, but always tethered
But I never let you know”

(„Jasnovidec mi něco řekl v září / Že budeme hořet, ale budem navždy uvázaní / Ale tobě jsem to nikdy neřekla“)

Tohle album prakticky nemá vady. Má jenom věci, které mu chybí a jak je již zmíněno v úvodu, je to hlavně více lidskosti. V té elektronické idealističnosti se totiž trochu ztrácí i skutečné emoce a to je škoda. Leccos totiž může elektronika přidat – třeba umí výborně vykreslit atmosféru určitých momentů tak, že vás dokáže výborně přenést na nějaké místo.

Use Me je ukázkou toho, jak může současná společenská situace způsobena ať už epidemií COVIDu, depresí, či sexuálních afér, proměnit kapely, ovšem ne nutně špatným způsobem.

Nedokáže podle mě ale tak dobře přenášet emoce hudebníků jako hudba nahrána akusticky mikrofony. Vždycky to modeluje něco virtuálního ne skutečného. Když se tedy posluchač se zpěvačkou či zpěvákem ztotožní, ztotožňuje se spíše s alter-egem – jak je to třeba v případě Billie Eilish nebo Charli XCX než s umělcem samotným.

Ono taky když většinu té hudby nakliká ať už producent nebo někdo z kapely na počítači, není to tak skutečné, jako když se sejde celá parta ve studiu a nahrává na staré dobré mikrofony. Přitom je to škoda, protože  Ve svém oboru je ale album bezpochyby výborné a v lecčems mi připomnělo již také zmíněné a podobně propracované album Twenty One Pilots, které bylo rovněž takřka ideálním mixem moderního R&B, dance-popu, hip hopu a alternativního rocku.

PVRIS – Use Me

Vydáno: 28. 8. 2020
Délka: 40:41
Žánry: Elektronický rock, Alternativní Pop, Pop, Synth-Pop
Rozhodně musíte slyšet: 1. Gimme a Minute, 2. Dead Weight, 5. Death of Me, 6. Hallucinations, 9. January Rain, 10. Use Me (featuring 070 Shake)

od Patrik Müller -
Spotify Billie Eilish, The Weeknd, Bad Bunnyho a Joe Rogan Experience
Spotify Billie Eilish, The Weeknd, Bad Bunnyho a Joe Rogan Experience

Nejpoužívanější streamovací platforma Spotify 1. prosince jako každým rokem odhalila své statistiky. Ukázalo se, že jejím nejstreamovanějším umělcem roku 2020 není Billie Eillish nebo The Weeknd, nýbrž portorikánský rapper Bad Bunny.

Portorikánského rappera, který má letos více než 8,2 miliardy streamů po celém světě následoval v žebříčku v tomto pořadí Drake, J Balvin, Juice WRLD a The Weekend.

Bad Bunny také obsadil první místo v žebříčku v kategorii nejstreamovanější album se svým druhým studiovým albem YHLQMDLG, které v roce 2020 získalo 3,3 miliardy streamů. Následuje The Weeknd s albem After Hours a Post Malone s albem Hollywood’s Bleeding.

Vedle gigantů stojí také kazašský producent

Nejlepší pětku doplňují Harry Styles s albem Fine Line a Dua Lipa s albem Future Nostalgia.

V žebříčku pěti nejstreamovanějších zpěvaček vládne Billie Eilish, která obhájila své prvenství z minulého roku. Pětici doplňují v tomto pořadí Taylor Swift, Ariana Grande, Dua Lipa a Halsey.

Titul nejstreamovanější písně roku patří The Weeknd za skladbu „Blinding Lights“ s téměř 1,6 miliardami streamů po celém světě. Dále se zde umístili na předních příčkách Tones And I s písní „Dance Monkey“ a Roddy Ricch s písní „The Box“. Vedle těchto nikterak překvapivých je čtvrtou nejstreamovanější písní na Spotify remix kazašského producenta Imanbeka „Roses – Imanbek Remix“, kterou původně vydal americký rapper SAINt JHN. Pětku uzavírá Dua Lipa s nu-diskovým hitem „Don’t Start Now“.

The Weekndovo Blinding Lights je skutečným hitem roku 2020 a projevilo se to také na číslech Spotify:

Asi nikoho nepřekvapí, že nejstreamovanějším podcastem roku je s velkou fanfárou na Spotify dorazivší podcast Joa Rogana Joe Rogan Experience, který letos Spotify odkoupilo v přepočtu za více než 2 miliardy korun a rozpoutal tím podcastovou revoluci (více jsme o tom psali zde). Na druhém místě se umístil TED Talks Daily. Třetí místo obsadil podcast novin New York Times The Daily. Čtvrté místo patří podcastu bývalé americké první dámy The Michelle Obama podcast. Kategorii uzavírá na pátém místě „Call Her Daddy“.

Na kompletní žebříček se můžete podívat zde:

Celosvětově nejstreamovanější umělec:

  1. Bad Bunny
  2. Drake
  3. J Balvin
  4. Juice WRLD
  5. The Weeknd

Celosvětově nejstreamovanější umělkyně:

  1. Billie Eilish
  2. Taylor Swift
  3. Ariana Grande
  4. Dua Lipa
  5. Halsey

Celosvětově nejstreamovanější hudební album:

  1. Bad Bunny – YHLQMDLG
  2. The Weeknd – After Hours
  3. Post Malone – Hollywood’s Bleeding
  4. Harry Styles – Fine Line
  5. Dua Lipa  – Future Nostalgia

Celosvětově nejstreamovanější píseň:

  1. The Weeknd – Blinding Lights
  2. Tones And I – Dance Monkey
  3. Roddy Ricch – The Box
  4. Imanbek and SAINt JHN – Roses – Imanbek Remix
  5. Dua Lipa – Don’t Start Now

Celosvětově nejpopulárnější podcasty:

  1. The Joe Rogan Experience
  2. TED Talks Daily
  3. The Daily
  4. The Michelle Obama Podcast
  5. Call Her Daddy

Celosvětově nejpopulárnější podcastové žánry:

  1. Společnost a kultura
  2. Komedie
  3. Zdraví a životní styl
  4. Umění a zábava
  5. Vzdělávání

Autor: Dominik Müller

Brand New Maradona Elvis
Brand New Maradona Elvis

Jeden z nejlepších fotbalistů historie Diego Maradona, jeden z nejlepších zpěváků historie Elvis Presley a Jesse Lacey — frontman kapely Brand New, která je prý pro hnutí emo to, co byli Beatles pro rock’n’roll. Superlativy, které jsou v případě sportu z velké části objektivně měřitelné, v hudebním světě pak spíše měřitelné názorem fanoušků a kritiků, však nejsou ani zdaleka tím jediným, co spojuje tato kontroverzní jména. Mají toho společného velice mnoho. Jména, která inspirovala statisíce lidí a která se stala fenoménem ve svém oboru bohužel opustila to, v čem vynikala, jako psanci, na které se doslova nebo virtuálně plivalo.

Sportovní a hudební svět není zase tak vzdálený. Chorály sportovních fanoušků jsou většinou převzaty přímo, z populární i lidové hudby a nebo si sportovní fanoušci často vkládají vlastní texty do populárních melodií.

Co vůbec dělá jméno fotbalisty v názvu písně americké emo kapely?

Že by byl ale nějak propojen svět žánru emo a ještě tak silně, to se moc nezdá. Sice to jsou stereotypy, ale typický sportovní fanoušek není zrovna někdo, kdo by vyhledával takové kapely. A zvlášť kapely, které zvolily poněkud opačnou trajektorii oproti kolegům například z Jimmy Eat World nebo My Chemical Romance – od ema nikoliv k popu, ale spíše k alternativní hudbě a post-hardcore.

Newyorská kapela, která debutovala v roce 2001 albem Your Favourite Weapon albem obsahujícím hlavně puberťácký skejťácký punk a emo, o dva roky později vydala výrazně temnější album Deja Entendu. Z tohoto alba můžete znát například zlověstnou intimní píseň s křesťanskými odkazy “Sic Transit Gloria…Glory Fades”, smutnou emo baladu “The Quiet Things That No One Ever Knows” (když už jsme u toho spojení hudby a sportu, tuhle můžou znát ze soundtracku pamětníci hry NHL 2004) nebo něžnou a citlivou píseň jako z návodu pro lámání dívčích srdcí “The Boy Who Blocked His Own Shot”.

Na tomhle albu však byla také jedna méně nápadná písnička, kterou znali spíše jen velcí fanoušci kapely. Jmenovala se “Me vs. Maradona vs. Elvis”. Že se objeví v názvu písně Elvis to překvapením není. Do očí bilo však to jméno Maradona. Jméno fotbalisty v písni emo kapely a ještě k tomu americké. I ti, co se ve sportu moc nevyznají chápou, že v USA a Kanadě není “soccer” ani zdaleka tak populární jako v Evropě a Jižní Americe.

Dokonce i velcí fanoušci Brand New, z velké většiny Američané, si tak léta mysleli, že v názvu písně není Maradona, ale Madona, což by u této kapely dávalo vzhledem k častému používání křesťanských odkazů smysl i kdyby tím byla myšlena ta zpěvačka Madonna s dvěmi ‘N’, i ta křesťanská postava. Po smrti Diega Maradony tak na Reddit psali přiznání typu: “Jsem asi špatný fanoušek. Celá ta léta jsem si myslel, že v tom názvu je ‘Madona’ a ne ‘Maradona’”.

Život Maradony v Neapoli připomínal spíše život mafiánského bosse než sportovce.

Přiznám se, že ani já jsem netušil, proč Brand New do názvu písně Maradonu umístili. V textu totiž o něm není žádná zmínka, ani tam není nic, co by na něj nějak přímo odkazovalo. Měl jsem svoje vysvětlení takové, že to jsou prostě jména velkých idolů, se kterými se Jesse Lacey srovnává, protože to byly idoly puberťáků a puberťaček. Došlo mi to všechno až ve čtvrtek, když jsem na ČT2 zachytil konec dokumentárního filmu Diego Maradona vysílaného na jeho počest po smrti ve středu 25. listopadu.

Považuji se za sportovního fanouška takže jsem něco o Maradonovi samozřejmě věděl, netušil jsem ale jak tragický byl konec jeho kariéry. V dokumentu je perfektně popsáno, jak si Maradona udělal nepřátele po celé Itálii, až jej nesnášeli všichni kromě fanoušků jeho klubu S.S.C. Napoli (Neapole), za kterou hrál. Pro lidi, kteří nepatřili mezi fotbalové fanoušky (což sice v Itálii asi není moc lidí, ale přece jen…) musel být nenáviděn i tam. Bylo totiž obecně známo, jakým životem tam žije. Život Maradony v Neapoli připomínal spíše život mafiánského bosse než sportovce. Vytvořil si zde jakousi síť dealerů a pasáků, kteří mu dodávali drogy a prostitutky. Z policejních odposlechů vyplynulo, že si volal o prostitutky běžně třeba i ve 4 ráno.

Jak 17 let stará píseň dokonale předpověděla, co se stalo v roce 2017

Když se na to přišlo, Maradona byl zatčen a odveden k výslechu. Nakonec byl z vězení propuštěn, ale odletěl z Itálie jako naprostý psanec a nenáviděná figura. Sám Maradona v dokumentu říká (omluvte nepřesnou citaci): “Když jsem do Itálie přiletěl vítalo mě náměstí s 85 tisíci lidmi, když jsem odlétal, lidé po mě házeli kameny.” Maradona se stal odstrašujícím případem a hlavně kvůli němu se zavedly u sportovců kontroly na drogy. Skončila tak éra fotbalistů typu Maradona nebo George Best, jejichž způsob života spíše připomínal rockové hvězdy.

V dokumentárním filmu pak následovaly záběry rozhovoru Maradony z roku 2004 (tedy rok po vydání alba Deja Entendu), kde obtloustlý, zlomený Maradona pláče a mluví o tom, že musí být držen v drogové léčebně, aby se popral se svými vnitřními démony. A přesně v tenhle moment mi to celé docvaklo a uvědomil jsem si, kolik toho mají společného ty tři postavy v názvu písně Brand New “Me vs. Maradona vs Elvis”. Písně která obsahuje řádky jako: “I got desperate desires and unadmirable plans“ („Mám zoufalou touhu a neobdivuhodné plány“) a “I will lie awake and lie for fun“ („Budu ležet vzhůru a lhát pro zábavu“).

Jesse Lacey dokonale předpověděl svůj osud. Sekl se jen o 4 roky.

Frontman Jesse Lacey po vydání alba Deja Entendu vysvětloval název písně pro MTV takto: „Jsem velkým fotbalovým fanouškem a [argentinský útočník Diego] Maradona je něco jako Elvis ve fotbalovém světě,“ vysvětlil. „Byl hvězdou a pak nechal svět, aby jej dostal, a pak to byla ta postava ztroskotance. Ale měl tyhle své zářivé okamžiky, když zase vyšla na obzor jeho stará magie. A já se v tom úplně vidím – možná za 10 let skončím stejným způsobem a stane se ze mně ztroskotanec, který býval skvělý a který už ve skutečnosti skvělý není.” Jesse Lacey dokonale předpověděl svůj osud. Sekl se jen o 4 roky.

V roce 2017 vyšlo dlouho očekávané album Brand New Science Fiction. I přestože kapela nasadila laťku vysoko a to hlavně právě Deja Entendu a pak následným The Devil and God Are Raging Inside Me z roku 2006 ve kterém kapela hodně změnila svůj zvuk právě směrem k post-hardcore (“Sowing Season” a “You Won’t Know”), dokonce i post-rocku (instrumentální “Welcome to Bangkok”), popřípadě alternativní hudbě obecně (“Jesus Christ”), dokázala se stejně ještě překonat.

Výňatky z posledního rozhovoru Dieaga Maradony:

Protože se členové už cítili vyčerpaní vlastní tvorbou a cítili, že je na čase skončit v nejlepším, mělo to být poslední album a mělo to stát za to. A taky že to tak bylo. Dodnes album patří k těm nejlepším albům, jaké jsme tady na Music Now měli a považovali jsme jej za 3. nejlepší album roku 2017. Americký kritik Steven Hyden popsal album jako: „Abbey Road ema“ a nelze to shrnout v jedné větě lépe.

Na podzim roku 2017 tak kapela odjela na turné s vědomím, že tohle bude povedený konec jejich kariéry. Jenže někdy v polovině října přišlo velké zemětřesení, po kterém následovalo tsunami, které spláchlo vše zlé, ale taky něco dobrého. Hnutí #MeToo, které mělo upozornit na sexuální zneužívání a harašení se přehouplo, aby po spláchnutí temných zákoutí korporátních firem, škol nebo dokonce domovů, spláchlo nekalé praktiky k ženám také z Hollywoodu. Přišlo se na to, že z nějakého důvodu Hollywood toleroval slizské praktiky filmového producenta Harveyho Weinsteina stojícím za takovými trháky jako Pulp Fiction, Scream, Good Will Hunting, Zamilovaný Shakespeare, Kill Bill nebo Pán prstenů: Společenstvo prstenu.

Jak #MeToo nesemlelo jen Harveyho Weinsteina, ale i menší ryby

Jenže tsunami se nedívá doleva doprava, a spláchne vše i stovky kilometrů daleko. Na Facebooku se ozvala jistá žena, která tvrdila, že měla vztah s frontmanem Brand New Jessem Laceym, kterého potkala coby 15letá na jednom z koncertů. On měl brzy na to již dítě s jinou ženou, která se poté stala jeho manželkou. Měl přitom přes internet přemlouvat tuto mladou dívku, od které si vzal na koncertu kontakt, k tomu aby mu zasílala obscénní fotografie a Lacey prý dokonce mnohokrát onanoval při společných hovorech přes Skype.

Podobné věci pak navíc prohlásila jiná žena, která byla o 2 roky starší. Jesse Lacey nic nenamítal a více méně přiznal, že to byla pravda, Brand New předčasně ukončili turné a fanoušci této kapely byli naprosto šokováni tím, co vyšlo najevo. Mnoho z nich na kapelu úplně zanevřelo, mnoho z nich dodnes neodpustilo Laceymu to, čeho se někdy mezi lety 2003 – 2010 dopustil.

Příběh Elvise je většině čtenářům nejspíše velmi dobře znám, proto je mu zde věnováno nejméně času. Pro malé vynahrazení… Tohle jsou záběry z jeho posledního koncertu (a je to smutný pohled):

U Laceyho jsou jisté polehčující okolnosti, které je třeba vnímat a které nedovolují jej hodit do stejného pytle se sexuálními predátory. Kdyby byla nějaká morální míra špatnosti, nedostalo by se tohle na úroveň Weinsteina ani toho, co jsme viděli třeba v dokumentu Víta Klusáka V síti. Jedné z dívek tento zvláštní virtuální vztah nevadil ani v době, kdy už byla plně dospělá (jedna z dívek ukončila styk s Laceym až ve 23letech). Navíc kdybychom zabrousili do toho, co se dělo v šedesátých a sedmdesátých letech okolo Beatles, zejména Paula McCartneyho, asi by leckomu vstávaly hrůzou vlasy na hlavě. Beatles dokonce o nezletilých dívkách i zpívali a pozastavoval se nad tím tehdy i dnes málokdo (viz známý hit “I Saw Her Standing There”).

Jenže společnost se vyvíjí, a tak nějak si v průběhu času upravuje to, co je přijatelné a co ne, a tak byl Jesse Lacey „odejit“ z hudebního světa jako někdo, kdo toho dokázal hodně, ale značně si pošramotil l svou kariéru, pro některé dokonce tak, že se stal prakticky mrtvým člověkem. Navíc nesmíme zapomenout na to, že v USA mají jinou legislativu týkající se plnoletosti i věku, kdy je povolen sexuální styk.

Armando měl v sobě Diega i Maradonu, Jesse Lacey zase prý Boha i ďábla

Ve své podstatě se dá říct, že Lacey dopadl v očích fanoušků ještě hůře než Diego Maradona. Když opadl sopečný prach po pomyslným výbuchu u Neapole, sice byl obraz na Maradonu takový, jak to bylo řečeno v legendárním seriálu Petra Kolečka a Jana Prušinovského Okresní přebor: “Co si tak matně pamatuju, tak on opravdu trošku fetoval”. Lidé jej ale alespoň částečně přijali zpět, v jeho Argentině je neustále modlou, stejně jako se obnovil jeho pozitivní obraz v Neapoli. Liberální a tolerantní svět hudby si však těžko zvykne na to, co udělal Jesse Lacey. Nebude se moct v blízké době vrátit dokonce ani jako Louis C.K., který byl také smeten oním tsunami, ale již má za sebou návratové turné.

Takový boj, který musel svádět Elvis Presley i Diego Armando Maradona a musí svádět Jesse Lacey, svádí nejspíše stovky tisíců lidí po celém světě.

Po Jesse Laceym se po podzimu roku 2017 prakticky slehla zem a jediné, co ujišťuje pozůstalé fanoušky, že je naživu, jsou občasné instagramové fotografie jeho ženy nebo kamarádů, na kterých je také on.

Trenér Tottenhamu José Mourinho výborně shrnul rozdvojenou osobnost Maradony: „Je tu Maradona a je tu Diego … Diego je někdo jiný … Lidé, kteří byli okolo něj měli ohromné štěstí … Měl obrovské, obrovské srdce.“

Svět je ale plný legračních náhod, které nějakým způsobem dávají smysl, a tak zrovna včera, tři dny po smrti Maradony, dal Brian Lane – bývalý bubeník Brand New – na Instagram fotografii, kde je nejen Lacey, ale i celá kapela.

Možná by nebylo špatné, kdyby jim někteří odpustili a kdyby se dali Brand New zase dohromady. Hudba Brand New se obzvlášť ve světle té žumpy, která vyplavala na povrch v roce 2017, jeví jako jedna velká terapie a obrovský souboj s vlastními démony, které se nedaří držet pod kontrolou. Takový boj, který musel svádět Elvis Presley i Diego Armando Maradona a musí svádět Jesse Lacey, svádí nejspíše stovky tisíců lidí po celém světě.

Všichni tito tři si navíc uvědomovali své chyby. Nebyli to žádní sociopatičtí Weinsteinové a nechtění protagonisté snímku V síti, kterým se patrně dodnes zdá, že neprovedli nic špatného a nebo toho, co provedli, vůbec nelitují. Byli to lidé, kteří si uvědomovali, že v sobě mají Diega, ale i Maradonu, Boha ale i ďábla. A oba zuřili uvnitř nich tak, že je to učinilo slavnými, ale i zničilo.

Jesse Lacey je nepochybně nejméně známý, ale nyní je už jediným žijícím z této anti-svaté trojice z názvu písně “Me vs. Maradona vs. Elvis“. Možná je načase, aby splatil svůj dluh vůči společnosti a začal (zase) pomáhat lidem vyrovnat se svými démony.

Brand New poprvé od kauzy pohromadě na fotografii:

 

Zobrazit příspěvek na Instagramu

 

Příspěvek sdílel uživatel @brianmarclane

Autor: Patrik Müller

od Patrik Müller -
Fiona Apple, HAIM Pheobe Bridgers Trump jpg
Fiona Apple, HAIM Pheobe Bridgers Trump jpg

Tento týden byly zveřejněny nominace na Grammy. V nominaci nechybí například Fiona Apple, HAIM, Tame Impala, Pheobe Bridgers nebo The Strokes. Chybí zde naopak lasvegasská kapela The Killers, která letos vydala své 6. album Imploding the Mirage. Vzali to ale s humorem a reagují na absenci v nominaci na nejspíše nejprestižnější hudební ocenění světa Grammy Awards, parodováním vyjadřování Donalda Trumpa na Twitteru po (zřejmě) prohraných amerických prezidentských volbách.

„POZOROVATELŮM NEBYLO POVOLENO JÍT DO SČÍTACÍCH MISTNOSTÍ. VYHRÁLI JSME GRAMMY, DOSTALI JSME MNOHO LEGÁLNÍCH HLASŮ. DĚLY SE ŠPATNÉ VĚCI, KTERÉ NAŠÍ POZOROVATELÉ NEMOHLI VIDĚT. NIKDY SE TO NESTALO. PLNO HLASŮ BYLO ODESLÁNO LIDMI, KTERÝCH SE NIKDO NEPTAL,“ Napsali Killers na svých sociálních sítích ve stylu dosluhujícího amerického prezidenta a pobavili tak tím tisíce fanoušků.

V rockových kategoriích byli místo Killers nominovaní například The Strokes za nejlepší rockové album, HAIM za nejlepší rockový výkon, nebo Tame Impala za nejlepší rockovou píseň Lost in Yesterday. Skupina z Las Vegas to však vzala s humorem a parodovali tím vyjádřování Donalda Trumpa o podvodech při nedávných amerických volbách.

Poprvé v historii byly za nejlepší rockový výkon nominovány jen ženy, Bieber se zlobí, že je ve špatné kategorii

Dalším ne příliš spokojeným hudebníkem byl Justin Bieber, který už tolik smyslu pro humor neměl. Ten se do nominace sice dostal, ale podle něj prý do nesprávne kategorie. Bieber byl nominován do popové kategorie. Podle něj by měl však být v kategorii R&B. “Changes bylo a bude vždy R&B albem. To, že není považováno za R&B album, je pro mě velice zvláštní,“ prohlásil mladý kanadský zpěvák.

Přepisovala se také historie, když v kategorii nejlepší rockový výkon byly poprvé nominovány pouze ženské umělkyně a nebo frontmanky.

Do této kategorie byla nominována Fiona Apple za píseň “Shameika“, Phoebe Bridgers za píseň “Kyoto“, HAIM za píseň “The Steps“, Brittany Howard za píseň “Stay High“, Grace Potter za píseň “Daylight“ a Big Thief za píseň “Not“. Technicky vzato právě poslední kapela tak trochu „kazí“ toto poprvé. V kapele Big Thief jsou totiž většina členů muži. Zpěvačkou a frontmankou kapely je však žena a to nakonec přeci jen rozhoduje.

Na kompletní nominaci 63. ročníku Grammy se může podívat zde:

Album roku:

  • Chilombo – Jhené Aiko
  • Black Pumas – Black Pumas
  • Everyday Life – Coldplay
  • Djesse vol. 3 – Jacob Collier
  • Women in Music Pt. III – Haim
  • Future Nostalgia – Dua Lipa
  • Hollywood’s Bleeding – Post Malone
  • Folklore – Taylor Swift

Nahrávka roku:

  • Black Parade – Beyoncé
  • Colors – Black Pumas
  • Rockstar – DaBaby featuring Roddy Ricch
  • Say So – Doja Cat
  • Everything I Wanted – Billie Eilish
  • Don’t Start Now – Dua Lipa
  • Circles – Post Malone
  • Savage (Remix) – Megan Thee Stallion featuring Beyoncé

Píseň roku:

  • Black Parade – Beyoncé
  • The Box – Roddy Ricch
  • Cardigan – Taylor Swift
  • Circles – Post Malone
  • Don’t Start Now – Dua Lipa
  • Everything I Want – Billie Eilish
  • I Can’t Breathe – H.E.R
  • If the World Was Ending – JP Saxe and Julia Michaels

Objev roku:

  • Ingrid Andress
  • Phoebe Bridgers
  • Chika
  • Noah Cyrus
  • D Smoke
  • Doja Cat
  • Kaytranada
  • Megan Thee Stallion

Nejlepší popový sólový výkon:

  • Yummy – Justin Bieber
  • Say So – Doja Cat
  • Everything I Wanted – Billie Eilish
  • Don’t Start Now – Dua Lipa
  • Watermelon Sugar – Harry Styles
  • Cardigan – Taylor Swift

Nejlepší popový výkon- duo/ skupina:

  • Un Dia (One Day) – J Balvin, Dua Lipa, Bad Bunny and Tainy
  • Intentions -Justin Bieber featuring Quavo
  • Dynamite – BTS
  • Rain on Me – Lady Gaga with Ariana Grande
  • Exile – Taylor Swift featuring Bon Iver

Nejlepší vokální popové album:

  • Changes – Justin Bieber
  • Chromatica – Lady Gaga
  • Future Nostalgia – Dua Lipa
  • Fine Line – Harry Styles
  • Folklore – Taylor Swift

Nejlepší progresivní R&B album:

  • Chilombo – Jhene Aiko
  • Ungodly Hour – Chloe X Halle
  • Free Nationals – Free Nationals
  • F*** Your Feelings – Robert Glasper
  • It Is What It Is – Thundercat

Nejlepší rapová píseň:

  • The Bigger Picture – Lil Baby
  • The Box – Roddy Ricch
  • Laugh Now Cry Later – Drake featuring Lil Durk
  • Rockstar – Da Baby featuring Roddy Ricch
  • Savage (Remix) – Megan Thee Stallion featuring Beyoncé

Nejlepší rapové album:

  • Black Habits – D Smoke
  • Alfredo – Freddie Gibbs and The Alchemist
  • A Written Testimony – Jay Electronica
  • King’s Disease – Nas
  • The Allegory – Royce da 5’9

Nejlepší melodický rapový výkon:

  • Rockstar – Dababy featuring Roddy Ricch
  • Laugh Now Cry Later – Drake featuring Lil Durk
  • Lockdown – Anderson .Paak
  • The Box – Roddy Ricch
  • Highest in the Room – Travis Scott

Nejlepší taneční nahrávka: 

  • On My Mind – Diplo and Sidepiece
  • My High – Disclosure featuring Amine and Slowthai
  • The Difference – Flume featuring Toro y Moi
  • Both of Us – Jayda G
  • 10% – Kaytranada featuring Kali Uchis

Nejlepší taneční/ elektronické album: 

  • Kick I – Arca
  • Planet’s Mad – Baauer
  • Energy – Disclosure
  • Bubba – Kaytranada
  • Food Faith – Madeon

Nejlepší rockový výkon:

  • Shameika – Fiona Apple
  • Not – Big Thief
  • Kyoto – Phoebe Bridgers
  • The Steps – Haim
  • Stay High – Brittany Howard
  • Daylight – Grace Potter

Nejlepší metalový výkon: 

  • Bodycount – Bum Rush
  • Code Orange – Underneath
  • The In-between – In This Moment
  • Bloodmoney – Poppy
  • Executioner’s Tax (Swing of the Axe) – Live by Power Trip

Nejlepší rockové album:

  • A Hero’s Death – Fontaines DC
  • Kiwanuka – Michael Kiwanuka
  • Daylight – Grace Potter
  • Sound & Fury – Sturgill Simpson
  • The New Abnormal – The Strokes

Nejlepší alternativní album:

  • Fetch the Bolt Cutters – Fiona Apple
  • Hyperspace – Beck
  • Punisher – Phoebe Bridgers
  • Jaime – Brittany Howard
  • The Slow Rush – Tame Impala

Nejlepší R&B výkon:

  • Lightning and Thunder – Jhené Aiko featuring John Legend
  • Black Parade – Beyoncé
  • All I Need – Jacob Collier featuring Mahalia and Ty Dolla $ign
  • Goat Head – Brittany Howard
  • See Me – Emily King

Nejlepší country album:

  • Lady Like – Ingrid Andress
  • Your LIfe is a Record – Brandy Clark
  • Wildcard – Miranda Lambert
  • Nightfall – Little Big Town
  • Never Will – Ashley McBryde

Nejlepší country sólo výkon:

  • Stick That in Your Country Song – Eric Church
  • Who You Thought I Was – Brandy Clark
  • When My Army Prays – Vince Gill
  • Black Like Me – Mickey Guyton
  • Bluebird – Miranda Lambert

Nejlepší country výkon- duo/ skupina:

  • All Night – Brothers Osborne
  • 10,000 Hours – Dan + Shay & Justin Bieber
  • Ocean – Lady A
  • Sugar Coat – Little Big Town
  • Some People Do – Old Dominion

Nejlepší muzikálové album:

  • Amelie
  • American Utopia on Broadway
  • Jagged Little Pill
  • The Prince of Egypt
  • Soft Power
  • Little Shop of Horrors

Producent roku, ne klasický:

  • Jack Antonoff
  • Dan Auerbach
  • Dave Cobb
  • Flying Lotus
  • Andrew Watt

Nejlepší hudební video:

  • Brown Skin Girl – Beyoncé
  • Life is Good – Future Featuring Drake
  • Lockdown – Anderson .Paak
  • Adore You – Harry Styles
  • Goliath – Woodkid

Autor: Dominik Müller, Patrik Müller

NOVÉ PÍSNĚ: Shame, LP, King Gizzard and the Lizard Wizard, Květy, We Are Scientists a další...
NOVÉ PÍSNĚ: Shame, LP, King Gizzard and the Lizard Wizard, Květy, We Are Scientists a další...

Zpátky je jeden z největších objevů roku 2018: londýnská punková kapela Shame, ale s trochu rozdílným zvukem než ten, na který jsme byli zvyklí na jejich skvělém debutu Songs of Praise. Nový singl vydává také u nás velmi oblíbená zpěvačka LP, která opět dokáže výborně spojit pop a alternativní hudbu. King Gizzrd and the Lizard Wizard se tentokrát vydávají cestou jakéhosi arabského popu. S jejich častými změnami zvuku už jsme si ale na podobné věci zvykli. Mezi nové písně jsme taky zařadili píseň „Koňýku“ z nově vydaného alba brněnské kapely Květy.

Kompletní přehled nových písní včetně remixů, živých nahrávek nebo nových verzí již vydaných písní najdete na našem Spotify:

Shame – Water in the Well

Britská post-punková skupina se chystá vrátit se svým druhým albem. Od svého debutu 2018 Songs Of Praise kapela až do pandemie neustále koncertovala a objevilo jí mnoho horlivých fanoušků. Na svých cestách však zažili také určité krize a pocítili i nevýhody života v hudebním průmyslu. I o tom má být prý nové album Drunk Tank Pink, které má vyjít v lednu.

Frontman Charlie Steen si prošel klasickou prvotní euforií, která u muzikantů obyejně následuje poté, co se jim podaří uspět. Párty však poté údajně následovaly „intenzivní záchvaty po probuzení z horečnatých snů“. Skončil to tím, že se zamkl v malé místnosti, které nazval “The Womb” („lůno“), se stěnami natřenými růžovým odstínem, které jej uklidňovaly a které vypadaly jako v “opilém tanku”. A odtud se zrodil název nového alba.

“Začneš si velmi dobře uvědomovat sám sebe a když se veškerá hudba zastaví, zůstane ti jen ticho,” uvedl Steen ve svém prohlášení. “A to ticho je hodně o tom, o čem je tato nahrávka.”

Drunk Tank Pink má být velkým stylistickým skokem od debutu Shame Songs of Praise.

Část toho zřejmě pochází od kytaristy Seana Coyle-Smitha, který se zaměřil na nové vlivy, jako Talking Heads nebo ESG. “Před tímto albem mě začala hra na kytaru tak nudit,” přiznal . Sean. “Myšlenka, že by to bylo vůbec možné, byla otupující. Začal jsem tedy psát a experimentovat ve všech těchto alternativních laděních a ne psát nebo hrát konvenčním ‘rockovým’ způsobem.” Dříve jsme mohli slyšet „Alphabet“, který má podle zveřejněného playlistu album otevírat. Nová skladba se jmenuje: “Water In the Well“ a byla vydána s videem režiséra Pedra Takahashiho.

LP – How Low Can You Go

Zpěvačka a skladatelka LP vydala svůj nejnovější singl „How Low Can You Go“. Smyslná nová píseň obsahuje stejný tým skladatelů odpovědných za jejím zatím asi nejúspěšnějším singlem „Lost on You“, který se stal číslo 1 v 18 zemích a celosvětově překonal 1 miliardu streamování.

Spoluautorský tým tvoří LP a její dlouhodobí spolupracovníci Mike Del Rio (Kylie Minogue, Selena Gomez, Eminem, Christina Aguilera…) a Nate Campany (PVRIS, Carly Rae Jepsen, K.Flay…). Při psaní a nahrávání vzrušující nové skladby trio zamířilo až do hotelu El Ganzo v San José del Cabo v Mexiku a pracovalo na něm také v osobním studiu LP Hotel Havana ve čtvrti Highland Park v Los Angeles. Výsledkem je reflexe o dobrodružstvích v pozdních nočních hodinách, sebezkoumání a o lásce.

Laura Pergiolizzi, která se neidentifikuje ani jako muž, ani jako žena o “How Low Can You Go” řekla, že představuje směsici mnoha divokých nocí, které zažila v NYC a v LA. „Někdy s tebou zůstanou. Máš city k těmto postavám a situacím v celé jejich vadném a krásném šílenství. Často podle mě a ostatní cítíme, že ve stylu Holdena Caufielda (hlavní postava románu J.D. Salingera Kdo chytá v žitě, pozn. red.) potřebujeme vědět, jaké nejhorší věci v životě mohou být. Myslím, že mi to pomůže najít jistotu o tom, co nechci, a ocenit to.”

Píseň svým zvukem připomíná nejen současný pop, ale také například populární alternativní projekt Australana Kevina Parkera Tame Impala.

Doprovodnou skladbou je nové video natočené rovněž v hotelu El Ganzo, kde píseň vznikala a režíroval jej z Colorada, ale nyní v L.A. pobývající Eric Maldin.

King Gizzard and the Lizard Wizard – Intrasport

Věčně zaneprázdněná kapela King Gizzard and the Lizard Wizard sdílela píseň a videoklip „Intrasport“ pocházející z nového alba melbournské kapely K.G., které je ode dneška k dispozici. „Intrasport“ je jedna z nejtradičnějších písní z nového alba, která se opírá o synth-heavy acid house. Surrealistický klip režíroval častý spolupracovník kapely John Angus Stewart, který (kromě mnoha dalších videoklipů kapely) režíroval i hudební filmy kapely Chunky Shrapnel a RATTY.

Šestnácté studiové album kapely bylo vydáno minulý pátek. Kapela navíc přišla spolu s novým živým albem a koncertním filmem Live In San Francisco ‘16. V návaznosti na loňský snímek Infest the Rats Nest nové album zahrnuje dříve vydané tři singly “Automation”, “Straws in the Wind” a “Honey!

Květy – Koňýku

Také brněnská alternativní kapela Květy nás zásobuje novými singly z nového alba. To bylo vydáno symbolicky na 17. listopadu a jmenuje se Květy Květy. Oproti minulým poněkud bouřlivějším písním, které byly vydány ještě před albem – “Robot” a “Do tmy” s industriálními, možná dokonce až post-punkovými prvky, které spíše jen nepřímo navazovaly na písně ze starších alb Bilé včely nebo V čajové konvici, které obsahovaly výrazné folkové vlivy a spíše se podobaly hlasitějším písním z alba Miláček slunce, ovšem namísto houslí zde dostala místo elektronika. Nyní se však jedná spíše o návrat ke smutnému a tiššímu zvuku kapely, na který již od Květů můžeme být zvyklí z některých z nejoblíbenějších písní kapely jako “My děti ze stanice Bullerbyn” nebo “Odpočinout”.

TIP: Neil Young – Grandpa’s Interview (Live)

Skvělá živá verze emocionálně silné písně Neila Younga ze 17 let starého alba Greendale. Jedná se o jeden ze silných momentů Youngovy tvorby ve 21. století. Píseň pojednává o tom, jak jsou média neuctivá vůči obětem tragédií. Někteří žurnalisté chtějí informace bez ohledu na to, jak se lidé cítí, a obětem neukazují žádnou úctu. V písni se děda skrývá před médii poté, co před nimi utekl. K albu Greendale existuje také  film, který lze jen vřele doporučit všem fanouškům Neila Younga. Tato píseň je ve filmu výborně zpracovaná.

We Are Scientists – Fault Lines

We Are Scientists vydali nový singl „Fault Lines“. Píseň je druhým novým vydáním skupiny roku po květnovém singlu „I Cut My Own Hair“. “Revelling in lost time/ Stepping over fault lines/ It’d help if we could rewind/ And redraw all these fault lines,” („Vychutnáváme si ztraceného času / Překračujeme zlomové linie / Pomohlo by, kdybychom mohli přetočit zpět / A překreslit všechny tyhle zlomové linie,” zpívají přes těžké rockové riffy na písni, která má být o zvyšování polarizovaných pohledů ve společnosti a prohlubování rozdílů uvnitř společnosti.

V tiskové zprávě frontman Keith Murray řekl: „Podívejte, obecně se zdráhám za obvyklých okolností komentovat významy písní a analyzovat texty. U písně jako ‘Fault Lines’ mám ještě menší sklon se do takových věcí ponořit než obvykle. Pokud někdo chce číst o nebo, sakra, vidět přímé důkazy partyzánských rozporů, subjektivních realit, neřešitelného přesvědčení a neustále rekalibrovaných kontextových rámců, může si v každém okamžiku zkontrolovat své sociální sítě.“

Další nové písně:

Recenze | Novinky: What’s Your Pleasure? je bombastický a svůdný restart kariéry Jessie Ware plný novodobého diska

Londýnská zpěvačka Jessie Ware je už od roku 2009, kdy se datuje start její aktivní kariéry takovou zárukou kvality alternativního popu. V roce 2017 navíc vydala výborné album Glasshouse. I tak ale nejspíš ještě nikdy nezaznamenala na album tolik kladných reakcí jako právě v tomto roce. To, že se mnoho lidí shodlo na tom, že její album má kvalitu je jedna věc (navíc pořád subjektivní), to hlavní však je, že si můžeme všímat toho, jak má nové album Jessie Ware What’s Your Pleasure? jakési nevšední kouzlo, šarm a eleganci. 

S tím, že se Jessie Ware nikdy neprofilovala jako velká hvězda a v bulváru jí asi moc nenajdete, album What’s Your Pleasure? je zajímavé i tím, že na něm Jessie Ware působí snad víc než kdy jindy jako nějaké cestovatelka z minulosti, která přichází do současného světa někdy z konce osmdesátých let. Je to bezesporu album, na kterém si našla Jessie Ware svůj – jak se říká v angličtině “sweet spot” – tedy jakési pravé místo, do kterého jste se chtěli dostat.

Jessie Ware (Foto: Wikipedia)
Jessie Ware (Foto: Wikipedia)

Album skvěle balancuje to, jak Jessie Ware zve posluchače na taneční parket, ale jak se album klidně může poslouchat také jen tak v obýváku u vína nebo u počítače při práci. Album má v sobě také kus dobrodružství a vůně večerního vzduchu a nabízí pocity, které za současné doby někde tam venku vlastně ani moct zažít nemůžeme, což přidává ještě méně předpokládaný faktor oblíbenosti alba. Jessie Ware si ve svém pevném hlasu vytrénovala jakousi citlivost.

Když retro, tak ve všech směrech

Zpívá velmi konzistentně a prakticky 100% perfektně, umí ale také občas ve vhodný moment trochu do hlasu přitlačit a nebo přijít s něčím, co posluchače probere a co jej donutí zapomenout na nějakou nudu.

Úvodní “Spotlight” je skutečně snovou úvodní peckou alba. Kdyby byl sestaven tým z top producentů svět a měl by za úkol vytvořit nejdokonalejší úvod alba Jessie Ware, těžko by mohl udělat líp. Píseň přináší něco, čeho chcete být okamžitě součástí. Trochu osmdesátkového synth-popu, trochu britskégo tanečního garage, navíc to má blízko k disko. Do toho však Jessie Ware zajede naplno až na “Ooh La La”. Ta společně s druhou “What’s Your Pleasure?” přinese pořádný kus sexy atmosféry.

“Stop, go, fast, slow
Here together, what’s your pleasure?”

(“Zastav, jdi, rychle, pomalu * Jsme tu spolu, co se ti líbí?”)

zpívá Jassie Ware v jakémsi softcore, ale jednoznačně eroticky mluvícím tóny. V průběhu alba  jsem se vcelku pozastavoval nad tím, že Jessie Ware zaujímá postavení, které by u dnešních amerických popových hvězd bylo neslýchané. Netvrdím, že by to bylo špatné, ale u amerických popových hvězd přeci jen slyšíme často náznaky jakési dominance žen nad muži, ukázky ženské síly. Tady je ta ženská síla demonstrována překvapivě rovnostářsky, ne-li dokonce lehce submisivně:

“I give you love, you give it back to me
I know the way to make you happy!”

(“Dávám ti svou lásku, ty ji dáváě mi / Vím, co tě udělá šťastným”)

V další písni “Ooh La La” slyšíme dokonce za zvuku retro syntezátorů a výrazné baskytary doplňované funkovou kytarou jakési submisivní smlouvání “You can love me two, two times / You get more of my time / If you’re gonna treat me nice” (“Můžeš mě pomilovat dvakrát / Dostaneš více mého času / Když se budeš ke mně chovat hezky”). Tohle rozhodně není moc progresivistický pohled na věc, dokonce bych řekl zpátečnický. Těžko říct, zda je to tím retro nádechem hudby, který se pak přesunul do textů nebo třeba tím, že je Jessie Ware evropanka, ale ten výrazný odklon od trendu jejich amerických kolegyň, mě vcelku překvapil.

Je to svůdná one woman show

Top momentem alba je song “Soul Control”. Píseň začíná klasický osmdesátkový vysoký, tenký syntezátor, který se v průběhu písně objevuje jako poletující světluška a pravidelně rozsvěcuje hlubokou basu. Pěvecký výkon Jessie Ware, jejíž hlas je zde zněkolikanásoben je skutečně skvělý. To jak spolu spolupracují jednotlivé syntezátorové vrstvy je také skvělé.

“Save a Kiss” pak pokračuje ve výborné atmosféře alba. Kompozice skladby a produkce je velice chytrá a propracovaná. Taková píseň je akorát do nočních projížděk autem, pokud tedy máte v současnosti ještě kam jezdit. Píseň má každopádně výborný přínos v tom, jak dovoluje člověku zase snít a věřit, že se neunudíme a neutrýzníme v uzavřeném světě k smrti.

“Adore You” hraje vedle těchto gigantů malinko druhé housle, ale ta temná atmosféra alba je velice působivá a je to hlavně také další one woman show Jessie Ware. S tím, že syntezátory tentokrát ustupují do pozadí a tvoří spíše takovou trochu zlověstnou, tajemnou mlhu na pozadí vokálů Jessie Ware, můžete slyšet jak se ve spolupráci s detailní produkcí podařilo stvořit vokály skutečně tak perfektní, že už to ani dál nejde vylepšit.

“In Your Eyes” patří k dosud nejslabšímu místu alba. Ten poskakující basový syntezátor je poněkud hypnotický a postupně začne docela nudit. Píseň je bez 2 vteřin 5 minut dlouhá a rychle se oposlouchá. Zajímavé je ale to jakési rozplynutí nočních oblaků nad velkoměstem, které nastává zhruba v minutě 3:30, jenž zní jako ze starých amerických filmů 50. let.

Ve světě, kde jsou masivně populární vulgární písně Cardi B Jessie Ware dokazuje, že můžete v hudbě i dnes znít sexy bez zbytečného sebe ponižování.

“Step Into My Life” je taky poněkud slabší písní vzhledem k tomu, co už jsme mohli na albu slyšet, i když se písni opět nedá upřít svůdnost, chytlavost,či  melodická výraznost.

Pak ale přichází zase velmi silný moment alba – song “Read My Lips”. Další píseň, která zní prostě zatraceně sexy. Kéž by v českých klubech hráli toto na místo bez emočního a syntetického drum and bass, které je u nás z nějakého důvodu pořád Zlatým grálem všech tanečních klubů.

Až se to zase otevře, navrhuji studii kolik párů by se seznámilo u drum and bass v porovnání s tímto R&B šlehnutým britským garage, nu-diskem, housem a funk-popem. Hádám, že by větší úspěch měla tato. Nesmíme ale zapomínat, že tahle hudba má respekt k původům tohoto žánru, který vznikl na černošských ulicích a tento velice živelný a energický žánr byl pak do dokonalosti upraven šikovnými britskými hlavami,. které do toho přidali trochu té záhadnosti, temnoty, deštivé melancholie a hloubky. Ve světě, kde jsou masivně populární vulgární písně Cardi B Jessie Ware dokazuje, že můžete v hudbě i dnes znít sexy bez zbytečného sebe ponižování.

“The Kill” je bohužel vůbec nejslabší píseň alba (alespoň v porovnání s tím, jak vysoko je nastavena laťka). Asi jediné, co na písni vynikne oproti zbytku jsou výborné vokalistky. Na konci si Jessie Ware přizve hosty, které předtím buďto nebylo vůbec slyšet a nebo jen velmi málo.

Poslední “Remember Where You Are” zase ale nabídne výborný konec alba ve velkém stylu se sborovými chorály:

“The heart of the city is on fire”

Vskutku velkolepý konec tohoto skvělého alba perfektní písní, jenž je jako stvořená pro filmové titulky.

Jessie Ware  – What’s Your Pleasure?

Vydáno: 26. 6. 2020
Délka: 53:19
Žánry: Nu-Disco, Dance-Pop, Pop, R&B, UK Garage, Post-Disco, House
Rozhodně musíte slyšet: 1. Spotlight, 2. What’s Your Pleasure?, 4. Soul Control, 5. Save a Kiss, 9. Read My Lips, 12. Remember Where You Are

Budoár Staré Dámy FAK3D Slza Somniate
Budoár Staré Dámy FAK3D Slza Somniate

Populární česká dvojice Slza udělala pokrok ve svém zvuku, přestala si hrát na hodné kluky a na jejich třetím albu zvolili více svalnatý přístup. Budoár Staré Dámy vydali umělecky výživné album Kostřičky. Plzeňsko-pražská black metalová kapela Somniate přivedla na světlo světa mimořádně intenzivní album. Jako poslední je na tomto albu neznámý talentovaný anonym FAK3D, který na internetu vydává mnoho různorodých žánrů hudby.

Vysvětlivky hodnocení:

½  je půl hvězdičky

+/- znamená silné/slabé = skoro (★★★½+☆  např. znamená: „Silných 3,5 z 5,0“ — tedy skoro 4,0.

Slza – 3

Žánr: Pop, Elektropop
Vydavatelství: Universal Music Group
Hodnocení: ★★★-☆

První dvě alba Slzy byla skutečně příšerná. Texty i hudba obsahovala tolik popového kýče, že z Hoggyho (Petra Lexy) a Lukáše Bundila dělaly bez přehánění novodobého Kotvalda a Hložka české popové scény. Nové album je tak až šokujícím zlepšením Slzy, byť bohužel někdy stále unikají do bezpečného prostoru své opatrné předchozí tvorby.

Někdy v půlce alba bohužel uhýbají z nového nabroušenějšího a svalnatějšího stylu. “Žár”, “V prázdnu” nebo “Noc” připomínají spíše popové hrůzy z alb Holomráz a Katarze, byť i tyhle písně mají alespoň trochu vylepšenou produkci (ty vokály na “V prázdnu” zní obzvláště skvěle) i texty. Právě v tom je slyšet největší posun v úvodu alba, kdy Slza vylézá ze své komfortní zóny image vzorných kluků a snaží se překvapivě důvěryhodně ukázat také svou temnější tvář.

Je velká škoda, že povedený úvod alba, který právě tvoří to příjemné překvapením a sérii asi nejlepších písní, jakých Slza kdy složila a vyprodukovala – “4 ráno”, “Sobě blíž” a “Paravany”, se postupně na albu zase kazí k tomu špatnému ze Slzy a přes fádní čtveřici písní “Žár” až “V ringu” přijde taneční pecka “Hoď tam trsa”, kterou posílají do odpadů dvě zásadní věci – až přílišná podobnost s “Nafrněná” od Báry Polákové, které nemůžete uniknout, i když třeba chcete a pak ten pitomý refrén, který snad mohla vymyslet jen…

No Slza. Kdyby alespoň Petr Lexa zpíval “Hoď tam prsa,” zapadlo by to do ztřeštěného zvuku songu líp, Slza by alespoň mohla prokázat vtip a odvahu a udělat z toho bláznivý sexy song ve stylu Bloodhound Gang.

Nutno ale uznat, jak velkým zlepšením třetí album Slzy i přesto je. Doufejme, že z této dobré cesty nesejdou a příště se budeme moci třeba konečně hrdě hlásit k odkazu Slzy. Nyní motivačních slabých, ale 3,0.

Budoár Staré Dámy – Kostřičky

Žánr: Alternativní/Indie Rock
Vydavatelství: Indies Scope
Hodnocení: ★★★½

Dal bych ruku do ohně, že mix tohoto alba zajišťoval ten, kdo byl v minulém životě basák. Basa je totiž na tomto albu skutečně nesnesitelně hlasitá a neomalená, že je to pro muzikanta hrající na kterýkoliv jiný nástroj podivné. I když chápu, co tím chtěli Budoár Staré Dámy předvést, celé album to nepříjemné bručení skutečně kazí, či dokonce přímo znechucuje. Dlouho jsem nezažil album, na kterém bych si vyvinul takový odpor k určitému hudebnímu nástroji.

Přitom smyčcové aranže s kytarami na písni “Invalidi” zní nádherně. Bůhvíproč jsou ale strašně potichu. Texty jsou jinak zajímavé, osobní, neschovávají se ani před intimními věcmi (konkrétně hlavně v písni “Jistěže”). A jsou také velmi kreativní. a originální, o čemž přesvědčí třeba píseň “Už ani potkání”.

Skvělá je na albu třeba intenzivní píseň “Písek”. Je úžasné, jakou zvukovou kulisu kolikrát dokážou Budoár Staré Dámy (kromě té proklaté basy) vytvořit. Ta sychravá, surrealistická atmosféra na hned následující jen 2 minuty krátké písni “Nic neřeže nic nebolí”, je doopravdy úžasná.

Nebýt zkrátka té neomalené basy, která se stala nepovedou konturou tohoto alba, bylo by to perfektní album…

Somniate – The Meyrinkian Slumber

Žánr: Black Metal
Vydavatelství: Cloven Hoof Brewing & Releasing
Hodnocení: ★★★★☆

Pražští extrémní metalisté Somniate hrají skutečně s nesmírnou intenzitou. Hypnotické kopáky snažící se uhánět nadlidskou rychlostí spolu s melodickými kytarovými vyhrávkami jsou velmi působivé. Podobně jako u amerických Daughters hudbou občas prostupují i vlivy mathcore a grindcore nebo industriálního rocku, popřípadě i post-punku.

Na rozdíl od nich jsou však stále spíše než k industriálnímu rocku, noise-rocku a post-punku, Somniate blíže přeci jen death metalovým vlivům. Zvuk zůstává místy pořád ještě technicky uhlazený, byť třeba v “In Bone Incorruptible” už sahají i ke špinavějšímu hraní, které má spíše za úkol ne nutně zahrát sóla čistě, ale také do toho zběsilého kladení prstů na hmatník a neúprosně rychle a pravidelně tikajících úderech druhé ruky, přidat také tu správnou špinavost.

FAK3D – The Ocean

Žánry: Elektronická hudba, Alternativní rock
Vydavatelství: FAK3D-Records
Hodnocení: 3,5/5,0

Na tomhle albu je elektronika, moderní pop i heavy metal a to nejen v nějaké okleštěné podobě, ale skutečně naplno – to se skutečně jen tak nevidí. Hudební talent. Vůbec nevím, kdo za touhle hudbou stojí, ale prý je z České republiky. To je vlastně velmi hezká vlastnost internetového poslouchání hudby. Záhadný FAK3D je každopádně velmi zajímavou postavou. Tohle je tedy taková zajímavá ukázka toho, jací talentovaní anonymové mohou na internetu být.

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Chemtrails Over the Country Club je sedmým studivým albem Lany Del Rey, které jakožto další spolupráce s producentem Jackem Antonoffem navazuje na minulé Norman Fucking...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Nechte se na Freedom Highway Rhiannon Giddens inspirovat americkou historií i skvělou folkovou hudbou Rhiannon Giddens zmapovala historii černošského obyvatelstva v USA. Od otroctví k...