Měsíční archiv:Březen 2020

Recenze | Novinky: Třetí album Blossoms Foolish Loving Spaces je pohodovým, ale někdy až příliš málo dobrodružným albem

Z anglického Stockportu pocházející Blossoms se vyplatí sledovat od jejich nadějného eponymního debutu. Od té doby se Blossoms sice neinfiltrovali mezi mainstreamovou smetánku, ale pomocí pečlivé práce a rozšiřování svých dovedností ve skladatelství i ve studiové práci na albu Cool Like You a díky předskakování takovým jménům, jakým je Noel Gallagher, se dostávali k čím dál více lidem. Jejich třetí album Foolish Loving Spaces proto bylo velice očekáváno.

Blossoms mají dar kombinovat hudbu starou a novou, a tak je mohou klidně poslouchat rodiče i jejich děti. Jejich fanoušky jsou často ti, kteří vždycky oslavovali melodičnost kapel jako Oasis a The Stone Roses a ti se zase často hlásí k odkazu Electric Light Orchestra a samozřejmě The Beatles. Takže můžeme jít tímto směrem a zjistíme kořeny Blossoms.

Blossoms (Foto: Virgin EMI Records)
Blossoms (Foto: Virgin EMI Records)

Možná ale než Beatles, se k Blossoms hodí přímo sólová kariéra McCartneyho nebo jeho kapela The Wings, protože Blossoms v sobě nemají tolik inovátorství Johna Lennona a sázejí všechny své žetony právě na sladkou melodičnost. Úvodní “If You Think This Is Real Life” jakoby vypadlo z kapsy McCartneymu v období našeho velmi oblíbeného alba Flowers in the Dirt.

Písně, ve kterých jsou slyšet ELO, Oasis i funk

Moderní prvky Blossoms pak tvoří synth-popové syntezátory a dance-funkové rytmy. Zbraní Blossoms je samozřejmě i hlas Toma Ogdena, který je výrazný a na dálku dobře identifikovatelný. Zatímco “If You Think This Is Real Life” je vyloženě retro písní, “Your Girlfriend” už obsahuje moderní melodické postupy a nástroje se pak míchají napůl se zaprášeným zvukem jako ze starých desek.

“The Keeper” je výborná píseň, na kterém Blossoms ukazují naplno svůj potenciál melodicky, který doplňuje vskutku McCartneyovský text: “I’ll hold you, I’ll kiss you, I’ll stone for you, I’ll miss you” a zakončí to skvělá kytarová psychedelická vyhrávka, která jakoby pocházela z alb Oasis po přelomu století.

Pokud jsme se bavili o inspiracemi Electric Light Orchestra, pak jejich styl připomíná hodně “Sunday Was s Friend Of Mine”, která plyne ve středně rychlém, ležérním, pohodovém tempu a zní jako soundtrack parných letních odpolední na chatě, kdy všude kolem chcípl pes a vy akorát tak sedíte a pozorujete, jak někde v dálce na poli jezdí traktor.

Poslední píseň = nejlepší píseň

Blossoms jsou prostě soundtrack pro chvilky, kdy se nemůže nic stát. Asi nic, co by nějak vyjadřovalo současnou dobu plnou strachu z pandemie, ale je dobré a mentálně zdravé se přesunout na chvíli někam jinam alespoň v hlavě.

Jak “Oh No (I Think I’m In Love)”, tak “Romance, Eh” jsou trochu kýčovité a už trochu moc přeslazené, ale náladu alba spíše kazí ty méně výraznější písně jako “My Vacant Days” nebo “My Swimming Brain”.

Nestává se to tak často, ale nejlepší písní alba je zřejmě ta poslední – “Like Gravity”. Ta se nebojí zapojit trochu více večerní atmosféry, která je trochu více mystická a ne tolik prosluněná. Rozšíření zvuku o experimentálnější prvky jako samply hlasů v děsivé ozvěně a nálady albu pomůže.

Je škoda, že oproti minulému triumfu Blossoms Cool Like You (2018) tahle kapela vydala album, na kterém sice není nic vyloženě špatného, ale člověk má zároveň problém se z něčeho nějak výrazně radovat. Album bohužel plyne až v moc podobném tempu i náladě a malá různorodost způsobí to, že mnoho písní splyne v jednu hmotu.

Blossoms – Foolish Loving Spaces

Vydáno: 31. 1. 2020
Délka: 34:05
Žánry: Indie Pop, Indie Rock, Synth-pop, New Wave
Rozhodně musíte slyšet: 2. Your Girlfriend, 3. The Keeper, 7. Romance, Eh?, 10. Like Gravity

od Patrik Müller -

Nové písně vydal kreativní australský elektronický projekt The Avalanches, ke kterému se k radosti snad úplně všech přidal frontman kapely Weezer Rivers Cuomo a ano, když je tu on, bude se zpívat o Kalifornii. Morrissey vydal titulní píseň svého nového alba I’m Not Dog On a Chain. Švédka Tove Lo přezpívala do angličtiny a její producenti upravili do elektropopové podoby hit jiné švédské zpěvačky a zní to skvěle. Thundercat v písni s rappery Ty Dolla $ignem a Lilem B poté vzpománají na zesnulého Maca Millera, který nyní posmrtně rovněž vydal píseň.

Kompletní playlist nových písní, včetně živých verzí a bonusů od The Lumineers, Ride a Pétra Alesänder a Davida Bowieho najdete na našem Spotify profilu, kde nás můžete sledovat, pokud tuto službu používáte:

The Avalanches – Running Red Lights feat. Rivers Cuomo, Pink Siifu

Rok 2020 možná za moc nestojí, ale víte co? Pokud tady máme novou píseň The Avalanches, na které zpívá Rivers Cuomo z Weezer s přispěním rappera Pink Siifu, můžeme mít vcelku slušné částečné odškodnění. Píseň zní skutečně krásně. Všude létají zvuky s až vesmírnou hloubkou a protože je zde Rivers Cuomo z Weezeru, v textu se samozřejmě zpívá o tom, jaké je to skvělé žít v Kalifornii a přenese tuto náladu zde.

TIP: Morrissey – I Am Not a Dog on a Chain

Morrissey přešel nejspíše naplno do módu, kdy je mu úplně u zadnice co kdo napíše a říká si, že ho jako starého, mazaného psa nebude nikdo držet na řetězu. V titulní písni nového alba Morrissey zpívá: “I am not a dog on a chain / I use my own brain” a poté to schytají média: “Nečtu noviny / Protože to jsou potížisté.” To je sice poměrně laciné kopnutí, oproti trefnějšímu a pravdivějšímu textu z jeho písně z roku 2017 “I Spent the Day in Bed”: ”Přestanu se dívat na zprávy / Protože zprávy se tě snaží zastrašit,” ale Morrissey baví tím, jak se zdá být skutečným rebelem této doby, který se nenechá zviklat a nepřestane říkat své názory, i když nejdou vždy s pohledem na svět většiny mainstreamových médií.

Tove Lo – I’m Comming

Švédská zpěvačka Tove Lo vydala po zhruba 4 měsících od svého posledního alba nečekaně další píseň. I’m Coming“ je anglická předělávka písně švédské zpěvačky Veroniky Maggio „Jag Kommer“, která byla ve Švédsku v roce 2011 velkým hitem. V originále je píseň spíše pop-rockem s elektrickými kytarami, nyní je stylizována do elektro-popového stylu Tove Lo.

Thundercat – ‘Fair Chance (feat. Ty Dolla $ign & Lil B)’

Mistr acid jazzu Thundercat se spojil s populárními rappery  Ty Dolla $ig a Lilem B. V písni z jeho nadcházejícího alba It Is What It Is, které vyjde 3. dubna se Thundercat se vrací s dojemným singlem “Fair Chance”, která je věnována jeho zesnulému příteli Macu Millerovi, který zemřel v září 2018.

„Tato píseň je o Macovi… Když odešel, otřáslo to zemí i uměleckou komunitou,“ pronesl Thundercat v tiskové zprávě. „Ty je silný chlap, a když uslyšel píseň, věděl přesně, co by to mělo být,“ prohlásil, proč vybral do písně právě rappera z Los Angeles.

Mac Miller – Right

Mac Miller se vrátil v pravou chvíli, když to jeho fanoušci nejvíce potřebuje a můžeme tentokrát poděkovat Warner Records za dobré načasování vydání Deluxe verze alba jeho posmrtného Circles, které zatím patří mezi nejlepší alba tohoto roku.

TIP: Violent Soho – Pick It Up Again

Australský grungeový fenomén Violent Soho nepřestává potěšovat a přišel s další skvělou písní, které připomíná skvělé časy kapel jako Pixies, Smashing Pumpkins nebo Violent Femmes. “Pick It Up Again” je další z řady chytlavých, melodických a zároveň úderných písní. Jejich nové album Everything Is A-OK vyjde 3. dubna.

Jeden z nejlepších videoklipů, jaké jsem v poslední době viděl. Rozhodně se podívejte!

Michal Hrůza – Most přes nikdy

Michal Hrůza dokazuje další vydanou písní z jeho nového alba Světlo do tmy, že pokud se zrovna nenechá uvrtat do nějakých komerčních projektů typu “Padesátka” nebo “Sázava”, je jeden z nejtalentovanějších českých pop-rockových skladatelů. “Most přes nikdy” nabízí také skvělou produkci předního českého producenta Lukáše Chromka.

TIP: Paul Weller – Earth Beat

Jestliže jsme si často stěžovali, že hudba Paula Wellera je sice dobrá a je zárukou kvality, avšak Paul Weller málokdy udělá něco překvapivého a nadstandardně zajímavého, jeho nová píseň “Earth Beat” je obrovským překvapením se svěžím zvukem, který se inspiruje v neo-soulové hudbě. Wellerův dvorní producent Jan “Stan” Kybert, který také produkoval Don’t Believe the Truth Oasis, asistoval na Urban Hymns Verve a paradoxně také Spice Girls, se tentokrát doopravdy ukázal a projevil svou vekou variabilitu zaměření.

TIP: Nothing But Thieves – Is Everybody Going Crazy?

Jedna z nejvýraznějších britských rockových kapel posledních 10 let, Nothing But Thieves vydává další svůj triumf “Is Everybody Going Crazy?” Tahle píseň má potenciál stát se obrovským hitem. Zní to jako mix Black Keys a Twenty One Pilots.

Deep Purple – Throw My Bones

Zpět jsou i legendární Deep Purple s epickou novou písní “Throw My Bones”. Jejich nové album vyjde 12. června 2020.

Brian Eno a Roger Eno – Verdigris

Další jemná a nádherně smutná bratrská spolupráce dvou velikánů instrumentální hudby.

Tropical Fuck Storm – Suburbiopia

Jedna ze zvukově nejradikálnějších alternativních kapel, australská art punková a experimentální skupina Tropical Fuck Storm přišla s hodně povedenou písní “Suburbiopia”. Noise elektro-rockový zvuk spojený s opakujícím se krátkým samplem a dunivými basy a hypnotická, uhranutá nálada písně, je to, co by mělo spolehlivě nakrmit fajnšmekry toužící po ojedinělém zvukovém prožitku.

Margaret Glaspy – Devotion

Uklidňující a přirozená píseň “Devotion” je titulní písní nového alba newyorské písničkářky, která přivádí do dnešního světa trochu normálnosti.

Rudimental & The Martinez Brothers – Easy On Me

Britský projekt Rudimental se dal dohromady s Američany z kdysi tvrdého, dnes ale i hodně kreativního prostředí newyorské čtvrti Bronxu The Martinez Brothers. Tak, jak je to u Rudimental zvykem, i tentokrát mixují mnoho podžánrů elektronické tanenčí hudby a můžeme slyšet vlivy trip-hopu, glitche, brekbeaty či neo-soulu.

Fatboy Slim & Eats Everything – All The Ladies

Legenda elektronické taneční hudby Fatboy Slim a jeho o něco mladší anglický kolega Eats Everything. Pořádně dunivá píseň, kde se neustále opakuje: “All the ladies in the house,” je ideální píseň do karantény. S těmi basami navíc nejen pro vás, ale i vaše sousedy ;-).

Bill Baird – Option Paralysis

V hloubi internetové hudby leží i takové skvělé písně jako je tahle správně špinavá píseň “Option Paralysis” amerického hudebníka Billa Bairda z texaského Austinu.

Recenze | Novinky: Justin Bieber na Changes promrhal svou příležitost na to smýt nálepku nenáviděného zpěváka

No nebudeme vám lhát. Stojí to za hovno.

“Yeah, you got that yummy-yum
That yummy-yum, that yummy-yummy (You stay flexin’ on me)
Yeah, you got that yummy-yum (Yeah, yeah)
That yummy-yum, that yummy-yummy“

Justin Bieber – Changes

Vydáno: 7. 2. 2020
Délka: 47:56
Žánry: Pop, R&B
Rozhodně musíte slyšet:

Recenze | Novinky: Nada Surf na devátém albu Never Got Together opět v životní formě

Alternativní rocková kapela Nada Surf z New Yorku se dokázala uchytit na hudební scéně díky jejich unikátní kombinaci melancholické nálady spojené s darem pro melodické písně. Na poslední chvíli dokázali najet na vlnu doznívajícího trendu prosazování alternativních kapel do mainstreamových médií a nejvíce lidí je může znát díky jejich hitu “Popular” nebo díky nasazení jejich písní do památných scén památných seriálů jako The O.C., Six Feet Under, Gilmorova děvčata nebo How I Met Yout Mother. Nyní Nada Surf vydávají deváté album Never Got Together, které je nezvykle přemýšlivé, ale i pozitivní.

Skupina Nada Surf je pop/rockovou stálící. Tahle léty prověřená kapela z New Yorku prověřená časem navíc zůstala převážně pospolu, protože trojice členů Matthew Caws (pěv a kytara), Daniel Lorca (basa, vokály) a Ira Elliot (bubny) zůstala stejná od samotných počátků kapely.

Nada Surf (Foto: Big Hussle)
Nada Surf (Foto: Big Hussle)

Nada Surf si uchovali dědictví devadesátek a stejně jako mnoho dalších kapel z tohoto období mají pořád umění vytvořit písně, které jsou chytlavé, ale nikoliv lacině a i přes chytlavost zní zároveň sofistikované.

Pohodová píseň, která přejde v nezastavitelný tok myšlenek zpěváka Matthewa Cawse

Občas se stane, že takto zkušená kapela najednou přijde s albem, které zní jako jejich nejlepší momenty a současné album Never Not Together je jedním z příkladů. Frontman Caws se buďto nachází v nějaké důležité etapě jeho života a nebo velice dobře tušil, že tohle album bude jedno z nejlepších alb kapely. Přenechal si totiž pro něj texty velmi přemýšlivé a více filozofické než obvykle.

Jedna z výrazných písní alba “Something I Should Do” začíná v odpočítávacím diktujícím tempu kytar a poté se přidají s riffem druhá kytara a melodický syntezátor, o který se postará host kapely, klávesák Louie Lino. Caws mluví o jednom obyčejném hezkém říjnovém dnu a pak přijde neméně pohodový a nenáročný refrén:Dance dance / Around the door”

Jenže poté jeho hlavou začne proudit nezastavitelný proud myšlenek. Hlavou nechá probíhat tenhle tok přicházející patrně odněkud z hlubin vesmíru, odkud mu něco otevře hlavu a on začne drmolit mluveným slovem, co mu běží hlavou.

V tomto proudu vědomí například prozrazuje, že mu řekli, aby napsal píseň o sociálních sítích, ale necítil se na to kritizovat je, protože je sám hodně používá a nechce tak být pokrytcem. Uznává, že i před všechny jejich nevýhody, je z části dobře, když se lidé dokáží na dálku s někým identifikovat a poslouchat, co mají druzí na srdci nebo, co ukazují.

Od toho to ale přejde k hlubšímu uvažování, které už je daleko hůře rozluštitelné. Craws například ale říká:

“But I don’t know what it means yet
That we are partially migrating into a silent conversation”

(“Zatím nevím, co to znamená / Že se částečně přesunujeme k tichým konverzacím”).

Na konci pak přemýšlí o empatii. O tom, že hippies měli v něčem pravdu, postrádat empatii je špatné a i racionálně a matematicky čistě vzato, jsme jakožto lidé spojení určitými elementy.

Zajímavé je, že je asi poprvé, co Caws na písni používá mluvené slovo od jejich průrazového hitu (a nejspíše jejich vůbec největšího hitu kariéry) “Popular”.

Empatie až na prvním místě aneb jak pro Matthewa Cawse myšlenky hippies nikdy neumřely

Když už jsme u těch raných Nada Surf, pokud znáte jejich počáteční tvorbu, je příjemné slyšet, že ze smutných a depresivních písní jsou dnes vcelku optimistické písně, které vyjadřují nějaký životní vývoj k lepšímu.

Ačkoliv to dá několik poslechů dokonce i pro rodilé anglické mluvčí, aby zachytili, co v jeho zběsilém povídání Caws naznačuje a stejně to nerozluštíte úplně celé, je jasné, že jedním z klíčových prvků jeho veřejné rozmluvy, která zní ze začátku jako rozmluva samého se sebou, ale postupně to připomíná spíše rozhovor s celým světem, se celá točí okolo empatie.

Té se týkají hodně také další písně na albu, jako například “Live Learn & Forget”, která jakoby si brala hodně ze skvělých klasických hitů alternativní pop rockové hudby “Beautiful Day” U2 a “Clocks” Coldplay. Tyhle tři písně mají společnou rozlehlou atmosféru, prostorově široký zvuk a dar přenášet vás někam pryč z místa, kde jste teď.

Je pravda, že Matthew Caws z dnešního hlediska působí jako dinosaurus, ale jeho sladká naivita je prostě nakažlivá a i když třeba tomu, co zpívá kvůli životním zkušenostem už nevěříte, alespoň tomu chcete věřit a to je velice důležité.

Piáno s ozvěnou sice není tak výrazné jako v “Coldplay” a kytara není tak dominantní jako v “Beautiful Day”, ale oba nástroje spolu perfektně pracují s rytmickou linkou bicích a basy a píseň se žene dopředu jako ve větru rozlehlého letiště za slunečného, ale ne tolik parného dne jara.

Album silnou písní také začíná. “So Much Love” opět dokazuje, že pro Cawse myšlenky hippies prostě nikdy neumřely a láska k ostatním lidem je pro něj důležitá. Je pravda, že Matthew Caws z dnešního hlediska působí jako dinosaurus, ale jeho sladká naivita je prostě nakažlivá a i když třeba tomu, co zpívá kvůli životním zkušenostem už nevěříte, alespoň tomu chcete věřit a to je velice důležité.

“Come Get Me” připomíná britskou hudbu  Stereophonics, možná i trochu Oasis. Opět je to nenáročná, pohodová píseň. Tentokrát s výrazným medúzovitým syntezátorem. Až bude venku pěkně a my budeme moci po téhle pandemii konečně vytáhnout paty z domu – a bez roušek – bude to skvělé a tahle píseň může být toho soundtrackem.

Přes již zmíněnou “Live Learn and Forget” se dostaneme k “Just Wait”. Dle mého názoru nejlepší písni alba. Lehce nesoucí se, jemná a houpavá píseň pluje ve vzduchu jako pírko, které se nechce dotknout vzduchu. Podle mě je to jedna z nejlepších 5 písní, jakou kdy Nada Surf vydali.

“So when it feels too big and you can’t find your place
Got too many choices
Are you the only one who doesn’t know their way?
There’s so many noises”

 

A “Something I Should Do” o které už také byla řeč, mohlo být klidně hned za tím šestou písní. Prostě taková klasika z devadesátek, která byla napsána až příliš pozdě na to, aby se stala klasikou.

Škoda snad jen, že není produkce více údernější a Nada Surf mladší

V dětském sboru začínající “Looking for You” je napůl beatlesácké kytarové melodii lehká, ale Caws zní trochu ustaraně a v půlce se píseň skutečně pohybuje hodně na hraně pozitivního a negativního.

“Crowded Stars” zní smutná už od začátku, je to ale ve skutečnosti přemýšlivý vesmírný soft-rock ne příliš vzdálený od Spiritualized. Jakoby se Caws díval do hvězdných dálek na obloze a uvědomoval si, že je to všechno trochu zbytečné, když jsme tak malými pány v tak obrovském nekonečném prostoru, ale zároveň je to vlastně všechno dojímající a krásné, že tady vůbec můžeme být. A to i když jsme nejspíše na triliardy světelných let sami.

“Comin’ into land
I had more than one chance
Can’t believe my luck
I love how you dance”

Chyby alba jsou jen tři. Jednak je to, že se album oposlouchá trochu rychleji než by bylo zdrávo. Je to dáno melodiemi, které jsou někdy vcelku předvídatelné. I tak to ale klidně může být, pokud je zvolena bohatší rozvrstvená produkce.

Produkce Iana Laughtona, který spolupracoval s kapelami, které dvakrát velké jméno do světa neudělaly (Supergrass, Ash, Pig) je někdy taková moc opatrná. Ne, že by Ian Laughton odvedl vyloženě špatnou práci, nechal kapelu projevit ve své nejpřirozenější formě bez nějakých velkých zásahů. Můžeme slyšet některé titěrné nepřesnosti, které hrají do karet zážitku. Je to ale všechno takové hodně opatrné a nevýrazné.

Přál bych si, aby byla produkce více údernější, protože by si to kapela s materiálem, který je možná jejich životní, rozhodně zasloužila.

Druhá věc, která s tím úzce souvisí, je pak jakási zaprášenost samotné kapely. Album zní jakoby bylo nahrané v roce 1998, což samo o sobě není nikterak ostudné, jenomže kapely jako Nada Surf moc nových fanoušků nenasbírají, spíše si drží ty stávající. Škoda je to s ohledem na to, že vytvořili svůj další životní materiál.

S volbou producenta a celkového aranžmá a atmosféry alba lze soudit, že o tom kapela možná ani neměla tušení, jak silný materiál nahrává (a to, že je to mimořádně silný materiál, neříkáme jen my, ale i zahraniční hudební tisk). Být to v dobách jejich největší slávy v 90. letech a na začátku milénia, měli by kolem sebe nejlepší lidi a větší drajv pro to dělat věci jinak než zaběhnutým způsobem.

Díky tomu všemu je to bohužel album, které se oposlouchá trochu rychleji, než byste chtěli. Postrádá zvukový detail a zvukovou hloubku a proto mám strach, že i přes výborné nápady melodické i textové, se na něj za pár let zapomene. Naštěstí však není důvod ke smutku, protože Never Got Together je pořád tak trochu zázrakem.

Nada Surf – Never Got Together

Vydáno: 7. 2. 2020
Délka: 42:24
Žánry: Pop/Rock, Alternative Rock
Rozhodně musíte slyšet: 1. So Much Love, 2. Come Get Me, 3. Live Learn and Forget , 4. Just Wait , 5. Something I Should Do, 7. Crowded Star

od Patrik Müller -
Nové písně Zrní, Sam Smith, HAIM, PVRIS

S novými písněmi přišla česká alternativní kapela Zrní i americko-britská ikona post-grunge 90. let Bush. Sesterská rocková skupina HAIM přináší v pohodové písni sdělení, že je ve vztahu potřeba porozumění, Lynn Gunn se s její elektro-rockovou skupinou PVRIS zamýšlí nad tím, jak zacházet se svou ženskou silou, Sam Smith má v melancholické písni deprese ze samoty a má strach z umírání. Těhotná Katy Perry má naopak jiné starosti a těší se na svatbu s jejím slavným snoubecem.

Kompletní playlist nových písní na Spotify, kde najdete i to, co se sem nevešlo (další remixy a znovu vydané starší písně):

Zrní – 16:07

Jedna z nejvíce unikátních kapel současné české scény Zrní vydává nové album Nebeský klid a spěchající, netrpělivá píseň 16:07 znějící jako surrealistický karneval, naznačuje, že bude nové album s kombinací elektronické hudby, elektrických kytar a tradičních nástrojů v lecčems podobné minulému albu Jiskřící.

Sam Smith – To Die For + Ólafur Arnalds Remix

Velice smutná a emocionální píseň Sama Smithe o osamění a existencionálních otázkách ohledně smrti “To Die For” je titulní písní jeho nového alba. Za poslech stojí také remix islandského skladatele Ólafura Arnaldse.

Bush – Flowers on a Grave

Jedna z ikon post-grungového hudebního hnutí 90. let, kapela Bush vydala po písni “Bullet Holes”, která byla použita v novém filmu s Keenu Reevesem John Wick 3. Jedná se o částečný návrat k původnímu zvuku a současně příklon k produkci, která se používá v moderním rocku a metalu.

HAIM – The Steps

Kapela sester Haimových vydává pohodovou píseň s oprýskaným retro zvukem “The Steps” o vzájemném soužití ve vztahu a o tom, jak je potřeba přijmout fakt, že občas bude mít váš partner jiné názory a pohnutky než vy, chce to ale v takových chvílích především porozumění.

PVRIS – Dead Weight

První singl z nového alba PVRIS, které se bude jmenovat Use Me.

Na „Dead Weight“ sedá frontmanka Lynn Gunna fyzicky i metaforicky za sedadlo řidiče, když převezme velení tvůrčího zaměření skupiny.

Sama o singlu říká: “‘Dead Weight’ je o tom být miláčkem lidí, zvedat ostatní a nikdy o nic nepožádat nazpět.” Potom Lynn pokračovala o tom, že je píseň také hodně o ženském elementu v chování: “Poměrně často, z toho lze těžit, ale může být někdy těžké říci ne nebo stanovit si jasné hranice. Tato píseň je o aktivování mé ženské síly, zbavení se staré kůže a o pečovatelské ženské povaze, kterou můžu proměnit v supervelmoc.“

Katy Perry – Never Worn White

Katy Perry se má podruhé vdávat a po 2 letém sňatku s britským komikem a moderátorem Russellem Brandem si má vzít na nějakou dobu českého občana Orlanda Blooma, který před vypuknutím koronavirových omezení, trávil kvůli natáčení seriálu Carnival Row několik měsíců v Praze. Fanoušci Katy Perry jistě byli na pozoru, protože se sem popová hvězda potají plížila a je dost možné, že za jejich dítě, které Katy Perry čeká, může nějaká pražská návštěva. Dost už ale bulváru. Na romantické písni “Never Worn White” doufá, že její vztah bude tentokrát dlouhý. Melodie písně, která na konci hraje ze smyčců zní jako inspirovaná slavnou svatební písní Felixe Mendelssohna “Wedding March”, která se hraje při svatbách všude po světě.

The Cinematic Orchestra – A Caged Bird/Imitations of Life (feat. Roots Manuva) + verze James Heather Reworked

“The Caged Bird / Imitations of Life” je první singl, který vydal projekt The Cinematic Orchestra od roku 2007. Vyšel v lednu 2019, dlouhých dvanáct let od posledního záznamu jako upoutávka na nové album To Believe. Píseň je unikátním progresivním symfonickým rapem, kde hostuje raper Roots Manuva. K tomu vyšla nyní také instrumentální piánová předělávka od post-klasického skladatele Jamese Heathera.

Martin Harich – Rowing Across the Ocean

Martin Harich jakoby se přepnul do role Neila Horana a Harryho Stylese zároveň a jeho nová píseň “Rowing Across the Ocean” zní s pečlivou produkcí skutečně světově. Emotivní, romantická balada produkována dle dostupných záznamů ze streamovacích služeb nejspíše samotným Martinem Harichem je dost možná jedním z největších momentů jeho dosavadní kariéry.

TIP: AURORA – Into the Unknown

Spojení alternativní hudby a Disney pohádky pro děti? Ještě nedávno terno, ale dnes v zahraničí alternativní a mainstreamová hudby často splývá a Disney si pro pohádku Frozen 2 nemohlo vybrat lépe. Norská zěpvačka AURORA dokázala stvořit dechberoucí atmosférickou píseň, která v sobě má kus mystické atmosféry The Cranberries, osobní intimity Dido a velkoleposti Celine Dion. Píseň byla vydána na YouTube již na konci prosince, oficiálního videa na streamovacích službách se ale dočkala až nyní.

Louis the Child, Foster the People – Every Color

Foster the People byla jedna z indie rockových kapel, která zbořila hranice mezi nezávislou scénou a popovou, když se jejich píseň “Pumped Up Kicks” dostala nečekaně do mainstreamových žebříčků a přezpívala jí třeba i Taylor Swift a Zac Efron. Foster the People v tom pokračují nadále. V nové písni “Every Color” spojili své síly s elektronickou taneční dvojicí Louis the Child.

Skladba, kterou společně napsali Robby Hauldren , Freddy Kennett a frontman Foster the People Mark Foster, je pozitivní psychedelická, elektronická popová píseň, které zahrnuje styly obou skupin. Singl je doprovázen video vizualizacemi kalifornských umělců Nata Mohlera a Adam Knauera.

The Stroppies – Holes in Everything

Ať neřeknete, že jsme zapomněli na indie rock, máme tu něco z australské zahraniční scény. The Stroppies jsou superskupina složená ze členů místních nezávislých kapel Dick Diver, The Stevens a Boomgates. “Holes in Everything” je správně ujetá a pohodová píseň, která zní jako marihuanový večerní dýchánek.

Nova alba Little Big Town, Bombay Motorcycle Club, The Wood Brothers
Nova alba Little Big Town, Bombay Motorcycle Club, The Wood Brothers

Little Big Town přišli s další dávkou uklidňujícího a inteligentního country. jejich Nightfall sice nedosahuje jejich nejvyšších možností, ale pořád je příjemným poslechem. Bombay Motorcycle Club přichází po pěti letech s dalším kreativním a vynalézavým hudebním materiálem. The Wood Brothers poté s přirozeně znějícím albem založeným na kombinaci rocku a americké folkové hudby.

Little Big Town – Nightfall

Vydavatelství: Capitol
Žánr: Country, Moderní country, Pop-Country, Alternativní Country
Hodnocení: 3,5/5,0

Minulé album alabamské country kapely Little Big Town The Breaker, na které jsme psali recenzi, bylo výborným hudebním manifestem moderního country, kdy se kapele podařilo vyrovnat ten typický country kýč s moderní produkcí alba a některými překvapivými nástroji. Little Big Town vůbec tvoří už dlouho protipól kapel jako Rascal Flatts, které jsou naopak svým americkým country kýčem proslulí a zrovna dvakrát se ani za něj nestydí, pokud jim přináší úspěch.

Skupina, která připomíná country verzi legendární čtveřice ABBA je ale známá svými kvalitními výtvory už z dřívějška a kritiky byla chválena alba The Road to Here (2005), The Reason Why (2010) i Tornado (2012), vrchol Little Big Town však přišel s albem z roku 2014 Pain Killer, kde se také nachází jejich asi nejúspěšnější a pro country komunitu kontroverzní hit “Girl Crush”, který pronikl i do popové hudby, když jej přezpívali velké hvězdy jako Kelly Clarkson, Harry Styles nebo ve společném duetu Adam Lambert a Leona Lewis.

I Nightfall je povedeným a pohodovým albem Little Big Town, které se hezky poslouchá. Je pravda, že po melodické stránce trochu ztrácí a není natolik povedené jako album minulé, ale Little Big Town potvrdili, že umí dělat country lépe než většina. Ať už je to tenkou vrstvou diska potažená uvolňující úvodní pecka, jemná a svěží píseň “Bluebird” nebo o poznání dramatičtější “Sugar Coat”, skupina připomíná skvělé časy Fleetwood Mac.

Jakmile Little Big Town potřebují jemnou náladu něčím proředit a přidat něco pro chlapy a drsnější duše (“Wine, Beer, Whiskey” a “Over Drinking”), už nezní tak přesvědčivě a začínají znít estrádně, nicméně Nightfall je pořád dobré a pohodové album pro klidné rána i večery.

Bombay Bicycle Club – Everything Else Has Gone Wrong

Vydavatelství: Mmm… Records
Žánr: Indie Rock, Indie electronic, Indie Pop, Indie Folk
Hodnocení: 3,5/5,0

Indie skupina Bombay Bicycle Club se vrátila po třech letech pauzy, kdy si členové chtěli dát pauzu a raději se věnovat svým sólovým projektům sólovým projektům. Jejich páté studiové album Everything Else Has Gone Wrong vychází přitom po pěti letech od alba So Long, See You Tomorrow. 

Bombay Bicycle Club se vrátili v dobré formě a dali nám další porci barevné a hravé hudby. Lepší momenty přitom přijdou (což se nestává u alb zase tak často) až v jeho druhé polovině. Zaujme “I Worry About You” se vzdechy ve sloce a pohodovou atmosférou.

Atmosférická a pomalá “Racing Stripes” potvrzuje, jak jsou Bombay Bicycle Club dobří v závěrečných písních. Nejlepší písní alba je asi předposlední, sladce melancholická “Let You Go” s krásnými elektronickými syntezátory, kdy jeden pomalu pluje a druhý jakoby vyjadřoval míhající se světla nočního města při uplakané noci.

Ano, Bombay Bicycle Club nepřivedli tak dobré momenty, jakými byly v minulosti například písně “Still”, “So Long, See You Tomorrow” nebo “Swansea” a někdo možná očekával, že se po návratu ukážou s materiálem, který vystřelí posluchači mozek z hlav, je to ale pořád album skvělé a kreativní hudby.

The Wood Brothers – Kingdom in My Mind

Vydavatelství: Honey Jar Records
Žánry: Country, Blues Rock, Americana
Hodnocení: 3,5/5,0

Poctivé country album americké skupiny The Wood Brothers s příměsí blues rocku a americké folkové a tradiční hudby. “Alabaster” odstartuje osmé studiové album Wood Brothers Kingdom v My Mind pomalým, tikavým rytmem a je odrazem toho, jak album vznikalo jammováním ve studiu.

Kapela podle svých slov nevstoupila do studia s úmyslem nahrát nové album, ale byla nakonec spokojeny s  výsledky jejich demo nahrávek, že bratři Chris a Oliver Woodovi album zveřejnili v této podobě. Počínaje sbírkou rustikálních nahrávek má Kingdom in My Mind atmosféru americké nostalgie časů 30. let, která je útulná, domácká a pohodová.

…je moc hezké zase po dlouhé době slyšet album s lidským elementem.

Na svém osmém albu dokázali The Wood Brothers své dovednosti a talent, který spolu s talentem na skládání písní učiní z Kingdom in My Mind solidné album. Neznamená to, že by písně byly dvakrát zapamatovatelné, což je škoda, protože si mnoho z nich nemůžete zapamatovat ani po opakovaném poslouchání (čest chytlavějším výjimkám jako “Jitterburg Love”).

Přitažlivost alba je alba, na kterém Wood Brothers nabízejí mix vlastní verze ve svých žánrech uznávaných kapel jako The Band a The Allmans, Allman Brothers, kdy slyšíme sem tam hřejivé, nostalgické kytary, občas ale rušnější rytmy kytar i bicích, kterým album více okoření. je ale právě v tom, jaké dokázali vytvořit album příjemné na poslech. Vše na albu zní velice přirozeně a vyváženě a je moc hezké zase po dlouhé době slyšet album s lidským elementem.

Recenze | Novinky: Kevin Parker na multižánrovém albu Tame Impala The Slow Rush zkoumá koncept času a nechává projevit svou genialitu

Projekt australského hudebníka Kevina Parkera Tame Impala pokračuje po 5 letech albem The Slow Rush, na kterém se Parker zamýšlí nad konceptem času a toho, jakou roli hraje v jeho životě. Hudebně je album postavené, stejně jako minulé Currents především na syntezátorech a zní jako inspirované francouzskou elektronickou hudbou, kytara však nakonec přeci jen dostane o něco více prostoru než na minulém albu.

“Představ si, že existuje jedna kapela, která se jmenuje Tame Impala, jo? Ale ve skutečnosti je v ní pouze jeden týpek.” Asi jsem neviděl nic, co by tak jednotně vystihovalo fenomén jménem Tame Impala, jako meme (viz níže) týpka ve slunečních brýlích, který vysvětluje něco blonďaté krásce, kterou to očividně nejenže nezajímá, ale příliš obtěžuje.

Kevin Parker, Tame Impala (Foto: Chuffmedia)
Kevin Parker, Tame Impala (Foto: Chuffmedia)

Jak trefné. Tame Impala je skoro jako kult komunity alternativní hudby. Projekt australského hudebníka a multiinstrumentalisty Kevina Parkera vzbudil obrovský rozruch už svým debutem Innerspeaker, většina smrtelníků se ale o nich dozvěděla až na druhém albu Lonerism, na kterém se vyskytuje slavná píseň “Feels Like We Only Go Backwards”. Na Tame Impala možná zaujala i obrovská podobnost s Beatles a fakt, že Kevin Parker zní jako John Lennon. Když k tomu přičteme způsob tvůrčího uvažování, skutečně to působí jakoby byl Parker nějaký vzdálený Lennonův příbuzný.

The Slow Rush jako starší bratr Currents

Někdo by mohl říct, že je to prokletí a že se nikdy nezbaví tohohle stínu někoho tak moc slavného a talentovaného, koho připomíná. Kevin Parker na druhou stranu vděčí díky tomu pozornosti, která se mu obzvláště v úvodu kariéry dostala. Lidi se rádi chytají něčeho povědomého a když k tomu Kevin Parker umí přidělat i kus novátorství a originální přístupu, těžko můžou být proti i náročnější posluchači, kteří si na originalitu velice potrpí.

Od posledního alba Currents uběhlo už 5 let. Ať už vám ta doba utekla, či nikolv (mě neuvěřitelně rychle), tak je to v porovnání s jeho kolegy trochu delší doba, nicméně Parker je velký perfekcionalista a tak se těm 5 letům není ani moc co divit.

Co se týče Currents, nebyl jsem z něj popravdě nadšen tolik jako jiní a ačkoliv se muselo uznat, že Kevin Parker dokázal skvěle proplout do jakýchsi vod přístupnějších pro běžné mladé posluchače, kteří poslouchají samozřejmě hlavně pop, taneční hudba a rap, žádný velký triumf vzhledem k tomu, jaké jsou vždy na značku Tame Impala obrovské nároky už od debutu a odchod basáka Nicka Albrooka se jevil jako citelná ztráta.

Těšil jsem se tedy, že si na novém albu spravím chuť a to se skutečně z velké části povedlo.

The Slow Rush je asi nejtrefnější název pro album, jaký mohl Kevin Parker vybrat. Skutečně perfektně vystihuje náladu jeho písní, které zní jakoby neustále utíkaly od reality všedního šedivého dne. Nuda, šeď a nepříjemné povinnosti, jakoby dobíhaly umělecký chaos na albu, který tomu všemu docela úspěšně uniká, i když to někdy nemá lehké.

Jestliže Currents byla směs alternativního rocku a synth-popu, tohle je jako starší bratr minulého alba z Francie. Z Francie protože právě temperament, nálada a hudba této země neustále proplouvá. Jednak místní electro-house, ale některé části, jako například “Is It True” zní francouzsky, ačkoliv je na nich angličtina, dokonce i foneticky.

Ve stínu Johna Lennona

Kytary nejsou přítomné na albu příliš a dostávají na něm spíše takové místo čestného hosta, který je v téhle společnosti velice rád vítaný a všichni si cení jeho nejen minulého, ale pořád i současného přínosu, zároveň ale už tak nějak všichni ví, že jeho největší chvilky slávy v tomto projektu již byly.

O tom, jestli i v hudbě obecně, nad tím nehodlám filozofovat, nicméně současná hudební kompoziční estetika a aranže Tame Impala se zdají být tak nějak více v souladu se současným vývojem hudby, která se ubírá už dokonce často i v popu cestou retro-futuristického syntezátorového popu.

Do detailu propracované zvukové palety, Parkerův lennonovský talent na spojení velkých melodií i jedinečného uvažování jsou všechno, čím se Tame Impala vyznačovala včera i dnes. The Slow Rush je ale ajťáckou terminologií jako “update”, který vše aktualizuje do současnější podoby. Díky tomu, že jsme o Tame Impala neslyšeli poměrně dlouhou dobu, to že Kevin Parker nestvořil úplně jiné album, které je přece jen trochu podobné předkům z Currents a Lonerism, určitě nevadí. Jedná se o jakýsi přirozený vývoj.

Nikoliv přetrhnutí jedné rodové větve a vytvoření nové, ani naopak klon toho, co už existovalo v minulosti.

Kevin Parker občas vůbec nerozlišuje mezi slokou a refrénem a někdy se tak stane, že sloka obsahuje výraznější a chytlavější melodie než refrén a nebo prostě píseň plyne bez jasné struktury, jako například “Tomorrow’s Dust”, ve které člověk neví, co zrovna následně přijde.

Kevin Parker očividně nemá čas příliš v lásce

Pojďme ale od obecného tlachání k albu. Od mysticky znějících vokálů v “One More Year” až po postupné vyhasnutí hudby v “One More Hour”.

Jak si můžete všimnout už z názvů použitých na albu, The Slow Rush je asi ne přímo koncepčním, ale minimálně albem, které má téma a tím je konceptu času. Možná proto “One More Year” začíná něčím, co zní jako nějaký africká kmenová píseň (i když samotný Parker preferuje připodobnění ke gregoriánskému chorálovému sboru), jenže spojený s robotickým, digitálním efektem budoucnosti.

“We got a whole year (One more year)
Fifty-two weeks
Seven days each
(One more year) Four seasons, one reason, one way
One year (One more year), one year,”

přináší Parker dobře známé fakty o tom, jak plyne čas, ale v kontextu do jakého to postaví chce upozornit, jak bychom si měli dát pozor, aby nám neuplynul až příliš rychle a snad jakoby ani nechtěl věřit tomu, že nebudeme navždy mladí a nebudeme navždy žít.

“Instant Destiny” je zvukem hodně příbuzná s Currents. Je to velkolepá noční pouť, při které vidíte blikat neony a slyšíte houkat sirény. Ještě než se sirény rozezní, na konci písně slyšíme slova: “Let’s drink this magic potion / Of love and devotion / And then let’s see how it goes”. Byla to policie chytající lidi užívací nepovolené návykové látky? Byla to sanitka, která veze do nemocnice ty, kteří se předávkovali?

Kevin Parker nechá příběh písně víceméně neuzavřený a místo toho začne hrát další “Borderline”, která jako první výrazně koketuje s francouzským electro-housem. Někteří hudebníci jakoby uměli pronikat do jakýchsi neviditelných světů, které rozšiřují ten běžný svět. Kevin Parker je jedním z nich a tato píseň je přesně o tom, jaké je to stát na hranici mezi světem bolesti a vytržení z této bolestivé reality. “We’re on the borderline (Ooh) / Caught between the tides of pain and rapture.”

Těžko říct, jestli je Kevin Parker dochvilný člověk, ale čas skutečně nemá příliš v lásce. Je to totiž podle něj znovu ten čas, který nás dostává pryč z této hranice mezi realitou a jakýmsi světem fantazie a posazuje zase pevně na zem.

Utahané experimenty i písně, co se dostanou k běžný posluchačům hudby

“Posthumous Forgiveness” je píseň, jenž je z prvních čtyřech písní jednoznačně nejvíce experimentální. Jsou to vlastně dvě písně spojené do jedné. První je hodně naléhavá, deprimující, tíživá a úzkostlivá. Ta druhá půlka je o poznání více relaxující. Není to popravdě úplně nejpovedenější píseň alba, spíše naopak.

S 6 minutami se i přes prudkou změnu dost táhne, že byste hádali písni ještě tak o 2 minuty více. Je to taková příliš utahaná píseň, která nemá tah na bránu a zvukové experimentování není zase až natolik zajímavé, aby se dalo obdivovat, co Parker vymyslel.

“Breathe Deeper” je naopak jízda od začátku do konce. Znovu francouzskou elektronickou hudbou (tentokrát však i více historickou) načichlá píseň se stala po vydání hitem i mezi těmi, co by jinak v životě něco jako alternativní hudba neposlouchala. Progresivní, opakující se postup hudby jako převzatý z taneční hudby byl pro posluchače dnešních trendových věcí dobře znám a bohatá zvuková paleta hlubokých basových syntezátorů i výrazná piánová melodie připomínající soudtracky starých francouzských filmů, vytvořila velice lákavou kombinaci.

Baví i trojité zlomení písně do jiné, které vyvrcholí změnou tempa v rychlejší a začne znít hudební styl, který nemůže být ničím jiným než fanouškům, elektronické taneční hudby jistě dobře známý acid house. Spojení Kevin Parker a acid house by možná bylo ještě v roce 2012 a éře Lonerism naprosto skandální, ale je to nakonec spojení velice logické.

Přes “Tomorrow’s Dust” , která je tím slabším dílkem štafety se dostaneme k Beatles nasáklé psychedelické baladě “On Track”.

Refrén:

“But strictly speaking, I’m still on track
Strictly speaking, I’m holding on”

s mocnou melodií ohromí. Parkerova máma má štěstí, že je Parker ročník ‘86, protože bych jí jinak asi hodně podezíral, jestli se náhodou někdy nezastavila v šatně za Johnem Lennonem…

Ale čas může být i užitečným, pokud se jedná o vzpomínky

Pokud by bylo i přes to pro vás málo šťavnatého a chtěli byste něco “méně hipsterského” a alternativního, je tu “Lost In Yesterday”.

Jednoznačně největší pecka alba. Jakoby z Parkera spadla všechna ta tíha, která je z alba slyšet a pohodová, v podstatě snad i letní píseň o tom, jak máte zacházet se vzpomínkami je něco, co byste chtěli slyšet hrát večer z barů u moře. Ta basová linka je ale geniální, co? Stejně jako předrefrén:

“So if they call you, embrace them
If they hold you, erase them”

a

“If it calls you, embrace it
If it haunts you, face it”

Je to textařsky geniální počin. Tohle je něco, co si chcete okamžitě nechat vytapetovat na zeď nebo alespoň virtuální zeď na mobilu nebo posílat na Instagramu. Prostě textařský triumf Kevina Parkera.

“Lost In Yesterday” je sexy taneční pecka. Tropické alternativní disco kombinující retro a futuristické prvky. Zní to na jednu stranu hodně popově, na druhou stranu hodně alternativně. Basová linka je opět geniální a Kevin Parker si dal na nich hodně záležet. Jestliže předtím Kevin Parker čas pouze kritizoval za to, jak mu komplikuje život, tady naopak uznává, že má i své velice užitečné aspekty, pokud s ním umíte zacházet.

“It Might Be TIme” je jako to, čím chtělo být “Posthumous Forgiveness”, tedy vynalézavou poutavou písní střídající experimentální a melodické části. Takovou, kdy člověk sedí na okraji židle a čeká, co přijde dál. Syntezátory jsou pořádně ostré, stejně jako bubny a píseň má místy skoro až industriální prvky.

No a na konci dostane podstatnou roli i kytara a ta pak hraje v podstatě hlavní roli i v poslední písni (pro případ, že by si někdo stěžoval, že jich to je málo). Na poslední písni se pečlivě buduje atmosféra a je to hotové rockové drama, kdy tiché pasáže střídají silné údery bubnů a kytar. Vskutku velkolepý závěr alba. Tak, jak to má být.

Kevin Parker na poslední písni přemýšlel o všem, co ho vedlo k tomu, kde je a na co se v životě musí těšit. Dotýká se znovu hlavního tématu alba, tedy času a jeho plynutí. Je to chvilička nadechnutí před tím než půjdete dále. Parker se ptá na důležité otázky jeho života jako například: Jak bych se mohl znovu milovat? Právě věta: “How could I love again?” je stěžejním “plot twistem” v příběhu alba. Album se totiž zdálo albem o existenčním přemýšlení Parkera, ale na konci slyšíme, že mnoho z toho bylo motivováno ve skutečnosti zlomeným srdcem.

Tame Impala – The Slow Rush

Vydáno: 14. 2. 2020
Délka: 57:15
Žánry: Psychedelic Pop, Disco, Progressive Pop, Soft Rock. Alternative/Indie Rock, Alternative Electronic, Electro-House, Synth-Pop
Rozhodně musíte slyšet: 2. Instant Destiny, 5. Breathe Deeper, 7. On Track, 8. Lost in Yesterday, 9. Is It True, 10. It Might Be Time, 12. One More Hour

Taky už ani nemůžete vidět zprávy, protože z nich máte skoro panický záchvat z toho, jak to z novinek vypadá, že všichni umřeme a řítí se na nás pohroma? A teď si vezměte, že si chcete na uklidnění pustit album jedné legendární kapely, kterou kdysi milovali skoro všichni teenageři a ještě dokonce hned několik generací. Nové album Green Day Father of All Motherfuckers vás bohužel spíše ještě více naštve než uklidní.

Green Day dokázali zasáhnout v roce 1994 mladé lidi s přelomovým albem Dookie. Parta flákačů, která zpívala o kouření marihuany a protože nic jiného než zahrát pár akordů a mlátit do bubnů neuměli, samozřejmě i o existenčních problémech.

Green Day (Foto: Warner Records)
Green Day (Foto: Warner Records)

Nic pro přísné a konzervativní taťky, ale na Dookie bylo vždycky strašně super to, jak se z loserů ze spodních pater společnosti, kteří vypadají nadobro vyřízení, najednou stanou lidé, kterým je dopřáván v médiích stejný prostor jako největším politikům a výplatou dorovnávají i špičkové sportovce, Najednou vytvořili něco, co zajímá a znamená nepřeberné množství lidí, kteří za to navíc jsou ochotni utratit peníze.

Green Day byli velkou, ale ne obří kapelou. Pak ale přišlo 11. září

Žádné album z následující trojice Insomniac, Nimrod a Warning, nebylo vůbec špatné a každé z nich je dnes vlastně pojmem, Green Day ale přeci jen někdy okolo roku 2000 nebyli nikterak zvlášť velkou kapelou. Když se podíváme, jaké koncerty tehdy hráli a kolik lidí na ně chodilo, dalo by se to porovnat třeba s popularitou kapel jako Stone Temple Pilots nebo Bad Religion. Tedy slušná popularita, ale nebyla to ani polovina toho, co přišlo následovně.

Pak se totiž něco stalo. Něco, co nikdo nečekal. 11. září 2001 19 příslušníků islamistické organizace Al-Káida uneslo čtyři letadla linek společností American Airlines a United Airlines a způsobilo jednu z nejtragičtějších událostí amerických dějin. Od té doby se v USA změnilo hodně věcí.

Začala velká operace Trvalá svoboda na středním východě, o které už dnes víme, že moc věcí nevyřešila a od počátku proti ní bylo i mnoho veřejných osobností, včetně Green Day. S nimi samozřejmě také velká část (nejen) americké společnosti a dokonce i z řad Republikánů, tedy stejné politické příslušnosti, jakou měl tehdy George W. Bush.

Green Day ukázali, že pro chyby politiků moc pochopení nemají a rovnou ho urazili v názvu svého dalšího alba, které vyšlo v roce 2004. Georgi Bushi. Jsi American Idiot. Bylo to překvapivé, ale právě tahle parta, dříve jen flákačů a huličů, dokázala nahrát nejtrefnější politické hudební album novodobé historie. Takřka všechny písně z alba jsou dnes už legendami samy o sobě a široko nenajdete jedno album, které by obsahovalo takovou koncentraci velkých hitů. Obyčejná alba mají 3 písně, které kapely můžou hrát na koncertech i za dalších 15 let.

American Idiot jich z celkových devíti mělo všechny, snad až na poslední, dnes přeci jen trochu zapomenutou “Whatsername”.

Největší hudební zklamání poslední doby

Když člověk vzpomíná na tohle album, o to více je smutné na toto album vzpomínat dnes, když víme, k jakému albu se Green Day dopracovali.

Ano, je pravda, že jsme si už mnohokrát stěžovali, že poslouchat neoriginální narážky a nadávky na Trumpa na každém druhém dnešním albu, už nás nebaví. Od Green Day jsme to ale tak nějak asi všichni očekávali. Vždyť titulní song z nejúspěšnějšího alba Green Day “American Idiot” se po 14 let díky Trumpově návštěvě v Británii dostal zpět do hitparád! Kdo jiný by se tedy měl do něj pořádně obout, když ne ti, co vytvořili album, které bylo v roce 2004 tak skvělým politicko-společenským komentářem?

Bůhvíproč Green Day zvolili cestu jakou zvolil. Pokud nechtěli dál rozdmýchávat vyhrocené hádky ve společnosti, pak je to alespoň z tohohle hlediska společensky a morálně záslužné a uvědomělé. Pokud to však udělali jenom z komerčních důvodů, pak nezbývá než říct: fuj tajksl! Tak či onak, ani první možnost by neměnila na tom, že nové album Green Day zní příšerně.

Vlastně si ani nepamatuji, kdy naposled došlo při vydání alba takového velkého hudebního jména k takovému zklamání. Z poslední doby mě napadá snad jen album Witness Katy Perry a podivný projekt Miley Cyrus Miley Cyrus & Her Dead Petz.

Tohle přece nemůže být ono! Tohle nemůže být všechno! Je to jakoby film skončil v půlce.

Album nejenže je opatrné a předvídatelné, ale ani to, co se dalo předvídat, nedělá dobře. Refrén úvodní písně zní při nejmenším podivně. A začíná to všechno už příšerným obalem alba. 26 minut uběhne tak rychle a nenabídne vůbec nic, že si myslíte, že jste na konci alba teprve v jeho půlce. Tohle přece nemůže být ono! Tohle nemůže být všechno! Je to jakoby film skončil v půlce.

Nejedná se o to, že by bylo 26 minut příliš krátkých. Z poslední doby je perfektním příklad Ye Kanyeho Westa, stejně jako KIDS SEE GHOSTS, jenž byly ještě kratšími, ale dokázaly nabídnout perfektní hudební zážitek. Stejně tak třeba hardcore metalové Only Self od floridské kapely Jesus Piece. Green Day prostě nestihli dát za tento čas dostatek.

Green Day se snaží převzít ta nejhorší klišé rock’n’rollu a vzbudit dojem rebelství, které dnešním Green Day v padesáti letech už nikdo nevěří.

Jako Green Day verze příšerného rockového muzikálu Rock of Ages

Father of all Motherfuckers zní jakoby chtěli Green Day o desíti poledních pauzách na oběd vymyslet album, které bude světovým trhákem. Něco s neuvěřitelně velkými ambicemi, čemu ale bylo věnováno neuvěřitelně málo úsilí. Je jasné, že tahle kombinace nikdy nemůže fungovat.

Father of all Motherfuckers je jako ten hloupý filmový muzikál Rock of Ages. Také strašná ptákovina pro ty, co si myslí, že je rock o pozérském chování, být oblečený jako idiot a o hraní si na tvrďáka a rebela.

“Oh Yeah” s výrazným tleskáním, které doplňuje linku bicích, je toho důkazem. Píseň, jejíž část po refrénu se bude skvěle vyjímat v reklamách na sportovní zápasy a můžete u ní dělat prakticky cokoliv od souložení po operaci mozku, ale naživo jí musí být poslouchat naprostý opruz.

Úvodní a zároveň titulní píseň je ale ještě horší. Nejenže používá stejně idiotské tleskání, ale ještě ke všemu má refrén, ve kterém Billie Joe Armstrong zní jakoby si jen tak zpíval ve sprše nějakou zapomenutou hitovku z osmdesátek.

A hádejte, co… Na druhé písni “Fire, Ready, Arm” je to tleskání taky. Green Day to chtěli strašně moc rozjet, strašně moc vytvořit deset písniček pro své nové turné, ale popravdě by raději udělali, kdyby prostě jenom zahráli své hity z minulosti.

Prakticky jediná dvě písně, která se nějak může poměřovat s úrovní starších hitů Green Day je “Meet Me on the Roof”. Píseň spojuje pohodářství a lehkost písní jako “Good Ridance… Time of Your Life” a popový zvuk. Píseň, kterou by člověk čekal možná spíše od hudebních bratranců Green Day z kapely Weezer má charakter a zní správně frajersky a Green Day na ní skutečně dosáhli toho, čeho nejspíše chtěli dosáhnout na všech písních alba.

Druhá píseň “I Was a Teenage Teenager” je opět něco, co navazuje na dobré části Green Day. Jestliže je “Meet Me on the Roof” spojení Green Day z alb Nimrod a popu, tentokrát Green Day připomínají kombinaci Warning a 21st Century Breakdown. Ale proč ne.. To by bylo ostatně ještě pořát vcelku povedeným albem.

Tahle nostalgická píseň se ke Green Day hodí rozhodně více než umělé vyvolávání pocitů mladistvosti a rebelství (byť to třeba nemusí být lehké přiznat si, že čas plyne tak rychle a Green Day dospěli do bodu, kdy vzpomínají na svá mladá léta).

Poslední “Graffitia” je jedna z nejvíce nudných rockových písní, jaké jsem kdy slyšel. Při poslechu této písně se mi dostává na mysl akorát představa obtloustlého Američana v kšiltovce, jak s vystrčeným pupkem máchá s hot dogem v ruce na baseballu. Strašné, nevkusné, děsivé…

Green Day – Father of All Motherfuckers

Vydáno: 7.2. 2020
Délka: 26:12
Žánry: Pop-Punk, Rock, Pop/Rock
Rozhodně musíte slyšet: 4. Meet Me on the Roof, 5. I Was a Teenage Teenager

Koronavirus, Foals, Mňága a Žďorp, Beatles
Koronavirus, Foals, Mňága a Žďorp, Beatles

Jak se hudebníci vyrovnají se ztrátami způsobenými opatřeními proti koronaviru? Dočkáme se třeba díky současné situaci alb jako z dob Beatles a Woodyho Guthrieho?

Ještě v pondělí večer nás asi vůbec nenapadlo, co vše se tento týden bude dít. Pravděpodobně stojíme už nyní v období, které jsme za svých životů ještě nikdy nezažili. Obzvláště, pokud jste mladšími ročníky. V rámci České republiky se jedná nejspíše o nejvíce mimořádnou situaci od příjezdu sovětských vojsk v roce 1968. Jak v této zvláštní době bude přežívat hudba a jak se vypořádá hudební průmysl se ztrátami ze zrušených koncertů? Článek dočtěte pokud možno do konce, kde jsou i pozitivní zprávy.

S koncerty máme na chvíli útrum. Na jak dlouho to bude a jak se s tím hudební průmysl vypořádá? (ilustrační foto)
S koncerty máme na chvíli útrum. Na jak dlouho to bude a jak se s tím hudební průmysl vypořádá? (ilustrační foto)

Pokud přistoupíme nejprve k tomu horšímu, ať máme to negativní za sebou, řekněme si to na rovinu, z ekonomické stránky to pro některé muzikanty vůbec nebude lehké.Koncerty ruší nejen české kapely, ale prakticky úplně všichni. Včera bylo oznámeno zrušení velkého kalifornského festivalu Coachella.

Největší problém pro muzikanty je ten, že v dnešní době lze těžko přežívat pouze na příjmech z prodejů alb — ať už fyzických nebo digitálních. Mnoho kapel, zpěváků a muzikantů je závislá na příjmech z turné, které tvoří spolu s merchandisingem jejich hlavní příjmy. Příjmy z digitálních a fyzických prodejů nebo z přehrání písní a alb s reklamami, jsou spíše jen doplňkem.

Velké kapely mají luxus příjmů tantiémů z rádií a televizních pořadů, které využijí jejich písně, spíše jde ale jen o ty na špičce pyramidy. Nástup internetu totiž skoro zlikvidoval fyzické prodej fyzických kopií alb, na druhou stranu lidé pořád chodili ven, stejně jako lidi pořád chod do kin. Koncert je jedinečný zážitek, který internet nedokázal nahradit.

Nejprve je potřeba uvědomit si hořký fakt, že tohle asi nezmizí za týden

Co ale teď? Může to tady být jen měsíc a vše přejít, ale ze současné situace to příliš nevypadá na takto optimistický průběh. Přední americký expert na biobezpečnost a infekční choroby Michael Osterholm v podcastu Joa Rogana prozradil, že dle jeho odhadů bude tahle pandemie trvat 3 až 6 měsíců možná i déle.

„Bez účinné vakcíny nevím, jak by to mohlo skončit jinak, než že se nakazí miliony lidí,“ pronesl zase Nathan Grubaugh, epidemiolog z Yale School of Public Health.

Pokud současnou situaci chápete, asi je vám jasné, že současná opatření v ČR jsou jenom narychlo postavenou hrází pro to, abychom se mohli připravit na vypuknutí.

Nejsem expert na tuto oblast, ale z toho, co jsem se dozvěděl, jsou tady dva způsoby, jak mohou koronaviru SARS-nCoV2 státy čelit. Jeden je kratší, jeden je delší. Ani tady ale není lehké určit, jak slouho to bude.

Čína si s brutálními opatřeními poradila s koronavirem (doufejme, že už jsou z toho doopravdy venku, čísla z posledních dní tomu nasvědčují) zhruba za 2 měsíce.

Britská kapela Foals se rozhodla na tuhle mimořádnou situaci reagovat výukovým videem, kde ukazuje, jak správně mýt ruce. Jejich píseň “Wash Off” (“Umýt”) se k tomu přímo nabízela:

Ač to zní šíleně, vzhledem k tomu, že v mnoha jiných státech opatření nejsou zase tak velká jako u nás a už vůbec ne v Číně, lze bez konspirací předjímat, že se mnoho velkých zemí na západě jako Německo, Španělsko a Francie chystá na scénař “rychlý průlet s obrovskými škodami”. Tedy nejspíše scénář Čína a Itálie. Bude to nehezké, ale státy zřejmě nechtějí čekat nebo si nechtějí připustit naprosto zmrazit ekonomiku (?).

Našim scénářem je asi více méně doufat, že se to přežene kolem nás, vybuduje se v zahraničních státech s vysokými počty nakažených kolektivní imunita a nás se to buď nebude týkat natolik a nebo chceme oddalovat tu velkou vlnu, připravit se na ní a vyžrat si pak tu menší, která přijde později.

Je tedy možné, že se v zahraničí přežene koronavirus brutálně a s obrovskými lidskými ztrátami, ale relativně rychleji a u nás bude vypuknutí (“outbreak“, jak říkají v angličtině) oddáleno o několik týdnů. I vypuknutí bude trvat déle, ale bude daleko méně brutální než nyní v Itálii, Číně a do čeho se nyní řítí Německo, Francie, Španělsko a nejspíše i Velká Británie.

I kdyby se ale potvrdil ten dobrý scénář, zákazy budou trvat minimálně měsíc nebo na dva a i to je pro hudebníky zničující. Jak tedy ztráty nahradit?

On-line koncerty jako světlo na konci tunelu?

Máme dobu internetu a jsou tady možnosti, jak kapelám pomáhat současnými zavedenými způsoby. crowdfunding, prodej merchendisingu, kupování alb přes internet nebo alespoň poslech přes Spotify. Moc to ale asi nepomůže. Těžko budou fanoušci natolik solidární, aby naplno nahradili příjmy z turné.

Jak tedy dále?

Určitý možný způsob nastínila kapela Mňága a Žďorp, která dnes vysílala živě krátký set ze zkušebny. Tohle by mohlo teď fungovat! Kapely by mohly dát ke streamům třeba alespň odkaz na přispění a hrála by podobně jako hospodské kapely za příspěvky. Některé kapely by mohly nabízet placené streamy z uzavřených koncertů, což některé kapely již dělaly, jen by vysílané koncerty prostě byly bez diváků.

Živý přenos kapely Mňága a Žďorp, která se snaží najít nový způsob, jak se v době izolace dostat k fanouškům:

Mňága Live zkušebna Vol.1

Zveřejnil(a) Mňága a Žďorp dne Čtvrtek 12. března 2020

Zpátky makat do studia!

Alespoň něco může být na této pandemii pozitivní. Díky tomu, že se budou rušit koncerty, zbude čas na studiovou práci, na kterou není jindy čas. Vlastně se tak můžeme na chvíli vrátit do zlatých studiových časů experimentování. Těch si dnes dopřávají právě díky časové tísni způsobené vyčerpávajícími turné, které platí složenky, prakticky jen malé a nezávislé kapely. Nyní, podobně jako The Beatles na konci 60. let je možné se plně začít soustředit na studiovou práci.

Ještě jedna malá pozitivní zpráva. Obvykle to tak bývá, že si věcí nejvíce vážíte poté, co si zkusíte je na chvíli nemít.

Možná tak vzniknou unikátní alba, které budou podobně revoluční, jako kdysi album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, kdy velká kapela kterou znají všude na světě, vytvoří album, které zní jinak než všechna ostatní alba a pomůžou hudbu posunout někam dopředu.

Co jiného v depresivní době poslouchat než Beatles?

Třeba tedy budeme na toto období jednou vzpomínat jako na dobu, kdy to sice nebylo lehké, ale jako na zlaté časy hudby. Možná vznikne i album podobné nejspíše vůbec prvnímu koncepčními albu všech dob — album Woodyho Guthrieho o finanční krizi a prachových bouřích v USA v 30. letech Dust Bowl Ballads vydané v roce 1940. Album o krizi, která nastala, které bude historickým otiskem doby.

A abychom se z toho nezbláznili. Ještě jedna malá pozitivní zpráva. Obvykle to tak bývá, že si věcí nejvíce vážíte poté, co si zkusíte je na chvíli nemít. Jakmile tedy zase vyrazíte na nějaký koncert nebo třeba i do nějakého tanečního klubu, hudbu si budete moct nejspíše vychutnat jako nikdy předtím. Třeba pak vznikne i nějaká skvělá akce jako Molson Canadian Rocks for Toronto, díky kterému se vybraly peníze pro pozůstalé obětí a postižené prvním SARS.

Nezapomeňte mezi tím poslouchat alba. Buďme rádi, že máme internet a můžeme se alespoň nějak zabavit a šířit skrze něj hudbu. Nadále vás budeme informovat o tom, jaké nové písně vyšly a jaká nová alba. A i kdyby ta přestaly vycházet, budeme psát o neuvěřitelné spoustě hudby, která tady vznikla v minulosti.

Buďte všichni zdrávi a opatrujte se!

Autor: Patrik Müller

od Patrik Müller -
NOVÉ PÍSNĚ: Noel Gallagher, Gorillaz, Trivium, Morrissey, Thundercat, Car Seat Headrest

Už několikáté nové písně vydali v poslední době legendy britpopu devadesátých let Noel Gallagher a Damon Albarn. Oba pochopitelně v rámci jejich skupin High Flyin’ Birds, resp. Gorillaz. Britskou trojici doplňuje symbolicky velký vzor obou, bývalý zpěvák The Smith Morrissey. Nové písně vydali také populární americká heavy metalová kapely z Floridy Trivium, americká indie kapela z Virginie Car Seat Headrest, originální electro-jazzový multiinstrumentlista Thundercat i The 1975 nebo Tame Impala.

Playlist na Spotify s novými písněmi:

Noel Gallagher’s High Flyin’ Birds – Come On Outside

Noel Gallagher vydal poslední píseň (pokud nepočítáme alternativní verze a remixy) z EP Blue Moon Rising, která doplnila taneční titulní “Blue Moon Rising” a vánoční “Wandering Star”. “Come On Outside” potěší nejvíce ty, kteří doufají ve více klasický zvuk, který bude více připomínat jak Oasis, tak začátky sólové kariéry Noela Gallaghera. Na rozdíl od atmosférické a taneční “Blue Moon Rising”, Noel sází na typické rock’n’rollové frajerství, silný refrén a melodickou chytlavost.

Gorillaz – Désolé ft. Fatoumata Diawara

„Désolé“ je druhý singl, který vyšel v epizodické série Song Machine. Pozitivní a oduševnělá píseň s francouzskou náturou obsahuje kombinované texty v angličtině i ve francouzštině s krásnými vokálními příspěvky od malianské zpěvačky Fatoumata Diawary.

Název skladby je francouzským výrazem pro “Promiň“. Tato píseň je potřetí, co Damon Albarn a Fatoumata Diawara spolupracovali. Obě dvě dřívější spolupráce pocházejí z roku 2012. „Follow-Fashion“ od Albarnovy superskupiny Rocket Juice & The Moon a poté písni z roku 2012 „Nothin ‘Can Save Ya“ od Bobbyho Womacka, kterou koprodukoval a spolunapsal Albarn.

Můžeme se těšit na to, co Damon Albarn chystá v rámci “Song Machine” příště.

Trivium – Catastrophist

„The Catastrophist“ je první singl z připravovaného alba floridské metalové kapely Trivium, What The Dead Men Say. To bude třetím albem této populární metalové kapely. Skladba debutovala ve čtvrtek 27. února 2020 spolu s hudebním videem.

Píseň zní velice slibně a je skvělým spojením tvrdosti, preciznosti moderní metalové produkce i melodičnosti.

Morrissey – Knockabout World

Morrissey vydává 20. března prostřednictvím vydavatelství BMG nové album I Am Not a Dog on a Chain. Nyní z něj uvolnil další píseň, “Knockabout World“. Už na začátku ledna Morrissey sdílel první, velice povedený singl alba „Bobby, Don’t You Think They Know?“ (který představoval hostující vokály od legendy nahrávací společnosti Motown Thelmy Houston). Poté sdílel také druhý singl „Love Is On Its Way Out“. Nové album Morrisseye produkuje Joe Chicarelli, který produkoval dříve například alba Becka, The Strokes nebo The Killers. Album bylo nahráno ve studiu La Fabrique v Saint-Rémy-de-Provence ve Francii a Sunset Sound v Hollywoodu v Kalifornii.

Thundercat – Dragonball Durag

Pozitivních zpráv není nikdy dost a proč si nenaservírovat další. Vrací se pravý originál se svým jedinečným žánrem kombinující jazz, funk a elektronickou hudbu. Minulý měsíc se Thundercat vrátil se zprávou o novém albu s názvem It Is What It Is, jeho pokračování po opilci 2017. Oznámení přišlo s hlavní singlem „Black Qualls“. (Byl to slibný úvodní náhled, který se v tomto týdnu zařadil mezi naše oblíbené písně.) Dnes se muž, jinak známý jako Stephen Lee Bruner, vrací s novým názvem „Dragonball Durag“.

Car Seat Headrest – Can’t Cool Me That

No a zpátky jsou i další naši oblíbenci Car Seat Headrest – projekt Willa Toleda. Po znovu nahrání alba Twin Fantasy (Face to Face), které mohl konečně nahrát v pořádném hudebním studiu, vydá letos 1. května album Making a Door Less Open. Píseň “Can’t Cool Me That” je indie synth-popovou písní s trochu nervózní a naléhavou náladou. Píseň nezní vůbec špatně, v reakcích na ní ale lze vidět, že novým albem nebude lehké uspokojit hodně náročnou cílovou skupinu kapely, která je namlsaná po minulých výtvorech skupiny a čeká opět něco speciálního.

Gregory Porter – Revival (R3HAB Remix)

Mezinárodně uznávaný, dvojnásobný vítěz Grammy a jazz-soul vokalista Gregory Porter dnes vydal povedený remix svého letošního singlu “Revival“. O ten se postaral nizozemský DJ a producent R3HAB. Gregory Porter vydá nové album All Rise 17. dubna. Remix zní velice svěže a soulová nátura Gregoryho Portera ze staré školy se skvěle doplňuje s moderním electro-housem Nizozemce.

Soccer Mommy – bloodstream

Oblíbenkyně fanoušků současné nezávislé americké scény Soccer Mommy přišla se svým druhým albem color theory. Před ním jsme z toho alba mohli slyšet tři singly, „lucy“, „yellow is the color of her eyes,“ a „circle the drain“. Dle zvuku pokračuje Soccer Mommy velice podobným stylem jako na albu minulém.

The 1975 – The Birthday Party

Matty Healy s kapelou The 1975 se vrátili s dalším singlem ze svého nadcházejícího alba  Notes on a Conditional Form, které má vyjít 24. dubna. „The Birthday Party“ je třetím singlem z alba. Ve videoklipu, který vypadá jako počítačová hra se frontman Healy vydá do biblické Edenovy zahrady, ale ta je v klipu plná internetových vzpomínek, kde nechybí memy jako žabák Pepe a tanec ze hry Fornite.

Tame Impala – Tomorrow’s Dust

Další píseň z nového alba Tame Impala The Slow Rush.

Yumi Zouma – Southwark

A je tu také další nová píseň novozélandské skupiny Yumi Zouma z chystaného LP Truth Or Consequences. Píseň vyšla po dříve uvolněných písních “Right Track / Wrong Man” a “Cool for a Second”.

Guided by Voices – Always Gone

Americká stálice alternativního rocku vydala krátkou, ale skvělou píseň “Always Gone”. Typický špinavý a kovový zvuk kapely se spojil s melodickou ležérností hudby a dalo to dohromady skvělou kombinaci.

Tichá dohoda – Hranice

Zpět je i ikonická česká kapely Tichá dohoda, která od roku 2015 působí se zpěvačkou Zuzanou Vintrovou. “Hranice” jsou říznější písní s tvrdší rockovou náturou, než na jakou jsme zvyklí z největších hitů Tiché dohody s Blankou Šrůmovou jako “Marioneta”, “Tulák po hvězdách”, “Kotva a kříž” a “Večírek osamělých srdcí”. Tichá dohoda přešla do módu tátovského rocku, ale v tom dobrém slova smyslu.

Sufjan Stevens, Lowell Brams – The Runaround

Sufjan Stevens a jeho nevlastní otec Lowell Brams (zajímavá to dvojka) sdílí novou píseň “The Runaround“. Skladba je z nedávno oznámeného kolaboračního alba “Aporia“, které vyjde příští měsíc.

Pixies – Under the Marigold

Nevydaná píseň Pixies z loňského alba Beneath the Eyrie, která by ale na tomto albu klidně mohla být. Výborná píseň!

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Dua Lipa se díky druhému albu Future Nostalgia dokázala posunout výrazně kupředu. Pořád je to ale „jen“ pop, který mohl využít koncept...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

NÁHODNÉ ALBUM

Novinky | Recenze: Kodaline se na Politics of Living snaží vystihnout dokonalý zvuk moderního mainstreamového popu Můžete hrát prakticky jakýkoliv hudební styl a jiní si...