Denní archiv:7.3.2020

Recenze | Novinky: Kesha na High Road přivedla zpět své nekontrolovatelné, dolarové já

Kesha. Americká zpěvačka, která se stala prakticky z ničeho nic v roce 2009 popovou megastar díky hitu “Tik ToK”, vydala v roce 2017 po delší pauze očekávané návratové album Rainbow. V porovnání se staršími alby Ke$hy (s dolarem místo “s”) se album Keshy (s normálním “s”) osvobozené od vlivu nahrávací společnosti a svého producenta, zdálo být konečně alespoň trochu autentické a tak nějak tím, co asi Kesha chtěla vždycky dělat. Na letošním High Road jakoby Kesha přiznala, že v ní pořád zůstalo (a vždycky bylo) kousek té Ke$hy (s dolarem) a dosáhla jakéhosi vnitřního smíření a uspokojení se svou vlastní, tedy i starou, identitou.

Kesha byla vždy známá jako taková ta zlobivá holka popové hudby. V období okolo přelomu desetiletí to bylo sice obzvlášť oblíbené napříč scénou, ale Ke$ha byla přece jenom vždycky extrémem. Přeci jenom nikdy nebylo naškodu, aby nasbíraly písně vedle přehrání od puberťáků nějaké to přehrání i od starší generace. Z čistě komerčního hlediska se tedy někteří domnívají, že není nikterak výhodný být v textech až moc explicitní.

Kesha Sebert (Foto: RCA Records)
Kesha Sebert (Foto: RCA Records)

Ať už ty řádky napsala ona sama nebo její producenti, jedna z písní se jmenovala “Take it Off” (“Sundej si to”), na “Tik ToK” si vyplachovala ráno zuby flaškou Jacku, poté byly na albu Animal (2010) také nějaké zmínky o tom, že možná potřebuje léčbu, vybízení k tomu, aby si někdo (v písni Taio Cruz) pořídil její oplzlé fotky a na dalším albu říká, že má chuť na sex se svým autem a nechybělo ani známé tvrzení “umřeme mladí”. Prostě nic, co chtějí, aby jejich dcery poslouchaly.

Nekontrolovatelná Ke$ha je zase zpátky (zčásti)

Právě další album Warrior pak bylo radikálním albem se vším všudy. Dá se říct, že to bylo na poměry popu přímo experimentální album, které překvapovalo producentskými postupy a i třeba tím, že se na albu objevil Iggy Pop a kytarová sóla.

Ke$he a jejím producentům se vůbec nedá upřít, že byly na svou dobu inovativní. Třeba “Tik ToK” a “Take it Off” už v porovnání s dnešními produkčními technikami dobově, ale naopak třeba “Cannibal” zní naprosto nerozeznatelné z dnešními písněmi. Nedávno se ostatně stala znovu populární díky Tik Toku (té video-sociální síti) a díky tomu se dočkala znovu nahrání na oficiální kanál Keshy.

Některé písně se stanou hitem až po 10 letech. Musí se uznat skvělá práce producenta Joshuy Colemana (Ammo), který dokázal myslet tehdy takto dopředu:

Když tedy přejdeme rychle kupředu, máme tady výbuch už delší dobu bublajícího sporu Ke$ha vs. její hlavní producent Dr. Luke. Ten jí měl údajně držet pod nátlakem, kdy nemohla na alba umisťovat své písně, manipuloval Ke$hu k užívání drog, sexuálnímu styku s ním a nakonec jí dohnal díky stresu, který jí způsobil i k obezitě. Ať to bylo jakkoli (pokud trpíte sebeubližováním, doporučuji si pročíst ty články z té doby).

Ať už tehdy byla pravda kdekoliv, soudní procesy pro Keshu nedopadly dobře a tyhle tahanice se ke všemu ještě podepsaly na jejím psychickém (a s tím vždycky spojeným fyzickým zdraví). Proto bylo dobré vidět v zájmu všech, že se zase věnuje hudbě a obzvlášť pak, když album Rainbow obsahovalo jedny z nejlepších písní Keshy i Ke$hy.

Kdyby se silné stránky Keshy i Ke$hy na nějakém albu jednou spojily, měli bychom perfektní album jedné z nich.

Letošní High Road je zvláštní tím, jak se zčásti vrací Keshe drzost. Jakoby usoudila, že to její staré já nemohlo za problémy, které měla a snažila se jej zase znovu vyvolat. Jestli je to dobře nebo špatně, to je sakra těžké určit. Kesha a Ke$ha mají totiž obě mnoho slabých, ale i silných stránek. Kdyby se silné stránky Keshy i Ke$hy na nějakém albu jednou spojily, měli bychom perfektní album jedné z nich. High Road takové znaky sice má, ale určitě jím nemůže být.

Album postrádá její dřívější tah na branku. Ačkoliv má Kesha teprve 33, zní na něm místy spíše jako o 10 let starší – a te nejen hlasem, ale i tím, jak to někdy zní, že se chce až moc zalíbit dnešním mladým, ale už s nimi ztrácí kontakt.

“Tonight” je vlastně to, co Kesha dělala kdysi a proti minulému albu opatrnému albu je to rozdíl. Jakoby byla zpět Ke$ha s typickou teenagerskou písní o párty ve stylu “Tik ToK”. Díky nedostatečnému hlasovému rozsahu Keshi byly vždycky její písně opatřeny až moc elektronickým upravováním auto-tunem.

Hlas nynější Keshy zní pevněji a jistěji a když jí sedne tónina, dokáže předvést velice solidní hlasový výkon a to i na rozverných písních jako “Go to Hell”, ale i roztomilé country písní “Cowboy Blues”. S rozsahem to ale pořád nikterak dvakrát slavné a asi i proto zní úvod í píseň místy podivně a jakoby nedosahovala tradičně vysoké produkční kvality dnešního popu. Nevím, jestli to byl účel producenta Stinta (Ajay Bhattacharyya), ale píseň zní paradoxně lépe na méně kvalitních sluchátkách.

Kesha v módu Taylor Swift i P!nk

Jinak to ale píseň není špatná a ačkoliv bude na vkus mnohých až moc ztřeštěná, je díky tomu alespoň vzhledem k povaze Keshi autentická. Dalším pozitivním zjištěním je, že Kesha zvládá perfektně rapovat, což ukáže znovu i na “High Road”.

V druhé písni jakoby zpívala dnešní Kesha o té staré Ke$hi:

“You’re the party girl
You the tragedy
But the funny thing
I’m fucking everything”

V refrénu ale zpívá o tom, jak se už nechce  manipulovat ostatními a bude zpívat klidně i o tom stejném, ale bude to v jejím podání:

“I don’t do that dance
I only do my own”

“Raise Me Hell” je jako velká oslava a skoro rituální písní k tomu, aby Kesha přijala svou minulost a nekontrolovatelnou povahu.

S další písni o drogách “High Road” si člověk říká, jestli je vlastně přístup Keshi v pořádku. To, že dosáhla nějaké afirmace, jak se k tomu v moderní pozitivní psychologii říká může být na jednu stranu fajn, ale je normální, aby se dospělý člověk nechtěl poučit ze svých chyb? Právě její nekontrolovatelnost jí dostala do problémů s Dr. Lukem. Ať už na jejím stavu producent měl nebo neměl podíl, věřit v to, že to způsobil celé on a jenom kvůli němu začala brát drogy, snad nemůže nikdo se zbytky racionálního uvažování.

Jednání, za které člověk nenese zodpovědnost, není normální a je nebezpečné. Zvláště, pokud Kesha ovlivňuje mnoho lidí. “My Own Dance” však alespoň přeci jen nabízí určitou naději, že se Kesha ze své prekérní minulé situace alespoň trochu poučila.

Další pozitivní věcí na High Road je fakt, že všechny tyto první čtyři písně (“Tonight”, “My Own Dance”, “Raising Hell” a “High Road”) stojí za to. Mají energii i svěžest. “Shadow” je typická popová balada. Takový ten emotivní (často bohužel umělý) moment, který musí přijít na každém popovém albu, kdy se zpěvačka dojme sama nad sebou. Vzhledem k tomu, že tohle je skoro na každém albu, není to nic kdoví jak zajímavého. “Honey” připomíná silně akustickou verzi TLC. Vcelku povedená píseň a autentická vzhledem k tomu, že TLC patří mezi hudební vzory Keshy.

Ještě lepší ale je i další “Cowboy Blues”. Country-popovou píseň, kterou bychom spíše čekali od Taylor Swift, ale ta jí klidně Keshe může závidět. Nejenže, je píseň dobře napsaná a baví celý příběh písně s řádky jako:

“Did I fuck my whole life up?
Did I miss my one true love?
Was he right in front of me at the dive bar?
Was that you with the cowboy blues?”

Ke country se kloní Kesha i na další písni “Resentment”. Keshe se nikdy nedal upřít vkus na hosty a po Iggym Popovi a Eagles of Death Metal si Kesha vybrala skvělého alternativního country zpěváka Sturgilla Simpsona.

“Resentment” nepatří úplně mezi vrcholy alba, ale potěší.

“Little Bit of Love” je naopak jedna z nejhorších písní na albu. Kesha zní v této generické popové písni jako P!nk a není to nic moc zajímavého pro všechny, kdo si občas pustí i jiné album než od Keshy.

“Birthday Suit” je další ujetá píseň, která s touhle ztřeštěností navazuje na “Tonight”. Poprvé jsem si při zvucích, které zní jako z nějaké retro kapesní videohry tetrisu říkal, že si z nás snad Kesha s producentem této písně Stuartem Crichtonem a anglickou skladatelkou Chelcee Grimes (to není ta známější Grimes, hudebnice a manželka Elona Muska, ale jiná Grimes), dělají z nás legraci, ale na ty ujeté momenty písně si člověk zvykne a ocení ty změny z této experimentální, mluvené sloky do ambiciózního refrénu. Písni také nelze upřít humornost.

I kdyby nic, tak alespoň věříte autenticitě

Na “Kinky” je oficiálně zapsána jako hostující umělec i stará Ke$ha, což tak nějak potvrzuje to, jak jsme vám tvrdili, že stará Ke$ha je zčásti zpět.

Přes opileckou píseň “Potato Song” se dostaneme na “BFF”, kterou si střihla Kesha s hudebníkem, často ale spíše producentem Wrabelem. Je vždy hezké, když pokud umí producent zpívat, hlavní hvězdy je na albu nechají zazpívat. Wrabel je ostatně spolu se Stintem a Drewem Pearsonem těmi, kdo Keshe na albu nejvíce pomohl. Člověk ale tentokrát věří, že mnoho z těch písní mělo skutečně i podstatný tvůrčí zásah. Autenticita se tedy určitě Keshe narozdíl od jejich starších alb upřít nedá.

Streamovací služby bohužel ovlivnily ekonomické uvažování týmů zpěváků a protože se díky nim za kapacitu dnes neplatí, většinou se vydává všechno, co může. Některé písně, zejména ke konci alba – “Chasing Thunder” a “Summer” jsou písně, které by za starých časů CD a vinylů, vyšly jen jako b-strany singlů, popřípadě bonusové písně deluxe verzí. Tyhle písně ale neměly na albu co dělat a album mělo skončit velice osobní a smutnou zpovědí “Father Daughter Dance”, na které Kesha zpívá o tom, jak vyrůstala bez otce.

“I don’t even know if I wanna have kids
I don’t wanna fuck ’em up the way you did”

Au. Ještě někdo pochybuje o autenticitě?

I kvůli této písně je škoda toho rozmělnění kvality na konci alba. Dvě poslední písně jsou zde úplně zbytečné. Nejsem si také úplně jistý, jestli byl ten správný nápad vyvolat zpět starou Ke$hu, když to na minulém albu vypadalo, že už jí pohřbila a udělala za ní tlustou čáru. Pokud to byl skutečně akt vnitřního usmíření, pak je to skvělé pokračování příběhu, obávám se ale, že se Kesha zhrozila že jí nenaskočilo za minulé album dostatečně mnoho $ a proto se snaží teď i vzhledem k Tik ToKové mánii její starší písně, vydělat na nostalgii po staré Ke$he.

Kesha – High Road

Vydáno: 31.1.2020
Délka: 48:33
Žánry: Pop, Electropop, Country-Pop, Pop-Rap
Rozhodně musíte slyšet: 1. Tonight, 2. My Own Dance, 3. Raising Hell (feat. Big Freedia), 4. High Road, 7. Cowboy Blues, 14. Father Daughter Dance

SLEDUJTE NÁS

NOVINKY

Recenze | Novinky: Třetí album Blossoms Foolish Loving Spaces je pohodovým, ale někdy až příliš málo dobrodružným albem Z anglického Stockportu pocházející Blossoms se vyplatí...

REEDICE

Recenze | Reedice: Vrcholné album R.E.M. Automatic for the People je album o světlu na konci tunelu, ještě více však o rozdílech dvou generací Když...

STROJ ČASU

Recenze | Stroj času: Průlomové druhé album Adele 21 vytřelo zrak všem, kteří si mysleli, že už se hudba přestala kupovat 25 nejprodávanějších alb všech...

SÍŇ SLÁVY

Nietzsche by měl z Davida Bowieho radost. Jeho život přetvořil v umění a stejně ho zakončil V předchozím albu The Next Day to vypadalo, že...

NÁHODNÉ ALBUM

Recenze | Novinky: Kapitán Demo to na Mládí v trapu možná přestává mít pod kontrolou, ale skutečný Jiří Burian to má pod kontrolou dokonale Mládí...